ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 71603df0-8f19-11dd-90e5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 27 celkem · entity: person 50, work 2, place 14
1 masthead
5. října 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 270.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH; Louis Křikava: . . . Pátá kabina. M. Béňa: . . . . . . Slovácké dětí. J. Kasprowicz: . . . Tiché boje. G. Lipparini: . . . .Faun a cikánka A. Rimoto Šun: . . . Cholera. A. P. Čechov:. . . . Kníha stižností.
Křikava M Béňa J Kasprowicz G Lipparini A Šun Čechov Tichá boj
6 article Pátá kabina.
Pátá kabina. Napsal Louis Křikava. Nemohl na něho zapomenoutí. Byli přiliš dlouho přáteli, samotáři ve dvou. Vázal jek sobě stesk existencí propadlých velkoměstu ve spodině jeho života a pozorovali na sobě po několik lot pozvolné své propadání se Teď je Eda hotov. Vzal to zkrátka, úsečně lak mluvil a jednal vždy. Nejbystřejší všec studentů, nejpronikavější právník a později koncipient čelného právního zástupce pocito. val dlouho, že se blíží jeho zkáza ... Předešel jí prudkým skokem do tmy. Nemohl na Edu zapomenouti. Studovali spolu. Venkovské gymnasium, rozložené širokým hnědým trupem svým parku, ještě spalo, když je vlak po prázdni- nách odvážel do Prahy. Z oken vagonu vyhlí- žely dvě dvojice jasných mladých očí, ve kte- rých byl stesk i očekávání... Pamatujes dobře chladně krásnou pohodu záříjového dne. Míjely s obzoru věže města, ubihaly na zpět strážní domky a stromky u cesty, provázející na dlouho lesklou trať spojovací dráhy. A pivovaru za městem čekalo několik známýc hochů ještě, studentů septimánů, kteří při- vstali, aby jim odtud nečekaně připravili pře- kvapení krátkého vykřiknutého rozloučení On. Vilém, se rozplakal. Otec, jenž seděl klid- ně a ze široka proti němu ve svém lodenovém šatu, mu vylál bláznů. A Eda, sirotek, jenž jel sám se svou značnou hotovostí a přítěží poručníkových rad, díval se naň přátelsky ko- nejšivě zpod svých hustých černých řas. Zpo- zoroval to a opanoval tušivý svůj stesk.
Křikava Ed Vilém Praha
7 article
Tehdyí Dnes je mu šestatřicet let. Právě dnes. Měsíc po Edově pohřbu, jehož se účastnil on Vilém, starý medik, po boku sestry zemřelého ve vypůjčených černých šatech. Třicet šes Jet. Díval se do zrcadla ráno. Stopy jeho pro- kletého studentského života nikdo z tváře mu zevymaže. Z lesklé plochy díval se naň obličei typického nefritika, odulý, s červenými víčky a ssinavě bledou pletí. Lékařských rad nepo- třebuje a nedovedl by jich poslechnouti. Jako Je konec? Nepřál by si ho. Ale život jeho je pln tíživých nálad. Bez chuti žije, bez aspirací.... Eda se něčeho domohl — a ode- šel... Ale — on... Eda. Venku se ozval zvonek. Vzpřímil s se n pohovce, na níž po celé hodiny, nebyl-li v ho- stinci na rohu, ležíval, vyděšen. To se mu ted dálo. Už dlouho se lekal všeho, ale v posled- ním čase trpěl hrozně úzkostí. Kdo to? C to? Byl by nejraději přidržel dvéře, aby nikdo dovnitř nemohl. Slyší šouravé kroky staré bytné a pisklavý hlas, jenž se ptá. Ve dveřích stoji známý jeho, Troják. Drul klidných, děsivých pitek, bývalý oficiál. Jde k němu nejistým krokem a podává mu ruku Není zvláštních hovorů mezi nimi. Nemiluj již zbytečných řečí, ani/ debat... „Máš?“ „Ne- mám...“ „Mám pětikorunu. Navrtal jsem tetu. Pojď ...“ Vílém se zvedá a bere klobouk a hal Jdou do hospody.
Edův Vilém Máša
8 article
„Lumpel „Co, já lump? Dva dělníci, sedící u dveří, mají zájem ne scéně. Oficiál leží na lavici. Vilém řičí vzte- kem a drži sklenici s trochou piva v ruce Před ním stojí hostinský, v tváři zbrunátnělý malý a široký. A rozpřahuje se. „Jen postavte tu sklenici. Ano? A hned Nebo... Poletíte, třeba že jste doktor ... ta- kových doktorů lumpů tu běhá! Spijete se bůh ví kde a taky nebudete chtět platit? Jste tu za jídlo a pivo dlužen už patnáct zlatých — ať je zítra mám! Už jsem řek, že nepočkám — tak co Jezete zas bez peněz do hospody? Lum- pe jeděnl Malý, tlustý muž doráží vítězoslavně. J rád, že mu to může jednou říci! Však ví, co je zač! „To se to vozilo ve fiakru! To se to pilo a hodovalo, až statek prask! Snad si mysli, že dělá milosti, když zústane dlužen! Haha! Par doktor! Takových tu bylo!“ Ale Vilém už zchladl. Vyjímá hodinky, je- diné, co má slušnou cenu. Nemá moci se há- dat a rvát. Čivy mu vypovídají službu. Klade je na stůl a beze slova odchází...
Vilém bůh
9 article
„Přijďte se zítra vypořádat! Hodinky tu nechám jako zástavu! A kamaráda si od- veďtel“ Ale Vilém již neslyší... Jde ulicí rychle dolů a kolena se mu chvějí. Hezky to dopra- coval! Teprve teď se stává tak citlivým, dřív procházel hladce takovými situacemi. Nemá sebevědomí, hrdosti, ani síly, aby vrazil ta- kovému chlapu ránu pěstí do hlavy! Ah, ano. píl zas celý den ... Přichází k noční vinárně. S protější stra- ny blíží se rychlým krokem mladý muž s klo- boukem s čela. Světlem sršící koule nad vcho- dem do místnosti polévá jeho zbrázděné rysy Zas noční známý! „Ach, doktore, vy to? Pojďte na číšku.. Ach, to nevadí. Mám za dva. Pojďte! Pojďtel A Vilém jde. Neboť nemůže již odolati. Leží doma na posteli. K ránu je. Probudi se a nemůže již usnouti. Pravdu měla vlastně ta hospodská myš. Takovým způsobem, jakým žije on a ja- kým žil poslední leta jeho zemřelý druh, žije na sta mladých mužů. Což nelze odvyknoutí? A je nutno klesati v duševní síle a moráln úrovni až do takového vědomí nedůstojné ne- mohoucnosti? Eda vyhrál svému chefovi ještě dopoledne veliký proces a odpoledne se otrávil. Mluvil dávno o tom jako o něčem samozřejmém. Jak a proč to? Přemýšlel poslední dny o tom, že i pro něj není jiného východiska. Ale přece svítí slunce a z dvora děti zpívají a snad by přec bylo možno... Což je tak v kořenu své bytosti otráven, že není pro něj čisté radosti?
Vilém Ed
10 article
Zde vedle v nočním stolku má dosi toho, čím sešel přítel. Uzmul to jemu v jednom z těch zádumčivých hovorů, do nichž je zaváděla beznadějnost Edova stavu. Ten věděl, že je ztracen při svém způsobu života, neboť trpěl těžkou poruchou srdce. A ač překvapil celé město jeho skon v kabíně nějakých vanových lázní, jež postaraly se o zatajení svého jmena v tragedii člověka, jeho nepřekvapil, jen roz- rušil, neboť to bylo očekávané přetautí po- sledního svazku, který ho poutal ke zhnuse- nému životu. Má ještě bratra a ten ho měsíčně podpo- ruje. Ne na dlouho již. Jen měsíc má vymě- řený k tomu, aby si vyhlédl nějaké místo. Kam může se svým rigorosem, složeným před de- seti lety? Necítí se schopným zastávati an místo písaře. Měl trochu literárních ambicí kdys. Nedovede ale níčeho napsati. Ani místo v obchodě by již nedostal. Cítí prostě, že je konec; je zabit, ač žije, jedem nejhorších všech, jenž za leta prostoupil celou jeho by- tostí.
Edův
11 article
Viděl svého přítele až v pathologií. Tvát skroucená po otravě strychninem se zdánlivě narovnala. Úžasná tloušťka její vypadala bi- zarrně v rakvi, do níž ho kladli. On cítil samo- zřejmost jeho smrti a příští samozřejmost svoj a to byla myšlenka, která ho od té doby ne- opouštěla. Že takto nemohl dále žíti, bylo jas- no — ale nejasným mu bylo, kterak začíti žíti jinak, když po poslední leta žil v prachu ho- spod a nočních krčem. Tak minula jeho studia, tak život po nich když ztratil již své dva dvory pitkami, hýře- ním a krmením spousty příživníků. Oficiál jenž defraudoval a kleptoman Robert, jenž ho hostil včera ve vinárně, byli jediní dobří hoši kteří přicházeli k němu družně a dávali mu ze svých prostředků, měli-li kdy. Ostatní pře- hlíželi ho ironicky a nedbale. Eda ho dlouho varoval, neboť byl jedním z těch, kteří žijí ze svého pro sebe a pro účely poněkud čistší.
Robert
12 article
Když bylo v závěti shledáno, že odkázal zby- tek jmění svého ve prospěch stavby léčebného ústavu a naň nevzpomněl ničím, pochopil, že nesměl ničeho čekati, že Eda ho měl právě tak za ztraceného, jakým byl sám, když od- cházel. Měl to za zbytečný pessimismus ještě před měsícem. Dnes mu rozuměl. Bylo by to šlo beztak tou cestou, jako vše ostatní, co měl. Vstal. Chtělo se mu jit vykoupati se. O stařenky bytné možno si snad vypůjčití do prvního maličkost. Pak pošle bratr. Oblékaje se otevřel noční stolek, aby vyňal jehlici do kravaty. Zrak jeho padl na plochou krabičku s práškem, jenž měl svou historii. Vzal ji do ruky mechanicky a otevřel. Bylo tam tajem- ství věčna. Položil je zpět, ale nevěda sám. proč a nač, vsunul krabičku do kapsy u vesty- Byl krásný den veselé jeseně. Riegrovy sady, kolem nichž kráčel k Žížkovu, smály se své krvi, jíž se třísnily. Byla to radost ze zá- niku, jehož je třeba k novým životům. Bylo chladno, ale lidé chodili jako na jaře; ptácí děti pokřikovali předzimním veselím a nad Prahou, jejími ulicemi a cestami, mořem do- mů, chrámy, hroty věží a nad sady ležel slu- nečný jas. Třesky vagonů, řičení koní, křiky vezků, hluk nákladů stoupal z nákladiště ná- draží Františkova a z Karlovy třídy ozýval se hluk a třeskavé, varovné signály elektri- ckých drah. Ruce maje zabořeny do kapes svrchníku zestupoval Vilém ku předměstí. Chápal la- hodnou tesknotu jeseně, nevyhnutelný dopro- vod přechodu. Dlouhé, nachýlené jeho tělo necitilo dnes jaksi únavy a mysl jeho praco- vala pružněji a vnímala jasně a čisté dojmy dne, jenž obrazil se na ozářené tváři města.
Ed Riegrův Žížkův Vilém Praha Karlov třída
13 article
Tahy jeho bledého souměrného oblíčeje se šedýma očima a hnědým, plným knírem se jas- nily a zrak jeho, jindy stísněný vnitřní trýzní vyhlédal volněji směrem k viaduktu, za nímž leží žižkovské lázně. Náhle se zastavil a zvolna se obrátil. Ne — projde se ještě — nepůjde na Žižkov. Tak. aby šel až na Žofín?... Zdálo se mu z nena- dání, jakoby neměl co dělat v lázních žižkov- ských a účel, uložiti se do vany právě tam jevil se mu bez příčiny snad tak jalovým prázdnýml Bloudě však volně Prahou, nedostals přímo k Žofínu, nýbrž Karlovou ulicí k lázním Královým. Chtěje vstoupiti, rozpakoval se Týž pocit ne potřeby, ba nicotné zbytečnosti ovládí ho poznovu. Bylo mu jako člověku, kte- rý má kdesi umluvenou schůzku v tolik a to- lik hodin a on nevěda, kolik je, cítě však, že čas ten je blízký, nalézá se dosud na místech zcela jiných. Zdržeti se možno snad by bylo — ale nejisto, zda by pak schůzka nebyla zme- škána. A cítě, že nemá rozhodnutí své a vůli svou jíti, kam chce, jaksi v moci, minul, pře- šed nábřeží Františkovo i Žofín a zabočiv v levo, kráčel k Novým lázním, jež dosud ni- kdy nebyl navštívil. Bylo mu, jakoby tam byl hned původně chtěl jít a že vlastně celá ta oklika, zabravší tolik času, byla zbytečnou. Vypravovalo se všelicos o těchto lázních. ale jemu byly velkoměstské klepy a hlavně pikantní historie různých zákoutí v posledních letech velmi lhostejnými. U pokladní stála dáma již ne mladá s vyzývavou tváří vyživené brunetky. Prošel kolem ní do chodby a kráčel za objevivší se lázeňskou podél kabín. Ma lístek první třídy. Všechny byly obsazeny, až na kabinu jedinou. Vzhlédnul na číslo. Nesln označení 5.
Františkův Žižkov Žofín Praha Karlová ulice lázeň Králův Ma
14 article
Vešel z chodby prohřáté dusným, teplým a vlhkým vzduchem do temperatury chlad- nější. Co lázeňská napouštěla vodu a přinesl. prádlo, odstrojoval se zvolna... Po odchodu jejím uzavřel a zamkl kabinu. Pocit zvláštní a nevysvětlitelný ho ovládl. Přišlo mu na mysl. kterak podivnou cestou, bez zvláštních po- hnutek, se dostal od žižkovských lázní koh druhých dvou až sem do etablissement dru- hého řádu, kterého nikdy před tím nevyhledal Jeho samota a většinou osamělé pijáctví uči- nilo z něho přemítavého člověka, vzdáleného a cizího mludému muži, jenž po desetiletí s ja- rou myslí žil bez skrupulí nesmyslným živo- tem krčem. Čivy jeho citlivé a drážděné na- bývaly občas ostrosti a břitkosti sensitivůa nálady stoupající i z nepostřehnutelného ně- kdy impulsu okolí dovedly se ho úplně zmoc- niti. Úbytek schopnosti odporu je mstivým prů- vodcem rozháraných životů, podemletých účinkem špatně rozvažované životosprávy.
15 article
Ale nebýti ani toho, bylo tu něco v téte kabině, co ovijelo kolem Viléma, ulehnuvšího do koupele, trýznivé předivo stísněnosti. Otáčel hlavu po zařízení kabiny, jež podobal se intimním ústraním jako tvář tváři. Modra- vé, jakoby mastné stěny, jež v koutech a v spoji stropů přijímaly vlhkost par tmavějším odstínem, obstárlá a objemná rohožka před dlaždicovou modravou vanou zapuštěnou do podlahy, dlouhý otoman u stěny potažený pruhovanou látkou, na němž bělalo se špatně prané závodní prostěradlo a ručník, u dveří věšák o několika niklovaných skobách, n nichž visely teď jeho šaty, v koutě u okna, opatřeného kalným sklem, stojaté zrcadlo n stolku, jenž byl starou veteší o bizarrně vy- pouklých třech nohách a na němž ležel kar táč na vlasy a hřeben, vzbuzující odpor při myšlence, že jest společně užíván rýznými tolika návštěvníky. Nic nebylo tu zvláštního v tomto pokojíku ne dosti čistém a čistotě určeném. Ale Vilém obracel se nervosně v vodě s těžkým pocitem jakés duševní nevol- nosti ...
Vilém Modra
16 article
Nepřemýšlel o ničem, než o tom, že by bylo příjemněji, rychle se vykoupati a odejíti ven, ven z tohoto vzduchu, jehož horká pára srážela se na okně, ven do pražských ulic. v nichž svítí slunce a je jek a křik, hluk a ra- chot, zvuky a hlasy lidí jaře živoucích. J jistě milionům lidí krásně žíti. Proč on jen již nemůže . . Náhle se přímo schoulil ve vaně a těžká bodavá myšlenka mu projela hlavou. Tam ven- ku mimo lázně je život a jeho přítel, dobrý ten hoch, je mimo život. Příliš žije však dosud v jeho životě. A vzpomněl si, že má kdes v svých šatech v moci jeho tajemství věčna. Cestu k němu vlastně, možnost, dosíci téhož. čeho prudkým posunem odvahy byl schopen jeho silný, pro chorobu svoji úmyslně se ubí- jející druh. On ovšem není tak silen — ale zbabělost slabého může vésti také k činu. Času však je snad na to ještě dosti. Rozhodně však půjde teď odtud. Je mu tu podivně .. a zdá se mu tak věru, jakoby tu vskutku ani — nebyl sám ... Vztýčil se ve vodě v. Ne... určitě tu není sám. Někdo mim něho je tuto v této kabíně. Ohlédl se se strachem ke dveřím. Zdálo se mu, že něco ustoupilo jeho zrakům Pohlédl k oknu. Něco se kmitlo kolem stěny... Vrchním oknem, opatřeným prostými skly, bylo viděti, že mrak as přešel slunce Konejšil svůj náhlý, nevysvětlitelný strach .. Býl to as stín, jenž lehal na zemi a vsunul se i sem podél stěny.
17 article
Povstal však, aby vyšel z vany a oblék se. A jak tu stál, obtloustiý a nahý, maje hla- dinu vody do polovice stehen, padl jeho zrak jak mocí přitažen do zrcadla. Neviděl tam svoji tvář, neboť plocha zrcadla směřovala do zadu vedle jeho hlavy. Ale byla tam tvář cizí — jeho přítele, obličej s černými hustými vlasy, hustým obočím, krátkým anglickým knírem, vysunutou bradou, s tváří zrůzněnou šíleným odhodláním k smrti, tak, jak tam ustr- nula od toho těžkého a posledního jeho dne Obrátil se prudce. Otáčel se do kola jak raněné zvíře. Nikoli. Ničeho tu. A oddychnuv si, pochopil... usedaje těžce na pohovku ,. Tady se to tedy stalo. To tedy byla ta kabína. Proto ho to táhlo od ulice k ulici, od lázn žižkovských smavou Prahou po zářících uli- cích k lázním Královým, k Žofínu a od Žofína sem. Nevysvětlitelnost pohnutky, která ho vedla až sem, už neexistuje. Zde je smrt, ta- jemství věčna a je zbytečno se mu vyhýbati .. Proto cítil, že tu není sám. — Kdyby se ohlédl — ale neohlédne se, bojí se .. . ach. tak se bojí, že rukama oči přikrýt musí — uzřel by snad druha, jenž utracené miádí mstí na sobě a na něm. Je to k smíchu, nemít odvahy. Nevěřil-li ničemu, tomu věřit musí .. Vstal, boje se naraziti o tělo... nějaké tělo..., cítiti dotyk, jenž by ho přívedl v ší- lenství. Třemi kroky zakrývaje levou rukou oči byl u šatů. A nahmatav krabíčku, vyňal ji pravou rukou. Zbabělý k zoufalosti, maje oči stále zavřeny, aby nemusil pohlédnout do zrcadla, v němž se druh jeho shlédl umíraje, otevřel schránku oběma rukama a rozloživ opatrně zbalený papír, povznesl jej k ústům. Polkl, vzpomněl rázem svého dětství na veznici, života na gymnasiu a ztraceného žití v Praze, vzpomněl posledního bratra svého svalil se v křečích ...
Obrátil k ulice Praha lázeň Králův Žofín
18 title
Slovácké děti.
19 article Napsal M. Bé na.
Napsal M. Bé na. Český národe, víš ty, jak se u nás dět „pěstují?“ Ty toho nevíš a věděti nemůžeš. milý národe český, a proto vyslechni tuto přepoučnou historku: Je pěkné, nedělní odpoledne; ze dveří u Kohútů vychází Babuška — takto sub rosa rosissima! moje láska mezi malými děvčátky a ubírá se kamsi. Je celá vyšňořená, má Ru- ženku na růkou, barvy svítí a září zdalek a myslím si, kde jinde u nás najde ještě člo. věk děti, podobající se pestrým květům? Ale kam to vlastně Babuška jde? Nu, kam jinam, jako ke mně, neděle, pa- rádní vizita. Ale mama dnes obě děvčátka náležitě vyšňořila! Růženka je roztomilá. umytá, má novou, vyšívanou karkulku, zavi- nuta v čisté peřince, rovněž nový, malovaný povijan a chůvka — nu, hotový „galatag“. Nemám sice nemluvňat rád, to již Ba- buška je mi milejší, ale Růženka dnes oprav- du ujde. Modrá její očka dívají se pitomě do dálky, tvářičky hoří zdravím, mezi rty pění se slina, jakoby již chtěla cosi povídati. A za Babuškou vrazí pod moje návratí celá banda, děcka z celého Závodí Děvčátka obstoupí hned Růženku a ob- divu není konce. „Jéejda, tá je dnes pěkná!“ volá jedna „Jak růžička malovaná,“ volá druhá. „Hla, hla, děvčata, ona na mňa hledíl““ „Ba na mňa to hledí — víš ty!“ Každá je přesvědčena, že Růženka hled na ni; žárlí na sebe, chválí, řevní a obdivu není konce. Babuška, pyšna na své sladké břímě hrdě si vystupuje. „Babušo, daj mňa ju popěstovať — mo žeš k nám chodiť,“ žebroní Eva. Ale Babuška se ani nehne. „Možeš k nán chodit!“ Je to také nějaká odměna za rajskou slast popěstovati chvilku Růženku, nejkrás- nější dítě na světě?
Kohút Babuška Růženka Hla Eva
20 article
„Babušo, daj mňa ju popěstovať — dán ti jablúšek!“ žebroní Kača. Babuška se opět ani nepohne, jen hrd vyšlápne a pohodí hlavou. Je to také něco nabízeti nyní za Růženku jablka, kdy jick u nás leží nepovšimnutých v každém pří- kopu? Palma měla připadnouti chytré Bětce která vyndavši z vlasů zánovní pentličku, za- ligotala ní Babušce před očima se slovy: „Babušo, daj mňa ju pěstovať — dám túto pantluí“ Babuška bere pentličku do rukou, pro- hlíži znalecky, váhá — musí prodělávati straš- ný duševní boj — konečně vítězí pentle a pře- šťastná Bětka odnáší si trofej — Růženku. Babuška je na chvíli volnou. Ale děvče náramně živé, neposedné a vrtké nemůže chvilky postáti a poseděti. S rafinovaností vrozenou ženskému plemeni, zavrtá do nej- bližšího kluka tak dovedně, že nikdo nemůže vlastně říci, že Babuška patálii začala — ona je muzikantem — ale obratně vyprovokován kluci honí již Babušku po návratí. Rej stává se bujnější a divočejší, o to již se stará Babuška, návratí za chvíli nestačí celá divoká smečka vyřítí se na ulici pře dům. „Chvála bohu!“ pomýšlím si, „nebo kdos jednou s takovou bandou zaplete, jako jsou slovácká děcka, ten nemá ani v noci pokoje. Listonoš podává mi poštu, zabírám se d papírů, zapaluji dýmku a libuji si, jaké svate ticho mám v domě, bez těch satanských dě- Jen chvílemi vyhlížím oknem ven a vi dím, jak Babuška prohání kluky okolo cigá nového a pak dále za potokem. Ale má radost a klid netrvaly dlouhol Najednou vrazí smečka s pekelným ře- vem — poznávám pisklavý klarinet Růžen- čin — pod návrati, vyletím, Bětka s průvoden přináší řvoucí Růženku — ale v jakém stavu Drží ji za hlavu, nožky jsou z peřinky ven, čepec sražen na jedno ucho, povijan s chůvkou vleče se za Bětou, tážící se ostrým zlobným hlasem: „Je tu Babuša?“ cek.
Kača Babuška Růženka Palma bůh Růžena Běta
21 article
„Není,“ omlouvám se nesměle, „vždy jste vyšlí všichni najednou na ulici. „Já jéj to pěstovať nebudem, já jéj t tady odběhnem!“ volá podrážděná Bětka, kla- douc řvoucí Růženku na hromadu dříví. Krásná růžička, nejspanilejší dítě na svě- tě, je nyni již jen jakési „t o“ „Panenko“ Marija!“ chytám se zoufale za hlavu, „do jaké choulostivé situace může se dostati člověk svého stáří, se šednoucím již vlasem a to bez vlastního přičinění, zadá-l si s těmi fakany!“ Teď mi opravdu nezbývá jiného, nežl vzíti Růženku do náručí, pěstovati a zpívat k jejímu vrčení nejkrásnější ukolébavky! Och děcka, děcka, jak dobře vám učiní Herodes král! V této strašné situaci vzpomně jsem si na jakéhosi starého, arabského filo- sofa, jenž dí, že darejky a tomany pomáhaj nám z každé i té nejchoulostivější situace. Rychle hmatám do kapsy, rozdávám krej cary a pravím: „Bětko, zanes Růženku ke Kofátomí A jako čarovným prutem zmízela celá běsnící a řvoucí družina z návratí. Libuji si, jak jsem to chytře narafičil opět sedím sám a přemýšlím o zvrácenost tohoto mízerného světa. Babuška lítá zatím s kluky již okolo hřbitova — nu ta se bude míti po pěti od mamy až večer. Babuška se mi totiž ve slabé chvilce svěřila, že bývá bit od mamy „tráčkama od plachetky a že t tuze bolí. Sedím a přemýšlím, zda by těmi tráčk neměla spíše dostati mama, nežli Babuška.
Panenka Marija Herodes Růženka Babuška
22 article Tiché boje.
Tiché boje. Napsal Jan K asprowicz. Přeložul Bedřich Pileger. Šumí stromy, šumí, šumí v černém lese, vítr listky jejich kamsi v pole nese Nese kamsi v pole naříkaje teskně po uprchlém teple, po uprchlé Vesně. Po uprchlé Vesně slza má též kane, ač mi oheň jejt v srdci ještě plane Plane ještě oheň, oj, ten oheň svatý. ale čísí rukou v nitro moje vklatý. Vklatý v moje nitro. jak ty skryté zdroje které pod skalami tiché svádí boje. Tiché boje svádi. chtějí nebe míti, blankytů jim třeb které zlatě svítr. Tiché boje svádí, nikdo neuslyší, až podlehnou skalám v ponuré té ti
Jan Bedřich Tichá boj
23 article Faun a cikánka.
Faun a cikánka. Napsal Giuseppe Lipparini. Z knihy „Il iilo d'Arianna přeložil dr. V. Jiři na V noci před odjezdem odebrali se muži tábora pod okna vězení, kde byla zavřena jedna jejich družka, a zpívali jí. Uvězněná nespala; ale ležíc natažená na tvrdém loží viděla mřížemi zář hvězd a há- dala z nich svůj osud. Když zaslechla sbor bratří, vymrštila se s výkřikem, vyšplhala se na okno, urostlá a útlá, a zanotovala také pís- ničku. Naříkali cikání písní pro uvězněnou; slibovali, že jí nezapomenou, když lidé z ka- mene nutili je odejíti. Pak všichni umlkli; náčelník, předstíraje zpěv, řekl jí: „Až potáhneme v kraj, zůstavíme ti n rozcestích znamení. Ulomíne větev a po- ložíme ji listím obrácenou k cestě, kudy pů- jdeme. Tak, budeš-li brzo volná, dostihneš ná snadno. Ale budou-li tě lidé z vesnice dlouho vězniti, vrátíme se za rok, na jaře, až objeví se naše sestry vlaštovky. A dívka odpověděla s výše okna věznice; „S vlaštovkami budu čekati návrat ciká- nů. Pozdravte moji matku.. Vesničané slyšeli podivný rozhovor ženy přitisknuté k oknu věže s muží, kteří se sní loučili. Ale ničeho nerozuměli, protože ne- znalí ladné řeči cikánů. Na úsvitu vydal se tábor na pochod za zvuků kastanět; sešli do údolí. Muži byli odě- ni sametem, měli vysoké boty až po kolena, a knoflíky podobné stříbrným rolničkám. že- ny byly zahaleny pestrými cáry a nesly děti na zádech. Na prvním rozcestí uřízl náčelník nožem dubovou větev a položil znamení na okraj pří- kopu. A tak činil několik dní. Potom, když dívka nepřicházela, smířili se cikání s osudem a čekali, až se vráti jaro.
Lipparini doktor
24 article
Ale uvězněnou trápil její osud; a nalézal útěchu pouze ve zpěvu. Přišel duben; a vzduch nasycený vůní probouzel v ní vzpomínky na noci, jež pro- žila ve stanu, uprostřed divokých lesů, s mi- láčkem, s láskou! Jak dlouho již nepocítilo její útlé tělo drtivou zuřivost objetí krásných cikánů, hnědých a vousatých? Konečně rozbřeskl se den osvobození Jednou ráno vstoupil žalářník do její komůrk a pokynul jí, aby šla za ním. V přísné komnatě očekával ji soudce. Ziriam třásla se jako od- souzený před šíbenící. Ale sudí pohleděl n ni vlídně a řekl: „Ty nejsi zlodějka, již jsme podezřívali. Prsten starostovy manželky byl nalezen. Jsi volná. Jdi. Ziriam těžko chápala řeč cizích lidí; ale tolik očekávala ona slova, že ihned pochopila a vrhla se k milosrdnému soudci, chtějíc mu políbiti lem šatu. Ale žalářník ji zadržel; tu se zeptala: „Kam mám jíti? Moji jsou velmi, velmí daleko .. Soudce neodpověděl a zavolal jiného ob- žalovaného. Cikánku vyhodili ze dveří; a ulíč- níci hned za ní běželi a pokřikovali na ni Ale volný vzduch a čistý vzduch naplnil ji ta- kovou radostí, že jich takřka ani nepozoro- vala. A dala se k lesu skákajíc jako pobláz- něná.
Cikán Cikánek
25 article
Zástup dětí ji pronásledoval a dohonil n zelené pláni, obklopené duby, kde kdysi ci- káni tábořili. Zely tam ještě díry po kolicích. na nichž byly uvázané plátěné stavy, povalo- valy se zbytky uhlí, na němž vařili pokrmy a změkčovali měď, aby byla ku práci způso- Ale muži, ženy i děti odešli; a byli již v dalekých krajích, na velkých řekách nebo na moři... V myšlenkách usedla na místo, kde se rozprostíral kdysi její stan; a protože děti na ni dorážely a házely kamení, vychrlila na ně kletbu a zahnala je, zbledlé více než smrt. Když zůstala Ziriam sama, vzpomnělasí na znamení a rozběhla se s výkřikem radosti po cestě, kudy, jak věděla, odešli její lidé. Místy, kde nebyly kaštany, nalézala ohromné hrozny kvetoucích akacii. Vůně ji opájelaa vnikala jí nozdrami do mozku jako nápoj lásky. Myslila na Rigu, svého miláčka, který snad již oblibil si jinou; vzpomínala na vše- chny ostatní, kteří ji poznali a vzdali chválu její kráse. Tak uvažujíc příšla na rozcestía hledala — znamení tam nebylo. Minuly dva měsíce co odešli, a jistě některý vesničan z- hlédl větev a odnesl si ji na krb. Daleko! Daleko! Jsou pod jinou oblohou, těší se svými láskami, zpívají si písníčky! A vyrazila zoufale, jako by ji mohli sly- šeti, smutný a táhlý výkřik, volajíc je zpět: „Ku... kú... ku... ků... Ozval se jí jen ostrý smích. Obrátila se uleknuvši se a spatřila starce opřeného o se- kyru. „Pustili tě, cikánko? — otázal se. — Tvoji soudruzi jsou již za horami. Kam půjdeš? „Nevím,“ — odvětila Ziriam bilá.
Ziriam
26 article A stařec se zlomyslnou a hladkou tváří
A stařec se zlomyslnou a hladkou tváří dodali
27 article „Zemřela bys hladem. Chceš mně hlídati
„Zemřela bys hladem. Chceš mně hlídati vepříky? Mluvila z něho lakota, poněvadž pasák stál mnoho peněz, a cikánce by dal jen kou- sek chleba. * Ziriam přijala nabídku; chtěla tak vy- čkati návratu jara a svých. Stařec měl čtyři syny, vysoké a mohutné První tři měli ženy a děti; ale čtvrtý byl ještě mládenec, a Žiriam hned si ho zamilo- vala. Ale kdo v domě se o ni staral? Býval tam jen večer, když vepři spali. Velká rodin sedala vespolek okolo stolu, a stařec rozdíle kouřící polévku. Ale cikánka krčila se u krbu a spokojo- vala se zbytky. Benjamín nezavadil o ní ani pohledem. Měl bílou pleť a krásný plavý a kadeřavý vous vroubil mu mladistvý obličej Cikánka byla hnědá jako měď, měla lesklé rozeuchané vlasy, neznala užívání vody a ne- věděla, že čistota platí více než tisíc nápoi lásky. Poněvadž byla špinavá a rozde ž aná
Benjamín