ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 57be58d0-7135-11dc-a568-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 49, place 4
1 masthead
10. července 1904
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha „Národních Listů
4 masthead
k čislu 189.
5 masthead
Strana 9.
6 article Zmařená výprava.
Zmařená výprava. (Z vypravování utýraného Jatíka.) Všem čtenářům denních listů českých, všen oněm, kdož s netrpělivostí „lepší věci hodnou“ — jak zní peruté úsloví v nevydané posud sbíree českého Büchmanna — kdož tedy s netrpělivost svrchu naznačenou sledují válečné zprávy s bo- jiště na dalekém východě, aspoň všem oněm. kdož přes všechny jízlivosti žlutého tisku za- hraničného i domácího sympatisují se slovan- skými bratry Rusy — všem by v minulých aneb nejblíže příštích dnech byl spadl kámen se srdce, všichni by byli z hluboka vydechli a všichni by byli s uspokojením zvolali: „Konečně tedy!“ Slibovaly totiž minulé nebo nejbliže příšt dny naprostou změnu situace na dějišli válečném. Schylovaloť se k tomu, abych mluvil jasněji, že stísněným a do nedávna nepřetržitě couvajícím sborům ruským vytrhne a přitrhne na pomo dobrovolný sbor český. Osudnou náhodou, bobužel, výprava tato byla zmařena. A tak tísně ným a do nedávna couvajícím zápasníkům re ským nezbude než aby sami nějak se vypořádali s úskočným žlutým plemenem, které na těžko- pádného velikána ruského podniklo útok přímo opiči. Arei velikán ten měl být lépe připraven.
Rus
7 article
Byl jsem nesmírně překvapen, když jsem zvěděl, že ohništěm, z něhož má vyšlehnouti plamen vítězného, třeba poněkud dobrodružného tažení válečného, jest „vlastní můj dům“, kte- réžto obrazné rčení zase jest vyňato ze zmíněné již sbírky perutých úsloví nevydaného českého Büchmanna. Nemámť žádného domu a pořád ještě jsem příslušníkem oné žebrácké kasty, za- hrnuté v hromadný název nájemníků a vyssávane sveřepými majetníky domů, kteří však jsou témčí našimi soutrpiteli, anobrž je zase vyssává ne- křesťanskými daněmi vždy lačný, nenasycenýa věčně nenasytný erár. Ba, mám-li mluviti upřímně, raději bych měl půl milionu v jistých, bezpečných papírech, než sebe krásnější dům za sto tisíe.
8 article
Překvapující novinu přinesl mi starší můj syn Bolehlav, v němž, budiž Bohu žalováno, je skoro kus policajtské nátury. Přes tu chvíli totiž vykonává „domovní prohlídku“ v šuplíku mlad- šího bratra svého, Stanika, a nosem svým po mně zděděným pročmuchává všechny jeho kouty. Přitěžující okolnost shledávám v tom, že tak činí pokaždé za nepřítomnosti Stanikovy; kterážto nepřítomnost však jemu zas je okolností ulehčující, neboť, kdyby Staník byl doma, po- stavil by se na odpor těmto prohlídkám, a to na odpor velmi zuřivý, a vznikla by z toho rvačka. Rvaček pe' naprosto nemiluji. Jsou mi odporny v lokálkách denních listů, vždy tak rozšlapaných a mnohomluvných, stále totéž opakujíeích, jsou mi tím protivnějši pod vlastní střechou. Musí-li to již být, tedy si spotřebu na domácích rvačkách obstarám sám, dokonale a svědomitě. Vstoupil jednoho z minulých dnů starší mů. syn do mé pracovny a podávaje mi přehoušlí ně jakého smelí oznamoval: „Koukej, otče, eo jsem našel v šuplík Staníkově!“ —Jeho pohled jevil skoro zděšení. Však nále taky byl podle toho. Byly to především dvě pa- trony revolverové, a na první pohled jsem po- znal, že to nejsou patrony z mého revolveru. kterýž má kalibr devitimilimetrový, nalezené však byly jen sedmimilimetrové. Jedna byla ostrá, druhá na slepo naplněná. Bylo tu dále pě patronek ptačích, do flobertky šestimilimetrové, tak zvaných „dunstů“, nabitých brůčky jako mák; byla tu krabička nepromokavých sirek, do větru a deště, tak zvaných „sturmzünder“, a byma tu otypečka prskavých zápalek, sršících po zapálení déšť jisker, asi tak čtvrt minuty trvající, a bylo tu konečně deset sirek bengálských, s ne- foremnými tlustými hlavičkami, které za tmy hoří pěkným plamenem červeným a zeleným.
bůh Staník Staníkův
9 article
Zkrátka, byl to malý pyrolechnický sklad. Nález ten i mne zarazil. Viděl jsem, kterak všechno napomínání jest marno, kterak i všechny minulé tresty tělesné „vyzněly“ na plano. Nebot Staník téměř ode chvile, když „jest rozum bral“ — a vlastně to byl nerozum — nejvášnivěji mi- leval sirky. Nejen že ohořelé hlavičky s nesmír- nou zálibou chroustal, ba i opálená dřívka po žíral, ale kde jen se dopídil sirky celé, hned j škrtal a zraky jen jen mu plály, když se ohníček rozbřeskl. S úžasem vídal jsem v tom zárodek osudné pyromanie, manie velmi nebezpečné, práskal jsem kluka, kdykoli jsem ho dopadl se sirkou v ruce třeba ohořelou. Mladý stromek se má ohýbat, učí všichni zahradníci a po nie obrazně taky pedagogové, a já tedy ohýbal mladý ten stromek přes kolena a sekal, abyen z něho pyromanii vypráskal. A pojednou, když jsem se dávno domníval že vychovavací metoda má došla výsledků žá- doucích, takovýto objev!
10 article
Jaká pomoc, bylo nutno přikročit k ví- slechu. Doznávám upřímně, že věru mně působ každý takovýto výslech skoro více rozpaků nesnází, než vyslýchanému. Nebo to je taky vče metody a cviku, ale hlavně metody. Věru každý budoucí otec by měl ahsolvovati „preparandu“, kurs učitelský, vychovatelský, aby pak věděl, jak s dětmi a na děti. Vždyť zkušení odbornici tvrdi — a snad i právem — že i professorům by ne- škodil takový kuis, aby věděli, jak s dětmi. Dnes je kluk školákem páté třídy obecné, pořád ještě dítětem, stále se učí, kterak vlastně se má učit, a učitelé skutečně ho učí. A zejtra již je studentem primánem, parvistou, sice pořád ještě dítětem, ale pojednou se před ním objevi profesor, který ve výši svého mračnopozoru nemá ani pojmu o „učení“, alebrž počne jak docent na universitě, a nešťastný kluk, není-li to kluk již v nátuře školome a biflant, zpitomí tím profesorrkým pathosem jak ovce, zvrlačí, učen se mu znechutí.
11 article
Nie naplat, výslech musil být. Snažím se vždy, abych zachoval chladno krov. A snažím se poctivě, abych mluvil k citu, k srdci. Žel Bohu, na konec svezu se v místa do- cela jiná, opačná, kde je sice citu taky dost, ale žádné srdce. Tentokráte však umínil jsem si na- prosté opanování sebe sama, ovládání, slíbil jsem si, že budu působiti jen morálně a že se nedopustím žádného násilí na těle inkvisitově. Nesvedu-li co po dobrém, po zlém sotva. O, věřte. není lehko být otcem, hlavně však otcem vy- slýchajícím, kárajícím, trestajícím. Dětská duše je nám sice mechanika nejbližší, ale nejnezná mější, nejnevyzpytatelnější. Toho dne, kdy jsem hodlal přikročiti ku „přípravnému vyhledávání“, přál jsem si ze srdce, aby školní vyučování trvalo co nejdéle. přes poledne, do večera, abych měl dosti času k vlastní přípravě; ba, přál jsem si, aby se m Stáňa ze školy ani nevrátil, jaká tréma mne po- padala. Netušilť jsem, kterak blízko jest k usku- tečnění přání mého; netušil jsem, kterak se již již schylovalo k tomu, abych syna svého mlad- šího políbil na dobrou noc ještě dnes, snad ještě i zítra, ale pak abych ho nespatřil nikdy již, nebe za dlouhou až dobu, buď válečnou slávou pokry tého, buď beznohého, bezrukého — jako in validu. Neboť — Díky Bohu, navrátil se domů. Nemohl jsem se odhodlati k výslechu hned před obědem. Zkazil bych mu chuť, a jestliže snad otcové naši kdysi mohli si právem přáti abychom jedli méně — s námi otci nynějším jest pravý opak. Naše děti šmahem jsou chudo- krevny. „Jen ať hodně jedí!“ radí vám každý doktor. „Hodně jíst, aby sesílily!“ Můj ty Bože. snesli bychom jim vše, ale můžeme je cpáti jal husy slejškami?
Nesveda Stáňa Bož
12 article
Je tedy svatou povinností otce každého, aby svým dětem oběde nekazil, sic by měly krve ještě o půl žejdlíku méně. Odložil jsem výslech na dobu pozdější. Času měl jsem k tomu dost, mohl jsem si vybrat pří- hodnou chvili, neboť mi Stáňa oznámil, že má odpůldne vedřiny. Ode dne totiž, kdy noviny při- nesly zprávičku o některých ředitelích, že z ouřadní horlivosti strkají teploměry do sklepů a do studen, aby rtuť nelezla tak zbrkle vzhůru a vyučování odpolední tím netrpělo — ode dne toho visí teploměry na svých místech, konaji svou povinnost, a školáci i učitelé mají žádoucí spravedlivé vedřiny téměř denně. Jen dotyční horliví a vyučování nenasytní ředitelové bloudí odpůldne prázdnými učebnami, proklínajíce ne- jen parný červenec, ale i všechny vynálezce teploměrů dohromady a krom nich i všetečné no- viny, které věru teď do všeho strkají nos. Ulehl jsem na uádhernou otomanu, abych uvážil, jak začit. Zdřiml jsem při tom, což se mi stává pokaždé, když po obědě o všelikých zá- važnostech uvažuji, a tím jsem se k činu posilnil. Vysrkl jsem potom číši kávy, a — bych opět mluvil s nevydaným českým Büchmannem — „zažehl jsem vonné havanna“, tak zvané „havanna poslanecké“, pětihaléřové. A konečně tedy jsem povolal Stáňu do své úřadovny. Vlídně, mírně, dobrácky, jako bych mu tam chtěl dáti desítihalíř. Na stole přede mnou ležela hromádka zmí- něných výbušných a zápalných objektů. „Stáňo,“ počínám shovívavě, „především věz, že se ti nie nestane, když povíš pravdu. K čemu pak sis pořídil tyhle nebezpečné věci?“ Snědá tvář Stáňova podlila se krví a tím za- temnila se ještě víc. Očekával jsem výraz ka- jíený, ale zmýlil jsem se. Stáňova tvář jevila hněv, téměř zuřivost.
Stáňa Stáňův
13 article
„To jistě zas vyčenichal Bolehlav!“ vyhrkl. „Ten zrádce!“ Popletl mne trochu tou prudkostí. V zásadě měl pravdu, avšak já — jako soudce jehoa nikoli Bolehlavův — nesměl jsem toho doznat. „Lhostejno, kterak jsem na to přišel, ale pověz, k čemu to? Žádná odpověď. Znám to. Teď bych byl mohl kluka rozřezat, rozsekat, nepoví nic. Začal jsem jinak. Chopil jsem se opatrně jedné té ohněstrůjné drobotiny, prohlížel jsem ji, jako by mne nesmírně zajímala, a otázal jsem se jako maně: „Zač je to?“ „Za krejcar,“ zněla rychlá odpověd. „A kde jsi to koupil?“ pokračuji. „U Böhma, na Ferdinandově třídě.“ Myslil jsem si to. Zatrac— Böhm! Samá pyrotechnika, pořáde s tím je v novinách, má toho plné výkladní skříně, za krejear by tím vypálil vesnici — tohle jsou následky! Zakázat by mu to měli! Až půjdu kolem, však mu na- dám. Známe se dávno, nějakých třicet let, mohu mu nadat. Takovým klukům prodávat fajrverkyl No, počkejl „Ale co jsi s tím chtěl? Víš, že ti dom nie takového netrpím, že mi to nesmíš vypouštět, zapalovat — „Já nechtěl doma,“ zněla zarputilá odpověd „Tak? A snad ve škole? „Ani ve škole. „A kde pak tedy, ke všem čertám? Aby sis oči vypálil! Kde? Žádná odpověd. „A tuhle patrony! Co pak s nimi, když nemáš revolver?“ „Revolver měl přinést Švejcárek. Vlastně nevím, zda řekl Švejcárek nebo Švajer, Švorčík nebo Švarcer, ale tak nějak to znělo. Lhostejno, kdo, ale tu je spojenec, spi- klenec — co pak u dasa kluci chtěli? Snad nemají tajný spolek? Snad nechtějí na vojnu —r A sotva jsem toto pomyslil, vzniklo ve mně hrozné tušení.
Bolehlavův Böhm Zatrac Švejcárek Švajer Švorčík Švarcer Ferdinandov třída
14 article
Teď jsem uchopil pravici syna svého, jako činívám vždy, což málokdy se mine s účinkem, a hladě mu dlaň a hledě mu pevně v oči táži se „Nechtěli vy jste jít na pomoc Rusům Div že klukovi nevypadly oči z jamek, jak je na mne vyvejřil. Zíral z nich nesmírný úžas nad tím, kterak jeho tajemství odhaleno. Uhodl jsem! „A kam pak jste chtěli jít?“ pokračuji p niti nalezené. „Do Číny...“ vydechl Stáňa. „Vidíš, Stáňo, za to bys dostal ve škole pětku ze zeměpisu. Zaponci nejsou v Číně. Sice bys konečně mohl přes Čínu, ale Čína je ne- utrální až posud, aspoň na papíře. V Číně by vás sebrali. Ano, kdybyste šli na pomoc Žapon- cům, nevšimla by si vás Čína, ale poněvadž byste chtěli pomáhat Rusům, sebrali by vás v Číně a zle by to dopadlo. — Kudy pak jste tam chtěli? „Suezským průplavem.o „Dobrá, a kdo pak by vám dal peníze n cestu?“ „Máme peníze.“ „Vidiš, kluku ošemetná, máš na cestu do Číny a na každou čtvrtku kreslicího papíru t musím dát pokaždé tři krejcary! Kolik máš? „Sedmdesát haléřů, a Švejcárek má ko „Sedmdesát haléřů! A jak jsi jich nabylr runu „Nekupoval jsem si ve škole v přestávkách housku. Tu to máte! Pak nemají být kluci chudo- krevní, když si utrhují od úst, aby měli na cestu do Číny. „A kdypak jste chtěli do té Číny?“ „V sobotu odpoledne, po škole, nebo bu- dou-li zas vedřiny zítra, tedy už zítra.- Zpropadené vedřiny! Dobře měli ti ředite- lové, že nedávali vedřiny. Klukům se pak za- mane do Číny! A Bolehlav vyčenichal munie v čas. „A vlastně mně pověz, Stáňo, jak vám to připadlo?
Rus Stáňa Čína
15 article
„Protože Rusové pořád prohrávají.“ Není pochyby, zámysl byl šlechetný. Cíl sic trochu veliký, snad příliš veliký na slabé sily Stáňovy a Švejcárkovy, ale pomáhati slabým je krásná věc. „A kde jsi to všechno o těch Rusech četl?“ „V ,Obrazovém zpravodaji“,“ doznává Stáňa. Proto kluk nosí trojky domů, že čte míst mluvnice a počtů a zeměpisu Obrazového zpra- vodaje! Však už mi to nesmí přes práh. „Na Žaponce chcete se slepou patronou!“ „To mělo být na znamení Rusům, že jd pomoe. „Pak už vám zbyla jen jediná ostrá; kam by stačilal „Tou bych zastřelil jenerála Kuroki.- Bezděky zachránil jsem žaponskému gene- ralissimu život. Jak ty kluky znám, byli by ho zastřelili. „A ty bengálské sirky? A ty nepromokavé?“ „Byli bychom vypalovali na řece Jalu, ab Zaponci myslili, že jsou to strážné ohně Rusů.“ Na mou duši, hotový válečný plán. Skor mi teď bylo líto, že jsem tuto obezřele chysta- nou výpravu zmařil. Kluk se mohl vrátit jako jenerál s doživotní pensí — mohlo s ním být po starosti. „Poslyš, Stáňo, zatím zůstaň doma,“ hovo- řím přátelsky. „Počkej, až budou dva svátky. pak pojedeme na ty Žaponce spolu. A ty tak rád taliány — dnes večer tedy půjdeme spolu na taliány. A tohle to smetí nepatří nikam jinam než do pece — —. Vzehopil jsem se, na nic jiného nemysle. než jak se co nejrychleji zbaviti nebezpečné mu- nice, spěchal jsem do kuchyně, kde se na zítřel pomalu vyvářely dršťky, otevřel jsem dvířka — a marš tam se vším. V nejbližším okamžiku ozval se výbuch — Zkrátka, zejtra nebyly dršťky. Zejtra tu by kamnář a stavěl novou plotnu. Zatracená vojnal
Rus Stáňův Švejcárkův Ruse Stáňa Bezděk Skor Jal
16 title
Telegram.
17 article Ze zivota přímořského městečka napsal A. Sědoi
Ze zivota přímořského městečka napsal A. Sědoi Moře bylo po včerejší bouři tiché, pokojné a hladké jako zreadlo. Zdálo se, že si chce p úsilovné a bouřlivé práci oddechnout a zalenoši si pod teplými paprsky slunce, svítícího s jas ného, úplně bezoblačného nebe. V zátoce sem tam se kymácel celní parník a loudavě se po- hybovaly rybářské loďky se spuštěnými plach tami, Řecké a turecké plachetní lodi, očekáva jíce nakládání a vykládání, stály nehybně a bez života. Na parnících bylo též ticho, jenom na dvou z nich bujel život: z „Itala“ a „Fran- cesco“ vykládali vesničané olej a ořechy, v útroby Angličana „London“ nakládali pšenici V přístavě bylo nudno. Blížilo se k poledni V lodním úřadě celním bylo, díky zátiší, také nudno. V sousedním pokoji hrál lodní dohlížite s velitelem jednoho z parníků v šachy. Ob držel již dvakrát šach králi a hluboce uvažova o následujícím tahu. Zakrytým oknem se do bývaly ven se žalostným bzukotem dvě šedé velké mouchy. Do lodní úřadovny vešel se starostlivým vzezřením v přístavě dozor konající policejn úřadník a pozdraviv se s lodním dohlížitelem rychle promluvil: „Dovolte, Potře Vasiljeviči abych užil vašeho felefonu. „Prosím. Policejní úřadník počal zvonit. „Spojte s policejním ředitelstvím ... De kuji... Přihlašte ku přístroji Vladimíra Sergě jeviče... Mluví přístavní dozorce ... Mám čes sdělit, že právě agent paroplavby „Silfida“ ob držel od velitele parníku „Prevornyj“ následujíe telegram: „Prevornyj“ přibude ve 2 hodiny Oznamte policii....“ „Jak?... Ne? . .. Lodní dohlížitel naslouchal a ustrnul s po zdviženou v ruce královnou.
Italos Fran Angličan London Vasiljevič Vladimíra Serg Ob
18 article
„Již žádné podrobnosti... Právě tak .. K službám... Mám v přístavě všechno v po řádku... K službám... V každém případo dlužno očekávati gubernátora. . . K službám. Policejní úřadník, otočiv se na podpatku vyšel z pisárny. K telefonu popošel lodní do- hlížitel. „Slečny, spojte mě s celnicí . . . Přivolejt k telefonu správce ... Karel Germanovič?. Právě agent paroplavby „Silfida“ obdržel o velitele „Prevorného“ telegram o tom, že parník přijede ke druhé hodině. V telegramu prosí, aby se to oznámilo policii. Právě službu konající strážník mluvil v naší úřadovně telefonem s poli- cejním ředitelstvím. Soudě z rozhovoru, očekává se nenadálý příjezd gubernátora. Policejní ře- ditel se rozhodl ozdobiti „Silfidu“ ku příjezdu „Prevorného“ koberci a obléci strážníky v nov uniformy... Co?... Ve dvě hodiny ... Ne- myslíte, že ne gubernátor, ale náčelník celníh okresu? V telegramu to bylo řečeno temně Mám nařídit dohližitelům, aby se čistěj oblékli?... Dobrá . .. Lodní dohližitel přerušil a sečkav chvíli zazvonil opět. „Spojte mne, slečny, s okresním soudem. Děkuji pěkně... Zavolejte k telefonu úřadník Utkina... Jseš to ty, Váňo?... Překrásné .. Hle, bratře, prokaž mi službu... Buď dobrým a hezkým švakrem, zanech na chvíli svou práci a seběhni k mé ženě... Máš to dva kroky. Řekni Máše, aby mně poslala do úřadovny co nejdříve parádní uniformu a klobouk... Proč? . . . Zdá se, že očekáváme gubernátora. Ale může být i nějaká nenadálá revise... „Prevornyj“ — ve 2 hodiny, přístaviště paroplavby „Silfida“ . . Co2 Nevím. .. Chystá se uvítání... Koberce ..
Germanovič Váňa Máša
19 article
Ale? Nevím, nevím... Tak, uniformu a klo bouk?... Ano ... Nudící se lodní úřadovna oživla. Pon ožilo i přístaviště. Objevili se metaři. Zdvihl se prach. S nábřeží padaly do moře melounové pomerančové slupky, sláma, třísky, ořechove skořepiny a všelijaké smetí. Kluci, chytající s nábřeží ryby, byli vy hnáni a vrozpacích běhali s udičkami a nalove nou drobotinou s místa na místo. Všelikého druhu otrhanci a podezřelé obecenstvo bylo vy- zváno, opustit území přístavu a vzdálit se, kan jim libo. Okolo přistaviště „Silfidy“ horlivě myl dláždění a rychle ubírali pytle a bedničky se zbožím a nakládali bečky s olejem, které za- tarasovaly vehod. Mezi tím hřmotným klusem přijel nákladní vůz a svalil eelou horu koberců. Strážníci na čas zmizeli a objevili se na svých stanovištích v nových uniformách. Na dvoře cel- nice holili se a čistili celní dohlížitelé. Telefon třeštil v úřadovně každou chvíli Lodní dohlížitel skoro ani neodeházel od pří stroje. „Kdo mluvi? Městská rada? Nevím, nic ne vím... Ano „Prevornyj“ ke druhé hodině .. Ano. Chystá se uvítání... Koberce .. . To nen naší prací. Celnici do toho nic není. Obraťlese na kancelář policejního ředitele: tam to musej lépe vědět... Eh, už mně jazyk zabolel . .. Za chvíli byl opět volán ku přístroji „Kdo? Agafja Petrovna? Buďle zdráv.. Velmi příjemno... Mohou dámy býti přítomny uvítání? Nevím, na mou duši, nevím ... Pravi se, že gubernátor... Dovolte, lépe je ku poli- cejnímu ředitelovi... O panel...“ „Kuzmenko vyčistil jsi uniformu? Boty jsi vycídil? Knoflíky jscu všechny na místě? Dobře. Stůj u telefonu a všem odpověz, že zde nejsem, že jsem odje do celnice za službou a že na lodním úřadě nen ničeho známo ...
Pon Agafja Kuzmenko
20 article
Když se blížila ustanovená hodina, šedivý skladník, sloužící přístavišti „Silfidy“, přemění se a přijal neobyčejný a slavnostní vzhled. Okolo skladníka na několik stop bylo vymeten a posypáno pískem. Ve vnitřním průchodě byly rozloženy souměrně do válců shrnuté koberce a u každého válce byl postaven člověk, aby na dané znamení špinavá podlaha se proměnila v nádherný, různokvětý povrch. Policejní úřad ník čile přiběhl, zkoumajícím zrakem prohled všechny přípravy a ještě čileji někam odběhl Agent „Silfidy“ stál u samé vody, opřen o zá bradlí, a prohližel binoklem daleký obzor ote vřeného moře. Dokud činil svá pozorování, cídi mu sluha boly. „Přinesli mi z města frak a naškrobeno košili?“ tázal se agent. „Přiběhla Chvěňka, frak přinesla a pro ko šili běžela do prádelny. „Čert aby je vzal, proklaté,“ vyhrkl agent neodírhuje očí od binoklu. „Proč pak na to Olga Vlasjevna dříve dohledla? „A to já nevím,“ flegmaticky odpovědě sluha. V lodním úřadě ráz na ráz ozýval se zvonel telefonu a stereotypní řeč dohlížitele Kuzmenky „Voni vodjeli do celnice, a my bez nich nie ne víme a nevidíme, jestli gubernatýr, anebo ňák jiná vosoba ... To vám povídám, že nám nen známo . .. Asi o půl druhé doklátil se do přístavo prázdný kočár a zastavil se. „Co je?“ důvěrně se tázal přispěvší poli cejní úřadník. „Od purkmistra v příčině příjezdu,“ d stojně odpověděl kočí. „Dobrá. Popojeď trochu do zadu a čekej. Za nějakou chvíli přibyl do lodního úřadu celní inspektor. Za ním nesl voják opatrně zá vitek, ze kterého trčel kord. Spatřivše předsta- veného dohlížitelé, vypjali se jako struny. „Není ještě vidět „Prevornyj?“ tázal se in spektor. „Ještě ne, Vaše Excellence“ „Máte vše v pořádku? „Právě tak, Vaše Excellence. „Až se parník na obzoru ukáže, tak m ohlašte.
Chvěněk Olga Vlasjevna Kuzmenko
21 article
„Slyšíme, Vaše Excellence.“ „Budu v úřadovně lodního dohlížitel Je tam?“ „Zajisté. Holí se, Vaše Exeellence. Inspektor vešel do úřadovny. Pomalounku se naplňoval přístav obecen stvem. Vozkové bez ustání přiváželi z měst k agentuře „Silfidy“ dámy a pány v parádniei uniformách. Za chvíli vešel do lodní úřadovny strážník a oznamoval: „Pan starosta přijel .. . Pan pošt mistr přijel... Z okresního soudu přijel pa předseda . .. „Neni vidět parník? „Ještě ne, Vaše Excellence, není vidět. „Můžeš jít. „Slyším, Vaše Excellence. „Tak, vy myslite, Petře Vasiljeviči, že t bude spíše gubernátor, a ne představený našeho okresu?“ tázal se inspektor lodního dohlížitele „Myslím. Vždyť v okresní kanceláří sed náš Poljakov. Ten by nám jistu poslal umluveny telegram.- „Ano, ano, pro mne, ať to je,“ ozval se in spektor. „Ale může být, že jede někdo z kon uomí komory. Nějaká nenadálá révise. „Bůh to ví!“ vzdychl lodní dohlížitel „Mám všechno v pořádku, ať si revidujou, ja chtějí.“ „Ano, ano, je to nějak divné, nějaké pře kvapení,“ více pro sebe si vzdychl inspektor. Do úřadovny vletěl, jako podpálený, agen „Silfidy“, a ani si nevšimnuv udiveného inspek tora, běžel přímo k telefonu a začal zuřivě zvonit. „Číslo 181, Vachramějev ... Co nejdříve prosím. Jestli pak mně už pošlete tu naškrobe- nou košili? Aby vás všechny čert sebral! Tr báby v domě a ani za groš pořádku. Poslala Poslala. Co mně je do toho, že's poslala . .. Agent zuřivě přerušil proud a utíraje ruká vem čelo, vyběhl z úřadovny. „Taky má horečku, rozčiluje se!“ ušklí se inspektor. „Mh... Teď asi mnozí nemají mozek n místě. To není maličkost, nenadálá revise,“ od pověděl lodní dohlížitel. „Pan policejní ředitel se všemi řády př jel,“ ohlašoval strážník.
Vozka Vasiljevič Poljakov
23 article
„Není vidět parník? „Není, Vaše Excellence. „Opozdil se, Prevornyj,“ ano, opozdil se. Zdá se, že to není nejlepší - parníků. Pohodlí málo a je hřmotný. Je to divné, že tak vysoce postavená osoba si vybrala tento parník,“ za- myslil se inspektor. „A možná, že naschvál. „To je možné, to je velmi možné. Já jsem v každém případě v celnici nařídil, aby po scho- dech natáhli červenou cestičku. „Reditel gymnasia se stuhami přijel.? „Dobrá. Odejdi... Poslyšte, Petře Vasil- jeviči, jestli pak to nejede správce učebního okresu? Jinak, proč by se ředitel namáhal a stuhy oblékal? Jest pravdě podobné, že je na- před zpraven... Je to přesný člověk, nadarmo se nebude vyrušovat z klidu. „Pro mně, možná, že to tak je ... Brzy bylo v přístavě těsno. Nádherně oble- čené dámy a úřadní osoby zaujaly volná místa u zábradlí. Každý nově přibyvší se lvářil velmi udiveně, uviděv zde takovou blýskající se spe- lečnost. Ozývaly se tu všelijaké řeči „Tak je to jisté, že jede gubernátor a n správce učebního okresu?
Prevornyj Petr Vasil
24 article
„Nevím. Nic určitého nevim. „A vy, Vladimíre Petroviči, nevite? „Také nevím . .. „Proč jste zde? „Oznámili telefonem... Víte, nevítat, byl by nevhodné!“ „Mluví se, že bude následovat nenadálá revise. „To ví bůh... Podobá se to pravdě...“ „Proč by jinak dělali z příjezdu tajemství?“ „U nás je všechno správné, ať si revidují. „A jak je to divné, nenadále, bez ozná- mení . .. „A vždyť se říká, že policie obdržela telegram. „Od koho „Od nějakého svého člověka.“ „Jenom policie? To není ani trochu taktní . .. „Tlupou úřadních osob a dam prodírala se špinavá, zpocená holčice s naškrobenou košilkou a mířila v agentův pokoj. Odtud ihned se rozlehl zuřivý křik: Řekni Olze Vasiljevně, že jí té ko- šile do smrti nezapomenu. Celý dům převrátím nohama vzhůru. To jí řekni . .. Všichni hleděli v tu stranu, kde se voda slévala s blankytem. Moře bylo jako dříve tiché a jako zrcadlo a jenom rybáři jako dříve brázdili svými loďkami tichou hladinu. U samého přístavu v průzračné hlubině bleskotaly se stříbrné rybky.
Petrovič Olga Vasiljevna
25 article
Minulo půl hodiny. Dámy začaly být netrpě- livými. Z pokojíku vyšel agent ve fraku a v bělo- sněžné košilce a neobyčejně galantně se po- klenil obecenstvu. Pak se přitiskl na zábradli a nepohnutě se díval binoklem. „Opozdil se parník?“ tázala se jedna z dam. „Ano, dnes s malounkým opozděním,“ li bezně odpověděl agent. „Pro jakou příčinu? „Dosud nevím, milostpaní. Až příjde. všechno se dovíme . ..- „Vaše parníky se vždyeky opozďují. „Není možno! Když byly 2 hod. a 10 minut, všechno se teskně zamlčelo. Všechny omrzelo čekat všichni se nudili. U přístaviště zaržali starostovy koně, zapřažené do kočáru pro gubernátora. Policejní úřadník se divně nějak ošíval. Zarachotila drožka, ještě někoho z města přivezší. S chrámové věže snesly se tři od- měřené, zdlouhavé údery. Odněkud z daleka zahučela tovární trouba ... Na tvářích všech zračila se nevýslovná nuda. Uplynulo ještě pět minut. „Jede!“ slavnostně prohlásil agent. „Kou se ukázal . .. Vše pojednou ožilo a jaksi se rozčililo Dámy začaly upravovat toilettu a klobouky. Muži natahovali na vše strany krky. Nedlouho na t přišel do přístavu i inspektor celnic, také v pa- rádní uniformě. Hned jej obklopili. „Vy, Karle Germanoviči, máte všechn znát. Kdo jede? „Nevím, mes dames, čestné slovo, nevím. „Gubernátor? Správce? Revisor? „Ujišťují vás — nevim.
Kou Germanovič
26 article
„Když to je tak a proč je toto všechno?“ „Nelze, služba ... Co, je „Prevornyj“ ješte daleko Všichni znovu se zahleděli na moře. Obry parníku se přibližoval a trochu rostl, nechávaje za sebou pruh dýmu. Současně se vzmáhalo vlnění uprostřed čekajících. Agent s binoklem na očích zkameněl. „To je divné,“ brumlal si pro sebe, „v prrn třídě je prázdno .. „No, co? Vidíte někoho? Je to někdo vá- žený?“ nalehaly na něho dámy. „Ne... Dosud nikohc ... Velitel . . . to je pomocník . .. „On bude uvnitř asi v kajutě.“ Parník se stále a stále přibližoval. Již se mohli cestující rozeznávat na palubě. Bylo to obyčejné obecenstvo. Nějaký pán ve slaměném klobouku zamával šátkem. S přístavu mu týmž odpověděli „Počkejte!“ rozlehlo se v zadu v přísta višti. „Rozstupte se, pánové! Po špínavé zemi se rozkutálely válce k- berců. Na palubě parníku nastalo též vzrušení. Velitel a jeho dva pomocníci s udivením hleděli na přístav, krčili rameny, něco mezi sebou mlu- vili, kroutili hlavami a opět krčili rameny. Parník jako těžká, ohromná massa se vali na přístav. Rozlehlo se zapísknutí. „Vyhoďte provazy,“ zněl rozkaz „Jest Parník se zastavil. Uprostřed cestujících na palubě zdvihl se ruch. „Můstkyl „Jestl Úřadní osobnosti a dámy netrpělivě sou- střeďovali své pozorování na dvéře první třídy. Agent „Silfidy“ vystoupil v před a vzal na se vznešené vzezření. „Zavolejte na parník policii. Jest třeba ai dvou nebo tří strážníků,“ křičel velitel.