1
masthead
19. října 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 287.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
OBSAH
Fa Presto:. . . . Stráž na hřbítově.
M. Béňar. . . . . Slovácké děti.
Anton Aškerc: . Firdůzi a derviš.
Hugo Salus: . . . Pohádka všech pohádek.
M Béňar
Aškerc
Hugo Salus
Presta
6
article
Stráž na hřbitově.
Stráž na hřbitově.
Napsal Fa Pre sto.
Pre
7
article
Pan císařský rada se probudil z libého
spánku. — Konstatuji výslovně, že jeho spá-
nek byl skutečně libý, na rozdíl od oněch
frázovitě libých dřímot, kterými usínají oby-
čejní císařští radové všech povídek. Proč byl
spánek jeho skutečně libý, vysvitne — trvám
— samo sebou z dalšího vypravování.
Probudil se tedy a to proto, že se mu
zdálo, že někdo klepá. Ale otevřev oči, shle-
dal, že kolkolem je úplná tma a ticho v pra-
vém slova smyslu hrobové. Začal se tedy roz-
pomínati, co a jak je s ním — jak známo, dá
nám to někdy při probuzení chvíli práce net
poznáme, kde jsme a jaká je denní doba. Pra-
videlně tomu tak bývá po spánku odpoledním
promění-li se z dřímoty v bezvědomí trochu
tvrdší.
Co tak přemýšlel, slyšel opětné zaklepán
a hned potom hlas:
„Pane císařský rado! Je čas! Račte vstá
a jíti na strážl“
„Na stráž?“ otázal se mimoděk pan císa
ský rada. „Jakou stráž?“
„Inu, na stráž! Už je po klekání!“
„Cože? — A kdo to vlastně klepá?
stále nechápal probuzený hodnosta.
„Já! Klekáníček! — Račte být jednín
z posledně pohřbených a máte tedy povinnost.
býti dnes v noci stráží na hřbitově!“
„A to je dobré!“ zvolal pan rada; při tom
se vzchopil, aby se posadil — a již spatřil, že
sedí v podobě slušně duchovní na ka-
menné obrubě své rodinné hrobky; kolkolem
v matném přísvitu hvězdnaté noci kreslily se
ve fantastické směsí obrysy křížů, pomníků
a stromů Olšanského hřbitova.
císa
Klekáníček
Olšanský hřbitov
8
article
„Já jsem tedy umřel!“ rozpomínal se pan
císařský rada a ohlížel se po strašidle Kleká-
níčkovi, aby se ho vyptal na nové poměry
okolnosti. Ale Klekáníček, bdící patrně nad
správným vykonáváním stráže hřbitovní, byl
již ten tam — snad musil jíti budit jiné mrtvé
lenochy, či snad mu bylo zakázáno, baviti se
s nebožtíky a býti tak na překážku řádnému
plnění nočních povinností.
Pan císařský rada byl tedy ponechán sám
sobě a především arciť přemítal o poslední
době svého života. Ano, stonal a umřel, to
bylo velmi jednoduché a přirozené. On vlast-
ně věděl, že jeho nemoc skončí smrtí a věděii
to všichni kolem něho — ale nahlas se to ne-
říkalo. Nicméně bylo všecko v pořádku, jak
sluší na císařského radu, který dovršil osm-
desátku a nastřádal si mimo dostatečné jměn
na pohřeb první třídy také náležitou sbírku
nemocí, vyplývajících jak z vysokého stupně
věku, tak z blahobytného života.
Klekáníček
9
article
„Nu, máme to tedy odbytol“ pomyslilsi
nebožtík pan rada a bylo mu jaksi volnoa
vůbec velmi hezky. Shledával posmrtný život
velmi příjemným a ani se nehoršil, že on,
hodnosta tak znamenitý, musí státi stráž na
hřbitově jako každý jiný sprostý nebožtík
Ale protože vždycky v teorií se hlásil k heslu
rovnosti, nebyl proti ní ani nyní v praxi, kte-
rá mu nevadila — a spíše mu byla příjemnou
Příjemnou mu byla, protože se cítil vol-
ným, dále proto, že měl vědomí, že je nyní
přece jenom něco více nežli ostatní, dosud
živí smrtelníci — věděl, že z něho zbyl „duch“
a toho na příklad jeho konkurent Loupáček
velkoobchodník s řepným semenem, o sobě se
domnívati a se nadíti nemohl. A konečně také
pozoroval, že tu není sám. Stráž na hřbitově.
kteroužto povinnost musí zastávati vždy nově
pohřbený mrtvý, může snad býti nepříjemnou
na malých hřbitovech odlehlých vesnic, kde
nebožtík sám a sám musí čekati celé měsíce
než přinesou mu nějakého nástupce. Ale ve
velkých městech, kde denně pohřbívá se ně-
kolik desítek lidí, netrvá stráž na hřbitově
nikdy déle jedné noci, a to se ještě druhdy
stráví v četné společnosti.
rada
10
article
Tak také pan císařský rada viděl, že není
sám; tu i onde mrtví, v civilních šatech i ve
staromodnějších rubáších seděli na svých čer-
stvě nasypaných rovech nebo se opírali o
kříže a pomníky. Nejživěji bylo v obecním od-
dělení hřbitova, mezi chudinou a u šachet
tam panovala zábava, velmi živá, přímo re
nebo-li tanec/ mrtvých, k němuž jedině Saint-
Saěnsova hudba chyběla. Dokonce se tam
hrálo i v karty — jistě si je některý nebožtik
vyžádal do rakve. Ale tam se pan císařský
rada nemohl vmísiti, ač by tak byl rád učinil.
každý byl stráží vázán na své oddělení hřbi-
tovní — a tak mohl pan rada, jak záhy po-
chopil, obcházeti jenom své oddělení repre-
sentačních hrobek, kde mimo něj toho dne
byla pohřbena toliko paní ředitelka Mimín-
ková a Hastrmánkovic desetiletý Oskar.
A s těmi nebylo valné zábavy.
rada
Oskar
SaintSaěnsův
11
article
Neboť co s klukem? Smrt si přivodil bez-
toho jenom vlastní nezbedností, skotačením.
a když měl 40 stupňů horečky, nacpala ho ba-
bička cukrovím, protože „když mu to chutná.
nemůže mu to škodit“, byl její názor. A do
rána byl kluk na prkně. Přišel ten „pád“
rodině dříve, než jim napadlo pomýšleti na
zakoupení míšta pro hrobku. Oskárek musil
zatím do hrobky „zápůjční“.
A paní ředitelová Miminková, se kterou
snažil se pan rada zapřísti hovor, nebyla do-
bré mysli. Zdálo se, že jí vůbec nebylo milé.
že již umřela. Uznávala přednosti stavu na
onom světě, jmenovitě pokud se úspor v jídle
a obleku týče. Ale na světě nenechala — dle
svého domnění — všecko jak se patří v po-
řádku. Před smrtí byla by ráda provedla ještě
generální uklid v celé domácnosti, jmenovitě
také vyklizení a vymytí sklepa a půdy. A na
záclony a správku garnitury v saloně byla by
povolala nového čalouníka, lacinějšího: její
snaše to jistě nenapadne. „A vůbec“ — paní
ředitelová ráda zdůrazňovala hlavní výsledek
svých přednášek slovy „a vůbec“ — byla by
se nejraději sama postarala o svůj pohřeb —
její pozůstalí jsou lidé nepraktičtí a jistě se
nechali okrást a nadělali si zbytečných vý-
loh. Jak byli bezhlaví, poznává z toho, že jí
do rukou dali její nejlepší hedvábné šaty
kdežto ona by se byla spokojila s nejhoršími.
Taková paráda po smrti, to je čirý luxus. Svou
stížnost zakončila paní ředitelová novým „a
vůbec“, že má totiž tisíc chutí, jakmile si hlíd-
ku na hřbitově odbude, jíti své lehkomyslné
potomstvo strašit.
Těmito úvahami nevrlé nebožky byl pan
císařský rada přiveden na myšlenku, jak asi
dopadl jeho pohřeb.
Oskárek
Miminková
rada
12
article
Předpokládal, že dobře; vždyť peněz n
to zanechal dost, s mnohými rodinami udržo-
val známosti a gratulacemi či kondolencem
a věnci se zúčastnil rozmanitých případů je-
jich života jen proto, aby mu odplatili stej-
ným: ve vinárně, kam před obědem chodíval
pouze prbto byl členem stolové společnosti
„Mazlíčků“ a do jejich pokladničky přispíval,
aby také jemu byl z ní zakoupen věnec —
a z podobného důvodu, ač s těžkým srdcem.
přispíval korporacím vysloužileckým, střele-
ckým a jiným, aby pojistil si pompu jejich pří-
tomností na pohřbu.
Kéž by tak mohl dopíditi se nějak dneš.
ního „večerníku“! Byl-li jeho pohřeb záhy od-
půldne nebo dokonce dopoledne — jistě už
bude ve „večerníku“ referát. Ale jak si ho
zjednat?
V tom se tu kmitl Hastrmánkovic Oskar
mrzelo ho hlídati v úzkém obvodu jediného
oddělení, měl tísíc roupů v těle a nevěděl, jak
dostati se k ostatním klukovským duchům.
kteří se stuchali v oddělení dětském anebo
dokonce nějak si vymohli dovolení, opustiti
své hřbitovy.
„Šel sem, chlapečku!“ zavolal pan rad
na Oskárka. „On by se jistě rád proběhnul
s ostatními, že jo? — No, šel si, šel, já to tu
za něj ohlídám — ale za to koukal, aby mi
někde sehnal dnešní „večerník“.“ —
„Ale jo!“ zazpíval Oskárek hodně po
pražsku a už se hnal pryč. Za chvíli již se
zkamarádil s několika jinými klukovskými
duchy a všichni vespolek se hnali směrem
k obydlí hrobníkovu.
Pan rada si zatím prohlížel věnce, jimiž
byl pokryt jeho náhrobní kámen, a odhadoval
jejich cenu. Bylo jich hodně — byly však
z nich již sňaty stuhy, takže nebylo lze po-
znati, od koho který věnec je.
Toto zařízení ostatně pan rada pochválil.
Oskar
Oskárek
rada
13
article
Je to náramně krásné, když stuhy, doma
dobře uložené, vždy znova přinesou se k
okrase hrobu o dušičkách nebo o májové
slavnosti, což jest něco jako zábavná národní
slavnost pro mrtvé. Je-li v hrobě nastřádáno
několik nebožtíků, vypadá pak náhrobek jako
výkladní skříň obchodu se stuhami.
Ale s jakostí věnců nebyl pan rada spo-
kojen. Jakmile trochu povadnou, je hned na
nich znáti, který byl udělán důkladně, a který
jen tak na oko byl naparáděn několika větší-
mi, brzy pomíjejícími květy. A takovýchto
shledal pan rada na svém hrobě většinu. Málo
tu bylo podstatných palem — většinou byl to
jen drát.
Ale i o takovou parádu čerství nebožtíci
začasté svádějí mezi sebou rvačky, když se
věnec přehodí s hrobu na hrob, anebo se do-
konce vymění v ústřední sínil Tak aspoň byla
panu radovi vysvětlena jedním škodolibým ne-
božtíkem sousedního oddělení neurvaná scé-
na, kterou spatřil opodál. Škodolibý nebožtík
představil se mu jako pensionovaný revident
z panství knížete X. — zemřel jako starý mlá-
denec, o pohřeb se mu postaralo bratrstvo,
jehož byl členem, a neměl nyní jiných starosti
leč ušklibovati se jiným; hovořili s panem ra-
dou přes cestičku, která dělila jejich oddělení.
rada
14
article
Ale i hezké výjevy viděl pan císařský
rada v nejbližších oddilech hřbitovních. Spa-
třil muže, objímajícího hrob v touze, aby již
zmízel v něm na věky, by vrátil zemí vše, co
mu dala, a v nových životech se tu objevil;
viděl děcko, zalévající rosou květy kytic, kte-
ré mu na hrob položili, aby matka, až zitra
přijde, našla je svěží a poznala v nich dech —
pozdrav svého miláčka. A víděl krásnou mla-
dou dívku, horoucně líbající jedinou kytici
bílých růží, ještě plných slz jejího milence.
Z tohoto pozorování vyrušen byl zástu.
pem duchů-kluků, kteří skutečně někde uko-
řistili „večerník“, a podavše mu jej, ihned
se hnali dál, chtějíce se patrně vyhnouti ne-
bezpečí nových rozkazů.
Spa
15
article
Pan rada se „večerníku“ dychtivě chopi
— ale hned v něm zvítězila stará zdvořilos
a nabídl jej především panu revidentovi s
slovy: „Nepřejete si?“ — vymáhajícími ovšem
hned zápornou odpověd.
Dostavila se, jak si přál. Pan revident jen
se ušklíbl.
„Už je mi to lhostejno,“ povídal. „Na-
zlobil jsem se s novinami dost. Věděl jsem
vždy líp, než ony, jak co dopadne. — A o mém
funuse tam nic není. Já tam přijdu, až asi
za měsíc, až v rubrice „Zemřelí v Praze
bude seznam ze všeobecné nemocnice.“
Pan rada tedy sám přelétl dychtivě jed-
notlivé rubriky — a hlel zde skutečně v ru-
brice denní zprávy četl nápis „Pohřby“. Před-
pokládal ovšem, že nebude mu vyhrazeno mi-
sto zvláštní, že se dostane jen do lokálek —
ale zamrzelo ho, že v jeden článek zahrnuto
je pohřbů více. Jemu arciť bylo vyhrazeno
první místo a delší odstavec — ač na první
pohled přece se mu zdál podezřele krátkým
ale o kom pak se tu píše ještě? O paní ředi.
telové! Můj bože, taková bezvýznamná osoba
a také musí do novin!
Pan rada se zahloubal do čtení zprávy
o svém pohřbu, a kdyby už nebyl býval du-
chem, jistě by se mu byly oči zalily, když četl
úvod, že „dnes za přečetné účasti obecen-
stva všech vrstev doprovodili jsme ku posled-
nímu odpočinku —“ (ano, odpočinku! A já tu
musím hlídat jako kanonýr u prachárení) —
„všeobecně váženého a milovaného, svým do-
brým srdcem a šlechetnou povahou proslu-
lého...“, a ani si nevzpomněl, kolikráte již
tatáž slova četl v referátech a pohřbech svých
předchůdců.
Potom následoval popis katafalku a ob-
řadů „v hlavním farním chrámu Páně“. „Háj
rada
Praha
všeobecný nemocnice
16
article
palem“ a „exotických rostlin“, jakož i „ne-
sčetné plameny voskovic“ ho nespokojily. Byl
by si přál, aby tyto „nesčetné“ krásy byly
přece jen sečtěny, aby si mohl udělati patřičné
ponětí o té nádherné podívané. Říkával to
vždycky, že referáty o pohřbech se tuze od-
bývají; dokonce se mu několikráte stalo, že
bylo i jeho jméno jako účastníka pohřbu vy-
necháno a musil se domáhati dodatečné opra-
vy. Ne k vůli sobě, aby „byl v novinách“ —
chraň bůh! Je to k vůli pozůstalým, kteří ne-
mohou si o pohřbu každého všimnout, ale re-
ferát si schovají pak na památku.
Jeho nevůle stoupala, když se dočetl, že
k pohřbu „korporativně s prapory, v stejno-
kroji a s hudbou se dostavily aneb své de-
putace vyslaly „tyto spolky a korporace“. To
je rozhodný nedostatek! To má být přesně
udáno, které spolky poslaly pouze deputace
a které přišly korporativně; neboť pak teprve
venkovský čtenář — a o toho tu jde — může
si učiniti představu o smutečním průvodu!
17
article
Nuže, některé spolky přišly mu na po-
hřeb s prapory, hudbou a v stejnokroji —a
on neví kterél A jiné, kterým možná po léta
platil pro nic za nic příspěvky a kupoval snad
i vstupenky na jejich zábavy a plesy — opo-
vážily se odbýti ho pouhými deputacemi!
A zase neví které! To ho vskutku rozčilovalo,
a dával nyní za pravdu paní ředitelové Mi-
mínkové, jak by to bylo dobré, kdyby člověk
— vlastně snad nebožtík člověk! — mohl se
zúčastniti svého vlastního pohřbu.
„Mezi smutečními hostmi viděli jsme —.
To je také chyba, že se tím „viděli jsme“ dá
zakrýti mnohý nedostatek. Nejlépe by bylo,
vyložiti o pohřbu presenční listinu, tam ať se
každý zapíše, tak nebudou v seznamu chyběti
osoby, „kterých jsme neviděli“, novinářům by
se usnadnila práce a pozůstalým a zúčastně-
ným čtenářům mrzutosti. Toť se ví, že jsme
tam pak „viděli“ starostu král. hl. města
Prahy s oběma náměstky“ a ostatní špičky;
ti chudáci se nachodí na funusy a sazba o je-
jich účastenství může být vysázena do zásoby
— právě tak jako že „pohřební obřad vyko-
nal za asistence četného duchovenstva...“a
že „smuteční zpěvy dojemně zapělo chvalně
známé kvarteto členů sboru Národního di-
vadla“. Jenom by se též mělo uvést, c o zpí-
vali.
Praha
národní di
18
article
„Za rakví ubírali se mimo hořem zdrcené
členy pozůstalé rodiny...“ Panu radovi se do-
jetím chvěly ruce a mžitky se mu dělaly
před očima! Chudáci pozůstalí! Nu, však je
testament potěši! — Po té přisedl blíže k věč-
nému světlu na blízkém hrobě a s uspokoje-
ním, pomalu a pozorně louskal dlouhý po-
měrně seznam účastníků pohřbu.
Celkem ho uspokojoval. Jednotlivá jme-
na provázel poznámkami.
„Vládní rada Hasorák... toť se ví, co b
dělal, když je na pensi; dělá tedy funebráka.
... císařský rada Loupáček — ten byl asi rád,
že to není jeho funus!... Dvorní rada
Holej...“ Kde jaký rada, školní, tajný, ko-
merční, soudní a vrchní soudní, městský, ma-
gistrátní, místodržitelský, policejní, minister-
ský, účetní — všichni se mu sešli na pohřeb
až po „národního radu Mezulánka“, jehož ve-
řejná činnost, jak nebožtík tvrdil, vůbec zá-
ležela v tom, že chodíl na pohřby, posílal
kondolence a gratulace, a jenom tímto způso-
bem udržoval své jmeno ve slavné paměti
naší veřejnosti, plné jak jubilejí tak i smut-
ných udalostí. —
„Nádherné věnce věnovali zejména . ..
aha! Teď přijde to hlavní. Pan rada rychle
přehlédl seznam, sečetl je — a poznal, že je
uvedeno patnácte dárců věnců. A na hrobce
jich sám napočítal sedmnáct! Kde jsou ostat-
ní? A to že by jich nebylo víc? Vždyť tady
ve zprávě stojí „a j.“ — tedy ještě jiní věno-
vali věnce a palmy. Na příklad Mikyskovic.
A Pastrňákovic by nebyli poslali nic? Ani
Vrabečkovic? To není možná! To se musí vy-
šetřit!
„Hle!“ povzdychl si rozčilený duch pana
císařského rady. „Tomuhle se říká „věčný od-
počinek“! Sem mne provázely pozdravy „Spi
sladce“! „Dřímej v pokoji“! — a hned první
noc přijdu na takové nepřístojnosti!
rada
Hasorák
Mikyskův
Pastrňákův
19
article
(Slovo „nepřístojnost“ zbylo panu radov
ještě z prachu pozemského, ale doufejme, že
— ne-li jinde — v očistci mu je odvyknou ja-
kožto jeden z nejbarbarštějších germanismů.)
Seznam soustrastných telegramů a dopisů
už jen přelétl. Je patrno, že nemůže býti ze-
vrubný. Zítra přijde doplněk, pokračování.
Nač bych se s tím zlobil už dnes?
Raději odnese noviny paní ředitelce Mi-
mínkové. Ať má taky vztek. Beztoho že s
tam dočte něčeho, co ji dopálí.
V tom však zpozoroval, že za seznamem
zasílatelů soustrastných dopisů a telegramů
je ještě několik odlišných řádek. Pospíšil tedy
s novinami zase ke světlu a četl:
„Závěť zesnulého vlastence nebyla dosu
otevřena — — (To mám nóbl dědice, pomyslil
si. Inu, vědí, že jim to neuteče!) — ale dá se
očekávati, že zesnulý dobrodinec, jehož dla
byla vždy ochotně otevřena — — (jak to my-
slí? O tom nic nevím! Tomu nerozumím!) —
jistě, jak se také proslýchá, pamatoval hoj-
nými odkazy na naše přední národní institu-
ce, zasluhující a potřebující všestranné pod-
pory.
radov
Pospíšil
20
article
„Hehe! Hehehe!“ rozřehonil se nebožtík
„Proč? Kdož ví. Nevysvětlil toho ani pan
revidentovi, jenž k němu udiveně vzhlédl.
Prohodil jenom: „Nu, snad našim napadne,
dáti asi padesát korun na chudé naší far-
nostil“
V tom však se jeho tvář opět zachmuřila
a jeho astrální tělo zaplálo fosforem.
„Jakže! „Mazlíčkové také nic — ani vě-
nec, ani deputace?“ zvolal, připomenuvsi
teprve nyní, že se v referátu nedočetl o stol-
ním kruhu své vinárny, jejíž mělnickému, po-
živanému v pravidelných dávkách, příčítal
zásluhu svého vysokého věku. — „No, po-
čkejte, nebude-li zítra v novinách oprava! Při-
dávám se úplně k mínění paní Mimínkové.
že je nutno vrátiti se na svět jako strašidlo.
třeba k tomu nemám takový talent, jakým
ona odjakživa vynikala a třeba se to s hod-
ností císařského rady docela nesrovnávalo
Heh
Hehehe
21
article
žádný věnec svému bývalému, dlouholetému
věrnému členu! Na mou duši — neboť nyní
to vím, že mám duši, a tedy to slovo něco
platíl — na mou duši, že — nešel-li ještě ni-
kdo strašit — já půjdu strašit ty skrblíky.
aby ...“
V tom ozval se hlas zvonce. Klekáníček
dával ranní znamení — a všichni duchové
šmahem zmizeli. Stráž na hřbitově byla skon-
čena, nebožtíci rázem propadli se do svých
hrobů a nezůstalo po nich stopy — pouze na
hrobce pana císařského rady kus novin, jako
větrem tam zavátý.
Zároveň kuropělo několik kurů v žižkově
a nejbližším okolí, čímž moc duchů ovšem na-
dobro pominula. — — —
Ale pan císařský rada „Mazlíčky“ strašit
nepřišel. Snad proto, že mu přece jen nebyla
udělena svoboda strašení — snad proto, že
hned v ranních listech objevil se doplněk:
„Jsme požádáni, abychom ke včerejš
zprávě o pohřbu pana císařského rady** do-
dali, že zesnulý byl též bývalým členem a po
dva roky náhradníkem ve spolku pro aklima-
tisování sibiřských zajíců v království če-
ském: dále že pohřbu zúčastnili se také pání
— (a vyjmenováno opět několik vrchních
obyčejných radů rozličných druhů) — a mimo
to téměř korporativně stolová společnost
„Mazlíčkové“, jejíž byl zesnulý nejstarším čle-
nem a od níž pocházel také nádherný palmo-
vý věnec se stuhami v barvách národníc
s nápisem, složeným od „stolového básníka“
pana K. M. Fialky tohoto znění: „Mazlíčkovi
mazlíčků — na hrob kladem kytičkul“
K M Fialka
spolek pro aklima
22
article
Slovácké děti.
Napsal M. Bé ňa.
Slovácké děti.
Napsal M. Bé ňa.
Jsem v náramně příjemném vzrušení, jako
kdybych vyhrál milion; plesám Hospodinu,
neboť se mi podařil veliký objev. Nežil jsem
tedy darmo, pomohl jsem lidstvu a svému lidu
o metu dále ku předu. Jen to vědomí kalí mi
úplnou radost, že totiž ten objev učinila již
dávno před) mnou slovácká děcka. Ale jaké
skrupulel
Tento národ jest osudem odsouzen k to-
mu, býti o veškeré své bohatství, s nímž si
beztoho neví rady a které mu přináší tolik
užitku, jako dítěti křivák, okraden. Nuže,
proč bych si neukradl i já.
Jenže teď nevím, v prvním záchvatu ra-
dosti, mám-li se ucházeti o cenu Billrotovu.
Virchovou nebo Rokytanského? Ale nejraději
o tu, která je největší — to se rozumil
Škoda, že o Nobelovu cenu nelze se uchá-
zeti, to by tak bylo! — Ale skromnost jest
také pěknou cností — zvláště jsou-li hrozny
vysoko.
Jedno jest ale jisto, že tímto vynálezem
rázem vystupuji do popředí, mezi koryfey lid-
stva, do zlatého kruhu prvních hvězd.
Abych tedy čtenáře dlouho neunavoval —
našel jsem nový lék, působící lépe nežli vše-
chny dosavadní antipyriny, salvarsany a jiné
dosud vynalezené a vynalezenu býti mající
všeholéky a spásné prostředky. Jest to pur-
gativ, lepší než nejdrastičtější projímadlo, re-
veň a gumiguta. A k tomu vábivý, chutný,
příjemný a lahodný.
Škoda
Nobelův cena
23
article
Co se to lékařové natrápí s pacienty, aby
dosáhli jistého blahodárného účinku; lekvary.
pilulky, tabletky a nemocný je přijímá s tváří
odsouzeného na smrt a u nás — podívejte se
A tento vzácný objev, pravý boží dar
trpícímu lidstvu, jmenuji: prunus diuretica
nova species mihi!“ — Tak, to jest tedy můj
objev, zde to máte v bezvadně vědeckém po-
jmenování.
Lidé tomu stromu i plodům říkají prostě
„zralky“, poněvadž brzy dozrávají, anebo zo-
vou je jménem, naturalisticky připodobnělým
dle účinků. A tato vzácná, slovácká palma
míru, vzácnější nad aloe a květ myrrhy, roste
všude po slováckých humrech, nevyžadujíe
zvláštní péče a zvláště podél silnice u Velké
mohou viděti páni interesenti z vědeckých
kruhů celé formace.
Než, pozorujme účinky na slováckých
děckáchl Zralky se zapalují mezi tmavozele-
ným listím, zahoří jako lampionky malé plody
oranžově-menýžovou barvou. Okolojdoucí si
ani nepovšimnou vzácného plodu, ale za to
sousedův Pavel je postřehl bystrým svým
okem a již batolí se k palmě míru, ku příro-
dou prostřenému stolu hejno slováckých
děcek.
Já každodenně vidím zázračné účinky
zralek a mohu studovati jich neomylnou pů-
sobivost.
Pavel
24
article
Pavel vyleze hbitě jako veverka na
strom, obstoupený ostatními děcky, hledícím
s otevřenými ústy jako žídé na poušti na ne-
beskog manu.
Ale Pavel není hlupák, myslí nejprve na
sebe a cpe plnými ústy vzácné ovoce a te-
prve, co nezmůže, hází, zcela dle příkazu kře-
sťanské lásky, jiným dětem dolů pod stromem
zevlujícím.
Z toho soudím, že křesťanská láska mus
býti lidstvu vrozena, neboť Pavel ještě ne-
chodí do školy — není to tedy knihová mou-
drost.
Na štěstí je zralek dosti a Francek, Ja-
nek, Babuša a Eva pod stromem mají tak
dosti práce, aby stačili ztráviti hojné přívaly
many, dštící s výše.
Pámbu nezapomíná svých milých, malo-
vaných slováckých děcek, svých hladových
ptáčátek a zralek bývá každoročně i když ji-
ného ovoce nebývá, hojný nadbytek.
A děcka, žravá jako housenky, opálená.
buclatá a veselá, chroupají vesele bilými zoub-
ky bíle oranžové plody, očka jim spokojenou
radostí září — věřte mí, již to jest velikým
požitkem člověku, dívati se na toto žravé, ve-
selé stádo.
Ale báječný účinek zralek dostaví se
záhy.
Pavel počíná jeviti na stromě nápadný
nepokoj, třepotá nohavicemi; pak spustí se
rychle dolů, vyškubne provázek u gatí a za-
ujímá jistou posici. A zrovna vedle něhov
prostotě a nevinnosti andělské duše zvedá
Pavel
Eva
26
article
Evička sukničku a tak to jde pořadem dále
dále,
Ale to jest teprve první vydání, Pavel
leze znovu nahoru. Jak báječně rychle fun-
guje ta lidská mašinka slováckého děcka!
Děcka se najedla po chuti a Pavel na-
vrhuje, aby se šly koupati do potoka, což
ovšem se přijímá a děcka táhnou po nejbližší
mezi, pěkně za sebou husím pořadem k po-
toku.
A tak to chodí den co den, pokud trvá
zralková saisona. Děcka naše bývají pak po-
někud vybledlá, ale jinak zcela zdráva a my-
slím, že tato zralková saisona je výbornou
průpravou na zimu, kdy dítě při poměrně
menším pohybu — naše jízby jsou velmi těsny
a špatně větrány — dostává více tuku, masa,
jelit, jaternic atd.
Zbývá nám ještě prohlédnouti si silnici
u Velké, t. j. alespoň onu část, kde stávaly
druhdy zralky.
Stávaly, nestojí více? Ba skoro tak! Po-
znáte v oné suché metle, čnící smutně do
výše, onen zelený druhdy stromek se zářícími,
bledě oranžovými lampionky, jimiž byl pře-
tížen?
Věru, naše děcka umí pustošiti stromy-
hůře nežli housenky a egyptské kobylky.
A okolo každého stromu ten věnec n
zemi . ..
Ale aťsil Jen když jsou naše děti zdrávy.
originální a vesely. A takovými jsoul
Evička suknička
Pavel
27
title
Firdůzi a derviš.
29
article
Anton Ašker e. Ze slovinštiny přeložu
dr. Bobuš Vybír al
Ašker
doktor
Bobuš
30
article
Čaloun pestrý tká Firdůzi,
Vásník perský v městě Ghasně,
neni čalounem, co tká tu —
báseň píše, dlouhou, krásnou
epos „Šah-Namé“.
Návštěvou má řadu přátel,
známých často, druhů věrných,
druhů věrných, ctitelů též.
A Firdůzi přednáší jim
báseň „šah-Namě“.
Básník čte. A hlet jak plní
králi starými se pokoj.
polobohy, reky z bájí . ..
Bitva řádí, krev tu teče
za svobodu, vlast.
Hle... jak s pravdou lež tu válčí,
s dobrem zlo se bije kleté;
temno v boj jde proti světlu
s Ormazdem boj věčný vede
démon Ahriman.
Před oknem čte otevřeným
hostům epos své Firdůni,
pěšec mnohý jde tam mimo,
mnohý stane, naslouchaje
veršům z ulice.
Posluchač pak nejvěrnější
z občanů všech krásné Ghasny a
zas už před oknem, hle, stojíl —
Je to starý derviš Mahmud
prorok v dáli znám.
Před oknem si stranou stoupne
Mahmud denně prostřed cestys
z očí šílenství mu plane,
z úst se hrne kleteb příval
na Firdůziho.
Proklínaje, nadávaje
tančí Mahmud, kroutí sebouí
turban na hlavě se hází,
kaftan jako křídlo hbité
lítá ve vzduchu.
A Fírdůzi čte a píše ...
Táží se ho hosté známí-
„Nevidíš-li, neslyštš-li.
jak tě haní blázen tamo?
Klidně trpíš to?
Za veršem verě překrucuje.
na ruby ti obrací věe
co je bílé, vidí černě,
Šlechetnost kede, vidí podlost . ..
Odpověz mu přecel
Usměje se básník lehce,
pohladí si černé vousy.
klidně k hostům po té vzhlédne.
klidně promluví a pravíi
„Nejste Peršané?“
„Soucit mívej s každým chorými
Neučil tak Zarathustra?
S Mahmudem mám slitování,
neb je chudák těžce churav
na rozum je chorl
Koran zmátl jeho hlavu,
drážditi ho, hřích by bylo
churavěl by víc jen světeei
Kdo ví, co by pak se stalo?
Vinen byl bych jál
Och, už opět křičí, zuříl
Vodu, chladnou vodu, bratřil
Zde džbán plnýl... Pokropte mu
horkou hlavu! Zbytek pak mu
dejte vypítil
Čaloun
Šah
Namý
Ahriman
Mahmud
Peršan
Zarathustra
Ghasna
Korana
31
article
Pohádka všech pohádek.
Pohádka všech pohádek.
Napsal Hugo Salu s. Přeložil F. T.
Je krásné, jasné pozdní odpoledne na pod-
zim, ulice pod mým oknem leží již v soumraku.
ale nebe nahoře pne se modře a průhledně nad
tišícím se světem. Tato chvíle patří mému ho-
chu — ty, milá ženo, která i pro mne nyní s
jmenuješ milou maminkou, přinesla jsi jej do mé
pracovny, on zaklepal milovanými, dvě léta
starými prstíčky na dvéře, sám si potom odpo-
věděl „Dáll“, náš-Wolfgang, který nám po
čtrnáctiletém vroucím úpění byl darován. Nyni
pohlédne na mne radostnýma, zářícíma očima,
a já potom jsem šťastným tím, že jej k sobě
Hugo
Dáll
Wolfgang