1
masthead
5. října 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 270.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
OBSAH;
Louis Křikava: . . . Pátá kabina.
M. Béňa: . . . . . . Slovácké dětí.
J. Kasprowicz: . . . Tiché boje.
G. Lipparini: . . . .Faun a cikánka
A. Rimoto Šun: . . . Cholera.
A. P. Čechov:. . . . Kníha stižností.
Křikava
M Béňa
J Kasprowicz
G Lipparini
A Šun
Čechov
Tichá boj
6
article
Pátá kabina.
Pátá kabina.
Napsal Louis Křikava.
Nemohl na něho zapomenoutí. Byli přiliš
dlouho přáteli, samotáři ve dvou. Vázal jek
sobě stesk existencí propadlých velkoměstu
ve spodině jeho života a pozorovali na sobě
po několik lot pozvolné své propadání se
Teď je Eda hotov. Vzal to zkrátka, úsečně
lak mluvil a jednal vždy. Nejbystřejší všec
studentů, nejpronikavější právník a později
koncipient čelného právního zástupce pocito.
val dlouho, že se blíží jeho zkáza ... Předešel
jí prudkým skokem do tmy.
Nemohl na Edu zapomenouti.
Studovali spolu. Venkovské gymnasium,
rozložené širokým hnědým trupem svým
parku, ještě spalo, když je vlak po prázdni-
nách odvážel do Prahy. Z oken vagonu vyhlí-
žely dvě dvojice jasných mladých očí, ve kte-
rých byl stesk i očekávání... Pamatujes
dobře chladně krásnou pohodu záříjového dne.
Míjely s obzoru věže města, ubihaly na zpět
strážní domky a stromky u cesty, provázející
na dlouho lesklou trať spojovací dráhy. A
pivovaru za městem čekalo několik známýc
hochů ještě, studentů septimánů, kteří při-
vstali, aby jim odtud nečekaně připravili pře-
kvapení krátkého vykřiknutého rozloučení
On. Vilém, se rozplakal. Otec, jenž seděl klid-
ně a ze široka proti němu ve svém lodenovém
šatu, mu vylál bláznů. A Eda, sirotek, jenž
jel sám se svou značnou hotovostí a přítěží
poručníkových rad, díval se naň přátelsky ko-
nejšivě zpod svých hustých černých řas. Zpo-
zoroval to a opanoval tušivý svůj stesk.
Křikava
Ed
Vilém
Praha
7
article
Tehdyí
Dnes je mu šestatřicet let. Právě dnes.
Měsíc po Edově pohřbu, jehož se účastnil on
Vilém, starý medik, po boku sestry zemřelého
ve vypůjčených černých šatech. Třicet šes
Jet. Díval se do zrcadla ráno. Stopy jeho pro-
kletého studentského života nikdo z tváře mu
zevymaže. Z lesklé plochy díval se naň obličei
typického nefritika, odulý, s červenými víčky
a ssinavě bledou pletí. Lékařských rad nepo-
třebuje a nedovedl by jich poslechnouti. Jako
Je konec? Nepřál by si ho. Ale život jeho
je pln tíživých nálad. Bez chuti žije, bez
aspirací.... Eda se něčeho domohl — a ode-
šel... Ale — on...
Eda.
Venku se ozval zvonek. Vzpřímil s se n
pohovce, na níž po celé hodiny, nebyl-li v ho-
stinci na rohu, ležíval, vyděšen. To se mu ted
dálo. Už dlouho se lekal všeho, ale v posled-
ním čase trpěl hrozně úzkostí. Kdo to? C
to? Byl by nejraději přidržel dvéře, aby nikdo
dovnitř nemohl. Slyší šouravé kroky staré
bytné a pisklavý hlas, jenž se ptá.
Ve dveřích stoji známý jeho, Troják. Drul
klidných, děsivých pitek, bývalý oficiál. Jde
k němu nejistým krokem a podává mu ruku
Není zvláštních hovorů mezi nimi. Nemiluj
již zbytečných řečí, ani/ debat... „Máš?“ „Ne-
mám...“ „Mám pětikorunu. Navrtal jsem
tetu. Pojď ...“
Vílém se zvedá a bere klobouk a hal
Jdou do hospody.
Edův
Vilém
Máša
8
article
„Lumpel
„Co, já lump?
Dva dělníci, sedící u dveří, mají zájem ne
scéně. Oficiál leží na lavici. Vilém řičí vzte-
kem a drži sklenici s trochou piva v ruce
Před ním stojí hostinský, v tváři zbrunátnělý
malý a široký. A rozpřahuje se.
„Jen postavte tu sklenici. Ano? A hned
Nebo... Poletíte, třeba že jste doktor ... ta-
kových doktorů lumpů tu běhá! Spijete se
bůh ví kde a taky nebudete chtět platit? Jste
tu za jídlo a pivo dlužen už patnáct zlatých —
ať je zítra mám! Už jsem řek, že nepočkám —
tak co Jezete zas bez peněz do hospody? Lum-
pe jeděnl
Malý, tlustý muž doráží vítězoslavně. J
rád, že mu to může jednou říci! Však ví, co je
zač! „To se to vozilo ve fiakru! To se to pilo
a hodovalo, až statek prask! Snad si mysli, že
dělá milosti, když zústane dlužen! Haha! Par
doktor! Takových tu bylo!“
Ale Vilém už zchladl. Vyjímá hodinky, je-
diné, co má slušnou cenu. Nemá moci se há-
dat a rvát. Čivy mu vypovídají službu. Klade
je na stůl a beze slova odchází...
Vilém
bůh
9
article
„Přijďte se zítra vypořádat! Hodinky
tu nechám jako zástavu! A kamaráda si od-
veďtel“
Ale Vilém již neslyší... Jde ulicí rychle
dolů a kolena se mu chvějí. Hezky to dopra-
coval! Teprve teď se stává tak citlivým, dřív
procházel hladce takovými situacemi. Nemá
sebevědomí, hrdosti, ani síly, aby vrazil ta-
kovému chlapu ránu pěstí do hlavy! Ah, ano.
píl zas celý den ...
Přichází k noční vinárně. S protější stra-
ny blíží se rychlým krokem mladý muž s klo-
boukem s čela. Světlem sršící koule nad vcho-
dem do místnosti polévá jeho zbrázděné rysy
Zas noční známý!
„Ach, doktore, vy to? Pojďte na číšku..
Ach, to nevadí. Mám za dva. Pojďte! Pojďtel
A Vilém jde. Neboť nemůže již odolati.
Leží doma na posteli. K ránu je. Probudi
se a nemůže již usnouti.
Pravdu měla vlastně ta hospodská myš.
Takovým způsobem, jakým žije on a ja-
kým žil poslední leta jeho zemřelý druh, žije
na sta mladých mužů. Což nelze odvyknoutí?
A je nutno klesati v duševní síle a moráln
úrovni až do takového vědomí nedůstojné ne-
mohoucnosti?
Eda vyhrál svému chefovi ještě dopoledne
veliký proces a odpoledne se otrávil. Mluvil
dávno o tom jako o něčem samozřejmém. Jak
a proč to? Přemýšlel poslední dny o tom, že
i pro něj není jiného východiska. Ale přece
svítí slunce a z dvora děti zpívají a snad by
přec bylo možno... Což je tak v kořenu své
bytosti otráven, že není pro něj čisté radosti?
Vilém
Ed
10
article
Zde vedle v nočním stolku má dosi toho, čím
sešel přítel. Uzmul to jemu v jednom z těch
zádumčivých hovorů, do nichž je zaváděla
beznadějnost Edova stavu. Ten věděl, že je
ztracen při svém způsobu života, neboť trpěl
těžkou poruchou srdce. A ač překvapil celé
město jeho skon v kabíně nějakých vanových
lázní, jež postaraly se o zatajení svého jmena
v tragedii člověka, jeho nepřekvapil, jen roz-
rušil, neboť to bylo očekávané přetautí po-
sledního svazku, který ho poutal ke zhnuse-
nému životu.
Má ještě bratra a ten ho měsíčně podpo-
ruje. Ne na dlouho již. Jen měsíc má vymě-
řený k tomu, aby si vyhlédl nějaké místo. Kam
může se svým rigorosem, složeným před de-
seti lety? Necítí se schopným zastávati an
místo písaře. Měl trochu literárních ambicí
kdys. Nedovede ale níčeho napsati. Ani místo
v obchodě by již nedostal. Cítí prostě, že je
konec; je zabit, ač žije, jedem nejhorších
všech, jenž za leta prostoupil celou jeho by-
tostí.
Edův
11
article
Viděl svého přítele až v pathologií. Tvát
skroucená po otravě strychninem se zdánlivě
narovnala. Úžasná tloušťka její vypadala bi-
zarrně v rakvi, do níž ho kladli. On cítil samo-
zřejmost jeho smrti a příští samozřejmost svoj
a to byla myšlenka, která ho od té doby ne-
opouštěla. Že takto nemohl dále žíti, bylo jas-
no — ale nejasným mu bylo, kterak začíti žíti
jinak, když po poslední leta žil v prachu ho-
spod a nočních krčem.
Tak minula jeho studia, tak život po nich
když ztratil již své dva dvory pitkami, hýře-
ním a krmením spousty příživníků. Oficiál
jenž defraudoval a kleptoman Robert, jenž ho
hostil včera ve vinárně, byli jediní dobří hoši
kteří přicházeli k němu družně a dávali mu
ze svých prostředků, měli-li kdy. Ostatní pře-
hlíželi ho ironicky a nedbale. Eda ho dlouho
varoval, neboť byl jedním z těch, kteří žijí ze
svého pro sebe a pro účely poněkud čistší.
Robert
12
article
Když bylo v závěti shledáno, že odkázal zby-
tek jmění svého ve prospěch stavby léčebného
ústavu a naň nevzpomněl ničím, pochopil, že
nesměl ničeho čekati, že Eda ho měl právě
tak za ztraceného, jakým byl sám, když od-
cházel. Měl to za zbytečný pessimismus ještě
před měsícem. Dnes mu rozuměl. Bylo by to
šlo beztak tou cestou, jako vše ostatní, co měl.
Vstal. Chtělo se mu jit vykoupati se. O
stařenky bytné možno si snad vypůjčití do
prvního maličkost. Pak pošle bratr. Oblékaje
se otevřel noční stolek, aby vyňal jehlici do
kravaty. Zrak jeho padl na plochou krabičku
s práškem, jenž měl svou historii. Vzal ji do
ruky mechanicky a otevřel. Bylo tam tajem-
ství věčna. Položil je zpět, ale nevěda sám.
proč a nač, vsunul krabičku do kapsy u vesty-
Byl krásný den veselé jeseně. Riegrovy
sady, kolem nichž kráčel k Žížkovu, smály se
své krvi, jíž se třísnily. Byla to radost ze zá-
niku, jehož je třeba k novým životům. Bylo
chladno, ale lidé chodili jako na jaře; ptácí
děti pokřikovali předzimním veselím a nad
Prahou, jejími ulicemi a cestami, mořem do-
mů, chrámy, hroty věží a nad sady ležel slu-
nečný jas. Třesky vagonů, řičení koní, křiky
vezků, hluk nákladů stoupal z nákladiště ná-
draží Františkova a z Karlovy třídy ozýval
se hluk a třeskavé, varovné signály elektri-
ckých drah.
Ruce maje zabořeny do kapes svrchníku
zestupoval Vilém ku předměstí. Chápal la-
hodnou tesknotu jeseně, nevyhnutelný dopro-
vod přechodu. Dlouhé, nachýlené jeho tělo
necitilo dnes jaksi únavy a mysl jeho praco-
vala pružněji a vnímala jasně a čisté dojmy
dne, jenž obrazil se na ozářené tváři města.
Ed
Riegrův
Žížkův
Vilém
Praha
Karlov třída
13
article
Tahy jeho bledého souměrného oblíčeje se
šedýma očima a hnědým, plným knírem se jas-
nily a zrak jeho, jindy stísněný vnitřní trýzní
vyhlédal volněji směrem k viaduktu, za nímž
leží žižkovské lázně.
Náhle se zastavil a zvolna se obrátil. Ne
— projde se ještě — nepůjde na Žižkov. Tak.
aby šel až na Žofín?... Zdálo se mu z nena-
dání, jakoby neměl co dělat v lázních žižkov-
ských a účel, uložiti se do vany právě tam
jevil se mu bez příčiny snad tak jalovým
prázdnýml
Bloudě však volně Prahou, nedostals
přímo k Žofínu, nýbrž Karlovou ulicí k lázním
Královým. Chtěje vstoupiti, rozpakoval se
Týž pocit ne potřeby, ba nicotné zbytečnosti
ovládí ho poznovu. Bylo mu jako člověku, kte-
rý má kdesi umluvenou schůzku v tolik a to-
lik hodin a on nevěda, kolik je, cítě však, že
čas ten je blízký, nalézá se dosud na místech
zcela jiných. Zdržeti se možno snad by bylo —
ale nejisto, zda by pak schůzka nebyla zme-
škána. A cítě, že nemá rozhodnutí své a vůli
svou jíti, kam chce, jaksi v moci, minul, pře-
šed nábřeží Františkovo i Žofín a zabočiv
v levo, kráčel k Novým lázním, jež dosud ni-
kdy nebyl navštívil. Bylo mu, jakoby tam byl
hned původně chtěl jít a že vlastně celá ta
oklika, zabravší tolik času, byla zbytečnou.
Vypravovalo se všelicos o těchto lázních.
ale jemu byly velkoměstské klepy a hlavně
pikantní historie různých zákoutí v posledních
letech velmi lhostejnými. U pokladní stála
dáma již ne mladá s vyzývavou tváří vyživené
brunetky. Prošel kolem ní do chodby a kráčel
za objevivší se lázeňskou podél kabín. Ma
lístek první třídy. Všechny byly obsazeny, až
na kabinu jedinou. Vzhlédnul na číslo. Nesln
označení 5.
Františkův
Žižkov
Žofín
Praha
Karlová ulice
lázeň Králův
Ma
14
article
Vešel z chodby prohřáté dusným, teplým
a vlhkým vzduchem do temperatury chlad-
nější. Co lázeňská napouštěla vodu a přinesl.
prádlo, odstrojoval se zvolna... Po odchodu
jejím uzavřel a zamkl kabinu. Pocit zvláštní
a nevysvětlitelný ho ovládl. Přišlo mu na mysl.
kterak podivnou cestou, bez zvláštních po-
hnutek, se dostal od žižkovských lázní koh
druhých dvou až sem do etablissement dru-
hého řádu, kterého nikdy před tím nevyhledal
Jeho samota a většinou osamělé pijáctví uči-
nilo z něho přemítavého člověka, vzdáleného
a cizího mludému muži, jenž po desetiletí s ja-
rou myslí žil bez skrupulí nesmyslným živo-
tem krčem. Čivy jeho citlivé a drážděné na-
bývaly občas ostrosti a břitkosti sensitivůa
nálady stoupající i z nepostřehnutelného ně-
kdy impulsu okolí dovedly se ho úplně zmoc-
niti. Úbytek schopnosti odporu je mstivým prů-
vodcem rozháraných životů, podemletých
účinkem špatně rozvažované životosprávy.
15
article
Ale nebýti ani toho, bylo tu něco v téte
kabině, co ovijelo kolem Viléma, ulehnuvšího
do koupele, trýznivé předivo stísněnosti.
Otáčel hlavu po zařízení kabiny, jež podobal
se intimním ústraním jako tvář tváři. Modra-
vé, jakoby mastné stěny, jež v koutech a v
spoji stropů přijímaly vlhkost par tmavějším
odstínem, obstárlá a objemná rohožka před
dlaždicovou modravou vanou zapuštěnou do
podlahy, dlouhý otoman u stěny potažený
pruhovanou látkou, na němž bělalo se špatně
prané závodní prostěradlo a ručník, u dveří
věšák o několika niklovaných skobách, n
nichž visely teď jeho šaty, v koutě u okna,
opatřeného kalným sklem, stojaté zrcadlo n
stolku, jenž byl starou veteší o bizarrně vy-
pouklých třech nohách a na němž ležel kar
táč na vlasy a hřeben, vzbuzující odpor při
myšlence, že jest společně užíván rýznými
tolika návštěvníky. Nic nebylo tu zvláštního
v tomto pokojíku ne dosti čistém a čistotě
určeném. Ale Vilém obracel se nervosně v
vodě s těžkým pocitem jakés duševní nevol-
nosti ...
Vilém
Modra
16
article
Nepřemýšlel o ničem, než o tom, že by
bylo příjemněji, rychle se vykoupati a odejíti
ven, ven z tohoto vzduchu, jehož horká pára
srážela se na okně, ven do pražských ulic.
v nichž svítí slunce a je jek a křik, hluk a ra-
chot, zvuky a hlasy lidí jaře živoucích. J
jistě milionům lidí krásně žíti. Proč on jen již
nemůže . .
Náhle se přímo schoulil ve vaně a těžká
bodavá myšlenka mu projela hlavou. Tam ven-
ku mimo lázně je život a jeho přítel, dobrý
ten hoch, je mimo život. Příliš žije však dosud
v jeho životě. A vzpomněl si, že má kdes v
svých šatech v moci jeho tajemství věčna.
Cestu k němu vlastně, možnost, dosíci téhož.
čeho prudkým posunem odvahy byl schopen
jeho silný, pro chorobu svoji úmyslně se ubí-
jející druh. On ovšem není tak silen — ale
zbabělost slabého může vésti také k činu.
Času však je snad na to ještě dosti. Rozhodně
však půjde teď odtud. Je mu tu podivně ..
a zdá se mu tak věru, jakoby tu vskutku
ani — nebyl sám ...
Vztýčil se ve vodě v.
Ne... určitě tu není sám. Někdo mim
něho je tuto v této kabíně.
Ohlédl se se strachem ke dveřím. Zdálo
se mu, že něco ustoupilo jeho zrakům
Pohlédl k oknu. Něco se kmitlo kolem
stěny... Vrchním oknem, opatřeným prostými
skly, bylo viděti, že mrak as přešel slunce
Konejšil svůj náhlý, nevysvětlitelný strach ..
Býl to as stín, jenž lehal na zemi a vsunul se
i sem podél stěny.
17
article
Povstal však, aby vyšel z vany a oblék
se. A jak tu stál, obtloustiý a nahý, maje hla-
dinu vody do polovice stehen, padl jeho zrak
jak mocí přitažen do zrcadla. Neviděl tam
svoji tvář, neboť plocha zrcadla směřovala do
zadu vedle jeho hlavy. Ale byla tam tvář
cizí — jeho přítele, obličej s černými hustými
vlasy, hustým obočím, krátkým anglickým
knírem, vysunutou bradou, s tváří zrůzněnou
šíleným odhodláním k smrti, tak, jak tam ustr-
nula od toho těžkého a posledního jeho dne
Obrátil se prudce. Otáčel se do kola jak
raněné zvíře. Nikoli. Ničeho tu. A oddychnuv
si, pochopil... usedaje těžce na pohovku ,.
Tady se to tedy stalo. To tedy byla ta kabína.
Proto ho to táhlo od ulice k ulici, od lázn
žižkovských smavou Prahou po zářících uli-
cích k lázním Královým, k Žofínu a od Žofína
sem. Nevysvětlitelnost pohnutky, která ho
vedla až sem, už neexistuje. Zde je smrt, ta-
jemství věčna a je zbytečno se mu vyhýbati ..
Proto cítil, že tu není sám. — Kdyby se
ohlédl — ale neohlédne se, bojí se .. . ach.
tak se bojí, že rukama oči přikrýt musí —
uzřel by snad druha, jenž utracené miádí
mstí na sobě a na něm. Je to k smíchu, nemít
odvahy. Nevěřil-li ničemu, tomu věřit musí ..
Vstal, boje se naraziti o tělo... nějaké
tělo..., cítiti dotyk, jenž by ho přívedl v ší-
lenství. Třemi kroky zakrývaje levou rukou
oči byl u šatů. A nahmatav krabíčku, vyňal
ji pravou rukou. Zbabělý k zoufalosti, maje
oči stále zavřeny, aby nemusil pohlédnout do
zrcadla, v němž se druh jeho shlédl umíraje,
otevřel schránku oběma rukama a rozloživ
opatrně zbalený papír, povznesl jej k ústům.
Polkl, vzpomněl rázem svého dětství na
veznici, života na gymnasiu a ztraceného žití
v Praze, vzpomněl posledního bratra svého
svalil se v křečích ...
Obrátil
k ulice
Praha
lázeň Králův
Žofín
19
article
Napsal M. Bé na.
Napsal M. Bé na.
Český národe, víš ty, jak se u nás dět
„pěstují?“ Ty toho nevíš a věděti nemůžeš.
milý národe český, a proto vyslechni tuto
přepoučnou historku:
Je pěkné, nedělní odpoledne; ze dveří
u Kohútů vychází Babuška — takto sub rosa
rosissima! moje láska mezi malými děvčátky
a ubírá se kamsi. Je celá vyšňořená, má Ru-
ženku na růkou, barvy svítí a září zdalek
a myslím si, kde jinde u nás najde ještě člo.
věk děti, podobající se pestrým květům? Ale
kam to vlastně Babuška jde?
Nu, kam jinam, jako ke mně, neděle, pa-
rádní vizita. Ale mama dnes obě děvčátka
náležitě vyšňořila! Růženka je roztomilá.
umytá, má novou, vyšívanou karkulku, zavi-
nuta v čisté peřince, rovněž nový, malovaný
povijan a chůvka — nu, hotový „galatag“.
Nemám sice nemluvňat rád, to již Ba-
buška je mi milejší, ale Růženka dnes oprav-
du ujde. Modrá její očka dívají se pitomě do
dálky, tvářičky hoří zdravím, mezi rty pění
se slina, jakoby již chtěla cosi povídati.
A za Babuškou vrazí pod moje návratí
celá banda, děcka z celého Závodí
Děvčátka obstoupí hned Růženku a ob-
divu není konce.
„Jéejda, tá je dnes pěkná!“ volá jedna
„Jak růžička malovaná,“ volá druhá.
„Hla, hla, děvčata, ona na mňa hledíl““
„Ba na mňa to hledí — víš ty!“
Každá je přesvědčena, že Růženka hled
na ni; žárlí na sebe, chválí, řevní a obdivu
není konce.
Babuška, pyšna na své sladké břímě
hrdě si vystupuje.
„Babušo, daj mňa ju popěstovať — mo
žeš k nám chodiť,“ žebroní Eva.
Ale Babuška se ani nehne. „Možeš k nán
chodit!“
Je to také nějaká odměna za rajskou
slast popěstovati chvilku Růženku, nejkrás-
nější dítě na světě?
Kohút
Babuška
Růženka
Hla
Eva
20
article
„Babušo, daj mňa ju popěstovať — dán
ti jablúšek!“ žebroní Kača.
Babuška se opět ani nepohne, jen hrd
vyšlápne a pohodí hlavou. Je to také něco
nabízeti nyní za Růženku jablka, kdy jick
u nás leží nepovšimnutých v každém pří-
kopu?
Palma měla připadnouti chytré Bětce
která vyndavši z vlasů zánovní pentličku, za-
ligotala ní Babušce před očima se slovy:
„Babušo, daj mňa ju pěstovať — dám
túto pantluí“
Babuška bere pentličku do rukou, pro-
hlíži znalecky, váhá — musí prodělávati straš-
ný duševní boj — konečně vítězí pentle a pře-
šťastná Bětka odnáší si trofej — Růženku.
Babuška je na chvíli volnou. Ale děvče
náramně živé, neposedné a vrtké nemůže
chvilky postáti a poseděti. S rafinovaností
vrozenou ženskému plemeni, zavrtá do nej-
bližšího kluka tak dovedně, že nikdo nemůže
vlastně říci, že Babuška patálii začala — ona
je muzikantem — ale obratně vyprovokován
kluci honí již Babušku po návratí.
Rej stává se bujnější a divočejší, o to již
se stará Babuška, návratí za chvíli nestačí
celá divoká smečka vyřítí se na ulici pře
dům.
„Chvála bohu!“ pomýšlím si, „nebo kdos
jednou s takovou bandou zaplete, jako jsou
slovácká děcka, ten nemá ani v noci pokoje.
Listonoš podává mi poštu, zabírám se d
papírů, zapaluji dýmku a libuji si, jaké svate
ticho mám v domě, bez těch satanských dě-
Jen chvílemi vyhlížím oknem ven a vi
dím, jak Babuška prohání kluky okolo cigá
nového a pak dále za potokem.
Ale má radost a klid netrvaly dlouhol
Najednou vrazí smečka s pekelným ře-
vem — poznávám pisklavý klarinet Růžen-
čin — pod návrati, vyletím, Bětka s průvoden
přináší řvoucí Růženku — ale v jakém stavu
Drží ji za hlavu, nožky jsou z peřinky
ven, čepec sražen na jedno ucho, povijan
s chůvkou vleče se za Bětou, tážící se ostrým
zlobným hlasem:
„Je tu Babuša?“
cek.
Kača
Babuška
Růženka
Palma
bůh
Růžena
Běta
21
article
„Není,“ omlouvám se nesměle, „vždy
jste vyšlí všichni najednou na ulici.
„Já jéj to pěstovať nebudem, já jéj t
tady odběhnem!“ volá podrážděná Bětka, kla-
douc řvoucí Růženku na hromadu dříví.
Krásná růžička, nejspanilejší dítě na svě-
tě, je nyni již jen jakési „t o“
„Panenko“ Marija!“ chytám se zoufale
za hlavu, „do jaké choulostivé situace může
se dostati člověk svého stáří, se šednoucím
již vlasem a to bez vlastního přičinění, zadá-l
si s těmi fakany!“
Teď mi opravdu nezbývá jiného, nežl
vzíti Růženku do náručí, pěstovati a zpívat
k jejímu vrčení nejkrásnější ukolébavky!
Och děcka, děcka, jak dobře vám učiní
Herodes král! V této strašné situaci vzpomně
jsem si na jakéhosi starého, arabského filo-
sofa, jenž dí, že darejky a tomany pomáhaj
nám z každé i té nejchoulostivější situace.
Rychle hmatám do kapsy, rozdávám krej
cary a pravím: „Bětko, zanes Růženku ke
Kofátomí
A jako čarovným prutem zmízela celá
běsnící a řvoucí družina z návratí.
Libuji si, jak jsem to chytře narafičil
opět sedím sám a přemýšlím o zvrácenost
tohoto mízerného světa. Babuška lítá zatím
s kluky již okolo hřbitova — nu ta se bude
míti po pěti od mamy až večer. Babuška se
mi totiž ve slabé chvilce svěřila, že bývá bit
od mamy „tráčkama od plachetky a že t
tuze bolí.
Sedím a přemýšlím, zda by těmi tráčk
neměla spíše dostati mama, nežli Babuška.
Panenka
Marija
Herodes
Růženka
Babuška
22
article
Tiché boje.
Tiché boje.
Napsal Jan K asprowicz. Přeložul Bedřich
Pileger.
Šumí stromy, šumí,
šumí v černém lese,
vítr listky jejich
kamsi v pole nese
Nese kamsi v pole
naříkaje teskně
po uprchlém teple,
po uprchlé Vesně.
Po uprchlé Vesně
slza má též kane,
ač mi oheň jejt
v srdci ještě plane
Plane ještě oheň,
oj, ten oheň svatý.
ale čísí rukou
v nitro moje vklatý.
Vklatý v moje nitro.
jak ty skryté zdroje
které pod skalami
tiché svádí boje.
Tiché boje svádi.
chtějí nebe míti,
blankytů jim třeb
které zlatě svítr.
Tiché boje svádí,
nikdo neuslyší,
až podlehnou skalám
v ponuré té ti
Jan
Bedřich
Tichá boj
23
article
Faun a cikánka.
Faun a cikánka.
Napsal Giuseppe Lipparini. Z knihy „Il iilo
d'Arianna přeložil dr. V. Jiři na
V noci před odjezdem odebrali se muži
tábora pod okna vězení, kde byla zavřena
jedna jejich družka, a zpívali jí.
Uvězněná nespala; ale ležíc natažená na
tvrdém loží viděla mřížemi zář hvězd a há-
dala z nich svůj osud. Když zaslechla sbor
bratří, vymrštila se s výkřikem, vyšplhala se
na okno, urostlá a útlá, a zanotovala také pís-
ničku.
Naříkali cikání písní pro uvězněnou;
slibovali, že jí nezapomenou, když lidé z ka-
mene nutili je odejíti. Pak všichni umlkli;
náčelník, předstíraje zpěv, řekl jí:
„Až potáhneme v kraj, zůstavíme ti n
rozcestích znamení. Ulomíne větev a po-
ložíme ji listím obrácenou k cestě, kudy pů-
jdeme. Tak, budeš-li brzo volná, dostihneš ná
snadno. Ale budou-li tě lidé z vesnice dlouho
vězniti, vrátíme se za rok, na jaře, až objeví
se naše sestry vlaštovky.
A dívka odpověděla s výše okna věznice;
„S vlaštovkami budu čekati návrat ciká-
nů. Pozdravte moji matku..
Vesničané slyšeli podivný rozhovor ženy
přitisknuté k oknu věže s muží, kteří se sní
loučili. Ale ničeho nerozuměli, protože ne-
znalí ladné řeči cikánů.
Na úsvitu vydal se tábor na pochod za
zvuků kastanět; sešli do údolí. Muži byli odě-
ni sametem, měli vysoké boty až po kolena,
a knoflíky podobné stříbrným rolničkám. že-
ny byly zahaleny pestrými cáry a nesly děti
na zádech.
Na prvním rozcestí uřízl náčelník nožem
dubovou větev a položil znamení na okraj pří-
kopu. A tak činil několik dní. Potom, když
dívka nepřicházela, smířili se cikání s osudem
a čekali, až se vráti jaro.
Lipparini
doktor
24
article
Ale uvězněnou trápil její osud; a nalézal
útěchu pouze ve zpěvu.
Přišel duben; a vzduch nasycený vůní
probouzel v ní vzpomínky na noci, jež pro-
žila ve stanu, uprostřed divokých lesů, s mi-
láčkem, s láskou! Jak dlouho již nepocítilo
její útlé tělo drtivou zuřivost objetí krásných
cikánů, hnědých a vousatých?
Konečně rozbřeskl se den osvobození
Jednou ráno vstoupil žalářník do její komůrk
a pokynul jí, aby šla za ním. V přísné komnatě
očekával ji soudce. Ziriam třásla se jako od-
souzený před šíbenící. Ale sudí pohleděl n
ni vlídně a řekl:
„Ty nejsi zlodějka, již jsme podezřívali.
Prsten starostovy manželky byl nalezen. Jsi
volná. Jdi.
Ziriam těžko chápala řeč cizích lidí; ale
tolik očekávala ona slova, že ihned pochopila
a vrhla se k milosrdnému soudci, chtějíc mu
políbiti lem šatu. Ale žalářník ji zadržel; tu
se zeptala:
„Kam mám jíti? Moji jsou velmi, velmí
daleko ..
Soudce neodpověděl a zavolal jiného ob-
žalovaného. Cikánku vyhodili ze dveří; a ulíč-
níci hned za ní běželi a pokřikovali na ni
Ale volný vzduch a čistý vzduch naplnil ji ta-
kovou radostí, že jich takřka ani nepozoro-
vala. A dala se k lesu skákajíc jako pobláz-
něná.
Cikán
Cikánek
25
article
Zástup dětí ji pronásledoval a dohonil n
zelené pláni, obklopené duby, kde kdysi ci-
káni tábořili. Zely tam ještě díry po kolicích.
na nichž byly uvázané plátěné stavy, povalo-
valy se zbytky uhlí, na němž vařili pokrmy
a změkčovali měď, aby byla ku práci způso-
Ale muži, ženy i děti odešli; a byli již
v dalekých krajích, na velkých řekách nebo
na moři...
V myšlenkách usedla na místo, kde se
rozprostíral kdysi její stan; a protože děti na
ni dorážely a házely kamení, vychrlila na ně
kletbu a zahnala je, zbledlé více než smrt.
Když zůstala Ziriam sama, vzpomnělasí
na znamení a rozběhla se s výkřikem radosti
po cestě, kudy, jak věděla, odešli její lidé.
Místy, kde nebyly kaštany, nalézala ohromné
hrozny kvetoucích akacii. Vůně ji opájelaa
vnikala jí nozdrami do mozku jako nápoj
lásky.
Myslila na Rigu, svého miláčka, který
snad již oblibil si jinou; vzpomínala na vše-
chny ostatní, kteří ji poznali a vzdali chválu
její kráse. Tak uvažujíc příšla na rozcestía
hledala — znamení tam nebylo. Minuly dva
měsíce co odešli, a jistě některý vesničan z-
hlédl větev a odnesl si ji na krb.
Daleko! Daleko! Jsou pod jinou oblohou,
těší se svými láskami, zpívají si písníčky!
A vyrazila zoufale, jako by ji mohli sly-
šeti, smutný a táhlý výkřik, volajíc je zpět:
„Ku... kú... ku... ků...
Ozval se jí jen ostrý smích. Obrátila se
uleknuvši se a spatřila starce opřeného o se-
kyru.
„Pustili tě, cikánko? — otázal se. — Tvoji
soudruzi jsou již za horami. Kam půjdeš?
„Nevím,“ — odvětila Ziriam
bilá.
Ziriam
26
article
A stařec se zlomyslnou a hladkou tváří
A stařec se zlomyslnou a hladkou tváří
dodali
27
article
„Zemřela bys hladem. Chceš mně hlídati
„Zemřela bys hladem. Chceš mně hlídati
vepříky?
Mluvila z něho lakota, poněvadž pasák
stál mnoho peněz, a cikánce by dal jen kou-
sek chleba.
* Ziriam přijala nabídku; chtěla tak vy-
čkati návratu jara a svých.
Stařec měl čtyři syny, vysoké a mohutné
První tři měli ženy a děti; ale čtvrtý byl
ještě mládenec, a Žiriam hned si ho zamilo-
vala. Ale kdo v domě se o ni staral? Býval
tam jen večer, když vepři spali. Velká rodin
sedala vespolek okolo stolu, a stařec rozdíle
kouřící polévku.
Ale cikánka krčila se u krbu a spokojo-
vala se zbytky.
Benjamín nezavadil o ní ani pohledem.
Měl bílou pleť a krásný plavý a kadeřavý
vous vroubil mu mladistvý obličej
Cikánka byla hnědá jako měď, měla lesklé
rozeuchané vlasy, neznala užívání vody a ne-
věděla, že čistota platí více než tisíc nápoi
lásky. Poněvadž byla špinavá a rozde ž aná
Benjamín