ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 25 4f90f630-8f0d-11dd-a39c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 25
Chunky — 28 celkem · entity: person 43, place 12, org 2, work 1
1 masthead
23. března 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. čl.
3 masthead
Patisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 25
5 article
OBSAH- Novotný O.: . . . . . Hymnus velikonoční. Ypsilon: . . . . . . . Nové štěstí. Čipiko J.:. . . . . . . Aleluja. Rilke R. M.: . .. . . Cizí muž. Lagerlöfová S.: . . . Ve chrámě. Lipparini L.: . . . . Pověst o holoubcích a rážích Jacobsen J. P.; . . . Zde by měly kvést růže.
Novotná O Rilke Lagerlöfová Jacobsen
6 article Hymnus velikonoční.
Hymnus velikonoční. Má duše, 6 milenko tajemných snů, jež za modrých půlnoci vzkvétají zlatem a marně se vztyčuji k nedohlednu, stvol křehký jich hyne v mlh sepěti klatém, hleď sluncem tůň oblačnou nad sebou chvět, vstaň, do ni nech vykvésti hebký svůj kvčtl Vstaň do jejích vůní a v zářívý smich, jímž zpivá si v slavnostním hlaholu zvonů, vstaň mladá a kvetouci z mrivolných tich, vstaň svobodná nad noci příšerných clonu, ty sama buď oblakem, ohni jenž plá, rty slunečných plamenů rozšilelá! Vstaň, život kdy zázračný nad tebou žhne, máj světelných rozkoši bilý a svěži, jak milenec za noci vytoužené tvůj na věky u objeti zmámeném leží. s nim libej se, bezmezným vzrušením vzhoř. s nim vášnivou radosť, své děťátko, stvoř! Vstaň ve chvěni paprsků, v jiskření jar, vstaň k životu, rozkoši vitězné vzkvetla, ty budeš pak, duše má, jediný žár a z náruči sama v tmy rozsiješ světla a z hrobek tuch vzbudiš, co zmdlelé v nich sni své královské nádhery v zasvicení. Vstaň s mládnouci zemi a rorchvěním těh a se všemi ohni a touhami svými. vzruš do květů žhavých svou svitivou bl a vyvstaneš s paprsky zanicenými v svět slunci a hvězd a všech světelných ce jich bušíci srdce a plamenná kreuí
7 article
Oldřich Novotný.
Novotná
8 article Nové štěstí.
Nové štěstí. (Výtržek z náčrtníku.)
9 article
„Vratislave, nikdy mne neopustíš? Nikdy nikdy — nikdy?“ Tázala se tak Pavla po padesáté, po sté po několikasté. Kdož by byl spočítal, kolik- setkráte se tak tázala! Vratislav jen vždys usmíval. „Pavličko!“ volával k ní někdy po takové otázce, a to byla celá jeho odpověď slovy. Ostatek si vyčetla Pavla z jeho roznícených zraků, vycítila z jeho objetí, vyssála z jeho polibků. „Dítě nemoudré!“ odpovídával jindy s úsměvem a ovíjel jí pravici kolem štíhlého „Žebračko malá!“ zvolal k ní kdysi po naléhavé té otázce a sáhl po jejím drobném růžovém, krásném oušku. Ale tak řekl jen jednou. Zraky její tehda podivně zahořely, jako nikdy před tím, hned potom zalily se slzami. A Pavla odpo- vídala: „Nežebrám, Vratislave, neboť sama jsem ti obětovala vše, co bylo mým jměním, mojí pýchou, mojí ctíl Nežebrám, neboť jsme na- vzájem svými dlužníky. Ale někdy — aniž vím, jak vzniká — skličuje mne pocit obavy úzkosti, že mnou jednoho dne pohrdneš — — Vratislav sklonil se k ní, něžně ji pohladi po planoucím lici. „Ditě drahé!“ — a polibkem jí zavřel ústa, která se chvěla rozčilením. Dala se lí- bati, ale nepřivinula se k němu v plném ode- vzdání, jako činila jindy, neobjala ho. Ruce její sklesly bez vlády. Choulila se v jeho objetí chvěla se, jako se chvěje ustrašené ptáče, jež náhle polapíme a které v nesmírné úzkosti očekává smrtelné stisknutí drsného chapadla neznámého dravce. Ale ptáče ještě vyrazí zou- falý skřek, než děsem a hrůzou naprosto oně- mí. Pavla však mlčela. Z očí jí kanuly slzy Teprv teď, pocítiv horkou tu vláhu, uvě- domil si Vratislav, jak ji poranil slovem, jež tak bezděčně vyřkl. Vždyť on měl žebrati líbati měkké její ruce za to, že mu zachránila život a že v něm vznítila novou sílu i lásku k práci. Tehda totiž, když ho opustila Emilie.
Vratislav Pavel Pavličko Dita drahý Emilie
10 article
Neboť Pavla nebyla jeho ženou a nemohla jí po zákoně býti. Emilie žila. Kde žije, nevěděl vždy určitě Vratislav Když od něho uprchla s jiným, zmizela na čas beze stopy. A když pak sama byla opu- štěna hrdinou, pro nějž utekla od muže, uchý- lila se k původnímu povolání a nekonečné pouť klavírní virtuosky vedla ji cestami kli- katými po celém Německu a Švýcarskem. Ale jméno její žavadilo o jeho zraky vždy, kdy se toho nejméně nadál. Sáhl v kavárně maně po nějakém časopise, a tu podivnou přítažli- vostí přivábeny byly zraky jeho drobnou zprávičkou o nějakém novém úspěchu „slavné krajanky naší“. A tato slavná krajanka byla jeho žena. Každá takováto zmínka zasáhla vždy ru- šivě v jeho novou, spokojenou domácnost. kterou ho obdařila Pavla. Pavla jej zachránila. tehda opuštěného a zničeného, když se nad ním zřítil krov útulného domova nedávno vy- budovaného. Bylo zničeno nejen srdce jeho ale i tvoření umělecké. A když prostonával strašlivý ten první rok po útěku Emilie a když na jeho sklonku náhodou ve vzácné chvíli po- znal blíže Pavlu — radostnou, zářivou dívku — řekl k ní v okamžiku náhle propuknuvší sdíl- nosti: „Nikdy již nic nevykonám. Jsem zabit. mrtev. Byla mojí Musou a byla mně modelem pro všechny mé ženské postavy. Když jsem se domníval, že je nejpevněji ke mně připou- tána, vznikalo ve mně dílo, do něhož jsem chtěl vložiti celou duší svou, jímž jsem chtě dobýti slávy, uznání, pevné půdy pod nohama pro všechen další život a konání své. Ale již ho nevytvořím, neboť nemám čistého, nepo- rušeného modelu, jakým jen ona mně mohla býti. Ne modelu z ulice, ale zjevu naplněného
Pavel Emilie Německo Švýcarsko
12 article
láskou, oddaností, nadšením, jež se přelévalo ve mne — — Zimničný pohled Vratislavův ulehl n tvář Pavlinu, kteráž vzeplála nachem. A jak naň hleděla, teprv teď zatušil Vratislav, co přátelé jeho i Pavlini věděli dávno. Že v srde divčině neskrývá se jen pouhý soucit s jeho osudem, ale že v něm klíčí cosi hlubšího, mo hutnějšího. Tehda zraky dobrých přátel Vratislavo- vých a svědků tohoto setkání i pohledů na- vzájem se pronikajících spočinuly na Pavle Tázavě, prosebně, naléhavě. Porozuměla, zahořela v tváří a krásné oč její plné zmatku i rozhořčení unikaly pobízi- vým a nutkavým pohledům druhů Vratislavo vých, kteří se snažili, aby nešťastníka zachrá nili. Ona jej má zachrániti! Jej, kterýž stále vzpomíná ženy uprchlice. V tom okamžik nenáviděla ji na smrt. Tehda odešla Pavla pevně sobě umiňujíe že do společnosti Vratislavovy již nikdy se nevrátí. Avšak druhého dne bylo zaťukáno na dvéře dílny Vratislava Roháče — a vstoupila Pavla. Vstoupila jako dech jara, jako paprsk slunečný, jako zjev radosti, štěstí a míru. „Jste připraven ku práci?“ otázala se. Roháč vytřeštil zraky. Nikdy před tím ne byla u něho Pavla. Návštěva její tak ho pře kvapila, že nepřemýšlel o jejím účelu.
Vratislavův Pavlin Pavel Roháč Vratislavo
13 article
„Uskutečníte svoje dílo, najdete-li pro žádoucí model? Roháč se vzchopil. Vzpomněl na včerejš setkání s Pavlínou, na své vyznání, na její od- mlčení a náhlý odchod z kavárny, a rázem pochopil, proč Pavla přichází. Bylo třeba je- diné minulé noci, aby v ní vyzrálo toto odho- dlání. Zmítaje sebou na horkém lůžku, beze sna, s hlavou zimničně rozpálenou, netuši Vratislav, že kdesí daleko, v jiné části Prahy. bdí ženská bytost, bojující veliký vnitřní zápas — o sebe a o něj. S procitajícím jitrem bylo dobojováno, a zvítězil Vratislav. Tu jest Pavla v celém půvabném, nedotknutém zjevu svém. sama příchází, neprošena, z vlastního vnitřního nutkání. Ale ještě nedůvěřuje, otázal se Vratislav hlasem hlumeným, jako by se obával, aby plným zvukem Pavlu nezlekal, odhodlání její neroz- plašil: „Rozumím vám, slečno Pavlo? — V. mně chcete prokázati milost, o niž bychs nebyl troufal na kolenou prositi?“ „Chci. Zaznělo úsečně a skoro tvrdě jediné t. slovo odpovědi, jakoby nechtěla protahovat jednání, jakoby se obávala dalších výkladů. Vratislav nehýbal se s místa, když hovo- řil odměřeně, skoro jednotvárně, ale každá čiva chvěla se v něm obavou: „Třeba však říci vám, slečno Pavlo, že nemohu malovati dle modelu oděného —“ „Vím!“ zaznělo z úst Pavliných stejn úsečně jako dříve. „Chcete začíti?
Roháč Pavlína Pavel Vratislav Vratislav hlas Pavlo Vratislav hýbat Pavlin Praha
14 article
„Jsem přípraven. Vydechl to a učinil jediný jen krok k stojanu, na němž spočíval rám s napjatým netknutým plátnem. Pavla sňala klobouk s hlavy, položila je na nízké křeslo a odstoupila za španělskou stěnu. Po malé chvíli objevila se po pás obna- žená, ale zraky její nezavadily už o Vrati- slava Roháče a neobrátily se k němu po ce- lou dobu, co stála na nízkém podiu. A když za dvě hodiny, po dvojím krát- kém odpočinku, řekl k ni Vratislav: „Děkuj vám, slečno Pavlo!“ — tu Pavla zmizela za stěnou a stejně rychle, jak se byla odstrojila, oblékla se nyní. Líce její nehořely již, ale byly pobledle únavou a nezvyklým strnulým postojem Vratislav přiblížil se a poceloval dívce ruku „Děkuji vám, drahá slečno Pavlo! Jakou obět, jaký dar jste mi to přinesla! A kdy vás opět smím očekávat? „Zítra, je-li vám vhod. Takto vnikl prvý paprsk nového štěst v opuštěnou dílnu Vratislavovu, a v den, kdy poprvé spadlo všechno roucho s chvějící se Pavly, aby Roháč mohl načrtati a malovat celou postavu své „Kněžky slunce“ — v been den vnikl jas i ve vdovecký jeho příbytek neboť toho dne již Pavla nevrátila se domů ale zůstala u Vratislava. Y psilon.
Pavel Vratislav Pavlo Vratislavův Roháč
15 article Aleluja.
Aleluja. Napsal Ivo Čipiko. — Ze srbštiny přel. J. H. Jarní a jitřní vánek potichounku zahrával si s jasem nebes a blankytem moře. Ve vesmíru něco živého se hýbe, budí se, chce žíti. Slunk- tajemně se vynořuje, až najednou se v něm za- stkví celá západní část města na strmých vrších, dokud druhá ještě se zastirá hlubokým stínem, nad nímž krásně se táhne několik roz- čeřených světlých obláčků. Z těsných a temných uliček vycházejí lidé na plné světlo dne. Vedle nich i za nimi batol se ovce, nepokojně se obzírají na všechny stra- ny a teskně bečí jedna po druhé. Na okamžik některá se zastaví, jakoby si na něco vzpo- mněla a upře na to dlouhý udivený pohled na své milé dítě, jež odtrhli od matky a ktero člověk starostlivě nese v náručí, aby je na břehu lépe prodal. inel — Zítra jest vzkříšení, to dnes bude jiste dobrý trh. Vzpomínka na poslední večeři je svatá znamením jejím je jehňátkol Obchodníci kupili se podél břehu. Pře nimi čněla černá loď, připravená pojmouti vše co se koupí pro město. Za nimi, uprostře rašících kmenů, jest viděti průčelí župníhc chrámu s otevřenými vraty. Rozednilo se úplně. Svět je oblit živým světlem jara a života. Kupci se zastavují, ohlí- žejí se a smlouvají. — Kupte mi to, jistě nebudete litovati. ozýval se každou chvíli pošmourný, kostnatý muž, prošedivělé brady pisklavým hlasem.
Čipiko
16 article
Měl špatné štěsti; nikdo o něj ani ne zavadil. Zlobil se, bručel do sebe a nejraději by důkladně zaklel. „Neprodáme ani jeden ani druhý“, pozna- menal jeho soused a zlomyslně dodal: „To u se všichni načenichali . .. „Boj se boha! Přec je znamenité a potře buji toho také.. „To že je znamenité? Mé je jako máslo Zrovna v rukou se roztápí. „Zač to dáváš?“ ozval se v tom za nim hlas kupujícího- Oba se hbitě otočili a nabízeli mu ke koup každý své jehně. „Tohle si vezměte! pobízel jej živě mui s prošedivělou bradou. Pohleďte jen, pro bůh na tu bílou hvězdičku na čele! Bůh mne ne- trestej, aní na poslední večeři nebylo lepšího jehněte. Co blázníš,“ přerval jej druhý. „Podívejte se na tohle, jak je tučné. Celé ledviny v sa- mém loji.“ Kupující, když se byl dlouho rozvažoval koupil ono, které bylo tlustší a odešel. Jen co je dobré, jest pro ně; to jim jdek duhu,“ ozvala se teď žena, která právě přišla za mužem s prošedivělou bradou. „A kupovali by zadarmo. Jen aby to bylo tučné a drahé, o to se starají, co je pěkné a znamenité... Všech- no to kupují pro pány za mýto. Naskytnou-l se pak najednou dobrá jehňata, ten kdo nemá pravdy, uspěje, kdo má — trpí křivdu“, do- dává dopáleně žena a odvádí za sebou svého muže. Ovce stojí a bečí. Nechápou, co se děje A zdá se, že se diví, že lidé jsou tak dobří na jejich děti; hledí na ně a bečí... A jehňata jako mrtvá těla padají na černá, nasmolená prkna; strkají je sem i tam, aby se všechna směstnala. Jsou všech možných barev; bílá. černá i strakatá. Pokorně a odevzdaně sklo- nila hlavy, jedno do druhého. Uplahočené a zároveň blahé oči upírají na své matky, jež se všechny najednou zachvěly na břehu. Zou- fale se ozývají, vycitujíce náhlé, poslední roz- loučení. Vzali je rodným světlým horám, trav- natým pastvinám i zarosené vonné jetelině.
17 article
Vedou je na porážku, aby nasytila město. Jest vzkříšení. Shluk ponenáhlu se rozptyluje; trh se zkončil. Odpoutali lano a loď se již zdvihá. Od břehu se odtiskují zvolna; vztýčili velikou žlutou vlajku na hedvábném, jasném vzduchu — a loď zabírá, zahoupe se na vlnách, zaky- mácí a piuje — černá bárka se zdvihla, zanpí — zaúpí nářkem nevinných, jež vedou na smrt Matky se uplašily, tisknou se zmateně ž k samé vodě. „Dej pozor, ať se ti neutopí, upozorňuje někdo. „Jak by ne, pro své děti“, odpovídá teskn žena, jež zaháněla svou ovci. Tu náhle zahlaholily všechny zvony, drob- né i velké. Dlouho mlčely a proto vydaly zvu- ky pronikavější a živější. Lidé kvapem hrnou se do chrámu. Sláva, sláva! rozléhá se nábož- ný zpěv posvátným místem a s vůní kadidl letí vstříc slunečnému jasu. Proroctví se na- plnila, Spasitel přišel a vstal z mrtvých.A zvony slavně se rozléhají jeden přes druhý do dálky, odkud jedva doléhá s jarním vánkem tesklivý jehněčí hlas, plný odpuštění, milost a spravedlnosti až k samým dveřím chrámo- vým. A v nekonečnosti nebes, v kráse ohrom- ného vesmíru, v šustotu plachet zračí se ví- tězoslavná myšlenka: „Království mé nen z tohoto světa, až po smrti nastoupí živol věčný! Alelujal
Matek
18 article Cizí muž.
Cizí muž. Napsal Rainer Maria Rilke. Z knihy „O mi lém Pánu Bohu“. Přeložil Oldřich Novotný. Cizí muž napsal mi dopis. Nepsal mn o Evropě cizí ten muž, nepsal o Mojžíšovi ani o velikých nebo malých prorocích, an o caři ruském, ani o caru Ivanu Hrozném strašlivém jeho předkovi. Nepsal mi ani o sta- rostovi, ani o sousedu příštipkáři, ani o blíz- kém městě, ani o městech dalekých; a také les s tolika srnami, do něhož se ztrácím kaž- dého rána, nepřicházi v jeho listě. Stejně ne- vypravuje mi ničeho o svojí matičce anebo sestrách svých, které jistě už se dávno pro- vdaly. Snad jest i mrtva jeho maminka; jak jinak bylo by, když v čtyřstránkovém jeho dopise ni zmínky o ní nikde nenajdu!. Proje- vuje mi větší, mnohem větší důvěru; činí mě svým bratrem, promlouvá mi o své bídě.
Rainer Rilke bůh Novotná Hrozný Evropa
19 article
Na večer přijde cizí muž ke mně. Neroz- svěcují lampy, pomáhám mu odložiti plášťa prosím ho, by se mnou vypil čaj, neboť právě jest hodina, kdy denně pívám čaj. A při tolik blízkých návštěvách nemusí se čiověk podro- bovati nějakému nucení. Když jsme se již chtěli posaditi za stůl, spozoruji, že můj host jest nepokojný, jeho tvář je plna děsu a ruce jeho se chvějí. „Pravda,“ mluvím, „zde jes dopis pro vás“. A potom zaměstnával jsem se naléváním čaje. „Vezmete si cukr a citron snad? Naučil jsem se v Rusku píti čaj s ci- tronem. Zkusíte?“ Pak lampu rozsvítím a po- stavím ji do oddáleného koutu, trochu vysoko. takže vlastně šero zůstává v pokoji, jen poně- kud teplejší než dříve, červenavé. A tu zdá se i tvář mého hosta býti jistější, teplejší a mno- hem známější. Pozdravuji ho ještě jednou slo- vy: „Víte, já dlouho vás čekal.“ A než ně cizinec kdy, aby žasl, vysvětlují mu: „Znán povídku, kterou nemohl jsem vyprávěti ni- komu, leč vám; neptejte se mne, proč, po- vězte mi jen, zdali pohodlně sedíte a je-li č i dosti sladký a jestli povídku chcete slyšeti. Můj host musil se smáti. Pak odpověděl pro- stě: „Ano.“ „K tomu trojímu: ano?“ „K tomu trojímu.“ Oba zároveň zasedli jsme opřen do svých židlí, takže obličeje byly ve stínu Postavil jsem svou sklenici s čajem, těšil se. jak zlatově čaj zářil, zapomenul pomalu zns toho zalíbení a zeptal se konečně: „Pamatu- jete se ještě na milého Pána Boha?“ Cizinec přemýšlel. Jeho oči pohroužily se v temno a s dvěma malými světelnými body v panenkách podobaly se dvěma dlouhým loubovím v nějakém parku, nad nímž svítivě
bůh Rusko
20 article
a široko léto a slunce leží. I ony počínávají okrouhlým zšeřením, prodlužují se do temnoty užší a užší až k dálnému, zářivému bodu. svému východu na druhé straně v den snad ještě mnohem jasnější. Zatím, co jsem toto poznával, pronášel zvolna a jakoby jen nerad užíval svého hlasu: „Ano, vzpomínám si ještě na Boha.“ „Dobře,“ poděkoval jsem mu, „ne- boť právě o něm jedná moje povídka. Než po- vězte mi ještě dřív: „Mluvíváte občas s dět- mi?“ — „Bývá to někdy, mimochodem ale- spoň.“ — „Snad jest vám známo, že Bůh pro hroznou neposlušnost svých rukou neví, jak vypadá vlastně hotový člověk?“ — „Slyšel jsem to kdysi někde, nevím teď už, od koho,“ odvětil můj host a já viděl, jak neurčité vzpo- mínky honí se po jeho čele. „Nicméně,“ pře- rušil jsem ho, „poslouchejte dál. Dlouhý čas snášel Bůh tuto nejistotu. Nebo jeho trpěli- vost jest veliká jako jeho síla. Jednou však. kdy pusté mraky stály mezi ním a zemí po mnoho dní, takže již ani nevěděl, zda všech- no — svět a lidi a čas — nesnil jen, zavolal si pravou ruku svoji, kteráž dlouho již od jeho tváře byla vypovězena a ukryta v ma- lých a nedůležitých dílech. Přispěchala ochot- ně; neboť se nadála, že jí konečně Bůh odpu- stí. Když Bůh ji před sebou zřel v její kráse. mladosti a síle, byl již nakloněn jí prominouti
21 article
Ale vzpamatoval se v pravý čas a rozkázal aniž by vzhlédl už: „Půjdeš dolů na zemi. Ve- zmeš podobu, kterou u člověka zříš, a posta- víš se naha na horu tak, abych tě dokonale mohl pozorovati. Jak dolů dojdeš, jdi k mladé jedné ženě a řekní ji, ale zcela tichounce Chtěla bych žíti. Bude nejprve malé temno kolem tebe a pak veliké temno, které se jme- nuje dětství, a pak budeš mužem a vystoupí na horu, jak jsem ti poručil. To vše potrv jen okamžik. žij blaze!“ Pravice se rozloučila s levici, dávalaji mnoho něžných jmen, ano dokonce se tvrdilo že se jí poklonila a řekla: „Ty, svatý Duše.“ Ale již přistoupil svatý Pavel, sejmul milému Pánu Bohu pravou ruku a jeden archanděl ji uchopil a odnášel ji pod svým bílým rouchem Bůh pak přidržel si levicí ránu, aby jeho krev nevyprýštila se na hvězdy a odtuď nepadala na zemi ve smutných krůpějích. Kratičký čas na to shlédl Bůh, jenž pozorně všechny výšiny dole obzíral, že lidé v železných rouších se kolem jedné hory více městnají než kol všech jiných hor. A očekával, že tam uvidí vystu- povati svojí ruku. Ale přišel jen nějaký člo- věk s jakýmsi, jak se zdálo, červeným plá- štěm, který cosi černého, kymácejícího se vzhůru vlekl. V témže okamžiku začala levá ruka Boha, která ležela na jeho otevřené rá- ně, býti neklidna a najednou opustila, aniž Bůh tomu mohl zabrániti, své místo a blou- dila jako šílená mezi hvězdami sem a tam křičela: „O, ubohá pravice, a já jí nemohu pomoci.“ Při tom zmítala levým Boha rame- nem, na jehož vnějším konci visela, a usilo- vala se odtrhnouti. Celá však země byla rudá krví Boha a nedalo se poznati, co tam dole se událo. Tehdy býval by Bůh téměř zemřel.
Pavel bůh
22 article
V posledním vzepětí zavolal zpět svoji pra- vici, příšla bledá a chvějicí se a položila se na své místo jako churavějící zvíře. Ale také levice, která přece již mnoho věděla, nebot pravou ruku boží tehdáž na zemi poznala. když v červeném plášti na horu stoupala, ne- mohla od ní ničeho zvěděti, co potom na té hoře stalo se. Musilo to býti cosi velmi stra- šlivého. Neboť pravice boží dosud se z toho nezotavíla a trpí neméně svojí vzpomínkou. než starým hněvem Boha, jenž svým rukám dosud neodpustil. Hlas můj malounko spoči- nul. Cizinec zahalil svoji tvář rukama. Dlouhe vše tak zůstalo. Pak řekl cizí muž hlasem, kte- rý dávno jsem znal: „A proč jste mi vypravo- val tuto povídku? „Kdo porozuměl by mi jinak?- Přicházít ke mně bez řádu, beze stavu, beze vší svět- ské hodnosti, téměř beze jména. Bylo temno když jste vstoupil, ostatně zpozoroval jsem v vašich tazích jakousi podobnost —“ Cizí mu vzhlédl tázavě. „Ano,“ odpověděl jsem tiché- mu jeho pohledu, „často si myslívám, že jest ruka boží opět na cestě... Děti zvěděly tuto povídku, a jak se zdá byla jim tak vyprávěna, že všechny mohlyj porozuměti; neboť mají rády onu povídku
23 article Ve chrámě.
Ve chrámě. Napsala Selma Lagerlöfo vá. Legenda velikonoční. Z knihy „Kristuslegen der“ Za souhlasu spisovatelčina ze švédštiny přeloži K. V. Rypáček. Byli jednou chudí lidé, muž, žena a je- jich synáček, a ti chodili velkým chrámen v Jerusalémě. Synek byl ditě velice krásné Měl vlasy, které mu ležely ve stejných kade- řích a oči, které zářily zrovna jako hvězdy Rodiče nevedli syna do chrámu, dokud neby aspoň tak veliký, že mohl chápati, co viděl. a nyní chodili a ukazovali mu všecky jeho nádhery. Byly tu dlouhé řady sloupů, byly tu pozlacené oltáře, byli tu svatí mužové, kteři seděli a vyučovali své učeníky, byl tu nej- vyšší kněz s náprsníkem z drahokamů, byly tu záclony z Babylona, které byly protkány zlatými růžemi, a byly tu velké měděné brá- ny, které byly tak těžké, že byla práce tři- cetí mužů otočiti jimi ve stěžejích sem a tam Ale hošík, kterému bylo teprve dvanáct let, nedbal mnoho o to, aby vše to uviděl Matka mu vyprávěla, to, co mu ukazují, že jest na světě nejznamenitější. Pravila mu, že bude asi dlouho trvati, než ještě jednou uvid- něco takového. V chudém Nazaretě, kde byl domovem, nebylo viděti nic jiného než šedivé Napomenntí její však mnoho nepomohla Hošík vypadal, jakoby chtěl z nádherného chrámu nejraději odběhnouti, kdyby si za to mohl hráti na úzké ulici v Nazaretě. Ale zvláštní bylo, že čím větší jevil hoch lhostejnost, tím byli rodiče klidnější a vese- lejší. Pokyvovali na sebe nad jeho hlavou, byli samá spokojenost. Posléze vypadal hoch tak unaven a vy- sílen, že ho matce bylo líto. „Chodili jsme ulice.
Rypáček Matek Jeruzalém Nazaret
24 article
s tebou už příliš dlouho,“ pravila. „Pojď, o- počineš si chvilku!“ Posadila se u sloupu a pravila mu, aby si lehl na zemi a hlavu jí dal do klína. A hoch tak udělal a hned usnul. Sotva usnul, pravila žena muží: „Ničeho jsem se tak nebála, jako chvíle, až přijde sem do chrámu jerusalemského. Myslila jsem až spatří tenhle dům boží, že tu bude chtii zůstati na vždy.“ „Také jsem se bál téhle cesty,“ řekl muž „V době, kdy se narodil, stalo se mnoho zna- meni, která ukazovala, že bude velkým vlád- cem. Ale co by mu přinesla hodnost králov- ská jiného než starosti a nebezpečí? Vždycky jsem říkal, že by bylo nejlépe jemu i sáunn kdyby nikdy nebyl ničím jiným než tesařen v Nazaretě.
Nazaret
25 article
„Od jeho pěti let,“ pravila matka zaus maně, „nestaly se kolem něho žádné zázraky. A on sám si nepamatuje ničeho z toho, co s stalo v jeho časném dětství. Jest nyní docelu jako dítě mezi ostatními dětmi. Vůle boti staniž se především, ale já jsem již skoro po- čala doufati, že si bůh ve své milosti vyvolí jiného k velikým osudům a mého syna mi po- nechá.“ „Já,“ pravil muž, „jsem přesvědčen, že vše bude dobře, jen nedoví-li se naprost ničeho o znameních a zázracích, které se sta- ly v prvních letech jeho života. „Nehovořím s ním nikdy o něčem z těch podivuhodných věcí,“ řekla žena. „Ale bojim se stále, že se bez mého přičinění může stát něco, co mu dá poznati, kdo jest. Zvláště jsem se bála vésti ho do tohoto chrámu. „Můžeš býti ráda, že jest nyní po nebez- pečí,“ pravil muž. „Budeme ho míti zase brzy doma v Nazaretě. „Měla jsem strach z mudrců ve chrámě, pravila žena. „Měla jsem strach z proroků, kteří tu sedí na svých rohožích. Myslila jsem, až jim přijde na oči, že povstanou a budou se klaněti dítěti a že je pozdraví jako krále judského. Jest podivno, že si nevšimnou jeho krásy. Takovéhle dítě jim ještě nepřišlo na Seděla chvíli tiše a pozorovala dítě.
bůh Nazaret
26 article
„Sotva to dovedu pochopiti.“ pravila. Myslila jsem, až spatří tyhle soudce, kteří sedí ve Svatém domě a rozsuzují spory lidu, tyhle učitele, kteří hovoří ke svým učeníkům a tyhle kněze, kteří slouží bohu, že procitne a řekne: „Narodil jsem se. abych žil zde, mezi těmihle soudci, těmihle učiteli a těmihle knězi. „Jaké pak by to bylo štěstí, kdyby seděl uzavřen v tomhle sloupoví?“ vpadl ji do řeči muž. „Jest mu lépe, může-li choditi po ná- vrších a horách kolem Nazaretu. Matka trochu vzdychla. „Jest tak šťasten doma u nás,“ pravila. „Jak jest spokojen, může-li doprovázeti stáda ovcí na jejich osa- mělých potulkách, nebo může-li vyjíti na pole a viděti práci rolnikovu! Nedovedu si mysliti, že mu křivdíme, chceme-li si ho zachovati pro sebe. „Ušetříme mu jen největší utrpení,“ řek muž. Hovořili spolu takto dále, až se dítě ze spánku probudilo.
Nazaret svatý dům
27 article
„Nu,“ pravila matka, „odpočinul jsi si nyní? Vstaň, neboť se chýlí k večeru a musí- me jíti na nocleh.“ Byli v nejvzdálenější části budovy, když se vybrali k východu. Za několik okamžiků bylo jim projíti sta- rou klenbou, která tu zůstala z doby, kdy byl na tomto místě poprvé vystavěn chrám a kde stál, opřen o zeď, starý měděný roh, nesmírně dlouhý a těžký, skoro jako sloup, aby si ho někdo dal k ústům a zatroubil naň. Stál tu hrbolatý a rezavý, plný uvnitř i zevně pra- chu a pavučin a ovinut sotva viditelnou pá- skou starodávných písmen. Uplynulo jístě ti- síc let, co se někdo pokusil vylouditi z něho zvuk. Ale když spatřil hošík nesmírný roh, udi- veně se zastavil. „Co jest tohle?“ ptal se. „To jest velký roh, který se jmenuje Hlas Knížete Světa,“ odpověděla matka. „Jím svo- lával Mojžíš děti Izraele, když byly rozptý- leny po poušti. Po něm nemohl z něho nikdo vylouditi ani jediného tónu. Ale ten, kdo to dovede, shromáždí všecky národy země pod svou moci.
Mojžíš Izrael Kníže svět
28 article
Smála se tomu, co měla za starou pohád- ku, ale hošík zůstal u velkého rohu státi, až na něj zavolala. Ten roh byl první věc chrámu, která se mu líbila. Byl by tu chtě zůstati, aby si ho mohl dlouho a dobře pro- hlédnouti. Nešli dlouho, když tu vyšli na velký, ši- roký chrámový dvůr. Zde byla až na dně hory rokle, hluboká a široká, jak byla od pra- dávna. Tuto rozsedlinu nechtěl král šalamoun zaházeti, když stavěl chrám. Nepoložil přes ni žádného mostu a nepostavil žádného zá- bradlí nad závratnou propastí. Za to natáhl přes rokli mnoho loktů dlouhý ocelový meč, dobře nabroušený a ostřím obrácený nahoru. A po aekonečné řadě let a změn ležel tu meč ješt nad propastí. Avšak nyní byl skoro sežrán rzí a nebyl již bezpečně připevněn na koncích, nýbrž chvěl se a houpal, jak jen šel někdo těžkými kroky po chrámovém dvorci. Když vedla matka syna oklikou mimo rokli, otázal se jí: „Jaký je tohle most? „Ten sem položil král šalamoun,“ odpo- věděla matka, „a my mu říkáme Rajský Most. Kdybys dovedl přejíti tuhle rokli po tomto chvějícím se mostě, jehož ostří jest tenčí než paprsek sluneční, pak můžeš být jist, že se dostaneš do ráje. A smála se a spěchala dále, ale hoch zu- stal státi a prohlížel si úzký chvějící se oce- lový meč, až na něj matka zavolala. Když ji poslechl, vzdychl se, že mu ne- ukázala dříve těchhle dvou podivuhodných věcí, aby měl kdy si je prohlédnouti. šli nyní ani se nezastavujíce, až dostihli vstupního sloupoví o pěti řadách sloupů. Zde stály v koutě dva sloupy z černého mramoru, které byly postaveny na témže podstavci tak blízko sebe, že jimi bylo možno protáhnouti oči.
Most