1
masthead
14. důbna 1901
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 102.
4
article
Muzikanti.
Muzikanti.
Obrázek z Moravy, no
Morava
5
article
KNapsal Al. M r štík.
Sedm jiché bylo jako Makabejských. Kla-
rinet, dvoje housle, basa, dvě křídlovkya
lesní roh. Dle potřeby, housle zaměnili za druhý
klarinet a eornet. — — Ale nebyli všichni
z Habrůyky. Novolný Cyrill s Dostálem
Ondřejem měli chaloupky v Stráňově, Mezu
lánik tesařil v Křovanech, Dosoudil bydlil až
v Orochovičkach. Z Habrůvky byli jen? tři:
Dlapka, Hiróžek a Gajdoš s basou. V Gajdošov
byla stará muzikantská krov a na gajdý vrkal
jeho předci snad už za časů krále Ječminka.
Hlavou vyvolenou i povolanou mezi nim
byl Dlapka — »primář«. Udával takt, vedl
spróbe« a určoval, kdy který »kósek« se
má hrát.
Stalo se někdy, že muzikanti měli dopro
vázet nějakou kostelní píseň, která nebyla an
»sesazena do not«. Habrůvští nikdy proto ne-
byli v rozpacích. Dlapka vzal notový papír
tužku, rozi řídlil se nad dubovým stolem a do
večera měl takovou »harmoniu způsobnó pro
ucho« — že se mu v tom nevyrovnal »hani
kontrapunkt« — říkal sám o sobě. Sám o
sebe se naučil hrát na housle, klarinet a kři
dlovku a jediným jeho učitelem bylo vlastn
jeho ucho. Chýběl-li hlas do některého jejich
»kósku« — — Dlapka hned ho přidělal a ne-
potřeboval k tomu ani partitur. »A štemuje
to« — přikyvoval si, když to vyslechnui.
U varhan dobře zastal pana rechtora, v duchu
sám si tvořil všecky akkordy, kadence a pře-
chody a chorál tak čistě nezazpíval ani
rechtor sám.
Makabejský
Dostál
Ondřej
Dosoudil
Dlapka
Gajdoš
Stráňov
Habrůvka
KNapsal Al
Novolný Cyrill
Hiróžek
6
article
Ajen ti muzíkanti pěkně hráli v okoli
u kterých hrál Dlapka a s ním občas také
dobře povedený Martin, jeho syn. Banda se
proto jmenovala kapelou Dlapkovou a muzi-
kantům všem jinak ani neříkali než t
habrůvští«
Při všem svém umění byl Dlapka neoby
čejně pořádným a střízlivým, což u umělců, dl
jeho vlastního doznání, bývá zjevem dost
šřidkavým«. Kdo znal jeho ženu — nedivil se
mu. Jen jednou jí »ušel« a na to do dneška
pamatovala ona i on. — —
Několikrát do roka sešli se muzikanti
habrůvští, aby rozveselili i roztruchlili srdee
lidské svojí muzikou. V předvečer Nového roku
»vehrávali« loučice se s rokem starým a víta-
jíce nový; osmnáctého března oslavovali hudbou
svátek všech Josefů, budíčkem prvního máje
vitali krásného jara květ. O velikonocích hudbou
při průvodu velebili boha vzkřjšení, na Boží tělo
vyleštěné nástroje jak ze zlata hořely jim
v rukou, když při průvodu hlaholili vyzdobenou
dědinou. Hráli o hodech, o ostatcích, o mu-
zikách chasy, o svatbách nevěst a pohřbech
mládenců a panen, doma i přes pole a někdy
až několik hodin cesty.
Dlapka
Martin
Dlapkův
bůh
7
article
U Rybáře v hospodě sešla se společnost
Divně, kde se to tak najednou někdy
sebere. Jakoby neznámá nějáká moc schválné
je svolala, tak tu seděli všichni jak z jednoho
těsta zrození a jednou duší posedli. Tak mnohý
kdo by je tak poprvé shlédl, řekl by: ejhle
lumpil A zatím to nebyli lumpi. Jen vesel
chvilka je tak rozehřála a dlouho rozehříva
bude až do těch dob, kdy říkat budoů mez
sebou: »Aha, to belo tenkrát, dež tí habrůvšt
mozekanti s námi verbovali! Juž vím!« — —
Hálají Slováci, guljá Rus, bouří Pražan,
verbuje a verbuje habrůvský občan. Ne z úmyslu.
Jen tak náhodou. Sejdou se a »zabaví«, zabaví
se a už se jim od sebe nechce. Zaverbovali si
šuhájcí.
Rybář
Slovák
Pražan
8
article
Sjeli se v Habrůvce tři fiakři a tímto
vzalo počálek. Jeden z nich býval na vojně
poddůstojníkem a u Rybáře našel několik svých
bývalých »mužů«. — Nejeli až ráno. Půl Ha-
brůvky s nimi verbovalo a všecko zaplatili
flakři. Za celé processí by byli platili, kdyby
tu jaké processí bylo bývalo — a když nebylo
udělali si ho sami.
K Rybářovi náhodou přišel křovanský sta-
rosta, s nim z družnosti spoluúčinkoval slarost
habrůvský s radním Mikulicou. Za chvíli přiše
i veselý šafář ze Silůvky, přidružil se sedlák
Stehlik z Louček s kmucháčkem Bláhou — nej-
mazanější vtipálci. — Proč se všichní tak slezli
co spolu měli, proč tak najednou se vyhledá
vali — Bůh to suď nebeský. Ani o sobě ne-
věděli a přišli; snad temný nějaký pud tak
někdy řídí nezřízené tyto kročeje. — Na šťastnou
a vzácnou shledanou platil ten, ze zdvořilosti
jakéhosi neposedného veseli platil zas onen
byl tu i Studýnka a na dovršení všeho, jakoby
sám ďábel je byl vyhledal — do dveří s ná
stroji pod paží vhrnuli se habrůvšti muzikanti
Hráli na svatbě v Polance a rozehřáti-nedohřát
kapličkovali ještě po všech hospodách. Vešl
všichni až na Dlapku. Vítáni byli celou společ
ností jako sladký hřích.
Rybář
Mikulica
Stehlik
Bláha
Dlapka
Habrůvka
Silůvky
Studýnka
Polanka
9
article
A tak v přitmělé šenkovně sedí tu už o
poledne všichni a sedět budou až na ně ráno
zavolá kohout. Chvílemi muzíkanti zafrkají
někdo zazpívá, šafář duši pivem ze sebe vylévá
a plati už druhé čtvrtně piva. Stranou chlape
skromně pokuřují ze svých poreulánek. — Roz
křídlený starosta z Křovan i jim poručil několik
litrů piva a fiakři čtvrtnici.
Muzikanti sehráli zas »kósek«. Gajdoš
s pikslou před sebou hučel do basy jakza
plat, chudý smyčec klihem a drátky poslátaný
jen jen lital po nasmolených strunách Dostálo-
vých skřipek. Opentlená rozmaryna tak se mu
třepotala na černě oficirce, shrnuté na levé ucho.
Uzilky válely se před nimi po stole. To sva
tební výslužku nesli svým dělem. Dosoudil svů.
uzilek ztratil už kdesi za Silůvkou.
Jde už na devátou večer
V kotrbě maji všichni, šafáři v brejlich už
se točí celý svět.
»Kamaradíčku zlaté, huž se tak mladí n
sendem Víc!« — plakal skoro křovanský sta-
rosta a padl hlavou na prsa »obce habrůvské«.
»Hale seš te těžké!« — potřásl Filípek
kamaradičkem. »Kolik vážíš?« prokližel si zá-
libně vysokou, ale teď shroucenou jeho postavu.
»Kolik vážím? Kol k vážím, povidáš ? Sto-
šterenšedesát cen — co povídám — fun —
funtů vážím. Náš kmucháček — šak's jich
Gajdoš
zlatý
Filípek
10
article
znal — vážili jen stodvášedesáť a do smrti se
proto na mě hněvali.«
»Sláva ti vlasti má — ty's moja otčinae
— zpíval Mikulica.
Dostál houslema ihned poděhýtil jeho hlas
vpadli i ostatní.
»A co to !« rozkřikl se Stehlík. — »Tůt
zatáhnite !«
te ina pe
ob »Stehlíci, Stehlíci,
ocvvšecí sme jednaci — —«
P řerušil jej Filipek:
»Prosím ti, kolipak je téch Stehlíků hu vás
ve Stráňově?« «
»Toli, že s nima ve Stráňově haji krmijó,
přidal Mikulica.
Stehlik se zakolíbal v patách a skelnýma.
prázdnýma a strašně blbýma očima zadívalse
na Mikulicu. Levý knír mu spadl.
»Hele, hele, jak to v něm pracuje!« křiče
Dosódíl.
»Národe! Te chlapče !« rozehnal se Stehli
žertem po Mikulicovi. .. »Co to kod kodkodákás
Páni národové, co to ten radní tadyk ke mně
mluví? Tak mluví, jako by načisto bel ztrati
otcovské jazyk. Ze Stráňova si smíche dělá
sám tam patři šupem! — — E-elch — hu nás.
ve Stráňově je haspoň pokrok a hu vás — kde
je jaké pokrok?1 Víš te, co to je pokrok
Hale — deť te tomu nerozumíš. Te néseš hani
Moravec, hani národ, protože neznáš hani
Belgin.«
»Co je teda ten pokrok ?« slyšet bylo
z muzikantů hlas. e
»Pokrok? To je — ku předu! Všecko n
světě mosí bét v pokroku. Me máme hu ná
besede, divadlo, Cyrillské jednotu, hasičské
spolek, veteránské spolek, potravní spolek .
a to je — pokrok. A ve nemáte v Habrůvce
nie a proto ste nazpátek a néste v pokroku,
Ku předu!« křikl pokrokář a objal kolem krku
Mikulicu.
V koutě se strhnul hluk. Tam zas chas
měla svou zábavu s Kadlou. Fiakři, beztal
chraptiví jako všichni fiakři na světě, smíchem
se až dusili.
Kadla byl idiot, tvor pod obraz boží
ubožák s mozkem slepice, mluvou děcka, chut
vepře, ale srdce měl holubí. Nad zdechlým
vrabcem lamentoval jak vdova nad mužem
sopusinkoval« ho celého od hlavy až po ocas.
Sláva
Mikulica
Stehlík
Stráňův
Stehnout
Hal
Moravec
Filipka
Stráňov
11
article
Podělkoval po domech a nebylo-li práce, chodi
»po ptaňů«. U Rybáře za kousek práce vypi
všechno zkyslé pivo. Mluvil jen zvuky knedlo-
vité vyráženými, jedl za čtyry, smál se na
každého a strašlivé miloval peníze a hudbu. De-
sitniku říkal »bílá kulatá« a ve svých padesáti
létech pro »bílou kulatou« přelězal v hospodě
stoly, mysle, že je přeskakuje. Lakomý byl, že
za krejcar by si byl do hlavy dal vrtat — ale
když zahrála muzika, všechno jí rozházel, eo
u sébe měl.
V kuchyni navalili mu odpadků; snědl je
všechny a zapil slívkami — a s hlavou plnou
patoků vhrnul se jak opravdové zvíře do na-
plněně šenkovny. Kouřil i oharek a dusil se
sírou.
»Kadlo, dej bíló kulató a zatancuješ sile
Kadla že dá, ale rukou ukazoval na lokti
— až zahrají.
Gajdoš írknul do basy, v polku zapiště
klarinet.
Do Kadly jakoby rarach vjel. Odstavi
židle i stoly, odstrčil kdo zavazel a s beraniei
na hlavě, s oharkem v zčernalých zubech, po-
hazuje sebou jako pytel točil se medvědovitým
obraty — pozpátku, na levo, na pravo a za
rovno za nosem, dív hlavou nevrazil do želez-
ných kamen.
Dotancoval.
Šafář mu dal piva-
»Ejhle, zvěstuju vám novinu,
že se narodilo zvíře
nepodobný k víře — — —«
zpíval Dostál, ukazuje na Kadlu a současn
nesl litr k zabryndaným rtům.
»Dostále, piješ moc; pamatuj na cestu !e
pamatoval Gajdoš.
»Piju, piju! Co jen temu řekne má paní
Debe me děti dnes viděle, jak su veselé —
— tebe se radovale!«
»Peníze lidi, pe-ní-ze! Celé hektolitr bech
dal na stůl!« zařval Hrózek. »Půllán mět — —
malý horací bech s nčém dělál !« (narážel vida.
že pivo v čtvrtnici dochází).
Rybář
Kadel
Gajdoš
Dostál
Debe I
12
article
»Hrajte, muzikanti, hrajte; nie se nestyďte
Štvrtku ešče zaplatím !«
To křičel v tváři rozpálený starosta
Křovan.
»A dež ve, tož aji já!« nedal se šafář
»Co mně na tem záleží!? Muzikanti: Přind
jaro, přinde — — honem! A všeci zpívéte!«
opsal rukou kruh pro celou šenkovnu.
Muzikanti nasadili — celá hospoda řvala
»Přinde jaro, přinde, bude zase máj. . . «
Gajdoš troubil jak před sbořením Jericha
»No, něni tohle hlas? Co můžó habrůvšt
mozekanti docilil, teho nedocílijó nikde. Tady
só névybrančéší z celý Moravy a já su nad nima
jak staré zákon. Nekdo mrdolí, mrdolí a — nie
Mě nevošidí v basu hani jeden tón, hani pů
tónu — ch co — chlup debe chebil — já to
vím a konec. Ešče jednó a ze začátku. — —
Prsknu do teho a huž to hrá. Beze mě nic ne-
svedó. O mě v hlase nikdo nevošidí! Já mám
tón decke huž napřed připravené a než ti si
vzpomenó — huž je tam. Basista ten ton
decke mosí mět v hlavě napřed spravené a potem
teprv jé fókne do base. Co dnes — — to ně
nic. Prsa s6 votevřený huž tři dni a rozfókaný
— — hale hjindá !« — — —
»Včil si teda vodpočiňte a potem zas za-
hráte,« podotknul Filipek. »A ve — Studýnk
zazpivejte nejakó šprýmovnó !«
Studýnka už dávno na to čekal a rozkroči
se svou křivou nohou a zazpíval pištivýmte
norem.
Č lásko, lásko ženská.
proč ti hrom neroztříská
Proč ti hrom nepohlt
i s tvými podvodníky
Já sem se nezrodila,
aby mě zem pohltila,
a já jsem se zrodila,
abych chlapce šidila.
Nelibila se.
Gajdoš
Studýnka
Jericho
Morava
Filipka
Č láska
13
article
»Dež všeci muzikanti humřo« — — —
zamečel do toho Dosódil plačtivou melodii ko-
stelní — a ostatní muzikanti bručeli s ním.
Gajdoš hrabal nohama pedály, Novotný na stol
mistrně přebíral kádence, Mezuláník pohybuje
lavicí, pracně natahoval měchy.
Hrózek s velikým pláčem slíval do plecháč
odstálé pivo.
»Co to dělás?« okřikl ho Novotný.
»Slivám dohromade, habech měl ešče n
ráno.«
Petruša stírala stůl. Rybář u kamen dřímal
věšel bradu i Stehlik.
»Petrušo, vem si mě za muža . .. «, štipnu
šafář, vdovec, Petrušu.
»Haž vomládnete!e
»Išš ju, filosof... A ešče jalový děvčisko.
»Ja... Za svobodna filosof a vdaná filoso-
s advokátem dohromade.«
V tom Gajdoš zafrknul v basu a muzika
sehráli popletený valčík. S Petrušou se zavrtě
Mikulica.
»No, ešče nejaké terf prográm,« pobíze
Filipek, když dohráli.-
»Než vepijem,« pobízel kdosi. »Tak nejak
deklamůvku.s
Chytl se toho Dosódil a mrkaje očima, po
stavil se na židli.
»Obyčeje tyto nejsou než opilých lidí:
Jeden zpívá, druhý pláče,
třetí vejská, štvrtý skáče,
pátý sotva sedi,
šestý jako barané hledl.
Sedmý říká páteře,
osmý laje do k.. . . máteře.
Devátý sl každou frejuje,
desátý s každým bojuje
a jedenástý nebude
na žádného dbáti
a jestliže pak který víc,
ten nedělá dobrého nic.e
»A toto je wundrlich!« vrtěl hlavou šafák
»Co je to wundrlich ?«
»No, rozmanité člověk.«
Dosódil spustil deklamůvku novou
Až se bude had na ledu hříti
a lev z páteře píti,
tenkráte bude žid
křesťanům příli.
Ale jen ten, který bude
tři oči v hlavě míti .
»Hoří!« rozkříkl se kdosi před hospodou
a na poplach zaduněl zvon.
»Marjá Jósef — to je pěkné prográm !«
Rázem všichni jak ze sna vyřítili se pře
hospodu.
»Kde? — Na hoře? — V dědině ? —Z
humny či kde ?«
Smutně dědinou ječela pastýřova trubka.
Na Potvorovsku v plamenech stála Gudov
chaloupka.
Novotná
Mezuláník
Sliva
Haž
ju
Gajdoš
Mikulica
Jósef
Filipka
15
article
Dramatická studie. Napsal Kara Ben Jehu da
Dramatická studie. Napsal Kara Ben Jehu da
Osoby
MUDr. Karel Bezděka.
Alžběta.
Její matka
Paní Rozehnalová.
První
Druhý medik, přálelé Bezděkovi.
Třeti
Služebná.
Odpoledne v pracovně Bezděkově. Hlavní vchod pro
středkem z chodby. V pravo dvéře do ložnice Bez
děkovy; u nich v koutě kamna. V levo vchod do
bytu paní Rozehnalové. Je však zastaven šatníkem
na němž retorty, stojan se zkoumavkami, mikrosko
a jiné. Vedle skříně k divákům psací stůl. Knihovna
Hodiny. Několik židlí. Uprostřod pokoje velký stůl
V levo.
V pravo.
Kara
ben
Jeha
MUDr
Bezděk
Alžběta
Rozehnalová
Bezděkův
Rozehnal
Hodina
16
article
Diváci.
Diváci.
Výstup první.
Bezděka a jeho přátelé.
(U stolu, na němž láhve, sklenice, krabičky s dout
níky a cigarettami.)
První medik: Vždycky prvním ! Na
gymnasiu, v koleji, ve společnosti, ve vědách.
všude! A my vždycky za tebou na půl cestě
Měl bych se vlastně v srdci žráti a hněvati.
neboť je to porážka, již jsi nám způsobil. Nám,
kteři něco stavíme na svou vůli! Loč jsi to
ty, který nás překonal a demonstroval naši cha-
bost a já tě mám upřímně rád, Karle! Jakse
horšiti? To by znamenalo nepřáti! Leda sna
nad sebou, nad vlastní nemožnoslí, kterou zvlá-
ště teď pociťuji, vida tě chvátati do života. Ty
jsi u cíle — já pořád na cestě a kdo ví, jak
dlouho bude trvat, než doběhnu!
Bezděka: Slará sentimentálnost ! (Klad
mu ruku na rameno.) Taky doběhneš a skvěle,
Pepiku; nedělej se jen horším, než jsil
Druhý medik: Ale — to se vykouři
Jen ve víně najde Pepík pelyněk melancholie.
Bezděk
Karel
Slarý sentimentálnost
17
article
Ostatně — mluvě o pokulhávání za tebou, užil
pluralu. A proti tomu se ohražují. Nezávidím
nikomu, tím méně Karlovi jeho závratných
skoků, jimiž nás, chamraď, předešel, nýbrž přej
mu to z té duše a žádám zároveň, aby si po-
držel svou sílu nad vrstevníky i dál.
Třeti medik: I já se připojuji k tét
obraně a vyjadřuji svá přání toulo sklenkou
již piji na Karlův zdar a k jeho vítězství. (Ta
kají a pijí.)
První medik: O závisti neni řeči
vždyť jsem . ..
Bezděka: Nechme toho! Záviděti m
není proč. Nejsem proto šťastnější vás, že jdu
od promoce a mám po zkouškách. Ale nešťast
nější — ano — neboť dnes se zavřela brána
té volnosti, za kterou budete vy jásat ještě ně
kolik chvil. Jdu vstřic otroctvi — povolání
které by mě jinak těšilo, stane se mi brzy ne
chutným břemenem. Vy zasloužile se o trpie
lidstvo, pole vznešené činnosti a čestných povin
ností čeká vás — já však jsem vázán k jed
nomu člověku, který sice také trpi, ale jen proto
aby se mazlil pocitem samolibosti a léčilj
mojí vděčností. (Zamyslí se.)
První medik: Mysliš na závazek ke
svému dobrodinci, nějakému baronovi, nebo čím
je ten hypochondr modré krve?
Bezděk
Karlův zdar
18
article
Bezděka (trpce): Můj dobrodinec ! Da
mne na studie, snad právě z takové rozmarné
choutky, z jaké by poslal do jízdárny zamilo-
vané hřibě, obklopil mne pohodlím, přinutil k
studiu mediciny jen ze sobeckosti, aby měl o
borně vzdělaného společníka v domnělých i sku-
tečných chorobách... A tu je právě rozdí
mezi mnou a vámi: Já musil, musil ! Během
let nakupilo se mi v duši tolik vědomí povin-
nosti k němu, že se mi zdávalo jen o jednom
jediném cíli: Rychle dostudovat a s úspěchem
potom sloužiti jemu. Splatiti svůj dluh, být
hromosvodem panských choutek a nečestného
stáří. Nuže — snad se přece jednou takto zba-
vím oné tísně vnuceně vděčnosti, která neblaží
ale pálil
Diruhý medik: A to ti nepřeje ani
oddechu, abys se zotavil po únavě z přepra-
cování?
Bezděka: Viděli jste ho při promoci
přijel si pro mne. Večer půjdu za ním do jeho
podivinské samoty. — Achy přátelé! Závidít
mi doktorát? Já závidím vám všecko ! I lehko-
myslné výstřelky, jimiž se student stává děckem
i kypění mladosti, možnost oddáliti si eil, poku
to jde a žíti, jásati v bezstarosti. (Trpce.) C
mi dala moje studenlská léta, co moje mládít
Nadbytek, kterým jsem oplýval, mi zhořkl. Ra
ději bych se byl protloukal jako žebrák. — Ale
myšlenku ta odhodláni k tomu dostavily se
pozdě, tehdy, když jsem vězel v ohledech
povinnostech po uši, Studentská léta moje byla
lopola bezradostná, vynucená, chvatná . .. Jen
několik chvil, ke kterým nás svádělo naše
přátelství, několik snů — neskutečných, nespí-
nitelných, ..
Bezděk
Acha přítel
19
article
První medik: Diváš se za sebe přilii
tragicky1 Jen sáhni blíž k úkrytům srdce a na
jdeš tam nejeden okamžik, v němž jsi náleže
pouze svému štěstí — a soběl
Bezděka (vzrušeně a těžce): Upomink
na ni, na Bětu ! (Sklesle.) Leč to je právě nej
bolestnější stránka mé mladosti. Ovšem, lásk
se mně nabidla, usmála se na mne ! Jak bye
byl teď šťasten, kdybych mohl mysliti jenna
ni, spojiti se s ní. A to bych mohl ..
Druhý medik: Milovati snad ti nez
kázal tvůj baron?
Bezděka: E, baron. Já sám ji zaplašil.
neboť se mi zdála zprvu hříčkou. (Ve vzpomín
kách.) A nebylo to přece jen opojení chvile
neboť zůstavilo ránu. Já jsem vinen ! Hnal jsem
se ku předu jako sedlák, jemuž orajícímu v pot
tváři nepřipadne na mysl, aby utrhl s mez
luzný květ. Sáhl jsem po něm, napřáhl ruku —
ach, bylo to sladké zapomenutí se, krátké od-
bočení z vytknuté dráhy a stačilo rozrušiti mne
docela. (Mávne rukou — po chvíli.) A Běta . ..
První medik: Té má jistě ráda. Proč
se takto lásce vyhýbáš? To je nad povinnost
Bezděka: Možná! Tehdy se mi však
zdálo, že jsem bídák, nevděčník, když mi do
brodinec můj přímo vyčetl, abych nechal hlou-
posti a že na mne čeká o n... Poslechl jsem
(Vstane a přechází.) Což jsem mohl jinake
Obrátil jsem záda lásce a šel, kam velel hlas
povinné vděčnosti. (Stane.) Otroetví, bidné otro-
etví, jež jsi mne zbavilo i posledního lidského
práva! — Sebe jsem okradl a ji, ji snad zlo
mil. (Vrací se ke stolu.) Nic jsem ji neřekl
nevysvětlil, prostě nepřišel. Neptala se, nevyhle-
dávala mne. — Jaké bylo asi sklamání jejího
svatého srdcel
Třeti medik: To je zůmyslné sebe
týrání. Takové odříkání sluší asketovi a ne ml -
dému muži.
Bezděk
Běta
Obrátil
Jena
20
article
Druhý medik: Ovšem ! Vždyť je přee
vysvětlení tak snadné! Vyhledej ji, piš jí, pro
mluv s ní! V prázdnotě budoucích dní bude
tě blažit a vzpřimovat vědomí, že je na svět
duše, která na tě myslí — s láskou myslí
Krok zcela přirozený! A baronský výstředník
nebude věčně živ ..
Bezděka: Promluv ! To znamená určitý
slib a úplné odevzdání se ji; jak bych to rác
učinil, neboť ji mám rád. Mohu však za něe
ručit, já hříčka bez samostatnosti — — vím
co mě čeká? Nač dobrému srdci dívčímu drá
sat srdce znovu — to by byla nečestná hra
(Po chvili.) Třeba zapomněla . .. (Pausa.)
Bezděka (s netrpělivým pohybem): Z
brali jsme se divně. Zapomínáme, že tento oka
mžik patří našemu přátelství. Kdo vi, sejdeme-l
se zase takto ! (Nalévá.) Na vaše blaho
(Pijí)
První medik (nachýlí se k Bezděkovi)
Jen slovo! A nezapomněla-li . . ? Mohu s ní
tobě mluvit, až ji uvidím?
Bezděka mlčí.
První medik: Mám ji říci, že jsij
měl rád — a máš?
Bezděka (chvatně): Pros ji jen za o
puštění, že jsem vpadl do jejích snů tak zá
keřně, roztříštil je tak bezútěšně, nedav jim času
aby se přímočárně připjaly k mým citům. —
Nevzpomíná-li, tim lépe.
Bezděk
Pros
21
article
Výstup drubý
Paní Rozehnalová. Předešlí. Slu
žebná.
Rozehnalová: Odpusťte, pánové, že
vyrušuji. (K Bezděkovi): Přijel povoz páně ba-
ronův, aby dopravil vaše zavazadla na nádraží.
pane doklore! Dovolte, abych mu je vydala.
Bezděka: Vizte, přátelé, hora sui
(K Rozehnalové): Prosím vás o to. Vše je při
praveno v ložnici. Sbalil jsem jen šatstvo
prádlo. Ostatní věci a knihy pošlete za mnou.
až zvím, kam mne baron odvleče.
Rozehnalová (volá do dveří): Anna
pojďte, pomohu vám. (Odejde se služebnou
pravo. V zápěti vynášejí koš a potom kufn
Mezitím):
Prvni medik: Nebudeme ti překážet
loučíme se. K čemu plýtvat přáním ? Psát bu
deš moci, ať jsi kdekoliv a tím o tobě zas
zvíme a ty o nás. Jen se nám zbytečně n
trap
Bezděka (pohnutě): Nechávám u vás
kus svého nitra . .. Zachovejte mi vždycky ne
zkalenou vzpomínku jako nezkaleno a upřímn
bylo naše přátelství. Ještě tuto sklenku (nalévá
na budoucí časy pro vás i pro mne. (Pijí.)
(Přátelé sbírají své klobouky. Bezděka je doprovází
Mezi dveřmi)
První medik: Piš hned. Dostane
zprávu ode mne — bude-li možno, o ní!s
boheml
Rozehnalová
Bezděk
pán
Rozehnal
Anna
22
article
Výstup třeti.
Bezděka. Paní Rozehnalová. Slu
žebná.
(Rezehnalová a služebná uklízeji sklenice se stolu,
jež potom služka odnese.)
Rozehnalová: Uteklo to, pane do-
ktore ! Čtrnáct let! Jako malého hošíka přivedi
mi vás správce — tenkrát, pamatujete? Čtrnác
let měla jsem syna — bude mi těžko, až me
opustíte a tyto pokoje spustnou. (Chopí ho za
ruku. Maleřsky): Vzpomenete si někdy na sta-
rou Rozehnalovou, svoji domácí, pane doktore,
viďte, že nezapomenete?
Bezdéka (pohnutě): Paní, zlatá pan
(Tiskne ji obě ruce.) Nahrazovala jste mi matku
— jak nevzpomínati! Vždyť vám nemohu ani
jiným splatit vaši dobrotu. (Libá jí ruku.)
Rozehnalová (tomu brání): Pan
doktore ! (Pláče.)
Bezděka: Ta tabulka dole na doměs
ohlášením, že jsou tu dva pokoje volné k pro-
najmutí, mne vždycky píchla až k srdci. Vždyt
mi připomínají čtrnáct let — jaký dlouhý čas
— celou moji mladost! Je konec ! Jdu !. Ted
teprve cílím, že jsem tu byl jen nájemníkemo
Rozehnalová (vzlyká): Pane doktore,
Karličkul
Bezděka (dojatě): Tak jste mi říkal
— kde jsou ty časy ! (Pausa.)
Bezděka: Poznala jste mne — mů
bože, byl jsem tenkrát vašim zkušeným očím
průhlednou stavbou dětských vlastností — figur-
kou voskovou. Jak často zasáhla vaše laskavá,.
pečlivá raka, aby zahladila hrany mě bytosti
Přiliš zřejmě nesu otisky vaší šlechetné duše,
abych mohl kdy zapříti v sobě vás — duchovn
matičko moje !
Bezděk
Rozehnalová
Rozehnalův
Karličkul Bezděk
Maleřsky
23
article
Rozelhnalová (naříkavě): Jak tu bud
smutno
Bezděka: Snad se vám podaří nalézti
náhradu. . (Rozehnalová činí odmilavý posu-
něk.) Ve vašem okolí stane se každý dobrým,
to jsem chtěl říej.
Rozehnalová (důrazně): Nemyslete,
že bych mohla pronajmouti tyto místnosti ně-
komu, kdo by byl nehodným vaším nástupceml
Hedvábnou rukou vybírám — proto je pořád
ještě tabulka na domě, ač tu bylo zvědavců
dost a dost. (Slyšet zazvonění.) Někdo jde.
(Ubírá se ke dveřím.)
Bezděka: Převléknu se a trochu při-
pravím k odjezdu. (Odejde v pravo.)
Bezděk
Rozehnalová
24
article
Výstup čtvrtý
Alžběta. Její matka. Paní Roze-
hnalo vá,
Rozehnalová; Prosím, račte, zdeje
první pokoj.
Matka (oddychujíc těžce, přerývavě):
Dovolte, paní, abych si sedla. Druhé poschodí
je mým starým nohám trochu mnoho.
Alzběta (právě jako matka oděná ve
smutek; něžně): Řikala jsem ti, matinko, že je
to vysoko — chtěla jsi se podívat . .
Matka: Tušení, dceruško, lušení ! Něco
mě nutilo k tomu, abych sem vešla. (Rozhliží
se.) A doufám, že to byl dobrý hlas. Ovšem,
ty schody,ta výška nejsou pro mé staré nohy.
(S resignovaným úsměvem): Údy si tak poma-
ličku zvykají jiti ne nahoru — ale dolů,
hloub . ..
Alžběta: Matinko! (Tulí se k ní.)
Matka (přehlíží pokoj): Světla je tu dost,
pokoj prostranný, vzdušný, jakého právě potře-
buješ ke svým pracím. (Šeptem): Pořádek všude
vzorný — všimla jsi si? Jistě bdl nade vším
dobrá bytost!
Rozehnalová (studovala po celou dobu
s účastí a zvědavě příchozí): Druhý pokoj je
menší, za to útulnější!
Alžběta: Libí se nám tu. Nebude-l
však na překážku, že se chceme stěhovati co
nejdříve, třeba hned. Matinka by ráda . ..
Matka: Ano. Ráda bych prchla ze sta-
rého bytu, z těch prostor, v nichž se vzbouzí
tolik trudných vzpomínek . .. (Pomlčka.) Jsme
samy (s úsměvem): mnoho nepříjemností vám
nezpůsobíme. Budete míti tiché, smutné nájem-
níky, starou vdovu a sirotka . ..
Alžběta
Roza
Rozehnalová
Alzbět
Libý
25
article
Rozehnalová: I vy přicházíte o
obydli smutku, neboť opouští mňie ten, jemuž
pokoje tyto náležely; po čtrnácti letech loučím
se s nájemníkem, který mi přirostl k srdci více
než vlastní syn. Budu tedy také sirotkem (zmikne
náhlým pohnutím)
Matka (tiše k dceři): Tuším, dítě, žetu
zůstanemel
Rozehnalová: Podívejte se také dále.
(Kráčí ke dveřím v pravo, klepe na ně): Od-
pusťte, pane doktorel
Bezděka (za scénou): Prosím
Výstup pátý.
Bezděka. Předešli
Bezděka (ve dveřích): Přejete si?
(Vejde a uzřev Alžbětu s matkou, zapotácí se
úřekvapením.)
(Alžběta vzrušeně pokročí, matka vstane.)
Alžběta I (současně): Pan Bezděka
Matkaj
Bezděka (přemáhá pohnutí): Milostpaní)
(Libá jí ruku.) Slečno
Matka (živě dceři): Vidíš, mé tušení
(Bezděkovi upřímně potřásajíc rukou.) Tento-
kráte však předstihlo všech možných domyslů.
Jaká příjemná náhoda ..
Bezděka (jako svrchu): Milostpaní
Rozehnalová (sledovala s udivením vý-
stup): Nyní je mí ovšem jasno a také rozhodnuto;
tabulka s domu zmizí. Prosím vás teď o to,
abyste najaly byt a zůstaly. Netušila jsem . ..
Matka: Že známe se s vaším mi-
láčkem .. ., Doktorem. Již tedy doktorem, pane
Bezděko! Upřímná přítelkyně vám blahopřeje.
Bezděka (se mlčky uklání. Po celou
dobu byl zaujat, pozoruje Alžbětu, jež stoji po-
řád tak, jak ji překvapení popadlo.)
Matka: Odcházite odtud, my přišly. Jaký
střet náhody! (K Rozehnalové.) Nuže, paní, na-
jmete tento byt také proto, abyste hojně mohl
vzpomínati toho, jenž vám byl synem. Známost
naše s ním sbližuje nás s vámi a také vám
nás (s úsměvem) — doporučuje. (Všecka roz-
radostněna.) Již teď se tu cítímjjako doma at
Matek
Bezděk
Alžběta
Matkaj Bezděk
Bezděko
Rozehnal
milostpaní Rozehnalová