ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 f92fd9c0-8f19-11dd-acb6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 31 celkem · entity: person 42, org 6, place 8, work 2
1 masthead
19. října 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 287.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Sťrana 11.
5 article
OBSAH Fa Presto:. . . . Stráž na hřbítově. M. Béňar. . . . . Slovácké děti. Anton Aškerc: . Firdůzi a derviš. Hugo Salus: . . . Pohádka všech pohádek.
M Béňar Aškerc Hugo Salus Presta
6 article Stráž na hřbitově.
Stráž na hřbitově. Napsal Fa Pre sto.
Pre
7 article
Pan císařský rada se probudil z libého spánku. — Konstatuji výslovně, že jeho spá- nek byl skutečně libý, na rozdíl od oněch frázovitě libých dřímot, kterými usínají oby- čejní císařští radové všech povídek. Proč byl spánek jeho skutečně libý, vysvitne — trvám — samo sebou z dalšího vypravování. Probudil se tedy a to proto, že se mu zdálo, že někdo klepá. Ale otevřev oči, shle- dal, že kolkolem je úplná tma a ticho v pra- vém slova smyslu hrobové. Začal se tedy roz- pomínati, co a jak je s ním — jak známo, dá nám to někdy při probuzení chvíli práce net poznáme, kde jsme a jaká je denní doba. Pra- videlně tomu tak bývá po spánku odpoledním promění-li se z dřímoty v bezvědomí trochu tvrdší. Co tak přemýšlel, slyšel opětné zaklepán a hned potom hlas: „Pane císařský rado! Je čas! Račte vstá a jíti na strážl“ „Na stráž?“ otázal se mimoděk pan císa ský rada. „Jakou stráž?“ „Inu, na stráž! Už je po klekání!“ „Cože? — A kdo to vlastně klepá? stále nechápal probuzený hodnosta. „Já! Klekáníček! — Račte být jednín z posledně pohřbených a máte tedy povinnost. býti dnes v noci stráží na hřbitově!“ „A to je dobré!“ zvolal pan rada; při tom se vzchopil, aby se posadil — a již spatřil, že sedí v podobě slušně duchovní na ka- menné obrubě své rodinné hrobky; kolkolem v matném přísvitu hvězdnaté noci kreslily se ve fantastické směsí obrysy křížů, pomníků a stromů Olšanského hřbitova.
císa Klekáníček Olšanský hřbitov
8 article
„Já jsem tedy umřel!“ rozpomínal se pan císařský rada a ohlížel se po strašidle Kleká- níčkovi, aby se ho vyptal na nové poměry okolnosti. Ale Klekáníček, bdící patrně nad správným vykonáváním stráže hřbitovní, byl již ten tam — snad musil jíti budit jiné mrtvé lenochy, či snad mu bylo zakázáno, baviti se s nebožtíky a býti tak na překážku řádnému plnění nočních povinností. Pan císařský rada byl tedy ponechán sám sobě a především arciť přemítal o poslední době svého života. Ano, stonal a umřel, to bylo velmi jednoduché a přirozené. On vlast- ně věděl, že jeho nemoc skončí smrtí a věděii to všichni kolem něho — ale nahlas se to ne- říkalo. Nicméně bylo všecko v pořádku, jak sluší na císařského radu, který dovršil osm- desátku a nastřádal si mimo dostatečné jměn na pohřeb první třídy také náležitou sbírku nemocí, vyplývajících jak z vysokého stupně věku, tak z blahobytného života.
Klekáníček
9 article
„Nu, máme to tedy odbytol“ pomyslilsi nebožtík pan rada a bylo mu jaksi volnoa vůbec velmi hezky. Shledával posmrtný život velmi příjemným a ani se nehoršil, že on, hodnosta tak znamenitý, musí státi stráž na hřbitově jako každý jiný sprostý nebožtík Ale protože vždycky v teorií se hlásil k heslu rovnosti, nebyl proti ní ani nyní v praxi, kte- rá mu nevadila — a spíše mu byla příjemnou Příjemnou mu byla, protože se cítil vol- ným, dále proto, že měl vědomí, že je nyní přece jenom něco více nežli ostatní, dosud živí smrtelníci — věděl, že z něho zbyl „duch“ a toho na příklad jeho konkurent Loupáček velkoobchodník s řepným semenem, o sobě se domnívati a se nadíti nemohl. A konečně také pozoroval, že tu není sám. Stráž na hřbitově. kteroužto povinnost musí zastávati vždy nově pohřbený mrtvý, může snad býti nepříjemnou na malých hřbitovech odlehlých vesnic, kde nebožtík sám a sám musí čekati celé měsíce než přinesou mu nějakého nástupce. Ale ve velkých městech, kde denně pohřbívá se ně- kolik desítek lidí, netrvá stráž na hřbitově nikdy déle jedné noci, a to se ještě druhdy stráví v četné společnosti.
rada
10 article
Tak také pan císařský rada viděl, že není sám; tu i onde mrtví, v civilních šatech i ve staromodnějších rubáších seděli na svých čer- stvě nasypaných rovech nebo se opírali o kříže a pomníky. Nejživěji bylo v obecním od- dělení hřbitova, mezi chudinou a u šachet tam panovala zábava, velmi živá, přímo re nebo-li tanec/ mrtvých, k němuž jedině Saint- Saěnsova hudba chyběla. Dokonce se tam hrálo i v karty — jistě si je některý nebožtik vyžádal do rakve. Ale tam se pan císařský rada nemohl vmísiti, ač by tak byl rád učinil. každý byl stráží vázán na své oddělení hřbi- tovní — a tak mohl pan rada, jak záhy po- chopil, obcházeti jenom své oddělení repre- sentačních hrobek, kde mimo něj toho dne byla pohřbena toliko paní ředitelka Mimín- ková a Hastrmánkovic desetiletý Oskar. A s těmi nebylo valné zábavy.
rada Oskar SaintSaěnsův
11 article
Neboť co s klukem? Smrt si přivodil bez- toho jenom vlastní nezbedností, skotačením. a když měl 40 stupňů horečky, nacpala ho ba- bička cukrovím, protože „když mu to chutná. nemůže mu to škodit“, byl její názor. A do rána byl kluk na prkně. Přišel ten „pád“ rodině dříve, než jim napadlo pomýšleti na zakoupení míšta pro hrobku. Oskárek musil zatím do hrobky „zápůjční“. A paní ředitelová Miminková, se kterou snažil se pan rada zapřísti hovor, nebyla do- bré mysli. Zdálo se, že jí vůbec nebylo milé. že již umřela. Uznávala přednosti stavu na onom světě, jmenovitě pokud se úspor v jídle a obleku týče. Ale na světě nenechala — dle svého domnění — všecko jak se patří v po- řádku. Před smrtí byla by ráda provedla ještě generální uklid v celé domácnosti, jmenovitě také vyklizení a vymytí sklepa a půdy. A na záclony a správku garnitury v saloně byla by povolala nového čalouníka, lacinějšího: její snaše to jistě nenapadne. „A vůbec“ — paní ředitelová ráda zdůrazňovala hlavní výsledek svých přednášek slovy „a vůbec“ — byla by se nejraději sama postarala o svůj pohřeb — její pozůstalí jsou lidé nepraktičtí a jistě se nechali okrást a nadělali si zbytečných vý- loh. Jak byli bezhlaví, poznává z toho, že jí do rukou dali její nejlepší hedvábné šaty kdežto ona by se byla spokojila s nejhoršími. Taková paráda po smrti, to je čirý luxus. Svou stížnost zakončila paní ředitelová novým „a vůbec“, že má totiž tisíc chutí, jakmile si hlíd- ku na hřbitově odbude, jíti své lehkomyslné potomstvo strašit. Těmito úvahami nevrlé nebožky byl pan císařský rada přiveden na myšlenku, jak asi dopadl jeho pohřeb.
Oskárek Miminková rada
12 article
Předpokládal, že dobře; vždyť peněz n to zanechal dost, s mnohými rodinami udržo- val známosti a gratulacemi či kondolencem a věnci se zúčastnil rozmanitých případů je- jich života jen proto, aby mu odplatili stej- ným: ve vinárně, kam před obědem chodíval pouze prbto byl členem stolové společnosti „Mazlíčků“ a do jejich pokladničky přispíval, aby také jemu byl z ní zakoupen věnec — a z podobného důvodu, ač s těžkým srdcem. přispíval korporacím vysloužileckým, střele- ckým a jiným, aby pojistil si pompu jejich pří- tomností na pohřbu. Kéž by tak mohl dopíditi se nějak dneš. ního „večerníku“! Byl-li jeho pohřeb záhy od- půldne nebo dokonce dopoledne — jistě už bude ve „večerníku“ referát. Ale jak si ho zjednat? V tom se tu kmitl Hastrmánkovic Oskar mrzelo ho hlídati v úzkém obvodu jediného oddělení, měl tísíc roupů v těle a nevěděl, jak dostati se k ostatním klukovským duchům. kteří se stuchali v oddělení dětském anebo dokonce nějak si vymohli dovolení, opustiti své hřbitovy. „Šel sem, chlapečku!“ zavolal pan rad na Oskárka. „On by se jistě rád proběhnul s ostatními, že jo? — No, šel si, šel, já to tu za něj ohlídám — ale za to koukal, aby mi někde sehnal dnešní „večerník“.“ — „Ale jo!“ zazpíval Oskárek hodně po pražsku a už se hnal pryč. Za chvíli již se zkamarádil s několika jinými klukovskými duchy a všichni vespolek se hnali směrem k obydlí hrobníkovu. Pan rada si zatím prohlížel věnce, jimiž byl pokryt jeho náhrobní kámen, a odhadoval jejich cenu. Bylo jich hodně — byly však z nich již sňaty stuhy, takže nebylo lze po- znati, od koho který věnec je. Toto zařízení ostatně pan rada pochválil.
Oskar Oskárek rada
13 article
Je to náramně krásné, když stuhy, doma dobře uložené, vždy znova přinesou se k okrase hrobu o dušičkách nebo o májové slavnosti, což jest něco jako zábavná národní slavnost pro mrtvé. Je-li v hrobě nastřádáno několik nebožtíků, vypadá pak náhrobek jako výkladní skříň obchodu se stuhami. Ale s jakostí věnců nebyl pan rada spo- kojen. Jakmile trochu povadnou, je hned na nich znáti, který byl udělán důkladně, a který jen tak na oko byl naparáděn několika větší- mi, brzy pomíjejícími květy. A takovýchto shledal pan rada na svém hrobě většinu. Málo tu bylo podstatných palem — většinou byl to jen drát. Ale i o takovou parádu čerství nebožtíci začasté svádějí mezi sebou rvačky, když se věnec přehodí s hrobu na hrob, anebo se do- konce vymění v ústřední sínil Tak aspoň byla panu radovi vysvětlena jedním škodolibým ne- božtíkem sousedního oddělení neurvaná scé- na, kterou spatřil opodál. Škodolibý nebožtík představil se mu jako pensionovaný revident z panství knížete X. — zemřel jako starý mlá- denec, o pohřeb se mu postaralo bratrstvo, jehož byl členem, a neměl nyní jiných starosti leč ušklibovati se jiným; hovořili s panem ra- dou přes cestičku, která dělila jejich oddělení.
rada
14 article
Ale i hezké výjevy viděl pan císařský rada v nejbližších oddilech hřbitovních. Spa- třil muže, objímajícího hrob v touze, aby již zmízel v něm na věky, by vrátil zemí vše, co mu dala, a v nových životech se tu objevil; viděl děcko, zalévající rosou květy kytic, kte- ré mu na hrob položili, aby matka, až zitra přijde, našla je svěží a poznala v nich dech — pozdrav svého miláčka. A víděl krásnou mla- dou dívku, horoucně líbající jedinou kytici bílých růží, ještě plných slz jejího milence. Z tohoto pozorování vyrušen byl zástu. pem duchů-kluků, kteří skutečně někde uko- řistili „večerník“, a podavše mu jej, ihned se hnali dál, chtějíce se patrně vyhnouti ne- bezpečí nových rozkazů.
Spa
15 article
Pan rada se „večerníku“ dychtivě chopi — ale hned v něm zvítězila stará zdvořilos a nabídl jej především panu revidentovi s slovy: „Nepřejete si?“ — vymáhajícími ovšem hned zápornou odpověd. Dostavila se, jak si přál. Pan revident jen se ušklíbl. „Už je mi to lhostejno,“ povídal. „Na- zlobil jsem se s novinami dost. Věděl jsem vždy líp, než ony, jak co dopadne. — A o mém funuse tam nic není. Já tam přijdu, až asi za měsíc, až v rubrice „Zemřelí v Praze bude seznam ze všeobecné nemocnice.“ Pan rada tedy sám přelétl dychtivě jed- notlivé rubriky — a hlel zde skutečně v ru- brice denní zprávy četl nápis „Pohřby“. Před- pokládal ovšem, že nebude mu vyhrazeno mi- sto zvláštní, že se dostane jen do lokálek — ale zamrzelo ho, že v jeden článek zahrnuto je pohřbů více. Jemu arciť bylo vyhrazeno první místo a delší odstavec — ač na první pohled přece se mu zdál podezřele krátkým ale o kom pak se tu píše ještě? O paní ředi. telové! Můj bože, taková bezvýznamná osoba a také musí do novin! Pan rada se zahloubal do čtení zprávy o svém pohřbu, a kdyby už nebyl býval du- chem, jistě by se mu byly oči zalily, když četl úvod, že „dnes za přečetné účasti obecen- stva všech vrstev doprovodili jsme ku posled- nímu odpočinku —“ (ano, odpočinku! A já tu musím hlídat jako kanonýr u prachárení) — „všeobecně váženého a milovaného, svým do- brým srdcem a šlechetnou povahou proslu- lého...“, a ani si nevzpomněl, kolikráte již tatáž slova četl v referátech a pohřbech svých předchůdců. Potom následoval popis katafalku a ob- řadů „v hlavním farním chrámu Páně“. „Háj
rada Praha všeobecný nemocnice
16 article
palem“ a „exotických rostlin“, jakož i „ne- sčetné plameny voskovic“ ho nespokojily. Byl by si přál, aby tyto „nesčetné“ krásy byly přece jen sečtěny, aby si mohl udělati patřičné ponětí o té nádherné podívané. Říkával to vždycky, že referáty o pohřbech se tuze od- bývají; dokonce se mu několikráte stalo, že bylo i jeho jméno jako účastníka pohřbu vy- necháno a musil se domáhati dodatečné opra- vy. Ne k vůli sobě, aby „byl v novinách“ — chraň bůh! Je to k vůli pozůstalým, kteří ne- mohou si o pohřbu každého všimnout, ale re- ferát si schovají pak na památku. Jeho nevůle stoupala, když se dočetl, že k pohřbu „korporativně s prapory, v stejno- kroji a s hudbou se dostavily aneb své de- putace vyslaly „tyto spolky a korporace“. To je rozhodný nedostatek! To má být přesně udáno, které spolky poslaly pouze deputace a které přišly korporativně; neboť pak teprve venkovský čtenář — a o toho tu jde — může si učiniti představu o smutečním průvodu!
17 article
Nuže, některé spolky přišly mu na po- hřeb s prapory, hudbou a v stejnokroji —a on neví kterél A jiné, kterým možná po léta platil pro nic za nic příspěvky a kupoval snad i vstupenky na jejich zábavy a plesy — opo- vážily se odbýti ho pouhými deputacemi! A zase neví které! To ho vskutku rozčilovalo, a dával nyní za pravdu paní ředitelové Mi- mínkové, jak by to bylo dobré, kdyby člověk — vlastně snad nebožtík člověk! — mohl se zúčastniti svého vlastního pohřbu. „Mezi smutečními hostmi viděli jsme —. To je také chyba, že se tím „viděli jsme“ dá zakrýti mnohý nedostatek. Nejlépe by bylo, vyložiti o pohřbu presenční listinu, tam ať se každý zapíše, tak nebudou v seznamu chyběti osoby, „kterých jsme neviděli“, novinářům by se usnadnila práce a pozůstalým a zúčastně- ným čtenářům mrzutosti. Toť se ví, že jsme tam pak „viděli“ starostu král. hl. města Prahy s oběma náměstky“ a ostatní špičky; ti chudáci se nachodí na funusy a sazba o je- jich účastenství může být vysázena do zásoby — právě tak jako že „pohřební obřad vyko- nal za asistence četného duchovenstva...“a že „smuteční zpěvy dojemně zapělo chvalně známé kvarteto členů sboru Národního di- vadla“. Jenom by se též mělo uvést, c o zpí- vali.
Praha národní di
18 article
„Za rakví ubírali se mimo hořem zdrcené členy pozůstalé rodiny...“ Panu radovi se do- jetím chvěly ruce a mžitky se mu dělaly před očima! Chudáci pozůstalí! Nu, však je testament potěši! — Po té přisedl blíže k věč- nému světlu na blízkém hrobě a s uspokoje- ním, pomalu a pozorně louskal dlouhý po- měrně seznam účastníků pohřbu. Celkem ho uspokojoval. Jednotlivá jme- na provázel poznámkami. „Vládní rada Hasorák... toť se ví, co b dělal, když je na pensi; dělá tedy funebráka. ... císařský rada Loupáček — ten byl asi rád, že to není jeho funus!... Dvorní rada Holej...“ Kde jaký rada, školní, tajný, ko- merční, soudní a vrchní soudní, městský, ma- gistrátní, místodržitelský, policejní, minister- ský, účetní — všichni se mu sešli na pohřeb až po „národního radu Mezulánka“, jehož ve- řejná činnost, jak nebožtík tvrdil, vůbec zá- ležela v tom, že chodíl na pohřby, posílal kondolence a gratulace, a jenom tímto způso- bem udržoval své jmeno ve slavné paměti naší veřejnosti, plné jak jubilejí tak i smut- ných udalostí. — „Nádherné věnce věnovali zejména . .. aha! Teď přijde to hlavní. Pan rada rychle přehlédl seznam, sečetl je — a poznal, že je uvedeno patnácte dárců věnců. A na hrobce jich sám napočítal sedmnáct! Kde jsou ostat- ní? A to že by jich nebylo víc? Vždyť tady ve zprávě stojí „a j.“ — tedy ještě jiní věno- vali věnce a palmy. Na příklad Mikyskovic. A Pastrňákovic by nebyli poslali nic? Ani Vrabečkovic? To není možná! To se musí vy- šetřit! „Hle!“ povzdychl si rozčilený duch pana císařského rady. „Tomuhle se říká „věčný od- počinek“! Sem mne provázely pozdravy „Spi sladce“! „Dřímej v pokoji“! — a hned první noc přijdu na takové nepřístojnosti!
rada Hasorák Mikyskův Pastrňákův
19 article
(Slovo „nepřístojnost“ zbylo panu radov ještě z prachu pozemského, ale doufejme, že — ne-li jinde — v očistci mu je odvyknou ja- kožto jeden z nejbarbarštějších germanismů.) Seznam soustrastných telegramů a dopisů už jen přelétl. Je patrno, že nemůže býti ze- vrubný. Zítra přijde doplněk, pokračování. Nač bych se s tím zlobil už dnes? Raději odnese noviny paní ředitelce Mi- mínkové. Ať má taky vztek. Beztoho že s tam dočte něčeho, co ji dopálí. V tom však zpozoroval, že za seznamem zasílatelů soustrastných dopisů a telegramů je ještě několik odlišných řádek. Pospíšil tedy s novinami zase ke světlu a četl: „Závěť zesnulého vlastence nebyla dosu otevřena — — (To mám nóbl dědice, pomyslil si. Inu, vědí, že jim to neuteče!) — ale dá se očekávati, že zesnulý dobrodinec, jehož dla byla vždy ochotně otevřena — — (jak to my- slí? O tom nic nevím! Tomu nerozumím!) — jistě, jak se také proslýchá, pamatoval hoj- nými odkazy na naše přední národní institu- ce, zasluhující a potřebující všestranné pod- pory.
radov Pospíšil
20 article
„Hehe! Hehehe!“ rozřehonil se nebožtík „Proč? Kdož ví. Nevysvětlil toho ani pan revidentovi, jenž k němu udiveně vzhlédl. Prohodil jenom: „Nu, snad našim napadne, dáti asi padesát korun na chudé naší far- nostil“ V tom však se jeho tvář opět zachmuřila a jeho astrální tělo zaplálo fosforem. „Jakže! „Mazlíčkové také nic — ani vě- nec, ani deputace?“ zvolal, připomenuvsi teprve nyní, že se v referátu nedočetl o stol- ním kruhu své vinárny, jejíž mělnickému, po- živanému v pravidelných dávkách, příčítal zásluhu svého vysokého věku. — „No, po- čkejte, nebude-li zítra v novinách oprava! Při- dávám se úplně k mínění paní Mimínkové. že je nutno vrátiti se na svět jako strašidlo. třeba k tomu nemám takový talent, jakým ona odjakživa vynikala a třeba se to s hod- ností císařského rady docela nesrovnávalo
Heh Hehehe
21 article
žádný věnec svému bývalému, dlouholetému věrnému členu! Na mou duši — neboť nyní to vím, že mám duši, a tedy to slovo něco platíl — na mou duši, že — nešel-li ještě ni- kdo strašit — já půjdu strašit ty skrblíky. aby ...“ V tom ozval se hlas zvonce. Klekáníček dával ranní znamení — a všichni duchové šmahem zmizeli. Stráž na hřbitově byla skon- čena, nebožtíci rázem propadli se do svých hrobů a nezůstalo po nich stopy — pouze na hrobce pana císařského rady kus novin, jako větrem tam zavátý. Zároveň kuropělo několik kurů v žižkově a nejbližším okolí, čímž moc duchů ovšem na- dobro pominula. — — — Ale pan císařský rada „Mazlíčky“ strašit nepřišel. Snad proto, že mu přece jen nebyla udělena svoboda strašení — snad proto, že hned v ranních listech objevil se doplněk: „Jsme požádáni, abychom ke včerejš zprávě o pohřbu pana císařského rady** do- dali, že zesnulý byl též bývalým členem a po dva roky náhradníkem ve spolku pro aklima- tisování sibiřských zajíců v království če- ském: dále že pohřbu zúčastnili se také pání — (a vyjmenováno opět několik vrchních obyčejných radů rozličných druhů) — a mimo to téměř korporativně stolová společnost „Mazlíčkové“, jejíž byl zesnulý nejstarším čle- nem a od níž pocházel také nádherný palmo- vý věnec se stuhami v barvách národníc s nápisem, složeným od „stolového básníka“ pana K. M. Fialky tohoto znění: „Mazlíčkovi mazlíčků — na hrob kladem kytičkul“
K M Fialka spolek pro aklima
22 article Slovácké děti. Napsal M. Bé ňa.
Slovácké děti. Napsal M. Bé ňa. Jsem v náramně příjemném vzrušení, jako kdybych vyhrál milion; plesám Hospodinu, neboť se mi podařil veliký objev. Nežil jsem tedy darmo, pomohl jsem lidstvu a svému lidu o metu dále ku předu. Jen to vědomí kalí mi úplnou radost, že totiž ten objev učinila již dávno před) mnou slovácká děcka. Ale jaké skrupulel Tento národ jest osudem odsouzen k to- mu, býti o veškeré své bohatství, s nímž si beztoho neví rady a které mu přináší tolik užitku, jako dítěti křivák, okraden. Nuže, proč bych si neukradl i já. Jenže teď nevím, v prvním záchvatu ra- dosti, mám-li se ucházeti o cenu Billrotovu. Virchovou nebo Rokytanského? Ale nejraději o tu, která je největší — to se rozumil Škoda, že o Nobelovu cenu nelze se uchá- zeti, to by tak bylo! — Ale skromnost jest také pěknou cností — zvláště jsou-li hrozny vysoko. Jedno jest ale jisto, že tímto vynálezem rázem vystupuji do popředí, mezi koryfey lid- stva, do zlatého kruhu prvních hvězd. Abych tedy čtenáře dlouho neunavoval — našel jsem nový lék, působící lépe nežli vše- chny dosavadní antipyriny, salvarsany a jiné dosud vynalezené a vynalezenu býti mající všeholéky a spásné prostředky. Jest to pur- gativ, lepší než nejdrastičtější projímadlo, re- veň a gumiguta. A k tomu vábivý, chutný, příjemný a lahodný.
Škoda Nobelův cena
23 article
Co se to lékařové natrápí s pacienty, aby dosáhli jistého blahodárného účinku; lekvary. pilulky, tabletky a nemocný je přijímá s tváří odsouzeného na smrt a u nás — podívejte se A tento vzácný objev, pravý boží dar trpícímu lidstvu, jmenuji: prunus diuretica nova species mihi!“ — Tak, to jest tedy můj objev, zde to máte v bezvadně vědeckém po- jmenování. Lidé tomu stromu i plodům říkají prostě „zralky“, poněvadž brzy dozrávají, anebo zo- vou je jménem, naturalisticky připodobnělým dle účinků. A tato vzácná, slovácká palma míru, vzácnější nad aloe a květ myrrhy, roste všude po slováckých humrech, nevyžadujíe zvláštní péče a zvláště podél silnice u Velké mohou viděti páni interesenti z vědeckých kruhů celé formace. Než, pozorujme účinky na slováckých děckáchl Zralky se zapalují mezi tmavozele- ným listím, zahoří jako lampionky malé plody oranžově-menýžovou barvou. Okolojdoucí si ani nepovšimnou vzácného plodu, ale za to sousedův Pavel je postřehl bystrým svým okem a již batolí se k palmě míru, ku příro- dou prostřenému stolu hejno slováckých děcek. Já každodenně vidím zázračné účinky zralek a mohu studovati jich neomylnou pů- sobivost.
Pavel
24 article
Pavel vyleze hbitě jako veverka na strom, obstoupený ostatními děcky, hledícím s otevřenými ústy jako žídé na poušti na ne- beskog manu. Ale Pavel není hlupák, myslí nejprve na sebe a cpe plnými ústy vzácné ovoce a te- prve, co nezmůže, hází, zcela dle příkazu kře- sťanské lásky, jiným dětem dolů pod stromem zevlujícím. Z toho soudím, že křesťanská láska mus býti lidstvu vrozena, neboť Pavel ještě ne- chodí do školy — není to tedy knihová mou- drost. Na štěstí je zralek dosti a Francek, Ja- nek, Babuša a Eva pod stromem mají tak dosti práce, aby stačili ztráviti hojné přívaly many, dštící s výše. Pámbu nezapomíná svých milých, malo- vaných slováckých děcek, svých hladových ptáčátek a zralek bývá každoročně i když ji- ného ovoce nebývá, hojný nadbytek. A děcka, žravá jako housenky, opálená. buclatá a veselá, chroupají vesele bilými zoub- ky bíle oranžové plody, očka jim spokojenou radostí září — věřte mí, již to jest velikým požitkem člověku, dívati se na toto žravé, ve- selé stádo. Ale báječný účinek zralek dostaví se záhy. Pavel počíná jeviti na stromě nápadný nepokoj, třepotá nohavicemi; pak spustí se rychle dolů, vyškubne provázek u gatí a za- ujímá jistou posici. A zrovna vedle něhov prostotě a nevinnosti andělské duše zvedá
Pavel Eva
26 article
Evička sukničku a tak to jde pořadem dále dále, Ale to jest teprve první vydání, Pavel leze znovu nahoru. Jak báječně rychle fun- guje ta lidská mašinka slováckého děcka! Děcka se najedla po chuti a Pavel na- vrhuje, aby se šly koupati do potoka, což ovšem se přijímá a děcka táhnou po nejbližší mezi, pěkně za sebou husím pořadem k po- toku. A tak to chodí den co den, pokud trvá zralková saisona. Děcka naše bývají pak po- někud vybledlá, ale jinak zcela zdráva a my- slím, že tato zralková saisona je výbornou průpravou na zimu, kdy dítě při poměrně menším pohybu — naše jízby jsou velmi těsny a špatně větrány — dostává více tuku, masa, jelit, jaternic atd. Zbývá nám ještě prohlédnouti si silnici u Velké, t. j. alespoň onu část, kde stávaly druhdy zralky. Stávaly, nestojí více? Ba skoro tak! Po- znáte v oné suché metle, čnící smutně do výše, onen zelený druhdy stromek se zářícími, bledě oranžovými lampionky, jimiž byl pře- tížen? Věru, naše děcka umí pustošiti stromy- hůře nežli housenky a egyptské kobylky. A okolo každého stromu ten věnec n zemi . .. Ale aťsil Jen když jsou naše děti zdrávy. originální a vesely. A takovými jsoul
Evička suknička Pavel
27 title
Firdůzi a derviš.
29 article
Anton Ašker e. Ze slovinštiny přeložu dr. Bobuš Vybír al
Ašker doktor Bobuš
30 article
Čaloun pestrý tká Firdůzi, Vásník perský v městě Ghasně, neni čalounem, co tká tu — báseň píše, dlouhou, krásnou epos „Šah-Namé“. Návštěvou má řadu přátel, známých často, druhů věrných, druhů věrných, ctitelů též. A Firdůzi přednáší jim báseň „šah-Namě“. Básník čte. A hlet jak plní králi starými se pokoj. polobohy, reky z bájí . .. Bitva řádí, krev tu teče za svobodu, vlast. Hle... jak s pravdou lež tu válčí, s dobrem zlo se bije kleté; temno v boj jde proti světlu s Ormazdem boj věčný vede démon Ahriman. Před oknem čte otevřeným hostům epos své Firdůni, pěšec mnohý jde tam mimo, mnohý stane, naslouchaje veršům z ulice. Posluchač pak nejvěrnější z občanů všech krásné Ghasny a zas už před oknem, hle, stojíl — Je to starý derviš Mahmud prorok v dáli znám. Před oknem si stranou stoupne Mahmud denně prostřed cestys z očí šílenství mu plane, z úst se hrne kleteb příval na Firdůziho. Proklínaje, nadávaje tančí Mahmud, kroutí sebouí turban na hlavě se hází, kaftan jako křídlo hbité lítá ve vzduchu. A Fírdůzi čte a píše ... Táží se ho hosté známí- „Nevidíš-li, neslyštš-li. jak tě haní blázen tamo? Klidně trpíš to? Za veršem verě překrucuje. na ruby ti obrací věe co je bílé, vidí černě, Šlechetnost kede, vidí podlost . .. Odpověz mu přecel Usměje se básník lehce, pohladí si černé vousy. klidně k hostům po té vzhlédne. klidně promluví a pravíi „Nejste Peršané?“ „Soucit mívej s každým chorými Neučil tak Zarathustra? S Mahmudem mám slitování, neb je chudák těžce churav na rozum je chorl Koran zmátl jeho hlavu, drážditi ho, hřích by bylo churavěl by víc jen světeei Kdo ví, co by pak se stalo? Vinen byl bych jál Och, už opět křičí, zuříl Vodu, chladnou vodu, bratřil Zde džbán plnýl... Pokropte mu horkou hlavu! Zbytek pak mu dejte vypítil
Čaloun Šah Namý Ahriman Mahmud Peršan Zarathustra Ghasna Korana
31 article Pohádka všech pohádek.
Pohádka všech pohádek. Napsal Hugo Salu s. Přeložil F. T. Je krásné, jasné pozdní odpoledne na pod- zim, ulice pod mým oknem leží již v soumraku. ale nebe nahoře pne se modře a průhledně nad tišícím se světem. Tato chvíle patří mému ho- chu — ty, milá ženo, která i pro mne nyní s jmenuješ milou maminkou, přinesla jsi jej do mé pracovny, on zaklepal milovanými, dvě léta starými prstíčky na dvéře, sám si potom odpo- věděl „Dáll“, náš-Wolfgang, který nám po čtrnáctiletém vroucím úpění byl darován. Nyni pohlédne na mne radostnýma, zářícíma očima, a já potom jsem šťastným tím, že jej k sobě
Hugo Dáll Wolfgang