ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 09701e70-78ec-11dc-8f88-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 33 celkem · entity: person 36, place 8, org 1
1 masthead
13. srpna 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 221.
3 masthead
Strana 9.
4 article Z knihy „Zlatá nit“
Z knihy „Zlatá nit“ Fragmenty. Napsal V. Mrštík. Byla už půlnoc. Měsíc byl o hodný kus dále, ale nebylo jej vidět, zastíraly ho bílé závoje. A jen zlatistá skvrnka mihala se ve vzdušných nebe závějích To nebyla noc, ale bílý, jasný den s tma vými, až černými stíny za ozářenými předměty Země jiskřila sněhem, nebe zalito světlem vzduch naplněn měkkounkými parami. I ty jakoby měly své zvláštní světlo, jak bílí duchov snášely se, schvívaly v jemnou, bledou noc. A totéž ticho jako v podvečer, tentýž zdreu jící klid němě chvíle, při které bývá tak smutno a krásně zároven. Ach, jak rád chodím za tak jasné noci, jak se rád koupám v měkkých vlnách průzračných mlh: není snad velebnějšího zjevu nad tuto od- počívající přírodu, když pod vrstvou sněhu dříme svůj poslední, opozděný sen. Jakoby si ještě přidala verš a v mrákotě do podušek klesla znovu, než slunce uhodí svým bleskem a teplé větry ji zburcují z bílého snu ... Celá země jako v jedno slita, všechna jako v sebe soustře- děna ve viditelný okruh bílého prostranství, ve kterém není viděti cest, není viděti příkopů, ani oddělených lánů, nic a jen tu nekonečnou, čistou běl a z ní po různu trčící černou hroudu ze- miny, stromek vyšlehující tmavou korunkou. A všude tentýž světlý, tajemný ráz bílé noci jaký bývá jen, když měsic svíti a pod ním roz- lévá své sněhy zima spící svůj poslední verš
V Mrštík
5 article
Jednou z rána, neobyčejně časně z rána, vyhlédnul jsem ze spaní a oči obrátily se k vý- chodu. Šedá opona mlh visela od shora až dolů. Ale ve vzduchu cítit bylo cosi jako usmání. předtuchu nádherného dne. A byl. Sedláci a jejich ženky rozhliželi se vese- lýma očima po zelených pásech klíčícího obili. Obracejíce tváře proti slunci, dávali se ohřívati mazlivým nebem a sami se mazlili s teplem, práce jakoby ani nebylo, jen radosť je čekala po celý den. V očích tak tak bleskotalo slizké lupení pokryté rosou, rozsvícené tisícerými od- razy břitkých paprsků. Jaká to byla chůze po silnici k lesu a od lesa ke vsi zas po nejmilejší, nejkrásnější, protože léty vyšlapané cestičce. Tak jasné se zdálo všechno, šveholení stehlíků, ciřinčení sýkor, na lukách, v zahradách, ve vrbovém háji, po nebi mladém a čistém, po zemi svěži a vonné, v jasném, měkce zastřibřeném ovzduší, v lesich zalitých zlatem — — všude jeden oheň, jedna jara zář — — Stříbrem hrály ostré záblesky srpů, červené sluncem napité šátky žen svítily z daleka jako vzňaté a všechno, lidé, zviřata i tvary mrtvých hmot nabývali neobyčejného, vzácného, sváteč- ního, srdei blízkého života, jak bývá jenom z jara a několikrát jen za mnoho let. A na nebi nic, ani obláčku, ani dechu mlh a jen skřivánei vysoko, vysoko jak černé mušky vznášely se ne- dozírným prostorem, nad lesy potáícel se letíc pár havranů. A kolem ticho, ticho svaté, jako v kostele.
Sedlák Stříbro
6 article
Jen ti skřivánci letěli nebeským mořem, mně zrovna nad hlavou, nad hroty kopců, nad lesy. revinou, stále dál a dále k severu, někam do hor snad, kde hledali domov svůj. A vzpomněl jsem si, jak jsem je vyhlídal vždy z jara, rok za rokem, dočkat jsem se ne- mohl prvního jejich vrznutí a tu táhli za skřiva- nem skřivan, celým hejnem, celým krajem, celou Meravou, v rozptýlených armádách stěhovali se jich mraky na sever... I po zemi běhali, všude, kde slunko hrálo po mokrých hroudách, blesko- talo v střepinách, vyhřívali se v hromádce, odpo- čívali a v odpočinku řezali tu svou, ve sboru tak srdcejemnou píseň prvních jarních dnů .. Slavná to byla chvíle v duších věcí i lidi v celé přírodě, zázrak, svým bohatstvím nezapo menutelný den .. V podvečerní chvíli přicházím do lesa. Slunce teprv zapadá, obloha ještě jasna. příroda ticha, jak bývá za klidných, jarních sou- mraků, než slunce ulehne k spánku. A když první hvězda zahoří, tichnou i ptáci, obloha bledne, soumrak se naklání. A větry táhnou, nebe se naposled zapaluje pak zhasíná. Pozvolna, z dlouha barva do tlívá po barvě a na místě nich hvězdy se roz- žehují pod stropem nebes ... V lese ticho, svato, žádná hříšná myšlénk v duši neomží se ani vzpomínkou... Andělská čistota ráje... A přes hřebeny kopců do údol valí se klekání ... Kolem do kola po tmě kvelou jívy, svít břízy panenské. Po zemi listí šelestí, prašti stonky vyschlých trav. A všude kolem po cestě domů jako by's nasel, v myriadách září bílé sně- ženky... Byla už (ma a přece všude po zemi hemžily se bílé jejich hvězdičky. Planuly po (mě jak bílá světýlka.
7 article
Byl krásný den a bílá neděle, chvíle, kdy slunko svítivá a do duše vane teplo. Celé dopoledne protoulal jsem v lese. Hned po kostele vybral jsem se z domu varhany zněly ještě v dušt a tělo se koupalo v ne- výslovné lahodé slunného, jarního dne. Šel jsem směrem „Zadního koutu“ a hledal místo, kde bývá zeleno, mílo a ticho. Cestou za hlédl jsem už prvního jarního motýla. A přišel jsem do lesa, obklíčen se všech stran mladou, měkkou ještě, ale vše pronikajíe září... Věděl jsem, kde sněženky kvílávají šel jsem tedy na jisto. Dlouho jsem ničeho ne- našel, až tu náhle zabělalo se mi cosi mezi lu- pením z předešlého léta. Hle, tu první jako jehla tenká prorážela ze země a hrotem svým nabodl ležíci na ní list. A kleče ještě na zemi, díval jsem se dále a hle, tu druhá, tu třetí, v křovisku skrývala se i čtvrtá už... A o krok dále, cel hejno sněžilo se jich před očima ... A když z lesa jsem šel — nic drahocennějšího na celém světě nemohlo býti, než několik těch prvních zvonků v ruce, ke kterým jsem cestou přida ještě chudobku.
8 article Ráno.
Ráno. Osm hodin z rána .. Okno zalito světlem. Venku bílo. Je vidět jen v předu stojící stromy, všechno ostatní trati se v bílou hloubku mlh. Lesů vůbec není, nebe zapýřeno, slunko nevyspalé, mdlé ... A už jsem se těšil zas na podzimní toulky a dny. Na vlhká rána, až koupati se budu v bě- loučkých oblacích, uzavřen, obklíčen jimi se všech stran a jenom nahoře, nad hlavou s číms jako clonou prosvitajícího azuru. Bílo na pravo, bilo na levo, běloučko všude a jen pod nohama černo. I ten tvůj krok jakoby po vatě šlapal, tiše šourá se od místa k místu, všechen jeho ruch dusí vlhká prsť.. Ach, stát zas tak v bílé koupeli mlh, dívat se, jak táhnou, přelévají se spousty k zemi tíh- noucích oblaků, jak lehoučkými vlnkami země se páří, jak se jimi zastírají, tlumí lidské hlasy, odráží smích, jak se náhle rozestupují a před sluncem se rozbíhají, prchají, řídnou, od země se trhají a v běloučkých vločkách na stromy se věší jako závoje; jak se poznenáhlu nad lesy staví, do dálky se promítají a pod nimi odkryté už leží na šíř i do dálky roztažené kusy niv jak už i odlehlé dálky vyrůstají z běloučké hloubky a staví na odvěká místa nerozhodné, je- určité ještě obrysy; silnice, mlýn, černý dub, kříž, rozhoupané vlny obrazu a mlhy už jen jako šedé vlečky táhnoucí se od neviditelných mátoh zahalených z rána v šedivé noci rubáše; slyšet zas všechny kohouty ze vsi jásající nad zrozením nového dne, dupoty cepů a křik pacholků, říhání koní, hodiny na věži a zvony, zvony, ty milé zvony z rána, když na mši vyzvánějí k službán božím a vyhaslé tělo vyprovázejí na hřbitov! Noc.
9 article
Skřivánci. Jeseň.
10 article
Tak jednou odpůldne jsem osaměl. Otevřel jsem okno od východu a chvili jsem pásl vlažné oči na odumírající, zádumčivé zelen stromů... Lesy modraly, akáty žloutly, nebe zavlečeno vrstvou potrhaných oblaků. Ze zelen jen střechy vidět bylo — v dálce dva topoly. Na stráni jak černé koule k zemi se tiskly osaměle ležící koruny stromů a v tichu roze- střených větví před oknem snášely se, schví- valy se, jak zlatý děšť padaly k zemi žluté lu- pínky trnovníků. Padaly, padaly a půda se jim zlatila jakoby ji polil. Z pastviska troubil roh. z dola zpíval kohout, stodoly bouřily strojia z dálky, nesmírné dálky zapísknul vlak. Prolelě jako výkřik podvečerním tichem ostrý jeho zvuk a shasnul v soumraku ... Na věži bylo šest hodin, chvíle, kdy nedávno byval ještě slavný, bílý den.
11 article
V shovění.
12 article
Je po poledni Denní chvíle shovění, když odzvoní po lodňák. Sedím pak sám a sám, půl hodiny, hodinu prozevluji před oknem. Dívám se na obě strany. na lesy na pravo, na lesy na levo, poslouchám šveholení vrabců, odháním mouchy, do čistého vzduchu věším kouř; obzírám bilé, bělounké stěny své světničky, po chvili mžiknu vždy po černých hodinách — ještě je čas, ještě chvíli jen, malou chvilenku, než dozpívá skřivan, za- padne motýl jak papírek nadnášející se v milém. bílém tichu odpolední chvíle. A uprostřed svět ničky na podlaze slunce leží, na slunci vedle sebe nataženi oba psi... Ach, jak světím polední ty chvíle, sladět než noc, krásnější než spánek, tiché a smutne jak zamiklý klid hřbitova. A snad proto je tak milý ten koutek denního shovění, že tak daleko, daleko se cítíš vzdálen ode všeho světa ...
14 article
A bylo po kráse. Zima, zima, mráz a mráz. Smutno pod šerým nebem, prázdno v mo krých polích. Den před tím ještě čekanky n plno rozvíraly modré svoje panenky, pampelišky zakvětaly na mezích... A hle, už jen červen hlavičky bodláků trčí na pokraji cest. Smetánky čekanky zůstaly zavřeny, stromy chlípnou, tráva přiléhá k zemi, lupení se krčí, všechno náhl umírá... Už to nebyl ani říjen, ale listopad prosinec, chyběl jenom sníh, příroda černá če kala už připravena, obléci se v bílý jeho šat.
Smetánka
15 article
Sněženky. Zvířátka.
16 article
Říkali jim „zvířátka“ Dosud je vidím, jak lidé kolem nich se trousí a odcházejí, baví se a mlčí a staroušei z kredencí sedí, záda si hladí, ona, těžká pudů pět. on, možno-li, ještě těžší; oba si šuškají, na sebe se usmívají, za celý večer nemají, co by si po- věděli, ale hovoři spolu, hovoří pohledy, usměvy dotekem rukou a až do smrti je vidět budu, jak se tak smějí navzájem do očí, milují se po- hlody, milují slovy a k sobě volají svou nevy- rovnatelnou, také nějaký pud vážící čubu. Říkali jim „zvířátka“, ale to nevím, jal mnoho jim závidělo lidí.
18 article
Vzpomněl jsem si na zpáteční cestu z Paříže. Celou noc jsem probděl, teprve k ránu zadřímnul jsem tvrdým, unaveným snem. Když jsem pak ráno procitnul, vlak zastav v jakémsi ohromném nádraží . . Lidé vystupovali, dviřka se otvírala a do ticha vyprázdněného vagonu ranní vánek přivíval slavné jakési zvonění velikého, neznámého měsla. Tak slavnostně, sválečně bylo mi pojednou, jako těm zvonům rozhoupaným na věžích a plnými doušky pil jsem do sebe hučivou, velebnou píseř rozbouřených, kovových ran, zvěstujících na cestě vlaku, že je neděle, slavný den Páně. Nancy. Odskočil jsem k pumpě, umyl se packam jen tak, jak dělávali jsme v šesti létech, když ze dvora hned běželi jsme do školy. A když do vlaku jsem se vrátil, tak mi bylo pojednou na těle i v duši, jak mi ještě nebylo od mých šest let . .. Vryl se ten okamžik do duše hloub, než vrýti se dovedou události nejbouřlivější...
Páně Paříž Nancy
20 article
Portrét. Ledva se přiblížili. „Jděte pryč, jděte pryč“ — — křičela přes ruce chlapce tloukla růžencem .. A najednou vrhla trojčata. Slovanská vzájemnost. K. v K. „V čem vidíš ty slovanskou vzájemnost? „V rublech. V Praze. „Co tu děláte v Praze?“ Přijel jsem se vykoupat, zítra jedu dál Špínu nechám tu.“ „Dejte pokoj! — My jí tu máme sam dostl... Epigram. Dr. —v Mezi maličkými veliký Ty's muž! Běda jen, až velicí Ti řeknou: — couche.
doktor Praha
21 title
Klobouk.
22 article Napsal V. Talský
Napsal V. Talský Právě odbily dvě hodiny, když ozval se dole na náměstí zpěv. Tři mladíci, každý za- věšen v rámě své milenky, vraceli se z výletu. Když došli k budově spořitelny, ozářen světlem tří elektrických lamp, zakopl Larský de čehosi a shýbnuv se, zvedl klobouk; kloboul velmi podivného tvaru: vysoký asi jako polo cylindr, jen že měkký s uzounkou střechou. Děvčata dala se do smíchu. Mladíci pře stali zpívat a začala nová zábava. Vyhazoval klobouk do vzduchu a předstihovali se v chy tání ho. A když i toho se nabažili, navrhl Larský aby se klobouk někam pověsil. Ale na kande- lábr nezdálo se býti vhodným, poněvadž je už příliš otřepané, věšeti na kandelábry staré boly a rozbité klobouky. Tenhle klobouk však byl dosud zdravý, nehledě k mastnotě, která by se z ckraje dala ždímat. Kandelábr tedy odpadl. Z to však našlo se něco vhodnějšího, naprosto ori- ginálního. Asi pět domů výše nad spořitelnou bylo v prvém poschodí vysokého činžáku ole- vřeno okno. „Tan jej hodím,“ rozhodl Larský a roz- běhl se proti domu. Klobouk několik okamžiků rezrážel vzduch a pak zmizel v okně. „Sláva, Larský, sláva!“ zahřmělo pak po oknem, a celá společnost utíkala na konec ná městí a cmizela v ulici.
Larský
23 article
Dvě hodiny na to zastavil ce před činžáken kočár, a z něho vystoupil pan Solpek, velko- obchodník, který se vracel z klubu. Hvízdaje nějaký kuplct, stoupal spokojeně do prvníh poschodí. Šaty odložil v alkovně — páchly děsně kouřem, což paní Solpeková z celé duše nenáviděla — a vkročil do ložniec. Paní Sol- peková spala klidně, pruh světla protější lampy elektrické táhl se právě středem ložnice a za- sahoval až na lože paní Solpekové, která s vlasy rozpuštěnými a pravou rukou, tou krásnou pra- vou rukou, na ňadrech položenou, podobalase snící nymíé. Solpek uchvácen, naklonil se již, aby paní objal a políbil, pojednou však se vzpřímil, za- zuněl a rychle vztáhl ruku na lenošku, u lože stojící. „Corpus delicti,“ kmitlo mu hlavou, a p Solpek prohlížel si nález: „mužský kloboukí Mužský klobouk zde, v ložnici mé paní? Aha měla zde milence; však mi to napověděl onehdy finanění rada, abych nedůvěřoval, abych jenom nedůvěřoval. Ale to přece není možné v takově- hle hušce jiti k dámě, či to naschvál, aby se po případě vlastník nemohl vypátrati? Holomci, záletnici, chlapi prohnaní! A ona spí, jakoby snila o ráji. To si myslím, o ráji! Či snad stav se, jakoby spala, a milenec někde je ukryt? Be kiobouku by snad neodešel? Inu, překvapi jsem je, ale počkejte! Tyto věty prolětly mozkem páně Solpeko vým jako blesk a zůstavily palčivost, hroznou palčivost. Solpek vypoulil oči a uchopiv paní za ruku stiskl ji a zahřměl: „Kde ho máš?“ Paní Solpeková otovřela oči a vzchopila se „Co blázníš, Karle?
Solpek Šata Solpeková Sol Solpeko Karel
24 article
„Kdo ho máš, je zde ukryt, vím to, řek pravdu, sice bude zle!“ „Ale pro Krista Jožíše, koho? Co dělš zbláznil jsi so, nebo jsi opilý? Nokřič tak, co pomyslí služky? A pusť mne, vždyť mi rozdrtíš ruku!“ „Dolů, ihned dolů a za mnou! Já ho musím najít; poslechneš přece!“ Pan Solpek, soptě vzteky, strhl paní s lože a chvíli pronikal j zraky. Stála, chvějíc se, s rukama sepjatýma, z očí proudily ji slzy. Solpek se zarazil. Slzy je dosud vždycky přemohly. Stiskl knoflík a jasn světlo zalilo komnatu. Vše vypadalo v pořádku nikde nic přehozeného, žádná známka zmatku. A přece ten proklatý klobouk zde, právě u po- stele na lenošee. Objal paní a třesavým hlasem se tázal „Anno, prosím tě, řekni mi pravdu, ty' zde někoho měla, viď, milence jsi tu měla; pro mi to děláš? Už finanění rada mě upozornil. abych nevěřil, nevěřil. Nechal zde klobouk, mus býti ukryt, kde je, řekni, pro boha, kde je, od pustím ti všecko, víš, jak jsem tě měl rád. A před očima třepal ji nalezeným klo- boukem.
Krist Solpek Anna
25 article
Paní Solpeková vypukla ve smích, kdyžs klobouk prohlédla. „Ty's blázen, viď; kdes to, prosím tě, n šel?“ „Právě u tvé postele; takhle ležel na le- nošce. Myslíš, že se dám oklamat? Nech hla zení a za mnou! Otvíral skřině, šťouchl holí do nich, po postole nahližel, nikde nie. „Nu tak? „Pojď do alkovny!“ „Fuj, zas ten zápach; nešťastný klub!“ „Mlč a otevři tuhle skříň. — A tuhle. — Tady by nebylo také nic. Do kuchyně!“ „Alo, co blázníš, tam je služka!“ „On tam může býti taky! Vešli do kuchyně. Róza nespala. Slyšeln všecko a tetelila se strachy. Dobré svědomí tak neměla. „Kde je, Róza, mluvte pravdu, kdy odešeli Co se třesela? Vy o něm víte, kdy odešel, ptám se,“ křičel pan Solpek. „Milostpane, milostpane, nezlobte se, on mě vezme, v půl dvanácté odešel již, domovnice mu vždycky olevírá a slíbila mi, že mne ne- prozradí. „A to nechal klobouk v naší ložnici?“
Solpeková Róza Solpek
26 article
„Milostpane, jaký klobouk, vždyť byl je- nem zde v kuchyni, a pak je vojákem. Pan Solpek nezdržel se smíchu. Pak všal zvážněl a vyslýchal dále. Nezvěděl ničeho. Róza do jedné hodiny neusnula a neslyšela vůbec, že by někdo byl otevíral dvéře do ložnice. Páni odešli. Pan Solpek nepromluvil a ulehl Paní vzlýkala na loži. Aby jí byl křivdil; služka byla tak ustrašená že by byla všechno vyzradila, kdyby se byl skutečně něco přihodilo. Snad to byl zloděja ale nic přece neukradl, vše bylo na svém místě. Ovšem bylo nutno prohlédnouti ještě zásuvky u stolu a pokladnu. Vstal a přesvědčil se, vš bylo na svém místě netknuto. Ulehl opět. Paní Solpeková zatím se utišila. Hodiny od- bily tři čtvrti na pět. Svítilny se shasínaly, den se probudil, krásný lelní den a vůně lip z náměstí dýchala do komnaty otevřeným oknem. Celé dopoledne nepromluvili pán a paní Solpekovi ani slova. Róza dostala výpověď. Ne- šťastný klobouk ležel v kuchyní na posteli. „Ten neřád si vezměte na památku, nikdo jiný m tuhle mrzutost nezpůsobil než vy!“ řekla paní Solpeková Róze, která měla obličej rudýo pláče. Když přišel pan Solpek k obědu, poručil při- nésti klobouk do jídelny a podrobil jej generáln prohlídee. Byl hnědý, plstěný, zamaštěný, s čer venou podšívkou bez širmy a s hnědým koženým potitkem. A toto zamazané politko rozťalo uze nešťastných zápletek. Pan Solpek je ohrnul a n šel na podšivce přišiťou plátěnou pásku a na slova: Adam Kopec, officiál v. v., ulice Po sady č. 6, přízemí.
Solpek Róza Solpeková Adam Solpeková Róza
27 article
Srdce mu zabušilo. Tohle je něco. Oblék se, klobouk zabalil do papíru a odjel do ulice Pod sady. Číslo šesté byl jednopatrový, zelený dům v přízemí na pravo bydlel domácí a na levo par officiál Kopee, Solpek zaklepal a ihned vkročil. Oblaky páry obalily jej, a od neeek, uprostřed kuchyně po stavených, pokročila mu vstříc asi padesátilelá žena vzezření silně energického. „Račte si přát?“ pravila úsečně. „Prosím, zde jdu se optat —“ a rozbalova klobouk. „A, klobouk měho muže, děkuji vám srdečně. To je ale štěstí, račte si pomyslit, už po čtvrté jej ztratil ten můj zatracený člověk. a vždycky mu jej přinesli. Ovšem, takový klo bouk nemá zde ve městě nikdo. Děkuji srdečne ještě jednou za muže. Poděkoval by se sám, al měl včera takovou opici, že jej přinesli z ná- městí policajti. A klobouk tam ztratil. A skutečně byl tak opilý, že jej přinesli?“ koktal pan Solpek. „Prosím,“ otevřela dvéře do pokoje, „račle se, ale rychle, aby mi tam pára nevběhla, pře- svěděiti, ještě teď spí a probudí se až odpoledne Och, s ním už to jiné nebudel“ A pan Solpek uzřel na posteli rozvaleného officiála, holohlavého dědka s obrovským červe ným nosem. V kočáře pak zapálil si trabuko a s vřelým odpuštěním v srdci a s pokorným odprošením na rtech, blažen odjížděl z ulice Pod sady o čísla šestého.
Solpek
28 article Vina.
Vina. Napsal Boleslav L. Černý Zamyslil se a díval se na zemi . .. Červený tenký proužek krve barvil podlahu Cosi příšerného chvělo se ve vzduchu a vše jakoby padalo do jeho duše. Vytřeštil oči a zt nule je upřel na drobnou postavu ženy, nehybn ležicí u jeho nohou. Byla mrtva . Zoufale zaryl ruce do tváře a sklesl na po- hovku. Kovová péra žalostně zaskřípěla, příšerný zvuk třásl se chvili ozvěnou ve vzduchu a třišti se o nábytek. V přítmi pokoje seskupovaly se skříně v podivné bytosti, stíny vlekly se kolen černajíeích se stěn. Neznámá hrůza sáhla do jeho mozku, on chvěl se na celém těle, plakal. šílel ve skrytu své duše, trpěl muka hrozné viny . .. Viny?1... IIrozná otázka vynořila se v jeho hlavě pokoj vířil kolem v jedné spleti rozervanýeh představ. Těkal zrakem v šeřícím se prostoru citil, že večer padá nejen do prázdných ulie ale i do jeho duše. A neodolatelná síla poutale ho stále k jednomu předmětu — k mrtvole n zemi ležíci. Marně snil, marně běhal pokojem hrál na klavír, trhal struny s drahocenných housli — nepřemožitelná ruka přívedla ho zpě k místu viny ... „Viny?... A je smytá?“ křičelo v jehc duši, „či je matkou nové viny?“ tázaly se h stíny kupicí se jizbou. Vyskočil, rozběhl se, chtěl prchnout, prch- nout daleko, v nekonečno, chtěl se zdusit svým vlastním já, běžel šílen poděl stěn až ztrnul pře tělem mrtvé ženy. „Emo!“ zašeptal zoufale a řítil se celou tíhou svého těla na mrtvolu. „Emo — Emo,“ chvělo se pokojem a temn stíny seskupily svoje černé hlavy, aby do ne konečna hučely v jeho duši. „Emo!“ vykřikl — — — „já ti odpustil — slyšíš... Emo — ne — — viď — ne není te pravda ...1? „Je to pravda,“ zahučely stíny a rozprchly se stěnou skrývající se za nábytkem Vztýčil hlavu, jeho strhané oči hleděly ben cíle —
L Černá Zoufal Vino Boleslav Ema
29 article
„Je to pravda“ — opakoval tiše a jeho tvát klesla na tvář mrtvoly. Hrobový chlad provál celou jeho bytost a jako výčitka vynořila se m představa něčeho minulého. Sladký pocit rozli se jeho duší. Nechápal dusicí ho blahem změnu Zvedl se tiše a plížil se k pohovee. V jeho duši vyrůstala Ema — ta dobrá. tichá Ema. Vystupovala před ním jako v pohádce. Viděl její bílý zjev, prchal večerem zašeřenou ulici — — On vedle ní — — Třásl se úzkostí a blahem, celým tělem probíhaly mráz a žár jeho touhy. Chtěl promluvit, ale nemohl, slova chvěla se mu na rtech — byl však němý — — Teplo její krásy svíralo jeho hrdlo, úsměv krvavých rtů dráždil jeho čivy — necitil ničeho, neviděl ničeho, šel jako ve snách, byl němý a přece mluvil. Vyprávěl jí o své lásce zrakem, stiskem. dechem, vše na něm chvělo se touhou — nevý slovnou touhou. Ano, byl to onen večer, kdy poprvé zašeptal jí rozechvělým hlasem: „Miluji vás . .. A Ema bledla, rděla se a třásla, byla divu- krásná, když zmafena jeho touhou, rozechvělá vnitřním blahem opakovala vrývajíe mu do duše svoje slova: „Miluji vás — — Dávno — — dávno je už tomu — — dávno to už není — — „Emo“ — — zaplakal po- znovu ve své duši. A Ema chvěla se před ním, jeho Ema, sku- tečná Ema. Zřel jí do tváře, v její černé, hlu- boké oči a byl šťasten. Byla to ona, ona — jeho Ema, stála před ním, její teplý zjev třásl se před jeho zrakem v měkkých nedbalkách, právě tak, jako tehdy, když zjevila se jeho ženou v jeho útulném bytě. O jak byl šťasten! — — „Emo!“ zašeptal a vztáhl své ruce.
Ema zašeřený ulice
30 article
Byla to ona: hebká a pružná, chvěl se, do- tknuv se jejího pasu, přitiskl ji, sevřel ji celou silou a jeho ruce vrývaly se do jejího těla. I ona přitulila se k němu .. „Ládo...“ šeptala do jeho ucha něžně se tisknuvši k jeho hlavě, „Láďo, vždyť já jsem mrtva — — —!“ Studený pot vystoupil mu na čele, on zaúpěl a vytřeštil zrak. Kolem bylo pusto, mrtvá hra stínů dívala se se stěn, hluboké ticho věšelo s pokojem ... Spustil ruce a ponořil se v sebe. Něco ho však tížilo — cítil, že neni sám, věděl, že se klame, někdo byl zde, někdo milý a někdo cizí. Zvedl oči a uzřel Emu. Zadíval se na ni... Ne- byla sama, někdo stál u ní! A hrůza přebíhala mu tělem, nahnul se na pohovee, díval se po- zorněji, aby se přesvědčil, že se nemýlil. Ne- přišla sama... „S kým?“ Oh, znal he příliš dobře, denně sedávali spolu při číšce čaje, denně zírali sobě do očí — dva nejlepší přátelé . . . Ted stál vedle ní, jako šelma, jeho oči sálaly žádostí, z jeho tváře dýchala touha po ní, po jeho Emě. Jeho přítel! šelma u nevinné oběti — nevinné?
Láďa Ted
31 article
Ona stojí, stojí, její zřitelnice se rozvírají, září teplem, sviti vášní, její prsa se dmou, celé její tělo křičí, chvěje se... Běda, je konec. Ne- nasytná nenávisť zachvátila jeho duši. Zřel je, jak sklánějí hlavy, nevidí, že on je pozoruje, on, který je oklamán, oloupen, oloupen o to nej- krásnější, oloupen o svůj poklad, o svoje bohat- ství... Mráz projel jeho tělem, zachvěl se hrů- zou, vlna pocitů zachvátila jeho duši — trpěl a mlčel, ale bouře uražené lásky hnala se jeho bytostí, zachvěl se a vyskočil s pohovky. On se pomstí . .. A temná jeho postava řítila se do šera po- koje. Těžký krok a klesal podlomen překážkou, klesal padaje přes mrtvolu své ženy. Zachvěl se dotknuv se jejího těla a přece nebyl schopen po- zvednouti se. Jako v těžkém objetí ležel nehybný na mrtvém těle své ženy. „Vrahu“, šeptaly mu stíny — „vrahu“ opakoval si v nekonečné vý- čitce a v bezměrném strachu pohnul rukou. Chtěl se bránit a jeho ruka zavadila o cosi chladného, nepatrného a hrozného. Byl to revolver — —— Vyskočil a vytřeštil oči, upíral je zděšeně, vyjeveně — před ním klečela jeho žena. Těžké mrákoty hnaly se jeho hlavou, vrávoral plný zdě- šení: jeho Ema svíjela se na kolenou před ním ..
Mráz Vyskočil
32 article
„Láďo!“ vzkřikla pojednou, „Láďo, od- pusť mi! Chvěl se, ale nemluvil, stíny se stěn se mu smály a v hlavě hučel jez myšlenek, spletených v nerozlučifelný svaz nevýslovného strachu. „Láďo,“ opakovala Ema, „odpusť mi! Při- sahám ti, že jsem nevinna. Nevinna ve své duši. Nevím, co se dělo se mnou. Vrhala jsem se v mlhách do noci svého hříchu. Já neviděla nikde světla, ty's byl němý a mně se zdálo, že mě odsuzuješ dříve než padnu. O já byla slabá! Nedovedla jsem se vrátit po prvých slovech, a moje srdce velalo tebe. Ne, moje láska nikdy ne- opustila tvoji bytost, jen moje slepá důvěra v sehe, jen moje domnělá síla mne zabila. Ne- chtěla jsem a padla jsem! Cosi neznámého vleklo mne přes propasť mého života, neměla jsem síly a sřítila jsem se do ní. Ale já trpím, Láďo! můj jediný! já trpím, mučím se ve svém nitru, týrám svoje tělo pro tebe. O Láďo! vrat mi svoji lásku! ... Svíjela se jako zoufalá, její černé vlasy roz- letěty se pohybem hlavy po bělostné šíji a sně- hová prsa prodírala se volným živůíkem. Pláč dusil se ji v prsou a bolest protékala jejím srdcem. Ale on stál nehybný, ztuhlé jeho oči dívaly se bez citu do její tváře. Cosi jako nenávist chvělo se pod jeho víčky, neukrotitelná touha zmoci se něčeho mu neznámého, svírala jeho pěstě a zatínala nehty do masa. V jeho duši bouřil se hnus, kal života přetékal celou jeho bytostí a dusil každý světlejší paprsek jeho vě- domí. Jeho srdce bylo rozerváno bolestí. Mučil se, byl nešťasten, nešťasten — jako nikdo jiný.
Láďa Ema
33 article
Miloval a byl zklamán. Miloval celou bytostí, miloval až k šílenství, míloval, zapomínaje, že žije, zaponiínaje světa a lidí. A teď? O běda Ileál jeho života se sřítil, padl v prach živola a svým strašným pádem strhnul i jej ... Konec!... konec všemu!.. „Emo!“ Zaúpěl náhle, „viď, neníto pravda?“ A jeho tvář se skřivila bolestnou touhou. Klesla tváří na zem a svíjela se v slzách. „Bidná, bidná jsem,“ štkala v křeči svého srdee, „bídná jsem... Láďo... běda mi...! A proud nepřemožitelných slz zaplavoval její oči. On však se neupokojoval, jeho zornice s zveličovala, žíly nabíhaly mu na čele a celá jehe postava se měnila. „Promluv, Emo! promluv,“ sípěl boles zdušeným hlasem. Ale Ema v křečovitém pláči vzkřikla při šerné „Ano! A toto „ano“ chvělo se vzduchem jako zvuk píšťaly, v opuštěné pláni věštící zkázu. Stiny po stěnách znovu seskupily svoje hlavya hlučně se smály. Smály se jemu, malému a zdrcenému, směšnému a slabému. Jako šílen, rozeběhl se pokojem, potácel se opilý zoufnl- stvím, val si vlasy a kochal se svoji vlasiní bo- lestí. Velké slzy prodraly se do jeho očí a bo- hatý pláč ulevoval jeho srdci. Štkal jakc malé dítě, bil hlavou do skříní, zuřil a smál se — byl bez smyslů, byl bez vůle — jako podťatý stvol. A náhle zmocnila se ho zlost, zlost na vše, co s ním kdysi souviselo, udeřil pěstí do draho-
Láďa Ema Stin Ema