1
masthead
23. března 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. čl.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
5
article
OBSAH-
Novotný O.: . . . . . Hymnus velikonoční.
Ypsilon: . . . . . . . Nové štěstí.
Čipiko J.:. . . . . . . Aleluja.
Rilke R. M.: . .. . . Cizí muž.
Lagerlöfová S.: . . . Ve chrámě.
Lipparini L.: . . . . Pověst o holoubcích a rážích
Jacobsen J. P.; . . . Zde by měly kvést růže.
Novotná O
Rilke
Lagerlöfová
Jacobsen
6
article
Hymnus velikonoční.
Hymnus velikonoční.
Má duše, 6 milenko tajemných snů,
jež za modrých půlnoci vzkvétají zlatem
a marně se vztyčuji k nedohlednu,
stvol křehký jich hyne v mlh sepěti klatém,
hleď sluncem tůň oblačnou nad sebou chvět,
vstaň, do ni nech vykvésti hebký svůj kvčtl
Vstaň do jejích vůní a v zářívý smich,
jímž zpivá si v slavnostním hlaholu zvonů,
vstaň mladá a kvetouci z mrivolných tich,
vstaň svobodná nad noci příšerných clonu,
ty sama buď oblakem, ohni jenž plá,
rty slunečných plamenů rozšilelá!
Vstaň, život kdy zázračný nad tebou žhne,
máj světelných rozkoši bilý a svěži,
jak milenec za noci vytoužené
tvůj na věky u objeti zmámeném leží.
s nim libej se, bezmezným vzrušením vzhoř.
s nim vášnivou radosť, své děťátko, stvoř!
Vstaň ve chvěni paprsků, v jiskření jar,
vstaň k životu, rozkoši vitězné vzkvetla,
ty budeš pak, duše má, jediný žár
a z náruči sama v tmy rozsiješ světla
a z hrobek tuch vzbudiš, co zmdlelé v nich sni
své královské nádhery v zasvicení.
Vstaň s mládnouci zemi a rorchvěním těh
a se všemi ohni a touhami svými.
vzruš do květů žhavých svou svitivou bl
a vyvstaneš s paprsky zanicenými
v svět slunci a hvězd a všech světelných ce
jich bušíci srdce a plamenná kreuí
7
article
Oldřich Novotný.
Novotná
8
article
Nové štěstí.
Nové štěstí.
(Výtržek z náčrtníku.)
9
article
„Vratislave, nikdy mne neopustíš? Nikdy
nikdy — nikdy?“
Tázala se tak Pavla po padesáté, po sté
po několikasté. Kdož by byl spočítal, kolik-
setkráte se tak tázala! Vratislav jen vždys
usmíval.
„Pavličko!“ volával k ní někdy po takové
otázce, a to byla celá jeho odpověď slovy.
Ostatek si vyčetla Pavla z jeho roznícených
zraků, vycítila z jeho objetí, vyssála z jeho
polibků.
„Dítě nemoudré!“ odpovídával jindy
s úsměvem a ovíjel jí pravici kolem štíhlého
„Žebračko malá!“ zvolal k ní kdysi po
naléhavé té otázce a sáhl po jejím drobném
růžovém, krásném oušku.
Ale tak řekl jen jednou. Zraky její tehda
podivně zahořely, jako nikdy před tím,
hned potom zalily se slzami. A Pavla odpo-
vídala:
„Nežebrám, Vratislave, neboť sama jsem
ti obětovala vše, co bylo mým jměním, mojí
pýchou, mojí ctíl Nežebrám, neboť jsme na-
vzájem svými dlužníky. Ale někdy — aniž
vím, jak vzniká — skličuje mne pocit obavy
úzkosti, že mnou jednoho dne pohrdneš — —
Vratislav sklonil se k ní, něžně ji pohladi
po planoucím lici.
„Ditě drahé!“ — a polibkem jí zavřel
ústa, která se chvěla rozčilením. Dala se lí-
bati, ale nepřivinula se k němu v plném ode-
vzdání, jako činila jindy, neobjala ho. Ruce její
sklesly bez vlády. Choulila se v jeho objetí
chvěla se, jako se chvěje ustrašené ptáče, jež
náhle polapíme a které v nesmírné úzkosti
očekává smrtelné stisknutí drsného chapadla
neznámého dravce. Ale ptáče ještě vyrazí zou-
falý skřek, než děsem a hrůzou naprosto oně-
mí. Pavla však mlčela. Z očí jí kanuly slzy
Teprv teď, pocítiv horkou tu vláhu, uvě-
domil si Vratislav, jak ji poranil slovem, jež
tak bezděčně vyřkl. Vždyť on měl žebrati
líbati měkké její ruce za to, že mu zachránila
život a že v něm vznítila novou sílu i lásku
k práci. Tehda totiž, když ho opustila Emilie.
Vratislav
Pavel
Pavličko
Dita drahý
Emilie
10
article
Neboť Pavla nebyla jeho ženou a nemohla
jí po zákoně býti. Emilie žila.
Kde žije, nevěděl vždy určitě Vratislav
Když od něho uprchla s jiným, zmizela na
čas beze stopy. A když pak sama byla opu-
štěna hrdinou, pro nějž utekla od muže, uchý-
lila se k původnímu povolání a nekonečné
pouť klavírní virtuosky vedla ji cestami kli-
katými po celém Německu a Švýcarskem.
Ale jméno její žavadilo o jeho zraky vždy, kdy
se toho nejméně nadál. Sáhl v kavárně maně
po nějakém časopise, a tu podivnou přítažli-
vostí přivábeny byly zraky jeho drobnou
zprávičkou o nějakém novém úspěchu „slavné
krajanky naší“. A tato slavná krajanka byla
jeho žena.
Každá takováto zmínka zasáhla vždy ru-
šivě v jeho novou, spokojenou domácnost.
kterou ho obdařila Pavla. Pavla jej zachránila.
tehda opuštěného a zničeného, když se nad
ním zřítil krov útulného domova nedávno vy-
budovaného. Bylo zničeno nejen srdce jeho
ale i tvoření umělecké. A když prostonával
strašlivý ten první rok po útěku Emilie a když
na jeho sklonku náhodou ve vzácné chvíli po-
znal blíže Pavlu — radostnou, zářivou dívku —
řekl k ní v okamžiku náhle propuknuvší sdíl-
nosti:
„Nikdy již nic nevykonám. Jsem zabit.
mrtev. Byla mojí Musou a byla mně modelem
pro všechny mé ženské postavy. Když jsem
se domníval, že je nejpevněji ke mně připou-
tána, vznikalo ve mně dílo, do něhož jsem
chtěl vložiti celou duší svou, jímž jsem chtě
dobýti slávy, uznání, pevné půdy pod nohama
pro všechen další život a konání své. Ale již
ho nevytvořím, neboť nemám čistého, nepo-
rušeného modelu, jakým jen ona mně mohla
býti. Ne modelu z ulice, ale zjevu naplněného
Pavel
Emilie
Německo
Švýcarsko
12
article
láskou, oddaností, nadšením, jež se přelévalo
ve mne — —
Zimničný pohled Vratislavův ulehl n
tvář Pavlinu, kteráž vzeplála nachem. A jak
naň hleděla, teprv teď zatušil Vratislav, co
přátelé jeho i Pavlini věděli dávno. Že v srde
divčině neskrývá se jen pouhý soucit s jeho
osudem, ale že v něm klíčí cosi hlubšího, mo
hutnějšího.
Tehda zraky dobrých přátel Vratislavo-
vých a svědků tohoto setkání i pohledů na-
vzájem se pronikajících spočinuly na Pavle
Tázavě, prosebně, naléhavě.
Porozuměla, zahořela v tváří a krásné oč
její plné zmatku i rozhořčení unikaly pobízi-
vým a nutkavým pohledům druhů Vratislavo
vých, kteří se snažili, aby nešťastníka zachrá
nili. Ona jej má zachrániti! Jej, kterýž stále
vzpomíná ženy uprchlice. V tom okamžik
nenáviděla ji na smrt.
Tehda odešla Pavla pevně sobě umiňujíe
že do společnosti Vratislavovy již nikdy se
nevrátí.
Avšak druhého dne bylo zaťukáno na
dvéře dílny Vratislava Roháče — a vstoupila
Pavla.
Vstoupila jako dech jara, jako paprsk
slunečný, jako zjev radosti, štěstí a míru.
„Jste připraven ku práci?“ otázala se.
Roháč vytřeštil zraky. Nikdy před tím ne
byla u něho Pavla. Návštěva její tak ho pře
kvapila, že nepřemýšlel o jejím účelu.
Vratislavův
Pavlin
Pavel
Roháč
Vratislavo
13
article
„Uskutečníte svoje dílo, najdete-li pro
žádoucí model?
Roháč se vzchopil. Vzpomněl na včerejš
setkání s Pavlínou, na své vyznání, na její od-
mlčení a náhlý odchod z kavárny, a rázem
pochopil, proč Pavla přichází. Bylo třeba je-
diné minulé noci, aby v ní vyzrálo toto odho-
dlání. Zmítaje sebou na horkém lůžku, beze
sna, s hlavou zimničně rozpálenou, netuši
Vratislav, že kdesí daleko, v jiné části Prahy.
bdí ženská bytost, bojující veliký vnitřní zápas
— o sebe a o něj. S procitajícím jitrem bylo
dobojováno, a zvítězil Vratislav. Tu jest Pavla
v celém půvabném, nedotknutém zjevu svém.
sama příchází, neprošena, z vlastního vnitřního
nutkání.
Ale ještě nedůvěřuje, otázal se Vratislav
hlasem hlumeným, jako by se obával, aby plným
zvukem Pavlu nezlekal, odhodlání její neroz-
plašil:
„Rozumím vám, slečno Pavlo? — V.
mně chcete prokázati milost, o niž bychs
nebyl troufal na kolenou prositi?“
„Chci.
Zaznělo úsečně a skoro tvrdě jediné t.
slovo odpovědi, jakoby nechtěla protahovat
jednání, jakoby se obávala dalších výkladů.
Vratislav nehýbal se s místa, když hovo-
řil odměřeně, skoro jednotvárně, ale každá
čiva chvěla se v něm obavou:
„Třeba však říci vám, slečno Pavlo, že
nemohu malovati dle modelu oděného —“
„Vím!“ zaznělo z úst Pavliných stejn
úsečně jako dříve. „Chcete začíti?
Roháč
Pavlína
Pavel
Vratislav
Vratislav hlas
Pavlo
Vratislav hýbat
Pavlin
Praha
14
article
„Jsem přípraven.
Vydechl to a učinil jediný jen krok k
stojanu, na němž spočíval rám s napjatým
netknutým plátnem.
Pavla sňala klobouk s hlavy, položila je
na nízké křeslo a odstoupila za španělskou
stěnu. Po malé chvíli objevila se po pás obna-
žená, ale zraky její nezavadily už o Vrati-
slava Roháče a neobrátily se k němu po ce-
lou dobu, co stála na nízkém podiu.
A když za dvě hodiny, po dvojím krát-
kém odpočinku, řekl k ni Vratislav: „Děkuj
vám, slečno Pavlo!“ — tu Pavla zmizela za
stěnou a stejně rychle, jak se byla odstrojila,
oblékla se nyní.
Líce její nehořely již, ale byly pobledle
únavou a nezvyklým strnulým postojem
Vratislav přiblížil se a poceloval dívce ruku
„Děkuji vám, drahá slečno Pavlo! Jakou
obět, jaký dar jste mi to přinesla! A kdy vás
opět smím očekávat?
„Zítra, je-li vám vhod.
Takto vnikl prvý paprsk nového štěst
v opuštěnou dílnu Vratislavovu, a v den, kdy
poprvé spadlo všechno roucho s chvějící se
Pavly, aby Roháč mohl načrtati a malovat
celou postavu své „Kněžky slunce“ — v been
den vnikl jas i ve vdovecký jeho příbytek
neboť toho dne již Pavla nevrátila se domů
ale zůstala u Vratislava.
Y psilon.
Pavel
Vratislav
Pavlo
Vratislavův
Roháč
15
article
Aleluja.
Aleluja.
Napsal Ivo Čipiko. — Ze srbštiny přel. J. H.
Jarní a jitřní vánek potichounku zahrával
si s jasem nebes a blankytem moře. Ve vesmíru
něco živého se hýbe, budí se, chce žíti. Slunk-
tajemně se vynořuje, až najednou se v něm za-
stkví celá západní část města na strmých
vrších, dokud druhá ještě se zastirá hlubokým
stínem, nad nímž krásně se táhne několik roz-
čeřených světlých obláčků.
Z těsných a temných uliček vycházejí lidé
na plné světlo dne. Vedle nich i za nimi batol
se ovce, nepokojně se obzírají na všechny stra-
ny a teskně bečí jedna po druhé. Na okamžik
některá se zastaví, jakoby si na něco vzpo-
mněla a upře na to dlouhý udivený pohled na
své milé dítě, jež odtrhli od matky a ktero
člověk starostlivě nese v náručí, aby je na
břehu lépe prodal.
inel
— Zítra jest vzkříšení, to dnes bude jiste
dobrý trh.
Vzpomínka na poslední večeři je svatá
znamením jejím je jehňátkol
Obchodníci kupili se podél břehu. Pře
nimi čněla černá loď, připravená pojmouti vše
co se koupí pro město. Za nimi, uprostře
rašících kmenů, jest viděti průčelí župníhc
chrámu s otevřenými vraty.
Rozednilo se úplně. Svět je oblit živým
světlem jara a života. Kupci se zastavují, ohlí-
žejí se a smlouvají.
— Kupte mi to, jistě nebudete litovati.
ozýval se každou chvíli pošmourný, kostnatý
muž, prošedivělé brady pisklavým hlasem.
Čipiko
16
article
Měl špatné štěsti; nikdo o něj ani ne
zavadil. Zlobil se, bručel do sebe a nejraději
by důkladně zaklel.
„Neprodáme ani jeden ani druhý“, pozna-
menal jeho soused a zlomyslně dodal: „To u
se všichni načenichali . ..
„Boj se boha! Přec je znamenité a potře
buji toho také..
„To že je znamenité? Mé je jako máslo
Zrovna v rukou se roztápí.
„Zač to dáváš?“ ozval se v tom za nim
hlas kupujícího-
Oba se hbitě otočili a nabízeli mu ke koup
každý své jehně.
„Tohle si vezměte! pobízel jej živě mui
s prošedivělou bradou. Pohleďte jen, pro bůh
na tu bílou hvězdičku na čele! Bůh mne ne-
trestej, aní na poslední večeři nebylo lepšího
jehněte.
Co blázníš,“ přerval jej druhý. „Podívejte
se na tohle, jak je tučné. Celé ledviny v sa-
mém loji.“
Kupující, když se byl dlouho rozvažoval
koupil ono, které bylo tlustší a odešel.
Jen co je dobré, jest pro ně; to jim jdek
duhu,“ ozvala se teď žena, která právě přišla
za mužem s prošedivělou bradou. „A kupovali
by zadarmo. Jen aby to bylo tučné a drahé, o to
se starají, co je pěkné a znamenité... Všech-
no to kupují pro pány za mýto. Naskytnou-l
se pak najednou dobrá jehňata, ten kdo nemá
pravdy, uspěje, kdo má — trpí křivdu“, do-
dává dopáleně žena a odvádí za sebou svého
muže. Ovce stojí a bečí. Nechápou, co se děje
A zdá se, že se diví, že lidé jsou tak dobří na
jejich děti; hledí na ně a bečí... A jehňata
jako mrtvá těla padají na černá, nasmolená
prkna; strkají je sem i tam, aby se všechna
směstnala. Jsou všech možných barev; bílá.
černá i strakatá. Pokorně a odevzdaně sklo-
nila hlavy, jedno do druhého. Uplahočené a
zároveň blahé oči upírají na své matky, jež
se všechny najednou zachvěly na břehu. Zou-
fale se ozývají, vycitujíce náhlé, poslední roz-
loučení. Vzali je rodným světlým horám, trav-
natým pastvinám i zarosené vonné jetelině.
17
article
Vedou je na porážku, aby nasytila město. Jest
vzkříšení. Shluk ponenáhlu se rozptyluje; trh
se zkončil. Odpoutali lano a loď se již zdvihá.
Od břehu se odtiskují zvolna; vztýčili velikou
žlutou vlajku na hedvábném, jasném vzduchu
— a loď zabírá, zahoupe se na vlnách, zaky-
mácí a piuje — černá bárka se zdvihla, zanpí
— zaúpí nářkem nevinných, jež vedou na smrt
Matky se uplašily, tisknou se zmateně ž
k samé vodě.
„Dej pozor, ať se ti neutopí, upozorňuje
někdo.
„Jak by ne, pro své děti“, odpovídá teskn
žena, jež zaháněla svou ovci.
Tu náhle zahlaholily všechny zvony, drob-
né i velké. Dlouho mlčely a proto vydaly zvu-
ky pronikavější a živější. Lidé kvapem hrnou
se do chrámu. Sláva, sláva! rozléhá se nábož-
ný zpěv posvátným místem a s vůní kadidl
letí vstříc slunečnému jasu. Proroctví se na-
plnila, Spasitel přišel a vstal z mrtvých.A
zvony slavně se rozléhají jeden přes druhý do
dálky, odkud jedva doléhá s jarním vánkem
tesklivý jehněčí hlas, plný odpuštění, milost
a spravedlnosti až k samým dveřím chrámo-
vým. A v nekonečnosti nebes, v kráse ohrom-
ného vesmíru, v šustotu plachet zračí se ví-
tězoslavná myšlenka: „Království mé nen
z tohoto světa, až po smrti nastoupí živol
věčný!
Alelujal
Matek
18
article
Cizí muž.
Cizí muž.
Napsal Rainer Maria Rilke. Z knihy „O mi
lém Pánu Bohu“. Přeložil Oldřich Novotný.
Cizí muž napsal mi dopis. Nepsal mn
o Evropě cizí ten muž, nepsal o Mojžíšovi
ani o velikých nebo malých prorocích, an
o caři ruském, ani o caru Ivanu Hrozném
strašlivém jeho předkovi. Nepsal mi ani o sta-
rostovi, ani o sousedu příštipkáři, ani o blíz-
kém městě, ani o městech dalekých; a také
les s tolika srnami, do něhož se ztrácím kaž-
dého rána, nepřicházi v jeho listě. Stejně ne-
vypravuje mi ničeho o svojí matičce anebo
sestrách svých, které jistě už se dávno pro-
vdaly. Snad jest i mrtva jeho maminka; jak
jinak bylo by, když v čtyřstránkovém jeho
dopise ni zmínky o ní nikde nenajdu!. Proje-
vuje mi větší, mnohem větší důvěru; činí mě
svým bratrem, promlouvá mi o své bídě.
Rainer
Rilke
bůh
Novotná
Hrozný
Evropa
19
article
Na večer přijde cizí muž ke mně. Neroz-
svěcují lampy, pomáhám mu odložiti plášťa
prosím ho, by se mnou vypil čaj, neboť právě
jest hodina, kdy denně pívám čaj. A při tolik
blízkých návštěvách nemusí se čiověk podro-
bovati nějakému nucení. Když jsme se již
chtěli posaditi za stůl, spozoruji, že můj host
jest nepokojný, jeho tvář je plna děsu a ruce
jeho se chvějí. „Pravda,“ mluvím, „zde jes
dopis pro vás“. A potom zaměstnával jsem
se naléváním čaje. „Vezmete si cukr a citron
snad? Naučil jsem se v Rusku píti čaj s ci-
tronem. Zkusíte?“ Pak lampu rozsvítím a po-
stavím ji do oddáleného koutu, trochu vysoko.
takže vlastně šero zůstává v pokoji, jen poně-
kud teplejší než dříve, červenavé. A tu zdá se
i tvář mého hosta býti jistější, teplejší a mno-
hem známější. Pozdravuji ho ještě jednou slo-
vy: „Víte, já dlouho vás čekal.“ A než ně
cizinec kdy, aby žasl, vysvětlují mu: „Znán
povídku, kterou nemohl jsem vyprávěti ni-
komu, leč vám; neptejte se mne, proč, po-
vězte mi jen, zdali pohodlně sedíte a je-li č i
dosti sladký a jestli povídku chcete slyšeti.
Můj host musil se smáti. Pak odpověděl pro-
stě: „Ano.“ „K tomu trojímu: ano?“ „K tomu
trojímu.“ Oba zároveň zasedli jsme opřen
do svých židlí, takže obličeje byly ve stínu
Postavil jsem svou sklenici s čajem, těšil se.
jak zlatově čaj zářil, zapomenul pomalu zns
toho zalíbení a zeptal se konečně: „Pamatu-
jete se ještě na milého Pána Boha?“
Cizinec přemýšlel. Jeho oči pohroužily
se v temno a s dvěma malými světelnými body
v panenkách podobaly se dvěma dlouhým
loubovím v nějakém parku, nad nímž svítivě
bůh
Rusko
20
article
a široko léto a slunce leží. I ony počínávají
okrouhlým zšeřením, prodlužují se do temnoty
užší a užší až k dálnému, zářivému bodu.
svému východu na druhé straně v den snad
ještě mnohem jasnější. Zatím, co jsem toto
poznával, pronášel zvolna a jakoby jen nerad
užíval svého hlasu: „Ano, vzpomínám si ještě
na Boha.“ „Dobře,“ poděkoval jsem mu, „ne-
boť právě o něm jedná moje povídka. Než po-
vězte mi ještě dřív: „Mluvíváte občas s dět-
mi?“ — „Bývá to někdy, mimochodem ale-
spoň.“ — „Snad jest vám známo, že Bůh pro
hroznou neposlušnost svých rukou neví, jak
vypadá vlastně hotový člověk?“ — „Slyšel
jsem to kdysi někde, nevím teď už, od koho,“
odvětil můj host a já viděl, jak neurčité vzpo-
mínky honí se po jeho čele. „Nicméně,“ pře-
rušil jsem ho, „poslouchejte dál. Dlouhý čas
snášel Bůh tuto nejistotu. Nebo jeho trpěli-
vost jest veliká jako jeho síla. Jednou však.
kdy pusté mraky stály mezi ním a zemí po
mnoho dní, takže již ani nevěděl, zda všech-
no — svět a lidi a čas — nesnil jen, zavolal
si pravou ruku svoji, kteráž dlouho již od
jeho tváře byla vypovězena a ukryta v ma-
lých a nedůležitých dílech. Přispěchala ochot-
ně; neboť se nadála, že jí konečně Bůh odpu-
stí. Když Bůh ji před sebou zřel v její kráse.
mladosti a síle, byl již nakloněn jí prominouti
21
article
Ale vzpamatoval se v pravý čas a rozkázal
aniž by vzhlédl už: „Půjdeš dolů na zemi. Ve-
zmeš podobu, kterou u člověka zříš, a posta-
víš se naha na horu tak, abych tě dokonale
mohl pozorovati. Jak dolů dojdeš, jdi k mladé
jedné ženě a řekní ji, ale zcela tichounce
Chtěla bych žíti. Bude nejprve malé temno
kolem tebe a pak veliké temno, které se jme-
nuje dětství, a pak budeš mužem a vystoupí
na horu, jak jsem ti poručil. To vše potrv
jen okamžik. žij blaze!“
Pravice se rozloučila s levici, dávalaji
mnoho něžných jmen, ano dokonce se tvrdilo
že se jí poklonila a řekla: „Ty, svatý Duše.“
Ale již přistoupil svatý Pavel, sejmul milému
Pánu Bohu pravou ruku a jeden archanděl ji
uchopil a odnášel ji pod svým bílým rouchem
Bůh pak přidržel si levicí ránu, aby jeho krev
nevyprýštila se na hvězdy a odtuď nepadala
na zemi ve smutných krůpějích. Kratičký čas
na to shlédl Bůh, jenž pozorně všechny výšiny
dole obzíral, že lidé v železných rouších se
kolem jedné hory více městnají než kol všech
jiných hor. A očekával, že tam uvidí vystu-
povati svojí ruku. Ale přišel jen nějaký člo-
věk s jakýmsi, jak se zdálo, červeným plá-
štěm, který cosi černého, kymácejícího se
vzhůru vlekl. V témže okamžiku začala levá
ruka Boha, která ležela na jeho otevřené rá-
ně, býti neklidna a najednou opustila, aniž
Bůh tomu mohl zabrániti, své místo a blou-
dila jako šílená mezi hvězdami sem a tam
křičela: „O, ubohá pravice, a já jí nemohu
pomoci.“ Při tom zmítala levým Boha rame-
nem, na jehož vnějším konci visela, a usilo-
vala se odtrhnouti. Celá však země byla rudá
krví Boha a nedalo se poznati, co tam dole
se událo. Tehdy býval by Bůh téměř zemřel.
Pavel
bůh
22
article
V posledním vzepětí zavolal zpět svoji pra-
vici, příšla bledá a chvějicí se a položila se
na své místo jako churavějící zvíře. Ale také
levice, která přece již mnoho věděla, nebot
pravou ruku boží tehdáž na zemi poznala.
když v červeném plášti na horu stoupala, ne-
mohla od ní ničeho zvěděti, co potom na té
hoře stalo se. Musilo to býti cosi velmi stra-
šlivého. Neboť pravice boží dosud se z toho
nezotavíla a trpí neméně svojí vzpomínkou.
než starým hněvem Boha, jenž svým rukám
dosud neodpustil. Hlas můj malounko spoči-
nul. Cizinec zahalil svoji tvář rukama. Dlouhe
vše tak zůstalo. Pak řekl cizí muž hlasem, kte-
rý dávno jsem znal: „A proč jste mi vypravo-
val tuto povídku?
„Kdo porozuměl by mi jinak?- Přicházít
ke mně bez řádu, beze stavu, beze vší svět-
ské hodnosti, téměř beze jména. Bylo temno
když jste vstoupil, ostatně zpozoroval jsem v
vašich tazích jakousi podobnost —“ Cizí mu
vzhlédl tázavě. „Ano,“ odpověděl jsem tiché-
mu jeho pohledu, „často si myslívám, že jest
ruka boží opět na cestě...
Děti zvěděly tuto povídku, a jak se zdá
byla jim tak vyprávěna, že všechny mohlyj
porozuměti; neboť mají rády onu povídku
23
article
Ve chrámě.
Ve chrámě.
Napsala Selma Lagerlöfo vá.
Legenda velikonoční. Z knihy „Kristuslegen der“
Za souhlasu spisovatelčina ze švédštiny přeloži
K. V. Rypáček.
Byli jednou chudí lidé, muž, žena a je-
jich synáček, a ti chodili velkým chrámen
v Jerusalémě. Synek byl ditě velice krásné
Měl vlasy, které mu ležely ve stejných kade-
řích a oči, které zářily zrovna jako hvězdy
Rodiče nevedli syna do chrámu, dokud neby
aspoň tak veliký, že mohl chápati, co viděl.
a nyní chodili a ukazovali mu všecky jeho
nádhery. Byly tu dlouhé řady sloupů, byly tu
pozlacené oltáře, byli tu svatí mužové, kteři
seděli a vyučovali své učeníky, byl tu nej-
vyšší kněz s náprsníkem z drahokamů, byly
tu záclony z Babylona, které byly protkány
zlatými růžemi, a byly tu velké měděné brá-
ny, které byly tak těžké, že byla práce tři-
cetí mužů otočiti jimi ve stěžejích sem a tam
Ale hošík, kterému bylo teprve dvanáct
let, nedbal mnoho o to, aby vše to uviděl
Matka mu vyprávěla, to, co mu ukazují, že
jest na světě nejznamenitější. Pravila mu, že
bude asi dlouho trvati, než ještě jednou uvid-
něco takového. V chudém Nazaretě, kde byl
domovem, nebylo viděti nic jiného než šedivé
Napomenntí její však mnoho nepomohla
Hošík vypadal, jakoby chtěl z nádherného
chrámu nejraději odběhnouti, kdyby si za to
mohl hráti na úzké ulici v Nazaretě.
Ale zvláštní bylo, že čím větší jevil hoch
lhostejnost, tím byli rodiče klidnější a vese-
lejší. Pokyvovali na sebe nad jeho hlavou,
byli samá spokojenost.
Posléze vypadal hoch tak unaven a vy-
sílen, že ho matce bylo líto. „Chodili jsme
ulice.
Rypáček
Matek
Jeruzalém
Nazaret
24
article
s tebou už příliš dlouho,“ pravila. „Pojď, o-
počineš si chvilku!“
Posadila se u sloupu a pravila mu, aby
si lehl na zemi a hlavu jí dal do klína. A hoch
tak udělal a hned usnul.
Sotva usnul, pravila žena muží: „Ničeho
jsem se tak nebála, jako chvíle, až přijde
sem do chrámu jerusalemského. Myslila jsem
až spatří tenhle dům boží, že tu bude chtii
zůstati na vždy.“
„Také jsem se bál téhle cesty,“ řekl muž
„V době, kdy se narodil, stalo se mnoho zna-
meni, která ukazovala, že bude velkým vlád-
cem. Ale co by mu přinesla hodnost králov-
ská jiného než starosti a nebezpečí? Vždycky
jsem říkal, že by bylo nejlépe jemu i sáunn
kdyby nikdy nebyl ničím jiným než tesařen
v Nazaretě.
Nazaret
25
article
„Od jeho pěti let,“ pravila matka zaus
maně, „nestaly se kolem něho žádné zázraky.
A on sám si nepamatuje ničeho z toho, co s
stalo v jeho časném dětství. Jest nyní docelu
jako dítě mezi ostatními dětmi. Vůle boti
staniž se především, ale já jsem již skoro po-
čala doufati, že si bůh ve své milosti vyvolí
jiného k velikým osudům a mého syna mi po-
nechá.“
„Já,“ pravil muž, „jsem přesvědčen, že
vše bude dobře, jen nedoví-li se naprost
ničeho o znameních a zázracích, které se sta-
ly v prvních letech jeho života.
„Nehovořím s ním nikdy o něčem z těch
podivuhodných věcí,“ řekla žena. „Ale bojim
se stále, že se bez mého přičinění může stát
něco, co mu dá poznati, kdo jest. Zvláště jsem
se bála vésti ho do tohoto chrámu.
„Můžeš býti ráda, že jest nyní po nebez-
pečí,“ pravil muž. „Budeme ho míti zase brzy
doma v Nazaretě.
„Měla jsem strach z mudrců ve chrámě,
pravila žena. „Měla jsem strach z proroků,
kteří tu sedí na svých rohožích. Myslila jsem,
až jim přijde na oči, že povstanou a budou
se klaněti dítěti a že je pozdraví jako krále
judského. Jest podivno, že si nevšimnou jeho
krásy. Takovéhle dítě jim ještě nepřišlo na
Seděla chvíli tiše a pozorovala dítě.
bůh
Nazaret
26
article
„Sotva to dovedu pochopiti.“ pravila.
Myslila jsem, až spatří tyhle soudce, kteří
sedí ve Svatém domě a rozsuzují spory
lidu, tyhle učitele, kteří hovoří ke svým
učeníkům a tyhle kněze, kteří slouží bohu,
že procitne a řekne: „Narodil jsem se.
abych žil zde, mezi těmihle soudci, těmihle
učiteli a těmihle knězi.
„Jaké pak by to bylo štěstí, kdyby seděl
uzavřen v tomhle sloupoví?“ vpadl ji do řeči
muž. „Jest mu lépe, může-li choditi po ná-
vrších a horách kolem Nazaretu.
Matka trochu vzdychla. „Jest tak šťasten
doma u nás,“ pravila. „Jak jest spokojen,
může-li doprovázeti stáda ovcí na jejich osa-
mělých potulkách, nebo může-li vyjíti na pole
a viděti práci rolnikovu! Nedovedu si mysliti,
že mu křivdíme, chceme-li si ho zachovati
pro sebe.
„Ušetříme mu jen největší utrpení,“ řek
muž.
Hovořili spolu takto dále, až se dítě ze
spánku probudilo.
Nazaret
svatý dům
27
article
„Nu,“ pravila matka, „odpočinul jsi si
nyní? Vstaň, neboť se chýlí k večeru a musí-
me jíti na nocleh.“
Byli v nejvzdálenější části budovy, když
se vybrali k východu.
Za několik okamžiků bylo jim projíti sta-
rou klenbou, která tu zůstala z doby, kdy byl
na tomto místě poprvé vystavěn chrám a kde
stál, opřen o zeď, starý měděný roh, nesmírně
dlouhý a těžký, skoro jako sloup, aby si ho
někdo dal k ústům a zatroubil naň. Stál tu
hrbolatý a rezavý, plný uvnitř i zevně pra-
chu a pavučin a ovinut sotva viditelnou pá-
skou starodávných písmen. Uplynulo jístě ti-
síc let, co se někdo pokusil vylouditi z něho
zvuk.
Ale když spatřil hošík nesmírný roh, udi-
veně se zastavil.
„Co jest tohle?“ ptal se.
„To jest velký roh, který se jmenuje Hlas
Knížete Světa,“ odpověděla matka. „Jím svo-
lával Mojžíš děti Izraele, když byly rozptý-
leny po poušti. Po něm nemohl z něho nikdo
vylouditi ani jediného tónu. Ale ten, kdo to
dovede, shromáždí všecky národy země pod
svou moci.
Mojžíš
Izrael
Kníže svět
28
article
Smála se tomu, co měla za starou pohád-
ku, ale hošík zůstal u velkého rohu státi, až
na něj zavolala. Ten roh byl první věc
chrámu, která se mu líbila. Byl by tu chtě
zůstati, aby si ho mohl dlouho a dobře pro-
hlédnouti.
Nešli dlouho, když tu vyšli na velký, ši-
roký chrámový dvůr. Zde byla až na dně
hory rokle, hluboká a široká, jak byla od pra-
dávna. Tuto rozsedlinu nechtěl král šalamoun
zaházeti, když stavěl chrám. Nepoložil přes
ni žádného mostu a nepostavil žádného zá-
bradlí nad závratnou propastí. Za to natáhl přes
rokli mnoho loktů dlouhý ocelový meč, dobře
nabroušený a ostřím obrácený nahoru. A po
aekonečné řadě let a změn ležel tu meč ješt
nad propastí. Avšak nyní byl skoro sežrán
rzí a nebyl již bezpečně připevněn na koncích,
nýbrž chvěl se a houpal, jak jen šel někdo
těžkými kroky po chrámovém dvorci.
Když vedla matka syna oklikou mimo
rokli, otázal se jí: „Jaký je tohle most?
„Ten sem položil král šalamoun,“ odpo-
věděla matka, „a my mu říkáme Rajský Most.
Kdybys dovedl přejíti tuhle rokli po tomto
chvějícím se mostě, jehož ostří jest tenčí než
paprsek sluneční, pak můžeš být jist, že se
dostaneš do ráje.
A smála se a spěchala dále, ale hoch zu-
stal státi a prohlížel si úzký chvějící se oce-
lový meč, až na něj matka zavolala.
Když ji poslechl, vzdychl se, že mu ne-
ukázala dříve těchhle dvou podivuhodných
věcí, aby měl kdy si je prohlédnouti.
šli nyní ani se nezastavujíce, až dostihli
vstupního sloupoví o pěti řadách sloupů. Zde
stály v koutě dva sloupy z černého mramoru,
které byly postaveny na témže podstavci tak
blízko sebe, že jimi bylo možno protáhnouti
oči.
Most