Periodikum ALTO Viewer

1

21. dubna 1907.

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 109.

3

Strana 9.

4 article Jaká toho byla příčina.

Jaká toho byla příčina. Pán státní zástupce mi dovolí, doufám (Položil jsem péro a dívám se z dalek škodvlibě, až v neděli ráno, » páté hodině, kdy se předkládají povinné výtisky pražských dennik státnímu zastupitelství a vysoceveleslavné po licii — kteréžto oba státní ústavy jsou nejhorli- vějšími, pohříchu však docela bezplatnými čte- náři veškerých časopisů bez rozdílu politické barvy — až tedy v neděli ráno dotyčný pan ouřada zasedne nad tímto číslem a dospěje k řádce svrchu napsané, kterak ruka jeho, tři- mající modrou tužku, nervosně sebou trhne a roz- přáhne se, aby mohutným škrtem označila tento můj urtikul jako závadný a konfiskábl. Ale po- tom pan ouřada přečte ještě několik řádek dal- šich a napřažená jeho ruka sklesne. Pozná svoj omyl, shledá, že tu není žádné příčiny k ouřad- nímu zakročení. Nám vůbec v této rubrice není dovoleno psáti pro konfiskaci, a prvá moje dnešní řádka je pouhým záludem. Netýká se vůbec „dnešního“ pana státního zástupce, hodnosty zasloužilého, k němuž pohlížíme všichní s ve- škerou a neobmezenou úctou jako k muži, jehož úkolem jest, aby tlumil nezřízené výbuchy novi- nářské, kdykoli ohrožují bezpečnost státu a vše- likých jiných zástojů, jimiž neradno hýbati, vi- klati a s nimi vůbec jakkoli jinak frivolně po- brávati Pouhým záludem, povídám. A dodávám, ž se ani netýče pana státního zástupce samého níbrž toliko pana náměstka státního zástupce

5 article

Avšak žádného z dnešních pánů náměstků stát ního zástupce, nýbrž jednoho z oněch, kteří jim byli před dvacíti lety, v dobách, kdy jsem byl denním hostem trestního soudu a kdy jsem svoje mladá léta vysedával v kriminále jako soudní zpravodaj. Tehda měl jsem denně čest a potěšení stýkati se s mnohými hodnosty soudními, roz hodujícími nad osobní svobodou, ba i nad živo- tem provinílců, profitoval jsem mnohou maza- nost a v srdci mém klíčila blahá naděje, že by se mi dostalo vzácné protekce a všelikých uleh čení, kdybych měl někdy býti trvaleji usazen v oněch kobkách, kam nedoléhá neklid vřavy života, kam se na člověka nikdo nedostane — ale arci, odkud ani dočasně uhostěný se nedo- stane, kdy by se mu zachtělo. A tehdy zaži jsem nepatrnou, vzhledem k okolnostem žertov- nou příhodu.) Doufám tedy, že mi pan státní zástupce do- velí — — — (Pardon! Nutno poznamenati, že jsem se tehda musil panu státnímu zástupci respektive panu náměstku státního zástupce zavázati,ž vzhledem k jeho postavení nezneužiji důvěrného sdělení, kteréž mu vynutilo ono neodolatelne vuiterné puzení a nutkání, jakému podléhaj česem i povaby sebe železnější; kdy člověk eit potřebu soucitu bližního, kdy člověk chtě necht musi se sebe setrásti nebo ze sehe vytřásti ta jemství, tižící jeho duši, a kdy se mu po takové zpovědi značně ulehčí. A tu po dlouhém studiu lidí a jejich nitra musím pověděti, že i státní zá- stupcové — neřku-li jejich páni náměstkové — podlehnou časem takovému vnitřnímu tlaku, stá- vají se obyčejnými lidmi a pocitují ulehčení v soucitu bližních, byť i nad ně sebe výše byl porznešeni.

6 article

Vyslechl jsem a zavázal jsem se tedy. Pra- vím, zavázal jsem se vzhledem k jeho postavení. Mám však za to, že závazek můj dávno pominul neboť dávno se bylo změnilo postavení tehdej šího pana náměstka. Stoupalt v důstojenství po- zemském nepřetržitě a po jakémsi přirozeném zákoně. Stal se radou, vrchním radou, stal se — nemýlím-li se — presidentem, stal se dvorním radou, odešel v této hodnosti na odpočinek, ba. obávám se, že taky již na odpočinek věčný Zmizel tedy jeden z kontrahentů a já mám vol- nou ruku, jak se říká. I používám této volnosti zvláště z příčiny, abych ukázal, co vše se může přihoditi i člověku nejspravedlivějšímu ze spra- vedlivých a jaké kličky zadrhuje neúprosný osod i nad smrtelníky, kteří po život sloužili pravdě, právu a spravedlnosti kárající a tre- stajíci.) Nuže teď tedy doufám nadobro, že mi bude dovoleno —- Byl to muž přísných mravů a zásad, života pravidelného a střidmého. A jestliže snad si do- přával i dvou sklenic piva denně — tehda ne- tašil, že páše neřest, neboť tehda ještě nebyl vyhlášen svatý boj ve znamení Abstinence proti všemu v čem je přimíseno alkoholu Dvakráte, někdy i třikráte v témdni při cházel do soudní síně, aby zastával žalobu stát- ního zastupitelství na provinilce proti řádu a po řádku zákonnému. Náležel k břitkým, ano, b ze všech snad nejvíce břitký, neúnavně se do máhající trestů nejvyšších všem, proti nimž po dával závěrečné návrhy své, ať před senátem at před soudem porotním. Vzpomínám si, jak míval někdy potýčky s obhájci, jak prudce s nim polemisoval.

7 article

Tato ohnivost, toto sebeobětování ve služ- bách trestající Nemesis mívalo někdy účinei zcela opačný, zejména před porotou. Porote někdy přes všechny jeho důvody a zdánlivě ne- odolatelně konstruované argumenty proti de linkventu propouštěli obžalovaného. Což byla snad jediná věc, která mu ztrpčovala život. Nesmiřitelným, neúprosným byl zvláště k zlodějům. A se stejným zanícením pro právo stíhal přechovavače a šantročily, jejich spolu- vinníky. Neboť říkal: kdyby nebylo přechova- vačů, nebylo by zlodějů. Ti někdy zasluhuji trestu většího než sám pachatel. Pachatel se od- važuje. Odvažuje se bezpečnosti, zdravi, svo- body, někdy i života. Přechovavač však kdesi v bezpečném závětři tyje z pohodlného zisku bídným penízem, jejž dává za kradené, okráda i sama zloděje. Tak bylo zase jednou líčení s osvědčeným a „chvalně“ známým zlodějem a vedle něho za- sodl na lavici obžalovaných i přechovavač jeho který kořist z krádeže přejímal, ukrýval a zpe- něžoval, při čemž lví podíl připadal jemu. Žaloba byla pevna jako skála, líčením byla jen sesílena. Zapíral sice zloděj, dovolávalse onoho povědomého „Neznámého člověka“, který mu daroval paklíče a který mu taky obětavě při- nesl cestovní tlumok, naplněný prádlem, šperk a dokonce i několika spořitelními knížkami, ale

Nemesis Porot

8 article

svědci vypovídali jako písmo. Pamatovali s určitě na toho „pána“, totiž bžalovaného zlo- děje, jak byl několikráte viděn „na místě činu“. jak obcházel, konaje patrně přípravné studie, poznávali jeho toaletu, zvláštní čepici, jeho boty byly jak ulity do zanechaných stop, čtyři prsty jeho pravice byly několikrát otištěny v okoli spáchané krádeže — a obžalovanému skutečně chyběl prst pátý — obžalovaný pochlubil se spoluvyšetřovancům v separaci svým činem, což arci při líčení zase popíral — zkrátka, nebylo pochyby, že tím prožluklým „Neznámým““ jest obviněný sám. Vše souhlasilo. Článek vedle článku všechny v souvislosti tvořily usvědčující důkaz. A přece — Ano, přece vzbudilo téměř úžas, když „pan státni“ se dostal k řeči, že byl- k nepoznání. Jeho známá břitkost byla dnes tatam. Jeho obvyklé žíravé rozebírání činu a neodolatelné usvědčování obviněného změnilo se dnes v pouhé opakování obžaloby, opakování dosti chabé.a když pak s'osoby hlavního delinkventa přešel na přechovavače, chlapíka prohnaného, tu již se mu trhala nit, chvílemi zadrhl v řeči, stával se roztržitým, skoro rozpačitým. Udiven poslouchal předseda soudu, udiven naslouchali votanti, méně udiveni byli porotci. zasedající dnes poprvé, za to však podivem byl naplněn obhájce a krom něho i my všichni re- ferenti, znající příslovečnou břitkost žalobcovu. A když porotci odešli do své síně poradní. nozúčastnil se pan státní hovoru při stole soudců, jako činíval jindy, nedebatoval s obhájcem, jako taky činíval, nýbrž vyšel z porotní síně na dlou- hou chodbu a měřil ji dlouhými, rychlými kroky.

9 article

Byl v tváři bled a všecek nervosní. Na té chodbě setkali jsme se. Přecházejíce. několikráte jsme se minuli, ale pojednou při ta- kovém selkání stanul proti mně pan státní a zraky jeho utkvěly na mně, jakoby se tázaly: Co tomu říkás? A tu ze mne vyhrkla všetečná otázka, jsem se jí sám ulekl, když byla venku. Kterak že to — kterak že — pan zástupce — nevyko- řistil dnes všech okolností a průvodů — — že ho dnes ani nepoznáváme — Tu pan státní zadíval se na mne, hluboko. pronikavě, a zas tak sdílně, vzdychl z hlubok a řekl: „Příteli milý (bylo to poprvé, co mne tak oslovil), já jsem dnes v hrozném rozpoložení Učinul jsem strašlivé odhialeni, a právě dnes, kdy mi bylo třeba klidu. Myslil jsem, že se zblá- zními Nedýchal jsem, nemluvil jsem, abych ne- zakřikl, co snad bude následovati. Jen jsem upí- nal zraky na jeho ústa, jakobych je chtěl při- nutiti k dalšímu vyznání. A pan státní ohlédl se obezřele na vše stra- ny, přiklonil se ke mně, a bledší než prve svě- řoval mit „Považte si, co se mi stalo! Moje žena již ni ýden pozorovala, že nám uhlí hoří jinak, než hořelo jindy, že je jiné jakosti a že j po- micháno s hnědým, jakého jsme nikdy neměli. Nešlo jí to do hlavy, a tak dnes ráno, po sní- dani, sešla do sklepa, aby se podívala, co se tam děje. A teď, považte si: našla sklep prázdný. jako vymetený. Nebylo tam uhlí za nehet. A sku- tečně, když počítala, kdy jsme fůru koupili, do- počítala se, že jsme s ní mohli být asi pře týdnem hotovi. Běží nahoru, oznamuje mi tc.

10 article

Uhodili jsme na služku, jakým nám topila uhlím? A teď, příteli, dobře uvažte: služka se přiznala, že již týden topime uhlím domácíchl — Vynášela jim je ze sklepa zároveň s domov- nicí! Neřekla mé ženě, že jsme s uhlím hotovi. Bála prý se, že bychom hned objednali novou fůru, a nechtěla prý v tom deštivém počasí stát u vozu na ulici, a domovnice prý jí řekla: Vy- pomozte si zatím tuhle ze sklepa domácích, já si tam taky kousek beru! A naše holka — Je- žíši Kriste, je to k neuvěření — dala si říci, celý týden brala s domovnicí uhlí domácím — my topili kradeným uhlím!! Věřil byste tomu? Věřil byste, že se něco takového může přihodi mně, substitutu státního zástupce? Myslil jsem, že mne raní mrtvice. Okamžitě dostala výpověď — já šel ihned k domácímu, oznámil jsem, co s stalo, nabídl jsem náhradu, žena běžela objednat fůru uhlí — ale jsem z toho všecek pryč a ne- schopen myšlení. Já, já topil kradeným uhlími Není-li pak to pyramidální ironie? Myslím, že to na mně každý vidí, na koho se podívám, a když jsem dnes mluvil a zpozoroval, kterak se na mne obžalovaný a ten jeho přechovavač drze dívají, nevěděl jsem, kde stojím, a jen jsem četl v jejích očích — V tom okamžiku přerušil nás pan Bauer, dozorce z porotní síně. Přikvapil se zprávou, že se porotci z porady již vrátili. Vraceli jsme se tedy taky. Ale ještě než jsme vešli do nízkého sklepení bývalé porotn sině, chopil mne pan státní za rukáv: „Ale pro boha vás prosím, příteli — — Rozuměl jsem. Nedal jsem to do novin. Al zatím uběhlo dvacet let. Pan domácí dostal ná- hradu za své uhlí, jistě s nádavkem, a konečně je věc taky promičena. A to byla tedy příčina, proč pan státn onoho dne byl tak mírný, že ho nikdo nepo znával.

Krist Bauer Al

11 title

Lázeňské črty z Píšťan.

Píšťany

12 article Vypravuje dr. Vratislav Kučera.

Vypravuje dr. Vratislav Kučera. Ctěný pane lékařil Nebyl jsem nikdy tak pevný a nikdy nemě jsem takového zdraví, jakého mnohému člověku po jeho celý život jest dopřáno- Roku 1902 ve žních, jednu noc, když jsen spal ve stodole, najednou rehmatické bolest chytily mne do prsou tak, že jsem musil vstát a chodit. Asi za dvě hodiny přestaly a v zimé jsem pozoroval, že jaksi hubnu R. 1903 ve žních zase jsem dostal rehma- tické bolesti, takže jsem kolikráte musil práce nechat a si sednout. Tak mně bylo po celé léto. až na zimu se bolest odstranila. Některý den jsem v obličeji vypadal jako po nějaké nemoci. V zimě jsem zase zpozoroval, že nějak víc vice hubnu. Roku 1904 na začátku března, když jsme zase začali práci na polích, bolest pomalu je do- stavovala. Když byla senoseč, nemohl jsem již na pravou ruku. Na podzim, když jsem přestal dělat, bolest taky přestávala, ale nepřestala. Šel jsem do města k lékaři. On mi povídal, že jest to hostec a napsal mi prášky. V lékárně neměl jsem tolik peněz, co chtěli, tož jsems prášků nekoupil. Rodiče mi radili, abych raději šel se léči ke strýčkovi. On není žádný lékař, ale má pana faráře Kneippa knížku. Šel jsem k němu a on mi poradil, jak se mám léčit. Ulehčilo se mi, ale ne na dlouho. Když jsem začal dělat, bolest zase se vrátila. Roku 1905 na jaře nebylo ani jednoho dno. abych nebyl bez bolesti. Chodily mně po celém těle i do hlavy. Ruce jsem měl často studenéa nohy taky, až k tělu! V neděli, když jsem se- obul, nohy mně pálily a na celých údech byl jsem, jako když mě přemlátí, i na mysl byl jsem těžky, někdy tak, že jsem ani nemohl mluvit.

doktor Kučera Kneipp

13 article

Sel jsem tudíž strýčka prosit, zdali by mně něco poradil a on mi půjčil knížku domů. Začal jsem se léčit na rehma. Dělal jsem horní polévání s poléváním kolenou. Za deset dní se mi hezky ulehčilo, ale potom měl jsem čtrnáct dní šlemo- vou horečku, takže jsem ani s postele neslezl Náramně jsem se potil a dostal jsen rehmatické bolesti de celého těla. Nejvíce mně píchalo v kříži, při tom jsem ráno trochu kašlal. Spuchla mně ramena a když jsem pohyboval rukama, mlaskalo v kloubech, jakoby v nich byl lepkavý roso) Když mně tak v kříži bolelo, radil mi sou- sed, abych si dal posadit osm baněk, že mi bo- lest přestane. Já jsem ho uposlechl a pak jsem toho litoval. Po těch osmi baňkách jsem tak se- slábl, že jsem se nemohl ani hnout; druhého dne jsem se zotavil, ale bolest nepřestala! Již jsem nevěděl, eo si mám počit. Proto jsem pře- mítal tak dlouho v knížce, až jsem padl na chronické kloubové rehma a začal jsem se nan léčit. Teploměru nebo hodinek jsem u toho ne- měl. Po tomto léčení bolest se ztratila r začal jsem trochu chodit, ale přece nemohl jsem s řádně sebrat. Tož jsem se každodenně jednou šl - bal celý kopřivami a tím jsem se konečně tak zotavil, že jsem mohl jít dvě hodiny cesty. Tak mně bylo dosti slušně až do letošního jara a od té doby zase jest mi zle. Opravdu jest to bídný život! Ale slyším mnoho chvály o P- šťanech a sousedi mi radí, abych tam jel se léčit. Prosím za laskavou odpověď, zdali by mně nejdéle za tři neděle pomohly. S úctou Cyril Klubal. Posílám 10 hal. známku na odpověd.

Klubal Selo

14 article

To jest stručný lopis z doporučeného do- pisu, který jsem dostal na začátku loňské sai- sony. Psal jej sice prostý rolnický synek z Me- ravy, ale celkem znamenitě vyjadruje myšlen- kový pochod přemnoha — nikoli všech —— na- šich sebe inteligentnějších nemocných. I ti nej- prve několik let léčí so sami všeobecně již zná- mým salicylanem sodnatým a uricedinem, potom mastm nebo Kneippováním a párou v očistných lázních a teprve, když se nemoc povázlivě vy- vinula a když každéhe notně potrápila, přijížd na rychle do Pišťan a chtějí býti po několik koupelích úplně zdrávi. A skutečně někdy šťastnou náhodou za ně- kolik dnů docílí se nesmírné úlevy. Jestliže vša žádoucí úspěch dá na sebe déle čekati, vyvinuj se z některých netrpělivců zvláštní tvorové, kte jsou postrachem všech lázeňských lékařů, všec lázní, všech lázeňských vill, restaurací a jinýeh jejich podobných podniků celého světa.

Irav

15 article

Němci dali jim již určité pojmenování „Bäderwanzen“. Není hezké, ale die některýe charakterisujících známek dosti případné. Spa- třují tedy v nich zvířátka, která jistě dovedou každému nově příchozímu znepřijemniti poby v sebe hezčím místě, jimi již dííve povně zauja- tém. Lázeňské štěnice totiž právě tak, jako jejich domácí odrůda, samy o sobě velmi libujísi v místech, které jiným zprotivují, ba velmi rády rychle se tam rozplemeňují, takže bývá potom ohromně těžko nadobro je vyplemeniti. Já bych však soudil, že ony strašné lázen- ské zjevy patří do ještě nižší skupiny tvorstva, ale za to dal bych jim i v nejslušnější společ- nosti vyřknutelné jméno: „Slimáci lázeňstn“ Jen mimochodem uvádim důvod, proč po- kládám toto jméno za mnohem přihodnější Vždyť u nás již dlouho dobře známe řádění sli- máků literárních, politických i jiných. Literární slimáci zamýšlejí ve svých spisech a kritikách analysovati skutky lidské a city duši. Zatím k jádru věci se nedostanou, jenom povrch jeho ko- lem do kola olezou, oslintají a tak sobě i jiným znechutí každou věc, byť i byla první jakosti Abych neškodil jiným lázním, zmínímse jen o tom, jak lázenstí slimáci oslintávají Pišťany.

Němec Spa

16 article

Není jim na příklad vhod, že jejich hork vřídlo a žhoucí radiosopečné bahno vyvěraji z Váhu, uprostřed chladné řeky, která svou čirou, zelenavou vodou a náhlými dravými pří- valy činí dojem mocné horské bystřiny. Bylo b prý lépe, kdyby vřídla prýštila na hřebenu jejíh vysokého pobřeží uprostřed nepřehledných lesů. Pak by prý jezdili do Píšťan také lidé, kteří roz- matile okázalým a bujným způsobem svého ži- vota dovedou dodati lázeňskému místu pravého lesku a ruchu světových lázní. Ale jest jisto, že by pak do Pišťan nemohli nynější hosté, stížení rheumatismem a dnou, z nichž mnozí takořka znovu se tam učí údy vládnouti a září radostí, když vrací se jim do nohou tolik sily, že mohou opět samostatně vy- kročit. Těm úplně postačí rozsáhlý staletý park na úpatí výběžku Karpatských hor, kamž i z nejvyššího letního parna bystrý proud řeky při- náší vonný, osvěžující vánek. A právě tací hoste jsou nejvítanější, neboť již zúplna zdravi z pou- hé vděčnosti každoročně do Píšťan se vracejí pak vydatně pomáhají hubit ony lázeňské sli- Bez této výpomoci snad by konečně každé lázně zašly. Také totiž lázeňští slimáci s nozmar- nou pravidelností do míst zdánlivě jimi opovrho- vaných znovu a znovu přijíždějí. Předloni bydlili na hlavní ulici a proto zostudili všechny při bytky v ulicích lázeňského místa, že jsou hluč né, suché, plné prachu, dusné a bez vyhlídky zkrátka hrozné, jako ve velikém městě. Lon Fpsilon.

Váh Píšťany

18 article

bydlili v parku a proto znechutili jiným parkové byty zase tím, že jsou nad míru tiché, takž v nich slyšeti jenom štěbetání ptactva a šumění listí stromů a že vzduch v nich jest tak zvláštně

19 article

zavihlý a chladivý, zkrátka, že jsou byty v parku se nalézající tak příšerné, jako lesní samoty. Nikdy, nikde, nikým nelze zúplna vyhovět všem a ve všem. To znamená, že přece někdy lze někomu vyhověti něčím. Venkovan na příklad bývá spo- kojen, že pro rozmanitost zvolil na čas byt v živé ulici, a měšťák, sytý ruchu městského, jest to- mu přímo povděčen, že nůže voliti tichý byt s pohledem do volné, nádberné přírody. Ale lázeňští slimáci ničí jakoukoli možnost všeobecné spokojenosti. Jsou to tedy bez odporu tvorové naprosto škodní. Nelze jejich činnosti si nevšímati, nelze k nim míti shovívavosti, po- něvadž ještě více by se rozmnožovali. Nutno tu- díž je hubit všemožně, nejlépe pokud možne zéhy, nežli se zmohcu, posměchem. Později i ostřejší prostředky selhávají. Jak naproti tomu chovají se chudí, ale vzor- nou čistotou a úpravností svého kroje vynikající moravští a uherští Slováci! Sotva na cestu se- ženou a přece v celých zástupech do Píšťan pu- tují. Věří, že podivuhodná horká vřídla Píšťan- ská účinkují proti všem možným chorobám údů i vnitřních ústrojí asi tak, jako kdysi zbožný francouzský lid věřil v zázračně léčivou moe praménku v Lourdech. S jednou skupinou mi- lých, prostých Moravanů loni přijel také Cyri Klubal a v naději své skutečně se nezklamal. Letos prý zase přijede lo Píštan, ala zdráv.

Slovák Moravan Cyri Klubal Píštan Píšťany Lurdy

20 article Ve tmě.

Ve tmě. Napsal Charies Foley, přel. B. Stivová. — Mně se stala pouze jediná pr'hoda toho druhu — řekl jsem, když soudruzi moji skon čili sve historky o krádežích — příběh sám jest zcela obyčejným šejdířským kouskem, ale okol- nosti, které jej provázely, nejsou bez zajíma- Jednoho jitra v letošní zimě jel jsem d Poissy prohlédnouti domek, který jsem zdědil po svém strýci a po snídani odnesl jsem klíče zase k notáři. Nejstarší písař jeho požádal mne, abyeh při té příležitosti podepsal nějaké listiny. ve své nenapravitelné lehkomyslnosti podepsal jsem vše, co mi podával, aniž jsem to četl nebo žádal za vysvětlení a potom jsem odeházel. Pokladník mne zadržel: — Ale dostanete peníze, pane, sečkejte Sporné pohledávky jsou již vyplaceny, dostanete šest tisíc franků. Bylo to nad míru příjemné ple- kvapení. Sebral jsem nodré bankovky a vstrči je do tobolky bez přepočitání — je to roroz- umné, vím, ale mám již v krvi tuto zdvořil u důvěru k lidem.

Charies Foley B Stivová

21 article

Musil jsem si nyní notně pospíšiti k rych- liku; na štěstí měl zpozdění a přijel právě v oka- mžiku, když jsem doběhl na peron. Vybral jsen si oddělení, které se zdálo prázdným a vstoupil Soděla v něm dáma v předu v pravém rohu, usedl jsem do zadu v levo, co nejdále od ní — nikoli z nedůvěry, neboť jsem jíž zase nemysli na své nenadálé jmění, ale proto, abych ne- rušeně mohl se rozložiti a oddati snění. Ostatně byla ta dáma mladá, hezká a s dokonalým vku- sem oděná. Tmavě modré cestovní šaty prostéh střihu dodávaly její vysoké postavě půvabné št- hlosti. Její světle rusé vlasy kadeřily se pod plstěným kloboukem, ozdobeným pérem a stu- hou, jejich barva byla táž, jako jejích ruka viček a šatů. Jemná laková botka vykukovala z pod prošívané ovruby sukně, v uších měla ná- ušničky s diamanty, u hodinek, visících u pasu, množství cenných přívěsků a na levé ruce chře- stilo jí sedm zlatých obroučků „pro štěsti“, ově- šených rovněž pěknými drobnostmi; vše to prc- zrazovalc čistě ženskou koketerii. Neměla zava- zadel, janom stál vedle ni opřený vkusný dešt ník. Po této prohlídce, která byla proto tak ze- vrubna, že neměl jsem nic na práci, usoudil jsem, že dáma oplývá mírným přepychem a je trochu po „anglicku“ odměřená. Četla noviny nevěnovala ani nejmenší pozornosti mé osobě takže jsem ani jednou nezachytil jejího pohledu a nevěděl ani, jaké barvy má oči.

22 article

Ale její nevšímavost nemrzela mne nijak. Oddal jsem se svým myšlenkám, zkolébán lomo- zem vlaku, který doháněl své opozdění; když jsme přejeli nádraži Maisons-Laffitteské, vzpo- mněl jsem si, že ve spěchu při odjezdu vstrčil jsem do kapsy celou svou ranní poštu jenom letmo prohlédnutou a chtěl jsem došlé dopisy pročítati nyní pozorněji. Sáhl jsem do náprsni kapsy a s dopisy vytáhl jsem i tobolku, s radost vzpomněl jsem na svoje neočekávané malé bo- hatství a nemohl jsem odolati pokušení, abych se na ně nepodíval. Sám sobě omlouval jsem bláhovost svou tím, že mohu ryní příjem svůj přepočísti, když jsem to u notáře neučinil. Ve- ňal jsem bankovky a v úplné jistotě úzkého, uza- vřeného kupé přepočítal jsem je se zálibou, aniž mi napadlo, že bych mohl býti pozorován. Všech šest bankovek bylo v pořádku, vložil jsem je opět do tobolky a ve své hloupé bezstarostnosti položil jsem tuto na sedadlo před sebe k vyňa- tým dopisům, které jsem chtěl pročísti. Bral jsem je pak jeden po druhém a přečtené od- kládal opět na sedadlo.

MaisonsLaffitteský

23 article

Skřípot železa nepříjemně projel mi slu- chem, jeli jsme po mostě d'asniěresském. Dáma složila svůj časopis a s očima sklopenýma jal se svlékati zvolna rukavičku s pravé ruky. Brzy jsme byli u cíle, nebyla to zajisté vhodná doba ke svlékání rukavic, ale nepřemýšlel jsem o tom, obdivoval jsem se toliko ruce dlouhé, jemné, s prstíky tenkými a ohebnými. Dáma prohnula prsty a sevřela je s podivuhodnou rychlostí, ja- koby ztrnulým svalům ruky po dlouhém sevření rukavíčkou chtěla dodati zase pružnosti. Všiml jsem si, že neměla na pravé ruce ani prstenů ani náramku. Ale v tom již padl dovnitř hlu- boký stín vysoké zdi Batignolské; svítilna na- šeho oddělení nebyla rozžata, za krátko v ohlu- šujícím lomozu kol, odrážejícím se o klenutí, jeli jsme černou tmou tunelu. Ihned zpozoroval jsem — sotva patrný v hřmění vlaku — lehounký šust ve svých papí- rech. Jsem velice roztržit a byl bych si toho jindy sotva povšiml, ale tentokráte — snad vnuknutím nějakým, snad náhlou obavou o své penize puzen — vzpomněl jsem ihned na svou tobolku. Bez rozmyslu, bezděčným a prudkým pohybem, za který bych se byl při světle ne- smírně styděl, vrhl jsem se na své papírya oběma rukama jsem je přitiskl k sedadlu. Srdce

26 article

mi zatrnulo, když jsem ucítil pod papíry, kter jsem svíral, cosi jiného ještě, což jako lapené zvíře, snažíc se vyprostiti se z tenat, sebou zmí- tal. Přitiskl jsem ruce ještě více, celou svou tíží, celou zilou. V tom okamžení vlak pronikavě zapískl, pak zvolňoval svůj let a za chvilku za- stavil úplně v černé tmě tunelu. Papíry šustily a trhaly se v pokračujícím zápase, tichém, opa- trném a vášnivém i divém zároveň. Když se byla marně smykala, kroutila a svíjela všemi směry a způsoby jako škrcený plaz, ustala ruka po- jednou ve svém úsilí, spočinula nehybně jako mrtvá pod mými drticími dlaněmi. Neviděl jsem nic, neslyšel jsem nic, ani dech, ale tušil jsem, že jsem i v té černé tmě bedlivě střežep. Byl jsem nesmírně vzrušen tím napjetím nervů a očekával jsem dychtivě, kdy se vlak zase hine a my vyjedeme na světlo. Po nějaké chvíli, ve- lice krátké ve skutečnosti zajisté, která se mně však zdála nekonečnou, rozjel se vlak zase. Bylo mi to takým ulehčením, že celá má bytost pocí- tila uvolnění a také mé ruce zmírnily tlak. A na to čekala zrádná ruka, opatrným, rychlým trhnu- tím vyprostila se ze svého zajetí; když jsem cítil prsty vyklouznouti zpod svých dlaní, učinil jsem rychlý pohyb, abych ruku znova uvěznil, ale ona byla mrštnější, uklouzla mi, nevím jak a já za- chytil pouze rvou tobolku. Chvatně jsem ji otevřel a ohmatal tisíci- frankové bankovky, pak uložil jsem ji v náprsní kapse, zapjal kabát a zcela zbytečně zkřížil ruce na prsou.

27 article

Konečně šedý přísvit oznamoval, že vyjí- ždíme z tunelu. Všechno se událo tak krátce. divoce a pravdě nepodobně, že jsem nebyl scho- pen souvislé myšlenky. Byl jsem užaslý, sklí- čený a znavený, jakobych se probouzel z těž- kého snu. Můj první pohled padl na mou spolu- cestovatelku. Seděla na svém místě s týmž vý- razem hrdé nevšímavosti v tváři jako na po- čátku společné naší jízdy. Nic nebylo pocucháno na jejím zevnějšku: zdálo se, že ani jediný zá- byb jejího obleku se nepošinul, noviny ležely na jejím klíně, deštník stál opřen podle ní, jemná laková botka vykukovala z pod obruby prošívané sukně. Jenom tvář její zdála se mi bledší; s oči- ma sklopenýma oblékala zase rukavičku na pra- vou ruku — na zraněnou ruku snad — obratně sice, ale přece poněkud spěšně. Opravdu mi bylo, jakobych se probouzel ze sna. Co řici? Jaké důkazy uvésti? Blížili jsme se k nádraží, bylo po mé stra- ně Dáma vstala, nechávajíc nedbale sklouznouti noviny na podlahu, vzala deštník a s obdivu- hodnou chladnokrevností přešla kolem mne, pra- víc hlasem jasným a klidným, s přízvukem nej- běžnější zdvořilosti: „Dovolte pane!“ Spustila okno a pokynula kondukterovi, aby jí otevřel. Nebyl jsem okraden a přece připadal jsem si v tom okamžiku tak hloupě napálen a okla- mán, že jsem bezděky vztáhl ruku, abych ne- známou zadržel. Sestupovala již, ale zpozoro- vavší můj pohyb, obrátila se napolo a pohlédla na mno. Upřela na mne čistě modré oči, nevinné a krásné, oči, které byly jají zbraní ve chvilích nebezpečí a nyní dívaly se na mne s takovým výrazem údivu a překvapení, že jsem ji nechal odejíti. Kdyby nebylo pomačkaných a potrhaných dopisů, byl bych se zase domníval, že ten němý, šílený souboj našich rukou ve tmě byl pouhým přeludem mé obraznosti.

28 title

Chůva.

29 article Napsal V. Jis kra.

Napsal V. Jis kra. Když přišla malá Růžena ponejpry omlou- vati zameškaný půlden ve škole, řekla s radost- ným úsměvem: „Prosím, my máme malého chlapečka, na- rodil se nám v noci, já musila býti doma. —Ještě několikráte slyšela slečna, že musila Růžena Tichá chovati chlapečka místo jíti do- školy. Později však zmizel při omlouvání radost- ný úsměv s malé tváře lětské a chlapeček se také proměnil. „Prosím, já musila chovat kluka,“ řikala teď Růžena, tisknouc k bříšku slabikář a mra- číc čelo. „Ráda chováš?“ ptala se jednou slečna. „Ne. „Proč nechová maminka?“ „Maminka posluhuje. „Nemáš starší sestry?- „Mám, Pepinu, to je její kluk. „Hm... co dělá Pepina? „Chodí do továrny. „A... a... hm... ona je u vás?“ „Je.

V Jis Růžena Tichá Pepin

30 article

„Tak si sedni. Ano, Pepina byla její sestra a Pepík byl sestřin kluk. Nejdříve z něj měla Růžena radost, později však radost přešla, když ozývalo se ča- stěji a častěji: „Růženko, pojď chovat Popíčkal“ A přece ještě nebylo chování bdícího Pe- píka tak zlé, jako hlídání spícího. To ticho úna- vné a smutné ve světnici, kam opravdové slune- čné paprsky ani nevnikaly! Jen pablesk, způso- bený protějšími pkny, chvěl se na zdi, aby za nedlouho se přesmykl o dům dále. Co touhy zr- nechal v srdei malé chůvy, touhy po vzduchu, slunci, pohybu a jásavém křiku! Z ulice dolé- hával sem hlahol dětí, hrajících a běhajících, šťastných, vo.ných! A ona musíla hlídat klukal A přece Růža dobře pamatovala, jak i ona byla kdysi volna, výskajíc jako malý ptáčeka čtvoračic na ulici před jejich domem. Ano, vždyt vlastně ona se má moc špatně od doby, kdr se u nich objevil tenhle kluk. Jindy nosivalají Pepina cukroví a hračky, mazlila se s ní ona i maminka, vždyť byla Růža nejmladší, zůstavši z několíka dětí, které přišly po nejstarší Pepině, jediná. — Jak to jen s tím klukem bylo? vzpomí- nala Růžena, sedíc zase u kolébky spícího Pe- — Pořád bylo všechno dobře; pan Novák, jenž chodil s Pepinou, nosil jí cukroví, ale na- jednou začala Pepina plakávat — to už k nim pan Novák nechodil — a maminka moc křičela a hubovala, potom taky plakala a jednou v noci začal u nich křičet kluk a to byl tenhle Pepík. Ráno nešla ponejprv Růžena do školy. Tak ta Malá chůva si oddychla, když si ujasnils všechny příčiny a následky píka.

Pepin Pepík Růžena Růža Novák