ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 434bd250-78f7-11dc-9064-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 25, place 4, org 1
1 masthead
5. listopadu 1905
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 300.
3 masthead
Strana9
4 article Z notýsku Pavla Čamrdy,
Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Notýsku, notýsku! Díváš se na mne vy- čHtavě bílými, nepopsanými stránkami, jakobys mi vytýkal nedbalost. Ale myslil jsem vždy, že je v tobě taky kus duše, třeba jen taková malá. maličká dušička, a pak bys tedy měl vědět, že všady tu kolem tebe je nakupeno všelikých ji- ných knih, knižek a sešitů, které jsou teď je- dinou mojí „duševní potravou“, a tu musím dokonale zlouskati a stráviti, abych později do- byl dostatek potravy tělesné. Pro koho ještě mamo mne, víš ty nejlépe, notýsku můj, nebot ve tvou mlčelivou schránku ukládám všechna svá tajemství, jež přijímáš trpělivě, bez odporu, a ukládáš se s nimi na dno mé zásuvky. A zda ti nelichotí, že s tebou jediným tak bez obalu. bez přetvářky hovořím o své Viktoře, se vším se ti svěřuji? Ale v poslední době, notýsku milý, zdá se mi, že více trpím, než v oněch dnech a týdnech nejistoty, v onom kolisání mezi nadějí a bez- nadějí. Tehda bylo mi trpělivě vyčkávati, a mne s ní náhoda svede, a nesměl jsem replati. neboť jsem neměl práva vídati ji, kdykoli byse mi zachtělo. Vyjádřením však, již za mne v den jmenm jejích učinil neprozkoumaný přítel Vokoun, nabyl jsem práva toho, jak jsem se domníval — ale kdo je obmezil, kdo mi je krutě zkrátil, byla sama Viktora. „Jen v neděli se budeme vídat.“ Jen v ne Ale jak rychle uplývá několik těch hodin nedělních, a jak dlouhé jsou a budou všechny dny ostatní, jež leží mezi těmito nedělemií O, všichni, kdož chcete poznati, jak je věčnost dlouhá, zamilujte se do dívky, obdařené pů- vaby a vlastnostmi mé Viktary, a nechť vám pak rozkáže, že ji smíte vidati jen v neděli. V neděli, když je při tom tatínek a maminka!
Pavel Vokoun Viktor
5 article
Reptal jsem tak celé první čtyři neděle. A vždyť jsem si sám ten ortel potvrdil! Když se končil prvý týden této mé hrozné diéty, řekl mi pan přednosta v sobotu večer „Jak pak, Čamrda, uvidíme jich zítra u nás? Přijdou k nám na chvíli? Možná, že paní bude chtit na kousek procházky —a Viktorka by šla tak sama . .. Vlastně se to rozumělo samo sebou, ale nevím, zda bych se byl odvážil sám, bez tohoto pozvání. Vděčně jsem panu přednostovi slíbil, že se dostavím. A potom, když tedy jsem přišel a když jsme se vydali po Praze, bez určitého cíle, a já kráčel kousek cesty před rodiči, po boku Viktory, otázala se náhle hlasem tichým, hledí před sebe, jakoby hovořila o věci nejlhostej „Dostal jste můj dopis, Pavle?“ „Dostal, Viktoro drahá,“ odpověděl jsem stejným způsobem. „Čell jste jej pozorně? „Čitám jej co den, Viktoro drahá, ač je umím již nazpamět. Stokrát jsem jej četl. Kdye jej večer před sebou rozložím a vaše písmo znova přečítám, jest mi, jakobych vaši ruku cítil ve své. „Uznal jste pravdu mých slov, Pavle?“ A tehda snad měl jsem odpověděti zá porně. Ale já odvětil: „Uznal, Viktoro. „Jak mne těší, že jste mi porozuměl, že jste mne pochopil. Obávala jsem se, že se po- kusíte, vyvraceti moji radu, že se budete vzpí- rati. Skoro jsem se obávala vaší odpovědi. Jste rozumný, že jste něpsal.“ „O, já psal, Viktoro,“ vyhrkl jsem. Teď na mne Viktora pohlédla a skoro ulek- nuta pronesla: „Kam se to podělo?“ Kterak jsem byl vděčen za tento výraz ne nadálého překvapení, uleknutí. Tu vystoupila ze své zálohy, nepřipravena vzdala se své před- stírané střízlivosti, promluvila z ní dívka, stra- chující se o to, co jí náleželo a do jejích rukou se nedostalo.
Viktor Dostal Pavel Viktora Praha
6 article
„Neposlal jsem svoji odpověď, Viktoro, ne- věda, smím-li. O, kolik jsem jich napsal! An jediná z nich však mne neuspokojila. „Kde jsou?“ tázala se chvatně. „Oheň je strávil, Viktoro. Nemohouce se dostati k vašim očim, mohly býti zničeny jen ohněm. Ničí zraky jiné nesměly nikdy žádnou náhodou čísti, co jsem chtěl říci jen vám.“ Chvíli mlčela Viktora a kráčela, hledic přímo před sebe. O, kéž bylo pravdou, co m v té chvíli hlavou kmitlo: že snad Viktora li- tuje, že nemohla přečísti, co jsem psal. Po chvíli, otočivši trochu hlavičku, že jsem viděl jen do levého oka jejího, otázala se — a zdálo se mi, že se v hlase jejím chvěje zvuk rozmarného škádlení: „Kdy spálíte můj dopis? „Nikdy, Viktoro! A bych i žil celé století. Nikdy! Zůstane mi vždy vzácnou památkou na tyto doby, na něž sice nezapomenu, ale které mi bude stále oživovati, i kdysi později, pak. až dávno již budete mojí ženou . . Líce Viktoříno zahořelo temným ru- měncem. Schýlila o poznání hlavu, jakoby přede mnou tuto záplavu na tváři chtěla skrýti. Krá- čeli jsme takto kus cesty, a tuším, že o ba jsme tu duchem vystoupili z dneška, z celého okolí svého, z celé přítomnosti, a že jsme v oka- mžiku tom prožili kus společné budoucnosti své. U mne tak bylo dojista, ale tuším, že mne Viktora vzdušnou tou poutí provázela. V těchto chvílích, kdy kráčíme spolu, sam sobě ponocháni, nikým nevšímáni, nikým ne- posloucháni, kdy hovoříme jen k sobě, ona k měmu a já k jejímu sluchu, prožíváme snad největší štěstí své. Tu náležíme jeden druhému. aniž nás ostatní svět vyrušuje. A hovoříme k sobě, i když mlčíme. Rozumíme si i v mlčení
Viktora Viktor Viktoříno
9 article
svém. Čtyři neděle tak uplynuly a za ten čas jen čtyřikrát jsem spatřil Viktoru. A vždy jsme se vybrali na procházku skoro již v samém sou- mraku. Když se tak stalo po čtvrté, připadlo mi pojednou, jakobych náhle byl prohlédl, že snad matka Viktořina čeká úmyslně na šero večerní. A když toto mi projelo hlavou, zaryla mi mozkem otázka, proč se tak děje? Náhle mi připadlo, co jsem kdysi slyšel nebo četl, že milenci bývají k celému světu nedůvěřivi. A tu jsem seznal, že sám jsem takovou nedůvěřivostí naplněn. Sledoval jsem pásmo myšlení svého a ob jevil jsem v sobě podezření, kteréž mne v prvém okamžiku zarazilo, z něhož na mne vyvanulo cosi mrazivého. Činí tak máť Vikto- řina, aby moje přítomnost, moje účastenství na těchto vycházkách vzbudilo co nejméně pozor- nosti? Uvažuje snad, že není radno, aby dcera její byla mnou kompromitována, kdyby vše šťastně neskončilo? — Nemůže přece míti po- chybnosti o mém pevném úmyslu. Pochybuje tedy o mých schopnostech? Pak ji přesvědčím. že pochybovala neprávem. Kterak jsem byl povděčen, že z tohoto pletiva pochyb a hořkých domněnek mne vy- trhla Viktora, olázavší se náhle, zdali jsem již uvykl nevídati ji. A kterak se mi daří ve stu- diích, když se jim mohu oddávati tak ničím ne- rušen. A tu jsem vyznal upřímně, že co denje cílem vočerní procházky mé jejich ulice, že co večer vzhlížím k oknům bytu jejich a hledím v zatmělá okna její komnatky. Ale že posud ani jednou nepřálo mi štěstí, abych v oknech ostatních, osvětlených, viděl aspoň stín její, aspoň silhuetu.
Viktor Vikto
10 article
„Co den, Viktorko drahá,“ dodal jsem „v okamžik stejný, když odbíjí osmá, kráčím zvolna pod vašimi okny, na protějším chodníku a vy netušíte ... Zněla z mých slov výčilka? „Podejte mi rámě,“ řekla Viktora. Učinil jsem tak, a Viktora, přichýlivši se k mně, hovořila šeptem: „Věřite v nějaké tušení? Budiž, ať je t cokoli. Ale vězte, Pavle, ačkoli jsem do této chvíle nevěděla, co činíte, a netušila, že kráčite naší ulicí, přece každého večera zmáhá se mne jistý nepokoj. Je to snad vědomí, že milenci ženichové, kteří již smějí choditi do domu, na vštěvují v těchto večerních hodinách své zaslí- bené? A je to tedy zcela bezděčná vzpomínka na vás, kterýž byste jistě taky přicházel a s ra- dostí byl vítán, kdybych se nechtěla vystříci všeho, co by vás znepokojovalo? Nebo se mi tím způsobem projevuje zcela přímo vaše blíz- kost, o níž jsem podnes nevěděla? Nuže, Pavle. vězte, že jak večera přibývá, zmáhá se mne jakýs nepokoj, který jsem si nedovedla vysvětliti. A když jste se zmínil o osmé hodině: bylo to již více než pouhá náhoda, že najednou, ale mnohokráte právě tou hodinou vzpomněla jsem na vás, zatoužila po vás a pak musila jsem vstáti od stolu, odešla jsem na chvíli do svého pokoje. beze světla přisedla jsem ke klavíru a po paměti jsem udeřila několik akordů aspoň, nebo zahrála píseň, jež mne právě napadla. Byl to pozdrav vám, neviditelnému, netušenému, ale bohužel taky neslyšícímu. Hleďte, kterak se dorozumí- váme, nevědouce jeden o druhém. „Ale kdybych směl býti vám na blízku. Viktoro, kdybych vám směl naslouchati v on komnatce, kam jsem vás sledoval šťastného toho štědrého večera — „Buďte trpěliv, Pavle. Najdete mne v té komnatce zase.
Viktor Pavel Viktorka
11 article
V pondělí ráno po této neděli přišel Vokoun k měmu stolu a povídalá „Pro Boha vás prosím, Čamrdo, kde pak vy celé neděle brousíte! No, kde jste odpoledne, vím. Ale což jim tam sedite na krku až do půlnoci? Dejte pozor, nesmíte se jim přejíst — a co pak já mám dělat? Přece jsme spolu dříve tak někam zapadli, a zas by vám to neškodilo Ze samého cukroví se dělá člověku na nic.“ Neodpovídal jsem hned. Vokoun hleděl na mne vyčítavými zraky pokračoval: „Tohle má člověk ze svého prostředkování Vysadil jsem vás na koně, vy jste mi ujela teď bloumám jako strašidlo po hospodách a žeru si z dlouhé chvíle nehty. „Byli jsme včera zas v Platejze,“ pozna- menal jsem. „No dobrá, to mi říkáte v ponděli! Včera jsem to měl vědět!“ „Promiňte, pane kancelisto, ale já neurčuji kam zajdeme. To vždychy pan rada nebo pan radová.“ Měl jsem nápad. „Ostatně, pane kancelisto, mohl byste nám někdy nadejiti, jako náhodou nás potkat — je to s vámi veselejší, ačkoliv mne pak týráte.“ Že je to s ním veselejší, řekl jsem zcela upřímně. Pozornost se rozděluje, když zahlaholí jeho hlas; vždy zabaví rodinu a já mohu mno- hem důvěrněji a nenuceněji šeptati k Viktoře. „Víte, Čamrdo,“ chrochtal Vokoun, „nejsem rád pátým kolem u vozu, nechci dělat slona nikam se lepit.“ „Vy, pátým kolem!“ zvolal jsem. „A slečn fledvika pokaždé se na vás ptá — a paní radová nemůže zapomenout, jak se s vámi nasmála. Vokoun šel ke stolu, sedl, přehazoval papíry Za chvili zase vstal, přišel ke mně a povídá: „Tak dobře, Čamrdo, v neděli vás potkám.
Vokoun rada radová Platýz
12 article
V pondělí večer konal jsem obvyklou svoj procházku. Byl večer vlahý, skoro jako jarní. Měl jsem ještě plnou hlavu nedělního hovoru s Viktorou. Hodiny počaly odbíjeti osmou, když jsem se blížil ke svému cíli. A když odbily, by jsem právě proti bytu přednostovu. Tu pojednou v oknech na levo, v komnatee Viktořině, rozsvětlilo se. Srdce mi zabušilo. Temná postava dívčí přistoupila k oknu, roz- hrnula záclony, vztáhla ruku, otevřela okno do- kořán a zmizela zas. Ined potom ozvaly se zvuky klavíru z komnaty, nevyzývavé, tiché, jako dů věrný hovor. Tentokráte poprvé stanul jsem hledě do dáli, jakobych kohosi očekával, ale sluchem ssál jsem zvuky s hořejška jak opojen. Viktora mi dávala „dobrý večer“, „dobrou noc“ Zvuky umlkly. V osvětleném obdélníku okna zjevila se zas temná postava, pouhá silhueta. Nikdo nešel ulicí. Sňal jsem klobouk, mávnul jím vzhůru. Její ruka zavírala okno, ale spojila ten pohyb s pokynem na pozdrav. Jen já mu roz- uměl. Silhueta odstoupila, záclony se shrnuly ztlumily světlo. Štasten vracel jsem se domů, ke svým kni- Od onoho dne co večer pozdravuje mne Viktora zjevem svým u okna. A jak jest vyna- lézavá! Buď stojí nepohnuta, jen hlavou kyne. hám. buď vytahuje žaluzii dřív úmyslně spuštěnou nebo rovná záhyby záclon, staví na okno květi náče, dokonce někdy okno otevře, na ulici vy- hlédne. Trvá to okamžik, ale mně stačí, abychs do svého pokojíku nanesl vnitřního tepla radosti. Jen s obavou pohlížím, kterak dne narůstá večer se kráti. Jde to nyní, ale kterak bude, až nastane léto, až v osm hodin bude ještě jasný den? Avšak proč tímto hádáním trudit se již nyní“ Fprsilan.
Viktor Fprsilan
13 article Na cestách ...
Na cestách ... Napsala Omega. Potkal ji jednoho dne na svých cestách životem, krásnou a něžnou a hrdou při tom, jako běloskvoucí květ lilie. Zjevila se mu náhle jako zázrakem. Ne- ptal se nikoho, ba ani svého nitra se neptal, odkud že příšla ta bytost tak krásná a jaká že je její duše a vůbec kým je ona sama. Ani mu na mysl nepřipadla podobná otáz ka, jenom cítil jasně a určitě, že půjde za tou krásou jako náměsíčný, jako poutník za ba- revně světélkující bludičkou, hypnotisován jí zbaven veškeré své vůle. Byla brunetkou, imposantní postavy, čer- ných očí jako budoucnost, které však zářily jasně jako nejčistší křišťál a měla krásné kar- minové rty, ktoré by dovedly svésti i nejzary tějšího asketu ke hříchu. Jak byla krásnou! Bože! Co už miloval žen! A krásné to byly ženy. Věru, že krásné. Tohle však byla genrál ním přímo dílem velké tvůrčí přírody ! A šel za ní, zpit tou nádherou!
14 article
Jakoby všecko ztratilo pro něj půvaba interes, přezíral celé svoje okolí, nevšímal si ničeho kolem sebe. Opustil ty, kterým nedávno ještě říkal, že je miluje, choval je v náručí a nenasytně líbal. Ztratily všechnu přítažlivost pro něho, po bledly a povadly u porovnání s tím novým kvě- tem, tak najednou se mu zjevivším na joho cestách . . Lhostejné mu byly slzy a bolestné vý jevy, jež způsobil rozlukou. Ano — vždyť or vlastně všecky ženy vůbec nemiloval. Teď te- prve jasně cítil, že pro ně nechoval skutečnou lásku. Říkal jim, že je miluje, jenom proto, že temu samy chtěly, že toužily po lásce a laskání, že samy naslavovaly svoje toužící rty polibkům vášně. A jej to bavilo. A pak — jak měl vyplniti všechen čas svého života? Bezloho nevěděl někdy, čím nudu zapudit. Stalo se mnohdy, že, nemoha nic pří- jemného pro svůj denní pořádek najíti, raději několik hodin žil docela na prázdno, než abys něčím namáhal a trudil.
15 article
Ty cesty jeho života někdy sice podivně se točily, brzy sluncena ně svitilo, jindy jenom podmračné nebe sotva že dalo tušit den aneb magické světlo měsíce chladivý, stříbrný proud svého světla štědře rozlévalo na cestu, kudy o kráčel, celkem ale byly dosti pohodlné, neuna- vovaly ho svou délkou, neboť on dovedl si — díky své zámožnosti — znamenitě uspořádat vše tak, aby mohl prožívati dny jen příjemnéa veselé, drže se zásady, že čeho člověk užije to má. A proto žil a plnými doušky ssál sladký nektar příjemného života. Zil celou silou svého zdraví a svého egoismu. A proto trhal květy a vůni a med horkým rty zlíbal. Někdy stávalo se, že jej přepadla melan cholie. To bylo z pravidla, když chtěl se znovu zamilovati a nevěděl ještě, kterou cestou by nejdříve došel efle. Tu sám sebe se tázával není-li hřišný jeho živol. Tázával se proto, aby mohl odpověděti — záporně, aby si mohl dát — rozhřešení. Neboť on dosud věřil. Zachoval si nábo ženství, kterému se jako hoch byl naučil. Ostatně: jeho náboženství mu nepřeká- želo, neboť dovedl si články tohoto kultu vy ložiti tak, aby zůstal nespoutaným, ač pamětliv byl také, že totéž náboženství velí ve svých příkazech: Tělo, svět, dábla přemáhej! Na ji ném místě však počílá s hříšniky a praví, že i ten nejspravedlivější sedmkrát denně hřeši A on nijak se nepočital mezi nejspravedlivější Tak domýšlivým nebyl. Hřešil tedy víeekrát denně. A cítil-li se už příliš obtížena hříchy, še ke zpovědi a byl zase čist, jenom vykonal l knězem mu předopsané pokání. Pak mohl a také hřešil znovu. Ale nyní, co spatřil tu neznámou, krásnou ženu, jakoby se byl celý změnil. Stal se skoro fanatikem, poustevníkem, vě řícím v její krásu.
16 article
Šel trpělivě za ní, v duchu si přísahaje, že sledovati bude jeji kroky až do únavy. — A ona ani pohybem nedala na jevo, že ví o stínu, ktorý ji sleduje. Šla klidně dále, s hlavou hrdě vztýčenou nedotknutelna, skvící se v jasu své čistotya krásy, jako květ na nedostupné skále. Přísahal si, že se jí přiblíží za každou cenu. Ten nesotřený pel nevinnosti, jejž dobř postřehl na karmínových jejích rtech a jasných jejích zracích, podněcoval jej, aby činil vý- pady, aby vymýšlel úskoky, jak se ji zmocniti a zase právě ta nevinnost jej vzdalovala od ni. Jeho, životem už prošlého, ve spodních prou- dech mnohdy si s chuti zalovivšího, který cítil na svých rtech už tolik ženských polibků a ko- lem své šíje tolik bílých, ženských ruk, vzdalo- vala od ní, která šířila kolem sebe vůni ná dherného květu, skvoucí nevinnost jejího zjevu Byl už utýrán touhou po ní, ulýrán od říkáním, které si dobrovolně ukládal. Vypadáva z úlohy, v níž se byl uvázal, oči mu svítily ho- rečkou, která spalovala jeho rty a lomcovala jeho tělem. Klesal unavením, jako poutník na vypráhlé poušti; jenom ona mu zářila v cestu jako fata morgana, vábila jej kouzlem smaragdové, svěž oasy. — Konečně se s ní sešel. O, on byl vytrvalý, šlo-li o jeho prospěck či radost! Sešel se s ní kdysi za časného jara, kdy toto ještě na schovávanou si hraje, na malo- mecné děcko, nemající sil zlomiti rázem ledová pouta vod a nadvládu bílé zimy. Sešel se s ní konečně a vypověděl jí, c v nitru jeho hárá. Vypověděl jí to hlasem, vá šeň prozrazujícím, neboť mysle, že je u cíle neovládal se již, soudě, že už vítězí. Vítěz tím, že je mužem, který ji tolik miluje!...
17 article
Odpověděla mu chladně „Jsem nevěstou, pane. „Vy — nověstou?! Vykřikl téměř a děsně zbledl. A v jeho hlase jevila se všecka jeho veliká bolest nad tím, že ten nádherný květ už není pro něho, ž náleží jinému, kterého rázem nenáviděl jako zloducha. Všecka vášeň mluvila z toho hlasu, promísená zklamáním. Proto stal se skoro poustevníkem, fanati cky věřícím v její krásu? Proto, aby byl odkopnut? On? Vítězící vždycky a tak lehce u žen? Nebylo to bezcitné, že mu tak chladně řekla: „Jsem nevěstou, pane?“ Ona, taková krásná a něžná, se zrakemdí těte, odhodiala se zasaditi mu bez milosti ta kovou ránu? Což pak nevytušila, jak ji šíleně miluje? Vždyť ženy jsou tak bystrozraké ve vě- cech lásky! Musila nelitostně vhroužiti mu do duše ostrou a chladnou ocel dýky? Tolik jej ta rána pálí! Jako požár, který ztráví i jeho sama na konec. A není pro něho léku, není úlevy. Zdálo se mu, že se mine s rozumem, že sešílí. Bolestný a divoký chaos různých pocitů vířil bouřlivě jeho hrudí. Připadalo mu, že nejlépe by bylo vyrvat si srdce, vášnivě tlukoucí a poraněné a vrhnouti je do studeného víru vln, do hluboké tůně, kde by vykrvácelo . . A ona viděla jeho bolest, viděla jeho lásk i vášeň. Pro bolest chovala v duši soucit, vášně se lekala a tu lásku, která vůbec nesměla se zro- diti v jeho hrudi, tu chtěla vyléčiti — přá telstvím. Zasmál se divoce;
18 article
„Přátelství mi nabizíte?! O, jak jste šle chetná! Drobty mně házíte milostivě z bohatstv svého stolu a já mám pokorně vám za ně děko vati? Já nejsem Lazar, já nepřijímám drobtů, já jich nejím, nechci! Já nesedám na prahu pa- láce jako žebrák! Nemohu-li býti pánem, ne- chci býti ničím „Drobtů mi nabízet! Ha, ha, hal“ Děsila se skoro toho nešťastníka. Bála se ho. Byla tu sama s ním na břehu řeky a člo- věka nebylo nikde ani k spatření. Cítila s ním ale soustrast, neboť se dovedla vmysliti do jeho stavu. Pomyslila si, jak by j asi bylo, kdyby Mirko, její Mirko, místo lásky jenom přátelství jí nabízel. Zachvěla se tím po myšlením. Bylo by to hrozné! A trpí-li zde ten nešťasstník, jakoby trpěla ona? Pak lépe pro něho, kdyby nežil. Ale umírání je tak smutné, beznadějné A život je tak krásný. Krásný i tehdy, zavane- vítr bolesti a ničení. Život je naděje, umírání končí smrti be návratu věčné nic .. Ale jak měla tedy zmírniti bolest toho ne šťastníka, když odmítal úlevu, upřímně mu po- dávanou, o niž sama tušila, že jest jen příliš nopatrná. Ale ona přece nemohla dáti více Milovala jiného! Úzkost její vzrůstala. Co činiti?
Lazar Mirka
19 article
Vypadal děsivě. Přapadalo jí, že šleho z něho oheň, který, padne-li na ni, zneuctí ji. Řekla mu skoro bázlivě; „Jste příliš pobouřen, pane, a já nejsem s to, vás utišiti. Podleháte příliš. Odmitáte přá telství, které vám nabřzím. A já smýšlím přec tak upřímně s vámi! Opusťte mne nyní, prosím vás za to, anebo já se raději vzdálím. Snad se spíše uklidníte. A chcete-li zejíra — ne, zejtra ne — za týden mne tu zase uvidíte. Pak si po hovořime spolu, ano? Zatím buďte s bohem pane!“ Vzdalovala se lehce a noslyšně. Neohlédl se ani jednou. Až teprve na záhybu stezky se ohlédla, pokynula mu rukou a pak zmizelave spleti stromů. On stál dosud na témž místě, kde jej opu stila a díval se bez pohnutí v tu stranu, kde mezi nebohatou dosud zelení zakmitl se po sledně její šat.
20 article
Stál bez pohnutí, jako z kamene vytesan a v nitru jeho zuříla vší silou rozpoutaná bouře citů, jakých jen člověk schopen je, a srdce mu nelitostně drásala, zalévajíc je zpěněnou krví A v chaos ten vášnvý a bolestný zazní vala slova, její slova: „Zejtra — ne, zejtra, ne — za týden mn tu uvidíte a pohovoříme si spolu. A tenhle slib její, na nějž ani souhlasu nevyčkala, svítil do prudkých vln jeho cítění jako vzdálené, nesmírně vzdálené světlo na hla dině mořské, které tonoucí lodi je naději do po- sledního okamžiku před zahynutím. Proč jen pronesla tato slova? Proč — když už sklátila všecku jeho na- ději tím, že je nevěstou jiného — proč slovy oněmi znovu naději tu křísila ke slaběmu sie jen životu, ale přece jen životu? Proč chce se s ním ještě sejíti? Proc? Což jí to dovolí její svědomí? Její čistol která jí z oči zářila? — Anebo — Nechtěl domysliti. Bál se závěru, jejž by musil učiniti, kdyby nabyla jasnosti a urči testi temná dosud myšlenka, jež se rodila kdes v nejzazším záhybu jeho duše, jako jedovata houba, zaselá tam slinou dáblovou. Neehtěl domysliti — právě tak, jako n chtěl a skoro nebyl schopen pochopiti, že on který tak snadno vítězíval nad ženskými důvody a srdci, že on zde utrpěl porážku, že podlehl navzdor trpělivosti a mocnému rozmachu, s ja kým šel za tím skvělým zjevem a že odříkal se všeho tak dlouhou pro něho dobu jenom proto aby byl nyní — pozván na hovor ...
21 article
Cítil, že raději, mnohem raději by byl, kdyby jeho láska a námaha byly skončily fiaskem naprostým, než aby v jasný pojem se vyhranilo, co v hloubi nitra jeho se teprve ro- dilo — nízké podezření — — — Podezření — podezření proti ní, že nen tak nevinná, jakou se jeví. — — — A co on prodělával bolestnou duševní krisi, kolem něho smál se jarní den, prohřátý slunečními paprsky, které rozpustile hrály si na neklidné hladině řeky, zbavené už ledových poul a lehké vlny chytaly to zlato do průsvit- ných paží, laskaly je a zdobily se jím jako šperkem. Některé z nich v přespřílišné bujnosti narážely o drsné, kamenité břehy a třištily se v tisíce drobných krůpějí, lesku démantového. V čistém vzduchu chvěla se jásavá tuch jara a vítězná píseň života ... A on dosud stál nepohnutě, nehledě na to, že může se státi nápadným svým chováním. Na štěstí cesta po břehu byla liduprázdná a v dlouhých přestávkách jen tudy chodci se objevovali. Najednou sebou trhl, rukou mávl do prázdna, jakoby odháněl příšerné zjevení, z hlu- boka si vzdychl a rozhledl se udiveně kolem sebe, jako násilím probuzený spáč, který ne- může v prvém okamžiku poznati, kde se nalézá a jak se zde na tom místě ocitl.
22 article
Pak vykročil namáhavě na stezku, kudy prve ona kráčela, skvoucí přelud — fata mor- A den, nedlouhý ještě v tak časném jaru, hasl v jemně záplavě červánků, vystupujících na západním nebi a vrhajicích do vln a do kraje nádech purpurový, jako jemný poprašek. — Minul týden Sešel se s ní, jak byla řekla. Už z dálky ji uviděl, jak volně kráčí po břehu. Přišel povolný jako dítě, vysílený pro- cesem svého nitra . .. Nu, ano — co měl počíti vlastně? Hlavou zeď neprorazí, to věděl dávno, ale že vášní a horoucími slovy nepobouří k rychlej- šímu tempu každé ženské srdce, aby toto, pod- lehnuvši úderům horké krve, vypovědělo roz- umu poslušnost — to poznával teprve nyní. — A tak, prve vzzpírav se přijati svazek přá- telský, přijal jej nyní s radostí a prosil ji se slzami v očích, aby ještě několikráto mohlji viděti, než stane se ženou tam toho. Pocítil najednou potřebu, získati si ji pro sebe jako sestru, hleděti k ní jako k ideálu. Ku prosbě jeho svolila, že každý týdenji může jednou uviděti.
24 article
„A což ženich váš? Co ten bude tom říkati? „Co by říkal?“ „Je rozumným, věří mně, že nejsem schopna zrady. Ostatně: napíši mu všecko dle pravdy.“ „Napíšete? Což on není zde? „Není. Je daleko, až v Bulharsku. „A jak jste se s ním seznámila? „Jak? Zajímalo by vás to, kdybych to vy pravovala?“ „Zajisté! Zajímalo by.“ „Povím vám tedy celý ten nedlouhý příbě ze svého života, v němž nejvíce jasu i nejvíce bolesti se soustředilo. Není v tom ale docela nic tak zajímavého, aby to nezasvěcence ba- „O, mne to ale bude nesmírně zajímati.“ „Nuž, tedy dobře. Mirka poznala jsem n technickém večírku na Žofině. Upoutal mn svým bledým obličejem a svými modrými zraky, nějak příliš smutnými na tu veselou sceneri kolem a svým jímavým úsměvem. Po celý večer jsem jej očima aspoň vyhle- dávala. Byl dosti nápadným zlatými, dlouhými vlasy, jež mu padaly chvíli co chvíli na bíle čelo. Tančil neustále s jednou a toutéž dívkou, s níž si důvěrně šeptal.
Mirek Bulharsko
26 article
Bůh ví — nevěděla jsem, kdo je a neznal jsem ho, ani on mne neznal, ba — ani v tom hustém davu mne nepostřohl, ale žárlila jsem naň, bůh ví, že žárlila. Nebo jak bych ten tís- nivý pocit měla nazvati jinak? K půlnoci na- jednou stál přede mnou a žádal mne o tanee. Věřte — ani mne to příliš v prvé chvíli ne- přokvapilo, zdálo se mi to zcela přirozeným. Jenom vim, že jsem pončkud ve tváři zčerve- Teprve mezi tancem mně napadlo, kde že tak náhle nechal svoji divku, k niž se dříve tak tulil a s níž tak důvěrně hovořil. Ale neptala jsem se ho. Co mně konečně bylo do toho? Tančil lehce a bravurně, jako mistr. Po tanei jsme spolu chodili dvoranou, rozmlouvalia když pak jsme se loučili, byli jsme už jako dva dobří kamarádi. Mě aspoň připadalo, že ho znám už dávno Příští večírek přišel Mirko zase. A uviděla jsem jej opět v průvodu oné dívky. Sotva že mne spatřil, pošeptal něco své průvodkyni a spěchal s ní ke mně. Mně bilo srdce jako zvon a tak se mně chvělo tělo podivně..
bůh Mirka
27 article
„Slečno,“ řekl mně, „dovolím si vám před- staviti svou tanečnici, slečnu Kittu Váchovu.“ Uklonila jsem se. Ona též; ale zároveň jsem postřehla, že z jejích modrých zraků, chladných jako lednově nebe, vybleskly ocelové šípy a za- ryly se do mých očí. Snesla jsem je. Ale dojem byl pokažen Bezděky pocftila jsem, že si navzájem nebudeme nakloněny nikdy. Společenská forma však ká- zala, abychom jedna i druhá tvářily se sladce a přívětivě. Pak na příštích večíreích jsem s ní často mluvívala a tak měla jsem příležitosti dosti, abych vypátrala, v jakém že poměru ona k tomu bledému, zvlatovlasému hochu se nalézá a zji- stila jsem, že ona s ním hraje jako kočkaa že on dává sebou vládnouti, jsa při tom hrozně nespokojeným, vědom si své slabosti a neroz- hodnosti vůči ní. Cítil tíhu toho poměru a nebyl s to vymaniti se z pokořujícího jejího vleku. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem jej mi- lovala už tehdy. Nikoli. Viděla jsem všecku jeho nespokojenost, jeho neštěstí a jeho marné touhy vybřednouti a tu jsem si uminila, že mu podám pomoené ruky. Nu — podařilo se mi to. Prohledl, vzmuži se, ale zároveň vyznal, že mne má rád. A já?
Váchův Bezděk