ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fbc9c3f0-75a5-11dc-af3a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 45, place 6, org 1
1 masthead
2. srpna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 211.
3 masthead
Stranas.
4 article „Třeti pán.
„Třeti pán. Chci-li uvésti na dějiště svého „třetího pána“, je nevyhnutelně nutno, abych se zmíni předem o prvých dvou pánech. Nebo kde je řeč o pánu „třetím“, musí nevyhnutelně býti taky nějaký pán prvý a pán druhý. Třet bez prvého a druhého neměl by smyslu, Neby by prostě třetím, nýbrž prvým a posledním To je, tuším, zcela logické. A ježto pak — počítáme-li vůbee — ne začínáme nikdy trojkou, nýbrž jedničkou, musím taky tuto započíti pánem prvým, a límto prvým pánem byl jsem já. Račte laskavě prominouti, vím dobře, že ve společenském obcování a zvláště ve vypočílá vání účastníků nesluší se, aby člověk dobře vychovaný uváděl sobe sama na místě prvém. Ale na omluvu budiž mi tu především, že se nepokládám za člověka vzorně vychovaného, neboť jsem se hlavně vychovával sám, a mám podnes velmi silnou pochybnost, jsem-li schopen vůbee někoho dobře vychovati. Vychovati pal sebe sama náleží — jak se mi zdá — k nej těžším úkolům vychov atelským.
5 article
Abych se dostal k věci, budiž pověděno. že řečený prvý pán — totiž jí — seděl jednoho nedělního odpůldne v kavárně. Že to bylo v ne děli, pamatuji proto tak určitě, že jsem v živol svém seděl vůbec toliko jednou v neděli v ka várně sám, totiž beze vši společnosti. Pravda očekával jsem jistou společnost, přítele svého a „přítelkyni“ tohoto přilele. Milý můj příte byl totiž člověk poněkud ostýchavý a projevi jistou obavu, že by vycházka jeho s jistou mla dou dámou, takto dosti samoslatnou, poněvadž směla podnikati vycházky a výlety bez garde dámy — že by tedy vycházka jeho se samotnou mladou a velmi sličnou dámou bez matky a bez tety, vůbec beze všech zavazadel, mohla vzbu diti dosti pozornosti, že by to bylo jaksi okaté A v nedostatku gardedámy ženské — který mu arciť jinak příliš nepřekážel, neboť nastanou ně kdy okamžiky, kdy je počlivá a své povinnost dbalá gardedáma velmi na závadu — obrátil se přítel ke mně, abych mu — abych mu — — Nu, slovem, sbych mu posloužil za „slona“ Co je „slon! v trojici mladých lidí, z nichž jeden člen pravidelně bývá ženského pohlavi. je všeobecně známo. Takovýto „slon“ je v zo- logii nesmírnou výjimkou. Čítávám horlivě Brolma, avšak jakkoli zasloužilý ten muž má o slonech znamenitě dlouhou kapitolu, mnoho vědeckých výzkumů a snud ještě více anekdot. o „slonu“ v našem smyslu slova neuvádí pranie Jsou takové nedostalky i ve knihách nojdokona lejších.
6 article
Dobrý, spolehlivý „slon“ přátelský, bez onoho dlouhého chobotu a bez klů, je zvíře volmi vzácné a někdy penězi k nezaplacení Budiž všnk mi prominuto, že si přírodopis to hoto slona ponechám na některou příležilos jinou. Tuto jen musím poznamenati, že jsem se v kavárně přítele a jeho přítelkyně nedočkal Zdá se, že se v poslední chvíli dohodli, že jin pro tuto neděli nění třeba slona ani tnk účinli vého a vyzkoušeného, jakým jsem se jim po- vždy osvědčoval já, a že vypluli parníkem na Závist sami. O čemž mne ovšem nezpravili Lidě v situacích tak šťastných a slibných myslí vají pravidlem toliko na sebe a ne na jiného A pravidlem nechají na holičkách člověka přá- telé nejlepší.
7 article
Čekal jsem trpělivě v liduprázdné kavárně pozoruje chyilemi číšníka, zápasícího zoufale s dlouhoa chvílí, přebíraje se v časopisech, kter mi připadaly nesmírně nudny, a popíjoje časem zleplalé vody. Hodiny utíkaly, konočně utekl jistě dle pla- vebního řádu i poslední parník do Závisti, ajá pořád ještě čekal. Tou chvíli jistě přítel můj s přítelkyní svou užíval sladké samoty kdest v háji nad Závistí, aniž pomněl, jakou pustou naděli mi připravil. Bůh mu odpusť — já mu dávno odpustil. V kavárně seděli mimo mne ještě dva hostě každý u jiného slolu. Taky pro ně, zdá se, byla tato neděle zbytečným dnem v roce. Skoro jsem již nudou dřímal, když od okna. u něhož seděl jeden z řečených dvou hostí ozval se povel: „Tak postavte preforanc, Josef!“ ee Josef byl patrně číšnik, neboť se probra ze svého hypnotického zmámení, vytáhl šupliče pod kulečníkem, hrabal se v něm chvili s ne smírným hřmotem, konečně vybral kouli bílou červenou a žlutou, zachrastil i drobnými kuželi- čkami, postavil na kulečník „profemnc“ a za upadl v dřívější bezvědomý stav na židli u ka- mon. Ne proto, aby se ohřival, neboť teploměr okazoval asi třicet stupňů nnd nulou, ale proto, že se o kamna pohodlně mohl opřít.
Josef
8 article
„Josef!“ zaznělo podruhé, a milý. Jose šáral se k onomu liosti jako medvěd z brlohu vylákaný. Usínal jsem znova, když se šáravé kroky Josefovy blížily ke mné, a brzy potom ozvalo se mdlé oslovení: „Račte dovolit, vašnosti.“ A Josef podával mi na tácku bílý lístek Chopil jsem se ho jako stroj, unavené moj- zraky spočinuly na něm. Byla to visitka. V levém rohu byla korunka, myslím, že s pěti perličkami, a na lísíku čell jsem nápis „O uido Cragijezek zChlebowa. V mrákotách, jakými jsem by! právě letním vedrem a znavujícím čekáním obestřen, trvalo mi chvíli, než jsem rozluštil rebusovité jméno a uhodl, že mi číšník podává navštívenku pann Kvidona Krajíčka z Chlebova. Hle, hle, dokonce šlechtic! A co pak vlaslně chee? A sklepník připojoval malátně, bráně se nehoráznému zívnutí: „Ten pán se dává poroučet, jestli byst s nímneráčil partii preferance — Neubránil se. Hrozné, lví zivnutí překa zilo mu další vyřízení. Ostatně jsem rozuměl. A jakcbych podléhal neodolatelné suggesci, ja- koby si mne sem byl pan Krajíček dávno ob- jednal, sáhl jsem pro svoji visitku, podal ji číš níku a řekl jsem: „Ze jsem k službám.“ Zároveň jsem se vzehopil a kráčel za číš níkem, který právě odevzdával moji navštívenk neznámému pánu, který si byl dal postavit pe ferane.
Josef zChlebowa Kvidon Krajíček Hrozná Krajíček Jos
9 article
To byl tedy druhý pán oné tehdejší ne- dělní historie. Došel jsem, druhý pán již stál, poklonil se vztáhl pravici a řekl „Teší mne! Račte odpustit, že jsems osmělil. Člověk by se tu nudou užral! Partie preforance nám nebude škodit.“ Zamířili jsme ke stojanu s tágy. Každý z nás chopil se jednoho, chopil se křídy, na tíral kůžičku tága. Právě jsem kynul panu Quidonu Krajíčkovi aby začal, když druhý tento pán udeřil koncem tága o podlahu a řekl: „Nebylo by to ve třech zábavnější? — Snad by tamhle ten třetí pán — —. Přisvědčil jsem kývnutím hlavy, a ji taky, jakoby věděl, oč běží, zdvihl se t řet ten pán v koutě kavárny, přiblížil se, lehce se mi uklonil, aniž ruku podával, a pronesl toliko „Štajerský!o „Těší mne,“ uklonil jsem se navzájem. Třetí pán bez okolku přistoupil ke stojanu s tágy, vybral si také vhodné bičiště, natře křidou a přistoupil k mantinelu. Bylo mi trochu podivno, že se neukloni taky panu Krajíčkovi u že taky jemu nepověděí svoje jméno, jak se vlastně slušelo a patřile Bylo však tak nesmírné vedro, že jsem se ná- padným tím opominutím déle neobíral, alež jsem na pozev páně Krajíčkův nabral kouli k zahajujícímu dublé. Hráli jsme, koule se motaly na kulečníku jak ospalé, kuželky padaly jak mouchy, číšník psal na tabulku „dobré“ a „špatné“ s očima skoro zamhouřenýma, a já, kdykoli jsem si od- byl svůj vrh, dřepl jsem na židli a zraky se mi povlékaly jako mázdrou. Sluch můj taky usínal a připadalo mi pak, jakoby koule drealy o sebo někde za devátou stěnou.
Quidon Krajíček Krajíček Krajíčkův
10 article
Asi půldruhé hodiny jsme tak hráli, a žádný nový hosi nás nevyrušil. Konečně se zdálo, že toho máme všichni dost. Pan Krajíček z Chle- bova zakončil hru jakousi umělou, nevídanou kvartou, číšník podškrti číslice, počítal, přepo čítával se, jak již bylo v jeho přirozenosti, ma- zal hubkou a počítal znova, až zjistil, že pro hrává třetí pán, pan Štajerský, který měl plati asi půldruhé zlatky. Bylo mi tu zas nápadno, že půldruhé te zlatky položil na kulečník ne pan Štajerský nýbrž pan Krajíček. Nápadnosti však přibývalo. Když řečen třetí pán, Štajerský, zamířil ke stojanu, aby tam vložil tágo své — vypadlo mu tágo z ospalé ruky a s nesmírným třeskem dopadlo n podlahu. A tu druhý pán, Kvido Krajíček z Chle- bova, prcnesl nevrle jediné slovo: „Trdlo!“ Třetí pán shýbal se právě pro tágo. Očokával jsem, že tento třetí pán nechá tágo tágem, že se vymrští a přišije panu Kvi- donu Krajíčkovi z Chlebova řádný záhlavek za jeho nezdvořáctví. Nestalo se však. Sobral klidně tágo, založi je, hodil hlavou, aby srovnal frizuru, která se mu zvedáním tága pošinula přes čelo, a nějak nerozhodně setrval na místě. Právě jsem chtěl panu Krajíčkovi z Chle- bova poděkovati za partii a poroučeti se mu. abych se pokusil zbytek zkažené neděle kdes utlouci, když druhý tento pán zdvořile se mne otázal: „Co pak ráčíte večer, vašnosti? Jste z dán? Zavrtěl jsem jen hlavou na zápor. „To byste mně mohl prokázat čest návště- vy,“ pokračoval pan Krajíček. „Hrajefe-li bulku hodíme si bulku. Ale jsou-li vám taroky mi lejší, dáme si taprn. „Ve dvou?“ táži se. „Dodám třetíbo pána,“ řekl druhý pán.
Krajíček Štajerský Kvi Chlebov Chle
11 article
„Jsem k službám,“ rozbodl jsem se be válrání. Bylo mi toho dne vše jedno. Byl jsem sice původně na večer zadán s přítelem a jeho přítolkyní, ale ve které hospodě je mám hledat. až se posledním parníkem vrátí ze Závistií Krom toho jsem taky právem byl „uražen“, že mne nechali tak na suchu. Vyhovím tedy po- zvání páně Krajíčkovu. Je to nějak, divný p- tron, který tak nahodile sbírá hosty své po ka- várnách. Prostuduji ho trochu. Když jsem pronesl, že pozvání přijímám otočil se druhý pán, Krajíček z Chlebova, promluvil, aniž jsem určitě poznal, komu jeho slova svědčí: „Mísu nářezu — plzeňské — sýry — su chary; víno je doma. A kráčel ke svému stolku, pro klobouk, pre hůl. Zaplatil číšníku a řekl ke mně: „Libo malou procházku? A potom k mně! Vyšli jsme z kavárny. Podivil jsem se, že třeti pán, Štajerský, zmizel, aniž jsem zpozoro- val, kdy, a aniž se nám poroučel. Ale nezmíni jsem se o tom druhému pánu. Za malou hodinku, propletše se klikatino ulic blíže Karlova mostu, stanuli jsme před sta rým domem. „Račte,“ pobízel mne druhý pán.
Krajíčkův Krajíček Karlov most
12 article
Vstoupil jsem, a teprv ve sehodišti předoše mne druhý pán, aby mně cestu ukázal. V druhém patře stiskl knoflik u prvýel dveři, dvéře se otevřely, a oetli jsme se v osvět lené předsíni. U dveří stál, uctivě se nám uklá- něje, třetí pán z kavárny. Ale teď na sobě neměl elegantní oděv z lehké, šedivé látky, jejž jsem na něm viděl v kavárně. Ne, teď měl žlutavé spodky, od kolen ke střevícům zůžené a po stranách na knoflíčky. jako gamaše, a modrý lokajský kabát se stří- brným prýmkem a s bílými kovovými knofliky Na knoflicích korunky s pěti perličkami. Zavřel za námi dvéře předsině, skokem byl u jiných, otevřel je, a já a druhý pán vstou- pili jsme do večeřadla, pod jehož skvělým lustrem bylo na stolc přistrojeno pro dvě osoby Druhý pán pokynul, usedli jsme. Druhý pn chopil se láhve se „zlatou“ gdánskou pálenkou, naplnil dvě číšky, pobídl, abych pil. Potom stisk knoflik elektrického zvonku, visící s lustru, vstoupil „třetí pán“ — Štajerský z kavárny — s mísou nářezu, s potřenými houskami, a podá- val nám. Potom přinesl číše s plzeňským. Vzorně, bezvadně, pečlivě obsluhoval nás třetí pán, a když jsme byli vším opatřeni, zmize na chvíli.
13 article
Po večeři vyňal druhý pán ze stolku nové taroky, zazvonil na třetího pána. „Převlékni kabát!“ A za okamžik vstoupil zas „třeti pán“ v ka bátě černém, přisouvl ke stolu třetí židli, při sedl — a započala partie taroků. Pochopil jsem celou historii. „Třetí pán“ byl komorníkem, lokajem, kuchařem, snad i ko čím druhého pána, pana Cragijezka z Chlebowa — a dle potřeby byl třetím do hry, ať na kuleč níku, at v karty. A hrál dobře, spolohlivěa skromně. Hrál ovšem na účet svého páina. — — Když jsem o druhé s půlnoci odeházel z po- hostinné domácnosti páně Krajíčkovy, vypri- vázel mné „třet pán“ se svící až ke vratůn domovním, odemkl velikým klíčem, uctivě sklo nil hlavu. Ačkoli mi to připravovalo značné rozpaky nemohl jsem přece jinak — sáhl jsem do kapsy a vtiskl jsem „třetímu pánu“ zlatník do dlaně Třetí pán přijal jej velmi vděčně, sklon hlavu ještě níže a řekl pokorně: „Rukulíbám, vašnosti! Šťastnou dobro noc přeju. Škoda, bylo to poprvé a naposledy. Nikdy již mi náhoda nepřála, abych se s druhým třetím pánem setkal. Snad se vydali na cesty snad se usadili jinde. Zmínil se mi o něčem ta kovém druhý pán onoho večera. Ypsilon.
Cragijezek Krajíčkův
14 article Fatalista.
Fatalista. Napsal Váelav Ji skra „Co byste tomu řekl, kdyby se jezírk náhle rozbouřilo a smotlo nás do vody?“ ptaln se mladá, hezká dáma mladého, hezkého pána. Stáli na můstku a u nohou šplouchala jim voda. „Co bych řekl? Dvě věci. Především, ž je vůbec nemožno, aby tato pyšná louže si směla dovoliti míti nápady moře a kdyby to mohl býti, tedy že bychom svému osudu dojista ne- ušli,“ řekl mladý pán a usmál se na dámu. „A, fatalista! Dovolte, abych řokla fil“ „Prosím, ale proč?“ ptal se on zdvořile „Proč? Obratte se mým směrem. Co, lépe, koho vidíte?“ Pan Vrba se obrátil „Vidím hedváh a zlato, nesoucí vdovu Rachel Teigovou s obvyklým žárem v očích a ob vykle töžkou chůzí.“ „Tak a teď si představte, že je vám osu dem určena za souputovnici slzavým údolím. „Doufám, že bude můj osud milosrdnější, zasmál se mladý muž. „A když nebude?“ „Pak,“ vzdychl si přebnaně hluboce, „pal mu neujdu, kdybych šel na konec světa.“ „Ale dovelie, Rachelce Teigové že bysto neušel? A s ni ujdete i „svénu osudu“, j l to jmenujoto“ „Vy se tedy fatalismu smějete? „Ne, já jim pohrdám. Zdá se mi, že jej — odpusťte — zrodila lenost. Je to tak pohodlné dáti ruce x klín a čekati, až přijde neodvratn osud! Fi, pravím znoval“ „Proč se rozčilovat?“ namítl on. „Což mohu za to, že jsem přosvědčen o neodvratnost osudu? Ileďte, chtěl jsom se státi cestovatelem a stal jsem se obehodníkem. Nezvěstný strýe se musil k tomu objeviti, abych po něm zdědi závod a neušel svému osudu.
Vrba Teigův Teig
15 article
„A což necestujete i tak?“ „Ovšem, ale to sem nopatří, cestujiť je pro zábavu“ „Patří, je to jeden z důkazů, že si každ svůj osud ustrojí sám. Co vám brání, abyste závod nesvěřil schopnému člověku a neod- dal se vážně tomu, k čemu máte chuť a v čem byste snad mnoho vykonal? „Ne, dovolte; osud je osud. Chtěl jsem učiniti, jak říkáte, uchystal jsem se, všechno dlo pořádku přivedl, schopného člověka ziskal když jsem již měl jeti — schopný člověk st zlámal ruku. „Doufám však, že byl za rok zdráv?“ pl l se slečna Fanču. „To byl, jenže já pokusu svého neopětoval jsa přesvědčen, že by si potom na posledn chvíli zlámal — nobu. „A tím, že jste nejel, jste tomu zabránil „Snad. „Nepozorujete, že ve vašem fatalismu nen důslednosti? Váš osud nedopusíil, abyste odje tím, že dal sehopnému člověku zlámati ruku na druhé straně jste to vy, jenž můžete zabrá niti zlomení nohy. „Vy jste strašně logická,“ zvolal on vesele, „ale nedůslednost, o niž mluvíte, jest jenom zdánlivá. Hleďte: osud nechce, abych byl cesto- vatelem z povolání a brání mi v tom jak může- Jest na mně, abych šetřil jeho vůle a nehněva ho, těže z nabytých v té příčině zkušeností. Pak jest v tom mé spolupůsobení, když si schopný člověk nezláme také nohy. Vždyť i to je osu- dem, býti jiným lidem osudným; ostatně jsem prve řekl snad — Co vy o tom soudite?“ „Ze dle vašich náhledů o té věci je zby tečno mysliti a chtíti a konati a nejúčelnější — lehnout a ležet a leda občas zavolati sladkým hláskem: „Osude! Tady jsem! „Vy tedy myslíte, že „každý je svého štěst strůjce“? „Ano,“ řekla krátce. „Přesvědčím vás, že není. Dejme tomu, ž se paní Rachal Teigovou — dobře si ji představte — zamiluje. Co si tu počno? Jak si „ustroji své štěstí?.
Fanča Teigův
16 article
„To je právě věcí její činnosti, po níž nám ničeho není, ale vy porážite svou vlastní toorii nebať podle ní přece, bylo-li by jí (Rá- chelce) souzeno, aby byla ve své zamile- vanosti šťastnou, zajisté by takovou i byla, před stavujte si ji jakkoli dobře! Možno,“ přidala po chvíli zlomyslně, „že jste se teď instinktivni bránil svému osudu, vy fatalisto!“ „Ne, věřím, že mi Rachelka Teigova ne osudem určena. „Nezdá se vám, že v tom věření je tak trochu chtění?“ usmála se ona šibalsky. „Může být, ale je to snad pochopitelné „Jest, ale slibuji vám, že v den, ve který povedetc Rachelku odevzdaně k pltáři, stanus též fatalistkou.“ což? „Dobře, vaši ruku — či chcete smlouvu „Ne, ruka stačí. Oba se vrátili vesele do lázeňské budovy Ve svém pokoji se přičiňovala paní Ra chel Teigová, aby byla ke koncerlu krásnou. Po tříhodinné námaze klosla unavena do le- nošky. Toto příčiňování ji stálo práci již za mlada, natož teď; ale podle paní Racholky byly to jen slabé nervy, které jí vypovídaly službu Vždyť k vůli nim meškala v lázních, chtějí zase nabyti svěžesti, se kterou kdysi, za onoho času, převlékala jedny šaty za druhý mi. Paní Rachel byla vdova, a s léty rostlo jeje bchatství; ježto pak uznávala, že není dobře býti člověku samotnému, ohlížela se ještě p jednom. Paní Rachel byla praktická žena, alo žena, a to byla do její praktičnosti trhlina. Tou vnikla v její srdce touha, kterou držela z sukní pošetilost. Paní Rachel dostala srdečni poskakování, kdykoliv uzřela pana Vrbu, o němž se již informovala, že je bobatý, výborně situo- vaný obchodník světového spojení. Tato infor- mace jen zvýšila neklid i touhu, i výdaj času ke krásnému se uzpůsobení.
Rachelka Teigův Ra Teigová Racholka Ráchel Vrba
17 article
Se zavřenýma očima ležela paní. Rache v lenošce. Leč ve chvíli, kdy tloukly hodiny sebou trhla, olevřela oči, a hluboce vzdyeh- nuvši, pozvodla se z lonošky. Přistoupila k zreadlu. Zdálo se jí, že je málo živě zbarvena. Přidala červeného líčidla, skropila se „Rose blanche“ a nasadila oranžově řvoucí toque. Tři- kráte se ještě vrátila ode dveří k zreadlu, konečnů vyšla, střílejíc očima na vše strany. Náhle je srdce vyskočilo nahoru, a hned zase skočilo dolů, protože mu oči řekly, že v aleji sedí On ale vedle něho seděla ona, protivná ženská. a paní Rachel svraštila čelo. Honem však je násilím roztahovala, vědoue dobře, že jí vrásky nesvědči. On ji noviděl, vypravuje cosi živě ji. ale ona ji viděla, a když se paní Rachel při- blížila, rychle jí s vlídností předala své místo i se sousedem, omlouvajíc se nutností odchodu.
Rose Ráchel
18 article
Pět minut nemohla paní Rachel rozpoznat, co hrají. Když přišla k sobě, vyskočila na svůj ohnivý temperament a pijíc uchem sladké zvuky hudby, hovořila nejdřív o hudbě, potom o tanci a pak o lásce. Tu se pan Vrba dámě poroučel Ale paní Rachel ještě před spaním si zpívaln táhlou melodii, oddávajíc se závratným dumám. Druhého dne potkala se se slečnou Fančou. Ta „protivná ženská“ se jí jindy vyhnula, kde mohla, dnes však ji šla vstříc a dala se s ní do hovoru. Vychválila a doporučila jí krásné mi- stečko u jezírka. Bývá prý tam sama často, pan Vrba také prý tam rád chodí a pak se poroučela. Chtěla jí splésti stopu? Pro všechno se tam podívá. Šla po udaných stezkách a když zahnul za veliký balvan, div nevykřikla radostným leknutím: pan Vrba seděl na lavičce a četl. Po pětiminutové rozprávce doporučil n ol n vrat k obědu. Pomáhal-li paní Rachel šotek, nebo b stopovala, či snad to byl jeho osud, ale kam se pan Vrba hnul, tam setkali se s ní. Za to tin řídčeji vídal. slečnu Fanču. or
Ráchel Vrba Fanča Ráchel šotek
19 article
Konečně se stalo, že kde byl on, sháně paní Rachel a kde byla ona, doufali nalézti pan Vrbu. Paní Rachel se tvářila stále blaženěji, pan Vrba začínal býti velmi mrzut. Jednou konočně zase našel nestřeženo chvilku samoty u jezírka a — slečnu Fanču Pozdravil studeně. Nevěděl, proč se na ni hněvá ale hněval se. Ona přívětivě děkovala a velm přivětivě se usmála. „Toť zázrak, že vás zase jednou nalézám — řekl kousavě. „Myslil jste, že tu bude paní Teigová? pronesla novinně, vzhlédnuvši k němu. Neodpověděl; ale podíval se na ni odm tavě a vyčítavě Mlčeli Pak zase řekla ona se stejně nevinnou tváří „Nezdá se vám, že ... že se blíží den, ky se budu musit státi fatalistkou podle naší oba polné smlouvy? Jak vidím — osud pracuje“ „A vy mu pomáháte, že? Nemyslíte, že byste se mu neměla plést do díla?“ vybuchi en prudce. „Vy byste ji tedy nechtěl?“ ptala se slečn- Fanča andělsky. „Ale vždyť, je-li to váš osud pak se mu přec — vy fatalista — novzopřete? Mladý muž díval se na její darebná, rozto milá ústa, na pavdivě lživé oči a dal se de smíchu „Vy ošklivé děvče,“ vzal ji za ruce, „pro to všechno děláte? „Abysto uznal pošetilost fatalismu — „Jak to? „ —že i kdyby vám byla paní Rachel sou zena, že byste ji nechtěl. „Já jí také nechci,“ zasmál se vesele, „pro tože“ — tvář jeho zvážněla a slečna Fanča zbledla — „protože chci vás!“ Přitáhl ji k sobě. Po cestičce zachrupal písek a v zápětí s ozval výkřik zdéšení — paní Rachelky „Promiňto, milostpaní — má nevěe ta,“ řek s úklonou. Paní Rachel chytala vzduch. „A co — jak — vždyť — nie — kde — kdy —. Obávaje se, že vyjmenování všech jedno slabičných slovcí by příliš dlouho trvalo, řeko ten nenapravitelný člověk, blesknuv po Fanče zlomyslně očima „Byl to náš osud, viďte, slečno?“
Ráchel Vrba Fanča Teigová Rachelka Promiňto
20 article Kapitán Xerxes.
Kapitán Xerxes. Maďarsky napsal Jos. Heves i. Přel. Edv. G uller Okna mého pokoje hleděla na moře. Ráno. když jsem se probudil, mohl pohled můj spoči- nouti na klidu jeho nekonečnosti. K poledn oslňovala zrak můj jiskříci, blýskavá moře hla- dina. Za soumraku ukolébalo moře duší mou čarokrásnými barvami, tichým šploucháním vl tajuplností dálek a rozměrů. A já i ráno, i v poledne, i večer zůstal jsem věren svému luškovnému a hrůzyplnému ideálu. Nemohl jsem se nasytiti jeho obdivováním. Moře překonává ještě i hezkou ženu. Nemůže tě omrzeli. Každým okamžikem novým a novým kouzlem, novými divy svých krás uchvacuje tvou duši. Ale kdykoli jsem ráno, v poledne i veče vyhlédl oknem dolů, pokaždé jakýsi zvláštn
Xerxes Maďarsko Jos
21 article
člověk upoutal mou pozornost. Stařec vzneše- ného zovnějšku. Dlouhá jeho brada byla šedivá, kníry vzhůru stočeny. V každé době denní ho bylo vídat na břehu mořském. Chvíli zvolnu se loudal po okraji vodním. Brzy stanul a dlouze se zadival na moře. Časom pak, jeko by jat ja- kousi divokou vášní, pozvedl do výše cosi jak bič, jejž třímal v ruce a s rozhořčeným vztekem jal se karabáčovati moře. Zprvu jsem myslil, že snad udici na ryby má v ruce, ale pak by ne- byl s ni ustavičně tloukl a pleskal. To podráždilo mou zvědavost: kdo je asi tento člověk? Co to provádí tento člověk? Ca je tomuto člověku? Co hledá tento člověk stále na břehu mořském? První můj známý, jehož jsem se vyptával na záhadného člověka, pokrčil rameny. — Míníte starého Xerxa, že ano — Xerxa? — Nu, ano. Nazvali ho Xerxem, protože i on bičuje moře. Nějaký tichý blázen. Povídá se o něm, že kterýsi člen jeho rodiny utonul v moři. Chudák, tak si to vzal k srdei, že se mu z toho rozum pomátl. A ve své bezmocnosti neví, jak jinak by se pomstil moři, tož je bičuje. Jiný můj známý věděl již více, — Starý Xerxes — již i on ho jen tak nazýval — býval kdysi námořním kapitánem. Pak šel na odpočinek. Měl jedinou dceru, která za záhadných okolností — jak, kterak, dodnes nikdo neví — zahynula v moři. Je tomu již přes půl lota. Na starého, jenž zůstal osamělým, těžce dolehla smrt jediného jeho dítěte. Cely den postává u moře. Neobeuje s nikým. A po- dobá se, že v oněch šlezích biče, jimiž ve svém vzteku častuje vodu, dostává se výrazu jeho rozhořčenosti proti moři. Všechno toto objasnění učinilo kapitána Xerxa v mých očích jenom tím zajímavějším a nezapírám: napořád jsem vyhledával příleži- tost, abych se s ním mohl blíže seznámiti.
Xerxes
22 article
Nebyla to lehká věc. Ačkoli denně jsem se s ním setkával na pobřeží mořském, nena- skytl se mi způsob, nebo příležitost, abych se s ním mohl dáti do řeči. Jakmile zočil, že se někdo k němu blíží, odvrátil se a změnil směr cesty. Očividně se lídem vyhýbal. Také jsem se za nedlouho zřekl úmyslu s ním se seznámiti. Pozoroval jsem sice občas z okna bezmocný hněv starcův, avšak nesnažil jsem se již k němu se přiblížiti. Nepředvídaná náhoda mě však přece svedla se starým Xerxem. Jednobo rána probudil jsem se dříve, než bylo mým zvykem. Rychle se ustrojiv, sešel jsem dolů na mořské pobřeží. Bylo příjemné, chladné počasí. Slunce ještě neprohřálo vzduch a já za výborných podmínek stoupal jsem hlad- kou, bílou silnicí, jež se táhla poděl okraje moř- ského, Mířil jsem k sulfátové skále a umínii jsem si, že si dřive neodpočinu, dokud nedo- sáhnu prvé skály. Po dobré půl druhé hodiny trvajícím po- chodu dospěl jsem konečně k cíli. Ke skále sulfátové, jež se závratnou štrmo- stí shlíží dolů do hlubokého moře. Pomalým krookem drápal jsem se vzhůru po kamenných strminách a ejhle, k nemalému svému překvapení, u jednoho záhybu zahlédl jsem starého Xorxa. Seděl na skalném balva- nu a byl pohroužen v pozorování moře. Se še- divou jeho bradou pohrával si ranní vánek. V ruce i nyní měl bič, jehož řemen dlouze se vystíral na drobném štěrku země.
Xerxes
23 article
Nechtěl jsem starého vyrušovati a již jsem se otočil, abych se vrátil. Však pod nohama zavrzalo mi drobné kameni, což starého na mne upozornilo. — Hohó — děl poněkud výsměšným tónem — snad se mne přec nebojíte? Proč prcháte pryč odsud? Poněkud mě uvedlo v rozpaky nenadálé jeho oslovení. Koktal jsem cosi jako na omluvu, že jsem ho nechtěl rušiti, že jsem beztak neměl v úmyslu jíti výše. Dělal, jako by mě ani nebyl slyšel. — Vždyť my jsme již staří známí, vidie? — pravil poněkud vlídněji. — Pamatuji se, že jsem vás častěji našel dole na břehu moř- ském. Potom poněkud přísnějším tónem na mne zvolal: — Tak proč pak nejdete? Sem si můžete přisednout ke mně. Nebojte se, nejsem blázen. Ač nebylo by divu, kdybych jím byl. Viďte, vy tuze milujete moře? Ach, já je, bídně, také zbožňo- val kdysi... Nu, sedněte si. Odsud se můžete pokochati v kouzlu jeho nahié krásy. Sems sedněte ke mně. Na skalním balvanu, kde seděl, jsem se také usadil těsně vedle něho a díval jsem se směrem, kam ukazoval svou dlouhou, kostnatou rukou. Skála strměla do závratné výše. Pod nám bílé, zpěněné vlny podmývaly skaliny.
Skála
24 article
Po dlouhé přestávce stařec promluvil: —Jsem Cuneo, námořní kapitán. Lidé mě nazvali Xerxem. Ten řetězem zkáral kdysi tuto bestii, já ji trestám bičem. Mají mě za blázna. Ale kdyby jim bylo provedlo moře to, co vyko- nalo mně, šílenou zoufalostí vlasy by si rvali. Měl jsem jedinou dceru... jediné rozkošné, krásně dítě ... ona byla náplni, obsahem mého života a tato bídná bestie mi ji uloupila. Pozvedl bič a tal směrem k moři. Pak poněkud uklidněn pokračoval: — Totiž, snad ani neuloupila. Vždyť ... vždyť já sám jsem ji ubohou vehnal v moře. Jak vidím, zajímá vás to. Rozpovím vám vše. Čtyřicet osm let jsem brázdil moře. Loni pak, když mi žena, chudák, zemřela, šel jsem na odpočinek. Musil jsem se vrátit domů ke své jediné deeři, která mimo mne neměla nikoho na světě .. Po čtyřicetiosmiletém zmítání na moři, o, kterak mi lahodilo odpočinutí na blízku rozkoš- ného toho stvoření! Bylať tak milá, krásná, okouzlující ta moje malá Olympia. A jak mě milovala!... Ale toho druhého přece jen milo- vala více. Toho druhého. Já ji zaslíbil jednomu mladému lodnímu kapitánovi, o němž jsem věděl, že by ji učinil šťastnou, že by ji na ru- kou nosil, v zlatý háv odíval, jako tinosskou madonnu. Než Olympia uprchla s tím druhý m,
Xerxes Cuneo Olympia