ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 65daf1f0-661b-11dc-a855-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 49, place 17, work 3, org 6
1 masthead
18. srpna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů
4 masthead
k číslu 227.
5 masthead
Strana9.
6 article Na svatební cestě.
Na svatební cestě. Episodka z kupé. Napsal F r. Flos. Panu Oxygenu Uhrovi, professoru v Kostelci n.O Takových posměváčků, kteří udávají své pošetilé vtipy o cestách svatebních je dosta dost, ale přese všecky jejich pokusy učiniti toto rozkošné cestování směšným, musí psycholog potvrditi, že nemají pravdy. Jak zřejmo, chci tyto prolivníky a škůdc mnohých dívčích snů poraziti jedinou, dobře mířenou ranou a proto jsem zapletl do věty toho psychologa. Zároveň cítím v srdci teplo uspokojení, neboť ohlédnu-li se jen maličko. vidím se třepotati tolik rozkošných ruček dam- ských jako motýlů na lučině a všecky tyto ručky tleskají pochvalu — mně. Namítá se z protivného tábora (opravdu protivného, není-liž pravda ?) (slyším jasný. ale mohutný chor hlásků »Svatá pravda! Vý- borně !], že prý není při cestování nic odpor- nějsího (!) než vlézti do kupé, v němž se uve- lebil takový »zelený párek novomanželů« ! Tak se dovede vyjádřiti jen člověk bez citu, toje bez odporu jisté.
Flos Uher Kostelec můj Svatá pravda
7 article
Jiní potměšilci tvrdí, že prý blažený párel právě ty nejkrásnější chvíle promarní v dusném kupé, v mizerných hotelích, po cestách i st zičkách; krátce, že svou blaženost rozhazuje po hrstich nejen ku posměchu, ale i k veřej nému pohoršení. Kazí prý si jen žaludek neztravitelným beafsteaky, mizerným pivem, sladkým octem. jemuž přezdívají všeobecně víno. Vymyslili, bůh ví, ještě jiné a jiné věci, všecky jsou důstojny jejich vlastní hodnoty, ale pravdy nemají a (pozor! rána druhá), pravy míti nemohou, ježto cestování po svatbě jes nejen rozhodně žádoucno, ale přirozeno Má-li muž a žena splynouti v jednu duši, v jedno tělo, jest potřebí, aby se vzájemně ne- jen seznali, ale prolnuli (to je pravé slovo). prolnuli a to je možno jen na cestách. Tam ukáže se muž mužem; čelí nebezpečí, ukazuje rozhled, musí býti duchaplným, statečným, pro- zíravým, hospodářem i kavalírem, a také ženušce otevírá se široké pole činnosti. Tenkrát pozná muž, čím bude mu žena, žena se svou věr- nosti, láskyplnou oddaností, s pečlivostí a zá- řivým úsměvem, který jest vánkem chladivým v dusném kupé, hřejným paprskem ve vlhkých pokojích hotelu, smírcem rozvaděných stran pečlivou hospodyňkou při cizim stole.
bůh
8 article
To prolínání jde zvolna a děje-li se doma, nedaři se mu. Oba blaženci jaksi nápadně brz zvou strýčka, tetičku do svého ráje, protože nutně potřebují třetí osobu, aby se proces trochu zastavil. Než tuto záhadu vysvětlím jindy; na cestách takových strýčků a tetiček ani není potřeba. Inu, stává se to někdy také, že někdo třetí jest velevítaný, ale o toho třetího nebývá nouze, poslouží vám na cestě, aniž by o tom věděl a jde svou cestou spokojen dále. To tak při tom prolínání přijde se někde na uzlík, vázne to, vázne a ten třetí ten uzlik rozplete ochotně a nevědomky, a o tom jsem vlastně vám chtěl dnes vypravovati. Pan professor Tymiján Oldřich Vratislav a jeho rozkošná ženuška Klárka, rozená Velenov- ská a před čtrnácti dny ještě tak jmenovaná. dali se požehnati u sv. Jindřicha hned v prvních dnech prázdnin. Po snídani v hotelu prvního řádu (couvert za 6 K) sebrali svá zavazadla, zlibali uslzené tváře svých příbuzných a pustil se jako ptáci do světa. Slečna Klárka Velenovská toužila jakživa po Ženevě, neřekla ovšem nikdy proč; jako paní professorka Tymijánová procházela po dvou dnech »nezapomenutelně půlhodinky u sv Jindřieha« se svým Vratislavem Oldřichem p břehu jezera a snažila se z hovoru kolemjdou cích zachytiti ouškem slova, která ji madame Joanelli po tři roky ukládala k domácímu cvičení.
Tymiján Oldřich Vratislav Klárka Jindřich Tymijánová Jindřieh Vratislav Oldřich Joanelli Velenov Ženeva
9 article
Ze Zenevy dali se blažení po Rýnu, navšt vili města německá, ale po dvanácti dnech za- stesklo se jim nápadné po Čechách a horem pádem vraceli se domů. Byli právě v onom stadiu, kdy se v pro- línání přijde na uzel, na zpropadený uzlíček. Jen už aby byli v Praze. Ale sotva vkro- čili do svého bytu na Vinohradech, pocítili, že potázali se se zlou. Strop na ně padal. Bylo tam dusno a ouzko a ještě týž večen prohlásila paní Klárka: »že tu nezůstane ani hodinu a že, že — pojede k mamince — do Labutína — domů — —«. Plakala při tom tal usedavě, škubala sebou na bílé postýlce a smá- čela slzami svou podušku, vroubenou krajkami. že by se kámen nad ní byl ustrnul, ale ku po- divu, pan Oldřich Vratislav se mračil a kouřil. přecházeje pokojem krokem pevným a rychlým Ba, hryzl doutník a dělal, jakoby štkan paní manželky ani neslyšel. Najednou vyhodil půl havana oknem, za vřel okno prudce a svlékaje kabát zabručel ne vlídně: »Dobrá, pojedeme do Labutina hned ráno ale teď, prosím, abys již neplakala! Vůbec ne pochopuji — —e.
Klárka Oldřich Vratislav Rýn Čechy Praha Zeneva
10 article
Vzlykot se poněkud zmírnil, ale neustal. Pan professor zavřel plyn a opatrně kráčel ke svému lůžku,] obcházeje z daleka lůžko že- nušcino. Vzlykot se značně sesílil. »Nu, co je? Proč ještě pláčeš ?« Ve zvuku toho hlasu nepoznávala paní Klárka svého něž- ného Oldřicha Vratislava, na ten zvykli spíše studentíci a věděli, že pak padají šestky jak zralé švestky. »Ani mně dnes nedal hubičku na »dobrou noc«, Oldo!« Ta slova byla prosáklá slzami. »Ach, zapomněl jsem! A pak, vždyť plá češ a nevím proč.« Pan professor se vrátil a jaksi neochotně sklonil se nad paní Klárku. Políbil její líčko ucítil na rtech slané slzy. Nepohladil ji po hlavičce jako jindy, neza- šeptal jí nic do ouška, ale šel ke svému lůžku a těžce na ně padl. Oba manželé tajili dech, ale po chvílieh bylo slyšeti, že polykají. Nespali, dlouho, dlouho nemohli usnouti.
Klárka Oldřich Vratislav Olda
11 article
Tak prosím, nyní račte viděti, kam to vede když se mladí manželé vrátí brzo domů z cest A což teprve nejedou-li nikam! Bože, nás chraň Tajemný, hrozný tento stav dostaví se v pěti šesti dnech a jak jest nesnesitelný. Panička ujede k mamince a pan manže utiká do hospody. Nu, a to je pak velmi krásné A nemají-li jeti kam, zvou si společnost která jim způsobuje sice mnoho obtíží, po mlouvá je, ale neprospěje jim. A to jest lepší Již v sedm hodin ráno byli manželé Tymi jánovi na nádraží státní dráhy. Nálada včerejší se nezměnila. Napjelí ne povolilo, hrany se spiše přiostřily, nechuť vzrůstala a s ni podrážděnost, ba touha po utkání se. A stalo se brzo. Pan professor předvídaje horký den, navrhoval jeti ve třetí třídě. Jednak se na dřevěném sedadle sedí lépe než na těch kožených, pekelně horkých sedadlech vycpaných a pak tam ujde lépe chvíle. Vždyť člověk ve druhé třídě jede také hodiny sám a sám. (Jindy tu samotu tuze chválil) Paní Klára děsila se jen pomyšlení, že by měla v Labutíně vysloupiti z vozu třeti třídy (Jindy jezdila jen ve třetí.) Oponovala statečně ale pan Oldřien Vratislav přes to přese všeck přinesl listky třídy třetí a nedbal vůbec námitek. ba nechtěl viděti ani slz z krásných oček man- želčiných tekoucích a zapálil si zase ohavný doutník. Jako oběť trpělivá ale zdrcená dala se pan Klárka dověsti do vozu třetí třídy, tam ale roz- hodně prohlásila, že zůstane v oddělení pro ne kuřáky a spustila se na sedadlo. Něžný muži ček sice nic nenamítal, otevřel kufřík, poda paní Klárce knihu a sám, maje dosud zapá lený doutník v zubech, odešel do vedlejšího oddělení.
Klár Oldřien Klárka Jindo
12 article
Paní Klárka spustila ruce do klína a hla vinku na ňadra, zvedající se těžkými vzdechy Ach, jak ji bylo najednou smutno a hořko Ba, cítila jakési horké vlny, zaplavující jej hlavinku a klesající níže k srdéčku a tyto hrozné vlny přinášely s sebou jedovaté krůpěje nenávisti, nenávisti k celému světu a nejvíce k jejímu manželi. Paní Klárka zděšeně vyskočila a za mnuvši dlaněmi čelo, aby se vzpamatovala, pokročila ke dveřím. Bála se té samoty zde, bála se těch horkých vln s jedovatými krůpějemi. Ale dveří přece neotevřela. Ne, neudělá to tak se nepokoří, aby šla za nim. Zraky její padly na knihu. Usedla znovu a uchopila ji. Byla sotva do polovice rozřezána. Paní Klárka přemitala chvilku listy, pak utkvěly její zraky na řádeích, přečetla však sotva stránku a odhodila knihu na protější sedadlo. Z dálky s očima vytřeštěnýma přečetla ještě nadpis knihy »Gabriele d'Annunzio: Ne vinný«, pak zastřela si rukama tvář, jakobyse skrýti chtěla před hrůzou, kterou několik těch přečtěných vět v ní vyvolalo. Pan professor Tymiján se nudil v oddělení vedlejším. Sedělo tam několik lidí, ale nikdo se z nich panu professorovi nezamlouval. Krajinu znal, jezdíval z Prahy v těch třech- letech do Labutína velmi často a věděl, kdy objeví se která věž na obzoru, kdy potok se zaleskne po tratí, kdy les přichvátá a zase odkvapl.
Klárka Annunzio Tymiján Praha
13 article
Dokouřil doutník, ale jiného u sebe neměl, byly zavřeny v kufříku a kufřik zůstal v před- ním oddělení. Pan professor měl tisíc chutí n doutník i společnost paní Klárky, ale nevstal, nešel; ona má následovati muže. Po chvíli přece neodolal, pootevřel ma lounko dvěře a zahlédl Klárku, ana spí. Roz- košná jeji hlavinka byla složena na rukách opře- ných o výstupek okenní, víčka s dlouhým brvami byla přimknuta a bělounká vestička jej zvedala se a klesala pravidelně a lehce jako vlny jezera za večera. Pan professor chvilku postál a pak tiš přivřel dvéře a vrátil se na své místo. Na nejbližší stanici vystoupilo několik lidí, jen tam v koutě dřímá jakýsi obchodník. Prů- vodce dal již trubkou znamení k odjezdu, ale vlak po zatrhnutí opět zastavuje. Pan professor slyší spěšné kroky, náhle se otevrou dvéře do kupé vběhne malý mužik a konduktor za ním práskne dveřmi, až sklo v oknech zařinči »No, chvála bohu, že jsem to dokázal,« libuje si malý muž a utírá červeným kapesníkem hnědě vráskovité čelo a lysé temeno. »Pozdrav nás Pánbůh,« obrací se pak k panu professo- rovi a usedá na protější sedadlo.
Klárka bůh paní Klárka
14 article
»Proskočil jsem se jako mladík, ale to je z toho, když člověk poslechne ženu. Času prý jako vody ! Pěkně! To bych se byl nacapald Brodu.« Pan professor se zalíbením prohlížel svůj protějšek. Však stál také za to. Tvář jeho byl hnědá jako bronzová, ale čistě oholená, jen o uší pod bradou zbyl věneček bílých, tuhých vousů jako štětin. Silný markantní nos, osedlany brejlemi v kostěnné obrubě stál v obličeji jako maják v rozbouřeném moři. Celá jeho tvář byla plná brázd a rýh. Velká ústa se zdviženými koutky se stále smála, brada vyčnívala do předu a měla hluboký důlek. Za zvětšovacími skly jeho brejlí jevily se veliké soví oči a nad nimi visely chomáče černých dlouhých obočí. Brejle byly svázány černou stužkou a smyčka této stužky stála v týle dědově jako obrovská černá vážka. Oděn byl jednoduše ale čistě a pestrá vá- zanka na krku svědčila, že dědoušek nejede jen tak ledabylo. Mezi řečí odložil nový cestující důkladný deštník a vytáhl z náprsní kapsy porcunálku, n níž byl namalován nebožtík Přemysl v tom oka mžiku, když poslové Libušini přinášejí mu pří jemné vyzvání, aby nastoupil na prestol. Pan professor načal hovor tim, že pochvá lil poreunálku. »Eh, to patří k živnosti. Ale pěkná je, koupil jsem ji v Praze o pouti.« »Jak to k živnosti ?« táže se pan pro fessor. »Chachacha! No dobře! Já totiž svádím párky na pozemské pouti dohromady. Nebo jak praví Plsmo, není dobře býti člověku sa- motnému. Pokračuji tedy v díle božím. Ada- mům vodím Evy a Evám Adamy.« Stařík se znova zasmál a chutě zabafal. » tu mně čast pomáhá tahle porcunálka. S Přemyslem začnu a s Honzíčkem nebo s Kačenkou skončím Však doufám, rozumite !«. Pan professor rozuměl a pochopil, že pro- tějšek jeho je dohazovač. Opatrně stáhl snubní prsten a pustil jej do kapsv. Hovorný stařik sliboval dobrou zábavu.
Přemysl Libušin Chachach Eva Eva Adam Honzíček profesor rozbouřený moře Praha Ada Plsmo
15 article
»A jestli pak vám ta živnost přece jde ?« navazoval pan professor hovor, těše se v duchu, že si ze staříka udělá žert a požádá sám o jeho pomoc, aby mu také nějakou Evičku přivedl »I buď chvála bohu, jde. Svedl jsem za svého živobyti dvě stě a osmdesáť šest párků většina z nich si libuje. Ovšem je k tomu po- třebí vědy i umění. A to já znám. Ve čtyřech, pěli okresích kolem vím, kde a kdy bude c k ženění nebo k vdávání. Znám knihy grun tovní ven a ven, znám povahy mladých i ka- price starých a vím, kam se kdo hodí. Jsou ovšem břídilové, kteři myslí, když nahrnou mamon na jednu hromadu, kdo ví, co chytrého již neprovedli. Ale to je jiná. Dobrý koňai spřáhne jen koně stejného kroku a našinec musí počítati nejen s krokem! Vždyť jde o reputaci Jak se na člověka podívám, uhodnu, co by pr něj bylo. Ovšem jsou gustanti, kieří dílo kazi a lezou slepě do záhuby, ale člověk podobný dojde v mých rukách jen ke štěstí.« »Jsem také svobodný a kdybyste náhodou pro mne něco věděl«, lhal nejapně pan pro- fessor a věty ani nedokončil, neboť v tom s otevřely dveře předního oddělení a paní Klárka vešla, ale vidouc, že pan manžel se bavi, šlehla tam jen pohledem a usedla na vedlejší lavici k oknu. Stařík chytil pohled, zamžikal očima, trochu se usmál, ale pak zcela opravdově počal výslech s panem professorem. Nejdřive chtěl věděti čím pán jest. »Obchodníkem v Praze, prodávám střižné zboží, prádlo a podobně.« »Dobrá. Jakou cenu má obchod, kolik je dluhů?« Pan professor lhal znamenitě. »Obchod má ceny bratru třicet tisíc, dluhů je sotva pět tisíc. Obchod by se zdvojnásobil, kdyby byl více peněz v ruce.s »To musíme začíti od 20.000 nahoru.
Evička Klárka Praha
16 article
Mám takové čtyry a všechny tuze pěkné žen- ské. Jedna je vdova, ta má hotových třice tisíc, ale jest jí také 30 let. Ta se ale nehodl« stařik se naklonil k panu professorovi a tlume- ným, ale dosti silným hlasem pokračoval. »je podobná nápadně tuhle k té slečince u okna« a mrskl okem po paní Kláře. »Tak? A to by mně bylo zrovna vhod e zvolal pan professor. »To byste si dal! Takové ženské pusti z hlavy! To by bylo vaše neštěstí. Znám to Vy jste rusý, ona je rusá. To je jako když chléb chlebem maže. Do smrti nešťasten. A pak, podívejte se na její tvář! Vidíte, ta nebude jakživa poslouchati a vy jste také umíněný Slovo stačí a oheň je na střese. Ne, z toho ne bude nic. Ale mám jednu. Saprlot, teď jsems vzpomněl, ale má jen 15.000 zl. hotových. To by bylo něco!« Stařík pleskl pana professora přes koleno. »Bílá jako mlíčko, vlasy černé jako havran a oči jako studánka. A dobrák, učiněně jehňátko. Jmenuje se, jak pak se honem jmenuje, má panské jmeno, aha, Helena! A co by námto udělalo? stavme se tam! Z Brodu je tam půl třetí hodinky. »Ah, to je dobré ! Půl hodinky se známe, a už abych s vámi šel k cizím lidem. Na to nemám dosti odváhy,« bránil se pan professor. kterému se žert počal nelibiti. »Eh, čermáka,« dorážel stařík vesele, »až si ji vezmete, nebudou cizl. To jest jen o první krok, jako do koupele, člověk se ostýchá, ale pak si libuje. Jeďme, pojďme, za čtyři neděle bude po veselce a pak budete žehnati tétc hodině.« »A jste tak jist, že bychom se k sob hodili ?« »Jestli že jsem? Pán bůh ví! Nebudete nikdy opravdu šťasten, dokud se s ní nese jdete. Jak ji uvidíte, řeknete: ,tu aneb žádnou !«. »Ach, to je hrozné, hrozné !« zaúpěla pan Klára a položila rozpálené čelo na sklo.
Klára profesor Saprlot Helena Klár Brod bůh vědět
17 article
Pan professor měl sto chutí vyskočiti sevříti tu drahou dušinku do náruči, ale stařík jako posedlý chopil jeho ruce a tlačil ho na sedadlo. »Jak jsem řekl, čeká vás nebe. Dostanete ženušku jako jehňátko. Staři zůstanou v živ- nosti, žádná obtíž, nic. A staří vás zanesou.A pak co je hlavní. U Helenky není žádný tru Stává se to často. Sotva jsou manželé čtrnáct dní spolu, táhne již jeden čehy a druhý hot.e To jsou trucy, vzdory, vrtochy. Manželése přepapali v lásce a nevědí, že je třeba vytráviti. aby zase přišli k chuli. To u Helenky není. Jest jako včelička. Pořád něco kutí a dovede se učiniti vzácnou. Vy budete v obchodě, ona v kuchyni, k obědu se sejdete, odpoledne za chládku někam vyjedete. Inu, jak říkám, rajský život. No tak pojedeme ?e Stařík vstává a podává širokou dlaň » pláenutí«, ale pan professor nemá chuti. Těch několik slov staříkových vyvolalo obrazy, ktere si s Klárkou tak často a podrobně malovali hle, ona pláče, pláče a on tu provádí s dědkem šašky. Odstrčil nabízenou pravici. »Ne, nepojedu!« Chtěl vstáti, chtěl vrh nouti se k nožkám své ženušky, kterou týral. nevěda sám proč, ale styděl se před tím sta- říkem. Ozval se pískot stroje. Vlak pomalu za- stavoval. Stařík se smál víc a více, sebral svůj deštník a podávaje panu professorovi ruku n rozloučenou, pravil: »Tak tedy Helenku nechcete? No dobrá poradím vám něco jiného. Vezměte si tuhle paní slečinku. Trucy, jak pozoruji přešly jak mraky, budete míti krásný den.« A když udivený pan professor neodpovídul zasmál se stařík hlasitě a dodal: »Jsem starý kozák a vidím i když se ne- dívám. Vy dva jste se dlouho hledali a budete šťastni. Tak s pánembohem a šťastnou cestu!. Vlak se zastavil. Opatrně vylezl stařík cítě pevnou půdu pod nohama, vesele si zaba fal a pak ohlédl se do okna vozu.
Helenka Klárka
18 article Tam spatřil dvě hlavy u sebe a paže ko
Tam spatřil dvě hlavy u sebe a paže ko lem krků. »Vida! má pilulka účinkovala,« zabručel si stařik a vzpominaje na rozpaky páně profes- sorovy, zasmál se hlasitě, až se kolemjdoue zvědavě ohlíželi za veselým staříkem. Byl to archivář D., známý šprýmař.
19 article Vykonavatel.
Vykonavatel. Napsal španělsky V. Blasco Ibáňez. Autoriso vaný překlad Alf. P. Novinář Juan Yáňez, jediný host »salone politikův«, ležel na zádech na kavalci a pohlí žel nedbale na trhliny ve stropě; rozvažova právě, že toho večera načal třetí měsíc svého vězení. Devět... Trabka rozhlaholila se na dvoř táhlými tóny signálu, že má nastat ticho; pe chodbách zaznívaly jednotvárné, stále stejné kroky stráží a ze zavřených separací, natlače ných lidským masem, vycházel tlumený zvuk podobající se odfukování měchu ve vzdálen kovárně nebo oddychování splcího olbříma Zdálo se nemožným, že by v tom starém,ti chém klášteře, jehožto sešlost v krutém světle plynu teprve vynikala, mohlo spáti tisíc lidl. Chudák Yáňez, nucen ulehnouti o deváté ve světle, které se mu dralo do očí, a ve zdreujícím tichu, kterě budilo domněnku, že snad svět zahynul, rozvažoval, jak zle vyrov nává svůj účet se zákonem. Hrom aby do toho jeho článku! Každý řádek znamenal týden ža- láře; každé slovo den. Yáňez si vzpomněl, že dnes večer hrají v divadle Lohengrina, oblibenou jeho operu, viděl v duchu lože plné odhalených šíjí a ob- divuhodných hrdel v záři drahokamů, v lesk hedvábí a sličném kyvu nakadeřených per. »Devět!... Teď asi připlula labuť a syn Parcifalův zpívá první své noty za nedočkavého šumotu v obecenstvu... A já jsem zde ! Pane můj 1 Mám to pěknou operu le Ano, pěkná byla. Z dolejšího vězení pro- nikaly jakoby z podzemí zvuky, jimiž projevo- val svoji existenci nějaký horák, kterého měl co nevidět odpravit pro velký počet vražd. Řin čely tam řetězy, jakoby někdo potřásal starými klíči a hřebíky a chvílemi opakoval slabý hlas »Otče náš, jenž . .. jsi na ne . . . besích.
V Blasco Ibáňez Yáňez Hrom Parcifalův Alfa Lohengrin
20 article
Sva... tá... Maria...« výrazem bojácným prosebným jako dítěte, usinajícího v obje matčinu. Opakoval neustále ta jednotvárná slova a nebyli s to, aby jej přiměli k mlčení. Větši nou se soudilo, že se takto tváří šíleným, aby zachránil hrdlo; možno však, že čtyřicetimě síční pobyt o samotě v žaláři, v němž očekáva každým okamžikem smrt, zničil nevelkou jeho zásobu mozku rozeného dravce. Yáňez proklinal nespravedlivost lidí, která pro několik řádek, načrtnutých ve špatném roz maru, nutila jej, aby usínal každého večera ukolébáván třeštěním odsouzence k smrti, když uslyšel hlasy a chvatné kroky v témže po schodí, ve kterém byl zavřen. »Ne, nebudu zde spát... « volal třesoue se tenký hlas. »Což pak jsem nějaký zločinec Jsem úřadníkem justičním stejně jako vy . . . sloužím už třicet roků. Zeptejte se jen, kdo je Nicomedes — kde kdo, zná mne každý. Úz psaly o mně i noviny. A teď jste mne ubyto- vali ve věznici a chcete mne položiti do míst- nosti, která se nehodí ani pro vězně? Děkuji pěkně! Myslite, že mne sem poslali proto?. Jsem churav a nebudu zdo spáti. Ať mi po šlou lékaře; lékaře chci . ..« Novinář byl sice sklíčen, ale přecese usmál zženštilému a směšnému hlasu, kterým úřadník se službou třicetiletou žádal si lékaře. Bylo slyšeti tlumené hlasy; hovořily, ja- koby se konala porada; ozvaly se kroky stále bližší, dvéře »salonu politikův« se otevřely objevila se v nich čapka se zlatým prýmkem »Done Juane«, řekl úřadník jaksi nesměle, »télo noci budete míti společníka . . . Pro miňte, není to mojí vinou; je to nezbytno. Zejtra to pan ředitel zařídl. Pane . . . račte . . A »pán« (znělo to ironicky) vešel a za ním dva vězňové. Jeden nesl kufřik a balík pokrý vek a holí; druhý nesl pytel, ve kterém bylo ználi obrysy šíroké, nevysokě bedny.
Marius Juan
21 article
»Dobrý večer, pane. Pozdravil pokorně třesoucím se hlasem kterému se Yáňez zasmál a když smekl, obje vila se malá, šedivá, řádně ostříhaná hlava. By to přitloustlý červený padesátník; plášť mu pa dal s ramen a množství drobnůstek, zavěšených na tlustém zlatém řetízku, cvrnkalo mu při sebe menším pohybu na žaludku. Malé oči jeho blý- skaly se modravě jako ocel a ústa jakoby byla sepjata knírem zakrouceným a svislým jak dva otazníky. »Promiňte,« řekl, usedaje. »Vyrušuji vás nadmíru, ale neděje se to mojí vinou. Přije jsem večerním vlakem a shledal jsem právě, že mi určili za ložnici místnost, plnou myší. T byla cesta !« »Jste uvězněn ?« »Ted jsem,« odpověděl, usmívaje se, »ale nebudu vám dlouho na oblíž.« A tlustý občan choval se šetrně a uctivě. jakoby prosil za odpušténí, že se zmocnil míst v žaláři. Yáňez se na něj upřeně zahloděl.T bojácnost jej překvapovala. Čím je ten chlapík A v mysli mu tančily různé představy v pouhých obrysech a ty jakoby se hledaly a stihaly, aby se ucelily v myšlenku. Náhle, když se ozval z dálky zase naři kavý hlas Otčenáše zavřeného dravce, vyskoči žurnalista rozčileně, jakoby se mu náhle roz břesklo a upřel zraky na pytel, ležící u nohou příchoziho. »Co to tu máte ? .. . Jsou to — nástroje ? Muž jaksi váhal, ale na konec jej přemohla důrazná ta otázka a on přitakal. Na to nastalo dlouhé, trapné mlčení. Několik vězňů připravil muži tomu postel v koutě sálu. Yáňez pohlíže upřeně na spolubydlíeího, který stále kloni hlavu, jakoby se vyhýbal jeho pohledům. Když mu ustlali a odešli, zamkl úřadník z venčí dvéře a uvnitř trvalo nemilé ticho dále. Na konec se příchozí přemohl a promluvil ; »Zkazím vám noc, ale nemohu za to; do vedli mne sem oni. Bránil jsem se, věda, že
Ted
22 article
jste slušný člověk, který bude pokládati pří tomnost moji za nejhorší, co se mu v tomto domě mohlo stát.« Mladík cítil, že jej taková pokora o zbrojuje. »Nikoliv, zvykl jsem již všemu,« řekl iro- nicky.« Zde člověk nacházl tolik dobrých přátel, že na jednom více nezáleží. Ostatně nevy- padáte zle.« Novinář se sice již zbavil vlivu dřívějs své romantické četby, ale přece jen muto setkání připadalo originálním, ba byl do jisté míry jím potěšen. »Bydlím v Barceloně,« pokračoval stařec. »ale můj kollega v tomto obvodu zemřel před krátkou dobou v opici a včera, když jsem při- šel k soudu, řekl mi soudní sluha »Nicomede — já jsem totiž. Nicomedes Terruňo, neslyšel jste dosud o mně?... To s divím... moje jmeno bylo již často v novi- nách... »Nieomede, z rozkazu páně presiden- tova dnes večer odjedete.« Chtěl jsem se až do dne výkonu ubytovati v hospodě, ale to mne dopravili z nádraží sem, nevím z jakých příčin a obav a aby mne dopálili ještě více, chtéli mne ubytovati ke krysám. Viděl jste to kdy?
Barcelona Nicomede Terruňa
23 article
Je to chování k úřadníkům justičním ?« »A konáte svůj úřad již po mnoho let ?« »Třicet let, pane; začal jsem za Isabely II Jsem starešinou odboru a v seznamu mám i osoby politické. Jsem pyšen, že jsem konal vždycky svoji povinnost. Ten tady bude stý a druhý. Je to mnoho, neni-liž pravda? A ke všem jsem se choval tak slušně, jak jsem mohl. Nikdo si na mne nenaříkal. Ba, byli mezi nimi i staří kriminálníci, kteří, když mne v po- slední chvili spatřili, utišili se a řekli: »Nico- mede, těší mne, že to vykonáš ty.« »Vykonavatel« se rozjařoval, vida, jak ochotně a zvědavě mu Yáňez naslouchá. Nabý- val pevnosti; mluvil stále rozhodněji. »Jsem také trochu vynálezcem,« pokračo- val. »Přístroje si hotovím sám a jsou čísté až radost... Chcete se na ně podívati ?« Novinář seskočil s postele, jakoby se chtěl dáti na útěk. »Ne, děkuji zdvořile. Věřím vám to.« A pohleděl mu s odporem na ruce, je- jichžto dlaně byly červené a mastné. Snadto byly zbytky čistění, o kterém se zmínil, ale Yáňezovi připadalo, že jsou prosáklé tukem lidským, potem toho sta obětí, které měl »v seznamu«. »A těší vás vaše povolání?« zeptal se, jen aby jej svedl s myšlenky pochlubiti se svými nástroji. »Což naplat ? Člověku jest spokojiti se. Je- dinou mojí útěchou jest, že je práce stále méně Je to trpký chlebíček!... Kdybych to byl věděl ! . . « A zamlčel se, hledě k zemi. »Kde kdo, je proti mně,« pokračoval.
Yáňez Nico
24 article
»Viděl jsem mnoho divadelních her, rozumite Viděl jsem, že někteří staří králové, ať šli kam- koliv, měli s sebou vykonavatele svojí sprave- dlnosti, oděného červeně, se sekyrou na ra- meně a že jim byl přítelem a rádcem. A měli pravdu! Myslím, že přece něco platí ten, komu se svěřilo vykonávání spravedlnosti a že za- slouží jakéhosi zřetele. Ale za nynějších dobje všudy samé pokrytectví. Státní zástupce hlučně řeční, žádaje za hlavu člověka jmenem nevím jakých úctyhodných věcí a všem se to libí; pak přijdu já, vykonám rozkaz a všichni po mně plvají a urážejí mne. Rcele, pane, je to spravedlivo?... Vejdu-li do hospody, vystrčí mne, jakmile mne poznají; na ulici se každý vyhýbá, aby se se mnou neselkal, a ba i v úřadé mi házejí plat pod nohy, jakobych nebyl úřad- níkem jako oni a jakoby moje služné nebylo ve státním rozpočtu.. . Kde kdo je proti mnél A potom...« dodal hlasem téměř neslyšitelným, »ještě jiní nepřátelé. .. Jiní ! Rozumíte ? Ti, co odešli a nevrátí se a přece se vracejí, těch st ubožáků, ke kterým jsem se choval něžně jako otec a způsobil jim bolesti co nejméně . . . přece, nevděčníci, přicházejí na mne, jakmile jsem sám.« »Cože ? Vracejí se ?
Vejda
25 article
»Každé noci. Někteří mne netrápí mnoho, ti poslední skorem nic, připadají mí jako přátelé, se kterými jsem se včera rozloučil, ale ti staři, z první doby mého působení, když jsem se ještě rozčiloval a cítil se neobratným. Jsouto učinění dáblové, kteří, jakmile mne uzří potmě samotného, táhnou v procesí přes moje prsa, dusí a umačkávají mne, a drou mi oči lemem svých rubášů. Táhnou se za mnou všudy, a čim více stárnu, tím více si troufají. Když mne tady dovedli do té komory, viděl jsem, jak po- čínají vylézati z temných koutků. Proto jsem chtěl lékaře; byl jsem nemocen, bál jsem se noci, a chtěl jsem světlo, společnost.« »A jste stále sám ?
26 article
»Nikoli; mám rodinu v domku u Barce- lony; rodinu, která nezlobí: psa, tři kočky osm slepic. Nerozeznávají osoby dle poslavení proto mne ctí a milují mne, jakobych byl ro- veň lidem ostatním. Stárnou klidně po měm boku. Nikdy mne nenapadlo, abych zabil sle- pici; omdlím, jakmile spatřím téci krev.e To řekl hlasem žalostným, slabým, zara ženým, jakoby cítil, že v nitru svém zvolna upadá. »A neměl jste nikdy rodiny?« »Já?... Měl, jako každý. Vám to povím všechno, pane. Nemluvil jsem o tom již dlou- hou dobu! . . . Žena mi zemřela před lety. Ne- myslete si, že to byla ženština opilá a surová, jak ličivají romány obyčejně ženu katovu. Byla venkovské, děvče, a já si ji vzal, když jsem přišel z vojny. Měli jsme hocha a holku; chleba bylo málo, nouze mnoho — inu, jakáž pomoc! — mládi a jakási surovost povahy mne svedly na tohle řemeslo. Nemyslete si, že jsem toho úřadu dosáhl snadno; i protekci bylo mi hledati. Z počátku jsem si tropil žerty z nená- visti lidu; byl jsem pyšen, že budím hrůzua odpor. Konal jsem služby různým soudům hrdelním, stěhovali jsme se po polovici Španěl- ska, děti byli stále hezčí a na konec jsme se dostali do Barcelony. To byly časy! Nejpěk- nější v mém životě! Po pět či šest let nebylo práce. Za úspory své jsem koupil domek za si vážili Do Barcelonou a sousedé
Španěl Barka Barcelona