11. srpna 1907.

Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 220.

Stranao

Na plošině. (Momentka s tramky.) Náhoda učiní vás někdy účastníky drobných výjevů, kdy ve vás i zboustlá, otrlá krev prud- čeji zavře, zaklokotá, dlaň zasvrbí. Stanete se svědky impertinence němé sice, slovy nevyjádře- né, ale tak okatě, drze, nestydatě projevené, že byste — — Ano, tu právě vás dlaň tak zasvrbí. Ale hned potom, jakoby výjev byl sledován také jakousi neviditelnou, vyšší spravedlnosti dostává se vám bez vlastního přičinění, podiv- ným řízením osudu naprostého zadostučinění. až se vám rozleje blahodárný smích pod kůž celého těla. Zcela mimovolně pocítíte škodylibe uspokojení, byste jinak ani za mák nebyli škody- Bylo kdysi o nějaké národní slavnosti, v ta- kový krásný den, kdy bylo slunno nejen v pří- rodě, ale kdy se jasná ta nálada přelévala i v duši celé Prahy. Zas jednou vítala český ven- kov u sebe a vyvěsila tisíce bělorudých praporů krášlila domy své, sypala hostům kvítí na cestu. Radovala se, měla svátek. Praze jest občas třeba takových dnů. Praha je srdcem království, ale tomu srdci je chvílemi třeba mocnějšího návalu krve z velikého toho národního těla, aby se roz- bušilo k čilejšímu životu, aby si poskočilo. Na- plní se tou krví a zas ji rozleje po celém těle. Hrčely a duněly vozy tramvajové, na každé stanici bylo čilé střídání, slézání, vystupování Tisnil jsem se v koutě peronku. Minul jsem sice již svůj cil, ale setrvával jsem nahoře. Z takových dnů je radostno dívati se s výše na ruch pouličný, nemůžete se ho nasytit.

Konečně se kdesi malounko uvolnilo a na peronek vystoupil majestátně uniformovaný mla díček, jakoby celý ten vagon přijížděl právě jen pro něj- Všechno na mladém tom hrdinovi byl- čerstvé, nové. Bylo zjevno, že právě včera je udělali vysokým tím hodnostou. Uniforma ještě včera byla v rukou krejčího, ocelová šavle ješté včera snad visela ve výkladní skřini závodu se zbrojí a výbavou vojenskou, zlatá hvězdička na límci — první zlatá hvězdn, jež mladíkovi byla vzešla! — stkvěla se neotřelým, nezemdlelým leskem. Ještě včera musil sám salutovati každé takové ojedinělé zlaté hvězdičce, dnes jiní musi již jemu salutovati. Jaké povznášející vědom rozlévá se mu v prsou! Jaká to báječná výše postavení! Vyhoupl se na peronek, jakoby se vyšviho- val v sedlo maršálského koně, a rozumí se, na nikoho se nepodíval. Pro lidi jeho významu není lidí jiných, nen jiného života. On jest první, tuto a všade jinde Jemu svítí krásné to slunce, jemu vane svěž ten vzduch, jemu jen se zeměkoule otáčí. Tenkým, trochu huhňavým hlasem odpově- děl na úklonu a na otázku konduktorovu: „Ajne klajne — — Na nikoho se nepodíval, ale dobře viděl ko- lem sebe vše. Osud postavil ho právě vedle stat- ného jinocha ve spolkovém stejnokroji, v rudé košili, o Ani okem nemrkl hrdina, ale cosi mu po trhlo ústy. Takový znevažující, opovržlivý úsmě šek. Jen to blesklo,ale mluvilo to.

Vůz hrčel dále, ale náhle musil polevit, ne- boť na křižovatce přecházela tlupa venkovanů v pestrých národních krojích. Rty hrdinovými potrhlo to opětně, tento kráte nějak potupně. Jen blesklo, ale bylo pa trno, co k sobě hovoří. Vše, co tu kolem sebe viděl, bylo mu prostě k smíchu, k opovržení A ten potupný, vysměvavý, opovržlivý zá- blesk a odraz vniterného rozpoložení šlehl fádn tou tváří ještě několikráte. Pojednou přece věnoval vzácný svůj po- hled okolí nejbližšímu. V koutě peronku zazněl stříbrný zvuk hlasu. Byla to mladá, ztepilá krasavice. Teprv teď dostal se k ní kondukto se svou otázkou, kam že má dát lístek. Ten stříbrný zvuk mladého hlasu vzbudi hrdinu z jeho strojeně nevšímavosti. Teprv ted seznal, co promeškal, že se dřive nepodíval. Ale aby se odškodnil, aby si nahradil, co zanedbal ulehl téměř zraky svými na dívku, pronikavěj „fixíruje“. Přes to, že měla ssebou průvodce snad právě proto. Poeftila brzy tu jistou palčivost cizích zra- ků, na ní spočívajících, povznesla oči, poznala odkud přichází palba. Snažila se hleděti jinam snažila se nepozorovati pohled na ní ulpívající, ate ještě nebyla tak ostřílena. Bylo zjevno, ž ji upřené zraky mladého hrdiny znepokojují. Byla rozpačita, byla zmatena. Marně se bránil vlastní strojenou nevšímavostí. Konečně její tváře polily se ruměncem.

Ve zracích mladého hrdiny vítězně za- blesklo. To zhtěl dokázati, a dokázal. A teď bylo v jeho úsměvu cosi drzého, výsměvného. „Byla bys první, která odolala,“ zdál se pravili ten úsměv. A jeho zraky neodvracely se od dívky. Jenom na okamžik stalo se tak. T ve chvili, když jinoch v červené košili sléza s peronku a loktem zavadil o souseda se šavli Nenávistné, vražedné zajiskření zraků letěloza ním na dlažbu ulice. Mladík pružnými kroky vzdaloval se. Ne- cítil toho pohledu, zůstal zdráv. A teď škrabe se na peronek babka, sevrklá suchoučká, babka nepřiliš čistá, jako v popelu vyválená, na ruce má závěšený uzlík, rovněz popelavý. Pracně šplhá vzhůru na vysoké schůdky vozu. Nikdo jí nepomáhá, konduktor je zaměst nán právě na peroně předním. Babka je nahoře. Jistě taky není napuštěn voňavkou. Mladý muž v lesklé, nové uniformě zasupěl zůřivě nošem. Úder na zvonec, vůz jede dále. Uboh babka zapotácela se, zakymácela, drela do lesklé nvil uniformy. Počátek to působení neviditelné mocnosti Tvář mladíkova nesmírně se zašklebila Kterak je možno, že tyto hadry o něj zavadily Babka se rozhlíží, mrká zanicenýma očima spatří uniformu. Rozvazuje cíp uzlíku svého, vybírá, vybírá opatrně, konečně se na hnědé, svraštělé jej ruce objevuje šest nováků. Sevřela je do hrsti a teď obtížně zavazuje zas cíp uzlíku. Je hotova. Její oči zase mžikají, mrkají, povznášejí se k majetníku uniformy a bezzubá její ústa šišlají:

libí. „Malej mně daj', pane kondoktér, malej .. A svraštělá ruka podává hrdinovi šest no váků. Nevidí babka, že bledá, afektovaná tvár hrdinova nad ní náhle zrudla, že na ní vyskoči ruměnec jako dvě pivoňky; nepozoruje, že zra ky jeho hledí kamsi do daleka, tak úporně, ja koby chtěly odvrátit možné pokračování čehosi Jen se diví, že od ní nepřijímá peněz, že jí ne- dává lístek. Neslyšel ji? Ani jí neviděl? Ještě aby roz- házela krejcary, než jimi zaplatí. Ruka se jí tnk třese. Jistě tak uvažuje babka, a snad ji dráždi i novšímavost. A tak opětně, hlasem sesílaným a tukajíc ukazováčkom na uniformu v místech. kde bývá břich, domáhá se netrpělivě: „Malej', povídám! Neslyšej' mě?“ Ozvalo se cosi jako zaskřípění zubů. Nebo zatím všichni na peronku všimli si malého toh. dramatického výjevu a kolem úst všech krouži se úsměv. Krouží se i na tváři krasavice tan v koutě u dveří, s niž spadla tíže pronikavého- obtěžujícího pohledu. A on ví, že všichni pohlí žejí na sevrklou babku a na něj, cítí ty pohledy cítí i ty úsměvy. Cosi takového pálí. A vagon hrčí a duní rychle ku předu, nen vykoupení z té situace. „Což pak ode mne nevezmou ty peníze?“ zaznívá hlas babčin. Z vagonu prodírá se na peronek průvodč vozu, zaslechl poslední slova drobné babky, po střehl, co se děje. „Nestrkejte to tomu pánovi, babičko — ne vidíte, že to není konduktér?“ Dobře to minil. Ale těmi slovy protrh napjetí, uvolnil tajený posud smích, způsobi jeho výboj. Zahlaholilo to. Stanice! S peronku říti se postava v čerstvé, lesklo uniformě, jakoby unikala proudu vroucí, spalu jicí lávy. Bylo mi tak veselo ze všeho, pod kůží ce lého těla lehtal smích. Dobrá babka, nevědouc byla mstitelkou z ty posupné, potupné pohledy na ten život kol kolem, který nás všechny tak rozradovával.

Z hlubin. Napsal W. Rey m o nt Thendat, Syřan a otrok, flétnista mocného rodu Klaudiů, šel skloněn a za ním kráčela řada pohybujících se stinů, které téměř bez hlesu ostražitě šoupaly se podél césarských zahrad. na pahrbeích, posetých bilými domy římských bcháčů. Byla požehnaná noc: jarní, měsíčná a tichá Nad zahradami vznášela se vůně kvetoucích mandlovníků. Chvílemi křik papoušků rušil ve lebné ticho, nebo řev divokých šelem v klecíeh hřměl téžce, hrozivě a dlouze. Ticho! — zasyčel Theodat — plíže se do prostřed kamenité pěšiny; řada stínů, plazících se za ním, ponořila se do tmy u zdí, jež obmy- kala zahrady, mezi břečťany za růže a bíle sochy. V dáli, u Tibery, šedým, hlubokým prosto rem zazářilo světélko a zase zmizelo; jakési téměř necititelné chvění vzduchu předpovídale blížení se lidí. Theodat položil ucho k zemi. — Jdou... bratří, chci říci křesťané .. rychle se opravil, mluvě tiše k vůdci ozbrojené čety, který stál ve stínu. — Podnikneme útok? — plal se vůdce. — Nikoli. Budete mne následovati, chytím všechny v katakombách. Ticho! Při Isidě, Se- rapidu, prosím vás, ticho! Přijdou hned. Ať sly. šíte cokoli, mičte.. neprozraďte se!... mumlaí horečně. — Vedeš-li nás do nástrahy... pak . . . — zdvihl plášť a holý, krátký meč zazářil Theodat neodpověděl, sedl si u sochy klidně čekal na lidi, kteří šli ze zdola od Tibery a jichž kroky před okamžikem byl zastechl. Konečně objevili se v měsíčním světle. Ši pomalu nahoru; byli tři, tři starci v pastýřskýeh pláštích z ovčí kůže, bosí a ubozi; jejich ne- pěstěný vous a lysé lilavy činily je podobny ře ckým eynikům, vyučujícím svojí filosofii v gla- diatorských krčmách za Tiberou.

— Beránku boži! — zamumlal Thoodat pokleknuv před nimi. Toto slovo bylo pozdravem a znamením, kterým věrní přívrženci Kristov poznávali druh druha. Stařec, stojící uprostřed, nejvyšší ze všech vztáhl nad něj ruce a řekle — Požehnán jest, kdo bdí, neboť jeho je království Beránčí. — Přešli všichni? — otázal se klečícíh jeden ze starců. — Všichni. Jsem na stráži s několika bratry. Jděte klidně. Starci přešli a zmizeli ve stínu černých cy pryší, rostoucích u cesty. Theodat skokems zdvihl a dlouho hleděl za nimi, pln temného nepochopitelného strachu. Zafloukl čepelem svého krátkého meče a balvan. Ze stinu zdí, z houští u cesty vystupo- valo mnoho postav a bližilo se tak tiše, že an meč žádný nezazněl. — Všichni již přišli. Nejvyšší kněz právě minul. Za hodinu musíme tam býti! — řek Theodat, ukazuje na vzdálené pahrbky, jichž modré vrcholy, osvětlené měsícem, malebně čněly nad vodovodem. Tiše a ostražitě vykročili. aby nikdo neznamenal úkladu a nevaroval zvěře. na níž rozprostřeny byly sítě. Šli do stínu vodovodu, který jako obludný polyp na tisíci mohutných nohách plazil sep rovině; bylo slyšeti šplouchání vody a ševe kaktusů, hustě tu rostoucích. Ostražitě minuli svatyni, v jejímž sloupov zářila světélka, a pomalu obrátili se k pahrbku kudy se vinula starobylá regina viarum, vin Apia. Bylo slyšeti kroky strážců na zdech An toniových; jemný šelest fontán nesl se od bílého sloupoví paláců. Chvílemi zachvěly se vzduchem zvuky fléten a zanikly v tichu; v ječmenových polich ozývali se cvrčkové a křepelky volaly jedna druhou. Slézali vinicemi, pod střecbami zelenýc listů, jimiž pronikaly na zem stříbrné arabesky měsíčního světla. Plížily se tiše, jako duchové

Nikdo nepromluvil, ničí zbraň nozazvonila, ni kdo nevzdechl. Když se ocitili na holém břbet pahrbku, zdvojnásobili ostražitost a brali se dále jako přízraky. Všichni měli na hlavách ka puce. Jejich zbraně byly skryty pod plášti. Chodci 5oupali se na pokrajích hlubokých jam. bývalých lomů, zmizeli pak v koutech, lezli po rukách nebezpečnými osvětlenými průchody, mi nuli krčmy plné lidí a hluku, aneb varováni dlouhým papouščím skřekem Theodatovým, za stavili se, zmizeli, rozlezli se nocí. Čím byli blíže katakombám, kde shromažďovali se kře stané, tím častěji zastavoval Theodat četu, ne boť jenom na místech jemu známých potkával stráže křesťanů, kleří se hájili čilou ostražilosti proti pronásledování a mučení. Poslal pryč vše chny jménem nejvyššího kněze, neboť byl znám u křesťanů jako nejhorlivější přítel Beránka jako horlitel, zmučený v mamertinských věze Nyní Theodat vzpomněl si na utrpená muka, mělt ještě rány, které jej tak bolely, že jeho temná tvář stala se šedou.

Vedl četu rýehleji a rychleji, čas po čase se zastavil a rozhlížel se jiskřicíme očima, ja koby hledal místo k útčku, ale tu viděl ve stínu hrozivou tvář vůdce a smutné pohledy vojínů kteří jej pozorovali. Konečně přijala je „via Apia“ a u zahradn zdi domu, hlediciho osvětlenými okny na Řím Theodat si sedl. Vůdce čety zahvízdl a vykročil ku předu do prostřed cesty, nikterak se již ne skrývaje. Ze zahrad, z vinic, z nízkých domků ze sloupoví malých kostelů, odevšad spěchal stále četnější zástupy vojínů ve válečném po řádku. Šli tiše, ale navzdor tomu pochod něko lika set lidí na tvrdém čediči viae Apiae zněl hlasitou ozvěnou a budil obyvatele okolních do mů. U dveři objevily se černé postavy otroků někdy olevřelo se okno, z něhož hleděla pře- kvapená tvář, ale tu vojíni zamávali lesklými meči a dvéře i okna ihned se zavřely a tváře zbedly strachem.

Ve stínu velkých stromů, kde stála socha a hučela fontána, se zastavili; zazněl povel, četa se rozdělila a dlouhými pásy sevřela vrchol pahrbku, kdež mezi smrky stál nizký, napolo rozpadlý dům; tam byl vchod do katakomb, jejž znal jenom zrádce. Theodat blížil se tychle k domku, ale urazi. polovinu cesty, zastavil se a pohlédl na Řím který s této výše zdál se množstvím kamenných plochých čtyřáhelníků. Měsíc vznášel se vysok na nebi. Albánské hory stápěly se v bílé mlze. nad níž zářily zlacené střechy paláců. V leve nad Tiberou, v dáli, za césarskými zahradam bylo viděti mračné moře a blíže chaos domů chrámů tvořil jedinou bílou hmotu, zaplavenou bledým svitem měsíce. Theodat pohlédl na město široce otevřený ma očima a jeho srdce sevřelo se divokou ra dostí, neboť Theodat vzpomněl slibu Césarova že mu dá svobodu, bohatstyi a práva římského občana. Rychle přikročil až k domku a zaklepa ujednaným způsobom.

— Beránek — řekl hlasitě do díry ve dve- — Vejdi v míru! — odpověděl hlas ze vnitř. — Začlo již obětování? — Zajisté, neboť před okamžikem přiše Anicius; bude dnes čísti bratřím dopis bratra Pavla — odpověděl klidně člověk a dal mu ho- řící šňůru, natřenou pryskyřicí, Theodat vztáhl ruku po světle, ale v t chvíli propíchl hrdlo starcovo svým širokým me čem. Nešťastník roztáhl ruce a padl na zad okamžik chroptěl, tloukl nohama, drápal zem nehty a pak zemřel. Vše trvalo jenom několik okamžiků. Potom Syřan vešel do domu, kde čekal vůdce. — Sestoupím, abych seznal, zdali všichn již přišli, a hned ti to oznámím. — Půjdu s tebou — řekl Řtíman. — Jak chceš, pane. Přišli na malý dvůr, skrytý za domem mez balvanovými úlomky skal, porostlý vavřínem a ječmenem. Pod jedním úlomem nalézal se vchod do katakomb, ale byl tak utajen zelení tak zahraděn balvany, že nebylo lze nalézti je. člověku, který o něm nevěděl.

Theodat odvalil kámen a počal sestupovat po starých lávových schodech. Říman ho ná- slodoval s obnaženým mečem v ruce. Hluboká noc a hrobové ticho je obklopo- valy. Dusný, vlhký vzduch zavanul z černých hlubin a z nekonečných jíenů chodeb; strach letěl k nim po hrozných křidlech ticha, ale Theodat šel odvážně ku předu dobře známými chodbami, jimiž chodil tak často, aby slýchal vypravování o dobrém bohu, o Beránku, o věč- nosti. Tu a tam v hlubokých přístěneích zářily olejové svitilny. Jejich plameny mihaly se jak zlatá křídla motýlů a ukazovaly cestu — Daleko ještě? — plal se Říman tiše bázlivě, neboť cosi děsilo jeho odvážné srdce — Daleko! — odpověděl Theodat, poslou chaje hromovou ozvěnu vlastního hlasu. A potom při každém kroku opakoval tiše jako sobě ku povzbuzení —— Svoboda, svoboda! Jeho těžké brvy padly na jeho oči, z nich zářily blesky radosti tak silné, náhlé a oslepu- jíel, že se na okamžik zastavil, by nabral sil, ale ihned musil jíti dále, neboť Říman dotkl se jeho ramene mečem a velel tlumeně: — Ku předul Šel tedy, ale když došli na vnitíní pro stranství, z něhož se rozbihalo celé bludiště čer ných chodeb, pohlédl nazpět. Říman byl modr strnohem, jeho uděšený zrak bloudil po zdech v nichž, jako v zásuvkách ozdobených nápisy a symboly, sta křesťanských mučedníků spalc věčný spánek. Četa se zastavilu, neboť z tajemné dáli, z hrozné hlubiny, z mrtvého ticha za slochli dušenou ozvěnu tklivé a smutné písně Všichni zbledli. Píseň pokračovala a zněla jako nářel mrtvých, jako hymna hrobů. Již ustala píseň, ale oni ještě poslouchal poděšeni tichem, rušeným jenom praskáním smolnic. — Ku předu! — zvolal Říman, neboť dáv přednost smrti před svíravým pocitem strachu který se ho zmocňoval.

Šli rychle. Theodat ujišťoval, že není jii daleko a mluvil pravdu. Ale něco neobyčejného a hrozného událo se v něm. Každou chvíli se z stavil, mnul si oči, hledal meč u svého boku dotýkal se zdí chodeb a stále opakoval: Svo beda! Svoboda! — ale na vzdor všemu plnila se jeho duše vždy větším a větším zděšením V jedné z četných modliteben dlouho hleděl n hrubý obraz Kristův s beránkem na rukou; pe rychle běžel ke světlu a lidským hlasům, je jasně bylo slyšeti. Říman zůstal ve stínu, Theodat bližil s k díře, z níž vycházelo světlo, a hleděl do mo dlitebny. Stařec, který žehnal mu na cestě, sedě uprostřed, v bílém egyplském hávu kněžském, četl stejným, silným hlasem — „Zehnejte těm, kleři vás pronásledují žehnejte jim a neproklinejte jich. — „Nemstěte se, neboť Pán říká: Pomst náleží mně. — „Nedopusťte zlu, aby vás přemohle. Ale Theodat neviděl, neslyšel; jeho zraky přivábil Kristus, stojící na oltáři: hrubá, ba barská, malovaná socha, která vztahovala ruee nad modlitebnu a nad hlavy modlicích se lidí Žluté svěllo smolnic a svitilen, jež visely na zdech, ozařovalo Kristovu hubenou, sladkou tvá jakož i dlouhe ruce, žebnající a milostně přivi nující k prsoum veškeré modlící se množství.

Kouř smolnic zdvihl se k díře, kterou vnik vzduch; světla a stíny plazily se po zdech, vý klencích, po hlavách dětí, žen a šedých stareů všechny duše hltaly šum svatých slov; tu vzdech tu nářek otřásl hrudí, tu zazněl ostrý křik, když stařec připomínal mučedníky pro víru a znovu zavládlo ticho. Jenom oči bratří obrátily se k sladké tváři Beránkově, jenom hlavy budoucíek nučedníků sklonily se před Ním, jako klasy pře sekáčem. Theodat postavil se na stráž, neboť ucítil n rameni meč Římanův. Odstoupili tiše na několik kroků. — Ryhleji, pane, rychleji! Jsou nyní všichn přítomní, všechny vrhnu před noby Césarovy všechny vám vydávám, pane, kněze, bratry všechny! Viděl jsi, pane, tam je vznešený Rufus. tribun! — koktal rychle, horečně, téměř bez vědomí, ale Říman neodpovídal, zdvihl smolnici. osvítil tvář Syřanovu a opovržlivě na ni plivl. Theodat rychle se rozběhl, ale když došl k prvé rotundě, odkud vycházely chodby všem směry, zachvěl se a couvl: Kristus stál s roztaženýma rukama a hledě na něho. Syřan vrhl se do jiné chodby, neboť zna všechny vchody a mnul si očii Kristus stál s roztaženýma rukama a upíra ny něj svůj sladký, klidný pohled. Syřan se zastavil, strach jim tak třásl, že se epřel o zeď a stál dlouho se zavřenýma očima. neodvažuje se hnouti sebou nebo vzdechnouti.

Kenečně poněkud se uspokojiv, ohlédl seo jakoby pronásledován byl liticemi, spěchaldo nejhližší chodby. Ale také zde: Kristus stál s roztnženýma rukama, záře obrovský a hleděl na něj- Theodat divě vykříkl, zahodil smolnici oslepen, bez vědomí, vrátil se do rotundy, bloudi ve tmě, plazil se, klopýtal, ranil se, řval stra- chem a slabostí, neboť všude Kristus stavěl se mu v cestu, všude setkával se se světlou, sálavou postavou obestřenou svátozáří, všude viděl roz- tažené ruce, všude vidél Jeho klidnou tvář — všude . . . všude .. Šílený, pokryl si hlavu pláštěm, zapomně na Římana, který zůstal sám v těchto hrozných hlubinách a nelidským hlasem řval o smilování běžel tichými, podzemními pouštěmi, ztrativ vě- demí, co činí, hnán jenom zuřivostí, zoufalstvín a ohlasem křiků, které jej pronásledovaly jake přízraky smrti. Chtěl se vrátit do modlitebny, že- broniti o odpuštění, státi se mučedníkem, ale. ačkoli slyšel písně bratří, ač viděl světla, nemoh najíti cesty. Nebyl s to vyjíti, nebyl s to zu- stati .. Ze strachu a zoufalství vytáhl meč a vrh se jím proti zářicímu přeludu s roztaženýma rukama, který všude mu stál v cestě; meč proje vzduchem a Syřan pocítil, že dvě roztažené páže jej obejímají a že tichý hlas, hlas hrobu a věč nosti, šeptá k němu: — Pro svoji svobodu chceš, Theodate, pr dati svobodu všech?. .. Syřan padl mrtev. Té noci marně čekal césar návratu čety křesťanskými zajatci a s Theodatem. Přel. Karel Holiňský.

Osud. Napsal Charles Damoy-Vernier. — Přeložil HI. Špole Slunce hořelo na obloze a paprsky jeho pro plétaly se věžemi Notre-Damu a odtud odnášely obraz jeho hlouběji, nesly ho až do samé Sciny kdež obraz slunce počal teprve zářit v barvách duhových .. Bylo ticho ještě všude, boulevardy byly osiřelé, návštěvníci dosud snili o zažitém, krás- ném večeru včerejším. Paříž ještě spala. Jenom u okna, tam na Quie rozlétly se ža luzie a objevila se Jacquelina s mramorovou tváří a dechem anděla. Proč se probudila tak časně? Jindy vstávala v jedenáct a dnes, sotva že slunce se objevilo nad Notre-Damem. To sen, ten krutý sen ji vyrušil. Zase osu vstoupil jí do cesty. I ve spaní jí stihá. A ona celá vyrušena protírá si oči, jež zalétají tam přes řeku, ke vehodu toho dómu, který tak pro slulý je ve světě! „Sem, do této svatyně,“ šeptala si úsln krásné Pařížanky, „sem jsem kdysi též chodila. Byla jsem za ruku voděna matkou — — — D tětem jsem byla. Rozhrnula záclonu a oknem přilétl svěž vzduch jitra, políbil na růžové rty svěží Jacque- linu a zašeptal jí cosi do ucha; ona se pousmála a zahleděla se tupě na stěnu, tam na ten obraz který „milence“ jí představoval. Vzpomínala — nitro její se otevřelo, ona. ta nynější nejkrásnější žena v hlavním městě světa, ozdoba a chlouba boulevardů, ctitelk promenoirů divadelních, ta, jejíž ústa a rtyl

bány jsou denně rozmanitými ústy ministrů boulevardních a kavárenských šviháků. Podepřela hlavu a vzpomínala . .. Minulost vířila jí hlavou, přítomnost neod- bytně byla jí v patách. „Dítětem jsem byla a tak chudým, že sotva jednou za den s matkou chléb do úst jsem dala. Matka zeleninu prodávala, já roznášela časopis. Nepoznala jsem radostného mládí, vím jenom, co byly hlad, bída a starost. V šestnácti letech matka mi zemřela. Osud, ten věčný osud, který stíhá mě od kolébky, ten mne následuje. A z nitra vylétl smutný vzdech, zrak její zabodl se na obraz, když ústa šeptala: „Osud vzal na sebe podobu tvou, drahý příteli z mládí. Chtěl jsi vychovati pro sebe ženu a — Pamatuji se, jak jsi mě prosil, než jsem svolila, bych modelem byla k tvým obrazům: Jak jsi byl šťasten, když staly se moje portrély hledanými, já byla jsem tvým vším. Zda jsi mne miloval? O, vím to, že ano, vím — já ale tehdy nevěděla jsem, jak se ti mám odvděčit — já jsem ti utekla. Utekla jsem s boháčem, který ukazoval mě při jour-fixu svým známým. Byla jsem jistě krásnou dívkou, když nesměle pře- kračovala jsem práh boháčů a galanthomové libali mi ruce, při čemž se tvářili, jakoby do smrti to políbení jim vlilo štěstí do jejich života. Nevím, jak se stalo, že dostala jsem se do spárů hraběte Rogéra, který poprvé obial mě a do rukou vložil mi zlaté 20franky. Pamatují se, jak zlostí jsem se červenala, když uvědomila jsem si, že si chce i ten polibek koupit, i tu čistou moji duši. Ale podlehla jsem zlatu, podlehla hraběti Rogérovi , osude, prokletý buď okamžik, kdy koupen byl můj polibek!

Nevím, co je láska. To vše bylo zasypáno penězi, umrtveno palčivými pohledy, zničeno muži, udušeno křečovitym objetím. Jsem mrtvou. V Tevernách, když obdivevali se mi, neměla jsem již duše. Tu pochoval — osud. Teď Pařiž si mě vydržuje a zlato k nohám mým hází! V ekypáži po boulevardech mě vozl. Co ze mne asi bude? Vím — již, vím — měla jsem sen. — Zdálo se mi, že milenkou krále jsem byla, a celý svět že se mi klaněl. Byla jsem krasavicí. Po roce — nemoc vzala mi krásu, mě od sebe všichni odkopli a jenom úsměv zůstal vězet na rtech a palčivé narážky. Zchudla jsem... Stala se ze mne ta, jakou jsem byla kdysi — v 16 letech kdy jsem matku ztratila. A ten velký rozdíl běhal přede mnou: tehdy byla jsem ne- vinným dítětem, dnes jsem O, osude — bude to pravda? Aneb zůstane to snem? Nevím — Řiká se ale: že sny se časem uskutečňují.“ Sluha vstoupil: „Baron Rogér. Odešla a zapálila si costou papirosu; odu. šli, aby dala se opět zlíbat — — —

Různé zprávy. = Jak vznikají perly. O způsobu, jakým vznikajei perly u perlorodek, panovaly různé názory. Dle nej- staršího názoru připisoval se vznik perel chorobné činnosti na povrchu těla perlorodky, dle jiného ml- nění dávají podnět ke tvoření se perel náhodou do mušle vniklá zrnka písku a dle nejnovějšího a za- jisté správného názoru způsobují tvoření se perel larvy cizopasných hlístů, t. zv. mololic. Následkem takto vzniklého podráždění vylučuje mušle tenké vrstvy hlenu, které ponenáhlu tvrdnou, velřelce uza- vrou a učiní neškodným. Tím, že vrsívy jsou velmi tenké a jest jich velký počet na sobě, vzniká ná- sledkom interference světla onen matný lesk na po- vrchu perel, jenž činí pravé porly tak cennými. Velké a nepravidelné perly mohou býti způsobeny taká živočichy, kteří se z venčí do mušle provrtají. Dle anglického zoologa Herdmana, jenž po léta zkoumal lov perel a biologii na pobřeží Ceylonu a právěo tom vydal obšírné dílo, stává se jen náhodou, že také zrnko písku, do mušle vniklé, způsobí tvoření se perty. V důvěře ve správnost télo slarší theorie byly také činěny pokusy, umělým vkládáním pískových zmnek přiměti mušle k vytvořením perel, ale bez val- ných výsledků a dle názoru Herdmanova jest tento postup také úplně zbytečným, neboť v zálivu Manaar- ském, kde se ode dávna nalézají největší perlya v nejhojnějším počtu, jsou tyto larvy velmi hojně.

Larvy takto uzavřeně ovšem hynou, jen ty, kleré se doslanou do střeva mušle, mají naději na další vývoj a to ještě jen tehdy, mají-li to štěslí, že jsou i se zvířelem, které je hostí, sežrány jiným zvířelem, v jehož útrobách pak rychle se vyvinou v dospělé červy. Ostalně měl lov perel na Ceyloně právě v po- sledních lelech neobyčejný úspěch, snad nejvělší, jaký se vůbec pamaluje. Roku 1905 bylo ukořistěno více než 812 milionů mušlí, jichž perly měly cenu asi 31/2 milionu korun. Minulého roku vylovila spo- lečnosl, na niž byl přenesen monopol v zálivu Ma- naarském 67 milionů mušlí, jichž perly vynesly 1.87 milionů korun. Lelos očekává se proslřední lov, ale rok 1908 slihuje opět velký výtěžek a profesor Herd- man soudí, kdyby se perlová nálezišlě zařídiha dle jeho vědeckých zkušeností, že by se dal výsledek ještě značně zlepšiti.

= Bismark a zpěvačka. Zajímavou folografii na- bídl v těchto dnech ku prodeji jeden rakouský anli- kvariát: Bismark a Pavlína Lucca. Folografie J. Al- berta v Iálu 1865. Oba sedí, Lucca úplně en face, levé rámě lehce opřeno a Bismark hledí na svoji společ- nici. Obraz má své dějiny a vzbudil v celém Německu a Rakousku velký rozruch. Pruskému minislerskému předsedoví se zvláště se strany zelotické velmi za- zlivalo, že se dal fotografovati se „zpěvačkou“, která se ovšem brzy na to stala baronkou Rhadenovou Obraz vznikl následovně: Bismark a Lucca dleli v létě 1865 v Išlu. Jednoho dne stála Pavlína Lucca před hotelem, z něhož Bismark, jenž tam bydlil, právě vycházel. Oba se pozdravili jako staři známí a pri- madonna prosila: „Excelence, pojďte se mnou, musím k fotografovi!“ Bismark se z počátku zdráhal, na- mítaje, že očekává své chiffreury, kteří asi odešli na procházku, dal se však obměkčiti a doprovázel pri- madonnu. Každý byl folografován zvlášť, když zpěva- čka náhle zvolala: „Excelence, skvostný nápad! Což abychom se dali fotografovati společně?“ Bismark svolil a přístroj uveden v činnost. Za několik dní byl obraz ve všech rukou a celý svět o něm mluvil.

Konečně byla nevinná věc nafouknuta na affaire scan- daleuse, jak svědčí následující dopis Bismarkův, za- slaný duchovnímu šl. André Romanovi z Berlína, 26. prosince 1865. „Třeba je můj čas přesně odměřen, nemohu si odepřiti odpověď na dolaz, jenž na mne byl vznesen jménem Kristovým z čestného srdce O folografii Lucey soudil byste také vy asi méně přísně, kdybyste věděl, jaké náhodě děkuje svůj vznik. Kromě toho jest nynější paní z Rhadenů, třeba byla zpěvačkou, přece damou, jíž se nikdy, právě tak jako mně nevytýkaly nedovolené slyky. Přes lo, kdy- bych byl v klidném okamžiku uvážil pohoršení, které tento žert u mnohých a věrných přátel způsobil, byl bych ustoupil s obvodu skla, na nás namířeného. Z obšírnosti, s jakou vám podávám výklad, vidite, že pokládám váš dopis za dobře míněný, a že se nikterak nechci vyvyšovati nad úsudek oněch, kdož se mnou vyznávají stejnou víru.