ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 70ca9820-6604-11dc-8fd6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 46, place 9, org 2
1 masthead
31. března 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 89.
4 masthead
Strana 9.
5 article Pohádka o Saře Bernhardtově
Pohádka o Saře Bernhardtově Napsala A big a il. Již chvěje se dům tisícerými výkřiky, kamenných jeho loktech tisícero buší srdcí. Vzdyť snesla se do zlatého dómu Sarah Božská Sarah zavítala do města *1 Diva již po tolikráte děkujíc sklání zlatou hlavu, ale obecenstvo jásá, chce opět a opě vzdáti jí svůj hold! V snění naslouchá jestě umělkyně jásotu a salvám potlesku, mní, že dl na březích Seiny .. ., vždyť ten lid tak pří- buzný u vznětu a nadšení jejímu národul Konečně se zářícím úsměvem mizí — — V pološeru zákulisí mihl se před Sarou náhle divčí stín. Ulekané děvče hluboce uklá Eřlo se a ustoupilo slavené umělkyni s cesty a. Tato lhostejné odchází dále. V tom zarazi ji zlostný, pánovitý hlas. Obrátí se. „Kdosi, snad režisér zlatého domu či jiný »všemocný« peskoval nemilosrdně ubohou dívku, že se odvážila vstoupiti do kulis. Tato mlči, jen velké temné oči prosebně letí ku Saře . .. Bylo tolik tklivosti v tom pohledu a tolik něhy, že Sarah dojata stanula. Kynouc nevrle soptícímu pánovi, hroužila svůj čarovný zrak v tvářinku neznámé. Pojednou ji chopila za ruku a pokynem dala na jevo, aby ji doprovodila. Chvějíc se jako v mátohách sledovala dívk poslušně umělkyní do šatny. Úsměv rozestřel se na Sařině tváři př pohledu na rozpaky mladé dívky .. Chvíle minula — — Konečně vzehopila se Sarah a lámanou řečí, promísenou eizími výrazy, sdělovala svému hosti příčinu zvláštního chování se: Celý její zjev — tak poetický — odpovídá prý- živě vysněné představě Desdemony. Tam pološeru kulis ji tak jasně zřela před sebou, s tím okem, v slze tonoucím .. Nuže, vyprošuje si dnešního večera její společnosti, chtěla by urvati z její bytosti ně- kolik detailů pro Desdemonu.
Bernhardtův Sarah Desdemona Sara Seina 1 Divo
6 article
Naše Desdemona — nazveme ji Violou — se ponenáhlu vzmužila a na přerývanou Sařinu žádost odpověděla plynnou frančinou. Ssrah překvapeně vzhledla na mluvčí. Způsob neznámé ji poučil, že má před se- bou dámu. Hněvala se na brutalního režiséra jak jen ji mohl tak urazit ? Viola se truchlivě usmívala ... Sdělila Saře, že je bývalá herečka od kočující společ- nosti, už několik let provdaná za houslistu orchestru divadla a tu že někdy dostane volný líštek. Dnes jí milostivě dovolili postaviti se z kulisu. Avšak, což na tom! Nic si z urážky nedělá, ani jí necítila! Byla tak ohromena Saři- ným uměním, že nic neviděla a neslyšela, co kolem ni se dělo — — »Hrála jsem tedy dobře? Vy jako kolle gyně to dovedete posoudit,« tázala se vážně Sarah Ob, madame, nežertujte, ale myslím sku tečně, že tomu rozumím více než ta massa lidu. Byl to velkolepý výkon! Ano, to bylži vot, pravý život! Jsem dosti otrlá, byla jsem deset let u divadla, ale chvěji se ještě nyn v hloubi duše!« Sarah se bavila. Komorná ji svlékala diva, majíc opřenu ruku o toilettní stolek, sle- dovala každý pohyb mladě ženy. I na malé upracované, nervosní ručce utkvěla . .. »Apropos, vy jste již spoutána! Tu asi sotva bude vám možno mé přání splniti. Vás muž —« »Není dnes, madame, doma. Tak, přeje- teli si — »Budete mým hostem!« spokojeně kývla Sarah zlatou hlavou. Žoržeíta byla s převlekem hotova. Přeho- dila jen plášť přes svou velitelku. Sarah, uchopivši svůj »model« za ruku — jako v obavě, aby ji neunikl — opustila zlatý chrám umění . ..
Desdemona Viola Sarah Ob Sarah Sarah zlatý Sara orchestra divadlo
7 article
Vůz zastavil před hotelem. V okamžiku dlely v Sařině boudoiru. »Tak, má drahá, máte před produkcí, mu- síte se posilniti,« hovořila Sarah, usedajíe zvolna na pohovku. »Teď vy mně dáte lekci!« Večeřely. Sarah mnoho jedla jako po těžké práci, Viola nepatrně. Byla stále ještě jako v snách . . Až při víně se rozjařila. Žvatlala rozto mile se Sarou, vyprávěla o venkovských společno stech a stala se důvěrnější, když nezřela na rtech Sařiných onen bagatelní, pohrdlivý úsměv jejž tak dobře znala a jenž se skoro vždy ob jevuje při podobném thematě na tváři často slabších veličin než jsou kočovní jich kollegové, jichž vina zhusta spočívá pouze v tom, žes neumějí tak vysoko dosplhat. Se zájmem vyptávala se Sarah na jejich poměry. »Cítím úctu k nim,« pravila pak, »k těm chudším svým kollegům. Jsou to praví idealisté — A jak vy, má drahá, jste se dostala do těch poměrů? Jste přece tak roztomilá! T hezká hlava — to mandlovité, výrazné oko — čím to, že jste neudělala kariéru ? Herečka jste zajisté !« »Z celé duše, madame! Zbožňuji divadl a nenávidím ho! Ono jest vinno mou nemocí — bojím se ho a zmírám po něm !« Bledá tvář mladé paní zazářila. »Předneste mi něco!« náhle pravila Sarah. »Ach — madame —« a Viola se pole- kaně vzchopíla. »Ano, ano, třeba z Ofelie. Nebo — umíte Desdemonu ?« »Doslova.« »Nu tak. Ale jste-li v ní affektovaná, ra- ději něco jiného. Strhala byste mi již mů- „nový“ obraz — anebo — přece tu Desde- monu !« Jaká to ironie! Ona, ubohá, odstrčená ven kovská herečka, beze jmena, kterou všichni uml čovali, mů před ní přednášet! Ona, která v sobě s napjetím všech sil dusila tu jiskru nadání, ona má před Sarou — nuže, nech rozhodne! To jí buď ortelem, ať je jakýkolil Začala. Nechvěla se. Měkkým sladkým hla- sem — — — — — Zapomněla na vše kolem sebe Skončila.
Sarah Viola Desdemona Sara
8 article
Klidně pohledla na Saru. Tato seděla ben pohnutí, ale oči, ty podivuhodné oči zářilya ruce byly rozpjaty, jako když matka rozpíná náruč po uštvaném dítěti . ., Viola pochopila. Cítila, že zvítězila a v ok mžiku ležela na Sařině srdci. »Ano, dítě, tak o ní Shakespeare snil Měkkou, oddanou, božskou láskou planoue s duší plnou snivého stesku — ano, Desde mono! Tak až zde jsem ji nalezla —l Sarah to snila . .. »A čím,« opakovala opět svou otázku, »čím že jsi nepronikla ?« »Byla jsem bez protekce a — nepovolna. »Jak to ?« »Nu, nechtěla jsem . . .« »Ach tak! Už vím! Což je jistým liden umění! O, ta prkna! Hleď, bojovat se musí« — a Sarah prudce vyskočila s pohovky. Pojednou se zarazila. Její pohled utkvělna Violině drobné tvářince. »Ach, má ubohá, prostá Desdemono ! Těžko překonati Jaga a což, je-li jich víc! A muž Jest hodný ?« »Nejšlechetnější duše pod sluncem !- »Hraje ?
Sar Viola Shakespeare Sarah Desdemona
9 article
»Skvostně !e »Jakou má gáži?« »Padesát zlatých.« »Oh! A jak z toho žijete ?e »Dávám hodiny, učím frančině.« »Miláčku!« — Sarah přivinula paničku k srdci. Přilnula k ní rázem. Mezi těmi věnci, salvami potlesku a prázd nými frasemi zatesknila po měkkém pohledu věrném srdci. »Kde je tvůj muž?« tázala se dále sv nové přitelkyně. »Jel vyhledati levný letní byt na měsie prázdnin. Churavím, těším se již l« »A což, příbuzných nemáš ?e »Mám, ale nechtějí mne. Nesplnila jsem jejich sny. Nestojí o mne. Ach, kdyby věděli. jak mne to samu bolí! Ta myšlenka podrývá mi život !« . . . a ubohá Viola vypukla v use- davý pláč. »Co vše jsem vytrpěla ! Domov jsen obětovala tě divadelní hyeně, mládi, spokojenost zdraví a jaký výsledek? I tu čest měla jsem odhodit! V rozhodném okamžiku, kdy již již jsem váhala, zjevila se tvář jeho — mého muže a bylo rozhodnuto. O, madame, tak jej mám ráda, ale umru brzo — rve mě to ! — Oh, jen jednou zahráti si před velkým obecenstvem, být pochopenu, zahráti si Desdemonu — a pak — třeba umřit !« zalkala.
Miláček Sarah Desdemona
10 article
»Nuže, zahraješ si ji zejtra — za mne!- Nežli se Viola ze svého úžasu vzpama tovala, zmizela Sarah jako sen . .. A opět září dům sterými světly. Všecky jeho prostory jsou plny. Dav chvěje se touhou a netrpělivostí. V několika okamžicích vystoup Desdemona — slavená Sarah. Konečně opona vyhrnuta. Hraje se. Hledišt jako moře se vlnilo .. Výkřik obdivu letěl Desdemoně vstři Úžas, jak jest krásna, jak mladinka! Dámy v parterru a ložích co by byly daly za zvláštní Sařinu methodu líčení se l! »Jak jest mladinká! Jak patnáctiletá ! T jest umění, tak se znáti upravit«, šeptaly si. V posledním aktu dostouplo nadšení vrcholu. Obecenstvo uchváceno, spito skvělými výkony umělkyně, propuklo ve frenetický jásot. Scéna zaplavena kyticemi a věnci. Sarah — totiž Viola — vznášela se na oblacích. Její sen, její zlatý sen se splnil ! Co poměla strachu! Ještě večer odporovala Saře. Namitala, přijde-li někdo do šatny, žeji pozná. »Ke mně nikdo nesmí«, usmívalase Sarah. »Aneb před výstupem někdo oslovi !s »Toho se nikdo neodváží. Znají mé způ- soby. O představení žiji jen svému výkonu.« »Nebo to komorná vyzradí!« »Ta mlčí vždy, je věrná, buď klidna.« A Žoržetta se skutečně znamenitě chovala. Přes to, že byly neustále samotny, jinak Violu neoslovila, než jak by měla před sebou pravou svoji velitelku.
Viola Sarah Desdemona Sara
11 article
Bylo po představení. Žoržetta kráčela po boku Violině a uvažovala, že to tahle madame také špatně nehrála Před divadlem čekal již Violu vůz, květi- nami okrášlený a naše zlatá mládež u bouřlivém nadšení sama Violu k hotelu zavezla. Srdce Violino jásalo. Jak slastný to by večer! V salonu již čekala Sarah. »Jsi sťastna, drahoušku?« tázala se, gratu lujíc Viole. »Leč, ještě někdo se ti obdivoval — hled jaké překvapení jsem ti uchystala !« »Můj muž!« a již ležela Viola na srde svého Rudolfa. Za veselého jásotu sedali ke stolu. Sarah sdělovala jim své plány: pojedou s ní, budou šťastni, udělá z nich umělce - Viola zářila rozkoší a blahem. Krásné oči její plály a s milostných rtů plynula sladká slova něhy a díků. Cinkot číší, vyzvednutých na zdar šťastné budoucnosti, tak mile a opojivě vrýval se až na dno toho radostně rozvlněného srdce .. Oh! jest tak šťastna — tak — tak — oh, Saro! Další slova stlumil výkřik. Ze vzpjaté ruky Violiny vypadl pohár a z usmívajících rto proudem vytryskla krev . .. Chvatně přivolaný lékař zastavil sice chr- lení krve, ale nařídil klid, naprostý klid. Ubohá Viola ! Nebyla zvyklá paprsku slávy platila jej svou krví . ..
Sarah Viola Rudolf Sara
12 article
Viola byla opět ve své světničce, kterou dva dni neviděla. Co vše prožila v tom chudém pokojíku Co sladkých lásky chvil a dravých myšlenel zničeného životal Nyní drží pevně obé, lásku i slávu! Na bledých rtech nemocné září úsměv . . . Její sen splněn ! Občas radostně zaplane oko, a li se zbarví červení. Odpůldne se dostavila Sarah. Starostlivě zpytovala obličej nemocné. »Víš-li pak, drahoušku, že zejtra bude vě děti veřejnost, kdo vlastně hrál Desdemonu a jakou chová umělkyni ?« Jak meteor když temnem noci bleskne vyšlehla jiskra z oka nemocné, však mžikem pohasla. »Ne, madame, ne ls »Proč ne?« udiveně tázala se Sarah. »Oh, bojím se, bojím zlých jizlivých po- známek. Teď jsem šťastna, ale pak, kde kdo hleděl by mne urazit a ztupit. Oh, byl byto veliký skandál.« »Naopak, dopomůže ti ke kariéře !« Ne mocná se trpce usmála. »Nechci jí, bojím se těch divadelních bojů nechte mi mé tiché blaho !« Sarah, polibivši ji na čelo, odjela. Viola držíc ruku svého muže, jako v snění žvatlala »Karieru ! Má kariera jsi ty, nežeň mne do těch intrik, mezi lidi bez citu — prosím tě!e Nemocná se rozčilovala. Rudolf ji chlácholil, hladil bledé čelo, uti- šující lék podával, ale marně. Horečka se vzmáhala, Viola blouznila — — — a k ránu, kdy měsíce paprsky bledly líbal zoufalý Rudolí mrtvou hlavinku svě ženy — - Za časných hodin odjižděla Sarah z města 7. Všechny své vavříny a kvéty, jimiž ji město zasypalo, zanechala na tichém hrobě Violině. Její vidina se splnila, nalezla Desdemonu - v pravdě Desdemonu, již zardousil Othello — osud
Sarah Desdemona Viola Rudolf Horečka Othello
13 article Dokonáno jest.
Dokonáno jest. Jsou ještě roztomilé, útulné koutky n světě a kdo viděl dražickou faru, přizná, že náleží rozhodně k nim. Kdyby ji chtěl malín zvěčnit na své paletě, neměl by těžkou práci. Načrtl by v konturách bilý kostelíček na ná- vrší, k němu přitulenou farní budovu a kolko- lem, jako kuřátka pod křídly slepice, roztrou- šené statky a chalupy. Ale pak musil by na- máčet šlětec znovu a znovu do syté zeleně nanášet tak silně, že by na konec všechna sta- vení ze zelené plochy sotva vykukovala. A k faře bylo by nutno přimalovat staři čkého faráře, ctihodného jako pätriaréhu, který za dlouhou řadu let srosti s ní a celou osadou v jediný, nerozlučný celek. Jeho hlava s věčn líbezným úsměvem a stříbrnými šedinami klá- tila se jako na zvadlém stvolu odkvetlá pam- peliška. A kalilo-li něco vzpomínku oveček na jemnocitného pastýře, bylo to pouze připamato- vání si onoho trapného okamžiku, až ho jed- nou budou ukládat do hlíny mezi své mile tam za bílou zídkou nahoře na hrbitůvku.
14 article
A mladého kaplana dělila od staršího spolu bratra toliko léta... Ve všech ostatních do brých vlastnostech vyrovnal se mu úplně a jak říkávali o něm věřící, »kráčel v jeho šlépějích« Ctili a milovali ho mladí, zkušení chodíval k němu na radu, staří navštěvovali ho pro po- těchu a každý odcházel usmířen, potěšen uspokojen. Jméno jeho jako kazatele slynulo daleko široko. Dovedl slovem přesvědčita uchvátit. Krásně a lahodně plynula jeho vzně- tlivá slova, tvář spravedlivým hněvem se roz- palovala, tepal-li lidské hříchy a slabosti, čelo se jasnilo, když horlil pro pravdu, pro vznešeně poslání človéka a pro blahodárný vliv ctnosti na život vášněmi zmítaný. V lavici pod kazatelnou sedávala každé neděle mezi ostatními četnými posluchači dívka s modrýma, pomněnkovýma očima, upírajíc zraky své na nadšeného hlasatele slova božího, Oh, ten jeho střibrozvuký hlas působil na ni tak divně jako vlahé, jarní zavanuti větérku z dalekých, nepoznaných krajin, z vlasti palem a cedrů, tam odněkud, kde myslila, že býval ráj .. Náš velebníček zpozoroval záhy tento po- hled a brzy si naň uvykl. Kdykoliv ohledl se na známé místo, věděl s určitostí, že potká tam dvé planoucích očí se zbožným, něžným výrazem — a nevyhýbal se jim. Naopak, byl s těmito zraky ve stálém styku a ve svých kázáních čerpal z nich nadšení a povzbuzení.
15 article
Přišla Vesna. Po sněhových bouřích a stu- dených deštích přišel osvoboditel — jižní vě- třík — a jako kouzelník vdechoval nový život do odumřelé přírody. Tam za vsí u potůčku bylo to změněno k nepoznání a mladý pater chodíval rád na tuto samotu naslouchat tklivé, bublavé písničce čiperného potoka. Zadumán patříval do čtveračivých vln, jak radostí se čeří a klokotají, hlásajíce vesele nový život — nové vzkřišení. A věru, že hlas jejich nebyl oslyšán. Vůkol vše se zelenalo a břehy posety byly trsy zlatožlutých květů ... Ach, ty jarní blatouchy se srdcovitě vykrojenými listy a sytě pryskyřičnatými květy jsou proto tak milé, ž u potoka se objevují na první plačí zavolání. Tentokráte dech jara působil na jeho nitro svůdnou, neodolatelnou silou. Toužil po něčem — a nevěděl po čem — rád by byl někomu s něčím se svěřil — a nevěděl komu a s čím. Přečasto mihaly se mu ve vzpomínkách dve modré oči jako dva pevné body, ke kterým. aniž by mohl říci proč, znovu a znovu v teskné náladě mysl jeho zalétala. A když pokochal se ve vzpomínkách na palčivé dva uhliky, vztýčil se u vědomí své vnitřní síly a rozhodnostia vraceje se od potoka těšíval sám sebe slovya »Však mám dosti dobré snahy a vůle, abych nejen hříšná předsevzetí, ale i hříšné myšlenky daleko od sebe zapudil !... Bože . . . bože ... vždyť je to k smíchu, velebník a snad — láska!! Chachacha... to by tak scházelo !« Jednou po nedělní mši, když dozněly s kůru poslední velebné zvuky hymny »Hospo- dine, pomiluj ny« a kostel do posledníhos vyprázdnil, upamatovala se Hanička na cestě k domovu, že zapomněla v lavici modlitby
Hanička
16 article
a vrátila se pro ně. Sotva že pokročila několik kroků do lodi chrámové, vycházel ze sakristie velebník. Nebylo vyhnutí, musili se setkat. U stupňů presbytáře octli se tváří v tvář bezděčně stanuli, upírajíce na sebe udivené plaché pohledy . . . Byl to pro oba rozhodný okamžik.. . Nepromluvili ani jeden ani druhý a přec řekli si všechno. . . Co asi ? . . . Těžko uhodnout! .. . Jen silný ruměnec jako viditelné znamení polil tváře jejich až po uši. Vysokým oknem proudil dovnitř slunečný jas a zahalil do sítě ostrých paprsků celou skupinu. Vzduch byl prosycen vůní kadidla, sochy svatých a blaho- slavených v němém úžasu stály zde jako očit svědkové nezvyklého výjevu a s postranního olláře i ta umučená tvář Kristova dívala se na oba bolestným, soucitným pohledem . . . Zara- chotily klíče kostelníkovy a oba rozešli se beze slova . .. Velebníček nebyl již tak silným, jak se domníval. Když se opět vracel ze zamilovaného místečka u potoka, byl všecek vzrušen a rozhá rán. Pokaždé, když taková těžká myšlenk blýskla mu mozkem, aby ho trýznila — vyvstal mu studený pot na čele. Nestačil přikládat dlaně na spánky a sjímati klobouk, aby schladi rozpálené čelo . .. Přišla noc, taková sladká, biblická no před Velkonocemi. A ty měsíčné, jarní noci jsou pro raněná srdce velmi zlé. Škodolibý měsíe sám zamilovaně se usmívaje, vyvolává magickou silou v duši všechny roztoužené myšlenky dojmy, které člověk za dne jakž takž doved držeti na uzdě . . . Také mladý kněz pociťoval to v plné míře . . . Klid a rozvaha byly ty tam . . . Viděl, že s pouhou dobrou vůli ne- svede ničeho . . . Bránil se zoufale, volaje za svědka skutečnost, která musila přec zničit všechny illuse — ale marně. .. Ulehlo to ce- lou váhou na jeho hlavu a zdálo se mu, že strop spadne, že se dusí anebo ze se zalkne .
Kristův Zara
17 article
Otevřel okno a vyhlížel na krajinu. . . Tiše jako osada mrtvých ležela víska přitulena k úpati návrší. V záplavě měsíčné záře tonuly doškové střechy statečků i chatek a stromy, hrdě vztý- čené, s pýchou a s vědomím nezdolné síly po hlížely hrdě na své dlouhé, tajemné stíny. Jen chvílemi ozval se tu a tam štěkot neb zavytí nočního strážce a zanikal záhy s ozvěnou v hlu- boké, tklivé noci . .. Dole v rohovém statku v třetím okně tak kmitalo světélko . . . Kaplan si oddechl . . Nebyl sám, snad někdo byl také znepokojen a ponocoval s ním . . . Ale toto vědomí, že Hanička ve své komůrce bdí, upokojilo ho jen na okamžik . . . Počal tušiti hroznou pravdu a jeho myšlenky rozdělily se na dva rozvaděn tábory, dorážející na sebe s vášnivostí až zu řivou . . . Na jednu stranu postavil se kněz, na druhou člověk a boj veden až na nůž .. Jako smyslů zbaven přecházel velebník po po koji, kloně se brzy na tu, brzy na onu stranu. »Ach, což mohu za to,« těšil své svědomí »že jsem člověkem, podlehajieím—železným zá- konům přirodním jako každý jiný ? Což vyvolal jsem tuto bouřlivou vášeň ve svém nitru já Což jsem se málo navzpíral? Což zarazí někdo pramének, kdyby ho rukou sebe více uepával Marnost, marnost! Kdybych vytrhl na pomo ohrožené duši s celým zákonníkem morálky, nio mi to nepomůže... Tato láska vyrostla tou samou přírodní silou jako tam u potoka rostou sedmikrásy !«
Dole Kaplan Hanička
18 article
Zase přecházel a zase pokračoval: »T nešťastná dívka mne snad miluje a čeká — čeká ubožátko jako zakletá princezna na mě rozhodnutí... Co si počne? Co z ní jen bude Nerozumný amor vyvolil si ji za oběť jako mne... Jsme oba nešťastni... O, vášeň slepá. vášeň šílená, odstup ode mne a prchni, prchni před kněžským rouchem, které je v životě zá vorou všech těchto pocitů . . . O, hrůzo, hrůzo. jež pojímáš mne při pomyšlení na to, co chei učinit, lomeuj se mnou a přived mne na cestu jinou, zmůžeš-li to ..« Ustal na okamžik v prudkém rozjímání neboť v hlavě hučelo mu tak strašně jak z nejzuřivější bouře, když hrom tak vztekle bu- rácí, jakoby samo nebe do všech úhlů svět chtěl rozmetat! Již se domníval, že drží kone nitky, která by ho mohla vyvést z labyrintu strašné skutečnosti... Což není mužem? Což nemá dosti síly a odhodlanosti, aby provedl svůj úmysl? Což není schopen rázného činu Tak — — a této stránky to teď uchopil, žene se rychle dál a kombinuje, jak vše provést zařídit... Ano, nezneuctí posvátný šat sluhy Páně hříchem, ale vrátí ho raději čistý a nepo- skvrněný a odejde. Vezme ji s sehou do města Máť důkladná studia a zvučné jmeno v literatuře najde tedy zaměstnání někde v redakci denníku neb u některého nakladatele . .. Této myšlenky se již nespouštěl... Bože, bože, vždyť jinal nemůže, jen aby zachránil ji — jen ji.
19 article
V tom ozvaly se z předsíně hrdličky a cukro- valy tak dlouze a něžně, jakoby dávaly na jevo i ony svůj souhlas. Ach, jak bylo v této chvíli knězi, nelze říci... Jakoby duše opouštěla tělo a vznášela se tam, kam tíhla celá bytost... Tam to kmi tavé světělko v rohovém statečku, to byla jeho spása a jeho cíl. .. Byl pevně odhodlán .. Provede svůj záměr a to co nejdříve . .. A znovu bloudil zrak po vísce a roztrou- šených chatách a opět nové a nové myšlenky vyvstávaly mu v hlavě jako hrozivé hrady ...
20 article
Když tak pozoroval, jak tulí se celá vesnička k faře a kostelíku, jakoby oporu v něm hledala, vzpomněl si na nedávnou minulost, na svá ká- zání a na své věříci a v uši jakoby zalehlo z dolejška volání: Jidáši ..., Jidáši! A nová spousta dojmů řítila se znovu na něj a učinila z něho rázem opět duševního rozervance. Viděl muže a ženy, hochy a děvčata, starce a stařeny. jak prstem na něj ukazují, volajíce: »Zrádče . .. zrádče! Kázal jsi nám krásně o bohu, o Spa- siteli, o Vykupiteli — a nyní sám ho zapíráš .. Bídniku, my ti uvěřili — a ty nás zbaběle opouštíš!1 Jdi.. ., jdi hovět světským vášním — jdi, neboť byl's Pána i nás nehoden !« Při poslední myšlence klesl kněz do le- nošky úplně přemožen — a usnul... Bylo již k ránu, průvanem zmítaný plamen svíčky zani- kal v denním světle a z dalekých výšin řinu se až sem hlas ranní, zbožné modlitby skřiván- kovy .. Následujícího dne byl Velký pátek . . . Když velebný pán vystoupil s unylou, pobledlou tváří na kazatelnu a počal dnešní kázání o útrapách Vykupitele a o boji, který zmítal jím v po- slední noci před zatčením v zahradě jeceman- ské, pohliželi všichni se zvlhlými zraky udivené jeden na druhého. Slov tak upřímných a do- jemných doposud neslyšeli a každý až do hloubí duše pociťoval trpký osud Syna člověka, který toho dne před devatenácti sty léty skončil tak tragicky na Golgotě za ideu lidstva, za ideu vol- nosti, rovnosti a bratrství.. Po Velikonocích událo se něco, co vzrušilo celou ves... Hanička onemoeněla... A čím dále, tím bylo hůfe... Lékaři jezdili jeden za druhým a každý soudil na něco jiného . . . Jen jediná osoba v obci mohla uhádnout, co jí asi schází — a to byl mladý pater... Však ani jemu nevedlo se lépe... Chodil jako bezduch a život v něm očividně pohasínal ..
Jidáš Velikonoce Hanička Spa Golgota
21 article
Haničce se stále přitižovalo a rodiče, plni obav, tonuli v tisícerých úzkosiech . . . Jednoho dne projevila přání, aby ji dali zaopatřit svá- tostmí umírajících... Vzkázali na faru . .. Starý ovšem nemohl — musil tedy velebníček. Oblekl roucho a v průvodu kostelníka ministranta nastoupil přesmutnou pouť do sta- tečku... Nohy se pod ním chvěly a celá, jindy svižná postava, vypadala jako zlomena ... Ne- byl to již on, byl to jen jeho stín ... A věru že za každým krokem zoufalství jen přibý- valo ... On měl nésti útěchu jí a zatím sám ji potřeboval v nejvyšší míře. Dech se mu tajil, když překročil práh obydlí. Když na sebe oba pohledli, poprvé od ne- blahého setkání v kostele, užasl jeden i druhý. Ulekli se svých tváří, na nichž bylo nesmazatel- ným písmem napsáno, co všechno vytrpěli . .. A když bylo všechno připraveno k zpo- vědi, vyšli přítomní a kněz zůstal s ní sáma sám.. . Zavládla chvíle těžkého, trapného ticha. Konečně pootevřela Hana své pomněnkové oči a slabým hlasem vy pravila ze sebe s po- vzdechem: »Zhřešila jsem...« »Doufejte a Nejvyšší bude milosrdným«, odpověděl pološeptem zpovědník .. »Pokání, které mi uložil, bylo hrůznék přetrpění«, pokračovala . .. »Hleďte, chtěla jsem umřít — ale nemohu — musím žít !e »Smrt byla by vysvobozením z těch pe- kelných muk«, vyhrklo knězi z úst. »Jakže, vy byste chtěl ?« — — dotazovala se Hanička s významným pohledem. »Zemřit společné«, zněla pevná odpověd. »Velebný pane, máte otce a matku? tázala se Hana s andělským úsměvem. »Mám dobrou, starou matičku, které jsem jedinou útěchou a radostí ve stáří« . ..
Hanička Hana
22 article
»A co by říkala, kdyby — — »Zemřela by žalem . . « »Vidíte, a kdybych tak učinila já, sklátila bych jistě otce a matku do hrobu. Nepřežili by mou smrt. . . . Nutno vyprosit si u Boha nadlidskou sílu a žíti — žíti dále .. . V prvém případě padlo by za oběť pět životů, v případě druhém sebezapřením budou zachráněny aspoň tři . . « Tímto krásným obratem povzbuzen cítil se velebníček posilněn k překonání největších obtíží . . . Taková šlechetnost zasluhovala, aby jí byly přineseny největší oběti . »Vezměme tedy tíhu života na bedra svá«, dodal »a pokračujme v něm !« Hana povzbuzena pravila jemně: . .. »A pozdravím-li se, provdám se v nej- bližší době . . .« Jako dýka bodala tato slova kněze u srdce. — — — »Ano, jediné východiště« — dodal smutně. »Rozejděme se jako přátelé«, vybízela Hanička. »Jako nejlepší přátelé«, přikývl pater, po- dávaje jí pravici na rozloučenou. U Haničky nastal obrat k lepšímu. Zne- náhla se opět pozdravovala, opustila lože — ale růžové tváře dřivější svéžesti již nikdy nenabyly . .. Rodiče byli nanejvýš překvapeni, když projevila chuť po vdavkách. Našli jí ženicha za krátko byla ustanovena svatba. Hlučný průvod veselých svatebčanů ubíral se do kostela a uprostřed něho nevěsta jako zlomená lilie. Byla to cesta vystlaná hojně trním a hložím ... Do chrámu přivedli ji více mrtvou než živou .. A když mladý pater dával nevěstě zkomí- rajícím hlasem k zodpovědění známou formuli, rozvířila se v jeho hlavě ještě jednou tak hrůzná bouře, že ani nevěděl — co odpově- děla . . . S napjetím veškerých sil, zachytávaje se oltáře, aby neklesl, udělil svátost stavu man- želského ... A když mládenec a ženich, pod- pírajíce Hanu, odváděli ji od oltáře, klesl n evangelium a rty jeho zašeptaly smutně: »Do- konáno jest !«
Hana Hanička
23 article
Josef Růžička.
Růžička
24 article Román s basou.
Román s basou. Napsal A. Čechov, přel. R. Viček. Muzikant Smyčkov ubíral se z města do vily knižete Bibulova, kdež, jak se říká, » měl býti« hudební a taneční večírek. Na zádech jeho houpala se ohromná basa v koženém pouzdře. Smyčkov kráčel po břehu řeky, že- noucí své chladné vody ne-li majestátně, aspoň dosti poeticky. »Nemohl bych se vykoupati?« pomyslil si. Nepřemýšlel dlouho, svlékl se a ponořil své tělo do chladného proudu. Byl překrásný večer. Poetická duše Smyčkovova počala se přizpůsobovati harmonii svého okoli. Náhle za- chvácen byl jakýmsi sladkým pocitem. Pustil se totiž asi sto kroků stranou a spatřil krásnou dívku, sedící na příkrém břehu s udicí v ruce. Zatajil dech a přívalem různých citů byl témět bez sebe: vzpomínky z mládí, touha po minu- losti, procitnuvší láska . . ., vše to hrnulo se mu na mysl. Bože, vždyť myslil, že není s to mi-
A Čechov Smyčkov