ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 10099dd0-8f0f-11dd-904b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 30 celkem · entity: person 54, place 7, work 4, org 3
1 masthead
27. dubna 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 114.
3 masthead
Palisk vyhrazení
4 masthead
Strana 19..
5 article
OBSAH, Rossetti D. G.: Tří stíny. Brjusov V.: Bilý kůš. Krag J. P.: Jörgen Dam Eliášová B. M.: Požár v Tokiu. Lombrosová P.: Zahradní slavnost.
Rossetti Bilá Krag Požár Tokio Jörgen Dam Eliášová B
6 article Tři stíny.
Tři stíny. Napsal Danie Gabricl Rossetli. Z angličtiny pře ložil Julins Rajka. Já vzhléd a zřel jeem oči t ve stinu vlasů tvých. jak poutnik znavený zří prond ve stinu lesních tich; a děl jsem: „Ach, mé srdce mdlé, zde věčně meškol bých, chtěl zpit se, do snů pohlesnout v těch rájich přeslodkýchl- Já vzhléd a zřel jsem srdce toe ve stinu oči tných, jah ryžař zlata zlato zři ve stinu vodních pěni a děl jsem: „Ceny nesmirn té kterak ziskal bych, je bez ml život miraziný a nebe marný sen- Já vzhlěd a zřel jeem lásku feou ve slinu srdce plál. jak o stinu moře potápěě si perlu vyhlédai a vzdychl jsem vši duži svou „Ach, bože, milova ty můžeš, věrná divko, le je pro mně láska tv?
Gabricl Julins
7 title
Bilý kůř.
Bilá
8 article Napací Valerij Brjusov:) Přeložil Josel Pelíek
Napací Valerij Brjusov:) Přeložil Josel Pelíek Vlice byla — jak bouře, Nestál dav ni choili, jak Osud neodoratný by vždy mu v patáchi šel. Hnaly se omnibusy, ceaby, automobily a — nevyčerpatelný — tok lidský divě vřel. Krouživé žtity reklam střídavým plály okem od nebe, s výše strašné poschodi třicálých, splývaly v hymnus hrdý s kol rachotem a skokem výkřiky novinářů a bičů ostrý šolh. Lily zář nelitostnou luny v zem přikované, luny stoořené těmi, kdo vládnou nade větm. Zář byla, hluh to onen, v němž — duch se mladýn slane, duch obyvatel města a dávno spitých jim.
Brjusov Josel Pelíek
9 article
A náhle — v bouři onu, v ten pekel šepoí stály v šat zemský přloděný zimničný hovor ten odlišné, cízí zvuky se vryly, pronikaly, hřmot vozů, křih a lomoz byl jimi přehlušen, Pah v zatáčce se zjevil kýs jezdec ohnělici, kůň letěl jen a stanul ve zracich s plamenem, ohlasy, hřiky dosud — ve vzduchu tkoěly, chvici leč okamžik ten — děs byl, a strach — vnik v pohled všemí List dlouký rozvinutý měl jezdec ve svě dlani, u ohniným v něm pismem jen slovo stálo: Smt. A zářioými pásy, jak niti skvostných thání jas vzplanul nade městem, neúprosný a hrd. A v děsu nevýslovném lid, tváře skrývoje si, tu volal beze smyslu: „Ach, Bože, s námi budj- — tu v dlažbu povalený se v jedné svijel smě a zvlřata své hlavy ve zmatku tiskla v hrud. Ze všech jen žena jedna, jež na trh přicházela vem s krásou svoji — k oři se vrhla v nadšení a plačie na kopyla mu ústa tiskla vřel a ruce rozpinala k rozhořelému dni Pak šilenec kýs ještě, jenž prchl z nemocnice, v před skočil, rozdrásaný a mocně zněl mu hla „Což, lidé, ruky Boží vy nepoznáte vice? Na moři, hladem, mečem — čtortina zhyne vásl Než nadšeni i hrůza dél chvile netrvaly, nebylo zmateného v mih přišti davu zří: Pohybu vlny nové se z blízkých ulic hnaly a zaléoal vše zvyhlý a jasný denní spi. A nikdo říci nemoh v té bouři rozžumělé, zda přízrak byl to s výše či pouhý sen se zdál z míst rozkoše jen žena, s řilenstvi znakem v čel. muž jen za divem zašlým dlaň rozpinali v dal. Vln lidských též však posléz je prudké valy sn slov zbytečných jak řádky, jež každý zapomněl. Hnaly se omnibusy, ceaby, aufomobil, a — nevyčerpatelný — tok lidský divě vře.
10 title
Jörgen Dam.
Jörgen Dam
11 title
Nonsky napsaí Thonas P. K r ae
12 article Na pamět jeho smrti přeložu Emll W al t e
Na pamět jeho smrti přeložu Emll W al t e (Thomas Peter Krag je mrtev. — Zemře 14. března v Kristianii, raněn mrtvicí, když se před tím léčil na prsní chorobu. — Jak mne zarazila tato suchá novinářská zpráva. Krag. kterého jsem vídával denně na Strögetu Kodani. Krag mrtev? Čtyřiačtyřicet let mu bylo a už mrtev? Snad si přál smrti více než my se jí bojíme. Chodil vždycky sám jako neženatý melancholik, svěšoval svou těžkou a velkou hlavu, obrostlou hustými vlasy do čela a bujnými vousy. Za nim a jeho silno holí se střídaly typické široké šosy v pomalé chůzi. A když jsem jako on seděl v téže ka- várně na Strögetu, dojímal mne svým neurči- tým zrakem, obráceným spíše do sebe než ven. Smáti se jsem ho neviděl nikdy, ani snad v jeho knihách. Byl Nor a vysoké severské fjeldy mu přešly do krve se svou hrozivou seriosností, zrcadlicí se v bezedném modru divého moře. Takovým lidem neplyne život tak rovně a bezstarostně, jako laciným nám. Chodil vždycky sám, jakoby nenáviděl lidí. A zatím se snad obíral rozhovory se svými postavami, jimž vdechl nesmrtelnou duši. Byi prý nedoslýchavý a jeho žena prý ho časně opustila. Snad že proto vypadal tak passivně ) Valerij Brjnsov, kladený kritikem Kornějem Čukovským nad Balmonta, vystoupil v po- lovici let devadesátých. Podléhaje vlivu Verlaina Mallarměa, pozdějí Verhaerena, a z ruských básní- ků zejména vlivu poesie Puškinovy a Tutčevov po desíti letech literární činnosti dospěl již ku poe- sii plně vyhraněné, vznešené a vyrovnané, na ni mnohému se učili mladší ruští básnici, na příkla Aleksandr Blok, Andrej Bělyj i i. „Chef d'Oenvre „Me eum esse“, „Urbi et orbi“, „Stephanos““ jso jeho hlavní díla básnická.
Emll Thomas Krag Krag Nora Brjnsov Čukovská Balmont Verlain Mallarmě Verhaeren Puškinův Blok Bělyj Oenvre Urbi Stephanos Kristiania Kodaň
13 article
Ja chtěl v ledovém whisky uchlácholit Hiorečné rozpory bez konců? — T. Krag debutoval jako student sbírkou povídek (Jon Gräfí, Ze starého mě- sta, Lidé samotáři), ale teprve romá- nové práce z polovice 90. let mu získaly jmé- na (Měděný had Jdo češtiny přel.]. A d Wilde, snad nejrázovítější jeho kniha, Ulí Ran. Vdova, Černé lesy, největší ro- mán o pastorské dceří Gunvor Kjel d atd. ). Kromě posledního románu Frank Hjelm vydal sbírku novel a fantastickou povídku Mistr Magius. Ve svých románech podal jednak řadu svérázných a poutavých žen- ských profilů, jednak těžké a ponuré rodové zagy a jednak lyrické obrazy náladové, k nimž se připínají novely a povídky. Z nich je také přeložen J ör gen D al m.
T Krag Gräfí Hjelm d Wild Ulit Rana Gunvor Kjet d
14 article
Pozn. překl) Toho léta, co jsem se setkal s Jörgenem Damem, měly jeho vousy zvláštní barvu — nemohu říci s určitostí, byly-li žluté či še- divé. Byl jedním z těch plavých lidí, kteří še- divějí zcela nenápadně. Ostatně vypadal vel- mi bezvýznamně a byl hubený a ošumělý zá- roveň. Ošumělý snad zvláště proto, že mu téměř vždycky chyběly u kabátu knofliky protože měl špatný zvyk, že nevěnoval po- zornosti svým spodkům, takže by byly mnohdy s něho spadly. Přicházel velmi často ke mně a vykouří si dýmku mého silného hollandského tabáku Potrpěl si na ten tabák a tvrdil, že chutn čajem, věc, ve které jsem s ním však nemohl souhlasit. Vidím ho ještě, jak děkuje za sirku, kterou jsem zapálil a podával mu: „Hm, dě- kuji mnohokrát! Tisíceré díkyl Mohu si za- pálit sám.“ A pak se podíval nedůvěřivě vzhůru — jakoby se chtěl přesvědčit, je-li moje úslužnost míněna vážně. Třídni učitel Jörgen Dam byl z těch úzkostlivých a zdvořilých lidí, o nichž lze s dosti velkou jistotou říci, že se jim neved dobře. Snad že ho zlobíli hoší ve škole snad že to vůbec působilo na jeho chování. Jisto je, že jeho přehnaná zdvořilost mne té- měř zahanbovala (on byl přece starší a j mladší). Vždycky říkal: „Smím se vás tázat po vašem mínění?... Ano... Ovšem, že ano... Zajisté že máte pravdu. Hím, mysli jsem sice... že:.. že... Ale, jak řečeno, v máte jistě pravdu.
Jörgen Dam
15 article
Bylo to smutné léto, jaké jsme měli toho roku. Možná, že jinde svítilo slunce teple. Ale zde u našeho přímořského městečka ho nebylo skoro nikdy vidět. Den co den bylo nebe šedivé a moře se lámalo před námi těžkých vlnách. Ale posléze konečně přišla řada jednoho rána také na nás. Všechny mraky byly ty tam a slunce viselo veliké a teplé prostřed nebe. A nejpodivnější při tom bylo, že hřálo tak silně, jak jen mohlo. Neboť ten den ná- ležel vlastně už podletí; případal soumračné straně roku. Avšak to ho neznetvořilo. Za- lilo jej to pestrou nyvostí, jakou má vždyck pozdní, umírající bytos.
16 article
„Ne, nikdo nezná svého bližního!... Pro- miňte, je to banální poznámka; ale musímj často opakovat. Jako nyní, když je řeč mně! Jsem jist, že si myslíte, že jsem Jörgen Dam, zcela prostě Jörgen Dam, třídní učitel Pokládáte mě přímo za nějakou harmonii. My- slíte, že má duše se cítí spokojena. Myslíte že mám nejhorlivější zájem o to, aby něko- lika žákům se dostalo řádného výkladu, kdy byl Krištoí bavorský korunován, nebo kdy nadešel tak důležitý rok pro lidské štěstí, kdy Cicero měl řeč za básníka Archiu. A myslite dále, že se obdivuji třídnímu primusovia jemu nejbližšímu „čís. 2“ za jejich obratnost v pamatování jmen z celého světa. Ach, vi- díte, já sám, já sám jsem také byl dovedný. já sám jsem tké byl primus: ale, bože můj. jak málo dobra jsem však přece okusil ze svého života! Ach, ne, jednomu ve třídě se obdivuji, čertovu hochu, který má ve zvyku číst pod lavicí a s nedovolenými glosami na okraji... odvážný, hezký chlapec bez zájmu o předměty, ale s řádnou dávkou „mutter- witzu“, rozumite-li mi, co tím míním. Věři byste tomu, že právě j á se tomu klukovi ob- divuji... závidím mu... ano, snad ho i ne- návidím. Ten líný troup se konec konců do- stane ku předu, čeká jen, až se postaví tvář v tvář skutečnému životu, použije toho, mu přinese budoucnost. A dostane se mu zá- roveň životního luxu, toho, čeho já jsem o života nedostal. Dámy budou líbat jeho krásné oči a probírat se jeho měkkými vlasy svými bílými prsty . Třídní učitel Jörgen Dam pojednou zčer- venal a stal se nesmělý — nikdy toho ne- napovídal tolik najednou a níkdy se nepro- řekl.
Jörgen Dam Krištoe Cicero
17 article
Smál jsem se. „Ha, ha, máte pravduj nikdo nezná svéh bližního. Věru jsem si nemyslil, že jste něee jiného než filolog. „Filolog? Filolog? Co míníte tím důra- zem, který kladete na slovo. Zdá se vám snad že je mnoho podivných chlapíků mezi tín druhem lidí; suší mužíčkové s tupýma očima Ach, věřte mi, filologové jsou většinou hodn lidé. Lidé, kteří rdousí ten či onen veliký sen zatím co jdou nepovšímnuti svojí cestou. Po- zorujte: Filologové mají co činiti s dějinam všech dob. Mužům, pánům světa, knížatům činu se učí vzdávat svůj obdiv. A pak litera- turu různých časů, umění a kulturu vůbec Horatiovy kypíci ódy, velkolepé „Amores blaseovaného švíháka, milovníka královské dcery Ovida... 6, věřte mi, mnohý tichý filo- log, který připomíná žákům ctnost, měl jiste mnohokrát chut vystoupit jako barbar, krá ný, nahý barbar, který se díval na slunce na hvězdy jako bratry .. (Seděli jsme tehda — Jörgen Dam a já— na malé verandě u domu. Slunce zapadlo poslední oblak uschl na západě. Nikdo nás nevyrušoval a on pokračoval, pomalu a s tlu meným hlasen):
Horatiův Ovid Jörgen
18 article
„Na svých poutich dobami jsem zažil mnohá zamilování, mnohá blouznění. Jednou jsem si na dlouhou dobu zamiloval prudce Nausikau; ji počítám za jednu ze svých šťast- ných. Nausikaa, jakoby mně byla pokynula, nikdy nebyla koketní, měla v sobě vůni fial- ky a čerstvé prsti. Ale pak jsem měl jiná. hlubší, více vyssávající, rudá blouznění. Julia, Lukretia Borgia a Kleopatra — — Ha, ha, teď se můžete smát! Neostýchejte se. — Tříd- m učitel Jörgen Dam, ten pokorný muž, který kouří lehký tabák, a královna Kleopatra, vlád- kyně nad tolika vládci — — pěkná dvojice, není-liž pravda? — Nu, budiž, když jsem s zamiloval tyto kypicí dámy, byl jsem velmi nešťastný, rozrytý, ubohý.“ „Ale, bůh vás uchovejí“ propukl jsem. „to se vy filologové máte tak špatně „Ne všichni, ale mnozí. Mám přítele, kte- rý tu a tam zablouzní láskou k lordu Byro- novi. A tu je velmi pyšný, jak si můžete my- slit. Jiný si zamiloval Napoleona. Když je opilý říká vždycky: „Cítím se v příbuzenství s te- bou, veliký císaři, ty, jenž jsi seděl na pustém ostrově jako orel s rozdrcenými křídly.“ „Ha, ha, ha, rozdrcenými křídly ?“ smá jsem se.
Julio Lukretius Borgia Kleopatra Jörgen Dam Al bůh Napoleon královna Kleopatra
19 article
„Ano, říká skutečně ,rozdrcenými' křídly Ovšem že to všechno je nesmysl.“ „No, ano... upřímně řečeno,““ řekl jsen po nějaké pause, „z něčeho takového, mysli jsem, už každý vyšel na gymnasiu. Ach všechno toto zvenčí, toto přiučené působí tal- malátně na náš nervový systém. Nemohli by- chom jednou konečně doufat, že něco v nás samých je idcální? Ale, poslyšte, neblouzni jste nikdy o nějakém živém člověku?... Po- važte jen, že mílá Julia, zlatovlasá Lukretia velmi žádostivá Kleopatra je prach a popeli Nesetkal jste se nikdy s nikým, kdo... kd způsobil, že jste přestal chodit tak daleko nazpět do doby a především, že jste přestal o tom všem snít.“ „Ach... nevím, co bych odpověděl. M slím v podstatě, že udělám nejlépe, přidržím- se historických, světodějných, ha, ha, hal“ Jörgen Dam se smál podivným smíchem takže jsem se musil na něj podívat. Seděl té chvile a díval se dolů, jakoby se styděl.
Julio Jörgen Dam
20 article
„Nu... nemáte chuti mně to vypravo- vat?“ tázal jsem se. „O, nikoli; je mi to zcel pochopitelno. Vždyť lidé žijí rádi co nejděl za staženými záclonami.“ „Ovšem... hm, máte pravdu! Každý mu í mít právo žít, jak vy říkáte, za staženými zá- clonami. Ale skutečně bych vám mohl něce vyprávět, co byste třeba vyslechl se zájmem. Věc má skutečně, mohu-li tak říci, psycholo- gický zájem a vy se o psychologické věci za- jisté interesujete... A mnohdy se člověk zmocní touha, aby něco takového vyprávěl . byť by to působilo bolesti... Budiž, před- stavte si tedy, že jsem přede dvěma roky by domácím učitelem v jedné rodině, jedné velm zámožné rodině, která žila pro sebe a nená- viděla svého okolí, venkovského kupce, okres- ního a několik sedláků. Dva synové, ktere jsem vyučoval, byli líní a nespolehliví, al velmi domýšliví, velmi sebevědoml. Ano, cela rodina měla při sobě něco sobělibého a sobe- ckého, což působilo, že nebylo výlučně při- jemno tam být. Avšak... co tomu řeknete- že jsem si zuřivě zamiloval dceru. Směene síce zamilování, ale hrozné. Udělalo mne tím co jsem. Snad jste si všiml, že nemámo sobě právě velikých myšlenek. Toto zamilo- vání se dostavilo... mohu říci, na první po- hled. Ach, to byl život! Oslnil mně oči! Jme- novala se Ursula a měla dlouhé, jako len žluté, trochu zvlněné vlasy, a z těch bledých obličejů, které přece prozrazují životní sílu a krev za bílou koží. Ano, ještě nyní, když si na ni vzpomenu, naplní mne cele její před- stava, a já, jako bych viděl před očima něco neznámě krásného. Pokud jde o ni, byla ke mně úplně laskava, nic jiného. Byla ráda po- kládána za moderní. Dvakrát byla v Kodani.
Ursula Kodaň
21 article
aby se pobavila, a mnoho mně o ní vypravo- vala. Sám jsem se ovšem nedostal nikdy dál než do našeho vlastního hlavního města. Jak řečeno, nezpozoroval jsem nic, co by svědčilo. že chovala o mně nějaký zájem, a proto snad pochopíte, že když se stalo to, co nyní vy- pravuji, musilo mě to překvapit a skoroi poděsit Roznemohla se. Chodila, nemluvíc ani slova. Na konec musila ulehnout. Doktor, sta- rý, poloslepý okresní lékař, stanovil mnohou diagnosu, ale sotva asi pravou. Konečně vstala a vypadala lepší; ale za týden upadla jednoho rána náhle ve svou starou chorobu.
22 article
Velmi vážný návrat její nemoci. Týž večer s ustanovilo, že hned příštího dne odjede do hlavního města poradit se tam s některým profesorem. Pak nadešel onen „zázrak“, sublimní slo- vo, vezme-li se v pravém smyslu. Druhý den časně z rána jsem byl zbuzen, ldyž mně služebná oznamovala, že si slečna Ursula přeje se mnou mluvit. Naprosto jsem toho nechápal, ale nicméně jsem se rychle oblékl, našel jsem po paměti její dvéřea vstoupil do polotemného pokoje. (Bylo to říjnu, a nebylo víc než sedm hodin.) Tam le- žela mladá dáma v loži s rukou nata- ženou ke mně, jakoby na mně byla čekala Byla krásná, 6, právě tehdy byla krásná Tahy byly tak jemné, vyvstalé jedinou lehkou linií stínu jako na starých obrazech. Přistou- pil jsem k lůžku. „Slečno Ursulo,“ pravil jsem, „chcete s mnou mluvit? „Řekněte mi!“ šeptala, „že jste mě mi- loval.“ „Slečno Ursulo, co tím míníte?“ „Ano, miloval jste mě, miloval. Víděl jsem to na vás.“ „Slečno Ursulo,“ řekl jsem s podivný pocitem kolem srdce a klečel jsem u lůžka „ano, ano, miloval jsem vás stále. Podívala se s úsměvem před sebe. „Ursulo,“ šeptal jsem, „jje to možno.. máte mě opravdu ráda? Tu ovinula ruce kolem mne a přitiskl mi hlavu ke svým prsům.
Ursula
23 article
„Ano,“ šeptala jakoby v extasi, „Milu vás opravdu!... Tebe! Tebel... Líbej měl“. Nu, budiž, není nic platno snažit se to takhle vypřávět. Byl jsem zpitý, pološílený. když jsem vycházel z jejího pokoje. A když později odiížděla v kočáře... ah, naše oči se navzájem hledaly: její úzkostlivé pronikaly tak hluboce do mých. Ano, věru, dívala se spíše za mnou než za rodiči. Posílala domů psaní... svým rodičům mně. Ale moje měly cizí nadpis, jakoby ne- chtěla dát rodičům na jevo, že mně píše. A nyní — ano, zkrátka, první psaní, která jsem dostal, jednala o jejím samotářském ži- votě, o smrti, s kterou jakoby se už byla smířila. A pak o její lásce... milovala mě skutečně, psala, skutečně, skutečněl stál tam vždycky. Ujišťovala mě tím, vídíte. Moje psaní, která jsem jí posílal, nebyla ubezpečování, ale nikdy jsem tak nepsal. Bůh ví, odkud jsem nabral slov; avšak psal jsem bez nabubřelosti, bez cetek. Cítil jsem, jak se ona slova chvěla. Jörgen Dam ustal na okamžik ve vypra- vování, jakoby přemýšlel. Pak přišlo jaro, pokračoval, a jí se po- lepšilo, skutečně polepšilo. Lékař psal jejím rodičům a oznamoval, že všechno nebezpečí pominulo. Mohla se vrátit domů na leto, červnu, v červenci. A tu byla psaní rodičům častější a mne vzácnější. A těch několik dopisů, které při- šly, vypravovaly o jejím jásotu, smrt ležel daleko, daleko vzadu. Nyni spěla vstříc ži- votu, životu a létu. Netázala se mne, jak se mám. Možná, že začínáte chápat, co jsem ja tehda chápal.
Jörgen Dam bůh vědět
24 article
Přijela domů a vypadala krásně jako ni- kdy před tím. Nemohl jsem jí ani uvítat. Ni koli, teď byla pro mě zase cizí, byla táž, jako když jsem ji viděl poprvé... A to nebylo nic divného. Pamatujete se přec, jak jsem ji víděl naposled, nemocnou a zarmoucenou. A ona. hm... ona mi případala, jakoby si věru mnoho nepamatovala... Ano, snad si pamatovala ale chtěla jistě vzbuzovat dojem, jakoby nepamatovala. Červen nerad vzpomíná na říjen. No. Jednal jsem, jak jsem uznal za správ- né... promluvil jsem s ní jednou večer. Od- pověděla mi, upadla na okamžik jakoby zpět v upomínky a nabyla výrazu, který jsem i pamatoval od onoho podivného podzímníh jitra. Ale pak jej se sebe setřásla. „Bože,“ řekla, „tehdy jsem myslila, že vás mám ráda. A přála jsem si, abyste mě mi- loval. Byla jsem příliš mladá. Bála jsem se umřít. .. „Bála jste se umřít, aniž vás kdo byl mi- loval.“ Podívala se překvapeně na mě. „Ale nyní,“ pokračoval jsem, „nyní s už nemusíte bát. „Nikoli!“ propukla náhle, zatím co jey oči zářily a její tahy ztuhly radostí. „Nikolí nyní se už nemusím bát... Ach, jak je krásno ujít všemu tomu temnu. Hul Nikdy, nikdy bych nechtěla do něho nazpět, ač mně t tehda nepřipadalo tak těžké. „Budiž, slečno Ursulo... pomohl jsem vám tedy v těžké chvíli... Snad že si tu tam na mě vzpomenete.“ „Ach, vy jste byl tak dobrý! Tohle j jistě ode mne ošklivé: že jsem taková, jako jsem. Budete proto zarmoucen? „Zarmoucen? ha, hal jak mám odpově dět?... Zarmoucen!... No, vždyť vás do- vedu pochopit. S bohem, slečno. „S bohemi Nepamatuji si příliš zevrubně tyto oka- mžiky. Připadalo mi, jakoby mě bylo světlo opustilo. V tom jsem se však sebral a pravi zvolna: „Pamatujte si, slečno Ursulo! Jestli ještě jednou si budete chtít pomoci, pak užijte této methody jen v nejkrajnější nouzi.“
Bož Ursula
25 article
Nyní snad pochopíte, proč se vzdaluji lidí, proč nedbám o svůj oděv a proč nechám růsti své vousy, že vypadám jako starý Mojžíš. Ohradil jsem se, chci míti pokoj. Trpět den za dnem je zlé, a probouzet se za nocí a nemoci spát pro myšlenky.. to je ještě horší. Ne, nyní studuji ve svých volných hodi- nách italštinu a novořečtinu a podníkám pro změnu výlet s jedním kolegou nebo dvěma. A ve škole vodím své hochy ... na několik parasang)... rozlehlými pustinami Malé Asic, kde člověk tu a tam pojí datli, které se podobají jantaru a kde se napije palmového vína, působícího bolení hlavy. Ty velmi staré dny!... Rád si na ně vzpomínám!... Jednou budou také naše dny velmi staré. A my už zde nebudeme ... a ne- budeme už trpět. A nikdo se nebude tázat po naší radosti a po našem zármutku. A brzy přijde podzimi Pak budu moe chodit na své procházky do přírody, jež tiše umírá. Je tak smrtelné těžkomyslně v pří- rodě na podzim, a ona se nebojí přiznat svu mohutný zármutek. Nechá zářit rudému slu- ci v říjnu! Zdobí se žlutými listy. Nechá douti divoké větry a černé mlhy odpočívat na ze- mi! — — Věřte mi, vše je venku tak nachově rudé, tak nachově rudél A všechno to, všech- nu onu pestrou, divokou melancholii tisknu ke svým prsům jako milenku... Zůstal jsem s podívením sedět a dívat s upřeně na třídního učitele Jörgena Dama. N okamžik jakoby byl někdo jiný— kdo a co, nelz tak snadno říci. Ale nak se zase vrátil; jeho tahy byly ty staré a výraz rozvážný. „Bůh uchovej,“ pravil, „skoro jsem se n konec rozladil do mol. Nyní však je pozdě brát svá slova nazpět... Anc, myslím, že je skutečně pozdě.. Snad bychom mohli jít dovnitř hned... Je už přes deset hodin.“ * Parazanga — staropersky, dělková míra Pozn. překl.
Mojžíš Jörgen Dam bůh
26 article
434— 5 kilometnů.
27 article Požár.
Požár. Napssla B. M. Eli á k o vá. V Tokiu, 28. února 1913. V Tokiu je oheň velmi častým hostem Shoří tu pravidelně do roka jistá část domů, hlavně v zimě, kdy se svítí a topí. Jiskraa hibači na slaměné tatami nebo na vato- vanou podušku vypadnuvší, hořící svíčka, po- stavená blízko papírového okna, neopatrně odhozená zápalka, bývají průměrné příčiny ohňů. Však často je to i žhářství. Někdy ze- msty, někdy aby byla příležitost něco ukrást až budou vynášeny balíky a košíky. Při kaž- dém ohni bývá mnoho věcí ukradeno. Japon- ské zákony trestají žhářství trestem smru jako vraždu; leč málokdy bývá žhář polapen, neboť ve spletivu úzkých a krátkých uliček, mezi vysokými bambusovými ploty je dost snadno uniknout. Lidé už tu zvykli lehat večer s obavou, že v noci probudí je poplašný signál a že tře- bas do rána plameny stráví nejen jejich maje- tek, ale i jejich životy. Zazní-li poplašný signál jediným úderem, znamená to oheň kde- si ve vzdáleném okresu. A může to být hodně daleko, neboť Tokio je velmi rozlehlé: bydlit tu tři miliony lidí v rodinných domcích, které nejsou vžly těsně vedle sebe nastaveny a mnoho prostoru zaujímají zahrady a zahrád- ky, bez nichž je málokterý japonský domek. Zároveň se signálem bývá po ulicích vy- voláváno jméno hořícího okresu. Kdo tam má přátele, vstane a chvátá na pomoc. Kdo tam níkoho nezná, obrátí se v loží, představí si. snad v duchu, jak to tam právě vypadá, a spí Dvojí úder znamená oheň v sousedním okresu. V tom případě ovšem nelze klidně spát dále. Vítr nosi jiskry daleko a na japon- ských domech je mnoho zápalného ma teriálu.
Tokio Napsslo B
28 article
Jednotliví členové rodiny vědí hned, čeho se chopit; úlohy byly dávno rozdány, nebot oheň je vždy očekáván. Jeden si vezme na starost nejmenší děti [dětí je zde v každém domě plno), druhý domácí bůžky, pamětní lístky zemřelých členů rodiny, na něž je vždy pamatováno v první řadě, třetí zachraňuje kimona, jiný ložní věci, nádobí atd. Nábytku v japonských domech nemají, a všechny zmí- něné drobné věci se dají snadno vynést, není-lí oheň v patách. Při pravidelných požárech, které má Tokio průměrně vždy jednou za 10—14 dní, shoří obyčejně 5, 10, až 40 domů. Leč ne- dávný požár v okresu Kanda, kde náhodou též bydlím v dřevěném japonském hotelu, zničil celé 4000 domů. U nás bylo vše už dávno vzhůru, když poplašný zvon třemí údery oznamoval, že oheň je v naší části. Byloť to brzo po půl noci, kdy mnozí ještě k spánku neulehli. A kdo spal, vstal nyní rychle, probuzen čilým ruchem, který zavládl na chodbách. Tak se i mně dělo. Snad někdo v rodině nebo někdo z hostí onemocněl, vy- světlovala jsem si zprvu, nerozumějíc tolik japonsky, abych pochytila smysl rychlé mlu- vy. Leč ruch neustával, ale stával se živější a hlasitější každou minutou. Slyším i hlasy všech dětí; jdu se tedy podívat, co se děje.
Tokio Kanda
29 article
Všichni pobíhají sem a tam, jakoby měli plné ruce práce, děti se pletou mezi nimi. Malý Jošíro Čan, zočiv mne, upozorňuje kde koho. kdo se mihne kolem: „Erija San wakara nail Erija San wakara nai!“ Leč nikdo toho ne- dbá, každý běží po svém. Vysvětluje tedy sám: „Kaži! Taksan, taksan hi!“ A v témž okamžiku slyším s druhé strany přes chodbu „Fire very near! Be ready to fleel“ Oheň na blízkul Připravte se k útěkul Horečný shon a chvat kolem... Věru, že se z toho člověku trochu hlava zatočí. První mně přišel do rukou sešit, ve kterém jsem právě před spaním cvičila irohu (japonské písmo). Co ještě? Vedle zápisník. Strčím oba do kapsy pláště; oblékám cosi páté přes de- váté, a myslíc, že jsem „hotova“, jdu zase na chodbu. Okenice byly zatím zotvírány; vichři- ce skučí, rozhání po obloze temné mraky dý- mu, protkané jiskrami, hořícími třískami, rudá záře oblila pavlače — „Sančome“ — to je už jen přes jeden blok od nás. V příšerném osvětlení mihají se po pavlačích postavy s ba- líky a košíky... Všude se spěšně skládá, balí, vynáší... Ah, co by člověk nejdříve čekal, toho tu není: nářku a pláče... I ty dvě nej- menší děti, uvázané na zádech starších sou- rozenců, mlčí a hledí s vážnou resignací do neurčita.
Jošíro Čan
30 article
Jdu zase zpět do své jizby a rychle sklá- dám, jak mi co do rukou přijde ... Několik minut potom jsme všichni na ulici. Na pro- tější stranu, na břeh příkopu, kterým je obe- hnán mikadův palác, sneseny hromady krámů ze všech okolních domů. Stojí tu již i davy lidí. A zase všichni mlčí, zraky upřeny na hrůzokrásné osvětlení, na tvářích výraz lho- stejnosti. Na tvářích Japonců nelze nikdy čísti, co se děje v jejich nitru; na těch je vždy škraboška lhostejnosti, nebo sladký úsměv, i když srdce žalem puká. S nejradost- nějším úsměvem vám poví, že jim zemřel ně- kdo blízký a drahý, nebo že jim vše shořelo, a že teď nic nemají Od spálenišť valí se proudy pohořelých, skoro každý na zádech dítě nebo uzel, nebo táhne dvoukolý vozík s balíky, truhličkami a košíky. Vichřice sviští, mrazivě proniká až do kostí a vrhá mezi nás husté kotouče dýmu, velikými jiskrami profkané. Kouře k zalknutí— a náš hotel a s ním celý blok Ičome tone v rudé záplavě, z níž vyskakují žluté plameny dlouhými jazyky: jako když dravec svoji obět spolknout se chystá... Zvonění, klapání dře- váků a v tom táhlé „Ničome“ — To už je vedlejší blok. Kdosi mne vzal za rukáv a táhne mne pryč. Jdu s proudem, lhostejným a mlčícím, zkřehlá a zmámená kouřem, a také lhostejně a mlčky. Neptám se, kam jdeme. Zdá se mi, že je to jedno, zůstat stát, nebo jít. Mraky dýmu stále nad našimi hlavami, jiskry lítají všude kolem, strašidelná zář za námi i před námi. A vichr v tom řádí, jak strašně pohně- vaný, a jakoby si byl umínil, že neustane, dokud vše nezničí. Dnes shoří celél toto obrov- dále.
Japonec