ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 478b1990-8f10-11dd-92fd-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 26 celkem · entity: person 36, place 8
1 masthead
25. května 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 141.
3 masthead
Patisk vyhrazen
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH z Boharyně M.: Madame P. Przerw a-T etmajer K.: Sázka s čertem. Tefíl: Legenda a život.
P Przerw Boharyně
6 article Madame R.
Madame R. Napsal Michal z Boharyně Ani když třetí generace zamřela láskou ke krásné madame R., neutrpělo její srdce úhony. Tehdy zemřel její přestárlý manžel, jen ji patnáctiletou koupil od neslavných rodičů a spíše se podobal otci než milenci. Založiv pro ni veliký dům, oslavil ho její krásou brzy se všecky slunečnice obrátily udivem k nejlíbeznějšímu prahu Francie. Neměla nikdy ani družky, ani přítelkyně. ani cenné sokyně; z mládí zaujaly tanečnice její mysl, poznala, že žena není ničím bez po- divu mužova. Její první milenec ji zapomněl přes noc, ztráviv večer v pobřežní krčmě, kde tančily mladé Španělky. Na druhý večer se vyplížila z domu a šla za milencem, pod šát- kem tisknouc nůž; chtěla vyčíhati, až se vy- tratí z dusného hlediště, chtěla poznati tu.
Michal Boharyně Francie
7 article
jež mu vyjde do tmy vstříc a pak nevěděla, co se stane. Ale když se tanečnice rozvířily a viděla, jak vlny mužů začínají stále prudčím příbojem dorážeti na onu čáru označenou světly, jež je dělila od tanečnic a jež vrhala plápolavé světlo na jejich nohy a boky, zmoc- nila se jí horečka jako za první bouře na moři; zapomněla na milence, zahodila nůža vypiavši se, stiskla svoje boky tak horoucně, až se konečky prstů navzájem dotkly, poho- díla hlavu do týla a ucítila, jak jí uvolněné pletence vlasů přejely záda: tehdy se stala ženou. Velmi pilně se učila smyslným pohy- bům u jedné z oněch Španělek, až ji rodiče prodali bohatému pánu, jenž se stal jejím man- želem. Bohatství, jímž ji obklopil, změnilo brzy její vášeň pro tanec ve vášeň svolávati svojí jedinečnou krásou slavné muže a udržo- vati je podle libosti, čehož nebyl schopen tanec, druh nočních světel. Z nadšení vybraných ctitelů se učila vzne- šenému názoru na svět a zkoumavě pohlížela do plamenů lidského srdce. Nejskvělejší schop- ností této paní byl delikátní způsob, jimž do- vedla kolem sebe udržovati lidi živelně ne- přátelské. Úsměv, jímž neodolatelně přivábila. měl z božských vlastností onu vůní, která opájením odhmotňuje; vzbudivši prvním do- jmem nesmírnou smyslnou touhu, nemusíla pečovati o její ukojení. A proto ji jako ne- přemožitelnou musily nenáviděti všecky ženy které k smrti trpěly nezadržitelností rozkoše.
8 article
Praví se o ní, že se kdysi skutečně za- milovala, ale přidavší slepě přemíru sedce do svého úsměvu, odkouzlila mladého milen- ce, takže ji chtěl lačnýma rukama zardousiti, zapřísahaje se, že místo sebe poslala pouze ženu sobě podobnou, buď že do fingovaného, nad pomyšlení dokonalého úsměvu se vloudil ledový dech srdce vskutku mramorového, jež kamenělo příliš ochotně z diplomatické cti- žádosti, aby se kolem nejkrásnější ženy udržel nejskvělejší dvůr. Jelikož madame R. záhy poznala, že odkouzlený milenec neměl dosti taktu, aby o nejtrapnějším okamžiku jejího života pomlčel, vyvrátila dvojsmyslné do- mněnky později ve svých pamětech, zmiňujíe se mimochodem, že se do jejího nitra snažil vetříti krasavec šlechtického zevnějšku, le povahy tak ztrouchnivělé, že jsi po prvních slovech důvěrného hovoru ztrnul hrůzou, uslyšev tisíc červotočů hrýzti v tomto krás- ném kmeni. Pak už nikdy nepovolila svému srdci. Ostatně ji nikdy nepříšlo na mysl, aby ochuzovala ženy o jejich muže, bylo jí třeba slavných jmen, šlechticů, básníků, generálů, diplomatů svržených, vládnoucích i těch, jimž klíčil zítřek jako tajné znamení na čele. Její krása byla nebezpečna slávě císa- řově; chtěje upoutati oči světa pouze na sebe. vyslal nejschopnějšího ministra, aby ji získal pro jeho dvůr. Po dvou marných návštěvách se otázala zoufalého ministra: mohla bych se státi ještě dnes císařovnou? A než se z ohro- mení probral k odpovědi, poslala zdrceného ministra k císaří se vzkazem, že je mu vděčna za kavalirskou nabídku a že jí bude vítán přijde-li rozmnožit její dvůr: ostatně že ne- jeví naprosto chuti, aby zastřela slunce živote císařovnina, jíž si velmi váží.
9 article
Císař ji okamžitě vypověděl: druhého dne však vypovězení odvolal, obávaje se, že bude vlivu paní R. přičítána nebezpečná moc a náhradou podryl finanční poměry jejího chotě. Madame R. zvěděla však o císařově rozhodnutí a vystěhovala se do švýcarsk dříve, než mohl její svět spozorovati, že zchudla, čímž zároveň vyhladila naději císa- řovu, že ji uzří pokořenu a bezmocnu jako umělý drahokam po shasnutí svěcových lustrů. Po několika měsících se však madame R vrátila (císař byl svržen a její choť nabyl opě jmění). Její úsměv opět zúrodňoval duše básníků byli mezi nimi odpadlíci a rouhači, kterým se s políbením jejích dlaní vrátila víra a stali se slavnými; její úsměv vracel mládí mužům sestárlým hořkostí a zklamáními, takže zapo- mínali zemříti. Nebyla nikomu oddána a vši- chni ji zbožňovali. Kdykoliv odcestovala n delší čas. pomřeli mnozí z jejích poddaných. buď touhou, buď prostým západem jejího úsměvu za prvními pahorky na obzoru, nebot její krása zadržovala smrt, jsouc mocnější při návratu však madame R. nepozorovala. že jejích ctitelů ubylo: dorostli zatím synové počatí v představě její vznešené a přesladké krásy a proto tak neskonale podobní svým otcům v údivu a vzplanutí.
10 article
Než se vrátila z návštěvy u královny neapolské, umřel její manžel; i přepočítala svoje stáří, vzpomněla mnohých příhod s po- těšením a klidně se odhodlala, že se na čas uzavře ve své vile. Obávala se lačné dotěra- vosti přemnohých mužů, dychtících po místě shasnuvšího manžela, nechtěla dáti přednost nikomu, aby jí neobvinili z nedostatku vkusu (neboť není muže, jenž by se bezpečně mohl vystaviti horkému soudu žárlivcovu). Ostatně se politické rozpory tou dobou velmi přiostřily, chtěla tudíž vyčkati, až vlny opadnou a bude sluchu pro nekřičené slovo a pozornosti ladnému pohybu ženskému. Hlouček jejích nadšenců však za několik dnů vzrostl; i zarmoutila se dojmem, že se muži příliš upachtí v prostředí mnohem chudším. než ji obklopovalo za života manželova a že se příliš nerozvážně boří jemné útvary spole- čenské. Mrzelo jí mnoho věcí příliš nízkých. pro něž neměla vůbec jména; děsilo ji pro- středí, v němž byl život pojímán jednoduše jako rána pěstí nebo hrabivé sáhnutí po pe- nězích. Během životního proudu nabyla zkuše- nosti, že je především třeba šlechtiti a obo- hacovati ducha, aby se zachránil půvab svěží krásy; proto hasnul její vznešený úsměv mezi těmito lidmi, přišedšími z ulice a zhrublým křikem, kteří těkavostí, neklidem a rvavým spěchem ztratili schopnost ceniti krásu, try- skající z duchových pramenů. Neměla pocho- pení pro lesk jednodenní slávy, nesnesla po- hledu na bohaprázdné vzkypění; mezi těmi všemi, kteří ji přispěchali dobývat, nebylo muže, jenž by byl hoden se jí podivovati. I pohněvala se na svět po hrubém soustu lač- nící a schystala se lítostivě na cestu k sever- ním jezerům italským, kdež hodlala zastaviti postup svých roků a vžíti se opět do úsměvu.
11 article
Útěk měl býti proveden tajně ve společ- nosti přítele-básníka. Když spolu u večer před odjezdem ho- vořili o mnohých starostech, zjihlo srde krásné paní nesmírným žalem; otevřeným okny a dveřmi se přes dlažice terasy šinulo tichounce stáří a rylo do bezúsměvné její tvá- ře vrásky. Krásná ta hlava držela se vztaže- nou šíjí, vzdávajíc se doteku někoho vlídného a klidného a kolem úst se ji začal kouzliti úsměv; básník seděl ztrnule proti ní, nejsa slůvka schopen: a přec se v něm vzmáhalo šílenství jako povodeň, neboť ucítil chlad a vůní prsti a poznal tuto vetřelkyni, jež mu jednou dlaní bránila vykřiknouti její pravé jméno, zatím co druhou laskala nejdražší ženu. ubírajíc jí teplé tělesnosti. V ukrutném tichu se rozbušilo jeho srdce hrůzou: tu se pohnuly zahradní keře. Oba uprchlíci na sebe tázavě pohlédli. Vyproštěný básník se na prosbu pan odebral do zahrady a přivedl ustrašeného chlapce; zvěděli brzy, že se do zahrady ve- třel přes zeď, aby mohl zahlédnouti z úkrytu nejkrásnější madame, za níž odešel před lety jeho otec, když odcestovala do švýcarska, již se nevrátil. I pohostili chlapce a při odchodu ho pan vyzvala, aby ji po dvou dnech opět navštívil. Před svítáním je odvezl zastřený vůz ze spícího města. Sotva se první noc ubytovali v Ch., při- šel je varovat lékař před další cestou, nebot kraje na jihu byly zaplaveny cholerou; příští ho rána spěšně obrátili, dojeli před večerem domů a doufali, že se uzavřením ve víle za bezpečí před smrtelnou nákazou.
12 article
Paní pozavírala okna a přiměla básníka. aby zvenčí zabednil okenice dlouhými hřeby neboť se děsila dýchati smrtonosný vzduch světa. Sotva však básník vykročil na terasu. proklouzl kolem něho chlapec a uvrhl se před uděšenou madame R. blaženě a vděčně jako kobereček, štkaje celým tělem, a než se ma- dame vzpamatovala, vypověděl jí, že nedo- vedl vyčkati a přišel již včera a sloužící mu řekl, že madame odjela a dlouho se nevrátí i myslil, že umře, a věru velmi se rozstonal horečkou (celičkou noc čekal na zahradě, ne- věřil sloužícímu), i matka i lékař řekli, že umře. Při těchto slovech omdlela mme. R. a bás- ník chlapce vyvedl násilím do zahrady, pal zamkl na všecky západy a jal se křísiti ubo- hou paní. Jelikož byl již také velmi vetchý přemohlo jej přílišné úsilí vzbuditi nehybnou madame k životu, srdce se mu sevřelo zoufal- stvím, i padl bezvládně po boku studené kra- savice a nastalo ticho jako v hrobce. Když se madame vzpamatovala, volala bezvýsledně sloužícího; zdvihla se z chabých sil, aby ho probudila. Při tápání ve tmě se dotkla ledového přítele a nemohouc na něm rozpoznati známky života, vzpomněla na udá- losti posledních dvou dnů a proklela chlapce; bez rozmýšlení, aby nemusila zemříti také ne- mocí tak hnusnou, sáhla po lahvičce vonného jedu a uložila se na lůžko. Úsměv se jí vrátil do ztuhlé tváře tak líbezný, že jí nepovažovali za mrtvou. Ale ku podivu, toho roku se cholera ne dostala až do Paříže.
Paříž
13 article Sázka s čertem.
Sázka s čertem. Napsal Kazimierz Przerw a-Tetmajer Z polštiny přeložil K. V. Rypáče k. Sešli se jednou kmotři za zimního večera u Ondřeje Bystřanského, u kterého se také řikalo u Mrázků, neboť jeho stará byla Mráz- kova z Ludzimieře. A jemu přezdívali také Chomout, protože rád formanil. Sešli se tu samí staří mužští; všichni spolu vyrostli a rádi se viděli. Byl tam Michal Kres, Vojtek Stašel. Kiecek, kterému říkali Picka, Pokušťař a je- ště několik jiných. Asi osm mužských. Byli to staří tanečníci po hospodách a navyváděli se na světě mnoho všelijakých kousků. Pili ko- řalku a pivo, které vařil Bystřanský ve svém vlastním pivovaře, a hovořili o všeličems, o tom i onom. V tom se otevřely dveře a na prahu se objevil starý Jašek Kres; říkali mu Turňovec jako tomu ptáku, co se po holích v turních vznáší, nebo i Jašíček, protože mu tak — už je tomu osmdesát let — říkávala matka. B val starý zbojník, šprýmař, pověstný střele a muzikant, ale nyní jen hrával na housličky. které nosil zavázané v rukávu u haleny. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ řekl strkaje do světnice bílou hlavu a postavu, tro- chu stářím schýlenou. „Na věky. Na věky věkův. Amen. Vítejt nám, kmotřel“ Podali si ruce. „Zaplať Pán Bůhl „Sedněte si, kmotřel“ „Jo, jol?
Przerw Tetmajer Rypáč Ondřej bystřanský Mrázek Mráz Kres Vojtek Kiecek Picek Pokušťař Jašek Kres Jašíček Ježíš Kristus Bůhl
14 article „Co je tam u vás slyšet, kmotře? Jste
„Co je tam u vás slyšet, kmotře? Jste zdrávi?“
15 article „Nu nic. Ještě to ujde. A u vás jes
„Nu nic. Ještě to ujde. A u vás jes lépe? „Ještě se tak, zaplať Pán Bůh, držíme. „A co děti? „Taky to ještě ujde. „Nu, chvála Bohu! Jest zima, kmotřel“ „Ba, opravdu, zima!“ Bystřanský přistrčil sklenku k Jašíčkov a zavdali si. „Eh, věru že zima! Ruce mi ztuhly. Mě jsem nějakou cestu, kmotříčku; dívám se okna se svítí: vejdu, myslím si, vždyť on tam přece někdo bude, když svítíl“ „E, dobře jste si to, kmotře, rozmysli Vždycky vás rád přivítám. „Ale co vám řekne stará, kmotře, kdyi přijdete pozdě domů? „Ale vždyť je teď kluzko, cesta k nepře- jití,“ zažertoval. „Ha, ha, ha!“ „Jak dlouho už jste se to nebyl na ná podívat? „Nu, to je, víte, kmotříčku, tak: dom se vždycky práce najde.“ „Kde je mužský, tam je taky prácel“ „Ba věru! Nelehneš si, až na smrtelné po- steli. „Ba, dobře povídáte, kmotře: až n smrtelné.“ „Ale pěkný bouček jste, Ondřeji, porazi na oheňl“ „Opravdu pěkný! V našem lese za Skala- mi. Ale byl takový tvrdý, když jsem ho po- rážel, jakoby ho čerti bránili!“ „Tak, tak! člověk nikdy neví, co kde může být. Člověk jest člověk. Stašek Valina v Podčerveném měl takovou starou vydou- nalou vrbu, ve které bydlil das přes třice roků. Že by se ale zdržoval také v bucích. jsem neslyšel, ale i to je možné,“ řekl Ja- šíček. „A snad byly pod ním také nějaké p - níze?“ ozval se Michal Krec, „nehledal jste?“ „Eh, nebylo tam nic, jen kamení, protože je to ve vrchu. Ale mohu říci — při samé ze- mi! — už se nám zdálo, že se ho sekyra ne- chytí. Bělského Šimek by vám to řekl, protože tam byl také se mnou.
bůh Ondřej Stašek Valina Krec Šimek
16 article
„A že také takový tvrdý strom vyroste Čím je to? To bych rád věděli“ „Eh, tady nebylo nic znát. „Kdož ví, z čeho takový tvrdý stron roste?“ „A třeba ho das tak začaroval lidem n vztek.“ ozval se Jašíček. „Ba! To on, víte, rád zkouší, kdo jes silnější, mužský či on. „He, he, he!“ rozesmál se Pokušťa s uspokojením a ostatní pohlédli na sebe mrkli očima. . „A jak to zkouší, kmotře?“ „Všelijak opravdu. Tak a tak. Ale muž ský, není-li ledajaký, jest vytrvalejší! „Vytrvalejší?“ „Nu, když něco, kmotře, víte, tak vyprá- vějte, vyprávějte!“ „He, he, he!“ smál se už napřed Poku- „E. vždyť jsem jedenkrát slyšel o tom takovou historii od Kuby Petrákovéhoz Ostřiše, bude tomu už padesát let, co jsme spolu byli v Liptově, a jemu to zase vyprá- věl starý Juzek Tomkův, kterému už ten- krát počítali na sto roků a který ještě pásl ovce pod Osobytou. „Vyprávějte, kmotře, vyprávějtel“ „Ono to bylo tak. Jednoho mužskéh hrozně život omrzel a umínil si, že se oběsí. Vzal provázek, jde dolinou nahoru, neboť tam bydlel nedaleko lesa, a co se nestalo — dan mu příšel do cesty. Setkali se na pěšince. Chlap se ho nelekl, neboť, co se bude bát ta- kový, kdo se jde oběsit, když dobře ví, že pro něj nepřiletí andělé s košem, ale jen čerti s vidlemi, a řekl mu: Dobré odpolednel — neboť to bylo právě po polední. Nevyšel příliš brzo z domova. „Dobré odpoledne,“ odpověděl mu čert „Kampak jdeš?“ „Oběsit se.
Jašíček Juzek Tomkův Kuba Liptov
17 article
„Nu a proč?“ „Jej,“ řekl mu mužský, „kdybys byl v m kůži, oběsil bys se ne jednou, ale třikrát.“ „Nu a proč to?“ ptá se ho čert. „Eh, jen kdybys to zkusil,“ řekl mu mužský. „Hu, hu, hu!“ rozesmál se čert. „Rá bych věděl, jestli bych si neporadil?! „Nu, zkus to! Uvidíš. Nevydržíš to, třeb jsi i zlý duch.“ „Vsaďme se!“ povídá čert. „Já proti tomu nejsem. O co se vsa- dime?“ „Víš,“ řekl čert, „od tebe nechci nic. Ty bys i takhle byl můj. Ale když to nevydržím ukážu ti v této dolině poklad a potom ti ne bude třeba se věšet, protože vím, že tě ne- tlačí nic jiného než bída. Takovou sázku udělal čert, tolik si by „Dobře,“ povídá mužský. „Tu je ruka. „A tu je moje. „Nu a co mám teď dělat?“ vyptává s připravený čert. „E, tohle! Půjdeš domů k mé staréz „Za tebe? Eh, pozná mne, že nejsem ty a bude zle.“ „Nic se neboj. Předělej se na mne, vždy jsi čert, a šaty ti dám se sebe. Teď je teplo — bylo právě jaro — valašku a křesadlo mám rozdělám si oheň — a ve spodních šatech t už vydržím. „Tenkrát, lidičky moji, nebyli mužští ta- koví jako dnes. Byl mráz, až led přikryl vodu a takový člověk šel se ve spodních šatech po- dívat na zápraží, jestli se oteplí nebo ne. stál třeba před chalupou přes deset otčenášů ba i déle. A neumřel. Dříve, lidičky moji dobří, bývali mužští zdraví a silní. Kalhoty ho ovšem nehřály, ale krev. Pravda, tako šťař.
Hu
18 article
jist. mne.
19 article
mužský snědl najednou berana, ale byl taky jako ten beran horký.“ Čert si ho dobře prohlédl tu tam a se všech stran, zahleděl se na něj dlouho a řekl. „Nějak — nějak to už budel“ Potom došel k takovému malému jezírku k takové louži, která byla mezi skalami — on to měl za zrcadlo — a z ničeho nic začne se škrábat prackami po tváři tak a tak a sem a tam; utrhne mech, do hrsti nabere padrti drhne se vší silou, zhlíží se v té louží a po- tom se obrátí k mužskému: „Dobře? „Dobře,“ směje se mužský. „Teď sám ne- vím, kdo jsem já a kdo jsi ty? Svlékl si chlap halenu a kamizolu, jak to tenkrát nosívali, svlékl si kalhoty, zul s krpce, naposledy podal čertoví ještě kloboul a zůstal jen ve spodních šatech. „Prádlo,“ řekl čertu, „si ukradní s plotu kde se sušíl“ „Čert si vsadil klobouk na hlavu, trochu sl ho postrčil na stranu a otázal se: „Nepozná mne? „I kdež pak?! Vždyť jsi přece proto čer tem, abys lidi šálil. Čert mrskl radostí ocasem, že se mu kou sek tak vydařil, a řekl: „Nu, tak si tu jen poseď, než se vrátím a o jídlo a pití se nestarej, to budeš mít. Ale počkej! Na jak dlouho jest sázka? A mužský se směje. „Nu,“ povídá, „nepotřebují tu ani vola ani celé svině. Na tři dni.“ Čert udivením všecek ustrnul. „Na tři dni?“ povídá. „To je zrovna to lik jako nic. Prohraješ!“ „Eh,“ povídá mužský. „Uvidíme! Jen jdi. Dobře. Vzal si čert do ruky kámen, tak asi šestiliberní, foukl a z huby mu vyšlehl pla- men: tu máš chleba. Vzal potom hrst země zase foukl: udělalo se z ní hovězí maso. Po- tom mu zas pustil suchým korytem vodu, pro- tože tam na blízku nebyla.
20 article
Nu a co se stalo dále? Můj čert vzal si šaty mužského pod paží, klobouk do zubů aby mu ho vítr nesebral, a odletěl rovnou ke vsi. A mužský zůstal u ohně. Letí, hledá bedlivě, ale nic najíti nemohl a smrklo se a přišel večer, než ukradl někde s plotu to, co potřeboval. A to proto, že bylo nějak po svátcích a ženské už před tím vše- cko vypraly a usušily. Oblékl se v lese, v Dunajci se ještě shlédl, jaký je, a šel k zahradě toho muž- ského. A tam už čekala hospodyně, a měl te mužský opravdu statnou hospodyni. Té žen- ské bylo již přes čtyřicet, ruce měla jako válce a hubu jako pes, jenže štěkavější. Det neměla. „Kde jsi byl?“ ptá se ho. Nezpozorovala nic. „V lese.“ „Cos tam dělal?“ „Chodil jsem si a hvízdal,“ řekl čert, ne- boť se mu ta ženská zalíbila. Ženská je ženská Ještě nedokončil, když už tu dostal do pysku, až mu v uších zazvonilo. „Ej.“ myslí si, „to tu takhle vítají? Aleto není nic!“ „Což nevíš, ty lajdáku, že je jaro a žeje moc práce?! A ty si mi budeš hvízdat po lese? Vidíš ho! To je mi drozd! Ale dobře, žes tu. Stroj se, u Valka je svatba, byli tu zvát. Ale ať tancuješ! Vždyť všichni o tobě říkají, žes mrzák a nemotoral“ „Ej, to jsem dobře trefil,“ myslí si čert „zrovna na svatbu. Aspoň si zatancuju!“ šel, pěkně se oblékl, sňal s tyče nové ho- spodářovy šaty a vyšňořil se tak, jak se n svatbu sluší. Až se sám na sebe usmál, když se na sebe podíval. Žena zrovna tak; nastrojila se do sváteč- ních šatů s pentlemi, vzala si žluté čižmy na krk korále. „Těm opravdu není zle,“ myslil si čert. Zapřáhl koně, sedli si a odjeli. Čert koně tak popoháněl, že loukoti na kolech jen zvonily.
Valk
21 article
Čert musil tancovat celou noc. Neboť tam nejen že tančili, ale i všelijak si hráli, tu n žebráka, tu na kocoura a na myš, tu zase na rychtáře a všelijak, tu si zase skočili štaje- ráka nebo polku a i na medvěda si hráli, kde každý musil po medvědovi dělat, co on uka- zoval, a jak si jen chtěl utýraný čert sednout tu žena hned na něj: „Ty darebáku! Nedělej mi hanbu! Vždye tě už takhle mají lidé jen za psí ocas! Mrzáku Nemehlo! Tancuj! Trošku se jí už bál a proto šel. Utýral s dočista. Nebyl tomu mnoho zvyklý. „Ej, opravdu!“ Šlo to tak celou noc, až do bílého rána „Nu,“ myslil si čert, „to nic není. Půjdem domů a vyspím se. Tohle je jen jednou. „Ale, oho! Příšli domů, žena si svlékla sváteční šaty, čert se také svlékl a cpe se do postele, ale ženská na něj spustí: „Vidíš ho? Kam se to chceš cpát, ty ps noho jedna! Což nevíš, že je na poli orání? Seber sel Jiný ti nebude chodit za pluheml? Čert se na ženskou podíval, ale co mě dělat? Sotva že mu tak tak dala ráno najíst, už byl milý čert u pluhu. Oře. Jenže toho opravdu mnoho nezoral, protože nebyl zvykly chodit za pluhem. Žena příběhne s obědem „Kolik jsi to zoral? „Nu, to a to. A tu začne žena klít: „I ty větrný mlýne Ty ničemo! Psí kosti zatracená! Tys jen tolik od rána zoral? „Eh, vždyť jsem si ani nesedl,“ řekl čert. „A co jsi dělal? K míse, tos první, t anol Na to jsi chlap! Ale k pluhu, to, nede bože! Žral bys teď, co?! Psí ucho jedno!“ A prásk hrncem o zeď! Co donesla, se vylilo. „Aha,“ myslí si čert, „to tu takhle plat za práci? Ale, to nic není! Lehnu si na louku. zažvýkám si šťovíku a nebude se mi chtít jist.“ Nu, zažvýkal si toho šťovíku. Ale do zá- padu slunce musil orat, protože mu žena
Aho Lehn
22 article
zrovna vyměřila, kam až má zorati; nebylo jiné pomoci.
23 article Přijde večer domů a tu zase: „Nasekej
Přijde večer domů a tu zase: „Nasekej dřívíl“ Nashýbal se dost u pluhu a teď ještě aby sekal dřívíl Kosti mu v zádech praskaly, ale jen sekal, protože se už — na mou duši — té ženské opravdu bál. Zavolala ho k večeři, trošku si zajedl. Nedala večeří velkou, ale jen takovou, aby nezdechl. Myslí si: „Teď se už aspoň vy- spím.“ Ženská se pomodlila a čert v koutě něco po židovsku zabrebentil, aby si myslila, že se modlí, a lehli si. Čert se natáhl, udřený byl až hrůza, zamhouřil oči a začal chrápat, jako když prkna řeže. Ale žena hned: „Ma- Neboť tak se ten mužský jmenoval. „Co „Spísr „A co bych dělal?“ „Nechrápell „Vždyť já nebudu.“ Ale sotva se obrátil, usnul a chrápal ještě tějil“
Ma
24 article
více. „Matějil „Co chceš? „Co tak chrápeš? „E, vždyť noc je na tol“ A zase chrápal, protože byl unavený chrápal hned dále — po čertovsku. Ale žena ho hned zase s kříkem pro- budila. „Oho!“ pomyslil si čert a co si pomyslil, také řekl: „Nemusila's mi poroučet celou noc tanco- vat a potom celý den orat a ještě sekat dříví a jíst jsi mi dala tolik jako mouše.“ Ale žena na něj: „Eh, ty psí kosti zatra- cená! A ty ještě na mne jako pes zuby ?! Ty ohyzdo, ty lajdákul“ Ale on zatím zmořen usnul a chrápal dál. A ona mu zase, ale tentokrát milým hla- sem do ucha: „Matýsku! Nu, nechrápej, dám ti zítra placku s máslem. Čert přestal chrápat, ale myslil si: „Jen se zlob, já mám i takhle už té služby dost. a odvrátil se do podhlavnice a usnul a chrá- pal, až se skla v oknech třásla. Ženská ho probudila, ale on dělá, že spí Nenadál se ovšem, co s ním udělá. Zdvihla se na postelí a kopla čerta do hřbetu, že hned sletěl s postele na zem. „A ty otrapo, ty Jidáši zatracený!“ křičí ženská. „Tam si seď! Když nejsi hoden po- stelel“ Čert seděl na zemi, protože neměli vylo- ženou podlahu, ohmatává si bok, protože se pořádně uhodil, když spadl, a myslí si: „V po- steli je zle a na zemi taky není dobře...“ A tu se ženská dá do pláčel A začne vykládat: „0, já nebohá a nešťastná, proč mne jen rodiče za tebe vdali? Ale dobře říkala ne- božka teta: Nevdávej Katku za Matěje, proto že je to hňup! O, matko moje! Maminko moje!“ A zatím ta ženská mohla už být babi- čkou, třeba že neměla dětí. Jak vykládá, tak vykládá, a čert sedí na zemi, je mu zima a tlačí ho to a přemýšlí, až ho to najednou dopálilo.
Nenadál Jidáš zatracený Katka Matěj Jena
25 article
„Aby tě všichni čerti vzali,“ řekl ženské, „abys celou noc tancoval, potom celý den dě- lal a jedl jako nic a na druhou noc zase ne- můžeš spát a potom zase hybaj ráno za plu- hem! Vždyť bych se tu načisto sedřell Vstal a hybaj k oknu a frrrr dírou vení Leti k mužskému v dolině. Ten si leží u ohně a pokuřuje si z dýmky. Podivil se, když spatřil čerta. „Už jsi tu? „Ba že jsem!“ řekl čert. „Hybaj pod skálul“ „A jak to? Nevydržíš ty tři dni?“ směje se mužský. „Hybaj, když ti povídám,“ řekl čerta nepromluvil už ani slova. „A tos běžel takovým tryskem, že nemů- žeš ani promluvit?“ ptá se ho mužský. „Eh, bratře!“ řekl mu čert. „Dobře jsi řekl, kdybych byl na tvém místě, že bych se ne jednou, ale třikrát oběsilí O tom není už ani řeči! Sázka je tvoje! Hybaj!“ Mužský se zdvihl a neušlí ještě ani na tři dostřely v rumovišti, když se mužskému zdálo, jakoby tu nebyl nikdy býval, třeba že dolinu znal dobře. Když přišel čert k jedno- mu dosti velkému balvanu, odvalil ho a pod ním bylo tolik zlata, stříbra a všelijakých věcí, že to až bylo ku podivul Mužský si nabral tolik, co jen mohl, na salaši si našel nějaký starý pytel, čert mu ho sešil jehlou z chvoje a nití ze smůly a nacpal si do něho, co jen mohl. Usmívá se a povidá čertovi: „Nu, od nynějška už jsem chlapík. Na den si vždycky najdu nádenníka a noc tu už nějak přetrpím. Ale přece jsi zkusil můj život, oj, zkusíl.“ A odešel s pytlem na zádech směle do chalupy a čert mu ještě křičel na cestu: „Měj se dobře! Nezávidím ti, neboťu tebe je práce skoro pro tři čerty!...
26 article Legenda a život.
Legenda a život. Napsala Teffi. Z ruského přeložila Věra Filcíková. Začátkem června začala pí. Gužejedova dělat svým přítelkyním návštěvy na rozlou- čenou. Nejdříve šla ke Korkiné, s kterou tak hezky a příjemně strávila minulé léto v třetím Pargolově. — Ach, má dra- há! — vzkřikla Korkina. — Snad nejste zas odsouzená mrznout v tom monotonním Par- golově? Jak vás lituji. — Proč právě v Par- golově. Jakoby tam končil svět — urazila se Gužejedova. Však se najdou i jiná místa. — Snad se nechystáte za hranice? A za jaké peníze? Che, che. — Nemám v úmyslu vám skládat účty ze svých příjmů, má drahá, na- dutě odpcvěděla Gužejedova. Je to tak dost beztaktní s vaší strany, že mluvíte takovým tónem, tím více, že v Pargolově budete plesni- vět právě vy a já pojedu do ciziny. — Kam
Teffi Věra Filcíková Korkiný