4. března 1900

I. Přiloha „Národnich Listů“ k čislu 62.

Strana 13.

Školská hlídka. Studie o našem školství obecném III. České dějiny ve službách ideje národnostní. Dějiny vůbec ode dávna pokládány nej lepší průpravou pro živobytí občanské. »Historie učitelkou života« říkali po Cicerovi nejen Ří mané, ale všichni téměř učitelé historie, pěstu jice ji druhdy v plném rozsahu od času nej starších až do doby nové, pro národy minul a dosud žijící. Talo historie v šeobecná. která až do našich dob jako předmět učebný na všech obecně vzdělávajících školách trvá. není ve službách ideje národnostní, aniž jest účmlivou učitelkou ž ivota, poněvadž dějiny nejnovější obmezuje měrou největší a málo dbá déjin práce, jež přivodila nynější poměry spo- lečenské, takže připravuje žáky naše spíše pro společnost antickou než pro naši společnos českou, jak ještě doložíme. - Historie národní větší měrou počala se pěslovati teprve v době všestranné Renesance, ve století XV. z Italie vyprýštivši, v století XVI. vreholicí a v století XVIi. se rozplynuvší, kter obrátila pozor k dějinám novějším a k map současné Evropy. V době Osvěty pokračo- váno v pěstování déjin novodobých a národních. kleré z části přibraly na se ráz učení občan- ského, jež zejmena ve Francii znamenit se rozvilo. Nám Čechům není toto vyučování novinkou, neboť již Komenský, jenž složil vzdě- lávací prvky Renesance se vzdělávacími prvky Osvěty v novou soustavu výchovy a učby, zcela jasně tyto potřeby vystihuje. Již do školy ma- teřské klade počátečky »politiky«; ve škole obecné uvádí ji jako shospodářství i státnictví« mezi předměty učebnými, jež svédčí ctnosti nebo správě života; v učebnice pro školy latinské klade devatero článkův učení občanskéhon o

Jinak utvářelo se nové školní učení děje- pisně v Německu, kde nabylo v době ro- stoucího chauvinismu národního, po netušeném udolání Francie zvláštního rázu, jehož hlasatelem stal se r. 1876 F. Krieger. Tento učiniti chtěl německé (nikoli všeobecné) dějiny výhradním učivem a osou všeho vyučování na školách obecných a to v tomto smyslu: »Nejen pouze dějiny politické, ale spolu též národův život státní a společenský, hmotná a duchovní kul- tura ve svém vývoji a vytváření ku stavu ny- nějšímu, jsou příliš rozsáhly pro školu obecnou, musímeť učivo moudře obmeziti, že položíme dějiny německé za jedině oprávněný historický element pro školy německé. Všemu, co tento cíl přesahuje neb není s ním v bezprostředním svazku, musíme bezpodmínečně upříti právo, býti učivem pro školy německé.« Toto »jedno- stranné, úzké, nehistorické a nepaedagogickée stanovisko Kriegerovo r. 1880 naprosto odsoudí náš historik a didaktik Jan Lepař, vyslovuje spolu pochybnost, že se podaří Němcům, k ta- kovému vyučování o vývoji národního (něme ckého) života sestaviti příslušnou »čítanku ná rodní« — avšak nyní vskutku mají školy ně- mecké již několik vynikajících čitanek takových a také všecky čítanky »úřadní« jsou více neb méně v takovém duchu sestaveny. Zatím však u nás »všestranné, široké, historické a paeda- gogické — a spolu úřadní — stanovisko« tak úsilně bylo hájeno, že se mu podřídilo vše- cko školní učení dějepisné, a odtud naše dějiny »národní« utlačeny jsou dějinami všeobec- nými .. . Jakého divu, že sebevěd omí Němcův a obětavost, ústupnost, smířlivo st Čechův dnes téměř ani mezí nemají!?

Chauvinismus Němců jest podporován účin- livěji ještě dvěma methodami učení dějepisného. které také u nás Janem Lepařem nebyly uznány. Je to pěstování životopisů vynika- jicích Němcův a pěstování dějin místní ch, kterými »melhodami« docházely a docházejí vy- užitkování i jinak nepatrné veličiny dějin doby nejnovější. Směr dějin místních počal se ujímat také u nás, jsa podporován tou dobou vychá- zející Bibliothekou místopisů českých. A některé nejnovější práce v našich časopisech učitelských ukazují, jako bychom měli se vrátiti k »me- thodě« místopisné, které již r. 1880 Jan Lepal vytýkal — po našem soudé nikoli plným prá- vem — že vede k dějepisu zpravidla kusovi- tému a suchoparnému, podávajíc »nejisté zprávý o původu jmena nebo o založení obce, o dob vystavení kostela neb školy, o hradě v obci, o jeho majetnících, o vyhoření obce a podobných jejich nehodách, aneb o památných událostec z dějin obecnějších, které k obci jenom naho- dilým způsobem se táhnou, kterým však pro jejich vyrvanost z vývoje dějin obecných oby- čejně ani dospělý nerozumi, neřku-li dítě. « Ovšem snaha proslulého historika Lepaře i učení dějepisné na školách obecných pro vésti pragmaticky pomocí chronologie a genea- logie a pomocí c. k. knihoskladních čítanek, jež svou dobou spoluredigoval, neměla pravého úspěchu: V čítankách pro školy obečné objevily se ve prospěch této methody články, přiliš pro děti téžké, které také odvracely pozornost od pěstování dějin kulturních ku pěstování dějin panovnických rodů, ve kterých konečně všechno učení dějepisné utonulo. Ano, šlo se ještě dále

Vyhledávány příčiny dějů českých v dějich ná rodů, s nimiž Čechové se stýkali, takže konečně dějiny české utonuly v dějinách rakousko- něme- ckých a pro dobu válek uhersko-tureckých — v dějinách tureckých; jak známo, byla proto r. 1891 jedna z čítanek knihoskladních pojme nována čítankou stureckou« a to nikoli ne- právem! A konečně objevily se — zase moment »melhody« chronologické — i v čítankách pro malé naše děti ukázky z dějin — starořeckých a slarořímských. Tento nenárodní proud našeho vyučování dějepisného nabyl zvláštní mohutnosti. když pro školy měšťanské objevily se učebnice dějepisné od profesora Gindelyho, rovněž histo- rika velké autority, jenž však také dějiny české nechal i s rakouskými utonouti v dějinách ně- meckých a všeobecných a jenž v lé učebniei společnosti dnešní vůbec ani nezná, za to spo- lečnosti vzdálené a cizí v dobách dávno mi- nulých obšírně líčí! A nové zpracování dějepisu Gindelyho pro naše venkovské a městské dívky a chlapce a všechny ostatní »původní« učebnice dějepisné pro školy měšťanské napořád tonou v tomto »pragmatickém« proudu, jenž jest ještě podporován přehledy panovnických rodů, v ru- kách žákův a na stěnách chodeb a síní škol- ních. A v tomto duchu jsou sestavovány

»stručně« dějepisy pro mládež. Jeden z nejroz- šířenějších na př. na jediné stránce 25krá jmenuje válčící knížata, krále a císaře, písem- nictví a umění českému věnuje 3 stránky z 46 tedy ani ne 1! A na malé stránečce vyčítá 26 letopočtův a na jiné jmenuje 55 »znamenitých« spisovatelů českých (mezi nimi také c. k. škol- ního radu, po jehož »spisech« by se kde kdo marně sháněl i proslulé čtyři svobodomyslné po- litiky, již by však jistě se zasmáli, vidouce se pro své »spisování a vědomiosti« ve společnost osmi kněží a — kanovníků)! Toť je ryzí ma terialismus didaktický. Takovým způsobem spoustou jmen a let ideji národnostní neprospívá se nijak; srdce českého dítěte nenadchne se pro vlast, když se mu genealogicky vysvětlí, proč Boleslav Chrabrý pletl se za Boleslava III. de věcí českých, proč Jan Zápolský domáhal se koruny uherské atd., atd. a když třeba všechny stěny světnic školních pokryjou se řebříkovým diagramy chronologie dějin všeobecných — ra- kousko-uherských — — a — — — českýchl A přece máme již od r. 1818 krásnou předmluvu Palackého k jeho »Dějinám«, kde velmi jasně, vvýmluvně a přesvědčivě učí-o vlast- ním jádru dějin českých, že nevězí ve střídání a postupu panovnických rodův, ale v jímavém zápase národa, duchem procitlého, ke spole- čenským účelům ve stát zákony spojenému.

v zasazování se celé obce za boha a vlast, zá- kony a ctnosti, práva a svobody, v ustavičném stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím, na hranicích i uvnítr země, ne- jen mečem a štítem, ale i duchem a slovem, ústavami a obyčeji. Je patrno, že Palacký vidi dějiny netoliko ve válkách krvavých, ale také u vývoji kulturním. Mají přodváděti ovšem »panovníky vznešené, pravé otce vlasti, jichižto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho n rodu« a »hrdinné vojevody, jižto uměli ku prapor- cům českým vítězství poutati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských vůkol sypati«, ale také myslitel0 výtočné, jichžto ducha ( plápol osvěcoval temnoty věku svého a křísil jiskry védomí a víry u domácích i cizích; vla- stence ušlechtilé, jimžlo milo bylo zapírat sebe k dobrému národu svého, a obětovati jemu čas i život, všecko jmění, všecky síly své; ko- nečně i lid bystrý a jemný«, jenž vypěsťoval útlý květ vzdělanosti slovanské, »hrady a města, sídla svatých poprav a bohoslužeb, ochranná úločiště v čas bouří válečných a střediště ná- rodního průmyslu a obchodu«, obecnou všech zemcův svobodu, rovenství pře zákonem a právem, vrchní v ládu i dédičnou i svolenou spolu i na sněmích odpovědnou, svobodné volení úřadův místních i za- stupitelstva národního a jiné podobné řády, až i schválenou všech svobod obecných záštitu, s oudy porotcůvv.e Z tohoto programu dějin českých jasně vysvítá, že Palacký kladl stejný důraz na dě- jiny vnitřní, na dějiny kulturní, na dějiny občanského života, jako na dějiny vnější, politické, jakož také patrno, že války za samo- statnost národní a náboženskou, ohledem vládců a vojevůdců měl na zřeleli jistý výběr vý- tečníků mezi nimi.

Avšak tento prográm z našeho vyučování dějepisného na školách obecných a měšťanských se ztratil, učení dějepisné na školách našich je valnou přovahou politické, plove a tone v ději- nách vnějších a nic nečiní pro dějiny vnitřní, občanské a kulturní, ač zrovn těchto je potřebí mládeži naší v nyněj ší, hnutím sociálním postižené době. Dlouho již trvá toto jednostranné a odtud zvrácené a nesprávné vybírání učiva dějepis- ného pro školy naše. Učitelstvo sice naprosto sehvalovalo vývody proslulého sociologa Her- berta Spenera, jež poznalo z českého výkladu jeho studií o »Vychování« 1879, avšak ne- jednalo dle těehto vývodů, sice již r. 1861 pronesených, ale dosud platných: »Ze životo- pisů panovníků sotva jaké světlo rozlévá se na vědu o společnosti. Dobrá známost dvor ních pletich, spiknutí, usurpac a podobně, všech osob s tím spojených napomáhá velmi málo objasniti příčiny národního pokroku. Čteme, že sveden byl jistý zápas o nadyládu... po- vězte, kde je to, co vám napomáhá rozhodovat se o svém chování občanském... Nám třeba jest všech fakt, jež by nám k tomu napomá- bala, obychom porozuměli, jak nějaký náro vzrostl a se zorganisoval.« Sem náležejí data o soustavě, zásadách, methodách, předsudeíeh vlád ústřední a místních a to i kněžských; o ideích a formách náboženských; o poměrech třid obyvatelstva; o zvycích života na venkově a městech; o pověrách; o soustavě průmyslové živnostech, pánech a dělnících, oběhu zboži o technice výroby a krášlení výrobkův; o vědě, výchově, smýšlení, uměnách národa; o denním

životě lidu; o mravech všech tříd ve theoriia praxi; všecka ta poučení mají zjednati poznání vývoje těchto věcí a forem minulých k formám přítomným. Jak pravíme: v theorií uznalo učitelstvo naše tyto názory Spenčerovy, které dobře dají se srovnaji s názory Palackého, v praxi ulpěly školní dějiny v pěstování ge- nealogie a proměn politické mapy naší říše za nejlepšího žáka v dějepise platí ten, kdo umí odříkati v posloupnosti panovníky české rakouské a kdy které země naší říši přibyly a — ubyly! Právě pro poznání změn poli- tické mapy Rakousko-Uherska v různých do- bách tone naše učení dějepisné v dějepise »vše- obecném« (maďarsko-turecko-německo-evropském) politickém. Avšak takové konstruování hi- storických map v hodinách dějepisných je velmi netrvalým ovocem veliké práce učitele žáků, zapomenouť na příčiny změn v mapě mocnářství dříve ještě, než ze školy do života vstoupí; a kdyby honem byla toho taková potře- ba, tož přece nebude se v době tak úžasného vý- voje technik násobných ukájeti skrze chronologii, genealogii a srovnávací politický dějepis střední Evropý, nýbrž soustavou dobrých map! Ovšem neminíme, by dějiny politické úplně z našich škol se vyloučily, aniž mů- žeme dnes, kdy Němci ve své mládeží budí živí vlastenectví líčením vílězných bojů Germán- stva, vylučovati z našich škol ony války, jimiž naši předkové udolávali německé křižáky »pro osvobození pravdy zákona božího a ku pomoci jazyka českého i slovanského«. Ale chceme, aby dějiny politické nepřevládaly nad dějinami kulturními i aby byly obmezovány ideou ná rodní a společenskou.

Kolik panovníkův a výtečníků »našich zbude pak v dosavadní řadě, posoudíme-lije zřetelem: co vlastně učinili pro svůj národa jazyk jeho, pro vlastní jádro společnosti české, totiž pro český lid ? Již roku 1890 posoudil bystroduchý Josef Sokol s tohoto stanoviska vychovací cenu našich dějin pro naši mládežl: »Jak mnohý pachtí s v hodinách dějepisného učení, aby zajímavým způsobem vyličil duchaplnost toho onoho diplo- mata, který hned toho, hned onoho obelstila napálil, hned k tomu, neb onomu nevděčně se zachoval... Co s tím pro mládež našeho lidu? . .. Co jest lidu do vojenského umění (nadšenými slovy chvalořečenému). . . Kolik na- šich svěřenců bude moci jednou v štědrosti ná- sledovati boháče (jimž v dějepisné hodině chvála se hude) ... Nám, vyučujícím mládež českého lidu městského nebo vesnického, jíž většínouv budouenosti kyne osud skromnější. , jes ukázali, že i obecný lid může míli svůj ideál, který jej šlechtí a vysoko povznáší, a to jes láska k bohu, ku pravdě, k národu, k národ- nímu jazyku, ke drahé vlasti. Nám sluší zasta- viti se u mužů, kteří majíce v srdci živou víru v boha, nebrozili se z lásky k němu vyznávati pravdu, byť jim za to hrozila i smrt bud plamenech nebo hlubokých šachtácli kutnohor- ských. Nám sluší uznání vzdáti lidem, kteří, když hrozilo všeobecné národní nebezpečenství neváhali opustiti pohodlné bydlo domácí a obě- tovati statek i život svůj na záchranu vlasti

Nám jest zastaviti se u lidí, kteří nesmějíce se scházeti ke společným modlitbám veřejně za bílého dne, za to tím vroucněji a úpěnlivěji modlivali se času nočního va lesích, roklích, kam sešli se s nebezpečenstvím života. Nám sluší upozorniti mládež na ten lid český, kťerý před slídivým zrakem pochopův a žoldnéřů ukrýval své nejdražší poklady, ne své peníze. ne své stkvosty, ale milé české knihy. « Sokol poukazuje dále na Koziny, na vesničany, ne- podkupné pruskými penězi, na ochrance emi- grantův, a končí: »To jest náš dějepisný úkol přední a hlavní . .. to národu našemu přinese užitek, tím valně přispějeme k vypěstování ryzí, obětovné povahy národní.« Lze-li po tomto dojasnění ospravedlniti, že po desíti letech kvapného vývoje české lido- vědy a dějin českého lidu právě někteří učitelé »českého venkova« znovu dějepisnému učení kladou úkolem konstrukci historických map

Rakousko-Uherska a pro sta a tisíce mládeže našich obcí chtějí v dějepisném učení uplat- niti důvody několika chytrých děti některých vybraných ruských vesnic, jež poznaly »Němce« snad jenom v dobromyslném informatoru na hraběcím statku Tolstého Jen velmi pomalu a nesměle šíří se po znání, že v ohledu dějepisu vlasteneckého mu- síme nastoupiti jiné cesty. Vzniklo předně studováním opravdu národních čítanek německých — a doporoučeli bychom vedle nich v tomto ohledě také čílanky francouzské. Podruhé, roz- víjejíeí se lidověda obrátila zřetel k starým památkám lidového umění a dovolila spojitost s pravěkými, archaeologickými nálezy. Prvním momentem ocitují se v popředí dějiny dob bližšich; druhý moment poukazuje k cen- nému využití tak zv. místopisu pro učení dějepisné, k položení základů k učení o lidové práci — oba momenty mohou působiti k ná- rodnějšímu a lidovějšímu rázu školního dějepisu, než jaký má dosud.

Zasluhuje pak dnešní situace pozernosti tím větší, že nová čitanka nemá hověti no- vým proudům v učbě dějepisné, ale dává se unášeti proudem starým. Již loni bylo jív »Poslu z Budče« vytýkáno, že pěstuje příliš válečný moment, a obrana její dopadla tuze chabě. Avšak ještě větší měrou sluší jí vytýkati, že málo dbá lidovosti ve článcích svých. Dle původního programu, má obsahovati asi 80 článků, z nichž má svědčiti panovníkům, voje- vůdcům, válkám a politickému dějepisu asi 30. mužům a ženám míru a dějinám kulturním asi 24, uměnám asi 9, občanskému vyučování asi 6, českému lidu — asi 3 Je čas ještě, aby zjednala se náprava, by nová čítanka pro myšlenku národní ještě více učinila, v duchu národním a lidovém vydatněji působilat (Dokončení.) Školní úřad zemský pro školní děti a jich rodiče. V lednu vydáné číslo Věstníku vládního věcech škol obecných v království českém ob- sahuje vynesení c. k. zemské školní rady, která mají význam netoliko pro učitelstvo, ale i pro děti, školou povinné a jich rodiče.

Nejdůležitější z nich dotýká se zneuží vání dítek školních ku prodej pouličnímu a podomnímu — tedy otázky především sociální. Příslušné vynesení c. k. zemské školní rady ze 27. listopadu 1899 č. 38.768 dokazuje, že prodej různých před- mětů dětmi děje se způsobem neoprávněným. nezákonným, ježto císařský patent z 9. září 1852 stanoví pro obchodníky podomní stáří 30 let, a živnostenská novella z 15. března 1883 prodej předmětů denní spotřeby dovoluje v určité obci jen těm osobám, které u úřadu živnosten- ského svůj obchod s povným stanoviskem (krá- mem anebo bytem) opověděly. Avšak o tom nikdo nikdy nepochyboval, že prodej různých předmětů dětmi dovolen není! Jedná se však o to, by tomuto zneužívání děti — jaké předo- vším v Praze nabylo značných rozměrů — byla učiněna přítrž. A v tomto ohledě ani vynesení e. k. zemské školní rady nechránía nehájí děti před vykořisťováním od jich rodičův a pěstounův způsobem aspoň dostatečným: ne- podáváť žádného nového účinlivého k tomu prostředku, vybízejíc ku stavení tohoto nešvaru okresní školní rady, jež mají pozor na tu věc uložiti — správám škol a učitelům, rodiče dítek v tom ohledě napomínati a neposlušné politickému úřadu oznamovati. Pochybujeme, že tato cesta povede k cíli. V Praze děti prová- dějí obchody hlavně v hostincích mimo obvod sve školy, a stane-li se v rídkém případě, ze náhodou vkročí do hostince, v nichž uzří zná- mého sobě učitele nebo správce školy, jistě záhy zmizí z jejich obzoru. Že by pak učitelé.

do vyčerpání všech sil svých školním učením a kázní zaměstnaní, ještě »bedlivý pozor« míti mohli i na vykořisťované děti a jejich nesvé- domité rodiče a pěstouny, o tom pochybujeme rovněž, jako o tom, že k vůli otázce toulavých dětí c. k. okresní školní rada počet úřadník školních na druhý tucet doplní a svých 13.000 čísel ještě o nějaké sto rozmnoži. Proti toulání dětí prodávajících může rychle, bez dlouhého vyslýchání a drahé hodiny školního vyučování mařícího vyšetřování a s nepochybným ú s pě- chem zakročiti pouze úřad policejní jenž v Praze v tolika případech energií osvěd- čil; jenom ten může rozhodně tomu brániti by chlapci a dívky školou povinné i odrůstající, až do pozdních hodin nočních po pražských hostineích se nepotulovali na veliký úkor svého zdraví a mravnosti. Vynesení c. k. zemské školní rady z 30 listopadu 1899 č. 41.238 zavádí na propou- štěcí vysvědčení ze škol měšťan ských zase známky z mravního chování pilnosti, vhod nejen učitelstvu, kterému se tím dostává do rukou opět účinlivého prostředku kázeňského, ale také živnostníkům, kteří lenivé a nehodné žáky škol měšťanských do učení tak říkajíc »na slepo« přijímali. Takovým žákům totiž »ztrácely se« školní zprávy, z nichž jejich chování a učení se bylo lze poznati a vykazo- vali se vysvědčením propouštěcím beze vší cha- rakteristiky, jen s vytknutím, že po osm le školu navštěvovali. V té věci tedy nastane obral a jest jen žádoucí, by stalo se tak záhy, by totiž c. k. knihosklad brzo opatříl nové úplné formuláře vysvědčení propouštěcích.

Vynesení téže školní rady z 1. prosince 1899 č. 36.330 staví dosavadní nesnáze rodičů, do velkých měst nebo z nichu se stěhujícíeh s dětmi, školou povinnými. Nevydávalyť se jim školní zprávy jich děti, ku přijetí do nové školy potřebné, nýbrž šly po dlouhých cestách okresních školních rad, při čemž nejednou se — ztratily. Nyní potřebné zprávy školní ro- dičům vydati se musi. Vynesení téže školní rady z 30. listopadu 1899 čis. 38.336 zajišťuje přestěhovavším še dělem úlevy v návštěvě školní, tento neodčinitelný důsledek zpálečnické novelly školní Vésťník vládní u věcech ško obecných vkrálovství českém, jenž dle svého záhlaví jest »redigován řízením« c. k. zemské školní rady, není této nejvyšší korporaci školské v království ku žádné zvláštní ctí. Předně opozďuje se pravidlem o týden i déle, takže přicházívá do škol pozdě. Za druhé opozďuje se pravidlem v otiskování publikací c. k. zemské školní rady, takže školy dovídají se o nich dříve z oběžníkův okresních školních rad a z denních listů, než z tohoto orgánu zemské rady školní. Po třetí je »redigován řízením« jejím pro české školy tak, jako by byly školy utrakvi stickě, a rok co rok dokonce otiskuje ministerský seznam schválených knih a prostředkův učebných tak, že německé knihy — pro české školy přece zcela nepotřebné — uvádí před českými. A po páté plýtvá místem ještě jinak, takže v minulém ročníku celých 39 velkých stran je pro české školy úplně ztraceno! A to ještě nepočítáme stránky, poti- štěné zprávami ze zasedání německého odboru zemské školní rady a konkursy na německé školy, jež přece pro odběratele českého Věstníku smyslu nemají — chce-li kdo tyto věci znáti. musí přece jenom německý Věstník míti k ruce.

Chatrně jsou obstarány také jiné rubriky úřadního listu: pěstování slatistiky obmezuje se na summář rozpočtových výsledků okresních fondů školních a rozvržení částky, povolené na knihy žákům chudým — kolik škol a učitelstva a žactva je v našem krá- lovství a jaké jsou toho náklady, čtenář z našeho Věstníku se nedovídá; ani roční zpráva c. k. zemské školní rady pro sněm zemský není ve Věstníku. jejím »řízením redigovaném« obsažena! Vzorem příkladem ryzí, vybroušené češtiny přestal býti » náše Věstník již dávno Písaření na pražských školách již ode drahných let napořád přibývá. Jakkoli hned počátkem roku školního z každé školy úřadu se předkládají všechny potřebné výkazy o žactvu a učitelstvu, přece během roku školního učiteléa správcové škol musí napořád a rychle vypomábati. kdykoli o nějaké šetření u věci žactva neb učitelstva se jedná. Učitelstvo tak činí ovšem v přesvědčení. že jeho veliká, do vysílení stupňovaná práce pro pražské děti ve škole i mimo ni se přece jednou ocení a uzná, že se mu přece jednou služné polepši tak, aby mohlo jím stačiti k uhražování potřeb životních v Praze stále a napořád se zdražujících. Avšak přece jenom toto ochotné učitelstvo nelibě nese, že se k jeho písařským pracím pro úřad školní nověji přidávají práce těž pro úřad chudinský, a to práce zcela bezůčelné, jen drahý čas ubíjející. Neboť jaký má to význam, jmenem uvádětí a v pro- centech vypočítávati chudé žáky, kterým třeba jen jedna jediná učebnice ze zásoby školní se za- půjčila a za několik haléřů sešitů se darovalo? Tato data přece nijak nemohou přispěti k objasnění a vytříbení a vyřízení vážné otázky pražského chudinstvíl

Universitní kursy pro učitele obecných a měšťanských škol. Počátkem března započal kurs praktických cvičení v mikroskopování botanickém. Pracovati v laboratoři bylo již dávným přáním účast- níků přírodovědeckých kursů, jež trvají již 4. rok a těší se hojné návštěvě, čímž nejlépe učitelstvo ma- nifestuje pro vyšší vzdělání. Že stalo se skulkem děkovati dlužno p. prof. dru. Lad. Čelakovskému, jenž ochotně propůjčil botanický ústav na Slupi, ja- kož i docentu p. dru. Bohumilu Němcovi, jenž se zvláštním zájmem uvolil se kurs ten vésti. Poslu- chačům bude dána možnost vycvičiti se prakticky anatomii rostlinné i v hotovení praeparatů. Ježlo s přihlásil větší počet účastníků, než je mísla v pra- covnách, bude zřízeno druhé oddělení, jež bude pra- covati v neděli od 10—12 hod. dopol. počínaje 11. březnem. Přihlášky přijímá (pokud místo stačí jednatel »Komenského« Josef Rohlena, učitel v Praze VII. č. 230.

Kronika kulturní a společenská. Buls—Podlipný: Estetika měst. Dvě jmena bývalých primátorů dvou star slavných měst zdobí úhlednou brožurku, kterou česká veřejnost uvítá s vdéčností. Bývaléh brusselského primátora Karla Bulse znamenitý spis »Estetika měst« přeložil z frančtiny bývalý pražský primátor dr. Jan Podlipný Zajímavá literární, umělecká událost, lákajíe k nejrůznějším úvahám, tak divně suggestivni — v každém ohledu mile překvapující . . . Ob primátoři, kteří u svých občanů dosáhli neoby- čejné obliby a populárnosti, a oba byli předsta- viteli demokratického směru, rozloučili se před nedávnem, skoro ve stejně době se svými úřady čestnými. Bulsodebral se na daleké cesty n východ, do Žaponska a Činy, aby rozmnožii své bohatě vědomosti a zkušenosti kulturní a umě lecké. Náš bývalý primátor, zdá se, též nehodl odpočívati po trampolách starostenských, mů žeme očekávat ještě mnoho od jeho energické činnosti, která již nyní, několik neděl po od- stoupeni s primátorského křesla, objevuje se nám ve formě zeela nové, nanejvýše sympa- tické, a kterou tak dr. Podlipný významněse staví meziobrance a opravdov ctitely Staré Prahlyl Česká intelligence, kruhy umělecké a lite- rární, všichni, kdo byli uchváceni tím velkým osvětovým a ovšem též vlasteneckým hnutím pro zachování krásy a památek Prahy, uvitají tento skutek dra. Podlipného s pochvalou. Snad se nyní odstraní nedorozumění, vzniklá mezi bývalým starostou pražským a horlivými zastanci starobylého a uměleckého rázu Prahy.

Dr. Podlipný zajisté neměl nikdy nějakého zájmu osobního na různých projektech, které měly Prahu »zmodernisovat« a byl jejich obhájcem z opravdové snahy po pokroku a moderním rozvoji města. I jeho odpůrci musíli uznati, že vedení obce spočivalo za jeho pri- malorství v čistých, nezištných rukou. Dr. Pod- lipný ostatně vždy ujištoval, že je přítelem za- chování památek a rázu pražského. Nyní však, když tak vážně a důrazně projevil výdáním Bulsovy »estetiky měst« své stanovisko, když v dedikaci i v předmluvě své publikace tak určitě a nadšeně se výslovil pro starou Prahu, kojíme se nadějí, že bude mocným zastancem Prahy, ohrožované v královské důstojnosti svých krás a památek, a že bude brániti, aby nebyly více páchány podobné politování hodné skutky barbarství a jako bylo zbytečně a ne- smědomité sboření krásné Prelatury, vylomení části malostranského náměstí atd.

»Estetika měste je knihou pro naše po- měry svrchovaně vhodnou, užitečnou a poučnou všem, kdo se zajímají o záležitosti pražské doufám, že se octne i v rukou těch, jimž především náleží ji čísti, v rukou obecních starších. Snad i ti, kteří pro přílišné starosti o blaho obce a různé její podniky elektrické, komunální, assanační nemají času a přiležitosti všímati si událostí literárních, věnují pozornost této poučné knížce. — — — Dr. Podlipný věnoval překlad svůj: »všem upřímným přátelům starobylých uměle- ckých a památných budov i rázovitých našich památek, jakož i opravdovým efitelům staré Prahy« a v předmluvě výmluvně vystihuje účel publikace. »Zazníli slovo »Praha« nerozezvučí-li se nejmocnější akkordy nitra našeho, vzpomínky i touhy, jásot i vzdechy, nadšení i přemitání ? Královská naše Praha zůsťává stověžatou, slovanskou, ale také zlatou, milou a drahou matičkou naší, naším ideálem, naší chloubou. Proto s dychtivostí, mnohdy s radostí, jindy s úzkostí sledujeme každý pohyb starostlivé hlavy a každý záchvěv ňader jejích.

Věkem svým vzbuzuje v nás nejupřím- nější úctu, horoucí obdiv a nejněžnější od- danost; stálým pokrokem pobádá nás k novému a bohda utéšenějšímu zivotu. Spojiti toto dvé, v tom spočívá sílaa kouzlo její.« Tak se zápalem vyslovuje se a uváděje neobyčejnou vhodnost Bulsovy knihy pro pražské poměry při řešení otázky jejího rozvoje bez poškození jejího rázu, praví dále: »Konečně ještě jedna okolnost budiž vytknuta, jež blaživě působila na nás. Teplo, ano žár vlastenecký pro rodnou zem a město, pro vlastní lid, rod a ráz, zahřivající a osvěcující celou knížečku volá: jednejte také takle Nemáme též většího přání, než aby my- šlenky slavného brusselského bývalého bourge- mestra Bulsa, stlumočené pražským bývalým primátorem drem. Podlipným, byly přikladem a poučením nám všem a především těm, kteří rozhodují o obci pražskél

Jmeno Bulsovo není neznámo u nás. V půtkách a polemikách, vyvolaných akcí pro zachování starobylého rázu pražského, bylo často citováno. Nejprvé obširněji upozornil na Bulsa a jeho »Estetiku měst« arch. A. B al- šánek článkem, uveřejněným v loňském »Lu míru« v čís. 6. a 7. Podivuhodný tento muž, jeden z největších mužů nynějsí Belgie, stojí za bližší poznání jeho činnosti a života. Charles Frangois Gom- maire Buls narodil se r. 1837 v Brusselu, navštévoval průmyslovou školu i uměleckou akademii, po krátkých cestách ve Francii a ftalí převzal po otci zlatnickou dílnu, již pozvedl velice výrobky uměleckým. Zúčastnil se záhy republikánského hnutí a věnoval se olázkám školským. Pracoval, aby odstraněny byly zasta- ralé školské zákony a úspěchem jeho činnosti bylo prosazení nového svobodomyslného škol- ského zákona r. 1879. Buls byl jmenován brus- selskou universitou pro své osvětové a umělecké zásluhy »Doctor honores causa«. V městské radě brusselské patřil vždy k demokratické straně a ačkoliv byl neobliben u vlády, musily mu býti svěřovány důležité funkce, kde se osvědčil jako bystrý muž, stojící na výši moderní doby. R. 1880 byl též ředitelem jubilojní vý- stavy. Bulsův vliv byl tak značný, že vláda přes svůj odpor k němu jmenovala jej r. 1881 starostou brusselský m.

Nyní nastala slavná perioda Bulsova života. Svým politickým přátelům se vždy nezavděčil, ale nesmrtelných zásluh si získal o Brussel, který za jeho primátorství získal a vzkvetl ne- obyčejně- »Deutsche Bauzeitung«. Berlín, 3. ledna 1900 karakterisuje Bulsovu činnost: »Obnovení starých stavebních a uměleckých památek, umělecká výzdoba veřejných budov a ulic, bohaté nákupy obrazů a soch, čelně ob- jednávky u brusselských umělců, jež často z vlastní kapsy podporoval, jeho živé a ener- gické působení v různých oborech stavebního umění, ziskaly mu právem slávu »purkmistra- umělces. Ale Buls vénoval svou podnikavou činnost i záležitostem sociálním, zařídil ochranu ne- zaměstnaných, pečoval o dělnické byty, na jeho zodnět vznikla »bursa práce«, nejhorší čtvrti chudiny proměnil v místa zdravá a čistá —a jako umělci tak i proletáři, dělníci měli v Bul- sovi svého přitele a ochránce. A tento muž pokrokový, moderní, demo- kratický poznal, pochopil vznešený význam my- šlenky zachování starých památek, rázovitých částí města, myšlenky, kterou někteří pseudo- modernisté odsuzují jako konservativní a re- akcionářskou . .. Tato velká idea krásy vedla Bulsa k vy- konání díla, jemuž se celý vzdělaný svět ob- divuje. Je to nynější stav velkého ná mě stí brusselského.