1
masthead
17. ledna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
5
article
Štěpánova omluva
Štěpánova omluva
Noznali jsme ochotnějšího, úslužnějšího
obětavějšího člověka nad přitele Štěpána
Bačkoru, mladíka slušných mravů, zdrželivého
chování a vždy úzkostlivě uvažujícího, zda
v tom či onom případě vykonal svoji povinnost.
Ale neznali jsme taky člověka, klerý by byl
tonul ve větších a skoro zoufalých rozpacích,
když mu naprosto nebylo možno, aby vyhověl
přání nějakému, ať je pronesl kdokoli.
Odvedli nám některého kamnráda na vojnu.
Kamarád, rozumí se, často potřeboval peníze,
medlo ke komu se měl ucbýlit, než ke svým
bývalým kamarádům stavu občanského? Tak
psával kamarád brzy tomu, brzy onomu z ná
o zlatku, o dvě, dle toho, jak bylo čí srdce
měkké a kapsa hluboka. Ale když nás všechny
vystřídal a všem nám svědomitě podle abecedy
ulehčil, a když taky uhodl, že by další navrtáván
nás bylo marné a zbytečné, obracel se jen už ke
Štěpánu Bačkorovi. Nemíval vždy Bačkora
hotových, ano, velmi často nemíval, ale oslyšet
kamaráda, bojujícího za vlast — ne, toho uči-
niti nemohl a nedovedl. Vem kde vem, Bačkora
si vypůjčil, a vypůjčené „panenky“ sám do-
nášel do dělostřeleckých kasáren na Pohořelci.
Myslím, tenhle příklad postačí. Kdo půjčuje
ze svého, až mu konečně nic nezbude, a kdo
pak ještě se zadlužuje, aby mohl dále půjčovat,
je jistě člověk srdce dobrého, šlechetného, plný
soucitu, altruista nejvzornější. Neboť sluší po-
věděti, že Štěpán Bačkora své dluhy platil, vždy
a správně. Není však jisto, že vždy také dostnl,
co sám půjčil. Ba, pokud se týče pohledávek
jeho u členů armády, možno s jistotou říci, že
se s nimi neshledal a sotva kdy shledá.
Štěpánův
Bačkora
Pohořelec
6
article
Ale za to, když byl vyzván k něčemu, čemu
vyhověti nemohl! Jak byl Štěpán Bačkora ne-
šťastný. Kterak se omlouval a co vše snažil se
uvésti, aby na něm neulpělo podezření, že vy-
hověti nechtěl. Jen to ne, jen to nel
Zachoval se z té doby list, jejž napsal strýci
svému, polesnému kdesi na Železných horách,
kterýž jej pozval na domácí ples u sebe v maso-
pustní neděli r. 188*. Strýe polesný měl několik
dcerušek, a poněvadž mu bylo obtížno vozitije
ze zapadlé končiny své do sálu někam do Chru
dimi nebo do Německého Brodu nebo do Čáslavi
pořádal dcerám a jejich přítelkyním co rok do
mácí ples v myslivně. Praktikanti, adjunkti lesn
byli tanečníky, ale ježto počet jich nestačil, při-
zváno vždy ještě několik tanečníků přespolních
taky z Prahy. A mezi těmi býval synovec poles-
ného Štěpán prvním.
Nebylo maličkosti vyjeti si na ples kdes
na Železných Ilorách. Do Čáslavi nebo do Chru-
dimi dostal se člověk po dráze, odtud však bylo
ještě asi čtyři nebo půlpáté hodiny cesty vozem
nebo po saních, bylo-li sněhu dost. Poslal strýe
povozy nebo sáně, poslal taky kožich, ale s ji-
stými nepříjemnostmi přec jen bývala taková
výprava spojena.
Dvakrát již byl Štěpán Bačkora venku
měl jeti potřetí. Tehda však opravdu nemohl,
i sedl a v těžkých rozpacích psal milému strýei
list.
Bačkora
Zachoval
Štěpán
Železná hora
německý Brod
Čáslav
Praha
Chr
7
article
Tu jestt
„Předrahý strýčkui
Děkuji Vám ze srdce za milé pozvání na
domácí Váš ples, který připadá letos na maso-
pustní neděli. Loni, pamatuji-li dobře, byl o tý-
den dříve — snad proto, že byl masopust kratší.
Věřte mi, upřímně to pravim, odnikud jsem
si neodnesl krásnějších vzpomínek, než od Vás
ze zapadlé, zasněžené Vaší myslivny. To byl
ideál nejen domácího plesu, ale plesu vůbec.
Tak teplo, útulno bylo u Vás, docela jinak než
tady na Žofíně, kde z těch plesů čiší ten velko-
městský chvat, to tančení en gros: včera ples.
dreska ples a zítra zase ples, a tak po celý
týden a po celý masopust. Připadá mi to tak
řemeslným, jakoby se tančilo od kusu. Je to jako
veliká dodávka tance od rozličných lifrantů, od-
váděná ve lhůtách, jako zásobování veškerého
města křepčením, až nezbude ani párů zdravých
noh. Kdežto u Vás ta milá útulnost! To vědomí,
že myslivna Vaše, pohřížená celý rok jako ve
snění, probouzí se jenom na jedinou noc k ne-
vídanému, skvělému divadlu tanee, jako k ně-
jaké oběti, a když k ránu ztichne hudba, upadne
zase ctihodná Vaše budova ve staré snění. Po
takovém plesu zbudou ve hlavě staré mýslivny
— v černých jejích krovech a v rozložité lomene
střeše — jenom tklivě vzpomínky ne ten šumný
rej jediného dne v roce. Doznivání polek a val
číků a starých čtverylek ukolébává ji v pohád
kové snění — připadá mi, jakoby Vaše myslivna
dovedla přemýšleti, vzpomínati.
Žofín
Vaš
8
article
Ach, tím více litují, drohý strýčku, že s
letošního Vašeho domácího bálu nemohu zúčast
nit Věřte mi, nemohu, ačkoli bych tam s radost.
zalelěl. A duchem jistě budu u Vás.
Nenohu z mnoha příčin. Churavěl jsem
poněkud, nějaký katarr průdušek, a lékař velmi
důrazně mi doporučil, abych se šetřil, zvláště
však abych se vyvaroval všelikého nastuzení.
aby se choroba nevrátila — a pak prý by bylo
hůře. Nejsem sice tak přílis úzkostliv o své
zdravi — kdo pak někdy neměl katarr průdušek
— ale eftím, že tentokráte musím uposlechnouti.
9
article
Mimo to, ač by jinak nerezhodovalo, kdyb
nebylo té záležitosti zdravotní, musím se Ván
zcela důvěrně přiznati, že jsem letos nějak
finnněně vyčerpán. Měl jsem poslední dobou
značná vydání, pořizoval jsem si mnoho nového
prádla a šaty — šlo to hodně do peněz —
ještě jiná, další vydání mne čekají. Pravda, měl
jsem něco úspor a zbylo taky ještě něco, ale
obávám se, abych dřív než se naději neocil se
na dně. Šefovi nerad bych říkal o zálohu, milý
strýčku. Domýšlím si něed na to, že za celou
dobu své služby nikdy jsem od něho zálohy ne-
požadoval — a v tom jsem snad z celého perso-
nálu jediný. Tato okolnost mi taky v jeho očích
velice prospívá, zvyšuje jeho důvěru ve mne.
Je přesvědčen, že mám svoje příjmy a vydán
v náležité rovnováze, a dal mi zas o novém roce
na jevo, že mohu svoje postavení v jeho závod
pokládati za bezpečné a zaměstnání u něho z
životní povolání. Naznačil mi, že mi brzy zase
polepší a že se mnou má jisté úmysly. Ba, do-
konce mi řekl: Škoda, příteli, že nemám dcery.
Lepšího zetě bych si nepřál. — Až se ve mně
dech zatajil. Ale po všech těchto věcech tím
méně se mohu odvážiti požáda' ho za půjčku.
Krom toho však, drahý strýčku, ještě jedna
okolnost by mi zabránila, abych se lelošního
10
article
Vašeho plesu účastnil. Umiňoval jsem si již loni
— odjížděje od Vás — že budoucně odřeknu,
ně mi to již tehdy způsobovalo mnoho nemilýeh
pocitů a obav, abyste mne snad nevinil z ne-
vděčnosti. Pozorovalt jsem loni, — a věřte mi.
předrahý strýčku, že tu ze mne nemluví oby-
čejná marnivost a domýšlivost — že jsem učini
hlubší dojem na slečnu Růženku (ředitelovie
než příležitostný tanečník. Dala mi to na jeve
způsobem, že jsem nemohl býti v pochybách.
kam směřuje. Loučila se se mnou tak tklivě
v zadním (zeleném) pokoji, nemohla se od-
trhnouti, a — zachovejte však v naprosté taj-
nosti toto sdělení! — vyčkávala téměř, abyel
jí uloupil hubičku. A když konečně musila od-
jeti, řekla mi „na shledanou!“ — ale jakým
zvukem! A její dobré oči se při tom zakalily
Drahý strýčku, Růženka je zajisté děvče
líbezné, hezké, prostomilé, dobře vychované,
i věno prý má (sestřenka Pavlička svéřila mi,
že patnáct tisíe po mamince), ale vše to musil
mi zůstati lhostejným, neboť srdce mé již tehda
bylo zadáno na vždy. Nuže, strýčku, uznáte jistě
sám, že třeba tu vyhnouti se opětnému setkání.
abych nevzbuzoval a neživil marných nadějí, jichž
nelze uskutečniti. A že vidím jasně, toho mi
dúkazem i malá zminka v posledním dopise se-
střenky Pavličky. Připojilať k svým řádkům
„post seriptum“: Přijď jistě, Pišto, Růženka s
nemůže dočkati. Povězte, strýčku, zda mohu
jednati lépe, než zůstanu-li doma?
Růženka
Pavliček
Pišta
11
article
Mimo to však, strýčku předrahý, nastává mi
v poslední dny masopustu stěhování. Odejdu ze
svého posavadního skrovného bytu, najal jsem
jiný, větší, a budu míti hodně starostí s jeho
zařizováním. Přivezou mi tam nábytek, musím
rovnati, stavěti a přestavovati — víte dobře, že
trvá chvíli, než člověk seřadí nábytek tak, aby
ladně vyplňoval prostory, a taky účelně. Mnohdy
to trvá celé neděle, ba, někdy teprv po roce
shledáme, že původní rozestavení jest vadné
Toto moje stěhování jest neodkladné, neboť zá-
věrek masopustu spadá v jedno s termínem ná-
jemným. Musím ve starém bytě učinit místo
svému následníku, a v novém bude se taky
malba opravovati, jeden pokoj zcela nově ma-
lovati. V této roztržitosti a shonu nemohu se
z Prahy vzdáliti.
Konečně pak, předrahý strýčku, ještě jedn
záležitost poutá mne na Prahu právě v den, kdy
se pořádá Váš domácí ples — a probůh, ne-
domnívejte se, že ji jenom předstírám, abyc
se Vaší myslivně vyhnul.
Praha
12
article
Je mi osmadvacet let, strýčku milý, sna
mi nezazlíte, že jsem se rozhodl oženiti se.
A sňatek můj připadá právě na ma-
sopustní neděli. Nehněvejte se, že jsem
Vám o tom dříve nic nepsal. Nemohl jsem ani
neboť byly jisté překážky, a hrozilo nám od
ložení sňatku z příčiny těžké nemoci jedné velm
vážené příbuzné mě nevěsty. V nemoci té nastal
příznivý obrat, nic nám není v cestě. Moje Julč
jest roztomilé děvče, dvacetiletá brunelka, a ne
může se dočkati své vlastní mladé domácnosti
nemůže se dočkati dne, až ji uvedu pod svoj
střechu a rozbrnu před ní oponu milého toh
útulku, jejž s láskou a s nejlepšími nadějemi
pro ni a pro sebe připravují.
Tímto lístem zvu Vás taky co nejupřímněj
na svatbu, Vás i sestřenky. Bohužel, ježto máte
v týž den domácí ples, sotva přijedote, a věřte,
to mne bude boleti velice. Nikdy jsem si ne-
mohl pomysliti, že byste právě Vy na mě svatbe
scházel. Ale nešlo jinak. Nebylo lze odložiti
oddavky — připomínám opětně nájemný kvartál
který tu také rozhodoval. Její rodiče tak ustano-
víli a Julča — jak řečeno — nemůže se dočkati.
aby byla mladou paničkou. A pevně doufám, že
ji tedy učiním šťastnou, spokojenou paničkou,
a — jak již svět se točí — i blaženou ma-
minkou. Vůli mám k tomu nejlepší, předrahý
strýčku, a chci kráčeti ve Vašich stopách. Vaše
domáenost, Váš rodinný život bude mi příkladem.
Snažně Vás tedy prosím, drahý strýčku,
abyste mi nezazlíval, že na letošní Váš domáci
ples nepřijedu.
Váš vděčný, upřímný synovee
Štěpán.
Vpsilou.
Julča
Štěpán
13
article
Pravý.
Pravý.
Napsal Žoldo8 Láslo.
Byla jednou jedna krásná a bohabojná
dívka: Klára. Zrendlo, před nímž se česávala.
často vyprávělo o její kráse dvěma starým střibr-
ným svíenům, které stály na mramorovém toilet-
ním stolku, avšak nikdy nic neviděly, protože
se česávala ráno, kdy v nich nehořely svíčky
tak byly slepě. Zreadlo tvrdívalo určitě, že dívka
jest bilou labutí se zlatou korunkou na hlavě
Když korunu rozpustí, vinou se kučery zlatými
prameny po bílém peří; jakoby se rozzářily
paprsky sluneční. Také řikávalo zreadlo, že má
divka oči modré jako obloha za nejčistšího jar
ního dne. A jakoby o kraj oblohy lokýtky se opí
rali, vzhlížejí se v nich dva andílkové — tvá-
řičky. Totiž v očích. A tato dvě líčka jsou je-
dinký úsměv. Můj božínku, tak to může jen
v nebi vypadati.
Klár
Zrendlo
Láslo
14
article
Když se procházela Klárka ve dne po za-
hradé — ale to již zrcadlo nevyprávělo — kam
jen upřela svůj andělský zrak, všady rozvirala
poupala své kališky: domnivala se, že se to n
ně usmívá sluneční paprsek. Když nadzvedla
lehounce krajkovou sukénku a vkročila do po-
tůčku, v trávě bublajícího, vlnky se o překot tla-
čily kolem a perlíce se, strkaly se jedna přes
druhou, která bude moci dříve polibiti nejmenš
a nejbělejší nožku, jakéž kdy voda dosáhla. Kdy-
koliv pak vyšla do zahrady, vždy bylo v měste
bezvětří. Jakmile totiž vitr zpozoroval, že Klárk
jest v zahradě, nechal práci rozdělanou, i když
někde smetal na ulici prach nebo šustící listí,
rychle ubihal k ni do zahrady. Objal štihlou
postavu, a zaplaviv její třešňová ústa lásky-
plnými polibky, šeptal jí vroucí vyznání do drob-
ného ouška. A tak se s ní procházel v šťastné
dvojici, dokud dívka neodešla zpět do zámku
a nezavřela za sebou skleněné dvéře. Tu pře-
skočil zahradní zeď a vzdorně hučel přes cele
město až na druhý konec, řinče sklem v poulič-
ních svítilnách a shazuje chodcům klobouky
s hlavy. Tak byl vitr ztřeštěně zamilovaný.
Jest zeela pochopitelno, že kolem takové
krásné dívky točilo se mnoho nápadníků. Klárk
však byla chýtrá a věděla, že se nemůže vzíi
Klárka
Klárk
15
article
za bernou minci vše, co ji její ctitelé říkaji
Věděla, že jest krásná, a věděla, že jest bohatá
a oboje ji rmoutilo.
„Neboť takto nemohu posouditi“ — myslí-
vala si — „kteřý muž mne miluje pro mou
krásu, který pro bohatství, a který mne má rád
pro mne samu? Který by mne totiž měl rád
i tehdy, kdybych byla chudá a kdyby — nede
bože — nějaká nemoc mne zohyzdila?
A teď právě bylo nutně třeba, aby poznala
toho pravého. Předevčirem slavila osm-
nácté narozeniny, a při té příležitosti žádali
všíchni nápadníci o její ruku.
Bylo tudiž nutno, aby Klárka se rozhodla
Ježto si nechtěla vzíti za muže jiného, než onoho,
kterýž by ji opravdu miloval pro ni samu, beze
všech jiných ohledů: odešla do chrámu a vroucně
se modlila, aby Pán ozářil světlou její duši.
Když se takto modlila, dotkl se kdosi jemn
jejího ramene. Obrátila se a hle, za ní stojí stará
žebračka.
„Cheeš poznati pravého?“ — tázala se
žebračka.
Klárka na ni upřela zrak.
„Ovšem, proto se modlím“— odvětila tiše.
vážně.
„Já vím. A proto jsem přišla, abych ti zje-
vila pravdu. Abych ti ukázala, který z tvých ná-
padníků opravdu tě miluje. Avšak k tomu se
musíš podvoliti dvěma zkouškám.
„Jaké jsou ony dvě zkoušky?“ tázala se
dívka, stále ještě klečíc.
Žebračka pokrčila rameny:
„První jest, že musíš pozbyti své krásy
Musíš se státi ošklivou!
Klárka se zachvěla.
„Ošklivou mám býti? Já?
Žebračka však se jen usmála-
„Nestrachuj se, má holubičko, nezůstane
ošklivou. Jen tak dlouho to potrvá, dokud bude
zkouška. Potom obdržíš ode mne vodu, v té se
umyješ a budeš se opět skvíti v nynější kráse.
Klárka
16
article
Zpozorovavši, že na ni dívka hledí nedůvě
řivě, poznamenala:
„Abys pak zatím uvěřila mým slovům, dám
ti záruku, hled.
A vyňavši z kapsy u zástěry oříšek, podal
jej divce.
„Hleď, tento oříšek jest hlavička mé vnučk
Až ti dám po zkoušce vodu, a ty po ní skutečně
nabudeš dřívější krásy, vrátíš mi ten oříšek
jestliže však — o tom nemůže býti ovšem an
řeči — voda ti nenavráti bývalé krásy, pak m
nevrátiš oříšek a rozšlapeš ho. Tu se stane z me
vnučky zelená rosička.
Klárka se poznamenala křížem a vstala.
„No, budiž“ — děla. — „Udělej mne tedy
ošklivou, stařenko.)
Potom, jakoby na něco zapomněla, tázala
se chvatně:
„A jaká bude ta druhá zkouška?“
„To potom uvidíš,“ odvětila žena. — „Za
tím provedeme první!
Podívala se dívce do oči a foukla jí na
tváře
„Už jest to. Až mne budeš potřebovati, jer
zaklepej na oříšek.
Klárku napadla jakási podivná tíseň:
„Můj bože, což jsem se opravdu stala
ošklivou?
Žebračka však zmizela.
Dívka ještě jednou poklekla a spčehala
domů. Zahalile si tvář hustě složeným závojem
aby nikdo neviděl, že jest ošklivá, dokud ještě
sama nevěděla, jak vypadá. Jakmile se vrátilu
do zámku, bylo její první, podívati se do zreadla.
Jakmile přistoupila k zrcadlu, bylo slyšefi mocný
praskot. Zroadlo, které tolikráte vyprávělo o jeji
kráse dvěma starým, stříbrným svienům, puklo
leknutím na sto kousků, když uvidělo, jak jest
dívka pojednou ošklivá. Klárka nemohla se vi-
děti ani v tom, ani v jiných zreadlech, kteráž
byla v zámku; neboť, jak je vzala do rukou, aby
se do nich podívala, rozlétla se na sto kousků.
Klárka
17
article
Když nemohla Klárka pohlédnouti na vlastní
tvář, spěchala do zahrady, aby se otázala svého
věrného přítele, větru, je-li skutečně ošklivá?
Jakmile vykročila ze skleněných dveří na terasu.
už tu byl vílr jako věrný pes. Ale — ku podivu
— v nejbližším okamžiku utekl a přeskočil pře
zahradní zeď. Venku, v městě pak se zvedla
strašlivá vichřice. V rozhořčení shazoval vítr
tašky se střech. Klárka klesla na lavičku v loubí
a hořce zaštkala:
„Zreadla se mně roztříštila, vítr mne již
nelíbá: och, stala jsem se opravdu ošklivou!“
Zalím se sešli nápadníci, ktoréž Klárka ob
jednala předešlého dne na dnešní odpoledne.
aby jim sdělila své rozhodnuti, že ruku přijímu
Nebohá dívka, jsoue si vědoma své ohyzdnosti.
předstoupila před ně, smrtelně bledá. Domnívale
se, že její ctitelé se ihned otočí na patě, jakmile
spatří její tvář e nechají ji tam. Cítila, že by se
hanbou propadla do země.
Klárka
18
article
Ctitelé pohlíželi v prvém okamžiku překva-
peně, ba opravdu ulekaně na dívku. V nejbližs
chvíli však — podivná věc — mnozí se jia
usmívali právě tak, jako včera, neb kdykoliv pře
tím. A někteří našli i lichotná slova-
„Jak jste dnes svěží, Klárko!
„Dnes jste ještě krásnější, Klárko, než
jindyl
„V jaké zázračné vodě se myjele, že jste tak
krásná?“
A rozumi se, že všichni na ni upíral
dychtivý zrak, řekne-li již konečně oblažující
„ano“
„Ano, vaše jest má ruka, milý X. neb
milý v.
Klárka však nepronesla očekávaného slova
Spletla si hlavu těmi poklonami, a domnívala se
že snad žebračka si z ní stropila žert, nejspíše
proto, aby na ní něco vylákala, a že je dnes
právě tak krásná, jako byla dřive, Vždyť se ne
našel ani jediný mezi jejími ctiteli, kterýž by ne
chválil krásu její. Zrcadlo se také proto rozlétlo
že nezpozorovalo žebračin žert, vítr pak jí utek
proto, že byl smluven se žebračkou. Ech, tate
zkouška se nezdařila!
Klárka
19
article
„Pánové,“ pravila rozechvěně svým etite-
lům, „ani dnes ještě nemohu říci, kterému vě
nuji své srdce! Přijďte zejtral
Obrátila se na patě a nechala své ctitele
odejíti v nejistotě a naději — s dlouhými nosy-
Jeden z nich však — ohnivý, urozený mladík —
kterýž tušil cosi za náhlou škaredostí dívčinou
nevyšel ze zámku, ale skryl se za záclonou-
Klárka pak netrpělivě zaklepala na oříšek.
„Co poroučíš?“ tázala se stařena žebračk
jež se ihned na zavolání objevila.
Dívka vyhrkla: „Chtěla jsi vydírati!““ řekla
jí vášnivě. „Děla jsi, že jsi mne učinila ošklivou.
abych poznala, který mne miluje pro mne sa-
mou a zatím jsi neučinila ničeho. Všichni moj
ctitelové mně říkali, že jsem dnes ještě hezčí než
jindy!“
Zebračka se podivně ušklíbla.
„Hm, Klárko, to že ti řekli tvoji nápadnici
Nu, však ty zejtra uslyšíš jejich pravé mínění
Jest třeba pouze učiniti druhou zkoušku!“
„Jaká jest ta druhá zkouška?“ tázalas
dívka nedůvěřivě.
„Taková, miláčku, že se staneš najednou
chudá. Dáš mi všecky své poklady, peníze, ma-
jetek, klenoty. A až zojtra přijdou tvoji etitelové.
přijmeš je v prostých, skrovných šatech, ve
skrovném jednoduchém domku, v nějž proměním
tvůj zámek.
Učinila tajemný pohyb rukou, a z nádher-
ného paláce stal se rázem prostý domek. Klárka
se podívala na sebe, měla prosté, skoro chudičk
šaty.
„Nu, a teď,“ pokračovala žebračka, „zde
máš zřeadlo: podívej se, jak jsi byla ošklivá.“
Dívka tam pohlédla a vykřikla. Byla sku
tečně strašlivě ošklivá.
Obrátil
Zebraček
Klárka
20
article
„Ale byla jsi bohatá,“ vysvětlovala jí st-
řena, „proto té shledávali všichni nápadníe
krásnou. Zde máš vodu,“ okamžitě objevilo se
před ni umývadlo ve vzduchu, „umyj se v ní
a budeš opět tak zářně krásnou jako dříve!“
Klárka se rychle umyla, a pohlédnuvši do
zreadla, hlasitě se zasmála radostí: byla opče
tak krásná, jako před tím. Bílá labuť se zlatou
korunou na hlavě. Oči měla opět modré jako
obloha za nejčistšího jarního dne a dva andílkové
se opět do nich usmívali. Kdyby se nebylo zrcadlo
rozsypalo, mohlo by opět vyprávěti divy o její
kráse dvěma starým stříbrným svícnům; v za-
hradě by opět otvíraly květiny své kališky při
pouhém jejím pohledu, kdyby ji nebyla žebračk
zaklela. V potoce by se opět perlivě kupily vlnky
kolem její nožky. A vítr by opět hřmotil městem,
aby sem doběhl a objav štihlou postavu, líbai
třešňová ústa a zamilovaně šeptal jí do ouška.
Ach, Klárka byla opět krásná jako nebesko
královstvíl
Řeklo jí to i zrcadlo, i stará žebračka
„Krásná jsi: ale jsi chudá!“
„A zůstanu již tak?“ tázala se Klárk
úzkostlivě, ač by vlastně ráda byla dala své
jmění, jen když se viděla v bývalé své kráse.
Klárka
21
article
Stařena hněvivě zahučela:
„Kdežpak zůstaneš chudou, kdežpak! Opě
jen pokud potrvá zkouška! A ostatně, vždyť ještě
máš v záloze oříšek, hlavičku mě vnučky, to jes
dostatečná záruka. Jen naň zaklepej a já ti při
čaruji opět všecky tvé poklady!
Žebračka zmizela, a druhého dne přišli že-
nichové. Všichni ne, neboť někteří se vrátili již
ve bráně, když uviděli na místě včerejšího ná-
dherného zámku skrovničký domek. Ostatní však
vešli do domku ze zvědavosti. Když spatřili dívku
zářici opět bývalou krásou, zvolali nadšeně:
„Och, Klárko, jak jste nádhernát“
„Ovšem,“ příjala je Klárka s čarovným
úsměvem, „včera jsem byla ošklivá, ale byl
jsem alespoň bohatá. Dnes sice jsem hezká.
avšak“ — tu zhluboka vzdychla — „jsem chudá
jako kostelní myš. Pozbyla jsem všeho svého
jmění.“
A předstírajíe pohnuti, vrhla pátravé pohledy
na nápadníky. Tu viděla pojednou, jak všichni
právě tak vzdýchali jako ona, potom jeden p
druhém chápal se klobouku, poroučel se a od
cházel. Někteří, kteří měli čas promluviti, sna
žili se omluviti se.
Klárka
22
article
„Můj bože, Klárka musí se teď sama ohle
nouti po nějakém bohatém muži.
A všichni se vytratili. Všichni až na jednoh
Tento — ohnivý, urozený mladik — čekalaž
ostatní odešli, potom předstoupil před dívku
s rozjasněnou tváří:
„Klárko, má nejdražší, zbožňoval jsem tě
když jsi byla šťastná, miloval jsem tě i včera
když jsi pozbyla krásy a zbožňuji tě dvojnáso
dnes, kdy jsi opět krásná však chudá!“
Klárka v zapomenutí vrhla se mu do náručí
„Konečně jsem našla pravého!
Rychle se slavila svatba; však v chudobě
neboť Klárka byla tak šťastná, že si ani ne
vzpomněla, aby postrádala svého majetku. Chtěla
žili jen pro svého ženicha, věnujíc mu všecku
něhu svého srdce. Týden byla nesmírně šťastna
Osmého dne vracela se právě z trhu s ko-
šíkem na ruce; jakmile otevřela dvéře do pokoje.
spatřila, že v celém bytě jest vše na ruby. Ze
skřiní byly všechny věci, prádlo i šatstvo vyhá-
zeny, zásuvky vytahány a obsah jejich zpře-
vrácen.
Pojednou se otevřel druhý pokoj a před
ní stojí její muž. Hledí na ni zasmušile a roz-
tržitě, jako člověk, jehož mysl jest cele zaujala
jinou, mnohem důležitější prací. A suše pravi-
„Kláro, kde jest ten — oříšek?“
...Pofom, když stará žebračka — výměnou
za ořišek — opět přičarovala jmění, zámeka
všechno, pořádal mladý manžel v nádherných
sálech bujně pitky a hody. Klára se zavřela do
svých pokojů a nepřipustí k sobě po celičké dny
nikoho, tím méně svého manžela. Poznala ho
Z maďarštiny.
již dosti.
Klárka
Klára
Pofom
Klár
23
article
„Spící virtuos“.
„Spící virtuos“.
ffumoristické intermezzo. Napsal Václav Jan Široký
Chladícím vánkem večera v podjeseni šíř
se vůně posvícenská. Bílé domky rozložité vs
B..., oděné nedávno v posvícenskou čistotu
zahalují se v první nával večerních stínů jak
chaloupky v pohádce.
Je na večer o pěkné hodince!
Kdo by se zdržel být toho času vesničanem
a nevyužitkoval by jak náleží pěkné hodinky?
Kdož by chtěl pohrdnouti tou usměvavou chvil-
kou českého venkova? Jistě každý s radost
zůčastní se oné manifestační schůze všech v hu
moristickém vědění vycvikovaných a sbratřenýeh
strýců ze vsi —
A co víe! Skýtá se tu příležitost pokřápnout
si s jejich paňmaminkami — ovšem že nesmí se
při tom zapomenouti na růžolící dcerušku —
„a pro ňákou hubičku nepsal kantor pisničku!
„Křídlovka volá! Basa nadzdvihuje nohy —
— musíš také !“ —
Pavlíkem Květovic počalo škubat . . . jak
otevřeným oknem zalétaly v jeho útulný poko-
jíček zvuky troji hudby, že déle již nevydržel.
„U Raunerů je nejveseleji a budou tam
kollegové — tedy tam!“ Poopravil ještě svůj
úbor a shasil lampu.
Pavel Květ, bujarý představitel zdravim kr-
picího vesnického studenta — prozatím na dvou-
měsíční dovolené — chtěl dle moderni methody
„žákovské“ užiti také jak náleží posledních
chvilek okouzlující svobody prázdninové.
Vždyť pozejtří musi zase do té „černé, za-
prášené Plzně“ — — — — bohudik, že na-
posled!
Do hostince došel právě v nejlepší chvíli.
Růzem přehledl situaci, a buď návalem spoko-
jenosti nebo příbojem rozbouřené krve zapělsi
svůj zamilovaný verš:
V kole holčic je naselo
lesem jak zvonců vřesných.
takt hudby měrně je provádi
v jásavých kruzích plesných
Václav Jan
Pavlík Květův
Rauner
Pavel
24
article
Než v tom nenadálým šťouchnutím do zad
byl ze svého parodování vyrušen.
„A ty's tu již konečně — to je dost! Kde'
byl tak dlouho — čekáme pořád — spustil vý-
mluvný jurista Zdeníšek, obecně známý „Rudo-
fous“ — je tu něco „feš“ pro tebe, víš a l
secession.
„Byl jsem zaměstnán. Právě jsem do-
psal — —
„Aá — to's zase dopsal nějaké říkání, abys
jím mohl redaktora N. potrápit?1“ zavtipkoval
Zdeníšek, neboť byl takto zbytečným reservním
poručíkem, a aby svou praxi důstojnickou ne-
zapomněl, často dosti hloupě vtipkoval.
„O tom až jindy — ale kde je to „feč“?“ —
„Hned, hned uvidíš, neni možno se protla-
čiti — pomoz přece, brachu“ — a pan lajtnant-
jurista dle osvědčené vojenské taktiky počal
postrou kupou děvčat raziti průlom do hostin-
ského pokojíka.
Tam kolem okrouhlého stolu společnost vý-
tečná — možno říci: tak trochu „Piekwickov-
ská“. Jak Květa shledli, bylo hurá. Zejmena
studenti.
„Pěkně vítáme k nám, pane Květe! Bez
vás se nám nějak pomalu táhne niť hovoru,“ za-
čal pan kaplan Smrčka. Mluvil pomalu, jakoby
sázel každé slovo, zejmena „pomalu táhne“ la-
bužnicky a s šíbalským úsměvem
„Dovoluji si předem seznámiti vás, zname-
nitého osedlavatele Pegasa a jezdce na českém
Parnasse — tuto se slečnami — Mařka, moje
neteř, slečna Růženka, její přítelkyně —
s ostatními se znátel
Květ všecky znal a s úsměvem se s každou
vítal — ale z nenuceného, téměř přátelského
stisknutí ruky slečny Růženky jevil největší ra-
dost.
Květa
Smrčka
Pegas
Mařka
Růženka
25
article
Nikdo toho ovšem nepozoroval, ani šíbalský
„pan otec“ Zázvorský, ani jeho proziravá druhá-
polovice. Tím méně staral se o fysiognomii Kvě-
tovu nadějný malíř — portrétista Babor (ačkoliv
mohl tím býti ve svém živlu), neboť sám s kající
tváři vyhledával sblížení s mlynářovic Mařenkou
— a Kilich s Šípkem byli právě zaměstnáni
gramatickými příklady ženského rodu — patří-
eími pod vzor „Aninka“ a „Boženka“.
Proto mohl se náš Pavlík zcela nerušeně
pohroužiti ve svoje usměvavé illuse. On, nadšený
horlitel pro všecko moderní, najmě „secessní“ ,
ihned postřehl, že má zde krásnou represen-
tantku této fáse, že má zde nejlepší příležitost
k uskutečnění svých barvitých vidin, které do-
sud duše jeho snila.
Moderní účes černých, růží „maršanelou“
zdobených vlasů dodával oduševnělé tvářince
slečny Růženky vzácného výrazu. Z pod prů-
svitné, mušelinové látky dmula se narůžovělá
něha vlnících se ňader a v té hloubce jejích očí
skrývala se záře vzdálených výší hvězdných.
Neobyčejně ladná její postava v plných for-
mách, hlavně ale ono milé, opijivé kouzlo dív-
čích sedmnácti jar, bez vší vyzývavé koketerie
— okouzlilo Květa.
Písní májového podvečera rozzvučelo se
jeho dobré srdce — — — Něco, jak říkávalo
„foš“ (ovšem, že žertem) dnes na vsi nalezl.
Pro ten čas všecky humory i dobré vtipy
váženého pana kaplana pozbyly proň obvyklého
vnitřního uspokojení — nyní zvučela mu jen
struna májové písně lásky a vonné květy prvního
jara, plné světélkujíčích mušek, padaly v jeho-
duši —
Ačkoli se všemu smál, smál se proto, že se-
smála tuké Ona.
Babor
Mařenka
Kilich
Šípek
Aninka
Boženek
Pavlík
Růženka
Květa
27
article
Rafičky nástěnných hodin v pokojíku do-
putovaly právě na svém umouněném ciferníku
k desátě stanici, když byla naše dobře seladěná
společnost všeobecným „Pst!“ vyrušena.
Všichni naši Piekwickovei tlačí se do sálu,
zvědavi jsouce vidět a slyšet, co nastat má.
Tam po dřívějším hlučném veselí a pronr-
kavém výskotu zavládá nerušivé, polutelné ště-
betání děvčat a chichtání hochů. Všichni jsou
obráceni k jednomu bodu — k muzikantské
palandě.
Palanda je osiřelá.
Jenom jediný, věrný muzikant dřimá na ní,
obdařen jsa klidným spánkem spravedlivě „na-
culených“. Všech osm ostatních obchází někde
ve vsi po koláčích.
A kdo je ten jediný zbylý muzikus?
To je sám pan kapelník a chef „bandy dro-
fovské“, obeeně známý „Venelik“. Ptejte se
v celém plzeňském kraji na „Venelika“ —a
poví vám každý desítiletý školák, který do ho-
spody k muzice s tátou chodí — jaký on mu-
zikant!
Duší — tělem! A jak hodně tělem, a jenom
někdy duší!
To byste ho měli viděti, když lapí svoje
housličky v hrsť — dá své „bandě“ znamení a
spusti — —
Nehrají potom jenom jeho housle, kobylka
a pražec — hraje i celé jeho tělo — nahoru —
dolů — semo — tamo. A ta jeho ruka! Ne na-
darmo říkává náš starý pan učitel, že sám pan
Kubelik si ho musí přijeti jednou důkladně pro-
hlednout.
Ale tak jsme se dali do povídání, že nás
musí vytrhnouti hlučný dleskot sálem — (pardon,
kapelník
Kubelik
všeobecný „ pst
Venelik