1
masthead
16. prosince 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 347.
5
title
Momenika ze společnosti. Zachytil Fr. F 1 os
Francie
6
article
Červencové slunce vytápí Prahu a
Červencové slunce vytápí Prahu a
úspěcheml
Horké paprsky jeho odrážejí se ode z
a hladkých ploch výkladních skříní a jako ble-
sky šlehají do ulice kolemjdoucím do očí. Rozpá-
lená dlažba sálá vedro; jakoby se samo peklo
zdvihalo z útrob zemských na povrch. Ostrý
tmavý stín leží jen na chodníku a tam se
uchýlili všichni chodci, které žene zaměstnání
horkou vytopenou ulicí. A musí toho býti nutná
potřeba, aby vyšli nyní, kdy i otrlý veřejný po-
sluha tlačí se do stinného vlhkého kouta a podř-
muje. Urobil si z kapesníku stínidlo, které vlo-
žil pod svou červenou čapku, takže nen
nepodoben ospalě francouzské stráži v Alžíru.
Z každého domu vychází jiný zápach
z některého kolikerý. Hokvnář zuřivě kouří v
svém krámku a občerstvuje se četbou svého
žurnálu, ve kterém se právě líčí cesla k polární
točně. »Daleko široko sněhová pláň, 40° R. pod
nulou, báječně skály ledové, velryby, mroži,
medvědi.
Nikdo by neřekl, jak taková četba člověk
v tom horku osvěží. Unyle obrací zardělý
spocený hokynář své opuchlé oči po krámku,
nevidí usmolených soudků, necítí vůně tajícího
másla a slizského tvarohu, nevnímá všech ji-
ných rozkoší, jež skytá jeho zboží očím i nosu,
ale svléká se v duchu, rozepíná poslední
knoflik a hup! ponořuje se do chladivé vodi-
čky mořské, do »bazinku«, který si v ledu se-
kerou vysekal. A ách — jaká rozkošl
Vedle tabáčnice, stará bledá žena, chýl
hlavu nad punčochou a stále se klaní. Poklony
její jsou stále hlubší a nyní, když narazila
bradou do »pultu«, vytrhla se a vytáhnuvší, drá
z punčochy poškrábala se jím na temeni a po-
kračuje v pletení, aby se po několika minutách
opět dala do poklonkování.
Praha
Alžír
7
article
Cvakot podkov na dláždění a rachot ko-
čáru vyrušil nejen koupajícího se hokynáře
mořské vodičce ale i klímající tabáčnici. Kočán
zastavil se nedaleko a dva páni vystoupili. V -
šli do průjezdu, prošli neuklízeným dvorem
zahnuli do chodby, nad níž na černé tabul
leskl se zlatý nápis »Comptoir«
V dlouhé tmavé chodbě ovanul oba př-
chozí chladný vlhký vzduch jako ve sklepení.
Vydychli současně a vešli otevřenými dokořán
dveřmi do prostránné místností. Na prvý pohle
poznal každý, že je to obchodní kancelář. Stál
zde asi půl tuctu psacích stolů a při zdech
byly skříně, železná umývadla, přihrádky a pod.
Na stolech i židlích, na stojanech, ba i na
podlaze ležely velké knihy obchodní vázané
pruhovaných deskách s velkými popsanými
štítky. Ale úřadníků zde nebylo, jen na mal
černé pohovce spal sluha.
Oba příchozí prošli první místností i dru-
oumenst, ele podobně- zařízenou a vešli do
třetí, kteráž byla spíše salonkem než kanceláří.
Pouze psací stůl skrytý pod záplavou papínů.
dvě ohnivzdorné pokladny a telefon tlumočily
že i tento salonek patři k oběma předním míst
nostem a zřejmo bylo, že jest to svatyně prin-
cipála obchodu.
8
article
Spící sluha se neprobudil příchodem obou
pánů. První vkusně oděný pán s cylindrem n
hlavě ohledl se jen úkosem na spíeího a za-
syčel mezi zuby: »Z tonoucí lodi myši utl-
kají.« Druhý zavalitý pán oděný v prací světly
oblek zasmál se hlasitá: »Výborně ! Zůstaň jen
důsledným ! Výborně hraješ,« a předešel svého
soudruha. Teprve nyní sejmul svou čapku
rozvalil se na měkkou pohovku v saloně. Tak
první štihlý, elegantně oděný pán sejmul eylinan
a rozhodiv šosy usedl na kulatý taburet ke
psacímu stolu Opřel čelo o ruku a pravá jeho
ruka uchopivši tužku lehce se třásla na hladké
podlozžce.
Onen na pohovce oddychoval těžce a plný
ruměnný jeho obličej nepřestával se usmívaii
Nastalo ticho přerušované jen vzdechy
tikotem hodin a bzukotem zbloudilé mouchy
masarky, která prostřelovala vzduchem, marně
hledajíe východu.
Než dovolte seznámiti vás. Elegantně oděný
pán u stolku jest chef firmy, Olomar Kvůlivu,
v obchodním světě známý s lichotivým přívlast-
kem »těžký«, intelligentní a výborně situovaný
muž. Jest asi padesálník, ale štíhlá jeho postava.
výrazná pěkná tvář ozářená párem pronikavých
tmavých očí a zdobená malým černým knírem
neprozrazuje jeho stáří. Tmavý krátký vlas n
spáncích ovšem prokvetl, ale jest tak krátc
přistřížen, že jste v rozpacích, zdali to nen
spíše bilá kůže lebky neb tenké bilé niiky, jež
na spáncích prokmitují. Čelo jeho jest vysoké
a hladké, jediná kolmá rýha mezi obočím do-
dává nyni tváři jeho výrazu přisnosti a tvrdosti.
Oženil se před desíli lety s divkou mladou.
neobyčejné krásy, poslední to ratolestí bohatého
a vzácného kdysi rodu, tehdáž ale již úplně
chudou; kteréž však vedle rodinných obrazo
zůstala a zbyla po předcích všecka pýcha,
marnotratnost a bezeilnost.
Kvůliv
9
article
Kvaliva se oženil ve čtyřieeti letech, b l
člověk moudrý, rozumný a opatrný, ale denkráte
se zmýlil a zmýlil se hrozně. Deset let žilv
předpekli a teď otevřel mu onen krásný padlý
anděl, kterého nazýval kdysi svým štěstím, sam
peklo před očima. Zavrávoral, jakoby udeřen
byl kyjem do prsou, ulekl se, ustoupil a —
pomýštel na útěk.
Do svého čtyřicátého roku se lopotil, vždy
nezdědil závodu, byl sám tvůrcem své firmya
počátky byly tak těžké. Do třicátého roku slou-
žil jiným, pak spojil se se soudruhem a za tři
léta byl hotov. Falešný soudruh strhl jej pod
vodu. Bylo to straslivé, když viděl, jak mu taje
těžce nastřádané jmění pod rukama, ale dal
všecko, dával vše, vše, dokud co bylo, jen aby
si své dobré jmeno zachoval. A zase sloužil,
ale ne dlouho. Chef jeho vybídl ho sám ku
spolku. Malé dědictví po bratrovi přišlo mu
právě vhod. Obchody »šly« a Kvůliva byl od-
vážlivý i opatrný. Ve svém člyřicátém roce byl
hotovým mužem, který měl opět nejen již ob-
chod svůj, ale ono epitheton »těžký« přidávali
nu obchodníci, jejichž firmy shližely na několi
nokolonl.
Kvůliva vybojoval si místo vedle nich
i proti nim a rozvinoval vždy čilejší a urput-
nější zápas, kde bojuje chladná mysl, rozvaha
a vždy akurátní hotovost velkých sum peněz.
A tenkráte v největším rozmachu svých sil
se právě zmýlil, nasil si rulíku a blínu do své
domácnosti. Věděl, že ona krásná dívka nemá
ničeho, ba že i ty krásné toilety jsou na dluh
koupeny, ale právě toto vědomí o její chudobě
ho těšilo. Připoutá ji k sobě, ona bude mu
vděčnou a splatí mu láskou.
Kvůliva pocházel z rodiny nebohaté. Ote
jeho byl řemeslníkem v malém městečku a ježto
řemeslo nebylo výnosné a rodina četná, najal
si několik kousků pole a tloukl se živobytím,
jak se dalo.
10
article
Olík byl vtipný a ježto v téže době ote-
vřena byla v městečku nižší reálka, dopřál mu
olec tří let ku dalšímu vzdělání. Pak odešel
Olík na kupectví a po vyučení do Prahy. Tou-
žil vždy po něčem lepším, ušetřil si peníze
navštěvoval obchodní učilictě, četl, cesloval a tal
přišel do těchto kolejí.
Dokud práce zabírafa všecky jeho síly
starosti o živobytí plnily jeho hlavu, ani nepo-
myslil na ženy, ale sny jeho mu je předváděly.
A když přece po ženě zatoužil, nesla se tonha
jeho k ženám krásným a vznešeným. Jest
mnoho takových lidí a právě takových, kteři
hledí z dola. Nevidí skromných violek, jen pe-
strý tulipán jest jim květinou, neslyší hlasu
slavíka, páv jest jim pouze ptákem; třeba hla
jeho byl odporný, jen když jeho háv jest nád-
herný a sídlo jeho na římse zámecké.
Mladá panička ukázala se brzo tulipánem
pestrým, krásným, ale bez vůně, bez citu, uká-
zala se brzo pávem, nádherným lesklým pávem,
milujícím pouze ten svůj lesklý háv a obdiv
diváků.
Líbánky páně Kvůlivovy byly krátké. Projel
se svou krásnou ženou půl Evropy, utratil
množství peněz, zkusil nepohodlí a vrátil se
unaven a poněkud zklamán domů. Úplnému
zklamání nechtěl se podrobiti, neboť byl jedním
z oněch pošetilců, kteří se domnívají, že může
manžel ženu vychovati a přece denně vídáme,
že ve čtrnáctém roce objevují se u dívek
drobné vriochy, které nás baví a které dospěj
ve dvacátém čtvrtém roce k takové dokonalosti
že nás dovedou umučiti.
Kvůliva počal vychování švé ženušky
prosil, hrozil, plýtval dary, hněval se a zase
kál, byl směšný i ubohý. Cítil to a nevěděl, jak
si pomoci.
Olík
Praha
Evropa
11
article
Svěřil se pouze jedinému příteli, tomu zde
na pohovce, ale přitel Smolik se jen smál
smál a někdy nějakou kousavou poznámku pro-
hodil, zrovna jakoby to Kvůlivovi přál. Ale ne-
bylo tomu tak. Smolik byl výborný přítel,
upřímný brach, který byl hotov nabidnouti své
jméní, jíti do vězení, zlomiti si ruku pro přítele,
ale se ženskými rady nevěděl. Byl starým mlá-
dencem a tenkrát před osudným omylem Kvů-
livu velmi důtklivě rozmlouval. »Ale což, chtěl
jsi papouška do klece a máš ho. Podáváš mu
cukr a on tě klobne do prstu, až krvácíš
Vidis, to máš z toho! Jak nastane ženěni, tak
nastane soužení.« To byl vždy stejný konec
jeho písničky. Někdy přece něco poradil, al
nestálo to za nic. Do bytu přítelova musil být
přiváděn násilím a v pokojích milostivé paní
tlačil se stále ke dveřím, užívaje první příleži-
tosti k útěku.
Milostivá paní Smolíka nenáviděla z cele
duše. Nevěděla o něm mnoho, ale tak — z in-
stiktu.
A v čem vlastně záleželo neštěstí Kvůlivovo
Byt jeho byl nádherně zařízený, sloužicí
až nazbyt, krásný kočár, bujní koně, sedadlo
v parteru, návštěvy, koncerty, mnoho známostí
s nejlepšími rodinami a to vše bylo jediné zá-
sluhou jeho krásné ženy. Nikdy by se byl
Kvůliva nesetkal s tolika vynikajícími a učenými
osobnostmi bez své paní. Vešla-li do společnosti,
vše spěchalo k ní; na veřejných místech ne-
bylo možno projiti, aby nebyl nucen vyslech-
nouti honeurv, činěné jeho paní. A to vše bylo
tomu nevděčníku nejen lhostejno, ale protivno.
Ovšem, stálo to všecko mnoho peněz, al
vždyť stále opakoval, že vydávati peníze pron
jest mu rozkoší; ovšem nezbylo mu nikdy ani
kousek hovoru se ženou, ježto všechen čas
musil býti věnován hostům, nezbylo mu chvilky
klidné v domácnosti, neboť milostivá byla tak
přílis zaměstnána mimo dům.
Vidis
Smolík
Kvůliva
12
article
Ba opovážil se někdy reptati, ale brzo b
poučen.
Páv ukázal nejen svůj nádherný šat, ale
své ošklivé nohy a dal slyšeti svůj protivný
Vždyť věděl, koho si bere, nikdo se o něho
neprosil, ona ví, co jest povinna svým předkům
a sama sobě, svému jmenu, jež mu darovala,
své cti a důstojnosti. Či ehce snad, aby šla d
komptoiru v široké šedé zástěře, aby tam počítal
balíky, potřisnila si prsty inkoustem a dokonce
dýchala vzduch, pokažený kouřem z laciných
doutníků jeho zřízenců? O nikoliv ! »Mám po-
vinnosti ku svým příbuzným, kteří vesměs z-
újímájí čestná místa v úřadech a nezabý vali s
nikdy bavlnou!«
Ale to nebylo nejhoršt. Měl papoušk
v kleci a když mu dával cukr, kousal. Dobrá.
ale papoušek nechce býti v klecil
Z bytu učiněna hospoda. Prátelé milostivé
přicházejí a odcházejí dle libosli. Mlilostivá se
stará, aby je uhostila a pobávila. Po domácím
pánu se nikdo neptá, a když přece někter
nově úvedený host jest tak nejapný, dostane s
mu poučení ve formě, jaké právě zasluhuje.
Z počátku veházel pan Kvůliva do společnosti
ženiny, zanedbával obchod, ale viděl brzo, že
je zbytečným. Nejen že sám se nudil, ale pře-
kážel, opravdu překážel hostům a nejvíce sve
S jeho odehodem vracel se jí dobrý rozmar.
s jeho příchodem přepadala ji migréna a t
bývala nesnesitelnou, přivlekl-li Kvůliva Smo-
lika, svého přitele, s sebou.
Manželství zůstalo bezdětným. I to Kvůlivu
trápilo; byl to vůbec pošetilec, neboť přál s
věci tuze šosáckých.
Po prudké bouři navrhl kdysi své ženě—
rozvod. Ach jak špatně tenkráte pochodil!
»Pane, tuto urážku vám do smrti nez
pomenu !«
hlas.
Páv
Kvůliva
Kvůliv
Kvůliva Smo
13
article
ženě.
To bylo první jednání, neboť po těchto
slovech přirazila milostivá dvéře za sebou tak
prudce, že se dům ve svých základech otřásl.
Ale následovalo jednání druhé a třetí. Smrtelně
uražená milostivá paní manželk a plakala, zmohl
ji lítost, soptila, zmocnil se jí hněv a vyhrožo-
vala, a to mluvila msta. Nikdy, nikdy se ned
zhanobiti rozvodem! Není žádné příčiny, onje
nevděčník, člověk bez citu a vzdělání, jeho
původ, jeho rodiče, vrozené zlé vášně — ach
dozvěděl se Kvůliva o sobě tolik věcí, že mu
konečně bylo jasno, kdo a co jest a jak se.
hrozně zmýlil v sobě i v n
A na takové nářky měl Smolik v odpově
jen smích; smál se křečovitě, aby nemusil
starý kozák, s přítelem plakat — plakat zají
kavě, jako plakával, když se učil a bylo mu
zima a měl hlad a stýskalo se mu po domově.
A proto se smál a utiral při tom zlostně slzy
hrnoucí se mu po zardělých plných tvářích.
Kdysi po takové scéně procházeli se oba
přátelé po nábřeží. Nedaleko kotvili voráci n
vodě. Jasný ohníček olizoval začazený železňák,
v němž klokotem vařily se brambory. Jejieh
vůně nesla se na břeh. U ohníčka sedělitr
muži a mladík leže na zádech šplíchal bosou
nohou ve vodě a z plna srdce prozpěvoval;
»dáme si dělati kolébku na děti,
na ženu hůl . ..
14
article
»Slyšíš?« poznamenal Smolík, »recept!-
Kvůliva zůstal státi, jakoby byl bleskem
zasažen. Jeho hůlka se střibrným kováním mu
vypadla, ústa zůstala otevřena a oči vyjevené.
»Smoliku, to radís mně?«
Smolik se zrovna ulekl. Podal hůlku příteli
a zabručel.
Eh, kde pak, to ten tam zpívá a mně to
napadlo — «-
»Ne, ne. Raději bych si ruku uťal, nez
bych ji pozdvihl na ni. Ach, jak surové, surové
Ne, nemluvme již nikdy o tom!«
Kvůliva byl rozbouřen. Ona dvěe slov
Smolikova stačila, pochopil, ale zalekl se. Vždy
k největšímu svému neštěsti, se ani přiteli nej
lepšímu nesvěřil. Byl nejenom přilis jemnocitným
ale on po všem tom svou ženu ještě zbožňoval
Zvykl si, na ni pohlížeti z dola, a žena jeho
byla mu stále vznešenou panovnicí na prestolu
a on sám vasalem u jejích nohou.
Nevida jiné pomoci, odhodlal se zastaví
důchod své ženě. Avšak zklamal se. Dodavatel
jakoby toho ani nepostřehli. Účty docházely
zase pravidelně, a nechtěl-li všemu světu odkrýt
roušku jeho domácnost zastírající, nechtěl-li se
vydati na pospas posměchu nebo lživému
účastenství nesvědomitých zvědavců a zahálečů,
zaplatil raději zase účty a nenapravil ničeho
Energie jeho povolovala. Obchody vázly,
akuratní hotovost peněz nebyla již jeho vý-
značnou vlastností v obchodním světě. To však
dosud mnoho neznamenalo. Jmění jeho bylo
dosud velké a úvěr neotřesený, ale pololetní
přehledy o stavu jmění hnaly se střemhlav doln
ve svých obnosech. Obchod sice prosperoval.
ale vydání stoupalo a nenacházelo úhrady v zisku
a tu povolány do boje i zálohy i řadové vojsko.
Smolík
Kvůliva
15
article
Ubývalo sil a ubývalo zisku.
Nutno bylo tudiž působiti pronikavěji s men
šími silami, t. j. odvážiti se spekulací vratkých
které dovedou přinésti mnoho anebo pohlti
všecko. Chladná rozvaha a bystrozrak, pravý
okamžik, hra na schovávanou, zdánlivý ústupek.
prudký výpad, ale vždy předstíraná okamžitá
hotovost zlaťáků a střibrňáků, toť jsou opory a
pružiny, které způsobují někdy příval, ale častc
i odliv, ale vždy chvění se rukou pokladníkových
když pokladnu pozve do hry.
Bývalý mistr Kvůliva, který podobné ma-
nevry až dosud jen s malými summami pro
rozčeření stojatých vod někdy podnikal, děl
nyní chybu za chybou.
Jmění jeho závodu našlo trhlinu a prchalo,
mizelo mu pod rukama.
Zde v tomto salonku, kde sedí dnes, sedal
častokrát a hledal tu skulinu. Nenašel nic, vždyt
paní jeho otevřela dvéře do kořán a on sám
svými spekulacemi okna, k čemu tedy pachti
se marným hledáním skuliny?
Vida neúspěchy, zavřel Kvůliva okna, n-
chal spekulací, ale dveří zavříti nemohl, mal
nožka, tak rozkošně klenutá, vězela mezi pra-
hem a dveřmi a Kvůliva neměl odvahy, neměi
ale ani srdce, aby té nožce ublížil, hrozil, hro
zil, ale nezavřel, vždyť by cítil sám bolest nej
Kvůliva byl dobrý počtář, mohl si vypočí
tati na rok, na měsic napřed, kdy bude hotov.
kdy těmito dveřmi přes onu růžovou nožku
tím rozkošným kotníčkem přeleje se veškeré
jeho jmění ven do světa.
Ale Kvůliva nepočítal, zavíral oči a vzdy-
chal. Nevěděl si rady ni pomoci — až nábl-
— ona rána kyjem do prsou — onen pohle
do samého pekla jej probudil.
větší
Kvůliva
zil
16
article
Jeho žena jej zradila — zhanobila pře
Jeho žena jej zradila — zhanobila pře
jeho vlastníma očima! — —
»Konec, konec —« na více se nezmohl
Cítil, že padá a nebylo konce, padal stále
marně se chytal všeho kolem, ale dopadnout
nemohl ani se zachytti. Bloudil nevida a ne-
slyše, až náhle podchytila jej jediná myslenka.
Nyní dopadl. VI, co učiní. Oddechl si. Když s
zachytil této opory, jako když řítici se pokrý-
vač se střechy zachyti se zlabu, vyhledal Smo-
lika, přitele, aby mu tento podal žebřík.
Vymyslil si plán.
To co hrozilo zničiti jej v životě obchod-
ním, mělo spasiti jej v životě rodinném. Vse
spělo v závodě jeho k úpadku. Což uspíší-
tento úpadek? To byla ona myšlenka, jež jejv
divém pádu bez konce podehytila. Byl přesvěd-
čen, že prudká tato rána, která drií tolik ob-
chodnickýeh rodin, otřese též jeho ženou, vždv
čítal v knihách, jak podobná velká neštěst
často zázračně působí na změnu charakterů
bývají často žehnaným štěstím. Kvůliva nebyi
ale nepoctivcem. Ohlásil úpadek, ale dříve se
smluvil se svými obchodními přáteli, kteři pro-
vázejíce jej ze svých pisáren, tiskli mu přátel-
sky ruce, usmívali se a hned se vraceli do
svých salonků, přemýšlejíce, proč asi Kvůliv
provádí tulo hru.
Mnozí ovšem věděli a uhádli více, než
Kvůlivovi svěřili. Vždyť každý, kdo jen viděti
17
article
a slyšeti chtěl, poznal příčiny, které tak zdá-
ného obchodníka strhovaly
Kvůliva se nejen vyrovnal, ale zachráni
pro sebe ještě padesát tisíc. Těmi chtěl napra-
venou ženu překvapiti, až bude stížena neště-
stím k němu přimknuta, odhodlána po jeho boku
k zápasu o živobyti.
Maloval si v duchu krásné a dojemně
obrazy. Bohatství oddalovalo od něho ženu, b
přivedlo ji na scestí nejhorší, ale v srdci Kvů-
livově bylo tolik lásky, že byl sehopen odpustiti,
odpustiti s radostí.
Takový to byl divný člověk. Stokráte byl
zklamán a dosud nebyl unaven ve své snaze
získati si ženu.
Ovšem v prvním okamžiku, když se pře-
svěděil o nevěře ženině, vzplanul hněvem stra-
šlivým, ale jeho hněv přecházel vždy rychle
v lítost, v litost nad sebou samým.
Zdrcený klesl ve svém pokoji a nebráně s
dal se na pospas mukám, jež rozdíraly jeho
nitro, pak náhle zvednuv hlavu spatřil svůj
obraz v zreadle. Zadival se sám na sebe a jako
by v zrcadle viděl svého přítele, kterého stihlo
velké neštěstí, pokýval smutně hlavou a tiše za-
šeptal: »Vidís, Otiku, vídíš, kam's to dopra-
coval!
A jakoby tato slova až dosud zadržovala
proud lítosti a žalu, vypukl náhle v pláč tak
hořký a lítostivý, že vykřikoval jako uhozené
děcko, že otřásala se jeho hruď a slzy smočily
jeho tváře i křečovitě sepjaté ruce, tisknoucí se
ku vzlykajíeím rtům.
Potom, když se utišil, rozhodl se provásti
svůj plán. Nebyl člověkem naprosto dokonalým,
neboť se těšil, že tak se pomstí své ženě i tomu,
jenž zneužil pohostinství jeho domu.
Kvůliva
18
article
Nyní přivedl si Smolíka, jemuž se úplně
svěřil se vším, což až dosud učinil a proto od-
pověděl Smolík na poznámku Kvůlilovu o ut-
kajících myších, že Kvůliva dobře hraje. Nazval
celý plán Kvůlivův komedií a předvídal, že si
přítel přip ravuje nové zklamání snad horší všech
předcháze jících.
Na žádost přítelovu přinesl žebřík, totiž
vzal na sebe provedení celého plánu v záležito-
stech obchodních, ba i k podvodu, k nevinnému
podvodu dal se pohnouti a oněch padesát tisíc
přiznal za jmění své, které prý kdysi Krůlivov
půjčil a na které dlužní úpis do své tobolky
vložil.
»Nu, když cheoš, s pánem bohem. Jsem
rád, že mám u hodných lidí peníze,« smál se
Smolík, »ale s placením nemusiš pospichati, «
dodal. Pak se náhle rozmysliv, vytáhl dlužní
úpis a roztrhal jej.
»Viš, brachu, tak daleko to nejde. Což
kdyby v tom vedru tak mrtvička — rozumiš,
jsem člověk krevnatý. — Zdvihnou mne, najdou
v tobolce papír a ty budeš klopiti penízky ně-
jakému mému přibuznému, o jehož jsoucnosti
nemám tušení, ale takový se vždy najde a pak
budeš opravdu žebrákem. Ne, tak to nejde: «
»Ty mně i to odpíráš?« smutně ozval se
Kvůliva, ale pochopil hned, že přítel má pravdu.
Smolík
Kvůlivův
19
article
Ne, tak to nešlo. »Uložím si je tedy u tebe
aspoň na čas,« pokra čoval Kvůliva, »a ty mně
je zapiš k dobrému.«
»Tak to bude lépe, souhlasil Smolík. »Také
všechen tvůj inventář přestěhuji, může býti, že
bys to mohl —«
»No, bratře ! Rozhodl jsem se jínak. Vm
potom, až —« neměl odvahy říci »co potome,
vždyť to byla sázka do loterie, »koupil bych si
stateček, toužil jsem vždy po statku. Na stará
léta si člověk odpočine a vlastně pak teprve vi,
že žije.« Romanticky naladěný Kvůliva již zase
hnal se za novou myšlenkou.
Ano koupí si statek a Smolík k nim bude
přijížděti na letní byt. Velká zahrada bude ko-
lem plná růží a besídka zastíněna břečťanem.
Mezi růžemi bude se procházeti on se svou
krásnou ženou a v besídce budou v parných
dnech obědvati. A bude-li teplý večer, proč by
tam i nevečeřeli? A Smolík bude u nich celé
léto a bude chytati ryby v blízké řece.
Kdyby se byl Smolík tak hlasité nesmál,
vymyslil by Kvůliva takové idylické zákoutí, že
by bylo vhodné pouze pro Pavla a Virginii.
A přece čekalo Kvůlivu těžké vyjednávání
se ženou.
Vzehopil se a odcházel. Smolík zůstal,
přejal na sebe obtížnou povinnost a pustil s
hned do práce. Přehližel knihy, opisoval před-
měty a vzbudiv spícího sluhu, vnikl i do skla-
diště a zabral se do práce tak, že neznamenal
ani, jak čas prchá.
Smolík
Pavel
Virginie
20
article
Kvůliva vešel do svého bytu, zaujímajícího
celé první poschodí přední části domu.
Na schodech potkal kočího, vracejícího s
od milostivé.
Na otázku pánovu odpověděl, že obdržel
rozkaz, aby zapřáhl, že milostivá vyjede.
»Není třeba, nepojede se nikam,« řekl
Kvůliva.
»Jak nikam ? Milostivá paní —« odvážil si
namítati kočl.
»Nepojedu nikam, pravím. Vyhledejte si jiné
místo, ode dneška jste propuštěn, služné se vám
vyplatí za celý měslc.«
A nečekaje odpovědi ani nevida udivení
kočího, spěchal Kvůliva po schodech vzhůru.
eVešel přímo do pokojů své ženy, ale nikde
ji nenašel. Pospíchající komorná odpověděla na
otázku pánovu, že milostivá se připravuje k vy-
jíždce a jest ve svém toiletlním pokoji a ne-
může naprosto milostpána přijmouti.
Kvůliva odstrčil komornou zabraňující mu
vstup a vešel ke své ženě.
Byla již úplně oblečena a urovnala si zá-
voj na klohoučku. Kvůliva dříve než zavřel z
sebou dvěře, řekl přísně komorné:
»Odejděte do kuchyně a nevracejte se, do
kud vás nezavolám!«
Pak usedl na křeslo a díval se smutně na
svou ženu, kteráž nanejvýš překvapena otočila
se télem, neodvracejíc zraků od zreadla.
»Ale dovolte, co to znamená? A tento tón!«
»To znamená, má drahá, že nejen nemůžeš
nyní vyjeti, ale že jest nutno, abys svlékla
tento šat a —.
»Nepochopuji vás, buď si tropite nemístné
žerty nebo šílite. Karolin !« vykřikla paní.
Kvůliva
Karolina
21
article
Komorná zajisté daleko neodešla, nebo
okamžitě otevřela dvéře, tážíc se, co milostivá
porouči.
To Kvůlivu rozčililo.
Vykřikl tak silně, že se milostivá ulokla a
pustila jehlici na zemi.
»Ven! Ven jsem pravil, sice !« a mírný
Kvůliva přiskočil ke dveřím a tak silně je při-
razil, že ulekaná komorná uskočila a hnala se
ven salonem, nařikajíei
»Pane,« zasyčela krásná ústa a dva blesky
jejích očí stihly Kvůlivu jako šlehy prutem.
»Paní, sedněte si,« řekl Kvůliva, nutě se
ku klidu. »Vyslechněte mne, budu mluviti krátce.
Nemůžete vyjeti v kočáře ani v tomto šatě,
protože není váš ani můj. Jsem hotov, ohlásil
jsem úpadek!«
Po těchto slovech očekával dříve vymalo-
vanou scénu. Pláč, lítost, upřímnou litost, po-
vzbuzení, těšivá slova své ženy. On ji chvilku
nechá, pak ji potěší, že není všechno ztra-
ceno — ale.
»Úpadek?« vzkřikla paní. »A to pravíte
mně nyní? Vy se přiznáváte ke své ničemnosti
tuze klidně a zapomínáte, že vaše hanba střikne
i na mne a mě přibuzenstvo. Ach, čeho jsem
se musila dočkati !«
Panina hlava klesia na podporu lenoškya
ručky její škubuly krajkový šáteček. Náhle vy-
skočila jako tygřice a svítíc zlostnýma očima
chrlila na Kvůlivu spoustu výčitek. Nazvala ho
lhářem, ničemou, podvodníkem, který předstí-
raje velké jmění byl vlastně spekulantem a že-
brákem. Oklamal ji a zničil její život. K vůli
němu odřekla se partií svému rodu přiměřených
a nyní, nyní je připoutána k muži, který ji
vrhá v bídu a hanbu. Snad ho ani žalář ne-
To bylo sklamáni pro Kvůlivu, jak před-
vídal Smolík to nejhorší.
Ale právě toto sklamání nejbolestnější již
proto, že tak dlouho se vidinami těšil a živil,
právě toto sklamání vyburcovalo Kvalivu.
Kvůliva
Kvůliv
Smolík
Kvaliv
22
article
Pozvedl hlavu a v jeho dobrých očích ne-
bylo již ani lásky, ani lítosti.
Ztěží utajuje hněv a svíraje pěsti postoupi
ke své ženě hrozivě.
»Ano klam, podvod a lež vyplnily celý
jeho život, ale přivedla je s sebou do jeho
domu ona. Ohlásil úpadek nyní, ale první
faktický úpadek mravní stihl ho jiz
tenkráte, když ji učinil svou ženou. Vaše ro-
dina, vaše vychování, vaše duše, vaše srdce,
vy sama byla jste a jste stále v úpadku; ale
váš bankrot jest ten nejhorší, ten nejohavnější.«
A nyní došlo na ličení toho, o čem e
přesvědčil před týdnem a eož jistě nebylo
poprvé.
Zsínala, když slyšela o svých hříších, ale
nekála se. Třásla se strachem, před ním, ale
necítila hrůzy před sebou a svými skutky. Vy-
hrkly ji slzy litosti nad ztraceným jměním, ale
smíšeny byly s jedovatými slzami vzteku a
malomoci, že nemohla nalézti ani slova na své
ospravedlnění, ani odvety, ze i on byl vinen.
Odporovala a vyčítala, ale cítila, že lže, strašně,
smrtelně lže z nenávisti k němu.
Oba byli zápasem vysileni. Neměli již, co
by si řekli. On poznal, že všecky jeho vysněné
obrazy šťastné budoucnosti jsou mýdlové bu-
bliny, viděl, jak shroutil se statek, jak rozply-
nula se zahrada růží i jak sesula se břečťanem
zastíněná besídka, kde chtěl obědvati a snad
i večeřeti s milovanou ženou a přítelem.
Ale s hrůzou pocítil, že se v něm probu-
dilo i zvíře. Vzpomněl si na onoho mladíka,
zpívajícího na vorech a pěsti jeho zataly se
pevněji.
Cítil neodolatelnou touhu roztříštiti kolem
sebe vše a tuto krásnou, ale hanebnou ženu
rozdupati svýma nohama.
23
article
Ale i tentokrát byl jeho hněv krátký. Za-
kalené hněvem oči se vyjasnily. Oddechl těžce.
a chraptivým hlasem řekl: »Konec! Nemožno
mne déle s vámi žíti! Vyhledejte si svého mi-
lence ! Konec, konec,« to slovo mu utkvělo na
jazyku, neboť opakoval je bez přemýšlení.a
nepohlednuv na ženu, skleslou v lenošce, ode-
šel těžce do ložnice.
Tam padl na postel a hleděl bez slz, al
s bouří v prsou na malovaný strop. Nenacházel
úlevy. Náhle se vzchopil. Přistoupil ke skríni,
vyměnil si kabát a z jiné skříně vybral něco
prádla. Vložil prádlo do příruční kožené brašny,
otevřel psací stůl a vybral některé papíry, jež
vzal k sobě. Z tajné zásuvky vytáhl objemnou
torbu s penězi a revolver v červeném pouzdře.
Peníze zastrčil do nápraní kapsy a otevřev
pouzdro prohližel revolver.
Nebyl nabitý.
Našel v zásuvce krabičku s patronami
vytáhl jen jednu a nabil revolver. Ruce se mu
nechvěly. Konal vše klidně a jistě. Vzal revol-
ver do pravé ruky a ohližel se chvilku kolem
hledaje cil. Náhle utkvěl očima na zrcadlea
zaměřiv střelil do zrcadla. V zreadle objevila
se hvězda s dlouhými paprsky.
Kvůliva odhodil revolver, skácel nohou
křeslo, uchopil tašku a vyšel klidně ze
Dveřmi narazil na svou ženu, která od-
skočivši ku komorné (jež se asi brzy vrátila a
byla svědkyní všeho, co se událo mezi man-
žely), a uchopivši tuto za ruce vyrazila s
hrůzou:
»Vždyť on se nezastřelil!«
Z Kvůlivových očí vyšlehl blesk: »Ne, ne-
zastřelil. Snad pro vás?« A uvědomiv si onu
hroznou upřímnost, s jakou řekla žena, že se.
nezastřelil a pocitiv strašný odpor, jaký v nás
vzbuzuje ošklivý zápach, zatajil dech a rychle
prošel kolem užaslých zenštin a vyšel z bytu,
prošel ulicí a zahnul na nádraží.
Tam si vzpomněl na Smolíka.
Přistoupil k telefonu. Musil se dáti spojit
se svou bývalou kancelárí. Smolik tam do-
sud byl.
Kvůlivový
Smolík
26
article
Rozhovor jejich nebyl dlouhý.
Prvním odjíždějícím vlakem odjel Kvůliva;
ale kam, nemohu vám říci.