8. března 1903.

Nedělní zábavná příloha „Národnich Listů

k čislu 6b.

Strana 9.

Proč básník Mazavka-Azúr porušil stanovy spolkové. Konečně tedy měla zvěděti nejširší veřej nost, jaké byly příčiny onoho tehdejšího taju- plného vření v literárním združení „Priapu“ „nejmladších z mladých“ čili — jak samí sebe nazývali — „bezuzdných“. Čekala dlouho, ve řejnóst, čekala celá tři léta. Arci můžeme říci, že čekala dosti trpělivě, skoro nevšímavě, a snad by to byla vydržela ještě déle. Ani jediný člen řečeného slibného združení nechápal, kterak to, že veřejnost samou dychtivosti nepraskne. Ale veřejnost je vždycky pouhým stádem „idiotůa kreténů“, jak se již dříve byl vyjádřil starešina „Priapu“, tehda devatenáctiletý abiturient Honan Azúr, kteréžto jméno ovšem nebylo pravým jeho jménem ani křestným, ani rodovým. Ale kterak by se bylo hodilo k nejmodernější poetické čin- nosti přednosty „Priapu“ neskonale prozaické jméno Kašpar Mazavka! A nebyla tato nevhod- nost jména jedinou příčinou, že Mazavka zapřel otce i matku svou. Byly i praktické důvody.

Neboť když Kašpar prvý rok v oktávě propadl když pan trídní spolu s vysvědčením poslal starostlivému otci jeho tři z básní Kašparových, jež byl nalezl v jeho učebnici, a když otec Ma- zavka tyto básně přečetl, vyjádřil se v nesmí- ném rozkacení, že svému jedinému mužskému potomku vytrhá uši, opováží-li se ještě jednou něco podobného napsati. Mladý Kašpar skoro se mohl domnívati, že hrozba je vážně miněna. neboť na zkoušku a na výstrahu podnikl ote na těle synově zatím jinou operaci, docela jinde než kde uši rostou, a to hanebným a surovým nástrojem, kterému se říká „žíla“. Nevzdělaný otec! Což pak rozuměl poesii! A popudila ho právě báseň, kterou Kašpar Mazavka pokládal za nejzdařilejší, kterou prý „prožil plným žárem studené, spoutané bytosti své“, jak se honosi druhům méně zkušeným: „Když ve varu klokotném zbouří se krev a zbudí se lev,

Dak járává noha mne unáší v dál a pal ledové výhně mne opájí v šíl — v klín prodejné ženy svou potápím leb, 6, hetéro, střebej, o, střebej, o, střebl Sluší poznamenati, že „šíl“ neznamenalo tu nikterak rybu candáta čili lupici, nýbrž bylo utvořeno mladým poetou ze slova šílenost, — Kašpar Mazavka tvořil si tak častěji potřebná slova jednoslabičná, kterých — bohužel — má čeština prc básníky tak málo. Ze stejné příčiny oklestil si rozkazovací způsob „střebej““, eoz poznamenávám, aby snad v některém čtenáři nevznikla domněnka, že na konci verše státi má střep. Bylo tedy třeba neprůhledného a řekněme ohnivzdorného štítu proti tyranii otcově — „Ho- nan Azúr' poskytoval veškeru bezpečnost. Přijmení brzy vynalezl; což je vznešenějšího, nedostižnějšího, jasnějšího, skvělejšího a poeti- čtějšího nad azur. A jméno křestné bylo jen ob- dobou jména jistého biblického hrdiny. Pseudonym byl, a tím taky byla uprávněna literární existence Mazavkova — pardon, Azů- rova. A krásné to jméno bylo taky příčinou, že byl zvolen za starostu řečeného združení, zdru- žení to, které pohrdalo starými tradicemi, zvyky. přežilými modlami a ještě mnohým jiným. Honan Azúr byl mužem, kterýž dovedl svoji družinu voditi na kolbiště. A proto tedy vzbudilo nemalé rozčilení, roz- hořčení a podnítilo konečně i revoltu proti za sloužilému náčelníku, když on sám první po- rušil neochvějný jeden paragraf spolkových sta- nov, ten totiž paragraf, že „všichni členové jsou povinni vydávati publikace své v nákladě 215 výtisků“. A hle, Honan Azúr vydal jednoho dne novou sbírku — již druhou — v nákladě pouhých 214 výtisků. Nemohlo býti pochyby, nebylo omylu. Stáloť na poslední, 27. stránce knihy Azůrovy: „Této sbírky poesií vydáno 214 číslovaných výtisků. — S vlastnoručním podpisem autoro- vým o deset haléřů více.

Hrozná, palčivá otázka „Proč?“ tkvěla ve všech očích, lpěla na rtech všech členů „Priapa“ U přítomnosti předsedy združení zavládalo dusné, pochmurné mlčení, ale kdykoli se sešli jen dva obyčejní členové, pokaždé vybuchlo z nich: „To je zrada našich zásad!“ To znamená otřesení našich idejí v samých základech!“ Vřelo to, hrozně to vřelo, a čím dále hustši mraky stahovaly se nad hlavou Azúrovou. A Bohem nadaný muž nie netušil. Konečně sopka vyvřela, vybuchla. Všech ostatních sedm členů usjednotilo se, že nulno svolati čestný soud, a když Honan Azůr jednoho dne, nic netuše, jako vždy, přišel do schůze „bezuzdných“, nesměl již zasednouti na čestné křeslo starešinské, ale byl posazen na lavici ob- žalovaných. O průběhu tohoto zajímavého, pa- mětihodného líčení vypravuje jeden z účastníků ve svých memoárech, jež vydal po dlouholetém literárním působení svěm, skoro po třech létech znechucen a znaven životem, „který mu otrávi mládí a nakapal jedu v mužství“, ve dvacátém a prvém roce věku svého, jak uvádí v předmluvě Objevilo se, že nešťastný autor „Červotoči vého ovoce“ neporušil paragraf spolkových sta nov z nějaké zpupnosti, z pohrdání řády a pra vídly, ale že k jednání svému byl donucen ne- odolatelným puzením, jak se vyjádřil. Schylovalo se ku prázdninám a nešťastný pěvec volné lásky měl se navrátiti pod rodinný krov, aby po dva měsíce volnosti pomáhal ote svému v zelinářské zahradě. A tu dolétla k ušín jeho hrozivá zvěst. Otec jeho zvěděl prý, že vy- dal tiskem nějaké básně, a pátrá prý po nich.

Posud prý neví, pod kterým z moderníel těch pseudonýmů se ukrývá syn jeho Kašpar Ma- zavka, ale požádal prý za pomoc místního knih- kupce, který se zaručil, že do čtyř neděl výtisk opatří. Kašpar Mazavka-Azůr nejedl, nepil, ne spal — pomyšlení na otcovu žílu zahánělo mu hlad i spánek. Neboť právě první jeho kniha ob- sahovala taky onu báseň, pro kterou mu nelid- ský otec slíbil, že mu uši vytrhá. Že to není mi- něno do slova, věděl Kašpar Mazavka, ale zna olce, že by se hojil jinak, jak říkáme, měl jisté poněti z občanského práva, kterak se věřitei „hojí na usedlostech“ — a na svou usedlost by Mazavka velmi choulostiv. Nestál o to, aby mu na ní kdokoli něco vtěloval. Dostačila mu již první otcova hypoteka.

V tom zoufalém rozpoložení připadl na my šlenku, aby svůj literární debut smazal, aby stopy svého slibného vystoupení na Parnas setřel zkrátka, aby knihu svoji „Červotočivé ovoce zničil. Nu, se 199 výtisky, které měl posud v ku fru svém, byla snadná pomoc. Spálil je, a kvar týrská si libovala, kterak při nich uvařila troj svačinu. Hůře bylo s ostatními 16 výtisky, roze- branými lačným obecenstvem. O některých vědé Mazavka-Azúr, odebrali je kolegové a literární přátelé z „Priapa“, taky za ně posud nie ne- dostal. I šel a taky jim je zas odebral. Několik výtisků nalezl již u antikvářů, rád je zaplatil Ale když spočítal vše, objevilo se, že spálil. zkonfiskoval a zničil celkem 214 výtisků. Kam se poděl dvoustýpatnáctý, nemohl se dopátrati Zdali snad již nezalétl do jeho otcovské obce, zdali snad potměšilý knihkupec za jidášský groš nedošantročil nezvěstný ten výtisk otci jeho, Bar toloměji Mazavkovi, jako korpus delikti? Na tuto otázku, která ho pálila jak roztavený kov, nikdo mu neodpovídal, a ve strašlivé ne- jistotě blížily se prázdniny, den, kdy vstoupí před otce svého.

„A proto, přátelé drazí, vydal jsem druh sbírky své výtisků jen dvě stě čtrnáct,“ zavíral obhajování své před čestným soudem. „Nemohu předvídati, co se stane, ale zkušenost mne po- učíla, že právě ten poslední výtisk může býti zrádcem mým — proto jsem o něj vytiskl méně.“ Taky obhájce Mazavkův, který mu byl ustanoven ex offo, kladl váhu na tuto polehčujíeí okolnost, ale porušení stanov bylo tak křiklavě, že Honan Azúr trestu ujíti nemohl. Nebyl sice vynesen rozsudek na vyloučení z „Priapa“, ale starostou nemohl na dále zůstati. Byl svržen s prestolu, na němž nesměl setrvati muž; kterýž nemohl býti dále ostatním členům zářivým vzo- rem a přikladem. Avšak afféra nezůstala bez oučinku taky na ostatní členy sdružení „bozuzdných“. Skoro všichni měli otce a skoro všichní otcové měl doma všeliké ruční nástroje mučící. A tak, jak- koli všichni členové trvali na nezrušitelnosti zá- sady, že i budoucně má každá jejich publiknce býti vydána v počtu 215 výtisků, přece všichni, jakmile se navrátili od „přelíčení“ s Mazavkou- Azúrem, spálili ze zásoby svých publikaci po jednom výtisku, i sám autor memoárů, z nichž tuto pamětihodnou historii vypisuji, o čemž autor s jistým přídechem humoru vypravuje.

Nocleh u cikánů. Od Popelky Bilianové. Je po ránu a u Stebéňků ve statku chume lenice: přišel posel z Hořátve od Kotevských že se mladé panímámě — dceři od Steběňků — narodil v noci klouček. Panímáma Steběňkovie je s rozumem vedl- meze: pro Krista Ježíše — vždyť to ještě ne čekala, až takhle za týden. — P'anenko Marial Slibila deeři peřinky, prádýlko i plenky — teď to má všecko ještě na hůře — mokré! Štěstí ještě, že ty sypečky neseprala — t by byla pěkná jícha! Panimáma sehnala obě děvečky; té starš kázala naepať peřím sypečky a sama s mlad- šinkou sušila plenky a prádýlko nad kamny. hned to válely i žehlily. Děvečka naepávala sypečky: co se peří do nich vešlo. Peřinky potom byly jako pumy na- dětě — rány kovářčiny — jakž by se do tako- vého kavalce dítě zabalilo! Panímáma s nářkem zas tahá peří z pečinek a už zase vidí, že mlad šinka válí plenky jen tak z lehika, halabala a div- že ji mandlikem nepřetáhla; plenky dle toho byly „živé“ a krabaté jako zmrzlá kopanice. Kázaln tudíž děvečce plenky válet a mladšince poopra vené sypečky uzašiti. Ale mladšinka uzašila sy pečky stchy, že by tudy mohli pulei prolizať — neřku-li peří. Panímáma zavázala si hlavu, roz bolenou od náhlé starosti a hubujíc sama pe řinky uzašívá. Tomeš — oráč, posel od Kotevských, se u kamen a „vejruje“ ženským do ruky a dě večka hned by ho něčím bacila. Konečně je všecko jakž takž popraven panímáma nandala to do nůše, povázala ji zá stěrou, Tomeš nůši navlékl na záda přes ko žich, nacpal si do kapes vdolků a vyštrachalse k domovu. Před vraty zavázal si ještě uši od be ranice pod bradou a hrabal se s nůší na zádeck jako pazderna na pout. U cestičky ze silnice k lesu Tomeš počk na panímámu, která jen se oblékne a hned zt ním si pospíši.

Zrovna zvonili ve vsi poledne, když paní- máma Stebéňkovic všecka říčná hnala se z Tomšem po silnici — ale kdež tomu byl již konec! Panímáma ani okem už ho nespatřila — kopa sršňů do bohdála! Teď tam bude civě u cestičky k lesu jako zmrzlý karhan — taky nemusí měřit kroky na tři čtvrti do míle, kdyz ví, že ona za ním jde. Pospichala dosť a dosť — ale hospodářstv nemůže jen tak náhodě na pokličku vsadit; če- ládka, co jí neporučí, neudělá. Panímáma hnala se po silnici jako utržen fešna — už aby jen dohnala Tomše. Nadejdou si lesem dobrou půl hodinku — jen aby se nespustil sníh — pro Matičku Božío Oblaka jsou jako březí plachta — jen se to po zemi vleče. Po jedné straně silnice byl na skále ve výši les, po druhé vinula se bystrá, dnes jako olověna řeka. Už jen aby byla panímáma tamhle za lo- mem, kde se les k silnici níži — tam už jistě uvídí Tomše. Dcera vdala se do Hořátve, dvě hodiny ce- sty od domova; v tuhle stranu panímáma Stebén- kovic nikdy nepřišla, neměla zde co dělat. Až co je dcera v Hořátvi, sla tudy lesem po cestičce usi dvakrát— jindy jela tam vozmo. — Panímáma přehnala se kolem lomu — tuhle už les k silnici se níží, je tu cesta ze silnice v les a — Tomeš nikde! — Bukáč nahnětený — kde je? — Toť, že se mu z pod beranice vylínalo, aby tu čekal! Kdo ví, kde už je mu konec — doškovému podvalul — Snad už je někde nad Hořátví a měděnec nie na to nemysli, ona že tu stojí pokraj lesa — hině- vala se panímáma, aby umlčela vlastně šuškající svědomí, proč se tak dlouho vypravovala. Co dělat? — Nie platno, musí s Pánem Bohem sama v les. Vždyť je to jen tak cípem — přejde to a je nad Hořátví. — Panímáma udělala tedy kříž a dala se pěšin kou do lesa.

No — ten Tomeš — jen ať se těší natu houbovou polévku, ce od panímámy dostane! — Panímáma jde lesem a svědomí počalo sejí proklubávať z kožíšku. — Co pořád Tomeš, bukáč, podval a měděne — ona je vinna. Naslibuje peřinek, prádýlka a plenek a ko- nec konců přijde dítě a prádýlko visí jako hastrman na hůře a plenky taky i peřinky, kde nic tu nic. Už jen na div, že to bylo ušité — škoda, že s tím teprv neletěla ke švadleně, když už Tomeš seděl u kamen! — Panimáma zle se nahněvala sama na sebe a v prsou měla ohníček. — Ona — stará máma — tolik dětí vychovala a dá si s prádýlkem na čas — jakoby děti přicházely na svět teprv na opověď. — Tak! tak! Zlatá bába je ona — zlatá — naslibuje tohc vňoučkovi a když vnouček tu, do spodničky snad ho zavinuly! — Panímáma Stebéňkovic žene se lesem, ohrnuté sukně přes ruku a najednou spustil se sníh, jako když selskou loktuš rozirhne. Za minutku byla panímáma jako sněhulák cestička pryč pod sněhem a setmělo se jako po žních v záhumení. Tak — teď je to pěkně! Les byl řídký, březový; březina je v zimě holá metla a sníh se po metlí dolů sype jako p nitích. Je amen s pěšinkou! — Panímámu zrosil horký pot a ona bezděky sepjala ruce. Kousek za březinou je černý les — paní- máma prve jej viděla, než počalo sněžit; teď ne- vidí na deset kroků — musí jíť jen tak po paměti. A panímáma šla a šla a černého lesa stále nedocházela. Panenko Maria — aby tak zbloudila!

Ale vždyť už musí být přece konec lesa — panímáma se pamatuje, že se lesem, tak říkajíe. v létě sotva ochladili a už byl konec a teď už tu chodí celou věčnost — do tmy. Pro Krista Boha věčného — zbloudila! — ano, už zbloudila: panímáma ne a ne si vzpo- menout na březinu lesem k Hořátvi. Ne, tam nebyla březina, jen černý les — jedle, samé jedle! — Panímámě drbaly se útroby do uzlíčků, noby měla promočené od sněhu, kterýž i do očí seji vál — tu konečně přišla v černý les. V lese už byla čirá tma; i sem bylo sněhu již naváto s korun tak, že všeliká stopa cestičky byla neznatelná. O panímámu pokoušela se mdloba: už vidí, že tu v lese zahyne — zahynouti musíl Panímáma hlasitě se modlila a k živému Bohu volala; zle je, zle a s panímámou amen. A tím všim je vinen Tomeš. Ale svědomí s důrazem ji klepalo na duši ne Tomeš — její liknavost. Kdyby byla měla všecko v pořádku, mohla být dopoledne u dcery Pozdé na věčnosti bycha honit — amen je s panímámou — amen! Panímáma opřela se o strom; tak, co ted? Najednou zaslechla podivnou změť hlasů — Rodičko Boží — lidé! Panímáma poslouchala jako zajíc — stáhla šátek s uší, aby lépe slyšela. A slyšela jasně hlasy lidské. Dušička sev ní rozperutila, ale hned zase splaskla: Panenk Maria — snad jsou to loupežnícil Ale nejsou — panimáma slyšela dětský plác a tak jí připadalo, že i ženské hlasy. A už letěla po zvucích. Už cítí čmoud z ohně — už vidí zář, jako když oheň loktuš přikryje a změť hlasů má zrovna pod rukou. Už ví, kolik udeřilo a útroby se jí drhaj zas do jiných uzlíků a do klubka se svíjejl cikání. Panímáma stojí o strom opřena a che- utéci, ale strom jakoby ji držel kofáním za nohy a korou za kazajku. Pojednou se panímámě zableskne světlo v očích a cikán tu před ní.

Cikán, nevida, dotekl se nějak panímámy a uskočil: „Kdo tu!“ křičel a panímáma už klečela na kolenou: „Pro lásku boží — smi lujte se!“ A kde se vzali, tu se vzali, kolem paní mámy cikánů byl roj a brebentění jako na před peklí. „No, tak — matko — co pak tentoc — vždyť my — nejsme přec žádní „raubíři“i, aby chom vám šli na hrdlo. — Zbloudila jste asi. viďte — no tak, jen pojďte mezi nás a ohřejte se, vždyť se vám nic nestane. Cestu nenajdele vy, ani my teď v noci, až ráno vyvedeme vás z lesa. „Vždyť my jsme také poctiví lidé,“ ho- vořil k uděšené panímámě starý cikán, zvedl eíp plachty u nějaké boudy a zval ji do vnitř. Otevřeným otvorem rychle vklouzali do boudy cikáni, velcí i malí i ženské a panímáma vlezla tam také, jakoby lezla na smrt. Už poroučela duši Pánu Bohu — cikán ji oberou a zabijou — to věděla zcela jistě.

Zatím cikáni ji nezabíjeli, ale nalezli do houní, stočili se v ně jako štěňata, jak byli šatech, jen jim ty černé, kudrnaté hlavy drobet koukaly. A přivalovali se k ohni brzo zády, brzo zas nohama a jeden mladý cikán seděl u ohně a opa- troval ho. Panímáma měla dušičku na stopičce, ruce v klíně sepjaté a modlitbu na rtech přetrhanou. Sedla si k ohni a nikdo se o ni nestaral. Mokré nohy přistrčila k teplu a úkradkem dívala se kolem sebe a čekala, brzo-li odněkud z t houně zablýskne nůž, aby konec učinil životu jejímu. Ale odnikud nezablýskl nůž, jen oheň stále hořel a mladý cikán jej opatroval. Panímáma poznala, že to není bouda, ale plátěný stan. Plachta byla ke kolíkům v zemi přivázána provazy a dosahovala až po samu zemi a pokud mezera nad zemí byla, přiházeno bylo ku plachtě mechu, země i lesní drti. Na- hoře v plachtě byl otvor, kudy unikal kouř. — Špatná ochrana proti zimě — plátěný stan byť i v něm stále oheň hořel. Ale teplo z ohně přec pomalu rozpařovalo sněhem zamáčené nohy

panimáminy a — panímáma únavou přemožena. usnula, sedíc, v kotouček schoulena. Spala dlouho, spala málo — kdož to vědě — ona ne, najednou probudil panímámu neho- rázný křik a láteření: „Krucilaudon —. tisic kulí do kožicha — zatracení rorejsi — ještě jste tu? Vždyť jsem vám řekl, že vás postřílím jako krtky, zastihnu-l vás tu ještě?“ — soptil rozhněvaný hlas před stanem a něčí ruka odhrnovala cíp plachty ke koliku přivázaný. Cikání vyskočili jako po elektrice — zas všecko dohromady a hnalo se to ku pozdvíže- nému cípu plachty — cikáňata hned byla na kolenou i cikánky a panímáma hrůzou všeck ztrnulá, vyjeveně dívá se na to, nechápajíc, co se děje. „I milostpantatínku, pane „fořt“ — poní ženě prosime, abyste nás tu ještě nechal — jen jedinký den — jen jedinkou noc — vždyť my tu nic neuděláme, zvěř nechytáme, oheň opa- trujeme jako oko v hlavě — milostpantatínku — poníženě prosíme a ručičku líbáme —“ ci káňata hnala se po ruce lesníkově, který stá před stanem v záři plapolajícího ohně, pokud nadzvednutým cipem ven sálala, jako omšený buk a hrozivě blýskal očima i lesklou hlavni pušky. Byl všecek zasněžen, i na vousech vise mu sníh. „Bodejť — nechytáme zvěř — tedy sna jen smrkové šišky — ne? A dáte pozor na ohei — najednou to chytí a vy, netopýři, uletíte, a já budu za vás odnášet — ne! — Ani muk — ráno ať jste pryč. „Milostpantatínku — pro Boha prosíme, pre všecky svaté — jen ještě jediný den — jedinou noc, ještě jsme ty vesnice kolem neobešli — „Bodejť — neobešli — ještě jim tam zbyla nějaká ta slepice v chlívku a peřina v komoře, že — „Milostpantatínku — my nekrademe — Bůh to slyší i Panenka Maria — jen tak, co nám dobří lidě dají —— kousek chleba, štipec mouky nějaký brambor — „A to ostatní si vezmete — však to známe.

— Tedy povídám vám — ale už naposled: jeden den vám ještě daruji, ale potom už ať jste pryč nebo přivedu četníky,“ povoloval lesní potulné havěti. „Zaplať Pán Bůh nastotisíckrát — milost- pantatínku,“ a cikánky hnaly se po ruce lesního. „Pryč, vy ještěřice — mám nabito — stan se neštěstí,“ odháněl lesní dotěrné cikánky Panímáma teď teprve se vzpamatovala a z hrdla, hrůzou zadrhnutého, vydralo se zoufale „Ježíš Maria — pane „fořt Znova zasvítila hlaveň pušky v otvoru plachty a lesníkova hlava objevila se tu. „Ani hnout — komu život je milý!“ hříma na cikány; „kdo tam!“ „Žena — zbloudilá žena — my jsme jí dal nocleh — zachránili jsme ji od smrti — Bůh čistou pravdu slyší,“ věrovali se cikáni. Panímáma hrůzou na nohy nemohla se po- staviti — cikáni jí tedy pomáhali, až vylezla ze stanu. „Osobo — kde jste se tu. vzala?“ „Zbloudila jsem — jdu do Hořátve k dce- ři,“ jektala zimou i úzkostí panímáma. „No to jste hodně daleko odtamtud — a ve Skornicích hnedle. Tak pojďte — vyvedu vás z lesa na silníci —“ pobízel lesník. Cikánky hrnuly se teď k panímámě s pros- bou o almužnu a panímáma zuby drkotajíc roz dala jim trochu stříbrňáků. „No, matko — děkujfe Pánu Bohu, že jste takhle vyvázla — ti by z vás byli vysoukali po- slední groš,“ pravil lesník. Panímáma mínila, ať by vysoukali, jen když by ji nezabili. Ale lesník ji poučil, že nebylo by cikánůn třeba ji zabíjeti — stačilo by ze šatů ji vysvlěeí a ona zemdlená by jisto jistě v lese zmrzla. Panímáma jen se křižovala a děkovala Bohu i panu lesnímu, že ji od jisté smrti vysvobodil.

Zmínila se také o tom, že ji Tomeš ušel nečekal na cestičee k lesu a pan lesní plácl si po torbě, až se panímáma polekala. Inu — bodejť: Tomeš asi poctivě čekal na pravé cestičce k lesu, ale panímáma zašla hned na cestičku první, a do Hořátve vede druhá. Tak to bylo a panímáma zašla do pásma lesů jež by ani za půl dne nepřešla. A bylo tomu opravdu tak: Tomeš čekalaž do sněhu u cestičky a když se sníh spustil, vráti se do vsi k Stebéňkovům a duši v nich přestraši zprávou, že panímáma ho nedošla. Pantáta všecek polekán hned se vypravi s Tomšem do Hořátve a panímáma kde nic tu nic a ouzkosti a strachu z toho u Kotevských pod pavezu. Ještě neuradili se co počíti, když pan lesní přivedl polomrtvou panímámu, kteráž za nic na světě nechtěla se ho pustit ani přede vsí. To bylo křižování, když panímáma vyprá- věla co a jak se jí přihodilo u cikánů v lese. Jen to ji nešlo na rozum, že se jich ten lesní nebojí a tak sám a sám si na ně vyjde. Panenko Maria — chlapi jako „raubiři“ — zle by se lesní poměl, kdyby se do něho dali. Ale pantáta výminkář mínil, že má lesní také asi strachu dost, ale služba je službaa on musí na ně. Četníky volat nelze vždyckya potom — když se oko přimhouří, cikáni si toho dovedou vážit a nedělají škodu v lese, aniž jemu násilí. V lese je jim v zimě přece líp než někde v rokli, kde nenajdou kusa dříví. I koni udělají z klestí budku — lesní to všecko dobře ví a proto si na ně troufá — musí. Je to psí život cikánů v zimě, ale cikán to vydrží, je tomu zvyklý od malička. Panímáma přikyvovala a co živa nezapo mene na svůj nocleh u cikánů.

Pařížské dojmy a skizzy. (Pařížské salony.) Pessimismus měho známého Pařížana, jenž mluvil pohřební řeč pařížskému salonu, nezdá se zcela oprávněným. Starý pařížský salon, místo nenucené a přijemné konversace, ješte žije — tam, kde žije stará francouzská spo lečnost, ta společnost, o které nemají ani tu šení, kteří Francii posuzují podle pikantních románů a frivolních vaudevillů. Je to svět zdán- livě nepřístupný a uzavřený, ctihodně elegantní a daleko ne tak fádní, jak byste si předsta- vovali. Rodinný život v tomto svělě bourgeosie obchodní a úřadnické, kam musíte zařaditi jisté kruhy universitní, vědecké a umělecké, vůbec společnost pracující, liší se valně o obrazu pařížských mravů, jak je malují Feydenu nebo Willy, Bisson nebo Francis de Croiselle. Tam najdete ještě postavy z repertoiru Au- gierova, bodrý humor Labichův a slečinky stylu Pailleronova. A polopanny Marcel Pré- vostovy, jak známo, nejsou pařížskou zvláštností a bylo by naivní, kdybychom my se stanoviska jakési pražské morálky těmto slečinkám chtěl určiti výhradní příslušnost do znemravnělé Pa- říže .

Zažil jsem roztomilý večer v takovém sa- lonu pařížské společnosti staré tradice, »vieux Rue Constantinople ... Tichá čtvrť zámož- ných. Dekorace bytu známá: vybraný a nená- padný vkus, mnoho starožitností a uměleckých předmětů. V jídelně staré obrazy a rouenské, limogské majoliky. V nevelkém saloně, v pra- vém pařížském měšťanském saloně na krbu ne- postradatelný nějaký bronz Cladionův, portrét domácí paní, podobizna hostitelova v uniformě důstojnické, rytina dle Roybeta, několik krajinek, mnoho květin, pár křesel a židlí, rozestavených v polokruhu atd. Piano ovšem nesmí scházet. Socha gallského válečníka s věnováním, připo- mínajícím nedávný proces před Haute coura medaille prince Orleanského dosti ostentativné naznačuje politické smýšlení domu. Srdečné ovzduší. Cítil jsem se obklopena milou sympatií, jež se projevovala i v tak za- bavných maličkostech jako nápis: »Vive la Bo- hěme!« na menu, ostatně pěknou kresbou zdo- beném a jež byla i jaksi slavnostně manifesto- vána připitkem hostitele, jenž patří mezi vyni- kající a populární advokáty pařížské. Ve společnosti byla silně zastoupena mlá- dež. Dvě mladé dámy, vlastně tři, neboť ho- stitelka, drobná, veselá Pařížanka, činila dojem skoro dívčí, ač se nám pochlubila s třiletým kloučkem a několikaměsíční slečinkou; dva ji- noši ze školy krásných umění, posluchač vo- jenské školy technické, známý, mladý malit krajinář a pak dva starší, dekorovaní pánové.

Po obědě a černé kávě, zatím co jsem musil jednomu z dekorovaných pánů vážně vysvět- lovat zeměpisnou polohu své vlasti a vyvrátiti jeho názor, v Paříži valně rozšířený, že Pešťa Praha nejsou dvě hlavní města českého státu v Uhrách, ale že jsou aspoň něco tak rozdil- ného jako Lissabon a Madrid, počala mládež zpívati, domácí paní sedla k pianu a hostitel uchopil housle ... Bylo to velmi veselé. Ze zdvořilosti neopomenula domácí paní zahráti kus z »Dalibora«, což by se málem minulou mne se žádoucím eífektem, kdybych nebyl vý- slovně upozorněn na hudbu slavného krajana. A skutečně příjemné překvapení připravili nám — vlastně mně, cizinei, nezvyklému salon- ním zábavám podobného rázu uměleckého — hostitel a jeho veselá choť zazpíváním chansony Botrelovy. Jako dva zpěváci z uměleckého ca- baretu přednesli manželé rozpustilé duetto bre- toňského chansoniera. Pak uchopil náš hostitel knihu Gabriela Vicaira a recitoval verše s ohném a vervou poety, kterou byste nehledali u advo- káta a politika. Pak dokonce zasedl i jeden z dekorovaných, ctihodných pánů k pianua počal zpívat: »C'est l'etoile d'amour, c'est l'é- toile de réve . . « Bylo to velmi veselé, půvabné a tak v pravd pařížské. jeu«.

Rue d'Assas... V sousedství zahrady Lu- xembourgu, Salon slavného historika a essayisty, člena francouzské akademie. Salon literární ... jeden z nejveselejších a nejvábnějších v Pařiži. Dříve nalezal se tento salon v přízemí postran- ního křídla paláce Luxembourgského, pod vyso- kým stropem se stukami barokními, monumen- tální zámecké dvéře, ohromný krb, palácový lustr. Nyní je umístěn v moderním domě, méně historicky a okázale, ale útulněji. Tento literární salon bude vděčně vzpomí- nán námi. Nejlepší pracovníci mladé generace, kteří obrátili svou činnost k české otázce, jako Chéradame a René Henry vyšli odlud povzbu- zeni jedním z největších a nejlepších muži Francie — Albertem Sorelem. Není zde místa pro karakterisování osoby a významu Sorelova, kdo chce poznati nejznamenitějšího současného historika francouzského a jednoho z nejskvě- lejších duchů naší doby, nechť sáhne po cenné knize Radičových překladů ze Sorela, vydaných v »Politické knihovně národní strany svobodo- myslné« u J. Ouy. Chci jen letmo zmíniti se o muži, kterého svrchovaně ctím, jenž patří mezi ty, kteří na mne učinili nejhlubší, imponujíeí dojem a o jeho krásném, jasném okolí rodinném.

Starý Sorel, mohutný Normand s orlím no- sem, s kníry husitského hejtmana, s očima vlid- nýma a hlasem neskonale sympatickým, obklo- puje se každou neděli večer mládeží literární vědeckou. Střed této společnosti tvoří sličné, roz- košné a duchaplné mladé dámy, paní Renonar- dová, žena mladého poety, dcera Sorelovaa choť Alberta Emila Sorela, nadějného drama- tika a kritika. Obě dámy v tomto světě umění, poesie a vědy representují hudbu a zpěv a to poněkud eklekticky. Kdysi jsem byl nadšen dramatickou ohni- vostí, s níž paní Renonardová zapěla jakousi vášnivou stránku z Berlioza. Minulé neděle pře- kvapily mne ztřeštěné tony cake walku, zazní- vající ze salonu. Tato excentrická hudba négerského tance, jež ostatné nadobro pobláznila Pařiž, mne přesvědělla hned, že salon Alberta Sorela je stále mladý a veselý jako dříve. Několik mladých literátů, mezi nimi Paul Acker, dva, tři žáci nebo sekretáři Sorelovi a romanopisec Masson Forestier, aulo »Svědomi advokátova« přeloženého též do če- Hřejívě, vesele, volně se cílíte v tomto saloně, kde není posy ani ceremonie. kde s štiny.