1
masthead
31. března 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Pohádka o Saře Bernhardtově
Pohádka o Saře Bernhardtově
Napsala A big a il.
Již chvěje se dům tisícerými výkřiky,
kamenných jeho loktech tisícero buší srdcí.
Vzdyť snesla se do zlatého dómu Sarah
Božská Sarah zavítala do města *1
Diva již po tolikráte děkujíc sklání zlatou
hlavu, ale obecenstvo jásá, chce opět a opě
vzdáti jí svůj hold! V snění naslouchá jestě
umělkyně jásotu a salvám potlesku, mní, že dl
na březích Seiny .. ., vždyť ten lid tak pří-
buzný u vznětu a nadšení jejímu národul
Konečně se zářícím úsměvem mizí — —
V pološeru zákulisí mihl se před Sarou
náhle divčí stín. Ulekané děvče hluboce uklá
Eřlo se a ustoupilo slavené umělkyni s cesty
a. Tato lhostejné odchází dále. V tom zarazi
ji zlostný, pánovitý hlas. Obrátí se.
„Kdosi, snad režisér zlatého domu či jiný
»všemocný« peskoval nemilosrdně ubohou dívku,
že se odvážila vstoupiti do kulis.
Tato mlči, jen velké temné oči prosebně
letí ku Saře . ..
Bylo tolik tklivosti v tom pohledu a tolik
něhy, že Sarah dojata stanula.
Kynouc nevrle soptícímu pánovi, hroužila
svůj čarovný zrak v tvářinku neznámé.
Pojednou ji chopila za ruku a pokynem
dala na jevo, aby ji doprovodila.
Chvějíc se jako v mátohách sledovala dívk
poslušně umělkyní do šatny.
Úsměv rozestřel se na Sařině tváři př
pohledu na rozpaky mladé dívky ..
Chvíle minula — —
Konečně vzehopila se Sarah a lámanou
řečí, promísenou eizími výrazy, sdělovala
svému hosti příčinu zvláštního chování se:
Celý její zjev — tak poetický — odpovídá
prý- živě vysněné představě Desdemony. Tam
pološeru kulis ji tak jasně zřela před sebou,
s tím okem, v slze tonoucím ..
Nuže, vyprošuje si dnešního večera její
společnosti, chtěla by urvati z její bytosti ně-
kolik detailů pro Desdemonu.
Bernhardtův
Sarah
Desdemona
Sara
Seina
1 Divo
6
article
Naše Desdemona — nazveme ji Violou —
se ponenáhlu vzmužila a na přerývanou Sařinu
žádost odpověděla plynnou frančinou.
Ssrah překvapeně vzhledla na mluvčí.
Způsob neznámé ji poučil, že má před se-
bou dámu. Hněvala se na brutalního režiséra
jak jen ji mohl tak urazit ?
Viola se truchlivě usmívala ... Sdělila
Saře, že je bývalá herečka od kočující společ-
nosti, už několik let provdaná za houslistu
orchestru divadla a tu že někdy dostane volný
líštek.
Dnes jí milostivě dovolili postaviti se z
kulisu. Avšak, což na tom! Nic si z urážky
nedělá, ani jí necítila! Byla tak ohromena Saři-
ným uměním, že nic neviděla a neslyšela, co
kolem ni se dělo — —
»Hrála jsem tedy dobře? Vy jako kolle
gyně to dovedete posoudit,« tázala se vážně
Sarah
Ob, madame, nežertujte, ale myslím sku
tečně, že tomu rozumím více než ta massa
lidu. Byl to velkolepý výkon! Ano, to bylži
vot, pravý život! Jsem dosti otrlá, byla jsem
deset let u divadla, ale chvěji se ještě nyn
v hloubi duše!«
Sarah se bavila. Komorná ji svlékala
diva, majíc opřenu ruku o toilettní stolek, sle-
dovala každý pohyb mladě ženy. I na malé
upracované, nervosní ručce utkvěla . ..
»Apropos, vy jste již spoutána! Tu asi
sotva bude vám možno mé přání splniti. Vás
muž —«
»Není dnes, madame, doma. Tak, přeje-
teli si —
»Budete mým hostem!« spokojeně kývla
Sarah zlatou hlavou.
Žoržeíta byla s převlekem hotova. Přeho-
dila jen plášť přes svou velitelku.
Sarah, uchopivši svůj »model« za ruku —
jako v obavě, aby ji neunikl — opustila zlatý
chrám umění . ..
Desdemona
Viola
Sarah Ob
Sarah
Sarah zlatý
Sara
orchestra divadlo
7
article
Vůz zastavil před hotelem. V okamžiku
dlely v Sařině boudoiru.
»Tak, má drahá, máte před produkcí, mu-
síte se posilniti,« hovořila Sarah, usedajíe
zvolna na pohovku. »Teď vy mně dáte lekci!«
Večeřely. Sarah mnoho jedla jako po těžké
práci, Viola nepatrně. Byla stále ještě jako v
snách . .
Až při víně se rozjařila. Žvatlala rozto mile
se Sarou, vyprávěla o venkovských společno
stech a stala se důvěrnější, když nezřela na
rtech Sařiných onen bagatelní, pohrdlivý úsměv
jejž tak dobře znala a jenž se skoro vždy ob
jevuje při podobném thematě na tváři často
slabších veličin než jsou kočovní jich kollegové,
jichž vina zhusta spočívá pouze v tom, žes
neumějí tak vysoko dosplhat.
Se zájmem vyptávala se Sarah na jejich
poměry.
»Cítím úctu k nim,« pravila pak, »k těm
chudším svým kollegům. Jsou to praví idealisté
— A jak vy, má drahá, jste se dostala do
těch poměrů? Jste přece tak roztomilá! T
hezká hlava — to mandlovité, výrazné oko —
čím to, že jste neudělala kariéru ? Herečka
jste zajisté !«
»Z celé duše, madame! Zbožňuji divadl
a nenávidím ho! Ono jest vinno mou nemocí —
bojím se ho a zmírám po něm !«
Bledá tvář mladé paní zazářila.
»Předneste mi něco!« náhle pravila Sarah.
»Ach — madame —« a Viola se pole-
kaně vzchopíla.
»Ano, ano, třeba z Ofelie. Nebo — umíte
Desdemonu ?«
»Doslova.«
»Nu tak. Ale jste-li v ní affektovaná, ra-
ději něco jiného. Strhala byste mi již mů-
„nový“ obraz — anebo — přece tu Desde-
monu !«
Jaká to ironie! Ona, ubohá, odstrčená ven
kovská herečka, beze jmena, kterou všichni uml
čovali, mů před ní přednášet!
Ona, která v sobě s napjetím všech sil dusila
tu jiskru nadání, ona má před Sarou — nuže, nech
rozhodne! To jí buď ortelem, ať je jakýkolil
Začala. Nechvěla se. Měkkým sladkým hla-
sem — — — — —
Zapomněla na vše kolem sebe
Skončila.
Sarah
Viola
Desdemona
Sara
8
article
Klidně pohledla na Saru. Tato seděla ben
pohnutí, ale oči, ty podivuhodné oči zářilya
ruce byly rozpjaty, jako když matka rozpíná
náruč po uštvaném dítěti . .,
Viola pochopila. Cítila, že zvítězila a v ok
mžiku ležela na Sařině srdci.
»Ano, dítě, tak o ní Shakespeare snil
Měkkou, oddanou, božskou láskou planoue
s duší plnou snivého stesku — ano, Desde
mono! Tak až zde jsem ji nalezla —l
Sarah to snila . ..
»A čím,« opakovala opět svou otázku, »čím
že jsi nepronikla ?«
»Byla jsem bez protekce a — nepovolna.
»Jak to ?«
»Nu, nechtěla jsem . . .«
»Ach tak! Už vím! Což je jistým liden
umění! O, ta prkna! Hleď, bojovat se musí« —
a Sarah prudce vyskočila s pohovky.
Pojednou se zarazila. Její pohled utkvělna
Violině drobné tvářince.
»Ach, má ubohá, prostá Desdemono ! Těžko
překonati Jaga a což, je-li jich víc! A muž
Jest hodný ?«
»Nejšlechetnější duše pod sluncem !-
»Hraje ?
Sar
Viola
Shakespeare
Sarah
Desdemona
9
article
»Skvostně !e
»Jakou má gáži?«
»Padesát zlatých.«
»Oh! A jak z toho žijete ?e
»Dávám hodiny, učím frančině.«
»Miláčku!« — Sarah přivinula paničku
k srdci. Přilnula k ní rázem.
Mezi těmi věnci, salvami potlesku a prázd
nými frasemi zatesknila po měkkém pohledu
věrném srdci.
»Kde je tvůj muž?« tázala se dále sv
nové přitelkyně.
»Jel vyhledati levný letní byt na měsie
prázdnin. Churavím, těším se již l«
»A což, příbuzných nemáš ?e
»Mám, ale nechtějí mne. Nesplnila jsem
jejich sny. Nestojí o mne. Ach, kdyby věděli.
jak mne to samu bolí! Ta myšlenka podrývá
mi život !« . . . a ubohá Viola vypukla v use-
davý pláč. »Co vše jsem vytrpěla ! Domov jsen
obětovala tě divadelní hyeně, mládi, spokojenost
zdraví a jaký výsledek? I tu čest měla jsem
odhodit! V rozhodném okamžiku, kdy již již
jsem váhala, zjevila se tvář jeho — mého muže
a bylo rozhodnuto. O, madame, tak jej mám
ráda, ale umru brzo — rve mě to ! — Oh, jen
jednou zahráti si před velkým obecenstvem, být
pochopenu, zahráti si Desdemonu — a pak —
třeba umřit !« zalkala.
Miláček
Sarah
Desdemona
10
article
»Nuže, zahraješ si ji zejtra — za mne!-
Nežli se Viola ze svého úžasu vzpama
tovala, zmizela Sarah jako sen . ..
A opět září dům sterými světly. Všecky
jeho prostory jsou plny. Dav chvěje se touhou
a netrpělivostí. V několika okamžicích vystoup
Desdemona — slavená Sarah.
Konečně opona vyhrnuta. Hraje se. Hledišt
jako moře se vlnilo ..
Výkřik obdivu letěl Desdemoně vstři
Úžas, jak jest krásna, jak mladinka! Dámy
v parterru a ložích co by byly daly za zvláštní
Sařinu methodu líčení se l!
»Jak jest mladinká! Jak patnáctiletá ! T
jest umění, tak se znáti upravit«, šeptaly si.
V posledním aktu dostouplo nadšení vrcholu.
Obecenstvo uchváceno, spito skvělými výkony
umělkyně, propuklo ve frenetický jásot. Scéna
zaplavena kyticemi a věnci.
Sarah — totiž Viola — vznášela se na
oblacích. Její sen, její zlatý sen se splnil ! Co
poměla strachu! Ještě večer odporovala Saře.
Namitala, přijde-li někdo do šatny, žeji
pozná.
»Ke mně nikdo nesmí«, usmívalase
Sarah.
»Aneb před výstupem někdo oslovi !s
»Toho se nikdo neodváží. Znají mé způ-
soby. O představení žiji jen svému výkonu.«
»Nebo to komorná vyzradí!«
»Ta mlčí vždy, je věrná, buď klidna.«
A Žoržetta se skutečně znamenitě chovala.
Přes to, že byly neustále samotny, jinak Violu
neoslovila, než jak by měla před sebou pravou
svoji velitelku.
Viola
Sarah
Desdemona
Sara
11
article
Bylo po představení. Žoržetta kráčela po
boku Violině a uvažovala, že to tahle madame
také špatně nehrála
Před divadlem čekal již Violu vůz, květi-
nami okrášlený a naše zlatá mládež u bouřlivém
nadšení sama Violu k hotelu zavezla.
Srdce Violino jásalo. Jak slastný to by
večer!
V salonu již čekala Sarah.
»Jsi sťastna, drahoušku?« tázala se, gratu
lujíc Viole.
»Leč, ještě někdo se ti obdivoval — hled
jaké překvapení jsem ti uchystala !«
»Můj muž!« a již ležela Viola na srde
svého Rudolfa.
Za veselého jásotu sedali ke stolu.
Sarah sdělovala jim své plány: pojedou
s ní, budou šťastni, udělá z nich umělce -
Viola zářila rozkoší a blahem. Krásné oči
její plály a s milostných rtů plynula sladká
slova něhy a díků.
Cinkot číší, vyzvednutých na zdar šťastné
budoucnosti, tak mile a opojivě vrýval se až
na dno toho radostně rozvlněného srdce ..
Oh! jest tak šťastna — tak — tak — oh,
Saro!
Další slova stlumil výkřik. Ze vzpjaté ruky
Violiny vypadl pohár a z usmívajících rto
proudem vytryskla krev . ..
Chvatně přivolaný lékař zastavil sice chr-
lení krve, ale nařídil klid, naprostý klid.
Ubohá Viola ! Nebyla zvyklá paprsku slávy
platila jej svou krví . ..
Sarah
Viola
Rudolf
Sara
12
article
Viola byla opět ve své světničce, kterou
dva dni neviděla.
Co vše prožila v tom chudém pokojíku
Co sladkých lásky chvil a dravých myšlenel
zničeného životal
Nyní drží pevně obé, lásku i slávu! Na
bledých rtech nemocné září úsměv . . . Její
sen splněn ! Občas radostně zaplane oko, a li
se zbarví červení.
Odpůldne se dostavila Sarah. Starostlivě
zpytovala obličej nemocné.
»Víš-li pak, drahoušku, že zejtra bude vě
děti veřejnost, kdo vlastně hrál Desdemonu a
jakou chová umělkyni ?«
Jak meteor když temnem noci bleskne
vyšlehla jiskra z oka nemocné, však mžikem
pohasla.
»Ne, madame, ne ls
»Proč ne?« udiveně tázala se Sarah.
»Oh, bojím se, bojím zlých jizlivých po-
známek. Teď jsem šťastna, ale pak, kde kdo
hleděl by mne urazit a ztupit. Oh, byl byto
veliký skandál.«
»Naopak, dopomůže ti ke kariéře !« Ne
mocná se trpce usmála.
»Nechci jí, bojím se těch divadelních bojů
nechte mi mé tiché blaho !«
Sarah, polibivši ji na čelo, odjela. Viola
držíc ruku svého muže, jako v snění žvatlala
»Karieru ! Má kariera jsi ty, nežeň mne do
těch intrik, mezi lidi bez citu — prosím tě!e
Nemocná se rozčilovala.
Rudolf ji chlácholil, hladil bledé čelo, uti-
šující lék podával, ale marně.
Horečka se vzmáhala, Viola blouznila —
— — a k ránu, kdy měsíce paprsky bledly
líbal zoufalý Rudolí mrtvou hlavinku svě
ženy — -
Za časných hodin odjižděla Sarah z města 7.
Všechny své vavříny a kvéty, jimiž ji město
zasypalo, zanechala na tichém hrobě Violině.
Její vidina se splnila, nalezla Desdemonu -
v pravdě Desdemonu, již zardousil Othello
— osud
Sarah
Desdemona
Viola
Rudolf
Horečka
Othello
13
article
Dokonáno jest.
Dokonáno jest.
Jsou ještě roztomilé, útulné koutky n
světě a kdo viděl dražickou faru, přizná, že
náleží rozhodně k nim. Kdyby ji chtěl malín
zvěčnit na své paletě, neměl by těžkou práci.
Načrtl by v konturách bilý kostelíček na ná-
vrší, k němu přitulenou farní budovu a kolko-
lem, jako kuřátka pod křídly slepice, roztrou-
šené statky a chalupy. Ale pak musil by na-
máčet šlětec znovu a znovu do syté zeleně
nanášet tak silně, že by na konec všechna sta-
vení ze zelené plochy sotva vykukovala.
A k faře bylo by nutno přimalovat staři
čkého faráře, ctihodného jako pätriaréhu, který
za dlouhou řadu let srosti s ní a celou osadou
v jediný, nerozlučný celek. Jeho hlava s věčn
líbezným úsměvem a stříbrnými šedinami klá-
tila se jako na zvadlém stvolu odkvetlá pam-
peliška. A kalilo-li něco vzpomínku oveček na
jemnocitného pastýře, bylo to pouze připamato-
vání si onoho trapného okamžiku, až ho jed-
nou budou ukládat do hlíny mezi své mile
tam za bílou zídkou nahoře na hrbitůvku.
14
article
A mladého kaplana dělila od staršího spolu
bratra toliko léta... Ve všech ostatních do
brých vlastnostech vyrovnal se mu úplně a jak
říkávali o něm věřící, »kráčel v jeho šlépějích«
Ctili a milovali ho mladí, zkušení chodíval
k němu na radu, staří navštěvovali ho pro po-
těchu a každý odcházel usmířen, potěšen
uspokojen. Jméno jeho jako kazatele slynulo
daleko široko. Dovedl slovem přesvědčita
uchvátit. Krásně a lahodně plynula jeho vzně-
tlivá slova, tvář spravedlivým hněvem se roz-
palovala, tepal-li lidské hříchy a slabosti,
čelo se jasnilo, když horlil pro pravdu, pro
vznešeně poslání človéka a pro blahodárný vliv
ctnosti na život vášněmi zmítaný.
V lavici pod kazatelnou sedávala každé
neděle mezi ostatními četnými posluchači dívka
s modrýma, pomněnkovýma očima, upírajíc
zraky své na nadšeného hlasatele slova božího,
Oh, ten jeho střibrozvuký hlas působil na ni
tak divně jako vlahé, jarní zavanuti větérku
z dalekých, nepoznaných krajin, z vlasti palem
a cedrů, tam odněkud, kde myslila, že býval
ráj ..
Náš velebníček zpozoroval záhy tento po-
hled a brzy si naň uvykl. Kdykoliv ohledl se
na známé místo, věděl s určitostí, že potká
tam dvé planoucích očí se zbožným, něžným
výrazem — a nevyhýbal se jim. Naopak, byl
s těmito zraky ve stálém styku a ve svých
kázáních čerpal z nich nadšení a povzbuzení.
15
article
Přišla Vesna. Po sněhových bouřích a stu-
dených deštích přišel osvoboditel — jižní vě-
třík — a jako kouzelník vdechoval nový život
do odumřelé přírody. Tam za vsí u potůčku
bylo to změněno k nepoznání a mladý pater
chodíval rád na tuto samotu naslouchat tklivé,
bublavé písničce čiperného potoka. Zadumán
patříval do čtveračivých vln, jak radostí se
čeří a klokotají, hlásajíce vesele nový život —
nové vzkřišení. A věru, že hlas jejich nebyl
oslyšán. Vůkol vše se zelenalo a břehy posety
byly trsy zlatožlutých květů ... Ach, ty jarní
blatouchy se srdcovitě vykrojenými listy a sytě
pryskyřičnatými květy jsou proto tak milé, ž
u potoka se objevují na první plačí zavolání.
Tentokráte dech jara působil na jeho nitro
svůdnou, neodolatelnou silou. Toužil po něčem
— a nevěděl po čem — rád by byl někomu
s něčím se svěřil — a nevěděl komu a s čím.
Přečasto mihaly se mu ve vzpomínkách dve
modré oči jako dva pevné body, ke kterým.
aniž by mohl říci proč, znovu a znovu v teskné
náladě mysl jeho zalétala. A když pokochal se
ve vzpomínkách na palčivé dva uhliky, vztýčil
se u vědomí své vnitřní síly a rozhodnostia
vraceje se od potoka těšíval sám sebe slovya
»Však mám dosti dobré snahy a vůle, abych
nejen hříšná předsevzetí, ale i hříšné myšlenky
daleko od sebe zapudil !... Bože . . . bože ...
vždyť je to k smíchu, velebník a snad —
láska!! Chachacha... to by tak scházelo !«
Jednou po nedělní mši, když dozněly
s kůru poslední velebné zvuky hymny »Hospo-
dine, pomiluj ny« a kostel do posledníhos
vyprázdnil, upamatovala se Hanička na cestě
k domovu, že zapomněla v lavici modlitby
Hanička
16
article
a vrátila se pro ně. Sotva že pokročila několik
kroků do lodi chrámové, vycházel ze sakristie
velebník. Nebylo vyhnutí, musili se setkat.
U stupňů presbytáře octli se tváří v tvář
bezděčně stanuli, upírajíce na sebe udivené
plaché pohledy . . . Byl to pro oba rozhodný
okamžik.. . Nepromluvili ani jeden ani druhý
a přec řekli si všechno. . . Co asi ? . . . Těžko
uhodnout! .. . Jen silný ruměnec jako viditelné
znamení polil tváře jejich až po uši. Vysokým
oknem proudil dovnitř slunečný jas a zahalil do
sítě ostrých paprsků celou skupinu. Vzduch byl
prosycen vůní kadidla, sochy svatých a blaho-
slavených v němém úžasu stály zde jako očit
svědkové nezvyklého výjevu a s postranního
olláře i ta umučená tvář Kristova dívala se na
oba bolestným, soucitným pohledem . . . Zara-
chotily klíče kostelníkovy a oba rozešli se beze
slova . ..
Velebníček nebyl již tak silným, jak se
domníval. Když se opět vracel ze zamilovaného
místečka u potoka, byl všecek vzrušen a rozhá
rán. Pokaždé, když taková těžká myšlenk
blýskla mu mozkem, aby ho trýznila — vyvstal
mu studený pot na čele. Nestačil přikládat
dlaně na spánky a sjímati klobouk, aby schladi
rozpálené čelo . ..
Přišla noc, taková sladká, biblická no
před Velkonocemi. A ty měsíčné, jarní noci jsou
pro raněná srdce velmi zlé. Škodolibý měsíe
sám zamilovaně se usmívaje, vyvolává magickou
silou v duši všechny roztoužené myšlenky
dojmy, které člověk za dne jakž takž doved
držeti na uzdě . . . Také mladý kněz pociťoval
to v plné míře . . . Klid a rozvaha byly ty
tam . . . Viděl, že s pouhou dobrou vůli ne-
svede ničeho . . . Bránil se zoufale, volaje za
svědka skutečnost, která musila přec zničit
všechny illuse — ale marně. .. Ulehlo to ce-
lou váhou na jeho hlavu a zdálo se mu, že
strop spadne, že se dusí anebo ze se zalkne .
Kristův
Zara
17
article
Otevřel okno a vyhlížel na krajinu. . . Tiše jako
osada mrtvých ležela víska přitulena k úpati
návrší. V záplavě měsíčné záře tonuly doškové
střechy statečků i chatek a stromy, hrdě vztý-
čené, s pýchou a s vědomím nezdolné síly po
hlížely hrdě na své dlouhé, tajemné stíny. Jen
chvílemi ozval se tu a tam štěkot neb zavytí
nočního strážce a zanikal záhy s ozvěnou v hlu-
boké, tklivé noci . ..
Dole v rohovém statku v třetím okně tak
kmitalo světélko . . . Kaplan si oddechl . .
Nebyl sám, snad někdo byl také znepokojen
a ponocoval s ním . . . Ale toto vědomí, že
Hanička ve své komůrce bdí, upokojilo ho jen
na okamžik . . . Počal tušiti hroznou pravdu
a jeho myšlenky rozdělily se na dva rozvaděn
tábory, dorážející na sebe s vášnivostí až zu
řivou . . . Na jednu stranu postavil se kněz,
na druhou člověk a boj veden až na nůž ..
Jako smyslů zbaven přecházel velebník po po
koji, kloně se brzy na tu, brzy na onu
stranu.
»Ach, což mohu za to,« těšil své svědomí
»že jsem člověkem, podlehajieím—železným zá-
konům přirodním jako každý jiný ? Což vyvolal
jsem tuto bouřlivou vášeň ve svém nitru já
Což jsem se málo navzpíral? Což zarazí někdo
pramének, kdyby ho rukou sebe více uepával
Marnost, marnost! Kdybych vytrhl na pomo
ohrožené duši s celým zákonníkem morálky, nio
mi to nepomůže... Tato láska vyrostla tou
samou přírodní silou jako tam u potoka rostou
sedmikrásy !«
Dole
Kaplan
Hanička
18
article
Zase přecházel a zase pokračoval: »T
nešťastná dívka mne snad miluje a čeká —
čeká ubožátko jako zakletá princezna na mě
rozhodnutí... Co si počne? Co z ní jen bude
Nerozumný amor vyvolil si ji za oběť jako
mne... Jsme oba nešťastni... O, vášeň slepá.
vášeň šílená, odstup ode mne a prchni, prchni
před kněžským rouchem, které je v životě zá
vorou všech těchto pocitů . . . O, hrůzo, hrůzo.
jež pojímáš mne při pomyšlení na to, co chei
učinit, lomeuj se mnou a přived mne na cestu
jinou, zmůžeš-li to ..«
Ustal na okamžik v prudkém rozjímání
neboť v hlavě hučelo mu tak strašně jak z
nejzuřivější bouře, když hrom tak vztekle bu-
rácí, jakoby samo nebe do všech úhlů svět
chtěl rozmetat! Již se domníval, že drží kone
nitky, která by ho mohla vyvést z labyrintu
strašné skutečnosti... Což není mužem? Což
nemá dosti síly a odhodlanosti, aby provedl
svůj úmysl? Což není schopen rázného činu
Tak — — a této stránky to teď uchopil, žene
se rychle dál a kombinuje, jak vše provést
zařídit... Ano, nezneuctí posvátný šat sluhy
Páně hříchem, ale vrátí ho raději čistý a nepo-
skvrněný a odejde. Vezme ji s sehou do města
Máť důkladná studia a zvučné jmeno v literatuře
najde tedy zaměstnání někde v redakci denníku
neb u některého nakladatele . .. Této myšlenky
se již nespouštěl... Bože, bože, vždyť jinal
nemůže, jen aby zachránil ji — jen ji.
19
article
V tom ozvaly se z předsíně hrdličky a cukro-
valy tak dlouze a něžně, jakoby dávaly na jevo
i ony svůj souhlas.
Ach, jak bylo v této chvíli knězi, nelze
říci... Jakoby duše opouštěla tělo a vznášela
se tam, kam tíhla celá bytost... Tam to kmi
tavé světělko v rohovém statečku, to byla jeho
spása a jeho cíl. .. Byl pevně odhodlán ..
Provede svůj záměr a to co nejdříve . ..
A znovu bloudil zrak po vísce a roztrou-
šených chatách a opět nové a nové myšlenky
vyvstávaly mu v hlavě jako hrozivé hrady ...
20
article
Když tak pozoroval, jak tulí se celá vesnička
k faře a kostelíku, jakoby oporu v něm hledala,
vzpomněl si na nedávnou minulost, na svá ká-
zání a na své věříci a v uši jakoby zalehlo
z dolejška volání: Jidáši ..., Jidáši! A nová
spousta dojmů řítila se znovu na něj a učinila
z něho rázem opět duševního rozervance. Viděl
muže a ženy, hochy a děvčata, starce a stařeny.
jak prstem na něj ukazují, volajíce: »Zrádče . ..
zrádče! Kázal jsi nám krásně o bohu, o Spa-
siteli, o Vykupiteli — a nyní sám ho zapíráš ..
Bídniku, my ti uvěřili — a ty nás zbaběle
opouštíš!1 Jdi.. ., jdi hovět světským vášním —
jdi, neboť byl's Pána i nás nehoden !«
Při poslední myšlence klesl kněz do le-
nošky úplně přemožen — a usnul... Bylo již
k ránu, průvanem zmítaný plamen svíčky zani-
kal v denním světle a z dalekých výšin řinu
se až sem hlas ranní, zbožné modlitby skřiván-
kovy ..
Následujícího dne byl Velký pátek . . . Když
velebný pán vystoupil s unylou, pobledlou tváří
na kazatelnu a počal dnešní kázání o útrapách
Vykupitele a o boji, který zmítal jím v po-
slední noci před zatčením v zahradě jeceman-
ské, pohliželi všichni se zvlhlými zraky udivené
jeden na druhého. Slov tak upřímných a do-
jemných doposud neslyšeli a každý až do hloubí
duše pociťoval trpký osud Syna člověka, který
toho dne před devatenácti sty léty skončil tak
tragicky na Golgotě za ideu lidstva, za ideu vol-
nosti, rovnosti a bratrství..
Po Velikonocích událo se něco, co vzrušilo
celou ves... Hanička onemoeněla... A čím
dále, tím bylo hůfe... Lékaři jezdili jeden za
druhým a každý soudil na něco jiného . . . Jen
jediná osoba v obci mohla uhádnout, co jí asi
schází — a to byl mladý pater... Však ani
jemu nevedlo se lépe... Chodil jako bezduch
a život v něm očividně pohasínal ..
Jidáš
Velikonoce
Hanička
Spa
Golgota
21
article
Haničce se stále přitižovalo a rodiče, plni
obav, tonuli v tisícerých úzkosiech . . . Jednoho
dne projevila přání, aby ji dali zaopatřit svá-
tostmí umírajících... Vzkázali na faru . ..
Starý ovšem nemohl — musil tedy velebníček.
Oblekl roucho a v průvodu kostelníka
ministranta nastoupil přesmutnou pouť do sta-
tečku... Nohy se pod ním chvěly a celá, jindy
svižná postava, vypadala jako zlomena ... Ne-
byl to již on, byl to jen jeho stín ... A věru
že za každým krokem zoufalství jen přibý-
valo ... On měl nésti útěchu jí a zatím sám ji
potřeboval v nejvyšší míře.
Dech se mu tajil, když překročil práh
obydlí.
Když na sebe oba pohledli, poprvé od ne-
blahého setkání v kostele, užasl jeden i druhý.
Ulekli se svých tváří, na nichž bylo nesmazatel-
ným písmem napsáno, co všechno vytrpěli . ..
A když bylo všechno připraveno k zpo-
vědi, vyšli přítomní a kněz zůstal s ní sáma
sám.. . Zavládla chvíle těžkého, trapného ticha.
Konečně pootevřela Hana své pomněnkové oči
a slabým hlasem vy pravila ze sebe s po-
vzdechem:
»Zhřešila jsem...«
»Doufejte a Nejvyšší bude milosrdným«,
odpověděl pološeptem zpovědník ..
»Pokání, které mi uložil, bylo hrůznék
přetrpění«, pokračovala . ..
»Hleďte, chtěla jsem umřít — ale nemohu
— musím žít !e
»Smrt byla by vysvobozením z těch pe-
kelných muk«, vyhrklo knězi z úst.
»Jakže, vy byste chtěl ?« — — dotazovala
se Hanička s významným pohledem.
»Zemřit společné«, zněla pevná odpověd.
»Velebný pane, máte otce a matku?
tázala se Hana s andělským úsměvem.
»Mám dobrou, starou matičku, které jsem
jedinou útěchou a radostí ve stáří« . ..
Hanička
Hana
22
article
»A co by říkala, kdyby — —
»Zemřela by žalem . . «
»Vidíte, a kdybych tak učinila já, sklátila
bych jistě otce a matku do hrobu. Nepřežili
by mou smrt. . . . Nutno vyprosit si u Boha
nadlidskou sílu a žíti — žíti dále .. . V prvém
případě padlo by za oběť pět životů, v případě
druhém sebezapřením budou zachráněny aspoň
tři . . «
Tímto krásným obratem povzbuzen cítil
se velebníček posilněn k překonání největších
obtíží . . . Taková šlechetnost zasluhovala, aby
jí byly přineseny největší oběti .
»Vezměme tedy tíhu života na bedra svá«,
dodal »a pokračujme v něm !«
Hana povzbuzena pravila jemně: . ..
»A pozdravím-li se, provdám se v nej-
bližší době . . .«
Jako dýka bodala tato slova kněze u srdce.
— — — »Ano, jediné východiště« —
dodal smutně.
»Rozejděme se jako přátelé«, vybízela
Hanička.
»Jako nejlepší přátelé«, přikývl pater, po-
dávaje jí pravici na rozloučenou.
U Haničky nastal obrat k lepšímu. Zne-
náhla se opět pozdravovala, opustila lože —
ale růžové tváře dřivější svéžesti již nikdy
nenabyly . ..
Rodiče byli nanejvýš překvapeni, když
projevila chuť po vdavkách. Našli jí ženicha
za krátko byla ustanovena svatba.
Hlučný průvod veselých svatebčanů ubíral
se do kostela a uprostřed něho nevěsta jako
zlomená lilie. Byla to cesta vystlaná hojně
trním a hložím ... Do chrámu přivedli ji více
mrtvou než živou ..
A když mladý pater dával nevěstě zkomí-
rajícím hlasem k zodpovědění známou formuli,
rozvířila se v jeho hlavě ještě jednou tak
hrůzná bouře, že ani nevěděl — co odpově-
děla . . . S napjetím veškerých sil, zachytávaje
se oltáře, aby neklesl, udělil svátost stavu man-
želského ... A když mládenec a ženich, pod-
pírajíce Hanu, odváděli ji od oltáře, klesl n
evangelium a rty jeho zašeptaly smutně: »Do-
konáno jest !«
Hana
Hanička
23
article
Josef Růžička.
Růžička
24
article
Román s basou.
Román s basou.
Napsal A. Čechov, přel. R. Viček.
Muzikant Smyčkov ubíral se z města do
vily knižete Bibulova, kdež, jak se říká, » měl
býti« hudební a taneční večírek. Na zádech
jeho houpala se ohromná basa v koženém
pouzdře. Smyčkov kráčel po břehu řeky, že-
noucí své chladné vody ne-li majestátně,
aspoň dosti poeticky.
»Nemohl bych se vykoupati?« pomyslil si.
Nepřemýšlel dlouho, svlékl se a ponořil
své tělo do chladného proudu. Byl překrásný
večer. Poetická duše Smyčkovova počala se
přizpůsobovati harmonii svého okoli. Náhle za-
chvácen byl jakýmsi sladkým pocitem. Pustil se
totiž asi sto kroků stranou a spatřil krásnou
dívku, sedící na příkrém břehu s udicí v ruce.
Zatajil dech a přívalem různých citů byl témět
bez sebe: vzpomínky z mládí, touha po minu-
losti, procitnuvší láska . . ., vše to hrnulo se mu
na mysl. Bože, vždyť myslil, že není s to mi-
A Čechov
Smyčkov