1
masthead
18. srpna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů
6
article
Na svatební cestě.
Na svatební cestě.
Episodka z kupé. Napsal F r. Flos.
Panu Oxygenu Uhrovi, professoru v Kostelci n.O
Takových posměváčků, kteří udávají své
pošetilé vtipy o cestách svatebních je dosta
dost, ale přese všecky jejich pokusy učiniti toto
rozkošné cestování směšným, musí psycholog
potvrditi, že nemají pravdy.
Jak zřejmo, chci tyto prolivníky a škůdc
mnohých dívčích snů poraziti jedinou, dobře
mířenou ranou a proto jsem zapletl do věty
toho psychologa. Zároveň cítím v srdci teplo
uspokojení, neboť ohlédnu-li se jen maličko.
vidím se třepotati tolik rozkošných ruček dam-
ských jako motýlů na lučině a všecky tyto
ručky tleskají pochvalu — mně.
Namítá se z protivného tábora (opravdu
protivného, není-liž pravda ?) (slyším jasný.
ale mohutný chor hlásků »Svatá pravda! Vý-
borně !], že prý není při cestování nic odpor-
nějsího (!) než vlézti do kupé, v němž se uve-
lebil takový »zelený párek novomanželů« ! Tak
se dovede vyjádřiti jen člověk bez citu, toje
bez odporu jisté.
Flos
Uher
Kostelec můj
Svatá pravda
7
article
Jiní potměšilci tvrdí, že prý blažený párel
právě ty nejkrásnější chvíle promarní v dusném
kupé, v mizerných hotelích, po cestách i st
zičkách; krátce, že svou blaženost rozhazuje
po hrstich nejen ku posměchu, ale i k veřej
nému pohoršení.
Kazí prý si jen žaludek neztravitelným
beafsteaky, mizerným pivem, sladkým octem.
jemuž přezdívají všeobecně víno.
Vymyslili, bůh ví, ještě jiné a jiné věci,
všecky jsou důstojny jejich vlastní hodnoty, ale
pravdy nemají a (pozor! rána druhá), pravy
míti nemohou, ježto cestování po svatbě jes
nejen rozhodně žádoucno, ale přirozeno
Má-li muž a žena splynouti v jednu duši,
v jedno tělo, jest potřebí, aby se vzájemně ne-
jen seznali, ale prolnuli (to je pravé slovo).
prolnuli a to je možno jen na cestách. Tam
ukáže se muž mužem; čelí nebezpečí, ukazuje
rozhled, musí býti duchaplným, statečným, pro-
zíravým, hospodářem i kavalírem, a také ženušce
otevírá se široké pole činnosti. Tenkrát pozná
muž, čím bude mu žena, žena se svou věr-
nosti, láskyplnou oddaností, s pečlivostí a zá-
řivým úsměvem, který jest vánkem chladivým
v dusném kupé, hřejným paprskem ve vlhkých
pokojích hotelu, smírcem rozvaděných stran
pečlivou hospodyňkou při cizim stole.
bůh
8
article
To prolínání jde zvolna a děje-li se doma,
nedaři se mu. Oba blaženci jaksi nápadně brz
zvou strýčka, tetičku do svého ráje, protože
nutně potřebují třetí osobu, aby se proces trochu
zastavil. Než tuto záhadu vysvětlím jindy; na
cestách takových strýčků a tetiček ani není
potřeba.
Inu, stává se to někdy také, že někdo
třetí jest velevítaný, ale o toho třetího nebývá
nouze, poslouží vám na cestě, aniž by o tom
věděl a jde svou cestou spokojen dále.
To tak při tom prolínání přijde se někde
na uzlík, vázne to, vázne a ten třetí ten uzlik
rozplete ochotně a nevědomky, a o tom jsem
vlastně vám chtěl dnes vypravovati.
Pan professor Tymiján Oldřich Vratislav a
jeho rozkošná ženuška Klárka, rozená Velenov-
ská a před čtrnácti dny ještě tak jmenovaná.
dali se požehnati u sv. Jindřicha hned v prvních
dnech prázdnin. Po snídani v hotelu prvního
řádu (couvert za 6 K) sebrali svá zavazadla,
zlibali uslzené tváře svých příbuzných a pustil
se jako ptáci do světa.
Slečna Klárka Velenovská toužila jakživa
po Ženevě, neřekla ovšem nikdy proč; jako
paní professorka Tymijánová procházela po dvou
dnech »nezapomenutelně půlhodinky u sv
Jindřieha« se svým Vratislavem Oldřichem p
břehu jezera a snažila se z hovoru kolemjdou
cích zachytiti ouškem slova, která ji madame
Joanelli po tři roky ukládala k domácímu
cvičení.
Tymiján
Oldřich Vratislav
Klárka
Jindřich
Tymijánová
Jindřieh
Vratislav Oldřich
Joanelli
Velenov
Ženeva
9
article
Ze Zenevy dali se blažení po Rýnu, navšt
vili města německá, ale po dvanácti dnech za-
stesklo se jim nápadné po Čechách a horem
pádem vraceli se domů.
Byli právě v onom stadiu, kdy se v pro-
línání přijde na uzel, na zpropadený uzlíček.
Jen už aby byli v Praze. Ale sotva vkro-
čili do svého bytu na Vinohradech, pocítili, že
potázali se se zlou.
Strop na ně padal.
Bylo tam dusno a ouzko a ještě týž večen
prohlásila paní Klárka: »že tu nezůstane ani
hodinu a že, že — pojede k mamince — do
Labutína — domů — —«. Plakala při tom tal
usedavě, škubala sebou na bílé postýlce a smá-
čela slzami svou podušku, vroubenou krajkami.
že by se kámen nad ní byl ustrnul, ale ku po-
divu, pan Oldřich Vratislav se mračil a kouřil.
přecházeje pokojem krokem pevným a rychlým
Ba, hryzl doutník a dělal, jakoby štkan
paní manželky ani neslyšel.
Najednou vyhodil půl havana oknem, za
vřel okno prudce a svlékaje kabát zabručel ne
vlídně:
»Dobrá, pojedeme do Labutina hned ráno
ale teď, prosím, abys již neplakala! Vůbec ne
pochopuji — —e.
Klárka
Oldřich Vratislav
Rýn
Čechy
Praha
Zeneva
10
article
Vzlykot se poněkud zmírnil, ale neustal.
Pan professor zavřel plyn a opatrně kráčel
ke svému lůžku,] obcházeje z daleka lůžko že-
nušcino.
Vzlykot se značně sesílil.
»Nu, co je? Proč ještě pláčeš ?« Ve zvuku
toho hlasu nepoznávala paní Klárka svého něž-
ného Oldřicha Vratislava, na ten zvykli spíše
studentíci a věděli, že pak padají šestky jak
zralé švestky.
»Ani mně dnes nedal hubičku na »dobrou
noc«, Oldo!« Ta slova byla prosáklá slzami.
»Ach, zapomněl jsem! A pak, vždyť plá
češ a nevím proč.«
Pan professor se vrátil a jaksi neochotně
sklonil se nad paní Klárku. Políbil její líčko
ucítil na rtech slané slzy.
Nepohladil ji po hlavičce jako jindy, neza-
šeptal jí nic do ouška, ale šel ke svému lůžku
a těžce na ně padl.
Oba manželé tajili dech, ale po chvílieh
bylo slyšeti, že polykají. Nespali, dlouho, dlouho
nemohli usnouti.
Klárka
Oldřich Vratislav
Olda
11
article
Tak prosím, nyní račte viděti, kam to vede
když se mladí manželé vrátí brzo domů z cest
A což teprve nejedou-li nikam! Bože, nás chraň
Tajemný, hrozný tento stav dostaví se v pěti
šesti dnech a jak jest nesnesitelný.
Panička ujede k mamince a pan manže
utiká do hospody. Nu, a to je pak velmi krásné
A nemají-li jeti kam, zvou si společnost
která jim způsobuje sice mnoho obtíží, po
mlouvá je, ale neprospěje jim. A to jest lepší
Již v sedm hodin ráno byli manželé Tymi
jánovi na nádraží státní dráhy.
Nálada včerejší se nezměnila. Napjelí ne
povolilo, hrany se spiše přiostřily, nechuť vzrůstala
a s ni podrážděnost, ba touha po utkání se.
A stalo se brzo. Pan professor předvídaje
horký den, navrhoval jeti ve třetí třídě. Jednak
se na dřevěném sedadle sedí lépe než na těch
kožených, pekelně horkých sedadlech vycpaných
a pak tam ujde lépe chvíle. Vždyť člověk ve
druhé třídě jede také hodiny sám a sám. (Jindy
tu samotu tuze chválil)
Paní Klára děsila se jen pomyšlení, že by
měla v Labutíně vysloupiti z vozu třeti třídy
(Jindy jezdila jen ve třetí.) Oponovala statečně
ale pan Oldřien Vratislav přes to přese všeck
přinesl listky třídy třetí a nedbal vůbec námitek.
ba nechtěl viděti ani slz z krásných oček man-
želčiných tekoucích a zapálil si zase ohavný
doutník.
Jako oběť trpělivá ale zdrcená dala se pan
Klárka dověsti do vozu třetí třídy, tam ale roz-
hodně prohlásila, že zůstane v oddělení pro ne
kuřáky a spustila se na sedadlo. Něžný muži
ček sice nic nenamítal, otevřel kufřík, poda
paní Klárce knihu a sám, maje dosud zapá
lený doutník v zubech, odešel do vedlejšího
oddělení.
Klár
Oldřien
Klárka
Jindo
12
article
Paní Klárka spustila ruce do klína a hla
vinku na ňadra, zvedající se těžkými vzdechy
Ach, jak ji bylo najednou smutno a hořko
Ba, cítila jakési horké vlny, zaplavující jej
hlavinku a klesající níže k srdéčku a tyto
hrozné vlny přinášely s sebou jedovaté krůpěje
nenávisti, nenávisti k celému světu a nejvíce
k jejímu manželi.
Paní Klárka zděšeně vyskočila a za mnuvši
dlaněmi čelo, aby se vzpamatovala, pokročila
ke dveřím. Bála se té samoty zde, bála se těch
horkých vln s jedovatými krůpějemi.
Ale dveří přece neotevřela. Ne, neudělá to
tak se nepokoří, aby šla za nim.
Zraky její padly na knihu. Usedla znovu
a uchopila ji. Byla sotva do polovice rozřezána.
Paní Klárka přemitala chvilku listy, pak utkvěly
její zraky na řádeích, přečetla však sotva stránku
a odhodila knihu na protější sedadlo.
Z dálky s očima vytřeštěnýma přečetla
ještě nadpis knihy »Gabriele d'Annunzio: Ne
vinný«, pak zastřela si rukama tvář, jakobyse
skrýti chtěla před hrůzou, kterou několik těch
přečtěných vět v ní vyvolalo.
Pan professor Tymiján se nudil v oddělení
vedlejším. Sedělo tam několik lidí, ale nikdo se
z nich panu professorovi nezamlouval. Krajinu
znal, jezdíval z Prahy v těch třech- letech do
Labutína velmi často a věděl, kdy objeví se
která věž na obzoru, kdy potok se zaleskne po
tratí, kdy les přichvátá a zase odkvapl.
Klárka
Annunzio
Tymiján
Praha
13
article
Dokouřil doutník, ale jiného u sebe neměl,
byly zavřeny v kufříku a kufřik zůstal v před-
ním oddělení. Pan professor měl tisíc chutí n
doutník i společnost paní Klárky, ale nevstal,
nešel; ona má následovati muže.
Po chvíli přece neodolal, pootevřel ma
lounko dvěře a zahlédl Klárku, ana spí. Roz-
košná jeji hlavinka byla složena na rukách opře-
ných o výstupek okenní, víčka s dlouhým
brvami byla přimknuta a bělounká vestička jej
zvedala se a klesala pravidelně a lehce jako
vlny jezera za večera.
Pan professor chvilku postál a pak tiš
přivřel dvéře a vrátil se na své místo.
Na nejbližší stanici vystoupilo několik lidí,
jen tam v koutě dřímá jakýsi obchodník. Prů-
vodce dal již trubkou znamení k odjezdu, ale
vlak po zatrhnutí opět zastavuje. Pan professor
slyší spěšné kroky, náhle se otevrou dvéře
do kupé vběhne malý mužik a konduktor za
ním práskne dveřmi, až sklo v oknech zařinči
»No, chvála bohu, že jsem to dokázal,«
libuje si malý muž a utírá červeným kapesníkem
hnědě vráskovité čelo a lysé temeno. »Pozdrav
nás Pánbůh,« obrací se pak k panu professo-
rovi a usedá na protější sedadlo.
Klárka
bůh
paní Klárka
14
article
»Proskočil jsem se jako mladík, ale to je
z toho, když člověk poslechne ženu. Času prý
jako vody ! Pěkně! To bych se byl nacapald
Brodu.«
Pan professor se zalíbením prohlížel svůj
protějšek. Však stál také za to. Tvář jeho byl
hnědá jako bronzová, ale čistě oholená, jen o
uší pod bradou zbyl věneček bílých, tuhých
vousů jako štětin. Silný markantní nos, osedlany
brejlemi v kostěnné obrubě stál v obličeji jako
maják v rozbouřeném moři. Celá jeho tvář byla
plná brázd a rýh. Velká ústa se zdviženými
koutky se stále smála, brada vyčnívala do předu
a měla hluboký důlek. Za zvětšovacími skly
jeho brejlí jevily se veliké soví oči a nad nimi
visely chomáče černých dlouhých obočí. Brejle
byly svázány černou stužkou a smyčka této
stužky stála v týle dědově jako obrovská černá
vážka.
Oděn byl jednoduše ale čistě a pestrá vá-
zanka na krku svědčila, že dědoušek nejede jen
tak ledabylo.
Mezi řečí odložil nový cestující důkladný
deštník a vytáhl z náprsní kapsy porcunálku, n
níž byl namalován nebožtík Přemysl v tom oka
mžiku, když poslové Libušini přinášejí mu pří
jemné vyzvání, aby nastoupil na prestol.
Pan professor načal hovor tim, že pochvá
lil poreunálku.
»Eh, to patří k živnosti. Ale pěkná je,
koupil jsem ji v Praze o pouti.«
»Jak to k živnosti ?« táže se pan pro
fessor.
»Chachacha! No dobře! Já totiž svádím
párky na pozemské pouti dohromady. Nebo
jak praví Plsmo, není dobře býti člověku sa-
motnému. Pokračuji tedy v díle božím. Ada-
mům vodím Evy a Evám Adamy.« Stařík se
znova zasmál a chutě zabafal. » tu mně čast
pomáhá tahle porcunálka. S Přemyslem začnu
a s Honzíčkem nebo s Kačenkou skončím
Však doufám, rozumite !«.
Pan professor rozuměl a pochopil, že pro-
tějšek jeho je dohazovač. Opatrně stáhl snubní
prsten a pustil jej do kapsv.
Hovorný stařik sliboval dobrou zábavu.
Přemysl
Libušin
Chachach
Eva
Eva Adam
Honzíček
profesor
rozbouřený moře
Praha
Ada
Plsmo
15
article
»A jestli pak vám ta živnost přece jde ?«
navazoval pan professor hovor, těše se v duchu,
že si ze staříka udělá žert a požádá sám o jeho
pomoc, aby mu také nějakou Evičku přivedl
»I buď chvála bohu, jde. Svedl jsem za
svého živobyti dvě stě a osmdesáť šest párků
většina z nich si libuje. Ovšem je k tomu po-
třebí vědy i umění. A to já znám. Ve čtyřech,
pěli okresích kolem vím, kde a kdy bude c
k ženění nebo k vdávání. Znám knihy grun
tovní ven a ven, znám povahy mladých i ka-
price starých a vím, kam se kdo hodí. Jsou
ovšem břídilové, kteři myslí, když nahrnou
mamon na jednu hromadu, kdo ví, co chytrého
již neprovedli. Ale to je jiná. Dobrý koňai
spřáhne jen koně stejného kroku a našinec musí
počítati nejen s krokem! Vždyť jde o reputaci
Jak se na člověka podívám, uhodnu, co by pr
něj bylo. Ovšem jsou gustanti, kieří dílo kazi
a lezou slepě do záhuby, ale člověk podobný
dojde v mých rukách jen ke štěstí.«
»Jsem také svobodný a kdybyste náhodou
pro mne něco věděl«, lhal nejapně pan pro-
fessor a věty ani nedokončil, neboť v tom s
otevřely dveře předního oddělení a paní Klárka
vešla, ale vidouc, že pan manžel se bavi, šlehla
tam jen pohledem a usedla na vedlejší lavici
k oknu.
Stařík chytil pohled, zamžikal očima, trochu
se usmál, ale pak zcela opravdově počal výslech
s panem professorem.
Nejdřive chtěl věděti čím pán jest.
»Obchodníkem v Praze, prodávám střižné
zboží, prádlo a podobně.«
»Dobrá. Jakou cenu má obchod, kolik je
dluhů?«
Pan professor lhal znamenitě. »Obchod
má ceny bratru třicet tisíc, dluhů je sotva pět
tisíc. Obchod by se zdvojnásobil, kdyby byl
více peněz v ruce.s
»To musíme začíti od 20.000 nahoru.
Evička
Klárka
Praha
16
article
Mám takové čtyry a všechny tuze pěkné žen-
ské. Jedna je vdova, ta má hotových třice
tisíc, ale jest jí také 30 let. Ta se ale nehodl«
stařik se naklonil k panu professorovi a tlume-
ným, ale dosti silným hlasem pokračoval. »je
podobná nápadně tuhle k té slečince u okna«
a mrskl okem po paní Kláře.
»Tak? A to by mně bylo zrovna vhod e
zvolal pan professor.
»To byste si dal! Takové ženské pusti
z hlavy! To by bylo vaše neštěstí. Znám to
Vy jste rusý, ona je rusá. To je jako když
chléb chlebem maže. Do smrti nešťasten. A
pak, podívejte se na její tvář! Vidíte, ta nebude
jakživa poslouchati a vy jste také umíněný
Slovo stačí a oheň je na střese. Ne, z toho ne
bude nic. Ale mám jednu. Saprlot, teď jsems
vzpomněl, ale má jen 15.000 zl. hotových. To
by bylo něco!« Stařík pleskl pana professora
přes koleno.
»Bílá jako mlíčko, vlasy černé jako havran
a oči jako studánka. A dobrák, učiněně jehňátko.
Jmenuje se, jak pak se honem jmenuje, má
panské jmeno, aha, Helena! A co by námto
udělalo? stavme se tam! Z Brodu je tam
půl třetí hodinky.
»Ah, to je dobré ! Půl hodinky se známe,
a už abych s vámi šel k cizím lidem. Na to
nemám dosti odváhy,« bránil se pan professor.
kterému se žert počal nelibiti.
»Eh, čermáka,« dorážel stařík vesele, »až
si ji vezmete, nebudou cizl. To jest jen o první
krok, jako do koupele, člověk se ostýchá, ale
pak si libuje. Jeďme, pojďme, za čtyři neděle
bude po veselce a pak budete žehnati tétc
hodině.«
»A jste tak jist, že bychom se k sob
hodili ?«
»Jestli že jsem? Pán bůh ví! Nebudete
nikdy opravdu šťasten, dokud se s ní nese
jdete. Jak ji uvidíte, řeknete: ,tu aneb
žádnou !«.
»Ach, to je hrozné, hrozné !« zaúpěla pan
Klára a položila rozpálené čelo na sklo.
Klára
profesor
Saprlot
Helena
Klár
Brod
bůh vědět
17
article
Pan professor měl sto chutí vyskočiti
sevříti tu drahou dušinku do náruči, ale stařík
jako posedlý chopil jeho ruce a tlačil ho na
sedadlo.
»Jak jsem řekl, čeká vás nebe. Dostanete
ženušku jako jehňátko. Staři zůstanou v živ-
nosti, žádná obtíž, nic. A staří vás zanesou.A
pak co je hlavní. U Helenky není žádný tru
Stává se to často. Sotva jsou manželé čtrnáct
dní spolu, táhne již jeden čehy a druhý hot.e
To jsou trucy, vzdory, vrtochy. Manželése
přepapali v lásce a nevědí, že je třeba vytráviti.
aby zase přišli k chuli. To u Helenky není.
Jest jako včelička. Pořád něco kutí a dovede
se učiniti vzácnou. Vy budete v obchodě, ona
v kuchyni, k obědu se sejdete, odpoledne za
chládku někam vyjedete. Inu, jak říkám, rajský
život. No tak pojedeme ?e
Stařík vstává a podává širokou dlaň »
pláenutí«, ale pan professor nemá chuti. Těch
několik slov staříkových vyvolalo obrazy, ktere
si s Klárkou tak často a podrobně malovali
hle, ona pláče, pláče a on tu provádí s dědkem
šašky.
Odstrčil nabízenou pravici.
»Ne, nepojedu!« Chtěl vstáti, chtěl vrh
nouti se k nožkám své ženušky, kterou týral.
nevěda sám proč, ale styděl se před tím sta-
říkem. Ozval se pískot stroje. Vlak pomalu za-
stavoval. Stařík se smál víc a více, sebral svůj
deštník a podávaje panu professorovi ruku n
rozloučenou, pravil:
»Tak tedy Helenku nechcete? No dobrá
poradím vám něco jiného. Vezměte si tuhle
paní slečinku. Trucy, jak pozoruji přešly jak
mraky, budete míti krásný den.«
A když udivený pan professor neodpovídul
zasmál se stařík hlasitě a dodal:
»Jsem starý kozák a vidím i když se ne-
dívám. Vy dva jste se dlouho hledali a budete
šťastni. Tak s pánembohem a šťastnou cestu!.
Vlak se zastavil. Opatrně vylezl stařík
cítě pevnou půdu pod nohama, vesele si zaba
fal a pak ohlédl se do okna vozu.
Helenka
Klárka
18
article
Tam spatřil dvě hlavy u sebe a paže ko
Tam spatřil dvě hlavy u sebe a paže ko
lem krků.
»Vida! má pilulka účinkovala,« zabručel
si stařik a vzpominaje na rozpaky páně profes-
sorovy, zasmál se hlasitě, až se kolemjdoue
zvědavě ohlíželi za veselým staříkem.
Byl to archivář D., známý šprýmař.
19
article
Vykonavatel.
Vykonavatel.
Napsal španělsky V. Blasco Ibáňez. Autoriso
vaný překlad Alf. P.
Novinář Juan Yáňez, jediný host »salone
politikův«, ležel na zádech na kavalci a pohlí
žel nedbale na trhliny ve stropě; rozvažova
právě, že toho večera načal třetí měsíc svého
vězení.
Devět... Trabka rozhlaholila se na dvoř
táhlými tóny signálu, že má nastat ticho; pe
chodbách zaznívaly jednotvárné, stále stejné
kroky stráží a ze zavřených separací, natlače
ných lidským masem, vycházel tlumený zvuk
podobající se odfukování měchu ve vzdálen
kovárně nebo oddychování splcího olbříma
Zdálo se nemožným, že by v tom starém,ti
chém klášteře, jehožto sešlost v krutém světle
plynu teprve vynikala, mohlo spáti tisíc lidl.
Chudák Yáňez, nucen ulehnouti o deváté
ve světle, které se mu dralo do očí, a ve
zdreujícím tichu, kterě budilo domněnku, že
snad svět zahynul, rozvažoval, jak zle vyrov
nává svůj účet se zákonem. Hrom aby do toho
jeho článku! Každý řádek znamenal týden ža-
láře; každé slovo den.
Yáňez si vzpomněl, že dnes večer hrají
v divadle Lohengrina, oblibenou jeho operu,
viděl v duchu lože plné odhalených šíjí a ob-
divuhodných hrdel v záři drahokamů, v lesk
hedvábí a sličném kyvu nakadeřených per.
»Devět!... Teď asi připlula labuť a syn
Parcifalův zpívá první své noty za nedočkavého
šumotu v obecenstvu... A já jsem zde ! Pane
můj 1 Mám to pěknou operu le
Ano, pěkná byla. Z dolejšího vězení pro-
nikaly jakoby z podzemí zvuky, jimiž projevo-
val svoji existenci nějaký horák, kterého měl
co nevidět odpravit pro velký počet vražd. Řin
čely tam řetězy, jakoby někdo potřásal starými
klíči a hřebíky a chvílemi opakoval slabý hlas
»Otče náš, jenž . .. jsi na ne . . . besích.
V Blasco Ibáňez
Yáňez
Hrom
Parcifalův
Alfa
Lohengrin
20
article
Sva... tá... Maria...« výrazem bojácným
prosebným jako dítěte, usinajícího v obje
matčinu. Opakoval neustále ta jednotvárná slova
a nebyli s to, aby jej přiměli k mlčení. Větši
nou se soudilo, že se takto tváří šíleným, aby
zachránil hrdlo; možno však, že čtyřicetimě
síční pobyt o samotě v žaláři, v němž očekáva
každým okamžikem smrt, zničil nevelkou jeho
zásobu mozku rozeného dravce.
Yáňez proklinal nespravedlivost lidí, která
pro několik řádek, načrtnutých ve špatném roz
maru, nutila jej, aby usínal každého večera
ukolébáván třeštěním odsouzence k smrti, když
uslyšel hlasy a chvatné kroky v témže po
schodí, ve kterém byl zavřen.
»Ne, nebudu zde spát... « volal třesoue
se tenký hlas. »Což pak jsem nějaký zločinec
Jsem úřadníkem justičním stejně jako vy . . .
sloužím už třicet roků. Zeptejte se jen, kdo je
Nicomedes — kde kdo, zná mne každý. Úz
psaly o mně i noviny. A teď jste mne ubyto-
vali ve věznici a chcete mne položiti do míst-
nosti, která se nehodí ani pro vězně? Děkuji
pěkně! Myslite, že mne sem poslali proto?.
Jsem churav a nebudu zdo spáti. Ať mi po
šlou lékaře; lékaře chci . ..«
Novinář byl sice sklíčen, ale přecese
usmál zženštilému a směšnému hlasu, kterým
úřadník se službou třicetiletou žádal si lékaře.
Bylo slyšeti tlumené hlasy; hovořily, ja-
koby se konala porada; ozvaly se kroky stále
bližší, dvéře »salonu politikův« se otevřely
objevila se v nich čapka se zlatým prýmkem
»Done Juane«, řekl úřadník jaksi nesměle,
»télo noci budete míti společníka . . . Pro
miňte, není to mojí vinou; je to nezbytno.
Zejtra to pan ředitel zařídl. Pane . . . račte . .
A »pán« (znělo to ironicky) vešel a za ním
dva vězňové. Jeden nesl kufřik a balík pokrý
vek a holí; druhý nesl pytel, ve kterém bylo
ználi obrysy šíroké, nevysokě bedny.
Marius
Juan
21
article
»Dobrý večer, pane.
Pozdravil pokorně třesoucím se hlasem
kterému se Yáňez zasmál a když smekl, obje
vila se malá, šedivá, řádně ostříhaná hlava. By
to přitloustlý červený padesátník; plášť mu pa
dal s ramen a množství drobnůstek, zavěšených
na tlustém zlatém řetízku, cvrnkalo mu při sebe
menším pohybu na žaludku. Malé oči jeho blý-
skaly se modravě jako ocel a ústa jakoby byla
sepjata knírem zakrouceným a svislým jak
dva otazníky.
»Promiňte,« řekl, usedaje. »Vyrušuji vás
nadmíru, ale neděje se to mojí vinou. Přije
jsem večerním vlakem a shledal jsem právě, že
mi určili za ložnici místnost, plnou myší. T
byla cesta !«
»Jste uvězněn ?«
»Ted jsem,« odpověděl, usmívaje se, »ale
nebudu vám dlouho na oblíž.«
A tlustý občan choval se šetrně a uctivě.
jakoby prosil za odpušténí, že se zmocnil míst
v žaláři.
Yáňez se na něj upřeně zahloděl.T
bojácnost jej překvapovala. Čím je ten chlapík
A v mysli mu tančily různé představy v pouhých
obrysech a ty jakoby se hledaly a stihaly, aby
se ucelily v myšlenku.
Náhle, když se ozval z dálky zase naři
kavý hlas Otčenáše zavřeného dravce, vyskoči
žurnalista rozčileně, jakoby se mu náhle roz
břesklo a upřel zraky na pytel, ležící u nohou
příchoziho.
»Co to tu máte ? .. . Jsou to — nástroje ?
Muž jaksi váhal, ale na konec jej přemohla
důrazná ta otázka a on přitakal. Na to nastalo
dlouhé, trapné mlčení. Několik vězňů připravil
muži tomu postel v koutě sálu. Yáňez pohlíže
upřeně na spolubydlíeího, který stále kloni
hlavu, jakoby se vyhýbal jeho pohledům.
Když mu ustlali a odešli, zamkl úřadník
z venčí dvéře a uvnitř trvalo nemilé ticho dále.
Na konec se příchozí přemohl a promluvil ;
»Zkazím vám noc, ale nemohu za to; do
vedli mne sem oni. Bránil jsem se, věda, že
Ted
22
article
jste slušný člověk, který bude pokládati pří
tomnost moji za nejhorší, co se mu v tomto
domě mohlo stát.«
Mladík cítil, že jej taková pokora o
zbrojuje.
»Nikoliv, zvykl jsem již všemu,« řekl iro-
nicky.« Zde člověk nacházl tolik dobrých přátel,
že na jednom více nezáleží. Ostatně nevy-
padáte zle.«
Novinář se sice již zbavil vlivu dřívějs
své romantické četby, ale přece jen muto
setkání připadalo originálním, ba byl do jisté
míry jím potěšen.
»Bydlím v Barceloně,« pokračoval stařec.
»ale můj kollega v tomto obvodu zemřel před
krátkou dobou v opici a včera, když jsem při-
šel k soudu, řekl mi soudní sluha
»Nicomede — já jsem totiž. Nicomedes
Terruňo, neslyšel jste dosud o mně?... To s
divím... moje jmeno bylo již často v novi-
nách... »Nieomede, z rozkazu páně presiden-
tova dnes večer odjedete.« Chtěl jsem se až do
dne výkonu ubytovati v hospodě, ale to mne
dopravili z nádraží sem, nevím z jakých příčin
a obav a aby mne dopálili ještě více, chtéli
mne ubytovati ke krysám. Viděl jste to kdy?
Barcelona
Nicomede Terruňa
23
article
Je to chování k úřadníkům justičním ?«
»A konáte svůj úřad již po mnoho let ?«
»Třicet let, pane; začal jsem za Isabely II
Jsem starešinou odboru a v seznamu mám i
osoby politické. Jsem pyšen, že jsem konal
vždycky svoji povinnost. Ten tady bude stý a
druhý. Je to mnoho, neni-liž pravda? A ke
všem jsem se choval tak slušně, jak jsem
mohl. Nikdo si na mne nenaříkal. Ba, byli mezi
nimi i staří kriminálníci, kteří, když mne v po-
slední chvili spatřili, utišili se a řekli: »Nico-
mede, těší mne, že to vykonáš ty.«
»Vykonavatel« se rozjařoval, vida, jak
ochotně a zvědavě mu Yáňez naslouchá. Nabý-
val pevnosti; mluvil stále rozhodněji.
»Jsem také trochu vynálezcem,« pokračo-
val. »Přístroje si hotovím sám a jsou čísté až
radost... Chcete se na ně podívati ?«
Novinář seskočil s postele, jakoby se chtěl
dáti na útěk.
»Ne, děkuji zdvořile. Věřím vám to.«
A pohleděl mu s odporem na ruce, je-
jichžto dlaně byly červené a mastné. Snadto
byly zbytky čistění, o kterém se zmínil, ale
Yáňezovi připadalo, že jsou prosáklé tukem
lidským, potem toho sta obětí, které měl
»v seznamu«.
»A těší vás vaše povolání?« zeptal se, jen
aby jej svedl s myšlenky pochlubiti se svými
nástroji.
»Což naplat ? Člověku jest spokojiti se. Je-
dinou mojí útěchou jest, že je práce stále méně
Je to trpký chlebíček!... Kdybych to byl
věděl ! . . «
A zamlčel se, hledě k zemi.
»Kde kdo, je proti mně,« pokračoval.
Yáňez
Nico
24
article
»Viděl jsem mnoho divadelních her, rozumite
Viděl jsem, že někteří staří králové, ať šli kam-
koliv, měli s sebou vykonavatele svojí sprave-
dlnosti, oděného červeně, se sekyrou na ra-
meně a že jim byl přítelem a rádcem. A měli
pravdu! Myslím, že přece něco platí ten, komu
se svěřilo vykonávání spravedlnosti a že za-
slouží jakéhosi zřetele. Ale za nynějších dobje
všudy samé pokrytectví. Státní zástupce hlučně
řeční, žádaje za hlavu člověka jmenem nevím
jakých úctyhodných věcí a všem se to libí;
pak přijdu já, vykonám rozkaz a všichni po
mně plvají a urážejí mne. Rcele, pane, je to
spravedlivo?... Vejdu-li do hospody, vystrčí
mne, jakmile mne poznají; na ulici se každý
vyhýbá, aby se se mnou neselkal, a ba i v úřadé
mi házejí plat pod nohy, jakobych nebyl úřad-
níkem jako oni a jakoby moje služné nebylo
ve státním rozpočtu.. . Kde kdo je proti mnél
A potom...« dodal hlasem téměř neslyšitelným,
»ještě jiní nepřátelé. .. Jiní ! Rozumíte ? Ti, co
odešli a nevrátí se a přece se vracejí, těch st
ubožáků, ke kterým jsem se choval něžně jako
otec a způsobil jim bolesti co nejméně . . .
přece, nevděčníci, přicházejí na mne, jakmile
jsem sám.«
»Cože ? Vracejí se ?
Vejda
25
article
»Každé noci. Někteří mne netrápí mnoho,
ti poslední skorem nic, připadají mí jako přátelé,
se kterými jsem se včera rozloučil, ale ti staři,
z první doby mého působení, když jsem se
ještě rozčiloval a cítil se neobratným. Jsouto
učinění dáblové, kteří, jakmile mne uzří potmě
samotného, táhnou v procesí přes moje prsa,
dusí a umačkávají mne, a drou mi oči lemem
svých rubášů. Táhnou se za mnou všudy, a čim
více stárnu, tím více si troufají. Když mne
tady dovedli do té komory, viděl jsem, jak po-
čínají vylézati z temných koutků. Proto jsem
chtěl lékaře; byl jsem nemocen, bál jsem se
noci, a chtěl jsem světlo, společnost.«
»A jste stále sám ?
26
article
»Nikoli; mám rodinu v domku u Barce-
lony; rodinu, která nezlobí: psa, tři kočky
osm slepic. Nerozeznávají osoby dle poslavení
proto mne ctí a milují mne, jakobych byl ro-
veň lidem ostatním. Stárnou klidně po měm
boku. Nikdy mne nenapadlo, abych zabil sle-
pici; omdlím, jakmile spatřím téci krev.e
To řekl hlasem žalostným, slabým, zara
ženým, jakoby cítil, že v nitru svém zvolna
upadá.
»A neměl jste nikdy rodiny?«
»Já?... Měl, jako každý. Vám to povím
všechno, pane. Nemluvil jsem o tom již dlou-
hou dobu! . . . Žena mi zemřela před lety. Ne-
myslete si, že to byla ženština opilá a surová,
jak ličivají romány obyčejně ženu katovu. Byla
venkovské, děvče, a já si ji vzal, když jsem
přišel z vojny. Měli jsme hocha a holku;
chleba bylo málo, nouze mnoho — inu, jakáž
pomoc! — mládi a jakási surovost povahy mne
svedly na tohle řemeslo. Nemyslete si, že jsem
toho úřadu dosáhl snadno; i protekci bylo mi
hledati. Z počátku jsem si tropil žerty z nená-
visti lidu; byl jsem pyšen, že budím hrůzua
odpor. Konal jsem služby různým soudům
hrdelním, stěhovali jsme se po polovici Španěl-
ska, děti byli stále hezčí a na konec jsme se
dostali do Barcelony. To byly časy! Nejpěk-
nější v mém životě! Po pět či šest let nebylo
práce. Za úspory své jsem koupil domek za
si vážili Do
Barcelonou a sousedé
Španěl
Barka
Barcelona