1
masthead
5. listopadu 1905
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 300.
4
article
Z notýsku Pavla Čamrdy,
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Notýsku, notýsku! Díváš se na mne vy-
čHtavě bílými, nepopsanými stránkami, jakobys
mi vytýkal nedbalost. Ale myslil jsem vždy, že
je v tobě taky kus duše, třeba jen taková malá.
maličká dušička, a pak bys tedy měl vědět, že
všady tu kolem tebe je nakupeno všelikých ji-
ných knih, knižek a sešitů, které jsou teď je-
dinou mojí „duševní potravou“, a tu musím
dokonale zlouskati a stráviti, abych později do-
byl dostatek potravy tělesné. Pro koho ještě
mamo mne, víš ty nejlépe, notýsku můj, nebot
ve tvou mlčelivou schránku ukládám všechna
svá tajemství, jež přijímáš trpělivě, bez odporu,
a ukládáš se s nimi na dno mé zásuvky. A zda
ti nelichotí, že s tebou jediným tak bez obalu.
bez přetvářky hovořím o své Viktoře, se vším
se ti svěřuji?
Ale v poslední době, notýsku milý, zdá se
mi, že více trpím, než v oněch dnech a týdnech
nejistoty, v onom kolisání mezi nadějí a bez-
nadějí. Tehda bylo mi trpělivě vyčkávati, a
mne s ní náhoda svede, a nesměl jsem replati.
neboť jsem neměl práva vídati ji, kdykoli byse
mi zachtělo. Vyjádřením však, již za mne
v den jmenm jejích učinil neprozkoumaný
přítel Vokoun, nabyl jsem práva toho, jak jsem
se domníval — ale kdo je obmezil, kdo mi je
krutě zkrátil, byla sama Viktora.
„Jen v neděli se budeme vídat.“ Jen v ne
Ale jak rychle uplývá několik těch hodin
nedělních, a jak dlouhé jsou a budou všechny
dny ostatní, jež leží mezi těmito nedělemií
O, všichni, kdož chcete poznati, jak je věčnost
dlouhá, zamilujte se do dívky, obdařené pů-
vaby a vlastnostmi mé Viktary, a nechť vám
pak rozkáže, že ji smíte vidati jen v neděli.
V neděli, když je při tom tatínek a maminka!
Pavel
Vokoun
Viktor
5
article
Reptal jsem tak celé první čtyři neděle.
A vždyť jsem si sám ten ortel potvrdil!
Když se končil prvý týden této mé hrozné
diéty, řekl mi pan přednosta v sobotu večer
„Jak pak, Čamrda, uvidíme jich zítra
u nás? Přijdou k nám na chvíli? Možná, že
paní bude chtit na kousek procházky —a
Viktorka by šla tak sama . ..
Vlastně se to rozumělo samo sebou, ale
nevím, zda bych se byl odvážil sám, bez tohoto
pozvání. Vděčně jsem panu přednostovi slíbil,
že se dostavím.
A potom, když tedy jsem přišel a když
jsme se vydali po Praze, bez určitého cíle, a
já kráčel kousek cesty před rodiči, po boku
Viktory, otázala se náhle hlasem tichým, hledí
před sebe, jakoby hovořila o věci nejlhostej
„Dostal jste můj dopis, Pavle?“
„Dostal, Viktoro drahá,“ odpověděl jsem
stejným způsobem.
„Čell jste jej pozorně?
„Čitám jej co den, Viktoro drahá, ač je
umím již nazpamět. Stokrát jsem jej četl. Kdye
jej večer před sebou rozložím a vaše písmo
znova přečítám, jest mi, jakobych vaši ruku
cítil ve své.
„Uznal jste pravdu mých slov, Pavle?“
A tehda snad měl jsem odpověděti zá
porně. Ale já odvětil:
„Uznal, Viktoro.
„Jak mne těší, že jste mi porozuměl, že
jste mne pochopil. Obávala jsem se, že se po-
kusíte, vyvraceti moji radu, že se budete vzpí-
rati. Skoro jsem se obávala vaší odpovědi. Jste
rozumný, že jste něpsal.“
„O, já psal, Viktoro,“ vyhrkl jsem.
Teď na mne Viktora pohlédla a skoro ulek-
nuta pronesla:
„Kam se to podělo?“
Kterak jsem byl vděčen za tento výraz ne
nadálého překvapení, uleknutí. Tu vystoupila
ze své zálohy, nepřipravena vzdala se své před-
stírané střízlivosti, promluvila z ní dívka, stra-
chující se o to, co jí náleželo a do jejích rukou
se nedostalo.
Viktor
Dostal
Pavel
Viktora
Praha
6
article
„Neposlal jsem svoji odpověď, Viktoro, ne-
věda, smím-li. O, kolik jsem jich napsal! An
jediná z nich však mne neuspokojila.
„Kde jsou?“ tázala se chvatně.
„Oheň je strávil, Viktoro. Nemohouce se
dostati k vašim očim, mohly býti zničeny jen
ohněm. Ničí zraky jiné nesměly nikdy žádnou
náhodou čísti, co jsem chtěl říci jen vám.“
Chvíli mlčela Viktora a kráčela, hledic
přímo před sebe. O, kéž bylo pravdou, co m
v té chvíli hlavou kmitlo: že snad Viktora li-
tuje, že nemohla přečísti, co jsem psal.
Po chvíli, otočivši trochu hlavičku, že
jsem viděl jen do levého oka jejího, otázala se
— a zdálo se mi, že se v hlase jejím chvěje
zvuk rozmarného škádlení:
„Kdy spálíte můj dopis?
„Nikdy, Viktoro! A bych i žil celé století.
Nikdy! Zůstane mi vždy vzácnou památkou na
tyto doby, na něž sice nezapomenu, ale které
mi bude stále oživovati, i kdysi později, pak.
až dávno již budete mojí ženou . .
Líce Viktoříno zahořelo temným ru-
měncem.
Schýlila o poznání hlavu, jakoby přede
mnou tuto záplavu na tváři chtěla skrýti. Krá-
čeli jsme takto kus cesty, a tuším, že o ba
jsme tu duchem vystoupili z dneška, z celého
okolí svého, z celé přítomnosti, a že jsme v oka-
mžiku tom prožili kus společné budoucnosti
své. U mne tak bylo dojista, ale tuším, že mne
Viktora vzdušnou tou poutí provázela.
V těchto chvílích, kdy kráčíme spolu, sam
sobě ponocháni, nikým nevšímáni, nikým ne-
posloucháni, kdy hovoříme jen k sobě, ona
k měmu a já k jejímu sluchu, prožíváme snad
největší štěstí své. Tu náležíme jeden druhému.
aniž nás ostatní svět vyrušuje. A hovoříme
k sobě, i když mlčíme. Rozumíme si i v mlčení
Viktora
Viktor
Viktoříno
9
article
svém.
Čtyři neděle tak uplynuly a za ten čas jen
čtyřikrát jsem spatřil Viktoru. A vždy jsme
se vybrali na procházku skoro již v samém sou-
mraku. Když se tak stalo po čtvrté, připadlo
mi pojednou, jakobych náhle byl prohlédl, že
snad matka Viktořina čeká úmyslně na šero
večerní. A když toto mi projelo hlavou, zaryla
mi mozkem otázka, proč se tak děje? Náhle
mi připadlo, co jsem kdysi slyšel nebo četl, že
milenci bývají k celému světu nedůvěřivi. A tu
jsem seznal, že sám jsem takovou nedůvěřivostí
naplněn.
Sledoval jsem pásmo myšlení svého a ob
jevil jsem v sobě podezření, kteréž mne
v prvém okamžiku zarazilo, z něhož na mne
vyvanulo cosi mrazivého. Činí tak máť Vikto-
řina, aby moje přítomnost, moje účastenství na
těchto vycházkách vzbudilo co nejméně pozor-
nosti? Uvažuje snad, že není radno, aby dcera
její byla mnou kompromitována, kdyby vše
šťastně neskončilo? — Nemůže přece míti po-
chybnosti o mém pevném úmyslu. Pochybuje
tedy o mých schopnostech? Pak ji přesvědčím.
že pochybovala neprávem.
Kterak jsem byl povděčen, že z tohoto
pletiva pochyb a hořkých domněnek mne vy-
trhla Viktora, olázavší se náhle, zdali jsem již
uvykl nevídati ji. A kterak se mi daří ve stu-
diích, když se jim mohu oddávati tak ničím ne-
rušen.
A tu jsem vyznal upřímně, že co denje
cílem vočerní procházky mé jejich ulice, že co
večer vzhlížím k oknům bytu jejich a hledím
v zatmělá okna její komnatky. Ale že posud
ani jednou nepřálo mi štěstí, abych v oknech
ostatních, osvětlených, viděl aspoň stín její,
aspoň silhuetu.
Viktor
Vikto
10
article
„Co den, Viktorko drahá,“ dodal jsem
„v okamžik stejný, když odbíjí osmá, kráčím
zvolna pod vašimi okny, na protějším chodníku
a vy netušíte ...
Zněla z mých slov výčilka?
„Podejte mi rámě,“ řekla Viktora.
Učinil jsem tak, a Viktora, přichýlivši se k
mně, hovořila šeptem:
„Věřite v nějaké tušení? Budiž, ať je t
cokoli. Ale vězte, Pavle, ačkoli jsem do této
chvíle nevěděla, co činíte, a netušila, že kráčite
naší ulicí, přece každého večera zmáhá se mne
jistý nepokoj. Je to snad vědomí, že milenci
ženichové, kteří již smějí choditi do domu, na
vštěvují v těchto večerních hodinách své zaslí-
bené? A je to tedy zcela bezděčná vzpomínka
na vás, kterýž byste jistě taky přicházel a s ra-
dostí byl vítán, kdybych se nechtěla vystříci
všeho, co by vás znepokojovalo? Nebo se mi
tím způsobem projevuje zcela přímo vaše blíz-
kost, o níž jsem podnes nevěděla? Nuže, Pavle.
vězte, že jak večera přibývá, zmáhá se mne
jakýs nepokoj, který jsem si nedovedla vysvětliti.
A když jste se zmínil o osmé hodině: bylo to
již více než pouhá náhoda, že najednou, ale
mnohokráte právě tou hodinou vzpomněla jsem
na vás, zatoužila po vás a pak musila jsem vstáti
od stolu, odešla jsem na chvíli do svého pokoje.
beze světla přisedla jsem ke klavíru a po paměti
jsem udeřila několik akordů aspoň, nebo zahrála
píseň, jež mne právě napadla. Byl to pozdrav
vám, neviditelnému, netušenému, ale bohužel
taky neslyšícímu. Hleďte, kterak se dorozumí-
váme, nevědouce jeden o druhém.
„Ale kdybych směl býti vám na blízku.
Viktoro, kdybych vám směl naslouchati v on
komnatce, kam jsem vás sledoval šťastného toho
štědrého večera —
„Buďte trpěliv, Pavle. Najdete mne v té
komnatce zase.
Viktor
Pavel
Viktorka
11
article
V pondělí ráno po této neděli přišel Vokoun
k měmu stolu a povídalá
„Pro Boha vás prosím, Čamrdo, kde pak
vy celé neděle brousíte! No, kde jste odpoledne,
vím. Ale což jim tam sedite na krku až do
půlnoci? Dejte pozor, nesmíte se jim přejíst —
a co pak já mám dělat? Přece jsme spolu dříve
tak někam zapadli, a zas by vám to neškodilo
Ze samého cukroví se dělá člověku na nic.“
Neodpovídal jsem hned.
Vokoun hleděl na mne vyčítavými zraky
pokračoval:
„Tohle má člověk ze svého prostředkování
Vysadil jsem vás na koně, vy jste mi ujela
teď bloumám jako strašidlo po hospodách a žeru
si z dlouhé chvíle nehty.
„Byli jsme včera zas v Platejze,“ pozna-
menal jsem.
„No dobrá, to mi říkáte v ponděli! Včera
jsem to měl vědět!“
„Promiňte, pane kancelisto, ale já neurčuji
kam zajdeme. To vždychy pan rada nebo pan
radová.“
Měl jsem nápad.
„Ostatně, pane kancelisto, mohl byste nám
někdy nadejiti, jako náhodou nás potkat — je to
s vámi veselejší, ačkoliv mne pak týráte.“
Že je to s ním veselejší, řekl jsem zcela
upřímně. Pozornost se rozděluje, když zahlaholí
jeho hlas; vždy zabaví rodinu a já mohu mno-
hem důvěrněji a nenuceněji šeptati k Viktoře.
„Víte, Čamrdo,“ chrochtal Vokoun, „nejsem
rád pátým kolem u vozu, nechci dělat slona
nikam se lepit.“
„Vy, pátým kolem!“ zvolal jsem. „A slečn
fledvika pokaždé se na vás ptá — a paní radová
nemůže zapomenout, jak se s vámi nasmála.
Vokoun šel ke stolu, sedl, přehazoval papíry
Za chvili zase vstal, přišel ke mně a povídá:
„Tak dobře, Čamrdo, v neděli vás potkám.
Vokoun
rada
radová
Platýz
12
article
V pondělí večer konal jsem obvyklou svoj
procházku. Byl večer vlahý, skoro jako jarní.
Měl jsem ještě plnou hlavu nedělního hovoru
s Viktorou. Hodiny počaly odbíjeti osmou, když
jsem se blížil ke svému cíli. A když odbily, by
jsem právě proti bytu přednostovu.
Tu pojednou v oknech na levo, v komnatee
Viktořině, rozsvětlilo se. Srdce mi zabušilo.
Temná postava dívčí přistoupila k oknu, roz-
hrnula záclony, vztáhla ruku, otevřela okno do-
kořán a zmizela zas. Ined potom ozvaly se zvuky
klavíru z komnaty, nevyzývavé, tiché, jako dů
věrný hovor. Tentokráte poprvé stanul jsem
hledě do dáli, jakobych kohosi očekával, ale
sluchem ssál jsem zvuky s hořejška jak opojen.
Viktora mi dávala „dobrý večer“, „dobrou noc“
Zvuky umlkly. V osvětleném obdélníku okna
zjevila se zas temná postava, pouhá silhueta.
Nikdo nešel ulicí. Sňal jsem klobouk, mávnul jím
vzhůru. Její ruka zavírala okno, ale spojila ten
pohyb s pokynem na pozdrav. Jen já mu roz-
uměl. Silhueta odstoupila, záclony se shrnuly
ztlumily světlo.
Štasten vracel jsem se domů, ke svým kni-
Od onoho dne co večer pozdravuje mne
Viktora zjevem svým u okna. A jak jest vyna-
lézavá! Buď stojí nepohnuta, jen hlavou kyne.
hám.
buď vytahuje žaluzii dřív úmyslně spuštěnou
nebo rovná záhyby záclon, staví na okno květi
náče, dokonce někdy okno otevře, na ulici vy-
hlédne.
Trvá to okamžik, ale mně stačí, abychs
do svého pokojíku nanesl vnitřního tepla
radosti.
Jen s obavou pohlížím, kterak dne narůstá
večer se kráti. Jde to nyní, ale kterak bude, až
nastane léto, až v osm hodin bude ještě jasný
den?
Avšak proč tímto hádáním trudit se již nyní“
Fprsilan.
Viktor
Fprsilan
13
article
Na cestách ...
Na cestách ...
Napsala Omega.
Potkal ji jednoho dne na svých cestách
životem, krásnou a něžnou a hrdou při tom, jako
běloskvoucí květ lilie.
Zjevila se mu náhle jako zázrakem. Ne-
ptal se nikoho, ba ani svého nitra se neptal,
odkud že příšla ta bytost tak krásná a jaká že
je její duše a vůbec kým je ona sama.
Ani mu na mysl nepřipadla podobná otáz
ka, jenom cítil jasně a určitě, že půjde za tou
krásou jako náměsíčný, jako poutník za ba-
revně světélkující bludičkou, hypnotisován jí
zbaven veškeré své vůle.
Byla brunetkou, imposantní postavy, čer-
ných očí jako budoucnost, které však zářily
jasně jako nejčistší křišťál a měla krásné kar-
minové rty, ktoré by dovedly svésti i nejzary
tějšího asketu ke hříchu.
Jak byla krásnou!
Bože! Co už miloval žen! A krásné to byly
ženy. Věru, že krásné. Tohle však byla genrál
ním přímo dílem velké tvůrčí přírody !
A šel za ní, zpit tou nádherou!
14
article
Jakoby všecko ztratilo pro něj půvaba
interes, přezíral celé svoje okolí, nevšímal si
ničeho kolem sebe.
Opustil ty, kterým nedávno ještě říkal, že
je miluje, choval je v náručí a nenasytně líbal.
Ztratily všechnu přítažlivost pro něho, po
bledly a povadly u porovnání s tím novým kvě-
tem, tak najednou se mu zjevivším na joho
cestách . .
Lhostejné mu byly slzy a bolestné vý
jevy, jež způsobil rozlukou. Ano — vždyť or
vlastně všecky ženy vůbec nemiloval. Teď te-
prve jasně cítil, že pro ně nechoval skutečnou
lásku.
Říkal jim, že je miluje, jenom proto, že
temu samy chtěly, že toužily po lásce a laskání,
že samy naslavovaly svoje toužící rty polibkům
vášně.
A jej to bavilo.
A pak — jak měl vyplniti všechen čas
svého života? Bezloho nevěděl někdy, čím nudu
zapudit. Stalo se mnohdy, že, nemoha nic pří-
jemného pro svůj denní pořádek najíti, raději
několik hodin žil docela na prázdno, než abys
něčím namáhal a trudil.
15
article
Ty cesty jeho života někdy sice podivně se
točily, brzy sluncena ně svitilo, jindy jenom
podmračné nebe sotva že dalo tušit den aneb
magické světlo měsíce chladivý, stříbrný proud
svého světla štědře rozlévalo na cestu, kudy o
kráčel, celkem ale byly dosti pohodlné, neuna-
vovaly ho svou délkou, neboť on dovedl si —
díky své zámožnosti — znamenitě uspořádat
vše tak, aby mohl prožívati dny jen příjemnéa
veselé, drže se zásady, že čeho člověk užije
to má.
A proto žil a plnými doušky ssál sladký
nektar příjemného života.
Zil celou silou svého zdraví a svého
egoismu.
A proto trhal květy a vůni a med horkým
rty zlíbal.
Někdy stávalo se, že jej přepadla melan
cholie. To bylo z pravidla, když chtěl se znovu
zamilovati a nevěděl ještě, kterou cestou by
nejdříve došel efle. Tu sám sebe se tázával
není-li hřišný jeho živol. Tázával se proto, aby
mohl odpověděti — záporně, aby si mohl dát
— rozhřešení.
Neboť on dosud věřil. Zachoval si nábo
ženství, kterému se jako hoch byl naučil.
Ostatně: jeho náboženství mu nepřeká-
želo, neboť dovedl si články tohoto kultu vy
ložiti tak, aby zůstal nespoutaným, ač pamětliv
byl také, že totéž náboženství velí ve svých
příkazech: Tělo, svět, dábla přemáhej! Na ji
ném místě však počílá s hříšniky a praví, že
i ten nejspravedlivější sedmkrát denně hřeši
A on nijak se nepočital mezi nejspravedlivější
Tak domýšlivým nebyl.
Hřešil tedy víeekrát denně.
A cítil-li se už příliš obtížena hříchy, še
ke zpovědi a byl zase čist, jenom vykonal l
knězem mu předopsané pokání.
Pak mohl a také hřešil znovu.
Ale nyní, co spatřil tu neznámou, krásnou
ženu, jakoby se byl celý změnil.
Stal se skoro fanatikem, poustevníkem, vě
řícím v její krásu.
16
article
Šel trpělivě za ní, v duchu si přísahaje, že
sledovati bude jeji kroky až do únavy. —
A ona ani pohybem nedala na jevo, že
ví o stínu, ktorý ji sleduje.
Šla klidně dále, s hlavou hrdě vztýčenou
nedotknutelna, skvící se v jasu své čistotya
krásy, jako květ na nedostupné skále.
Přísahal si, že se jí přiblíží za každou
cenu.
Ten nesotřený pel nevinnosti, jejž dobř
postřehl na karmínových jejích rtech a jasných
jejích zracích, podněcoval jej, aby činil vý-
pady, aby vymýšlel úskoky, jak se ji zmocniti
a zase právě ta nevinnost jej vzdalovala od ni.
Jeho, životem už prošlého, ve spodních prou-
dech mnohdy si s chuti zalovivšího, který cítil
na svých rtech už tolik ženských polibků a ko-
lem své šíje tolik bílých, ženských ruk, vzdalo-
vala od ní, která šířila kolem sebe vůni ná
dherného květu, skvoucí nevinnost jejího zjevu
Byl už utýrán touhou po ní, ulýrán od
říkáním, které si dobrovolně ukládal. Vypadáva
z úlohy, v níž se byl uvázal, oči mu svítily ho-
rečkou, která spalovala jeho rty a lomcovala
jeho tělem.
Klesal unavením, jako poutník na vypráhlé
poušti; jenom ona mu zářila v cestu jako fata
morgana, vábila jej kouzlem smaragdové, svěž
oasy. —
Konečně se s ní sešel.
O, on byl vytrvalý, šlo-li o jeho prospěck
či radost!
Sešel se s ní kdysi za časného jara, kdy
toto ještě na schovávanou si hraje, na malo-
mecné děcko, nemající sil zlomiti rázem ledová
pouta vod a nadvládu bílé zimy.
Sešel se s ní konečně a vypověděl jí, c
v nitru jeho hárá. Vypověděl jí to hlasem, vá
šeň prozrazujícím, neboť mysle, že je u cíle
neovládal se již, soudě, že už vítězí. Vítěz
tím, že je mužem, který ji tolik miluje!...
17
article
Odpověděla mu chladně
„Jsem nevěstou, pane.
„Vy — nověstou?!
Vykřikl téměř a děsně zbledl. A v jeho
hlase jevila se všecka jeho veliká bolest nad
tím, že ten nádherný květ už není pro něho, ž
náleží jinému, kterého rázem nenáviděl jako
zloducha. Všecka vášeň mluvila z toho hlasu,
promísená zklamáním.
Proto stal se skoro poustevníkem, fanati
cky věřícím v její krásu?
Proto, aby byl odkopnut?
On? Vítězící vždycky a tak lehce u žen?
Nebylo to bezcitné, že mu tak chladně
řekla: „Jsem nevěstou, pane?“
Ona, taková krásná a něžná, se zrakemdí
těte, odhodiala se zasaditi mu bez milosti ta
kovou ránu?
Což pak nevytušila, jak ji šíleně miluje?
Vždyť ženy jsou tak bystrozraké ve vě-
cech lásky!
Musila nelitostně vhroužiti mu do duše
ostrou a chladnou ocel dýky?
Tolik jej ta rána pálí! Jako požár, který
ztráví i jeho sama na konec. A není pro něho
léku, není úlevy.
Zdálo se mu, že se mine s rozumem, že
sešílí. Bolestný a divoký chaos různých pocitů
vířil bouřlivě jeho hrudí.
Připadalo mu, že nejlépe by bylo vyrvat
si srdce, vášnivě tlukoucí a poraněné a vrhnouti
je do studeného víru vln, do hluboké tůně, kde
by vykrvácelo . .
A ona viděla jeho bolest, viděla jeho lásk
i vášeň.
Pro bolest chovala v duši soucit, vášně se
lekala a tu lásku, která vůbec nesměla se zro-
diti v jeho hrudi, tu chtěla vyléčiti — přá
telstvím.
Zasmál se divoce;
18
article
„Přátelství mi nabizíte?! O, jak jste šle
chetná! Drobty mně házíte milostivě z bohatstv
svého stolu a já mám pokorně vám za ně děko
vati? Já nejsem Lazar, já nepřijímám drobtů, já
jich nejím, nechci! Já nesedám na prahu pa-
láce jako žebrák! Nemohu-li býti pánem, ne-
chci býti ničím
„Drobtů mi nabízet! Ha, ha, hal“
Děsila se skoro toho nešťastníka. Bála se
ho. Byla tu sama s ním na břehu řeky a člo-
věka nebylo nikde ani k spatření.
Cítila s ním ale soustrast, neboť se dovedla
vmysliti do jeho stavu. Pomyslila si, jak by j
asi bylo, kdyby Mirko, její Mirko, místo lásky
jenom přátelství jí nabízel. Zachvěla se tím po
myšlením. Bylo by to hrozné! A trpí-li zde ten
nešťasstník, jakoby trpěla ona? Pak lépe pro
něho, kdyby nežil.
Ale umírání je tak smutné, beznadějné
A život je tak krásný. Krásný i tehdy, zavane-
vítr bolesti a ničení.
Život je naděje, umírání končí smrti be
návratu věčné nic ..
Ale jak měla tedy zmírniti bolest toho ne
šťastníka, když odmítal úlevu, upřímně mu po-
dávanou, o niž sama tušila, že jest jen příliš
nopatrná. Ale ona přece nemohla dáti více
Milovala jiného!
Úzkost její vzrůstala.
Co činiti?
Lazar
Mirka
19
article
Vypadal děsivě. Přapadalo jí, že šleho
z něho oheň, který, padne-li na ni, zneuctí ji.
Řekla mu skoro bázlivě;
„Jste příliš pobouřen, pane, a já nejsem
s to, vás utišiti. Podleháte příliš. Odmitáte přá
telství, které vám nabřzím. A já smýšlím přec
tak upřímně s vámi! Opusťte mne nyní, prosím
vás za to, anebo já se raději vzdálím. Snad se
spíše uklidníte. A chcete-li zejíra — ne, zejtra
ne — za týden mne tu zase uvidíte. Pak si po
hovořime spolu, ano? Zatím buďte s bohem
pane!“
Vzdalovala se lehce a noslyšně. Neohlédl
se ani jednou. Až teprve na záhybu stezky se
ohlédla, pokynula mu rukou a pak zmizelave
spleti stromů.
On stál dosud na témž místě, kde jej opu
stila a díval se bez pohnutí v tu stranu, kde
mezi nebohatou dosud zelení zakmitl se po
sledně její šat.
20
article
Stál bez pohnutí, jako z kamene vytesan
a v nitru jeho zuříla vší silou rozpoutaná bouře
citů, jakých jen člověk schopen je, a srdce mu
nelitostně drásala, zalévajíc je zpěněnou krví
A v chaos ten vášnvý a bolestný zazní
vala slova, její slova:
„Zejtra — ne, zejtra, ne — za týden mn
tu uvidíte a pohovoříme si spolu.
A tenhle slib její, na nějž ani souhlasu
nevyčkala, svítil do prudkých vln jeho cítění
jako vzdálené, nesmírně vzdálené světlo na hla
dině mořské, které tonoucí lodi je naději do po-
sledního okamžiku před zahynutím.
Proč jen pronesla tato slova?
Proč — když už sklátila všecku jeho na-
ději tím, že je nevěstou jiného — proč slovy
oněmi znovu naději tu křísila ke slaběmu sie
jen životu, ale přece jen životu?
Proč chce se s ním ještě sejíti?
Proc?
Což jí to dovolí její svědomí? Její čistol
která jí z oči zářila? —
Anebo —
Nechtěl domysliti. Bál se závěru, jejž
by musil učiniti, kdyby nabyla jasnosti a urči
testi temná dosud myšlenka, jež se rodila kdes
v nejzazším záhybu jeho duše, jako jedovata
houba, zaselá tam slinou dáblovou.
Neehtěl domysliti — právě tak, jako n
chtěl a skoro nebyl schopen pochopiti, že on
který tak snadno vítězíval nad ženskými důvody
a srdci, že on zde utrpěl porážku, že podlehl
navzdor trpělivosti a mocnému rozmachu, s ja
kým šel za tím skvělým zjevem a že odříkal se
všeho tak dlouhou pro něho dobu jenom proto
aby byl nyní — pozván na hovor ...
21
article
Cítil, že raději, mnohem raději by byl,
kdyby jeho láska a námaha byly skončily
fiaskem naprostým, než aby v jasný pojem se
vyhranilo, co v hloubi nitra jeho se teprve ro-
dilo — nízké podezření — — —
Podezření — podezření proti ní, že nen
tak nevinná, jakou se jeví. — — —
A co on prodělával bolestnou duševní
krisi, kolem něho smál se jarní den, prohřátý
slunečními paprsky, které rozpustile hrály si na
neklidné hladině řeky, zbavené už ledových
poul a lehké vlny chytaly to zlato do průsvit-
ných paží, laskaly je a zdobily se jím jako
šperkem. Některé z nich v přespřílišné bujnosti
narážely o drsné, kamenité břehy a třištily se
v tisíce drobných krůpějí, lesku démantového.
V čistém vzduchu chvěla se jásavá tuch
jara a vítězná píseň života ...
A on dosud stál nepohnutě, nehledě na to,
že může se státi nápadným svým chováním.
Na štěstí cesta po břehu byla liduprázdná
a v dlouhých přestávkách jen tudy chodci se
objevovali.
Najednou sebou trhl, rukou mávl do
prázdna, jakoby odháněl příšerné zjevení, z hlu-
boka si vzdychl a rozhledl se udiveně kolem
sebe, jako násilím probuzený spáč, který ne-
může v prvém okamžiku poznati, kde se nalézá
a jak se zde na tom místě ocitl.
22
article
Pak vykročil namáhavě na stezku, kudy
prve ona kráčela, skvoucí přelud — fata mor-
A den, nedlouhý ještě v tak časném jaru,
hasl v jemně záplavě červánků, vystupujících
na západním nebi a vrhajicích do vln a do kraje
nádech purpurový, jako jemný poprašek. —
Minul týden
Sešel se s ní, jak byla řekla.
Už z dálky ji uviděl, jak volně kráčí po
břehu. Přišel povolný jako dítě, vysílený pro-
cesem svého nitra . ..
Nu, ano — co měl počíti vlastně?
Hlavou zeď neprorazí, to věděl dávno, ale
že vášní a horoucími slovy nepobouří k rychlej-
šímu tempu každé ženské srdce, aby toto, pod-
lehnuvši úderům horké krve, vypovědělo roz-
umu poslušnost — to poznával teprve nyní. —
A tak, prve vzzpírav se přijati svazek přá-
telský, přijal jej nyní s radostí a prosil ji se
slzami v očích, aby ještě několikráto mohlji
viděti, než stane se ženou tam toho.
Pocítil najednou potřebu, získati si ji pro
sebe jako sestru, hleděti k ní jako k ideálu.
Ku prosbě jeho svolila, že každý týdenji
může jednou uviděti.
24
article
„A což ženich váš? Co ten bude tom
říkati?
„Co by říkal?“
„Je rozumným, věří mně, že nejsem
schopna zrady. Ostatně: napíši mu všecko dle
pravdy.“
„Napíšete? Což on není zde?
„Není. Je daleko, až v Bulharsku.
„A jak jste se s ním seznámila?
„Jak? Zajímalo by vás to, kdybych to vy
pravovala?“
„Zajisté! Zajímalo by.“
„Povím vám tedy celý ten nedlouhý příbě
ze svého života, v němž nejvíce jasu i nejvíce
bolesti se soustředilo. Není v tom ale docela
nic tak zajímavého, aby to nezasvěcence ba-
„O, mne to ale bude nesmírně zajímati.“
„Nuž, tedy dobře. Mirka poznala jsem n
technickém večírku na Žofině. Upoutal mn
svým bledým obličejem a svými modrými zraky,
nějak příliš smutnými na tu veselou sceneri
kolem a svým jímavým úsměvem.
Po celý večer jsem jej očima aspoň vyhle-
dávala. Byl dosti nápadným zlatými, dlouhými
vlasy, jež mu padaly chvíli co chvíli na bíle
čelo.
Tančil neustále s jednou a toutéž dívkou,
s níž si důvěrně šeptal.
Mirek
Bulharsko
26
article
Bůh ví — nevěděla jsem, kdo je a neznal
jsem ho, ani on mne neznal, ba — ani v tom
hustém davu mne nepostřohl, ale žárlila jsem
naň, bůh ví, že žárlila. Nebo jak bych ten tís-
nivý pocit měla nazvati jinak? K půlnoci na-
jednou stál přede mnou a žádal mne o tanee.
Věřte — ani mne to příliš v prvé chvíli ne-
přokvapilo, zdálo se mi to zcela přirozeným.
Jenom vim, že jsem pončkud ve tváři zčerve-
Teprve mezi tancem mně napadlo, kde že
tak náhle nechal svoji divku, k niž se dříve tak
tulil a s níž tak důvěrně hovořil. Ale neptala
jsem se ho. Co mně konečně bylo do toho?
Tančil lehce a bravurně, jako mistr. Po tanei
jsme spolu chodili dvoranou, rozmlouvalia
když pak jsme se loučili, byli jsme už jako dva
dobří kamarádi.
Mě aspoň připadalo, že ho znám už dávno
Příští večírek přišel Mirko zase. A uviděla
jsem jej opět v průvodu oné dívky. Sotva že mne
spatřil, pošeptal něco své průvodkyni a spěchal
s ní ke mně. Mně bilo srdce jako zvon a tak
se mně chvělo tělo podivně..
bůh
Mirka
27
article
„Slečno,“ řekl mně, „dovolím si vám před-
staviti svou tanečnici, slečnu Kittu Váchovu.“
Uklonila jsem se. Ona též; ale zároveň jsem
postřehla, že z jejích modrých zraků, chladných
jako lednově nebe, vybleskly ocelové šípy a za-
ryly se do mých očí.
Snesla jsem je. Ale dojem byl pokažen
Bezděky pocftila jsem, že si navzájem nebudeme
nakloněny nikdy. Společenská forma však ká-
zala, abychom jedna i druhá tvářily se sladce
a přívětivě.
Pak na příštích večíreích jsem s ní často
mluvívala a tak měla jsem příležitosti dosti,
abych vypátrala, v jakém že poměru ona k tomu
bledému, zvlatovlasému hochu se nalézá a zji-
stila jsem, že ona s ním hraje jako kočkaa
že on dává sebou vládnouti, jsa při tom hrozně
nespokojeným, vědom si své slabosti a neroz-
hodnosti vůči ní. Cítil tíhu toho poměru a nebyl
s to vymaniti se z pokořujícího jejího vleku.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem jej mi-
lovala už tehdy. Nikoli. Viděla jsem všecku jeho
nespokojenost, jeho neštěstí a jeho marné touhy
vybřednouti a tu jsem si uminila, že mu podám
pomoené ruky.
Nu — podařilo se mi to. Prohledl, vzmuži
se, ale zároveň vyznal, že mne má rád.
A já?
Váchův
Bezděk