Ročník XXXX.

ode onlsv i se sm

jodonn páussl bosloskáns

sbeu ds

V Praze, v neděli dne 4. března 1900.

erižnv lm aln

Číslo 62.

Na ranní a odpol. listy přsdplácí nei v Praze v adninistrae a plete ndtvrt leta . . . . 6 K — s drojí česclkes za něsí nt la: Koo ve dlialkich 2 K n0n na něsí: . Poštout nš k ke s dvejí zásilkou na nie n:: : nkoi lusšní čislo pro Prahu je o 20 stranách.

Konec

Třídenní debata o vládním programu nebyla tentokráte mlácením zunité slámy, nýbrž měla důležitý, ba rozhodující význam pro další vývoj politických poměrů: strhlat s tváře německých nášich odpůrcův pokry- teckou jich škrabošku nejnovější »smířli- vosti«, s kterou ještě prvního dne ujejich chabrusový rytíř Grabmayr chtěl provozovati na útraty naše své šalebné kejkle, a vy řla- zila celé té smiřovacíik omedii řečmi německých pohlavárů Pergeita, Prada a Mengra definitivně dnol Nevíme, bude-li předseda ministerstva p. Körber pod dojmem této debaty ještě takovým nevyhojitelným optimistou, aby movu svolával zástupce německých centra- listův a nacionálů na smiřovací konference s poslanci národa našeho. Alenučiní-li tak — rozešle pozvánky na darmo.(dv« nol) v Neboť s provokatéry, kteří uprostř vyjednávání o příměří udeří nás ve tvát drzým svým voláním po — u zákoněn němčiny za státní jazyk Rakou ska: — s takovými lidmi my Čechové prostě nemluvímel Když vláda Körbrova zvala nás na ty své dohodčí konference, veškeren vládní tisk rovnal cestu k nim ujišťováním, že nebude jich úkolem řešit zásadní hluboké spory po- litické a národní, jež dělí nás a Němce od půl století: že nemá tu býti rozhodováno o tom, zda federace a české státní právo,č centralisace a státní němčiná — poněvadž bychom se o to věru nedohodli — aleže jde zatím jen o podřízenější otázky, o upra- vení obapolných práv jazyků zemských při úřadování samosprávném a lstátním v Če- chách a na Moravě, o opravy volebních řádů a zřízení národních kurií na sněmech českém a moravském, jakož i školy národ- ních menšin atp. těbní iagmeá i sei »Nikoliv o konečné rozřešení, nýbrži jer o zatímní obmezení sporů národních se jedná. aby za hrázemi zůstala volná strouha pro práce parlamentu« zněl výslovný program losn vlády p. Körbrovy.

A zatím hle tu německou věrnost a po- ctivost: konference ještě dle ujištění vlády trvají, ale to pánům německým pokrokářům s nacionálům nevadí, aby v plném parla- ventu vmetli nám ve tvář svůj kategorický potadavek — státní němčiny! Nikoliv snad jen Schönerer a Wolf, alebrž vůdcové německých stran s nám na konferencích vyjednávají cích: Pergelt, Prade a Menger, nerozpakovali se vrhnouti v této chyíli znovu tuto paličskou pochodeň teutonského furoru na slovanské střechy! Německý pokrokář dr. Pergelt pravi ve své řeči v poslanecké sněmovně dhe1 t m. doslova: Při řešení této (národní otázky nesmí vláda toužit po dosažení míru za každou cenu, nýbrž musí při tom pama- tovat na historický vývoj státu a na ústavní jeho základy. Německý lid v Rakousku za- jisté jest proniknut mírumilovností, ale rov- něž tak jest odhodlán »hájiti své náro dní cti a zabezpečití si své národní postavení v tomto státě«. Proto budeme při všech ohledech na potřeby a požadavky ostatníeh národností, pokud jsou v rámči státního celku oprávněny, hájiti vždy s veškerým důrazem a veškérou silou oprávněné a odůvodněné postavení našeho německého národ v tomto státě, jeho národní a hospodářské zájmy . . . Jelikož pak v národní otázce na předním místě stojí otázka jazyková, mu síme jako první věc při upra vo- lejtvaot se

vání otázky jazykové nezbytně a naprosto(»unbedingt«) požadovati zákonné stanovení němčiny ja- kožto zprostředkovací řeči státu.« — Hned po něm pak mluvil německý nacionál, Liberčan Prade (jejž minister ský předseda p. Körber prvního zasvětil v své plány) a vyjádřiv své pochybnosti o tom že by se dal smír mezi námi docílit v ně kolika dnech při zeleném stole konferenčním projevil se o rozdělané smiřovací akci takto »V některých sporných oborech snad se do vedeme dohodnout, zejmena v těch, jež spa- dají v právomoc zemského sněmu českého. Budou-li však vyrovnací konference prová zeny melodiemi korunovačního po chodu, pak ovšem dopadnou tak, jako vyrovnání punktační r. 1890. Podaří se snad ujednati zákonné upravení otázky jazykové při úřadech samosprávných; snad i změnu volebního řádu zemského bude lze provésti, zejmena v tom směru, aby také dělnictvu dostalo se přiměřeného zastoupení; tolikéž nové rozdělen krajů a zřízení nových volebních kurii ve sněmu jest snad možné, ba a ni národní kurie s právemi veta nenáleží k nemožnostem. Větší obtíž vzejde se zákonným upravením škol národních men- šin. Na vládě pak bude, aby pro vedla námi tak dávno požadované ohra- ničení okresů dle národnosti až dotěch obcí, a národní rozdělení vyšších úřadů v Čechách. Stejně obtížno jest také řešení jazy kové otáz ky při státních úřadech a stanovení vnitřní úřadní češtiny, obzvláště na Morav ě.

»Vítáme však slib vlády, že chce na každý způsob po skončených konferencích podati o veškerých těchto otázkách sve předlohy zákonů k ústavnímu vyří- zení a že dle vlastního prohlášení svého po- kládá cestu nařizovací za vyloučenou. tak jako my Němci neuznáváme že bý tyto otázky byly zákonně rozřešeny obnoveným zřízením zemským Ferdinanda ll. anebo kabinetním listem Ferdinanda V. My Němci přejeme si a klademe na to dů- raz, aby byla němčina v Rakou- sku ustanovena zákonně za ja- zyk státní. Nechceme Slovanů k tomu nutit, nemáme k tomu ani moci, nebo Němci nemají v této sněmovně zádné moci více; avšak vy Slované sami měli byst dobrovolně tuto oběť přiné st na oltář naší společné vlasti. Měli byste uznat, že stát nemůže bez státní řeči právě tak existovati, jako armáda bez jednotné řeči armádní. Dejte tedy armádní řečí císaři, což jest císařovo a státní něměinou státu, což jeho zájmem jest.« — Aby pak bylo »do třetice všeho dobrého«: ve včerejší schůzi parla- mentu cislajtánského týčil i třetí německý pohlavár, dr. Menger týž gesslerovský kašket státní němčiny na hrot své generáln polemiky, spustiv na nás s vysoka: »Každý stát musí míti nutně svůj zprostředkovací jazyk a tím musí býti jazyk světový. Vyšší instance musí mluviti pouze jedním jazykem a tím může býti v Rakousku toliko němčina.

Úřadníci státní mají potřebí předběžného německého vzdělání, aby byli s to. by v daném případě mohli čerpati z bo hatých pokladů německého písemnictví.« — Vyzvali jsme hned po řečech Pergeltově a Pradově vládu p. Körbrovu, aby vůči těmto excessům německých hegemonův za- kročila a pověděla jim, že stát, složený z různojazyčných národův, nemůže jednomu z nich a to jazyku menšiny oby- vatelstva vyhraditi státní mono po a nadvládu, ani kdyby základní zá- kony říše výslovně nestanovily rovno- právnost všech jazyků a národův. Leč pan ministr Körber promlouva o všem možném, ale o této nejdůle- žitější a nejpalčivější věci mlčel jako ryba. Za to ovšem naši řečníci, dr. Stránský a dr. Pacák, nemohli mlčet. Oba jmenem národa českého co nejrázněji odmítli tuto nestoudnou, schönererovskou choutku ně- meckých svatodušníků, oba prohlásili, když se nám s takovou přichází, pak že je konec všemu dohodování a smířování mězi námi »Za takových poměrů nedojde k žád- nému mírul Tím jest konec všemu vyjednávání, tu přestáv řeč mezi námi. Státní němčinu my Slované nikdy sobě vnutiti nedáme, nikdy ji nepřijmeme, ale všichni do jednoho sejí ze všech sil svých opřeme: a ta naše síla na skácení toho Gesslerova klobouku stačí. Den prohlášení němčíny za jazyk státní byl by nejkri- tičtějším dnem v dějinách Ra- kouska, signálem k zoufalým bojům národův jeho všech posa- vadních krutějším, začátkem konce!« Taková výstraha vážná zavzněla vládnoucím kruhům z úst.poctivých zástupců historického národa českého. Na další kon- ference našich delegátů s Němci, bažícími po uzákonění státní němčiny, nelze více po- mysliti. Ty jsou pychem německým zabity pohřbeny.

Ale proto může vždy ještě dojíti Ra- kousko klidu a pokoje žádoucího: to když uspokojí vláda český ná- rod a ostatní většínu národů slovan- ských prostým konáním sprave- dlností k nim, prostým plněním základních zákonů říše, zaručují- cích všem národům rovnou ochranu je- jich národností a jazýků, všem královstvím a žemím šetření jich historické integritya jejich práv. Dokud nebude s ná- roda českého sňata potupa, uči- něnámu dne 17. října m. r., dokud nebude mu vrácen právní stav po zákonech platných, dokud ne- bude uspokojen ve svých spra- vedlivýcb, skrovných a zákon- ných požadavcích, dotud nebudev Rakousku žádného míru, žádného práce schopného parlamentu rakouského, žádného zdaru a rozkvětu hospodářských poměrů této říše. Chcete li všemu tomu: u spo- kojte český národ činy sprave- dlivosti státníl

Říšská rada Poslanecká sněmovna. (Schůze čtyřicátá.) Ve Vídni, 3. března. (Původní a telef, zpráva »Nár. Listů«.) Rlo zprava o vládním programu je skončena. Doběhla jako sutky ve vy- měřený čas. Tři dny byly určeny pro n a z těch se ještě ubralo pro věci jiné. Rokování nepostrádalo zajímavosti. Nejen tím, co se stalo, ale také tím, co se nestalo. Nepronesli se vůbec kolo polské, konservativní velkostatek, antisemité a Vlachové. Reserva jejich ovšem prýští z různých motivů, které ne- třeba ještě teprve vykládati. V popředí debaty se ocitli tudíž hlavně Němci a Čechové a tím přirozeně dostal se na přetřes spor česko-německý. Byly v parlamente vídeňském situace, kdy protivy tohoto zápasu byly mnohem mírnější, nežli nyní. Připomínáme toliko budžetní diskussi r. 1895. V řečnickém turnaji, právě dokonaném, konflikt mezi oběma národy, země koruny české obývajicími, byl jen

přiostřen. Pravil-li včera dr. Körber, že přede- vším musí býti pracováno ke sblížení kmenů těch, musí věděti, že posledními událostm ve sněmovně byly jen oddáleny. Tam, kdese apodikticky žádá jako první článek zákona ja- zykového státní němčina, nemůže vznik nouti žádná atmosféra pro smír a do- rozumění. Jako na česko-německé konferenci, tak v prošlém jednání vláda ničím nepřispěl a ke sblížení, kterého si přeje, ničím k vyjasnění, ničím k polepšení špatné situace v par- lamentě. Dlouho nebude moci p. Körber setrvat v neurčitosti, do které se halí. Přijde chvile, a není — tušíme — daleka, kdy dostaví se nezbytnosť, rozhodnouti se pro cestu v levo či v pravo, v levo, kde je nadpráví, či v pravo, kde je rovné právo. Odklady a průtahy, omluvy a výmluvy ohledy a záminky nebudou pak možny a ne pokrytá mluva, zjevný čin stane se ne- odbytnou povinností. šlea lss v

Ve výborné, ostře pointované řeči připomenu dr. Pacák ministerstvu co nejdůtklivěji, že je nemožno, by v této velké věci nemělo žádného stanoviska, by do ní nezasáhlo, by ustoupilo na transcendentální výši, by se uchylovalo d oblak a nestavělo se na pevnou půdu reálnosti »Nikoliv, pane Körbře, ta tam je doba kolísání ten tam tanec mezi vejci. Dosti již vyjednávání, je svrchovaný čas k jednání !e Obsáhlými a obsažnými byly výklady místo- předsedy českého klubu. Všechny aktuálnostid nich pojal a na všechny posvitil se zřelelem na zájmy národa českého. Polemika je forcí tohoto poslance, ale dnes věnoval větší prostor nežji positivnostem. K tomu jest on v prvé řadě po- volán jako specialista ve věcech jazykové-práv- ních. Sdělil sněmovně, jaký je stav česke- německých konforencí. Novalně příznivý. Prostě proto, že hlavní pře zůstala nejen nerozřešena.

nýbrž nedotčena. Na mysli mu netane žádný mír, který je utopií, protože dva silní národové vedle sebe a spolu žijící nemohou se navzájem odsuzovati ke strnulosti, nýbrž jen jakýsi modus vivendi. Také tento skrovný cil je však posunut do dáli, ne-li zmařen chováním poslanců něme ckých. Ti mají patrně dva programy: jeden pro konference, pro foro interno a jeden pro ně meckoradikální voličstvo, pro foro externo. Tuto obojetnost, neupřímnost a neloyálnost, toto rame- nářsiví, tuto hru dvojími kartami dr. Pacák ob šírně vyložil s největším rozhorlením a odsou zením a doložil, že při takových disposicíeh německých účastníků Čechové musk háležíte uvážiti, mohou-li na konference ještě vůbec přijíti. V celém nazírání českého poselstva, jemuž dali v dovršené kritice vládn deklarace projev tři jeho členové, jeví se úplný souhlas, jednomyslnost a shoda. Jako jeho kollegové dr. Plaček a dr. Stránský, tak i dr- Pacák obrněnou a rozhodnou ohlášku dalš válečně výpravy české delegace zakončil nej určitějším prohlášením, že bez odčinění křivdy národu českému způsobené nemůže býti a ne- bude žádného pokoje a míru.

Jeden úspěch zajisté třídenní rozhovor vládním vyjádření měl: je jasno mezi českým klubem a vládou, a je jasno mezi těmito a na- šimi odpůrci. Ví se nyní, co chceme, čeho žá- dáme, čeho nestrpíme a co musí býti učiněno. má-li krajní odpor zástupců českého národa do- konce nikoli býti zastaven, nýbrž v nejpřízni vějším případě z mírněn. Ministerstvo a všichni činitelé politiky ra kouské přesvědčili se na novo, že v odhodlání které vyznělo unisono ze všech čtyř řečí če ských, jsou za jedno veškeří poslanci čeští za jedno všecek český národ. Nikdo, pranikdo se neoddávej naději, že do jednotného šiku če- ského vojska dá se odkudkoli vraziti klín nebo že lze zviklati je v úmyslech jeho nějakou po- V drobném prodejír ranní číslo o sobě . . . za s odpolodní . . . . . . . za 2h Ve flislkách na venkově rsnhí číslo. . . . . . . . 10h vdpolední . . . . . . . . 8 h Inseráty platí se hote věí sapřee. Fředplacení a inserty přijímál ačmnini stracs v Maríanské ulici č. 3 Tam nachárnjí so též redlakce tiskárna a azpedita, Národnich Listá“ Rukopisy se nevranaji

lovičatostí. Marné spekulace. Celý český národ chce a přijme jen celý, hotový čin. Toť obsah toho, co pověděli poslanci naši. Mluvili z duše lidu, a jsme přesvědčeni, že odezva v českých vlastech bude plnohlasým souzvukem O p. Peschkovi, po odchodu pana Krzepka jediném parádním sedláku německé strany pokrokové, mluviti vážně nelze. Nejapná jeho lež, opětně vyvrácená, že Čechové zapro- dali za jazykové výnosy hr. Badenovi své hlasy pro rakousko uherské vyrovnání, nezaslu- huje, by se na ni odpovídalo. Co tento člověk o nás soudí, je nám zcela lhostejno. — Posl. Daszyňski je bez odporu nejnadanější člen svazu sociálně-demokratických poslanců. Leccos je svmpatického, čeho se domáhá. Jen přizvu- kovat dlužno, hájíli práv občanských a mlu- ví-li pro emancipaci občanstva z byrokratického jha. Jeho svět je však omezen. Jemu je lidem jen tovární dělnietvo, a do parlamentu by pu- stil jen své přívržence. Majorita národů ve státé musí voliti samé sociální demokraty. Jinak je stát vydán záhubě. Byl čas, kdy p. Daszyúski a jeho soudruhové prohřešili se na majoritě národů ra- kouských a na právech této majority i na rov- nosti, která je mezi volnosti a bratrstvím v kredu sociálně demokratickém, způsobem ne- zapomenutelným a neprominutelným. To bylo tenkráte, když p. Daszyúski a soudruzi z nenávisti proti osohě hr. Badena a davše se do vleku německých nacionálů Adlera a Per- nerstorfra, byli nejen pomahači, nýbrž předním vojem nejurputnějších nepřátel národnícha také sociální rovnoprávnosti. To byl debut so- ciálně demokratické strany na půdě parlamentní, který jest a zůstane nesmazatelnou skvrnou v dějinách její činnosti.

Jest opravdu směšno a hnusno zároven viděti, kterak sobě hřišníce německá obstrukce, která skoro 3 leta ochromovala všechen státní apparát, vede nyní cudně a cnostně, kterak volá po práci a dílu a káže jiným, jaký je to zločin, ruší-li normální stav ve sněmovně. K takové roli náleží notná dose troufalosti. Dr. Menger má větší než normální. Tento pán, který byl dvakrát v úspěšné obstrukci proti předloze o kontingentu nováčků, vyčítal Čechům, že protahují vyřízení osnovy té ve výboru. Dr. Pacák vhod řekl horlivým a hyper- loyálním osnovatelům obstrukce německé, po- krytecky hledícím a mluvícím nahoru, že z jejich revolty státní nezbytnosti, které by nejraději schválili te en bloc, nedostaly se ani do ko- mise. Jest nejen záhodno, nýbrž i potřebno zase, opět a vždycky si uváděti na pamět všecky zločiny německé opposice nejen na če- ském národu a jeho právech, ale i na státua jeho zájmech spáchané. Víme, že je to ob- strukčním Němcům nemilo, protože pro pravdu se lidé nejvíce hněvají. Historické pravdě po- mahat je však úkolem tím vděčnějším a zá- služnějším, čím více je zatemňována. Bylo-li vůbec ještě možno stupňovati ne- příznivý dojem řečí německých, posl. dr. Pergelt v osobní polemice proti dru. Pa- cákovi jej dovršil. S neurvalostí, zároveň vyzývavostí pro hlásil, že Němci požadavek vnitřní češtiny musejí spojiti s požadavkem státní němčiny- Toť se rozumí, »v interessu státu«. Již ted třetí junctim navazují Něme na náš postulát jako restituci rovné platnosti jazyka českého také ve vniterním úřadování. Na- před bylo praveno: za vniterní češtinu vylou- čení češtiny z německého uzavřeného území. Potom: za vnitřní češtinu kurie s právem veta. Nyní kladou novou, nejtroufalejší podmínku: státní němčina musí býti pendantem opětného

FEUILLETON. —a. V Praze, 3. března.

Vidělo ji mnoho lidí, viděli ji tisícové, ale každý ji přece jenom nezná. Vinklerovu villu na Mělníce. Proto se o ní zmiňuji. Sama o sobě mnoho neznamená, naopak, je to stavení více než střízlivé na moderní villu, kterou stavitelé ve svých illustrovaných novinách a dílech ochotní jsou vystavět vám za 3000 zl., ovšem pnom — na papíře. Však ta poloha, jediná, neryrovnatelná. Nenalezá se na pokraji lesa, ani jedle ani sosna nešumí vám ranní pozdrav do okon, aniž tam ve spánek kolébá vás bublavý potůček, vihoucí se mlázím. Ale villa ta stojí na vysokéh plateau za starým mělnickým zámkem, jež téměř kolmo spadá k Labi, které pojavši Vltavu v lókte své, v prvních libáncích spěje na serer. A pak ten nevýslovně krásný rozhled. Před sebou máte hořinský sad, z něhož nesměle nad vrchole nebetyčných stromů pne se báň zámku behka- vieů. V levo Vltava se pojí s Labem a obě řeky naše, abych tak řekl »svornou, společnou prací«, tvoří ostrůvek, jaký byste druhý hledali snad marně v celé střední Evropě. Je to Oupor, s lobkovickým dvorem stej- ného jmena. Roste tam obilí v takové bujnosti, že domníváte se mlti před sebou rákosí. Cu- krovka je tam tak velká jako lidská hlava tráva jako na preriích. Vždyť tam Labe a Vltava — zejmena ale Vltava — provádějí tytéž divy, jako egyptský Nil. Rozvodní se z jara, zatopí poloostrov a uloží tam všechen hnůj a všechnu živnou látku v Praze a po cest sebranou. Za Ouporem zvedá se štíhl věž Vodolky, a kdyby neležela Praha tak hluboko v údolí, spatřili byste od lelohrádiku druhdy Vinklerova pražské věže. Té doby spo- kojiti se musíte, máte-li dobré kukátko, se špie petřínské rozhledny. Za to ale máte před sebou celé její imposantnosti ojedinělou homol Řipu, jež dala jmeno vůkolnímu požehnanému nyní tak zamlklému kraji.

O ty starý, omšený velikáne! Teď teprve chápu, proč jsi tak často se mračil, když po- hlížel's směrem k Mělníku a proč tak často byla tvá bílá kaplička pokryta chmurným stí nem. Věděl's, co se tam děje, vin? A po pravé straně Řipu směrem k severu zvedají se chlumy božského Středohoří. Jsou horská pásma mnohem vyšší, mnohem roman- tičtější a imposantnější i divočejší — ale krás- nější, než Středohoří nejsou. Hleď, tam Koštál. jehož čedič rodí nejolinivější české víno, z něhož ale hr. Schönborn jen málo komu dá ochutnat. V sousedství pittoreskní Hazmburk, dále v pravo mohutná Milešovka, pod níž druhdy českou půdu kypřil zakladatel první české dynastie, o níž bychom ale nechtěli tvrditi, že se nám příliš dobře vydařila. Ještě více na sever zvedla se Radobyl, zamilovaná hora Máchova, již Němei, kteří ze Žaboklik udělali Schaboglück a z Ostro- měře na Šumavě Wassertrompeten, překřtili na Rothe Baule. A na úpati těchto hor rozkládá se v pravém slova smyslu »český ráj« se svými vinicemi a chmelnicemi, lučinami, poli a za- hradami. Jak daleko lidé putují, aby pokochali se přírodní krásou, co vyhází bohatá Anglie peněz, aby v letě několik měsíců poválela s drobet v alpských hotelích a nohy a krky si mohla polámat na všelikých těch ledoveích, na něž nevede ještě ozubená dráha a věru, že po- hled z Engadinu na Montblanc ve mně mnohem slabší zůstavil dojem, než obraz, jejž skýtá pravý labský lesik od Mělníka ku Štětí v době kdy kvetou stromy. A přece bylo mnoho a mnoho lidí na Měl- níku, již sice vzdalí poctu Dionisiu v zámeckém sklepě, který nepřestává hlásati popíranou od

závistníků pravdu, že vlasť naše skutečněje vzácná vinorodná země, ale za zámkem u Vin- klerovy villy nebyli. A přece není to tak da- leko a konečně může si lam vyjit člověk i s na plněným pohárem a zahěměti dolů do vlast z plných ňader »Krumlovskou:« — »Hle, jakz kalicha se pění!« a pozvednouti na konec »po hár výše na zdar té slovanské říše!« — — Ale stačí tam za kostelem černý mráček, ab obraz plný klidu, něhy a vůně rázem se změnil Zachmuří-li se příroda, odnese Mělník hněv jej z první ruky. Do hrotu věže na tamějším ko stele bije hrom o přítrž. Unesl li vás pohled z Mělníka do kraje ve slunné záři, pohled od tamtud v rozkacené bouři vás zdrtí. Nikdy jako na mělnickém vrchu za Vinklerovou villou, nepocílil jsem pravdu Schillerových slov, že veliké, vznešené je to, co nás zničiti hrozí. Chce- si předslaviti fantasie má peklo, vzpomene s na Mělnik v bouři. O jak musilo býti nešťast- nému, neblahému muži v tom letohrádku, sti- ženému vědomím viny a mučenému palčivou nejistotou při bouři? Aneb snad právě v tomto okamžiku bylo mu volno, když rachot hromu úpění vichru přehlušilo v něm hlas - svědomía kdy nadešla ona děsná harmonie revoluce uvnitr s revolucí zevně, jak líčena je v králi Learuk Nechci býti tak frivolním a snad kořistit z neštěsti mělnického a svolávati lidi, aby sl se podívati na místo, kde žil muž, s jehož osudem cítím hlubokou soustrast, třeba že přesvědčen jsem o jeho velké vině. Vždyťv tomto případě je pravda, že co lidě zlého učiní, je přežije, to dobré že s nimí se pochová. Ale Vinklerova villa je jakoby střediskem dramatu mělnického. Namluvilo se toho o ní a nabájilo, i mohu říci, že když nedávno jsem ji opět spatřil, v mozek stále se mi ryla myšlénka, jal šťaštný žíti mohl a vážený v tom domečku člo- věk, kdyby v slabém okamžiku nebyl dopusti

se nepatrné viny, která pak rodila nové a nové a větší a větší. Ale zbav nás od zlého! — zahučelo mi to pojednou v uších, že jsem se zachvěl. Ne- bylo to ale nie, než hlasy modlících se, jež ven se draly z kostelních dveří, u nichž právě byo jsem stanul . . . . . .. A když jsem šel městem, nezdály se m tváře kolemjdoucích již tak veselé, jako jindy. Člověk vidí vždy jen vlastní svou náladu. Věšet hlavu ostatně by nic nepomohlo. Znovu se vzchopit a znovu se pustit do práce. Zažeňte ale myšlenku dveřmi, ona oknem se vrát. Dočetl jsem se onuhdy, že počet cizinců, kteři do Prahy zavilají, každým rokem klesá. Nevíme sice, kdo zjišťuje číslice, o něž opírá se toto tvrzení, ale i v tom případě, že by správné nebyly, to pozoruje každý, že o něja- kém cizineckém ruchu u nás ani mluviti nelze Cizinecká návštéva vídeňská je sice také mi zerná, ale přece jen poměrně o mnoho větší než pražská. Co toho je příčinou Je pravda, že darebácké pomluvy, jež ší o Praze německá individua, která se zde naro- dila, zde žijí a jimž dosud nebylo vlasu na hlavě zkřiveno, bajky o tom, jak zde každého napadáme a mordujeme, kdo opováží se ceknouti tu německy, k oživení cizineckého proudu do Prahy nepřispívají, je také pravda, že státa všechno, co s ním souvisí, křečovitě se namahá odvrátiti všechnu pozornost od ostatních měst a všechno nadehnati Vídni, ale všechno to by nám tak neškodilo, jako některé věci, jimiž aspoň částečně vinni jsme sami. Ptejte se zkušených světových tuláků slušné kvality na poměrně nejdražši města v Evropě a nehtedě k Cařihradu a k velkým městům ruským, vám na prvním místě uvedou Víden a Prahu. Je to věc možná? tážete se udiveně,

vždyť zejmena u nás v Praze živobyti tak pře- dražené není. Co ale vám odpoví tázaný? Ne mohu za to i musím jako člověk pravdomluvný doznati, že všeobecná je stížnost na ceny v hötelích pražských. Mnoho-li u nás z domu sebere stát, země a obec, když je v plných daních, po tom se ovšem nikdo neptá. U nás ale je chyba ta, že nemáme ani jediného hötelu zařízeného účelně, ani jediného hotelu moder- ního, v němž by dle potřeby nalezl útulek každý slušný člověk, jeden za málo peněz, druhý ještě za měně, kdežto jiný, kdo miluje komfort a má dost peněz, mohl by tam bydleti a žiti třeba jako siamský král. U nás ale každý, kdo přijde, vstrčí se v ne- dostatku laciného pokoje do drahého salonu člověk ten pak nejen sám do Prahy nikdy vle nepáchne, nýbrž ještě ji všude pomluví. A nač si cizinci ještě u nás stěžují? Na báječnou drahotu veřejných povozů, ani ne tak na tu, jež vyznačena je v sazbě, jako na tu, kterou páni kočově dávají si platit. A věru, za to, co cizinec zaplatí zde flakrovi za jednu vý- jíždku, jezdíti může v Berlíně, ba i v Patíži půl dne. Co jsme se již o tom napsali a nadoka- zovali, že by jednali povozníci ve vlastním pro- spěchu, kdyby slevili a všechno marné! A tak Praha nemá nic a kraj náš také ne. Porovnávám v duchu — odpusťte, že již zas jsem v kraji mělnickém — krásu údolí koko- řinského s údolím řeky Bode na Harcu, kdeje několik obrovských, velkolepě zařízených hotel a které průběhem leta navštíví cizinců víe než sto tisíc! U nás o kokořínském údolí málo kdo ví. A kdyby nebylo tam zajímavého šen- kýře grobiána — snad by tam vůbec nikdo nezabloudil. Jak hezounký tam mohl býti zřízen útulek jenom z úroku těch statisíců, jež zmizely z mělnické záložny