Ročník XXXXV.

V Praze, v neděli dne 13. srpna 1905.

Číslo 221.

kn ranní a odpol. listy přvadplací se: v Praze v administraeí sk měsíe ss čtvzt leta . . . . 8 K — Entlts . . . . 7 K 50h a ušíe . . . . . . 2 K 30 Peštout a meste . . . . . na evrt leia . . . . 9 K eo s drojí zisilko za rt lta . . . 1 K Sk

Dnešní číslo pro Prahu le a 18 stranách.

Japonské podmínky. Všechna pozornost světa upřena jest dnes k jedinému bodu: k přístavnímu americkému městu Portsmouthu ve státu new-hampshirském, kde zplnomocněnci Ruska a Japonska vyjedná- vají o podminky, za kterých bylo by lze ukon- čiti ukrutnou válku, jejíž děsně krvavé a dlouh bitvy nemají v dějinách válek sobě rovna a která vůbec celým svým průběhem jest dějstvím o věku Džingischanova a Tamerlanova nevídaným. Věříme, že byla to chvíle neodolatelná svou vážností dějinnou, když zřízenec Japonska do- ručil zmocněnci Ruska Vittovi listinu, obsahujíeí japonské podmínky míru. Však čekali-li Japonci že zástupci Ruska v osudný, snad světodějný ten dokument v tu chvili dychtivě nahlédnou že ihned z tváři jejich vyčtou první dojem, jaký diktát žlutých vítězův na Rusy učiní, tož jim selhalo. Chladnokrevný diplomat ruský Vitle. opanovav zvědavost i pohnutí, klidně zastrčil ja- ponské podminky do kapsy a ujistiv Japonce, že do pondělka 14. t. m. troufá si jim sdělit odpověď carovu, vyžádal si, aby do té doby o podminkách těch bylo zachováno obapolné ta jemství, což také zástupci Japonska ochotně při- pověděli. Navzdor tomu však anglo-japonská agenfura »Reuterova« ještě v týž den jala se do světa rozhlašovat podstatný prý obsah japon- ských podmínek a dychtivá veřejnost americká jako evropská v netrpělivosti své nekriticky lapá hltavě po té nezaručené a neověřené zprávě »Reuterovy kanceláře«, berouc ji za pravdivou a věrnou jako folografický snímek. Dle tohoto — proslule kalněho pra- mene — byly by hlavní podminky Ja ponska tyto: Rusko nechť nahradi Japonsku vá lečné jeho útraty, jichž výše se teprv později přesně určí.

Rusko nechť postoupí Japonsku svůj ostrov Sachalin. Rusko nechť postoupí svůj nájem po- loostrova liaotunského (s Porlartu rem a přístavním městem Dálným) Japonsku. Nechť Rusové vyklidí se z ce- lého Mandžurska a postoupí všechny své tamější výsady opět Čině. Spolu nechť Rusko uzná, že do Mandžurska všemu světu jsou brány obchodu otevřeny. Rusko nechť postoupí východn dráhu čínskou od Charbinu do Portarturu vedoucíJaponsku, kdež- to hlavní sibířská trat přes Charbin k Vladivo- stoku zůstane i nadále Rusku. Rusko nechť uzná protektorá Japonska nad Koreou. Rusko nechť přizná Japoncům právo ry- bolovu v sibiřských vodách pobřežních se- verně od Vladivostoku až do ú ži ny Beringovy. Rusko nechť vydá veškeré své inter no- vané lodi Japoncům a konečně nechť uvolis obmezit svou námořní moc na nej- zazším Východě . Nejsou li to vše holé kombinace a výmy- sly, znějí-li vskutku podmínky Japonska v pod- statě své takto, pak možno již dnes bez pečně předpověditi, že k míru nedojde, že kon ference portsmouthská byla marnosti, po niž na zejtři rozbouři se v Mandžursku válka ještě litěji než dosud. Neboť na takový pokořujíe mír žádný ruský car a žádné národní zastupi- telstvo ruské přistoupiti nemůže a jakživo ne- přistoupí. Jakým právem opovažuje se Japonsk uchvacovat ubohý, mírumilovný, dosud samo- stalný národ korejský. Což neslibovalo, vymá- hajíc si volný průchod Koreou na mandžurské bojiště, vládei a národu korejskému ušetření jeho neodvislosti? Slabi, nebojovní Korejci uvěřili a pustili Japonce svým územím. Nyn poznávají věrolomnost lupičův a uchvatitelův japonských, kteří si chtějí osvojit nad spojencem korejským »protektorát«, t. j. prostě panstv a nadvládu a ještě žádají, aby Ruskotu loupež jejich za právo uznalo. Než, budsi Korea může být Rusku konečně Hekubou. Avšak co říei tomu, opovažuje-li se Japonsk

uprostřed války dosud nerozhod- nuté, kdy se mu ještě nepodařilo Rusko ani z Mandžurska vytlačit, kdy stojí ještě 470.000 mužů ruského bo- jechtivého vojska před Charbinem ochotně v poli proti armádě japonské; opovažuje-li se vůči této nezlomené a mo- hutné armádě Ruska v Mandžur- sku požadovati Japonsko drze, aby Rusko nejen celé Mandžursko vyklidilo, ale by i tu svoji nákladem mnoha set millionů zbudovanou dráhu od Charbina ku Port Arturu prostě Ja- poncům darovalo a nad to jim ještě nějaké dva tisíce millionů rublů válečných útr a nahradilo! Nedosti však na tom; ale i roz- sáhlý, uhlím a rudami bohatý ostrov Sachalin, který toto před léty od Japoncův zakoupilo, má Rusko nyní Japoncům beze všeho vrátiti; toli- kéž poloostrov Liaotunský, jejž bylo od Číny najalo a na němž zbudovalo veliký přístav město Dalný. Tolikéž výnosné právo rybolovu u pobřeží Amurského až k moři Beringskému si páni Japonci vymiňují jako »otevřenou bránu« do Mandžurska. Ale za to chtějí zatarasit Ru- sku přístup ke břehům Tichéh o ceanu. To jest hlavní cíl a účel Japonska. k vůli němuž nepřipravené Rusko válkou pře- padlo: Rusko má být odraženo zpět od pobřež Žlutého moře, ono nemá tam více vydržovat značnější loďstvo válečné: nýbrž tam chce pa novat a roztahovat se jedině Japonsko, uchvá- tivši kořen, poloostrov liaotunský a s ním cele Mandžursko, aby odtud podmaňovalo svému vlivu a své vůli přestárlou slabou Čínu. O to se vedla celá válka rusko-japonská ty byly výbojné, loupeživé cile Japonska, kterým Rusko, opuštěno, ba zrazeno Evropou, samo jediné kladlo odpor! Depeše »Reuterovy kan- celáře« označila japonské ty eíle věru drasticky zřetelně!

Opětujeme: pakliže opravdu podmínky ja- ponské takto zněji, nemůže Rusko k nim dát jině odpovědi, nežli výstřelem z batlerií u Char- binu, dávajícím signál k obnovení bitev další krutě, veliké války na obranu ruské cti a ruské země. Zprávy petrohradské zvěstují, že tam zpupné podmínky japonské rozhodující kruhy co nejtrapněji dojaly, tak že prý car již odeslal svou lakonickou odpověď Vitteovi: „Žádné ná- hrady válečné — žádného postoupení Sacha- linu a ruského území vůbee. Rusko podstoupí stokrát raději všech oběti dlouhé a krvavé války, než aby podniklo hanebný, pokořující mír, který by je oloupil o všechnu váhu v Asii jako v Evropě. A ono vy- drží válku po léta, kdežto Japonsko již dnes finaněně je zakrváceno. Jde-li tedy Japonsku o mír, musí důkladně slevit ze svých arrogant- ních podmínek, nesmí déle spokulovat ošemetně na strojení revolučních stávek, potržek a vražd v Rusku — nýbrž jednat s Ruskem slušně a rozumně jako s mocným protivníkem, který vládne dosud nezdolnou silo obrannou a který nazejtří, kdy osvobo- zujícím slovem carovým změní se v — říši ústavně svobodnou, vzroste v olbříma o nohách kovových! —

Politické zprávy domáci. V Praze, 12. srpna. (Postátňo v a c akce.) Stálý vídeňský zpravodaj „Pester Lloydu“ pojednává v posledním dopise o vládní akci, čelici k sestálnění velkých soukromých drah. Akce, jak píše „P. L.“, jest tentokrát vážná; nezahrává se jí, jako před čtyřmi léty za Körbra a proto také brzy se ukážou její vý- sledky, ne sice na celé čáře, alo aspoň částečné. Pisatel má na mysli severní dráhu Ferdinandovu a praví v té věcí: Severní dráha jest ona sou- kromá dráha, při níž poměry jsou relativně nej- jesnější, nehledíme-li na jiho-sovoroněmeckou dráhu spojovací, při níž není vůbec nic spor- ného. Při severní dráze nutno vyjasniti pouze otázku zdanění, t. j. otázku, má-li výdělková a přijmová daň při výpočtu čistého zisku, dle něhož se má stanoviti výše výkupné renty, za- počitati se mezi výdaje provozovací či nikoliv. Otázka ta bude však v brzku rozřešena, tak že možno pokládati za jisté, že sevorní dráha

přojde již 1. ledna 1906 v majetek státu. Větší obtíže budou při jednání se spo- lečností státní dráhy a s dráhou severozápadní. Při prvé dráze půjde o náhradu za oboz a sta- novení výkupné renty, buď dle výnosu celé sítě, nebo rozdílně dle výnosu hlavní trati a tratn vedlejších. Při dráze severozápadní jest spor- nou otázka druhých kolejí a zdanění dráhy po- labské. Nedojde-li na dohodu, rozhodne soud. Ale také vyjednávání s těmito dvěma drahami vede se vážně, poněvadž jich sestátnění jest po- žadavkem českého klubu, jako jest postátněnn dráhy Ferdinandovy požadavkem polského kola. V Praze, 12. srpna. (Věci uherské.) Uherský ministerský předseda bar. Fejér- váry vyjel dnes z Karlových Varů a vrací se přes Vídeň do Pešti. Fr. Košut naopak jede dnes na léčení do Karlový;ch Varů. Z projovů uherských politiků stojí dnes ae zmínku následující. Z liptovského sv. Mikuláše přibyla do Pešti deputace voličů, aby ministru spravedlnosti Lányovi odevzdala poslanecky mandát za okres mikulášský. Min. Lány chválil „vlastenectví“ liptovských voličů, kteř v nynějších kritických dobách zachovali si „po- litickou rozvahu“ a projevil naději, že liptovšt voliči najdou náslodovníků (?). Na jeden sloven- ský proslov odpověděl také slovensky. Hr. Jul. Anjrássy uveřejnil v „Budap. Hirl.“ novou stat, v níž dovozuje, že parla ment má právo dáti nynější ministerstvo v ob žalobu. Vysvítá to z čl. III. zákona z r. 1848 Vládu možno žalovati proto, že disponuje stát- ními důchody, přijímá a vydává peníze, ač nen k tomu oprávněna.

Člen skupiny 23 liberálů, posl. S ziv ak pelemisuje v „Az Ujsagu“ s hr. Tiszou a dovo- zuje, že krise se dá rozřešiti jedině tehda, až se opět uplatní zásada majority a koalice pře- vezme vládu, buď že její program bude schválen aneb že jej sama omezí. Další trvání liberální strany v nynější formě nemá důvodu. Liberální strana nemůže si vypracovati jednotného pro- gramu, poněvadž v samém jejím lůně jest roz por. Význam strany trpí také jejím poměrem k nynější vládě. Názor nynější vlády na vše- obeené volebni právo jest nebezpečný zejmen pro ony liberální poslance, kteří mají mandáty za okresy národnostní. Po volební reformě mohlo by se prý státi, že by poslanci národ- nostní nabyli tolik půdy, že by jednota uher- ského státu a převaha Maďarstva v něm mohla v očích ciziny státi se pochybnou. (Zbytečně starosti; eizina ví dávno, že skuteční Maďaři jsou v Uhrách v menšině. Pozn. red.) Ze Lvova,10. srpna. (Stanislávov- ské gymnasium.) „Dilu“ sděluje se z Vídně, že jest konečně už podepsáno nařízaní jimž se v Stanislavově zřizuje ruské gymnasium a že nařizení to bude uveřejněno v nejbližšíen dnech. Gymnasium bude samostatné a bude miti svého ředitele; nebude tedy podřízene aspoň v prvé době řediteli gymnasia polského, jak se sdělovalo dříve.

Ze Zadru, 9. srpna. (Dr. Perič o po- měru k Uhrám.) Říšský poslanec dr. Periě v rozmluvě s redaktorem jednoho vídeňského listu kritisuje ostře praxi, prováděnou v Uhrách s chorvatským vyrovnáním z r. 1868. Ještě více však vytýká vládě chorvatské, že praxi tu až o nedávna trpěla bez odmluvy. „Nemáme nie proti tomu — prav dr. Perič — a nezazlíváme Maďarům, že bojují nyní za své národní poža- davky. Jest to jejich věc. Za to naše chorvatská věc jest, učiniti za nynější státní krise rozhodu jící faktory pozorny na naše zaručená práva. V poradě dalmatských poslanců v Dubrovníe dne 14. t. m. přijde i tato věc na jednaci pořad Přes nepřízeň poměrů a politické zmatky se- trváme na svých nárocích a neupustímeo svých práv. Ze Záhřeba, 10. srpna. (Volebn koalice. Tyto dni konala se zde porada zá- stupců chorvatské strany práva a strany po- krokově, jejíž účelem bylo zříditi ze všech opposičních strar chor vatských a srbských kcalici pro případ volob. Ale myšlenka ta, k niž dán dříve už podnět na schůzi opposičních stran slavonských, sotva se uskuteční. Srbové nechtějí zstoupiti do koalice, v níž by se na- cbázel jich úhlavní nepřitel, dr. Frank se svými „čistými“. Strana pokroková vylučuje z koalice opět klerikály a Radičova selská strana vůb e neodpověděla na návrh, aby vstoupila do kcalice. Sejde tedy s koalice všech stran a př volbách budou se asi uzavírati kompromisy mezi jednotlivými stranami od případu ku případu.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 12. srpna. Cesta francouzského presidenta do Španělska. Ofieiální program návštěvy Loubetovy ve Španělsku byl již ustanoven. Vlak presidentův zastaví se v Escuriálu, kde Loubet prohlédne si hrobky královské ve slavném klášteře. Do Madridu přijede president odpoledne 23. října a průvod pojede hlavními ulicemi, jež budou nádherně vyzdobeny, do královského paláce. Dvanáct tisíe mužů posádky bude tvořit špallr. Král bude očekávat presidenta na nádraží a dne 23. října bude hostina v paláci královském pro 80 osob. Dny 24. a 25. října budou věnovány návštěvě musel, památek, přehlídce vojskaa garden party, jakož i vyjíždce do Toleda Aranjuezu. V divadle bude slavnostní předsta- vení. President uspořádá hostinu ve francouz- ském vyslanectví. Loubet bude bydliti se svými pobočníky v paláci královském. Ostatní družina bude umístěna v budovách ministerstev. Dne 26. října odjede Loubet přímo na hranice fran- couzské. Král s největším zájmem staral se organisaci přijetí francouzského presidenta. Prál si, aby se Loubet déle zdržel ve Španělsku. Návštěva Loubetova zajisté přispěje k upevnění přátelství obou národů Hlasování norského lidu o odluce. Zejtra hlasovati bude norský lid o odluee Norska od Švédska a o prohlášení neodvislost vlasti své. Den ten bude pro celou zemi svát- kem. Všude jsou již vyvěšeny prapory. Parniky a motorové lodi dopravují zdarma občany k volbě oprávněné na místa hlasovaci. Sva norského spolku ženského podal sněmu a vládě adresu, v níž se praví, že norské ženy stále ještě postrádají práv politických a že proto ne- mohou hlasův svých vložiti do osudí. Kdyby však tak učiniti mohly, projevily by i ony, že celý lid norský stojí sjednocen.

Vilém II. a Poláci. »Germani a«, orgán katolického »středue v Německu, polemisuje dnes opětně proti hněz- denské řeči Viléma II. a těší se z toho, že Vi- lém II. věří dnes, že v Poznani nalezá jen loyální občanstvo. Ale toto jeho přesvědčen nesrovnává se se skutky. List diví se, že Vi- lém II. přes tuto víru svou kladl důraz na ne- oblomnou vůli svou pokračovati v prolipolské politice, kteráž není způsobilá obnoviti snášeli vosť mezi Němci a Poláky, jak si toho Vi- lém II. jedním dechem v téže řeči svojí přál Nelze přece, pokračuje list, od Poláků če- kati, aby žili v míru, když vláda soustavně usi- luje o podporu němectví na polské útraty. Po- litika ta musí na konec otřást loyálností Polákův. Na tom nemůže změniti nic ani výrok, citovaný v Hnězdně eí- sařem, to nadejde jako přirozená nezbytnost. Buďme tedy konečně spravedlivi a pam- tujme, co se Polákům Němci den- ně dějel« Ti, kdož viděli však v řeči Viléma II. při znati aspoň nějakého zmírnění protipolské poli- tiky, dostali záhy — odpověď. Na rozkaz stát. zástupee glivického zatčen byl v Zabří obuvník Wycisko, Polák to uvědomělý, pro — velezrádu a tajné spolčování, kovodělník Zálesný unikl zatčení útěkem. Státní zastupitelstvo chystá ve- liký proces a vyslechlo již sto svědků. Viní Wy- eisku, že udržoval »velkopolské« styky s ci- zinou . ..

Barbarství západu. Americké listy opět a opět zasypávají Rusy výtkou krajního barbarismu, když někde ruský člověk, vzdělání ještě postrádající, vyssát ho- spodářsky až na kosť, a dohnán k zoufalství, vybije kořalny židovské a při tom kořalečníky neb lichváře některé si vezme na mušku. Ž v Americe do roka ještě sta černochův často pro malá dost provinění a tudíž více z racové zášti nežli ze smyslu spravedlnosti hyne pod

pěsťmi surových lynchovníkův a v nejednom případě úřady zcela klidně k tomu přihlížejí, do širší veřejnosti proniknou však obyčejně jen případy nejukrutnější. Hle již dnes oznamuje se opět jeden takový. V Sulfur-Springsu v Texasu byl černoch jeden, jenž byl obviněn, že se pokusil přepadnouti jistou bělošku, několik sty bělochy z vězení násilně vyveden, spoután, na veřejné náměstí vy- vlečen, petrolejem polit a upálen. A opět nikdo proti tomu rukou nehnul. Byl-liž by případ ten možný na Rusi? Nemaďaři na uherském sněmě. (Dopis »Nár. Listd«.) Z Pešti, 9. srpna. V Uhrách zvykli Maďaři snad od začátku dualismu jednati bez ohledu na nemaďarské národnosti. Tylo, díky terrorismu Kol. Trszy a jeho nástupců na ministerském křesle, vůbec nebyly připuštěny na sněm a vnuceny byly do passivní politiky. To byla snad nejhorší po- hroma, do které národnosti a trochu i ze svojí vůle, upadly. Nebudu zde vyličovati škodlivých následků na politickou výchovu lidu, jaké za- přičinila tato nešťastná dvacetiletá passivita.

Tím byli postaveni politikové národnosti nema- darských nejen vůči naprosto změněné situsci politické, ale také vůči nutnosti změniti celý svůj program a hledati novou taktiku k získání širokých vrstev lidových, hájení svých zájmů odvyklých. Pro charakteristiku této změny stačí snad několik řádků z článku v »Budapesti Hirlapu« uveřejněného, tedy z pramene národnostem jistě ne příznivého. V listě tom uvažuje pisatel o pří- činách úpadku národnostní politiky proti létům šedesátým a docházi k tomu úsudku, že zajisté za prvou příčinu tohoto úpadku dlužno považo- vati po desitiletí prováděnou politiku passivní, z které s logickou důslednosti vyplývalo, že jednotlivci, pěstující národnostní politiku, osa- motněli ve vlnách uherského veřejného života. Neúčastnili se ústavního boje a tak dobrovolně vyloučili se z té školy politické praxe, již pro- dělati je tak potřebno parlamentárnímu politikovi. Politisovali mezi svými, aniž potřebovali mnoho se zabývati protimluvami, pochybnostmi o pravdě politiekých zásad, poněvadž v jejich okolí nikdo k tomu nebyl nakloněn. Tudíž nesnažili se přesvědčovati sebe vzájemně všestranným objas- něním politických principů, objevováním nových htedisk a ide3 nýbrž poe opakováním intransi- gentních fri ziskáv populárnosť. Zalím však ve významu uherského státu stala se velká změna«.

Jest mnoho pravdy v těchto slovech, ale ne všechna. Zapomněl dodati, že zatím dorostlo nové pokolení, které sice úplně se sžilo s uher- ských státem a nehledalo budoucnosti své ve tvoření velkolepých sice, avšak utopistických plánů, kterými kdysi zvláště Miletič mnoho imponoval, ale málo pro Srby vykonal a při- javši dnešní stát uherský za fait accompli, snaží se pouze získati pro svoji národnost možnost klidného vývoje uvnitř hranic uherského státu. A odtud pochází, že na příklad adressa národ- ností, na uherském sněmě podaná, nemá těch dalekosáhlých koncepel z vysoké politiky, jako měla adressa zmíněného už Miletice, nemá ani těch požadavků autonomních, jaké se jeví v me- morandech slovenském a rumunském, má však mnoho požadavků, potřebných, ba nutných pro existenci a blahobyt uherského státu, zvlásté požadavků demokratických. Správně bylo podotknuto, že nejnepříjem- něji dotkla se národnostní adresa spojené oppo- sice, a to proto právě, že valná většina poža- davků národnostních jsou právě ony zásady, které opposice před volbou hlásala a kterými tolik přízně si získala, avšak po volbě ve své adrese od nich upustila. Tak hned požadavek všeobecného hlasovacího práva, postupných daní, svobody slova i tisku, úpravy zákona spolčo- vacího a shromažďovacího. Na to všechno mo- hou opposičníci ukázati, to jsme my také chtěli, ale ovšem toho neřekli v adrese. Velmi blízké stanovisko k opposici zaujali národnostní poslanci i v ohledu požadavků vo- jenských a samostatnosti celního územi. O dvou- leté vojenské službě se dosti dlouho již mluvilo,

FEUILLETON. V Praze, 12. srpna 1905. H. (V Antverpách.) Dokud jsem ne vkročil do královského musea umění, pociťoval jsem v Antverpách nudu a spleen. Byl deštivý, nevlídný, ponurý den a vzpo mněl jsem si na krásný, melancholický verš Ver- lainův: »Ii pleut dans mon coeur comme il pleut sur la ville.« Prší v měm srdci, jako prší na městu. Jen básník dovede tak magickým kou- zlem slova obnažiti cit a náladu a říci pravdu. Bylo cosi omrzelého v tom ovzduší měsla Ru- bensova, ačkoliv ulice šuměly a hlučely čilým pohybem davů a tušil jsem hned při vkročení do Antverp, že se ocilám ve středisku neoby- čejně živém, pracovitém, rušném, jehož energie soustřeďuje se v obchodních pisárnách a skla- dištích a v závratném rozruchu přistaviště. Ostalo Antverpám cosi z pyšného sebevě- domí Rubensova, z bujnosti Jordaensovy, ano i z elegance Van Dyckovy. A přes svůj obchod- nický, bursiánský ráz, jsou Antverpy pravou Paříží proti nevkusnému, špinavému Lutychu i s tou jeho kramářskou výstavou. Ale jako »vášnivý poutník umění« sotva, že jsem uzřel ve velkolepém královském museu Oujnten Matsysů slavný triptych: Krista kla- deného do hrobu, Orleyovy Tři krále a zelenavě modravou fantastickou krajinku Patinirovu, pro

bral jsem se ze svého mračnopozoru k světlej- šímu a vlídnějšímu rozpoložení. Takový je dar krásy, taková je moc uměn — smiřuje a osvěžuje, přináší radost, útěchu, touhu. Kdyby v Schopenhauerově pracovně visely obrazy od Bollicellia, Memmlinga, Giorgiona. Watteaua bylo by více paprsků proniklo do chmurné jeho filosofie. Lidé podléhají kouzlu umění. A podle paradoxu Oscara Wilda o vlivu Turnerových maleb na mlhy a barvitost Lon- dýna, i příroda se přizpůsobuje umění. Vzáené a rozkošně požitky estetické podávají Antverpy ve svých vznešených kostellch, ve svém královském museu i v domě Plantinově, kde je zachován neporušený a celistvý obraz starého vlámského domu patricijského a staro- bylé knihliskárny. Není možno nudit se, trpěti spleenem, kde je přiležitosť obdivovati se Rembrandtovi, Hal- sovi, Hobbemovi a kde v pestrém souladu ne- smírného přístavu zříte mohutné koráby a par- níky, určené k dalekým cestám přes moře a oceány. Trochu jednotvárně působí přiliš mnoho Rubensů. Ovládá museum i kathedrálu svými grandiosními plátny, svými dramatickými, pom- pesními scénami biblickými i svými kyprýmia tučnými nuditami, svými stále se opakujícími spícími Dianami, překvapenými Satyry, i svými různě dekoletovanými Helenami Formentovými. Bravurní lehkost a povrchnost tohoto dekoratéra,

hýříeího purpurem a nachem, majícího fantasii choreografa a metteura-en-scéne, vyvolává neklid a nedůvěru. Té nádheře a síle schází vzlet vášeň Tintorettova, jenž byl tragickým heroem uměleckého tvoření, kdežto Rubens byl jeho slavnostním, dvorným rytiřem, Ale vedle vítězných, rudých fanfár buja- rého a pyšného koloritu Rubensova dotýkají se tím libezněji citu a srdce vrouci, zbožné, prosté melodie poesie a víry, rozlévající se z dojíma- vých a milých skladeb Matsysových, Roger du Weydenových, Orleyových. V obrazech těchto mistrů, jako v dílech starých mistrů ze Sienny, Pisy a Benátek vysvítá lahodně a harmonicky nejryzejší, nejčistší myšlenka umělecká, v niž je ten nevystihlý, hvězdný i slunný jas, který vidíme ve velkých, nezkalených, krásných očích dítěte . ..

Matsysova vrouenost a něžnost dojmea vzruší i atheistu. Jeho bolestí zlomená Marie je neskonale půvabná svým hořem a jeho podivná, zářící, lehce se vznášející Salomév levém křídle triptichu je zjevem roztomile de- monickým v té splývavé robě, poselé zlalými květy, fantastickými pláky, jakoby vzatými ze staré japonerie. A kde mluví lyrika krajináře tklivěji nad takový malý obrázek Patinirův, s ho rami fantastickými, rozervanými, stromy divo- kými, se vzduchem modravým, zelenavým ? Ry- zím skvostem je krajinka, přimalovaná Patini- rem do pozadí krásného obrazu »Tří králů«, při pisovaného van Orleyovi, jenž dovedl tak vábně zobrazit sladkou něhu »Madonny«, veselý úsměv děcka na její klíně i výraznou, senátorskou, ušlechtilou hlavu bezvousého muže, klečicíhov popředí. Antverpská galerie starých i moderníeh mistrů patří mezi nejbohatší obrazárny. Je svr chovaně zajímavá některými skvosty starého umění vlamského, hollandského a německého, svými Rubensy, van Dycky, Jordaensy, Halsyo Ruysdaely atd.

V kathodrále antverpské viděl jsem něco. co stálo za frank vstupného, který praktičtí pod- daní největšího obchodníka s kaučukem a slo- novinou, krále Leopolda, vybírají od cizinců. Jak známo, visí v této krásné kathedrále, do níž padá tak třpytné a mdlé světlo malova- nými okny, v níž jsou zajímavé vyřezávané sto- lice a zpovědnice, dva nejproslulejší Rubensovy obrazy: »Ukřižování« a »Sněti s kříže«, světo známé, nesčíslněkrát kopirované, rozšířené sta tisíci rytin a folografií. Patři mezi umělecká díla, kterým se musí poklonit každý turista, byť by měl pro malířstv a umění takový smysl, jako honlcí pes pro Chopinovo notlurno. Je to bon tonem a pří- znakem vzdělanosti, vyseděti několik minut náležitém vytržení a nadšení před Venuší Me- dicejskou v Louvru, před Rembrandtovou » Noční hlídkou« v říšském museu v Amsterodamě, před Rafaelovou Madonnou v Drážďanech atd.

Podobný zástup nadšeneů byl i zde před slavnými obrazy. Někleři byli zabraní do čtení příslušného estetického výkladu v Bädeckru, ně- kteří poslouchali přednášku průvodce a někteři dokonce se i dívali na veledíla Rubensova. A opodál, na proutěných stoličkách, seděli tři zajímaví, mladí muži. Bezvousí, štihlí, typu vysloveně ameriekého. Všichni tři pohliželi k obrazu a horlivě, spěšně pokrývali poznám- kami stránky svých zápisníků a bloků. Pozoroval jsem je s udivením a bavili mne nesmírně. Byli to estetikové na cestách, žurnalisté, professoři historie umělecké? Pak za- jisté se ubírali cestami nejvyšlapanějšími. Dívali se ostře a hloubavě na obraz a psalí, psali . .. A co u všech všudy jejich malé, praktické, kosmetikou a pomádou svíticí lebky mohly asi vymysliti o sujetech tak otřepaných? Pochybo- val jsem, že mezi těmito snaživými mladiky sedí nějaký nový Ruskin. Ale jejich tří zápis- níky byly velmi poučné. Nevím, zdali věrní škol- nímu kultu a officielnímu nadšení pro jisté chef- d'oeuvry, usedli tu všichni tři, jako na povel prováděli jakousi písemní, kritickou a estetickou úlohu, nebo zdali byli vyslání ze své vlasti, aby reportérsky sbírali umělecké dojmy, ale jisto je, že neztráceli čas marným sněním nebo honbou za originálními myšlenkami a paradoxy umé- leckými.