ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 26 3d2119b0-8fcd-11dd-b8d1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 26
Chunky — 28 celkem · entity: person 26, work 2, org 3, place 10
1 masthead
Strana 26.
2 masthead
NÁRODNÍ LISTY.
3 masthead
23. břerna 1913. číslo st.
4 article
sotva stéblo slámy. Byly vysoké a vznešené a měly bohatě zdobené hlavice, kolem nichž byla řada zvířecích hlav podivných tvarů. Ale ani palec těchto krásných sloupů nebyl bez znamení a bez trhlin; byly poškozeny a opo- třebovány jako nic jiného ve chrámě. I po- dlaha kolem nich byla čistě vytřena a trochu vyhloubena chůzí mnoha nohou. Zase zastavil hoch matku a ptnl se j „JJaké jsou tohle sloupy? „To jsou sloupy, které přinesl otec ná Abraham sem do Palestýny z daleké Chl- deje a které nazval Brána Špravedlnosti. Ten lado se jimí dovede protlačiti, jest spravedli- vý před Bohem a nildy nespáchal hříchu. Hoch zůstal státi a díval se s vyjeveným očima na ty sloupy. „Nechceš se přece pokoušeti, abys s jími protlačil?“ pravila matka a smála se. „Vidíš, jak jest podlaha kolem nich vyšlapán mnoha lidmi, kteří se pokusili protlačiti se úzkou štěrbinou, ale můžeš mi věřiti, že se to nikomu nepodařilo. Poběž jení Slyším hřmot měděných vrat. Třicet chrámových slu- žebníků opírá o ně svá ramena, aby je uvedl do pohybu. Ale hožík ležžel celou noc ve stanru a bděl a neviděl před sebou nic jiného než Bránu Spravedlnosti, Rajský Most a Hlas Knížet Světa. O takových podivuhodných věcech neslyšel nikdy dříve vyprávětí. Al nemohl jich vypuditi z myšlenek. A ráno příštího dne bylo tomu zrovna tak. Nemohl mysliti na nic jiného. Ráno měli cestovati domů. Rodiče měli mnoho práce. než strhli rtan a naložíli ho na velkého vel- blouda a než bylo všecko ostatní v pořádku.
Abraham Špravedlnost Al Knížet svět
5 article
Neměli jeti sami, nýbrž společně s mnoha pří- buznými a sousedy a protože mělo cestovatí tolik lidí, šlo ovšem balení velice pomalu. Hošík v práci nepomáhal, nýbrž seděl tíš uprostřed všeho toho chvatu a zmatlcu a my- slel na ty tři podivuhodné věcí. Náhle mu napadlo, že ještě může dojít do chrámu a podívati se na ně ještě jednou. Bylo ještě mnoho věcí, které měly býti zaba- leny. Bude se ještě moci vrátiti z chrámu pře odjezdem. Odběhl, neřeknuv ani nikomu, kam che jíti. Nemyslel si, že to jest nutno. Vždyť bude co nejdříve nazpět. Netrvalo dlouho, když dostíhi chrámu vešel do sloupoví, kde stály dva černé bratr- ské sloupy. Jakmile je spatříl, rozzářily se mu hne oči radostí. Posadil se na zemi u nich a hle- děl na ně upřeně. A když si pomyslil, že ten kdo by se dovedl jimi protlačiti, byl by spra- vedlivý před Bohem a nikdy by nespácha hříchu, zdálo se mu, že nikdy neviděl nie tal- podivuhodného. Myslil si, jak by bylo krásné, kdybys rohl protlačiti těmí dvěma sloupy, ale ony stály tak blízko u sebe, že nebylo možno ani to zkusiti. Seděl takto nehybně před sloupy jistě hodinu, ale nevěděl toho. Myslel si, že si je prohlížel jen několik okamžíků. Stalo se však, že se v nádherném slou- poví, kde hošík seděl, shromáždili soudci z vy- soké rady, aby dopomohli lidu ku právuv jeho sporech. Celé sloupoví bylo plno lidí, kteří žalovali pro mezníky, jež jím byly posu- nuty, pro ovce, které jim byly odvedeny ze stáda a opatřeny nepravým znamením, a na dlužníky, kteří nechtěli platiti své dluhy.
6 article
Mezi všemi ostatními přišel muž, který byl oblečen ve vléčné purpurové šaty a ved po pravíci chudou vdovu, která prý mu byla dlužna několik sekelů stříbra. Chudá vdov si naříkala a pravila, že s ní boháč jedná ne- spravedlivě. Zaplatila mu již jednou svůj dluh a on ji chce donutiti, aby to udělala ještě jed- nou; ale ona nemůže. Byla tak chudá, že kdy- by ji soudci odsoudili, aby zaplatila, byla by nucena zůstaviti boháči své dcery za otro- Ten, který seděl nejvýše na soudcovské stolici, obrátil se k bohatému muži a pravil mu: „Můžeš odpřisáhnout, že ti ještě tahle chudá vdova nezaplatila peněz? Tu odpověděl boháč: „Pane, jsem bo- hatý muž. Namáhal bych se, abych vymohl peníze na téhle chudé vdově, kdybych nebyl k tomu oprávněn? Přísahám ti, že tak jistě, jako nikdo neprojde Branou Spravedlnosti jest mi tahle žena dlužna obnos, který poža- Když uslyšeli soudcí tuhle přísahu, uvěřilí jeho řeči a rozsoudíli, že mu chudá vdova má zůstaviti své dcery za otrokyně. Ale hošík seděl těsně vedle a slyšel všechno. Myslil si u sebe: „Jak by bylo do- bře, kdyby se někdo mohl protlačiti Branou Spravedlnosti! Tenhle boháč jistě nemluvil pravdu. Jest mi hrozně lito staré ženy, kter jest nucena dáti své dcery za otrokyně.“ Vyskočil na podstavec, z něhož oba slou- py vystupovaly, a díval se štěrbínou. „Ach, kdyby to nebylo tak docela ne- možné!“ myslil si.
Vyskočil
7 article
Byl tak zarmoucen pro chudou ženu. Nyí nemyslil již vůbec na to, že, kdo pronikne touhle branou, bude spravedlivý a bez hříchu. Chtěl jimi jen projíti pro chudou ženu. Položil své rámě do prohlubiny mezi slou- py. zrovna jakoby si chtěl raziti cestu. V okamžiku dívali se všichni lidé, kteř stáli pod sloupovím, k Bráně Spravedlnosti. Neboť v klenbě to hřmělo a ve starých slou- pech zpívalo, a ony se rozestupovaly jeden na pravo a druhý na levo a zůstavovaly tak velikou mezeru, že štíhlé tělo chlapcov mohlo jimi projíti. Tu nastalo veliké udívení a pozdvižení V prvém okamžiku nevěděl nikdo, co má říci Lidé jen stáli a hleděli upřeně na hošíka, kte- rý provedl tak veliký zázrak. První, který se vzpamatoval, byl nejstarší ze soudců. Volal. aby uchopili boháče a přivedli ho před soud- nou stolici. A odsoudil ho k tomu, aby dal všecko své jmění chudé vdově, protože křivě přísahal ve chrámě božím Když bylo tohle odbyto, ptal se soudce na hocha, který se protlačil Branou Sprave- dlnosti, ale když se lidé po něm ohlíželi, hoc již zmizel. Neboť v témže okamžiku, když se sloupy rozestoupily, procitl jako by ze sna a vzpomněl si na rodiče a na cestu k do- movu. „Nyní musím běžeti, aby na mne ro- diče nečekali,“ myslil i. Ale hoch nevěděl vůbec, že seděl před Branou Spravedlnosti celou hodinu, nýbrž kyně.
Nye
9 article
myslil, že to trvalo jenom několik mínuta proto se mu zdálo, že ještě se může podívati na Rajský Most, než opustí chrám A proletěl na lehkých nohou davem lid a přišel k Rajskému Mostu, který byl v do- cela jiné části velkého chrámu. Ale když spatřil ostrý ocelový meč, ktero byl natažen nad roklí a když si pomyslil, že ten člověk, který by po něm dovedí přejíti by se jistě dostal do ráje, tu zdálo se mu, že je to nejznamenitější věc, jakou kdy viděl a usedl na okraji rokle, aby si ocelový meč prohlé dl. Seděl tu a myslil si, jak by to bylo roz- košné dostati se do ráje a jak rád by tenhle most přešel. Ale zároveň viděl, že není možno ani to zkusití. Tak seděl a uvažoval dvě hodiny, al nevěděl, že čas ubíhá. Seděl tu jen a mysli na rál. Ale stalo se, že na dvoře, kde byla hlu- boká rokle, byl vystavěn velký obětní oltár a kolem do kola něho chodíli bíle odění, kteří pečovali o oheň na oltáři a přijímali obětnt dary. Na dvoře stálo také mnoho obětujícíc a velký zástup, který jen přihlížel božím služ- Příšel sem také starý, chudý muž, který přinášel jehně, jež bylo velice malé a hubené a které ještě k tomu bylo kousnuto psem takže mělo velikou ránu. Muž šel s tím jehnětem ke kněžím a pro- sil je, aby mohl jehně obětovati, ale oni m toho odepřelí. Pravili mu, že takového bíd- ného daru nemohou bohu nabídnouti. Staře prosil, aby pro milosrdenství jehně přijali, ne- boť syn mu leží na smrt nemocen, a on nemá nic jiného, co by mohl obětovati bohu na jehc uzdravení. „Musíte mi dovoliti je obětovati, pravil, „nebo se modlitba má nedostane pře tvář boží a syn můj zemře.
Rajský Most
10 article
„Nemyslí si, že s tebou nemám soucitu, pravil kněz, „ale zákonem jest zakázáno obě- tovatí poraněné zvíře. Jest stejně nemožno přispěti tvé modlitbě, jako jest nemožno pře- jíti Rajský Most. Hošík nezeděl tak daleko, aby tohle vše cko neslyšel. Myslil si hned, jaká jest škoda že nikdo nemůže most přejíti. Snad by by chuďasovi syn zachován, kdyby jehně bylo obětováno. Starý muž odcházel zarmoucen z chirámo vého nádvoří, ale hoch povstal, šel k třesou- címu se mostu a položil naň nobu. Nemyslil vůbec na to, že by ho přešel aby měl zabezpečený ráj. Myšlenky jeho byly u chuďasa, jemuž chtěl pomoci. Ale stáhl nohu nazpět, neboť si mysli „Je to nemožné. Jest příliš starý a rezavý ani by mne neunesl. Ale ještě jednou zabloudily jeho myšlen ky k chuďasovi, jehož syn ležel na smrt ne- mocen. Položil zase nohu na ostří meče. V tom zpozoroval, že se meč přesta chvěti a cítil ho pod nohama široký a pevný A když udělal po něm druhý krok, cíti. že ho vzduch kolem něho podpíral, takže ne- mohl padnouti. Nesl ho, jakoby byl pták měl křídla. Ale v nataženém meči rozechvěl se lí- bezný zvuk, když hoch po něm šel, a jeden z těch, kteří stáli na nádvoří, se obrátil, když ten zvuk slyšel. Vykříkl, a nyní obrátili ne i ostatní a viděli hošíka, který kráčel po oce- lovém mečí.
11 article
Mezí všemi, kteří tu stáli, nastalo velké zděšení a udivení. První, kteří s vzpamatovali, byli kněží. Poslali hned z chuďasem posla, a když se chuďas vrátil, pra- vili mu: „Bůh učinil zázrak, aby nám ukázal že chce přijmouti tvůj dar. Dej sem své jehně budeme je obětovatií“ Když se tohle stalo, pátrali po hiošíkovi který překročil rokli. Ale když se po něn ohlíželi, nemohli ho nalézti. Neboť zrovna když hoch přešel rokli vzpomněl si na cestu k domovu a na rodiče Nevěděl, že již nyní uplynulo jitro a dopo- ledne, nýbrž myslil sii „Musím nyní běžet k rodičům, aby nebyli nuceni čekati. Ode- běhnu ještě nejdříve a podívám se na Hlae Knížete Světa. A proplížil se mezi lidmni a uháněl ne lehkých nohou k šerému sloupoví, kde stá opřen o zeď měděný roh. Když ho spatřil a vzpomněl si, že ten kdo z něho vyloudí ton, shromáždí všecky národy světa pod svou mocí, tu zdálo se mu. že nikdy neviděl nic tak znamenitého a po- sadil se vedle rohu a prohlížel si ho. Myalil ei, jaká by to byla veliká věc, zí- skati všecky lidi na zemi, a jak vroucně by si přál, aby mohl na starý roh zatroubiti. Ale pochopil, že to jest nemožné, takže se ani ne- odvážil pokusu. Takto seděl mnoho hodin, ale nevěděl jak čas ubíhá. Myelil jen na to, jaký by to by pocit shromážditi všecky lidí na zemi po svou mocí. Ale tu se stalo, že v chladném tom slou- poví seděl svatý muž a učil své učeníky.A nyní se obrátil k jednomu z jinochů, kteří mu seděli u nohou a pravil mu, že jest podvodník.
Myalit ei
12 article
Duch prý mu prozradil, pravil svatý muž, že tento jinoch jest cizinec a že není vůbe israelita. A nyní se ho ptal svatý muž, proč se vplížil mezi jeho učeníky pod nepravým jmé- Tu cízí jinoch povstal a pravil, že zel pouštěmi a že přejel velké moře, aby mohl slyšeti pravou moudrost a hlásati učení jedi- ného boha. „Duše moje žíznila touhou,“ pra- vil svatému muží. „Ale věděl jsem, že by mne nevyučoval, kdybych neřekl, že jsem israelita. Proto jsem ti lhal, abych ukojil svoji touhu. A prosím tě, abys mi dovolil u tebe zůstati.“ Ale svatý muž povstal a pozdvihl paže k nebi. „Můžeš u mne zůstati právě tak, jako může někdo povstati a zatroubiti na velký měděný roh, kterému říkáme Hlas Knížete Světa. Není ti ani dovoleno, abys vstoupil na toto místo ve chrámu, protože jsi pohan Utíkej odtud, nebo se na tebe moji učeníci vrhnou a roztrhají tě na kusy, protože tvoje přítomnost znesvěcuje chrám. Ale jinoch zůstal státi a pravil: „Neche jíti jinam, kde duše moje nenalezne potravy Chci raději zemříti zde u tvých nohou.“ bám. nem.
Kníže svět
13 article
Sotva tohle dořekl, již učeníci světcovi povstali, aby ho zahnali. A protože se jim postavil na odpor, povalili ho a chtělí ho usmrtiti. Ale hoch seděl docela blízko, takže sly- šel a viděl vše to a myslil sii „Tohle jest velká necitelnost. Ach, kdybych dovedl na roh zatroubiti, tak by mu bylo pomoženol“ Vstal a položil ruku na roh. V témže oka- mžiku nepřál si, aby ho mohl pozdvihnout ke svým rtům, poněvadž ten, kdo to dovede, stane se velkým vládcem, nýbrž proto, že doufal, že by mohl pomoci někomu, jehož ži- vot jest v nebezpečí. A uchopil roh svýma malýma rukama. aby se pokusil pozdvihnouti ho. V tom cítil, že se nesmírný roh sám po- zdvihuje k jeho rtům. A když jenom dýchl, vydral se z rohu silný, zvučný ton, a zněl ce- lým velkým obvodem chrámovým.
14 article
Tu obrátili všichni své zraky a víděli, ž to byl hošík, který tu stál s rohem u svých rtů a vyluzoval z něho tony, které rozechví- valy klenbu a sloupy. Hned sklesly všecky ty ruce, které se pozdvihly, aby bíly cizího jinocha, a svatý učitel mu pravil- „Pojď a posaď se zem k mým nohám, jakojs seděl dříve. Bůh učinil zázrak, aby mi uká- zal, že jest jeho přání, abys byl zasvěcen jeho vzývání.“ Když se den chýlil k večeru, spěchali JJerusalému muž a žena. Vypadali ustrašeně a neklidně a volali na každého, koho po- tkali: „Ztratili jsme syna. Myslili jsme, že šel s našimi příbuznými a sousedy, ale nikdo z nich ho neviděl. Jel někdo z vás cestou mim osamělé dítě?“ Ti, kteří přícházeli z Jerusaléma, odpo- vídali jím: „Neviděli jsme vůbec vašeho syna, ale ve chrámu jsme spatřili nejkrásnější dítě. Bylo jakoby z nebeských andělů a prošlo Branou Spravedlnosti. Byli by jim rádi vypravovali vše to po- drobně, ale rodiče neměli kdy poslouchati. Když ušli kus cesty, potkali jiné lidi ptali se jich. Ale ti, kteří přícházeli z Jerusalém chtěli jim vyprávěti o nejkrásnějším dítět. které vypadalo, jakoby sestoupilo s nebe které přešlo Rajský Most. Byli by rádí stáli a vyprávěli jim o všem tom až do pozdního večera, ale muž a žena neměli kdy je poslouchati, nýbrž spěchali dále do města. šli ulicemi nahoru a dolů, aniž dítěte na- lezli. Posléze přišli k chrámu. Když šli mimo, pravila žena: „Když už jsme tu, vejděme dovnitř a podívejme se, jaké je to dítě, o kterém říkají, že sestoupilo nebe!“ šli a pátralí, kde by dítě uvíděli.
Jeruzalém
15 article
„Jděte rovnou tam, kde sedí svatí učitel se svými učeníky! Tam jest dítě. Starci ho po- sadili mezi sebe, vyptávají se ho, a on se v- ptává jich, a všichni se mu diví. Ale všichi lidé stojí dole na kostelním nádvoří, jen aby mohli spatřiti stín toho, který pozdvíhl Hl s Knížete Světa ke svým rtům. Muž a žena ražili st cestu davem lidu víděli, že dítě, které sedělo mezi moudrými učiteli, byl jejich syn. Ale jakmile žena dítě poznala, dala s do pláče A hoch, který seděl mezi mudrci, sly- šel, že někdo pláče a poznal, že to byla jeh matka. Tu povstal a šel ke své matce, a ote s matkou ho vzali mezí sebe a kráčeli s nín z chrámu. Ale matka plakala stále po celou tu do- bu, a dítě se jí otázalo: „Proč pláčeš? Vždyt jsem k tobě přišel, jakmile jsem uslyšel tvo hlas.“ Jak bych neplakala?“ pravila matka. „Myslila jsem, že jsi se mi ztratil. Vyšli z města, nastala tma a matka stále plakala. „Proč pláčeš?“ ptalo se dítě. „Nevědal jsem, že uplynul den. Myslil jsem, že jest ještě ráno a příšel jsem k tobě, jak jsem uslyšel tvůj hlas.“ „Jak bych neplakala?“ pravila matka. „Hledala jsem tě celý den. Myslila jsem, že jsi se mi ztratil. Putovali celou noc, a matka pořád pla- Když se začalo rozšeřívati, pravilo dítě „Proč pláčeš? Nehledal jsem své slávy, al bůh mi dal učiniti zázraky, protože chtěl po- moci těmto třem chudým lidem. A jakmile jsem uslyšel tvůj hlas, vrátil jsem se k tobě. „Synu můj.“ odpověděla matka, „pláč, protože jsi stejně pro mne ztracen. Nikdy již mi nebudeš patřiti. Od nynějška bude úsilím tvého života spravedlnost, tvá touha bude ráj a láska tvá bude objímati všecky chudé lidi, kteří obývají zemi.“ kala.
bůh
16 article Pověst o holoubcích a růžích.
Pověst o holoubcích a růžích. Napssl Giuseppe Lipparání. — Z kníhy „Il sl d'Artanna“ přel. dr. V. J iři n a. Příběh, který, budu vypravovati, naše jsem na starém egyptském pergamenu z první- ho století po Kristu. Původce je neznámýl ale byl to jistě některý z oněch alexandrinských sofistů, kteří neopovrhovali střídati přisné fi- losofické zásady s rozkošnými výmysly fanta- sie. Je to historie lásky a bolu: ale nezdála se mi bez půvabu. Myslím, že četba příběhu bu- de jistě obzvláště mílá mladým snoubencům. kteří teprve nedávno rozžehli pochodně
Giuseppe Lipparání Artann doktor V J Krist
17 article Lásky.
Lásky. Jednou večer, když nad alexandrijským přístavem houstl závoj večera a kotviště za- čalo zářiti nesčetnými ohni na lodích, přistou- pila mladá žena ke hloučku mužů, kteří po- zorovali koráb, s něhož spouštěli právě kot- vy, a tázala sei „Neviděl zde nikdo z vás Pollba, ob- chodníka s růžemi?“ „Nikoli, mladá prodavačko holubů,“ od- pověděl nejstarší z mužů. „Tvůj snoubenee neukázal se dnes večer v přístavu. Také jame ho očekávali. „Ajl Holub!...“ prohodil jiný a ukázal prstem vzhůru. A holub se snesl a zakrouživ široce, usedl na rameno Mělittě. „Možná, že vrátil se domů, přišed od mě- sta, zatím cos ho zde hedala,“ pokračoval stařec. „Jdi a nechť bohové jsou tobě milo- stivl.“ Malitta neodpověděla a vrátila se s úsmě vem domů. Na prahu spatřila stařičkou mat- ku, jež předla. „Vrátil se Polibo? „Ano; ale je zoufalý, neboť všechny růže mu spadly do moře. Mělitta vešla rychle do domu a běžel do komnaty snoubencovy. A po celém dome poletovali holubi, kteří usedali na svoji paní.
Láska Holub Polibo
18 article
Melitta pěstovala holuby pro slavno ti Venušiny; a Polibo přivážel z Řecka a z Ita- lie lodi přetížené bílými a rudými růžemi, jež kde kdo kupoval ve svátečních dnech. Ne- dávno spojíli oba své osudy a holoubky s rů- „O, zkáza překvapila mne v polovici ce- sty ke štěstí!“ řekl Polibo snoubence a pla- kal hořce. „Musím vydati se po vodě až ku prvnímu vodopádu Nílu a tam otázati se vě- štírny. Snad bude moci moudře mně po- Ale žena neplakala. Řekla velmi vlídně: „A necháš mne zde celý ten čas sa- motnu? Jsme zasnoubeni dva týdny: i bude mi velmi smutno, když mne opustíš . ..“ „A přece za úsvitu vstoupím do bárky, která denně pluje po Nilu,“ odpověděl Polibo. Tu dala se Mělitta do pláče. „Ach, miluješ mne méně než růže ... Co nemáme z čeho žíti, když mně patří všichni tito holubi?. Ale Polibo nedal se přemluviti. „Dříve než nám zbělí vlasy, zbude nám dosti času na milování... Za měsíc se vrá- tím. Ty zatím budeš mne doma očekávati.“ A ráno, když obloha bledla a hvězdička za hvězdičkou mizely, vytrhl se Polibo z ná- ručí snoubenčiny a dal se unášeti proudem
Venušin Polibo Řecko Ito Nil Níl
21 article Nilu.
Nilu. Měsíc žila Mělitta mezi svými holuby myslila na vzdáleného Poliba. Za večera, když ptáci schoulili hlavičky pod křídla a spali, chodila dolů k božské řece, kterou Egyp- fané ctili jako otce, a svěřovala své myšlenky proudu. Z dáli přilétaly k ní hlasy velkého města, jež začínalo se probouzeti k večernímu životu; ale jí bylo milejší víření proudu, který se tříštil v rákosí na pobřeží. „Hle, tyto vody brázdila jeho bárka; možná, že vnořil do nich na chvíli ruce, když odjížděl.“ A prosila vlny, aby jí podaly zprávu o je- jím milenci; a zdálo se jí, že slyší jeho hla v posledním šepotu víru, který zmíral u břehu Tak čekala celý měsíc; a čekala ještě další dny. Ale Polibo za jasné noci plné hvěz zadíval se na Medvědici a Blížence a nevy- hnul se nárazu na opuštěný ostrůvek, stajený zálivem. Bárka se roztříštila a on stěží dosáhl bře- hu. Ostatní lodi pluly daleko od břehu a ni- kdo neslyšel jeho volání. Čekal a živil se kořínky a pil vodu z řeky Mělitta stále chodila večer k řece a če- kala, pokud nezahnal ji domů strach před ná- mořními lupiči, kteří přepadali ona místa. Jednou v noci bylo nebe tak čisté, že se zdálo, že hvězdy svítí jasněji a možno jich takřka rukou dosáhnouti. Klenba oblohy na- kláněla se něžně nad tok posvátné řeky splývala s ním v dáli, třpytíc se jako rozlite zlato. Vzduch byl vlahý a nehybný; a nebylo slyšet úderu ani jedinkého vesla. Tu modlila se Mělitta k veletoku: „Otče Níle, jistě některá vlna, které mimo mne se ženou, dotkla se trosek jeho bárky zná jeho osud. Snad nezahynul při bouři, neboť proud byl by mi již přinesl jeho tělo.
Mělitt Čekal Níle Nil
22 article
Tak patrně dlí v náručí jiné ženy, nebo je za- jatcem divokého národa. Ale ty, otče, sešli mi sen, který by mne osvítil a vytrhl z této bolestné nejistoty.“ Pak vrátila se pomalu domů. Dříve zpí- vala, kudy chodila, hlasem tak čistým, že všichni se zastavovali a poslouchali. Teď všal zmíraly jí písně na rtech; a všichni byli tím udiveni. Holoubci také mlčeli. Do domu vplí- žil se bledolící bol. Mělitta plačíc usnula s domněnkou, že Polibo se těší v náručí jiné ženy. Ale když blížil se konec noci a jitro chystalo se vyhoup- noutí z lože, spatřila ve snu velkého vousa- tého starce z amforou, z níž tekl mohutný proud vody, a zaslechla tato slovat „Máš doma deset tisíc poslíčků. Proč jich nepoužiješ k tomu, co chceš zvěděti?“ Tu se probudila a porozuměla, že těmi poslíčky jsou míněni holoubci. Vzala jednoho toho nejkrásnějšího, a pustila ho do výše smě- rem k jihu. Tak už nebyla Mělitta smutná; a téhok dne mohla již si zazpívati starou píseň, jíž se naučila od holčičky v přístavu. Starý námoř- ník, jehož oči byly plny azuru, držel děcko na kolenou a učil je umění plaveckému. Když za tři dny vrátil se poslíček s listem, na němž bylo vyryto jméno Polibovo, skákala Mělitta radostí, připravila bárku a naložila nani všechny potřeby. Deset tisíc holubů ji provázelo; a utvořili kolem loďky hustý, neklidný a oživený mrak. Kdo ji spatřil, musil mysliti, že sama Venuše sestoupila na hladinu Nilu ke slavnostem, lidé volali, že stal se zázrak.
Holoubek Máša Venuš Nil
23 article
Bárka přula volně, jsouc poháněna lefem holoubků. Ten, který přinesl poselství, letěl napřed a ukazoval cestu. Cesta byla příjem- ná a bez nebezpečí. Námořní lupiči domnívali se, že vidí průvod bohyně, klekali a zdvihali ruce k nebi. Ale žena často plakala, protože se bála, že zatím Políbo zemřel. A byla sevře- na takovou úzkostí, že ani nepomyslila vy slati nového poslíčka po řece. Jednoho dne před soumrakem, když slunce si uléhalo za písčitými pahorky Libye a metalo oslňující oheň na hladinu, zavrkal náhle holub-poslíček a zahnul v pravo. A všichni ostatní zrychlili let. Mělitta povstala. a vzpřímila se na přídi loďky a začala zpí- vati starou píseň na oslavu lásky: „Ty, o němž jsem snila jako dívka, že se nakláníš nad mojí poduškou, a cítila jsem ve snách, jak leží na mých ústech tvoje roz- ohněné rty. A mužský hlas odpovídal slabě: „O, ženo, již spatřil jsem na břehu moře, a již učinil jsem navždy tělem svého těla a citem svého citu. Znovu rozkvétala idyla jako v den sňat- ku. A když konečně se stulila Mělitta do ná- ruče Polibovy, slavili znovu svatební noc. Ho- loubci se shlukli a ustlali jim měkké lůžko z peříček; a vzduch vlnil se vzdechy a po- libky.
Libye
24 article
Když však se vrátil Polibo domů, opla- kával stále krásné růže, s nimiž utonul v moři jeho obchod a jmění. Hubnul stále více; a Mělitta vzdychala a přemýšlela, jak znovu nabýti křehkého po- kladu. Konečně jednoho dne našla pomoc. Zavolala si deset tisíc holoubků a rozpu- stila je všemí směry. A Polibovi řekla, aby byl vesel a čekal. Všichni se vrátili. Přilétli z bujných růžo- vých krajů Řecka, Italie, Malé Asie a Egypta. Někteří vydali se do dalekých krajů, kde rostly neznámé květy. Každý přinesl větvičku ohýbající se pod tíží růží; a brzy jich byl plny dám. Tak stal se Polibo znovu obchodníkem s růžemi. A štěstí vrátilo se trvale do domu, kde mladí manželé chystali se pokrýti polibky a květy bytost, která již žila v bocích Mě- littiných a měla jistě v očích něhu holoubků a na tvářích nádech růží.
Řecko Egypt opel
25 title
Zde by měly kvést růže.
26 article Napsal J. P. Jacobsen. — Z dánštiny přelozi
Napsal J. P. Jacobsen. — Z dánštiny přelozi Emil Walter. Zde by měly kvést růže. Z těch velikých, bledožlutých. A měly by viset přes zahradní zeď v buj- ných chomáčích, lhostejně střásajíce něžné lístky do vozových kolejí na silnici: vzácný pablesk hýřivého květinového bohatství uvnitř. A ať mají jemnou, mimo se nesoucí rů- žovou vůni, jíž nelze zadržet, která je jako z neznámých plodů, o nichž smysly bájí ve svých snech. Či by měly být červené, růže? Snad. Drobné, kulaté, otužilé růže by to mohly být, a měly by tam viset v lehkých úponcích, s hladkým listím, červené a svěží a býti jako pozdrav nebo po ruce poslaný polibek pout- níku, jenž znaven a zaprášen se ubírá pro- střed silnicí, rád, že už má nyní jen čtvrt ho- diny cesty do Říma.
Jacobsen Emil Walter Řím
27 article Nač pak asi myslí? Jaký pak je jeho
Nač pak asi myslí? Jaký pak je jeho život? Tak — nyní je skryt domy; ty skryjí za sebou všechno; skrývají sebe i cestu i město. ale k jedné straně je dosti vyhlídky; tam se zatáčí silnice v líný a zdlouhavě zahýbající oblouk dolů k řece, dolů k smutnému mostu. A za tím zas je pak všechna ona velká kam- pagna. Šeď a zeleň takových velikých rovin to je, jakoby z nich vystupovala únava mno- hých klopotných mil a kladla se tíživě na člověka a vynucovala si v něm pocit samoty a opuštěnosti, přiměla jej k pátrání a prahnuti. Tu je však přece jen mnohem lépe se schou- lit do takového koutku, jako tam dole mezi vysokými zahradními zdmi, kde vzduch leží vlahý a měkký a klidný, sedět na sluneční straně, kde se lavice ohýbá do jakéhosi vý- klenku ve zdi, sedět tam a dívat se na lesklý zelený paznehtník v příkopě u silnice, na stříbroskvrnné bodláky a mdle žluté podzimní květiny. Na dlouhé, šedé zdi naproti, na zdi plné děr ještěrek a trhlin a uschlou hradební tra- vou, tam by měly kvést růže, a měly by vy- kukovat právě na tom místě, kde se dlouhá, jednotvárná plocha láme vypouklým, velkým košem nádherné staré tepaně práce, mřížovým košem, jenž tvoří prostorný a nad prsa saha- jící balkon, kde jistě asi bylo osvěživě, když. někdo na něj vystoupil unaven zavřenou za- hradou. A unaveni byli často.
28 article
Nenáviděli nádhernou starou vilu, která prý je uvnitř, s jejími mramorovými scho- dišti a jejími tapetami z hrubých vláken;a prastaré stromy se svými hrdými, černými korunami, pinie a vavříny, jasany, cypřišea svídy, ty byly nenáviděny po celý svůj vzrůst tou nenávistí, jež chovají neklidná srdce ke každodenním, přivyklým, neměnícím se vě- cem, věcem, které neprahnou s nimi zároveř a proto jim připadají, jakoby stály proti nim. Ale na balkoně pak mohly aspoň unikati svými zraky, a tak tam stály, pokolení za po- kolením, a dívaly se všechny ven, každá ve své snaze, každá k svému. Paže se zlatými náramky odpočívaly na okraji železného koše, a mnohé v hedvábí zahalené koleno se opí- ralo o jeho černé závity, zatím co vlály pestré stuhy ze všech jeho příček jako pokyny lásky a sliby dostaveníčka. Paní, těžké a těhotné, ty také stály tam a posílaly nemožná posel- ství do dálky. Ženy, veliké, kypící a opuštěné, bledé jako nenávist.. kdyby se mohla seslat smrt při jediné myšlence, kdyby se peklo mohlo otevřít jediným přáníml... Ženy muži! Vždycky jsou to ženy a muži, třebas tv hubené, bílé panenské duše, které jako let zbloudilých holubů se tisknou k černým mří- žím a volají na myšlené, vznešené sokolyí uchvať násl Dal by se zde myslit nějaký proverb. Scenerie by se dobře hodila ku proverbu. Žeď tamhle s balkonem úplně jak je; ale cesta by musila být širší, rozšířovat se v okrouhlou prostoru, a uprostřed by nezbytně musil být starý slohový vodotrysk, vystavěný z nažloutlého tufu a mísou puklého porfyru.