ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2ca20a90-660c-11dc-94a7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: place 17, person 83, org 3, work 4
1 masthead
14. důbna 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 102.
3 masthead
Strana 9.
4 article Muzikanti.
Muzikanti. Obrázek z Moravy, no
Morava
5 article
KNapsal Al. M r štík. Sedm jiché bylo jako Makabejských. Kla- rinet, dvoje housle, basa, dvě křídlovkya lesní roh. Dle potřeby, housle zaměnili za druhý klarinet a eornet. — — Ale nebyli všichni z Habrůyky. Novolný Cyrill s Dostálem Ondřejem měli chaloupky v Stráňově, Mezu lánik tesařil v Křovanech, Dosoudil bydlil až v Orochovičkach. Z Habrůvky byli jen? tři: Dlapka, Hiróžek a Gajdoš s basou. V Gajdošov byla stará muzikantská krov a na gajdý vrkal jeho předci snad už za časů krále Ječminka. Hlavou vyvolenou i povolanou mezi nim byl Dlapka — »primář«. Udával takt, vedl spróbe« a určoval, kdy který »kósek« se má hrát. Stalo se někdy, že muzikanti měli dopro vázet nějakou kostelní píseň, která nebyla an »sesazena do not«. Habrůvští nikdy proto ne- byli v rozpacích. Dlapka vzal notový papír tužku, rozi řídlil se nad dubovým stolem a do večera měl takovou »harmoniu způsobnó pro ucho« — že se mu v tom nevyrovnal »hani kontrapunkt« — říkal sám o sobě. Sám o sebe se naučil hrát na housle, klarinet a kři dlovku a jediným jeho učitelem bylo vlastn jeho ucho. Chýběl-li hlas do některého jejich »kósku« — — Dlapka hned ho přidělal a ne- potřeboval k tomu ani partitur. »A štemuje to« — přikyvoval si, když to vyslechnui. U varhan dobře zastal pana rechtora, v duchu sám si tvořil všecky akkordy, kadence a pře- chody a chorál tak čistě nezazpíval ani rechtor sám.
Makabejský Dostál Ondřej Dosoudil Dlapka Gajdoš Stráňov Habrůvka KNapsal Al Novolný Cyrill Hiróžek
6 article
Ajen ti muzíkanti pěkně hráli v okoli u kterých hrál Dlapka a s ním občas také dobře povedený Martin, jeho syn. Banda se proto jmenovala kapelou Dlapkovou a muzi- kantům všem jinak ani neříkali než t habrůvští« Při všem svém umění byl Dlapka neoby čejně pořádným a střízlivým, což u umělců, dl jeho vlastního doznání, bývá zjevem dost šřidkavým«. Kdo znal jeho ženu — nedivil se mu. Jen jednou jí »ušel« a na to do dneška pamatovala ona i on. — — Několikrát do roka sešli se muzikanti habrůvští, aby rozveselili i roztruchlili srdee lidské svojí muzikou. V předvečer Nového roku »vehrávali« loučice se s rokem starým a víta- jíce nový; osmnáctého března oslavovali hudbou svátek všech Josefů, budíčkem prvního máje vitali krásného jara květ. O velikonocích hudbou při průvodu velebili boha vzkřjšení, na Boží tělo vyleštěné nástroje jak ze zlata hořely jim v rukou, když při průvodu hlaholili vyzdobenou dědinou. Hráli o hodech, o ostatcích, o mu- zikách chasy, o svatbách nevěst a pohřbech mládenců a panen, doma i přes pole a někdy až několik hodin cesty.
Dlapka Martin Dlapkův bůh
7 article
U Rybáře v hospodě sešla se společnost Divně, kde se to tak najednou někdy sebere. Jakoby neznámá nějáká moc schválné je svolala, tak tu seděli všichni jak z jednoho těsta zrození a jednou duší posedli. Tak mnohý kdo by je tak poprvé shlédl, řekl by: ejhle lumpil A zatím to nebyli lumpi. Jen vesel chvilka je tak rozehřála a dlouho rozehříva bude až do těch dob, kdy říkat budoů mez sebou: »Aha, to belo tenkrát, dež tí habrůvšt mozekanti s námi verbovali! Juž vím!« — — Hálají Slováci, guljá Rus, bouří Pražan, verbuje a verbuje habrůvský občan. Ne z úmyslu. Jen tak náhodou. Sejdou se a »zabaví«, zabaví se a už se jim od sebe nechce. Zaverbovali si šuhájcí.
Rybář Slovák Pražan
8 article
Sjeli se v Habrůvce tři fiakři a tímto vzalo počálek. Jeden z nich býval na vojně poddůstojníkem a u Rybáře našel několik svých bývalých »mužů«. — Nejeli až ráno. Půl Ha- brůvky s nimi verbovalo a všecko zaplatili flakři. Za celé processí by byli platili, kdyby tu jaké processí bylo bývalo — a když nebylo udělali si ho sami. K Rybářovi náhodou přišel křovanský sta- rosta, s nim z družnosti spoluúčinkoval slarost habrůvský s radním Mikulicou. Za chvíli přiše i veselý šafář ze Silůvky, přidružil se sedlák Stehlik z Louček s kmucháčkem Bláhou — nej- mazanější vtipálci. — Proč se všichní tak slezli co spolu měli, proč tak najednou se vyhledá vali — Bůh to suď nebeský. Ani o sobě ne- věděli a přišli; snad temný nějaký pud tak někdy řídí nezřízené tyto kročeje. — Na šťastnou a vzácnou shledanou platil ten, ze zdvořilosti jakéhosi neposedného veseli platil zas onen byl tu i Studýnka a na dovršení všeho, jakoby sám ďábel je byl vyhledal — do dveří s ná stroji pod paží vhrnuli se habrůvšti muzikanti Hráli na svatbě v Polance a rozehřáti-nedohřát kapličkovali ještě po všech hospodách. Vešl všichni až na Dlapku. Vítáni byli celou společ ností jako sladký hřích.
Rybář Mikulica Stehlik Bláha Dlapka Habrůvka Silůvky Studýnka Polanka
9 article
A tak v přitmělé šenkovně sedí tu už o poledne všichni a sedět budou až na ně ráno zavolá kohout. Chvílemi muzíkanti zafrkají někdo zazpívá, šafář duši pivem ze sebe vylévá a plati už druhé čtvrtně piva. Stranou chlape skromně pokuřují ze svých poreulánek. — Roz křídlený starosta z Křovan i jim poručil několik litrů piva a fiakři čtvrtnici. Muzikanti sehráli zas »kósek«. Gajdoš s pikslou před sebou hučel do basy jakza plat, chudý smyčec klihem a drátky poslátaný jen jen lital po nasmolených strunách Dostálo- vých skřipek. Opentlená rozmaryna tak se mu třepotala na černě oficirce, shrnuté na levé ucho. Uzilky válely se před nimi po stole. To sva tební výslužku nesli svým dělem. Dosoudil svů. uzilek ztratil už kdesi za Silůvkou. Jde už na devátou večer V kotrbě maji všichni, šafáři v brejlich už se točí celý svět. »Kamaradíčku zlaté, huž se tak mladí n sendem Víc!« — plakal skoro křovanský sta- rosta a padl hlavou na prsa »obce habrůvské«. »Hale seš te těžké!« — potřásl Filípek kamaradičkem. »Kolik vážíš?« prokližel si zá- libně vysokou, ale teď shroucenou jeho postavu. »Kolik vážím? Kol k vážím, povidáš ? Sto- šterenšedesát cen — co povídám — fun — funtů vážím. Náš kmucháček — šak's jich
Gajdoš zlatý Filípek
10 article
znal — vážili jen stodvášedesáť a do smrti se proto na mě hněvali.« »Sláva ti vlasti má — ty's moja otčinae — zpíval Mikulica. Dostál houslema ihned poděhýtil jeho hlas vpadli i ostatní. »A co to !« rozkřikl se Stehlík. — »Tůt zatáhnite !« te ina pe ob »Stehlíci, Stehlíci, ocvvšecí sme jednaci — —« P řerušil jej Filipek: »Prosím ti, kolipak je téch Stehlíků hu vás ve Stráňově?« « »Toli, že s nima ve Stráňově haji krmijó, přidal Mikulica. Stehlik se zakolíbal v patách a skelnýma. prázdnýma a strašně blbýma očima zadívalse na Mikulicu. Levý knír mu spadl. »Hele, hele, jak to v něm pracuje!« křiče Dosódíl. »Národe! Te chlapče !« rozehnal se Stehli žertem po Mikulicovi. .. »Co to kod kodkodákás Páni národové, co to ten radní tadyk ke mně mluví? Tak mluví, jako by načisto bel ztrati otcovské jazyk. Ze Stráňova si smíche dělá sám tam patři šupem! — — E-elch — hu nás. ve Stráňově je haspoň pokrok a hu vás — kde je jaké pokrok?1 Víš te, co to je pokrok Hale — deť te tomu nerozumíš. Te néseš hani Moravec, hani národ, protože neznáš hani Belgin.« »Co je teda ten pokrok ?« slyšet bylo z muzikantů hlas. e »Pokrok? To je — ku předu! Všecko n světě mosí bét v pokroku. Me máme hu ná besede, divadlo, Cyrillské jednotu, hasičské spolek, veteránské spolek, potravní spolek . a to je — pokrok. A ve nemáte v Habrůvce nie a proto ste nazpátek a néste v pokroku, Ku předu!« křikl pokrokář a objal kolem krku Mikulicu. V koutě se strhnul hluk. Tam zas chas měla svou zábavu s Kadlou. Fiakři, beztal chraptiví jako všichni fiakři na světě, smíchem se až dusili. Kadla byl idiot, tvor pod obraz boží ubožák s mozkem slepice, mluvou děcka, chut vepře, ale srdce měl holubí. Nad zdechlým vrabcem lamentoval jak vdova nad mužem sopusinkoval« ho celého od hlavy až po ocas.
Sláva Mikulica Stehlík Stráňův Stehnout Hal Moravec Filipka Stráňov
11 article
Podělkoval po domech a nebylo-li práce, chodi »po ptaňů«. U Rybáře za kousek práce vypi všechno zkyslé pivo. Mluvil jen zvuky knedlo- vité vyráženými, jedl za čtyry, smál se na každého a strašlivé miloval peníze a hudbu. De- sitniku říkal »bílá kulatá« a ve svých padesáti létech pro »bílou kulatou« přelězal v hospodě stoly, mysle, že je přeskakuje. Lakomý byl, že za krejcar by si byl do hlavy dal vrtat — ale když zahrála muzika, všechno jí rozházel, eo u sébe měl. V kuchyni navalili mu odpadků; snědl je všechny a zapil slívkami — a s hlavou plnou patoků vhrnul se jak opravdové zvíře do na- plněně šenkovny. Kouřil i oharek a dusil se sírou. »Kadlo, dej bíló kulató a zatancuješ sile Kadla že dá, ale rukou ukazoval na lokti — až zahrají. Gajdoš írknul do basy, v polku zapiště klarinet. Do Kadly jakoby rarach vjel. Odstavi židle i stoly, odstrčil kdo zavazel a s beraniei na hlavě, s oharkem v zčernalých zubech, po- hazuje sebou jako pytel točil se medvědovitým obraty — pozpátku, na levo, na pravo a za rovno za nosem, dív hlavou nevrazil do želez- ných kamen. Dotancoval. Šafář mu dal piva- »Ejhle, zvěstuju vám novinu, že se narodilo zvíře nepodobný k víře — — —« zpíval Dostál, ukazuje na Kadlu a současn nesl litr k zabryndaným rtům. »Dostále, piješ moc; pamatuj na cestu !e pamatoval Gajdoš. »Piju, piju! Co jen temu řekne má paní Debe me děti dnes viděle, jak su veselé — — tebe se radovale!« »Peníze lidi, pe-ní-ze! Celé hektolitr bech dal na stůl!« zařval Hrózek. »Půllán mět — — malý horací bech s nčém dělál !« (narážel vida. že pivo v čtvrtnici dochází).
Rybář Kadel Gajdoš Dostál Debe I
12 article
»Hrajte, muzikanti, hrajte; nie se nestyďte Štvrtku ešče zaplatím !« To křičel v tváři rozpálený starosta Křovan. »A dež ve, tož aji já!« nedal se šafář »Co mně na tem záleží!? Muzikanti: Přind jaro, přinde — — honem! A všeci zpívéte!« opsal rukou kruh pro celou šenkovnu. Muzikanti nasadili — celá hospoda řvala »Přinde jaro, přinde, bude zase máj. . . « Gajdoš troubil jak před sbořením Jericha »No, něni tohle hlas? Co můžó habrůvšt mozekanti docilil, teho nedocílijó nikde. Tady só névybrančéší z celý Moravy a já su nad nima jak staré zákon. Nekdo mrdolí, mrdolí a — nie Mě nevošidí v basu hani jeden tón, hani pů tónu — ch co — chlup debe chebil — já to vím a konec. Ešče jednó a ze začátku. — — Prsknu do teho a huž to hrá. Beze mě nic ne- svedó. O mě v hlase nikdo nevošidí! Já mám tón decke huž napřed připravené a než ti si vzpomenó — huž je tam. Basista ten ton decke mosí mět v hlavě napřed spravené a potem teprv jé fókne do base. Co dnes — — to ně nic. Prsa s6 votevřený huž tři dni a rozfókaný — — hale hjindá !« — — — »Včil si teda vodpočiňte a potem zas za- hráte,« podotknul Filipek. »A ve — Studýnk zazpivejte nejakó šprýmovnó !« Studýnka už dávno na to čekal a rozkroči se svou křivou nohou a zazpíval pištivýmte norem. Č lásko, lásko ženská. proč ti hrom neroztříská Proč ti hrom nepohlt i s tvými podvodníky Já sem se nezrodila, aby mě zem pohltila, a já jsem se zrodila, abych chlapce šidila. Nelibila se.
Gajdoš Studýnka Jericho Morava Filipka Č láska
13 article
»Dež všeci muzikanti humřo« — — — zamečel do toho Dosódil plačtivou melodii ko- stelní — a ostatní muzikanti bručeli s ním. Gajdoš hrabal nohama pedály, Novotný na stol mistrně přebíral kádence, Mezuláník pohybuje lavicí, pracně natahoval měchy. Hrózek s velikým pláčem slíval do plecháč odstálé pivo. »Co to dělás?« okřikl ho Novotný. »Slivám dohromade, habech měl ešče n ráno.« Petruša stírala stůl. Rybář u kamen dřímal věšel bradu i Stehlik. »Petrušo, vem si mě za muža . .. «, štipnu šafář, vdovec, Petrušu. »Haž vomládnete!e »Išš ju, filosof... A ešče jalový děvčisko. »Ja... Za svobodna filosof a vdaná filoso- s advokátem dohromade.« V tom Gajdoš zafrknul v basu a muzika sehráli popletený valčík. S Petrušou se zavrtě Mikulica. »No, ešče nejaké terf prográm,« pobíze Filipek, když dohráli.- »Než vepijem,« pobízel kdosi. »Tak nejak deklamůvku.s Chytl se toho Dosódil a mrkaje očima, po stavil se na židli. »Obyčeje tyto nejsou než opilých lidí: Jeden zpívá, druhý pláče, třetí vejská, štvrtý skáče, pátý sotva sedi, šestý jako barané hledl. Sedmý říká páteře, osmý laje do k.. . . máteře. Devátý sl každou frejuje, desátý s každým bojuje a jedenástý nebude na žádného dbáti a jestliže pak který víc, ten nedělá dobrého nic.e »A toto je wundrlich!« vrtěl hlavou šafák »Co je to wundrlich ?« »No, rozmanité člověk.« Dosódil spustil deklamůvku novou Až se bude had na ledu hříti a lev z páteře píti, tenkráte bude žid křesťanům příli. Ale jen ten, který bude tři oči v hlavě míti . »Hoří!« rozkříkl se kdosi před hospodou a na poplach zaduněl zvon. »Marjá Jósef — to je pěkné prográm !« Rázem všichni jak ze sna vyřítili se pře hospodu. »Kde? — Na hoře? — V dědině ? —Z humny či kde ?« Smutně dědinou ječela pastýřova trubka. Na Potvorovsku v plamenech stála Gudov chaloupka.
Novotná Mezuláník Sliva Haž ju Gajdoš Mikulica Jósef Filipka
14 title
Setkání.
15 article Dramatická studie. Napsal Kara Ben Jehu da
Dramatická studie. Napsal Kara Ben Jehu da Osoby MUDr. Karel Bezděka. Alžběta. Její matka Paní Rozehnalová. První Druhý medik, přálelé Bezděkovi. Třeti Služebná. Odpoledne v pracovně Bezděkově. Hlavní vchod pro středkem z chodby. V pravo dvéře do ložnice Bez děkovy; u nich v koutě kamna. V levo vchod do bytu paní Rozehnalové. Je však zastaven šatníkem na němž retorty, stojan se zkoumavkami, mikrosko a jiné. Vedle skříně k divákům psací stůl. Knihovna Hodiny. Několik židlí. Uprostřod pokoje velký stůl V levo. V pravo.
Kara ben Jeha MUDr Bezděk Alžběta Rozehnalová Bezděkův Rozehnal Hodina
16 article Diváci.
Diváci. Výstup první. Bezděka a jeho přátelé. (U stolu, na němž láhve, sklenice, krabičky s dout níky a cigarettami.) První medik: Vždycky prvním ! Na gymnasiu, v koleji, ve společnosti, ve vědách. všude! A my vždycky za tebou na půl cestě Měl bych se vlastně v srdci žráti a hněvati. neboť je to porážka, již jsi nám způsobil. Nám, kteři něco stavíme na svou vůli! Loč jsi to ty, který nás překonal a demonstroval naši cha- bost a já tě mám upřímně rád, Karle! Jakse horšiti? To by znamenalo nepřáti! Leda sna nad sebou, nad vlastní nemožnoslí, kterou zvlá- ště teď pociťuji, vida tě chvátati do života. Ty jsi u cíle — já pořád na cestě a kdo ví, jak dlouho bude trvat, než doběhnu! Bezděka: Slará sentimentálnost ! (Klad mu ruku na rameno.) Taky doběhneš a skvěle, Pepiku; nedělej se jen horším, než jsil Druhý medik: Ale — to se vykouři Jen ve víně najde Pepík pelyněk melancholie.
Bezděk Karel Slarý sentimentálnost
17 article
Ostatně — mluvě o pokulhávání za tebou, užil pluralu. A proti tomu se ohražují. Nezávidím nikomu, tím méně Karlovi jeho závratných skoků, jimiž nás, chamraď, předešel, nýbrž přej mu to z té duše a žádám zároveň, aby si po- držel svou sílu nad vrstevníky i dál. Třeti medik: I já se připojuji k tét obraně a vyjadřuji svá přání toulo sklenkou již piji na Karlův zdar a k jeho vítězství. (Ta kají a pijí.) První medik: O závisti neni řeči vždyť jsem . .. Bezděka: Nechme toho! Záviděti m není proč. Nejsem proto šťastnější vás, že jdu od promoce a mám po zkouškách. Ale nešťast nější — ano — neboť dnes se zavřela brána té volnosti, za kterou budete vy jásat ještě ně kolik chvil. Jdu vstřic otroctvi — povolání které by mě jinak těšilo, stane se mi brzy ne chutným břemenem. Vy zasloužile se o trpie lidstvo, pole vznešené činnosti a čestných povin ností čeká vás — já však jsem vázán k jed nomu člověku, který sice také trpi, ale jen proto aby se mazlil pocitem samolibosti a léčilj mojí vděčností. (Zamyslí se.) První medik: Mysliš na závazek ke svému dobrodinci, nějakému baronovi, nebo čím je ten hypochondr modré krve?
Bezděk Karlův zdar
18 article
Bezděka (trpce): Můj dobrodinec ! Da mne na studie, snad právě z takové rozmarné choutky, z jaké by poslal do jízdárny zamilo- vané hřibě, obklopil mne pohodlím, přinutil k studiu mediciny jen ze sobeckosti, aby měl o borně vzdělaného společníka v domnělých i sku- tečných chorobách... A tu je právě rozdí mezi mnou a vámi: Já musil, musil ! Během let nakupilo se mi v duši tolik vědomí povin- nosti k němu, že se mi zdávalo jen o jednom jediném cíli: Rychle dostudovat a s úspěchem potom sloužiti jemu. Splatiti svůj dluh, být hromosvodem panských choutek a nečestného stáří. Nuže — snad se přece jednou takto zba- vím oné tísně vnuceně vděčnosti, která neblaží ale pálil Diruhý medik: A to ti nepřeje ani oddechu, abys se zotavil po únavě z přepra- cování? Bezděka: Viděli jste ho při promoci přijel si pro mne. Večer půjdu za ním do jeho podivinské samoty. — Achy přátelé! Závidít mi doktorát? Já závidím vám všecko ! I lehko- myslné výstřelky, jimiž se student stává děckem i kypění mladosti, možnost oddáliti si eil, poku to jde a žíti, jásati v bezstarosti. (Trpce.) C mi dala moje studenlská léta, co moje mládít Nadbytek, kterým jsem oplýval, mi zhořkl. Ra ději bych se byl protloukal jako žebrák. — Ale myšlenku ta odhodláni k tomu dostavily se pozdě, tehdy, když jsem vězel v ohledech povinnostech po uši, Studentská léta moje byla lopola bezradostná, vynucená, chvatná . .. Jen několik chvil, ke kterým nás svádělo naše přátelství, několik snů — neskutečných, nespí- nitelných, ..
Bezděk Acha přítel
19 article
První medik: Diváš se za sebe přilii tragicky1 Jen sáhni blíž k úkrytům srdce a na jdeš tam nejeden okamžik, v němž jsi náleže pouze svému štěstí — a soběl Bezděka (vzrušeně a těžce): Upomink na ni, na Bětu ! (Sklesle.) Leč to je právě nej bolestnější stránka mé mladosti. Ovšem, lásk se mně nabidla, usmála se na mne ! Jak bye byl teď šťasten, kdybych mohl mysliti jenna ni, spojiti se s ní. A to bych mohl .. Druhý medik: Milovati snad ti nez kázal tvůj baron? Bezděka: E, baron. Já sám ji zaplašil. neboť se mi zdála zprvu hříčkou. (Ve vzpomín kách.) A nebylo to přece jen opojení chvile neboť zůstavilo ránu. Já jsem vinen ! Hnal jsem se ku předu jako sedlák, jemuž orajícímu v pot tváři nepřipadne na mysl, aby utrhl s mez luzný květ. Sáhl jsem po něm, napřáhl ruku — ach, bylo to sladké zapomenutí se, krátké od- bočení z vytknuté dráhy a stačilo rozrušiti mne docela. (Mávne rukou — po chvíli.) A Běta . .. První medik: Té má jistě ráda. Proč se takto lásce vyhýbáš? To je nad povinnost Bezděka: Možná! Tehdy se mi však zdálo, že jsem bídák, nevděčník, když mi do brodinec můj přímo vyčetl, abych nechal hlou- posti a že na mne čeká o n... Poslechl jsem (Vstane a přechází.) Což jsem mohl jinake Obrátil jsem záda lásce a šel, kam velel hlas povinné vděčnosti. (Stane.) Otroetví, bidné otro- etví, jež jsi mne zbavilo i posledního lidského práva! — Sebe jsem okradl a ji, ji snad zlo mil. (Vrací se ke stolu.) Nic jsem ji neřekl nevysvětlil, prostě nepřišel. Neptala se, nevyhle- dávala mne. — Jaké bylo asi sklamání jejího svatého srdcel Třeti medik: To je zůmyslné sebe týrání. Takové odříkání sluší asketovi a ne ml - dému muži.
Bezděk Běta Obrátil Jena
20 article
Druhý medik: Ovšem ! Vždyť je přee vysvětlení tak snadné! Vyhledej ji, piš jí, pro mluv s ní! V prázdnotě budoucích dní bude tě blažit a vzpřimovat vědomí, že je na svět duše, která na tě myslí — s láskou myslí Krok zcela přirozený! A baronský výstředník nebude věčně živ .. Bezděka: Promluv ! To znamená určitý slib a úplné odevzdání se ji; jak bych to rác učinil, neboť ji mám rád. Mohu však za něe ručit, já hříčka bez samostatnosti — — vím co mě čeká? Nač dobrému srdci dívčímu drá sat srdce znovu — to by byla nečestná hra (Po chvili.) Třeba zapomněla . .. (Pausa.) Bezděka (s netrpělivým pohybem): Z brali jsme se divně. Zapomínáme, že tento oka mžik patří našemu přátelství. Kdo vi, sejdeme-l se zase takto ! (Nalévá.) Na vaše blaho (Pijí) První medik (nachýlí se k Bezděkovi) Jen slovo! A nezapomněla-li . . ? Mohu s ní tobě mluvit, až ji uvidím? Bezděka mlčí. První medik: Mám ji říci, že jsij měl rád — a máš? Bezděka (chvatně): Pros ji jen za o puštění, že jsem vpadl do jejích snů tak zá keřně, roztříštil je tak bezútěšně, nedav jim času aby se přímočárně připjaly k mým citům. — Nevzpomíná-li, tim lépe.
Bezděk Pros
21 article
Výstup drubý Paní Rozehnalová. Předešlí. Slu žebná. Rozehnalová: Odpusťte, pánové, že vyrušuji. (K Bezděkovi): Přijel povoz páně ba- ronův, aby dopravil vaše zavazadla na nádraží. pane doklore! Dovolte, abych mu je vydala. Bezděka: Vizte, přátelé, hora sui (K Rozehnalové): Prosím vás o to. Vše je při praveno v ložnici. Sbalil jsem jen šatstvo prádlo. Ostatní věci a knihy pošlete za mnou. až zvím, kam mne baron odvleče. Rozehnalová (volá do dveří): Anna pojďte, pomohu vám. (Odejde se služebnou pravo. V zápěti vynášejí koš a potom kufn Mezitím): Prvni medik: Nebudeme ti překážet loučíme se. K čemu plýtvat přáním ? Psát bu deš moci, ať jsi kdekoliv a tím o tobě zas zvíme a ty o nás. Jen se nám zbytečně n trap Bezděka (pohnutě): Nechávám u vás kus svého nitra . .. Zachovejte mi vždycky ne zkalenou vzpomínku jako nezkaleno a upřímn bylo naše přátelství. Ještě tuto sklenku (nalévá na budoucí časy pro vás i pro mne. (Pijí.) (Přátelé sbírají své klobouky. Bezděka je doprovází Mezi dveřmi) První medik: Piš hned. Dostane zprávu ode mne — bude-li možno, o ní!s boheml
Rozehnalová Bezděk pán Rozehnal Anna
22 article
Výstup třeti. Bezděka. Paní Rozehnalová. Slu žebná. (Rezehnalová a služebná uklízeji sklenice se stolu, jež potom služka odnese.) Rozehnalová: Uteklo to, pane do- ktore ! Čtrnáct let! Jako malého hošíka přivedi mi vás správce — tenkrát, pamatujete? Čtrnác let měla jsem syna — bude mi těžko, až me opustíte a tyto pokoje spustnou. (Chopí ho za ruku. Maleřsky): Vzpomenete si někdy na sta- rou Rozehnalovou, svoji domácí, pane doktore, viďte, že nezapomenete? Bezdéka (pohnutě): Paní, zlatá pan (Tiskne ji obě ruce.) Nahrazovala jste mi matku — jak nevzpomínati! Vždyť vám nemohu ani jiným splatit vaši dobrotu. (Libá jí ruku.) Rozehnalová (tomu brání): Pan doktore ! (Pláče.) Bezděka: Ta tabulka dole na doměs ohlášením, že jsou tu dva pokoje volné k pro- najmutí, mne vždycky píchla až k srdci. Vždyt mi připomínají čtrnáct let — jaký dlouhý čas — celou moji mladost! Je konec ! Jdu !. Ted teprve cílím, že jsem tu byl jen nájemníkemo Rozehnalová (vzlyká): Pane doktore, Karličkul Bezděka (dojatě): Tak jste mi říkal — kde jsou ty časy ! (Pausa.) Bezděka: Poznala jste mne — mů bože, byl jsem tenkrát vašim zkušeným očím průhlednou stavbou dětských vlastností — figur- kou voskovou. Jak často zasáhla vaše laskavá,. pečlivá raka, aby zahladila hrany mě bytosti Přiliš zřejmě nesu otisky vaší šlechetné duše, abych mohl kdy zapříti v sobě vás — duchovn matičko moje !
Bezděk Rozehnalová Rozehnalův Karličkul Bezděk Maleřsky
23 article
Rozelhnalová (naříkavě): Jak tu bud smutno Bezděka: Snad se vám podaří nalézti náhradu. . (Rozehnalová činí odmilavý posu- něk.) Ve vašem okolí stane se každý dobrým, to jsem chtěl říej. Rozehnalová (důrazně): Nemyslete, že bych mohla pronajmouti tyto místnosti ně- komu, kdo by byl nehodným vaším nástupceml Hedvábnou rukou vybírám — proto je pořád ještě tabulka na domě, ač tu bylo zvědavců dost a dost. (Slyšet zazvonění.) Někdo jde. (Ubírá se ke dveřím.) Bezděka: Převléknu se a trochu při- pravím k odjezdu. (Odejde v pravo.)
Bezděk Rozehnalová
24 article
Výstup čtvrtý Alžběta. Její matka. Paní Roze- hnalo vá, Rozehnalová; Prosím, račte, zdeje první pokoj. Matka (oddychujíc těžce, přerývavě): Dovolte, paní, abych si sedla. Druhé poschodí je mým starým nohám trochu mnoho. Alzběta (právě jako matka oděná ve smutek; něžně): Řikala jsem ti, matinko, že je to vysoko — chtěla jsi se podívat . . Matka: Tušení, dceruško, lušení ! Něco mě nutilo k tomu, abych sem vešla. (Rozhliží se.) A doufám, že to byl dobrý hlas. Ovšem, ty schody,ta výška nejsou pro mé staré nohy. (S resignovaným úsměvem): Údy si tak poma- ličku zvykají jiti ne nahoru — ale dolů, hloub . .. Alžběta: Matinko! (Tulí se k ní.) Matka (přehlíží pokoj): Světla je tu dost, pokoj prostranný, vzdušný, jakého právě potře- buješ ke svým pracím. (Šeptem): Pořádek všude vzorný — všimla jsi si? Jistě bdl nade vším dobrá bytost! Rozehnalová (studovala po celou dobu s účastí a zvědavě příchozí): Druhý pokoj je menší, za to útulnější! Alžběta: Libí se nám tu. Nebude-l však na překážku, že se chceme stěhovati co nejdříve, třeba hned. Matinka by ráda . .. Matka: Ano. Ráda bych prchla ze sta- rého bytu, z těch prostor, v nichž se vzbouzí tolik trudných vzpomínek . .. (Pomlčka.) Jsme samy (s úsměvem): mnoho nepříjemností vám nezpůsobíme. Budete míti tiché, smutné nájem- níky, starou vdovu a sirotka . ..
Alžběta Roza Rozehnalová Alzbět Libý
25 article
Rozehnalová: I vy přicházíte o obydli smutku, neboť opouští mňie ten, jemuž pokoje tyto náležely; po čtrnácti letech loučím se s nájemníkem, který mi přirostl k srdci více než vlastní syn. Budu tedy také sirotkem (zmikne náhlým pohnutím) Matka (tiše k dceři): Tuším, dítě, žetu zůstanemel Rozehnalová: Podívejte se také dále. (Kráčí ke dveřím v pravo, klepe na ně): Od- pusťte, pane doktorel Bezděka (za scénou): Prosím Výstup pátý. Bezděka. Předešli Bezděka (ve dveřích): Přejete si? (Vejde a uzřev Alžbětu s matkou, zapotácí se úřekvapením.) (Alžběta vzrušeně pokročí, matka vstane.) Alžběta I (současně): Pan Bezděka Matkaj Bezděka (přemáhá pohnutí): Milostpaní) (Libá jí ruku.) Slečno Matka (živě dceři): Vidíš, mé tušení (Bezděkovi upřímně potřásajíc rukou.) Tento- kráte však předstihlo všech možných domyslů. Jaká příjemná náhoda .. Bezděka (jako svrchu): Milostpaní Rozehnalová (sledovala s udivením vý- stup): Nyní je mí ovšem jasno a také rozhodnuto; tabulka s domu zmizí. Prosím vás teď o to, abyste najaly byt a zůstaly. Netušila jsem . .. Matka: Že známe se s vaším mi- láčkem .. ., Doktorem. Již tedy doktorem, pane Bezděko! Upřímná přítelkyně vám blahopřeje. Bezděka (se mlčky uklání. Po celou dobu byl zaujat, pozoruje Alžbětu, jež stoji po- řád tak, jak ji překvapení popadlo.) Matka: Odcházite odtud, my přišly. Jaký střet náhody! (K Rozehnalové.) Nuže, paní, na- jmete tento byt také proto, abyste hojně mohl vzpomínati toho, jenž vám byl synem. Známost naše s ním sbližuje nás s vámi a také vám nás (s úsměvem) — doporučuje. (Všecka roz- radostněna.) Již teď se tu cítímjjako doma at
Matek Bezděk Alžběta Matkaj Bezděk Bezděko Rozehnal milostpaní Rozehnalová