ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 45e59730-717c-11dc-822f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 54, place 16, work 2
1 masthead
6. září 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 240.
3 masthead
Strana 9
4 article „Šklábovy“ prázdniny.
„Šklábovy“ prázdniny. Již nepamatuji, jaký to byl ouřad nebo ústav, jemuž pan Cyriak Vonůčka před pětatřiceti lety byl zasvětil život svůj. Všechno se mi zdá. že snad nějaký zemský, neboť — nemýlím-li se příliš — modrá čepice páně Vonůčkova byl zdobena bílým Ivíčkem. Nebo to byl přec jen orlíček? Ale ať zemský nebo císařský, byl to ouřad krásný, ideál všech ouřadů. Neboť co rok mivali všichni jeho uředníci a zřízenci třineděln prázdniny. Arci, nebylo tak od počátku. Když pan Cy- riak Vonůčka nastoupil, trvaly prázdniny jen týden. Smejčilo se, myli okna a drhli podlahy — s tím jsou konečně v každé spořádané domáe nosti za týden hotovi, není-li svinstva příliš mnoho. Ale pak asi po desiti letech šel „starý“ na zasloužený odpočinek, přišel nový „starý“,a ten použil hned prvních „smejčin“, aby taky dal přestavit nábytek ve všech kancelářích. Ob- jevilo se totiž, že pod každým úředníkem je podlaha vyšlapána, učiněný dolík, že židlice s úředníky očivídně se propadají, tak že ruce personálu sotva dosahují na stoly, čímž trpí vše- obeená výkonnost. Postaveny stoly na ty dolíky a židle na podlahu dosud netknutou. To byla manipulace tak mimořádná, že vyžadovala prázdnin aspoň o týden delších. I nařízeny tehda férie čtrnáctidenní, což se setkalo s na- prostým souhlasem všeho úřednictva. A poně- vadž i sám ředitel uznal, že prázdniny dvou- nedělní mnohem přijemněji se tráví než tý- denní, vymohl si po roce od nejvyšší své in- stance, že může dát vyspravi“ podlahu pod stoly následkem čehož opět povoleny vakace dvou- nedělní. Třetí rok bylo třeba bílit a malovat. čtvrtý rok bylo nutno přestavěti kamna v kance- lářích, pátý rok zaváděn plynovod — zkrátka. vždy byla nějaká neodkladná oprava neb úprava. a prázdniny již se nezkrátily.
Šklábův Cyriak cy Ob
5 article
Nesmírný obrat pak nastal v celé budově. když po desíti letech zavedeno osvětlení elektri- cké. Získán tak třetí týden férií v roce. Nebo třeba že personálu bylo by stačilo posavadníeh čírnáct dní — stroje a kotle v topírně dole vy- žadovaly dokonalého vyčistění, namazání, po případě drobných oprav, a tak při té elektrie zavedeny obligátní prázdniny třínedělní. Ne- bránil se jim ani personál, ani pan president. Nebránil se jim ovšem ani pan Cyriak Vo- nůčka. Nebyl to ředitel, nebyl ani úředníkem. Byl nejnižším příčlem na tom celém ouředním žebřiku, byl pouhým sluhou. Sám za to nemohl, že jej osud postavil n místo tak podřízené. Míval jiné záměry, na- stoupil v mládí jinou kariéru. Bylť se dal naver- bovat k papežské armádě — tam kynulo pěkné zaopatření a hezká avanž bez velikého krve- prolévání. Ale sloužil sotva několik let, nastala nějaká vojna, Italie se sjednotila, papežské územ pojednou splynulo, papežské vojsko roz- puštěno — Cyriak Vonůčka vrátil se domů. Ně- kolik let potácel se s místa n místo, až konečně pevně se zakotvil v úřadě, který mu dal na hlavu modrou čepici, a životní jeho dráha byla povně stanovena. Posadili ho do předsině presi- diální kanceláře, a tam tedy prožíval svá další jara, léta, podzimy, zimy. Tam dožil mládí svě, tam strávil celý svůj mužný věk a tam taky nad- cházel mu podzimek života. Když jsem jej po- znal, byl to již hezky letný pán, chodil se hřbetem přihrblým, s hlavou nakloněnou. Pa- nečku, vždyť na sobě nosil již plnou šedesátku.
Cyriak Cyriak Vonůček
6 article
Hlava mu zbělela, plnovous jeho byl spíše žlutý a zelený než bílý, z uši mu vyrůstaly štětky po- divné srsti barvy ryšavé. Ale byla doba v roce, kdy se pan Cyriak Vonůčka přes noc proměnil. A to byly prázdniny. kdy nepatřil ani úřadu, ani panu presidentu, ale jedině a zcela sám sobě. Dočkat se jich nemohl a jen se teteli úzkostí, aby mu do nich něco nevlezlo. Nebo taky to již potkalo ho v minulosti. Všichni odešli. všichni se rozjeli, ale jen jej, Cyriaka Vonůčku. zavolal k sobě pan president poslední den pře fériemi a řekl mu: „Slyšej, Vonůčko, voni tady musej zůstat Všechny je čert roznáší po světě, přerazit se může každý, jak odtud utíká — a zde bude pln bab smejčit a drhnout, zedníci tu budou, malíři. kamnáři, voni tedy daj na všecko pozor. Ráno jim otevřou, večír za nimi zavřou, a ať mi tu nikde nezapálí, rozuměj? Hlavně pozor na regi- straturu, tam je tolik papíru — rozuměj, voni jsou mi za to zodopovědnej! Vonůčka po tomto proslovení svěsil hlavu. Luzný sen o odpočinku rázem se rozplynul.
Cyriak Cyriak Vonůčka
7 article
„No pro Boha jich prosím, co na mne koukaj jak sůva z nudli! Snad nemyslej, abyeh tu s těma babama zůstal j á?“ Cyriak Vonůčka sice svatě si to myslil, ale říci to nesměl. Svěsil hlavu ještě níže, na zna- mení, že se podrobuje, a když konečně pan president odešel a Vonůčka osaměl, zaťal zuby a zaskřipěl jimi. Tenkráte ještě to dovedl. Vy- léval si pak zlost na babách myčkách a na kamnářích, ale co si z něho dělalil A hrozně byl nešťasten, když mu jednou takový starý, umouněný, ale neohrožený kamná pověděl: „Co si na nás pořáde tak hubu otvírají! Jsou takový škláb jako my! Dyby nebyli, nestáli by tu nad námi a honili by někde svoje vyražení!“ Vonůčka mlčel. Starý kamnář udeřil na pravdu. Skláb je, hrom do toho, a nic víc! Mi zerný, oušlapný škláb! Pana sekretáře pan pre sident nemohl k babám komandovat, ani pana adjunkta, ani pana oficiála — ba, ani kancelistu Tintěru, jen jeho, Vonůčku. Tam to jsou ouřad- nici a on je škláb. Vždyť i ten portýr dole, když mu večer klíče odevzdává, sotva mu řekne dobrou noc. Pravda, ten taky nemůže na férie ale ten vlastně má prázdniny celý rok. Stojí ve vratech od rána do večera s ulmačkou v hubě. šklebí se na celou Prahu a celý den tam jen puchne, puchne, sotva že mu ta vrata stačí A konečně je to taky jen škláb! Ale míjela léta, Vonůčka sestaral, tu a tam přibyl nějaký sluha nový, mladý, a když byla nějaká mimořádná „akcidence“, byl tedy koman- dován někdo z mladších. Přece však, dokud po sledního dne před fériemi pan president paty nevytáhl, strachoval se Vonůcka, aby ho na něc neuvrtal. Zaplať Bůh, posledních deset let měl pokoj A když pan president večer odcházel a když řek
Vonůček Tintěra sestaral Vonůck bůh Praha
8 article
rozmarně Vonůčkovi: „Tak servus, Cyrijáku ponapravěj si za ty tři neděle trochu ten jejich rozvrzaný škelet!“ — tu se Vonůčka tak hlu- boko, tak vděčně ukláněl, a jen mu president zmizel s očí, zapráskl dveřmi slavného presidia zamkl, hodil klíč portýrovi do okénka a prchal aby měl „ouřad“ co nejdál za zády. A ráno v první den férií pana Vonůčku kdo nepoznal. To nebyl žádný rozvrzaný škelet žádný škláb, žádný utýraný sluha. To byl zkrátka, na pohled nejmíň privátník. Toho dne nevzal na hlavu modrou čepiei s odznakem, ani služební modrý kabát s bílými knoflíky. Časně z rána vstal, ještě ostatní v domě vyspávali, oblékl černé spodky, bílou vestu. dlouhý hnědý š0sák, na hlavu vmáčk! nedělní cylindr, naděl ruce v bílé stávkové rukavice. chopil se španělky s rohovou berličkou nebo deštníku s čapí hlavitkou, a zamířil do vzdálené ulice, kde ho neznali, do oficiny bradýřovy. Vlasy ostříhat, vousy dolů, štětky z uší vystříhat Za půl hodiny vycházel z oficiny jiný muž.
Vonůček Vonůčka
9 article
Hlaďoučký, zarůžovělý po práci bradýřově, rovný jako prut. A rovně na Zofin, do lázní. Vypařil se, povelel si masáže, dal si oštipat nehty na nohách i rukách, namazat vlasy, a šel snídat. Celý rok snídal ráno polévku, ale o prázd- ninách ulebedil se v kavárně. Co na tom záleži. Starý mládenec byl, pro dědice netřeba spořit na funus je pamatováno. A když posnídal, po- malu, vážným krokem loudal se po Praze. Po- tkával známě a smál se pod kůži, kterak ho nikdo nepoznává. Bodejť by poznal. Škláb s něho spadl, je na tři neděle svým pánem — a pá- nem. Co je teď světu de jeho ouřadníh karakterul K desáté již mířil v končinu Vojtěšskou, kou- pil si u Kouly dva taliány a teď rovně do Kře- mencové, k Flekům. Posedět u Fleků za teplého letního dopoledne, klidně beze spěchu — byl jeho snem od prázdnin do prázdnin. A teď je to- Snědl dva své taliány, vypil dvě černé — a číš nice mu řikala „vašnosti“. Právě tak, jako by řikala panu presidentovi. Žádný rozdil. Jak je život krásný! Vašnosti! Kdyby tak bylo po celý rok. A nikdo ho nehoní. Pojedl si v pohodlí
Koula Praha Kře
10 article
Jen když dojídal, žvýkal zuřivě. Vzpomnělsi tu, jak mu vyčítají v ouřadě každé sousto. Ča- sem si tak zatouží po kousku bůčku, po párku. keupí cestou, přinese do své presidiální před- síně, kvapně v kteréms koutě sní. Ale pokaždé čert vynese z presidia starého a starý funě nosem jako hroch, lapá ze vzduchu stopy přesnídávky a plísní: Zas mi tu smrděj udírnou, Vonůčko! Taky nemaj myšlénky na nic jiného než na futráž Jakoby nebylo co dělat. Koukaj, honem doběhinou do registratury, ale hoděj frakem! A jemu, Vonůčkovi, čouhá ještě půl párku z úst, neví, kam s tím, a starej se pase na jeha rozpacích. Toď by si ho tu přál mít, u Fleků, když tak pořádá své dva taliány, a starý aby seděl na- proti a taky jedl, a když by potřeboval soli, na- táhl by ruku a řekl by zdvořile: Račte dovolit Ano, řekl by to, protože by ho taky nepoznal Račte dovolit — Vonůčka se až rozesmál nac vysněnou úhlazeností starého. Vonůčka zaplatil, položil na stůl pět nováků zpropitného, čišnice zas řekla: Děkuju vašnosti — a „vašnost“ odchází, šťastna, spokojena. Je mu nějak dlouhá chvíle, pravda. Tolik času, ani neví, co s ním. Rád by se podíval na „ouřad“, aspoň z daleka. Skutečně tam zamíři. ale prvního dne nedojde. Brání mu v tom cosi sám neví, co. Jakoby se obával, že ten „ouřad náhle sebou hne, že odněkud vyrostou nějaká chapadla, že ho polapí, vrata že se rozzívnoua pohlti ho, síla jakás popadne ho a hodí do pre sidiální předsíně, odkud nebude moci. Ne, ne půjde tam.
11 article
Ale druhý, třetí den Vonůčka neoddolává. Podívá se. A jde. V ulici nikdo ho nepoznává. Nikdo z oněch. kdož znají třaslavý jeho krok úřadní, zdálky již vidí jeho modrou čepici, jeho premovaný kabá a volají: Dobrýtro, pane Vonůčko! Anebo do- konce jiní v nestydaté důvěrnosti: Hej, starej kam zas valej? Dnes nikdo ho nezná. Lhostejně dívají se na „pána“, který s vypjatou hrudí kráčí mimo Snad někomu připadne: To je nějaký povědomý pán — ale že by to byl škláb Vonůčka, ne uhádá nikdo. Jde po druhé straně ulice, z daleka již hled- po očku na ouřadní budovu. Je tichá, zamiklá Jen portýr se klátí ve vratech, zívá, plivá, čumi Čuměj si! Po ty tři neděle nezná ho Vonůčka Přešel, a ouřad nevytáhl po něm pařátů, ne všiml si ho. Vonůčka ukojil zvědavost, obešel ve likým kruhem končinu, vrátil se do „světa“ vymýslí, co s odpůldnem. No, do Chuchle, d- Bráníka, do Hodkoviček. Tak někam. Ale s večerem spěchá zas do té veliké za- hrady flekovské, která mu připadá jak zaslíbená země. Pravda, jindy tam taky může, ale jindy na sobě cítí jho svého malého postavení, nedovede se zapřít, stále nosí na odiv šklába. Teď je jinak. Zdá se mu, jakoby chodil s larvou. Z počátku ne- troufá si přisednouti ke stolům hustě obsazeným živým. Zalézá do kouta a pozoruje směs lidí. Ale znenáhla uvyká a odvažuje se do společnosti.
Vonůčko Chuchle dBráník Hodkovičky
12 article
„Je dovoleno?“ „Prosím, jen račte. Jak mu to lahodí! A dokonce řekne-li kdos Jen račte, vašnosti! — O, to slovo rád slyší. Při padá mu tak vznešeným, tak něčím, jakoby mu dávali diplom šlechtický. Skromně naslouchá, o čem hovor, a má s na pozoru, aby si neškodil. Ale jakmile nadejde příležitost, že si může omočit a zahovorit o ou- řadě, o ouřadech vůbec — pak je ve svém živlu. Mluví, vysvětluje, hází presidiem, registraturou. protokoly, historkami ze skryta kanceláří, až milc poslouchat a pojednou zpozoruje, že hovoří sáma pozornost všech u stolu že upjal k sobě. A když komu je co nejasno, zaznívá k němu přes tu chvíli: Ale račte dovolit, vašnosti. .. A pan Cyriak Vonůčka pije čtvrtou, pátou. šestou, az nad ním náhle zazni: „Poslední pivo vašnosti! Je libo? Kolik, vašnosti?“ A vašnost si dává ještě dvě. Vždyť zejtra může vyspávat. Stane se, že někdy pan Vonůčka odcház dříve, uetivě se rozloučiv se společností. Jde vážně — a zaslechne pojednou otázku u stolu Kdo je ten pán?
Cyriak Vonůček
13 article
„Nějaký ouředník,“ odpovídá kdosi. Blažené vědomí rozleje se celým nitrem páně Vonůčkovým. Tak tedy vypadá, tak pěkně si vede, že ho pokládají za ouředníka. Můj ty Božínku, vždyť by taky nebyl neštěstím, kdyby seděl na křesle aspoň páně kancelistově. Jaké pak zá- zraky! A krůpěj hořkosti vyplyne na povrch toho oblažujícího vědomí! za čtrnáct, za dvanáct dní vezme za své toto inkognito. Zas bude šklábem, Vonůčkou, s premovhnou čepicí. Škoda té vlídné společnosti zde. Nesmí sem pak, hodně dlouho, dokud nezaroste — a vlastně lépe, počká-li s tím až za rok. Ale jak mu vyprší služba, sekne tím od hodiny, pak zůstane vašností do smrti. Tři noděle vypršely — ráno nastupuje Cy- riak Vonůčka službu, naposled ještě hladký a bez štětek v uších. Ale čím dále do podzimku, tím více zarůstá, hlava se sklání, hřbet se hrbí. Chůze je nějak šáravější, krok nejistý. A jen jedno po- myšlení naplňuje Vonůčku novou nadějí do života a jeho rozkoší. Že na přes rok zas budou tří- nedělní férie.
Vonůčkův Vonůčka cy
14 title
Vesnický čtverák.
15 article Humoreska. Napsal Václav Jan Ši ro ký.
Humoreska. Napsal Václav Jan Ši ro ký. Antonin Kupa čili v obci Čermné obecně známý „Tonda Kopa“, byl náležitě okutálenýa světem otřený „čtverák“. Liščinou takto vně uvnitř hojně podšitý, byl i povahy ryzí i pleti silně narezavělě. Mohl s hrdostí odkazovati se ve všem na svoje pradědky a tvrditi c nich, že rovněž jako on za nie nestáli. Trefně o něm říkal pantáta Vošatka: „Člověk míní a Tonda mění, “ ncbo: „Lépe jest od Tondy býti blíž —““ než ouha, sám se pletu — „dál než blíž, sice ti něeo „otočí. Abych ono „točení“ velkým přetočováním nějak podivně nezkroutil, řeknu v čem záleželo „Točení“ nebo „měnění“ Tondovo bylo šikovné pectivé a nezpozorovatelné odstraňování věcí cizí za účelem neočekávaného překvapení a žertu. Když se mi tak definice dobře povedla — proto ještě něco: Jazyk za zuby — a prosím — Tondovi ani muk! Má teď, jak jsem doslech „libánky“ se svoji Hančičkou a proto, aby n- napadlo někomu poslati Tondovi zprávu jak o něm práším! To by měli po „líbánkach“ a já abyeh honorář dal doktorovi za léčení zlámanin. Proto hozky na ústa křížek a budu zachován při zdra- vých žebrech. A teď vám za to z jeho „čtveráctví“ povín dvě čísla.
Václav Jan ša Antonina kupa Kop Vošatek Tonda Tondův Čermná
16 article
Tak si vám pantáta Bezfousek z Čermné vy- choval krásného „krmníčka masopustníčka“ , že radost se bylo naň podívati. Ovšem ještě lepší bylo naň podívání, když byl vypařen a z nej- lepší části „zhuzeňoučkován“. Pantáta oblha kolem svého schovanečka všecek záře, poklepá- vaje si radostí na svoje koženky. „Ale nedej Pánbůh viděti, až budeme zabíje — Tondu“ — říkal pantáta den před smrtí jeh schovance, „to by se moh' státi malér.“ Pantáta byl tak rád, když pozvaný řezník prase zabil a vypařil, že samou radostí zaběhl do výměnky, sedl si ke stolu a ve své fantasii zkou- šel, jak zanedlouho zasedne k pořádnému pe- káči vonící pečinky, jak se do ní „pustí“ — leč tu byl najednou vyrušen ze svého lukullov- ského rozjímání. Ve dvéřích stojíeí jeho sestaralá sedmá svá- tost s podivným obličejem naň vzkřiklat „Ty, starej, tu sediš jako u pekáče — oliz jeden — a někdo nám ukradl prase!“ — Hrom kdyby byl vedle pantáty Bezfouska udeřil, nebyl by tak ztrnul, jako při této zvěsti V okamžiku si vzpomněl, že viděl před polednem Tendu. „Pro boha, vždyť jsem povídal, uvidím- Tendu, že se něeo stane!“ „Tonda, Nelonda! Tys baba pověrčivá Tenda ti přece nebude krást prase — vždyť je to soused. A ostatně — to jsou hlouposti — odjel na „handl“ s koni do Ledčic, sama jsem se s ním před polednem setkala. „Tak pro boha kdo — — —. „Nežvaň a běž k čelníkovi, hned ať pátrá po zlodějích,“ rozkazovala energická paňmáma. Starý pantáta Bezfousek utikal k „panuf- rovi“, jako by mu vydati chtěl vraha, stihaného zatykačem.
Bezfousek Tonda Hrom Nelonda bůh Čermná Ledčice
17 article
„Pan fíra“ ovšem ihned s nasazeným ba jenetlem, se starostou a pány radními podnikli prohlídky přístěnků podezřelých. individuí. Leč kde nic tu nic! Po pachatelích ani pohádky. — Smutně zasedl zase pantáta za stolem, za kterýmž nedávno snil o voníci pečínce. Se svým schovanečkem se již nadobro rozloučil, zejmena. když dal jeho žaludku tak nenadálé „valo“; celý rozsmutněný ulehl na kutě. Chudáček — měl těžké sny: bolela ho hlava, měl lámání, pálila ho žáha a zase se mu zdálo, že je tady poslední den, že si jiného krmníka novychová, že toho po- sledního také neměl míti... Když pak se ráno ze snů prodral, zašel si zase jednou podívati se na synovo hospodářství. Nepamatuje se ani, kdy to bylo posledně, co byl na půdě, v stodole, ve chlévě nebo na sýpce. Musí se podívati, je-li stře- cha dobrá, není-li třeba dáti nějaký nový došek. V samém žalu pro svého schovanečka však ani na půdě neviděl a v stodole právě mlátili. Od- ložil tedy svůj záměr až na druhý den. To už se mu trochu ulevilo; lépe viděl a také syn ho vy- bídl, aby v stodole pozpravil střechu.
Chudáček
18 article
„Aspoň zapomenu při práci,“ myslil si. A tak se vypravil, ne zrovna časně. V stodole se nemlátilo. Bylo třeba vylézti na hambalka; šloto sice dosti těžko, vždyť již měl pantáta za sebou sedm křížků, ale nebylo nebezpečí. Hambalky byly pevné, trámec vedle trámce. Také to bylo pro pantátu štěstí — — — Našli ho tam v bezvědomí, když dlouho ne přicházel k obědu a nad jeho hlavou visel „seho vaneček““ . — Visel tam již druhý den a pantáta snad ra- dostí, nebo ze strachu, že se mu zjevil duch jeh „schovanečka“ — omdlel. — — A komu hned potom přičetli ten kousek? Snadná odpověď — já to řeknu za vás — Ton- dovi! A jak to ten Tonda provedi? — Poslušně prosím, to já nemohu vědět — to byla jeho věc Ale jen na to mohu přisahati, že to jiný neproved než on. Ostatně možno potažmo z druhého jeh kcusku souditi na prvý — a tam prosím — uvá dím jak, a vše, a co provedl.
Visla Tonda Tond
19 article
Byl podzimní, listopadový večer. Příroda v tu dobu oškubaná a zbavená lad ných části své tomllety, uložila se již k zimnímu spánku. O, jak útulno jest v teplé světnici hostinsk při sklenici „studeného — měřeného“, a jaká slasť pohrávati si s papírovými loupežníky, třeba jich bylo přes třicet. Nevím již, jakým řízením se stalo, že jsem zas jednou po létech zabloudil do té milé vísky Čermné. Nějaké kouzlo mne tam snad táhlo ? Ně jaká duše snad tam po mně vzdýchala? — Ne chci na to odpověditi, mohl bych si rozhněvati meji nastávající „starou“, kterou jsem ujistil,že mimo ni jsem žádnou dívku neznal. Ostatně váženým čtenářům nebude záležet na tom, co jsem tam chtěl, jen když povím ještě nřeo o Tondovi. Tak jsme tedy seděli jednou na podzim v Čermné u „Kařezů“ a hráli voleného „pučka - Jak už bývá — pivo se pívá, řeč se mluví, kdy v karty brají — já pil, málo mluvil, protože více jsem prohrával. Kdo vyhrával, byl. Tonda. Měl jsem tu slas seděti mu na blízku a hráti s ním v karty. I v kar- tách byl virtuosem — vyhrál vždy. Již jsem prohrával hodněkolikátý šesták,t otevřely se dvéře a vešli tři hospodáři z blízké vsi Ledčic. Jeden mi byl povědomý, jmenoval se Brum, který si vedl zároveň na šňůře hezkého jezevčíka. Po obvyklém pozdravení ohledli se po hospodě. Také nás poctili svými pohledy a ze jmena po našem spoluhráči Tondovi se strýc Brum nějak ušklíbl. Zahledl jsem, jak hned na to ode vzdal svého jezevěíka hostinskému, kterýž ho d vedlejší kuchyně odvedl.
Tonda Bro Čermná Kařez Ledčice
20 article
Zatím se příchozí usadili a my skoro na baženi, přestali jsme hráti, Hovor byl všední, ani slůvko svátečního vtipu nezaklinkalo začazenou světnicí hospody. Již jsem skoro pomýšlel na domov, když jsem zpozoroval, že Tonda zatím přisedl k ledčickým sousedům a že se nějak hla sitě prou — nebo baví. „Ještě jednu, pane hostinský,“ pravím. Myslel jsem si, kde je Tonda bude švanda V další rozjímání nebylo možno se pouštěti, ježt bylo třeba natahovati uši. Strýe Brum nachýlen ke stolu naproti Ton dovi potřásal hřmotnou pravicí a volal: „Tak, Tondo! O hektolitr, o dva, že toh jezevčíka odtud domů odvedu!?“ — „Sousede Brume, platí dva hektolitry piva že jezevčíka odtud domů neodvedete „To by bylo — plati — vy jste svědci.? Tlesknuti dvou pravie o sebe, kývání hlat kolem. Sázka — nemožno mi odejíti, myslímsi pečkám, jak věc dopadne. Zase jsme pili; zase se táhla hovorem nudná mlha všedních dnů podzimkových. Bylo hnedle k jedenácté a pomýšlelo se na odchod. Aspoň sou- sedé z Ledčie platili a hostinský v náručí přináše jezevělka. Po společném „dobrou noc“ strýcové ode- šli. Brum vedl svého jezevčíka na šnůře, kterou pro jistotu uvázal si na levou ruku. Kráčeli sil nicí k Ledčicům, hovoříce o vyhrané sázce (dle jejich mínění) pěkně v trojicí.
Hovor Tonda Bro Ton Ledčice
22 article
My, co jsme dosud seděli a toužebně očeká vali rozluštění sázky, ani jsme nezpozorovali že neuplynulo ani deset minut — že otevírají se dvéře, a že jimi vcházejí — ledčiťští sousedo jeden po druhém. Všiehní jsme se ohledli s otázkou: „Proč? Strýc Brum sám začal. „Tondo, kde je jezevčík? . .. Nikdo si nevšiml Tondy, kterýž byl v před- cházejícím okamžiku vešel z kuchyně do šen kovny. „Nu, kde je? Tam, kde byl! U trnoz v kuchyni!“ Brum, strýci, hostinský a kde kdo z nás tlačí se do kuchyně. Tam hostinský celý zjevený vykláidá- „Na mou věru, jezevčík je na témž místě odkud jsem ho před čtvrt hodinou odvázal vám, strýče Brume, odevzdal! To přece jstevi déli, pánové! —
Bro Tonda
23 article
Tonda vyhrál Všichni jsme byli rozjařeni. Že se Tondov podařilo nějakým šikovným nápadem sehrát celou komedii, věděli jsme všichni, ale jakdo toho — nikdo! Když se i strýe Brum asi po malém „čtvrt“ heklolitru rozehřál, hezky pomaloučku přišou se k Tondovi a pravil: „Tondo, vím, že's ohromný filuta, ale po věz mi přece jak's to proved'!“ Tonda nerad povídal, jak co provedl, aleže se také nad obyčej rozehřál, začal; „Slrejci, zeela snadno jsem to provedl. Když jste se vybatolili z hospody, jezevčíka n šnůrce, druhým východem — vidite, tam těm dveřmi do kuchyně jsem vklouzl do zahrady a hop přes zed. Potom příkopem u silnice nahoru až k lipám. Tam bylo hodně tma. Myslím si „Zde budiž vykonáno!“ Čekal jsem krátce. Hezky v trojici, jezevěíka na šnůrce, hovo říce, šli jste nic netušící. Sáhl jsem do kapsy otevřel nůž; vy jste povidali dále. V tom jste byli u mne. Krok za vámi, „šmic“, přeřízl jsem šňůrku jezevčíka do náruče, příkopem k zahradě, přes zeď hup — do kuchyně — a tam máte svého jezevčíka. Strýc Brum si mimoděk vzpomněl, že si pr jistotu šnůrku uvázal na ruku. Přitáhne ruku, kouká — — — skutečně Na ruce závazek s kusem šňůry — —- Všichni jsme to zpozorovali — pohledlin sebe — a vybuchli v homerický smích. —
Tonda Tondov Bro Čekal
24 article Dobrodružství převlečníku.
Dobrodružství převlečníku. Napsal Sipulus. Jednou, tak ke konci podzimku, pozdě v noci, vyprovázel jsem domů dobrého přítele svého, jenž bydlel na Dunajském nábřeží. Padal jemný, studený, hustý dešť, který nám naveskrz šaty promáčel, za krk a do vousů nám vnikal a byl mnohem nepřijemnějším, než pořádný, upřímný, hřmotný liják. Dokud jsme se ubírali úzkými ulicemi vnitřního města, tösně podle domů, byl stav ten ještě snesitelným. Za- stavovali jsme se chvilemi pod vyčnívajícími balkóny a návěštními tabulemi obchodních firem, abychom necítili vodu, která nám nepozorovaně bila do obličeje a činila na nás dojem, jako bychom musili na ulicích nějakého, dávno opu- štěného, liduprázdného města bojovati proti zamrzlým pavučinám. Leč, jakmile jsme dorazili na Dunajské ná- městí, tu přihnaly se od severu, tam. od hrobu Gül-Baby, ječivé větry a jaly se hrozivě provivati oba dva břehy. Řeka, jimi bičovaná, hučela řetězy velikého mostu skřípaly. Zaobalili jsme se do svých převlečníků ještě tésněji, a tak došlí jsme až k domu přitelové. Zuby mně cvakaly, neboť vítr pronikal mi až na kůži. Proti tomuhle nebylo nižádné obrany. Mezitím, co jsme čekali na domovníka, po hledl na mne můj dobrý přítel — Tobě je zima. — Velice. — Pojď se ke mně vyspati. — Nemohu. Mám ráno doma práci — Vezmi si tedy aspoň můj převlečník Ten je mnohem teplejší. Byl to skutečně velice krásný převlečník- Hnědá půda se světle-žlutými pruhy. Sáhal mi až ke kotníkům a skvostně mi přiléhal k télu. Jen jsem se na něj podíval a už mi nebylo tolik zíma.
Zub
25 article
— Budiž. I vyměnili jsme si potom, venku před vraty, svoje převlečníky. — Dej na něj pozor, je skoro docela nový! Dal jsem si ho šíti na jaře. Servus! Rozloučili jsme se a já byl jsem rád, že jsem se mohl znova uchýliti do úzké ulicea jen z dálky slyšel jsem kvílení větru, nad řekou se prohánějíeího. Byl to skutečně mnohem lepší převlečník než ten můj. Ten můj převlečník byl vlastně je- nom takový tenoučký žaket, který k tělu pěkně přiléhal, zvyšoval útlost šíje, ale držel všecko, jenom ne teplo. Takový nosívali juristé, ale jenom v zimě. Přišel jsem domů, pověsil promoklý pře- vlečník v předsíni na hřebik a byl jsem celý šťasten, že jsem se mohl uložiti do postele. Druhý den ráno vypravovala mně má žena, že v noci všecko na kost zmrzlo a že mi taky už připravila můj zimní kabát. V tom abych vy- cházel, ten prý bude lepší. Odpoledne sešel jsem se se svým dobrým přítelem v klubu. Oba dva byli jsme v zimnících. — Tvůj převlečník pošlu ti domů — řekl jsem. — To nespěchá. Teď nám nastala zima. Myslím, že ho do jara potřebovati nebudu. Po pět dni jsem si také svatě ani na něj nevzpomněl. Jednou při obědě oslovila mne má manželka- — Vzkázal jsi již pro krejčího — Proč to? — Aby si přišel pro tvůj zimník. Vždyť víš, že ho chceme dáti obrátil. Je už velice odřený.
Dej
26 article
— Ovšem, že vzkázal. Nemohu pochopiti, proč nepřichází. Služebná, která právě vylévala šťávu z pe- čeně na ubrus, ozvala se najednou: — Prosím, krejčí už tu byl. — Nu a, co pak jste mu řekli? — Neřekli jsm: mu nie, nýbrž dali jsme mu ten kabát — Který kabát? — Ten, co visel v předsíni. Čil jsem něco zlého. — Nešťastnici, co jste to vyvedlil — Prosím, milostivá paní řekla, že pánův kabát pověsí do předsíně a přijde-li krejčí časně ráno, abychom mu ho dali. — A krejčí přišel časně ráno? — Ano, hned toho rána po té noci, kdy milostpán tak pozdě přišel domů. (Kéž by byl raději můj krejčí přišel pozdě v noci domů!) — Co se stalo? — tázala se moje manželka starostlivě. — To se stalo, že jste dali krejčímu Ladi- slavův zcela nový převlečník, aby ho obrátil. — Ježíš Maria! Jdi honem ke krejčímu. Všichni krejčí jsou zdlouhaví. Tento výrok nevztahuje se sice na všeck odvětví krejčovského života, poněvadž na př. v podávání účtů dávají na jevo velmi veliký spěch, ale proto měl jsem přece trochu naděje. Krejčí přijal mne velice přátelsky, s hlubo- kými poklonami a s několikanásobným, důrazně proneseným „milostpane“. Vše to přicházelo mně velice vhod, neboť jsem z toho vyvozoval, že se dosud nepustil do práce, která mu svě- řena byla.
Krejčí Ježíš Marius
27 article
— Nu, pane Horváte, jak jsme daleko s prací? — Milostpán bude se mnou spokojen. — Zajisté budu... tedy jste se do toho ještě nedal. Nu, že jste na to ještě ani nesáhl? — řekl jsem v pevné důvěře — Hoho, ba naopak, Pišto! Ze zadního prostranství přibatolil se jeden učedník. — Přines sem ton obrácený tmavomodrý převlečník. Ahá, tmavomodrý převlečník. Sláva, nic se nestalo! Už vidím, že vzal do práce místo Ladi- slavového převlečníku docela jiný kus. Pišta za malou chvilku rozprostřel na pult elegantní tmavomodrý převlečník. — Prosíml To není ten, milý pane Horváte, to není ten. Můj byl hnědy se světležlutými pruhy. — Ano, na zevnějšku, ale tohle je rub. Podíval jsem se na vnitřní stranu; bylo tomu tak. Nebesa, jak mám vrátiti tmavomodrý pře- vlečník místo žlutého! Byl jsem zdrcen. — Stará barva byla krásnější — řekl jsem skroušeně. — Zeela správně! — odvětil pan Horváth — to je též můj náhled. Ten si nezasluhoval obrácení, poněvadž toho vnější vzhled nevyža- doval. Ale takhle se nese také krásně. — Víte co, pane Horváte, přidělejte k němu nějaký pěkný límec a pošlete mi ho domů, do mého bytu. — Limec na převlečník? To se mi ještě v mé praxi nepřihodilo. — Ale proto uděláte to přece, že?
Horvát Pišta Horváth Ladi