1
masthead
2. srpna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 211.
4
article
„Třeti pán.
„Třeti pán.
Chci-li uvésti na dějiště svého „třetího
pána“, je nevyhnutelně nutno, abych se zmíni
předem o prvých dvou pánech. Nebo
kde je řeč o pánu „třetím“, musí nevyhnutelně
býti taky nějaký pán prvý a pán druhý. Třet
bez prvého a druhého neměl by smyslu, Neby
by prostě třetím, nýbrž prvým a posledním
To je, tuším, zcela logické.
A ježto pak — počítáme-li vůbee — ne
začínáme nikdy trojkou, nýbrž jedničkou, musím
taky tuto započíti pánem prvým, a límto prvým
pánem byl jsem já.
Račte laskavě prominouti, vím dobře, že
ve společenském obcování a zvláště ve vypočílá
vání účastníků nesluší se, aby člověk dobře
vychovaný uváděl sobe sama na místě prvém.
Ale na omluvu budiž mi tu především, že se
nepokládám za člověka vzorně vychovaného,
neboť jsem se hlavně vychovával sám, a mám
podnes velmi silnou pochybnost, jsem-li schopen
vůbee někoho dobře vychovati. Vychovati pal
sebe sama náleží — jak se mi zdá — k nej
těžším úkolům vychov atelským.
5
article
Abych se dostal k věci, budiž pověděno.
že řečený prvý pán — totiž jí — seděl jednoho
nedělního odpůldne v kavárně. Že to bylo v ne
děli, pamatuji proto tak určitě, že jsem v živol
svém seděl vůbec toliko jednou v neděli v ka
várně sám, totiž beze vši společnosti. Pravda
očekával jsem jistou společnost, přítele svého
a „přítelkyni“ tohoto přilele. Milý můj příte
byl totiž člověk poněkud ostýchavý a projevi
jistou obavu, že by vycházka jeho s jistou mla
dou dámou, takto dosti samoslatnou, poněvadž
směla podnikati vycházky a výlety bez garde
dámy — že by tedy vycházka jeho se samotnou
mladou a velmi sličnou dámou bez matky a bez
tety, vůbec beze všech zavazadel, mohla vzbu
diti dosti pozornosti, že by to bylo jaksi okaté
A v nedostatku gardedámy ženské — který mu
arciť jinak příliš nepřekážel, neboť nastanou ně
kdy okamžiky, kdy je počlivá a své povinnost
dbalá gardedáma velmi na závadu — obrátil
se přítel ke mně, abych mu — abych mu — —
Nu, slovem, sbych mu posloužil za „slona“
Co je „slon! v trojici mladých lidí, z nichž
jeden člen pravidelně bývá ženského pohlavi.
je všeobecně známo. Takovýto „slon“ je v zo-
logii nesmírnou výjimkou. Čítávám horlivě
Brolma, avšak jakkoli zasloužilý ten muž má
o slonech znamenitě dlouhou kapitolu, mnoho
vědeckých výzkumů a snud ještě více anekdot.
o „slonu“ v našem smyslu slova neuvádí pranie
Jsou takové nedostalky i ve knihách nojdokona
lejších.
6
article
Dobrý, spolehlivý „slon“ přátelský, bez
onoho dlouhého chobotu a bez klů, je zvíře
volmi vzácné a někdy penězi k nezaplacení
Budiž všnk mi prominuto, že si přírodopis to
hoto slona ponechám na některou příležilos
jinou. Tuto jen musím poznamenati, že jsem se
v kavárně přítele a jeho přítelkyně nedočkal
Zdá se, že se v poslední chvíli dohodli, že jin
pro tuto neděli nění třeba slona ani tnk účinli
vého a vyzkoušeného, jakým jsem se jim po-
vždy osvědčoval já, a že vypluli parníkem na
Závist sami. O čemž mne ovšem nezpravili
Lidě v situacích tak šťastných a slibných myslí
vají pravidlem toliko na sebe a ne na jiného
A pravidlem nechají na holičkách člověka přá-
telé nejlepší.
7
article
Čekal jsem trpělivě v liduprázdné kavárně
pozoruje chyilemi číšníka, zápasícího zoufale
s dlouhoa chvílí, přebíraje se v časopisech, kter
mi připadaly nesmírně nudny, a popíjoje časem
zleplalé vody.
Hodiny utíkaly, konočně utekl jistě dle pla-
vebního řádu i poslední parník do Závisti, ajá
pořád ještě čekal. Tou chvíli jistě přítel můj
s přítelkyní svou užíval sladké samoty kdest
v háji nad Závistí, aniž pomněl, jakou pustou
naděli mi připravil. Bůh mu odpusť — já mu
dávno odpustil.
V kavárně seděli mimo mne ještě dva hostě
každý u jiného slolu. Taky pro ně, zdá se, byla
tato neděle zbytečným dnem v roce.
Skoro jsem již nudou dřímal, když od okna.
u něhož seděl jeden z řečených dvou hostí
ozval se povel:
„Tak postavte preforanc, Josef!“ ee
Josef byl patrně číšnik, neboť se probra
ze svého hypnotického zmámení, vytáhl šupliče
pod kulečníkem, hrabal se v něm chvili s ne
smírným hřmotem, konečně vybral kouli bílou
červenou a žlutou, zachrastil i drobnými kuželi-
čkami, postavil na kulečník „profemnc“ a za
upadl v dřívější bezvědomý stav na židli u ka-
mon. Ne proto, aby se ohřival, neboť teploměr
okazoval asi třicet stupňů nnd nulou, ale proto,
že se o kamna pohodlně mohl opřít.
Josef
8
article
„Josef!“ zaznělo podruhé, a milý. Jose
šáral se k onomu liosti jako medvěd z brlohu
vylákaný.
Usínal jsem znova, když se šáravé kroky
Josefovy blížily ke mné, a brzy potom ozvalo
se mdlé oslovení:
„Račte dovolit, vašnosti.“
A Josef podával mi na tácku bílý lístek
Chopil jsem se ho jako stroj, unavené moj-
zraky spočinuly na něm. Byla to visitka.
V levém rohu byla korunka, myslím, že
s pěti perličkami, a na lísíku čell jsem nápis
„O uido Cragijezek zChlebowa.
V mrákotách, jakými jsem by! právě letním
vedrem a znavujícím čekáním obestřen, trvalo
mi chvíli, než jsem rozluštil rebusovité jméno
a uhodl, že mi číšník podává navštívenku pann
Kvidona Krajíčka z Chlebova.
Hle, hle, dokonce šlechtic! A co pak vlaslně
chee?
A sklepník připojoval malátně, bráně se
nehoráznému zívnutí:
„Ten pán se dává poroučet, jestli byst
s nímneráčil partii preferance —
Neubránil se. Hrozné, lví zivnutí překa
zilo mu další vyřízení. Ostatně jsem rozuměl.
A jakcbych podléhal neodolatelné suggesci, ja-
koby si mne sem byl pan Krajíček dávno ob-
jednal, sáhl jsem pro svoji visitku, podal ji číš
níku a řekl jsem:
„Ze jsem k službám.“
Zároveň jsem se vzehopil a kráčel za číš
níkem, který právě odevzdával moji navštívenk
neznámému pánu, který si byl dal postavit pe
ferane.
Josef
zChlebowa
Kvidon Krajíček
Hrozná
Krajíček
Jos
9
article
To byl tedy druhý pán oné tehdejší ne-
dělní historie.
Došel jsem, druhý pán již stál, poklonil se
vztáhl pravici a řekl
„Teší mne! Račte odpustit, že jsems
osmělil. Člověk by se tu nudou užral! Partie
preforance nám nebude škodit.“
Zamířili jsme ke stojanu s tágy. Každý
z nás chopil se jednoho, chopil se křídy, na
tíral kůžičku tága.
Právě jsem kynul panu Quidonu Krajíčkovi
aby začal, když druhý tento pán udeřil koncem
tága o podlahu a řekl:
„Nebylo by to ve třech zábavnější? —
Snad by tamhle ten třetí pán — —.
Přisvědčil jsem kývnutím hlavy, a ji
taky, jakoby věděl, oč běží, zdvihl se t řet
ten pán v koutě kavárny, přiblížil se, lehce se
mi uklonil, aniž ruku podával, a pronesl toliko
„Štajerský!o
„Těší mne,“ uklonil jsem se navzájem.
Třetí pán bez okolku přistoupil ke stojanu
s tágy, vybral si také vhodné bičiště, natře
křidou a přistoupil k mantinelu.
Bylo mi trochu podivno, že se neukloni
taky panu Krajíčkovi u že taky jemu nepověděí
svoje jméno, jak se vlastně slušelo a patřile
Bylo však tak nesmírné vedro, že jsem se ná-
padným tím opominutím déle neobíral, alež
jsem na pozev páně Krajíčkův nabral kouli
k zahajujícímu dublé.
Hráli jsme, koule se motaly na kulečníku
jak ospalé, kuželky padaly jak mouchy, číšník
psal na tabulku „dobré“ a „špatné“ s očima
skoro zamhouřenýma, a já, kdykoli jsem si od-
byl svůj vrh, dřepl jsem na židli a zraky se mi
povlékaly jako mázdrou. Sluch můj taky usínal
a připadalo mi pak, jakoby koule drealy o sebo
někde za devátou stěnou.
Quidon Krajíček
Krajíček
Krajíčkův
10
article
Asi půldruhé hodiny jsme tak hráli, a žádný
nový hosi nás nevyrušil. Konečně se zdálo, že
toho máme všichni dost. Pan Krajíček z Chle-
bova zakončil hru jakousi umělou, nevídanou
kvartou, číšník podškrti číslice, počítal, přepo
čítával se, jak již bylo v jeho přirozenosti, ma-
zal hubkou a počítal znova, až zjistil, že pro
hrává třetí pán, pan Štajerský, který měl plati
asi půldruhé zlatky.
Bylo mi tu zas nápadno, že půldruhé te
zlatky položil na kulečník ne pan Štajerský
nýbrž pan Krajíček.
Nápadnosti však přibývalo. Když řečen
třetí pán, Štajerský, zamířil ke stojanu, aby tam
vložil tágo své — vypadlo mu tágo z ospalé
ruky a s nesmírným třeskem dopadlo n
podlahu. A tu druhý pán, Kvido Krajíček z Chle-
bova, prcnesl nevrle jediné slovo:
„Trdlo!“
Třetí pán shýbal se právě pro tágo.
Očokával jsem, že tento třetí pán nechá
tágo tágem, že se vymrští a přišije panu Kvi-
donu Krajíčkovi z Chlebova řádný záhlavek za
jeho nezdvořáctví.
Nestalo se však. Sobral klidně tágo, založi
je, hodil hlavou, aby srovnal frizuru, která se
mu zvedáním tága pošinula přes čelo, a nějak
nerozhodně setrval na místě.
Právě jsem chtěl panu Krajíčkovi z Chle-
bova poděkovati za partii a poroučeti se mu.
abych se pokusil zbytek zkažené neděle kdes
utlouci, když druhý tento pán zdvořile se mne
otázal:
„Co pak ráčíte večer, vašnosti? Jste z
dán?
Zavrtěl jsem jen hlavou na zápor.
„To byste mně mohl prokázat čest návště-
vy,“ pokračoval pan Krajíček. „Hrajefe-li bulku
hodíme si bulku. Ale jsou-li vám taroky mi
lejší, dáme si taprn.
„Ve dvou?“ táži se.
„Dodám třetíbo pána,“ řekl druhý pán.
Krajíček
Štajerský
Kvi
Chlebov
Chle
11
article
„Jsem k službám,“ rozbodl jsem se be
válrání. Bylo mi toho dne vše jedno. Byl jsem
sice původně na večer zadán s přítelem a jeho
přítolkyní, ale ve které hospodě je mám hledat.
až se posledním parníkem vrátí ze Závistií
Krom toho jsem taky právem byl „uražen“, že
mne nechali tak na suchu. Vyhovím tedy po-
zvání páně Krajíčkovu. Je to nějak, divný p-
tron, který tak nahodile sbírá hosty své po ka-
várnách. Prostuduji ho trochu.
Když jsem pronesl, že pozvání přijímám
otočil se druhý pán, Krajíček z Chlebova,
promluvil, aniž jsem určitě poznal, komu jeho
slova svědčí:
„Mísu nářezu — plzeňské — sýry — su
chary; víno je doma.
A kráčel ke svému stolku, pro klobouk, pre
hůl. Zaplatil číšníku a řekl ke mně:
„Libo malou procházku? A potom k
mně!
Vyšli jsme z kavárny. Podivil jsem se, že
třeti pán, Štajerský, zmizel, aniž jsem zpozoro-
val, kdy, a aniž se nám poroučel. Ale nezmíni
jsem se o tom druhému pánu.
Za malou hodinku, propletše se klikatino
ulic blíže Karlova mostu, stanuli jsme před sta
rým domem.
„Račte,“ pobízel mne druhý pán.
Krajíčkův
Krajíček
Karlov most
12
article
Vstoupil jsem, a teprv ve sehodišti předoše
mne druhý pán, aby mně cestu ukázal.
V druhém patře stiskl knoflik u prvýel
dveři, dvéře se otevřely, a oetli jsme se v osvět
lené předsíni. U dveří stál, uctivě se nám uklá-
něje, třetí pán z kavárny.
Ale teď na sobě neměl elegantní oděv
z lehké, šedivé látky, jejž jsem na něm viděl
v kavárně. Ne, teď měl žlutavé spodky, od kolen
ke střevícům zůžené a po stranách na knoflíčky.
jako gamaše, a modrý lokajský kabát se stří-
brným prýmkem a s bílými kovovými knofliky
Na knoflicích korunky s pěti perličkami.
Zavřel za námi dvéře předsině, skokem
byl u jiných, otevřel je, a já a druhý pán vstou-
pili jsme do večeřadla, pod jehož skvělým
lustrem bylo na stolc přistrojeno pro dvě osoby
Druhý pán pokynul, usedli jsme. Druhý pn
chopil se láhve se „zlatou“ gdánskou pálenkou,
naplnil dvě číšky, pobídl, abych pil. Potom stisk
knoflik elektrického zvonku, visící s lustru,
vstoupil „třetí pán“ — Štajerský z kavárny —
s mísou nářezu, s potřenými houskami, a podá-
val nám. Potom přinesl číše s plzeňským.
Vzorně, bezvadně, pečlivě obsluhoval nás
třetí pán, a když jsme byli vším opatřeni, zmize
na chvíli.
13
article
Po večeři vyňal druhý pán ze stolku nové
taroky, zazvonil na třetího pána.
„Převlékni kabát!“
A za okamžik vstoupil zas „třeti pán“ v ka
bátě černém, přisouvl ke stolu třetí židli, při
sedl — a započala partie taroků.
Pochopil jsem celou historii. „Třetí pán“
byl komorníkem, lokajem, kuchařem, snad i ko
čím druhého pána, pana Cragijezka z Chlebowa
— a dle potřeby byl třetím do hry, ať na kuleč
níku, at v karty. A hrál dobře, spolohlivěa
skromně. Hrál ovšem na účet svého páina. — —
Když jsem o druhé s půlnoci odeházel z po-
hostinné domácnosti páně Krajíčkovy, vypri-
vázel mné „třet pán“ se svící až ke vratůn
domovním, odemkl velikým klíčem, uctivě sklo
nil hlavu.
Ačkoli mi to připravovalo značné rozpaky
nemohl jsem přece jinak — sáhl jsem do kapsy
a vtiskl jsem „třetímu pánu“ zlatník do dlaně
Třetí pán přijal jej velmi vděčně, sklon
hlavu ještě níže a řekl pokorně:
„Rukulíbám, vašnosti! Šťastnou dobro
noc přeju.
Škoda, bylo to poprvé a naposledy. Nikdy
již mi náhoda nepřála, abych se s druhým
třetím pánem setkal. Snad se vydali na cesty
snad se usadili jinde. Zmínil se mi o něčem ta
kovém druhý pán onoho večera.
Ypsilon.
Cragijezek
Krajíčkův
14
article
Fatalista.
Fatalista.
Napsal Váelav Ji skra
„Co byste tomu řekl, kdyby se jezírk
náhle rozbouřilo a smotlo nás do vody?“ ptaln
se mladá, hezká dáma mladého, hezkého pána.
Stáli na můstku a u nohou šplouchala jim voda.
„Co bych řekl? Dvě věci. Především, ž
je vůbec nemožno, aby tato pyšná louže si směla
dovoliti míti nápady moře a kdyby to mohl
býti, tedy že bychom svému osudu dojista ne-
ušli,“ řekl mladý pán a usmál se na dámu.
„A, fatalista! Dovolte, abych řokla fil“
„Prosím, ale proč?“ ptal se on zdvořile
„Proč? Obratte se mým směrem. Co,
lépe, koho vidíte?“
Pan Vrba se obrátil
„Vidím hedváh a zlato, nesoucí vdovu
Rachel Teigovou s obvyklým žárem v očích a ob
vykle töžkou chůzí.“
„Tak a teď si představte, že je vám osu
dem určena za souputovnici slzavým údolím.
„Doufám, že bude můj osud milosrdnější,
zasmál se mladý muž.
„A když nebude?“
„Pak,“ vzdychl si přebnaně hluboce, „pal
mu neujdu, kdybych šel na konec světa.“
„Ale dovelie, Rachelce Teigové že bysto
neušel? A s ni ujdete i „svénu osudu“, j l
to jmenujoto“
„Vy se tedy fatalismu smějete?
„Ne, já jim pohrdám. Zdá se mi, že jej —
odpusťte — zrodila lenost. Je to tak pohodlné
dáti ruce x klín a čekati, až přijde neodvratn
osud! Fi, pravím znoval“
„Proč se rozčilovat?“ namítl on. „Což
mohu za to, že jsem přosvědčen o neodvratnost
osudu? Ileďte, chtěl jsom se státi cestovatelem
a stal jsem se obehodníkem. Nezvěstný strýe
se musil k tomu objeviti, abych po něm zdědi
závod a neušel svému osudu.
Vrba
Teigův
Teig
15
article
„A což necestujete i tak?“
„Ovšem, ale to sem nopatří, cestujiť je
pro zábavu“
„Patří, je to jeden z důkazů, že si každ
svůj osud ustrojí sám. Co vám brání, abyste
závod nesvěřil schopnému člověku a neod-
dal se vážně tomu, k čemu máte chuť a v čem
byste snad mnoho vykonal?
„Ne, dovolte; osud je osud. Chtěl jsem
učiniti, jak říkáte, uchystal jsem se, všechno dlo
pořádku přivedl, schopného člověka ziskal
když jsem již měl jeti — schopný člověk st
zlámal ruku.
„Doufám však, že byl za rok zdráv?“ pl l
se slečna Fanču.
„To byl, jenže já pokusu svého neopětoval
jsa přesvědčen, že by si potom na posledn
chvíli zlámal — nobu.
„A tím, že jste nejel, jste tomu zabránil
„Snad.
„Nepozorujete, že ve vašem fatalismu nen
důslednosti? Váš osud nedopusíil, abyste odje
tím, že dal sehopnému člověku zlámati ruku
na druhé straně jste to vy, jenž můžete zabrá
niti zlomení nohy.
„Vy jste strašně logická,“ zvolal on vesele,
„ale nedůslednost, o niž mluvíte, jest jenom
zdánlivá. Hleďte: osud nechce, abych byl cesto-
vatelem z povolání a brání mi v tom jak může-
Jest na mně, abych šetřil jeho vůle a nehněva
ho, těže z nabytých v té příčině zkušeností. Pak
jest v tom mé spolupůsobení, když si schopný
člověk nezláme také nohy. Vždyť i to je osu-
dem, býti jiným lidem osudným; ostatně jsem
prve řekl snad —
Co vy o tom soudite?“
„Ze dle vašich náhledů o té věci je zby
tečno mysliti a chtíti a konati a nejúčelnější —
lehnout a ležet a leda občas zavolati sladkým
hláskem: „Osude! Tady jsem!
„Vy tedy myslíte, že „každý je svého štěst
strůjce“?
„Ano,“ řekla krátce.
„Přesvědčím vás, že není. Dejme tomu, ž
se paní Rachal Teigovou — dobře si ji představte
— zamiluje. Co si tu počno? Jak si „ustroji své
štěstí?.
Fanča
Teigův
16
article
„To je právě věcí její činnosti, po níž nám
ničeho není, ale vy porážite svou vlastní toorii
nebať podle ní přece, bylo-li by jí (Rá-
chelce) souzeno, aby byla ve své zamile-
vanosti šťastnou, zajisté by takovou i byla, před
stavujte si ji jakkoli dobře! Možno,“ přidala
po chvíli zlomyslně, „že jste se teď instinktivni
bránil svému osudu, vy fatalisto!“
„Ne, věřím, že mi Rachelka Teigova ne
osudem určena.
„Nezdá se vám, že v tom věření je tak
trochu chtění?“ usmála se ona šibalsky.
„Může být, ale je to snad pochopitelné
„Jest, ale slibuji vám, že v den, ve který
povedetc Rachelku odevzdaně k pltáři, stanus
též fatalistkou.“
což?
„Dobře, vaši ruku — či chcete smlouvu
„Ne, ruka stačí.
Oba se vrátili vesele do lázeňské budovy
Ve svém pokoji se přičiňovala paní Ra
chel Teigová, aby byla ke koncerlu krásnou.
Po tříhodinné námaze klosla unavena do le-
nošky. Toto příčiňování ji stálo práci již za
mlada, natož teď; ale podle paní Racholky byly
to jen slabé nervy, které jí vypovídaly službu
Vždyť k vůli nim meškala v lázních, chtějí
zase nabyti svěžesti, se kterou kdysi, za onoho
času, převlékala jedny šaty za druhý mi.
Paní Rachel byla vdova, a s léty rostlo jeje
bchatství; ježto pak uznávala, že není dobře
býti člověku samotnému, ohlížela se ještě p
jednom. Paní Rachel byla praktická žena, alo
žena, a to byla do její praktičnosti trhlina. Tou
vnikla v její srdce touha, kterou držela z
sukní pošetilost. Paní Rachel dostala srdečni
poskakování, kdykoliv uzřela pana Vrbu, o němž
se již informovala, že je bobatý, výborně situo-
vaný obchodník světového spojení. Tato infor-
mace jen zvýšila neklid i touhu, i výdaj času
ke krásnému se uzpůsobení.
Rachelka Teigův
Ra
Teigová
Racholka
Ráchel
Vrba
17
article
Se zavřenýma očima ležela paní. Rache
v lenošce. Leč ve chvíli, kdy tloukly hodiny
sebou trhla, olevřela oči, a hluboce vzdyeh-
nuvši, pozvodla se z lonošky. Přistoupila
k zreadlu. Zdálo se jí, že je málo živě zbarvena.
Přidala červeného líčidla, skropila se „Rose
blanche“ a nasadila oranžově řvoucí toque. Tři-
kráte se ještě vrátila ode dveří k zreadlu, konečnů
vyšla, střílejíc očima na vše strany. Náhle je
srdce vyskočilo nahoru, a hned zase skočilo
dolů, protože mu oči řekly, že v aleji sedí On
ale vedle něho seděla ona, protivná ženská.
a paní Rachel svraštila čelo. Honem však je
násilím roztahovala, vědoue dobře, že jí vrásky
nesvědči. On ji noviděl, vypravuje cosi živě ji.
ale ona ji viděla, a když se paní Rachel při-
blížila, rychle jí s vlídností předala své místo
i se sousedem, omlouvajíc se nutností odchodu.
Rose
Ráchel
18
article
Pět minut nemohla paní Rachel rozpoznat, co
hrají. Když přišla k sobě, vyskočila na svůj
ohnivý temperament a pijíc uchem sladké zvuky
hudby, hovořila nejdřív o hudbě, potom o tanci
a pak o lásce. Tu se pan Vrba dámě poroučel
Ale paní Rachel ještě před spaním si zpívaln
táhlou melodii, oddávajíc se závratným dumám.
Druhého dne potkala se se slečnou Fančou.
Ta „protivná ženská“ se jí jindy vyhnula, kde
mohla, dnes však ji šla vstříc a dala se s ní do
hovoru. Vychválila a doporučila jí krásné mi-
stečko u jezírka. Bývá prý tam sama často, pan
Vrba také prý tam rád chodí a pak se poroučela.
Chtěla jí splésti stopu? Pro všechno se tam
podívá. Šla po udaných stezkách a když zahnul
za veliký balvan, div nevykřikla radostným
leknutím: pan Vrba seděl na lavičce a četl.
Po pětiminutové rozprávce doporučil n
ol n
vrat k obědu.
Pomáhal-li paní Rachel šotek, nebo b
stopovala, či snad to byl jeho osud, ale kam
se pan Vrba hnul, tam setkali se s ní. Za to tin
řídčeji vídal. slečnu Fanču.
or
Ráchel
Vrba
Fanča
Ráchel šotek
19
article
Konečně se stalo, že kde byl on, sháně
paní Rachel a kde byla ona, doufali nalézti pan
Vrbu. Paní Rachel se tvářila stále blaženěji, pan
Vrba začínal býti velmi mrzut.
Jednou konočně zase našel nestřeženo
chvilku samoty u jezírka a — slečnu Fanču
Pozdravil studeně. Nevěděl, proč se na ni hněvá
ale hněval se. Ona přívětivě děkovala a velm
přivětivě se usmála.
„Toť zázrak, že vás zase jednou nalézám
— řekl kousavě.
„Myslil jste, že tu bude paní Teigová?
pronesla novinně, vzhlédnuvši k němu.
Neodpověděl; ale podíval se na ni odm
tavě a vyčítavě
Mlčeli
Pak zase řekla ona se stejně nevinnou tváří
„Nezdá se vám, že ... že se blíží den, ky
se budu musit státi fatalistkou podle naší oba
polné smlouvy? Jak vidím — osud pracuje“
„A vy mu pomáháte, že? Nemyslíte, že
byste se mu neměla plést do díla?“ vybuchi
en prudce.
„Vy byste ji tedy nechtěl?“ ptala se slečn-
Fanča andělsky. „Ale vždyť, je-li to váš osud
pak se mu přec — vy fatalista — novzopřete?
Mladý muž díval se na její darebná, rozto
milá ústa, na pavdivě lživé oči a dal se de
smíchu
„Vy ošklivé děvče,“ vzal ji za ruce, „pro
to všechno děláte?
„Abysto uznal pošetilost fatalismu —
„Jak to?
„ —že i kdyby vám byla paní Rachel sou
zena, že byste ji nechtěl.
„Já jí také nechci,“ zasmál se vesele, „pro
tože“ — tvář jeho zvážněla a slečna Fanča
zbledla — „protože chci vás!“
Přitáhl ji k sobě.
Po cestičce zachrupal písek a v zápětí s
ozval výkřik zdéšení — paní Rachelky
„Promiňto, milostpaní — má nevěe ta,“ řek
s úklonou.
Paní Rachel chytala vzduch.
„A co — jak — vždyť — nie — kde —
kdy —.
Obávaje se, že vyjmenování všech jedno
slabičných slovcí by příliš dlouho trvalo, řeko
ten nenapravitelný člověk, blesknuv po Fanče
zlomyslně očima
„Byl to náš osud, viďte, slečno?“
Ráchel
Vrba
Fanča
Teigová
Rachelka
Promiňto
20
article
Kapitán Xerxes.
Kapitán Xerxes.
Maďarsky napsal Jos. Heves i. Přel. Edv. G uller
Okna mého pokoje hleděla na moře. Ráno.
když jsem se probudil, mohl pohled můj spoči-
nouti na klidu jeho nekonečnosti. K poledn
oslňovala zrak můj jiskříci, blýskavá moře hla-
dina. Za soumraku ukolébalo moře duší mou
čarokrásnými barvami, tichým šploucháním vl
tajuplností dálek a rozměrů.
A já i ráno, i v poledne, i večer zůstal jsem
věren svému luškovnému a hrůzyplnému ideálu.
Nemohl jsem se nasytiti jeho obdivováním. Moře
překonává ještě i hezkou ženu. Nemůže tě
omrzeli. Každým okamžikem novým a novým
kouzlem, novými divy svých krás uchvacuje
tvou duši.
Ale kdykoli jsem ráno, v poledne i veče
vyhlédl oknem dolů, pokaždé jakýsi zvláštn
Xerxes
Maďarsko
Jos
21
article
člověk upoutal mou pozornost. Stařec vzneše-
ného zovnějšku. Dlouhá jeho brada byla šedivá,
kníry vzhůru stočeny. V každé době denní ho
bylo vídat na břehu mořském. Chvíli zvolnu se
loudal po okraji vodním. Brzy stanul a dlouze
se zadival na moře. Časom pak, jeko by jat ja-
kousi divokou vášní, pozvedl do výše cosi jak
bič, jejž třímal v ruce a s rozhořčeným vztekem
jal se karabáčovati moře. Zprvu jsem myslil, že
snad udici na ryby má v ruce, ale pak by ne-
byl s ni ustavičně tloukl a pleskal.
To podráždilo mou zvědavost: kdo je asi
tento člověk? Co to provádí tento člověk? Ca
je tomuto člověku? Co hledá tento člověk stále
na břehu mořském?
První můj známý, jehož jsem se vyptával
na záhadného člověka, pokrčil rameny.
— Míníte starého Xerxa, že ano
— Xerxa?
— Nu, ano. Nazvali ho Xerxem, protože
i on bičuje moře. Nějaký tichý blázen. Povídá
se o něm, že kterýsi člen jeho rodiny utonul
v moři. Chudák, tak si to vzal k srdei, že se
mu z toho rozum pomátl. A ve své bezmocnosti
neví, jak jinak by se pomstil moři, tož je bičuje.
Jiný můj známý věděl již více,
— Starý Xerxes — již i on ho jen tak
nazýval — býval kdysi námořním kapitánem.
Pak šel na odpočinek. Měl jedinou dceru, která
za záhadných okolností — jak, kterak, dodnes
nikdo neví — zahynula v moři. Je tomu již
přes půl lota. Na starého, jenž zůstal osamělým,
těžce dolehla smrt jediného jeho dítěte. Cely
den postává u moře. Neobeuje s nikým. A po-
dobá se, že v oněch šlezích biče, jimiž ve svém
vzteku častuje vodu, dostává se výrazu jeho
rozhořčenosti proti moři.
Všechno toto objasnění učinilo kapitána
Xerxa v mých očích jenom tím zajímavějším
a nezapírám: napořád jsem vyhledával příleži-
tost, abych se s ním mohl blíže seznámiti.
Xerxes
22
article
Nebyla to lehká věc. Ačkoli denně jsem
se s ním setkával na pobřeží mořském, nena-
skytl se mi způsob, nebo příležitost, abych se
s ním mohl dáti do řeči. Jakmile zočil, že se
někdo k němu blíží, odvrátil se a změnil směr
cesty. Očividně se lídem vyhýbal.
Také jsem se za nedlouho zřekl úmyslu
s ním se seznámiti. Pozoroval jsem sice občas
z okna bezmocný hněv starcův, avšak nesnažil
jsem se již k němu se přiblížiti.
Nepředvídaná náhoda mě však přece svedla
se starým Xerxem.
Jednobo rána probudil jsem se dříve, než
bylo mým zvykem. Rychle se ustrojiv, sešel
jsem dolů na mořské pobřeží. Bylo příjemné,
chladné počasí. Slunce ještě neprohřálo vzduch
a já za výborných podmínek stoupal jsem hlad-
kou, bílou silnicí, jež se táhla poděl okraje moř-
ského, Mířil jsem k sulfátové skále a umínii
jsem si, že si dřive neodpočinu, dokud nedo-
sáhnu prvé skály.
Po dobré půl druhé hodiny trvajícím po-
chodu dospěl jsem konečně k cíli.
Ke skále sulfátové, jež se závratnou štrmo-
stí shlíží dolů do hlubokého moře.
Pomalým krookem drápal jsem se vzhůru
po kamenných strminách a ejhle, k nemalému
svému překvapení, u jednoho záhybu zahlédl
jsem starého Xorxa. Seděl na skalném balva-
nu a byl pohroužen v pozorování moře. Se še-
divou jeho bradou pohrával si ranní vánek.
V ruce i nyní měl bič, jehož řemen dlouze se
vystíral na drobném štěrku země.
Xerxes
23
article
Nechtěl jsem starého vyrušovati a již jsem
se otočil, abych se vrátil. Však pod nohama
zavrzalo mi drobné kameni, což starého na
mne upozornilo.
— Hohó — děl poněkud výsměšným tónem
— snad se mne přec nebojíte? Proč prcháte
pryč odsud?
Poněkud mě uvedlo v rozpaky nenadálé
jeho oslovení. Koktal jsem cosi jako na omluvu,
že jsem ho nechtěl rušiti, že jsem beztak neměl
v úmyslu jíti výše.
Dělal, jako by mě ani nebyl slyšel.
— Vždyť my jsme již staří známí, vidie?
— pravil poněkud vlídněji. — Pamatuji se,
že jsem vás častěji našel dole na břehu moř-
ském.
Potom poněkud přísnějším tónem na mne
zvolal:
— Tak proč pak nejdete? Sem si můžete
přisednout ke mně. Nebojte se, nejsem blázen.
Ač nebylo by divu, kdybych jím byl. Viďte, vy tuze
milujete moře? Ach, já je, bídně, také zbožňo-
val kdysi... Nu, sedněte si. Odsud se můžete
pokochati v kouzlu jeho nahié krásy. Sems
sedněte ke mně.
Na skalním balvanu, kde seděl, jsem se
také usadil těsně vedle něho a díval jsem se
směrem, kam ukazoval svou dlouhou, kostnatou
rukou.
Skála strměla do závratné výše. Pod nám
bílé, zpěněné vlny podmývaly skaliny.
Skála
24
article
Po dlouhé přestávce stařec promluvil:
—Jsem Cuneo, námořní kapitán. Lidé mě
nazvali Xerxem. Ten řetězem zkáral kdysi tuto
bestii, já ji trestám bičem. Mají mě za blázna.
Ale kdyby jim bylo provedlo moře to, co vyko-
nalo mně, šílenou zoufalostí vlasy by si rvali.
Měl jsem jedinou dceru... jediné rozkošné,
krásně dítě ... ona byla náplni, obsahem mého
života a tato bídná bestie mi ji uloupila.
Pozvedl bič a tal směrem k moři.
Pak poněkud uklidněn pokračoval:
— Totiž, snad ani neuloupila. Vždyť ...
vždyť já sám jsem ji ubohou vehnal v moře.
Jak vidím, zajímá vás to. Rozpovím vám vše.
Čtyřicet osm let jsem brázdil moře. Loni
pak, když mi žena, chudák, zemřela, šel jsem
na odpočinek. Musil jsem se vrátit domů ke své
jediné deeři, která mimo mne neměla nikoho
na světě ..
Po čtyřicetiosmiletém zmítání na moři, o,
kterak mi lahodilo odpočinutí na blízku rozkoš-
ného toho stvoření! Bylať tak milá, krásná,
okouzlující ta moje malá Olympia. A jak mě
milovala!... Ale toho druhého přece jen milo-
vala více. Toho druhého. Já ji zaslíbil jednomu
mladému lodnímu kapitánovi, o němž jsem
věděl, že by ji učinil šťastnou, že by ji na ru-
kou nosil, v zlatý háv odíval, jako tinosskou
madonnu. Než Olympia uprchla s tím druhý m,
Xerxes
Cuneo
Olympia