ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 598f5c90-8f0c-11dd-b91d-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 32, work 1, place 12, org 3
1 masthead
16. února 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 46.
3 masthead
Pařisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 9.
5 article OESAH.
OESAH. Novotný O. Sonet mrtvému básníku. Svatová T.: Jaroslav Vrchlický v žamberku. Daudet A: Legenda o člověku se zlatým mozkem Zuccoli L.: Oči srdce. Památce Jaroslava Vrchlického kr zejtřejšimu dni jeho šedesátých na rozenin.
Svatová Vrchlický Daudet zlatý mozek Zuccoli L
6 article Sonet mrtvému básniku. Za Jaroslavem Vrchlickým.
Sonet mrtvému básniku. Za Jaroslavem Vrchlickým. Tvé pisně dosud v nás, jež pláč a rozkoš uzňial, a ty se tratiš v dál, stin mlžin tajemných zda zpiváě slunci bliž, rveš z nitra jas a žaly. je marno rtům se ptát, je kámen hrobu fich. Kdy všechny života už řočty opadal,. jak duši rozrývá tvůj, pěvče, žhavý smich Kde vůně, mládi, krev, kde lásky, které plály. zda oheň rozniti zas v prsou ustydlých? Zda vráti hvězdná hloub žár, jimž tys o ni zpivo a jitra hudby proud, jejž v nach jsi rozelival a olny nesměrna modř tuch a žár tvých niebi? Tys žehnal, dáoal jen, kdy my jsme rány měli. toé srdce pukolo a planě krodcely, joch, pisně zarči dál a smutný hrob se škleb.
Vrchlický
7 title
Jaroslav Vrchlický v Žamberku.
Vrchlický Žamberk
8 article
Památce básníka.
9 article Napsala Tereza Svatová.
Napsala Tereza Svatová. Po dlouhou řadu let, rok co rok přijížděl mezi nás, aby pookřál, odpočinul v práznino- vých dnech. Vidím ho v duchu, jak v typi- ckém svém šedivém obleku, s měkkým klo- boukem na hlavě a červenou vždy kravato noří se ze záhybu hluboké cesty parkové jak lehkým, houpavým svým krokem před- bíhá provázející ho pány, aby již, již byl na prahu domu, který se mu za ta léta stal přá- telsky milý. Ten bílý dům na kopci, to léčící nyn „Albertinum“, pro vždy se stalo památné ně- kdejšími jeho pobyty. Jeden pokoj tam ozna- čen: „Pokoj Jaroslava Vrohlického“ V tomto nevelkém pokoji, který sám sobě vyvolil k obývání pro okrouhlý rozhle z něho do okolí, v tom pokoji zeleně čalou- novaném, s vybraně krásnými rytinami angli ckými, sedával druhdy v plné síle své tvoři vosti, na vrcholu slávy, zdráv a spokojen.
Svatová Vrohlický Albertinum
10 article
Mistr, sotva že si po cestě trochu odpo- (činul a pověděl nejnovější nebo nejnutnějš věci, hleděl, aby byl co nejdřive venku a sám Ty první dojmy v oblíbeném místě chte míti výhradně pro sebe. Zapáliv si nezbytnou cigaretu, oběhl nej- dříve do kola dům, pak zahvízdal na oba vl- ké domáci psy, krásná to a přítulná zvířata. a pomazliv se s nimi, začal svoji obchůzku. Nejdříve vyvábil z boudy starého, huňa- tého hlídače domu, pochválil jeho věrn ostražitost a již rovnou zamířil na uměle utvořené návrší, domáci to rozhlednu. Odtud přelétl zrakem ty vždy stejné zná- mé obrazy: Barevnou pahorkatinu střech městě s bílým kostelem na nejvyšším boduí zelený kopec s kapličkou na vrchu a se šikm položeným židovským hřbitovem na úpatí, je- hož nízké, šedivé pomníčky jako odpočívající stádo ovci jsou tu rozloženy na travnatém svahu. Štíhlá věž románského kostelíka upro- střed farního hřbitova, ležícího dále nad sil- nicí, znovu vždy ho vábila mezi zelenými vlnami mladých lesních stromů. Nejednou byl pod jejím krovem, nejednou na zvony tam zavěšené hůlkou sobě zaťukal a o zvučících hlasech a o kovových srdcích jejich řadu krás- ných básní napsal. Když podíval se ještě na rozepnutý polokruh Orlických hor v dáli a n temnou krajku černých lesů na nich, seběhi dolů k basinu před vilu. Zde ponořil na chvil- ku prsty do vody, pohrál si s pákou vodo- trysku, přejel dlaněmi červené svíčičky kve- toucích Cann, a zašel do jeskyňky pod sta- rou třešni, kde tak rád sedával a snil.
Orlický hora
11 article
Pobyy chvilku pod rozpiatým stromem. zaměřil pak šikmo dolů, úzounkou cestičkou pod mladým dorostem vedoucí, k „perskému koberci“, jak říkal velikému obdélníku, ose- tému rok co rok slaměnými květinkami všech možných druhů a barev. Zde nakláněl se nad kulátými, šustícím hlavičkami, které svými kovovými a jak zmrtvělými barvami připomínaly mu ve svých jemných, tlumených odstínech tu zvláštně krásnou nezničitelnou tkáň dalekého Orientu- Znovu vždy záhon ten si pochvaloval. Provázen hnědým huňáčem Digem — je hož neobyčejnou věrnost a přítulnost on i ma- jitel jeho několíkráte v básních svých oce- nili — zašel k „panu abbé“, dvoukmenném fo cypřiši, který horskými větry s jedné stra- ny silně ošlehán, dobře odpovídal tomuto po- jmenování. Vrchlický vůbec dával rád jména jedno- tlivým stromům, skupinám keřů atd. Tak byla v parku Albertově „Nioba s dětmi“, byly tam „Přátelé“ a „Krásná paní“. Posledníh pojmenování dostalo se překrásnému stromku růžovému, jehož květy byly nádherné barv a krásy. Všecky tyto své oblíbence navštívil mist hned prvního dne a neopomenul přeptati s při tom zahradníka, jak kvetla letos „krásná paní“, jak se dařilo v zimě „přátelům“ a co „Nioba“ — tu že děti hodně již přerůstají. Všechny cesty a cestičky proběhal svým lehounkým a jako ptačím krokem; všehos cestou všiml a všechno, co nového, hned zpo zoroval. Neopomenul zastavití se na chvilku v bí- lém, vínem porostlém domečku blíže brány. tam pozdravil bystrou stařenku, matku svéh hostitele a poškádlil tam děti, věčně dolo u babičky si hrající.
Vrchlický Albertov
12 article
Než se vrátil ze své obchůzky zpět na- horu, věděl o každé sebe menší změně v roz- sáhlé zahradě. Kdysi objevil maličký rondel, osázený sa- mými bodláky cizího druhu. Všecek udiven hned se ptal, co že znamená tato podivná ozdoba parku? Albert se usmál — a to že je ta nejvzác- nější okrasa celé zahrady. A hned vyložil, že jest to zvláště mily dar vídeňského profesora Zontidesa, který na svých cestách po Řecku bodláčí toto n svazích Parnassu vlastnoručně vykopal a je- mu, Albertovi, přímo odtamtud zaslal. „Jest to tedy vzácná bylina, toto bodláč z posvátného Parnassu Vrchlický byl nápadem a zvláštní pozor- ností přátelskou tak oslněn, že hned následu- jící den při snídaní přečetl báseň nejnověj- šího data: S bílých svahů Parnassu přesazeno v naši hlínu, modním parkům v okrasu. rosteš v dešti, vichru, stínu Proč tě přesadili sem? Naše prosaická zem — atd. atd. A za nedlouho poslal knihu, novou sbírku názvem „Bodláčí s Parnassuí
Albert Zontidesa Vrchlický Řecko
13 article
Mistr pokaždé, když přijel do Žamberka něco nového s sebou přivezl. Nejen že rok co rok dary svého ducha obohacoval knihovny svých přátel, ale i tak všelicos pro potěšen nás i sebe dovážel. Jedenkráte to byla také lesklá a jak z bronzu ulitá ještěrka saharská, kterou sotva že slezl z kočáru, hned z dlouhé krabičky na stůl v chodbě vypustil. Zvířátko vypuštěno z těsného vězení okamžik se zazmítalo, ale hned na to natáhlo měkké, studené tílko leželo jako mrtvé. Ulekli jsme se, že snad ná- sledkem dlouhé cesty v uzavřené krabiče náhle pošlo. Mistr však „to že ne, to že ona jen tak dělá; že je velice potměšilá“ „Budete vidět, co bude vyvádět, až ucití že není pozorována. A skutečně; ještěrka umístěna za oknen v arkýři a opatřena pískem a několika kapka- mi mléka, začala pojednou prováděti své rejdy. Skákala a vzpínala se do obloučku jako lesklý náramek stočila se okolo ruko svého majitele a zatínala hbité pracičky pevně do kůže. Mistr se smál, že on ji dobř zná, tu přetvářivou farizejku V prázdných chvílích hrával si třeba ho dinu s lesklým plazem, který dovedl žíti o ni- čem, jak říkával.
Žamberk
14 article
Když jsme ho pozorovali, jak se stéblen v ruce, skrčen nad stolem provozuje svou hru se zvířátkem, musili jsme si vzpomenouti n známý obraz německého umělce, kde polo- nahý, mladičký syn pouště hraje si se štíren tropické své vlasti. Tolik dětinské radost bylo ve tváři našeho básníka. „To bůh ví, co vše mu chodí při tom hla- vou, řekl jedenkráte můj bratr, pozoruje tut Jindy překvapil nás hned po příchodu zprávou, že letos všecky a všechno hodlá fo- tografovat. Přivezl si elegantní kodak a mě z této své nové akvisice upřímnou radost. A skutečně fotografoval náš mílý mist vše, co mu přišlo před oči. Přátele, známé. děti, psy, zamilované stromy, koutky zahrady a tak dále. Každou chvilku zaslechli jsme někde zná mé sklapnutí skřínky nebo nervosní volání „Prosím, počkat chvilku!“ A zase sklapnutí, pak dík a ujišťování že to bude jistě krásné. Poněvadž se dělo vše s jakousi přím úžasnou rychlostí, nedůvěřovali jsme dosti, že věc se zdaří. Tu však mistr nestrpěl poznámek a ne- přijal sebe lépe míněné rady. V této věci by opravdu nedůtklivý. „Vše se musí provádět co nejrychleji aby bylo dosti životnosti v obrázku. A hned sliboval, jak se nám to bude lí- bit, až po svém návratu do Prahy nám zašle obrázky. „Dám to u fotografa upravit a uvidíte,ž to bude skvostné. Ale neuviděli jsme a nebylo to skvostne Neposílal ničeho. „Bylo vám to přímo hrůzné. Ruce, noby hlavy — ale nikdy celý člověk,“ povídal nám při následující návštěvě a při pouhé vzpo- mínce na výtvory své fotografické činnost mohl se smíchy ukuckat.
Praha
15 article
Toho léta, kdy mistr přivezl „fugasy nejvíce jsme se nasmáli. Hned, jak slezl s vo- zu, volal na kočího, že zapomněl ve voze toho „fugasa Kočí hledá, hledá a po chvíli ohlašuje že to, co žádá, tam není, ale plášť že milost- pán na sedadle zapomněl. „I právě, právě,“ směje se Vrchlický dává obol. Při večeři pak „fugas“ sem, „fugásek tam, až v udivení ptáme se, co to? Nikdo ze společnosti neznal onoho okřídleného slova pražských ulic, bez kterého se tehdá málo- kdo obešel v našem krásném hlavním městě. Přítomné vídeňské dámy zvědavě se tázaly. co znamená to zhusta se opakující slovo — tu mistr svým vysokým hlasem a tou zvláštní. těžko z úst se deroucí němčinou, že „fugas ist alles und fugas ist nichts“ — Hned také ochotně vysvětlil, že jsou vlastně tři druhy „fugasů“: velké, malé a prostřední a ty pro- střední, že jsou nejlepší. Dámy byly po vysvětlení méně moudré. než před tim, a smíchu bylo po celý večer dost a dost. Následující dny však slovo tak zdomác nělo v domě Albertově, a tak se ujalo, že m rozuměl kde kdo. „Chtěl-li mistr ráno „fugasa“ nahoru, vě- děla stará kuchařka určítě, že milostpán přeje snídati ve svém pokoji. A zavolal-li na panskou, že zapomněl n lavičce pod starou třešní „modrého fugáska“ — přineslo děvče bez tázání úzkou knížečku v tyrkysově modrém hedvábí zavázané t básně Josephiina Soular ilo.
Vrchlický Soular Albertov
16 article
Oldřich Novotný hru.
Novotná
17 article
Poněvadž se ve víle Albertově chystal o podzimu svatba, vzpomněl si na to mist před svým odjezdem, a sedě již ve voze, volal důtklivým hlasem, aby se nezapomnělo po- slati mu oznámení dne sňatku. Aby mohl za- včas poslati nevěstě „fugáska“. Poslal sku- tečně rozkošnou skleněnou skřínečku na šperky a tehdejší nevěsta do dneška chová vzácný ten dárek, památného „fugáska“, mezi nejdražšími památkami. Do tohoto roku spadá také vlastnoručn vepsání básničky Jaroslava Vrchlického do památníku Albertova: „Pobytu Zamberecké- Ať jdu hložím, ať jdu kvítím, budeš pláti nad mým žitím. Tak noc veliká a snivá v znavenou se duši dívá vanouc k zaníceným skráním sladkou něhu s požehnáním. A o něco níže napsal zesnulý profeson Gebauer cyrilikou jedinou větu na památku „Jak krásné byly tyto dnyl“ Jako v snění kráčeli jsme zavlhlou, vy- výšenou mezí. Byl podvečer, kraj zvolna za- čínal splývati v houstnoucí šero; bílé dome- čky vesničky, stranou pod námi ležící, tem- nily se, stromy podél meze černaly se silněj- šími okrysy. a husté guirlandy šípkových keřů krčily se jako ustrašené postavy, zaha- lené rouškou vystupující páry Tu a tam, větrem rozčeřena, pohnula s některá větev, přelétl plaše opozděný pták nebo zamihla se silhoueta chvátajícího dělní ka polem. Od nedaleké řeky zaléhalo k nám nahoru šumné lkání vody, a čpavý zápac pálených natí plnil vzduch. Hvězda večernice jediná skvěla se na obloze.
Vrchlický Gebauer Albertov památník Albertov
18 article
Beze slova ubírali jsme se z daleké pro- cházky k městu. Vrchlický, jdoucí v předu jediný snad nevšímal si podzimní nálady ve- čera. S hlavou do ramen vtaženou ubíral se několik kroků před námi. Pojednou ozvala se dole z luk trhaná smutná melodie jakési lidové písničky a od někud z dáli plačtivé, neústupné volání dět- ského hlasu. Píseň i volání neustávalo a tvrdošíjn rozléhalo se rostoucí tmou. Albert, který šel docela v zadu, pojednou se zastavil a napodobuje hlas dětský, zavola hlasitě do temna noci: „Antropké—6—6—! protahuje posledn slabiku co nejvíce. Vzpomněl si na zamilovaného svého bás níka a na jeho knihu „Lovcovy zápisky“ Vrchlický se vytrhl ze snění, zastavil s a rozhlédnuv se široce kolem, rázem po střehnul situaci a pochopil vtip. „Turgeněv“ — zašeptal tiše, upíraje zra- ky do tmy. Pojednou vztáhl ruku a dříve než se kdo nadál, začal, všecek jsa v extasi, im- provisovati úplně neznámé nám sloky. Ani jsme nedýchali, naslouchajíce jeho vzrušenému hiasu. Když skončil, ozval se potlesk, ale a slova se nepromluvilo. Mistr opět napřed pospíchal, my za ním a teprve doma vyslovili jsme mu svůj obdiv. Dlouho potom vzpomínali jsme na, ten výjev v polich, kdy básník náš, šerem a mlh u podzimu zahalen, stál před námi s rukou před vztaženou, chrle z chvějících se rtů nej- krásnější báseň, stvořenou takořka okamži kem.
Vrchlický Albert Turgeněv
19 article Něco démonického vanulo v té památn chvíli z jeho bytosti
Něco démonického vanulo v té památn chvíli z jeho bytosti Okolo teleskopu, který skly obrácen by k nebes báni, shromáždili se hosté Albertov i lidé domácí. Oči všech upřeny jsou, do hloubky září- cího prostoru nad nimi. Také Vrchlický je mezi nimi a tiše naslouchá s ostatními, jak hospodář, řídě stroj, vykládá, „o zázracích těch sadů božích a o tom, jak zářící ty světy vodí tíhy věčná moc — Albert v posledních letech svého života mnoho astronomií se zabýval a rád sděloval s jinými, co známo jemu bylo z té tajuplné pohádky Všehomíra. Tak i dnes ochotně ukazuje svému po- sluchačstvu, kde modrý Sirius se chvěje, kde bílá Spica je a kde zlatožlutý Arktur tone v oblacích. Také kruhy Saturna slibuje svým časem ukázati, zatím co souhvězdí Velkého vozu pouhým okem je viditelno. Trpělivě řídí stroj, aby do temných hlu- bin vesmíru mohli nahlédnouti velcí i mali Také Vrchlický přistupuje chvilemi ke sklům a nahlíží do krajin oblačných. Při tom však naslouchá zároveň stranou kde nedaleko na písčitém prostranství, v kru- hu vyšších stromů hemží se děti menší velké.
Vrchlický Albert Albertov Saturn
20 article
Rozmilá dcerka jeho Milada je také mezi nimi a je jaksi středem mladého shromáždění. Vypravuje živě a srdečně, jako otec její a pří- mo plasticky líčí svoje poslední dojmy Praze. Absolvovala nejen určitou třídu vyšši dívčí školy, ale také taneční kurs má právě odbytý. A jak to bylo krásné! Co radosti a zábavy užila v těchto nezapomenutelných ta- nečních hodinách. Ještě nyní chvěje se jí ra- dost v mladém hlase. Také domácí děvčata mají jíž svoje zku- šenosti. Také ony tančily v uplynulé saisoně a také ony měly svoje dojmy a radosti. Co tu štěbetání, co smíchu a důvěrného sdělo- vání! Oč blaženěji je jim zde stranou, kam jedna po druhé z tlumu u teleskopu se vy- tratily! Co zábavy poskytují jim tyto sladké okamžiky vzájemné sdílnosti! Co jim jsou těžké problémy kosmické. co krásy klenby nebeské, co záhady a taje Vesmíru? Ony k jiným zázrakům se strojí. štěbetání a veselý smích zaléhá až ke společnosti u dalekohledu a kontrastuje ná- padně s vážným hovorem tam vedeným. Mistr stojí uprostřed mezi oběma skupi- nami, usmívá se a naslouchá oběma. Bystre
Praha
21 article
vystihuje situaci a vznešená duše jeho rozumí těmto oběma tak rozdílným světům. V tom, co starší zpytují konstelace planet a obdivují záři hvězd a mladí ve veselém tlu- mu šuškají, ozve se z podměstí, pod parkem ležícího, hladký, ohebný zvuk houslí. Někdo mezi chalupami veselou tam spustil k tanci. U teleskopu nikdo si toho nevšímá, ale pod stromy na písčině nový šustot a nový smích. Pojednou se klubíčko rozletí a v záři lu- ceren zamihnou se tam světlé šatečky děvčat. Jako rozvířené makovičky krouží to tam pod větvemi stromů; sukénky litají, bílé pun- čošky blesknou se brzy u země, bezy výše a poněvadž polka neustává, víří a točí se tov kole dále. Pojednou z kola ven na písčitou cestu a ještě dále a ještě rychleji. Již jsou na svahu, ale jako v závrati hupkají dále pro- táhlou serpentinou cesty, tančí a skáčí až tam, kde končí parkán ve vysokou terasu- Jedna z krásných básní Jaroslava Vrchli- ckého víže se k tomuto večeru. Co v básni té mezi větami: „U vily vztýčen teleskop“ a „Děvčata tančila parká- nem“, to jest již filosofie básníkova.
Jaroslav Vrchnout
22 article
„Jaká to úzká, žalostně úzká rakev pro nejmohutnější křidla. jež narostla kdy českému člo- věku! A v jakou to těsnou smutnou hrobku chceme tu rakev uložitii (Z pohřebaí řeči Jarosláva Kvapila) Bylo to v poslednějších letech našich styků, za jednoho odpoledne tichého, kdy ne- bylo mráčku na obloze, kdy klid a krása pozdních dnů podzimních stoupala i do duši lidských. Před vilou v kroužku seděli přátelé. Mluvilo se o životě i smrti. Také o způsobech procesu zničení těla lidského. Vysloveny tu různé náhledy a vše možné dostalo se na přetřes. Pozvolné zanikání v náruči matky země ponoření v moře, vysýchající průběh starého egyptského pohřbívání, balsamování, spalo- vání v peci i ve volné přírodě, uložení v mo- hyle, vydání těla na pospas jiným tvorům a t. d. Nám byly ovšem nejbližší jen způsoby pohřbení u nás obvyklé. Uhníti v kobkách nebo pouze ve hlíně, anebo spálení v peci? Ku podivu, že většina a také přítom lékaři byli pro starodávné pohřbívání ve hro- bech. Také náš mistr Vrchlický souhlasil s tím- to způsobem posledních věcí člověka. „Do země patří tělo lidské,“ řekl roz- hodně a krátce. A když se pak dále mluvilo o tom, kd by kdo přál si býti pohřben, zamyslil se, hla- vu vyvrátil na zad a podle svého způsobu přimknul své modré, divně světělkující oči. „Já si to myslím tak.“ řekl se zavřeným stále očima a hlasem nezvykle tichým. „Vysoký, osamělý kopec, na něm jediny vysoký strom — plný ptactva, a kolem všu- de aby bylo modro — modro — modro!“ Zamával rukama do široka a jako ze sna doložil sípavě: „A dole pod stromem v zemi „Vím o takovém místě,“ řekl po chvilce docela již klidně. Kde však to místo je, nepo- věděl. Vzpomněli jsme na to všichni, kdož ho- voru tomuto jsme byli přítomni, v den jeho slavného, královského pohřbu. hrob.
Jarosláv Kvapil Vrchlický
23 article
Ještě jednu vzpomínku máme na Jaro slava Vrchlického. Je to vzpomínka na ten den, kdy smutek a žal zapadl do míst, které druhdy jen vese- lostí bývaly naplněny. Na ten den žalostný kdy truchlá nálada táhla ztichlou zahradou, kdy pod schnoucími stromy, v záři podzimní- ho slunce kupily se davy zamlklých lidí a kdy v selské světnici, černě ověšené, tiše planula světla voskových svěc mezi nakupenými věn- ci, palmami a spoustami vadnoucích květů. Mezi těmi, kteří přišli naposled rozloučiti se s mrtvým hospodářem, byl i Jaroslav Vrch- Nenadál se, že tak brzy se vráti. Odjel před málo dny s obvyklou kytkou modrého enciánu v ruce, vesel, stále se ohlížeje a klo- boukem kyna. Ještě v mřížové bráně parkové povstal v kočáře a posledně oběma rukama na po- zdrav zamával. Netušil v té chvili, že touže mříží projde za blízké jasné noci smrt. Tiše že proplíží se uzamčenou branou, potutelně že pomine bílý domeček u cesty se spící osm- desátiletou stařenkou uvnitř a tiše že plížiti se bude dále serpentinami písčitých, cest. plných již šusticího listí; a teprve nahoře, velikého domu, oblitého světlem měsíčným. že se zastaví a neočekávaná vnikne do- vnitř.
Vrchlický Jaroslav vrch Nenadál
24 article
Vrchlický přijel v poslední chvili před pohřbem. S netajeným pláčem vešel do smu- teční jizby. Zoufale rozhlédl se po známé prostoře pak rychle přistoupil k uzavřenému již sarko- fágu. Jemně, jen jako když ptáček zatiká. dotkl se prstem víka rakve. Ne křížem, al tichým zaťukáním ohlásil se zesnulému druhu Chvilenku postál, pak plachým pohledem po- hladil bílou sádru posmrtné masky zvěčně- lého přítele a beze slova vyplížil se ven. Později spatřili jsme ho ještě státi na por- tále v zadní části domu, pod rudnoucím bal- dachýnem divokého vína, jak smutně pohlíž do otevřeného okna úmrtní komnaty. Pak zmízel nám s očí . Dnes po letech a již jen jako v mize vi- díme v duchu útlou, shrbenou postavu jeho. stojící na stupních hřbitovního kostela v Žam- berku, jak hlasem chvějícím se proslovuje po- hřební řeč. S počátku plynně pak stále vol- něji, trhaněji a konečně hlasem slzami zali- tým — tíšeji a tišeji a jen již jako dechem pronáší slova o věrném přátelství, o posled- ním odpočinku ve drahé české půdě a o zlaté bráně, kterou vstupuje se v nesmrtelnost..
Vrchlický Zoufal Žam
26 article Legenda o člověku se zlatým
Legenda o člověku se zlatým mozkem. Napsal Alfonse Daudet. Přeložila Jaroslava Vobrubo vá. Při čtení Vašeho dopisu, paní, pociťovl jsem jaksi výčitky. Hněval jsem se na sebe pro trochu příliš polosmuteční zabarvení svých povídek, a slíbil jsem si, že Vám nabid- nu dnes něco veselého, něco ztřeštěně ve- selého. Proč bych byl ostatně smuten? žiji na tisíc mil od pařížských mlh, na jasném pa- horku, v kraji tamburin a muškátového vína. Kolem mého příbytku je vše toliko sluncea hudba; mám sbory otavních sluk, pěvecká sdružení sýkorek; z rána hnědé ibise, kteří zpívají: „Kureli, kureli!“, v poledne cikádv; kromě toho pastuchy, hrajíci na píšťaly, a krásné snědé dívky, které je slyšeti smáti se ve vínicích... Opravdu, vyvolil jsem si špat- ně místo pro vrtochy; spíše bych měl posí- lati paním růžové básně a koše plné galant- ních povídek. Ale ne! Jsem ještě příliš blízko Paříže. Každodenně posílá až do mých sosen útržky svých žalů... Právě teď. kdy piši tyto řád- ky, dovídám se o bídné smrti ubohého Karla Barbary: a můj mlýn z toho všecek sesmut- něl. S bohem, hnědí ibísi a cikády. Nemám již odvahy k ničemu veselému ... Proto, paní, budete míti dnes místo pěkné čtveračivé po- vídky zase jen melancholickou legendu.
Daudet Vobruba Barbaro Paříž
27 article
Byl jednou muž, který měl zlatý mozek; ano, paní, mozek celý zlatý. Když přišel na svět, domnívali se lékaři, že dítě nebude žíti, tak měl hlavu těžkou a lebku nesmírnou. ž nicméně a rostl v slunci jako krásný olivový strůmek; toliko jeho velká hlava ho neustále srážela, a bylo to k pláči viděti ho, jak na- ráží při chůzi o kde který kus nábytku . Často upadl. Jednoho dne skutálel se se scho- diště před domem a uhodil čelem o mramo- rový schod, o nějž mu lebka zazvonila jako cán. Pokládali ho za mrtvého; ale když ho zdvihli, nalezli na něm toliko lehké poranění se dvěma nebo třemi kapičkami zlata, sraže- nými v plavých vlasech. Tak zvěděli rodiče, že dítě má zlatý mozek.
28 article
Věc byla chována v tajnostii sám ubohý maličký ničeho netušil. Občas se tázal, pro ho již nenechají přede dveřmi pobíhati s ho- šíky z ulice. — Ukradli by vás, můj drahý pokladel odpovídala mu matka. Tu se maličký velice bál, aby nebyl ukra- den; jal si hráti mlčky úplně sám a procházel se těžce z pokoje do pokoje. Teprve v osmnáctém roce zjevili mu ro- diče, jakého příšerného daru dostalo se mu od osudu; a jelikož ho až dosud vychovávali a živili, žádali na něm v odplatu trochu jeho zlata. Dítě neváhalo; okamžitě — jak? Jaký- mi prostředky? Legenda toho neříká — vy- rval si z lebky kus ryzího zlata, jako ořech veliký kus, který hodil pyšně matce do kl- na... Pak všecek oslněn bohatstvím, které měl v hlavě, šílený touhami, opojený svou mocí, opustil otcovský dům a odešel do světa, mrhaje pokladem. Dle toho, jak vedl život, královsky a roz- hazuje, nepočítaje zlato, by se bylo řeklo, že jeho mozek je nevyčerpatelný ... Vyčerpával se však a bylo pozorovati, jak touže měrou mu hasnou očí, prohlubuje se líc. Jednoho dne konečně, ráno po šíleném hýření, nešťast- ník, zůstavší sám mezí zbytky hostiny a bled- noucími lustry, zděsil se nad ohromnou trhli- nou, kterou již učinil ve svém cánu: bylo na čase, aby přestal. Od té chvíle nastal nový život. Človék se zlatým mozkem odešel žíti v ústraní z práce svých rukou, podezřívavý a bojácný jako la- komec, prchaje před pokušením, snaže se. aby sám zapomněl na ona osudná bohatství, na něž již nechtěl sáhnouti .. . Na neštěstí šel- s ním do samoty přítel, a ten přítel znal jeho tajemství. Jedné noci byl ubohý muž náhle probu- zen bolestí hlavy, strašnou bolestí; vzpřímil se, zaražen, a v paprsku měsíčním viděl příte- le, jenž prchal, skrývaje cosi pod plášť.
29 article
Zase mu byl uchvácen kousek mozku! .. Po nějaké době se muž se zlatým moz- kem zamiloval, a tentokráte byl nadobro ko- nec... Miloval z hloubí duše drobnou plavo- vlasou ženu, která ho sice také milovala, kte- rá však měla ještě raději trety, bílá péraa pěkné hnědočervené třapce, komíhající seu botel. V rukou tohoto roztomilého stvoření — poloptáka, pololoutky — rozplývaly se kou- síčky zlata jedna radost. Měla všemožné choutky; a on jí nedovedl nikdy odepříti; ba. ze strachu, aby jí nezpůsobil starostí, skrýval jí až do konce smutné tajemství svého bo- hatství. — Jsme přece hodně bohati? řekla. Ubožák odpověděl: — Ach, ano!... hodně bohatil A usmíval se láskyplně na modrého ptá- čka, který mu nevinně sžíral lebku. Někdy se ho nicméně zmocnil strach a toužil, aby byi skrblivý; tu však k němu přišla poskakujíc žena a řekla mu: — Můj přebohatý manželi! Kupte mi ně- co hodně drahého. A on jí koupil něco hodně drahého. To trvalo tak dva roky; pak jednoho rá- na zemřela drobná žena, aniž kdo věděl proč. jako pták... Poklad se chýlil ke konci: s tím. co mu z něho zbylo, pořídil vdovec své drahé mrtvé krásný pohřeb. Množství zvonů, těžk černě potažené kočáry, očabrakované koně stříbrné slzy na sametě, nic nezdálo se mu příliš krásné. Co mu teď záleželo na zlatě? Dal je kostelu, nosičům, prodavačkám immor- tel; dával je všude, nesmlouvaje, takže při odchodu ze hřbitova nezbylo mu již téměř ní- čeho z tohoto zázračného mozku, stěží ně- kolik částeček na stěnách lebky. Tu ho bylo viděti, jak odchází do ulic, s nepříčetným výrazem, rukama v před vzta-