3
masthead
31. března 1901
5
article
lovati! Od té doby, co ztratil víru v člověčen-
stvo, jeho vřele milovaná žena utekla mu s jeho
druhem, flétistou Sobakinem, hruď jeho napl
nila se citem opuštěnosti a on stal se mis-
anthropem.
»Co jest život?« nejednou kladl si otázku.
»Proč jsme na světě? Život, toť pouho
báj, touha, .. . sen . . «
Než tu, stoje před spící krasavicí (třeb
připomenouti, že spala), náhle, proti své vůl
pocítil v prsou cosi jako lásku. Dlouho stá
před ní se zrakem upřeným...
»Nuže dosti...« — pomyslil a vypusti
hluboký vzdech. — »S bohem, čarovné zjevení
Musím již na bál k jeho osvícenosti ...«
A ještě jednou pohlédnuv na krasavici.
chtěl již plovati zpět, když v hlavě jeho kmitla
se myšlenka.
»Musím jí nechati na sebe nějakou upo
mínku«, pomyslil. »Nabodnu něco na udici.
To bude jako pozdrav od »neznámého« —
Smyčkov tiše připloval k břehu, natrhaí
velkou kytici polních a vodních květin a svázav
ji stonkem lebedy, připevnil k udici.
Kytice se ponořila a stáhla sebou krásný
splávek.
Zdravý rozum, zákony přírodní a socialní
postavení mého hrdiny by vyžadovaly, aby ro-
mán končil se tímto faktem, — než chyba
lávky — osud vládne i nad autorem: násled-
kem zcela od autora nozávislých okolností ro
mán neskončil se kyticí. Proti zdravému smy
slu, přirozenosti věcí, chudý, nepovšimnutý ba-
sista měl sehráti v životě známé a bohaté kra
savice vážnou úlohu.
Smyčkov připlul ke břehu celý udiven
oděv jeho zmizel. Ukradl ho někdo . . . Neznámí
zlodějové, co on kochal se pohledem na kr
savici, odnesli vše až na basu a cylindr.
»Hrome!« zaklel Smyčkov. — 6 lidé,
hadí vy plémě! Ani by mne ztráta šatu tk
nermoutila (neboť šat jest pomijející věc), ale
to mne trápí, že musím nyní jíti jak mne
Pánbůh stvořil, proti všem přikázáním mrav-
nosti.
Hrom
Smyčkov
6
article
Posadil se na pouzdro s basou a počal
hledati východ z této trapné situace.
»Nemohu přec takto ke knížeti Bibulovu,«
přemýšlel. »Budou tam přece dámy ! A k tomu
ještě ukradli mi zloději s kalhotami i kala-
funu!«
Dlouho přemýšlel, horečně, až píchalo jej
ve spáncích.
»No,« — vzpomněl konečně, »nedaleko
břehu je v křoví ukrytý můstek. . . Než nastane
tma, mohu vyčkati pod můstkem a večer, za
soumraku, dostanu se do prvého pokoje . . .«
Setrval na této myšlence, nasadil si cy-
lindr, na záda vzal basu a pustil se ke křoví
Nahý, s hudebním nástrojem na zádech, při-
pomínal starého nějakého mythického poloboha.
Nyní, čtenáři, když sedí již můj rek pod
mostem a oddává se svému zármutku, opustíme
jej na chvíli a vrátíme se k dívce s udie
v ruce. Co se s ní stalo? Krasavice, probudivši
se a nespatřivší na vodě splávku, rychle trhla
prutem. Vlas se natáhl, ale udice a splávek se
neukazovaly. Jistě kytice Smyčkovova se rozmo-
čila ve vodě, nasákla a stala se těžkou.
»Bud nějaká veliká ryba se chytila,« po-
myslila dívka, »aneb udice někde uvázla.«
Trhla ještě několikráte prutem a rozhodla
konečně, že udice někde zachytila.
»To je k zlosti !« pomyslila si. »A večer
tak krásně se loví! Co si počíti?«
A po krátkém přemýšlení shodila se sebe
výstřední dívka šat a pohroužila překrásné své
tělo do proudu až po mramorová ňadra. Těžko
bylo udici odděliti od kytice, do níž zapletlse
vlas, než trpělivost a práce vykonaly své dílo-
Asi za čtvrt hodinky vylezla krasavice záříe-
štěstím z vody, v ruce držíc udici.
Než zlý osud ji potkal. Darebáci, kteři
ukradli šaty Smyčkovovi, odnesli i její šat, za-
nechavše ji pouze láhvičku s červíky.
Bibulův
Vlas
Smyčkovův
Buda
7
article
»Co nyní?« dala se do pláče. »Takte
přece nikam nemohu. Nikoli, raději smrt! Po
čkám, až se setmí; potom za soumraku půjdu
k tetce Agathii a pošlu ji domů pro šatstvo
A nyní schovám se zatím pod můstek.«
Moje hrdinka, vyhledávajíc vyšší trávu
krčle se, běžela k můstku. Tu spatřila tam
náhle nahého člověka s dlouhými vlasy a za
rostlýma prsoma, vzkříkla a pozbyla smyslů.
Smyčkovov také se polekal. Z počátku
měl dívku za najadku.
»To bude vodní siréna a přichází si pro
mne,« pomyslil a tento výklad mu lichotil, ne-
boť měl vysoké mínění o svojí sličnosti.
»Není-li to siréna, nýbrž člověk, jak v
světliti tuto podivnou změnu ? Proč tu jest
Co tu chce ?e
Co odpovídal si na tyto své otázky, dívk
se vzpamatovala.
»Neutracujte mne!« šeptala. » Jsem kněžna
Bibulova. Prosím vás! Dostanete velkou od-
měnu. Právě jsem odvazovala ve vodě udici
nějací zlodéjové ukradli mé nové šaty, botičky
všechno.«
»Sudariňo!« pravil Smyčkovov prosebným
hlasem. »Mně také ukradli oděv. A k tomu
s kalhotami vzali mi i kalafunu.«
Všichni hrající na basu a trombony oby
čejně bývají nedovtipni; Smyčkovov byl však
čestnou výjimkou.
»Sudariňo!« pravil poněkud shovívavě
»Vás, jak vidím, přivádí v rozpaky můj vzhled-
Ale, jak uznáte, nemohu odtud odejíti z týchž
příčin jako vy. A tu si myslím: snad by vám
bylo vhod lehnouti si do pouzdra od mé basy
a skrýti se tam? Také mne to ukryje před
vámi.«
Při těch slovech vyňal Smyčkovov basu
z pouzdra. Chvíli zdálo se mu, že nabízeje
pouzdro profanuje svaté umění, ale rozhodnutí
bylo nutné. Krasavice ulehla do pouzdra, při-
klopila se víkem a on přitáhl řemeny a zara-
doval se, že jej příroda obdařila takovým roz-
umem.
Sudariňo
Smyčkovov
8
article
»Teď mne, sudariňo, nevidíte,« pravil.
»Ležte tak a upokojte se. Až se setmí, odnesu
vás k vaším rodičům. Pro basu si mohu při-
jíti až později.«
Jakmile se setmělo, vzal Smyčkovov n
záda pouzdro s krasavici a pustil se k ville
Bibulově. Plán měl následující: nejprve vejde
do prvního pokoje, oblékne se, pak půjde
dále .
»Není lak zle, aby nebylo zase lépe . ..«
myslil sl, vzdouvaje prach bosýma nohiamna
shrben jsa pod břemenem. »Za to ta účast, ji
jsem měl na příhodě kněžnině, bude mi ješte
Bibulovem štědře nahrazena.«
»Sudariňo, jak se daří?« tázal se tónem
galantního kavalíra, vybízejícího ke čtverylce
»Buďte tak laskava, nezlobte se a dělejte v mán
pouzdře jako doma !«.
Náhle zdálo se galantnímu Smyčkovovu
že před ním zahaleny temnotou jdou dvě lid-
ské postavy. Pohledl bystřeji a přesvědčil s
že není to optický klam: postavy skutečně krá
čely a nesly v rukou nějaké rance.
»Nejsou to zloději?« proběhlo mu hlavou
»Něco nesou! Jistě naše šaty !«
Smyčkovov položil na silnici pouzdro
dal se za nimi.
»Stůj!« křičel — »Stůj! Počkej!«
Postavy se ohlédly a spatřivše nahého
člověka, daly se na útěk . . . Kněžna ještě
dlouho slyšela rychlé kroky a volání: »Stůj !«
Konečně vše umlklo.
Smyčkovov
9
article
Smyčkov znavil se útěkem a jistě byla by
musila krasavice ještě dlouho ležeti v poli
silnice, kdyby nebylo štastné hry osudu. V tu
dobu totiž touže silnicí ubírali se na vilu Bibu-
lovovu druhové Smyčkovovi, flétista Žučkov
klarinetista Razmachajkin. Klopýtnuvše o pouzdro
oba-udiveně na sebe pohledli a spráskli ruce-
»Basa!« — pravil Žučkov.
»Ano, a to basa našeho Smyčkova. Al
jak se sem dostal?«
»Jistě se mu něco přihodilo«, mínil Raz-
machajkin. »Buď se napil nebo jej oloupili ..
Ať tak či onak, nechati zde basu bylo by ne-
smyslem. Vezmeme ji s sebou.«
Žučkov vzal na záda pouzdro a šli dále
»Ke všem čertům, to je tíha!« bruče
celou cestu flétista. »Za nic na světě bych na
takového klacka nehrál... Uf!. . .«
Došli do vily knížele Bihulova, položil
pouzdro na místo určené pro orkestr a odešl
k bufetu.
V té době rozsvěcovali ve vile již lustry.
Ženich, dvorní rada Lakejič, krásný a sympa-
tický úřadník železniční správy, stál uprostře
sálu s rukama v kapsách a besedoval s hrabě
tem Škulikovem. Mluvili o hudbě.
»Znal jsem,« vyprávěl Lakejič, »v Neapol
jednoho houslistu, ten vám dělal skutečné divy.
Ani byste nevěřil. Na basu, na obyčejnou basu
dovedl takové čertovské trilky, až ku podivu
Straussovy valčíky hrál !«
Razmachajkin
Žučkov
Smyčkův
Al
Lakejič
Straussův
Basa
Neapol
Lakejič
10
article
»Ale to je k neuvěření, nemožné« odpo
roval hrabě.
»Ubezpečuji vás! I lisztovskou rhapsodi
hrál. Bydlil jsem s ním v jednom domě a také
z dlouhé chvíle naučil jsem se od něho na
basu Liaztovu rhapsodii.«
»Lisztovu rhapsodii?! Hm! . . . Žertu
jete ! . . «
»Nevěříte?« smál se Lakejič. »Tak vám
to dokáží ihned. Pojďme do orkestru !«
Ženich i hrabě odebrali se k orkestru.
Došedše k base, rychle rozvázali řemeny . . .
— ó bědal
Než tu, co čtenář pustivší uzdu své fanta-
sii kreslí si výsledek hudebního onoho sporu.
obrátíme se k Smyčkovovu . ..
Ubohý muzikant nedohonil zlodějů, vráti
se k místu, kde byl zanechal pouzdro, nespatřil
však drahocenného břemene.
Tápaje v nejistotě popošel několikráte
vpřed a vzad po silnici a když nenalezl pouzdra,
mínil, že dostalo se nějak se silnice.
»To je divné« uvažoval, rva si s hlavy
vlasy a chvěje se zimou. »Vždyť se mi
pouzdře udusí! A já budu jejím vrahem !«
Až do půlnoci chodil Smyčkov po silniei.
hledal pouzdro, až konečně znaven odebral se
pod můstek.
»Budu hledat, až se rozední !«
Ale hledání za světla dalo týž výsledel
a Smyčkov rozhodl se vyčkati pod mostem noci.
»Musím ji nalézti!« — blábolil, sundavaje
cylindr a chytaje se za vlasy. »A kdybych rok
měl hledati, musím ji nalézti !«
Ještě nyní obyvatelé oné krajiny vypravuj
si, že v noci lze u můstku viděti jakéhosi ma-
lého člověka, porostlého vlasy, s cylindrem na
hlavě. Občas rozléhá se prý od můstku bru-
čení basy.
Liaztův
Lisztův
Lakejič
11
article
Prst boží.
Prst boží.
Napsal Camille Lemonnier. Přel. B. S 1I v o vá.
Lány polí spí v temnu, v hlubokém temnu
prosincové noci a nic nehýbe se ještě v pří-
bytku vesničana, ani jeho žena, klidně oddychu
jící po jeho boku, ani kolébka, z níž slyšet
mírný oddech nemluvněte, ani pes schoulený
boudě, ani dobytek v temnu chlévů.
Pojednou zazněl tichem hlas:
»Sedláku, vstaň a jdi do města.«
Poslušně obléká se sedlák, jeho ruce pohybuji
se zvolna, jakoby tělo jeho ještě polou spalo.
Noc kolem něho panuje hluboká a on přece
vidí; kudy jde, šíří se světlo z jeho zřítelníc
jako světlo bílých pochodní.
»Kam jdeš?« ptá se ho žena, která uei
tila prázdnotu lůžka vedle sebe.
Odpovídá ji:
»Tam, kde mne očekávají.«
Ona se diví a vztyčuje se na lůžku, táže
se, kdo ho očekává?
»Nevím,« odpovidá, zlehka krče rameny
Pohněvána zahrnuje ho žena ostrým
slovy, která jindy znějí jeho sluchu jak
svist biče.
»To jen v tvé hlavě zpívali už kohouti.
muži, jistě jsi snědl nějaký zlý kořínek. Lehni
si jen znovu a čekej, až bude svítat.«
»Ne,« praví on.
Učesal se a odchází klidně, jakoby šel vy-
konat nějakou noční práci; zvolna, krokem
měkkým jako náměsíčný, kráčí děsivou tmou,
která z klínu noci se řine na krajinu.
A nač myslí při této tajemné chůzi? Na
práci, kterou musí vykonati, až se vráti, na
plat, který musí odvěsti v pěti dnech, na velké
požadavky majetníka statku, jehož on je nájem-
cem; myslí na svůj tvrdý a jednotvárný život,
jako naň myslil včera a jako naň bude myslit
po všecky dny, kterých mu dobrý bůh ještě
dopřeje; nedovode myslit na nie jiného. Ledový
vítr prochvívá jeho tělo: je to blížíeí se sví
tání, co chvěje okolim, nebo je to jen ješte
Lemonnier
B S
Lána
Sedlák
12
article
strnulý oddech noci? On neví a jde svou
cestou.
V kamenně ohradě domů spí město těž
kým spánkem, jehož neruší ani nářek větre
ani temný zvuk kroků na tichém dlaždění. An
v hrobě není hlubší ticho než na němých kři
žovatkách a pustých náměstích.
Bez váhání béře se muž ulicemi tak jistě
jakoby kráčel za jasného poledne. A přece mu
nikdo nenaznačil cestu, kterou má jíti, ale není.
co by mohlo zabrániti, aby se v určitou hodinu
ocitl na určitém místě.
Po několika zatáčkách ocitl se konečně na
volném náměstí, jež kruhovitě vroubeno je
domy, podobajícími se ve svém skupení kroužku
nehybných starců, a z protější strany přicházi
k němu neznámý muž a ptá se:
»Venkovane, kolik je hodin?«
Venkovan obrací se směrem k věži, kteron
možno jen dle vyššího a hustšího stínu roze-
znati od ostatních domů; je stopena stejně
neproniknutelnou temnotu, ale jeho očím objevuje
se pojednou čtverec ciferníku, jako záplavou
požáru ozářen, a on odpovídá neznámému :
»Jsou čtyři hodiny.«
Zdá se mu, že viděl již kdysi tohot
nočního chodce, na jehož obličeji nemůže roze-
znati ani čelo ani očí, ale jehož rysy přes to
jsou tak pevně vryty v záhyby jeho mozku, ž
poznal by ho mezi tisíci.
Sotva že se neznámý vzdálil, obracíse
rolník a vrací se týmž těžkým, pomalým kro-
kem klikatinou městských ulie, odkud byl při-
šel. Aby se podíval kolik je hodin na kostelní
věži, prošel dvě míle cesty a vrací se domů.
kde ho vítá táhlé bučení probouzejícího se do-
bytka, nesetkav se s nikým, mimo neznámého,
který mu utkvěl v paměti na věky.
13
article
Minul rok a Hlas ozval se znovu v tich
Minul rok a Hlas ozval se znovu v tich
nocit
»Vstaň a jdi do města!«
A jako poprvě, oddaný otrok svého taju
plného poslání, sedlák vstává; jeho těžké po
hyby rozrážejí hustou tmu, v níž kmitaj
těkavým světlem jeho zorničky.
»Kam jdeš?« přá se ho žena mezi dvojím
zívnutím.
A on odpovídá:
»Tam, kde mne očekávají.«
Poslušna zákonu, který určil ženě věčnou
žízeň zvědavosti, usedá selka na loži a vyptává
se může, kdo ho očekává.
On krčí rameny a praví:
»Nevím.«
»Starý blázne,« volá žena pohněvaná, »po
mátlo se ti v mozku, že máš nářek meluziný
v komíně za zvuk klekání? Lehni si jen a sp
do rána!«
Z kolébky zazněl pláč, pes zavyl v boude
znepokojen skučením větru a zuřivý děšť šlehá
do střechy, jejíž trámoví sténá jako podléhají
zápasník.
»Ne,« odpovídá sedlák.
Vychází ze světnice a kráčí ledovým li-
javcem. Vítr proniká mu až do kosti, cloumá
jím jako třtinou, on myslí na chvějící se krov
své chýše, na stoh, do nějž se teď vítr opírá
na svou ženu, která se nyní asi obrací n
lůžku, trápena hostcem — nemyslí na nic víe
ale to by stačilo každému, aby se vrátil. Ale
on jde přece, kráčí volně a pevně, jako někdo.
kdo je jist, že příjde v čas.
Stromy, ploty, komíny na střechách chatrč
mizí znenáhla za ním; dochází města a jako
tehda i dnes jde jistě nejtemnějšími ulicemi.
Ani světélko nekmitá v čiré tmě a přece jeho
nohy kráčejí jistěji než kdyby ho vedl průvodce
s pochodní. Rozsáhlá budova objevujese
konečně, vypadá jako zkamenělá noc a tu
tam okny jejími kmitající světlo činí ji jen
ještě temnější. Vrata stojí dokořán a jimi vcházi
hrubý venkovan, kterého bůh za nástroj svoj
vyvolil a zvolna, sehnut pod neznámou rukou,
klerá ho vede, stoupá po schodech, nad nimiž
stojí šest četníků se zbraní v ruce v strnula
dřímotě.
Nevím
Stará blázen
14
article
Klidně a němě prochází muž touto skupi-
nou a pojednou ociťuje se v sále, ve kterén
pod ukřižovaným obrazem Krista zasedají soud-
cové černě odění. Vysoké oblouky klenut
osvětleny jsou mdle svítilnami, jejichž paprsky
padají na shromážděné množství, na úřadníky
občas také na temný kout, kde viděti jes
bledý obličej obžalovaného, nad nímž právě
chystá se soud vynésti rozsudek.
Hrobové ticho panuje v nehybném shro-
máždění a pojednou zazní v něm slova před
sedy soudu:
»Obžalovaný, bůh je svědkem, že jedině
řádně doložené alibi je s to vás zachrániti. Kde
jste byl v dobu, kdy se ten hrozný zločin
udál?«
Nešťastník zvedá se ze svého místa a praví
»Byl jsem na náměstí, kolem šel sedlák
tázal jsem se ho, kolik je hodin a on mi o
pověděl: „člyři hodiny“«.
»Jak se jmenuje ten člověk?
»Nevím.«
»Kde bydlí ?«
»Nevím.«
»Obžalovaný, poznal byste toho člověka ?
V strašné své úzkosti a v zoufalství svén
bezvolně otáčí obžalovaný pomalu obličej k ne-
hybnému množství. Je všemu konec, je ztracen
v příští chvili již bude rozsudek pronesen . .
a pojednou vztahují se jeho ruce s chvalným
záchvěvem jako ruce tonoucího, kterému se ob-
jevi to na širé hladině záchranné prkno a or
volá u vytržení: »Tam stojí!e
A tento výkřik nevinného zni celým městen
jako úder hromu
Krist
15
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Na ochranu našich památek.
Máme plné ruce práce, abychom vyhověl
všem svým potřebám národním, zejmena když
se musíme starat i o věci, jež všude jinde ob-
starává vláda. Tak Ústřední Matice školská jest
nucena vydržovati svým nákladem školy tam,
kde dávno měly býti zřízeny pro české dítky
školy z prostředků veřejných. Také obě naše
národní jednoty, Pošumavská i Severočeská, pe-
čujíce o zabezpačení existence českého lidu
v kraji pohraničném, jsou namnoze nuceny pe
16
article
čovati svým nákladem o opatření, jež by nále
želo poříditi veřejným korporacím. Jaký tudí
div, že nestačíme povzbuzovat a napomínat
že přes to neustále se vyskytují stesky na ne-
dostatek sil a prostředků. Ale na ten čás není
jiné pomoci než spolehati na vlastní sílya
vlastní prací se přičinit, aby vykonáno bylo
vše, čeho třeba.
Leží přede mnou řada publikací »Společ
nosti přátel starožitnosti českých v Praze«, jež
již po celou řadu let horlivě koná svůj úkol.
Jestliže Matice a obě naše národní jednoty pe-
čují o přítomnost a budoucnost českou, usiluje
Společnost o zachování kulturních dokladů z mi
nulosti, nabádajíc k šetření památek všech dob
a všeho druhu, ovšem pokud prostředky jeji
stačí. A prostředky ty jsou dosti skrovné. Spo-
lečnost, založená v prosinci r. 1888, čítá siee
dnes 1800 členů, ale počet tento daleko ne-
stačí na velké úkoly Společnosti, zejmena po-
vážíme-li nepatrný příspěvek členský 2 korun
ročně. A za tento přispěvek dostávají členové
úplně zdarma »Časopis Společnosti přátel staro-
žitností českých«, jehož letošní ročník na př.
obsahuje 28 článků, 39 vyobrazení v textu, 15
obrazových příloh a 8 tabulek znaků v úpravě
velmi úhledné, takže by krámská cena jeho
páčila se zajisté aspoň na 6 korun. Obsah ča-
sopisu jest populární, každému přístupný, články
jeho pojednávají o památkách všeho druhu
nejen výtvarných, ale i lidopisných a archivál-
ních, takže jest obsah časopisu, jenž vycház
čtyřikráte do roka, rozmanitý a zajímavý.
Praha
spo
Matica
17
article
Přese všechny svoje obmezené prostředky
vykonala Společnost přátel starožitností českých
značný kus vážné a záslužné práce. Již obsa
posavadních osmi ročníků »Časopisu«, jakož
»Rozprav« a »Zpráv« vydaných Společností re-
presentuje slušnou sumu pilné práce a že tato
práce dochází uznání, dokazuje faktum, že vět
šina »Rozprav« i ročníků »Časopisu« jest roze
brána; ročník prvý »Časopisu« (1893) bylti-
štěn po roce znovu a za rok rozebrán i druhý
náklad! Zjev to v našem písemnictví ojedinělý.
Kromě toho vykonala Společnost celou
řadu prací velmi záslužných. Tak proveden
archeologický výzkum na Levém Hradci nákla-
dem skorem 1600 korun; nemohl býti dokon
čen zvláště proto, že práce vyžadovala příliš-
ného nákladu a pak že se vyskytly i jině pře-
kážky. Rovněž podniknut nákladem 1000 korun
archeologický výzkum v Podbabě a v Šárce,
od něhož prozatím upuštěno proto, že nebylo
již pozemku k disposici. Avšak výzkumy posu
provedené měly na obou místech výsledky
velmi zajímavé. V oboru místopisném rozeslán
dotazník v příčině jmen pomístných.
Rozsáhlou agitační činnost vyvinula spo-
lečnost na záchranu našich památek. Tak po-
dána sněmu českému petice na zákonnou
ochranu domácích památek a zákaz vývozu je
jich za hranice, a lze doufat, že tato akce
setká se s příznivým výsledkem. Dále vzbuzena
akce proti znešvaření Karlova mostu vrchním
vedením elektrické dráhy, podány četné protesty
proti kažení staré Prahy, na př. proti sbořen
kaple sv. Lazara, proti zkáze židovského hřbi-
tova, proti stavění vysokých domů, jimiž by
byl kažen pohled na Menší město a Hradčany.
svatý . Lazar
Hradec
Podbaba
Karlov most
Praha
Hradčany
Šárka
18
article
Při všech töchto příležitostech zasazovalas
Společnost a nojvětší energií o ochranu našich
starých památek. Rovněž podán protest k zem-
skému výboru proti dalšímu lámání kamene n
Kunětické Hoře.
V poslední době počala Společnost vydá-
vati důkladné, hojnými illustracemi a obrovým
přílohami, plány atd. opatřené dílo »Staroměst-
ský rynk v Praze«, jejž popisuje dr. Jose
Teige a výklady historicko-uměleckými prováz
Jan Herain, nynější přsdseda Společnosti, nej-
povolanější znalec památek staropražských, auton
textu monumentálního díla »Stará Praha«.
Považoval jsem za svou povinnost upozor-
niti na posavadní záslužnou činnost Společnost
i na nedostatečnou podporu, jíž se jí dostává
doposud v naší veřejnosti. V nynější době, kdy
se i v širším obecenstvu počíná jeviti živější
účastenství pro staré naše památky, dlužno
očekávat, že se toto upozornění setká s přízní-
vým úspěchem. Společnost přátel starožitností
českých v Praze vytkla si úkolem, pečovatio
zachování starožitných i lidových památek
sbírajíc je poděluje získanými památkami česká
musea. Roční příspěvek dvou korun umožňuje
každému, státi se členem Společnosti a za svů
příspěvek dostane v »Časopisu« prémii, její
hodnota sama sebou jest větší než roční při
spěvek. Zejmena naše spolky neměly by opo-
menout státi se členy Společnosti a opatřitis
tak pro svoje knihovny dílo velmi cenné. Kdo
pak můžeš, staň se členem přispívajícím s roč
ním příspěvkem 4 korun anebo příznivcem, jenž
platí 10 korun ročně. Čím hojněji bude člen-
stva, tím úspěšnější činnost bude moci Spo
lečnost vyvíjet.
Jose Teige
Herain
kunětický hoře
Praha
Staroměst
19
article
= Nemá rád jubilea. Slavný italský básní
Giosně Carducci, jenž v nejbližších dnech mohl by
slaviti jubileum své 40leté učitelské činnosti na uni-
versitě v Bologni, není přítelem příliš častých ju
bilef. Když mu oznámeno, že studenti hodlaji
oslaviti jeho 40leté jubileum, zaslal jednomu bologn
skému časopisu následující ironický přípis: »Těš
mne velice, že studenti mají v úmyslu vzpomenouti
si na mne v den čtyřicátého výročí mé učitelské
činnosti. Již pro způsob této vzpomínky, jež nem
býti tuze hlučná, by mne to těšilo, kdyby mne ne-
ohrožovaly časopisy, dopisy, ba i poesie tím, čemu
se dnes říká jubileum. Jubileum znamená dle sva-
tého písma rok úplného klidu a církev slibuje tomu.
kdo v tomto roce vykoná určité, kajícné skutky, od
puštění hříchů. Nalezám se snad v takovémto ka
jicném stadiu? Myslím že nikoliv. Kromě toho musi
mezi dvěma jubiley dle zákona Mojžíšova uplynout
50 let, jež křesťanská církev snížila na 25. Abye
to pověděl zkrátka: Děkuji srdečně za pocty, jež se
pro mne chystají. Ale nalezám se v takovém dušev-
ním a tělesném stavu, že by nejmenší materiáln
neb metaforický hluk porušil můj klid a bez klidu
není nijakého jubilea.«
Carducci
Mojžíšův
Bologna
20
article
= Fonograf v kostele. Ve starém londýn-
ském chtámě Saint Mary at Hill koná farář Wilsor
Carlile již po několik lel pravidelně polední boho-
službu pro personál obchodů a pro veřejné posluhy
v City pomocí projekčních obrazů a obrovského fo-
nografu. Předvádějí se tu obrazy bibiických motivo
a míst a z fonografu zaznívají řeči osvědčených k
zatelů. Projekční obrazy byly nyní znamenitě zle
šeny zavedením elektřiny a Tonograt obohacen ká-
záním biskupa londýnského. V letošním postě před-
vádějí se folografie křížové cesty podle basrelinlu
Georga Timwortha, při čemž varhany hrají potichu
přiměřenou melodii. Ve starých, vysokých kostelních
lavicích, v temném chrámě odpočívají pracovníc
z City, naslouchají měkkým zvukům varhan a dívaj
se na projekční obrazy. Zdá se, jakoby i zvuky f
Timworth
Saint Mar at Hill
Wilsor Carlile
21
article
nografu po nějaké době stávaly se měkčími a po
zbývaly svého podivného rázu na tomto místě
= Zámek Valencay, jeden z nejstaršícha
nejnádhernějších historických zámků Francie, jenž
se až dosud nalezá v majetku vévodské rodiny Tal-
leyrand-Pěrigord, bude prodán. Zámek tento svými
věžemi, svými vodotrysky, galeriemi, parkem, ora-
žerií, divadlem a svými stoletými lesy, chovajícími
hojnost zvěře, činí báječný dojem. Tato hrdá renais-
sanční budova, jež se podobá malému, opevněnému
městu, vystavena byla dle plánu slavného architekta
Philiberta de Lorme. Velká hlavní věž se svými
překrásnými ozdobami sama sebou jest již zajíma-
vou památkou. Ještě posud jest panství Valencav,
jež kdysi bylo korunním lénem, jedním z největšíc
ne-li největším panstvím ve Francii. Obsahuje Senu
hektarů půdy, z toho 5060 hektarů dubového lena.
Tento starý historický zámek náležel počátkem 19
stoleti slavnému diplomatu Talleyrandovi, jenž je
koupil od vévody de Lucay, předka Henrya Roche-
forta. Vnuk bratra Talleyrandova, Napoleon Louin
de Talleyrand-Périgord dostal r. 1829, když se ože-
nil s věvodkyní Alix de Montmorency, od Karla X
dovolení, užívati titulu vévody de Valencay.
Philibert
Lorm
Sen
Talleyrand
Lucay
Henrya Roche
Talleyrandův
Louin Talleyrand
Alix
Karel
Valencay
Francie
Tal
Périgord
galerie , park
Valencay
22
article
= Boj o nové mosty v Benátkách do-
posud není dobojován. Těchto dnů byly opět
městském zastupiteistvu benátském hlučné debatya
návrhu na stavbu mostu na ostrov Giudecca, kdež
v poslední době povstala řada továren a mostuz
Benátek na pevninu. Městští radové Cerutti a Berto-
lini tvrdili, že jest naprosto nutno podporovati pr-
myslové zvelebení města stavbau mostu a tvrdili, že
omělecké zájmy stavbou obou mostů nikterak ne-
budou poškozeny. Starosta odpověděl vyhýbavě,
že technická komise ve příčině zřízení obou mostů
doposud nedokončila svoje studie, avšak umělecký
historik, poslanec Molmenti, jenž byl schválně
této schůzi přibyl z Říma, odpověděl na důvody
předešlých řečníků krátkým prohlášením. Prohlásil
že stavba mostu přes lagunu na pevninu byla by
atentátem na umění, jenž by byl ještě předstižen
stavbou mostu na Giudeccu. Zastupitelstvo města
Benátek nesmí se propůjčiti k takovéto nevkusnosti
a urážce uměleckého rázu města. — Výklady Mol-
mentiovy uvítány byly hlučnou pochvalou.
= Objevy v poušti Moab. Archaeolog dr.
Cerutti
Berta
Molmenti
Benátky
Řím
Moab
23
article
Alois Musil zaslal vídeňské akademii věd předběž-
nou zprávu o svém bádání v Moabu a Edomua
podal následující sdělení o své návštěvě několika
dosud neznámých hradů, jež objevil na poušti. Na
základě vypravování kmenů beduinských, že v okoli
nalezají se hrady, v nichž uloženy jsou velké po-
klady, účastníl so dr. Musil roku 1899 jakožto lékai
válečné výpravy, již podniklo as 500 Beduinů proti
sousednímu kmenu. Avšak situace jevíla se býti tak
nebezpečnou, že delší pobyt na výpravě nebyl
radný. Teprve v letě minulého roku, když oba
kmeny byly uzavřely mír, mohl dr. Musil podnik-
nouti novou výpravu a dostal se ke bradu, zvanému
Kusejr Amra, jenž se zvedá uprostřed pastvisk Be-
duinů. Fotografické snímky ukazují znamenitou
budovu a zachované dosud překrásné Iresky. V celém
hradu není místečka, jež by nebylo zdobeno freska-
mi. Mnohé z těchto obrazů jsou sice značně po-
škozeny vodou a dýmem, přece však možno dosud
dosti zřetelně rozeznat, co představují a mnohé
z nich vzbuzují obdiv svým uměleckým provedením.
Dr. Musil připomíná, že se v okolí nalezá osm tako-
výchto hradů, že však prozatím nelze podati bezpečné
vysvětlení o původu a historii těchto hradů. Nezdá
se pravděpodobno, že by pocházely od Peršanů neb
od Římanů. Hledíme-li na persko-řeckou ornamentiku
a aschitekturu, dlužno předpokládat, že tu kdysi vládla
mocná knížata, jež majíce značnou kulturní výši,
byli ve spojení s Reckem a s Persil. Dr. Musil hodla
pokračovati ve své studijní cestě až k Rudému moži
a od El. Hriše až k egyptské hranici.
Musil
Kusejr Amr
doktor
Peršan
Říman
Moab
akademie věda
El
24
article
= Kuřacké rekordy. O slavném americkém
tragédovi Edwinu Boothovi vypravuje anglický jeden
časopis, že často vykouříl za den 25 doutníků. I při
představení kusů, v nichž hrál svoje velké role, těšil
se touto svou lahůdkou, neboť jeho komorník, jak-
mile odstoupil s jeviště, očekával jej za kulisami
se zapáleným doutníkem a umělec bafal spoko-
jeně až do poslední chvíle, kdy opět musil na jeviště.
Tento rekord Edwina Bootha však překonán jedním
z jeho krujanů z jednoho města ve státě Illindls,
ím odpočinkem
ena voa Podivné jec že zdravý rohoto
cutele tabáku neobyčejnými jeho výkony nikterak
není otřeseno. Znamý přístušník literárního svěla
londýnského nepovažuje za nic neobyčejného, vykou-
řiti za den 60 až 70 cigaret. Činí tak od svých chla-
peckých let a vypočítal, že od oné doby vykouřil
neméně než 250.009 cigaret. — Onehdy založn
se jakýs kalifornský horník, že za hodina vykouří a
doutníků, 6 cigaret a 6 dýmek silného tabaku. Tento
neobyčejný výkon byl vskutku proveden, ale na konee
byl lehkomyslník stižen záchvatem ochablosti srdce,
z něhož se již nezotavil. Starý jeden voják v severn
Anglii, jenž před nedávnem zemřel ve věku 92 lehi
připisoval svůj dlouhý věk svému stálému kouření.
Tvrdil, že po 70 let nevykouřil nikdy méně než 1e
uncí tabáku týdně, mnohuy však vykouřil za týden
dvakrát tolik.
a pnsnoe
89 nnáe
Booth
Illindls
Anglie
26
article
brokáty, da-
erné hadváhne lalk) mašky a hladk
zbuží v bohatém výběru. Prodej přímo z to-
várny soukromnikům dle metrové míry i na
roby za původní tovární ceny. Vzorky fran-
ko. Továrna na hedvábné zhoží fy. Bratři
Sohielové ve Vidni, Mlariahitferstrasse 76.
sorii taženou
ednu petnu IOSN zF. 1000
který v tahu dne 1. května t. r. Histě, výhru udělau
musí, nabízi za zl. 245.— směnárna Šimona Gerstl
v Praze, v Celetné ulici č. 29, vedle hotelu „U zla-
6991
tého anděla“
Sohielová
Histě
Gerstl
Praha
Celetná ulice