ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a26fdce0-70af-11dc-bfcf-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 54, org 3, place 12, work 1
1 masthead
1. února 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu o2.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Páně Šalomounův poslední koš
Páně Šalomounův poslední koš Konečně tedy se pan Evžén Šalomoun roz hodl, že se ožení. Totiž, abychom si dobře roz- uměli, pan Šalomoun měl za to, že se „konečně rozhodl, aniž si byl vědom, co krátkozrakostis tu doznává, má-li za to, že se teprv teď rozhodl. A byl by se nesmírně podivil, ba, snad byl by užasl, kdyby kdokoli z jeho přátel byl přišel, kdyby oběma palci mu byl víčka očí vytáhl až na čelo, že by nemohl ani mrknouti, a kdyby mu býl řekl: Podivej se teď dobře, starý pošetilče, na celý svůj život až po dnešek — vždyť ty jsi ženichem již po třicet let! Věčným ženichem Není sice jisto, zda by pan Evžén Šalomoun byl prohlédl, uvěřil, ale ať by to byl řekl kdo- koli, pravdu měl. Jistá věc byla, že Evžén Šalo- moun kdysi ničeho tak nebyl nedočkav, jako že- nění, a později zas že se domníval, že jiní ne- mohou se dočkati jeho oženění. O jeho někdejší nedočkavosti nemohlo býti pochybnosti žádné. o nedočkavosti jiných však velmi často se mýlil.
Šalomounův Evžén Šalomoun Šalomoun Evžén Evžény Šala
5 article
Všemi jeho záměry v příčině ženění vládl po- divný, nepříznivý osud. Byly doby, kdy jeho ná- vrhy byly odmítány jako předčasné —— a za to arci pan Evžén nemohl. A pak nadešly doby, kdy se pravidelně opozdil, a to již bylo vlastní jeho za vinění. K prvému „vyjádření“ a požádání za ruku vyrolené srdce svého odhodlal se, když mu byl sotva pětadvacet let. Tehda byl pořád ještě prak- tikantem ve své bance a jeho salér obnášel dobře prčítaných čtyřicet zlalých měsíčně. Byl to hezký plat na tu dobu a na mladíka, který byl odešel s mizerným úspěchem z kvinty gymnasia a který ani v obchodní škole neprojevil žádné geniál- nasti. Mnohem lépe se držel v taneční škole Lin- kově a množství kotillonových řádů si odnesl z četných věnečků. A když mu jednoho dne slečna Dolfina Petrnouškova přišpendlila na frak veliké srdce, proložené stříbrným třepením jak zářícími paprsky, pokládal to pan Evžén za prst boži a v neděli po věnečku odhodlal se k panu Petrnouškovi, kterýž byl majetníkem ne- jenom dcery slečny Dolfiny, ale náhodou i domu. v jehož zadním traktě pan Evžén bydlil.
Evžén Petrnouškův Petrnoušek Dolfin taneční škola Lin
6 article
Budiž spravedlivě řečeno, že pan Petrnoušek přijal mladého nápadníka velmi vlídně, že rov- něž trpělivě a shovivavě vyslechl jeho rozpačité a koktavé vyjádření, načež odkašlal a otázal se „Co pak vám banka platí, pane Šal - moune?“ „Čtyřicet zlatých, vašnosti,“ odpověděl pa Evžén, a sluší doznati, že se mu v tom oka- mžiku zazdálo, že by mu aspoň tento měsíc byla měla platit víc, aspoň padesát. Pan Petrnoušek se tehda usmál, sotva zna telně, a pan Evžén teprv mnohem, mnohem po- zději porozuměl tomu úsměvu. Co v něm bylo útrpnosti, co v něm bylo pohrdavosti k těm ubohým čtyřiceti zlatkám! Ještě po letech se pan Evžén styděl. „No, pane Šalomoune,“ řekl pan Pelr- noušek — a zas tak vlídně a shovívavě — „po- čkáme. Vždyť nebudete věčně praktikantem, co? A Dolfinka má taky času dost. Vždyť vás udělají taky korespondentem, saldokontistou, pravda-li? To byl arci výhled ve vzdálenou budoucnost. Což mohl pan Evžén za to, že přišel do banky poslední, že jeho předchůdci byli samí mladí lidé a že na korespondenta a saldokontistu bylo po čertech daleko? Podivnou náhodou stalo se za krátko, že pan Petrnoušek velmi nutně potřeboval bytu paní Snopkové, u níž pan Evžén bydlil, prý pr néjakého příbuzného, a náhodou praosudnou stalo se taky, že slečna Dolfina Petrnouškov provdala se o několik měsíců později za vojen- ského lékaře. Vždyť přece řekl pan Petrnoušek že má slečna času dost!
Petrnoušek Šala Evžén Šalomoun Pelr Snopek Petrnouškov
7 article
Nejpodivnější však bylo, že pan Evžén an nepocitil žádné bolesti, neboť zatím v jiné praž. ské ulici, v novém bytě zahořel milostnou vášn k jiné dívce, náhodou zase dceři domácího- A snad neuplynul ani rok od jeho prvé výpravy za nevěstou, když pan Evžén se rozhodl, že po- žadá za ruku slečny Hedviky Vopálkovy. Vydáva se k otci mnohem srdnatěji, neboť se těšil s jakou hrdostí odpoví na otázku jeho: kolik? — že už má padesát měsíčně. Mělť je skutečně. Ale byla to nějaká nešťastná éra nenasyt- ných tatíků. Panu Vopálkovi neimponovala ani ta padesátka. Můj Bože, uvažoval pan Evžén, c pak ti lidé chtějí? Kdyby pan Vopálka mladým manželům vykázal slušný byt ve svém domě- k čemu byl domácím? — nebylo by za těch či slých šest stovek ročně krásné živobytí? O ne dělich a sváteích mohli by taky u starých oběd vati — a konečně přece jen pana Evžéna ne může minouti avanž. Ale ti tátové jakoby měli nějaké stanovy dle nichž se k nápadníkům rázu páně Evžénova chovají. Prý taky Hedvička má ještě času dost povidal pan Vopálka. A za půl roku si ji odved mladý, podnikavý advokátní koncipient. Výpravy páně Evžénovy opakovaly se, s vý sledkem téměř vždy stejným. A pan Evžén velmi se rozdurdil, když se mu doneslo k ušim, kterak o něm kolegové v bance říkají, že je spekulant.
Evžén Vopálkův Vopálka Evžénův ský ulice
8 article
Jaká pak spekulace, když se chce dobře oženit? Nejedná zecla moudře taky již v zájmu své bu- doucí ženy? Léta ulíkala, pan Evžén Šalomoun skutečně postupoval, neboť banka se rozšiřovala, a jed- noho dne ho jmenovali sekretářem. Táhlo mu tenkrát na čtyřicátku jak útokem. Pan Šalomoun ani tak nepočítal vlastní léta, jako léta dívek, jež stále ještě obskakoval na plesích — ovšem již ne tak pružně jako před patnácti a dvacíti lety u Linka — a pořád se mu libila dévčátka jen tak do dvacíti let. Pozorně je prohlížel, přebíral, vy- biral, a poněvadž ho bankovní život naučil jisté obezřelosti, vždycky taky měl na zřeteli hypo- téky olcův. Ba, zdálo se, že těmto věnuje po- zornost ještě větší než duším a povahám krá- loven plesů. Lacino se neprodá, teď, kdyžje sekretářem. Panečku, nyní, kdyby si tak moh promluvit s pány Petrnouškem a Vopálkou a všemi ostatními, co jich kdy navštívil? S jakou hrdosti odpověděl by jim nyní: dva tisí ce, vašnosti! Nebo teď by to řekl sumárně, za rok, už by to nerozpočítával na měsíce, jako jindy. Dva tisíce! Na ty si může vybrat! Slečinky se na něj smávaly, o tom byl přesvědčen, a tak dychtivě čekaly, aby řekl: Slečno, chcete mn provázet životem? O tom byl taky přesvědčen.
Evžén Šalomoun Šalomoun Petrnoušek Vopálka
9 article
Inu ano, bylo by velmi hezké vzíti si Boženku, Růženku, Pavlinku, ale když počítal, co na ně vypadne, zdávalo se mu, že to nikterak nevyho- vuje nynějšímu jeho postavení. Tamhle Julink měla o pět tisíe víc, ale taky jí už bylo pětadvacet. Pan Evžén Šalomoun byl stále na skoku, ale vždycky v čas ještě zarazil. „Počkej, hochu, nemáš zmeškáno,“ říkáva si. „Tedka ti teprv začínají ty pravé dorůstat!“ A při tom žil v takovém blahobytu dušev ním, ve šťastném vědomí, že má času dost aže by chybil, kdyby se ukvapil. Co zmešká? Zatím zmizela z plesů Boženka, Růženka. Pavlinka, Julinka — časem dostával pan Šalo- moun oznámení sňatků. Ku podivu, konečně se byl odhodlal nabídnouti srdce své všem po řadě ale všady přišel pozdě. Tak podivně se usmí- valy ty dámy, když mu oznamovaly, že jsou za- snoubeny, tak tuze podivně, že to pan Evžer ani nechápal. A koho pak zvolily? Takové mla- díky nezralé — pan Šalomoun nechápal, kterak takové zelené mládí lehkomyslně se žení. V polou páté desítky byly přervány jeho masopustní rozhledy. Přepadl ho žaludeční katan a lékař mu pověděl, že by to — není-li jiných příčin — mohl býti taky následek věčných obědů a večeří hospodských.
Boženek Růženka Pavlinka Evžén Šalomoun Šala Evžer
10 article
„Moudrou domácí stravu, pane sekretáři, poradil mu. „Domácí kuchynit“ A když se pan sekretář uzdravil, když se zotavil v lázních, zařídil se po radě lékařově. V mládenecký jeho byt zavítala hospodyně. Byl podle toho zařízen. Pokojík vedle ku- chyně právě se jí hodil za ložnici. A věru, pěčí kuchařsky své nabýval pan Šalomoun předešlé pevnosti. Taky ho to nyní doma více těšilo. Jenom nad něčím se chvílemi pozastavoval. Připadalo mu, jakoby mu přestálá nemoc byla přidala o de set let. Tak nějak nesmírně ho bylo vzdáleno v čem žil až do onemocnění. Díval se do minu losti jako do šediva. A neméně zádumčivě díval se do zrcadla. Čelo se mu nějak prodlužovalo až na temeno, a co zbývalo z někdejší jeho zdoby vlasův, bylo jako popelavé, bez lesku. Bože, kde to všecko je! Z čeho pak by mu teď vlásenkář na pálil takových prsténkův, jakými okouzloval —o tom byl přesvědčen — tolik dívčích zjevů!
Šalomoun Bož
11 article
Život plynul klidně jako voda, pan Šalomoun zcela potichu oslavil svoji padesátku. Pět roků již mu hospodařila panna Markyta. A toho dne po padesátých narozeninách uzrálo v panu Evžé novi cosi, o čem by se mu ještě před lety nebylc ani zasnilo. Připomenul si řadu narážek svých kollegů, připomenul si nepřehledný počet význam ných pohledů, jimiž nejbližší okolí jeho utkvívalo na jeho domácnosti, a řekl si: „Evžéne, uděláš tomu všemu konec. Kam tohle vede. Konečně bys přece měl pomýšleti, aby ses oženil.“ A to bylo to konečně. Ano. Do hospo se nevrálí; měl jakous pověrečnou bázeň, aby se nevrátil taky žaludeční katar. Namluvili mu v bance, že podruhé je z toho žloutenka, pal černá žloutenka, a to prý je konec. „Ano,“ přisvědčoval si pan Evžén. „Jak pak čekání? Nač? Na nějaké mladé třeštidlo? (Pořád ještě myslil, že jenom na-něm záleží, aby mladé takové třeštidlo k sobě připoutal.) Čert ví s jakými požadavky? Zvykat něčemu novému? Ne! — Markytkol Z kuchyně přiběhla panna Markytka. Podíva se na ni, jakoby ji do dna chtěl prohlédnout Co na tom, že je jí nejmíň čtyřicet! Vlastn je to tak přiměřené. Pan sekretář vyhrkl náhle- „Co pak, Markytko, nenapadlo vás nikdy abyste se vdala?“ Panna Markytka se zapálila. „Ježíš Marjá — milostpán — — „Neříkejte mně milostpane, Markytko. A po vězte upřímně: chtěla byste se vdát? „Ježíš Marjá, milostpane, jak bych ne chtěla? Co pak to s nima bude věčně trvat?“ Na čele páně Evžénově vyskočilo několi vrásek; to je divný počátek. Ale zaplašil ne příjemný dojem, srovnal myšlenky a řekl po pře stávee: „No tak. A co říkáte, vzala byste si mě?
Šalomoun Markyta Evžé Evžén Markytkol Markýtka Marjá Evžénův
12 article
Panna Markytka divala se na milostpána na nejvýš překvapena, polykala, polykala, a odpo věděla konečně: „Jo, tohle kdyby mně tak byl milostpán řek před pěti, před čtyřma lety. Ale já už mám svého — pořádný člověk, statný, milostpane, pilný, pra- covitý, má pěknou dílnu — jen jsme tak čekali až si ještě něco zahospodaříme — já to měla vy počítáno ještě na tenhle rok, a pak bych byl milostpána poprosila o knížku. Ať se milostpár nehněvá, ale my dva — jako já a můj Franc — hodíme se k sobě líp než já a milostpán. A tak doufám, že milostpán uzná, že jsem věrně slou- žila, a až dojde k oddavkám, že taky s něčím přispěje do naší domácnosti — — — Pan Evžén Šalomoun popelavěl za té řeči sotva oddychoval, a když Markytka domluvila řekl jednotvárně: „Vidite, já vás jenom tak zkoušel. .. „Vždyť jsem si hned myslila, že to milost- pán ze mne chce jen vytáhnout,“ upejpala se panna Markyta. „Někdo něco pověděl, je-li pravda? No, ať se milostpán nehněvá — vždye se zas najde hospodyně hodná, pořádná, poctivá. A milostpána snad taky na věky neztratím — můj pracuje dobře, hezky — on je s odpuštěním švec, milostpane.“ Pan Evžén Šalomoun osaměl. A tak hrozn mu hořklo v jíenu i v duši. Konečně se chtě oženit, chtěl k sobě povznésti ženštinu, kter se takového štěstí ani ve snu nenadála, a dosta košemí A to byl poslední koš páně Šalomounův Neboť již nikdy potom Pánaboha nepokoušel. Ypsilon.
Markýtka Evžén Šalomoun Markyta Šalomounův
13 article Pan plukovník.
Pan plukovník. E. Fourier
E Fourier
14 article
Přede dvěma roky připojil ke svému titulu a charakteru záludná písmena „v. v.“ Při tom však zůstal nadále mladým a nikdo ani ve snu nebyl by uhodl cifru let, posypavších mu tmavé jindy vlasy takovou spoustou bílých květů. Pan plukovník byl svobodným. Zakoupil si nedalek města malebnou villu ve venkovském zátiší, umí stěnou ve středu rozkošné zahrady a zbudovanou dle přesných požadavků moderní architektury. Nudu služebního odpočinku krátil si pan plukovník na venkově tím, co mu právě skýtala boží přiroda: chytal ryby, střílel, nebo zahrad- níčil. Odpoledne procházíval se vždy po říč ním břehu, nebo chodil po lese. Nedávno vrátil se posledním večerním vla- kem z města, kamž jej opět po delším čase byla zavedla touha po divadle. Unaven, chtěl se již odebrati do ložnice a ulehnouti, když kdosi prudce trhl zvonkem u zahradních vrátek. Pan plukovník byl pozdní návštěvou pře- kvapen i spěchal ven, otevřít. Mladá, elegantní a krásná dáma stála na silnici před vraty a chvěla se jako sýkorka. „Promiňte, pane!“ jala se žebroniti te noučkým hláskem, „promiňte mé smělosti .. Jsem pronásledována neznámými muží . . . bojím se již pokračovati na cestě k domovu .. Ztrávila jsem dnešek u své matinky v sousední obci a nyní vracím se do města ke svému muži... „Vstupte jen milostpaní,“ zval uctivě pan plukovník a neprodleně otáčel klíčem v zámku zahradních vrat. „Měla jste pravdu a správně jste jednala, že jste se přišla dovolat mé ochrany neboť spanilým damám chei býti rytířem do po sledního dechu... Jest poněkud chladno, pro- sím, vejděte dovnitř budovy! „Jak jste laskav, šlechetný pane! Svědom mé trápeno jest výčitkami, že nezměrnou dobro tivost vaši vyčerpávám — — —
15 article „Milostivá paní, nedotýkejte se takových
„Milostivá paní, nedotýkejte se takových maličkostí! „Nuže tedy, použiju vaší galantní na- bídky. Pan plukovník zavedl dámu do salonu. „Ach, jak je zde všechno krásné,“ prohodile sličná paní, když se byla rozhlédla po komnatě Pan plukovník ji pobídl, aby se posadila de měkkého křesla a učinila si pohodli. Krásná paní děkujíe, tomu vyhověla. Bylo to opravdu rozkošné ženské stvoření měla tmavý vlas, velké, jiskrné oči štíhlý vzrůst a bujné vnady — — — „Nebudu vás, pane, dlouho rušiti,“ ozval se po chvíli, „můj nebohý muž měl by o mne starosti plnou hlavu. Sečkám zde jen tak dlouho až zmizí moji pronásledovatelé. „Prosím, milostivá paní, popřejte si jen hojně času. „Ach, dobrý pane, kdybyste byl jen za- slechl ty hrozné řeči oněch lidí! Obeházela mn hrůza a zděšení!“ „Ti lotři! Ale dovolte, mílostivá, nejednal jste snad sama trochu ukvapeně, když jste se v tak pozdní hodině vydala bez průvodce na cestu do města? „Dosud jsem toho nikdy neučinila. Jal jsem už pravila, ztrávila jsem dnešní večer u své matinky. Vyprávěly jsme si z počátku a potom hrála jsem na kytaru, zpívajíc písně, jimž mne matka učila v dětství. Čas nepozorovaně prchal a o desáté hodině seznala jsem, že mi ujel po- slední vlak, jímž mi bylo možne vrátiti se do města k muži. A protože jsem mu slíbila, že ještě dnes určitě přijdu, odhodlala jsem se na cestu pěšky... Sousedka matčina nabídla se mi sice že mne vyprovodí, ale já to zamítla; myslil jsem si, že cesta není tak daleká a doufala jsem. že se mi v blízkosti města nie zlého státi ne- může... Nyní ovšem vidím, jak jsem se kla- mala... Ale teď již, pane, musím jíti, čas valné opět pokročil.
Jal
16 article
„Jak že, milostivá? Vy byste chtěla? — — „Nemohu zde přece zůstati do bíléh rána? „Jsem dalek myšlénky, abych vám, milo stivá paní, nabídli v tom směru uetivé po hostinství. „Ach, pane, nemohla bych ho ani přijati .. Vždyť mne sem vůbec zahnala jenom bázeň před těmi hroznými lidmi, kteří mne pronásledoval jako můj vlastní stín... ach .. . snad jsou ji pryč a mou stopu ztratili...“ Pan plukovník rozevřel dokořán okno sa- lonu a rozhledl se pozorně na všechny strany. Také milostivá paní naklonila se oknem do zahrady. „Pohleďte, pane, pohleďte!“ vzkřikla uta- jeně, „tady jsou!...“ a při tom ukazovala na dvě tajemné postavy mužů, plížících se k za- hradní zídce na silnici. „Darebové!“ odlehičil si pan plukovník. „Co si jen počnu, co si nyní počnu!“ za- čala naříkati krásná paní, jako smyslů zbavena se vší rozhodností dodávala: „Nepůjdu více do města a vrátím se raději nazpět k matince, můj bože, jsem zoufalá . .. „Nenaříkejte jen, milostivá paní,“ chlácholí ji pan plukovník, „doprovodím vás noční (mou a ručím vám, že se vám nic nestane.o „Ach, drahý pane, nechtěla jsem niktorak zneužiti vaší dobrotivosti... A považte jen. že by i vám mohli ti zli lidé ubližiti“ „O milostivá,“ bránil se pan plukovník, „bázně jsem dosud nepoznal. Vezmu s sebou rovolver... a běda tomu, kdo by se odvážil jen prstem dotknouti se někoho z nás . .
17 article
„Jsem věru jako šílená. . . Ach, drahý pane jak jste šlechetný... Kterak vám jenom prokáž svou vděčnost?... „Chcete mne, milostivá, opravdu něčím od- měnit?“ ptal se pan plukovník měkkým hlasem a dvorně. „Je-li to v mé moci, učiním tak s největš radostí,“ zněla skromná odpověd. „Našinec spokojí se, milostivá, úplně, do- stane-li se mu odměnou to, co mu jest jiný dáti nakloněn. „Jste roztomilým i galantním, šlecheln pane. „Ale teď přinesu revolver!“ Pan plukovník vešel do vedlejšího pokoje a vrátil se odtud za vteřinu času se zbraní v ruce „Nuže, milostivá paní, jsem k vaším služ „Překvapujete mne svou velkomyslností. „Jenom že na slíbenou odměnu nesmíte za pomenouti, milostivá,“ poznamenal opět pan plukovník a chopiv se ručky paniččiny, chysta se na ni vtisknouti polibek. Mladá paní však ručku odtrhla. „Teď ještě ne, pane!“ zašeptala. „Máte pravdu, milostivá, dosud jsem si o měny tě nezasloužil. Vyjděme tedy! bám. Opustili dům, vešli do zahrady a pak vstou pili na silnici. Neznámá mužská dvojice choulila se dosu k zahradní zídce a stála nepohnutě na témž místě. Pan plukovník nabídl sličné paní své rámě „Chvěju se dosud strachem a hrůzou,“ pra- vila šeptem. „I když jsem při vás?“ tázal se pan plu kovník s jemnou výčitkou. „Ne, ne,“ opravovala se mladá dáma, „,mát pravdu ... teď se nebojím ... „Nuže, milostivá,“ pokračoval za chvíl pan plukovník a něžně přitiskl k sobě její rámě „zachováte se ke mně i nadále tak přísně? . ..
Chvěja
18 article
„To rozhodne budoucnost,“ zadeklamovala si poněkud koketně a usmívala se při tom. Zastavili se. Pan plukovník rozhlédl se opě na všechny strany — neznámí pronásledovatelé zmizeli. Nebylo již po nich potuchy, patrně vzdali se původních záměrů .. Pan plukovník s mladou dámou došel a ke hranicím nejbližší osady. „Jsme u cíle,“ pravila paní. „Až zase, milostivá, budete někdy potřebo vati rylíře, prosím, nezapomeňte na mne,“ za žertoval pan plukovník. Neodpovidala a jen úsměv přeletěl její rty „A poctěte mne někdy návštěvou v mé ville milostivá paní. Přijďte se svým panem manželem budete mi ze srdce vítáni! Mám v zahradě hojno růžových keřů.“ „O, jak miluji růžel „A záhony fial a karafiát l „Horuji pro něl „Pěstují květiny, neboť spatřuji v nich do jisté míry pravou vděčnost: ničeho nepožadují dostí skýtají. „Nejsou jako jisté dámy,“ dodávala milostivá paní s patrnou dávkou ironie. „Nečiní pražádnýeh nároků . ..- Zvonivý smích provázel její poznámku. „Ach, jak krásně umíte se smáti,“ zalichoti pan plukovník. „Ovšem... nyní možno se smáti, když jes všechno v nejlepším pořádku...“ dokládala. „Jak to myslíte, milostivá? „Inu, míním, že jsem již doma. Při tom vymanila ručku z jeho rámě. „Zde se rozloučíme, drahý pane. „Což mi ani nedovolfte, abych vás vyprovodi až k bytu paní matinky? „Nežádejte toho, prosím. Znáte přece lidsk „Máte pravdu. Chci se i v tom podrobiti va- šemu přání . ..
19 article
„Děkuji vám ještě jednou z plného srdce.o „Jenom nezapomeňte na cestu k mé villce.“ Úsmála se opět tajemně, stiskla pravici dů- stojníkovu a mizela v noční tmě jako přelud. „Čarovné stvoření!“ řekl si pan plukovník když se za ní díval, „... jak je hezká . . . jak hezká.. Pak vrátil se domů s rozbouřenými myšlén kami v hlavě. Ale ku podivu: co to? Zahradní dvířka, jež přece za sebou kličem zamkl, byla dokořán ote vřena! Vkročil do pokoje. Lampa, kterou necha hořeti, byla shasnuta .. „Co se to stalo?“ podivil se pan plukovník Pak sáhl po zápalkách ... a rozsvítil .. Pane Bože! V pokoji bylo vše přeházeno a zvráceno . Obrazy se zdí zmizely, skříně byly vypáčeny obsah jejich vybrakován .. Pan plukovník díval se na to vše jako ve snu Viděl, že byl okraden... že mu zloději vzali vše co mělo nějakou cenu ... i peníze ze zásuvky psacího stolu byly ty tam ... Tu teprve se mu rozbřesklo ... Začal chá pati význam večerní damské návštěvy, ale byl již trochu pozdě... trochu příliš pozdě .. Mimoděk utkvěl jeho zrak i na kousku pa píru, popsaném tužkou a pohozeném na lenošce Zdvihl ho a četl: „... A ti „darebové“ z přítmí zahradn zídky jsou splnomocněni vyřiditi vám srdečný po zdrav od sličné, mladé paní, jíž jste se tak ry tířsky ujal a jíž jste sedl na lep ... A místo podpisu tři křížky. Pan plukovník lupičské bandě nikdy nepřiše na stopu, a také slíbené návštěvy milostivé pan a jejiho chotě se nikdy nedočkal. Ani on, ani jeho růže, fialky a karafiáty, p něž tak horovalat řečil
Bož
20 article
istorka z paluby. Humoreska. Napsal Sipulu sz. Minulý týden vstoupili jsme ve Rěce s ve- selou společností na loď, abychom odpluli de Lussin-Piecola. Chvíli shlíželi jsme se v hladkém zreadle mořském, načež kdosi dal návrh, aby chom hráli nějakou hru společenskou, a sice takovou, aby každý vypravoval nějakou historku a čí historka bude nejnudnější, ten aby plati k obědu šampaňské. Nejstarší člen společnosti, jakýsi kapitán ne odpočinku, počal vypravovati nejdříve a to tentc příběh Jistý montecarlovský občan, který slouži na francouzské lodi obchodní, vrátil se jednohc dne neočekávaně do Monte Carla. Lodníci vět šinou vracívají se domů neočekávaně, poněvadž lodi, nemohouce předem stanoviti povětří, ne- mohou pravidelně a přesně jezditi. Náš monte carlovský občan, jakožto manžel navrátil se domů neočekávaně, čehož následek byl, že milovníka těžce zranil a nevěrnou manželk zabil. V zápěti činu přikvapivší četníci zatk vraha a odvedli ho do svých kasáren. V Monte Carlu něco podobného se nestává, po dlouhou dobu nemluvilo se v parku, na t rase a v kavárně o ničem jiném, ba případ tentc zaujal na okamžik i pozornost prohrávajícíeh hráčů. Porota zasedla a bez milosrdenství odsou dila vraha k smrti, když veřejný žalobce předem byl slavně dokázal nevinnost manželčinu. Ve řejný žalobce byl totiž svobodný muž a jak takový vzal milovníka do ochrany. Případ tento neméně zajímal i knížete sa mého — totiž knižete monackého — neboť něe
severozápad Lussin Monte Carlo
21 article
takového se za jeho panování dosud nepřihodilo a již po několika dnech — na své ranní vy- cházce — tázal se předsedy soudu „Kdy pak bude poprava? Předseda se zarazil, chvíli mičel, konečně pravil: „Výsosti, na jednu věc jsme zapomněli. „Nač pak? „Ze v Monaku není systemisováno místo kata. Organisace státní jest dokonalá, ale kat v ní schází. Na toho nikdo nepomyslil. „Chyba, chyba. Co pak budeme teď dělati? „Měl bych skromný návrh. „Nuže. „Nechť zruší Vaše Výsost trest smrti. „Milerád, ale až potom. Nejprvé musíme toho člověka pověsiti, sie bychom se udélali směšnými.“ „Musíme pověsiti, ale jak?“ Kníže se na chvíli zamyslil, načež pravil: „Mám myšlénku. Jsme s Francií v dobrém poměru, i vypůjčíme si tedy od ní pařížského kata Deiblera. Tato myšlénka se dvoru líbila. Myšlénka knížecí vždycky se libi dvoru. Ale franeouzské republice se nelíbila. Z Paříže odepsali, že pana Deiblera poslati nemohou, poněvadž týž jest katem pouze ve Francii, a kdyby jinde vykonal popravu, že by byl zcela sprostým vrahem. Kníže měl ještě jednu myšlénku. I ta se dvoru líbila. Ihned psali do Paříže, aby pan Deibler zůstal jen klidně v Paříži, že mu tam toho vraha — pana Beaufronta — pošlou, aby ho v Paříži popravil. Několik tisíc franků že ne- budou na to litovati. Úskočná republika ani to nepřijala. Od- pověděla, že Deibler jen ty oprávněn jest po- pravovati, kteří dle francouzských zákonů na francouzském území odsouzeni byli. Když tato odpověď došla, tu již knížeti na- chtělo nic napadnouti. Ale vrchnímu štolbove celá ta záležitost náramně vrtala mozkem a ko- nečně vylezl z něho tento nápad: Jeho Výsost, monacký kníže, má právo, udí- leti milost. Nechť nyní užije Jeho Výsost tohoto krásného práva svého a změní rozsudek smrti cestou milosti v doživotní žalář.
Kníže Deibler Beaufront Monako Francie Paříž
22 article
Kníže se toho chopil, a hned dal vyhotoviti velikou pečetí opatřenou listinu, kteráž s pří- slušnými slavnými ceremoniemi vrahovi byla přečtena. Vrah byl velice dojat a se slzami v očích pravil: „Kde jest vězení, vzáční pánové? Odvedl mne tam ihned. Státní návladní se zarazil a řekli „No, no, jenom ne tak rychle. Načež nakloniv se k soudei, šeptal mu do ucha- „Kde pak jest vězení? Soudce zase dále šeptal čefnickémui hejt- manu: „Prosím vás, kde pak je vězení?“ Hejíman se na něho podíval a pravil „Hned se to dovím. Prosím, jen o male ztrpení. Na to rychle poslal v této záležitosti jed- noho strážmistra k četnickému veliteli. Tento utíkal ku předsedovi ministerstva, ten zase k hof- mistrovi a konečně všichni dohromady ke kní- žeti. Jakmile se k němu dostali, už byla odpověd hotova: „Výsosti, co máme dělati s vězněm? Ne- máme vězení. Kníže se zhrozil. Teď má doživotně od- souzeného vraha a nemá pro něho vězení. „Což pak nemáme pražádného žaláře?. „Četnictvo má jakýsi sklep, kde jsou po- hromadě kapsáři, opilci a pouliční výtržníci. Mezi ně přece nemůžeme dáti doživotně odsou- zeného vraha?“ Ovšem, pověstný hříšník, veliký lotr, s tím se musí krásně zacházeti. Také kníže to uznal. Najali tedy v Monte Carlu vhodný dům s velikým dvorem, jenž obehnán byl vysokou zdí. Napsali naň velikými písmenami „Vě- zení“, a dopravili tam Beaufronta Ustanovili k němu dva strážce, každý z nich destal 300 franků ročního platu. Pro všechny tři vařila jedna stará kuchařka.
Kníže Monte Carlo
23 article
Nějakou chvíli šlo to ve vzorném pořádku: dva strážcové hlídali, stará kuchařka vařila. vězeň bydlil. Ale strážcové hrozně se nudili, až konečně jeden z nich utekl na plachetní lodi n Maltu jako námořník. Načež ten druhý ještě více se nudil, a konečně došel si k řediteli věz- nice (poněvadž bylo vězení, musil býti také usta- noven ředitel) a vyjádřil se, že už nebude více vraha hlídati. A v Monte Carlu nenašel se ani jediný člo- věk, který by hlídačství na se vzíti chtěl. Oby- vatelé knižectví jsou zvyklí volnému námoř- nictví a věčně polloukají se po Středozemním moři. Ředitel věznice honem spěchal k Beaufron- tovi a vyžádal si od něho čestné slovo, že neuprchne. Za odměnu mu dovolil, že smí od rána do večera procházeti se po dvoře vězeň- ském.
Malta Monte Carlo Ob vědětnika
24 article
Beaufront s radosti návrh ten přijal, a v prv ních dnech plnými plicemi vdychoval do sebe teplý, čerstvý volný vzduch. Leč do dvora za- znival veselý ruch monte carlovského života, libe tóny kapely, na terase koncertující, pokřikování ovocnářů, volání hochů, občerstvení roznášejí- cích, a tu v Beaufrontovi vznikla touha po svo- bodě. I poslal svou starou kuchařku k řediteli vě- zení se žádostí, aby ho zase zavřeli, neboť své čestné slovo ve příčině útěku bere zpět. Ba pod- nikne prý všecko, jen aby mohl uprchnouti, a jako poctivý vězeň že už to předem oznamuje. Ředitel věznice osobně odebral se k upřím- nému vězni „Miiý pane! Opatruj vás bůh, upusťte o svého úmyslu. Nezneužívejte svého postavent. Raději vám ještě přilepšíme. Víte, co? Dejte mi své čestné slovo, že neuprehnete a já jménem knížete vám dovolím, abyste po celém obvodu monackém mohl svobodně choditi. Jen na stravu a nocleh budete docházeti do vězení. Beaufront chopil se rychle pravice ředitelovy a smlouva byla uzavřena. Tak zachráněn byl vězeň pro Monaco a úřad ředitele věznice nestal se zbylečným. Beaufront nějaký čas cítil se úplně šťast- ným, avšak stará kuchařka počala se mu se svým sicilským kuchačstvím protiviti. Jednoho dne
Beaufront Monaco