1
masthead
16. února 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 46.
3
masthead
Pařisk vyhrazen.
5
article
OESAH.
OESAH.
Novotný O. Sonet mrtvému básníku.
Svatová T.: Jaroslav Vrchlický v žamberku.
Daudet A: Legenda o člověku se zlatým mozkem
Zuccoli L.: Oči srdce.
Památce Jaroslava Vrchlického kr
zejtřejšimu dni jeho šedesátých na
rozenin.
Svatová
Vrchlický
Daudet
zlatý mozek Zuccoli L
6
article
Sonet mrtvému básniku.
Za Jaroslavem Vrchlickým.
Sonet mrtvému básniku.
Za Jaroslavem Vrchlickým.
Tvé pisně dosud v nás, jež pláč a rozkoš uzňial,
a ty se tratiš v dál, stin mlžin tajemných
zda zpiváě slunci bliž, rveš z nitra jas a žaly.
je marno rtům se ptát, je kámen hrobu fich.
Kdy všechny života už řočty opadal,.
jak duši rozrývá tvůj, pěvče, žhavý smich
Kde vůně, mládi, krev, kde lásky, které plály.
zda oheň rozniti zas v prsou ustydlých?
Zda vráti hvězdná hloub žár, jimž tys o ni zpivo
a jitra hudby proud, jejž v nach jsi rozelival
a olny nesměrna modř tuch a žár tvých niebi?
Tys žehnal, dáoal jen, kdy my jsme rány měli.
toé srdce pukolo a planě krodcely,
joch, pisně zarči dál a smutný hrob se škleb.
Vrchlický
7
title
Jaroslav Vrchlický v Žamberku.
Vrchlický
Žamberk
8
article
Památce básníka.
9
article
Napsala Tereza Svatová.
Napsala Tereza Svatová.
Po dlouhou řadu let, rok co rok přijížděl
mezi nás, aby pookřál, odpočinul v práznino-
vých dnech. Vidím ho v duchu, jak v typi-
ckém svém šedivém obleku, s měkkým klo-
boukem na hlavě a červenou vždy kravato
noří se ze záhybu hluboké cesty parkové
jak lehkým, houpavým svým krokem před-
bíhá provázející ho pány, aby již, již byl na
prahu domu, který se mu za ta léta stal přá-
telsky milý.
Ten bílý dům na kopci, to léčící nyn
„Albertinum“, pro vždy se stalo památné ně-
kdejšími jeho pobyty. Jeden pokoj tam ozna-
čen: „Pokoj Jaroslava Vrohlického“
V tomto nevelkém pokoji, který sám
sobě vyvolil k obývání pro okrouhlý rozhle
z něho do okolí, v tom pokoji zeleně čalou-
novaném, s vybraně krásnými rytinami angli
ckými, sedával druhdy v plné síle své tvoři
vosti, na vrcholu slávy, zdráv a spokojen.
Svatová
Vrohlický
Albertinum
10
article
Mistr, sotva že si po cestě trochu odpo-
(činul a pověděl nejnovější nebo nejnutnějš
věci, hleděl, aby byl co nejdřive venku a sám
Ty první dojmy v oblíbeném místě chte
míti výhradně pro sebe.
Zapáliv si nezbytnou cigaretu, oběhl nej-
dříve do kola dům, pak zahvízdal na oba vl-
ké domáci psy, krásná to a přítulná zvířata.
a pomazliv se s nimi, začal svoji obchůzku.
Nejdříve vyvábil z boudy starého, huňa-
tého hlídače domu, pochválil jeho věrn
ostražitost a již rovnou zamířil na uměle
utvořené návrší, domáci to rozhlednu.
Odtud přelétl zrakem ty vždy stejné zná-
mé obrazy: Barevnou pahorkatinu střech
městě s bílým kostelem na nejvyšším boduí
zelený kopec s kapličkou na vrchu a se šikm
položeným židovským hřbitovem na úpatí, je-
hož nízké, šedivé pomníčky jako odpočívající
stádo ovci jsou tu rozloženy na travnatém
svahu.
Štíhlá věž románského kostelíka upro-
střed farního hřbitova, ležícího dále nad sil-
nicí, znovu vždy ho vábila mezi zelenými
vlnami mladých lesních stromů. Nejednou byl
pod jejím krovem, nejednou na zvony tam
zavěšené hůlkou sobě zaťukal a o zvučících
hlasech a o kovových srdcích jejich řadu krás-
ných básní napsal. Když podíval se ještě na
rozepnutý polokruh Orlických hor v dáli a n
temnou krajku černých lesů na nich, seběhi
dolů k basinu před vilu. Zde ponořil na chvil-
ku prsty do vody, pohrál si s pákou vodo-
trysku, přejel dlaněmi červené svíčičky kve-
toucích Cann, a zašel do jeskyňky pod sta-
rou třešni, kde tak rád sedával a snil.
Orlický hora
11
article
Pobyy chvilku pod rozpiatým stromem.
zaměřil pak šikmo dolů, úzounkou cestičkou
pod mladým dorostem vedoucí, k „perskému
koberci“, jak říkal velikému obdélníku, ose-
tému rok co rok slaměnými květinkami
všech možných druhů a barev.
Zde nakláněl se nad kulátými, šustícím
hlavičkami, které svými kovovými a jak
zmrtvělými barvami připomínaly mu ve svých
jemných, tlumených odstínech tu zvláštně
krásnou nezničitelnou tkáň dalekého Orientu-
Znovu vždy záhon ten si pochvaloval.
Provázen hnědým huňáčem Digem — je
hož neobyčejnou věrnost a přítulnost on i ma-
jitel jeho několíkráte v básních svých oce-
nili — zašel k „panu abbé“, dvoukmenném
fo cypřiši, který horskými větry s jedné stra-
ny silně ošlehán, dobře odpovídal tomuto po-
jmenování.
Vrchlický vůbec dával rád jména jedno-
tlivým stromům, skupinám keřů atd. Tak
byla v parku Albertově „Nioba s dětmi“, byly
tam „Přátelé“ a „Krásná paní“. Posledníh
pojmenování dostalo se překrásnému stromku
růžovému, jehož květy byly nádherné barv
a krásy.
Všecky tyto své oblíbence navštívil mist
hned prvního dne a neopomenul přeptati s
při tom zahradníka, jak kvetla letos „krásná
paní“, jak se dařilo v zimě „přátelům“ a co
„Nioba“ — tu že děti hodně již přerůstají.
Všechny cesty a cestičky proběhal svým
lehounkým a jako ptačím krokem; všehos
cestou všiml a všechno, co nového, hned zpo
zoroval.
Neopomenul zastavití se na chvilku v bí-
lém, vínem porostlém domečku blíže brány.
tam pozdravil bystrou stařenku, matku svéh
hostitele a poškádlil tam děti, věčně dolo
u babičky si hrající.
Vrchlický
Albertov
12
article
Než se vrátil ze své obchůzky zpět na-
horu, věděl o každé sebe menší změně v roz-
sáhlé zahradě.
Kdysi objevil maličký rondel, osázený sa-
mými bodláky cizího druhu. Všecek udiven
hned se ptal, co že znamená tato podivná
ozdoba parku?
Albert se usmál — a to že je ta nejvzác-
nější okrasa celé zahrady.
A hned vyložil, že jest to zvláště mily
dar vídeňského profesora Zontidesa, který
na svých cestách po Řecku bodláčí toto n
svazích Parnassu vlastnoručně vykopal a je-
mu, Albertovi, přímo odtamtud zaslal.
„Jest to tedy vzácná bylina, toto bodláč
z posvátného Parnassu
Vrchlický byl nápadem a zvláštní pozor-
ností přátelskou tak oslněn, že hned následu-
jící den při snídaní přečetl báseň nejnověj-
šího data:
S bílých svahů Parnassu
přesazeno v naši hlínu,
modním parkům v okrasu.
rosteš v dešti, vichru, stínu
Proč tě přesadili sem?
Naše prosaická zem — atd. atd.
A za nedlouho poslal knihu, novou sbírku
názvem „Bodláčí s Parnassuí
Albert
Zontidesa
Vrchlický
Řecko
13
article
Mistr pokaždé, když přijel do Žamberka
něco nového s sebou přivezl. Nejen že rok co
rok dary svého ducha obohacoval knihovny
svých přátel, ale i tak všelicos pro potěšen
nás i sebe dovážel.
Jedenkráte to byla také lesklá a jak
z bronzu ulitá ještěrka saharská, kterou sotva
že slezl z kočáru, hned z dlouhé krabičky na
stůl v chodbě vypustil. Zvířátko vypuštěno
z těsného vězení okamžik se zazmítalo, ale
hned na to natáhlo měkké, studené tílko
leželo jako mrtvé. Ulekli jsme se, že snad ná-
sledkem dlouhé cesty v uzavřené krabiče
náhle pošlo. Mistr však „to že ne, to že ona
jen tak dělá; že je velice potměšilá“
„Budete vidět, co bude vyvádět, až ucití
že není pozorována.
A skutečně; ještěrka umístěna za oknen
v arkýři a opatřena pískem a několika kapka-
mi mléka, začala pojednou prováděti své
rejdy. Skákala a vzpínala se do obloučku
jako lesklý náramek stočila se okolo ruko
svého majitele a zatínala hbité pracičky
pevně do kůže. Mistr se smál, že on ji dobř
zná, tu přetvářivou farizejku
V prázdných chvílích hrával si třeba ho
dinu s lesklým plazem, který dovedl žíti o ni-
čem, jak říkával.
Žamberk
14
article
Když jsme ho pozorovali, jak se stéblen
v ruce, skrčen nad stolem provozuje svou hru
se zvířátkem, musili jsme si vzpomenouti n
známý obraz německého umělce, kde polo-
nahý, mladičký syn pouště hraje si se štíren
tropické své vlasti. Tolik dětinské radost
bylo ve tváři našeho básníka.
„To bůh ví, co vše mu chodí při tom hla-
vou, řekl jedenkráte můj bratr, pozoruje tut
Jindy překvapil nás hned po příchodu
zprávou, že letos všecky a všechno hodlá fo-
tografovat. Přivezl si elegantní kodak a mě
z této své nové akvisice upřímnou radost.
A skutečně fotografoval náš mílý mist
vše, co mu přišlo před oči. Přátele, známé.
děti, psy, zamilované stromy, koutky zahrady
a tak dále.
Každou chvilku zaslechli jsme někde zná
mé sklapnutí skřínky nebo nervosní volání
„Prosím, počkat chvilku!“
A zase sklapnutí, pak dík a ujišťování
že to bude jistě krásné.
Poněvadž se dělo vše s jakousi přím
úžasnou rychlostí, nedůvěřovali jsme dosti, že
věc se zdaří.
Tu však mistr nestrpěl poznámek a ne-
přijal sebe lépe míněné rady. V této věci by
opravdu nedůtklivý.
„Vše se musí provádět co nejrychleji
aby bylo dosti životnosti v obrázku.
A hned sliboval, jak se nám to bude lí-
bit, až po svém návratu do Prahy nám zašle
obrázky.
„Dám to u fotografa upravit a uvidíte,ž
to bude skvostné.
Ale neuviděli jsme a nebylo to skvostne
Neposílal ničeho.
„Bylo vám to přímo hrůzné. Ruce, noby
hlavy — ale nikdy celý člověk,“ povídal nám
při následující návštěvě a při pouhé vzpo-
mínce na výtvory své fotografické činnost
mohl se smíchy ukuckat.
Praha
15
article
Toho léta, kdy mistr přivezl „fugasy
nejvíce jsme se nasmáli. Hned, jak slezl s vo-
zu, volal na kočího, že zapomněl ve voze
toho „fugasa
Kočí hledá, hledá a po chvíli ohlašuje
že to, co žádá, tam není, ale plášť že milost-
pán na sedadle zapomněl.
„I právě, právě,“ směje se Vrchlický
dává obol.
Při večeři pak „fugas“ sem, „fugásek
tam, až v udivení ptáme se, co to? Nikdo ze
společnosti neznal onoho okřídleného slova
pražských ulic, bez kterého se tehdá málo-
kdo obešel v našem krásném hlavním městě.
Přítomné vídeňské dámy zvědavě se tázaly.
co znamená to zhusta se opakující slovo —
tu mistr svým vysokým hlasem a tou zvláštní.
těžko z úst se deroucí němčinou, že „fugas
ist alles und fugas ist nichts“ — Hned také
ochotně vysvětlil, že jsou vlastně tři druhy
„fugasů“: velké, malé a prostřední a ty pro-
střední, že jsou nejlepší.
Dámy byly po vysvětlení méně moudré.
než před tim, a smíchu bylo po celý večer
dost a dost.
Následující dny však slovo tak zdomác
nělo v domě Albertově, a tak se ujalo, že m
rozuměl kde kdo.
„Chtěl-li mistr ráno „fugasa“ nahoru, vě-
děla stará kuchařka určítě, že milostpán
přeje snídati ve svém pokoji.
A zavolal-li na panskou, že zapomněl n
lavičce pod starou třešní „modrého fugáska“
— přineslo děvče bez tázání úzkou knížečku
v tyrkysově modrém hedvábí zavázané t
básně Josephiina Soular ilo.
Vrchlický
Soular
Albertov
16
article
Oldřich Novotný
hru.
Novotná
17
article
Poněvadž se ve víle Albertově chystal
o podzimu svatba, vzpomněl si na to mist
před svým odjezdem, a sedě již ve voze, volal
důtklivým hlasem, aby se nezapomnělo po-
slati mu oznámení dne sňatku. Aby mohl za-
včas poslati nevěstě „fugáska“. Poslal sku-
tečně rozkošnou skleněnou skřínečku na
šperky a tehdejší nevěsta do dneška chová
vzácný ten dárek, památného „fugáska“, mezi
nejdražšími památkami.
Do tohoto roku spadá také vlastnoručn
vepsání básničky Jaroslava Vrchlického do
památníku Albertova: „Pobytu Zamberecké-
Ať jdu hložím, ať jdu kvítím,
budeš pláti nad mým žitím.
Tak noc veliká a snivá
v znavenou se duši dívá
vanouc k zaníceným skráním
sladkou něhu s požehnáním.
A o něco níže napsal zesnulý profeson
Gebauer cyrilikou jedinou větu na památku
„Jak krásné byly tyto dnyl“
Jako v snění kráčeli jsme zavlhlou, vy-
výšenou mezí. Byl podvečer, kraj zvolna za-
čínal splývati v houstnoucí šero; bílé dome-
čky vesničky, stranou pod námi ležící, tem-
nily se, stromy podél meze černaly se silněj-
šími okrysy. a husté guirlandy šípkových
keřů krčily se jako ustrašené postavy, zaha-
lené rouškou vystupující páry
Tu a tam, větrem rozčeřena, pohnula s
některá větev, přelétl plaše opozděný pták
nebo zamihla se silhoueta chvátajícího dělní
ka polem. Od nedaleké řeky zaléhalo k nám
nahoru šumné lkání vody, a čpavý zápac
pálených natí plnil vzduch. Hvězda večernice
jediná skvěla se na obloze.
Vrchlický
Gebauer
Albertov
památník Albertov
18
article
Beze slova ubírali jsme se z daleké pro-
cházky k městu. Vrchlický, jdoucí v předu
jediný snad nevšímal si podzimní nálady ve-
čera. S hlavou do ramen vtaženou ubíral se
několik kroků před námi.
Pojednou ozvala se dole z luk trhaná
smutná melodie jakési lidové písničky a od
někud z dáli plačtivé, neústupné volání dět-
ského hlasu.
Píseň i volání neustávalo a tvrdošíjn
rozléhalo se rostoucí tmou.
Albert, který šel docela v zadu, pojednou
se zastavil a napodobuje hlas dětský, zavola
hlasitě do temna noci:
„Antropké—6—6—! protahuje posledn
slabiku co nejvíce.
Vzpomněl si na zamilovaného svého bás
níka a na jeho knihu „Lovcovy zápisky“
Vrchlický se vytrhl ze snění, zastavil s
a rozhlédnuv se široce kolem, rázem po
střehnul situaci a pochopil vtip.
„Turgeněv“ — zašeptal tiše, upíraje zra-
ky do tmy. Pojednou vztáhl ruku a dříve než
se kdo nadál, začal, všecek jsa v extasi, im-
provisovati úplně neznámé nám sloky.
Ani jsme nedýchali, naslouchajíce jeho
vzrušenému hiasu.
Když skončil, ozval se potlesk, ale a
slova se nepromluvilo.
Mistr opět napřed pospíchal, my za ním
a teprve doma vyslovili jsme mu svůj obdiv.
Dlouho potom vzpomínali jsme na, ten
výjev v polich, kdy básník náš, šerem a mlh u
podzimu zahalen, stál před námi s rukou
před vztaženou, chrle z chvějících se rtů nej-
krásnější báseň, stvořenou takořka okamži
kem.
Vrchlický
Albert
Turgeněv
19
article
Něco démonického vanulo v té památn
chvíli z jeho bytosti
Něco démonického vanulo v té památn
chvíli z jeho bytosti
Okolo teleskopu, který skly obrácen by
k nebes báni, shromáždili se hosté Albertov
i lidé domácí.
Oči všech upřeny jsou, do hloubky září-
cího prostoru nad nimi. Také Vrchlický je
mezi nimi a tiše naslouchá s ostatními, jak
hospodář, řídě stroj, vykládá, „o zázracích
těch sadů božích a o tom, jak zářící ty světy
vodí tíhy věčná moc —
Albert v posledních letech svého života
mnoho astronomií se zabýval a rád sděloval
s jinými, co známo jemu bylo z té tajuplné
pohádky Všehomíra.
Tak i dnes ochotně ukazuje svému po-
sluchačstvu, kde modrý Sirius se chvěje, kde
bílá Spica je a kde zlatožlutý Arktur tone
v oblacích. Také kruhy Saturna slibuje svým
časem ukázati, zatím co souhvězdí Velkého
vozu pouhým okem je viditelno.
Trpělivě řídí stroj, aby do temných hlu-
bin vesmíru mohli nahlédnouti velcí i mali
Také Vrchlický přistupuje chvilemi ke
sklům a nahlíží do krajin oblačných.
Při tom však naslouchá zároveň stranou
kde nedaleko na písčitém prostranství, v kru-
hu vyšších stromů hemží se děti menší
velké.
Vrchlický
Albert
Albertov
Saturn
20
article
Rozmilá dcerka jeho Milada je také mezi
nimi a je jaksi středem mladého shromáždění.
Vypravuje živě a srdečně, jako otec její a pří-
mo plasticky líčí svoje poslední dojmy
Praze.
Absolvovala nejen určitou třídu vyšši
dívčí školy, ale také taneční kurs má právě
odbytý. A jak to bylo krásné! Co radosti a
zábavy užila v těchto nezapomenutelných ta-
nečních hodinách. Ještě nyní chvěje se jí ra-
dost v mladém hlase.
Také domácí děvčata mají jíž svoje zku-
šenosti. Také ony tančily v uplynulé saisoně
a také ony měly svoje dojmy a radosti. Co
tu štěbetání, co smíchu a důvěrného sdělo-
vání! Oč blaženěji je jim zde stranou, kam
jedna po druhé z tlumu u teleskopu se vy-
tratily! Co zábavy poskytují jim tyto sladké
okamžiky vzájemné sdílnosti!
Co jim jsou těžké problémy kosmické.
co krásy klenby nebeské, co záhady a taje
Vesmíru?
Ony k jiným zázrakům se strojí.
štěbetání a veselý smích zaléhá až ke
společnosti u dalekohledu a kontrastuje ná-
padně s vážným hovorem tam vedeným.
Mistr stojí uprostřed mezi oběma skupi-
nami, usmívá se a naslouchá oběma. Bystre
Praha
21
article
vystihuje situaci a vznešená duše jeho rozumí
těmto oběma tak rozdílným světům.
V tom, co starší zpytují konstelace planet
a obdivují záři hvězd a mladí ve veselém tlu-
mu šuškají, ozve se z podměstí, pod parkem
ležícího, hladký, ohebný zvuk houslí. Někdo
mezi chalupami veselou tam spustil k tanci.
U teleskopu nikdo si toho nevšímá, ale pod
stromy na písčině nový šustot a nový smích.
Pojednou se klubíčko rozletí a v záři lu-
ceren zamihnou se tam světlé šatečky děvčat.
Jako rozvířené makovičky krouží to tam
pod větvemi stromů; sukénky litají, bílé pun-
čošky blesknou se brzy u země, bezy výše a
poněvadž polka neustává, víří a točí se tov
kole dále. Pojednou z kola ven na písčitou
cestu a ještě dále a ještě rychleji. Již jsou
na svahu, ale jako v závrati hupkají dále pro-
táhlou serpentinou cesty, tančí a skáčí až
tam, kde končí parkán ve vysokou terasu-
Jedna z krásných básní Jaroslava Vrchli-
ckého víže se k tomuto večeru.
Co v básni té mezi větami: „U vily
vztýčen teleskop“ a „Děvčata tančila parká-
nem“, to jest již filosofie básníkova.
Jaroslav Vrchnout
22
article
„Jaká to úzká, žalostně úzká
rakev pro nejmohutnější křidla.
jež narostla kdy českému člo-
věku! A v jakou to těsnou
smutnou hrobku chceme tu
rakev uložitii
(Z pohřebaí řeči Jarosláva Kvapila)
Bylo to v poslednějších letech našich
styků, za jednoho odpoledne tichého, kdy ne-
bylo mráčku na obloze, kdy klid a krása
pozdních dnů podzimních stoupala i do duši
lidských. Před vilou v kroužku seděli přátelé.
Mluvilo se o životě i smrti.
Také o způsobech procesu zničení těla
lidského.
Vysloveny tu různé náhledy a vše možné
dostalo se na přetřes.
Pozvolné zanikání v náruči matky země
ponoření v moře, vysýchající průběh starého
egyptského pohřbívání, balsamování, spalo-
vání v peci i ve volné přírodě, uložení v mo-
hyle, vydání těla na pospas jiným tvorům
a t. d.
Nám byly ovšem nejbližší jen způsoby
pohřbení u nás obvyklé. Uhníti v kobkách
nebo pouze ve hlíně, anebo spálení v peci?
Ku podivu, že většina a také přítom
lékaři byli pro starodávné pohřbívání ve hro-
bech.
Také náš mistr Vrchlický souhlasil s tím-
to způsobem posledních věcí člověka.
„Do země patří tělo lidské,“ řekl roz-
hodně a krátce.
A když se pak dále mluvilo o tom, kd
by kdo přál si býti pohřben, zamyslil se, hla-
vu vyvrátil na zad a podle svého způsobu
přimknul své modré, divně světělkující oči.
„Já si to myslím tak.“ řekl se zavřeným
stále očima a hlasem nezvykle tichým.
„Vysoký, osamělý kopec, na něm jediny
vysoký strom — plný ptactva, a kolem všu-
de aby bylo modro — modro — modro!“
Zamával rukama do široka a jako ze sna
doložil sípavě: „A dole pod stromem v zemi
„Vím o takovém místě,“ řekl po chvilce
docela již klidně. Kde však to místo je, nepo-
věděl. Vzpomněli jsme na to všichni, kdož ho-
voru tomuto jsme byli přítomni, v den jeho
slavného, královského pohřbu.
hrob.
Jarosláv Kvapil
Vrchlický
23
article
Ještě jednu vzpomínku máme na Jaro
slava Vrchlického.
Je to vzpomínka na ten den, kdy smutek
a žal zapadl do míst, které druhdy jen vese-
lostí bývaly naplněny. Na ten den žalostný
kdy truchlá nálada táhla ztichlou zahradou,
kdy pod schnoucími stromy, v záři podzimní-
ho slunce kupily se davy zamlklých lidí a kdy
v selské světnici, černě ověšené, tiše planula
světla voskových svěc mezi nakupenými věn-
ci, palmami a spoustami vadnoucích květů.
Mezi těmi, kteří přišli naposled rozloučiti se
s mrtvým hospodářem, byl i Jaroslav Vrch-
Nenadál se, že tak brzy se vráti. Odjel
před málo dny s obvyklou kytkou modrého
enciánu v ruce, vesel, stále se ohlížeje a klo-
boukem kyna.
Ještě v mřížové bráně parkové povstal
v kočáře a posledně oběma rukama na po-
zdrav zamával. Netušil v té chvili, že touže
mříží projde za blízké jasné noci smrt. Tiše
že proplíží se uzamčenou branou, potutelně
že pomine bílý domeček u cesty se spící osm-
desátiletou stařenkou uvnitř a tiše že plížiti
se bude dále serpentinami písčitých, cest.
plných již šusticího listí; a teprve nahoře,
velikého domu, oblitého světlem měsíčným.
že se zastaví a neočekávaná vnikne do-
vnitř.
Vrchlický
Jaroslav vrch
Nenadál
24
article
Vrchlický přijel v poslední chvili před
pohřbem. S netajeným pláčem vešel do smu-
teční jizby.
Zoufale rozhlédl se po známé prostoře
pak rychle přistoupil k uzavřenému již sarko-
fágu. Jemně, jen jako když ptáček zatiká.
dotkl se prstem víka rakve. Ne křížem, al
tichým zaťukáním ohlásil se zesnulému druhu
Chvilenku postál, pak plachým pohledem po-
hladil bílou sádru posmrtné masky zvěčně-
lého přítele a beze slova vyplížil se ven.
Později spatřili jsme ho ještě státi na por-
tále v zadní části domu, pod rudnoucím bal-
dachýnem divokého vína, jak smutně pohlíž
do otevřeného okna úmrtní komnaty. Pak
zmízel nám s očí .
Dnes po letech a již jen jako v mize vi-
díme v duchu útlou, shrbenou postavu jeho.
stojící na stupních hřbitovního kostela v Žam-
berku, jak hlasem chvějícím se proslovuje po-
hřební řeč. S počátku plynně pak stále vol-
něji, trhaněji a konečně hlasem slzami zali-
tým — tíšeji a tišeji a jen již jako dechem
pronáší slova o věrném přátelství, o posled-
ním odpočinku ve drahé české půdě a o zlaté
bráně, kterou vstupuje se v nesmrtelnost..
Vrchlický
Zoufal
Žam
26
article
Legenda o člověku se zlatým
Legenda o člověku se zlatým
mozkem.
Napsal Alfonse Daudet. Přeložila Jaroslava
Vobrubo vá.
Při čtení Vašeho dopisu, paní, pociťovl
jsem jaksi výčitky. Hněval jsem se na sebe
pro trochu příliš polosmuteční zabarvení
svých povídek, a slíbil jsem si, že Vám nabid-
nu dnes něco veselého, něco ztřeštěně ve-
selého.
Proč bych byl ostatně smuten? žiji na
tisíc mil od pařížských mlh, na jasném pa-
horku, v kraji tamburin a muškátového vína.
Kolem mého příbytku je vše toliko sluncea
hudba; mám sbory otavních sluk, pěvecká
sdružení sýkorek; z rána hnědé ibise, kteří
zpívají: „Kureli, kureli!“, v poledne cikádv;
kromě toho pastuchy, hrajíci na píšťaly, a
krásné snědé dívky, které je slyšeti smáti se
ve vínicích... Opravdu, vyvolil jsem si špat-
ně místo pro vrtochy; spíše bych měl posí-
lati paním růžové básně a koše plné galant-
ních povídek.
Ale ne! Jsem ještě příliš blízko Paříže.
Každodenně posílá až do mých sosen útržky
svých žalů... Právě teď. kdy piši tyto řád-
ky, dovídám se o bídné smrti ubohého Karla
Barbary: a můj mlýn z toho všecek sesmut-
něl. S bohem, hnědí ibísi a cikády. Nemám
již odvahy k ničemu veselému ... Proto, paní,
budete míti dnes místo pěkné čtveračivé po-
vídky zase jen melancholickou legendu.
Daudet
Vobruba
Barbaro
Paříž
27
article
Byl jednou muž, který měl zlatý mozek;
ano, paní, mozek celý zlatý. Když přišel na
svět, domnívali se lékaři, že dítě nebude žíti,
tak měl hlavu těžkou a lebku nesmírnou. ž
nicméně a rostl v slunci jako krásný olivový
strůmek; toliko jeho velká hlava ho neustále
srážela, a bylo to k pláči viděti ho, jak na-
ráží při chůzi o kde který kus nábytku .
Často upadl. Jednoho dne skutálel se se scho-
diště před domem a uhodil čelem o mramo-
rový schod, o nějž mu lebka zazvonila jako
cán. Pokládali ho za mrtvého; ale když ho
zdvihli, nalezli na něm toliko lehké poranění
se dvěma nebo třemi kapičkami zlata, sraže-
nými v plavých vlasech. Tak zvěděli rodiče,
že dítě má zlatý mozek.
28
article
Věc byla chována v tajnostii sám ubohý
maličký ničeho netušil. Občas se tázal, pro
ho již nenechají přede dveřmi pobíhati s ho-
šíky z ulice.
— Ukradli by vás, můj drahý pokladel
odpovídala mu matka.
Tu se maličký velice bál, aby nebyl ukra-
den; jal si hráti mlčky úplně sám a procházel
se těžce z pokoje do pokoje.
Teprve v osmnáctém roce zjevili mu ro-
diče, jakého příšerného daru dostalo se mu
od osudu; a jelikož ho až dosud vychovávali
a živili, žádali na něm v odplatu trochu jeho
zlata. Dítě neváhalo; okamžitě — jak? Jaký-
mi prostředky? Legenda toho neříká — vy-
rval si z lebky kus ryzího zlata, jako ořech
veliký kus, který hodil pyšně matce do kl-
na... Pak všecek oslněn bohatstvím, které
měl v hlavě, šílený touhami, opojený svou
mocí, opustil otcovský dům a odešel do světa,
mrhaje pokladem.
Dle toho, jak vedl život, královsky a roz-
hazuje, nepočítaje zlato, by se bylo řeklo, že
jeho mozek je nevyčerpatelný ... Vyčerpával
se však a bylo pozorovati, jak touže měrou
mu hasnou očí, prohlubuje se líc. Jednoho
dne konečně, ráno po šíleném hýření, nešťast-
ník, zůstavší sám mezí zbytky hostiny a bled-
noucími lustry, zděsil se nad ohromnou trhli-
nou, kterou již učinil ve svém cánu: bylo na
čase, aby přestal.
Od té chvíle nastal nový život. Človék se
zlatým mozkem odešel žíti v ústraní z práce
svých rukou, podezřívavý a bojácný jako la-
komec, prchaje před pokušením, snaže se.
aby sám zapomněl na ona osudná bohatství,
na něž již nechtěl sáhnouti .. . Na neštěstí šel-
s ním do samoty přítel, a ten přítel znal jeho
tajemství.
Jedné noci byl ubohý muž náhle probu-
zen bolestí hlavy, strašnou bolestí; vzpřímil
se, zaražen, a v paprsku měsíčním viděl příte-
le, jenž prchal, skrývaje cosi pod plášť.
29
article
Zase mu byl uchvácen kousek mozku! ..
Po nějaké době se muž se zlatým moz-
kem zamiloval, a tentokráte byl nadobro ko-
nec... Miloval z hloubí duše drobnou plavo-
vlasou ženu, která ho sice také milovala, kte-
rá však měla ještě raději trety, bílá péraa
pěkné hnědočervené třapce, komíhající seu
botel.
V rukou tohoto roztomilého stvoření —
poloptáka, pololoutky — rozplývaly se kou-
síčky zlata jedna radost. Měla všemožné
choutky; a on jí nedovedl nikdy odepříti; ba.
ze strachu, aby jí nezpůsobil starostí, skrýval
jí až do konce smutné tajemství svého bo-
hatství.
— Jsme přece hodně bohati? řekla.
Ubožák odpověděl:
— Ach, ano!... hodně bohatil
A usmíval se láskyplně na modrého ptá-
čka, který mu nevinně sžíral lebku. Někdy se
ho nicméně zmocnil strach a toužil, aby byi
skrblivý; tu však k němu přišla poskakujíc
žena a řekla mu:
— Můj přebohatý manželi! Kupte mi ně-
co hodně drahého.
A on jí koupil něco hodně drahého.
To trvalo tak dva roky; pak jednoho rá-
na zemřela drobná žena, aniž kdo věděl proč.
jako pták... Poklad se chýlil ke konci: s tím.
co mu z něho zbylo, pořídil vdovec své drahé
mrtvé krásný pohřeb. Množství zvonů, těžk
černě potažené kočáry, očabrakované koně
stříbrné slzy na sametě, nic nezdálo se mu
příliš krásné. Co mu teď záleželo na zlatě?
Dal je kostelu, nosičům, prodavačkám immor-
tel; dával je všude, nesmlouvaje, takže při
odchodu ze hřbitova nezbylo mu již téměř ní-
čeho z tohoto zázračného mozku, stěží ně-
kolik částeček na stěnách lebky.
Tu ho bylo viděti, jak odchází do ulic,
s nepříčetným výrazem, rukama v před vzta-