Ročník XXXXII.

V Praze, v neděli dne 8. března 1903.

Číslo 66.

Na ranní a odpol. listy předpláef ser v Praze v administrael sa saěske . . . . na čtvrt lela s dvojí čenáškou za měsí nitnt iata . . . : 7 K noh ve flialkáche na něske. rošton:

2 K n0on 3ke

na nevta . . . s dvojí zlsilkos

Dnešní číslo pro Prahu le o 20 stranácb.

Pohřeb dra. Frant. L. Riegra. Ježto zemřel celému českoslovanskému národu a všemu Slovanstvu, přišel také celý národ, celé Slovanstvo, Riegra pochovati do posvátné vyšehradské mohyly, uložiti jej k po- slednímu odpočinku po dlouhém životu, pře konávajícím i délkou i obsahem hranice a šíí životů lidských — k věčnosti, k nesmrtelnosti. K projevu svého smutku volil národ pro- středky co nejmohutnější, zcela mimořádné. volbou domu smutku, smuteční úpravou mě sta i ohromností pohřebního průvodu, tlu močníky, kteří jmenem jeho projevili city u katafalku, v Pantheonu prvního, vše bylo takové, jak se dá očekávati, když vděčný uznalý národ pochovává svého velkého muže. Bylo to opravdu zadunění kroku dějin, Vrchli- cký praví ve své znělce k úmrtí Riegrovu Náleží to k chvalným pověstem českého lidu. že dovede své velké syny okázale pochovávati.

Obrovská budova musea království če- ského nestačila návalu ani pozvaných hostí. vstupenkami opatřených, vzdor tomu, že byly všechny přístupné místnosti i se schodištěm přeplněny. Vlastní chambre ardente, smuteční síň lidu byla utvořena z Václavského náměstí, nad nímž černě zastřený portál mu- sejní stál jako castrum doloris, stan bolesti národa uprostřed dvou ohromných svěc, jež možno bylo spatřovati v kolosátních az k římsám domů se zdvihajících pylonech, s ře- ckými ohni svrchu. Největší pražské náměst je jako stvořeno k tomu, aby uvádělo ob- vyklý obraz o moři lidstva ve skutečnost a včerejší den Riegrova pohřbu viděl zase jednou toto živé noře ve vzdutí vln, zřídka bývalém. Nesčetné tisíce lidských hlav, tváří k museu obrácených, poskytovaly pozorovatel z rampy musejní úchvatný a dojemný pohled, jakožto manifestace piety k velikému mrtvému, kterýž pod musejní kopulí v kovovém, pro věky trvalém lůžku svém očekával posledn svou pouť Prahou, aby připojen byl k zemi kterou tak nesmírně, tak horoucně byl miloval Pod jásavými zvuky barev Hynaisových.

Ženiškových a Brožíkových fresek, od nichž tak divně jímavým kontrastem odráželo se černé lešení uprostřed bronzových soch. k nimž také brzy připojena bude i Riegrova, mezi mramorovými stěnami, vracejícími mat- ným svým leskem jenom namáhavě refle plamenů množství svěc. Sem sešli se všichni z nejpřednějšíchmužů národa, jimž na srdci těžce ležel odchod velikého kmeta z prostřed národa, jemuž náležel celý jeho život od prvního poznání povinnosti až do posledního dechu, aby se s nim naposled přišli rozlou- čiti. Jen věkem nejpokročilejší z nich mohli se nazývati ve vlastním slova smyslu jeho vrstevníky, velká většina representovala vůči době Riegrova květu generaci mladší. Mysle všech poutány byly však společnou výší povznesení citového; velikost okamžiku tlu- mila žal pod velebou okamžiků živě poci- ťovaný na všech hrudích přítomných. Byl to pohřeb šťastného, jakým sám se v poslední své vůli velebil, muže velikého věku, veliké práce a velikých úspěchů a takových zásluh o národ, že mezi nimi mizí i to nevystižení jediné . . . Za církevních obřadů, za zpěvů pohřeb ních písní a řečí, vyčerpávajících zásluhy velikého mrtvého o narod a tlumočících vděčnost jeho k nezapomenutelnému, druhdy pracovniku mezi všemi nejpřednějšímu, se- čteny byly i poslední okamžiky prodlent Riegrova mezi námi, rakev jeho zdvižena aby vezena byla řadami nesčetných tísíců

věrných Čechů, jichž nazděné valy vroubily celou cestu od katafalku až po samý hrob Těsně prostřed živých stěn, utvořených národa, prošel Rieger svou poslední pout Smutečni obřady a řeči v Pantheonu- Pod zlacenou kopulí musea po půl druh počali se scházeti smuteční hosté. Obraz Pan- theonu působil na přichozí tklivým dojmem Záře přečetných rozžatých svěc, shlížející se v mramoru stěn, čestná stráž Sokolů a akade- miků s obnaženými čepely, mohutný palmový háj, obklopující vysoko pozdviženou rakev, pů- sobily neobvykle ve dvoraně, kde vídali jsme doposud jen scházeli se společnost nauk a člen stvo Akademie věd a umění k valným sehůzím. První pohřeb z musea! Královská Praha opravdu postarala se způsobem nejdůstojnějším o poslední poctu mrtvému velikánu. Imposantní a nepře- pjatá smuteční úprava dvorany, jejíž mramor ovšem nedal se zastřiti tmavým rouchem, sou- středěna na seskupení kolem katafalku. Celou dvoranou táhl se černý koberec, tři okna, obrá cená v průčelí musea na Václavské náměst ztemněna rovněž v záhyby těžkých draperil se střibrným lemem. V hlavách rakve půlobloukem vytvořen háj jihozemské zeleně. Až pod oblouky galerie pnuly se vějířovité listy lalanií a vysokolistýcl dracén. Po stranách této zeleně ke vchodu do Pantheonu vybihala alej vavřínových štihlých stromků. Na vyvýšeném katafalku, propleteném ve své černi stříbrnou broderií, šířila vůni řada drobných květin, hyacintů, narcisů, konvalinek, alpských i našich violek, keřiků kapradí, orehi- dejí a různých cizích květů. Svíce rozestaveny po obou stranách rakve ve čtyřech řadách ve stříbrných svíenech, vesměs stejně vysoké silné. Řada posledních hořela ve stejné výši s víkem rakve, na němž spočíval prostý věne z vavřínových drobných listků.

Rakev kovová, tmavá, na hranách svýcl zdobena stříbrnými ornamenty a v rozich a po délných bocích ministurnimi figurami andělů Jediná mohutná svíce pamětní posunuta byla v popředí katafalku; dvé černé stuhy s ní splý- vající obepínaly znak šlechtický a pod ním nápi »JUDr. František Ladislav svob. pán Rieger.« Po stranách oznámení byly postaveny dva černě zastřené taburety, na nichž spočívaly sametové polštáře a řády zesnulého. Jakmile dovolen byl přístup v smuteční síň, počaly se plniti galerie damami, jež dostavily se ve smu- tečních toiletách Pantheon rychle oživoval hodnosty, uváděnými akademiky. Krátce po 2. hodiné přibyl nejvyšší maršálek kníže Jiři Lobkovic, starosta měst pražských dr. Vl. Srb, později ministr dr. Rezek, míslodržitel Karel hr. Goudenhove, rektoři dr. Hor- baczewski a Koula, děkanové, universitní professoři, říšští a zemšti poslanci, duchovní hodnostové, zástupcové městětí li okresní všech pražských předměstí i obel k nim přilehlých, deputace venkovských měst a okresů, šlechita a velkostatkáři, representanti úřadů zemských a státních, členové výboru komory advokátní, notářské, lékařské, obchiodni, depulace všech tří ozbrojených pražských sborů, osebnosti významné v životě společenském a politickém atd. Před půl třeti dostavili se nejbližší přibuzni zesnulého dr. Bohuš Rieger, prof. Albin Bráf, dr. Jan Palacký a řed. Červinka se svými rodi- nami; rázem o půl třeli vešla prostředními dveřmi řada šestnácti kněží v rochettách; za nimi ubiral se kardinál kůlže arcibiskup. Lev Skrbenský z Hříště s infuli a za ním opět řada kněží z pražských a předměstských far se svícemi. Kněži postavili se po obou stranách katafalku, kde zaujali místa i pedelové universitní. Jakmile poklonil se s kardinál před

rakví, zapěl »Hlahol« na galerii mohutný smu teční chorál »Zkamenělá schránka« od Bendla. Po závěrečných slovech úchvatného sboru »Tvů život dokonán«, zahájil kardinál smuteční obřady latinskou modlitbou. K porozumění elrkevním ceremoniím dlužno uvésti, že v Pantheonu vy konána pouze tak zvaná absoluce, kdežto počátek obřadů smutečních odbyt již před převezením, v bytě. Závěr »Salve« opětně vykonán až n hřbitově vyšehradském, takže vlastně obřady, jež při jiných pohrbech konají se najednou. rozděleny tentokráte na třikráte. Po posledn oraci vykropil kardinál rakev a hluboce se před ní ukloniv, opustil s průvodem kněži Pantheon. Když byl »Hlahol« zapěl »Po vršinách hrobů« za všeobecného ticha ujal se povýšeným, pro- cítěným hlasem slova starosta měst pražských

dr. Srb a pravil: „Drahý Riegře náš! Přišli jsme rozlouči se s Tebou a dát poslední pozdrav Tobě, svému čestnému měšťanu. Královská Praha lká nad rakví Tvou a hluboký smutek svírá srdce ve škerého občanstva. Tvůj duch, Tvé slovo, Tví síla vrátila Prahu českému lidu. Tvoje práce byla při novodobém rozvoji tohoto města — hlavy královstvi. Život Tvůj úzce spjat byl s osudy obee, kteréž Jsi byl věrným, oddaným přítelem rádcem a otčem. Miloval Jsi Prahu celou svou šlechetnou duší a Tvoje mysl vnímavá pro vše dobré a krásné do posledního vzdechu nepře- stala pečovati o blaho obecní. Několik málo dno tomu, co dlel Jsi mezi námi na staroměstské rad- nici při poradě o druhém českém divadle. Byle to poslední naše setkání. Už neuslyšíme ten teplý kovový zvuk Tvého hlasu, už nezazáří nám Tve hluboké, výrazné oko! Zavřelo se na věky! Pře- stalo bit to vroucí srdce české! Riegře, těžee zkoušený, jak národ Tvůj, orle, se srdcem holu- bičím, dřímej tiše! Duch Tvůj vznesl se k vý- šinám! O neopouštěj nás! Buď s námi věčně duchu Riegrův, hřímej po vlastech našich své.

„Nedejme se!“ Pomahej- Praze, pomahej národ vitězití“ Při řeči jeho paírno bylo hluboké pohnut ve tváři všech; dámy na galerií slzoly. Jako přítel a ctitel Riegrův za národní stranu promluvil dr. Mattuš takto: „IIlubokým zármutkem zastřena jest každá duše česká, že neúprosnou smrti vyrván byl nám Ten, jehož jsme si všichni, bez rozdílu, zvykl považovati za vzor vzácného českého muže Bylť nám vůdcem, rádcem, učitolem! Nabádaí nás ke konání vlastenckých povinností, ukazo val nám cesty ke vznešeným cílům a když n dráze k nim síly chtěly ochubovati, bylt to on jenž přesvědčujícím srdce jimajícím slovem do dával odvahy a nové sily. Hluboký zármutek jenž jímá každou duši českou, mísí se však s po city hrdosti a zadostiučinění, že ve svatyni na šich velkých mužů vkročil náš druh, jemuž tam uchystáno jedno z předních míst. Rieger zemřel však přes to žíli bude na věky! Vkročil v tento svět, když červánky národního probuzení sotv se šířily. V mladistvém zápalu chopil se buditel ské práce, v poměrech skutečně málo slibných a opouštěje tento svět radostně seznal, že vla stenecká práce, která ho předcházela i prová zela, nebyla marna a bohaté nesla ovoce. Ten jenž na počátku činnosti své svízelně sbíral sou- druhy pro drobnou práci, namnoze jen na poli společenském, po neutrehající činnosti 60leté, jako ctihodný kmet viděl kolem sebe národ orga- nisovaný, v plné síle, ve vyspělosti kulturní, poli- tické i hospodářské, národ sebevědomý, který ovšem co do počtu nestojí v první řadě národů evropských, ale vědom si jest důležitého svého kulturního postavení a poslání v této říši av srdci Evropy. Neskonale velké dílo provedl Rieger! — Ont převedl národ svůj z dob chmurně lhostej

nosti přes moře zmatků do doby velkých zápasů za nejdražší interessy lidské; a byť i jej nepři vedl ke konečnému eíli, ke kterému směfoval celou duší svou, on stoupal s ním od stupně ke stupní a zjednal mu platnost, slávu a vliv na osudy říše. Jen ten, kdo ve zlatém srdci svém choval národ český tak jako on! Jen ten, kde jako on od mládí svého až do posledního vzdechu všechno myšlení a cítění soustřeďoval ku povzne- sení svého lidu a zabezpečení jeho budoucnosti. kdo jen jako on ve všem konání svém, plné ne- zištnosti osobu svou podrobil velkému životnímu úkolu svému, mohl spoléhati na bezpodmínečnou důvěru, o kterou podepřen, konati mohl vůdč úkol na prospěch národa. Národním byl každou cévou svou! — Ale ideám světovým dal působit na sebe plnou měrou! Konservativním byl v nej- lepším toho slova smyslu, ale žádné oprávněné myšlénce pokrokové neuzavíral se, bojovný by bez únavy, ale každou chvíli ochoten, s protiv- níkem uzavříti čestný mír. Uvažujíce takto znamenité vlastnosti a vzác nou povahu předrahého vůdce svého a nepopíra telné výsledky jeho neúmorné činnosti musíme doznati, že nám národ náš poskytl málo mužů kteří by se jemu rovnali i proto loučíme se v tétc chvíli od toho velkého, drahého zesnulého, dáva jíce mu tuto záslužný hold nezměrné vděčnosti. která se v národě našem zdědí od pokolení ku pokolení. Rieger zemřel, však přes to bude žíti na věky!

Konečně ujal se slova za národní stranu svobodomyslnou říšský posl, dr. Josef Herold, jenž v hluboce procitěno řeči pravil: Národ český truchlí nad rakví muže, který více jak půlstoletí byl jeho politickým vůdcem myslitelem a nejslavnějším jeho zápasníkem. Anděl smrti mírným dotekem svým ztlumil po- slední životni silu velikého Čecha, jehož gigan- tická postava, jehož žhavé oko, jehož bystrý duch a jehož nevystižitelné kouzlo slova všem. kteří jej znali, nevymizí nikdy z paměti. Když po hrozných oněch ranách osudu, jimiž národ náš stížen byl až do úplného vysíleni, přirözená ener- gie vzbudila jej k novým zápasům životním. buditelé naši ve všech oborech práce duševní a osvětové mohli nalézti souvislosti s minulost a vzorů jiných. Jedině pro činnost veřejnou, po- litickou a zákonodárnou nebylo příkladu, nebylo spojitosti, nebylo ani uvědomění cílů, ani zna- lesti prostředků. Avšak ve chvili kritické, kdy národ český poznovu povolán byl k životu poli- tickému, genius národa nás neopustil. Z bohaté studnice dějin českých velký duch Palackého čerpal nezvratně základy pro budoucí politiku českou, geniální Havlíček s břitkým svým pérem neohroženě podjal se těžkého úkolu politické vý- chovy lidu českého a přízeň osudu v čelo činné politiky české postavila muže, jehož'tělesné po- zůstatky dnes doprovázíme ku poslednímu od- počinku.

Bylt Rieger mužem, který měl veškeré vlast- nosti, aby se nejen stal politickým vůdcem, nýbrž i typickým představitelem národa českého, jeho snad, jeho tužeb a jeho váhy i významu politi- ckého. Byl Rieger především Čechem. V něm spojeny byly všechny vlastnosti pravého Čechaá miloval svůj národ s horoucností vždy ohnivého svého temperamentu ne láskou slepou a neplod- nou, ale láskou činorodou, nadšenou a obětavou až do krajnosti. Snášelivý k nepříteli, shovívavý proti odpůrcům, věrný ke spojencům až do sebe- zapření, byl před živoucím vzorem českého vzdoru, kdykoliv násilím neb úskokem útočeno bylo na samé základy národní naší existence. Byl národním organisátorem. Široký rozhled jeho záhy jej poučil, že národu našemu nedo- stává se téměř všeho, co národ činí národem. Proto nemohl se Rieger jako šťastnější politikové jiných národů omeziti jen na činnost politickou. Zbudovati z rozptýlených článků pevně soustře- V erobném prodejir rauní číslo o sobě . . . . . za z ndpolední Fe álialkách na venkově- znnní čislo, . . . . . . . . . . . . 5h oopelední Inserá t platí se hotevé zapřel Přečplncení a inserty přijimá sdminí- strace v Marianské ulici č. 3. Tam nachlzejí se tež ro dakee třskárna a vzpedice „ Národnici Lista“ Rakopisy so nevraer

děnou společnost národní, opatřiti ji veškerými podmínkami společenské, hospodářské a kul- turní rovnosti s národy jinými, vyvýšit budovu národní organisace až k úplnému zakončení — bylo vůdčí myšlénkou neúnavné jeho práce, která korunována byla výsledky skvělými a nepo- píratelnými. Jméno Riegra však jako politika sloučeno jest s dějinami nového politického vzkří- šení českého národa nerozlučitelně; život jeho tvoři novodobou politickou historii našl. Práce politická jest prací těžkou a soudobá kritika od- měřuje její hodnotu jen ohlušujícími výsledky. Tím těžší však práce politická jest v národě, který zápasiti musí s tolikerými přirozenými pře- kážkami jako národ český. Od prvopočátku ve- deme oproti přesile vědomého neb navyklého bezpráví boj nerovný. V boji takovém nepojí se výsledky k sebe rozhodnějšímu útoku, v boji ta- kovém i dobyté výsledky zhroutí se ihned, jak- mile bezprávi nabude zase vědomí své přesily. V zápase takovém nestačí jen dobýti vítězství. nýbrž třeba míti i sílu: ovoce jeho zachovatia udržeti. Sily takové vzbuditi, pěstovati a rozmno- žovati, jest nejpřednějším úkolem politiky národa malého, těžce stíhaného. Politické dílo, Riegrem zahájené, proto není posud dokončeno, veškeré tužby jeho srdce nejsou dosud splněny, avšak to vědomí máme všichni, že Rieger to byl, který položil základy politiky české a který po půl sto- letí věnoval nejlepší své síly této politické práci.

Mělť Rieger veškeré skvělé duševní a tělesné víastnosti vůdce národa, teprve k novému živolu politickému se probouzejícího. Imposantním zje- vem svým vzbuzoval úctu i u největších od- půrců. Nadán neobyčejným talentem řečnickým. působil nevýslovným kouzlem na své posluchače. Dokonalý soulad způsobu řeči jeho s myšlénko- vým obsahem přesvědčoval o pravdivosti jeho slov a o mravní oprávněnosti jeho žalob. A i když ze stísněné duše české žár opravdového roz- hořčení pronikal z úst jeho, lahoda jeho hlasu a vroucnost jeho slova odzbrojovala jeho od- půrce. Politické řeči Riegrovy jsou tolikerými po- litickými skutky, v nich formulován program če- ský na zásadách jasných, v nich sebevědomí české síly, v nich zpevněna jest naděje českého vítězství. Veškeré snahy Riegrovy vedly k tomu, aby národu svému vydobyl samostatný život politický, aby mu zabezpečil politickou, národní i osvětovou neodvislost. Velkolepý zápas Riegrův s tuhou centralisací vídeňskou o uznání státního práva českého a o politickou i národní naši rovno- právnost s Němei, bude vždy jedním z nejskvělej- šich listů našich dějin. Jeho adresy deklarací i fundamentálky zůstanou pro všechny věky nej- význačnějším základem české politiky státo- právní. Jako politik byl mužem neobyčejné vy- trvalosti. Již blízek vítězství neochabnul, když pojednou ovoce dlouholeté práce viděl zmařené. S neobyčejnou pružnosti ducha neúnavně na- stoupil znova cestu politických zápasů. Nové po- měry vyžadovaly nové formy zápasu a Rieger prost vší umirněnosti, hledal též nové cesty k dosažení ideálu.

Jakkoli znal neobyčejný význam vlastní síly národa, již rozhojniti a upevňovati stále se snažil, prozíravý duch jeho poznal, že sympatie národů jiných, zejmena národů mocnějších, jsou důleži- tým reálním faktorem politickým, který získati, bylo pečlivou jeho prací. Vřelé slovanské jeho vědomí poutalo jej ke všem členům velké slo- vanské rodiny stejnou láskou upřímnou a nesobe- ckou a vychován v tradicích Kollára, Šafaříka Palackého, viděl ve Slovanstvu sílu a moc, která národu českému dodává možnosti, s úspěchem vésti nerovný boj s odpůrci svými o nejdražší statky národní. Mysl Riegrova, byť všestranně upoutána denní potřebou lidu českého, nicméně volně spěla výše a duch jeho jasně pohlížel do budoucnosti. Proto Rieger vždy provedl to, co provésti mohl, hned, připravoval však cesty k tomu, co provésti lze teprve za okolností ji-

FEUILLETON. V Praze, 7. března. 6—. (Kronika.) Na ulici rádi jste se ohlédli za »starým pánem«, kterého všecko tak uctivě pozdravovalo. Nesl svoji osmdesátku tak švarně. — Co pak on! říkali jste si. Všecky nás ještě přečká ! .. A měli jste takový pocit. Co jste přišl k vědomí nějakého života na veřejnosti, slýchali, čítali jste jeho jméno. Byla to taková kon- stanta života. Jako strom, jako věž, jako vrch na obzoru krajiny. Stafáže krajiny se mění, ale konstanta zůstává. Odmyslete si strom, věž, vrch a obzor je cizí. Co jste poprvé shlédli krajinu současného českého života, stál tu na svém místě. Kdykoli zrak se rozlétl určitým směrem, viděli jste postavu, slyšeli jste jméno. Český obzor nedal se bez něho myslet. Uvykli jste tomu zrakovému dojmu. A tak se zahnízdi ten lahodně ukolébávavý pocit. Je přece »něco stálého« v životě! Přece ! Aspoň obzor a ty velké předměty na něml Ale občas znenadání nadejde taková chvíl vyburcování. Kus obzoru se propadl. Neobstál Nic neobstojí. Žádná skutečnost! Jen klam. složka dojmů! nějaké zdání je život . . .

Kdo pak se pamatuje po desitkách let, kdy jako chlapec poprvé zaslechl jmeno znameni- tého muže! Ale jednou, v hodině německé počtiky a retoriky na našem vojenském ústavě. pan přednášející — Blauensteiner se jmenoval dobrý muž, Němec jako poleno — mluvě o vynikajíeích řečnících doby, najednou nazvedl trošinku hlas a povídá: — V Rakousku nejslavnějším řečníkem toho času je vůdce Čechů, doktor Rieger! . .- Snad při tom dobrý muž ani mnoho ne- myslil, ale vyřkl! veliké slovo pro nás několik napolo roztoužených drobných vlastenců v třídě. Zavlnění cilelně sensace letělo prostorem učebny Kamarádi se po nás ohliželi, pomrkávali na nás Cítili jsme nějaké dmutí v prsou. Bylo nám po třinácti, čirnácti letech. Pan Blauensteiner byi pro nás rozhodnou autoritou. Taková a po- dobná slova s podobných míst, s kathedry do- konce, nebyli jsme uvykli slýchat. Ani nás proto tuze nevyrušil ochlazující dodatek, který hned následoval jako na vysvětlenou: — Čechové maji jenom jednoho vynikajícíh učence — hlučné halló! zlomyslného posměchu letělo sálem na naši adresu — »und das ist den Geschichtschreiber Palakky« a jednoho znameni- tého řečníka. A to je doktor Rieger! Aber de ist der grösste in Oesterreich! . . . dokláda náš věštec pravdy a jistoly.

Stačilo nám takové uznání, třeba zabaleno ve vědomou či novědomou — spiše druhou — impertinenci. Pan Blauensteiner byl starší pán dobromyslný, měl už hezky soli a pepře na sypáno mezi vlasy. Covnám sděloval na sklonku let šedesátých byly jisté nějaké ozvuky legend z roku osmačtyřicátého. Ale postava Riegra, »českého vůdce a znamenitého řečníka«, obe- střena gloriolou uznání »tábora nepřátelskéhoe stanula nám teď určitěji na obzoru »našeho« českého světa, k němuž jsme vedle nejasných sympatií měli důsud jen poskrovnu a tak teninkých vztahů. Znali jsme podobiznu muže s krásnou tváří a s autografem energického hesla, věděli jsme, že je skladatelem »Kovářské«, jejíž bušivé rytmy tak se nám zamlouvaly. Přinesli jsme si ji z prázdnin do ústavu a srovnávali hrdě, kterak žádná z »oſlciálných« vojenských melodií našeho zpěvníku nemohla vykázati tak ráznou notu. Rieger byl naším ideálem, byl nám ztělesněním neznámých nějakých, neuvědomělých tužeb, jež jsme bezděky seskupovali kolem své »české myšlénky«. Nedali jsme si ho vzít. Jednou přinesl kamarád z venku posměšný kuplet na Čechy. Na dobírky, úsměšky, hádky a rvačky pro své české »cítění« byli jsme zvyklí. Tak hned nám něco neimponovalo v tom oboru. Také kamarádův kuplet selhal, ačkoliv byl peprný. Byl složen na melodi oblíbeně tehdy odrhovačky »der schöne Mayere a persifloval tehdejší projevy českého národního nadšení. Jedna sloka platila také Riegrovi, ironická, rozumi se. Jenom refrén utkvěl ještě v paměti: . . . das Auge voll Fene wie ein Tiger, Es ist, es ist, es ist der Doktor Rtieger

Kamarád myslel, že nás dopálí. Ale přepo- čell se. Nevěděli jsme dobře, oč jde, ale něco nám pravilo, stojí-li chlapik Němcům za to, aby si o něm dali na divadle zpívat písníčky třeba posměšně, že musí už na něm něco být. A léta míjela. A desítka let! Byli jsme už dávno venku ve světě, na volném vzduchu »samostatného« života, po němž v zajetí přísno vychovalelny jsme se tohik byli natoužili, měl jsme už svůj domnělý »rozhled« po jeho úko- lech a otázkách, byli pilnými čtenáři novin měli o všem dávno svoje »vlastní« názory. Ko nečně nadešla jednou chvíle, kdy jsme měli ideál svých mladých let poprvé také spatřit. Jaký okamžik! Ve Vídni, na sklonku let sedmdesátých. Svěží lupen naivného kdys idealismu byl už tro- šinku nahlodán červem zachycených pochyb pessimismu doby. Bylo už po nejprudších sráž- kách staro- a mladočeských. Měli jsme už »svoje názory« o politice autoritářské a mandarinské. Také naše společnosti a společnůstky po kavár- nách a restauracích residence byly se rozstoupily na tábory »mlado« a »staro« prudoe na sebe dotfrajíci, oprávněnost existence navzájem si po- pírající. Ale v dané chvili přece jen idea celku působila do dálky vlivem očišťujícím. A když politika »trpného odporu« doznala konce a jednoho dne noviny ohlašovaly »na zejtřek« dávno očekávaný »vpád Čechů« do residence. bylo citelné rozechvění ve všech vnitfnostech

dunajské metropole. »Schmerlingovo divadlo« z škotskou branou v ustanovený den bylo oble- ženo. Vědělo se, »úvodní české slovo«, velikou zahajovací řeč, bude mluvit Rieger ! Lože a ga- lerie byly nabity. Stáli jsme od rána na svém místě. Nešlo to ve služebním poměru bez zá- minky dost povážlivě »vyšvindlované«. Stará láska k ideálu nabyla zase vrchu a té o nějakou »smělost« vynalezavosti nebylo nikdy nouze. V řečníku české delegace poznali jsme svého symbolického lva, potřásajícího »hřivou národní nevole«. Mluvil o významu české kultury pro sídelní město, pověděl Vídeňákům, jak i to jejich »znamení pravdy«, ta stará svatoštěpánská věž je dilem českého vlastné stavitele. Mezi řečí dvě hodiny trvajíci, neustával hlomoz souhlasu. Lože i galerie byly většinou obsazeny Čechy Staro a Mlado tu chvíli podlehli kouzlu očištu jící »idey celku«. Pěkná chvíle

A zase minula desítka let a kulisy života všelijak se přesunuly. Jednou, už v Praze, zesnulý professor Jeřábek ohlásil čtení nového svého historického dramatu »Zášť«. V salonku byla přítomna malá společnost literátů, umění milovných dam pánů, domácích přátel. Středem společnosti byl »starý pán«, už sedmdesátník, ale jaký čiper na duchu! A jaký kritik! Vyposlechnouti za večen recitaci pětiaktového básnického díla velkého slohu, a nejen vyposlechnout, ale sledovat s pří- pravou k následující diskussi není zrovna žert. Je to těžší úkol nežli sledovat děje hotového představení na scéně. Předpokládá především čilou fantasii a bystrou paměť. A hostitel aulon byl kritický předčitatel, nepřál si jen planou po- chvalu a potlesk. Čekal pádnější doklady pozor- nosti, vymáhal důvody a rozbor. Po každém aktu byla přestávka a zahájena rozprava. »Starý pán« uváděl všecku společnost v obdiv, jak znamenitě uměl »poslouchat«. Žádný obrat jemného pásma děje, u volné jen obraznosti rozpřádaného, mu

neušel, rozeznával zřetelně postavy v řadě jed- najieích osob, jediným pouze hlasem předsta- vované, měřil povahy, vážil jich význam pro celek, dovolával se složení jejich nitra i zběž- ných obratů dialogu, podával podivuhodně jasné resumé dojmů. Měl vlastně stále slovo a zachrá- nil skvěle čest kritického večera. Přítomný areo- pag mladšich kritiků s nelíčeným obdivem sle- doval »pohostinský výstup« slaveného politikaa tribuna v eboru tak mimořádném. Jaký utéšený zjev »jasného starce«!« A zase leta míjela. Události se sblhalya zaměstnávaly mysl, veselé i truchlé, povznášející a zdrcující, bouře polilickě a úspěchy národní. Role přecházely z ruky do ruky, tváře a hlasy na jevišti života se střídaly, noví lidé se ují- mali slova, staří odstupovali a upadali v zapome- nutí. »Starý pán« byl pořád na svém místé. Tři desítky let minuly, od prvního shlédnut »obzoru«. Život celé generace uplynul, čtvrtá desítka nadcházela. Vídali jsme »starého pánat občas, potkávali jej v divadle, na ulici, za chvil representačních. Pozdravili jsme, ohlédli se po- každé a libovali si v duchu — Pořád ještě tu ! Pořád tu, tak vida ! . .. Zdálo se, že to tak musí být. Taková po- třeba bezpečnosti, stálosti něčeho vůkol, kde vše je tak prchavé, tak vratké . .. Předmět n obzoru ! Věkovitý, pevný, jistý. Něco, na čem s oddechem spočine zrak A najednou — odešel taky. Divný pocil Sediš u »svého okénka života«. Před ním ten obzor, tvůj, vlastní, jediný, se kterým jsi srostl. A na ném ta znamení, která jej ozna čují a tvoří jeho bytost a podobu. Zdá se vše tak skutečné, tak slálé! Strom, věž, vrch ... A najednou, obzor se láme ! Kus za kusem se propadá. Klesá, co se zdálo nejstálejšíml Mizí strom, věž, vrch . ..