1
masthead
20. května 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 147.
List
4
article
„Muž budoucnosti“
„Muž budoucnosti“
Taky juž mu hlava pěkně šediví, pam
Širachkvasu Burákovi. Ba, docela sešedivěla.
A nejenom že sešedivěly vlasy jeho, kdysi jak
tbel černé, ale žalostně, přežalostně prořidly.
litá to byla kdysi divoká hříva, které nezkrotil
lidný hřeben, které se taky nesměly dotknouti
nůžky kadeřníkovy. Vědělť dobře Strachkva
Barák, jaké rázovitosti mu dodává bujnát
byřina, a třeba že neviděl do zadu, přece dobř
ei, kterak se mimojdoucí za ním ohlížejí,
toba že uchem nepostihoval, přece dobře slyšel,
Herak si navzájem šeptají. To jsou vlasyl
A když potkával chodce s hlavami olysalými,
dibře rozuměl jejich pohledům, jež spočívaly
uk závistivě na té bohaté úrodě vlasů jeho,a
pěpadalo mu, že až k němu dolétají vzdech
řjieh: Bože, aspoň polovičku — polovičku
ulo požehnání!
V takových okamžicích Strachkvas Burák
jiko maně sňal klobouk, zatřásl hlavou, hráb
jesty do vlasů, až se divoce rozvalily a na-
techraly, nesl chvíli klobouk v ruce, jakoby
borkem nevydržel, pak náhlým pohozením hlav
přesypal bujné kučery nazad, nasadil klobouk,
s jakoby ani zdaleka netušil, kterak právě za
inponoval množství lídí chudovlasých, s lehkým
hvizdotem kráčel dále.
Všechno to pan Strachkvas Burák dávno
nedělá. Pánbůh dal — Pánbůh vzal, plihé zbytk
někdejšího toho přirozeného bohatství úzkostliv
se lepí na kůži, a Strachkvas Burák, potkávaje
nímě, snímá klobouk již jen z pouhé zdvoři-
lsti a po sousedsku pozdravuje: Pánbůh zdra
víéko, vašnosti!
V dobách slávy své nepozdravoval Strach
kris Burák takto šosácky, jako nějaký starý vý-
něnkář, jako bezzubý bačkorář.
Burák
Strachkva Barák
Strachkvas Burák
Strachkvas
Strach
5
article
„Na zdarrr, občane!“ znívalo z jeho úst
nchotivě; měl „r“, které dovedlo druhdy za-
huráceti, umlčeti každého. Neboť neměl Strach-
bvas Burák jenom houštinu havraních vlasů
pconikavé černé oči, ale taky „jazyka dar““ by
nu svěřil Bůh. A darem tím vládl Strachkv
nnohdy nemilosrdně, jazykem svým potíral od-
párce skutečné i domnělé, řečí svojí strhov
nnožství a vítězil, triumfoval.
Strachkvas Burák totiž, kdekoli se objevil
v nějakém útvaru spolkovém, náležel k oposici.
ále slabé slovo, náležel. Tvořil oposici,
vyvolával, vydupával ji, býval jejím vůdcem.
Oposice byla jeho živlem. Kam směřoval,
pké byly cíle jeho osobní ctižádosti, nikdo z n
nevěděl. Ale Strachkvas Burák byl nejsilnějším
s nejpřesvědčivějším vždy, kdykoli byl nespo-
kejen s „vedením spolkovým“. A Burák byl ne-
spokojen vždy. Vznikl zábavný spolek „Mra-
renci — a Burák se přihlásil za člena. Za-
lžili spolek lupenkářů, a z prvních přihlášených
byl Burák. Bylo třeba založit spolek „Mlá-
deneů“, kterýž později žalostně a tragicky vz
za své tím, že se všichni členové znenáhla ože-
nili, a jméno Burákovo bylo již na presenčn
listíně ustavující valné hromady. Bylo deset,
dvacet spolků podobných, velevýznamných
pro společenský a národní život předůležitých —
stávalo tak v provoláních zakladatelů, a Burák
všady byl členem „činným“-
Jeho členství však těšívalo správy spolko
jen do první valné hromady. Neboť nebylo valné
hromady, aby se Strachkvas Burák nepřihlásil
ke slovu, a po řeči Burákově bývaly kandidátní
listiny na cimprcampr, uražení kandidáti děko-
vali se, nastávaly užší volby, kompromisy, hlasy
tlěny, valné hromady rozcházely se v hrozném
rozladění, svolávány hromady mimořádné —
nparát spolkový rozpadával se.
Strach
bůh
Strachkvas
Burák
Burákův
Strachkvas Burák
6
article
Proskočilo-li kdy ve spolku: „Burák přijde
Proskočilo-li kdy ve spolku: „Burák přijde
za valnou hromadu!“ — trnuly zasloužilému
psavadnímu výboru všechny údy a na valných
lromadách trnuly jim i jazyky. Neboť když
Burák, přihlásiv se k řeči, povstal divadelně.
lrábl do vlasu, strčil pak ruku za vestu a zvolal
Pánové, občané, brrratřřři!“ — chvěla se již
Hesla pode členy slavného představenstva,
Hyž Burák filipiku svoji končil, křesla praskala.
vličiny s nich padaly. Nebylo valné hromady,
ty Burák byl nepřesvědčil část členstva, kterak
„redení“ spolku je shnilé a kterak třeba ná-
mavy, „důrazné, pronikavé nápravy“
Nikdy sice neřekl Strachkvas Burák, co
jk má býti napraveno, v záplavě silných jeho
slor nedostatku toho nikdo ani nepostřehl, ale
vposice, kterou Burák mnohdy teprve v tom oka-
nžiku k životu vzbudil, bývala jím unesena.
feskala a řvala „výborně!“ — a bledí před-
sdové, náměstkové, jednatelé a pokladníci od-
supovali a Burák odeházíval jako rytíř, který
pivě byl zhoubné sani devět hlav usekal.
Jeho pověst rostla. A představenstva drob-
ních spolků a společků, jichž členem Burák
posud nebyl, chvěla se úzkostí, aby se taky ne-
přhlásil. Neboť útočením svým Burák již řadu
solků pochoval — a počet nebožtíků mohl bt
nzmnožen.
„Burákův čas teprv příjde,“ pronesl kdys
člen spolku „Panošů“, František Červíček
„Barák jest mužem budoucnosti.
Hesl
Strachkvas
Burákův
Červíček
Barák
7
article
Slovo se ujalo. Nikdo z nás nepřemítal.
neuvažoval, jaká to budoucnost kyne Buráko
v téch pomíjejících „tělesech“, z nichž mno
již po ročním trvání kladlo se v zasloužen
hrob. Ale „muž budoucnosti“, to se nám líbilo
Sotva kdo zpozoroval, že všechna dialektik
Burákova spočívá v neveliké sbírce vyčtených
konbastických frásí z novin, nikomu nepřipadlo
že vlastně Burák nikdy a do žádného spolku ne-
vnesl nějakou myšlenku. Strachkvas Burák je
koural.
Taky ve spolku „Panošů“ schylovalo s
ledy k valné hromadě a bylo jisto, že přijde
i Strachkvas Burák a že „se chystá“. Prosko
člo totiž ve členstvě, že se objevil v pokladn
schodek 67 krejearů, a jakkoli revisoři zjistíli.
že těch 67 krejcarů bylo vyplaceno zcela řádně
za bengál o posledním výletě spolkovém do
Bráníku a že jen účet byl založen, že však již
vyžádán kvitovaný duplikát — a jakkoli po-
kladník sám nabízel, že těch 67 krejcarů složí
jako záruku, než účet dojde: bylo nepochybno.
že Strachkvas Burák použije „aféry“, aby po-
svilil na „shnilé a do nebe volající“ hospodářstv
spolkové.
Ale tehda proti Burákovi upředena „vede-
slm spolkovým“ intrika, v níž krom výboru ne-
byi nikdo zasvěcen.
Strachkvas Burák dostavil se a mluvil
D čem hovořil, bylo lhostejno; mladě, vznětlivé
mozky členů nespokojených (a nespokojen byl
každý, kdo neseděl ve výboru) zahořely již po
prvních slovech Burákových, oposičníci pro-
kládali jeho „paličskou řeč příslušnými výkřiky
„hanba!“ a „skandál!“ — a když Burák
skončil, bylo zjevno, že slavný výbor může
spakovat a jít.
Ale tu se vzchopil předseda k neočekáva-
nému činu.
Strachkvas Burák
Burák
Bráník
krejcar
8
article
„Pánové,“ oslovil valnou hromadu, „spolek
náš ociťuje se mezi Scyllou a Charybdou! Na-
stává nám buď anebo! Řítíme se v alternativu
Jsou jen dvě eventuality! Spolek náš buď ob-
stojí nebo se rozpadne! Arci, třetí eventualit
jest, že bychom mohli existovati i na dále! (Vý-
borně! To budeme!) Slyšeli jste, že pan Strach-
kvas Burák mává Damoklovým mečem nad na-
šimi hlavami! Pánové, zachránit nás může jen
rozhodný čin! Doufám, že mluvím ze srdce všech.
když navrhnu, abyste za předsedu spolku
zvolili pana Buráka. Neboť ačkoli jste další
důvěrou chtěli zase poctíti mne, musím resig-
novati a vzdáti se činnosti spolkové, poněvad
jsem byl ve třetí třídě odveden a musím na-
stoupit službu. A této myšlence, pánové, volám
již předem nazdar!“
Proslovení předsedovo způsobilo nesmírný
dojem — oposice seděla tu všechna s otevřenými
hubami. Ale nejvíc vyvaloval oči Strachkva
Burák.
„Pánové,“ červenal se nesmírným překva-
pením, „jakkoli bych rád všechny síly své —
přece, ruku na srdce — netroufám si zaujmout
zodpovědné místo — ve spolku tak významném
a vzorně působícím — — —
„Aklamací! Aklamací!“ řvala oposice.
A téměř jednohlasně zvolen byl Strachkvas
Burák za předsedu.
Radostí se až potácel, když odstupujícím
předsedou zjištěna byla jeho nepochybná volba.
Skylla
Charybda
Strach
Damoklův
Burák
Strachkvas Burák
9
article
Neočekávaný triumf Strachkvasa- Buráka
byl však jen počátkem jeho brzkého a smutného
konce. Nezranitelný kdysi vůdce oposice, hroba
výborů a celých spolků, objevil se jako hlav
„významného a vzorně působícího“ sdružení
Panošů naprosto neschopným, a než se rok
s rokem sešel, bylo po Panoších vůbec-
Většina členů přestoupila do zkvétajícího nov
spolku „Šnofounů“, do něhož Strachkvasa B-
ráka již ani nepřijali. Někdejší jeho stoupen
opustili ho nadobro, a tehdáž pronesl František
Červíček památné slovo: „Chudák Burák —
muž minulostil“
Nikdo nevěděl, kam se poděla „budoucnost
obávaného někdy oposičníka spolkového. Jak
skromně, krotce znívá nyní jeho: „Pánbu
zdravičko, vašnosti!“
Panoch
Červíček
spolek „ Šnofoun
Strachkvas B
10
article
Hledali Nica.“
Hledali Nica.“
(S nářečím valašským)
Sychravý podzimní den. Mlha zastírá okn
obeční kanceláře se starobylými stoly a le-
nochy, na nichž zasedávali předkové nynějších
měšťanů, když výkonávali hrdelní právo.
Starosta sedí u dlouhého stolu a otvírá
poštu. Zvedá připiš, načmáraný na hrubém pa-
píře zatrhovaným písmem úřadním a praví
k obecnímu poslu;
„Budete mět létaní. Dnes hledať Nica.“
„A kýho — již čechmana!“ Posel nasadi
si brýle, vypsal ze seznamu občany, kteří byl
na řadě, zastrčil papír do kapsy, přiložil ješt
do kamen a šel porúčat.
„S pěkným pozdravéním od pana pur-
místra, že máš příít o šesti hodinách na kan-
celář,“ vyřizoval Karlovi Kremílovém. „Ale dne
večér o šesti — né, abys přišél burcovať o šesti
ráno, jak ten Pelár dysi, dyž dostál obsylku n
3 hodiny dopoleďna místo na odpoleďna, tož
přišél o půtřetí ráno bůřiť na vrátného.-
„Ja, už zas kýhosi dácha, dyť sem býl
toťkaj, snáď ešče ani na mně néni čída,“2) mrzel
se Kremfla.
„Adyť bych na ťa nenalézál,“ ujišťoval
posel. „Šak to máme dobře napsané. Už sem
u vás nebyl, ani nemám paměti. Brzo bych k vám
netrefíl.
„Šak já vám to věřím. Ale tož včil — do-
pravjám k jarmaku a mám celů noc zgýňať p
psích ďůrách.
„Tož sa ti to pěkně hodí. Ostane ti svíčk
na vypalování botů.
„O, na mu hříšnů! To šak stójí za ten
kůšček.“
„Dyž to ináč néni. Šak na vojnu by nid
o svéj nešél.
Karel Kremílový
Kremfl
Nico
lenocha
11
article
„No, šak přídu, přídu. Šak vím, že sa tom
neopleju.“ a)
Posel šel dále po svých.
A de tak letíš, Jane, jak střelená rana? C
porúčáš? volal mu starý Bůbelík už z daleka do
střetu. A kýchl tak hlučně, až zaplašil vrabee
s cesty.
„Také ťa drží, také?“ smál se posel, chtějo
zamluvit účel své costy.
„Ta, také.“ Bůbelik otevřel pikslu se šnu-
pákem a nab vzel.
„Ten hlobí,“) sakraholte!“ podivoval se
posel, kýchaje.
„Ale hlobí!“ přichvaloval si Bůbelík. „T
je rapé s tylórským.
„Takový čas. Šak snáď néni člověka, abyj
nemjél. Takové sů ty mhliska smradlavé a lez
to do kože, tajak by jehlama pchál.
„No! To je nezdravotisko. To je masť naty
suchotináře. Včil sa to tržká,“) do přezimujea
do né. Pozdrav Pámbu!“
„Dešto Pámbu, je pravdal
„Šak spravedlivý, že třikráť zapškne. —
A tož, co to porúčáš?“
„Ja, vet to po šnupáku neplatí. Je to bíd
včil. Krávy ujímajů a nose přijavujů.
„Dobře má cigán, že lepší jedno leto, jak
dvě zimy. A tož co porúčáš přeca, prav.
1) „Hledať Nica“ nebo hledať Ječménka“ říká se
ve východní Moravě satyricky o generálních pro
hlídkách policejních. Němci na Kravařsku nazývají to
„den Herzog suchen“, což by mohlo mít také zákla
v pověsti o králi Ječménkovi, Na Opavsku jmenují t
„šálená vacha“, tedy dosti podobně: hledání Nica.
(Dle „Selských Listů )
řada.
nevyhnu, nezbavím se toho.
hlobiť = tlouci.
*) roztřiďuje.
Šak
Jan
Bůbelík
Němec
Herzog
Ječmének
Morava
Opavsko
Hledať Nico
12
article
„Ja, kontrybucí,“ odvětil posel vyhýbavě.
„A čérti neviděli. Šak sa po chvíli bude už
aj z metly“) platiť, jak ten slepý mládenec pro-
rokovál.
„Šak ták.“ Posel utíkal, aby se ho Búbelí
víc nevyptával. Neboť účel dnešního porúčaní
měl se zachovat v tajnosti.
„Dobré ráno, Hančo!“ volal na Maděrk
už odzdaleky. „Dež máš Antoša?“
„Ja, henkaj') je na chlévě. Což mu chceš?
Šak já mu to vyřídím.-
„Ja to já jem musím vyřídit.
„A což je to takového?“
„Má přííť na kancelář dnes večér o šesti.
„Snáď ně zaséj hledať Níca? Jestli je t
skrzevá to, rači mu to ani neprav. Dyť ně přišel
posledníkráť ožvantaný jak pantok.*) Chtěl léz
v těch rozžuchlaných') botiskoch do ložnice
tajak přišél. Tož to néni hlupina? Co takový
naťatý chlap nájde, dyž praví víbě tetko ? Šak
by sa to snáď dalo nejak obéít?“
„Dyž to neide,“ vymlouval se posel. „D
já su v povinnosti.
„A, di, dil Sem nemyslela také, že si ta-
kový. Ani bych ti o něm nebyla pověděla. Vy
ste, chlapiska, všeci jednací. Aspoň ně řekni,
jestli to je toho Nica. Já bych mu skovala boty.“
„Ja, to já nevím. Já mám poručiť, aby s
zešli večér o šesti hodinách, a věcěj ti řécť ne-
„Šak to iné nebude. Tož si mu to tam
vyřídit.
„Antošu!“ volaí posel u chléva. „Antošu
Búbelit
Antoš
Sema
Šak
Hančo
Antošo
14
article
čujež — j?“
„Hů!“ ohlásil se Antoš na chlévě a objevi
se pak ve vikýři.
„Dobré ráno, Antošku. Tož máš příít.e
„Bodajzdrav !19) Šak sem já vás už začůl,
jak ste sa domlúvali. Počkaj, já zlezu. Ale, milý.
nemoh bys to nejak zaonačiť, abych tam ne-
musél it?“ domlouval Antoš, když slezl, poslovi
přidušeným hlasem. „Šak ti už pravila moja, co
sa ně podařilo. Člověk sa pabúca“2) po noci —
zima je — hutne“?) si toho svinstva, aby sa za-
hříl a potom — šak to mám včil pořád na ta-
léřku. Už sem pravíl mojí: máš ňa tak dycky
tů řečů žgárať,") rači vem palicu a mýkni“3) na.
„Tanu, veť já nemožu,“ vymlouvalse
posel. „Šak víš, že bych ti to rád udělál. Dy
nido rád neide. Ale tož nedo fť musí. Veť jeto
císarská věc.“
„Notož, šak přídu, dyž nění ináč.“
„Tož, jak ste sa domluvili?“ volala Ma-
děrka ze stně na odcházejícího posla.
Antoš
Šak
Tana
Ma
15
article
„Ja, domluvili,“ pravil posel. „Já sem s
vyřídíl své a po ostatku ně nic něni. Jakéž do-
mlůvání?“
„A tož počkaj, poď sem. Dyž také utěkás
tajak cígán podla ratůza.“18)
„Veť já toho mám ešče moc.“
„Tož, čujež — i! Nech k nám příde tvoj
nedy na besedu. Máme trochu těch hrkávek,
tož sem pro ňu kerůsi nechala na štrůdl.“
„Šak jí to vyřídím.“
„Na Antoša móžů nečekať. Já mu skovám
boty. Ale tož to neprav.
„Ja, co bych pravíl.“
„A tož to tam nemáte mladších?“ bruče
starý Mikéska. „Slobodné byste měli poslat,
zgýňat!9) po nocách.
„To bysme dali psovi střeva prat! Dyť by
vyvádali neplechu. K takovéj věci musíja by
rozvážliví súsedé.“
„Ja, tolik by toho chytili, jak my. S od-
puščéním ..., krom tvéj poctivéj hlavy. Myslíš.
že já budu kohosi chytať? Budu rád, dyž uteče.
„Enom nepovídaj nikom, aby sa to neroz
néslo.“
„Ja, kom bych povídál, chyba mojí, aby
nemyslela, že chodím po záletoch na starost.
Než posel obešel všecky, vědělo celé město
že v noci budou hledat Nica. Šlo to dle zná
mého říkadla:
Veť
Mikéska
16
article
Nepovídai zádném,
enom starému vrátném,
starý vrátný starej Bětě
a Běta po celém světě.
Večer sešli se sousedé na kanceláři. An
Maděra nescházel.
Posel rozdělil jim svíčky. Nastrkali si je
do přinesených luceren. První radní dal jim na-
učení, že mají právo každého zastavit a zepl t
se ho, odkud je a kam jde. A že všady majo
právo hledat.
Pak ustanovili si obvody pátrání a roztří-
dili se dle toho po dvou, po třech. S některými
šel policajt nebo hlásný, s jinými hotaři?) a šu-
pař. Pomalu pršelo. Venku vyhrnovali si límce
zahrnovali kalhoty.
Petr, šupař, dostal se dohromady s Mi-
késkou, Kremílou a Maděrou. Měl už místo vy-
hlednuté, kde se něco chyti.
Když vyšli za město, pravil Maděra:
„Já si enom skočím pro laterňu, já vás
doženu.
„A šak máme laterní dost.
„Dyby v nekeréj zhaslo.“ A už odbočil
„Šak ho móžem nečekať, nech ho strel
veme!“ praví Petr. „Sková si svíčku a ostane
u mamy v teple. A my budeme v déšči chodit.“
Maděra opravdu jich nedohonil. Chodili.
slídili ledabyle, až přišli k Mikůšům.
„Tož věil 2°) zhasiť!“ nakazoval Petr. „Aby-
ste věděli, co je. Za Francků Mikúšovů chod
galán. Dnes tam je isto.“ Petr měl v kapse pětku
od mladého Kulíška, aby chytil u Franeky galána.
který Kulíška od ní „odbil“. Ostatní dělalisi
laskominy, že dopadnou ptáčka, který musí po-
platit na pivo, bude-li chtít, aby ho pustili.
Petr, starý obšílník, radíval hned na vojně
panu hejtmanovi a nyní udělal výtečný válečný
plán. Karla Kremflového postavil ke vratům
u cesty a Mikésku ke brance do pole.
„Dyby utěkál, drapněte ho. Zavolajte naň
Ve jménu zákona! — on musí ostať stáť. A dyby
Běta
Maděra
Petr
Kremíla
Dyba
Franck
Kulíšek
Kremflový
Mikéska
19
article
) koštěle
tamhle.
pantok = sekera s dlouhým toporem,
rozmočených.
Zkomoleno z „Bůhi dej zdravíl
zaslechl.
potlouká.
Hut = doušek
bodati.
uhod.
vězení
Druh iablek
bloumat.
polní hlída
sa protivil, řekněte: lebo střelím! To mát
právo.
„A z čeho?“ smál se Mikéska.
„Naměřte naň fajků. Ve tmě to nepoznat.
néni-ji to pistula. Je okutá a bliščí sa, a dyž
klapne přikrývků, bude mysleť, že natahujete ko-
hůtek.
Mikéska si v duchu liboval: „Šak tady bude
istě utěkat, k cestě nepůjde. Já ho přidržím.
Počkaj, Antošisko, budeš v pěknéj kalabě.31) Šak
tak ti aj patří.“ Měl na Mikůša zlosť, že mu
dal zajmout ovce na svém polí. Spustil si střechu
klobouka, aby mu nepršelo za krk a čekal.
Petr zabouchal na dvéře. Jakýsi šramot bylo
slyšet ze vnítř, ale nikdo neotvíral. Až Petr za-
bouchal podruhé, ozval se starý Mikůš v síni
„No, co je?
„Hledáme Nica, otevřtel“
„Já vám dám Nica — po lebeni! Což su
u nás jacísi zloději
„Tanu, sů — nějsů, nevíme. Viděli sm
sem vplznůt 2) do dvora jakéhosi chlapa a tu
sa nám ztratil, tož tu musí byť.“ Petr si roz-
svítil v lucerně.
Starý Mikůš se s Petrem chvíli dohadoval
ale pak přece otevřel.
Zatím otevřelo se zticha okénko v komoře
a jakýsi chlap vyskočil z něho. Běžel ke vratům
ale tam mu zastoupil cestu Kremíla s mohutným
zvoláním: „Ve jménu zákonal“
Chlap obrátiv se, hybaj na druhou stranu
k polím. A Mikéska drap ho!
„Počkaj, neutečeš!
Chlap neměl chuti čekat. Mrsknul sebou jak
ryba a strčil do Mikésky. Cosi šplouchlo. Mikésk
vykřikli
„Pomožte, pomožte, ve jménu zákonal
Kdosi běžel přes dvůr k Mikéskovi.
A zas cosi šplouchlo.
Hut
Mikéska
Petr
Nico
Petro
Běžel
Tana
Nico
20
article
„Necht ta pes opere!“ zakle! Mikésk
jemuž proud vody stříkl do očí.
„Šak su už opraný!““ křičel ten druhý.
„Šak ťa včil nepustím!“ volal Mikéska.
„Lebo střelím!“ Ale marně hledal fajku.
„Ja, počkajte, dyť to nějsu já!“ bránil se
ten druhý, snaže se vyrvať Mikéskovi z rukou.
„Enom ho držte, šak už ídu!“ volal Petr
a „pádil“ k nim s lucernou pomalým krokem vy-
sloužiléhio četníka.
Ale když si posvítil, uviděl, jak Mikésk
s Kremflou se trtoží 3) v kádi plné vody. Kad
byla na konci vysoké náspy zarovno s ní pod
žlabem stále uchystaná na chytání dešťové vody.
Cizí vetřelec věděl o ní dobře a shodil tam Mi-
késku a Kremfla spadl za ním, když mu šel na
pomoe.
„A tož de ho máte?“ ptal se Pet.
„Ja, rači pomož vylézt!“ křičel Mikésk
jektaje zuby a sakramentil, až se chalupa třásla.
Přišel k nim starý Mikůš v podvlékačkácha
burnuse.
„Tož ste chytili Nica ve vodě,“ posmíval se.
„A dež máte čeřeně?
„Enom si daj pozor, až nechytíš nějakého
malého Ječménka, až bude veliká voda!“ osopil
se naň Mikéska otřepávaje se z vody. „Šak ten
chlap sa k vaší Francce nechodíl modlit!“
A Petr vyhrožoval, že to udá, že káda
s déščůvků nemá byť tak postavená, aby do n
moh nedo spadnůt.
„A šak my domácí o ní víme, a vás sem
čért nosíl,“ odsekl mu Mikůš
A Mikůška vystrčila hlavu ze dveří a začala
flekúňat,3) že sů to pěkné pořádky, že zloděje
chců chytať a sami že sú horší jak zbóníci,
že před něma néjsů pořádní lidé isui, a že jal
hneď nepokapů ze dvora, že popadne metlu od
hnoja a všecky že jich pobiřmuje.
Mikéska
Petr
Peto
Leba
Kada
Nico
Mikésk
21
article
Mikéska si našel fajku v kádi a šli.-
Kremflovi nebylo nic, ale Mikéska z té kou
pele zachořel.
Kdysi po novém roce přišla Mikésčena z ko
stela a pravía
„Tatku, víž-i co nového? Franeka Mikúšova
měla všecky tři ohlášky naraz.
„Aha!“ zasmál se Mikéska. „Ponáhlajú —
Ječmének už tě je na cestě. Šak su já dobrý
prorok. No s chlapa je ho. Šak také paru mám
a nemoh sem ho udržať tedová.“
Kremflovi posud říkají „vymeno zákona“
A může se jak chce onačit a zaklínat, že řekl
správně „ve jméno“, do smrti mu to nikdo ne-
uvěř.
Nebezpeční hosté.
Obrázek z lesnického života v Krajino
Dle skutečnosti vypravuje Jan Scheyer.
Pocestnému, ubírajícímu se od Postojny p
silnici k Terstu, nabízí se po pravé straně roz-
košná vyhlídka na lesnaté hřbety horské asi půl
druhé hodiny vzdálené. Pohoří toto jest „Nános“
nejjižnější výběžek „Alp Julických“, rozkláda-
jící se v délce asi pěti hodin a v šíří tří až čtyl
hodin od údolí Jepavského k terstské silniei
u Senožeč.
Východní a jižní svahy tohoto pohoří jsou
velmi příkry, a takřka všeho porostu prosty,
kdežto mírněji se sklánějící svahy severní a zá-
padní kryjí husté jedlové a bukové hvozdy.
Tento krásný les na svazích severozápadních
se rozprostírající, patří knížeti Hugonu Windiseh-
grätzovi, majetníku spojených velkostatků Haas-
bergu, Lohace a Predjamy a byl na počátku le
sedmdesátých též příčinou, že malá a jinak ne-
patrná obec „Bukuje“, stala se nejdůležitější
obcí takřka celého Podnánosí.
Vesnička čítala tenkráte 31 popisných čísel
a veškerá stavení tato byla — kromě jedno-
patrové hospody na „Griči“ — jen přízemní.
Mikéska
Mikésčen
Tatek
Ječmének
Scheyer
Windiseh
Lohace
Grič
Postojna
Terst
spojený velkostatek Haas
Alpa Julický
22
article
Ani myslivna — zakoupená zadlužená usedlost
— nelišila se od druhých stavení ničím, než
ohromnými jeleními parohy, trčícími nad jejím
vchodem.
Karakteristickým zjevem pro cizince byly
poměrně nízké, taškami kryté střechy, kteréžto
opatření uznáno nezbytným k vůli opětujícímu se
řádění bory, působící zde mnohdy veliké škody.
Dočasným obyvatelem myslivny byl tehdy
1) ostudě.
) vklouz
) louznout
20) láteřit
Ze sbírky humoresek „Všehochur“, k tisko
přichystané.
pan František Moliva, knížecí lesní, podnes v
službách knížecích v revíru na Unci jako osmde-
sátiletý stařec žijící a strasti i slasti tehdejší
lesní služby zdíleli s ním jeho „adlatus“ pan
příručí Josef Ryšavý a hajný Antonín Sleko.
Tito tři zřízenci měli na starosti nejen ob-
chodní záležitosti přes 3000 jiter zaujímajícího re-
víru, nýbrž i veškerou službu ochrannou, týkající
se lesního majetku a zvláště četné srnčí zvěře,
kterou ohrožovaly nejen nástrahy všech draveů
od krvelačného vlka počínaje až ke hbité, útle
lasičce, ale mnohem více zákeřné úklady šelem
pocházejících ze společnosti lidské: „lstivých
okařů a násilných pytláků“
Kdysi vraceli se lesní s příručím domů z re-
víru, když pan lesní jde přes omrzlou cestu
sklouzl a vyvrtl si nohu. Stěží. dostal se domů
a musil druhého dne — mrzutě broukaje —
doma seděti.
Z té příčiny vidíme bukujského hajného sa-
motného za jasného dne kráčeti zasněženými po-
rosty Velkého Bukouce.
Hajný, mladík osmnácti- až dvacetiletý, byl
sotva prostřední, štihlé postavy. Oděn v hrubý
kabát lodenový, barvy hnědě, v černé kožené
spodky vězící v holeních přes kolena sahajících
bot, podobal se zevnějškem vic venkovanu z okoli
než lesnímu zřízenci; jenom jediné tetřívčí pěro
za nízkým šedým kloboukem a dvouhlavňová
puška staré soustavy dávaly svědectví o jeho
funkci.
Moliva
Ryšavá
Sleko
Hajná
23
article
Hubený obličej jeho svědčil více o dobro-
myslné rozvážnosti, než odhodlanosti. Nebylo
se také ubožákovi co diviti, neboť byl synem staré
vdovy a jedinou podporou své matky, s kterou
sdílel domácnost v malém, po otci zděděném
domku v Bukuji.
Nyní kráčel zvolna sněhem pokrytou pěši-
nou, bedlivě pozoruje veškéré stopy zvěře. P-
jednou zaslechl ve vyšších oblastech temné houk-
nutí dvou střelných ran, jelikož však na té straně
byla na blizku hranice sousedního, hraběti Lan-
thierovi patřícího velkostatku Jepavy, nevěnovl
jim další pozornosti mysle, ze je některý z my-
slivců jepavských vypálil.
Proto kráčel opět volně svojí cestou ku
předu, obraeeje pozornost jako prvé na vše, co
ho mohlo zajímati.
Náhle se však zarazil a zůstal státi jako
přimrazen, neboť zaslechl chrupot kroků, vzni-
kající prorážením zmrzlého povrchu sněhového.
Přitisknuv se ke kmenu nejblíže stojící jedle,
očekával napjatě, kdo v tomto neobyčejném čase
hvozdem se potuluje, neboť za příčinou nedáv-
ných svátků a hojně napadlého sněhu byla všecka
lesní práce přerušena. Nečekal dlouho a spatři
vysokorostlého muže, prorážejícího hustinu, který
kráčel příčným směrem cesty, již sledoval hajný
a když se mu cizinec poněkud přiblížil, shledal
hajný, že má přes rameno přehozeného srncea
je ozbrojen lesklou puškou.
Lana
Jepava
24
article
S ustrnutím pohlížel hajný na smělce a by
zjevem jeho tak překvapen, že v prvním oka-
mžiku nevěděl si ani rady. Zatím kráčel cizinee
— překiočiv již sestu — rychle dále a hajný,
probrav se ze svého údivu, vydal se pomalu na
jeho prosled. Opatrně kráčel až k místu, kde
cizinec překročil cestu, a pak stoupaje do jeho
šlépějí, popllil si za odeházejícím. Asi po čtvrt-
hodinném stíhání dospěl prvý chodec na hranice
jepavské, kde na nevelké rovině stála uhlířská
bouda na tak zvaném „Rychtrjovu kopišti“ (misto
ku postavení mílířů), odkud byl volný rozhled
do značné dálky na hvozdy jepavské. Cizinec při-
šed k boudě a rozhlednuv se poněkud pronikavě
zahvízdl na prsty. V nejbližším okamžiku za-
znělo podobné hvízdnutí na straně protější, kde
se v malé chvíli objevily též dvě vysoké postavy
puškami ozbrojené, které nyní rychlým krokem
k němu pospíchaly.
Hajný, kryt silným kmenem jedlovým, stál
poněkud výše, nežli se společníci nacházeli a
viděl, jak první svrhl zastřeleného srnce do sněhu
a jak po krátké rozmluvě všickni tři neznámi
vešli do uhlířské boudy. Srnce, dříve než do
boudy vstoupili, pověsili na kolik u vchodu do
trámce zaražený. Hajný chvíli uvažoval, co má
dělati. Pohledl na své cylindrové hodinky, uka-
zující právě na jedenáctou hodinu předpolední
a rozhodnuv se kvapně se obrátil a stoupaje opět
opatrně po vyšlapaných stopách kráčel nazpět.
Čím více vzdaloval se od místa, kde dleli neoče-
kávaní hosté revíru, tím více zrychloval krokya
přišed na svah „Velkého Bukovce“, ubíral se co
nejrychleji mohl pěšinou, vedoucí k Bukuji. Po
dvou a půlhodinné chůzi — urazív přes dvě míle
— dorazil, ač za mrazivého dne, všecek zpocen
do myslivny bukujské, kde nenadálý příchod jeho
pana lesního překvapil.
Rychtrjův
Hajná
Srnec
Velký Bukovec
25
article
J. MI. Slavičínský. n)
27
article
Obrázek z Tater od Maryana Dimmla. Z polského přel
Obrázek z Tater od Maryana Dimmla. Z polského přel
Ferd. HI. Čásla vský.
Opřen o jednu ze skal, obklopujících s vý-
chodní strany perlu našich vod, stál zachmuřen
mladý horal. Oděn dle místního obyčeje v bílý
houněný šat, měl košili na prsou rozhalanua
hodiv čiroký klobouk na zem, založil ruce ne-
dbale v týl a hluboce se zadumal... Vysoké
čelo pokrylo se hněvnými vráskami, horní ret,
zastíněný mladickými knírky, vyzývavě byl po-
vyhrnut, a dvé modrých, snivých oči posupně
blýskalo z opálené tváře.
Ohlas blížících se kroků vyrušil mladého
horala z myšlenek. Obrátiv se a poznav ve při-
cházejícím již z daleka starého Vavřinee,
zvolal nan:
„Kam jdete, Vavřinče?“
„Do salaše
„Půjdete kolem matky Tomášové?...“
„Sotva, je mi to z cesty. Ostatně, chceš-li,
Stachu, udělám ti to k vůli.
Mladý horal sáhl do kapsy a vyňav drobný
peníz, podal jej starému.
„Tu máte, Vavřinče, na skleničku u matky
Tomášové. A když vám ji Halka přinese, po-
šeptejte jí, že tu na ni ještě půl hodiny počkám.
Ať přijde... a jestli ne ... pak jí řekněte, že
mne tak hned neuvidí... anebo, víte co, Va-
vřinče... řekněte jí raději, že mne už ne-
uvídí... nikdy ... Tak... řekněte jí to, Va-
vřinče ! . ..
„Dobře,“ odvětil starý horal s úsměvema
zmizel mezi skalami.
Minuta míjela za minutou. Mladý horal
jevil vždy větší nepokoj a hvízdáním jakési di-
Vavřinec
Tomášová
Stach
Halko
Tatry
Virginie