ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 77ab2990-75a2-11dc-8eeb-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: place 20, org 7, person 61, work 2
1 masthead
19. dubna 1908
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů“ k č. 109.
3 masthead
Strana 9.
4 article Jak jsme táhli na Vídeň.
Jak jsme táhli na Vídeň. (Věrné a neklamné dokumenty o tom, oo vlastně bylo zamýšleno.) Tak tedy se nám nepodařilo A přece bylo všecko tak pěkně a k ne selhání narafičeno, úlohy náležitě rozděleny — vzor a mustr spiknutí docela modorního, slibu jícího neomylný výsledek. Nu arci, o tom všem »laskavý čtenář« ni neví. Laskavý čtenář vůbec je vždy balamucen zprávami překroucenými nebo nadobro smýšle- nými. Ale tím balamucením je laskavý čtenát taky tak trochu sám vinen. Nebo čím nehoráz nější straka na vrbě se mu namaluje, čím ne uvěřitelnější věc mu kdo vypravuje, tím snad něji a raději sedne na lep, věří všemu na slovo ochotně to po světě roznáší, přidá ještě trošek ze své bujné obraznosti, každý jeho posluchač zas o kousek přimastí, pak tu celou paštiku za- slechne nějaký reporter, okoření ještě ze své apatyky a zas to vrazí do novin — a za pa- desát let z toho budou dělat historii. No,t bude pěkná historiel Vím dobře, jak se taková historie dělá. Mám známého literáta, který se poslední dobou zařídil na velkovýrobu »vzpomínek«. Chodí, vy- slýchá živé, mrtvé, o nichž se domnívá, že ně- kdy o někom něco slyšeli, hypnotisuje své oběti pronikavými pohledy, v nejhorším případě dává jim užívat pro počišťování — čert by v tom byl, aby nevyždímal vzpemínku. Ať znal osoby svých vzpomínek nebo ne, ať je kdy viděl nebo neviděl, ať nešťastníci umřeli před pěti lety nebo před padesáti, ať byli na světě nebo nebyli — milý známý o každém a kdykoli, ať je den anebo noc — vyklopí vzpominku. Žer nežer, »vzpomínka« musí být.
Vídeň
5 article
Až z toho materiálu za padesát let někdo zbásní uměleckou a literární historii, to bude vzácná kniha věrohodných anekdot — pěkně děkujul Ale co já dnes chci laskavému čtenáři svě řit — rozumí se pod těžkou pečeti nezlomné mlčelivosti — je pravda nehynoucí, světitá. Mám to z tajných prolokolů, kterých jsem se v nestřeženém okamžiku zmocnil, a zahalen škraboškou neproniknutelného pseudonymu mohu to směle a bez obavy dychtivému čtenáři vy zvonit. Totiž, abych konečně přišel k věci: že t celá »umělecká výprava« Národního divadla byla pouhým bliktrem, nepravým předstíráním, nastrčenou korouhvičkou, vějíčkou, na niž s měli nachytat vídeňští hejlové. Bohužel, prozradilo se všechno předčasně. Ať si soudíte o Vídní jak chcete, ať ji milujete nebo nenávidíte, ale nos má Vídeň. Ne jeden mnoho nosů má, a jakých! A nozdry těchte důkladných, rozměrných, dlouhých a zahnutých nosů stále se chvějí na všechny strany čenicha- jíce, větříce, uhádajíce, a nosy ty padly nám na to.
Vídeň národní divadlo
6 article
Kam pak a uměním dramatickým ! Politik v tom byla, čertovská, mazaná politika. Nota bene politika, kde by se ji kdo byl nejménů nadál. Sám takový zkušený divadelní a literární a umělecký recensent, který slyší trám růst. dal se opentlit úmyslným prohozením páně Schmoranzovým, »že se nikdy o politiku nesta- ral,« a vyčinil mu za to. A celý záměr vznikl přece jen v hlavě ředilele Národního divadla. Ale vždyť je známo, že intelektuální původcové uměji volit své nástroje, že si sami prsty ne- páli, že zůstávají pěkně v povzdálí, aby jako nikdo ani potuchy neměl. Který pak generál poběhne před armádou proti nepřiteli, aby ho kterýkoli halama vzal na mušku a nejdřív odstřelil, co? Co by si pak armáda počala bez generála? A v politice je to právě tak. Strůj- cové všech obratů, převratů a rozvratů sedl hezky za zelenými stoly a posilají do živého jen svoje nástroje. Půjdou snad sami dělat de- monstrace, aby je sebrali a zavřeli? Mají nám na přiklad naše politické vůdce pozavírat? Je dost mizerná politika, kterou dělají sami, jakou pak bychom dělali bez nich, pro Krista pána Umělecká výprava divadelní byla tedy sku tečně pouhým pláštíkem. Bohužel, zdá se, že jsme na to vzali nějaký horší pláštik, ještě z toho starého fundu instructu, jejž nám tam nechalo bývalé družstvo, a pláštík předčasně se protrhl.
Noto Schmoranzův Krist národní divadlo
7 article
Ve skutečnosti nejednalo se nám o nie jiného než o dobytí Vidně. Překvapit, omámit. podrobit, potom polapati všechno představenstvo a konšelstvo, odvléci do zajetí, prohlásit české státní právo, vymoci slavnou korunovaci, při- vtělit Rakousy k Čechám, přestéhovat Národní klub do Vídně, přenest hrob svatého Jana Ne pomuckého do chrámu svatoštěpánského, Mysl- bekova svalého Václava (s nimž v Praze bez toho teď nevíme kam) postavit před vídeňský Rajehsrát, na Rajeherát sám vsadit lapidáraí zlatý nápis »Nedejme se !«, Luegra poslat do vyhnanství, ministra Práška udělat místodr žitelem království českého, ministrpresidenta Becka pražským policejním ředitelem — Ježis Marjá, všechno bylo tak připraveno. Jak to udělat? Všechno je to v těch taj- ných protokolech správy Národního dívadla. D posledního písmene. Dplomatické vyjednávání svěřeno bylo dra- maturgovi Jaroslavu Kvapilovi jako muži nej chladnější krve a střízlivé, ledové rozvahy.
svatý Jan Václav Rajeherát Luegr Prášek Ježis Marjá Kvapil Rakousy Čechy Vídeň Praha národní klub
8 article
Chef divadelní výpravy Karel Štapfer ne- dělal už čtyři neděle nic jiného než pumy dy- namitové a nitroglycerinové. Ty měly být pro- pašovány do Vídně s dekoracemi, jako divadelní rekvisity. Házeti do obecenstva měl je z diva- delní lóže »na Vídeňce« předseda správního výboru architekt Šimáček. To je muž, do kte- rého by to nikdo neřekl, a tedy nejvhodnější. aby takto způsobil jakousi roziržitost v obe- censtvě. Kdyby snad náhodou při tom přišel někdo k úrazu, byli profesoři Hlava a Rubeška pověřeni službou sanitétní. Profesor Hlava ze- jména v případech, kde by juž nastalo dokonal vystydnutí. Hamlet? Směšná věc. Ten měl přijít jenom na plakáty, ve skutečnosti však byli bychom do Vídné vezli Jiráskova »Žižku«, s Vojanem v ttulní úloze, to se rozumi, a se Steinsbergem jako husitským hejtmanem. Ti měli v přísluš- ném okamžiku vyraziti na ulici s palcáty a z
Štapfer Šimáček Rubeška Jiráskův Žižek Vojan Steinsberg Vídeň Vídeňka
9 article
nimi celý sbor statistů s cepy, kosami, sudli- cemi a všemi ostalními náležitostmi. Byly již poholově džbány a v nich rozžaté pochodně, po vzoru biblického generála Gedeona. Nebot se rozumí samo sebou, že elektrické i plynově osvětlení Vídně na to přepadení mělo býti pře- rušeno. Což bylo úkolem vrchního inženýra pana Skopce. Nadřízená instance, totiž inten dance Národního divadla, delegovala ho k tomu co nejochotněji. Počitali jsme, jak se samo rozumí, s vro- zenou lehkomyslností Vídeňáků. Ti by v prvém okamžiku byli všechno pokládali za nový »hece — Vídeňák nic tak nemiluje jako hec — než by se vzpamatovali, byli naloženi do deko- račního vozu Národního divadla a pod silným. po zuby ozbrojeným glejtem odvezeni do pražské Fíšpanky. Možná, že bychom je byli musili odvézt na dvakrát. A teď hrr! na ministeria! Poněvadž n vojnu i na revoluci potřeba peněz, běželo blavně o ministerium financi. Toho by se byl zmocnil pan inženýr Havel, dekret od správy Národního divadla má snad podnes v kapse. Ale co te s nim?
Gedeon Skopec Vídeňák Havel národní divadlo Fíšpanka
10 article
Na obsazení ministeria krajanského by předem vyhlédnut jeden z nejschopnějších sta- tistů, jehož jméno z příčin diplomatických se úzkostlivě tají. Víme dobře, jaká je vždy o ta kové místo tahanice. Na vídeňské universitě bylo by se o 15. května přednášelo jenom česky, ve všech vídeňských divadlech bylo by se rovněž hrálo a zpívalo jenom česky, nárožní nápisy byly by se přemalovaly na česko, na špici štěpánského dómu byli bychom vytáhli českého lva, ví- deňští policajti místo piklhaub měli do stati poděbradky se lvíčkem a bělorudé šerpy kolem beder, ministr Peschka měl býti dán do Matičné školy, poslanec Wolf do po- lepšovny, vídeňští buršáci měli z trestu být od- vedeni k pražským ozbrojeným sborům měšťan- ským a měli se denně tři hodiny učit nazpamě »strě prst skrz krka a »rozvlasatila-li se dcera Nabuchodonosorova nebo nerozvlasatila-lis
Peschek Wolf Nabuchodonosorův
11 article
Ale všechno to byly pouhé počátky k akci další, obšírnější, kterou bychom definitivně byli rozřešili všechny palčivé otázky a zabezpečili svoji samostatnost k nerozbití. Hned po tomto vídeňském »štátsštrajchu« byli bychom táhli na Kladsko, připojili je zas ke království, rovněž tak byli bychom zcelili Slezsko, znova bychom byli dobyli obojí Lužice. Za to jsme chtěli »Egerlandu« dáli nej- ouplnější samostatnost a postoupiti milým kraja- nům chebským posavadního milovaného místo držitele Coudenhova jako nezeizitelného a nese saditelného místokrále do roztrhání. Pány Za busche a Šafaříka byli bychom mu dali k ruee a na věčnou památku, policejního prefekta dvor ního radu Křikavu docela nádavkem. Všechno bylo tak výborně zosnováno, každý účasíník na pravém místě. Bohužel však — někdo asi z nedočkavost přece nesmlčel celé spiknutí, tak že se ho do čenichal pruský plnomocník Heřman Wolf celou akci nám pokazil. Toho jsme zapomněl získati, jeho neutralitu si zabezpečiti, a jes možno, že by se za slušných podminek byl dal získati. Nu, není to první »tajný plán«, klerý se neosvědčil. Hlavně naproti Prušákům tajně plány obyčejně selhávaly. A to všechno tedy je zaručená, svatá historická pravda ve výpravě Národního divadla do Vídně, kteréžto odhalení tu dávám dolyčným vídeňským irredentům k naprosté volně dispo- sici. Z vděčnosti za to, že nám Čechům zae jednou tak trochu otevřeli oči. Což jest pro náa v tomto jubilejním roce velmi pamětihodné. atd.«
Coudenhove Šafařík Křikava Heřman Wolf Prušák Čecho Kladsko Slezsko Lužice Egerland Vídeň národní divadlo
12 title
Ze sräce.
13 article Památce Svaloplukově věnuje Růžena Čechová
Památce Svaloplukově věnuje Růžena Čechová Na jedny prázdniny přijel náš prvorozene do černého kaštelu v Rasinji. Měla jsem trému před nejstarším bratrem, neviděným již několik měsíců. Po straně doptala jsem se maminký mohu-li s ním mluviti o svých hrách. Zapomnél jsem téměř již, jak rozmazloval mne za minu lých dob v Praze a jak se mu modré oči smá- valy, jakoby vlastně on místo nejmladší sestn s největší chutí přál si zahráti. Měsíce jsou dlouhé časy pro mladou duší nedočkavě žijle a smějící se. Náš Rasinjský vrch byl tak čarokrásný jako obraz malovaný, jemuž tvůrce jeho příliš lichotil. Dolů a nahoru Htaly jsme v krato- ebvíli... dolů, až k té bublavé, pohněvané va- děnce při deštích — — v níž leželo kamení bile jako sváteční čisté kordulky — — nahoru, až ve špici smělé věže, odkud volaly jsme do vinie rozkazy, napodobujíce královny tohoto zámku.
Čechová Praha
14 article
Bylo nám slaďounko, řekl-li někdo o našem kaštelu „to je krása“, sladčeji, než kdyby nám. poloslečinkám, do očí kavalír byl řekl: krásné slečny! Milovaly jsme všechno dopodrobna domu a v okolí, všechno jsme si osvojovaly, i hrbatéh oslíčka, který už nic nezmohl, jen žebráčkovým byl a lihal pod košatým klenem až na druhém konci vesnice. Park, zcela libovolně zkvétajíeí kolem starožitných zdí sídla „provisorova“ (úřadni- ckého), mohl míti jméno pralesa, co zde kypělo stromů a tlačilo se k sobě a zabíhalo v nepo- řádku až k veským vinicím a kaštanovým lesům. Co nebylo snad ku podivu velké, to si oči ma- lých zveličovaly bez zodpovědnosti až do nebe. Jenom jedné chatce při vší zvětšovací chuti, ne- mchly říci, než zase chata. Docela jsme uvěřily jejímu majiteli v překrášlených spodeích a vestě, s bílým vousem k zemi, že toto sídk vyrostlo po dešti jako houba a chce-li Pánbůh. že se v něm královsky zůstává. Tátovi jsme svědčily jako katechismu a jemu nejprvé při- nesly jsme poselství o pražské návštěvě . ..
krásný slečna
15 article
Svatopluk zde. Obcházely jsme si jej a za- červenaly se před ním, když řekl: „To už ne- jsou malé holčičky.“ Předstihovaly jsme se v ob- sluze váženého hosta, k němuž respekt začal se vyhraňovati v něžnou přítulnost, jakmile po- střehly jsme jeho tváří prokmitati šelmovské úsměvy. Jen to nás mrzelo, že byl nám půjčo- ván po chvilkách a nebyl náš od rána do ve- čera. Tatínek pronajímal si Ho za láskyplný úsměv do svého přespolního kočárku a vozil jej po vískách a polich, jakoby vypěstovati z něho chtěl na ráz hospodářského úřadníka. Záviděly jsme Andrášovi, žulovému „chlopovi“, že vozt tatínka s bratrem, jak on říkal dva gospodiny. pro něž by byl bez rozmyslu do pekel šel. Či- kůšek přeložil s ucha na ucho a svou chorvat- štinou vyzradil: „Gospodin mladý, ó ten um počastovat, dá do sklínky dvakrát nalít a zapáli cikárko.“ — Seznamovali se s hostem českým i všicci druzí tatíci i ten z té chaty opravdově malé a všechny maminky v krojových chorvat- ských šatech, v neděli jiné a ve všední dny jiné. ale povždy chorvatské. Jedna řeč šla o tom, že mladý gospodin z kaštelu je dobráček. Konečně i nám připadl větší podíl ze Sva- tičkovy společnosti. Nabídl se, že bude s námi porozprávěti o všem na světě. Na pokyn jeho sešly jsme se s ním v hořejším pokojíku, který měl více květů než nábytku, jemuž říkaly jsme Svatoplukův. Dávaly jsme si velmi záležet, aby tento kouteček nalezl host vždy úhledný a rozto- milý. Naproti němu byl sál s devíti okny, s krás- nou, vypuklou, zlatoskvoucí malbou. Toho vy užilo se bez milosrdenství za spižírnu, neb dolejšku pro obyvatelstvo bylo dosti.
Svatopluk zde Andráš Svatoplukův
16 article
Ležely zde vrše ovoce a vonělo zde slunee a praskaly zde parkety. V jednom cípu odpo- čívala kupa pensionovaných knih, čítaných nám s velkou dychtivostí. Navštěvovaly jsme za dne náruživě rády prostorný sál, blouzníce o tom, jak vypadaly b zde asi pyšné a roztomilé plesy princů a prin- cezen. Den býval zelený v nádherných bílých stěnách od kvetoucího venkovského okolí. Al jaká tam byla asi noc? O tom jsme jen se stísněným srdcem se do- mýšlely v pokoji dolejším u rozžaté lampy, kde kromě cinkavé hudby cvrcků, kteří měli úplno v obležení starý hrad, nie nenahánělo strachu. Pokládaly jsme Svatopluka za hrdinu, že protějšek zcela mu nezprotivuje jeho prázdnino- vou ložnici. — Svatíčkovy poučné přednášky staly se nejmilejší naší zábavou. Šly jsme do- prošovat se tatínka, aby Svatopluka už do Prahy nedával, že ho chceme mít vytrvale za svého učitele. Maminku jsme si v pláči vyvolily za oro- dovnici, když ubývalo z dvou měsíců a sem tam se již prořeklo něco o odjezdu milého hosta. — Bohužel, dnes krutější potkalo nás rozlou- čení se Svatoplukem. Tehdy oplakaly jsme Sva tíčka na čas nám odňatého, nyní však pro něho krev teče ze srdce, že mnohem dále zašel, neh jest cesta z Chorvatska do Prahy, nedav nám ani slib znovusetkání. — Jaký zlatý učitel byl bratr laskavý. Teprve jeem to tehdy ocenila, když stala jsem se žákyní pražských škol a později sama vyučovala jsem dítky. Byl učitelem jako pří- telem. Před ním se ústa otevřela samovolně k sdílnosti Mohly jsme mu svěřovat o svých skrytých radostech, o panách, které ještě pre nás byly zajímavostí, i o svém podezření, že v sále bůb ví co se v noci děje. Svatopluk všechny ty mali cherné zprávy ze světa našeho se zálibou vy elechí a rozluštil, kde třeba bylo, nějaký zmatel v mladé duši.
Al Svatopluk Praha Chorvatsko
17 article
Stala jsem se jednoho dne lupičkou pti čího hnízda. Nevím, proč ruka sáhla po hola tech. Nedbala jsem starých ptáků, kroužících dckola a bránicích mláďat prosbou zpívanou i plakanou. Chtělo se mi je snad ukázat proste mamince, snad vlíbat jim do zlatých zobáčků pusinky a potom — ne, do klece bych je, chrai bůh, nezajala — — jen bych je byla na jeden den pochovala, políbila, pohostila. Moje ukázk matičku neoslnila: „Spěš, dítě, a dej je n místo předešlé, ať je staří neopustí!“ tak velela Zděšeně kráčela jsem vypůjčené mazlíčky do- ručit domovu. Ptáci v kole si hnízdo dotud o letovali a bědovali. Nyní jsem jasně rozuměl té jejich lkavé hudbě. Se srdcem bušícím vy- sypala jsem ze šátečku zpět poklad do hnízda U opodálného houští rozčileně sledovala jsen eo bude, zdali v radosti spojí se rodinka. Však nedočkala jsem se. Ptáci kola rozšířili a bol ví, kde zanikli, jen tikání a žaloby jejich beu- řily sadem a srdce moje rozrývaly. Druhý den nová zkouška. V, sledek jeji úplně zdreující. Ptáčata nežila. Studená ležel v klubíčku a nad nimi vysoko, vysoko jako samá oblaka těkající živí ptácí. Neřekla jsem o své vraždě nikomu. Jen potají do zástěrky vyplakala jsem se dosyta. Potom rozmýšlela jsem, jaký úkol dále mi náleží? Mám-li pohřbíti ptáčata neb je ponechat prozatím ve hnízdě a posečkati, zdali jejich ochrancové je podle ptači moudrosti n- vzkřísí. To poslední zdálo se mi rozumnějším Den ke dni přicházela jsem slídit, jak je s nebož tíčky. Zle bylo, zle! Ptáci staří nelékařili. Tre soucíma rukama strojila jsem tedy pohřeb.
18 article
Nikdo o té mé trýzni neměl tušení. Ale Svato- plukovy pohledy hlouběji viděly, než těch dru hých. V hodině, kterou jsme si vytkli v zahradě zvedl mou bradu a dotázal se: „Která hra s ti nevydařila, že nejsi veselá?“ Zmocnily se mne kruté rozpaky. Leč blankytné oči tak hodně na mne hleděly, že jsem hřích svůj s celou upřímností vyprávěla. Básník mladý dozajista nejlépe mohl pochopiti boře moje. Však úlevu vynalezl, přeje mi vždy veselosti v svrchované míře. „To tam v bezích, povídáš, a dlouho-li js tam od té nehody nebyla?“ „Celý týden a nepůjdu tam do smrti,“ uji šťovala jsem. „Naopak, musíš tam hned nyní se mnou. abys se přesvědčila, že ptáci tam mají nov hnizdo s novými mláďaty, uslyšíš, jak šťastně prezpěvují. To byla jen tvoje nezkušenost, že jsi ptáčky pochovala a tím usmrtila, to si nesmís za hřích pokládat. Radostný můj skok ke keřím Svatíček, me cenáš každé mé radosti, nedovedl ani stopovati Byl to skok z utrpení zpět do her a bez starostnosti, proto byl nadán křídly. Za svaté jsem měla, že ti radující se ptáe jsou oni v minulosti hořekující a nyní — že mohu bez bolesti ošetřovati růvek ptačí. Od té doby — každou svou chybu v žil, ať zaviněnou neb nezaviněnou, kladla jsem před soud Svatoplukova neboského pohledu. Krásné oči — — což nemínite již pročitati v duší radosti a bolesti těch — jež milují vá nade všechna slova ?!
Svata Svatoplukův
20 article To bylo v první jara čas ...
To bylo v první jara čas ... Napsal Václav Ji s kra. Tři roky již čekal Boleslav Pařízek, tercián až k němu přijde láska. To od té doby, e v primě kolega Benišek mu půjčil Máchův „Máj“. Láska však se mu naprosto neohlašovala i rozhodí se Pařízek, že ji vyhledá sám. Blíži se květen — snad ji potká v tom krásném mě- síci lásky, náhodou, náhle, aniž bude věděti jak. Uzří předmět — a bleskem pochopí, te že je určen, aby jej seznámil s láskou. Prvního máje — byla středa — ohlási doma na odpoledne schůzku s početním kama- rádem, témuž kamarádu schůzku vypověděl, vydal se na cestu do parku. Nepřiznivá přírod utvářila se ledově studeně k jeho láskyplným zá- měrům. Lístky na keřích, zimou stulené, činily málo jarní dojem; park byl skoro prázdný. Bole- slav Pařízek chodil cestami, pátraje po lidskýeh bytostech, jež nezbytně musily dnes všechny míti v ňadrech totéž hárání, jež musí vzbudi táž myšlenka: první máj — lásky čas — ku lásce zve hrdliččin hlas. V parku byly také hrdličky; cukrovaly dost a dost, jakkoli bylo zima. Pařízek k nim za mířil. U klece stály dvě dívky. Pařízkovi z bušilo srdce, uvolnil kroky. Co znamená ten tlukot srdce? Byla to předzvěst lásky? Sna Uhlidá. Šel pořád, a srdce tlouklo ještě. Již b skoro u dívek, v tom se ho zmocnila úzkost; ne dvě, to je příliš mnoho, musí to být jeno jedna. Přešel klec a srdce přestalo tlouci.
Václav Pařízek Máchův Bol
21 article
Zase prázdná cesta, druhá, třetí, a na kone lavička. Na lavičce sedělo cosi drobného, zrz vého, zimou modrého — byla to dívkal Pařízek ani nevěděl jak, ale usadil se n druhý konec téže lavičky. Dřvka se stydlivě o- vrátila zády k němu, pohrávajíc vyšívanou ka belkou. Pařízek si ji prohližel. Narozuměl dosu ženské kráse; spokojil se pouhým zjištěním, ž je dívka zrzavá a pihovatá, a počal přemý šleti o tom, jak s ní začiti rozhovor. „To jste vy tu kabelku vyšívala, slečno promluvil pojednou, obrátiv se k ní energicky „Já,“ pípla dívka přisvědčivě. Modré tváře zčervenaly a připomněly Pařízkovi lakmuso ý papír a kyseliny a zásady, jenže té chvile n věděl, zdali červený papír zmodrá po zásadě modrý zčervená po kyselině či jak to je. Al zároveň měl poetický nápad nazvati dívku Lakmus. „To jste umělkyní,“ polichotil. „Hm, to je toho,“ ohrnula Lakmus pysk „to mám doma jinší věci. Vyšívala jsem tatín kovi pantofle a mamince bačkory, to byla krása Dostala jsem za ně zlatku!
Pařízek Al
22 article
„Ale. Chodíte ještě do školy?u „Chodím,“ přiznávala se zdráhavě k tal zahanbujícímu faktu. „Kam? „Do pátě,“ zadrmolila čerstva. „A vy? „Já studuji na gymnasiu,“ pronesl Par zek, tlumě lehce sebevědomí, jež se dralodo jeho hlasu. Lakmus bleskla po něm okem. Viděl Paři zek, že dělá dojem. Rychleji oběhla mu kre žilami. Pocítil radost a k dívce sympatii. „Znáte Máchův „Máj?“ zeptal se tiššín hlasem. „Co je to?“ zeptala se Lakmus. Pařízek hned neodpověděl. „Ona nev o „Máji“!“ slabikoval v duchu zrovna tak, jak kdysi v první třídě ze slabikáře „nána nev o lese.“ Musím ji poučiti, nemůže, věděti, c vím já, vždyť je dívka!“ pomyslil a řekli „Je to krásná báseň o lásce, půjčím ván ji, budete-li chtíti“ — „Ba ne, já bych doma dostala,“ odmite naprosto Lakmus. „Proč? „Já nesmím takových věcí čísti, mamink nedovolí —. „Dobře, chcete li, budu vám ji čílávati zde ano? Lakmus olízla rty, mrskla upejpavě očim pak řekla: „Třebas tedy. Já sem chodím každý den. „Já mohu jen ve středu a v sobotu; musín studovat. Přijdu tedy v sobotu. Budu na vát čekat.
Al Máchův Pařízek
23 article
Přemý šlela jste již někdy, slečno, o lásce? zeptal se po chvíli „Ne, pane!“ odvětila s uzarděním a za se odvrátila Pařízek se radostně zachvěl; bylť v pravé milostné sítuaci: hovor o lásce, uzardělá dívk se odvrací. „Já ano. A budu o ní přemýšleti ještě hlou běji. Cheete i vy o ní přemý šleti?“ nahnuls blíže k Lakmus. „Proč pak ne,“ kroutila se Lakmus, „ale co z toho budu mít?“ a dala se do nezbodnéh. smíchu. „Proč se smějete, slečno?“ zeplal se P řízek přísně. „Vzpomněla jsem si na jednoho komedia ského kluka s harmonikou, Chodil po domecl za dvéře zpívat. Tlačil ze sebe tolik hlas, z táčel ho všelijak a zpíval: „Kdo ne — poznal co je — láska, neví co je žal — —" Chodi jsme za ním po celém domě a smáli se; zpíva jako na divadle a jako ženská. Pařízek mlčel. Protože mu nic nenapadalc vstal a slíbiv, že v sobotu přijde, zanechal prot všem pravidlům dvornosti dívku na lavici. Šel demů. Něco ho mrzelo, nevěděl však. co. Bylo mu, jako že něco ztratil, a zase jako by měl něco těžkého a zbytečného. Pomyslil, že jsou to trampoty lásky, vzdychl a zrychlil krok. Ve čtvrtek si vypůjčil „Máj“ k sobotnímu předčítání. Slunce se začalo v pátek trochu ušklíbat. a v sobotu se rozesmálo na celé kolo. Paříze to pokládal za dobré znamení a vybral se hne po obědě do parku. Lakmus už tam seděla háčkovala. Tvářila se jako že ho nevidí. „Má úcta, slečno!“ smekl s grandezzcu. „Má úcta, pane!“ děkovala stydlivě. „Pařízek si všiml, že má na dosti šedém krěku mašli, jíž posledně neměla. Také zástěru měla jinou. „Přicházím vám čísti onu slíbenou básen! začal. „Ano, já vím,“ přisvědčila.
Pařízek Tlačil hovor o láska
24 article
Usedl a začal číst. Ona přestala háčkovat a opatrně si ho prohlížela. Zastavila se očima na hnědých kučerách u spánků, pak se dívala na pěkně kreslené obočí a tmavé brvy sklope- ných víček. Sledovala konturu hezkého chlapco- va profilu i pěkně zaokrouhlené lebky. I v zadu u šíje měl kudrnaté vlasy, jež odrážely se o bílého límečku. A snědý byl, jak ! -Lakmussi doznala, že se jí líbí. Zadívala se do dálky. C četl, vůbec neposlouchala. V tom zaharašil písek s levé strany cesty a ozval se křik dětského hlasu: „Počkej, Fando! Ona sedí s klukem! Tohle řeknu mamince!“ Pařízek přestal číst, ohlížeje se po rušiteli. Malá zrzavá hlava, pihovatý obličej — bral jeho dívky Ta vyskočila hned, jak zaslechla prvn slova. „Není to pravda, ty lžeš, ten chlapeček mi jenom podal kabelu, když mi padla na zem že je to pravda?“ dovolávala se svědectví „ehla- pečkova Pařízek vycítil sice, že Ho snížila na chla- pečka jenom v sebeobraně, ale byl hluboce p - kořen, roztrpčen a uražen.
Lakmussi Fanda Pařízek
25 article
„Co jsi to řekl?“ přistoupil k malému zrzkovi, ptaje se přísným hlasem. V jeho y stoupení bylo tolik hrozivého, že zrzek vyplázl jazyk a utell. „Reknu, řeknu,“ křičel ještě z dálky. Fand čerstva sbírala háčkování. „S bohem, slečno,“ řekl Pařízek tak ostre a odmitavě, jako nějaký představený. „Vy už sem nepřijdete?“ zeptala se Fand lftostivě. Pařízek zamrkal. Její Iitost mu zalichiotila. „Jak pak mám přijít, když vidím, jak včei stojí... Reknete chlapeček! Jaký pak jsemjá chlapeček? To je přece hloupost takhle mlu- vit“... Vytáhl pro sesílení dojmu hodink z kapsy a čekal, co řekne. „Kdybyste přišel k ořechu, tam by nás Karlík nerušil“ — Pařízek ještě chvíli v drahotách mičel, ko- nečně slíbil: „Tedy ve středu.“ Tohlekrát se cítil na zpáteční cestě lépe než posledně. Jakési mužné sebevědomi do něho vklouzlo. Přišle mu i pohleděti tu a tam výbojně na drobné ženské bytosti.
Pařízek
26 article
„To děvče, zdá se, mne miluje,““ pravi sám k sobě s úsměvem, v němž už byla špetka mužského vítězného vědomí. Zapomněl jiz zcela, že chtěl najíti objekt, jenž by jeho naučii lásce — bylo mu zcela pohodlně v obráceném obsazení. Ve středu šel k ořechu a bez přerušení čet další část. Dočetl „Jak se vám to líbí?“ ptal se tereián. „Krásné!“ pronesla Fanda. Nevěděla ze všeho mnoho, ale on to chválil, tudíž musil ona také. „O láska je něco velikého!“ pronesl vážně „No!“ přisvědčila Fanda. „Jak můžete řici „no“1“ pohoršil se Parí zek „A co mám Hei?“ ptala se udiveně a de- tčeně. „Když se ptáte, to je těžko; o lásce se ne- mluví jako o dřevě. Láska se musí cítit. Fanda se začervenala. Má mu to říci? „Vždyť já ji cítím,“ pronesla tiše. Tercián byl v rozpacích. Co ted „No tak vidíte!“ řekl. „To holečku není jenom tak. HIm! No. Vidíle. Já příště přinesu jinou knihu o lásce a budu — „Co? Ty kluku jeden, ty mi budeš svádét dítě? A ty, bezbožnice hříšná, tohle tropíš za mými zády? Počkej, já ti doma povím, coje láska!“ Matka se objevila na scéně. Vedle ní po- skakoval zrzek — patrně tedy řekl, jak slibil. Boleslav Pařízek na výsost uražen se vzly- čil, popadl „Máj“ a uraženě velmi rychle od- cházel, čím dále, tím rychleji a když byl za křo- vím, utíkal, jako když mu nad hlavou zapálí. Když byl mimo park, hluboce si oddychl. Bylo mu ze všech tří zpátečních cest na této nejlehčeji a nejveselejí. Jako by mu byl někdo něco dal. Zavýskl docela po klukovsku na celou ulici a dal se do škádlení kolemjdou- cího chlapce. Byl zrovna zase čtvrtek, když „Máj“ pří teli vracel. „Proč si Ho nenecháš ještě?“ plal se přítel. „A co pak bych s tím dělal,“ řekl Pařízek pohrdlivě.
Láska Matek Pařízek Boleslav
27 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Fověry při stnvbách ve starovšku. Po cel zemi jest rozšířena pověra, že se slavbě dodá zvláštní pevnosti a ochrany proti nepřátelským účinkům obětuje-li se nějaká živá bytost, nejlépe člověka zazdí-li se do stavby samé. Tato pověra, která se zvláště hojně vyskytuje na Bakáně a rum. královně Carmen Sylvě poskkytla látky k lidové povídce, nebyla posud v Italii nikde dokázáma. Jak se nyní z Řiíma sděluje, poukázal prof. Mau na to, že v podezdívee chrámu bohyně Fortuny v Pompejích jest dutina v níž nenalezeno ničeho, než štšt želvy, rozpadlý na čtyři kusy. Byla zde tedy jako slavební oběť za- zděna želva, jak lze ještě zřejmě poznati z polohy kamenů. V Italií upadla tato pověra asi již záhy v zapomenutí. Římskému náboženství byla lidská oběť vůbec cizí a jen následkem řeckého vlivu byl někdy vykonána. Ve starém Řecku však nebyly oběti lidské ničím neobyčejným a v Rtecku i sousedních zemích zachovalo se lidové podání o stavební oběti
Carmen Sylva profesor Mau Pompeje Řecko Fortuna
28 article
podnes. Případy těchto obětí ve starověku nejsou ovšem četné a všechny, o nichž víme, udály se na řeckém východě. Obyčejně byla obětována panna, jež se zároveň stala strážným duchem stavby. Tak dal Trajan v Antiochii sochu dívky, jež byla obělc- vána, při znovuzbudování města po zemětřesení po- stavili v divadle jako Tyche, bohyni města. Na stejné představě zakládá se pověra stavebních obětl podnes. Člověk uzavíná se do stavby, aby jeho duse v ní žila a nemohla uprchnouti. Později nastoupila na místo lidské oběti náhradná oběť a sice buď byla li- ská oběť vykonána jen symbolicky tím, že se Zlověk nebo jeho stín změřil a šňůra, představující míru. se zazdila, nebo se obětovalo zvíře, jež bylo před tím zabito, po případě také živé zazděno. Takovou náhradnou obětí jest želva v pompejském chrámě. Želvu volili proto, že toto zvíře vydrží velmi Jenha bez polravy a soudilo se, že kouzlo jest tí účinačjsí, čím dále zazděná bytosé žije.
Trajan Antiochie