2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 240.
4
article
„Šklábovy“ prázdniny.
„Šklábovy“ prázdniny.
Již nepamatuji, jaký to byl ouřad nebo
ústav, jemuž pan Cyriak Vonůčka před pětatřiceti
lety byl zasvětil život svůj. Všechno se mi zdá.
že snad nějaký zemský, neboť — nemýlím-li se
příliš — modrá čepice páně Vonůčkova byl
zdobena bílým Ivíčkem. Nebo to byl přec jen
orlíček? Ale ať zemský nebo císařský, byl to
ouřad krásný, ideál všech ouřadů. Neboť co rok
mivali všichni jeho uředníci a zřízenci třineděln
prázdniny.
Arci, nebylo tak od počátku. Když pan Cy-
riak Vonůčka nastoupil, trvaly prázdniny jen
týden. Smejčilo se, myli okna a drhli podlahy
— s tím jsou konečně v každé spořádané domáe
nosti za týden hotovi, není-li svinstva příliš
mnoho. Ale pak asi po desiti letech šel „starý“
na zasloužený odpočinek, přišel nový „starý“,a
ten použil hned prvních „smejčin“, aby taky
dal přestavit nábytek ve všech kancelářích. Ob-
jevilo se totiž, že pod každým úředníkem je
podlaha vyšlapána, učiněný dolík, že židlice
s úředníky očivídně se propadají, tak že ruce
personálu sotva dosahují na stoly, čímž trpí vše-
obeená výkonnost. Postaveny stoly na ty dolíky
a židle na podlahu dosud netknutou. To byla
manipulace tak mimořádná, že vyžadovala
prázdnin aspoň o týden delších. I nařízeny
tehda férie čtrnáctidenní, což se setkalo s na-
prostým souhlasem všeho úřednictva. A poně-
vadž i sám ředitel uznal, že prázdniny dvou-
nedělní mnohem přijemněji se tráví než tý-
denní, vymohl si po roce od nejvyšší své in-
stance, že může dát vyspravi“ podlahu pod stoly
následkem čehož opět povoleny vakace dvou-
nedělní. Třetí rok bylo třeba bílit a malovat.
čtvrtý rok bylo nutno přestavěti kamna v kance-
lářích, pátý rok zaváděn plynovod — zkrátka.
vždy byla nějaká neodkladná oprava neb úprava.
a prázdniny již se nezkrátily.
Šklábův
Cyriak
cy
Ob
5
article
Nesmírný obrat pak nastal v celé budově.
když po desíti letech zavedeno osvětlení elektri-
cké. Získán tak třetí týden férií v roce. Nebo
třeba že personálu bylo by stačilo posavadníeh
čírnáct dní — stroje a kotle v topírně dole vy-
žadovaly dokonalého vyčistění, namazání, po
případě drobných oprav, a tak při té elektrie
zavedeny obligátní prázdniny třínedělní. Ne-
bránil se jim ani personál, ani pan president.
Nebránil se jim ovšem ani pan Cyriak Vo-
nůčka. Nebyl to ředitel, nebyl ani úředníkem.
Byl nejnižším příčlem na tom celém ouředním
žebřiku, byl pouhým sluhou.
Sám za to nemohl, že jej osud postavil n
místo tak podřízené. Míval jiné záměry, na-
stoupil v mládí jinou kariéru. Bylť se dal naver-
bovat k papežské armádě — tam kynulo pěkné
zaopatření a hezká avanž bez velikého krve-
prolévání. Ale sloužil sotva několik let, nastala
nějaká vojna, Italie se sjednotila, papežské
územ pojednou splynulo, papežské vojsko roz-
puštěno — Cyriak Vonůčka vrátil se domů. Ně-
kolik let potácel se s místa n místo, až konečně
pevně se zakotvil v úřadě, který mu dal na
hlavu modrou čepici, a životní jeho dráha byla
povně stanovena. Posadili ho do předsině presi-
diální kanceláře, a tam tedy prožíval svá další
jara, léta, podzimy, zimy. Tam dožil mládí svě,
tam strávil celý svůj mužný věk a tam taky nad-
cházel mu podzimek života. Když jsem jej po-
znal, byl to již hezky letný pán, chodil se
hřbetem přihrblým, s hlavou nakloněnou. Pa-
nečku, vždyť na sobě nosil již plnou šedesátku.
Cyriak
Cyriak Vonůček
6
article
Hlava mu zbělela, plnovous jeho byl spíše žlutý
a zelený než bílý, z uši mu vyrůstaly štětky po-
divné srsti barvy ryšavé.
Ale byla doba v roce, kdy se pan Cyriak
Vonůčka přes noc proměnil. A to byly prázdniny.
kdy nepatřil ani úřadu, ani panu presidentu, ale
jedině a zcela sám sobě.
Dočkat se jich nemohl a jen se teteli
úzkostí, aby mu do nich něco nevlezlo. Nebo
taky to již potkalo ho v minulosti. Všichni odešli.
všichni se rozjeli, ale jen jej, Cyriaka Vonůčku.
zavolal k sobě pan president poslední den pře
fériemi a řekl mu:
„Slyšej, Vonůčko, voni tady musej zůstat
Všechny je čert roznáší po světě, přerazit se
může každý, jak odtud utíká — a zde bude pln
bab smejčit a drhnout, zedníci tu budou, malíři.
kamnáři, voni tedy daj na všecko pozor. Ráno
jim otevřou, večír za nimi zavřou, a ať mi tu
nikde nezapálí, rozuměj? Hlavně pozor na regi-
straturu, tam je tolik papíru — rozuměj, voni
jsou mi za to zodopovědnej!
Vonůčka po tomto proslovení svěsil hlavu.
Luzný sen o odpočinku rázem se rozplynul.
Cyriak
Cyriak Vonůčka
7
article
„No pro Boha jich prosím, co na mne
koukaj jak sůva z nudli! Snad nemyslej, abyeh
tu s těma babama zůstal j á?“
Cyriak Vonůčka sice svatě si to myslil, ale
říci to nesměl. Svěsil hlavu ještě níže, na zna-
mení, že se podrobuje, a když konečně pan
president odešel a Vonůčka osaměl, zaťal zuby
a zaskřipěl jimi. Tenkráte ještě to dovedl. Vy-
léval si pak zlost na babách myčkách a na
kamnářích, ale co si z něho dělalil
A hrozně byl nešťasten, když mu jednou
takový starý, umouněný, ale neohrožený kamná
pověděl:
„Co si na nás pořáde tak hubu otvírají! Jsou
takový škláb jako my! Dyby nebyli, nestáli by
tu nad námi a honili by někde svoje vyražení!“
Vonůčka mlčel. Starý kamnář udeřil na
pravdu. Skláb je, hrom do toho, a nic víc! Mi
zerný, oušlapný škláb! Pana sekretáře pan pre
sident nemohl k babám komandovat, ani pana
adjunkta, ani pana oficiála — ba, ani kancelistu
Tintěru, jen jeho, Vonůčku. Tam to jsou ouřad-
nici a on je škláb. Vždyť i ten portýr dole, když
mu večer klíče odevzdává, sotva mu řekne
dobrou noc. Pravda, ten taky nemůže na férie
ale ten vlastně má prázdniny celý rok. Stojí ve
vratech od rána do večera s ulmačkou v hubě.
šklebí se na celou Prahu a celý den tam jen
puchne, puchne, sotva že mu ta vrata stačí
A konečně je to taky jen škláb!
Ale míjela léta, Vonůčka sestaral, tu a tam
přibyl nějaký sluha nový, mladý, a když byla
nějaká mimořádná „akcidence“, byl tedy koman-
dován někdo z mladších. Přece však, dokud po
sledního dne před fériemi pan president paty
nevytáhl, strachoval se Vonůcka, aby ho na něc
neuvrtal.
Zaplať Bůh, posledních deset let měl pokoj
A když pan president večer odcházel a když řek
Vonůček
Tintěra
sestaral
Vonůck
bůh
Praha
8
article
rozmarně Vonůčkovi: „Tak servus, Cyrijáku
ponapravěj si za ty tři neděle trochu ten jejich
rozvrzaný škelet!“ — tu se Vonůčka tak hlu-
boko, tak vděčně ukláněl, a jen mu president
zmizel s očí, zapráskl dveřmi slavného presidia
zamkl, hodil klíč portýrovi do okénka a prchal
aby měl „ouřad“ co nejdál za zády.
A ráno v první den férií pana Vonůčku
kdo nepoznal. To nebyl žádný rozvrzaný škelet
žádný škláb, žádný utýraný sluha. To byl
zkrátka, na pohled nejmíň privátník.
Toho dne nevzal na hlavu modrou čepiei
s odznakem, ani služební modrý kabát s bílými
knoflíky. Časně z rána vstal, ještě ostatní v domě
vyspávali, oblékl černé spodky, bílou vestu.
dlouhý hnědý š0sák, na hlavu vmáčk! nedělní
cylindr, naděl ruce v bílé stávkové rukavice.
chopil se španělky s rohovou berličkou nebo
deštníku s čapí hlavitkou, a zamířil do vzdálené
ulice, kde ho neznali, do oficiny bradýřovy.
Vlasy ostříhat, vousy dolů, štětky z uší vystříhat
Za půl hodiny vycházel z oficiny jiný muž.
Vonůček
Vonůčka
9
article
Hlaďoučký, zarůžovělý po práci bradýřově,
rovný jako prut. A rovně na Zofin, do lázní.
Vypařil se, povelel si masáže, dal si oštipat nehty
na nohách i rukách, namazat vlasy, a šel snídat.
Celý rok snídal ráno polévku, ale o prázd-
ninách ulebedil se v kavárně. Co na tom záleži.
Starý mládenec byl, pro dědice netřeba spořit
na funus je pamatováno. A když posnídal, po-
malu, vážným krokem loudal se po Praze. Po-
tkával známě a smál se pod kůži, kterak ho nikdo
nepoznává. Bodejť by poznal. Škláb s něho
spadl, je na tři neděle svým pánem — a pá-
nem. Co je teď světu de jeho ouřadníh
karakterul
K desáté již mířil v končinu Vojtěšskou, kou-
pil si u Kouly dva taliány a teď rovně do Kře-
mencové, k Flekům. Posedět u Fleků za teplého
letního dopoledne, klidně beze spěchu — byl
jeho snem od prázdnin do prázdnin. A teď je to-
Snědl dva své taliány, vypil dvě černé — a číš
nice mu řikala „vašnosti“. Právě tak, jako by
řikala panu presidentovi. Žádný rozdil. Jak je
život krásný! Vašnosti! Kdyby tak bylo po celý
rok. A nikdo ho nehoní. Pojedl si v pohodlí
Koula
Praha
Kře
10
article
Jen když dojídal, žvýkal zuřivě. Vzpomnělsi
tu, jak mu vyčítají v ouřadě každé sousto. Ča-
sem si tak zatouží po kousku bůčku, po párku.
keupí cestou, přinese do své presidiální před-
síně, kvapně v kteréms koutě sní. Ale pokaždé
čert vynese z presidia starého a starý funě nosem
jako hroch, lapá ze vzduchu stopy přesnídávky
a plísní:
Zas mi tu smrděj udírnou, Vonůčko! Taky
nemaj myšlénky na nic jiného než na futráž
Jakoby nebylo co dělat. Koukaj, honem doběhinou
do registratury, ale hoděj frakem!
A jemu, Vonůčkovi, čouhá ještě půl párku
z úst, neví, kam s tím, a starej se pase na jeha
rozpacích.
Toď by si ho tu přál mít, u Fleků, když tak
pořádá své dva taliány, a starý aby seděl na-
proti a taky jedl, a když by potřeboval soli, na-
táhl by ruku a řekl by zdvořile: Račte dovolit
Ano, řekl by to, protože by ho taky nepoznal
Račte dovolit — Vonůčka se až rozesmál nac
vysněnou úhlazeností starého.
Vonůčka zaplatil, položil na stůl pět nováků
zpropitného, čišnice zas řekla: Děkuju vašnosti
— a „vašnost“ odchází, šťastna, spokojena.
Je mu nějak dlouhá chvíle, pravda. Tolik
času, ani neví, co s ním. Rád by se podíval na
„ouřad“, aspoň z daleka. Skutečně tam zamíři.
ale prvního dne nedojde. Brání mu v tom cosi
sám neví, co. Jakoby se obával, že ten „ouřad
náhle sebou hne, že odněkud vyrostou nějaká
chapadla, že ho polapí, vrata že se rozzívnoua
pohlti ho, síla jakás popadne ho a hodí do pre
sidiální předsíně, odkud nebude moci. Ne, ne
půjde tam.
11
article
Ale druhý, třetí den Vonůčka neoddolává.
Podívá se. A jde.
V ulici nikdo ho nepoznává. Nikdo z oněch.
kdož znají třaslavý jeho krok úřadní, zdálky již
vidí jeho modrou čepici, jeho premovaný kabá
a volají: Dobrýtro, pane Vonůčko! Anebo do-
konce jiní v nestydaté důvěrnosti: Hej, starej
kam zas valej?
Dnes nikdo ho nezná. Lhostejně dívají se
na „pána“, který s vypjatou hrudí kráčí mimo
Snad někomu připadne: To je nějaký povědomý
pán — ale že by to byl škláb Vonůčka, ne
uhádá nikdo.
Jde po druhé straně ulice, z daleka již hled-
po očku na ouřadní budovu. Je tichá, zamiklá
Jen portýr se klátí ve vratech, zívá, plivá, čumi
Čuměj si! Po ty tři neděle nezná ho Vonůčka
Přešel, a ouřad nevytáhl po něm pařátů, ne
všiml si ho. Vonůčka ukojil zvědavost, obešel ve
likým kruhem končinu, vrátil se do „světa“
vymýslí, co s odpůldnem. No, do Chuchle, d-
Bráníka, do Hodkoviček. Tak někam.
Ale s večerem spěchá zas do té veliké za-
hrady flekovské, která mu připadá jak zaslíbená
země. Pravda, jindy tam taky může, ale jindy na
sobě cítí jho svého malého postavení, nedovede
se zapřít, stále nosí na odiv šklába. Teď je jinak.
Zdá se mu, jakoby chodil s larvou. Z počátku ne-
troufá si přisednouti ke stolům hustě obsazeným
živým. Zalézá do kouta a pozoruje směs lidí. Ale
znenáhla uvyká a odvažuje se do společnosti.
Vonůčko
Chuchle
dBráník
Hodkovičky
12
article
„Je dovoleno?“
„Prosím, jen račte.
Jak mu to lahodí! A dokonce řekne-li kdos
Jen račte, vašnosti! — O, to slovo rád slyší. Při
padá mu tak vznešeným, tak něčím, jakoby mu
dávali diplom šlechtický.
Skromně naslouchá, o čem hovor, a má s
na pozoru, aby si neškodil. Ale jakmile nadejde
příležitost, že si může omočit a zahovorit o ou-
řadě, o ouřadech vůbec — pak je ve svém živlu.
Mluví, vysvětluje, hází presidiem, registraturou.
protokoly, historkami ze skryta kanceláří, až milc
poslouchat a pojednou zpozoruje, že hovoří sáma
pozornost všech u stolu že upjal k sobě. A když
komu je co nejasno, zaznívá k němu přes tu
chvíli: Ale račte dovolit, vašnosti. ..
A pan Cyriak Vonůčka pije čtvrtou, pátou.
šestou, az nad ním náhle zazni: „Poslední pivo
vašnosti! Je libo? Kolik, vašnosti?“
A vašnost si dává ještě dvě. Vždyť zejtra
může vyspávat.
Stane se, že někdy pan Vonůčka odcház
dříve, uetivě se rozloučiv se společností. Jde
vážně — a zaslechne pojednou otázku u stolu
Kdo je ten pán?
Cyriak
Vonůček
13
article
„Nějaký ouředník,“ odpovídá kdosi.
Blažené vědomí rozleje se celým nitrem páně
Vonůčkovým. Tak tedy vypadá, tak pěkně si vede,
že ho pokládají za ouředníka. Můj ty Božínku,
vždyť by taky nebyl neštěstím, kdyby seděl na
křesle aspoň páně kancelistově. Jaké pak zá-
zraky! A krůpěj hořkosti vyplyne na povrch toho
oblažujícího vědomí! za čtrnáct, za dvanáct dní
vezme za své toto inkognito. Zas bude šklábem,
Vonůčkou, s premovhnou čepicí. Škoda té vlídné
společnosti zde. Nesmí sem pak, hodně dlouho,
dokud nezaroste — a vlastně lépe, počká-li s tím
až za rok. Ale jak mu vyprší služba, sekne tím
od hodiny, pak zůstane vašností do smrti.
Tři noděle vypršely — ráno nastupuje Cy-
riak Vonůčka službu, naposled ještě hladký a bez
štětek v uších. Ale čím dále do podzimku, tím
více zarůstá, hlava se sklání, hřbet se hrbí. Chůze
je nějak šáravější, krok nejistý. A jen jedno po-
myšlení naplňuje Vonůčku novou nadějí do života
a jeho rozkoší. Že na přes rok zas budou tří-
nedělní férie.
Vonůčkův
Vonůčka
cy
14
title
Vesnický čtverák.
15
article
Humoreska. Napsal Václav Jan Ši ro ký.
Humoreska. Napsal Václav Jan Ši ro ký.
Antonin Kupa čili v obci Čermné obecně
známý „Tonda Kopa“, byl náležitě okutálenýa
světem otřený „čtverák“. Liščinou takto vně
uvnitř hojně podšitý, byl i povahy ryzí i pleti
silně narezavělě. Mohl s hrdostí odkazovati se
ve všem na svoje pradědky a tvrditi c nich, že
rovněž jako on za nie nestáli. Trefně o něm říkal
pantáta Vošatka: „Člověk míní a Tonda mění, “
ncbo: „Lépe jest od Tondy býti blíž —““ než
ouha, sám se pletu — „dál než blíž, sice ti něeo
„otočí.
Abych ono „točení“ velkým přetočováním
nějak podivně nezkroutil, řeknu v čem záleželo
„Točení“ nebo „měnění“ Tondovo bylo šikovné
pectivé a nezpozorovatelné odstraňování věcí cizí
za účelem neočekávaného překvapení a žertu.
Když se mi tak definice dobře povedla —
proto ještě něco: Jazyk za zuby — a prosím —
Tondovi ani muk! Má teď, jak jsem doslech
„libánky“ se svoji Hančičkou a proto, aby n-
napadlo někomu poslati Tondovi zprávu jak o něm
práším! To by měli po „líbánkach“ a já abyeh
honorář dal doktorovi za léčení zlámanin. Proto
hozky na ústa křížek a budu zachován při zdra-
vých žebrech.
A teď vám za to z jeho „čtveráctví“ povín
dvě čísla.
Václav
Jan
ša
Antonina kupa
Kop
Vošatek
Tonda
Tondův
Čermná
16
article
Tak si vám pantáta Bezfousek z Čermné vy-
choval krásného „krmníčka masopustníčka“ , že
radost se bylo naň podívati. Ovšem ještě lepší
bylo naň podívání, když byl vypařen a z nej-
lepší části „zhuzeňoučkován“. Pantáta oblha
kolem svého schovanečka všecek záře, poklepá-
vaje si radostí na svoje koženky.
„Ale nedej Pánbůh viděti, až budeme zabíje
— Tondu“ — říkal pantáta den před smrtí jeh
schovance, „to by se moh' státi malér.“
Pantáta byl tak rád, když pozvaný řezník
prase zabil a vypařil, že samou radostí zaběhl do
výměnky, sedl si ke stolu a ve své fantasii zkou-
šel, jak zanedlouho zasedne k pořádnému pe-
káči vonící pečinky, jak se do ní „pustí“ —
leč tu byl najednou vyrušen ze svého lukullov-
ského rozjímání.
Ve dvéřích stojíeí jeho sestaralá sedmá svá-
tost s podivným obličejem naň vzkřiklat
„Ty, starej, tu sediš jako u pekáče — oliz
jeden — a někdo nám ukradl prase!“ —
Hrom kdyby byl vedle pantáty Bezfouska
udeřil, nebyl by tak ztrnul, jako při této zvěsti
V okamžiku si vzpomněl, že viděl před polednem
Tendu.
„Pro boha, vždyť jsem povídal, uvidím-
Tendu, že se něeo stane!“
„Tonda, Nelonda! Tys baba pověrčivá
Tenda ti přece nebude krást prase — vždyť je
to soused. A ostatně — to jsou hlouposti —
odjel na „handl“ s koni do Ledčic, sama jsem
se s ním před polednem setkala.
„Tak pro boha kdo — — —.
„Nežvaň a běž k čelníkovi, hned ať pátrá
po zlodějích,“ rozkazovala energická paňmáma.
Starý pantáta Bezfousek utikal k „panuf-
rovi“, jako by mu vydati chtěl vraha, stihaného
zatykačem.
Bezfousek
Tonda
Hrom
Nelonda
bůh
Čermná
Ledčice
17
article
„Pan fíra“ ovšem ihned s nasazeným ba
jenetlem, se starostou a pány radními podnikli
prohlídky přístěnků podezřelých. individuí. Leč
kde nic tu nic! Po pachatelích ani pohádky. —
Smutně zasedl zase pantáta za stolem, za
kterýmž nedávno snil o voníci pečínce. Se svým
schovanečkem se již nadobro rozloučil, zejmena.
když dal jeho žaludku tak nenadálé „valo“; celý
rozsmutněný ulehl na kutě. Chudáček — měl
těžké sny: bolela ho hlava, měl lámání, pálila ho
žáha a zase se mu zdálo, že je tady poslední den,
že si jiného krmníka novychová, že toho po-
sledního také neměl míti... Když pak se ráno
ze snů prodral, zašel si zase jednou podívati se
na synovo hospodářství. Nepamatuje se ani, kdy
to bylo posledně, co byl na půdě, v stodole, ve
chlévě nebo na sýpce. Musí se podívati, je-li stře-
cha dobrá, není-li třeba dáti nějaký nový došek.
V samém žalu pro svého schovanečka však
ani na půdě neviděl a v stodole právě mlátili. Od-
ložil tedy svůj záměr až na druhý den. To už se
mu trochu ulevilo; lépe viděl a také syn ho vy-
bídl, aby v stodole pozpravil střechu.
Chudáček
18
article
„Aspoň zapomenu při práci,“ myslil si.
A tak se vypravil, ne zrovna časně. V stodole se
nemlátilo. Bylo třeba vylézti na hambalka; šloto
sice dosti těžko, vždyť již měl pantáta za sebou
sedm křížků, ale nebylo nebezpečí. Hambalky
byly pevné, trámec vedle trámce. Také to bylo
pro pantátu štěstí — — —
Našli ho tam v bezvědomí, když dlouho ne
přicházel k obědu a nad jeho hlavou visel „seho
vaneček““ . —
Visel tam již druhý den a pantáta snad ra-
dostí, nebo ze strachu, že se mu zjevil duch jeh
„schovanečka“ — omdlel. — —
A komu hned potom přičetli ten kousek?
Snadná odpověď — já to řeknu za vás — Ton-
dovi! A jak to ten Tonda provedi? — Poslušně
prosím, to já nemohu vědět — to byla jeho věc
Ale jen na to mohu přisahati, že to jiný neproved
než on. Ostatně možno potažmo z druhého jeh
kcusku souditi na prvý — a tam prosím — uvá
dím jak, a vše, a co provedl.
Visla
Tonda
Tond
19
article
Byl podzimní, listopadový večer.
Příroda v tu dobu oškubaná a zbavená lad
ných části své tomllety, uložila se již k zimnímu
spánku.
O, jak útulno jest v teplé světnici hostinsk
při sklenici „studeného — měřeného“, a jaká
slasť pohrávati si s papírovými loupežníky, třeba
jich bylo přes třicet.
Nevím již, jakým řízením se stalo, že jsem
zas jednou po létech zabloudil do té milé vísky
Čermné. Nějaké kouzlo mne tam snad táhlo ? Ně
jaká duše snad tam po mně vzdýchala? — Ne
chci na to odpověditi, mohl bych si rozhněvati
meji nastávající „starou“, kterou jsem ujistil,že
mimo ni jsem žádnou dívku neznal.
Ostatně váženým čtenářům nebude záležet
na tom, co jsem tam chtěl, jen když povím ještě
nřeo o Tondovi.
Tak jsme tedy seděli jednou na podzim
v Čermné u „Kařezů“ a hráli voleného „pučka -
Jak už bývá — pivo se pívá, řeč se mluví, kdy
v karty brají — já pil, málo mluvil, protože více
jsem prohrával.
Kdo vyhrával, byl. Tonda. Měl jsem tu slas
seděti mu na blízku a hráti s ním v karty. I v kar-
tách byl virtuosem — vyhrál vždy.
Již jsem prohrával hodněkolikátý šesták,t
otevřely se dvéře a vešli tři hospodáři z blízké
vsi Ledčic. Jeden mi byl povědomý, jmenoval
se Brum, který si vedl zároveň na šňůře hezkého
jezevčíka. Po obvyklém pozdravení ohledli se po
hospodě. Také nás poctili svými pohledy a ze
jmena po našem spoluhráči Tondovi se strýc Brum
nějak ušklíbl. Zahledl jsem, jak hned na to ode
vzdal svého jezevěíka hostinskému, kterýž ho d
vedlejší kuchyně odvedl.
Tonda
Bro
Čermná
Kařez
Ledčice
20
article
Zatím se příchozí usadili a my skoro na
baženi, přestali jsme hráti, Hovor byl všední, ani
slůvko svátečního vtipu nezaklinkalo začazenou
světnicí hospody. Již jsem skoro pomýšlel na
domov, když jsem zpozoroval, že Tonda zatím
přisedl k ledčickým sousedům a že se nějak hla
sitě prou — nebo baví.
„Ještě jednu, pane hostinský,“ pravím.
Myslel jsem si, kde je Tonda bude švanda
V další rozjímání nebylo možno se pouštěti, ježt
bylo třeba natahovati uši.
Strýe Brum nachýlen ke stolu naproti Ton
dovi potřásal hřmotnou pravicí a volal:
„Tak, Tondo! O hektolitr, o dva, že toh
jezevčíka odtud domů odvedu!?“ —
„Sousede Brume, platí dva hektolitry piva
že jezevčíka odtud domů neodvedete
„To by bylo — plati — vy jste svědci.?
Tlesknuti dvou pravie o sebe, kývání hlat
kolem. Sázka — nemožno mi odejíti, myslímsi
pečkám, jak věc dopadne.
Zase jsme pili; zase se táhla hovorem nudná
mlha všedních dnů podzimkových. Bylo hnedle
k jedenácté a pomýšlelo se na odchod. Aspoň sou-
sedé z Ledčie platili a hostinský v náručí přináše
jezevělka.
Po společném „dobrou noc“ strýcové ode-
šli. Brum vedl svého jezevčíka na šnůře, kterou
pro jistotu uvázal si na levou ruku. Kráčeli sil
nicí k Ledčicům, hovoříce o vyhrané sázce (dle
jejich mínění) pěkně v trojicí.
Hovor
Tonda
Bro
Ton
Ledčice
22
article
My, co jsme dosud seděli a toužebně očeká
vali rozluštění sázky, ani jsme nezpozorovali
že neuplynulo ani deset minut — že otevírají se
dvéře, a že jimi vcházejí — ledčiťští sousedo
jeden po druhém.
Všiehní jsme se ohledli s otázkou: „Proč?
Strýc Brum sám začal.
„Tondo, kde je jezevčík? . ..
Nikdo si nevšiml Tondy, kterýž byl v před-
cházejícím okamžiku vešel z kuchyně do šen
kovny.
„Nu, kde je? Tam, kde byl! U trnoz
v kuchyni!“
Brum, strýci, hostinský a kde kdo z nás
tlačí se do kuchyně. Tam hostinský celý zjevený
vykláidá-
„Na mou věru, jezevčík je na témž místě
odkud jsem ho před čtvrt hodinou odvázal
vám, strýče Brume, odevzdal! To přece jstevi
déli, pánové! —
Bro
Tonda
23
article
Tonda vyhrál
Všichni jsme byli rozjařeni. Že se Tondov
podařilo nějakým šikovným nápadem sehrát
celou komedii, věděli jsme všichni, ale jakdo
toho — nikdo!
Když se i strýe Brum asi po malém „čtvrt“
heklolitru rozehřál, hezky pomaloučku přišou
se k Tondovi a pravil:
„Tondo, vím, že's ohromný filuta, ale po
věz mi přece jak's to proved'!“
Tonda nerad povídal, jak co provedl, aleže
se také nad obyčej rozehřál, začal;
„Slrejci, zeela snadno jsem to provedl.
Když jste se vybatolili z hospody, jezevčíka n
šnůrce, druhým východem — vidite, tam těm
dveřmi do kuchyně jsem vklouzl do zahrady
a hop přes zed. Potom příkopem u silnice nahoru
až k lipám. Tam bylo hodně tma. Myslím si
„Zde budiž vykonáno!“
Čekal jsem krátce.
Hezky v trojici, jezevěíka na šnůrce, hovo
říce, šli jste nic netušící. Sáhl jsem do kapsy
otevřel nůž; vy jste povidali dále.
V tom jste byli u mne.
Krok za vámi, „šmic“, přeřízl jsem šňůrku
jezevčíka do náruče, příkopem k zahradě, přes
zeď hup — do kuchyně — a tam máte svého
jezevčíka.
Strýc Brum si mimoděk vzpomněl, že si pr
jistotu šnůrku uvázal na ruku.
Přitáhne ruku, kouká — — — skutečně
Na ruce závazek s kusem šňůry — —-
Všichni jsme to zpozorovali — pohledlin
sebe — a vybuchli v homerický smích. —
Tonda
Tondov
Bro
Čekal
24
article
Dobrodružství převlečníku.
Dobrodružství převlečníku.
Napsal Sipulus.
Jednou, tak ke konci podzimku, pozdě
v noci, vyprovázel jsem domů dobrého přítele
svého, jenž bydlel na Dunajském nábřeží.
Padal jemný, studený, hustý dešť, který
nám naveskrz šaty promáčel, za krk a do vousů
nám vnikal a byl mnohem nepřijemnějším, než
pořádný, upřímný, hřmotný liják. Dokud jsme
se ubírali úzkými ulicemi vnitřního města, tösně
podle domů, byl stav ten ještě snesitelným. Za-
stavovali jsme se chvilemi pod vyčnívajícími
balkóny a návěštními tabulemi obchodních firem,
abychom necítili vodu, která nám nepozorovaně
bila do obličeje a činila na nás dojem, jako
bychom musili na ulicích nějakého, dávno opu-
štěného, liduprázdného města bojovati proti
zamrzlým pavučinám.
Leč, jakmile jsme dorazili na Dunajské ná-
městí, tu přihnaly se od severu, tam. od hrobu
Gül-Baby, ječivé větry a jaly se hrozivě provivati
oba dva břehy. Řeka, jimi bičovaná, hučela
řetězy velikého mostu skřípaly.
Zaobalili jsme se do svých převlečníků ještě
tésněji, a tak došlí jsme až k domu přitelové.
Zuby mně cvakaly, neboť vítr pronikal mi až
na kůži. Proti tomuhle nebylo nižádné obrany.
Mezitím, co jsme čekali na domovníka, po
hledl na mne můj dobrý přítel
— Tobě je zima.
— Velice.
— Pojď se ke mně vyspati.
— Nemohu. Mám ráno doma práci
— Vezmi si tedy aspoň můj převlečník
Ten je mnohem teplejší.
Byl to skutečně velice krásný převlečník-
Hnědá půda se světle-žlutými pruhy. Sáhal mi
až ke kotníkům a skvostně mi přiléhal k télu.
Jen jsem se na něj podíval a už mi nebylo tolik
zíma.
Zub
25
article
— Budiž.
I vyměnili jsme si potom, venku před vraty,
svoje převlečníky.
— Dej na něj pozor, je skoro docela nový!
Dal jsem si ho šíti na jaře. Servus!
Rozloučili jsme se a já byl jsem rád, že
jsem se mohl znova uchýliti do úzké ulicea
jen z dálky slyšel jsem kvílení větru, nad řekou
se prohánějíeího.
Byl to skutečně mnohem lepší převlečník
než ten můj. Ten můj převlečník byl vlastně je-
nom takový tenoučký žaket, který k tělu pěkně
přiléhal, zvyšoval útlost šíje, ale držel všecko,
jenom ne teplo. Takový nosívali juristé, ale
jenom v zimě.
Přišel jsem domů, pověsil promoklý pře-
vlečník v předsíni na hřebik a byl jsem celý
šťasten, že jsem se mohl uložiti do postele.
Druhý den ráno vypravovala mně má žena,
že v noci všecko na kost zmrzlo a že mi taky už
připravila můj zimní kabát. V tom abych vy-
cházel, ten prý bude lepší.
Odpoledne sešel jsem se se svým dobrým
přítelem v klubu. Oba dva byli jsme v zimnících.
— Tvůj převlečník pošlu ti domů — řekl
jsem.
— To nespěchá. Teď nám nastala zima.
Myslím, že ho do jara potřebovati nebudu.
Po pět dni jsem si také svatě ani na něj
nevzpomněl. Jednou při obědě oslovila mne má
manželka-
— Vzkázal jsi již pro krejčího
— Proč to?
— Aby si přišel pro tvůj zimník. Vždyť víš,
že ho chceme dáti obrátil. Je už velice odřený.
Dej
26
article
— Ovšem, že vzkázal. Nemohu pochopiti,
proč nepřichází.
Služebná, která právě vylévala šťávu z pe-
čeně na ubrus, ozvala se najednou:
— Prosím, krejčí už tu byl.
— Nu a, co pak jste mu řekli?
— Neřekli jsm: mu nie, nýbrž dali jsme mu
ten kabát
— Který kabát?
— Ten, co visel v předsíni.
Čil jsem něco zlého.
— Nešťastnici, co jste to vyvedlil
— Prosím, milostivá paní řekla, že pánův
kabát pověsí do předsíně a přijde-li krejčí časně
ráno, abychom mu ho dali.
— A krejčí přišel časně ráno?
— Ano, hned toho rána po té noci, kdy
milostpán tak pozdě přišel domů.
(Kéž by byl raději můj krejčí přišel pozdě
v noci domů!)
— Co se stalo? — tázala se moje manželka
starostlivě.
— To se stalo, že jste dali krejčímu Ladi-
slavův zcela nový převlečník, aby ho obrátil.
— Ježíš Maria! Jdi honem ke krejčímu.
Všichni krejčí jsou zdlouhaví.
Tento výrok nevztahuje se sice na všeck
odvětví krejčovského života, poněvadž na př.
v podávání účtů dávají na jevo velmi veliký
spěch, ale proto měl jsem přece trochu naděje.
Krejčí přijal mne velice přátelsky, s hlubo-
kými poklonami a s několikanásobným, důrazně
proneseným „milostpane“. Vše to přicházelo
mně velice vhod, neboť jsem z toho vyvozoval,
že se dosud nepustil do práce, která mu svě-
řena byla.
Krejčí
Ježíš Marius
27
article
— Nu, pane Horváte, jak jsme daleko
s prací?
— Milostpán bude se mnou spokojen.
— Zajisté budu... tedy jste se do toho
ještě nedal. Nu, že jste na to ještě ani nesáhl? —
řekl jsem v pevné důvěře
— Hoho, ba naopak, Pišto!
Ze zadního prostranství přibatolil se jeden
učedník.
— Přines sem ton obrácený tmavomodrý
převlečník.
Ahá, tmavomodrý převlečník. Sláva, nic se
nestalo! Už vidím, že vzal do práce místo Ladi-
slavového převlečníku docela jiný kus.
Pišta za malou chvilku rozprostřel na pult
elegantní tmavomodrý převlečník.
— Prosíml
To není ten, milý pane Horváte, to není
ten. Můj byl hnědy se světležlutými pruhy.
— Ano, na zevnějšku, ale tohle je rub.
Podíval jsem se na vnitřní stranu; bylo
tomu tak.
Nebesa, jak mám vrátiti tmavomodrý pře-
vlečník místo žlutého! Byl jsem zdrcen.
— Stará barva byla krásnější — řekl jsem
skroušeně.
— Zeela správně! — odvětil pan Horváth
— to je též můj náhled. Ten si nezasluhoval
obrácení, poněvadž toho vnější vzhled nevyža-
doval. Ale takhle se nese také krásně.
— Víte co, pane Horváte, přidělejte k němu
nějaký pěkný límec a pošlete mi ho domů, do
mého bytu.
— Limec na převlečník? To se mi ještě
v mé praxi nepřihodilo.
— Ale proto uděláte to přece, že?
Horvát
Pišta
Horváth
Ladi