1
masthead
26. ledna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 20.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
5
article
OBSAH
Ypsilon: Přes půlnoc.
Vobrubova J.: První láska.
Kapherr Egon: Šaman.
Jékai Em.: Závoj.
Allenberg Petr: Stisněné srdce.
Vobrubův
Egon
Šaman
Petr
6
article
Přes půlnoc.
Přes půlnoc.
Kouty veliké světnice utápěly se v šeru
Na starodávném, okrouhlém stole ve středu
jizby hořela petrolejka, ale skleněný její zvo-
novitý přiklop ověšen byl zelenou látkou. Tak
plamen lampy vrhal jen světelný kotouč na
květovaný ubrus, a druhý, menší kotouč svět-
la z cylindru obrážel se na stropě, a tu ještě
pohlcovala jej růžice starého malování tem-
ných barev.
Nějak dusno bylo ve světnici, ne však
horkem. Dlouho dost bylo do kamen v koutě
u dveří přikládáno, teď v nich dohořívaly po-
slední kousky uhlí. Prolézal je nízký plamen-
pobleptávaje a poprskávaje, jakoby po večeř
ještě kosti obíral. Chvilemi jakoby se do po-
pela zahrabal, až se v peci setmělo, chvílemi
však znova vyšlehl, jako když ještě stravitelné
sousto najde a je ohlodává. Dlouho nic jiného
nebylo slyšeti krom tohoto dohořívání.
Přece však. Z lože v koutě protějším ozý
valo se chvílemi nepravidelné, těžké oddycho-
vání, ch flemi nadobro umlkalo. S pobrouká-
váním kamen tvořil tento vyšlehující a zase
zmírající dech dvojzpěv nesmírně tesklivý.
7
article
Konečně ztichlo v peci a petrolejka n
stole pomrkávala, jakoby ji ospalost přemá-
hala.
Na loži v koutě zašustělo cosi, ozvalo se
zastenání. Dívka, sedící na židli u postele
dlouhým bděním zmořená, vytrhla se z dří-
moty, naslouchala. Do tváře nemocné nevi-
děla, neboť hlava na lůžku zatemněna byla špa-
nělskou stěnou, aby světlo oči nemocné ne
dráždilo.
Ze tmy kouta ozvalo se namáhavě:
„Verunko . ..
Dívka přetřela dlaní tvář, aby nadobrc
zaplašila únavu, a promluvila tlumeně, šetrně-
„Verunka tu není, maminko. Co si pře
„To jsi ty, Minko? — Chtěla jsem říci
aby se Verunka již strojíla. — Již je čas. —
Ať nezmešká — ať nepřijde pozdě. — Ať toh
užije, dítě milé . ..
„Již odešla, maminko, dávno,“ odpovídal
Minka.
„Jdižiž, dceruško!“ podivila se nemocná
„A já nic neslyšela-
„Spala jsi, maminko. Spala jsi tak pěkně
Byla jsem ráda, že tě nevzbudili.“
„Přišla tedy pro ni tetička?
„Příšla, maminko.
„A Ivánek taky šel, dítě?“
„Taky, maminko, když jsi poroučela.“
„Neporoučela, Minko, chtěla jsem jen.—
Tolik se těšili na masopust, chudáci, a máma
ješ?
Verunka
Minka
Mink
8
article
se jim roznemůže. Šaty dávno měla, co by
s nimi dělala?
„Šla nerada, maminko drahá, a taky Ivá-
nek. Ale když jsi tolik naléhala — —.
„Co byste u mne všichni dělali, dítě
Dost na tom, že ty tu sedíš jak milosrdná
zestra. Chudáku! No, tebe jsem doprovázela
na plesy, pokud jsem mohla, ale Verunka šla
dnes poprvé. Vždyť vím, jak plakávala tam
u ekna, že nebude moci, že toho nedočkám.
vidíš? — všechno vím. Přece jsem dočkala —
a Verunka o to nepřišla. Ivánek! Hodný hoch
— šel s ní. A tetičce za mne poděkuj, že mne
zastala. Vím, nebylo jí asi tuze do plesu.
Mince vytryskly slzy z očí. Ano, plaká-
vala Verunka u okna, ale ne pro zmařený
ples, nýbrž proto, že matka stůně poslední ne-
mocí.
„Proč nemluvíš, Minko?“
„Co si přeješ, maminko?“
„Podej mi napít.
Dívka podala sklenici vody s malinovou
šťávou, přidržela nemocné k ústům, nadzdvihla
jí hlavu.
Nemocná dychtivě lokala, srkla po po-
sledním doušku, tlakem hlavy naznačila, že
má dosti.
„Děkuju, dceruško. A nezáviď Verunce
že šla dnes a tys musíla zůstat u mne. Půjdeš
jindy, dítě. Jsi nejstarší, máš rozum. Alet
mladší! Kterak za to mohou, že matka stůněl
Odmlčela se na chvíli.
„Bože, Minko,“ ozvala se zase, „je tu tm
jako v hrobě. Odstav to, ať na tebe vidím.
Dívka se vzchopila, odsouvla zástěnu. Na
nemocnou paní radovou Halfřovou padla záře
petrolejky.
Verunka
Ivánek
Minka
Bož
9
article
Jakby i v ní se bylo rozjasnilo, usmála
se pojednou. Zraky její upínaly se kamsi do
dáli a ústa zašeptala:
„Slyšíš, Minko? Teď hrají — a Verunk
je v kole. Slyšíš, co hrají?“
Tvář nemocné usmívala se víc a více, z
to tvář dceřina lítostně se zkormoutila. Dívka
neslyšela nic a slyšeti nemohla. Jak daleko
byl sál žofínský! Odnikud nepronikal do to-
hoto smutného příbytku ani zvuk. Co slyší
matka, je přelud sluchový.
„Slyšíš ji, Minko, tu hezkou starou ma-
zurku? Když si náš dědeček babičku bral
bral' — —
Ústa matčina popěvovala první takty staré
skladby mdle, sotva slyšitelně, a Minku z
srdce to popadalo, v kostech ji mrazilo.
„ babička plakala, dědek se smál
smál' —
Mince řinuly se slzy z očí, ale matka ne-
mohla toho viděti. Dcera seděla zády k světlu
„Pamatuješ, Minko?“ otázala se stará
„Ach ne — kterak bys pamatovala —
vždyť jsi tehda nebyla na světě, dítě. Ale ten-
kráte to byla nová písnička, Minko, poprvé
ji hráli, když jsem poprvé tančila s vaším ta-
tínkem, chudáčkem. Tenkrát ještě nebyl ra-
dou, dceruško, byl adjunktem, a takk hezky
tančil, dítě, a tak mě k sobě tiskl — —— Když
si náš dědeček babičku' — — slyšíš, dceruško?
Začínají znova — Verunka tančí. — Tanči
dítě, tanči — letos už nebudeš tančit) — Můj
paní.
bože, kdo ji skládal, tu mazurku? To bylo n
sklonku šedesátých, pravda. Tehda, v letech
šedesátých, byl v Praze kapelník Komzák,
to byl Čech, a po něm přišel Strebinger, a to
byl Němec. Kdo ji skládal, nepamatuješ? Zdá
se mi, že Strebinger, ale uhodil dobře na tón
Minko. Dlouho pak jsme tu písničku zpívá
vali s tatínkem, ale již jsme nechodili do plesů
již jsme chovali, jednoho z vás po druhém —
Nemocná ztichla, zavřela oči, těžce od
dychovala. Zdálo se, že usnula.
Minka
Mink
Minc
Verunka
Komzák
Čo
Strebinger
Němec
Praha
10
article
Pojednou se vytrhla a zvukem naprosto
jiným, dutým, zalekávajícím otázala se:
„Kolik je hodin?“
„Odbilo deset. maminko.“
„Deset! — Deset! — A dnes je posledníh
dítě! — Tedy ještě nel“
Nemocná pracně sepjala ruce na prsou
vyrážela namáhavě:
„Bože všemohoucí, dopřej mi, abych pře-
čkala půlnoc! — Modli se, dítě, abych dožil-
zítřka — abyste nepřišli o pensi. Napsal Ivá-
nek kvitanci?“
„Napsal, maminko,“ odpověděla dívka
bráníc se ze všech sil, aby nevypukla v pláč.
„Podepsala jsem ji, dítě?
„Podepsala jsi, maminko. Ale nestarejse
o to, vždyť pan doktor ujišťoval — —“
Jakoby neslyšela poznámky dceřiny, s ji
stou tvrdošíjností pronášela nemocná:
„Vidíš, nic už nepamatuji, že jsem pode-
psala. A podepsal ji pan domácí?“
„Podepsal, maminko.
Nemocná opět se odmlčela, ale náhle vy
razila ze sebe skoro hrozivě:
„A pan farář, Minko, taky podepsal?“
„Pan farář podepíše zítra, maminko.
„Zítra? Zítra bude pozdě, dítě. Jedna-
třicátého — zítra prvního. — Byl u mne ta-
tínek, dítě, právě odešel, a povídal: Zase
přijdu, mamino, čekej na mne. Ale nezapomer
na kvitanci. Zítra je prvního, termín, aby dět
měly na nájem — —
„Mamlfko!“ zaúpěla dívka. „Mamink
drahá!“
Teď nemocná rozevřela zraky do široka
Zíraly na dívku cize z hlubokých, černých ja
mek, a ústa nemocné pracně se pohybovala
„Neboj se, dítě, posečkám do zítřka.-
Hříchů nemám — jestli jsem kdy vědomky nel
nevědomky zhřešila, vše jsem odpykala, bohu
se vyzpovídala, dobro činila, jen pro vás dý-
chala! — Bože všemohoucí, jen do půlnocil“
Hlava nemocné, zdálo se, zaryla se ještě
hloub do podušek, oči se zavřely, ústa zmlkla
Ve světnici ztichlo, jen stažený knot petrolejky
na stole poprskával. Dívka sklonila hlavu
chopila se cípu peřiny a dusila v ní křečo-
vitý pláč.
Minka
Mamlfko
Bož
11
article
Chvíle míjely. Hodiny na nedaleké věž
odbíjely v určitých přestávkách, čtvrti, celé
čtvrti, celé — ale nikdo zvuku jejich nena-
slouchal.
Pojednou zalehl v mrtvé dusno jakýsi šu
z venčí, tlumený, avšak přece postižitelný,
blížil se.
Dvéře zticha se otevřely a do světnice
po prstech vstoupila dívka v plesovém úboru
za ní mladík. Verunka. Ivánek. Oba spěchen
udýcháni, s pohledy plnými úzkosti v příkrén
odporu k plesovému výstroji.
Šumem probuzena vzchopila se Minka
ohlédla se.
„Již jdete?
A popošla beze šustu k sestře, bratru.
„Neměli jsme stání — stále nás to pohá
nělo domů. Ach, neměli jsme ani odcházetl
šeptla Verunka. „A maminka?“
„Spí,“ odpověděla Minka.
V tom okamžiku nemocná otevřela zraky
A poznavši děti, usmála se — ale již ne úsmě
vem pozemským — a bylo zřejmo, že se po
kouší vztáhnouti ruce.
Verunka i bratr její chvátali k lůžku, po
oelovali ruku matčinu.
„Doma? — Kolik je hodin?“ tázala s
umírající.
„Bezmála hodina s půlnoci,“ odpovída
syn. „Ach, rádi bychom byli přišli dříve — —
„Hodina! Je prvníhol Nezmeškali jste
A já dočkala. Pomodlete se, dětí, že je prv-
ního — — “
Pravice umírající zaryla se do vlasů dcery
Verunky, sklouzla pak na hlavu syna Ivánk
a spočinula konečně zbývající silou na hlavě
Minčině. Ústa šeptala, co již nikdo neslyšel.
A pojednou cítila Minka, že tlak ruky na
její hlavě povoluje, mizí, a náhle svezla se
matčina pravice bezvládně a sklesla dceři na
rameno.
S nedaleké věže snášely se do zimní, ma-
sopustní noci čtyry údery jasné a hned poton
jediný zvuk hluboký, dlouho dochvívající.
Ypsílon.
Verunka
Ivánek
Šum
Mink
Hodina
Ivánk
Minčin
12
article
První láska.
První láska.
Dětský obrázek. Napsala J arosl a va
Vobrubová
Helenka příjela k tetě na Krkonoše. Ní
kdy dosud neviděla tak vysokých kopců, tal
rozlehlých lesů.
Ale vesnice ji pozlobila. Je tomu ji
dobře hodina, co přijeli ku prvnímu domku
Helenka si oddychla: „Ještě chvilku a budu
Vůz však klopýtá pomalu po cestě; tu
objeví se vysoko na stráni domek zelený, jako
velikánská kobylka, o kus dále na protější
stráni svítí jiný žlutě, jakoby se bylo house
zatoulalo do louky, a jinde zase roztahuje se
jako ohromný zvonek domek modrý, tamhle
jakoby se rozvila nádherná pivoňka, červená
chaloupka pod lesem. Jen tu a tam seběhl ně-
který s kopce dolů a uvelebil se jako hříbeček
u cesty.
To vše bylo nezvyklé pro Helenku, de-
setiletou holčičku, sedící upiatě a vzpřímeni
v poštovním voze.
Helenka vychodíla právě obecnou školu
a půjde na vyšší divčí.
Helenka
setileta
Krkonoše
13
article
tety.
Před odjezdem na hory uložila s tajným
nářkem panny do bedny na půdě s pevným
rozhodnutím, že již na ně nesáhne.
Je již slečna (od nového školního roku
bude se jí ve škole vykat) a slečna si nehraje.
ta se zabývá toliko ručními pracemi a čte-
ním. Proto vzala si na cestu usmolenou de-
čku, na níž koná své první vyšívací pokusy.
a pohádky. Zabývala se střídavě oběma celou
tu dobu, již ztrávila ve vagoně, vykukujíe
jen úkradkem z okna, sedíc při tom právě tal
upiatě a vzpřímeně, jako nyní v bryčce.
Pojednou zastavuje kočhsslézá s kozlíku
mručí cosi divnou němčinou (Helence se zdá
jakoby při řeči vyjížděl neustále na kopeček
a zase sjížděl), pomáhá si při vyjadřování po
suňky lopatovitých rukou, až konečně Helen
ka pochopí, že má slézt.
Vidí sice na stráni domeček, červený jak
muchomůrka, s bílými stuhami mezl trámy
ale ona by raději bydlela v té ověžičkované
vile, stojící o kus dále u cesty.
Ale teď běží kdosi dolů po široké stezce
a za ním valí se s křikem a pláčem, padajíc
každou chvíli nosem na zemí, děcko v růžové
bundě.
A ještě se cosi vyřítilo ze dveří a pádí
přes ležící a ukrutně řvoucí růžovou bundu.
čka
Helenka
14
article
Helenka padá do náručí tetě. Konečne
má zase u sebe někoho známého a mílého.
Střásá se sehe jako vrabčák dešťové krůpěje
všechnu tu hrůzu, již zakusila na dlouhé cestě
z Prahy do Roketnice, přestupujíc několi-
kráte. A na nádraží zažila takovou příhodu,
že nedlouho potom ještě třásla se strachem
a neodvažovala se otevřiti očí. Přilítl k ní
totiž velikánský chlap, zamručel cosi něme-
cky, chytil ji do náručí a vhodil po několika
skocích do žlutého poštovního vozu. Pak třísk
dvířky a popohnal koně. Kam ji pro Krista
veze?
A teta si ji vede za ruku, vyptávás
na maminku a Helenka povídá, povídá vyso-
kým hláskem, blažena, že se může vypoví-
dati po tak dlouhém mlčení, nejprve dobro-
volném (slečna nemluví kde s kým ve vlaku
a proto odpověděla na každou otázku, kam
jede, „raubířským“ pohledem), pak nuceném
neboť od Jilemnice jela se samými němčícím
kmotry. (Všichni měli zapáchající dýmky
ještě nemilosrdněji páchnoucí bedny syrečků.
Krist
Helenka
Praha
Roketnice
Jilemnice
15
article
Za řeči přicházejí k růžové bundě, která
si zatím sedla do trávy a rozmazává si umou-
něnými pěstmi slzy po tváři.
Zlutavý pes, „Čubaj“, sedí u ní a olizuje
jí druhou.
„Pěkně vítáš, Fandě, Helenku!“ domlou-
vá teta synovi, který škrundá již jen jak
uvzlykané prasátko.
„Fandě!“ křičí Helenka a kleká ke klu
kovi do trávy a objímá ho náruživě i se psem
A diví se, jak vyrostl, jak se změnil
pěkného kloučka, kdežto před rokem to by
ošklivý, hlavatý ranec masa, který buď seděí
nebo ležel a neustále brečel.
Helenka miluje malé děti a největším zá-
rmutkem jejího života dosud bylo, že nemaj
doma miminka. Všechna hodnost a všechen
cukr, jejž dává denně od pěti let za okno, by
přilákala čápa, byly bezvýsledny.
Za dva dny Helenka u tety zdomácní.
Uzavřela přátelství s Fandětem a „Čub
jem“, chodí po stráni, na pokraj lesa, k železi-
tému prameni pít vodu.
Neboť Helenka je drobná, bledá, s prů-
svitnými spánky, a potřebuje mnoho lesníh
vzduchu, mnoho mléka i mnoho té nedobré
vody, aby sesílila.
Ponenáhlu zapomíná na své „slečnov-
ství“, dečka se válí i s knihami kdesi v koutě
a honí se s Fandětem a „Čubajem“, kutálí se
s nimi po stráni, leze se psem po střeše, jež
na severní straně přiléhá těsně až k zemi.
A Helenka růžoví. Je všecka rozehrána
Všemu se směje.
Jde s Fandětem ráno pít železitou vodu
Jdou kousek silnicí, pak vysoko se šplhajíe
pěšinou, a až přejdou malý lesík — je takový
černý a páchne v něm vše vlhkem, budouz
chvilku u spustlých lázní.
Fandě chvíli cupe, povídá, směje se, al
v polovině pěšiny umdlévá a Helenka ho vle-
če jako štěně za sebou.
Helenka
Fandět
16
article
Jdou proti nim dřevaři. Jsou to ohromn
lidé, silní, ale zažloutlých tváří, s vysedlým
kostmi, a mají v nich hluboké rýhy. Helenke
se jich skoro bojí.
Helenka pobízí hošíka, který začíná krči
podezřele nos a rudnout v lesklém, vymydle-
ném obličeji:: „N'tak, Fandě!“ A všichni muž
odpovídají sborem: „N' tágl
Helenka se na chvíli zarazí. Ale pak
chápe. Muží považovali její „N'tak!“ za po
zdrav.
Něco tak směšného jí dosud nepotkalo
Umiňuje si, že to teď bude provádět častěji
Tropí si k smrti ráda z lidí šašky. A při po-
myšlení, jak jí budou strýcové a tetky děko-
vat za to, že s nimi provádí taškařiny, se
chichtá, vybíhá do trávy a kutálí se s kříkem
se stráně dolů.
Bůh ví, kam by se byla kulila, kdybyj
nebyl zarazil kvikavý nářek opuštěného Fan
děte. Vrátí se k němu, dá mu na usmířeno
pusu na knofličkovitý nos a putují dále.
Po několika krocích přijdou k šípkovému
keři. Kdosi za ním vyskočí a obrátiv se k He
lence, zasalutuje.
Helenku přímo oslepí lesk žlutých kno-
flíků a spony na pase.
Kadetl
Helenku zdraví prvně v životě kadet. T
je něco jiného než drobní gymnasisté, kteří j
doma uctívali smekáním klobouků.
Ale radostná pýcha se rozplývá ihned
rozmrzelosti.
Místo aby se chovala důstojně, lehounce
si vykračovala a schýlila se tu a tam ke trávě
po kvítku, řádíla jako hotová uličnice.
Helenka je celý den plna úvah. Hlavně
přemýšlí, jak by smazala špatný dojem, po-
tká-li zase kadeta zítra, a pak jak asi vypa-
dá, neboť pro samé knoflíky si ani nevšimla
je-li hezký či ne.
Ráno naléhá na tetu: „Teto, v kolik ho-
din jsem to šla včera ku prameni? — Teto
Mužit
bůh vědět
Kadetl Helenka zdravý
17
article
vyžehli mi stužky do vlasů! — Teto, mám
stejně vykasanou bluzu? — Teto, dnes si ne-
vezmu zástěru! — Teto, ten klobouk je celý
okousaný od Čubaje, vezmu si druhý, ano?
Po dlouhém shlížení se v zrcadle zavolá
Fandě a jdou. Čím více se blíží k šípkovému
keři, tím rychleji bije jí srdce. Cítí, jak rudne
Bude vypadat jako krocan!
Ale nad vším tím vítězí jediná otázka-
„Je tu?“
Právě tak jako včera vymrští se za šíp-
kem jako panáček kadet a zasalutuje.
Helenka pohne hlavičkou, ukáže tři před-
ní zuby, jak to vídala na slečnách a snaží se
neklinkat při chůzi koleny. Ba dovede v sobě
přemoci i touhu ohlédnouti se, zda se za n
dívá.
Všimla si, že má kadet modré oči a n
pravé ruce zlatý prstýnek.
Setkání opakují se denně.
Helenka již ví, že je větší alespoň o dvě
hlavy než ona, že je bílý a růžový, plavovlasý
se stezičkou nad spánkem.
Ale kadetovi nestačí již viděti Helenku
ráno.
Každé odpoledne jde pěšinou kol domku
v němž bydlí teta, nahoru do lesa.
Tak jako ráno kadet očekává Helenku
tak ona odpoledne očekává jeho.
Líbí se jí jeho blýskavá uniforma, impo-
nují jí hlazené rukavičky, jež má i v největším
horku navlečené.
Je-lí teta venku v zahrádce, srazí pod-
patky, zasalutuje. Teta vyptává se ho na
zdraví maminky, tlusté paní továrnice. Tu se
kadet opírá o plot, sundává čepici a utírá s
hedvábným červeným šátkem pot s čela. He-
lenka by chtěla přísahat, že je ten šátek na-
voněný.
Kadet mluví dobře česky a občas oslo
vuje i Helenku. Neříká jí jinak než „slečno“
Zve ji do vily na ovoce.
Helenka nemůže se mu ovšem ani z da-
leka vyrovnat, nemá ani hlazených rukavie
ani hedvábného, navoněného šátku. Proto vy-
hledává si místa, o nichž myslí, že v nich pěk
ně vypadá.
Helenka
He
18
article
Jednou uznala, že by velice pěkně vypa-
dala, kdyby si sedla na okraj „troku“,) zto-
peného napolo ve velkém, hustém keří hlohu
Do ruky vzala si Hálkovy Večerní písně
které vzala tetě z knihovny. Vyciťovala bez-
děčně, že slečna nemůže již čísti pohádek.
Nerozuměla příliš těm veršům. Zlákalaj
spíše červená, zlatě pruhovaná vazba.
Uvelebila se tedy před příchodem kade-
tovým na troku. Oblékla si námořnickou bí-
lou bundu, „matičku“, urovnala pěkně do vý-
střihu. Stužky na skráních seděly jako dva
velicí, nebesky modří motýli. Byla si jista, ž
jí to sluší.
Vždyť kadet byl jako ohromen. Zastavi
se u ní a teprve po dlouhé chvíli, kdy Helen-
ka zrůžověla jako hlohový kvítek, se jí ze-
ptal:
„Co to čtete, slečno Helenko?“
To, že řekl jí Helenko, a přízvuk, jímž to
řekl, ji pomátlo tak, že beze slova chtěla mu
podati knížku. Zakolísala se však nějak, po-
zbyla rovnováhy a vysoko vystříkla ledoví
voda, jíž byl trok naplněn víc jak do poloviny
Když se dostala z vody, celá zmáchaná
bylo jí do pláče studem i zimou.
Za ruku ji ještě držel kadet, celý vydě-
šený, z hlazených rukaviček kapala mu voda
jak ji tahal z troku.
„Natloukla jste si moc?“ ptal se plačtivě
a chtěl ji vésti k tetě.
Helenka se jen otočila a hup! — po scho
dech vpadla se smíchem k tetě do kuchyně.
„Teto, podívej se na hastrmánka! Budu
se v troku koupat. Když tí vlezu do vody, je
mi, jako bych byla celá ve zmrzlině, ale jak
vyskočím, je mi vlaho, jakoby na mne sví-
tilo májové sluníčkol
„Blázínku! Ale podruhé vlez do troku
bez šatů!“
Několik dní se schovávala před kadetem
Ku prameni chodila za šera, když šel strý
na procházku. Odpoledne, kdy jindy čekával.
na kadeta, seděla v pokoji. Ujišťovala tetu.
že se musí učit, že by všecko, všecinko za-
pomněla, a že by se musila na vyšší stydět.
Hálkův
Helen
Helenka
19
article
Ale nejednou za den si poplakala pod stře
chou na půdě, stěžujíc si „Čubajovi“.
Brzy však bylo zase dobře. Kteréhosi od-
poledne přišla paní továrníková k tetě na ná-
vštěvu. Karl jí prý nedá pokoje, tak se jde po-
dívat, není-li Helenka nemocna.
„Karl má Helenku tak rád,“ povídala
kroutila snědou hlavou, až jí velké diamanty
v uších zářily všemi barvami. „Říká pořád-
Mama, ta slečna Helenka se mi líbí, je jako
princesschen. Ale představ, že tuhle do-
stala závrať a padla do troku. A není ji ni-
kde vidět. Jdi se, prosím, podívat, nestůně-li.“
Ale teta se směje: „Pěkná princesschen
Darebačka, dítě horší než Fandě. Vlezla do
troku i v šatech, a teď se koupe každý den.
Jak tu ledovou vodu snese, bůh víl A hrozn
si libuje.
Helenka se v duchu durdí na tetu, ale jen
když může zase se ctí ven.
Poslouchá, jak teta s paní továrnicí se
umlouvají, jak budou posílat děti střídavě
k sobě, aby si spolu hrály.
Ze začátku je plachá, ale ponenáhlus
s kadetem přátelí.
Shánějí malé děti a hrají si s nimi: kolo
kolo, prstýnek, slepou bábu, zlatou bránu.
Kadet, Fandě a Helenka mluví česky
ostatní drobotina křičí německy, a je z toho
někdy taková mela, že si Helenka musí sed
nout, aby se vysmála.
Někdy stiskne jí kadet ruku, ale Helenk
ihned červená, odtahuje ji uraženě a stahuje
obočí.
Nemůže za to, že je taková netykavka
Nemůže se přemoci, i když jí domlouvá ka-
det, když jdou spolu ku prameni, zanechavše
rozjásané děti u šípku. Celou cestu lesíkem
má ruce zkříženy na prsou, jakoby se bála
aby se jí nedotkl někdo malíčku.
) Trok, dřevěná nádržka, do níž stéká pe
zlábku vedená voda se stráně.
Čubaj
Karl
Helenka
20
article
Najednou přišel od Helenčiny maminky
dopis, že ji čeká za tři dny domů. Že je již
doba zápisu.
Helenka ztrnula. Jak to uteklol Zapo-
mněla docela na touženou školu.
Nevzal jí někdo srdéčko do dlaně a ne-
zmáčkl je silou? Tak, právě tak ji zabolelo,
a hlava se jí svěsila.
Na večer před odjezdem seděla paní to-
várnice s tetou v zahrádce. Kadet s Helen-
kou našli si místečko na stráni nad zahrád-
kou. Seděl s nimi též „Čubaj“.
Poslouchali paní továrnici. Vypravovala
tetě o Karlovi. Jaký byl hezký, přítulný hošík.
Jak plakala, když se a ním musila loučiti.
když ho otec odváděl do Vídně do kadetky.
Když mu stříhala dlouhé plavé vlásky, jež
dosud nosil, myslila, že se jí srdce žalostí
utrhne.
Jak dlouho se nemohl v kadetce utěšití,
jak byly jeho dopisy plné stesku, nečitelné
pro slzy, rozmazavší písmo, jak si myslili, že
ho budou musit vzít domů.
„Vždycky se mi tak stýská po lidech.
které mám rád,“ povídal na to kadet Helence.
„Teď ovšem již plakat nebudu, ale bude
mi stejně smutno. Bude se vám také stýskat?
Kdybych byl v kadetce v Praze, navštěvoval
bych vás, ale takhle!“ povzdechl si.
A začal jí vyprávěti o velkých kadetech,
již dávají slečnám na památku své portepé a
dostávají za to od nich květiny, stužky, ru-
kavice.
Helenčin
Helenka
Zapa
Helen
Karel
Vídeň
Praha
21
article
„Byla byste hodná, Helenko, kdybyste
mi dala tuhle stužku, beztak budete mítv
Praze novou.
Helenka si servala stužku s vlasů. Ne-
mluvila, styděla se plakat.
Byla ráda, když je teta zavolala. Paní
továrnice se loučila. Políbila Helenku a řekla
Karlovi: „Polibte se s Helenkou! Měli jste
se tak rádi.“
Helenka nechtěla. Teta jí pobídla. Nasta-
víla rty a chtěla utéci, ale kadet utel
prvnější.
Časně ráno přihnal se zase pošťák. Snesla
se na ni kupa políbků A výjev příjezdu s
znovu opakoval.
Běžela za ní teta, ale uplakaná, a za ní
hnala se s křikem a nářkem neustále padající
růžová bunda, a přes ni skákal štěkající
„Čubaj“.
Teta ji usadila do vozu. Helenka ujišťo-
vala vzlykajíc, že bez Fanděte umře.
Vila svítila bílými spuštěnými žaluziemi.
Bylo tak časně!
Nový proud slz a strašná bolest u srdce.
Umře bez něho. — — —
Matinka byla plna radosti ze zdravého
vzezření Helenčina. Jen ta přílišná klidnost
se jí nelíbila. Ale za několik dní přišla do
školy, nové dojmy ji zaplavily — a neumřela
bez něho. Za půl roku zapomněla, že plakala
pro malého kadeta a skákala rozpustiles
ostatními holčičkami ve školním dvoře přes
šňůru.
Helenka
Karel
Helenčin
22
article
Šaman.9)
Šaman.9)
Sibiřská povídka. Napsal Egon von
Kapherr. Přel. Kivi
Lovec sklepával si sněhový poprašek se
šatů. Tak dlouhou jízdu dávno neprodělal —
bylo mu, jakoby mu byl někdo zpracoval lýtka
knutami. Již před třemi dny opustil Demjansk,
přívětivé městečko na Irtyši, zapřáhl oba ve-
sele štěkající laiki do provazu, protáhl ho skrz
nohy, upevnil vzadu na pásu — a svištěl —
hejsa — přes bíle svítící plochy a širokou dra-
hou lyžařů hluboce zasněženými lesy. První
noc odpočíval v chatrči u velkého jezera,
druhou letěl za měsíčního svitu Tajgou.
Je tu prý medvědí doupě — nedaleko ves-
nice, tak řekli mu ruští zálesáci. Ale starý
Ostjak, Semjonka, znal prý jediný místo, kde
je doupě.
Alexandr Osipov ví, co to znamená. Nebot
jen nerad prozradí domorodec úkryt ašniniky.
medvěda ...
Neboť lidé severu uctívají ašninika, jak
ho nazývají, „starého muže se srstí“. Je to
šejtan — duch ve zvířecí kůži — a běda tomu,
kdo ho urazil! Rusové ho ovšem zastřelí —
pravda. Ale jeho duch žije dále a vklouzne do
jiné kůže. A pomýšlí na krvavou pomstu...
Také starý Ostjak, Semjonka, šaman svého
kmene, to ví. Zná duchy tajgy, strašidla řek a
jezer. A bojí se „starého muže se srstí“ ...
Je tomu dvacet let, co stala se strašná
ona událost. Tenkráte vykopali mladí lidé jámy,
hluboké, hranaté díry, aby chytali na stopové
dráze soby a losy. A past přikryli klestema
kol dokola srovnali půdu a očistili od vyházená
země. A dlouhé ploty postavili v lese a jenu
jam dopřáli průchodu bezstarostně táhnoucí
zvěři. A jednoho rána vytáhli a nalezli v jámě
ačninika, pána lesa — nabodnutého na špičatý
Kapherr
Osipov
Rus
Osťak
Semjonka
Irtyš
23
article
A když se vrátilí domů s koží a masem,
tu se třásli starci. A pozvedli nářek a bědování
a zpívali smuteční písně. A přinesli smírnou
oběť mocnému mrtvému a modlili se k Tru-
movi a modlili se k Bolvanovi, světlodárci ...
Nadarmo. Krvavě pomstil se bůh. Přišel
opět v nové podobě — mnohem větší, mnohem
mocnější. A roztrhával krávy a pustošil ohrady
a loupil ryby ze sítí a sýpek. A když starý
Ostjak Mančim vytáhl se synem, by nakladl
na tetřevy na pláni oka, tu se pomstil — — —
Vyšel z lesa a uzřel lidi a klusal k nim.
„Zachraň se, chlapče“, volal stařec Mančím.
„Zachraň se — nebo nás sežere oba.“ — A
chlapec běžel jako na křídlech k jurtě. Ale
stařec čekal na svůj konec. Pomalu přicházel
kůl.
) Podáváme ukázku z knihy sibiřských a ru-
ských povídek „Scheitán“, jejíž autor náleží k ne-
četným Němcům, kteří pozorují ruský svět bez
předsudku a dovedou jej reprodukovati s pravým
uměleckým vkusem. — šaman je tolik jako čaro-
dějník, kněz starého hrubého náboženství pohan-
ského, kdysi velmi rozšířeného, kterého se dnes
přidržují toliko někteří kmenové sibiřští. Ostja-
kové. Osťáci, domorodci sibiřského severu, nále-
žející k uralské větvi plemene finského. ÚUcetfvají
medvěda jako Šejtana. t. j. boha a když je za-
bit, přinášejí mu smírné oběti
Osťak
Manči
Němec