ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 5472f7d0-7108-11dc-b5a3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 46, place 9, org 2, work 2
1 masthead
17. ledna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
3 masthead
k čislu 17.
4 masthead
Strana9
5 article Štěpánova omluva
Štěpánova omluva Noznali jsme ochotnějšího, úslužnějšího obětavějšího člověka nad přitele Štěpána Bačkoru, mladíka slušných mravů, zdrželivého chování a vždy úzkostlivě uvažujícího, zda v tom či onom případě vykonal svoji povinnost. Ale neznali jsme taky člověka, klerý by byl tonul ve větších a skoro zoufalých rozpacích, když mu naprosto nebylo možno, aby vyhověl přání nějakému, ať je pronesl kdokoli. Odvedli nám některého kamnráda na vojnu. Kamarád, rozumí se, často potřeboval peníze, medlo ke komu se měl ucbýlit, než ke svým bývalým kamarádům stavu občanského? Tak psával kamarád brzy tomu, brzy onomu z ná o zlatku, o dvě, dle toho, jak bylo čí srdce měkké a kapsa hluboka. Ale když nás všechny vystřídal a všem nám svědomitě podle abecedy ulehčil, a když taky uhodl, že by další navrtáván nás bylo marné a zbytečné, obracel se jen už ke Štěpánu Bačkorovi. Nemíval vždy Bačkora hotových, ano, velmi často nemíval, ale oslyšet kamaráda, bojujícího za vlast — ne, toho uči- niti nemohl a nedovedl. Vem kde vem, Bačkora si vypůjčil, a vypůjčené „panenky“ sám do- nášel do dělostřeleckých kasáren na Pohořelci. Myslím, tenhle příklad postačí. Kdo půjčuje ze svého, až mu konečně nic nezbude, a kdo pak ještě se zadlužuje, aby mohl dále půjčovat, je jistě člověk srdce dobrého, šlechetného, plný soucitu, altruista nejvzornější. Neboť sluší po- věděti, že Štěpán Bačkora své dluhy platil, vždy a správně. Není však jisto, že vždy také dostnl, co sám půjčil. Ba, pokud se týče pohledávek jeho u členů armády, možno s jistotou říci, že se s nimi neshledal a sotva kdy shledá.
Štěpánův Bačkora Pohořelec
6 article
Ale za to, když byl vyzván k něčemu, čemu vyhověti nemohl! Jak byl Štěpán Bačkora ne- šťastný. Kterak se omlouval a co vše snažil se uvésti, aby na něm neulpělo podezření, že vy- hověti nechtěl. Jen to ne, jen to nel Zachoval se z té doby list, jejž napsal strýci svému, polesnému kdesi na Železných horách, kterýž jej pozval na domácí ples u sebe v maso- pustní neděli r. 188*. Strýe polesný měl několik dcerušek, a poněvadž mu bylo obtížno vozitije ze zapadlé končiny své do sálu někam do Chru dimi nebo do Německého Brodu nebo do Čáslavi pořádal dcerám a jejich přítelkyním co rok do mácí ples v myslivně. Praktikanti, adjunkti lesn byli tanečníky, ale ježto počet jich nestačil, při- zváno vždy ještě několik tanečníků přespolních taky z Prahy. A mezi těmi býval synovec poles- ného Štěpán prvním. Nebylo maličkosti vyjeti si na ples kdes na Železných Ilorách. Do Čáslavi nebo do Chru- dimi dostal se člověk po dráze, odtud však bylo ještě asi čtyři nebo půlpáté hodiny cesty vozem nebo po saních, bylo-li sněhu dost. Poslal strýe povozy nebo sáně, poslal taky kožich, ale s ji- stými nepříjemnostmi přec jen bývala taková výprava spojena. Dvakrát již byl Štěpán Bačkora venku měl jeti potřetí. Tehda však opravdu nemohl, i sedl a v těžkých rozpacích psal milému strýei list.
Bačkora Zachoval Štěpán Železná hora německý Brod Čáslav Praha Chr
7 article
Tu jestt „Předrahý strýčkui Děkuji Vám ze srdce za milé pozvání na domácí Váš ples, který připadá letos na maso- pustní neděli. Loni, pamatuji-li dobře, byl o tý- den dříve — snad proto, že byl masopust kratší. Věřte mi, upřímně to pravim, odnikud jsem si neodnesl krásnějších vzpomínek, než od Vás ze zapadlé, zasněžené Vaší myslivny. To byl ideál nejen domácího plesu, ale plesu vůbec. Tak teplo, útulno bylo u Vás, docela jinak než tady na Žofíně, kde z těch plesů čiší ten velko- městský chvat, to tančení en gros: včera ples. dreska ples a zítra zase ples, a tak po celý týden a po celý masopust. Připadá mi to tak řemeslným, jakoby se tančilo od kusu. Je to jako veliká dodávka tance od rozličných lifrantů, od- váděná ve lhůtách, jako zásobování veškerého města křepčením, až nezbude ani párů zdravých noh. Kdežto u Vás ta milá útulnost! To vědomí, že myslivna Vaše, pohřížená celý rok jako ve snění, probouzí se jenom na jedinou noc k ne- vídanému, skvělému divadlu tanee, jako k ně- jaké oběti, a když k ránu ztichne hudba, upadne zase ctihodná Vaše budova ve staré snění. Po takovém plesu zbudou ve hlavě staré mýslivny — v černých jejích krovech a v rozložité lomene střeše — jenom tklivě vzpomínky ne ten šumný rej jediného dne v roce. Doznivání polek a val číků a starých čtverylek ukolébává ji v pohád kové snění — připadá mi, jakoby Vaše myslivna dovedla přemýšleti, vzpomínati.
Žofín Vaš
8 article
Ach, tím více litují, drohý strýčku, že s letošního Vašeho domácího bálu nemohu zúčast nit Věřte mi, nemohu, ačkoli bych tam s radost. zalelěl. A duchem jistě budu u Vás. Nenohu z mnoha příčin. Churavěl jsem poněkud, nějaký katarr průdušek, a lékař velmi důrazně mi doporučil, abych se šetřil, zvláště však abych se vyvaroval všelikého nastuzení. aby se choroba nevrátila — a pak prý by bylo hůře. Nejsem sice tak přílis úzkostliv o své zdravi — kdo pak někdy neměl katarr průdušek — ale eftím, že tentokráte musím uposlechnouti.
9 article
Mimo to, ač by jinak nerezhodovalo, kdyb nebylo té záležitosti zdravotní, musím se Ván zcela důvěrně přiznati, že jsem letos nějak finnněně vyčerpán. Měl jsem poslední dobou značná vydání, pořizoval jsem si mnoho nového prádla a šaty — šlo to hodně do peněz — ještě jiná, další vydání mne čekají. Pravda, měl jsem něco úspor a zbylo taky ještě něco, ale obávám se, abych dřív než se naději neocil se na dně. Šefovi nerad bych říkal o zálohu, milý strýčku. Domýšlím si něed na to, že za celou dobu své služby nikdy jsem od něho zálohy ne- požadoval — a v tom jsem snad z celého perso- nálu jediný. Tato okolnost mi taky v jeho očích velice prospívá, zvyšuje jeho důvěru ve mne. Je přesvědčen, že mám svoje příjmy a vydán v náležité rovnováze, a dal mi zas o novém roce na jevo, že mohu svoje postavení v jeho závod pokládati za bezpečné a zaměstnání u něho z životní povolání. Naznačil mi, že mi brzy zase polepší a že se mnou má jisté úmysly. Ba, do- konce mi řekl: Škoda, příteli, že nemám dcery. Lepšího zetě bych si nepřál. — Až se ve mně dech zatajil. Ale po všech těchto věcech tím méně se mohu odvážiti požáda' ho za půjčku. Krom toho však, drahý strýčku, ještě jedna okolnost by mi zabránila, abych se lelošního
10 article
Vašeho plesu účastnil. Umiňoval jsem si již loni — odjížděje od Vás — že budoucně odřeknu, ně mi to již tehdy způsobovalo mnoho nemilýeh pocitů a obav, abyste mne snad nevinil z ne- vděčnosti. Pozorovalt jsem loni, — a věřte mi. předrahý strýčku, že tu ze mne nemluví oby- čejná marnivost a domýšlivost — že jsem učini hlubší dojem na slečnu Růženku (ředitelovie než příležitostný tanečník. Dala mi to na jeve způsobem, že jsem nemohl býti v pochybách. kam směřuje. Loučila se se mnou tak tklivě v zadním (zeleném) pokoji, nemohla se od- trhnouti, a — zachovejte však v naprosté taj- nosti toto sdělení! — vyčkávala téměř, abyel jí uloupil hubičku. A když konečně musila od- jeti, řekla mi „na shledanou!“ — ale jakým zvukem! A její dobré oči se při tom zakalily Drahý strýčku, Růženka je zajisté děvče líbezné, hezké, prostomilé, dobře vychované, i věno prý má (sestřenka Pavlička svéřila mi, že patnáct tisíe po mamince), ale vše to musil mi zůstati lhostejným, neboť srdce mé již tehda bylo zadáno na vždy. Nuže, strýčku, uznáte jistě sám, že třeba tu vyhnouti se opětnému setkání. abych nevzbuzoval a neživil marných nadějí, jichž nelze uskutečniti. A že vidím jasně, toho mi dúkazem i malá zminka v posledním dopise se- střenky Pavličky. Připojilať k svým řádkům „post seriptum“: Přijď jistě, Pišto, Růženka s nemůže dočkati. Povězte, strýčku, zda mohu jednati lépe, než zůstanu-li doma?
Růženka Pavliček Pišta
11 article
Mimo to však, strýčku předrahý, nastává mi v poslední dny masopustu stěhování. Odejdu ze svého posavadního skrovného bytu, najal jsem jiný, větší, a budu míti hodně starostí s jeho zařizováním. Přivezou mi tam nábytek, musím rovnati, stavěti a přestavovati — víte dobře, že trvá chvíli, než člověk seřadí nábytek tak, aby ladně vyplňoval prostory, a taky účelně. Mnohdy to trvá celé neděle, ba, někdy teprv po roce shledáme, že původní rozestavení jest vadné Toto moje stěhování jest neodkladné, neboť zá- věrek masopustu spadá v jedno s termínem ná- jemným. Musím ve starém bytě učinit místo svému následníku, a v novém bude se taky malba opravovati, jeden pokoj zcela nově ma- lovati. V této roztržitosti a shonu nemohu se z Prahy vzdáliti. Konečně pak, předrahý strýčku, ještě jedn záležitost poutá mne na Prahu právě v den, kdy se pořádá Váš domácí ples — a probůh, ne- domnívejte se, že ji jenom předstírám, abyc se Vaší myslivně vyhnul.
Praha
12 article
Je mi osmadvacet let, strýčku milý, sna mi nezazlíte, že jsem se rozhodl oženiti se. A sňatek můj připadá právě na ma- sopustní neděli. Nehněvejte se, že jsem Vám o tom dříve nic nepsal. Nemohl jsem ani neboť byly jisté překážky, a hrozilo nám od ložení sňatku z příčiny těžké nemoci jedné velm vážené příbuzné mě nevěsty. V nemoci té nastal příznivý obrat, nic nám není v cestě. Moje Julč jest roztomilé děvče, dvacetiletá brunelka, a ne může se dočkati své vlastní mladé domácnosti nemůže se dočkati dne, až ji uvedu pod svoj střechu a rozbrnu před ní oponu milého toh útulku, jejž s láskou a s nejlepšími nadějemi pro ni a pro sebe připravují. Tímto lístem zvu Vás taky co nejupřímněj na svatbu, Vás i sestřenky. Bohužel, ježto máte v týž den domácí ples, sotva přijedote, a věřte, to mne bude boleti velice. Nikdy jsem si ne- mohl pomysliti, že byste právě Vy na mě svatbe scházel. Ale nešlo jinak. Nebylo lze odložiti oddavky — připomínám opětně nájemný kvartál který tu také rozhodoval. Její rodiče tak ustano- víli a Julča — jak řečeno — nemůže se dočkati. aby byla mladou paničkou. A pevně doufám, že ji tedy učiním šťastnou, spokojenou paničkou, a — jak již svět se točí — i blaženou ma- minkou. Vůli mám k tomu nejlepší, předrahý strýčku, a chci kráčeti ve Vašich stopách. Vaše domáenost, Váš rodinný život bude mi příkladem. Snažně Vás tedy prosím, drahý strýčku, abyste mi nezazlíval, že na letošní Váš domáci ples nepřijedu. Váš vděčný, upřímný synovee Štěpán. Vpsilou.
Julča Štěpán
13 article Pravý.
Pravý. Napsal Žoldo8 Láslo. Byla jednou jedna krásná a bohabojná dívka: Klára. Zrendlo, před nímž se česávala. často vyprávělo o její kráse dvěma starým střibr- ným svíenům, které stály na mramorovém toilet- ním stolku, avšak nikdy nic neviděly, protože se česávala ráno, kdy v nich nehořely svíčky tak byly slepě. Zreadlo tvrdívalo určitě, že dívka jest bilou labutí se zlatou korunkou na hlavě Když korunu rozpustí, vinou se kučery zlatými prameny po bílém peří; jakoby se rozzářily paprsky sluneční. Také řikávalo zreadlo, že má divka oči modré jako obloha za nejčistšího jar ního dne. A jakoby o kraj oblohy lokýtky se opí rali, vzhlížejí se v nich dva andílkové — tvá- řičky. Totiž v očích. A tato dvě líčka jsou je- dinký úsměv. Můj božínku, tak to může jen v nebi vypadati.
Klár Zrendlo Láslo
14 article
Když se procházela Klárka ve dne po za- hradé — ale to již zrcadlo nevyprávělo — kam jen upřela svůj andělský zrak, všady rozvirala poupala své kališky: domnivala se, že se to n ně usmívá sluneční paprsek. Když nadzvedla lehounce krajkovou sukénku a vkročila do po- tůčku, v trávě bublajícího, vlnky se o překot tla- čily kolem a perlíce se, strkaly se jedna přes druhou, která bude moci dříve polibiti nejmenš a nejbělejší nožku, jakéž kdy voda dosáhla. Kdy- koliv pak vyšla do zahrady, vždy bylo v měste bezvětří. Jakmile totiž vitr zpozoroval, že Klárk jest v zahradě, nechal práci rozdělanou, i když někde smetal na ulici prach nebo šustící listí, rychle ubihal k ni do zahrady. Objal štihlou postavu, a zaplaviv její třešňová ústa lásky- plnými polibky, šeptal jí vroucí vyznání do drob- ného ouška. A tak se s ní procházel v šťastné dvojici, dokud dívka neodešla zpět do zámku a nezavřela za sebou skleněné dvéře. Tu pře- skočil zahradní zeď a vzdorně hučel přes cele město až na druhý konec, řinče sklem v poulič- ních svítilnách a shazuje chodcům klobouky s hlavy. Tak byl vitr ztřeštěně zamilovaný. Jest zeela pochopitelno, že kolem takové krásné dívky točilo se mnoho nápadníků. Klárk však byla chýtrá a věděla, že se nemůže vzíi
Klárka Klárk
15 article
za bernou minci vše, co ji její ctitelé říkaji Věděla, že jest krásná, a věděla, že jest bohatá a oboje ji rmoutilo. „Neboť takto nemohu posouditi“ — myslí- vala si — „kteřý muž mne miluje pro mou krásu, který pro bohatství, a který mne má rád pro mne samu? Který by mne totiž měl rád i tehdy, kdybych byla chudá a kdyby — nede bože — nějaká nemoc mne zohyzdila? A teď právě bylo nutně třeba, aby poznala toho pravého. Předevčirem slavila osm- nácté narozeniny, a při té příležitosti žádali všíchni nápadníci o její ruku. Bylo tudiž nutno, aby Klárka se rozhodla Ježto si nechtěla vzíti za muže jiného, než onoho, kterýž by ji opravdu miloval pro ni samu, beze všech jiných ohledů: odešla do chrámu a vroucně se modlila, aby Pán ozářil světlou její duši. Když se takto modlila, dotkl se kdosi jemn jejího ramene. Obrátila se a hle, za ní stojí stará žebračka. „Cheeš poznati pravého?“ — tázala se žebračka. Klárka na ni upřela zrak. „Ovšem, proto se modlím“— odvětila tiše. vážně. „Já vím. A proto jsem přišla, abych ti zje- vila pravdu. Abych ti ukázala, který z tvých ná- padníků opravdu tě miluje. Avšak k tomu se musíš podvoliti dvěma zkouškám. „Jaké jsou ony dvě zkoušky?“ tázala se dívka, stále ještě klečíc. Žebračka pokrčila rameny: „První jest, že musíš pozbyti své krásy Musíš se státi ošklivou! Klárka se zachvěla. „Ošklivou mám býti? Já? Žebračka však se jen usmála- „Nestrachuj se, má holubičko, nezůstane ošklivou. Jen tak dlouho to potrvá, dokud bude zkouška. Potom obdržíš ode mne vodu, v té se umyješ a budeš se opět skvíti v nynější kráse.
Klárka
16 article
Zpozorovavši, že na ni dívka hledí nedůvě řivě, poznamenala: „Abys pak zatím uvěřila mým slovům, dám ti záruku, hled. A vyňavši z kapsy u zástěry oříšek, podal jej divce. „Hleď, tento oříšek jest hlavička mé vnučk Až ti dám po zkoušce vodu, a ty po ní skutečně nabudeš dřívější krásy, vrátíš mi ten oříšek jestliže však — o tom nemůže býti ovšem an řeči — voda ti nenavráti bývalé krásy, pak m nevrátiš oříšek a rozšlapeš ho. Tu se stane z me vnučky zelená rosička. Klárka se poznamenala křížem a vstala. „No, budiž“ — děla. — „Udělej mne tedy ošklivou, stařenko.) Potom, jakoby na něco zapomněla, tázala se chvatně: „A jaká bude ta druhá zkouška?“ „To potom uvidíš,“ odvětila žena. — „Za tím provedeme první! Podívala se dívce do oči a foukla jí na tváře „Už jest to. Až mne budeš potřebovati, jer zaklepej na oříšek. Klárku napadla jakási podivná tíseň: „Můj bože, což jsem se opravdu stala ošklivou? Žebračka však zmizela. Dívka ještě jednou poklekla a spčehala domů. Zahalile si tvář hustě složeným závojem aby nikdo neviděl, že jest ošklivá, dokud ještě sama nevěděla, jak vypadá. Jakmile se vrátilu do zámku, bylo její první, podívati se do zreadla. Jakmile přistoupila k zrcadlu, bylo slyšefi mocný praskot. Zroadlo, které tolikráte vyprávělo o jeji kráse dvěma starým, stříbrným svienům, puklo leknutím na sto kousků, když uvidělo, jak jest dívka pojednou ošklivá. Klárka nemohla se vi- děti ani v tom, ani v jiných zreadlech, kteráž byla v zámku; neboť, jak je vzala do rukou, aby se do nich podívala, rozlétla se na sto kousků.
Klárka
17 article
Když nemohla Klárka pohlédnouti na vlastní tvář, spěchala do zahrady, aby se otázala svého věrného přítele, větru, je-li skutečně ošklivá? Jakmile vykročila ze skleněných dveří na terasu. už tu byl vílr jako věrný pes. Ale — ku podivu — v nejbližším okamžiku utekl a přeskočil pře zahradní zeď. Venku, v městě pak se zvedla strašlivá vichřice. V rozhořčení shazoval vítr tašky se střech. Klárka klesla na lavičku v loubí a hořce zaštkala: „Zreadla se mně roztříštila, vítr mne již nelíbá: och, stala jsem se opravdu ošklivou!“ Zalím se sešli nápadníci, ktoréž Klárka ob jednala předešlého dne na dnešní odpoledne. aby jim sdělila své rozhodnuti, že ruku přijímu Nebohá dívka, jsoue si vědoma své ohyzdnosti. předstoupila před ně, smrtelně bledá. Domnívale se, že její ctitelé se ihned otočí na patě, jakmile spatří její tvář e nechají ji tam. Cítila, že by se hanbou propadla do země.
Klárka
18 article
Ctitelé pohlíželi v prvém okamžiku překva- peně, ba opravdu ulekaně na dívku. V nejbližs chvíli však — podivná věc — mnozí se jia usmívali právě tak, jako včera, neb kdykoliv pře tím. A někteří našli i lichotná slova- „Jak jste dnes svěží, Klárko! „Dnes jste ještě krásnější, Klárko, než jindyl „V jaké zázračné vodě se myjele, že jste tak krásná?“ A rozumi se, že všichni na ni upíral dychtivý zrak, řekne-li již konečně oblažující „ano“ „Ano, vaše jest má ruka, milý X. neb milý v. Klárka však nepronesla očekávaného slova Spletla si hlavu těmi poklonami, a domnívala se že snad žebračka si z ní stropila žert, nejspíše proto, aby na ní něco vylákala, a že je dnes právě tak krásná, jako byla dřive, Vždyť se ne našel ani jediný mezi jejími ctiteli, kterýž by ne chválil krásu její. Zrcadlo se také proto rozlétlo že nezpozorovalo žebračin žert, vítr pak jí utek proto, že byl smluven se žebračkou. Ech, tate zkouška se nezdařila!
Klárka
19 article
„Pánové,“ pravila rozechvěně svým etite- lům, „ani dnes ještě nemohu říci, kterému vě nuji své srdce! Přijďte zejtral Obrátila se na patě a nechala své ctitele odejíti v nejistotě a naději — s dlouhými nosy- Jeden z nich však — ohnivý, urozený mladík — kterýž tušil cosi za náhlou škaredostí dívčinou nevyšel ze zámku, ale skryl se za záclonou- Klárka pak netrpělivě zaklepala na oříšek. „Co poroučíš?“ tázala se stařena žebračk jež se ihned na zavolání objevila. Dívka vyhrkla: „Chtěla jsi vydírati!““ řekla jí vášnivě. „Děla jsi, že jsi mne učinila ošklivou. abych poznala, který mne miluje pro mne sa- mou a zatím jsi neučinila ničeho. Všichni moj ctitelové mně říkali, že jsem dnes ještě hezčí než jindy!“ Zebračka se podivně ušklíbla. „Hm, Klárko, to že ti řekli tvoji nápadnici Nu, však ty zejtra uslyšíš jejich pravé mínění Jest třeba pouze učiniti druhou zkoušku!“ „Jaká jest ta druhá zkouška?“ tázalas dívka nedůvěřivě. „Taková, miláčku, že se staneš najednou chudá. Dáš mi všecky své poklady, peníze, ma- jetek, klenoty. A až zojtra přijdou tvoji etitelové. přijmeš je v prostých, skrovných šatech, ve skrovném jednoduchém domku, v nějž proměním tvůj zámek. Učinila tajemný pohyb rukou, a z nádher- ného paláce stal se rázem prostý domek. Klárka se podívala na sebe, měla prosté, skoro chudičk šaty. „Nu, a teď,“ pokračovala žebračka, „zde máš zřeadlo: podívej se, jak jsi byla ošklivá.“ Dívka tam pohlédla a vykřikla. Byla sku tečně strašlivě ošklivá.
Obrátil Zebraček Klárka
20 article
„Ale byla jsi bohatá,“ vysvětlovala jí st- řena, „proto té shledávali všichni nápadníe krásnou. Zde máš vodu,“ okamžitě objevilo se před ni umývadlo ve vzduchu, „umyj se v ní a budeš opět tak zářně krásnou jako dříve!“ Klárka se rychle umyla, a pohlédnuvši do zreadla, hlasitě se zasmála radostí: byla opče tak krásná, jako před tím. Bílá labuť se zlatou korunou na hlavě. Oči měla opět modré jako obloha za nejčistšího jarního dne a dva andílkové se opět do nich usmívali. Kdyby se nebylo zrcadlo rozsypalo, mohlo by opět vyprávěti divy o její kráse dvěma starým stříbrným svícnům; v za- hradě by opět otvíraly květiny své kališky při pouhém jejím pohledu, kdyby ji nebyla žebračk zaklela. V potoce by se opět perlivě kupily vlnky kolem její nožky. A vítr by opět hřmotil městem, aby sem doběhl a objav štihlou postavu, líbai třešňová ústa a zamilovaně šeptal jí do ouška. Ach, Klárka byla opět krásná jako nebesko královstvíl Řeklo jí to i zrcadlo, i stará žebračka „Krásná jsi: ale jsi chudá!“ „A zůstanu již tak?“ tázala se Klárk úzkostlivě, ač by vlastně ráda byla dala své jmění, jen když se viděla v bývalé své kráse.
Klárka
21 article
Stařena hněvivě zahučela: „Kdežpak zůstaneš chudou, kdežpak! Opě jen pokud potrvá zkouška! A ostatně, vždyť ještě máš v záloze oříšek, hlavičku mě vnučky, to jes dostatečná záruka. Jen naň zaklepej a já ti při čaruji opět všecky tvé poklady! Žebračka zmizela, a druhého dne přišli že- nichové. Všichni ne, neboť někteří se vrátili již ve bráně, když uviděli na místě včerejšího ná- dherného zámku skrovničký domek. Ostatní však vešli do domku ze zvědavosti. Když spatřili dívku zářici opět bývalou krásou, zvolali nadšeně: „Och, Klárko, jak jste nádhernát“ „Ovšem,“ příjala je Klárka s čarovným úsměvem, „včera jsem byla ošklivá, ale byl jsem alespoň bohatá. Dnes sice jsem hezká. avšak“ — tu zhluboka vzdychla — „jsem chudá jako kostelní myš. Pozbyla jsem všeho svého jmění.“ A předstírajíe pohnuti, vrhla pátravé pohledy na nápadníky. Tu viděla pojednou, jak všichni právě tak vzdýchali jako ona, potom jeden p druhém chápal se klobouku, poroučel se a od cházel. Někteří, kteří měli čas promluviti, sna žili se omluviti se.
Klárka
22 article
„Můj bože, Klárka musí se teď sama ohle nouti po nějakém bohatém muži. A všichni se vytratili. Všichni až na jednoh Tento — ohnivý, urozený mladik — čekalaž ostatní odešli, potom předstoupil před dívku s rozjasněnou tváří: „Klárko, má nejdražší, zbožňoval jsem tě když jsi byla šťastná, miloval jsem tě i včera když jsi pozbyla krásy a zbožňuji tě dvojnáso dnes, kdy jsi opět krásná však chudá!“ Klárka v zapomenutí vrhla se mu do náručí „Konečně jsem našla pravého! Rychle se slavila svatba; však v chudobě neboť Klárka byla tak šťastná, že si ani ne vzpomněla, aby postrádala svého majetku. Chtěla žili jen pro svého ženicha, věnujíc mu všecku něhu svého srdce. Týden byla nesmírně šťastna Osmého dne vracela se právě z trhu s ko- šíkem na ruce; jakmile otevřela dvéře do pokoje. spatřila, že v celém bytě jest vše na ruby. Ze skřiní byly všechny věci, prádlo i šatstvo vyhá- zeny, zásuvky vytahány a obsah jejich zpře- vrácen. Pojednou se otevřel druhý pokoj a před ní stojí její muž. Hledí na ni zasmušile a roz- tržitě, jako člověk, jehož mysl jest cele zaujala jinou, mnohem důležitější prací. A suše pravi- „Kláro, kde jest ten — oříšek?“ ...Pofom, když stará žebračka — výměnou za ořišek — opět přičarovala jmění, zámeka všechno, pořádal mladý manžel v nádherných sálech bujně pitky a hody. Klára se zavřela do svých pokojů a nepřipustí k sobě po celičké dny nikoho, tím méně svého manžela. Poznala ho Z maďarštiny. již dosti.
Klárka Klára Pofom Klár
23 article „Spící virtuos“.
„Spící virtuos“. ffumoristické intermezzo. Napsal Václav Jan Široký Chladícím vánkem večera v podjeseni šíř se vůně posvícenská. Bílé domky rozložité vs B..., oděné nedávno v posvícenskou čistotu zahalují se v první nával večerních stínů jak chaloupky v pohádce. Je na večer o pěkné hodince! Kdo by se zdržel být toho času vesničanem a nevyužitkoval by jak náleží pěkné hodinky? Kdož by chtěl pohrdnouti tou usměvavou chvil- kou českého venkova? Jistě každý s radost zůčastní se oné manifestační schůze všech v hu moristickém vědění vycvikovaných a sbratřenýeh strýců ze vsi — A co víe! Skýtá se tu příležitost pokřápnout si s jejich paňmaminkami — ovšem že nesmí se při tom zapomenouti na růžolící dcerušku — „a pro ňákou hubičku nepsal kantor pisničku! „Křídlovka volá! Basa nadzdvihuje nohy — — musíš také !“ — Pavlíkem Květovic počalo škubat . . . jak otevřeným oknem zalétaly v jeho útulný poko- jíček zvuky troji hudby, že déle již nevydržel. „U Raunerů je nejveseleji a budou tam kollegové — tedy tam!“ Poopravil ještě svůj úbor a shasil lampu. Pavel Květ, bujarý představitel zdravim kr- picího vesnického studenta — prozatím na dvou- měsíční dovolené — chtěl dle moderni methody „žákovské“ užiti také jak náleží posledních chvilek okouzlující svobody prázdninové. Vždyť pozejtří musi zase do té „černé, za- prášené Plzně“ — — — — bohudik, že na- posled! Do hostince došel právě v nejlepší chvíli. Růzem přehledl situaci, a buď návalem spoko- jenosti nebo příbojem rozbouřené krve zapělsi svůj zamilovaný verš: V kole holčic je naselo lesem jak zvonců vřesných. takt hudby měrně je provádi v jásavých kruzích plesných
Václav Jan Pavlík Květův Rauner Pavel
24 article
Než v tom nenadálým šťouchnutím do zad byl ze svého parodování vyrušen. „A ty's tu již konečně — to je dost! Kde' byl tak dlouho — čekáme pořád — spustil vý- mluvný jurista Zdeníšek, obecně známý „Rudo- fous“ — je tu něco „feš“ pro tebe, víš a l secession. „Byl jsem zaměstnán. Právě jsem do- psal — — „Aá — to's zase dopsal nějaké říkání, abys jím mohl redaktora N. potrápit?1“ zavtipkoval Zdeníšek, neboť byl takto zbytečným reservním poručíkem, a aby svou praxi důstojnickou ne- zapomněl, často dosti hloupě vtipkoval. „O tom až jindy — ale kde je to „feč“?“ — „Hned, hned uvidíš, neni možno se protla- čiti — pomoz přece, brachu“ — a pan lajtnant- jurista dle osvědčené vojenské taktiky počal postrou kupou děvčat raziti průlom do hostin- ského pokojíka. Tam kolem okrouhlého stolu společnost vý- tečná — možno říci: tak trochu „Piekwickov- ská“. Jak Květa shledli, bylo hurá. Zejmena studenti. „Pěkně vítáme k nám, pane Květe! Bez vás se nám nějak pomalu táhne niť hovoru,“ za- čal pan kaplan Smrčka. Mluvil pomalu, jakoby sázel každé slovo, zejmena „pomalu táhne“ la- bužnicky a s šíbalským úsměvem „Dovoluji si předem seznámiti vás, zname- nitého osedlavatele Pegasa a jezdce na českém Parnasse — tuto se slečnami — Mařka, moje neteř, slečna Růženka, její přítelkyně — s ostatními se znátel Květ všecky znal a s úsměvem se s každou vítal — ale z nenuceného, téměř přátelského stisknutí ruky slečny Růženky jevil největší ra- dost.
Květa Smrčka Pegas Mařka Růženka
25 article
Nikdo toho ovšem nepozoroval, ani šíbalský „pan otec“ Zázvorský, ani jeho proziravá druhá- polovice. Tím méně staral se o fysiognomii Kvě- tovu nadějný malíř — portrétista Babor (ačkoliv mohl tím býti ve svém živlu), neboť sám s kající tváři vyhledával sblížení s mlynářovic Mařenkou — a Kilich s Šípkem byli právě zaměstnáni gramatickými příklady ženského rodu — patří- eími pod vzor „Aninka“ a „Boženka“. Proto mohl se náš Pavlík zcela nerušeně pohroužiti ve svoje usměvavé illuse. On, nadšený horlitel pro všecko moderní, najmě „secessní“ , ihned postřehl, že má zde krásnou represen- tantku této fáse, že má zde nejlepší příležitost k uskutečnění svých barvitých vidin, které do- sud duše jeho snila. Moderní účes černých, růží „maršanelou“ zdobených vlasů dodával oduševnělé tvářince slečny Růženky vzácného výrazu. Z pod prů- svitné, mušelinové látky dmula se narůžovělá něha vlnících se ňader a v té hloubce jejích očí skrývala se záře vzdálených výší hvězdných. Neobyčejně ladná její postava v plných for- mách, hlavně ale ono milé, opijivé kouzlo dív- čích sedmnácti jar, bez vší vyzývavé koketerie — okouzlilo Květa. Písní májového podvečera rozzvučelo se jeho dobré srdce — — — Něco, jak říkávalo „foš“ (ovšem, že žertem) dnes na vsi nalezl. Pro ten čas všecky humory i dobré vtipy váženého pana kaplana pozbyly proň obvyklého vnitřního uspokojení — nyní zvučela mu jen struna májové písně lásky a vonné květy prvního jara, plné světélkujíčích mušek, padaly v jeho- duši — Ačkoli se všemu smál, smál se proto, že se- smála tuké Ona.
Babor Mařenka Kilich Šípek Aninka Boženek Pavlík Růženka Květa
27 article
Rafičky nástěnných hodin v pokojíku do- putovaly právě na svém umouněném ciferníku k desátě stanici, když byla naše dobře seladěná společnost všeobecným „Pst!“ vyrušena. Všichni naši Piekwickovei tlačí se do sálu, zvědavi jsouce vidět a slyšet, co nastat má. Tam po dřívějším hlučném veselí a pronr- kavém výskotu zavládá nerušivé, polutelné ště- betání děvčat a chichtání hochů. Všichni jsou obráceni k jednomu bodu — k muzikantské palandě. Palanda je osiřelá. Jenom jediný, věrný muzikant dřimá na ní, obdařen jsa klidným spánkem spravedlivě „na- culených“. Všech osm ostatních obchází někde ve vsi po koláčích. A kdo je ten jediný zbylý muzikus? To je sám pan kapelník a chef „bandy dro- fovské“, obeeně známý „Venelik“. Ptejte se v celém plzeňském kraji na „Venelika“ —a poví vám každý desítiletý školák, který do ho- spody k muzice s tátou chodí — jaký on mu- zikant! Duší — tělem! A jak hodně tělem, a jenom někdy duší! To byste ho měli viděti, když lapí svoje housličky v hrsť — dá své „bandě“ znamení a spusti — — Nehrají potom jenom jeho housle, kobylka a pražec — hraje i celé jeho tělo — nahoru — dolů — semo — tamo. A ta jeho ruka! Ne na- darmo říkává náš starý pan učitel, že sám pan Kubelik si ho musí přijeti jednou důkladně pro- hlednout. Ale tak jsme se dali do povídání, že nás musí vytrhnouti hlučný dleskot sálem — (pardon,
kapelník Kubelik všeobecný „ pst Venelik