Periodikum ALTO Viewer

1

O0en

2

edělní zábavná příloha

3

„Národních Listů k čislu 6.

List

4

4. března 1900

5

Strana 9.

6 article O panu Papouškovi.

O panu Papouškovi. 2l10 (Kaml se přestěhoval.) Hol ěši

8 article

Po necitelných, nelítostných, nevděčných slovech paní Antonie Papouškové dlouho jsem nevkrožil do krámu, kteřý mi do té doby při- padal takútulným. Obával jsem se, abych ne- sivšel další tvrdá slova o svém dobrém »panu sousedfů«. Citil jsem, že povýšení slečny Töny s křámské na vladučku nevydářilo se panu Papbuskovi taky jaka byli jistě doufal,o a bylo mi dobráka ze srdce líto, Podezříval-li jsem ho kdysi s počátku, že je skrblíkem, přesvědčil-li jsem se později, ze naprosto není vypočítavým sobikem, nemohl jsem se nyní ubrániti obavé, že se v ženitbě svě nadobro přepočítal. Jen jsem ho vídal na večerních procház- kách, kráčejíeího s choti, a za králký čas zdálo se mi, že se vrací v někdejší svoji po- dobu. Osvěžení a zpružení celého jeho zjevu, jež na něm bylo patrno první doby po sňatku. nevytrvalo dlouho. Na tváři ustaraného »pudl- rajtra«, jak sám se nazýval, štěstím mladého manželství zdánlivě vyhlazené a jako rozzářivší se, za nedlouho vystoupily všechny bývalé vrásky — ba připadalo mi, že jest jich více. A lice jeho opět sesivěly, a olenye Před svatbou pan Papoušek byl shodil bradu, poněkud již prokvelalou, a ještě néjaký čas potom pečlivě se holil, ale jedné neděle spatřilu jsem na jeho bradě husté strnisté.

Antonia Töna Papbusk

9 article

Posud málo jsem si všímal, jakým způsobem kdo pěstuje svojé vousy, leč u pana Papouška byla muřzměna ta nápadnou; byla neklamným znamoním, že parádnictví jeho pomijí, Měl asi důležitější- věci na starosti, než svoji bradu. Strniště bujelo, bujelo, brada za krátko se zalesnila, šednoucích a bílých vlákeno v ní přibylo. »Nic na sebe nedbá náš táta,« prohodila jednoho— dne panl Papolšková, když mne manžel její procházkou zastavil. »Podivejte se na něj, zas už vypadá jako Petrovský.« Mélo to vyzníti žertovně, jako laškovné podráždění jeho samolibosti, ale zcela zřejmě vyznivala z jejich slov nelibost. »Eh, to jsou hlouposti, Tónynko, «n odvěti pan Papoušek tónem nezvykle úsečným. »Chodi jsem tak léta a zas tak budu chodit. Víš, na některé fasádě jsou marny všecky reparatury. Stálo to peníze a bylo mi náramně protivno, když mi ty cizí pazoury jézdíly po tváři. Nemě jsem s tím ani začínat .« — Pan Papoušek díval se při tom někam do dálky, i neviděl, jak neskonale nevlídný pohled paní Antonie zaletěl k němu po těch slovech.

Strniště Mét Antonia

10 article

Hned však panička, vidouc, že jsem její pohled zachytil, přeladila tvář ve výraz nejpřívětivější, nasládlý, a dodala jako na doplnění své po- známky: »Dělá ho to starším, našeho tátu. A přec by měl hledět na lidi — na svět — —« »Tónynko,« obrátil se k ní zcela dobrácky pan Papoušek, »co mi za to dá svět! Vždye prodávám zboží — ne sebe. Sebe jsem už prodal.« Myslil zeela žertovně poslední slova svá usmál se při tom; ale panička, zavadivšio moje zraky v tom okamžiku, sevřela bezděky rty. Uhádala snad, jak vážný význam vězi v slovech, jež měla býti šprýmem ? »Svět, svět,« opakoval pan Papoušek. »Mým světem je můj krám, Tónynko. 1 To je důl, z něhož máme být oba bezstarostně živi, — teď, a zvláště na stará kolena, . .« Panička byla dost prozřetelna, že nevyje- vila slovy, co jí na mysli tanulo. Ale její pohled hovořil jasně. »Jaký to smutný svět pro mne !« ilumočil výraz její tváře, Hle, jako pouhá krámská byla v něm spo- kojena; musíla býti spokojena, ba šťastna, že se uchytila. Co v ní vzbudil požadavků neuko- jených a těžko ukojitelných pan Papoušek, učiniv z krámské paní! Sám to netušil. Pan Papoušek potřásl mi upřímně rukou louče se, panička zcela odměřeně pokývla hlavou. A na rozchodu zvolal ke mně pan Papoušek »A zas někdy přijďte! Co pak jsme vám udělali ?e Ale již se otočil, abych ani nemohl odpo věděti. Stanul jsem po několika krocích, ohlédl jsem se za ním. Sebevědomě kráčela jeho chot, jako na výboj; jeho hlava však zase chýlila se nlže, jako druhdy.

11 article

V posledních slovech páně Papouškových, v jeho vyzvání, abych zas přišel, v otázce, co že mi udělali, jakoby byla zněla výčitka. Kte- rak mohl tušiti příčinu, proč se krámu jeho vyhýbám? Tak po čase překročil jsem zas jeho práh. Ještě bych se nebyl odhodlal, ale pan Papoušek již po několikáté nedodržel svůj »bůrgertag«. Churavěl snad? Hrbil se nad svým pultem, ani nevyhlédl, sž když zaslechl můj hlas. Zdvihl hlavu o svých účtů a podával mi ruku. Věru, pan Papoušek byl jistě nemocen. Oči jeho byly zapadlé, líce jako popelavy. Jer že jsem nevyhrkl otázkou, co že mu schází. »Že se okážete, pane sousede,« přivíta mne. »Jakobych nebyl na svělě.« »Nu, a což vy?« opáčil jsem. »Zapomně jsle taky na své přátely a na svůj den. Stále jsme vás očekávali ...« »Mnoho práce, pane sousede, mnoho práce!e »Ale večer, když zavřete ?« »Bylo zas něco jiného, pane sousede. Uží vime s Tónynkou masopustu — a tak praskly mě dny. Ale však já zas přijdu. Považte si — vždyť jsem taky tancoval!. Málem bych to by odležel... Začinám trochu pozdě, vidte ? Však bych ani teď nezačínal, ale musim — Tönynka si přála ... Tedy ať užije !« Hovor páně Papouškův zněl podívně, ne- zvykle, jakoby se v něm skrývaly hroty.

Papouškův Papoušek Jer Jakoby Hovor

12 article

Teď hodila paní Papouškován chlavouv o nějaké bravé práce a hledíe do ulice řekla: »S tim je užilí! A všechno omluví !. Na jiného bylo peněz dost. . l V těch slovech neskrývaly se hroty, z nich zcela zjevně vyrážely. Bylo zde dusné po- větří — tušil jsem, že se již nad milým pa- nem Papouškem protrhlo, co se bylo stah ovalo, aniž sám hned pozoroval. V této náladě nebylo zde pro nikoho jiného místa. Požádal jsemo své nepatrné zbožíčko, položil jsem na pult pe- níz a hotovil jsem se k odchodu bezi dalších otázek.bv ini sáosi5 og l Po slovech své Tönynky hrábl pan Papou šek nervósně do husté brady, neodpověděl však. Ale teď rychle se chopil zimníku, oblékl se mou bans savl řekl: »Počkejte, pane sousede, doprovodím vás kousek.« ohi pn

Papoušek Papa

13 article

»Kam pak půjdeš?« otázala se) paní Pa- poušková úsečně. s »Povím ti, až přijdu, Tónynko,« odvětil pan Papoušek. v Skoro mne vystrčil z krámu a sám z mnou vyrazil, s ženou se nerozloučiv. Za námi křáply dvéře. To dovírala panl Antonie. ob cožsn ele Pan Papoušek zatočil mnou směrem, kam jsem původně nemířil, ale sotva jsem si toho všiml. Myslím, že v té chvíli sám neměl urči- tého směru a cile. Kráčel rýchle podle mne, asi třicet kroků, aniž slova promluvil. Pak ná- hle mne chopil za ruku, al jakoby se moci opanovával, aby nevybuchl, mluvil tluméně: ne »Víte, sousede, kam to padalo, že na ji ného bylo peněz dost? To je můj bratr Hochu milý — nic vám do toho neni, ale ně- komu to musím říci, jak se mi tahle věc vy- dařila. Já nespekuloval, sousede, ale se mnou bylo spekulováno. Vždyť ona byla nahá — nahá, když jsem si ji vzal. Neměla, než co na sobě. Ale já počítal: budeme dva — a budeme pracovat, abychom uhospodařili, čím by stará kolena byla zabezpečena. Ale teď vidim, že nic tak se ji neprotivi, jako sedět v tom krámě který živímě a živí ji amá nás živit do smrti! Užívat ! Užívat! Co jsem já užil? Mo- zolil jsem se — a zas mi nezbývá než mozo- lení, teď na dva. Chtěla do besedy — je tam Chtěla kousek sedadla v divadle — má ho Příšla oulisně, abych jí podepsal, že co mám, patří nám oběma společně — udělal jsem jí to.

Papoušek Antonia Příšl

14 article

Honí mě do zábav, nutí mě do útrat — a ke všemu tomu vyčítá mi, co jsem udělal pro bratra — pro sebe, pro otce ! Slyšel jste ? „ Na jiného bylo peněz dost !“ Ale řekněte mi -- (pan Papoušek popadl mne teď křečovitě za r- meno a hlas jeho mocně se chvěl) — má právo vyčitati mi, co jsem učinil, aby rodin nebyla zostuzena? Bylo to z rozkoše ? Užil jsem za to něco? A stále mi vyčitati, že mi věnuje život? Což pak je můj život hadr? „Jak bych žila, kdybych si byla vzala ouřadníka!

15 article

Proč pak si nevzala ouřadníka! Vždyť viděla, že nejsem žádným presidentem !« Chrlil to ze sebe pan Papoušek, až jedn slovo druhé polykalo. Střádalo se to v něm dlouhé měsíce, dnes to propuklo. Tlumil to stále v sobě v šedivém tom krámku, kde ne- bylo průduchu, žádného svodu. Namanul jsem se mu patrně v okamžiku, kdy byla míra do- vršena. Stanul téprv kdesi na Karlově náměstí tu se vzpamatoval. »Zavedl jsem vás — nehněvejte se. A nie mi neřikejte. Vím všechno, co byste mi řekl Ano: že se to časem podá, že bude zas dobře abych nepozbýval trpělivosti. To jsou dobr rady, ale žádná pomoc. Jen jediná je tu po moc, jediný konec: násilný! A k tomu do- jde . ..« Ve způsobu konce neměl ubohý pan Pa poušek pravdu. Jeho konec byl zcela přírozený. následek vleklé, trapné nemoci. Ale kořen svů měla jistě v jeho nezdařené partii. Odešel, chuďas, aniž se dočkal uskutečnění svého ideálu. Tak dlouho již na jeho rově zelená se zas usýchá tráva, že bych na něj málem zcela zapomněl, kdybych časem nepotkával zlomenou jeho vdovu. Totiž: není zlomena a není taky vdovou. Zůstalo přece po panu Papouškovi ně- kolik tisíc zlatých a zpeněžila i nenávidéný ten krám, načež se objevil úřadník, kterýž byl zas jejím ideálem. I potkávám ji časem, tak rozlo- žitou, opírající se o svého druhého manžela, šustící hedvábným podsazením sukní a tak sytě napuštěnu silnou voňavkou. Kráčí, vznosná ta postava, a tak mnohý závistivý pohled za ní letí, a panička voní, voní, voní . .. Ypsilon

Papoušek Karlov náměstí

16 article Román umělcův.

Román umělcův. Ze zápísků přítelových podává M ichal Srubj an Od prvního setkání miloval jsem toho člo- věka s jemnou, poetickou duší a živým, bystrým okem. Byl hudebním skladatelem a osud svedl mě s ním na koncertě, kde provozovali také jeho dílo. Jímaly mě ty měkké, zádumčivé me- lodie, ta tonina do h-moll, kterou dřívější esthetikové nazývali tak rádi »toninou zou falců«. „Vyhledal jsem ho po koncertě a seznámi se s ním. Zašli jsme do tiché hospůdky a tam roz předl se mezi námi hovor, podobný všem ideal- ním rozhovorům mladých lidí. Hovořili jsme o literatuře, vědě, umění a myšlenky jak elektrické jiskry sršely z na- šich hlav. Z hovoru seznal jsem, že nový přílel mů- není z obyčejných, tuctových uměleův, jakým se nyní hemží svět. Prožil již leccos a k bohatým zkušenostem družila se i veliká sečtělost. Znal důkladně lite- raturu francouzskou a ruskou, ze kteréžto po slednější miláčkem jeho byl Turgeněv. ! A tento Turgeněv byl příčinou, že sezná mili jsme se později ještě blíže. Bylť Turgeně i mým zamilovaným autorem. Byli jsme si jako rodní bratří — žádného tajemství nechovali jsme před sebou. Scházívali jsme se třikráte v týdnu v jeho bytě, v zapadlé čtvrti pražské. A na jedné takové schůzce zasvěti mě do všech podrobností svého života, odhrnul

umělcův Turgeněv zádumčivý I hmoll

17 article

závoj a celě své minulosti tak pestré s po- hnutél sl odd jižo su sn- v Byl to celý román! vih lž« enh« — »l ělfoli žl tv a zolosa žaž sa t, .hien sole mti šbaván mlelelslikasi teol sa im os olea I.sv ahe Pritel moj vvnragovap.e 15c0 bsantose. v le o Již jako hoch Inul jsem k hudbě. Nejza- milovanějším nástrojem mým bylo piano, na něž jsem hrál ve dne v noci. Tato záliba má k hudbě přiměla otee tvrdého vojáka, že dal mne do konservatoře. o Absolvoval jsem s dobrým prospěchem nemoha nalézti živobýti v Brně, odebral jsem se do Vídně. Lákala mě tam kromě chleba slavná jmena Brahms a Gluck. s Mimo to rád bych byl seznal místa, kd ži. Mozart a Haydn. Uclvil jsem se tam brzo, Z počátku dá- val jsem hodiny, hrál po hospodách a chanta- nech, až konečně stal jsen. se učitelem hudby nr jednem větším ústavě. tř době napsal jsem rětí dílo, jež před ložil jsem Brahmsovi.a oso Přijal mne velm vlídně s vymoh. mi po zději též státní stipendium. zNení to zásluha má,« pravil mi svým měkkým hlasem když jsem mu. děkoval »jeto jen zásluha vaší pěkné práce.« By jsem nadmíru polěšen podobným slovy z úst tak velkého muže a mohu přimo říci že slova ta rozhodla nad mým osudem Vzdal jsem se svého místa a abych mohl so cele věnovati své práci, vrátil, jsem se d Brna. Doufal jsem zde nalézti výhodnější ně jaké místo, které usnadnilo by mi povolání hu debního skladatele,u avanoev aslen Než Brno a naděje mé trpce mě »kla- maly ! Výhodného místa jsem nenašel a byl jsem nucen protloukati se životém jako pravý bohém Uchýlil jsem se k osvědčeněmu pro- středku: ku hře na piano po hospodách a chan tanech.a Živil jsem se jakž takž. Na vážnou práci nějakou nebylo, rozumí se, ani pomyšleni.

Brahms Gluck Mozart Haydn Brno Vídeň d Brno

18 article

Přátelé radili: »ožeň se.« —4 o I oženil jsem se.e —c Vzal jsem si venkovskou krasavici, kyprou a plnou života, s níž seznámil jsem se prostřed- nictvím přítele. Z počátku šlo to dosti dobře. Měl jsem spokojenou domácnost a mohl tu a tan na něčem pracovat. Než brzo seznal jsem, že ženilbou svou učinil jsem velikou chybu, jíž do smrti litovati musím. Žená má byla sice dobrou hospodyní ale neměla — žádného vzdělání, žádnéh porozumění pro mou práci duševní a chtěla. rozumí se, stále jen abych ce nejvíce vydč Nastalo časté nedorozuměn. a mrzufosti — zvláště když se matkou stala. Nedivím se: bylr jen obyčejno renkov- skov dívkoul Ani zákmit pochopení, ani zákmit sdílnost a účast nějaké nenašel jsem u. nl Tate lhostejnost se strany její čmnil. mě velmi nešťastným. Nen divu že hledal jser své štěst jinde Měl jsem tehdy právě hodinu v K . . . u bohaté měšťanské rodiny. Vyučoval jsem tam dcerku hře na piano.

Tate

19 article

Bylo to rozkošné šestnáctileté poupátko Obličejík oduševnělý, oko hluboké a výrazné. Zamiloval jsem se do nl. Dlouho nechápala mých žárných pohlede a sladkých řečí. Až jednoho večera rozhodl se náš osud. — (Při slovech těch zamlčel se přítel a oko zarosilo se mu slzami. Trvalo dlouho, než zus zahovořil a z tónu, jakým další osudy své vy pravoval, seznal jsem, jak hluboce dojala h vzpomínka na milostné to intermezzo.) Přinesl jsem jí svou skladbu, pokračoval a zahrál jsem ji také. Skladba byla jí věnována, což ji nadmíru potěšilo. Vyložil jsem jí, že skladba vytryskla z srdce zamilovaného a že je vlastně opěváním její dobroty a krásy. Od té doby přilnula ke mně s celou upřím- ností a vřelostí, jaké je schopno jen útlé a ne- vinné mládí. Chodila se mnou tajně na procházky něžně jak holubička přijímala mé polibky. Doba tato byla pro mě a tvorbu mou pra vým požehnáním. Výbeň lásky zažehla též hranice mě duše- Rozhořela se jasně a planula mi dlouho na cestu k ideálu .. lával.

20 article Napsal jsem v té době tři symfonické

Napsal jsem v té době tři symfonické skladby a zadal je k ministerstvu. Na všechny dostal jsem stipendia. 2ím dovršenc bylo mé štěstí. Začal jsem tím usilovněji pracovati, neb měl jsem věrnou pomocnici a podněcovatelku ve své Betynce. Na tajemných společných potulkách zapadl jsme vždy do vzdálených venkovských hospůdek a lam po bouřlivých projevech lásky, napadaly mně nejšťastnější melodie. Komponoval jsem v té době právě operu, jejíž hrdinkou byla ona — Betty. Dlouho trvalo, než byl jsem s prací svou hotov. Když však jsem. skončil, mnul jsem. si a- dosti ruce Ry jsen přesvědčen, že stvořil jsom perlu . .. A věru neklamal jsem sel

Betty

21 article

Po roprisse strhl se pravy příval paneg rických článků r novinách. všichn vynášen mě do nebo. Jedni psali »o mladém muži, v jehož každo větě jeví se rozený symfonik a jenž volt si rá- zovité motivy, jež mají v pravidelném zpraco- vání mile přirozený proud a krásnou formue. druzí »o skvělé skladbě, v niž proudi zdravý hudební život a v jejíž kantilenách cítit vřely tepot srdce«, třetí pak dokonce viděli e skladbě »jakousi zpověď mladého skladatele, o jehož talentu věděl sice Brahms, niko!“ -čak aristarchové našeho hudebního areopagu« Zkrátka triumt na celé čáře. Všechno bylo by dobře, kdyby byli zůstal páni recensenti jen při skladbě samé. Jeden však byl tak neopatrný a uznal z vhodno dotknouti se též mé ženitby a vyslovit politování »nad nešťastným umělcem; jenž při poutal život svůj navždy k ženě nemilované- a jehož »nešťastné toto manželství strhne jako balvan do moře všednosti, v němž aši utone — a to byla pro mou dívenku rána hromová .. Neměla ani tušení, že jsem ženať a že jsem již otcem rodiny. S chvějícími se rty a pohledem, na něj do smrti nezapomenu, přijala mě v nejbliž hodině a ani mně ruky nepodavši, mechanicky přehrála svou úlohu. Od tě doby chřadla a vadla jak podkosen květ — až jednoho dne dočetl jsem se hrozné zprávy z novin, že se v Drážďanech otrávila zanechavši na živu malé robátko . Jako smyslů zbavený spěchal jsem do Drážďan, abych aspoň jednou ještě popatřit mohl v miloučkou tvář nejdražší své příte kyně . ..

Brahms Drážďany

22 article Než přišel jsem pozdě. ne

Než přišel jsem pozdě. ne Byla již pochována Zašel jsem na jeji hrob a tam v bezmě ném zoufalství učinil jsem sám pokus otravy abych dostihl ji na nadpozemské její poutia spojiti se s ní mohl na věky Osud nedopřál mi však toho štěstí . . . Zachránili mě, Zdrcen vrátil jsem se do Brna. S sebo přivezl jsem si jen to malé poupátko, jež uvil mi ta drahá bytost. A nyní, jak vidíte, vedu život neulěšený Ztratil jsem chuť ku práci — a také pro koho bych pracoval? Omrzelost života zmocňuje se mne a kdyby nebylo toho malého robátka, mé milé Boňušky kdo ví, jak by to se mnou skoněilo) v lajžd nožsn II. snlbal e

Brno

23 article

A konee? ptá se laskavý čtenář a spania čtenářka. Je docela normální a prostinký,inemuo Karel 2tak jmönuje se můj přítel — an se neotrávil, ani neusoužill Čas, ten podivuhodný lékař, hojil balsámém úspěchů jeho rány. Napsal právě novou skladbu, v níž postupně vylíčil celou historii své lásky se všemi útra onlo st pami i slastmi .. Skladba měla tak hlučný úspěch, že i sám mistr Dvořák přišel mu gratulovat a navrhl mu ihned podporu Akademie v obnosu 1000 zl. A že si těch 1000 zl. zasloužil, o tom pře- svědčí tě, laskavý čtenáři, tento citát nadšené kritiky: ». . . bohem nadaný umělec, který ku podivu jemně z motivů jasných jako horský pramen, dovedl setkati průzračnou neobyčejně delikátní práci, prozářenou jemným svitem ducha klasické hudby, tento bohatě nadan mladý muž byl nucen chantanty a dusnými krč- mami protloukati se na cestě za kusem chleba, zatím co favorisovaná prostřednost pila z hoj- ných zdrojů všemožné podpory! Tlakově jsou cesty, jimiž kráčeti mus mladí umělei v národě eminentn hudebnim!! To všechno řekla nám suit p. K., inspirovaná přímo geniem ducha Bachov a světělkující lehkým úsměvem jemného hu- moru ! Kolik skladeb takových máme v celé do- máci literatuře? A přece jen nezměrné hoře skladatelovo stvořile na svět tuto perlu, jež hodna je diadému královského. « — — Nu?

Karel 2

24 article

Stačí laskavý čtenáři ?l Teď snad se mne nebudeš ptát již po dal- ších osudech mladého toho umělce? To vlš Břicho, sádlo a podobné přívěsky v klidu a slávě plýnouciho života neminou žádnou by tost lidskou — třebas i byla k obrazu božímu stvořena Pan doktor. Napsala M adla Jizerská. nne Panímáma Řeháková, či lépo babička voz- nická, jak ji po vst říkali, poněvadž kolem ba- ráku, v němž bydlila, vedla vozová cesta na císařskou silnici dolů k městu, došouralas namáhavým krokém ze své sedničky k velk sednici hospodářově, do nížs obvyklým »Pochvá- len buď Pán Ježíš Kristůs« vešla. »Na věky buď pochválen! Pěkně vítám — pozdrav Pánbůh panímámo,« vítala ji vlídně mladá hospodyně plna živobytí, otáčejíc se svižně mezi několika buclatými, umouněnými dětmi, jež s vřískotem babičku oblehli, zvědav nakukujíce jí do kapes, zdali je něčím jako vždy jindy nepodaruje. »Chaso nezdárná, necháte babičku, vždy ji celou rozškubáte !« odháněla hospodyně dotě- ravce »Je to s nimi kříž,« žalovala, »už to zlobl od časného rána, ale až jen přijde táta domů dostanou co proto.« inu, inu, děti jsou děti,« zastávala je paní máma, staké jsme jinčí nebývaly,« a pokašlá vajíc rozdávala mezi ně křížaly, hladíc je př tom po světlýcl. hlavičkách. Al. kde pak je dnes Josef?« ptala se panímáma po synovi. »Zdrží se dlouho ?« VVozí na panském dříví, z vrchoviny; če kám ho tak k večeru, pane, promrzne dnes na kost, pravila mladá, přikládajíc do pece suché klestí, jež plápolajíe praskalo.

Řeháková Kristůs Josef

25 article

Babička usedla na židlici, kterou jí snah přišoupla a suše pokuckávajíc naříkala. »Jsem dnes ňáká moc mizerná, jako dyž to na mě najednou hodí, ani jsem večer kale oka neza mhouřila. Všechno mně to sedí tuhle,« pravila okazujíe na prsa, přes která skřižený měla vlněný šátek. sinu, inu, po vůli boží. A tak mě přepadla taková tesknota, že jsem šla říci, aby Josef na psal pár řádek Václavovi do Prahy, chtěla byel zase jednou toho hocha vidět — člověk neví co pán bůh dopustí a tak se mně všecko zdá, že to jde se mnou ku konci.« »Chraň Pánbůh, panímámo, co vám na- pedá, svařím vám trochu lipového květu a bude sss dobře. Je to trvám jenom nastuzenina, těšíla hospodyně. Babička, šátek si těsněji při- tahujíc, potřásala jen záporně bilou hlavou vrásčitá brada třásla se jí jako v zimnici. »Po- řád mně něco říká, že to se mnou už dlouh trvat nebude. Když není Josef doma, buďte Ba- ruško tak hodná a poslužte mi s tím písmem vy, ale tak ňák, aby se Václav tuze nepo lekal !« »To víte, panímámo, že s radosti poslou- žím, ač si děláte zbytečné starosti,« vymlouvala ale v duchu příznala, že to babičku za poslední tejden jak náleží zkřešalo. Sama s mužem chtěla již švagrovi, který byl v Praze advoká- tem, dopšat, ale pořád to odkládali myslíce, že se jí časem zase uleví. — Zabalivši děti do šátků, poslala je ven na zásep trochu si posko- tačit. »Neměla bych pokojně chvíle, haštěří s a jeden aby to jen rovnal,« pravila s úsměvem k panímámě, shledávajíc s police potřeby ku psaní; usednuvší pak k trnožovému stolu, na- črtla neobratnou rukou několik vět, které jí ba- bička říkala do péra.

Josef Václav Praha

26 article

»Samou pračí člověku prsty zdřevění,« omlouvala se, »sotva to péro držím v ruce.« »Inu, inu, to jinak není,« přikyvovala sta- řenka. »Tak vás pozdrav zatím Pánbůh, Baru- ško, však se už ňák vypořádáme. Mám tam v jarmaře novou . ..« »I to by bylo pěkné, panímámo, rádo s stalo! Nedělejte si jen žádných starosti. Až půjde k jeděnácté posel okolo do města, tak mu to psaní dám s sebou,« pravila, provázejíc ba- bičku do sedničky, kdež jí rozhodila *). postel, čemuž panímáma dlouho bránila. Přece však po chvili, zbavena starostí s písmem, trochu si zdřímla a v horečném šnění viděla živě, jak stojí před ní málý Václav s ranečkem na zá- dech a ona žehná mu křížkem, vypravujíc jej do měsťa na »učení« a hoch, jemuž slzy jako hrachy koulí se po tvářích, hladě jí mozolnou ruku usedavě škytá: »Já na vás, mamičko zlatá, nikdy — nikdy nezapomenu« — a stařenka pod vlivem dětského toho projevu lásky — jejž sen jí vrací — spokojeně se usmivá Doktor Václav Řehák seděl před odchodem do kanceláře ve svém mládeneckém pokojia pouštěje obláčky modravého dýmu nad hlavu, prohližel si zkoumavým zrakem moderní pleso- vou kytici před chyili z obchodu mu dodanou, od níž vlála bílá stuha. S uspokojením vtáhl do sebe několika doušky opojnou vůni čerstvých květů a odkládaje kytici na pracovní stolek, nad nímž ze skvostného rámu dívala se nan rozkošná dívčí hlavička s dětskýma, zrakoma, zadival se do něžného toho obličeje a slabě se pousmál.

Václav Řehák Bara

27 article

Byl statným mužem něco více než třicíti- letým, vyšší postavy, s tmavě rusým, do špičky sestřiženým plnovousem, chování přesně uhla zeného. Rychle jal se kytici vtěsnávati v dří- vější obal, aby ji odeslal dívce, jež zde z ob- rázku každý jeho pohyb zdála se sledovati, když v předsíni ozvaly se kroky. Dvěře se roz- léty a listonoš se suchopárným pozdravem kladl mu na stůl několik dopisů. Jednoho — růžovou pečetí opatřeného — pan doktor nej- dřive se chopil a s usměvavým pokyvováním hlavy zvolna jej pročítal, polohlasně opakujesi poslední větu: »Přiští týden pořádá mamá opět jedno z hlučnějších »soirče«, ku kterému zvláště Vás, milý doktore, co nejsrdečněji zvu. Apropós: na dnešní ples se obzvláště těším !« »Soirée!« Totě výborný, skvostný nápad, poliboval si doktor, probíral se pak rychle další korrespondenci, při čemž náhodou nej- spíše lístek, švakrovou psaný, ocitl se mu po- slední před očima. Na přibledlém obličeji jeho objevil se po přečtení několika řádků mrak ne- vole. Prudkými kroky změřil pokoj nahoru, dolů, rukou projížděje pečlivě pěstěným vousem a slabé škubání očních víček prozrazovalo, že není v dobré míře. Usedl a znovu bral do ruky pohozený aršík, svraštiv čelo. Prsty levé ruky bubnoval na stůl v rychlém tempu nějaký po- chod, v tváři poněkud zrudnuv — což dělo s vždy, když stával se nervosním — (a nervo- vými záchvaty trpěl pan doktor velmi často).

Soirée Tota

28 article

»To je nemilé, zrovna dnes,« mumlal. »Smůla je to, hotová smůla aneb ženské vrtochy? Vidí vše hned příliš černě. Nějaké nastuzení, rýma, kašel.. .« a vousu jeho hrozilo povážlivé nebezpečí. — »Dnes, to mi tak zrovna dnes chybělo,« hučel a špatná nálada dostoupila vrcholu .. Mrzut — uváděje jakousi omluvu, že ne- může dnešní ples navštívit — odeslal kytici slečně J., do níž a do jejíhož bohatství — sám nevěděl do čeho více — byl zamilován, a roz- trpčen odcházel do kanceláře, aby oznámil svůj odjezd. — Matku zastal již na smrtelném loži — a tato poznávajíc jej s posledním šepotem »Přijel !« zhasla.

Matek

29 article

Týden potom vcházel na pozvání slečny J.. . o. do nádherně osvětleného obydlí jejích rodičů, kdež v útulném salonku vítala jej ve vzdušných šatech, samých téměř krajkách, do- mácí slečna, jež půvabně jako motýlek vznášela se pe kluzkých parketách, zpola vyčítavě, apol žertovně volajíc vstříc mu »Počkejte, ošklivý, hněvám se, do opravdy se hněvám, že jste nepřišel na ples! Máte co litovat, bylo to krásné, opravdu roztomilé. Abych nezapomněla, díky za květiny, ale proč pak vlastně . . .« »Slečno, zemřela mi na venkově matka— byl jsem na pohřbu — Moji soustrast, doktore !e — Ale jak po- víděn., znamenitě se vše vydařilo. Tanečník byle víc než dost, ale vás jsem mezi nimi po- strádala, věříte, doktore ?: pravila s okouzlují- cím úsměvem. Doktor se uklonil. Mlčky podal jí rámě, odváděje ji řadou pokojů do jídelny, kdež byla ostatní společnost shromážděna a ona se smi- chem vyprávěla mu různé novinky z plesu. Že lotiž slečna A. rozšířila kruh svých nápadníků o dvě čísla; že obstárlý pan C. měl, jak s proslechlo, prudký výstup s fešným elegánem panem D., jenž velmi okázale obletoval mladou jeho paní, což v dětské mysli slečna shledávala velice zábavným atd. a na konec sensační *) Odestlala.

Mlček