ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f9a1bb90-6746-11dc-9a86-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: place 7, person 24, org 1
1 masthead
16. prosince 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 347.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Úpadek.
5 title
Momenika ze společnosti. Zachytil Fr. F 1 os
Francie
6 article Červencové slunce vytápí Prahu a
Červencové slunce vytápí Prahu a úspěcheml Horké paprsky jeho odrážejí se ode z a hladkých ploch výkladních skříní a jako ble- sky šlehají do ulice kolemjdoucím do očí. Rozpá- lená dlažba sálá vedro; jakoby se samo peklo zdvihalo z útrob zemských na povrch. Ostrý tmavý stín leží jen na chodníku a tam se uchýlili všichni chodci, které žene zaměstnání horkou vytopenou ulicí. A musí toho býti nutná potřeba, aby vyšli nyní, kdy i otrlý veřejný po- sluha tlačí se do stinného vlhkého kouta a podř- muje. Urobil si z kapesníku stínidlo, které vlo- žil pod svou červenou čapku, takže nen nepodoben ospalě francouzské stráži v Alžíru. Z každého domu vychází jiný zápach z některého kolikerý. Hokvnář zuřivě kouří v svém krámku a občerstvuje se četbou svého žurnálu, ve kterém se právě líčí cesla k polární točně. »Daleko široko sněhová pláň, 40° R. pod nulou, báječně skály ledové, velryby, mroži, medvědi. Nikdo by neřekl, jak taková četba člověk v tom horku osvěží. Unyle obrací zardělý spocený hokynář své opuchlé oči po krámku, nevidí usmolených soudků, necítí vůně tajícího másla a slizského tvarohu, nevnímá všech ji- ných rozkoší, jež skytá jeho zboží očím i nosu, ale svléká se v duchu, rozepíná poslední knoflik a hup! ponořuje se do chladivé vodi- čky mořské, do »bazinku«, který si v ledu se- kerou vysekal. A ách — jaká rozkošl Vedle tabáčnice, stará bledá žena, chýl hlavu nad punčochou a stále se klaní. Poklony její jsou stále hlubší a nyní, když narazila bradou do »pultu«, vytrhla se a vytáhnuvší, drá z punčochy poškrábala se jím na temeni a po- kračuje v pletení, aby se po několika minutách opět dala do poklonkování.
Praha Alžír
7 article
Cvakot podkov na dláždění a rachot ko- čáru vyrušil nejen koupajícího se hokynáře mořské vodičce ale i klímající tabáčnici. Kočán zastavil se nedaleko a dva páni vystoupili. V - šli do průjezdu, prošli neuklízeným dvorem zahnuli do chodby, nad níž na černé tabul leskl se zlatý nápis »Comptoir« V dlouhé tmavé chodbě ovanul oba př- chozí chladný vlhký vzduch jako ve sklepení. Vydychli současně a vešli otevřenými dokořán dveřmi do prostránné místností. Na prvý pohle poznal každý, že je to obchodní kancelář. Stál zde asi půl tuctu psacích stolů a při zdech byly skříně, železná umývadla, přihrádky a pod. Na stolech i židlích, na stojanech, ba i na podlaze ležely velké knihy obchodní vázané pruhovaných deskách s velkými popsanými štítky. Ale úřadníků zde nebylo, jen na mal černé pohovce spal sluha. Oba příchozí prošli první místností i dru- oumenst, ele podobně- zařízenou a vešli do třetí, kteráž byla spíše salonkem než kanceláří. Pouze psací stůl skrytý pod záplavou papínů. dvě ohnivzdorné pokladny a telefon tlumočily že i tento salonek patři k oběma předním míst nostem a zřejmo bylo, že jest to svatyně prin- cipála obchodu.
8 article
Spící sluha se neprobudil příchodem obou pánů. První vkusně oděný pán s cylindrem n hlavě ohledl se jen úkosem na spíeího a za- syčel mezi zuby: »Z tonoucí lodi myši utl- kají.« Druhý zavalitý pán oděný v prací světly oblek zasmál se hlasitá: »Výborně ! Zůstaň jen důsledným ! Výborně hraješ,« a předešel svého soudruha. Teprve nyní sejmul svou čapku rozvalil se na měkkou pohovku v saloně. Tak první štihlý, elegantně oděný pán sejmul eylinan a rozhodiv šosy usedl na kulatý taburet ke psacímu stolu Opřel čelo o ruku a pravá jeho ruka uchopivši tužku lehce se třásla na hladké podlozžce. Onen na pohovce oddychoval těžce a plný ruměnný jeho obličej nepřestával se usmívaii Nastalo ticho přerušované jen vzdechy tikotem hodin a bzukotem zbloudilé mouchy masarky, která prostřelovala vzduchem, marně hledajíe východu. Než dovolte seznámiti vás. Elegantně oděný pán u stolku jest chef firmy, Olomar Kvůlivu, v obchodním světě známý s lichotivým přívlast- kem »těžký«, intelligentní a výborně situovaný muž. Jest asi padesálník, ale štíhlá jeho postava. výrazná pěkná tvář ozářená párem pronikavých tmavých očí a zdobená malým černým knírem neprozrazuje jeho stáří. Tmavý krátký vlas n spáncích ovšem prokvetl, ale jest tak krátc přistřížen, že jste v rozpacích, zdali to nen spíše bilá kůže lebky neb tenké bilé niiky, jež na spáncích prokmitují. Čelo jeho jest vysoké a hladké, jediná kolmá rýha mezi obočím do- dává nyni tváři jeho výrazu přisnosti a tvrdosti. Oženil se před desíli lety s divkou mladou. neobyčejné krásy, poslední to ratolestí bohatého a vzácného kdysi rodu, tehdáž ale již úplně chudou; kteréž však vedle rodinných obrazo zůstala a zbyla po předcích všecka pýcha, marnotratnost a bezeilnost.
Kvůliv
9 article
Kvaliva se oženil ve čtyřieeti letech, b l člověk moudrý, rozumný a opatrný, ale denkráte se zmýlil a zmýlil se hrozně. Deset let žilv předpekli a teď otevřel mu onen krásný padlý anděl, kterého nazýval kdysi svým štěstím, sam peklo před očima. Zavrávoral, jakoby udeřen byl kyjem do prsou, ulekl se, ustoupil a — pomýštel na útěk. Do svého čtyřicátého roku se lopotil, vždy nezdědil závodu, byl sám tvůrcem své firmya počátky byly tak těžké. Do třicátého roku slou- žil jiným, pak spojil se se soudruhem a za tři léta byl hotov. Falešný soudruh strhl jej pod vodu. Bylo to straslivé, když viděl, jak mu taje těžce nastřádané jmění pod rukama, ale dal všecko, dával vše, vše, dokud co bylo, jen aby si své dobré jmeno zachoval. A zase sloužil, ale ne dlouho. Chef jeho vybídl ho sám ku spolku. Malé dědictví po bratrovi přišlo mu právě vhod. Obchody »šly« a Kvůliva byl od- vážlivý i opatrný. Ve svém člyřicátém roce byl hotovým mužem, který měl opět nejen již ob- chod svůj, ale ono epitheton »těžký« přidávali nu obchodníci, jejichž firmy shližely na několi nokolonl. Kvůliva vybojoval si místo vedle nich i proti nim a rozvinoval vždy čilejší a urput- nější zápas, kde bojuje chladná mysl, rozvaha a vždy akurátní hotovost velkých sum peněz. A tenkráte v největším rozmachu svých sil se právě zmýlil, nasil si rulíku a blínu do své domácnosti. Věděl, že ona krásná dívka nemá ničeho, ba že i ty krásné toilety jsou na dluh koupeny, ale právě toto vědomí o její chudobě ho těšilo. Připoutá ji k sobě, ona bude mu vděčnou a splatí mu láskou. Kvůliva pocházel z rodiny nebohaté. Ote jeho byl řemeslníkem v malém městečku a ježto řemeslo nebylo výnosné a rodina četná, najal si několik kousků pole a tloukl se živobytím, jak se dalo.
10 article
Olík byl vtipný a ježto v téže době ote- vřena byla v městečku nižší reálka, dopřál mu olec tří let ku dalšímu vzdělání. Pak odešel Olík na kupectví a po vyučení do Prahy. Tou- žil vždy po něčem lepším, ušetřil si peníze navštěvoval obchodní učilictě, četl, cesloval a tal přišel do těchto kolejí. Dokud práce zabírafa všecky jeho síly starosti o živobytí plnily jeho hlavu, ani nepo- myslil na ženy, ale sny jeho mu je předváděly. A když přece po ženě zatoužil, nesla se tonha jeho k ženám krásným a vznešeným. Jest mnoho takových lidí a právě takových, kteři hledí z dola. Nevidí skromných violek, jen pe- strý tulipán jest jim květinou, neslyší hlasu slavíka, páv jest jim pouze ptákem; třeba hla jeho byl odporný, jen když jeho háv jest nád- herný a sídlo jeho na římse zámecké. Mladá panička ukázala se brzo tulipánem pestrým, krásným, ale bez vůně, bez citu, uká- zala se brzo pávem, nádherným lesklým pávem, milujícím pouze ten svůj lesklý háv a obdiv diváků. Líbánky páně Kvůlivovy byly krátké. Projel se svou krásnou ženou půl Evropy, utratil množství peněz, zkusil nepohodlí a vrátil se unaven a poněkud zklamán domů. Úplnému zklamání nechtěl se podrobiti, neboť byl jedním z oněch pošetilců, kteří se domnívají, že může manžel ženu vychovati a přece denně vídáme, že ve čtrnáctém roce objevují se u dívek drobné vriochy, které nás baví a které dospěj ve dvacátém čtvrtém roce k takové dokonalosti že nás dovedou umučiti. Kvůliva počal vychování švé ženušky prosil, hrozil, plýtval dary, hněval se a zase kál, byl směšný i ubohý. Cítil to a nevěděl, jak si pomoci.
Olík Praha Evropa
11 article
Svěřil se pouze jedinému příteli, tomu zde na pohovce, ale přitel Smolik se jen smál smál a někdy nějakou kousavou poznámku pro- hodil, zrovna jakoby to Kvůlivovi přál. Ale ne- bylo tomu tak. Smolik byl výborný přítel, upřímný brach, který byl hotov nabidnouti své jméní, jíti do vězení, zlomiti si ruku pro přítele, ale se ženskými rady nevěděl. Byl starým mlá- dencem a tenkrát před osudným omylem Kvů- livu velmi důtklivě rozmlouval. »Ale což, chtěl jsi papouška do klece a máš ho. Podáváš mu cukr a on tě klobne do prstu, až krvácíš Vidis, to máš z toho! Jak nastane ženěni, tak nastane soužení.« To byl vždy stejný konec jeho písničky. Někdy přece něco poradil, al nestálo to za nic. Do bytu přítelova musil být přiváděn násilím a v pokojích milostivé paní tlačil se stále ke dveřím, užívaje první příleži- tosti k útěku. Milostivá paní Smolíka nenáviděla z cele duše. Nevěděla o něm mnoho, ale tak — z in- stiktu. A v čem vlastně záleželo neštěstí Kvůlivovo Byt jeho byl nádherně zařízený, sloužicí až nazbyt, krásný kočár, bujní koně, sedadlo v parteru, návštěvy, koncerty, mnoho známostí s nejlepšími rodinami a to vše bylo jediné zá- sluhou jeho krásné ženy. Nikdy by se byl Kvůliva nesetkal s tolika vynikajícími a učenými osobnostmi bez své paní. Vešla-li do společnosti, vše spěchalo k ní; na veřejných místech ne- bylo možno projiti, aby nebyl nucen vyslech- nouti honeurv, činěné jeho paní. A to vše bylo tomu nevděčníku nejen lhostejno, ale protivno. Ovšem, stálo to všecko mnoho peněz, al vždyť stále opakoval, že vydávati peníze pron jest mu rozkoší; ovšem nezbylo mu nikdy ani kousek hovoru se ženou, ježto všechen čas musil býti věnován hostům, nezbylo mu chvilky klidné v domácnosti, neboť milostivá byla tak přílis zaměstnána mimo dům.
Vidis Smolík Kvůliva
12 article
Ba opovážil se někdy reptati, ale brzo b poučen. Páv ukázal nejen svůj nádherný šat, ale své ošklivé nohy a dal slyšeti svůj protivný Vždyť věděl, koho si bere, nikdo se o něho neprosil, ona ví, co jest povinna svým předkům a sama sobě, svému jmenu, jež mu darovala, své cti a důstojnosti. Či ehce snad, aby šla d komptoiru v široké šedé zástěře, aby tam počítal balíky, potřisnila si prsty inkoustem a dokonce dýchala vzduch, pokažený kouřem z laciných doutníků jeho zřízenců? O nikoliv ! »Mám po- vinnosti ku svým příbuzným, kteří vesměs z- újímájí čestná místa v úřadech a nezabý vali s nikdy bavlnou!« Ale to nebylo nejhoršt. Měl papoušk v kleci a když mu dával cukr, kousal. Dobrá. ale papoušek nechce býti v klecil Z bytu učiněna hospoda. Prátelé milostivé přicházejí a odcházejí dle libosli. Mlilostivá se stará, aby je uhostila a pobávila. Po domácím pánu se nikdo neptá, a když přece někter nově úvedený host jest tak nejapný, dostane s mu poučení ve formě, jaké právě zasluhuje. Z počátku veházel pan Kvůliva do společnosti ženiny, zanedbával obchod, ale viděl brzo, že je zbytečným. Nejen že sám se nudil, ale pře- kážel, opravdu překážel hostům a nejvíce sve S jeho odehodem vracel se jí dobrý rozmar. s jeho příchodem přepadala ji migréna a t bývala nesnesitelnou, přivlekl-li Kvůliva Smo- lika, svého přitele, s sebou. Manželství zůstalo bezdětným. I to Kvůlivu trápilo; byl to vůbec pošetilec, neboť přál s věci tuze šosáckých. Po prudké bouři navrhl kdysi své ženě— rozvod. Ach jak špatně tenkráte pochodil! »Pane, tuto urážku vám do smrti nez pomenu !« hlas.
Páv Kvůliva Kvůliv Kvůliva Smo
13 article
ženě. To bylo první jednání, neboť po těchto slovech přirazila milostivá dvéře za sebou tak prudce, že se dům ve svých základech otřásl. Ale následovalo jednání druhé a třetí. Smrtelně uražená milostivá paní manželk a plakala, zmohl ji lítost, soptila, zmocnil se jí hněv a vyhrožo- vala, a to mluvila msta. Nikdy, nikdy se ned zhanobiti rozvodem! Není žádné příčiny, onje nevděčník, člověk bez citu a vzdělání, jeho původ, jeho rodiče, vrozené zlé vášně — ach dozvěděl se Kvůliva o sobě tolik věcí, že mu konečně bylo jasno, kdo a co jest a jak se. hrozně zmýlil v sobě i v n A na takové nářky měl Smolik v odpově jen smích; smál se křečovitě, aby nemusil starý kozák, s přítelem plakat — plakat zají kavě, jako plakával, když se učil a bylo mu zima a měl hlad a stýskalo se mu po domově. A proto se smál a utiral při tom zlostně slzy hrnoucí se mu po zardělých plných tvářích. Kdysi po takové scéně procházeli se oba přátelé po nábřeží. Nedaleko kotvili voráci n vodě. Jasný ohníček olizoval začazený železňák, v němž klokotem vařily se brambory. Jejieh vůně nesla se na břeh. U ohníčka sedělitr muži a mladík leže na zádech šplíchal bosou nohou ve vodě a z plna srdce prozpěvoval; »dáme si dělati kolébku na děti, na ženu hůl . ..
14 article
»Slyšíš?« poznamenal Smolík, »recept!- Kvůliva zůstal státi, jakoby byl bleskem zasažen. Jeho hůlka se střibrným kováním mu vypadla, ústa zůstala otevřena a oči vyjevené. »Smoliku, to radís mně?« Smolik se zrovna ulekl. Podal hůlku příteli a zabručel. Eh, kde pak, to ten tam zpívá a mně to napadlo — «- »Ne, ne. Raději bych si ruku uťal, nez bych ji pozdvihl na ni. Ach, jak surové, surové Ne, nemluvme již nikdy o tom!« Kvůliva byl rozbouřen. Ona dvěe slov Smolikova stačila, pochopil, ale zalekl se. Vždy k největšímu svému neštěsti, se ani přiteli nej lepšímu nesvěřil. Byl nejenom přilis jemnocitným ale on po všem tom svou ženu ještě zbožňoval Zvykl si, na ni pohlížeti z dola, a žena jeho byla mu stále vznešenou panovnicí na prestolu a on sám vasalem u jejích nohou. Nevida jiné pomoci, odhodlal se zastaví důchod své ženě. Avšak zklamal se. Dodavatel jakoby toho ani nepostřehli. Účty docházely zase pravidelně, a nechtěl-li všemu světu odkrýt roušku jeho domácnost zastírající, nechtěl-li se vydati na pospas posměchu nebo lživému účastenství nesvědomitých zvědavců a zahálečů, zaplatil raději zase účty a nenapravil ničeho Energie jeho povolovala. Obchody vázly, akuratní hotovost peněz nebyla již jeho vý- značnou vlastností v obchodním světě. To však dosud mnoho neznamenalo. Jmění jeho bylo dosud velké a úvěr neotřesený, ale pololetní přehledy o stavu jmění hnaly se střemhlav doln ve svých obnosech. Obchod sice prosperoval. ale vydání stoupalo a nenacházelo úhrady v zisku a tu povolány do boje i zálohy i řadové vojsko.
Smolík Kvůliva
15 article
Ubývalo sil a ubývalo zisku. Nutno bylo tudiž působiti pronikavěji s men šími silami, t. j. odvážiti se spekulací vratkých které dovedou přinésti mnoho anebo pohlti všecko. Chladná rozvaha a bystrozrak, pravý okamžik, hra na schovávanou, zdánlivý ústupek. prudký výpad, ale vždy předstíraná okamžitá hotovost zlaťáků a střibrňáků, toť jsou opory a pružiny, které způsobují někdy příval, ale častc i odliv, ale vždy chvění se rukou pokladníkových když pokladnu pozve do hry. Bývalý mistr Kvůliva, který podobné ma- nevry až dosud jen s malými summami pro rozčeření stojatých vod někdy podnikal, děl nyní chybu za chybou. Jmění jeho závodu našlo trhlinu a prchalo, mizelo mu pod rukama. Zde v tomto salonku, kde sedí dnes, sedal častokrát a hledal tu skulinu. Nenašel nic, vždyt paní jeho otevřela dvéře do kořán a on sám svými spekulacemi okna, k čemu tedy pachti se marným hledáním skuliny? Vida neúspěchy, zavřel Kvůliva okna, n- chal spekulací, ale dveří zavříti nemohl, mal nožka, tak rozkošně klenutá, vězela mezi pra- hem a dveřmi a Kvůliva neměl odvahy, neměi ale ani srdce, aby té nožce ublížil, hrozil, hro zil, ale nezavřel, vždyť by cítil sám bolest nej Kvůliva byl dobrý počtář, mohl si vypočí tati na rok, na měsic napřed, kdy bude hotov. kdy těmito dveřmi přes onu růžovou nožku tím rozkošným kotníčkem přeleje se veškeré jeho jmění ven do světa. Ale Kvůliva nepočítal, zavíral oči a vzdy- chal. Nevěděl si rady ni pomoci — až nábl- — ona rána kyjem do prsou — onen pohle do samého pekla jej probudil. větší
Kvůliva zil
16 article Jeho žena jej zradila — zhanobila pře
Jeho žena jej zradila — zhanobila pře jeho vlastníma očima! — — »Konec, konec —« na více se nezmohl Cítil, že padá a nebylo konce, padal stále marně se chytal všeho kolem, ale dopadnout nemohl ani se zachytti. Bloudil nevida a ne- slyše, až náhle podchytila jej jediná myslenka. Nyní dopadl. VI, co učiní. Oddechl si. Když s zachytil této opory, jako když řítici se pokrý- vač se střechy zachyti se zlabu, vyhledal Smo- lika, přitele, aby mu tento podal žebřík. Vymyslil si plán. To co hrozilo zničiti jej v životě obchod- ním, mělo spasiti jej v životě rodinném. Vse spělo v závodě jeho k úpadku. Což uspíší- tento úpadek? To byla ona myšlenka, jež jejv divém pádu bez konce podehytila. Byl přesvěd- čen, že prudká tato rána, která drií tolik ob- chodnickýeh rodin, otřese též jeho ženou, vždv čítal v knihách, jak podobná velká neštěst často zázračně působí na změnu charakterů bývají často žehnaným štěstím. Kvůliva nebyi ale nepoctivcem. Ohlásil úpadek, ale dříve se smluvil se svými obchodními přáteli, kteři pro- vázejíce jej ze svých pisáren, tiskli mu přátel- sky ruce, usmívali se a hned se vraceli do svých salonků, přemýšlejíce, proč asi Kvůliv provádí tulo hru. Mnozí ovšem věděli a uhádli více, než Kvůlivovi svěřili. Vždyť každý, kdo jen viděti
17 article
a slyšeti chtěl, poznal příčiny, které tak zdá- ného obchodníka strhovaly Kvůliva se nejen vyrovnal, ale zachráni pro sebe ještě padesát tisíc. Těmi chtěl napra- venou ženu překvapiti, až bude stížena neště- stím k němu přimknuta, odhodlána po jeho boku k zápasu o živobyti. Maloval si v duchu krásné a dojemně obrazy. Bohatství oddalovalo od něho ženu, b přivedlo ji na scestí nejhorší, ale v srdci Kvů- livově bylo tolik lásky, že byl sehopen odpustiti, odpustiti s radostí. Takový to byl divný člověk. Stokráte byl zklamán a dosud nebyl unaven ve své snaze získati si ženu. Ovšem v prvním okamžiku, když se pře- svěděil o nevěře ženině, vzplanul hněvem stra- šlivým, ale jeho hněv přecházel vždy rychle v lítost, v litost nad sebou samým. Zdrcený klesl ve svém pokoji a nebráně s dal se na pospas mukám, jež rozdíraly jeho nitro, pak náhle zvednuv hlavu spatřil svůj obraz v zreadle. Zadival se sám na sebe a jako by v zrcadle viděl svého přítele, kterého stihlo velké neštěstí, pokýval smutně hlavou a tiše za- šeptal: »Vidís, Otiku, vídíš, kam's to dopra- coval! A jakoby tato slova až dosud zadržovala proud lítosti a žalu, vypukl náhle v pláč tak hořký a lítostivý, že vykřikoval jako uhozené děcko, že otřásala se jeho hruď a slzy smočily jeho tváře i křečovitě sepjaté ruce, tisknoucí se ku vzlykajíeím rtům. Potom, když se utišil, rozhodl se provásti svůj plán. Nebyl člověkem naprosto dokonalým, neboť se těšil, že tak se pomstí své ženě i tomu, jenž zneužil pohostinství jeho domu.
Kvůliva
18 article
Nyní přivedl si Smolíka, jemuž se úplně svěřil se vším, což až dosud učinil a proto od- pověděl Smolík na poznámku Kvůlilovu o ut- kajících myších, že Kvůliva dobře hraje. Nazval celý plán Kvůlivův komedií a předvídal, že si přítel přip ravuje nové zklamání snad horší všech předcháze jících. Na žádost přítelovu přinesl žebřík, totiž vzal na sebe provedení celého plánu v záležito- stech obchodních, ba i k podvodu, k nevinnému podvodu dal se pohnouti a oněch padesát tisíc přiznal za jmění své, které prý kdysi Krůlivov půjčil a na které dlužní úpis do své tobolky vložil. »Nu, když cheoš, s pánem bohem. Jsem rád, že mám u hodných lidí peníze,« smál se Smolík, »ale s placením nemusiš pospichati, « dodal. Pak se náhle rozmysliv, vytáhl dlužní úpis a roztrhal jej. »Viš, brachu, tak daleko to nejde. Což kdyby v tom vedru tak mrtvička — rozumiš, jsem člověk krevnatý. — Zdvihnou mne, najdou v tobolce papír a ty budeš klopiti penízky ně- jakému mému přibuznému, o jehož jsoucnosti nemám tušení, ale takový se vždy najde a pak budeš opravdu žebrákem. Ne, tak to nejde: « »Ty mně i to odpíráš?« smutně ozval se Kvůliva, ale pochopil hned, že přítel má pravdu.
Smolík Kvůlivův
19 article
Ne, tak to nešlo. »Uložím si je tedy u tebe aspoň na čas,« pokra čoval Kvůliva, »a ty mně je zapiš k dobrému.« »Tak to bude lépe, souhlasil Smolík. »Také všechen tvůj inventář přestěhuji, může býti, že bys to mohl —« »No, bratře ! Rozhodl jsem se jínak. Vm potom, až —« neměl odvahy říci »co potome, vždyť to byla sázka do loterie, »koupil bych si stateček, toužil jsem vždy po statku. Na stará léta si člověk odpočine a vlastně pak teprve vi, že žije.« Romanticky naladěný Kvůliva již zase hnal se za novou myšlenkou. Ano koupí si statek a Smolík k nim bude přijížděti na letní byt. Velká zahrada bude ko- lem plná růží a besídka zastíněna břečťanem. Mezi růžemi bude se procházeti on se svou krásnou ženou a v besídce budou v parných dnech obědvati. A bude-li teplý večer, proč by tam i nevečeřeli? A Smolík bude u nich celé léto a bude chytati ryby v blízké řece. Kdyby se byl Smolík tak hlasité nesmál, vymyslil by Kvůliva takové idylické zákoutí, že by bylo vhodné pouze pro Pavla a Virginii. A přece čekalo Kvůlivu těžké vyjednávání se ženou. Vzehopil se a odcházel. Smolík zůstal, přejal na sebe obtížnou povinnost a pustil s hned do práce. Přehližel knihy, opisoval před- měty a vzbudiv spícího sluhu, vnikl i do skla- diště a zabral se do práce tak, že neznamenal ani, jak čas prchá.
Smolík Pavel Virginie
20 article
Kvůliva vešel do svého bytu, zaujímajícího celé první poschodí přední části domu. Na schodech potkal kočího, vracejícího s od milostivé. Na otázku pánovu odpověděl, že obdržel rozkaz, aby zapřáhl, že milostivá vyjede. »Není třeba, nepojede se nikam,« řekl Kvůliva. »Jak nikam ? Milostivá paní —« odvážil si namítati kočl. »Nepojedu nikam, pravím. Vyhledejte si jiné místo, ode dneška jste propuštěn, služné se vám vyplatí za celý měslc.« A nečekaje odpovědi ani nevida udivení kočího, spěchal Kvůliva po schodech vzhůru. eVešel přímo do pokojů své ženy, ale nikde ji nenašel. Pospíchající komorná odpověděla na otázku pánovu, že milostivá se připravuje k vy- jíždce a jest ve svém toiletlním pokoji a ne- může naprosto milostpána přijmouti. Kvůliva odstrčil komornou zabraňující mu vstup a vešel ke své ženě. Byla již úplně oblečena a urovnala si zá- voj na klohoučku. Kvůliva dříve než zavřel z sebou dvěře, řekl přísně komorné: »Odejděte do kuchyně a nevracejte se, do kud vás nezavolám!« Pak usedl na křeslo a díval se smutně na svou ženu, kteráž nanejvýš překvapena otočila se télem, neodvracejíc zraků od zreadla. »Ale dovolte, co to znamená? A tento tón!« »To znamená, má drahá, že nejen nemůžeš nyní vyjeti, ale že jest nutno, abys svlékla tento šat a —. »Nepochopuji vás, buď si tropite nemístné žerty nebo šílite. Karolin !« vykřikla paní.
Kvůliva Karolina
21 article
Komorná zajisté daleko neodešla, nebo okamžitě otevřela dvéře, tážíc se, co milostivá porouči. To Kvůlivu rozčililo. Vykřikl tak silně, že se milostivá ulokla a pustila jehlici na zemi. »Ven! Ven jsem pravil, sice !« a mírný Kvůliva přiskočil ke dveřím a tak silně je při- razil, že ulekaná komorná uskočila a hnala se ven salonem, nařikajíei »Pane,« zasyčela krásná ústa a dva blesky jejích očí stihly Kvůlivu jako šlehy prutem. »Paní, sedněte si,« řekl Kvůliva, nutě se ku klidu. »Vyslechněte mne, budu mluviti krátce. Nemůžete vyjeti v kočáře ani v tomto šatě, protože není váš ani můj. Jsem hotov, ohlásil jsem úpadek!« Po těchto slovech očekával dříve vymalo- vanou scénu. Pláč, lítost, upřímnou litost, po- vzbuzení, těšivá slova své ženy. On ji chvilku nechá, pak ji potěší, že není všechno ztra- ceno — ale. »Úpadek?« vzkřikla paní. »A to pravíte mně nyní? Vy se přiznáváte ke své ničemnosti tuze klidně a zapomínáte, že vaše hanba střikne i na mne a mě přibuzenstvo. Ach, čeho jsem se musila dočkati !« Panina hlava klesia na podporu lenoškya ručky její škubuly krajkový šáteček. Náhle vy- skočila jako tygřice a svítíc zlostnýma očima chrlila na Kvůlivu spoustu výčitek. Nazvala ho lhářem, ničemou, podvodníkem, který předstí- raje velké jmění byl vlastně spekulantem a že- brákem. Oklamal ji a zničil její život. K vůli němu odřekla se partií svému rodu přiměřených a nyní, nyní je připoutána k muži, který ji vrhá v bídu a hanbu. Snad ho ani žalář ne- To bylo sklamáni pro Kvůlivu, jak před- vídal Smolík to nejhorší. Ale právě toto sklamání nejbolestnější již proto, že tak dlouho se vidinami těšil a živil, právě toto sklamání vyburcovalo Kvalivu.
Kvůliva Kvůliv Smolík Kvaliv
22 article
Pozvedl hlavu a v jeho dobrých očích ne- bylo již ani lásky, ani lítosti. Ztěží utajuje hněv a svíraje pěsti postoupi ke své ženě hrozivě. »Ano klam, podvod a lež vyplnily celý jeho život, ale přivedla je s sebou do jeho domu ona. Ohlásil úpadek nyní, ale první faktický úpadek mravní stihl ho jiz tenkráte, když ji učinil svou ženou. Vaše ro- dina, vaše vychování, vaše duše, vaše srdce, vy sama byla jste a jste stále v úpadku; ale váš bankrot jest ten nejhorší, ten nejohavnější.« A nyní došlo na ličení toho, o čem e přesvědčil před týdnem a eož jistě nebylo poprvé. Zsínala, když slyšela o svých hříších, ale nekála se. Třásla se strachem, před ním, ale necítila hrůzy před sebou a svými skutky. Vy- hrkly ji slzy litosti nad ztraceným jměním, ale smíšeny byly s jedovatými slzami vzteku a malomoci, že nemohla nalézti ani slova na své ospravedlnění, ani odvety, ze i on byl vinen. Odporovala a vyčítala, ale cítila, že lže, strašně, smrtelně lže z nenávisti k němu. Oba byli zápasem vysileni. Neměli již, co by si řekli. On poznal, že všecky jeho vysněné obrazy šťastné budoucnosti jsou mýdlové bu- bliny, viděl, jak shroutil se statek, jak rozply- nula se zahrada růží i jak sesula se břečťanem zastíněná besídka, kde chtěl obědvati a snad i večeřeti s milovanou ženou a přítelem. Ale s hrůzou pocítil, že se v něm probu- dilo i zvíře. Vzpomněl si na onoho mladíka, zpívajícího na vorech a pěsti jeho zataly se pevněji. Cítil neodolatelnou touhu roztříštiti kolem sebe vše a tuto krásnou, ale hanebnou ženu rozdupati svýma nohama.
23 article
Ale i tentokrát byl jeho hněv krátký. Za- kalené hněvem oči se vyjasnily. Oddechl těžce. a chraptivým hlasem řekl: »Konec! Nemožno mne déle s vámi žíti! Vyhledejte si svého mi- lence ! Konec, konec,« to slovo mu utkvělo na jazyku, neboť opakoval je bez přemýšlení.a nepohlednuv na ženu, skleslou v lenošce, ode- šel těžce do ložnice. Tam padl na postel a hleděl bez slz, al s bouří v prsou na malovaný strop. Nenacházel úlevy. Náhle se vzchopil. Přistoupil ke skríni, vyměnil si kabát a z jiné skříně vybral něco prádla. Vložil prádlo do příruční kožené brašny, otevřel psací stůl a vybral některé papíry, jež vzal k sobě. Z tajné zásuvky vytáhl objemnou torbu s penězi a revolver v červeném pouzdře. Peníze zastrčil do nápraní kapsy a otevřev pouzdro prohližel revolver. Nebyl nabitý. Našel v zásuvce krabičku s patronami vytáhl jen jednu a nabil revolver. Ruce se mu nechvěly. Konal vše klidně a jistě. Vzal revol- ver do pravé ruky a ohližel se chvilku kolem hledaje cil. Náhle utkvěl očima na zrcadlea zaměřiv střelil do zrcadla. V zreadle objevila se hvězda s dlouhými paprsky. Kvůliva odhodil revolver, skácel nohou křeslo, uchopil tašku a vyšel klidně ze Dveřmi narazil na svou ženu, která od- skočivši ku komorné (jež se asi brzy vrátila a byla svědkyní všeho, co se událo mezi man- žely), a uchopivši tuto za ruce vyrazila s hrůzou: »Vždyť on se nezastřelil!« Z Kvůlivových očí vyšlehl blesk: »Ne, ne- zastřelil. Snad pro vás?« A uvědomiv si onu hroznou upřímnost, s jakou řekla žena, že se. nezastřelil a pocitiv strašný odpor, jaký v nás vzbuzuje ošklivý zápach, zatajil dech a rychle prošel kolem užaslých zenštin a vyšel z bytu, prošel ulicí a zahnul na nádraží. Tam si vzpomněl na Smolíka. Přistoupil k telefonu. Musil se dáti spojit se svou bývalou kancelárí. Smolik tam do- sud byl.
Kvůlivový Smolík
24 article
mine l
26 article
Rozhovor jejich nebyl dlouhý. Prvním odjíždějícím vlakem odjel Kvůliva; ale kam, nemohu vám říci.