Periodikum ALTO Viewer

1

27. ledna 1907.

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 27.

3

Strana9.

4 title

Pokažené tajemství.

5 article Míasopustní črta oa Pr. S v a n d ě rv.

Míasopustní črta oa Pr. S v a n d ě rv. Ve dvacáté a sedmé schůzi přípravnéhio ko- mitétu pro arranžování elitního vínku zpěvá- ekého spolku „Hvězdoslava“ přihodila se zá- važná věc, kterou všech dvacet šest schůzí před- chozích i jejich usnešení přivedeny v niveč. D Dušiček už se tyto schůze trousily a naplňovaly besední místnost „U modrého konička“ zname- nitým počtem příštích členů plesového výboru, artistické komise, zvacího výboru, dekorační ko- mise, kontrollního výboru, poroty pro posouzen návrhů na taneční pořádky, tiskové komise pro předběžné reklamy v místních listech atd. atd. — slovem všech těch nezbytných pracovníků, jimž na srdci leží úspěch přištího plesu, morální ještě více hmotný, a o nichž pak po bále stojí v novinách lichotivá poznámka: „O zdar včeroj- šiho plesu přičinil se neúnavný výbor, jemuž Hlužno jen gratulovati a ve kterém zasedali Tato dvacátá a sedmá schůze, která konala se počátkem ledna a tedy už v době „třetíh zvonění“ na Masopust, jak už podotčeno, zvrá- tila všechna usnesení ohledně elitního vínku na hlavu a to přičiněním pověstného opposičníka. pane Zachariáše Koudelky, jednoho z čestných předsedů, obávaného debatéra na schůzích a po- voláním takto speditéra „na ose i na dráze“.

Masopust Koudelka

6 article

Pan Zachariáš Koudelka, jenž do dvaceti šesti schůzí nepřišel, neočekávaně přišel do dvacáto sedmé a udělal pořádek. Vypil svých šest piv, než dostavil se mu dar řeči, pak si ale vyžádal slovo a promluvil asi takto: „Velectění pánovél Dvacet let jsem už místním občanem, dvacet le t jsem místopředsedou „Hvězdoslava““, ale ani jednou se nestalo, aby před „Masopustem“ někdo energicky vystoupil a řekl: Už by mohlo být těch limonádových elitních věnečků dost — udělejme jednou něco originálního, aby se o tom do nejbližšího masopustu mluvilo. Když nikdo tu kuráž nemá, já ji mám a povídám: Už bv mchlo být těch elitních zábav v naškrobených náprsenkách, napálených hlavách, fracícha drahých tonletách dost! Řekněme si to zkrátka dobře: ty naše elitní bály nestojí dnes za fajíku tabáku. Nadělá se k nim příprav jako k váleč- nému tažení a pak když ten večer přijde, jsme všichni jako zařezaní, jsme jako v jiném světě, po kterém neumíme chodit, a bavíme se, že by zmrzlině musilo být při té zábavě zima. Ženské stojí paráda houf peněz a druhý den slyší člověk dema výčitky, že se holky nevytančily, že to k ni- čemu nevede a celý rok se jen výboru nadává.

Koudelka Masopust

7 article

Tak mi řekněte, co z toho kouká? A ještě jiné mrzutosti z toho bývají. Já znám jednoho pána, který mně důvěrně svěřil, že už na elitní věneček „Hvězdoslava“ do nejdelší smrti nepůjde, po- něvadž dal pětadvacet zlatých a nebyl s fanfá- rami uveden na estrádu, kdežto jeho soused dal jen pětku a měl je. Místo utužení přátelských styků pak takový elitní bál udělá jen mrzutosti a nepřízeň. Tak k čemu to? Proto, pánové, nám návrh docela jiný a myslím, že s tím všichni budete souhlasit, poněvadž to nebude takový stu- dený bál, nýbrž velkolopá zábava a švanda, jak to v Masopustu má býti. Pořádejme místo elit- ního vínku kostýmní merendu, jakou mívá Mě- šťanská beseda v Praze a sice tak, aby inkognito panských i damských masek trvalo co nejděle a tím všecky ty legrační pletky a nedorozumění jak se patří přišly k uplatnění. To je můj návrh s tím slojím a padám Pan Koudelka domluvil, setřel s čela pot rozhlédl se místností. Nejdříve následovalo n jeho řečnický výkon hluboké ticho, připomínajíe udivení diváků, když přelétne »blohou meteor.

Masopust Koudelka Praha

8 article

Pak se skřížily zraky přítomných němou otázkou. co tomu kdo řiká a svorně zaletěly ku předse- dovi, jenž vystihnuv vážnost okamžiku, vzal na sobe tvářnost připomínajíci starozákonního pro- roka. Ale již se zdvihl ze svého předsednického místa, uhodil na zvonek, aby slovům jeho do- přáno bylo všeobecné pozornosti a zahovoři „Abych upřímně řekl, velectění pánové, libí se mi návrh pana Koudelky znamenitě, Ma pravdu! „Jako vždyeky!“ samolibě přichvaloval si Koudelka, objednávaje královským posuňkem sedmou sklenici. „Ačkoli mohl se svým návrhem přijí trochu dříve, přece myslím, že není nikdy dosti pozdě, aby nebyl ještě čas! Právě jsme se dnes měli usnášeti, dáme-li tisknouti pozvánky a ta- nečni pořádky v Praze, nebo má-li se tento vý- kon svěřiti našemu tiskaři Bedrlinovi, který na- bídl nám už slušnou řadu výhod, že to ani la- einěji nemůže býti. Zůstane mu tedy jedno, na- tiskne-li místo elitního vínku — kostýmní me- renda, nebo jak to pan Koudelka navrhoval. Ta- neční pořádky zůstanou si stejny, tak se na celé věci nic nemění než to, že jsme nemusili se už od listopadu seházet a rokovat o věnečku.

Koudelka Bedrlin Praha Ma pravda

9 article

Teď ale prosím pana Koudelku, aby se určitéji vyjádřil, jak to s tou merendou myslí. Má mí nějakou určitou myšlenku? Teď v té zimě by se doporučovalo „v zemi Eskymáků“ Pan Koudelka ale zavrtěl hlavou a hned roz plýlil návrh předsedův podptknutím, to že by nebylo dosti vděčné už z toho důvodu, že úbor Eskymáků sestává předně z kožešin, které u nás jsou hodně drahé a za druhé, i kdyby se opa- třily, nebyly by výhodné, protože v sále bude jistě veliké horko a každý by se pěkně podě- koval, aby tancoval v takovém kožiše, jako maj na příklad automobilisté. „Pánové! My voláme ustavičně po volnost a svobodě! Nuže, dopřejme tu volnost a svobodu ve volbě masek, ať si každý pán a každá dáma přijde jak chce. Někomu se bude líbit přijí jako kapucín, jinému jako kominník, jinému jako rytíř — některá dáma si vezme domino. jiná bude v rokoku, ať si zkrátka každý navěsí na sebe co chce, podle své chuti. Ale jedna podmínka musí platit pro všecky: Nejpřísnější inkognito masek až do půlnoci. Nikdo nesmí sundat škrabošku, nesmí se dát poznat. Z toh povstávají ty největší legrace a to je pravá zá- takto bava. Račte si představit, že moje staré popadne si na příklad támhle souseda Borovičku, který se mi postavou podobá a začne mu hrát! Ne- bude to švanda? Já totiž předpokládám, že ani vlastním ženám se neprozradí, jakou kdo bude mít masku.

Koudelka Eskymák Borovička

10 article

Kdosi zdvihl ruku... „Ale prostm, pane Koudelko, to přece není možné. Kde pak se mě člověk ustrojit, aby ho domácí neviděli?“ „To je ta nejmenší starost. Pánové si své kostýmy přinesou sem, do besední místnosti, tady se krásně obléknou a dámy zase nahoře udělají totéž. Přece jde zvláště o to, aby pánové nepoznali dámy a dámy zase nás. No, ne r“ Když ještě několik členů bylo proneslo sve námitky a pan Koudelka vítězně je rozptýlil, dal předseda o jeho návrhu hlasovati. Prošel velikou většinou a usneseno tedy definitivně uspořádati velikou kostýmní merendu na místě elitního vínku a to s výslovným podotčením, zvlášt demám na srdce kladeným, že všechen zdar me- rendy spočívá v tajemství masek. A za několik dní tiskař Bedrlín skutečně dodal baliček pozvánek na kostymní merendu začlo se zvát. V místních „Hlasech“ pak obje- vil se článek, v němž redaktor vyslovoval své potěšení, že letos upuštěno bylo od obvyklélo vínku, který udržoval se jen šosáctvím jistých pánů, kteří neradi k novým nápadům a podně- tům se přidávají a že nutno vítati výbornou my- šlenku pana Koudelky, jímž do spolkového ži- vota „Hvězdoslava“ vnesen čilejší duch. Slušt podotknouti, že i mezi dámami hamouzskými přijata byla myšlenka kostymní merendy s uspo- kojením a odbyto v místních ženských spoleích totiž „Tetíně“, „Vlastě“ a „Světlé“ několik schůzí, na nichž vytaženy na stůl všechny modn bazáry a rokováno o maskách a kostý mech. v nichž by jeden druhého nepoznal.

Koudelka Pánová Hlas Vlasta Tetín

11 article

V rušných přípravách, jež uvedly mlad svět městyse Hamouz k vyvinutí nevídané čin- nosti, míjely dny a nadešel večer kostymní me- rendy. V besedním sále hořely lustry a do půl ná- městí linula se záře bleskovek se všech mož- ných stran zapůjčených. Světelné effekty oboha- ceny byly při vstupu do průjezdu „Modrého ko- níčka“ dvěma velikými lucernami, polepenými křiklavým, pestrobarevným hedvábným papírem a průsvitným nápisem „Kostymní merenda“ . Par lesní, který zpíval ve „Hvězdoslavu“ druhý bas byl tak laskav, že dal přivézti několik smrčků. z nichž utvořena podél schodiště do sálu alej- Od sedmé hodiny večerní bylo v pánsk i dámské šatně neobyčejně živo a noví a novi tancechtiví s balíky hrnuli se do těchto míst ností. Nemaskovaní papínkové a matinky, jal i gardédámy zaujali místo v tanečním sále a sice u stolů pod galeriemi. O osm hodin rej másek započal. Příslušníei všech možných národů i pronárodů sešli se v ta- nečním sále, tak dokonale škraboškami zaha- leni v inkognito, že Koudelkovi, který sám děl Bacchusa, radostí srdce v těle usedalo, Zvláště dámy nebyly k poznání. Svižn polka vpravila hemžicí a škádlicí se masky do párů a ve chvíli všechno se kololalo ve víru tance podle taktovky kapelníkovi.

Hamouz Koudelka Bacchus

12 article

„To se nám tosvydařilo — co?“ liboval s noudelka k soúsedovi. „A jak nás ty ženské pře- kvapily! Já nemohu poznat ani jedinou. Inu — dobrý nápad musí človek mit!“ „No opravdu!“ přizvukoval mu souse „s tím inkognitem se vám to povedlo ! To je ně nového, co v Hamouzích ještě nebylc ! .. Ale jen tak tak že to soused dořek'. Nebo právě polka dozněla, roztančené nohy se uklid nily a ted! Neštastné slečinky! Nešťastný. Koudelka Všechny dámské masky, jakoby si řekly, zapomněly na své inko gnito a rozběhly se k popřjcjí cím tatínkům a maminkám pod ga lerií se napít — a bylo po taj e m- ství. Na tohleto prozrazení inkognita slavný vý bor i s Koudelkou zapomnelt

Hamouz Koudelka e mství

13 title

Mezi dvěma břehy

14 article Napsl N. Těl8vov z radny ptel. Akimn. seu

Napsl N. Těl8vov z radny ptel. Akimn. seu Osaměle se ozývá kdesi parník . . . Hl s jeho se rozléhá daleko po pustých březích, po širokém lůně řeky. Je nepochopitelno, proč se ozývá, když v okolí není viděti ni obydlí, n chýše, ni člověka. I to je nepochopitelno, kam tak spěchá Irtyš, žena úsilovně v prostoru sve bystré temné vody. Příkrými kopci táhne se na kolik verst pravý břeh, celý porostlý břízami vrbami, kde se ve stínu daří lišky a na výsluní maliny, kdežto levý břeh se prostírá až po obzor. jako zelený koberec od vody až do samého neb A neviděti v okolí ani obydlí, ani chýše, ani člověka. Časem jen se uprostřed ticha vymršt veliká ryba, a jako kámen padá ke dnu v bahnite hlubiny, zanechávajíc na povrchu široký, vroub- kovaný kruh — ale jenom na minutu; časem přeletí napříč přes řeku divoké kachny, natáh- nuvše krk i zobák v jedinou přímku; zřídka — zřídka ukáže se na příkrém břehu tatarská osad s dlouhým, prkenným minaretem, šedým od ne- pohod, nebo ruská vesnička s ploty, s hrncin kolech, a s hadry na provazech. A zase pustot liduprázdeň, písečné svahy a zeleň — na mnoh verst, na mnoho hodin. Osaměle se ozývá parník ... Nemá koho potkati, aniž ho kde následuje, ale on volá už hodinu vytrvale, táhle a hlasitě, jakoby vyl, ža- luje na břemeno nad jeho sílu. Nazývá se „Sokol“. Je maličký, bíle na- třený s velkým, černým komínem. Napínaj všecky síly, táhne pracně na dlouhém laně z sebou ohromný baggr s těžkým nákladem ozývá se jen jednou za dvacetčtyři hodíny, ohla šuje dlouho předem svůj příjezd okolním. ves- nicím.

Irtyš

15 article

Jednou za dvacetčtyři hodiny volá a jednou za dvacetčtyři hodiny se zastavuje, aby nabra dříví a potravin. Na parníku byla kucbyně a byl kuchař Ivan Michajlovič, hubený, ctihodný stařeček, nosivš bílý kabát a bílou čepici; byl člověk krajně ne- vlídný a uznával jedině povinnosti. — Já — jsem povinen nakrmiti komando — říkal přísně cestujícím, snažícím se dostati u něho oběd. — a vy jste povinni starati s sami o sebe. Račte mi dáti potravin — mou věcí je upraviti je, ale zásobovati se proviantém — to už je vaše osobní povinnos. — Ale kde pak je vezmu, potraviny? — vzkypěl hladový cestující — Bude zastávka — pak berte. — A kdy pak bude? Jedeme, jedeme jako oceánu. Kdy tedy bude? — Zejtřejšího dne. — Ale já hlady pojdu! Je to slotal Na to Ivan Michajlovič klidně pokrčil r — Což dělat: gramanže je prázdná — uka- zoval na zavřenou spíž s lakonickým nadpisem „gramanže“. — Jste povinen sám o sebe se starati. V - řící vody, prosím, dám — říkal v útěchu. Potrápiv pasažéry v prvních dvacetičtyřee hodinách, dosáhl toho, že všichni počali vyhle- dávati s ním každodenně laskavé rozpravy a pro- siti zdvořile, aby se o ně postaral. — Prosím už, Ivane Michajloviči, na zejtřek mi polívčičky nechte . . . nemnoho . . . talířek .

Ivan Michajlovič

16 article

Pak ještě něčeho na můj účet kupte . .. co n- jdete ... vše jedno ... Já všecko rád . .. Teskně a zvolna míjely dny i večery. Je- doucí na parníku byli většinou sedláci, stařeny. ženy s dětmi a dělníci, umistivší se na dřevěnýc pryčnách vedle parního stroje, kdež jim byl teplo a těsno. Jedoucích ve druhé třídě byl málo a i ti se skrývali v oddělených kajutách. tak že se mohl „Sokol“ zdáti liduprázdným. Jenom chvilemi vybíhal na palubu důstojník scuchaným vousem a krče se od chladného větru a potíraje ruku o ruku, ráznými, rychlými krok měřil palubu v před i v zad a opět se skrývl. Někdy se objevil kapitán, vysoký, mladý člověk. skoro mladík, v koženém kabátku, houněnýh botách a jelení čapce; mlčky se přiblížil k z- sklené vížce, kde lodníci řídí kormidlo, mlěk a teskně hleděl několik minut před se, a zmodra zimou, vracel se dolů k sobě. Nezřídka objevova se na palubě člověk prostředních let, obločen ve vatovaný kabát a klobouk se širokou střechou s řídkým rusým vousiskem, v brejlích a teplých rukavicích; přehodiv si na krk pléd, tával dlouho na jednom místě, a díval se na nek nečnou linii břehu, na střídající se pahorky — Nejste vy lékař? — zeptal se ho zne nadání důstojník, vyběhnuv ze svého podzem — Ne, jsem učitel. — A karty nehrajete

Sokol

19 article

— Nu, na shledanouí Důstojník se rozhěhl dolů po tchodech, když mu bylo viděti již jen hlavu, křik k učiteli: — Nezmeškejte: hned bude zastávka! Skutečně „Sokol“ se brzy zastavil. Asi dvě hodiny stál u přístavu z břeven. Po přehozený schůdkách chodili po tu celou dobu plavčle s nosítky, sypajíce v útroby lodi dříví, sypají je s hlukem a povidáním. Však nekřičel. „Sokol“ tak dlouho před svým přistáním marně, okolní obyvatelé m l kdy sněsti sem. co kd mobl: ostáci-rvbáři při- vezli v člunech stěrledy a pstruhy, ženy přinesl koláče a mléko, hoši přivlékli kachny a okurky děvčata vejee a jahody, a starci domácí chmel- viny v březových korbílcfeh. Cestujíci se rozveselili. Jenom kuchař, Ivar Michajlovič, byl s čímsi nespokojen, a založi ruce do kapes, mrzutě se vadil se dvěma mužík a ti u vědomí své viny se poškrabovali v tol a hleděli stranou, každy jiným směrem. Po dlouhé nepohodě se k večeru počas změnilo a když se „Sokol““ hnul na cestu, vít již ztichl, nastalo teplo a jasno, a cestující vyšl na palubu. Byli čtyři: mladý seminarista, jedou dc Moskvy na universitu, starý úřadník s řádem. učitel a turista-cizinoc, mluvící plynně rusky. K nim přistoupil kapitán, jal se vypravovati tu- ristovi o Irtyši, o cizincích — a hovor stal s brzy všeobecným.

Ivar Moskva Sokol

20 article

— Neráčite si snad přáti povečeřeti dne na palubě? — zeptal se Ivan Michajlovič, při- stupuje ke kapitánovi. Vida, jakou milost H - spodin posílá — doložil, ukazuje na břehy a n nebe a vdychuje čistý říční vzduch. — Opatř jsem velmi pěkného pstruha na váš rozkaz, výtečné smetany ... Mohu blamanžé předložiti Kapitán chtěl něco odpověděti, ale v tom vběhl z dola na palubu důstojník; vypadal vzru šeně, oči měl neklidné — Ivane Michajloviči! — obrátil se přím ko kuchaři. — Holoubku ! Stalo se neštěstíl — Jaké—s, prosím? — znepokojil se tento. — Vodka všecka. došlal Dívali se mlěky jeden druhému do očí, ja- koby si chtěli vzájemně až do duše vniknouti. Pak Ivan Michajlovič pokrčil rameny a řekl svým obvyklým, nevlídným tónem, rázem pozbyv sve nedávné dobromyslnosti: — Nejsem povinen o to se staruti — Vím, milý. Ale nemáš-li láhvičky? — Lihovin nevedu, a vésti nehodlám. Bl manže mohu předložiti. — No, drahý můj ... Ivane Michaljoviči pokračoval v prosbách důstojník. — Místo blanc-mangé dejte mi blane-boirl Ale Ivan Michajlovič pohleděv upřeně n rozcuchanou hlavu důstojníkovu, na jeho pro- sebně vztažené ruce, odvětil rozhodným tónem: —Sám nepiju—s, a vám neporadím. A s těmito slovy, pokloniv se stranou, sešel dolů.

Ivan Michajlovič Kapitán Holoubek Michaljovič

21 article

Důstojník hodil rukama a dílem pro seb dílem ke společnosti prohodil: — Vída, čertova povaha !... Mít takovou ze života bých provazů nakroutil! — Chcete chmeloviny? — nabídl kapitán — Koupil jsem si celý březový korbel. — 1 já koupil chmeloviny — chcete? — nabízel učitel. Důstojník uklonil se učiteli i kapitánu, jak by děkoval, ale odmitl nabídku, a postřehnu upřený na sebe pohled cizincův, pospíšil si v ložiti mu: — Vidíte, chmelovina je na způsob piva jenže horší, a na způsob kvasu, jenže troch lepší, a celkem — břečka! Kdo si chce nasaditi do žaludku žáby, ať jen pije tuhle chmelovinu A já jsem při vodčičce: „ó-de-ví“, jak říka Francouzi, to jest „voda života“. A v pravdě je tomu tak. Všichni se usmáli. — Zle je nám žíti bez vína: život je pln zármutků. A Ivan Michailovič u nás toho nej- důležitějšíhio nevede.. Deh, tihle moralisté! — vzdychl si důstojník a pojednou se obráti stranou. — Co ty se na mě zubíš, Duškove? — ze- ptal se, uzřev před sebou urostlého vojáka v bí lé košili, ve vojenském, přes rameno přehozeném kabátě. Voják, jenž byl právě před chvílí přistoupil. stál před důstojníkem, usmívaje se, blýskaje ve sele očima i zuby a salutuje — Ty's něčemu rád?

jítvědět Francouz Michailovič čertův povaha

22 article

— Tak jest, vaše vysokorodí: vypozorova jsem — odpověděl Duškov — Co's vypozoroval? — Plný korbel vodky! — Kde?! — Starčisko se u stroje ohřívá... Samo sidku veze. — Samosidku? .. . Zatknout! — Již jsem zatkl, vaše vysokorodí. Do juty jsem ho zavřel. Důstojník si zamnul ruce. — Můj adjutant — doporučoval. Duškova. — Šikovatel, nejbližší můj spolupracovník a ta- jemník. Nejzpůsobilejší člověk! . . . Pánové — obrátil se k spolucestujícím: vodčičku jsme sláva bohu, dostali; nuže, to značí, teď pobes- dujeme! A co je samosidka, nerozumím tomu? — zvídal cizinec. — Samosidka — vykládal důstojník — to je ta nejhorší vodka na světě! Vyrábějí ji zdej báby... vesnické ženy ... venkovanky . . V - rábějí v lese, v chlévě . .. kontrabandem beze cla... z pudu mouky je jí celá čtvrt, od práce dvugrivěnník (dvacet kopějek) . . . L- cino a mrzuto! Můžete si představiti, jaký to je nektar. Je co nejsilnější, barvy zelené, chu protivné... Piješ — jak bys hřebíky polykl.

Starčisko Duškův L cino Company ' s

23 article

Nu — obrátil se znova k Duškovu — kde pakj dědčisko? — Je bez sebe, vaše vysokorodí. HIrozněs polekal — odpevěděl voják předešlým, veselým tonem. Oba zjevně jásali. Oba se usmívali, hledíe druh na druha, ale nehledě k úsměvům, vypa- dali oba nějak pochmurně. Límečky a okraje čapek měli černé, okraje plášťů a šňůry na r meně také černě, a činili oba dojem čehosi po- nurého a smutečního — Jaký pluk? — zeptal se cizinec, naklá něje se ke kapitánu a prohlížeje smutnlé uni formy. — Vězeňské komando — šeptl v odpově kapitán a obrátil se nahlas k důstojníku. — Vodky vypít by nebylo zlé ... Jenom už děd kovi neubližujte. Bůh s ním — Proč ubližovat! My s ním po přátelsku shodu uzavřeme. Dobře mu zaplatíme . . . Ctí zaklínám, dobře zaplatím, a ještě poděkuji. Ej Duškove! ajda! veď k dědkovi. Odešli a na palubě začali prostírati pro ka- pitána k obědu

Duškův Duškov

24 article

Když se setmělo, vyzdvihli na stožár a n zád „Sokela“ po lucerně; visely vysoko nad ře- kou, v temnu a prostoru se zdály jasnými tečka- mi, jako dvě nové planety. Za pahorky vycháze měsíc jako ohromná bledě růžová koule, lehk a zlatitá, takřke průsvitná. Kola parníku jedno tvárně šuměla a vířila vodu, a daleko za „So- kolem“ táhla se po Irtyši vlnitá stopa. Vzdálen evětýlko zádi a měsíe se odrážely v řoce, a šede vlny i temné jejich hřbety se leskly, černěly drobily se v chodu na zlaté jiskry Na palubě kolem stolu seděli s kapitánem dřívější pasažéři. Před nimi ve sklenicích b čaj, před některými chmelovina, a před důstoj- níkem stála v čajníku vodka, kterou chvílem rozléval do kalíšků a vypíjeje zajídal okurkou. Vedle důstojníka seděl majitel vodky, kudrnat stařec, sporý a nízce urostlý, v teplém kab t tatarského střihu. — Pro mne jste člověkem velmi zajímavým — řekl k němu se obraceje cizinec. — Vše,e jste o sobě říkal, je pro mne tak neočekávané .

Sokel

25 article

Jaké je vaše jméno, abych vás mohl oslovovati Stařec vzdychl, pohlédl úkosem na důsto- níka a na učitele, potom se podíval na úřadník a povstav, se představil: Dříve jsem byl pěrějaslavljský měšťa Nikolaj Savič Ščegolichin, a teď, jak jsem ji řekl, jsem vyhnancem ruského mocnářství . omezen v právech a smím býti jen na této stran řeky, a na támhle té — nesmím. Jedu aspo středem oné i druhé, mezi dvěma břehy, al podloudně... A tuhle pan důstojník mi onehy nahnal strachu: myslil jsem, hned mě chytnou za mou samosidku a — konec mému nezákon- nému putování. Ukázalo se však, pane důst níku, že jste příjemný člověk a ničeho zléh mi nepřejete. Dejme si prc to ještě po kalíšku Důstojník, zřejmě nachmelený, vzal čajník nalil dva kalíšky, pak zdvihl vysoko ruku a po hroziv prstem ve vzduchu, řekl Ščegolichinu — Neblábolte nesmyslů. Vy jste ničeho ne říkal, já ničeho neslyšel. Pijeme — a žádné

Savič Ščegolichin

26 article

Oba vypili. Důstojník potřásl hlavou omočiv okurku v slánce, ukousl polovinu, a Šče- golichin opatrně, skoro něžně ulomil od černéh chleba kousek kůrky, přiblížil ho k jednomu chřípí, pak ke druhému, přičichl a položil zpět — A vás, dovolte zvěděti, jak nazý vají? — zeptal se Ščegolichin, hledě na cizince laska- výma očima. — Mě zovou Chelsu ..... Marek Chelsu Vlastí mou je Norsko, mým zaměstnáním — chemie. Znám dávno Rusko, miluji jeho řeč, mi- luji ruské lidi, mimo ty, kteří se sami nazývai „pravými Rusy“. Odpusťte, snad mluvím ostř ele z těchto slov vane čímsi pohaslým, neupřím- ným a já jich nemám rád. — Ruská řeč — překrásná řeč — pochváli Ščegolichin, problížeje proti světlu prázddný kali- šek a přistrkuje ho k důstojníku. — Zvláště. víte, je-li srdce odkryto, tu se v žádné řeči tal nevyjádříš. Ostalně, ani neznám jiné řeči mim ruskou. — Na příklad, některá slova jsou obdivu- hodně krásná co do znění — pokračoval Chelsu — vezměte třeba slovo „zapodozrěnnyj“ (pode. zřelý). Jak zvoníl — Zapodozrěnnyj... Ano: hezky — sou hlasil učitel. — Nikdy jsem si toho slova nepo všiml. A je pěkné Ščegolichin ho přerušil., řečil

Šec Ščegolichin Marek Chels Rus Norsko Rusko

27 article

— To také... překrásná jsou slova . . . N př.: ugryzenie = hryzení. Nebo na př.: pod- strěkatělstvo = štvaní — Jsou i taková slova — doložil úřadník — jako [perereformirovannyj = přetvořenýl, kde sám čert nohu zlámal, nebo ne nohu, ale jazyk. Na pustém břehu v dálce plály ohně. Shéd- nuvše je, všichni zmlkli a dívali se. Učitel se pojednou zdvihl se židle, prošel se kolem společnosti v zad i do předu rychlými kroky, nervosně potíraje ruce, a zase si sed na předešlé místo. Pak znovu vyskočil a neobra- ceje se k nikomu, promluvil koro zpěvavě: — I štvaní, i podezřelý, i přetvořený — to všechno jsou slova a jen slova!... I čest, i od- vaha, idea a lidé — to vše jsou rovněž sloval A toliko jedině slova. I rozum, i víra — slova a sloval — Dokonce samo slovo „slovo“ — je také jen slovo! — doložil důstojník. Všichni zdvihli hlavy. — Vy jste řekl pravdu — zastavil se po- jednou učitel u Chelsua, pomíjeje důstojníka. — Pravdu jste řekl, že my, Rusové, máme mnoho krásných slov! Ale slova slovy i zůstávajíi A jsou slova . ... krásná! drahocenná ! . .. A čerta-li z toho?. Všichni hleděli udiveně na učitele a mlčeli. Jenom úřadník, předvidaje cosi neladného, hl- sitě zabručel: — To je historie. — Horší zeměpisu! — doložil opět důstoj- ník a pohledl tázavě na společnost.

Rus Chelsua

28 article

Učitel nebyl naladěn k žertu a používaje repliky odpověděl pohrdavě: — Nejde o zeměpis. A pojednou se rozohnil, povyšuje hlas skor do křiku- — A byť by i o zeměpis!.. . Já se vašemu sibířskému zeměpisu po čtyři léta učil. Čtyři nejlepší léta svého života. Rovněž jako tuhle on — ukázal na Ščegolichina — nacházel jsem se mezi dvěma břehy. Nevím, jak on, ale jí ni- komu zla neučinil. Snad on je vinen před spo- lečností... snad lpí na jeho duši hřích .. . Učitel hezděky zarazil na půl slově: Ščego lichin se změnil ve tváři a pozvolna vstával, op- raje se oběma rukama o stůl. — Odpustte, odpustie! — zvolal vřel učitel. — Nechtěl jsem vám ublížití. Řekl jsem ne to, co jsem chtěl říci. . Ale Ščegolichin již začal mluviti. Mluvi tiše, skoro šeptem, s pomlčkami a zřetelně, byt i rozčileně: — Vidíte ... nouze bývá na světě . . . Nou- zel... Co jsem měl dělat: dceru svou snad . rodnou dceru prodat? Nu tak jsem provedl sku tek.. . Mizerný skuteček jsem provedl, ale dceru svou jsem ... neprodal! Upevnil jsem se v m. nění — a neprodall Sedl si opět. Ruce se mu třášly, pohl těkal roztržitě po stole. Zahlédnuvo čajník, nali si Ščegolichin do kalíšku, mlčky vypil a při- čichnuv oběma chřípími ke kůrce, položil ji zpět. — A co jste ráčil říci „hřích před společ- nosti“ — doložil — pak to jsou samé hlouposti. Ve své hanbě nevidím ničeho zvláštního . . Ome- zení pro sebe vidím, nepohodlí vidím, ale abye se duší trápil — toho ve mně není. Protože já. odpustte, té samé společnosti . . . si nevážínmí Poslední slovo jaksi vykřikl, jakoby mu ne- šlo s jazyka jako ostatní slova. Vykřik! —s zmlkl.

Zahlédnuvo Ščegolichin Na

29 article

— Směle řečeno — usmál se úřadník. Ščegolichin naň pohlédl a pokračoval, le klidněji, s větší jistotou. — Jsem člověk neučený... Za tři funty preclíků mě učili... ročně za tři funty precliků. A přece jsem svého času ledados věděl a miloval ladacos. Vynikající lidi jsem cenil i teď cením. A vaše společnost, dovolte se zeptati, jak cen své nejlepší lidi? — Pomníky jim staví. — Pomníky ... Tamhle Fjodor Michajlovic Dostojevskij místo k pomníku, přišel k vězení. V zimě, za mrazu, lezl do řeky pro topor. padoucnici si uhnal... A zdaž už nebyl člověk — No, to je zvláštní případ — namítl úřadník. — Dejme tomu, že zvláštní — souhlasil Ščegolichin. — Nu a tuhle Nikítin Iván Sávirč. z bídy hospodu držel... to je také zvláštní pří- pad? Šči vařil a podávál lecjakým pobudům izvozčíkům, vodku otvíral zlodějům a různým snad vyděračům... naříkal, trpěl .!. A Suríko Ivan Zacháryč? Zaludek se mu hlady v hrstk sesýchal, staré železo na mrazu vidlemi pře- vracel. Koljcov Alěksěj Vasiljič — svině pásll Volal nám ubožák: „těsný můj krok, špina můj svět, hořce mně žít.“ A my tu stále své povídáme: Zvláštní případl Pomjalovskij — veliký talent — upil s steskem nad našimi obecnými názory, a tak i zhynul ani za groš. Uspěnskij Nikolaj — ten se v noclehárnách protloukal, o almužnu prosili vlastní dceři kázával tančiti k harmonice; n ulici břitvou si hrdlo podřezal . . E-ecz!! A jak to přec byly hlavy! Duše! Srdce! Spisovatel byli, poetové! předáci našil — Odkud to vše víte? — podivil se učitel. — A to není pro nikoho tajemstvím. Jeto v knižkách napsáno. Odkud všichni lidé o tom vědí, odtud i já o tom vím. Vyčetl jsem to z kní- žek — odtud to vím. Zřejmě se rozčiloval a bezůčelně hrabal po stole oběma rukama, jakoby si nahmatával pod- poru.

Michajlův Sávirč Zacháryč Nikolaj Dostojevský

30 article

— Ševčenko také byl — Taras Grigorjevič — maloruský pěvec... genij! talent! A jakého pronásledování doznal? Vojenská léta se mu n- počítala, v stepi orenburgské a tamějších pev- nostech byl držen, a o bídě jeho ani mluviti ne- třeba! Jak se o něm velkolepě pan Někrásov vy- jádřil: „byl urážen všelikým nezdvořákem“ . . Ejhle, jaké jsou ty vaše pomníkyi V jeho hlase se zachvěly slzy — Líbí se vám štváti výborné lidi a uštvavše začít uetívati: ejhle, jak trpěl člověk! A dobrý byl a moudrý, a — potrpěl! Začněmež ho ted oslavovati. A on už, ten člověk, dávno umřel všechny vaše pocty mu, odpusťte ten výraz: ani za plivnutí nestojí. — Brávo, brávo, pane Ščegolichine! — zvolal Chelsu, vstávaje a natahuje k starci ruku. — Upřímně si vás vážím za ta slova. Pravdu díte: vaše společnost miluje oběti a žádá si obětí. Jsem příchozí, pro vás cízí člověk, al

Ševčenko Grigorjevič Někrásov Ščegolichine Chels