1
masthead
13. srpna 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 221.
4
article
Z knihy „Zlatá nit“
Z knihy „Zlatá nit“
Fragmenty. Napsal V. Mrštík.
Byla už půlnoc.
Měsíc byl o hodný kus dále, ale nebylo jej
vidět, zastíraly ho bílé závoje. A jen zlatistá
skvrnka mihala se ve vzdušných nebe závějích
To nebyla noc, ale bílý, jasný den s tma
vými, až černými stíny za ozářenými předměty
Země jiskřila sněhem, nebe zalito světlem
vzduch naplněn měkkounkými parami. I ty
jakoby měly své zvláštní světlo, jak bílí duchov
snášely se, schvívaly v jemnou, bledou noc.
A totéž ticho jako v podvečer, tentýž zdreu
jící klid němě chvíle, při které bývá tak smutno
a krásně zároven.
Ach, jak rád chodím za tak jasné noci, jak
se rád koupám v měkkých vlnách průzračných
mlh: není snad velebnějšího zjevu nad tuto od-
počívající přírodu, když pod vrstvou sněhu
dříme svůj poslední, opozděný sen. Jakoby si
ještě přidala verš a v mrákotě do podušek klesla
znovu, než slunce uhodí svým bleskem a teplé
větry ji zburcují z bílého snu ... Celá země
jako v jedno slita, všechna jako v sebe soustře-
děna ve viditelný okruh bílého prostranství, ve
kterém není viděti cest, není viděti příkopů, ani
oddělených lánů, nic a jen tu nekonečnou, čistou
běl a z ní po různu trčící černou hroudu ze-
miny, stromek vyšlehující tmavou korunkou.
A všude tentýž světlý, tajemný ráz bílé noci
jaký bývá jen, když měsic svíti a pod ním roz-
lévá své sněhy zima spící svůj poslední verš
V Mrštík
5
article
Jednou z rána, neobyčejně časně z rána,
vyhlédnul jsem ze spaní a oči obrátily se k vý-
chodu.
Šedá opona mlh visela od shora až dolů.
Ale ve vzduchu cítit bylo cosi jako usmání.
předtuchu nádherného dne.
A byl.
Sedláci a jejich ženky rozhliželi se vese-
lýma očima po zelených pásech klíčícího obili.
Obracejíce tváře proti slunci, dávali se ohřívati
mazlivým nebem a sami se mazlili s teplem,
práce jakoby ani nebylo, jen radosť je čekala
po celý den. V očích tak tak bleskotalo slizké
lupení pokryté rosou, rozsvícené tisícerými od-
razy břitkých paprsků. Jaká to byla chůze po
silnici k lesu a od lesa ke vsi zas po nejmilejší,
nejkrásnější, protože léty vyšlapané cestičce.
Tak jasné se zdálo všechno, šveholení stehlíků,
ciřinčení sýkor, na lukách, v zahradách, ve
vrbovém háji, po nebi mladém a čistém, po zemi
svěži a vonné, v jasném, měkce zastřibřeném
ovzduší, v lesich zalitých zlatem — — všude
jeden oheň, jedna jara zář — —
Stříbrem hrály ostré záblesky srpů, červené
sluncem napité šátky žen svítily z daleka jako
vzňaté a všechno, lidé, zviřata i tvary mrtvých
hmot nabývali neobyčejného, vzácného, sváteč-
ního, srdei blízkého života, jak bývá jenom
z jara a několikrát jen za mnoho let. A na nebi
nic, ani obláčku, ani dechu mlh a jen skřivánei
vysoko, vysoko jak černé mušky vznášely se ne-
dozírným prostorem, nad lesy potáícel se letíc
pár havranů.
A kolem ticho, ticho svaté, jako v kostele.
Sedlák
Stříbro
6
article
Jen ti skřivánci letěli nebeským mořem, mně
zrovna nad hlavou, nad hroty kopců, nad lesy.
revinou, stále dál a dále k severu, někam do
hor snad, kde hledali domov svůj.
A vzpomněl jsem si, jak jsem je vyhlídal
vždy z jara, rok za rokem, dočkat jsem se ne-
mohl prvního jejich vrznutí a tu táhli za skřiva-
nem skřivan, celým hejnem, celým krajem, celou
Meravou, v rozptýlených armádách stěhovali se
jich mraky na sever... I po zemi běhali, všude,
kde slunko hrálo po mokrých hroudách, blesko-
talo v střepinách, vyhřívali se v hromádce, odpo-
čívali a v odpočinku řezali tu svou, ve sboru
tak srdcejemnou píseň prvních jarních dnů ..
Slavná to byla chvíle v duších věcí i lidi
v celé přírodě, zázrak, svým bohatstvím nezapo
menutelný den ..
V podvečerní chvíli přicházím do lesa.
Slunce teprv zapadá, obloha ještě jasna.
příroda ticha, jak bývá za klidných, jarních sou-
mraků, než slunce ulehne k spánku. A když
první hvězda zahoří, tichnou i ptáci, obloha
bledne, soumrak se naklání.
A větry táhnou, nebe se naposled zapaluje
pak zhasíná. Pozvolna, z dlouha barva do
tlívá po barvě a na místě nich hvězdy se roz-
žehují pod stropem nebes ...
V lese ticho, svato, žádná hříšná myšlénk
v duši neomží se ani vzpomínkou... Andělská
čistota ráje... A přes hřebeny kopců do údol
valí se klekání ...
Kolem do kola po tmě kvelou jívy, svít
břízy panenské. Po zemi listí šelestí, prašti
stonky vyschlých trav. A všude kolem po cestě
domů jako by's nasel, v myriadách září bílé sně-
ženky... Byla už (ma a přece všude po zemi
hemžily se bílé jejich hvězdičky. Planuly po (mě
jak bílá světýlka.
7
article
Byl krásný den a bílá neděle, chvíle, kdy
slunko svítivá a do duše vane teplo.
Celé dopoledne protoulal jsem v lese.
Hned po kostele vybral jsem se z domu
varhany zněly ještě v dušt a tělo se koupalo v ne-
výslovné lahodé slunného, jarního dne.
Šel jsem směrem „Zadního koutu“ a hledal
místo, kde bývá zeleno, mílo a ticho. Cestou za
hlédl jsem už prvního jarního motýla.
A přišel jsem do lesa, obklíčen se všech
stran mladou, měkkou ještě, ale vše pronikajíe
září... Věděl jsem, kde sněženky kvílávají
šel jsem tedy na jisto. Dlouho jsem ničeho ne-
našel, až tu náhle zabělalo se mi cosi mezi lu-
pením z předešlého léta. Hle, tu první jako jehla
tenká prorážela ze země a hrotem svým nabodl
ležíci na ní list. A kleče ještě na zemi, díval
jsem se dále a hle, tu druhá, tu třetí, v křovisku
skrývala se i čtvrtá už... A o krok dále, cel
hejno sněžilo se jich před očima ... A když
z lesa jsem šel — nic drahocennějšího na celém
světě nemohlo býti, než několik těch prvních
zvonků v ruce, ke kterým jsem cestou přida
ještě chudobku.
8
article
Ráno.
Ráno.
Osm hodin z rána ..
Okno zalito světlem. Venku bílo. Je vidět
jen v předu stojící stromy, všechno ostatní trati
se v bílou hloubku mlh. Lesů vůbec není, nebe
zapýřeno, slunko nevyspalé, mdlé ...
A už jsem se těšil zas na podzimní toulky
a dny. Na vlhká rána, až koupati se budu v bě-
loučkých oblacích, uzavřen, obklíčen jimi se
všech stran a jenom nahoře, nad hlavou s číms
jako clonou prosvitajícího azuru. Bílo na pravo,
bilo na levo, běloučko všude a jen pod nohama
černo. I ten tvůj krok jakoby po vatě šlapal,
tiše šourá se od místa k místu, všechen jeho
ruch dusí vlhká prsť..
Ach, stát zas tak v bílé koupeli mlh, dívat
se, jak táhnou, přelévají se spousty k zemi tíh-
noucích oblaků, jak lehoučkými vlnkami země
se páří, jak se jimi zastírají, tlumí lidské hlasy,
odráží smích, jak se náhle rozestupují a před
sluncem se rozbíhají, prchají, řídnou, od země
se trhají a v běloučkých vločkách na stromy se
věší jako závoje; jak se poznenáhlu nad lesy
staví, do dálky se promítají a pod nimi odkryté
už leží na šíř i do dálky roztažené kusy niv
jak už i odlehlé dálky vyrůstají z běloučké
hloubky a staví na odvěká místa nerozhodné, je-
určité ještě obrysy; silnice, mlýn, černý dub,
kříž, rozhoupané vlny obrazu a mlhy už jen jako
šedé vlečky táhnoucí se od neviditelných mátoh
zahalených z rána v šedivé noci rubáše; slyšet
zas všechny kohouty ze vsi jásající nad zrozením
nového dne, dupoty cepů a křik pacholků, říhání
koní, hodiny na věži a zvony, zvony, ty milé
zvony z rána, když na mši vyzvánějí k službán
božím a vyhaslé tělo vyprovázejí na hřbitov!
Noc.
9
article
Skřivánci.
Jeseň.
10
article
Tak jednou odpůldne jsem osaměl.
Otevřel jsem okno od východu a chvili jsem
pásl vlažné oči na odumírající, zádumčivé zelen
stromů... Lesy modraly, akáty žloutly, nebe
zavlečeno vrstvou potrhaných oblaků. Ze zelen
jen střechy vidět bylo — v dálce dva topoly.
Na stráni jak černé koule k zemi se tiskly
osaměle ležící koruny stromů a v tichu roze-
střených větví před oknem snášely se, schví-
valy se, jak zlatý děšť padaly k zemi žluté lu-
pínky trnovníků. Padaly, padaly a půda se jim
zlatila jakoby ji polil. Z pastviska troubil roh.
z dola zpíval kohout, stodoly bouřily strojia
z dálky, nesmírné dálky zapísknul vlak. Prolelě
jako výkřik podvečerním tichem ostrý jeho zvuk
a shasnul v soumraku ...
Na věži bylo šest hodin, chvíle, kdy nedávno
byval ještě slavný, bílý den.
12
article
Je po poledni
Denní chvíle shovění, když odzvoní po
lodňák.
Sedím pak sám a sám, půl hodiny, hodinu
prozevluji před oknem. Dívám se na obě strany.
na lesy na pravo, na lesy na levo, poslouchám
šveholení vrabců, odháním mouchy, do čistého
vzduchu věším kouř; obzírám bilé, bělounké
stěny své světničky, po chvili mžiknu vždy po
černých hodinách — ještě je čas, ještě chvíli
jen, malou chvilenku, než dozpívá skřivan, za-
padne motýl jak papírek nadnášející se v milém.
bílém tichu odpolední chvíle. A uprostřed svět
ničky na podlaze slunce leží, na slunci vedle
sebe nataženi oba psi...
Ach, jak světím polední ty chvíle, sladět
než noc, krásnější než spánek, tiché a smutne
jak zamiklý klid hřbitova.
A snad proto je tak milý ten koutek denního
shovění, že tak daleko, daleko se cítíš vzdálen
ode všeho světa ...
14
article
A bylo po kráse.
Zima, zima, mráz a mráz.
Smutno pod šerým nebem, prázdno v mo
krých polích. Den před tím ještě čekanky n
plno rozvíraly modré svoje panenky, pampelišky
zakvětaly na mezích... A hle, už jen červen
hlavičky bodláků trčí na pokraji cest. Smetánky
čekanky zůstaly zavřeny, stromy chlípnou, tráva
přiléhá k zemi, lupení se krčí, všechno náhl
umírá... Už to nebyl ani říjen, ale listopad
prosinec, chyběl jenom sníh, příroda černá če
kala už připravena, obléci se v bílý jeho šat.
Smetánka
15
article
Sněženky.
Zvířátka.
16
article
Říkali jim „zvířátka“
Dosud je vidím, jak lidé kolem nich se
trousí a odcházejí, baví se a mlčí a staroušei z
kredencí sedí, záda si hladí, ona, těžká pudů pět.
on, možno-li, ještě těžší; oba si šuškají, na sebe
se usmívají, za celý večer nemají, co by si po-
věděli, ale hovoři spolu, hovoří pohledy, usměvy
dotekem rukou a až do smrti je vidět budu,
jak se tak smějí navzájem do očí, milují se po-
hlody, milují slovy a k sobě volají svou nevy-
rovnatelnou, také nějaký pud vážící čubu.
Říkali jim „zvířátka“, ale to nevím, jal
mnoho jim závidělo lidí.
18
article
Vzpomněl jsem si na zpáteční cestu
z Paříže.
Celou noc jsem probděl, teprve k ránu
zadřímnul jsem tvrdým, unaveným snem.
Když jsem pak ráno procitnul, vlak zastav
v jakémsi ohromném nádraží . .
Lidé vystupovali, dviřka se otvírala a do
ticha vyprázdněného vagonu ranní vánek přivíval
slavné jakési zvonění velikého, neznámého měsla.
Tak slavnostně, sválečně bylo mi pojednou, jako
těm zvonům rozhoupaným na věžích a plnými
doušky pil jsem do sebe hučivou, velebnou píseř
rozbouřených, kovových ran, zvěstujících na
cestě vlaku, že je neděle, slavný den Páně.
Nancy.
Odskočil jsem k pumpě, umyl se packam
jen tak, jak dělávali jsme v šesti létech, když
ze dvora hned běželi jsme do školy. A když do
vlaku jsem se vrátil, tak mi bylo pojednou na
těle i v duši, jak mi ještě nebylo od mých šest
let . ..
Vryl se ten okamžik do duše hloub, než
vrýti se dovedou události nejbouřlivější...
Páně
Paříž
Nancy
20
article
Portrét.
Ledva se přiblížili.
„Jděte pryč, jděte pryč“ — — křičela
přes ruce chlapce tloukla růžencem ..
A najednou vrhla trojčata.
Slovanská vzájemnost.
K. v K.
„V čem vidíš ty slovanskou vzájemnost?
„V rublech.
V Praze.
„Co tu děláte v Praze?“
Přijel jsem se vykoupat, zítra jedu dál
Špínu nechám tu.“
„Dejte pokoj! — My jí tu máme sam
dostl...
Epigram.
Dr. —v
Mezi maličkými veliký Ty's muž!
Běda jen, až velicí Ti řeknou: — couche.
doktor
Praha
22
article
Napsal V. Talský
Napsal V. Talský
Právě odbily dvě hodiny, když ozval se
dole na náměstí zpěv. Tři mladíci, každý za-
věšen v rámě své milenky, vraceli se z výletu.
Když došli k budově spořitelny, ozářen
světlem tří elektrických lamp, zakopl Larský
de čehosi a shýbnuv se, zvedl klobouk; kloboul
velmi podivného tvaru: vysoký asi jako polo
cylindr, jen že měkký s uzounkou střechou.
Děvčata dala se do smíchu. Mladíci pře
stali zpívat a začala nová zábava. Vyhazoval
klobouk do vzduchu a předstihovali se v chy
tání ho.
A když i toho se nabažili, navrhl Larský
aby se klobouk někam pověsil. Ale na kande-
lábr nezdálo se býti vhodným, poněvadž je už
příliš otřepané, věšeti na kandelábry staré boly
a rozbité klobouky. Tenhle klobouk však byl
dosud zdravý, nehledě k mastnotě, která by se
z ckraje dala ždímat. Kandelábr tedy odpadl. Z
to však našlo se něco vhodnějšího, naprosto ori-
ginálního. Asi pět domů výše nad spořitelnou
bylo v prvém poschodí vysokého činžáku ole-
vřeno okno.
„Tan jej hodím,“ rozhodl Larský a roz-
běhl se proti domu. Klobouk několik okamžiků
rezrážel vzduch a pak zmizel v okně.
„Sláva, Larský, sláva!“ zahřmělo pak po
oknem, a celá společnost utíkala na konec ná
městí a cmizela v ulici.
Larský
23
article
Dvě hodiny na to zastavil ce před činžáken
kočár, a z něho vystoupil pan Solpek, velko-
obchodník, který se vracel z klubu. Hvízdaje
nějaký kuplct, stoupal spokojeně do prvníh
poschodí. Šaty odložil v alkovně — páchly
děsně kouřem, což paní Solpeková z celé duše
nenáviděla — a vkročil do ložniec. Paní Sol-
peková spala klidně, pruh světla protější lampy
elektrické táhl se právě středem ložnice a za-
sahoval až na lože paní Solpekové, která s vlasy
rozpuštěnými a pravou rukou, tou krásnou pra-
vou rukou, na ňadrech položenou, podobalase
snící nymíé.
Solpek uchvácen, naklonil se již, aby paní
objal a políbil, pojednou však se vzpřímil, za-
zuněl a rychle vztáhl ruku na lenošku, u lože
stojící.
„Corpus delicti,“ kmitlo mu hlavou, a p
Solpek prohlížel si nález: „mužský kloboukí
Mužský klobouk zde, v ložnici mé paní? Aha
měla zde milence; však mi to napověděl onehdy
finanění rada, abych nedůvěřoval, abych jenom
nedůvěřoval. Ale to přece není možné v takově-
hle hušce jiti k dámě, či to naschvál, aby se po
případě vlastník nemohl vypátrati? Holomci,
záletnici, chlapi prohnaní! A ona spí, jakoby
snila o ráji. To si myslím, o ráji! Či snad stav
se, jakoby spala, a milenec někde je ukryt? Be
kiobouku by snad neodešel? Inu, překvapi
jsem je, ale počkejte!
Tyto věty prolětly mozkem páně Solpeko
vým jako blesk a zůstavily palčivost, hroznou
palčivost.
Solpek vypoulil oči a uchopiv paní za ruku
stiskl ji a zahřměl: „Kde ho máš?“
Paní Solpeková otovřela oči a vzchopila se
„Co blázníš, Karle?
Solpek
Šata
Solpeková
Sol
Solpeko
Karel
24
article
„Kdo ho máš, je zde ukryt, vím to, řek
pravdu, sice bude zle!“
„Ale pro Krista Jožíše, koho? Co dělš
zbláznil jsi so, nebo jsi opilý? Nokřič tak, co
pomyslí služky? A pusť mne, vždyť mi rozdrtíš
ruku!“
„Dolů, ihned dolů a za mnou! Já ho musím
najít; poslechneš přece!“ Pan Solpek, soptě
vzteky, strhl paní s lože a chvíli pronikal j
zraky. Stála, chvějíc se, s rukama sepjatýma,
z očí proudily ji slzy. Solpek se zarazil. Slzy je
dosud vždycky přemohly. Stiskl knoflík a jasn
světlo zalilo komnatu. Vše vypadalo v pořádku
nikde nic přehozeného, žádná známka zmatku.
A přece ten proklatý klobouk zde, právě u po-
stele na lenošee. Objal paní a třesavým hlasem
se tázal
„Anno, prosím tě, řekni mi pravdu, ty'
zde někoho měla, viď, milence jsi tu měla; pro
mi to děláš? Už finanění rada mě upozornil.
abych nevěřil, nevěřil. Nechal zde klobouk, mus
býti ukryt, kde je, řekni, pro boha, kde je, od
pustím ti všecko, víš, jak jsem tě měl rád.
A před očima třepal ji nalezeným klo-
boukem.
Krist
Solpek
Anna
25
article
Paní Solpeková vypukla ve smích, kdyžs
klobouk prohlédla.
„Ty's blázen, viď; kdes to, prosím tě, n
šel?“
„Právě u tvé postele; takhle ležel na le-
nošce. Myslíš, že se dám oklamat? Nech hla
zení a za mnou!
Otvíral skřině, šťouchl holí do nich, po
postole nahližel, nikde nie.
„Nu tak?
„Pojď do alkovny!“
„Fuj, zas ten zápach; nešťastný klub!“
„Mlč a otevři tuhle skříň. — A tuhle. —
Tady by nebylo také nic. Do kuchyně!“
„Alo, co blázníš, tam je služka!“
„On tam může býti taky!
Vešli do kuchyně. Róza nespala. Slyšeln
všecko a tetelila se strachy. Dobré svědomí tak
neměla.
„Kde je, Róza, mluvte pravdu, kdy odešeli
Co se třesela? Vy o něm víte, kdy odešel, ptám
se,“ křičel pan Solpek.
„Milostpane, milostpane, nezlobte se, on
mě vezme, v půl dvanácté odešel již, domovnice
mu vždycky olevírá a slíbila mi, že mne ne-
prozradí.
„A to nechal klobouk v naší ložnici?“
Solpeková
Róza
Solpek
26
article
„Milostpane, jaký klobouk, vždyť byl je-
nem zde v kuchyni, a pak je vojákem.
Pan Solpek nezdržel se smíchu. Pak všal
zvážněl a vyslýchal dále. Nezvěděl ničeho. Róza
do jedné hodiny neusnula a neslyšela vůbec, že
by někdo byl otevíral dvéře do ložnice.
Páni odešli. Pan Solpek nepromluvil a ulehl
Paní vzlýkala na loži.
Aby jí byl křivdil; služka byla tak ustrašená
že by byla všechno vyzradila, kdyby se byl
skutečně něco přihodilo. Snad to byl zloděja
ale nic přece neukradl, vše bylo na svém místě.
Ovšem bylo nutno prohlédnouti ještě zásuvky
u stolu a pokladnu. Vstal a přesvědčil se, vš
bylo na svém místě netknuto. Ulehl opět.
Paní Solpeková zatím se utišila. Hodiny od-
bily tři čtvrti na pět. Svítilny se shasínaly, den
se probudil, krásný lelní den a vůně lip z náměstí
dýchala do komnaty otevřeným oknem.
Celé dopoledne nepromluvili pán a paní
Solpekovi ani slova. Róza dostala výpověď. Ne-
šťastný klobouk ležel v kuchyní na posteli. „Ten
neřád si vezměte na památku, nikdo jiný m
tuhle mrzutost nezpůsobil než vy!“ řekla paní
Solpeková Róze, která měla obličej rudýo
pláče.
Když přišel pan Solpek k obědu, poručil při-
nésti klobouk do jídelny a podrobil jej generáln
prohlídee. Byl hnědý, plstěný, zamaštěný, s čer
venou podšívkou bez širmy a s hnědým koženým
potitkem. A toto zamazané politko rozťalo uze
nešťastných zápletek. Pan Solpek je ohrnul a n
šel na podšivce přišiťou plátěnou pásku a na
slova: Adam Kopec, officiál v. v., ulice Po
sady č. 6, přízemí.
Solpek
Róza
Solpeková
Adam
Solpeková Róza
27
article
Srdce mu zabušilo. Tohle je něco. Oblék
se, klobouk zabalil do papíru a odjel do ulice
Pod sady.
Číslo šesté byl jednopatrový, zelený dům
v přízemí na pravo bydlel domácí a na levo par
officiál Kopee,
Solpek zaklepal a ihned vkročil. Oblaky páry
obalily jej, a od neeek, uprostřed kuchyně po
stavených, pokročila mu vstříc asi padesátilelá
žena vzezření silně energického.
„Račte si přát?“ pravila úsečně.
„Prosím, zde jdu se optat —“ a rozbalova
klobouk.
„A, klobouk měho muže, děkuji vám
srdečně. To je ale štěstí, račte si pomyslit, už
po čtvrté jej ztratil ten můj zatracený člověk.
a vždycky mu jej přinesli. Ovšem, takový klo
bouk nemá zde ve městě nikdo. Děkuji srdečne
ještě jednou za muže. Poděkoval by se sám, al
měl včera takovou opici, že jej přinesli z ná-
městí policajti. A klobouk tam ztratil.
A skutečně byl tak opilý, že jej přinesli?“
koktal pan Solpek.
„Prosím,“ otevřela dvéře do pokoje, „račle
se, ale rychle, aby mi tam pára nevběhla, pře-
svěděiti, ještě teď spí a probudí se až odpoledne
Och, s ním už to jiné nebudel“
A pan Solpek uzřel na posteli rozvaleného
officiála, holohlavého dědka s obrovským červe
ným nosem.
V kočáře pak zapálil si trabuko a s vřelým
odpuštěním v srdci a s pokorným odprošením na
rtech, blažen odjížděl z ulice Pod sady o
čísla šestého.
Solpek
28
article
Vina.
Vina.
Napsal Boleslav L. Černý
Zamyslil se a díval se na zemi . ..
Červený tenký proužek krve barvil podlahu
Cosi příšerného chvělo se ve vzduchu a vše
jakoby padalo do jeho duše. Vytřeštil oči a zt
nule je upřel na drobnou postavu ženy, nehybn
ležicí u jeho nohou.
Byla mrtva .
Zoufale zaryl ruce do tváře a sklesl na po-
hovku. Kovová péra žalostně zaskřípěla, příšerný
zvuk třásl se chvili ozvěnou ve vzduchu a třišti
se o nábytek. V přítmi pokoje seskupovaly se
skříně v podivné bytosti, stíny vlekly se kolen
černajíeích se stěn. Neznámá hrůza sáhla do
jeho mozku, on chvěl se na celém těle, plakal.
šílel ve skrytu své duše, trpěl muka hrozné
viny . ..
Viny?1...
IIrozná otázka vynořila se v jeho hlavě
pokoj vířil kolem v jedné spleti rozervanýeh
představ. Těkal zrakem v šeřícím se prostoru
citil, že večer padá nejen do prázdných ulie
ale i do jeho duše. A neodolatelná síla poutale
ho stále k jednomu předmětu — k mrtvole n
zemi ležíci. Marně snil, marně běhal pokojem
hrál na klavír, trhal struny s drahocenných
housli — nepřemožitelná ruka přívedla ho zpě
k místu viny ...
„Viny?... A je smytá?“ křičelo v jehc
duši, „či je matkou nové viny?“ tázaly se h
stíny kupicí se jizbou.
Vyskočil, rozběhl se, chtěl prchnout, prch-
nout daleko, v nekonečno, chtěl se zdusit svým
vlastním já, běžel šílen poděl stěn až ztrnul pře
tělem mrtvé ženy.
„Emo!“ zašeptal zoufale a řítil se celou
tíhou svého těla na mrtvolu.
„Emo — Emo,“ chvělo se pokojem a temn
stíny seskupily svoje černé hlavy, aby do ne
konečna hučely v jeho duši.
„Emo!“ vykřikl — — — „já ti odpustil —
slyšíš... Emo — ne — — viď — ne není te
pravda ...1?
„Je to pravda,“ zahučely stíny a rozprchly
se stěnou skrývající se za nábytkem
Vztýčil hlavu, jeho strhané oči hleděly ben
cíle —
L Černá
Zoufal
Vino
Boleslav
Ema
29
article
„Je to pravda“ — opakoval tiše a jeho tvát
klesla na tvář mrtvoly. Hrobový chlad provál
celou jeho bytost a jako výčitka vynořila se m
představa něčeho minulého. Sladký pocit rozli
se jeho duší. Nechápal dusicí ho blahem změnu
Zvedl se tiše a plížil se k pohovee.
V jeho duši vyrůstala Ema — ta dobrá.
tichá Ema. Vystupovala před ním jako v pohádce.
Viděl její bílý zjev, prchal večerem zašeřenou
ulici — — On vedle ní — — Třásl se úzkostí
a blahem, celým tělem probíhaly mráz a žár jeho
touhy. Chtěl promluvit, ale nemohl, slova chvěla
se mu na rtech — byl však němý — — Teplo
její krásy svíralo jeho hrdlo, úsměv krvavých
rtů dráždil jeho čivy — necitil ničeho, neviděl
ničeho, šel jako ve snách, byl němý a přece
mluvil. Vyprávěl jí o své lásce zrakem, stiskem.
dechem, vše na něm chvělo se touhou — nevý
slovnou touhou. Ano, byl to onen večer, kdy
poprvé zašeptal jí rozechvělým hlasem: „Miluji
vás . ..
A Ema bledla, rděla se a třásla, byla divu-
krásná, když zmafena jeho touhou, rozechvělá
vnitřním blahem opakovala vrývajíe mu do duše
svoje slova:
„Miluji vás — —
Dávno — — dávno je už tomu — — dávno
to už není — — „Emo“ — — zaplakal po-
znovu ve své duši.
A Ema chvěla se před ním, jeho Ema, sku-
tečná Ema. Zřel jí do tváře, v její černé, hlu-
boké oči a byl šťasten. Byla to ona, ona — jeho
Ema, stála před ním, její teplý zjev třásl se před
jeho zrakem v měkkých nedbalkách, právě tak,
jako tehdy, když zjevila se jeho ženou v jeho
útulném bytě. O jak byl šťasten! — —
„Emo!“ zašeptal a vztáhl své ruce.
Ema
zašeřený ulice
30
article
Byla to ona: hebká a pružná, chvěl se, do-
tknuv se jejího pasu, přitiskl ji, sevřel ji celou
silou a jeho ruce vrývaly se do jejího těla. I ona
přitulila se k němu ..
„Ládo...“ šeptala do jeho ucha něžně se
tisknuvši k jeho hlavě, „Láďo, vždyť já jsem
mrtva — — —!“
Studený pot vystoupil mu na čele, on zaúpěl
a vytřeštil zrak. Kolem bylo pusto, mrtvá hra
stínů dívala se se stěn, hluboké ticho věšelo s
pokojem ...
Spustil ruce a ponořil se v sebe. Něco ho
však tížilo — cítil, že neni sám, věděl, že se
klame, někdo byl zde, někdo milý a někdo cizí.
Zvedl oči a uzřel Emu. Zadíval se na ni... Ne-
byla sama, někdo stál u ní! A hrůza přebíhala
mu tělem, nahnul se na pohovee, díval se po-
zorněji, aby se přesvědčil, že se nemýlil. Ne-
přišla sama... „S kým?“ Oh, znal he příliš
dobře, denně sedávali spolu při číšce čaje, denně
zírali sobě do očí — dva nejlepší přátelé . . . Ted
stál vedle ní, jako šelma, jeho oči sálaly žádostí,
z jeho tváře dýchala touha po ní, po jeho Emě.
Jeho přítel! šelma u nevinné oběti — nevinné?
Láďa
Ted
31
article
Ona stojí, stojí, její zřitelnice se rozvírají, září
teplem, sviti vášní, její prsa se dmou, celé její
tělo křičí, chvěje se... Běda, je konec. Ne-
nasytná nenávisť zachvátila jeho duši. Zřel je,
jak sklánějí hlavy, nevidí, že on je pozoruje,
on, který je oklamán, oloupen, oloupen o to nej-
krásnější, oloupen o svůj poklad, o svoje bohat-
ství... Mráz projel jeho tělem, zachvěl se hrů-
zou, vlna pocitů zachvátila jeho duši — trpěl
a mlčel, ale bouře uražené lásky hnala se jeho
bytostí, zachvěl se a vyskočil s pohovky. On se
pomstí . ..
A temná jeho postava řítila se do šera po-
koje. Těžký krok a klesal podlomen překážkou,
klesal padaje přes mrtvolu své ženy. Zachvěl se
dotknuv se jejího těla a přece nebyl schopen po-
zvednouti se. Jako v těžkém objetí ležel nehybný
na mrtvém těle své ženy. „Vrahu“, šeptaly mu
stíny — „vrahu“ opakoval si v nekonečné vý-
čitce a v bezměrném strachu pohnul rukou. Chtěl
se bránit a jeho ruka zavadila o cosi chladného,
nepatrného a hrozného. Byl to revolver — ——
Vyskočil a vytřeštil oči, upíral je zděšeně,
vyjeveně — před ním klečela jeho žena. Těžké
mrákoty hnaly se jeho hlavou, vrávoral plný zdě-
šení: jeho Ema svíjela se na kolenou před
ním ..
Mráz
Vyskočil
32
article
„Láďo!“ vzkřikla pojednou, „Láďo, od-
pusť mi!
Chvěl se, ale nemluvil, stíny se stěn se mu
smály a v hlavě hučel jez myšlenek, spletených
v nerozlučifelný svaz nevýslovného strachu.
„Láďo,“ opakovala Ema, „odpusť mi! Při-
sahám ti, že jsem nevinna. Nevinna ve své
duši. Nevím, co se dělo se mnou. Vrhala jsem
se v mlhách do noci svého hříchu. Já neviděla
nikde světla, ty's byl němý a mně se zdálo, že
mě odsuzuješ dříve než padnu. O já byla slabá!
Nedovedla jsem se vrátit po prvých slovech, a
moje srdce velalo tebe. Ne, moje láska nikdy ne-
opustila tvoji bytost, jen moje slepá důvěra
v sehe, jen moje domnělá síla mne zabila. Ne-
chtěla jsem a padla jsem! Cosi neznámého
vleklo mne přes propasť mého života, neměla
jsem síly a sřítila jsem se do ní. Ale já trpím,
Láďo! můj jediný! já trpím, mučím se ve svém
nitru, týrám svoje tělo pro tebe. O Láďo! vrat
mi svoji lásku! ...
Svíjela se jako zoufalá, její černé vlasy roz-
letěty se pohybem hlavy po bělostné šíji a sně-
hová prsa prodírala se volným živůíkem. Pláč
dusil se ji v prsou a bolest protékala jejím
srdcem.
Ale on stál nehybný, ztuhlé jeho oči dívaly
se bez citu do její tváře. Cosi jako nenávist
chvělo se pod jeho víčky, neukrotitelná touha
zmoci se něčeho mu neznámého, svírala jeho
pěstě a zatínala nehty do masa. V jeho duši
bouřil se hnus, kal života přetékal celou jeho
bytostí a dusil každý světlejší paprsek jeho vě-
domí. Jeho srdce bylo rozerváno bolestí. Mučil
se, byl nešťasten, nešťasten — jako nikdo jiný.
Láďa
Ema
33
article
Miloval a byl zklamán. Miloval celou bytostí,
miloval až k šílenství, míloval, zapomínaje, že
žije, zaponiínaje světa a lidí. A teď? O běda
Ileál jeho života se sřítil, padl v prach živola
a svým strašným pádem strhnul i jej ...
Konec!... konec všemu!..
„Emo!“ Zaúpěl náhle, „viď, neníto
pravda?“
A jeho tvář se skřivila bolestnou touhou.
Klesla tváří na zem a svíjela se v slzách.
„Bidná, bidná jsem,“ štkala v křeči svého
srdee, „bídná jsem... Láďo... běda mi...!
A proud nepřemožitelných slz zaplavoval
její oči.
On však se neupokojoval, jeho zornice s
zveličovala, žíly nabíhaly mu na čele a celá jehe
postava se měnila.
„Promluv, Emo! promluv,“ sípěl boles
zdušeným hlasem.
Ale Ema v křečovitém pláči vzkřikla při
šerné „Ano!
A toto „ano“ chvělo se vzduchem jako
zvuk píšťaly, v opuštěné pláni věštící zkázu.
Stiny po stěnách znovu seskupily svoje hlavya
hlučně se smály. Smály se jemu, malému a
zdrcenému, směšnému a slabému. Jako šílen,
rozeběhl se pokojem, potácel se opilý zoufnl-
stvím, val si vlasy a kochal se svoji vlasiní bo-
lestí. Velké slzy prodraly se do jeho očí a bo-
hatý pláč ulevoval jeho srdci. Štkal jakc malé
dítě, bil hlavou do skříní, zuřil a smál se — byl
bez smyslů, byl bez vůle — jako podťatý stvol.
A náhle zmocnila se ho zlost, zlost na vše, co
s ním kdysi souviselo, udeřil pěstí do draho-
Láďa
Ema
Stin
Ema