1
masthead
27. dubna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 114.
3
masthead
Palisk vyhrazení
5
article
OBSAH,
Rossetti D. G.: Tří stíny.
Brjusov V.: Bilý kůš.
Krag J. P.: Jörgen Dam
Eliášová B. M.: Požár v Tokiu.
Lombrosová P.: Zahradní slavnost.
Rossetti
Bilá
Krag
Požár
Tokio
Jörgen Dam Eliášová B
6
article
Tři stíny.
Tři stíny.
Napsal Danie Gabricl Rossetli. Z angličtiny pře
ložil Julins Rajka.
Já vzhléd a zřel jeem oči t
ve stinu vlasů tvých.
jak poutnik znavený zří prond
ve stinu lesních tich;
a děl jsem: „Ach, mé srdce mdlé,
zde věčně meškol bých,
chtěl zpit se, do snů pohlesnout
v těch rájich přeslodkýchl-
Já vzhléd a zřel jsem srdce toe
ve stinu oči tných,
jah ryžař zlata zlato zři
ve stinu vodních pěni
a děl jsem: „Ceny nesmirn
té kterak ziskal bych,
je bez ml život miraziný
a nebe marný sen-
Já vzhlěd a zřel jeem lásku feou
ve slinu srdce plál.
jak o stinu moře potápěě
si perlu vyhlédai
a vzdychl jsem vši duži svou
„Ach, bože, milova
ty můžeš, věrná divko, le
je pro mně láska tv?
Gabricl
Julins
8
article
Napací Valerij Brjusov:) Přeložil Josel Pelíek
Napací Valerij Brjusov:) Přeložil Josel Pelíek
Vlice byla — jak bouře, Nestál dav ni choili,
jak Osud neodoratný by vždy mu v patáchi šel.
Hnaly se omnibusy, ceaby, automobily
a — nevyčerpatelný — tok lidský divě vřel.
Krouživé žtity reklam střídavým plály okem
od nebe, s výše strašné poschodi třicálých,
splývaly v hymnus hrdý s kol rachotem a skokem
výkřiky novinářů a bičů ostrý šolh.
Lily zář nelitostnou luny v zem přikované,
luny stoořené těmi, kdo vládnou nade větm.
Zář byla, hluh to onen, v němž — duch se mladýn
slane,
duch obyvatel města a dávno spitých jim.
Brjusov
Josel Pelíek
9
article
A náhle — v bouři onu, v ten pekel šepoí stály
v šat zemský přloděný zimničný hovor ten
odlišné, cízí zvuky se vryly, pronikaly,
hřmot vozů, křih a lomoz byl jimi přehlušen,
Pah v zatáčce se zjevil kýs jezdec ohnělici,
kůň letěl jen a stanul ve zracich s plamenem,
ohlasy, hřiky dosud — ve vzduchu tkoěly, chvici
leč okamžik ten — děs byl, a strach — vnik
v pohled všemí
List dlouký rozvinutý měl jezdec ve svě dlani,
u ohniným v něm pismem jen slovo stálo: Smt.
A zářioými pásy, jak niti skvostných thání
jas vzplanul nade městem, neúprosný a hrd.
A v děsu nevýslovném lid, tváře skrývoje si,
tu volal beze smyslu: „Ach, Bože, s námi budj-
— tu v dlažbu povalený se v jedné svijel smě
a zvlřata své hlavy ve zmatku tiskla v hrud.
Ze všech jen žena jedna, jež na trh přicházela
vem s krásou svoji — k oři se vrhla v nadšení
a plačie na kopyla mu ústa tiskla vřel
a ruce rozpinala k rozhořelému dni
Pak šilenec kýs ještě, jenž prchl z nemocnice,
v před skočil, rozdrásaný a mocně zněl mu hla
„Což, lidé, ruky Boží vy nepoznáte vice?
Na moři, hladem, mečem — čtortina zhyne vásl
Než nadšeni i hrůza dél chvile netrvaly,
nebylo zmateného v mih přišti davu zří:
Pohybu vlny nové se z blízkých ulic hnaly
a zaléoal vše zvyhlý a jasný denní spi.
A nikdo říci nemoh v té bouři rozžumělé,
zda přízrak byl to s výše či pouhý sen se zdál
z míst rozkoše jen žena, s řilenstvi znakem v čel.
muž jen za divem zašlým dlaň rozpinali v dal.
Vln lidských též však posléz je prudké valy sn
slov zbytečných jak řádky, jež každý zapomněl.
Hnaly se omnibusy, ceaby, aufomobil,
a — nevyčerpatelný — tok lidský divě vře.
10
title
Jörgen Dam.
Jörgen Dam
11
title
Nonsky napsaí Thonas P. K r ae
12
article
Na pamět jeho smrti přeložu Emll W al t e
Na pamět jeho smrti přeložu Emll W al t e
(Thomas Peter Krag je mrtev. — Zemře
14. března v Kristianii, raněn mrtvicí, když
se před tím léčil na prsní chorobu. — Jak mne
zarazila tato suchá novinářská zpráva. Krag.
kterého jsem vídával denně na Strögetu
Kodani. Krag mrtev? Čtyřiačtyřicet let mu
bylo a už mrtev? Snad si přál smrti více než
my se jí bojíme. Chodil vždycky sám jako
neženatý melancholik, svěšoval svou těžkou
a velkou hlavu, obrostlou hustými vlasy do
čela a bujnými vousy. Za nim a jeho silno
holí se střídaly typické široké šosy v pomalé
chůzi. A když jsem jako on seděl v téže ka-
várně na Strögetu, dojímal mne svým neurči-
tým zrakem, obráceným spíše do sebe než
ven. Smáti se jsem ho neviděl nikdy, ani snad
v jeho knihách. Byl Nor a vysoké severské
fjeldy mu přešly do krve se svou hrozivou
seriosností, zrcadlicí se v bezedném modru
divého moře. Takovým lidem neplyne život
tak rovně a bezstarostně, jako laciným nám.
Chodil vždycky sám, jakoby nenáviděl lidí.
A zatím se snad obíral rozhovory se svými
postavami, jimž vdechl nesmrtelnou duši. Byi
prý nedoslýchavý a jeho žena prý ho časně
opustila. Snad že proto vypadal tak passivně
) Valerij Brjnsov, kladený kritikem
Kornějem Čukovským nad Balmonta, vystoupil v po-
lovici let devadesátých. Podléhaje vlivu Verlaina
Mallarměa, pozdějí Verhaerena, a z ruských básní-
ků zejména vlivu poesie Puškinovy a Tutčevov
po desíti letech literární činnosti dospěl již ku poe-
sii plně vyhraněné, vznešené a vyrovnané, na ni
mnohému se učili mladší ruští básnici, na příkla
Aleksandr Blok, Andrej Bělyj i i. „Chef d'Oenvre
„Me eum esse“, „Urbi et orbi“, „Stephanos““ jso
jeho hlavní díla básnická.
Emll
Thomas Krag
Krag
Nora
Brjnsov
Čukovská
Balmont
Verlain Mallarmě
Verhaeren
Puškinův
Blok
Bělyj
Oenvre
Urbi
Stephanos
Kristiania
Kodaň
13
article
Ja chtěl v ledovém whisky uchlácholit Hiorečné
rozpory bez konců? —
T. Krag debutoval jako student sbírkou
povídek (Jon Gräfí, Ze starého mě-
sta, Lidé samotáři), ale teprve romá-
nové práce z polovice 90. let mu získaly jmé-
na (Měděný had Jdo češtiny přel.]. A d
Wilde, snad nejrázovítější jeho kniha, Ulí
Ran. Vdova, Černé lesy, největší ro-
mán o pastorské dceří Gunvor Kjel d atd. ).
Kromě posledního románu Frank Hjelm
vydal sbírku novel a fantastickou povídku
Mistr Magius. Ve svých románech podal
jednak řadu svérázných a poutavých žen-
ských profilů, jednak těžké a ponuré rodové
zagy a jednak lyrické obrazy náladové, k nimž
se připínají novely a povídky. Z nich
je také přeložen J ör gen D al m.
T Krag
Gräfí
Hjelm
d Wild
Ulit Rana
Gunvor Kjet d
14
article
Pozn. překl)
Toho léta, co jsem se setkal s Jörgenem
Damem, měly jeho vousy zvláštní barvu —
nemohu říci s určitostí, byly-li žluté či še-
divé. Byl jedním z těch plavých lidí, kteří še-
divějí zcela nenápadně. Ostatně vypadal vel-
mi bezvýznamně a byl hubený a ošumělý zá-
roveň. Ošumělý snad zvláště proto, že mu
téměř vždycky chyběly u kabátu knofliky
protože měl špatný zvyk, že nevěnoval po-
zornosti svým spodkům, takže by byly mnohdy
s něho spadly.
Přicházel velmi často ke mně a vykouří
si dýmku mého silného hollandského tabáku
Potrpěl si na ten tabák a tvrdil, že chutn
čajem, věc, ve které jsem s ním však nemohl
souhlasit. Vidím ho ještě, jak děkuje za sirku,
kterou jsem zapálil a podával mu: „Hm, dě-
kuji mnohokrát! Tisíceré díkyl Mohu si za-
pálit sám.“ A pak se podíval nedůvěřivě
vzhůru — jakoby se chtěl přesvědčit, je-li
moje úslužnost míněna vážně.
Třídni učitel Jörgen Dam byl z těch
úzkostlivých a zdvořilých lidí, o nichž lze
s dosti velkou jistotou říci, že se jim neved
dobře. Snad že ho zlobíli hoší ve škole
snad že to vůbec působilo na jeho chování.
Jisto je, že jeho přehnaná zdvořilost mne té-
měř zahanbovala (on byl přece starší a j
mladší). Vždycky říkal: „Smím se vás tázat
po vašem mínění?... Ano... Ovšem, že
ano... Zajisté že máte pravdu. Hím, mysli
jsem sice... že:.. že... Ale, jak řečeno, v
máte jistě pravdu.
Jörgen Dam
15
article
Bylo to smutné léto, jaké jsme měli toho
roku. Možná, že jinde svítilo slunce teple.
Ale zde u našeho přímořského městečka ho
nebylo skoro nikdy vidět. Den co den bylo
nebe šedivé a moře se lámalo před námi
těžkých vlnách.
Ale posléze konečně přišla řada jednoho
rána také na nás. Všechny mraky byly ty tam
a slunce viselo veliké a teplé prostřed nebe.
A nejpodivnější při tom bylo, že hřálo
tak silně, jak jen mohlo. Neboť ten den ná-
ležel vlastně už podletí; případal soumračné
straně roku. Avšak to ho neznetvořilo. Za-
lilo jej to pestrou nyvostí, jakou má vždyck
pozdní, umírající bytos.
16
article
„Ne, nikdo nezná svého bližního!... Pro-
miňte, je to banální poznámka; ale musímj
často opakovat. Jako nyní, když je řeč
mně! Jsem jist, že si myslíte, že jsem Jörgen
Dam, zcela prostě Jörgen Dam, třídní učitel
Pokládáte mě přímo za nějakou harmonii. My-
slíte, že má duše se cítí spokojena. Myslíte
že mám nejhorlivější zájem o to, aby něko-
lika žákům se dostalo řádného výkladu, kdy
byl Krištoí bavorský korunován, nebo kdy
nadešel tak důležitý rok pro lidské štěstí, kdy
Cicero měl řeč za básníka Archiu. A myslite
dále, že se obdivuji třídnímu primusovia
jemu nejbližšímu „čís. 2“ za jejich obratnost
v pamatování jmen z celého světa. Ach, vi-
díte, já sám, já sám jsem také byl dovedný.
já sám jsem tké byl primus: ale, bože můj.
jak málo dobra jsem však přece okusil ze
svého života! Ach, ne, jednomu ve třídě se
obdivuji, čertovu hochu, který má ve zvyku
číst pod lavicí a s nedovolenými glosami na
okraji... odvážný, hezký chlapec bez zájmu
o předměty, ale s řádnou dávkou „mutter-
witzu“, rozumite-li mi, co tím míním. Věři
byste tomu, že právě j á se tomu klukovi ob-
divuji... závidím mu... ano, snad ho i ne-
návidím. Ten líný troup se konec konců do-
stane ku předu, čeká jen, až se postaví tvář
v tvář skutečnému životu, použije toho,
mu přinese budoucnost. A dostane se mu zá-
roveň životního luxu, toho, čeho já jsem o
života nedostal. Dámy budou líbat jeho krásné
oči a probírat se jeho měkkými vlasy svými
bílými prsty .
Třídní učitel Jörgen Dam pojednou zčer-
venal a stal se nesmělý — nikdy toho ne-
napovídal tolik najednou a níkdy se nepro-
řekl.
Jörgen Dam
Krištoe
Cicero
17
article
Smál jsem se.
„Ha, ha, máte pravduj nikdo nezná svéh
bližního. Věru jsem si nemyslil, že jste něee
jiného než filolog.
„Filolog? Filolog? Co míníte tím důra-
zem, který kladete na slovo. Zdá se vám snad
že je mnoho podivných chlapíků mezi tín
druhem lidí; suší mužíčkové s tupýma očima
Ach, věřte mi, filologové jsou většinou hodn
lidé. Lidé, kteří rdousí ten či onen veliký sen
zatím co jdou nepovšímnuti svojí cestou. Po-
zorujte: Filologové mají co činiti s dějinam
všech dob. Mužům, pánům světa, knížatům
činu se učí vzdávat svůj obdiv. A pak litera-
turu různých časů, umění a kulturu vůbec
Horatiovy kypíci ódy, velkolepé „Amores
blaseovaného švíháka, milovníka královské
dcery Ovida... 6, věřte mi, mnohý tichý filo-
log, který připomíná žákům ctnost, měl jiste
mnohokrát chut vystoupit jako barbar, krá
ný, nahý barbar, který se díval na slunce
na hvězdy jako bratry ..
(Seděli jsme tehda — Jörgen Dam a já—
na malé verandě u domu. Slunce zapadlo
poslední oblak uschl na západě. Nikdo nás
nevyrušoval a on pokračoval, pomalu a s tlu
meným hlasen):
Horatiův
Ovid
Jörgen
18
article
„Na svých poutich dobami jsem zažil
mnohá zamilování, mnohá blouznění. Jednou
jsem si na dlouhou dobu zamiloval prudce
Nausikau; ji počítám za jednu ze svých šťast-
ných. Nausikaa, jakoby mně byla pokynula,
nikdy nebyla koketní, měla v sobě vůni fial-
ky a čerstvé prsti. Ale pak jsem měl jiná.
hlubší, více vyssávající, rudá blouznění. Julia,
Lukretia Borgia a Kleopatra — — Ha, ha,
teď se můžete smát! Neostýchejte se. — Tříd-
m učitel Jörgen Dam, ten pokorný muž, který
kouří lehký tabák, a královna Kleopatra, vlád-
kyně nad tolika vládci — — pěkná dvojice,
není-liž pravda? — Nu, budiž, když jsem s
zamiloval tyto kypicí dámy, byl jsem velmi
nešťastný, rozrytý, ubohý.“
„Ale, bůh vás uchovejí“ propukl jsem.
„to se vy filologové máte tak špatně
„Ne všichni, ale mnozí. Mám přítele, kte-
rý tu a tam zablouzní láskou k lordu Byro-
novi. A tu je velmi pyšný, jak si můžete my-
slit. Jiný si zamiloval Napoleona. Když je opilý
říká vždycky: „Cítím se v příbuzenství s te-
bou, veliký císaři, ty, jenž jsi seděl na pustém
ostrově jako orel s rozdrcenými křídly.“
„Ha, ha, ha, rozdrcenými křídly ?“ smá
jsem se.
Julio
Lukretius Borgia
Kleopatra
Jörgen Dam
Al
bůh
Napoleon
královna Kleopatra
19
article
„Ano, říká skutečně ,rozdrcenými' křídly
Ovšem že to všechno je nesmysl.“
„No, ano... upřímně řečeno,““ řekl jsen
po nějaké pause, „z něčeho takového, mysli
jsem, už každý vyšel na gymnasiu. Ach
všechno toto zvenčí, toto přiučené působí tal-
malátně na náš nervový systém. Nemohli by-
chom jednou konečně doufat, že něco v nás
samých je idcální? Ale, poslyšte, neblouzni
jste nikdy o nějakém živém člověku?... Po-
važte jen, že mílá Julia, zlatovlasá Lukretia
velmi žádostivá Kleopatra je prach a popeli
Nesetkal jste se nikdy s nikým, kdo... kd
způsobil, že jste přestal chodit tak daleko
nazpět do doby a především, že jste přestal
o tom všem snít.“
„Ach... nevím, co bych odpověděl. M
slím v podstatě, že udělám nejlépe, přidržím-
se historických, světodějných, ha, ha, hal“
Jörgen Dam se smál podivným smíchem
takže jsem se musil na něj podívat. Seděl té
chvile a díval se dolů, jakoby se styděl.
Julio
Jörgen Dam
20
article
„Nu... nemáte chuti mně to vypravo-
vat?“ tázal jsem se. „O, nikoli; je mi to zcel
pochopitelno. Vždyť lidé žijí rádi co nejděl
za staženými záclonami.“
„Ovšem... hm, máte pravdu! Každý mu í
mít právo žít, jak vy říkáte, za staženými zá-
clonami. Ale skutečně bych vám mohl něce
vyprávět, co byste třeba vyslechl se zájmem.
Věc má skutečně, mohu-li tak říci, psycholo-
gický zájem a vy se o psychologické věci za-
jisté interesujete... A mnohdy se člověk
zmocní touha, aby něco takového vyprávěl .
byť by to působilo bolesti... Budiž, před-
stavte si tedy, že jsem přede dvěma roky by
domácím učitelem v jedné rodině, jedné velm
zámožné rodině, která žila pro sebe a nená-
viděla svého okolí, venkovského kupce, okres-
ního a několik sedláků. Dva synové, ktere
jsem vyučoval, byli líní a nespolehliví, al
velmi domýšliví, velmi sebevědoml. Ano, cela
rodina měla při sobě něco sobělibého a sobe-
ckého, což působilo, že nebylo výlučně při-
jemno tam být. Avšak... co tomu řeknete-
že jsem si zuřivě zamiloval dceru. Směene
síce zamilování, ale hrozné. Udělalo mne tím
co jsem. Snad jste si všiml, že nemámo
sobě právě velikých myšlenek. Toto zamilo-
vání se dostavilo... mohu říci, na první po-
hled. Ach, to byl život! Oslnil mně oči! Jme-
novala se Ursula a měla dlouhé, jako len
žluté, trochu zvlněné vlasy, a z těch bledých
obličejů, které přece prozrazují životní sílu
a krev za bílou koží. Ano, ještě nyní, když
si na ni vzpomenu, naplní mne cele její před-
stava, a já, jako bych viděl před očima něco
neznámě krásného. Pokud jde o ni, byla ke
mně úplně laskava, nic jiného. Byla ráda po-
kládána za moderní. Dvakrát byla v Kodani.
Ursula
Kodaň
21
article
aby se pobavila, a mnoho mně o ní vypravo-
vala. Sám jsem se ovšem nedostal nikdy dál
než do našeho vlastního hlavního města. Jak
řečeno, nezpozoroval jsem nic, co by svědčilo.
že chovala o mně nějaký zájem, a proto snad
pochopíte, že když se stalo to, co nyní vy-
pravuji, musilo mě to překvapit a skoroi
poděsit
Roznemohla se. Chodila, nemluvíc ani
slova. Na konec musila ulehnout. Doktor, sta-
rý, poloslepý okresní lékař, stanovil mnohou
diagnosu, ale sotva asi pravou. Konečně
vstala a vypadala lepší; ale za týden upadla
jednoho rána náhle ve svou starou chorobu.
22
article
Velmi vážný návrat její nemoci. Týž večer s
ustanovilo, že hned příštího dne odjede do
hlavního města poradit se tam s některým
profesorem.
Pak nadešel onen „zázrak“, sublimní slo-
vo, vezme-li se v pravém smyslu.
Druhý den časně z rána jsem byl zbuzen,
ldyž mně služebná oznamovala, že si slečna
Ursula přeje se mnou mluvit. Naprosto jsem
toho nechápal, ale nicméně jsem se rychle
oblékl, našel jsem po paměti její dvéřea
vstoupil do polotemného pokoje. (Bylo to
říjnu, a nebylo víc než sedm hodin.) Tam le-
žela mladá dáma v loži s rukou nata-
ženou ke mně, jakoby na mně byla čekala
Byla krásná, 6, právě tehdy byla krásná
Tahy byly tak jemné, vyvstalé jedinou lehkou
linií stínu jako na starých obrazech. Přistou-
pil jsem k lůžku.
„Slečno Ursulo,“ pravil jsem, „chcete s
mnou mluvit?
„Řekněte mi!“ šeptala, „že jste mě mi-
loval.“
„Slečno Ursulo, co tím míníte?“
„Ano, miloval jste mě, miloval. Víděl
jsem to na vás.“
„Slečno Ursulo,“ řekl jsem s podivný
pocitem kolem srdce a klečel jsem u lůžka
„ano, ano, miloval jsem vás stále.
Podívala se s úsměvem před sebe.
„Ursulo,“ šeptal jsem, „jje to možno..
máte mě opravdu ráda?
Tu ovinula ruce kolem mne a přitiskl
mi hlavu ke svým prsům.
Ursula
23
article
„Ano,“ šeptala jakoby v extasi, „Milu
vás opravdu!... Tebe! Tebel... Líbej měl“.
Nu, budiž, není nic platno snažit se to
takhle vypřávět. Byl jsem zpitý, pološílený.
když jsem vycházel z jejího pokoje. A když
později odiížděla v kočáře... ah, naše oči se
navzájem hledaly: její úzkostlivé pronikaly
tak hluboce do mých. Ano, věru, dívala se
spíše za mnou než za rodiči.
Posílala domů psaní... svým rodičům
mně. Ale moje měly cizí nadpis, jakoby ne-
chtěla dát rodičům na jevo, že mně píše.
A nyní — ano, zkrátka, první psaní, která
jsem dostal, jednala o jejím samotářském ži-
votě, o smrti, s kterou jakoby se už byla
smířila. A pak o její lásce... milovala mě
skutečně, psala, skutečně, skutečněl stál
tam vždycky. Ujišťovala mě tím, vídíte.
Moje psaní, která jsem jí posílal, nebyla
ubezpečování, ale nikdy jsem tak nepsal. Bůh
ví, odkud jsem nabral slov; avšak psal jsem
bez nabubřelosti, bez cetek. Cítil jsem, jak
se ona slova chvěla.
Jörgen Dam ustal na okamžik ve vypra-
vování, jakoby přemýšlel.
Pak přišlo jaro, pokračoval, a jí se po-
lepšilo, skutečně polepšilo. Lékař psal jejím
rodičům a oznamoval, že všechno nebezpečí
pominulo. Mohla se vrátit domů na leto,
červnu, v červenci.
A tu byla psaní rodičům častější a mne
vzácnější. A těch několik dopisů, které při-
šly, vypravovaly o jejím jásotu, smrt ležel
daleko, daleko vzadu. Nyni spěla vstříc ži-
votu, životu a létu.
Netázala se mne, jak se mám.
Možná, že začínáte chápat, co jsem ja
tehda chápal.
Jörgen Dam
bůh vědět
24
article
Přijela domů a vypadala krásně jako ni-
kdy před tím. Nemohl jsem jí ani uvítat. Ni
koli, teď byla pro mě zase cizí, byla táž, jako
když jsem ji viděl poprvé... A to nebylo nic
divného. Pamatujete se přec, jak jsem ji víděl
naposled, nemocnou a zarmoucenou. A ona.
hm... ona mi případala, jakoby si věru mnoho
nepamatovala... Ano, snad si pamatovala
ale chtěla jistě vzbuzovat dojem, jakoby
nepamatovala.
Červen nerad vzpomíná na říjen.
No. Jednal jsem, jak jsem uznal za správ-
né... promluvil jsem s ní jednou večer. Od-
pověděla mi, upadla na okamžik jakoby zpět
v upomínky a nabyla výrazu, který jsem i
pamatoval od onoho podivného podzímníh
jitra. Ale pak jej se sebe setřásla.
„Bože,“ řekla, „tehdy jsem myslila, že
vás mám ráda. A přála jsem si, abyste mě mi-
loval. Byla jsem příliš mladá. Bála jsem se
umřít. ..
„Bála jste se umřít, aniž vás kdo byl mi-
loval.“
Podívala se překvapeně na mě.
„Ale nyní,“ pokračoval jsem, „nyní s
už nemusíte bát.
„Nikoli!“ propukla náhle, zatím co jey
oči zářily a její tahy ztuhly radostí. „Nikolí
nyní se už nemusím bát... Ach, jak je krásno
ujít všemu tomu temnu. Hul Nikdy, nikdy
bych nechtěla do něho nazpět, ač mně t
tehda nepřipadalo tak těžké.
„Budiž, slečno Ursulo... pomohl jsem
vám tedy v těžké chvíli... Snad že si tu
tam na mě vzpomenete.“
„Ach, vy jste byl tak dobrý! Tohle j
jistě ode mne ošklivé: že jsem taková, jako
jsem. Budete proto zarmoucen?
„Zarmoucen? ha, hal jak mám odpově
dět?... Zarmoucen!... No, vždyť vás do-
vedu pochopit. S bohem, slečno.
„S bohemi
Nepamatuji si příliš zevrubně tyto oka-
mžiky. Připadalo mi, jakoby mě bylo světlo
opustilo. V tom jsem se však sebral a pravi
zvolna:
„Pamatujte si, slečno Ursulo! Jestli ještě
jednou si budete chtít pomoci, pak užijte
této methody jen v nejkrajnější nouzi.“
Bož
Ursula
25
article
Nyní snad pochopíte, proč se vzdaluji
lidí, proč nedbám o svůj oděv a proč
nechám růsti své vousy, že vypadám jako
starý Mojžíš. Ohradil jsem se, chci míti
pokoj. Trpět den za dnem je zlé, a probouzet
se za nocí a nemoci spát pro myšlenky..
to je ještě horší.
Ne, nyní studuji ve svých volných hodi-
nách italštinu a novořečtinu a podníkám pro
změnu výlet s jedním kolegou nebo dvěma.
A ve škole vodím své hochy ... na několik
parasang)... rozlehlými pustinami Malé
Asic, kde člověk tu a tam pojí datli, které se
podobají jantaru a kde se napije palmového
vína, působícího bolení hlavy.
Ty velmi staré dny!... Rád si na ně
vzpomínám!... Jednou budou také naše dny
velmi staré. A my už zde nebudeme ... a ne-
budeme už trpět. A nikdo se nebude tázat po
naší radosti a po našem zármutku.
A brzy přijde podzimi Pak budu moe
chodit na své procházky do přírody, jež tiše
umírá. Je tak smrtelné těžkomyslně v pří-
rodě na podzim, a ona se nebojí přiznat svu
mohutný zármutek. Nechá zářit rudému slu-
ci v říjnu! Zdobí se žlutými listy. Nechá douti
divoké větry a černé mlhy odpočívat na ze-
mi! — — Věřte mi, vše je venku tak nachově
rudé, tak nachově rudél A všechno to, všech-
nu onu pestrou, divokou melancholii tisknu
ke svým prsům jako milenku...
Zůstal jsem s podívením sedět a dívat s
upřeně na třídního učitele Jörgena Dama. N
okamžik jakoby byl někdo jiný— kdo a co, nelz
tak snadno říci. Ale nak se zase vrátil; jeho
tahy byly ty staré a výraz rozvážný.
„Bůh uchovej,“ pravil, „skoro jsem se n
konec rozladil do mol. Nyní však je pozdě
brát svá slova nazpět... Anc, myslím, že je
skutečně pozdě.. Snad bychom mohli jít
dovnitř hned... Je už přes deset hodin.“
* Parazanga — staropersky, dělková míra
Pozn. překl.
Mojžíš
Jörgen Dam
bůh
26
article
434— 5 kilometnů.
27
article
Požár.
Požár.
Napssla B. M. Eli á k o vá.
V Tokiu, 28. února 1913.
V Tokiu je oheň velmi častým hostem
Shoří tu pravidelně do roka jistá část domů,
hlavně v zimě, kdy se svítí a topí. Jiskraa
hibači na slaměné tatami nebo na vato-
vanou podušku vypadnuvší, hořící svíčka, po-
stavená blízko papírového okna, neopatrně
odhozená zápalka, bývají průměrné příčiny
ohňů. Však často je to i žhářství. Někdy ze-
msty, někdy aby byla příležitost něco ukrást
až budou vynášeny balíky a košíky. Při kaž-
dém ohni bývá mnoho věcí ukradeno. Japon-
ské zákony trestají žhářství trestem smru
jako vraždu; leč málokdy bývá žhář polapen,
neboť ve spletivu úzkých a krátkých uliček,
mezi vysokými bambusovými ploty je dost
snadno uniknout.
Lidé už tu zvykli lehat večer s obavou,
že v noci probudí je poplašný signál a že tře-
bas do rána plameny stráví nejen jejich maje-
tek, ale i jejich životy. Zazní-li poplašný
signál jediným úderem, znamená to oheň kde-
si ve vzdáleném okresu. A může to být hodně
daleko, neboť Tokio je velmi rozlehlé: bydlit
tu tři miliony lidí v rodinných domcích, které
nejsou vžly těsně vedle sebe nastaveny a
mnoho prostoru zaujímají zahrady a zahrád-
ky, bez nichž je málokterý japonský domek.
Zároveň se signálem bývá po ulicích vy-
voláváno jméno hořícího okresu. Kdo tam má
přátele, vstane a chvátá na pomoc. Kdo tam
níkoho nezná, obrátí se v loží, představí si.
snad v duchu, jak to tam právě vypadá, a spí
Dvojí úder znamená oheň v sousedním
okresu. V tom případě ovšem nelze klidně
spát dále. Vítr nosi jiskry daleko a na japon-
ských domech je mnoho zápalného ma teriálu.
Tokio
Napsslo B
28
article
Jednotliví členové rodiny vědí hned, čeho se
chopit; úlohy byly dávno rozdány, nebot
oheň je vždy očekáván. Jeden si vezme na
starost nejmenší děti [dětí je zde v každém
domě plno), druhý domácí bůžky, pamětní
lístky zemřelých členů rodiny, na něž je vždy
pamatováno v první řadě, třetí zachraňuje
kimona, jiný ložní věci, nádobí atd. Nábytku
v japonských domech nemají, a všechny zmí-
něné drobné věci se dají snadno vynést,
není-lí oheň v patách.
Při pravidelných požárech, které má
Tokio průměrně vždy jednou za 10—14 dní,
shoří obyčejně 5, 10, až 40 domů. Leč ne-
dávný požár v okresu Kanda, kde náhodou
též bydlím v dřevěném japonském hotelu,
zničil celé 4000 domů. U nás bylo vše už
dávno vzhůru, když poplašný zvon třemí
údery oznamoval, že oheň je v naší části.
Byloť to brzo po půl noci, kdy mnozí ještě
k spánku neulehli. A kdo spal, vstal nyní
rychle, probuzen čilým ruchem, který zavládl
na chodbách. Tak se i mně dělo. Snad někdo
v rodině nebo někdo z hostí onemocněl, vy-
světlovala jsem si zprvu, nerozumějíc tolik
japonsky, abych pochytila smysl rychlé mlu-
vy. Leč ruch neustával, ale stával se živější
a hlasitější každou minutou. Slyším i hlasy
všech dětí; jdu se tedy podívat, co se děje.
Tokio
Kanda
29
article
Všichni pobíhají sem a tam, jakoby měli plné
ruce práce, děti se pletou mezi nimi. Malý
Jošíro Čan, zočiv mne, upozorňuje kde koho.
kdo se mihne kolem: „Erija San wakara nail
Erija San wakara nai!“ Leč nikdo toho ne-
dbá, každý běží po svém. Vysvětluje tedy
sám: „Kaži! Taksan, taksan hi!“ A v témž
okamžiku slyším s druhé strany přes chodbu
„Fire very near! Be ready to fleel“
Oheň na blízkul Připravte se k útěkul
Horečný shon a chvat kolem... Věru, že se
z toho člověku trochu hlava zatočí. První
mně přišel do rukou sešit, ve kterém jsem
právě před spaním cvičila irohu (japonské
písmo). Co ještě? Vedle zápisník. Strčím oba
do kapsy pláště; oblékám cosi páté přes de-
váté, a myslíc, že jsem „hotova“, jdu zase na
chodbu. Okenice byly zatím zotvírány; vichři-
ce skučí, rozhání po obloze temné mraky dý-
mu, protkané jiskrami, hořícími třískami,
rudá záře oblila pavlače — „Sančome“ — to
je už jen přes jeden blok od nás. V příšerném
osvětlení mihají se po pavlačích postavy s ba-
líky a košíky... Všude se spěšně skládá, balí,
vynáší... Ah, co by člověk nejdříve čekal,
toho tu není: nářku a pláče... I ty dvě nej-
menší děti, uvázané na zádech starších sou-
rozenců, mlčí a hledí s vážnou resignací do
neurčita.
Jošíro Čan
30
article
Jdu zase zpět do své jizby a rychle sklá-
dám, jak mi co do rukou přijde ... Několik
minut potom jsme všichni na ulici. Na pro-
tější stranu, na břeh příkopu, kterým je obe-
hnán mikadův palác, sneseny hromady krámů
ze všech okolních domů. Stojí tu již i davy
lidí. A zase všichni mlčí, zraky upřeny na
hrůzokrásné osvětlení, na tvářích výraz lho-
stejnosti. Na tvářích Japonců nelze nikdy
čísti, co se děje v jejich nitru; na těch je
vždy škraboška lhostejnosti, nebo sladký
úsměv, i když srdce žalem puká. S nejradost-
nějším úsměvem vám poví, že jim zemřel ně-
kdo blízký a drahý, nebo že jim vše shořelo,
a že teď nic nemají
Od spálenišť valí se proudy pohořelých,
skoro každý na zádech dítě nebo uzel, nebo
táhne dvoukolý vozík s balíky, truhličkami a
košíky. Vichřice sviští, mrazivě proniká až
do kostí a vrhá mezi nás husté kotouče dýmu,
velikými jiskrami profkané. Kouře k zalknutí—
a náš hotel a s ním celý blok Ičome tone
v rudé záplavě, z níž vyskakují žluté plameny
dlouhými jazyky: jako když dravec svoji obět
spolknout se chystá... Zvonění, klapání dře-
váků a v tom táhlé „Ničome“ — To už
je vedlejší blok.
Kdosi mne vzal za rukáv a táhne mne
pryč. Jdu s proudem, lhostejným a mlčícím,
zkřehlá a zmámená kouřem, a také lhostejně
a mlčky. Neptám se, kam jdeme. Zdá se mi,
že je to jedno, zůstat stát, nebo jít. Mraky
dýmu stále nad našimi hlavami, jiskry lítají
všude kolem, strašidelná zář za námi i před
námi. A vichr v tom řádí, jak strašně pohně-
vaný, a jakoby si byl umínil, že neustane,
dokud vše nezničí. Dnes shoří celél toto obrov-
dále.
Japonec