1
masthead
10. července 1904
2
masthead
Nedělní zábavná
3
masthead
příloha „Národních Listů
6
article
Zmařená výprava.
Zmařená výprava.
(Z vypravování utýraného Jatíka.)
Všem čtenářům denních listů českých, všen
oněm, kdož s netrpělivostí „lepší věci hodnou“
— jak zní peruté úsloví v nevydané posud sbíree
českého Büchmanna — kdož tedy s netrpělivost
svrchu naznačenou sledují válečné zprávy s bo-
jiště na dalekém východě, aspoň všem oněm.
kdož přes všechny jízlivosti žlutého tisku za-
hraničného i domácího sympatisují se slovan-
skými bratry Rusy — všem by v minulých aneb
nejblíže příštích dnech byl spadl kámen se srdce,
všichni by byli z hluboka vydechli a všichni by
byli s uspokojením zvolali: „Konečně tedy!“
Slibovaly totiž minulé nebo nejbliže příšt
dny naprostou změnu situace na dějišli válečném.
Schylovaloť se k tomu, abych mluvil jasněji, že
stísněným a do nedávna nepřetržitě couvajícím
sborům ruským vytrhne a přitrhne na pomo
dobrovolný sbor český. Osudnou náhodou,
bobužel, výprava tato byla zmařena. A tak tísně
ným a do nedávna couvajícím zápasníkům re
ským nezbude než aby sami nějak se vypořádali
s úskočným žlutým plemenem, které na těžko-
pádného velikána ruského podniklo útok přímo
opiči. Arei velikán ten měl být lépe připraven.
Rus
7
article
Byl jsem nesmírně překvapen, když jsem
zvěděl, že ohništěm, z něhož má vyšlehnouti
plamen vítězného, třeba poněkud dobrodružného
tažení válečného, jest „vlastní můj dům“, kte-
réžto obrazné rčení zase jest vyňato ze zmíněné
již sbírky perutých úsloví nevydaného českého
Büchmanna. Nemámť žádného domu a pořád
ještě jsem příslušníkem oné žebrácké kasty, za-
hrnuté v hromadný název nájemníků a vyssávane
sveřepými majetníky domů, kteří však jsou témčí
našimi soutrpiteli, anobrž je zase vyssává ne-
křesťanskými daněmi vždy lačný, nenasycenýa
věčně nenasytný erár. Ba, mám-li mluviti
upřímně, raději bych měl půl milionu v jistých,
bezpečných papírech, než sebe krásnější dům
za sto tisíe.
8
article
Překvapující novinu přinesl mi starší můj
syn Bolehlav, v němž, budiž Bohu žalováno, je
skoro kus policajtské nátury. Přes tu chvíli totiž
vykonává „domovní prohlídku“ v šuplíku mlad-
šího bratra svého, Stanika, a nosem svým po
mně zděděným pročmuchává všechny jeho
kouty. Přitěžující okolnost shledávám v tom, že
tak činí pokaždé za nepřítomnosti Stanikovy;
kterážto nepřítomnost však jemu zas je okolností
ulehčující, neboť, kdyby Staník byl doma, po-
stavil by se na odpor těmto prohlídkám, a to na
odpor velmi zuřivý, a vznikla by z toho rvačka.
Rvaček pe' naprosto nemiluji. Jsou mi odporny
v lokálkách denních listů, vždy tak rozšlapaných
a mnohomluvných, stále totéž opakujíeích, jsou
mi tím protivnějši pod vlastní střechou. Musí-li
to již být, tedy si spotřebu na domácích rvačkách
obstarám sám, dokonale a svědomitě.
Vstoupil jednoho z minulých dnů starší mů.
syn do mé pracovny a podávaje mi přehoušlí ně
jakého smelí oznamoval:
„Koukej, otče, eo jsem našel v šuplík
Staníkově!“
—Jeho pohled jevil skoro zděšení. Však nále
taky byl podle toho. Byly to především dvě pa-
trony revolverové, a na první pohled jsem po-
znal, že to nejsou patrony z mého revolveru.
kterýž má kalibr devitimilimetrový, nalezené
však byly jen sedmimilimetrové. Jedna byla
ostrá, druhá na slepo naplněná. Bylo tu dále pě
patronek ptačích, do flobertky šestimilimetrové,
tak zvaných „dunstů“, nabitých brůčky jako
mák; byla tu krabička nepromokavých sirek, do
větru a deště, tak zvaných „sturmzünder“, a
byma tu otypečka prskavých zápalek, sršících po
zapálení déšť jisker, asi tak čtvrt minuty trvající,
a bylo tu konečně deset sirek bengálských, s ne-
foremnými tlustými hlavičkami, které za tmy
hoří pěkným plamenem červeným a zeleným.
bůh
Staník
Staníkův
9
article
Zkrátka, byl to malý pyrolechnický sklad.
Nález ten i mne zarazil. Viděl jsem, kterak
všechno napomínání jest marno, kterak i všechny
minulé tresty tělesné „vyzněly“ na plano. Nebot
Staník téměř ode chvile, když „jest rozum bral“
— a vlastně to byl nerozum — nejvášnivěji mi-
leval sirky. Nejen že ohořelé hlavičky s nesmír-
nou zálibou chroustal, ba i opálená dřívka po
žíral, ale kde jen se dopídil sirky celé, hned j
škrtal a zraky jen jen mu plály, když se ohníček
rozbřeskl. S úžasem vídal jsem v tom zárodek
osudné pyromanie, manie velmi nebezpečné,
práskal jsem kluka, kdykoli jsem ho dopadl se
sirkou v ruce třeba ohořelou. Mladý stromek
se má ohýbat, učí všichni zahradníci a po nie
obrazně taky pedagogové, a já tedy ohýbal
mladý ten stromek přes kolena a sekal, abyen
z něho pyromanii vypráskal.
A pojednou, když jsem se dávno domníval
že vychovavací metoda má došla výsledků žá-
doucích, takovýto objev!
10
article
Jaká pomoc, bylo nutno přikročit k ví-
slechu. Doznávám upřímně, že věru mně působ
každý takovýto výslech skoro více rozpaků
nesnází, než vyslýchanému. Nebo to je taky vče
metody a cviku, ale hlavně metody. Věru každý
budoucí otec by měl ahsolvovati „preparandu“,
kurs učitelský, vychovatelský, aby pak věděl, jak
s dětmi a na děti. Vždyť zkušení odbornici tvrdi
— a snad i právem — že i professorům by ne-
škodil takový kuis, aby věděli, jak s dětmi.
Dnes je kluk školákem páté třídy obecné, pořád
ještě dítětem, stále se učí, kterak vlastně se
má učit, a učitelé skutečně ho učí. A zejtra
již je studentem primánem, parvistou, sice pořád
ještě dítětem, ale pojednou se před ním objevi
profesor, který ve výši svého mračnopozoru
nemá ani pojmu o „učení“, alebrž počne jak
docent na universitě, a nešťastný kluk, není-li to
kluk již v nátuře školome a biflant, zpitomí tím
profesorrkým pathosem jak ovce, zvrlačí, učen
se mu znechutí.
11
article
Nie naplat, výslech musil být.
Snažím se vždy, abych zachoval chladno
krov. A snažím se poctivě, abych mluvil k citu,
k srdci. Žel Bohu, na konec svezu se v místa do-
cela jiná, opačná, kde je sice citu taky dost, ale
žádné srdce. Tentokráte však umínil jsem si na-
prosté opanování sebe sama, ovládání, slíbil
jsem si, že budu působiti jen morálně a že se
nedopustím žádného násilí na těle inkvisitově.
Nesvedu-li co po dobrém, po zlém sotva. O, věřte.
není lehko být otcem, hlavně však otcem vy-
slýchajícím, kárajícím, trestajícím. Dětská duše
je nám sice mechanika nejbližší, ale nejnezná
mější, nejnevyzpytatelnější.
Toho dne, kdy jsem hodlal přikročiti ku
„přípravnému vyhledávání“, přál jsem si ze
srdce, aby školní vyučování trvalo co nejdéle.
přes poledne, do večera, abych měl dosti času
k vlastní přípravě; ba, přál jsem si, aby se m
Stáňa ze školy ani nevrátil, jaká tréma mne po-
padala. Netušilť jsem, kterak blízko jest k usku-
tečnění přání mého; netušil jsem, kterak se již
již schylovalo k tomu, abych syna svého mlad-
šího políbil na dobrou noc ještě dnes, snad ještě
i zítra, ale pak abych ho nespatřil nikdy již, nebe
za dlouhou až dobu, buď válečnou slávou pokry
tého, buď beznohého, bezrukého — jako in
validu. Neboť —
Díky Bohu, navrátil se domů.
Nemohl jsem se odhodlati k výslechu hned
před obědem. Zkazil bych mu chuť, a jestliže
snad otcové naši kdysi mohli si právem přáti
abychom jedli méně — s námi otci nynějším
jest pravý opak. Naše děti šmahem jsou chudo-
krevny. „Jen ať hodně jedí!“ radí vám každý
doktor. „Hodně jíst, aby sesílily!“ Můj ty Bože.
snesli bychom jim vše, ale můžeme je cpáti jal
husy slejškami?
Nesveda
Stáňa
Bož
12
article
Je tedy svatou povinností otce každého, aby
svým dětem oběde nekazil, sic by měly krve ještě
o půl žejdlíku méně.
Odložil jsem výslech na dobu pozdější. Času
měl jsem k tomu dost, mohl jsem si vybrat pří-
hodnou chvili, neboť mi Stáňa oznámil, že má
odpůldne vedřiny. Ode dne totiž, kdy noviny při-
nesly zprávičku o některých ředitelích, že
z ouřadní horlivosti strkají teploměry do sklepů
a do studen, aby rtuť nelezla tak zbrkle vzhůru
a vyučování odpolední tím netrpělo — ode dne
toho visí teploměry na svých místech, konaji
svou povinnost, a školáci i učitelé mají žádoucí
spravedlivé vedřiny téměř denně. Jen dotyční
horliví a vyučování nenasytní ředitelové bloudí
odpůldne prázdnými učebnami, proklínajíce ne-
jen parný červenec, ale i všechny vynálezce
teploměrů dohromady a krom nich i všetečné no-
viny, které věru teď do všeho strkají nos.
Ulehl jsem na uádhernou otomanu, abych
uvážil, jak začit. Zdřiml jsem při tom, což se mi
stává pokaždé, když po obědě o všelikých zá-
važnostech uvažuji, a tím jsem se k činu posilnil.
Vysrkl jsem potom číši kávy, a — bych
opět mluvil s nevydaným českým Büchmannem
— „zažehl jsem vonné havanna“, tak zvané
„havanna poslanecké“, pětihaléřové. A konečně
tedy jsem povolal Stáňu do své úřadovny. Vlídně,
mírně, dobrácky, jako bych mu tam chtěl dáti
desítihalíř.
Na stole přede mnou ležela hromádka zmí-
něných výbušných a zápalných objektů.
„Stáňo,“ počínám shovívavě, „především
věz, že se ti nie nestane, když povíš pravdu.
K čemu pak sis pořídil tyhle nebezpečné věci?“
Snědá tvář Stáňova podlila se krví a tím za-
temnila se ještě víc. Očekával jsem výraz ka-
jíený, ale zmýlil jsem se. Stáňova tvář jevila
hněv, téměř zuřivost.
Stáňa
Stáňův
13
article
„To jistě zas vyčenichal Bolehlav!“ vyhrkl.
„Ten zrádce!“
Popletl mne trochu tou prudkostí. V zásadě
měl pravdu, avšak já — jako soudce jehoa
nikoli Bolehlavův — nesměl jsem toho doznat.
„Lhostejno, kterak jsem na to přišel, ale
pověz, k čemu to?
Žádná odpověď. Znám to. Teď bych byl
mohl kluka rozřezat, rozsekat, nepoví nic. Začal
jsem jinak. Chopil jsem se opatrně jedné té
ohněstrůjné drobotiny, prohlížel jsem ji, jako
by mne nesmírně zajímala, a otázal jsem se
jako maně:
„Zač je to?“
„Za krejcar,“ zněla rychlá odpověd.
„A kde jsi to koupil?“ pokračuji.
„U Böhma, na Ferdinandově třídě.“
Myslil jsem si to. Zatrac— Böhm! Samá
pyrotechnika, pořáde s tím je v novinách, má
toho plné výkladní skříně, za krejear by tím
vypálil vesnici — tohle jsou následky! Zakázat
by mu to měli! Až půjdu kolem, však mu na-
dám. Známe se dávno, nějakých třicet let, mohu
mu nadat. Takovým klukům prodávat fajrverkyl
No, počkejl
„Ale co jsi s tím chtěl? Víš, že ti dom
nie takového netrpím, že mi to nesmíš vypouštět,
zapalovat —
„Já nechtěl doma,“ zněla zarputilá odpověd
„Tak? A snad ve škole?
„Ani ve škole.
„A kde pak tedy, ke všem čertám? Aby
sis oči vypálil! Kde?
Žádná odpověd.
„A tuhle patrony! Co pak s nimi, když
nemáš revolver?“
„Revolver měl přinést Švejcárek.
Vlastně nevím, zda řekl Švejcárek nebo
Švajer, Švorčík nebo Švarcer, ale tak nějak to
znělo. Lhostejno, kdo, ale tu je spojenec, spi-
klenec — co pak u dasa kluci chtěli? Snad
nemají tajný spolek? Snad nechtějí na vojnu —r
A sotva jsem toto pomyslil, vzniklo ve mně
hrozné tušení.
Bolehlavův
Böhm
Zatrac
Švejcárek
Švajer
Švorčík
Švarcer
Ferdinandov třída
14
article
Teď jsem uchopil pravici syna svého, jako
činívám vždy, což málokdy se mine s účinkem,
a hladě mu dlaň a hledě mu pevně v oči táži se
„Nechtěli vy jste jít na pomoc Rusům
Div že klukovi nevypadly oči z jamek, jak
je na mne vyvejřil. Zíral z nich nesmírný úžas
nad tím, kterak jeho tajemství odhaleno. Uhodl
jsem!
„A kam pak jste chtěli jít?“ pokračuji p
niti nalezené.
„Do Číny...“ vydechl Stáňa.
„Vidíš, Stáňo, za to bys dostal ve škole
pětku ze zeměpisu. Zaponci nejsou v Číně. Sice
bys konečně mohl přes Čínu, ale Čína je ne-
utrální až posud, aspoň na papíře. V Číně by
vás sebrali. Ano, kdybyste šli na pomoc Žapon-
cům, nevšimla by si vás Čína, ale poněvadž
byste chtěli pomáhat Rusům, sebrali by vás
v Číně a zle by to dopadlo. — Kudy pak jste
tam chtěli?
„Suezským průplavem.o
„Dobrá, a kdo pak by vám dal peníze n
cestu?“
„Máme peníze.“
„Vidiš, kluku ošemetná, máš na cestu do
Číny a na každou čtvrtku kreslicího papíru t
musím dát pokaždé tři krejcary! Kolik máš?
„Sedmdesát haléřů, a Švejcárek má ko
„Sedmdesát haléřů! A jak jsi jich nabylr
runu
„Nekupoval jsem si ve škole v přestávkách
housku.
Tu to máte! Pak nemají být kluci chudo-
krevní, když si utrhují od úst, aby měli na cestu
do Číny.
„A kdypak jste chtěli do té Číny?“
„V sobotu odpoledne, po škole, nebo bu-
dou-li zas vedřiny zítra, tedy už zítra.-
Zpropadené vedřiny! Dobře měli ti ředite-
lové, že nedávali vedřiny. Klukům se pak za-
mane do Číny! A Bolehlav vyčenichal munie
v čas.
„A vlastně mně pověz, Stáňo, jak vám to
připadlo?
Rus
Stáňa
Čína
15
article
„Protože Rusové pořád prohrávají.“
Není pochyby, zámysl byl šlechetný. Cíl sic
trochu veliký, snad příliš veliký na slabé sily
Stáňovy a Švejcárkovy, ale pomáhati slabým je
krásná věc.
„A kde jsi to všechno o těch Rusech četl?“
„V ,Obrazovém zpravodaji“,“ doznává Stáňa.
Proto kluk nosí trojky domů, že čte míst
mluvnice a počtů a zeměpisu Obrazového zpra-
vodaje! Však už mi to nesmí přes práh.
„Na Žaponce chcete se slepou patronou!“
„To mělo být na znamení Rusům, že jd
pomoe.
„Pak už vám zbyla jen jediná ostrá; kam
by stačilal
„Tou bych zastřelil jenerála Kuroki.-
Bezděky zachránil jsem žaponskému gene-
ralissimu život. Jak ty kluky znám, byli by ho
zastřelili.
„A ty bengálské sirky? A ty nepromokavé?“
„Byli bychom vypalovali na řece Jalu, ab
Zaponci myslili, že jsou to strážné ohně Rusů.“
Na mou duši, hotový válečný plán. Skor
mi teď bylo líto, že jsem tuto obezřele chysta-
nou výpravu zmařil. Kluk se mohl vrátit jako
jenerál s doživotní pensí — mohlo s ním být
po starosti.
„Poslyš, Stáňo, zatím zůstaň doma,“ hovo-
řím přátelsky. „Počkej, až budou dva svátky.
pak pojedeme na ty Žaponce spolu. A ty tak
rád taliány — dnes večer tedy půjdeme spolu
na taliány. A tohle to smetí nepatří nikam jinam
než do pece — —.
Vzehopil jsem se, na nic jiného nemysle.
než jak se co nejrychleji zbaviti nebezpečné mu-
nice, spěchal jsem do kuchyně, kde se na zítřel
pomalu vyvářely dršťky, otevřel jsem dvířka —
a marš tam se vším.
V nejbližším okamžiku ozval se výbuch —
Zkrátka, zejtra nebyly dršťky. Zejtra tu by
kamnář a stavěl novou plotnu.
Zatracená vojnal
Rus
Stáňův
Švejcárkův
Ruse
Stáňa
Bezděk
Skor
Jal
17
article
Ze zivota přímořského městečka napsal A. Sědoi
Ze zivota přímořského městečka napsal A. Sědoi
Moře bylo po včerejší bouři tiché, pokojné
a hladké jako zreadlo. Zdálo se, že si chce p
úsilovné a bouřlivé práci oddechnout a zalenoši
si pod teplými paprsky slunce, svítícího s jas
ného, úplně bezoblačného nebe. V zátoce sem
tam se kymácel celní parník a loudavě se po-
hybovaly rybářské loďky se spuštěnými plach
tami, Řecké a turecké plachetní lodi, očekáva
jíce nakládání a vykládání, stály nehybně a bez
života. Na parnících bylo též ticho, jenom na
dvou z nich bujel život: z „Itala“ a „Fran-
cesco“ vykládali vesničané olej a ořechy,
v útroby Angličana „London“ nakládali pšenici
V přístavě bylo nudno. Blížilo se k poledni
V lodním úřadě celním bylo, díky zátiší, také
nudno. V sousedním pokoji hrál lodní dohlížite
s velitelem jednoho z parníků v šachy. Ob
držel již dvakrát šach králi a hluboce uvažova
o následujícím tahu. Zakrytým oknem se do
bývaly ven se žalostným bzukotem dvě šedé
velké mouchy.
Do lodní úřadovny vešel se starostlivým
vzezřením v přístavě dozor konající policejn
úřadník a pozdraviv se s lodním dohlížitelem
rychle promluvil: „Dovolte, Potře Vasiljeviči
abych užil vašeho felefonu.
„Prosím.
Policejní úřadník počal zvonit.
„Spojte s policejním ředitelstvím ... De
kuji... Přihlašte ku přístroji Vladimíra Sergě
jeviče... Mluví přístavní dozorce ... Mám čes
sdělit, že právě agent paroplavby „Silfida“ ob
držel od velitele parníku „Prevornyj“ následujíe
telegram: „Prevornyj“ přibude ve 2 hodiny
Oznamte policii....“ „Jak?... Ne? . ..
Lodní dohlížitel naslouchal a ustrnul s po
zdviženou v ruce královnou.
Italos
Fran
Angličan
London
Vasiljevič
Vladimíra Serg
Ob
18
article
„Již žádné podrobnosti... Právě tak ..
K službám... Mám v přístavě všechno v po
řádku... K službám... V každém případo
dlužno očekávati gubernátora. . . K službám.
Policejní úřadník, otočiv se na podpatku
vyšel z pisárny. K telefonu popošel lodní do-
hlížitel.
„Slečny, spojte mě s celnicí . . . Přivolejt
k telefonu správce ... Karel Germanovič?.
Právě agent paroplavby „Silfida“ obdržel o
velitele „Prevorného“ telegram o tom, že parník
přijede ke druhé hodině. V telegramu prosí, aby
se to oznámilo policii. Právě službu konající
strážník mluvil v naší úřadovně telefonem s poli-
cejním ředitelstvím. Soudě z rozhovoru, očekává
se nenadálý příjezd gubernátora. Policejní ře-
ditel se rozhodl ozdobiti „Silfidu“ ku příjezdu
„Prevorného“ koberci a obléci strážníky v nov
uniformy... Co?... Ve dvě hodiny ... Ne-
myslíte, že ne gubernátor, ale náčelník celníh
okresu? V telegramu to bylo řečeno temně
Mám nařídit dohližitelům, aby se čistěj
oblékli?... Dobrá . ..
Lodní dohližitel přerušil a sečkav chvíli
zazvonil opět.
„Spojte mne, slečny, s okresním soudem.
Děkuji pěkně... Zavolejte k telefonu úřadník
Utkina... Jseš to ty, Váňo?... Překrásné ..
Hle, bratře, prokaž mi službu... Buď dobrým
a hezkým švakrem, zanech na chvíli svou práci
a seběhni k mé ženě... Máš to dva kroky. Řekni
Máše, aby mně poslala do úřadovny co nejdříve
parádní uniformu a klobouk... Proč? . . . Zdá
se, že očekáváme gubernátora. Ale může být
i nějaká nenadálá revise... „Prevornyj“ —
ve 2 hodiny, přístaviště paroplavby „Silfida“ . .
Co2 Nevím. .. Chystá se uvítání... Koberce ..
Germanovič
Váňa
Máša
19
article
Ale? Nevím, nevím... Tak, uniformu a klo
bouk?... Ano ...
Nudící se lodní úřadovna oživla. Pon
ožilo i přístaviště. Objevili se metaři. Zdvihl se
prach. S nábřeží padaly do moře melounové
pomerančové slupky, sláma, třísky, ořechove
skořepiny a všelijaké smetí.
Kluci, chytající s nábřeží ryby, byli vy
hnáni a vrozpacích běhali s udičkami a nalove
nou drobotinou s místa na místo. Všelikého
druhu otrhanci a podezřelé obecenstvo bylo vy-
zváno, opustit území přístavu a vzdálit se, kan
jim libo. Okolo přistaviště „Silfidy“ horlivě myl
dláždění a rychle ubírali pytle a bedničky se
zbožím a nakládali bečky s olejem, které za-
tarasovaly vehod. Mezi tím hřmotným klusem
přijel nákladní vůz a svalil eelou horu koberců.
Strážníci na čas zmizeli a objevili se na svých
stanovištích v nových uniformách. Na dvoře cel-
nice holili se a čistili celní dohlížitelé.
Telefon třeštil v úřadovně každou chvíli
Lodní dohlížitel skoro ani neodeházel od pří
stroje.
„Kdo mluvi? Městská rada? Nevím, nic ne
vím... Ano „Prevornyj“ ke druhé hodině ..
Ano. Chystá se uvítání... Koberce .. . To nen
naší prací. Celnici do toho nic není. Obraťlese
na kancelář policejního ředitele: tam to musej
lépe vědět... Eh, už mně jazyk zabolel . ..
Za chvíli byl opět volán ku přístroji
„Kdo? Agafja Petrovna? Buďle zdráv..
Velmi příjemno... Mohou dámy býti přítomny
uvítání? Nevím, na mou duši, nevím ... Pravi
se, že gubernátor... Dovolte, lépe je ku poli-
cejnímu ředitelovi... O panel...“ „Kuzmenko
vyčistil jsi uniformu? Boty jsi vycídil? Knoflíky
jscu všechny na místě? Dobře. Stůj u telefonu
a všem odpověz, že zde nejsem, že jsem odje
do celnice za službou a že na lodním úřadě nen
ničeho známo ...
Pon
Agafja
Kuzmenko
20
article
Když se blížila ustanovená hodina, šedivý
skladník, sloužící přístavišti „Silfidy“, přemění
se a přijal neobyčejný a slavnostní vzhled.
Okolo skladníka na několik stop bylo vymeten
a posypáno pískem. Ve vnitřním průchodě byly
rozloženy souměrně do válců shrnuté koberce
a u každého válce byl postaven člověk, aby na
dané znamení špinavá podlaha se proměnila
v nádherný, různokvětý povrch. Policejní úřad
ník čile přiběhl, zkoumajícím zrakem prohled
všechny přípravy a ještě čileji někam odběhl
Agent „Silfidy“ stál u samé vody, opřen o zá
bradlí, a prohližel binoklem daleký obzor ote
vřeného moře. Dokud činil svá pozorování, cídi
mu sluha boly.
„Přinesli mi z města frak a naškrobeno
košili?“ tázal se agent.
„Přiběhla Chvěňka, frak přinesla a pro ko
šili běžela do prádelny.
„Čert aby je vzal, proklaté,“ vyhrkl agent
neodírhuje očí od binoklu.
„Proč pak na to Olga Vlasjevna dříve
dohledla?
„A to já nevím,“ flegmaticky odpovědě
sluha.
V lodním úřadě ráz na ráz ozýval se zvonel
telefonu a stereotypní řeč dohlížitele Kuzmenky
„Voni vodjeli do celnice, a my bez nich nie ne
víme a nevidíme, jestli gubernatýr, anebo ňák
jiná vosoba ... To vám povídám, že nám nen
známo . ..
Asi o půl druhé doklátil se do přístavo
prázdný kočár a zastavil se.
„Co je?“ důvěrně se tázal přispěvší poli
cejní úřadník.
„Od purkmistra v příčině příjezdu,“ d
stojně odpověděl kočí.
„Dobrá. Popojeď trochu do zadu a čekej.
Za nějakou chvíli přibyl do lodního úřadu
celní inspektor. Za ním nesl voják opatrně zá
vitek, ze kterého trčel kord. Spatřivše předsta-
veného dohlížitelé, vypjali se jako struny.
„Není ještě vidět „Prevornyj?“ tázal se in
spektor.
„Ještě ne, Vaše Excellence“
„Máte vše v pořádku?
„Právě tak, Vaše Excellence.
„Až se parník na obzoru ukáže, tak m
ohlašte.
Chvěněk
Olga Vlasjevna
Kuzmenko
21
article
„Slyšíme, Vaše Excellence.“
„Budu v úřadovně lodního dohlížitel
Je tam?“
„Zajisté. Holí se, Vaše Exeellence.
Inspektor vešel do úřadovny.
Pomalounku se naplňoval přístav obecen
stvem. Vozkové bez ustání přiváželi z měst
k agentuře „Silfidy“ dámy a pány v parádniei
uniformách.
Za chvíli vešel do lodní úřadovny strážník
a oznamoval: „Pan starosta přijel .. . Pan pošt
mistr přijel... Z okresního soudu přijel pa
předseda . ..
„Neni vidět parník?
„Ještě ne, Vaše Excellence, není vidět.
„Můžeš jít.
„Slyším, Vaše Excellence.
„Tak, vy myslite, Petře Vasiljeviči, že t
bude spíše gubernátor, a ne představený našeho
okresu?“ tázal se inspektor lodního dohlížitele
„Myslím. Vždyť v okresní kanceláří sed
náš Poljakov. Ten by nám jistu poslal umluveny
telegram.-
„Ano, ano, pro mne, ať to je,“ ozval se in
spektor. „Ale může být, že jede někdo z kon
uomí komory. Nějaká nenadálá révise.
„Bůh to ví!“ vzdychl lodní dohlížitel
„Mám všechno v pořádku, ať si revidujou, ja
chtějí.“
„Ano, ano, je to nějak divné, nějaké pře
kvapení,“ více pro sebe si vzdychl inspektor.
Do úřadovny vletěl, jako podpálený, agen
„Silfidy“, a ani si nevšimnuv udiveného inspek
tora, běžel přímo k telefonu a začal zuřivě
zvonit.
„Číslo 181, Vachramějev ... Co nejdříve
prosím. Jestli pak mně už pošlete tu naškrobe-
nou košili? Aby vás všechny čert sebral! Tr
báby v domě a ani za groš pořádku. Poslala
Poslala. Co mně je do toho, že's poslala . ..
Agent zuřivě přerušil proud a utíraje ruká
vem čelo, vyběhl z úřadovny.
„Taky má horečku, rozčiluje se!“ ušklí
se inspektor.
„Mh... Teď asi mnozí nemají mozek n
místě. To není maličkost, nenadálá revise,“ od
pověděl lodní dohlížitel.
„Pan policejní ředitel se všemi řády př
jel,“ ohlašoval strážník.
Vozka
Vasiljevič
Poljakov
23
article
„Není vidět parník?
„Není, Vaše Excellence.
„Opozdil se, Prevornyj,“ ano, opozdil se.
Zdá se, že to není nejlepší - parníků. Pohodlí
málo a je hřmotný. Je to divné, že tak vysoce
postavená osoba si vybrala tento parník,“ za-
myslil se inspektor.
„A možná, že naschvál.
„To je možné, to je velmi možné. Já jsem
v každém případě v celnici nařídil, aby po scho-
dech natáhli červenou cestičku.
„Reditel gymnasia se stuhami přijel.?
„Dobrá. Odejdi... Poslyšte, Petře Vasil-
jeviči, jestli pak to nejede správce učebního
okresu? Jinak, proč by se ředitel namáhal a
stuhy oblékal? Jest pravdě podobné, že je na-
před zpraven... Je to přesný člověk, nadarmo
se nebude vyrušovat z klidu.
„Pro mně, možná, že to tak je ...
Brzy bylo v přístavě těsno. Nádherně oble-
čené dámy a úřadní osoby zaujaly volná místa
u zábradlí. Každý nově přibyvší se lvářil velmi
udiveně, uviděv zde takovou blýskající se spe-
lečnost. Ozývaly se tu všelijaké řeči
„Tak je to jisté, že jede gubernátor a n
správce učebního okresu?
Prevornyj
Petr Vasil
24
article
„Nevím. Nic určitého nevim.
„A vy, Vladimíre Petroviči, nevite?
„Také nevím . ..
„Proč jste zde?
„Oznámili telefonem... Víte, nevítat, byl
by nevhodné!“
„Mluví se, že bude následovat nenadálá
revise.
„To ví bůh... Podobá se to pravdě...“
„Proč by jinak dělali z příjezdu tajemství?“
„U nás je všechno správné, ať si revidují.
„A jak je to divné, nenadále, bez ozná-
mení . ..
„A vždyť se říká, že policie obdržela
telegram.
„Od koho
„Od nějakého svého člověka.“
„Jenom policie? To není ani trochu
taktní . ..
„Tlupou úřadních osob a dam prodírala se
špinavá, zpocená holčice s naškrobenou košilkou
a mířila v agentův pokoj. Odtud ihned se rozlehl
zuřivý křik: Řekni Olze Vasiljevně, že jí té ko-
šile do smrti nezapomenu. Celý dům převrátím
nohama vzhůru. To jí řekni . ..
Všichni hleděli v tu stranu, kde se voda
slévala s blankytem.
Moře bylo jako dříve tiché a jako zrcadlo
a jenom rybáři jako dříve brázdili svými loďkami
tichou hladinu. U samého přístavu v průzračné
hlubině bleskotaly se stříbrné rybky.
Petrovič
Olga Vasiljevna
25
article
Minulo půl hodiny. Dámy začaly být netrpě-
livými. Z pokojíku vyšel agent ve fraku a v bělo-
sněžné košilce a neobyčejně galantně se po-
klenil obecenstvu. Pak se přitiskl na zábradli a
nepohnutě se díval binoklem.
„Opozdil se parník?“ tázala se jedna
z dam.
„Ano, dnes s malounkým opozděním,“ li
bezně odpověděl agent.
„Pro jakou příčinu?
„Dosud nevím, milostpaní. Až příjde.
všechno se dovíme . ..-
„Vaše parníky se vždyeky opozďují.
„Není možno!
Když byly 2 hod. a 10 minut, všechno se
teskně zamlčelo. Všechny omrzelo čekat
všichni se nudili. U přístaviště zaržali starostovy
koně, zapřažené do kočáru pro gubernátora.
Policejní úřadník se divně nějak ošíval.
Zarachotila drožka, ještě někoho z města
přivezší. S chrámové věže snesly se tři od-
měřené, zdlouhavé údery. Odněkud z daleka
zahučela tovární trouba ...
Na tvářích všech zračila se nevýslovná
nuda. Uplynulo ještě pět minut.
„Jede!“ slavnostně prohlásil agent. „Kou
se ukázal . ..
Vše pojednou ožilo a jaksi se rozčililo
Dámy začaly upravovat toilettu a klobouky. Muži
natahovali na vše strany krky. Nedlouho na t
přišel do přístavu i inspektor celnic, také v pa-
rádní uniformě. Hned jej obklopili.
„Vy, Karle Germanoviči, máte všechn
znát. Kdo jede?
„Nevím, mes dames, čestné slovo, nevím.
„Gubernátor? Správce? Revisor?
„Ujišťují vás — nevim.
Kou
Germanovič
26
article
„Když to je tak a proč je toto všechno?“
„Nelze, služba ... Co, je „Prevornyj“ ješte
daleko
Všichni znovu se zahleděli na moře. Obry
parníku se přibližoval a trochu rostl, nechávaje
za sebou pruh dýmu. Současně se vzmáhalo
vlnění uprostřed čekajících. Agent s binoklem
na očích zkameněl.
„To je divné,“ brumlal si pro sebe, „v prrn
třídě je prázdno ..
„No, co? Vidíte někoho? Je to někdo vá-
žený?“ nalehaly na něho dámy.
„Ne... Dosud nikohc ... Velitel . . . to je
pomocník . ..
„On bude uvnitř asi v kajutě.“
Parník se stále a stále přibližoval. Již se
mohli cestující rozeznávat na palubě. Bylo to
obyčejné obecenstvo. Nějaký pán ve slaměném
klobouku zamával šátkem. S přístavu mu týmž
odpověděli
„Počkejte!“ rozlehlo se v zadu v přísta
višti. „Rozstupte se, pánové!
Po špínavé zemi se rozkutálely válce k-
berců.
Na palubě parníku nastalo též vzrušení.
Velitel a jeho dva pomocníci s udivením hleděli
na přístav, krčili rameny, něco mezi sebou mlu-
vili, kroutili hlavami a opět krčili rameny.
Parník jako těžká, ohromná massa se vali
na přístav. Rozlehlo se zapísknutí.
„Vyhoďte provazy,“ zněl rozkaz
„Jest
Parník se zastavil. Uprostřed cestujících na
palubě zdvihl se ruch.
„Můstkyl
„Jestl
Úřadní osobnosti a dámy netrpělivě sou-
střeďovali své pozorování na dvéře první třídy.
Agent „Silfidy“ vystoupil v před a vzal na se
vznešené vzezření.
„Zavolejte na parník policii. Jest třeba ai
dvou nebo tří strážníků,“ křičel velitel.