1
masthead
25. května 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 141.
3
masthead
Patisk vyhrazen
5
article
OBSAH
z Boharyně M.: Madame P.
Przerw a-T etmajer K.: Sázka s čertem.
Tefíl: Legenda a život.
P Przerw
Boharyně
6
article
Madame R.
Madame R.
Napsal Michal z Boharyně
Ani když třetí generace zamřela láskou
ke krásné madame R., neutrpělo její srdce
úhony.
Tehdy zemřel její přestárlý manžel, jen
ji patnáctiletou koupil od neslavných rodičů
a spíše se podobal otci než milenci. Založiv
pro ni veliký dům, oslavil ho její krásou
brzy se všecky slunečnice obrátily udivem
k nejlíbeznějšímu prahu Francie.
Neměla nikdy ani družky, ani přítelkyně.
ani cenné sokyně; z mládí zaujaly tanečnice
její mysl, poznala, že žena není ničím bez po-
divu mužova. Její první milenec ji zapomněl
přes noc, ztráviv večer v pobřežní krčmě, kde
tančily mladé Španělky. Na druhý večer se
vyplížila z domu a šla za milencem, pod šát-
kem tisknouc nůž; chtěla vyčíhati, až se vy-
tratí z dusného hlediště, chtěla poznati tu.
Michal
Boharyně
Francie
7
article
jež mu vyjde do tmy vstříc a pak nevěděla,
co se stane. Ale když se tanečnice rozvířily
a viděla, jak vlny mužů začínají stále prudčím
příbojem dorážeti na onu čáru označenou
světly, jež je dělila od tanečnic a jež vrhala
plápolavé světlo na jejich nohy a boky, zmoc-
nila se jí horečka jako za první bouře na
moři; zapomněla na milence, zahodila nůža
vypiavši se, stiskla svoje boky tak horoucně,
až se konečky prstů navzájem dotkly, poho-
díla hlavu do týla a ucítila, jak jí uvolněné
pletence vlasů přejely záda: tehdy se stala
ženou. Velmi pilně se učila smyslným pohy-
bům u jedné z oněch Španělek, až ji rodiče
prodali bohatému pánu, jenž se stal jejím man-
želem. Bohatství, jímž ji obklopil, změnilo
brzy její vášeň pro tanec ve vášeň svolávati
svojí jedinečnou krásou slavné muže a udržo-
vati je podle libosti, čehož nebyl schopen
tanec, druh nočních světel.
Z nadšení vybraných ctitelů se učila vzne-
šenému názoru na svět a zkoumavě pohlížela
do plamenů lidského srdce. Nejskvělejší schop-
ností této paní byl delikátní způsob, jimž do-
vedla kolem sebe udržovati lidi živelně ne-
přátelské. Úsměv, jímž neodolatelně přivábila.
měl z božských vlastností onu vůní, která
opájením odhmotňuje; vzbudivši prvním do-
jmem nesmírnou smyslnou touhu, nemusíla
pečovati o její ukojení. A proto ji jako ne-
přemožitelnou musily nenáviděti všecky ženy
které k smrti trpěly nezadržitelností rozkoše.
8
article
Praví se o ní, že se kdysi skutečně za-
milovala, ale přidavší slepě přemíru sedce
do svého úsměvu, odkouzlila mladého milen-
ce, takže ji chtěl lačnýma rukama zardousiti,
zapřísahaje se, že místo sebe poslala pouze
ženu sobě podobnou, buď že do fingovaného,
nad pomyšlení dokonalého úsměvu se vloudil
ledový dech srdce vskutku mramorového, jež
kamenělo příliš ochotně z diplomatické cti-
žádosti, aby se kolem nejkrásnější ženy udržel
nejskvělejší dvůr. Jelikož madame R. záhy
poznala, že odkouzlený milenec neměl dosti
taktu, aby o nejtrapnějším okamžiku jejího
života pomlčel, vyvrátila dvojsmyslné do-
mněnky později ve svých pamětech, zmiňujíe
se mimochodem, že se do jejího nitra snažil
vetříti krasavec šlechtického zevnějšku, le
povahy tak ztrouchnivělé, že jsi po prvních
slovech důvěrného hovoru ztrnul hrůzou,
uslyšev tisíc červotočů hrýzti v tomto krás-
ném kmeni.
Pak už nikdy nepovolila svému srdci.
Ostatně ji nikdy nepříšlo na mysl, aby
ochuzovala ženy o jejich muže, bylo jí třeba
slavných jmen, šlechticů, básníků, generálů,
diplomatů svržených, vládnoucích i těch, jimž
klíčil zítřek jako tajné znamení na čele.
Její krása byla nebezpečna slávě císa-
řově; chtěje upoutati oči světa pouze na sebe.
vyslal nejschopnějšího ministra, aby ji získal
pro jeho dvůr. Po dvou marných návštěvách
se otázala zoufalého ministra: mohla bych se
státi ještě dnes císařovnou? A než se z ohro-
mení probral k odpovědi, poslala zdrceného
ministra k císaří se vzkazem, že je mu vděčna
za kavalirskou nabídku a že jí bude vítán
přijde-li rozmnožit její dvůr: ostatně že ne-
jeví naprosto chuti, aby zastřela slunce živote
císařovnina, jíž si velmi váží.
9
article
Císař ji okamžitě vypověděl: druhého
dne však vypovězení odvolal, obávaje se, že
bude vlivu paní R. přičítána nebezpečná moc
a náhradou podryl finanční poměry jejího
chotě. Madame R. zvěděla však o císařově
rozhodnutí a vystěhovala se do švýcarsk
dříve, než mohl její svět spozorovati, že
zchudla, čímž zároveň vyhladila naději císa-
řovu, že ji uzří pokořenu a bezmocnu jako
umělý drahokam po shasnutí svěcových
lustrů.
Po několika měsících se však madame R
vrátila (císař byl svržen a její choť nabyl opě
jmění).
Její úsměv opět zúrodňoval duše básníků
byli mezi nimi odpadlíci a rouhači, kterým
se s políbením jejích dlaní vrátila víra a stali
se slavnými; její úsměv vracel mládí mužům
sestárlým hořkostí a zklamáními, takže zapo-
mínali zemříti. Nebyla nikomu oddána a vši-
chni ji zbožňovali. Kdykoliv odcestovala n
delší čas. pomřeli mnozí z jejích poddaných.
buď touhou, buď prostým západem jejího
úsměvu za prvními pahorky na obzoru, nebot
její krása zadržovala smrt, jsouc mocnější
při návratu však madame R. nepozorovala.
že jejích ctitelů ubylo: dorostli zatím synové
počatí v představě její vznešené a přesladké
krásy a proto tak neskonale podobní svým
otcům v údivu a vzplanutí.
10
article
Než se vrátila z návštěvy u královny
neapolské, umřel její manžel; i přepočítala
svoje stáří, vzpomněla mnohých příhod s po-
těšením a klidně se odhodlala, že se na čas
uzavře ve své vile. Obávala se lačné dotěra-
vosti přemnohých mužů, dychtících po místě
shasnuvšího manžela, nechtěla dáti přednost
nikomu, aby jí neobvinili z nedostatku vkusu
(neboť není muže, jenž by se bezpečně mohl
vystaviti horkému soudu žárlivcovu).
Ostatně se politické rozpory tou dobou
velmi přiostřily, chtěla tudíž vyčkati, až vlny
opadnou a bude sluchu pro nekřičené slovo
a pozornosti ladnému pohybu ženskému.
Hlouček jejích nadšenců však za několik dnů
vzrostl; i zarmoutila se dojmem, že se muži
příliš upachtí v prostředí mnohem chudším.
než ji obklopovalo za života manželova a že
se příliš nerozvážně boří jemné útvary spole-
čenské. Mrzelo jí mnoho věcí příliš nízkých.
pro něž neměla vůbec jména; děsilo ji pro-
středí, v němž byl život pojímán jednoduše
jako rána pěstí nebo hrabivé sáhnutí po pe-
nězích.
Během životního proudu nabyla zkuše-
nosti, že je především třeba šlechtiti a obo-
hacovati ducha, aby se zachránil půvab svěží
krásy; proto hasnul její vznešený úsměv mezi
těmito lidmi, přišedšími z ulice a zhrublým
křikem, kteří těkavostí, neklidem a rvavým
spěchem ztratili schopnost ceniti krásu, try-
skající z duchových pramenů. Neměla pocho-
pení pro lesk jednodenní slávy, nesnesla po-
hledu na bohaprázdné vzkypění; mezi těmi
všemi, kteří ji přispěchali dobývat, nebylo
muže, jenž by byl hoden se jí podivovati.
I pohněvala se na svět po hrubém soustu lač-
nící a schystala se lítostivě na cestu k sever-
ním jezerům italským, kdež hodlala zastaviti
postup svých roků a vžíti se opět do úsměvu.
11
article
Útěk měl býti proveden tajně ve společ-
nosti přítele-básníka.
Když spolu u večer před odjezdem ho-
vořili o mnohých starostech, zjihlo srde
krásné paní nesmírným žalem; otevřeným
okny a dveřmi se přes dlažice terasy šinulo
tichounce stáří a rylo do bezúsměvné její tvá-
ře vrásky. Krásná ta hlava držela se vztaže-
nou šíjí, vzdávajíc se doteku někoho vlídného
a klidného a kolem úst se ji začal kouzliti
úsměv; básník seděl ztrnule proti ní, nejsa
slůvka schopen: a přec se v něm vzmáhalo
šílenství jako povodeň, neboť ucítil chlad a
vůní prsti a poznal tuto vetřelkyni, jež mu
jednou dlaní bránila vykřiknouti její pravé
jméno, zatím co druhou laskala nejdražší ženu.
ubírajíc jí teplé tělesnosti. V ukrutném tichu
se rozbušilo jeho srdce hrůzou: tu se pohnuly
zahradní keře. Oba uprchlíci na sebe tázavě
pohlédli. Vyproštěný básník se na prosbu pan
odebral do zahrady a přivedl ustrašeného
chlapce; zvěděli brzy, že se do zahrady ve-
třel přes zeď, aby mohl zahlédnouti z úkrytu
nejkrásnější madame, za níž odešel před lety
jeho otec, když odcestovala do švýcarska,
již se nevrátil.
I pohostili chlapce a při odchodu ho pan
vyzvala, aby ji po dvou dnech opět navštívil.
Před svítáním je odvezl zastřený vůz ze
spícího města.
Sotva se první noc ubytovali v Ch., při-
šel je varovat lékař před další cestou, nebot
kraje na jihu byly zaplaveny cholerou; příští
ho rána spěšně obrátili, dojeli před večerem
domů a doufali, že se uzavřením ve víle za
bezpečí před smrtelnou nákazou.
12
article
Paní pozavírala okna a přiměla básníka.
aby zvenčí zabednil okenice dlouhými hřeby
neboť se děsila dýchati smrtonosný vzduch
světa. Sotva však básník vykročil na terasu.
proklouzl kolem něho chlapec a uvrhl se před
uděšenou madame R. blaženě a vděčně jako
kobereček, štkaje celým tělem, a než se ma-
dame vzpamatovala, vypověděl jí, že nedo-
vedl vyčkati a přišel již včera a sloužící mu
řekl, že madame odjela a dlouho se nevrátí
i myslil, že umře, a věru velmi se rozstonal
horečkou (celičkou noc čekal na zahradě, ne-
věřil sloužícímu), i matka i lékař řekli, že
umře.
Při těchto slovech omdlela mme. R. a bás-
ník chlapce vyvedl násilím do zahrady, pal
zamkl na všecky západy a jal se křísiti ubo-
hou paní. Jelikož byl již také velmi vetchý
přemohlo jej přílišné úsilí vzbuditi nehybnou
madame k životu, srdce se mu sevřelo zoufal-
stvím, i padl bezvládně po boku studené kra-
savice a nastalo ticho jako v hrobce.
Když se madame vzpamatovala, volala
bezvýsledně sloužícího; zdvihla se z chabých
sil, aby ho probudila. Při tápání ve tmě se
dotkla ledového přítele a nemohouc na něm
rozpoznati známky života, vzpomněla na udá-
losti posledních dvou dnů a proklela chlapce;
bez rozmýšlení, aby nemusila zemříti také ne-
mocí tak hnusnou, sáhla po lahvičce vonného
jedu a uložila se na lůžko.
Úsměv se jí vrátil do ztuhlé tváře tak
líbezný, že jí nepovažovali za mrtvou.
Ale ku podivu, toho roku se cholera ne
dostala až do Paříže.
Paříž
13
article
Sázka s čertem.
Sázka s čertem.
Napsal Kazimierz Przerw a-Tetmajer
Z polštiny přeložil K. V. Rypáče k.
Sešli se jednou kmotři za zimního večera
u Ondřeje Bystřanského, u kterého se také
řikalo u Mrázků, neboť jeho stará byla Mráz-
kova z Ludzimieře. A jemu přezdívali také
Chomout, protože rád formanil. Sešli se tu
samí staří mužští; všichni spolu vyrostli a rádi
se viděli. Byl tam Michal Kres, Vojtek Stašel.
Kiecek, kterému říkali Picka, Pokušťař a je-
ště několik jiných. Asi osm mužských. Byli to
staří tanečníci po hospodách a navyváděli se
na světě mnoho všelijakých kousků. Pili ko-
řalku a pivo, které vařil Bystřanský ve svém
vlastním pivovaře, a hovořili o všeličems, o
tom i onom.
V tom se otevřely dveře a na prahu se
objevil starý Jašek Kres; říkali mu Turňovec
jako tomu ptáku, co se po holích v turních
vznáší, nebo i Jašíček, protože mu tak — už
je tomu osmdesát let — říkávala matka. B
val starý zbojník, šprýmař, pověstný střele
a muzikant, ale nyní jen hrával na housličky.
které nosil zavázané v rukávu u haleny.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ řekl
strkaje do světnice bílou hlavu a postavu, tro-
chu stářím schýlenou.
„Na věky. Na věky věkův. Amen. Vítejt
nám, kmotřel“
Podali si ruce.
„Zaplať Pán Bůhl
„Sedněte si, kmotřel“
„Jo, jol?
Przerw
Tetmajer
Rypáč
Ondřej bystřanský
Mrázek
Mráz
Kres
Vojtek
Kiecek
Picek
Pokušťař
Jašek Kres
Jašíček
Ježíš Kristus
Bůhl
14
article
„Co je tam u vás slyšet, kmotře? Jste
„Co je tam u vás slyšet, kmotře? Jste
zdrávi?“
15
article
„Nu nic. Ještě to ujde. A u vás jes
„Nu nic. Ještě to ujde. A u vás jes
lépe?
„Ještě se tak, zaplať Pán Bůh, držíme.
„A co děti?
„Taky to ještě ujde.
„Nu, chvála Bohu! Jest zima, kmotřel“
„Ba, opravdu, zima!“
Bystřanský přistrčil sklenku k Jašíčkov
a zavdali si.
„Eh, věru že zima! Ruce mi ztuhly. Mě
jsem nějakou cestu, kmotříčku; dívám se
okna se svítí: vejdu, myslím si, vždyť on tam
přece někdo bude, když svítíl“
„E, dobře jste si to, kmotře, rozmysli
Vždycky vás rád přivítám.
„Ale co vám řekne stará, kmotře, kdyi
přijdete pozdě domů?
„Ale vždyť je teď kluzko, cesta k nepře-
jití,“ zažertoval.
„Ha, ha, ha!“
„Jak dlouho už jste se to nebyl na ná
podívat?
„Nu, to je, víte, kmotříčku, tak: dom
se vždycky práce najde.“
„Kde je mužský, tam je taky prácel“
„Ba věru! Nelehneš si, až na smrtelné po-
steli.
„Ba, dobře povídáte, kmotře: až n
smrtelné.“
„Ale pěkný bouček jste, Ondřeji, porazi
na oheňl“
„Opravdu pěkný! V našem lese za Skala-
mi. Ale byl takový tvrdý, když jsem ho po-
rážel, jakoby ho čerti bránili!“
„Tak, tak! člověk nikdy neví, co kde
může být. Člověk jest člověk. Stašek Valina
v Podčerveném měl takovou starou vydou-
nalou vrbu, ve které bydlil das přes třice
roků. Že by se ale zdržoval také v bucích.
jsem neslyšel, ale i to je možné,“ řekl Ja-
šíček.
„A snad byly pod ním také nějaké p -
níze?“ ozval se Michal Krec, „nehledal jste?“
„Eh, nebylo tam nic, jen kamení, protože
je to ve vrchu. Ale mohu říci — při samé ze-
mi! — už se nám zdálo, že se ho sekyra ne-
chytí. Bělského Šimek by vám to řekl, protože
tam byl také se mnou.
bůh
Ondřej
Stašek Valina
Krec
Šimek
16
article
„A že také takový tvrdý strom vyroste
Čím je to? To bych rád věděli“
„Eh, tady nebylo nic znát.
„Kdož ví, z čeho takový tvrdý stron
roste?“
„A třeba ho das tak začaroval lidem n
vztek.“ ozval se Jašíček.
„Ba! To on, víte, rád zkouší, kdo jes
silnější, mužský či on.
„He, he, he!“ rozesmál se Pokušťa
s uspokojením a ostatní pohlédli na sebe
mrkli očima. .
„A jak to zkouší, kmotře?“
„Všelijak opravdu. Tak a tak. Ale muž
ský, není-li ledajaký, jest vytrvalejší!
„Vytrvalejší?“
„Nu, když něco, kmotře, víte, tak vyprá-
vějte, vyprávějte!“
„He, he, he!“ smál se už napřed Poku-
„E. vždyť jsem jedenkrát slyšel o tom
takovou historii od Kuby Petrákovéhoz
Ostřiše, bude tomu už padesát let, co jsme
spolu byli v Liptově, a jemu to zase vyprá-
věl starý Juzek Tomkův, kterému už ten-
krát počítali na sto roků a který ještě pásl
ovce pod Osobytou.
„Vyprávějte, kmotře, vyprávějtel“
„Ono to bylo tak. Jednoho mužskéh
hrozně život omrzel a umínil si, že se oběsí.
Vzal provázek, jde dolinou nahoru, neboť tam
bydlel nedaleko lesa, a co se nestalo — dan
mu příšel do cesty. Setkali se na pěšince.
Chlap se ho nelekl, neboť, co se bude bát ta-
kový, kdo se jde oběsit, když dobře ví, že
pro něj nepřiletí andělé s košem, ale jen
čerti s vidlemi, a řekl mu: Dobré odpolednel
— neboť to bylo právě po polední. Nevyšel
příliš brzo z domova.
„Dobré odpoledne,“ odpověděl mu čert
„Kampak jdeš?“
„Oběsit se.
Jašíček
Juzek Tomkův
Kuba
Liptov
17
article
„Nu a proč?“
„Jej,“ řekl mu mužský, „kdybys byl v m
kůži, oběsil bys se ne jednou, ale třikrát.“
„Nu a proč to?“ ptá se ho čert.
„Eh, jen kdybys to zkusil,“ řekl mu
mužský.
„Hu, hu, hu!“ rozesmál se čert. „Rá
bych věděl, jestli bych si neporadil?!
„Nu, zkus to! Uvidíš. Nevydržíš to, třeb
jsi i zlý duch.“
„Vsaďme se!“ povídá čert.
„Já proti tomu nejsem. O co se vsa-
dime?“
„Víš,“ řekl čert, „od tebe nechci nic. Ty
bys i takhle byl můj. Ale když to nevydržím
ukážu ti v této dolině poklad a potom ti ne
bude třeba se věšet, protože vím, že tě ne-
tlačí nic jiného než bída.
Takovou sázku udělal čert, tolik si by
„Dobře,“ povídá mužský. „Tu je ruka.
„A tu je moje.
„Nu a co mám teď dělat?“ vyptává s
připravený čert.
„E, tohle! Půjdeš domů k mé staréz
„Za tebe? Eh, pozná mne, že nejsem ty
a bude zle.“
„Nic se neboj. Předělej se na mne, vždy
jsi čert, a šaty ti dám se sebe. Teď je teplo —
bylo právě jaro — valašku a křesadlo mám
rozdělám si oheň — a ve spodních šatech t
už vydržím.
„Tenkrát, lidičky moji, nebyli mužští ta-
koví jako dnes. Byl mráz, až led přikryl vodu
a takový člověk šel se ve spodních šatech po-
dívat na zápraží, jestli se oteplí nebo ne.
stál třeba před chalupou přes deset otčenášů
ba i déle. A neumřel. Dříve, lidičky moji
dobří, bývali mužští zdraví a silní. Kalhoty
ho ovšem nehřály, ale krev. Pravda, tako
šťař.
Hu
19
article
mužský snědl najednou berana, ale byl taky
jako ten beran horký.“
Čert si ho dobře prohlédl tu tam a se
všech stran, zahleděl se na něj dlouho a řekl.
„Nějak — nějak to už budel“
Potom došel k takovému malému jezírku
k takové louži, která byla mezi skalami —
on to měl za zrcadlo — a z ničeho nic začne
se škrábat prackami po tváři tak a tak a sem
a tam; utrhne mech, do hrsti nabere padrti
drhne se vší silou, zhlíží se v té louží a po-
tom se obrátí k mužskému:
„Dobře?
„Dobře,“ směje se mužský. „Teď sám ne-
vím, kdo jsem já a kdo jsi ty?
Svlékl si chlap halenu a kamizolu, jak
to tenkrát nosívali, svlékl si kalhoty, zul s
krpce, naposledy podal čertoví ještě kloboul
a zůstal jen ve spodních šatech.
„Prádlo,“ řekl čertu, „si ukradní s plotu
kde se sušíl“
„Čert si vsadil klobouk na hlavu, trochu
sl ho postrčil na stranu a otázal se:
„Nepozná mne?
„I kdež pak?! Vždyť jsi přece proto čer
tem, abys lidi šálil.
Čert mrskl radostí ocasem, že se mu kou
sek tak vydařil, a řekl:
„Nu, tak si tu jen poseď, než se vrátím
a o jídlo a pití se nestarej, to budeš mít. Ale
počkej! Na jak dlouho jest sázka?
A mužský se směje.
„Nu,“ povídá, „nepotřebují tu ani vola
ani celé svině. Na tři dni.“
Čert udivením všecek ustrnul.
„Na tři dni?“ povídá. „To je zrovna to
lik jako nic. Prohraješ!“
„Eh,“ povídá mužský. „Uvidíme! Jen jdi.
Dobře. Vzal si čert do ruky kámen, tak
asi šestiliberní, foukl a z huby mu vyšlehl pla-
men: tu máš chleba. Vzal potom hrst země
zase foukl: udělalo se z ní hovězí maso. Po-
tom mu zas pustil suchým korytem vodu, pro-
tože tam na blízku nebyla.
20
article
Nu a co se stalo dále? Můj čert vzal si
šaty mužského pod paží, klobouk do zubů
aby mu ho vítr nesebral, a odletěl rovnou ke
vsi. A mužský zůstal u ohně.
Letí, hledá bedlivě, ale nic najíti nemohl
a smrklo se a přišel večer, než ukradl někde
s plotu to, co potřeboval. A to proto, že bylo
nějak po svátcích a ženské už před tím vše-
cko vypraly a usušily.
Oblékl se v lese, v Dunajci se ještě
shlédl, jaký je, a šel k zahradě toho muž-
ského. A tam už čekala hospodyně, a měl te
mužský opravdu statnou hospodyni. Té žen-
ské bylo již přes čtyřicet, ruce měla jako
válce a hubu jako pes, jenže štěkavější. Det
neměla.
„Kde jsi byl?“ ptá se ho. Nezpozorovala
nic.
„V lese.“
„Cos tam dělal?“
„Chodil jsem si a hvízdal,“ řekl čert, ne-
boť se mu ta ženská zalíbila. Ženská je ženská
Ještě nedokončil, když už tu dostal do
pysku, až mu v uších zazvonilo.
„Ej.“ myslí si, „to tu takhle vítají? Aleto
není nic!“
„Což nevíš, ty lajdáku, že je jaro a žeje
moc práce?! A ty si mi budeš hvízdat po lese?
Vidíš ho! To je mi drozd! Ale dobře, žes tu.
Stroj se, u Valka je svatba, byli tu zvát. Ale
ať tancuješ! Vždyť všichni o tobě říkají, žes
mrzák a nemotoral“
„Ej, to jsem dobře trefil,“ myslí si čert
„zrovna na svatbu. Aspoň si zatancuju!“
šel, pěkně se oblékl, sňal s tyče nové ho-
spodářovy šaty a vyšňořil se tak, jak se n
svatbu sluší. Až se sám na sebe usmál, když
se na sebe podíval.
Žena zrovna tak; nastrojila se do sváteč-
ních šatů s pentlemi, vzala si žluté čižmy
na krk korále.
„Těm opravdu není zle,“ myslil si čert.
Zapřáhl koně, sedli si a odjeli. Čert koně
tak popoháněl, že loukoti na kolech jen
zvonily.
Valk
21
article
Čert musil tancovat celou noc. Neboť tam
nejen že tančili, ale i všelijak si hráli, tu n
žebráka, tu na kocoura a na myš, tu zase na
rychtáře a všelijak, tu si zase skočili štaje-
ráka nebo polku a i na medvěda si hráli, kde
každý musil po medvědovi dělat, co on uka-
zoval, a jak si jen chtěl utýraný čert sednout
tu žena hned na něj:
„Ty darebáku! Nedělej mi hanbu! Vždye
tě už takhle mají lidé jen za psí ocas! Mrzáku
Nemehlo! Tancuj!
Trošku se jí už bál a proto šel. Utýral s
dočista. Nebyl tomu mnoho zvyklý.
„Ej, opravdu!“
Šlo to tak celou noc, až do bílého rána
„Nu,“ myslil si čert, „to nic není. Půjdem
domů a vyspím se. Tohle je jen jednou.
„Ale, oho! Příšli domů, žena si svlékla
sváteční šaty, čert se také svlékl a cpe se
do postele, ale ženská na něj spustí:
„Vidíš ho? Kam se to chceš cpát, ty ps
noho jedna! Což nevíš, že je na poli orání?
Seber sel Jiný ti nebude chodit za pluheml?
Čert se na ženskou podíval, ale co mě
dělat?
Sotva že mu tak tak dala ráno najíst,
už byl milý čert u pluhu. Oře. Jenže toho
opravdu mnoho nezoral, protože nebyl zvykly
chodit za pluhem.
Žena příběhne s obědem
„Kolik jsi to zoral?
„Nu, to a to.
A tu začne žena klít: „I ty větrný mlýne
Ty ničemo! Psí kosti zatracená! Tys jen tolik
od rána zoral?
„Eh, vždyť jsem si ani nesedl,“ řekl čert.
„A co jsi dělal? K míse, tos první, t
anol Na to jsi chlap! Ale k pluhu, to, nede
bože! Žral bys teď, co?! Psí ucho jedno!“
A prásk hrncem o zeď! Co donesla, se
vylilo.
„Aha,“ myslí si čert, „to tu takhle plat
za práci? Ale, to nic není! Lehnu si na louku.
zažvýkám si šťovíku a nebude se mi chtít jist.“
Nu, zažvýkal si toho šťovíku. Ale do zá-
padu slunce musil orat, protože mu žena
Aho
Lehn
22
article
zrovna vyměřila, kam až má zorati; nebylo
jiné pomoci.
23
article
Přijde večer domů a tu zase: „Nasekej
Přijde večer domů a tu zase: „Nasekej
dřívíl“
Nashýbal se dost u pluhu a teď ještě aby
sekal dřívíl Kosti mu v zádech praskaly, ale
jen sekal, protože se už — na mou duši — té
ženské opravdu bál.
Zavolala ho k večeři, trošku si zajedl.
Nedala večeří velkou, ale jen takovou, aby
nezdechl. Myslí si: „Teď se už aspoň vy-
spím.“ Ženská se pomodlila a čert v koutě
něco po židovsku zabrebentil, aby si myslila,
že se modlí, a lehli si. Čert se natáhl, udřený
byl až hrůza, zamhouřil oči a začal chrápat,
jako když prkna řeže. Ale žena hned: „Ma-
Neboť tak se ten mužský jmenoval.
„Co
„Spísr
„A co bych dělal?“
„Nechrápell
„Vždyť já nebudu.“
Ale sotva se obrátil, usnul a chrápal ještě
tějil“
Ma
24
article
více.
„Matějil
„Co chceš?
„Co tak chrápeš?
„E, vždyť noc je na tol“
A zase chrápal, protože byl unavený
chrápal hned dále — po čertovsku.
Ale žena ho hned zase s kříkem pro-
budila.
„Oho!“ pomyslil si čert a co si pomyslil,
také řekl:
„Nemusila's mi poroučet celou noc tanco-
vat a potom celý den orat a ještě sekat dříví
a jíst jsi mi dala tolik jako mouše.“
Ale žena na něj: „Eh, ty psí kosti zatra-
cená! A ty ještě na mne jako pes zuby ?! Ty
ohyzdo, ty lajdákul“
Ale on zatím zmořen usnul a chrápal dál.
A ona mu zase, ale tentokrát milým hla-
sem do ucha: „Matýsku! Nu, nechrápej, dám
ti zítra placku s máslem.
Čert přestal chrápat, ale myslil si: „Jen
se zlob, já mám i takhle už té služby dost.
a odvrátil se do podhlavnice a usnul a chrá-
pal, až se skla v oknech třásla.
Ženská ho probudila, ale on dělá, že spí
Nenadál se ovšem, co s ním udělá. Zdvihla se
na postelí a kopla čerta do hřbetu, že hned
sletěl s postele na zem.
„A ty otrapo, ty Jidáši zatracený!“ křičí
ženská. „Tam si seď! Když nejsi hoden po-
stelel“
Čert seděl na zemi, protože neměli vylo-
ženou podlahu, ohmatává si bok, protože se
pořádně uhodil, když spadl, a myslí si: „V po-
steli je zle a na zemi taky není dobře...“ A
tu se ženská dá do pláčel A začne vykládat:
„0, já nebohá a nešťastná, proč mne jen
rodiče za tebe vdali? Ale dobře říkala ne-
božka teta: Nevdávej Katku za Matěje, proto
že je to hňup! O, matko moje! Maminko
moje!“
A zatím ta ženská mohla už být babi-
čkou, třeba že neměla dětí.
Jak vykládá, tak vykládá, a čert sedí na
zemi, je mu zima a tlačí ho to a přemýšlí, až
ho to najednou dopálilo.
Nenadál
Jidáš zatracený
Katka
Matěj
Jena
25
article
„Aby tě všichni čerti vzali,“ řekl ženské,
„abys celou noc tancoval, potom celý den dě-
lal a jedl jako nic a na druhou noc zase ne-
můžeš spát a potom zase hybaj ráno za plu-
hem! Vždyť bych se tu načisto sedřell
Vstal a hybaj k oknu a frrrr dírou vení
Leti k mužskému v dolině.
Ten si leží u ohně a pokuřuje si z dýmky.
Podivil se, když spatřil čerta.
„Už jsi tu?
„Ba že jsem!“ řekl čert. „Hybaj pod
skálul“
„A jak to? Nevydržíš ty tři dni?“ směje
se mužský.
„Hybaj, když ti povídám,“ řekl čerta
nepromluvil už ani slova.
„A tos běžel takovým tryskem, že nemů-
žeš ani promluvit?“ ptá se ho mužský.
„Eh, bratře!“ řekl mu čert. „Dobře jsi
řekl, kdybych byl na tvém místě, že bych se
ne jednou, ale třikrát oběsilí O tom není už
ani řeči! Sázka je tvoje! Hybaj!“
Mužský se zdvihl a neušlí ještě ani na
tři dostřely v rumovišti, když se mužskému
zdálo, jakoby tu nebyl nikdy býval, třeba že
dolinu znal dobře. Když přišel čert k jedno-
mu dosti velkému balvanu, odvalil ho a pod
ním bylo tolik zlata, stříbra a všelijakých
věcí, že to až bylo ku podivul
Mužský si nabral tolik, co jen mohl, na
salaši si našel nějaký starý pytel, čert mu ho
sešil jehlou z chvoje a nití ze smůly a nacpal
si do něho, co jen mohl. Usmívá se a povidá
čertovi: „Nu, od nynějška už jsem chlapík.
Na den si vždycky najdu nádenníka a noc tu
už nějak přetrpím. Ale přece jsi zkusil můj
život, oj, zkusíl.“
A odešel s pytlem na zádech směle do
chalupy a čert mu ještě křičel na cestu:
„Měj se dobře! Nezávidím ti, neboťu
tebe je práce skoro pro tři čerty!...
26
article
Legenda a život.
Legenda a život.
Napsala Teffi. Z ruského přeložila Věra
Filcíková.
Začátkem června začala pí. Gužejedova
dělat svým přítelkyním návštěvy na rozlou-
čenou. Nejdříve šla ke Korkiné, s kterou
tak hezky a příjemně strávila minulé
léto v třetím Pargolově. — Ach, má dra-
há! — vzkřikla Korkina. — Snad nejste zas
odsouzená mrznout v tom monotonním Par-
golově? Jak vás lituji. — Proč právě v Par-
golově. Jakoby tam končil svět — urazila
se Gužejedova. Však se najdou i jiná místa. —
Snad se nechystáte za hranice? A za jaké
peníze? Che, che. — Nemám v úmyslu vám
skládat účty ze svých příjmů, má drahá, na-
dutě odpcvěděla Gužejedova. Je to tak dost
beztaktní s vaší strany, že mluvíte takovým
tónem, tím více, že v Pargolově budete plesni-
vět právě vy a já pojedu do ciziny. — Kam
Teffi
Věra
Filcíková
Korkiný