1
masthead
9. března 1913,
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 67.
3
masthead
Polisk vyhrozen
5
article
OBSAH,
Ypsilon: . . . . . . Padrť vzpomínek.
Ščerbinský J.: . . . Náhrada.
Poe E. A.: . . . . . Svatební ballada.
Przerwa-Tetmajer K.: O Vojtkovi podivínu
Audaes E.4 . . . . . Pás.
Ščerbinský
O Vojtek podivín Audae E . 4
6
article
Padrť vzpomínek.
Padrť vzpomínek.
Zastavil se u mne redaktor této naší zá-
bavné přílohy nedělní a řekl ke mně vlídněa
naléhavě, jak jen redaktoři umějí:
„Nechtěl byste pro tuto neděli napsati
nějakou vzpomínku, jež by se týkala Umě-
lecké besedy? Právě v neděli bude
oslaveno padesátiletí jejího trvání
Vzpomínečku sebe menší...“
A díval se na mne tak loudivě, jakoby ve
mně mocí mermo chtěl vyvolati, oč žádal. —
Vím to dávno: jestliže někdo by měl míti vlohu
hypnotismu, měli by to býti redaktoři. Jal
utěšeně by se psalo, kdyby stačil vždy jejicl
vnukavý, suggestivní pohled!
Vzpomínku, vzpomínku! Celé královstv
za vzpomínku! Třeba takové království Al
bánské. Dal bych je bez bolesti, nebylo by he
škoda, a bylo by rázem po mezinárodních
mezipolitických zápletkách, zatím aspoň n
chvíli. A já bych měl vzpomínku. Neboť nikdy
není o vzpomínku tak zle jako ve chvíli, kdy
jí právě nejnaléhavěji potřebuje te.
Jak nesnadno někdy vyhověti! Nemohu
přece vyprávěti, jak jednoho dne i do Umě-
lecké besedy zavanul mrazivý vítr stranni-
ckých zápasů. Nehodí se to dobře ve chvíl
slavnostní. Nemohu vyprávěti o tažení „ná-
rodních“ proti „západníkům“ („západníky
byli tehda nazýváni Vrchlický, Zeyer, Sládek
Lier a jiní a jiní), a jak před valnou hromadou
konány horlivé a podrážděné schůze „spi
klenců“, porady plné „revolučních“ řečí, kdy
se zdálo, že ve všech koutech je nahromaděno
výbušných, třaskavých látek, a kdy nám mla-
dým zajícům připadalo, že již tu kdesi čpí za
pálený lunt. Jen jej přistrčit k nějakému to
mu soudku prachu — a všechno vyletí do po-
větř.
Nevyletělo. A již se mi taky všechna t
souvislost a podrobnosti ztrácejí v mlhách.
Moje vzpomínky jsou vůbec velmi nepa-
trné, příliš všeobecné a vlastně jen docel
osobní.
Al bánský
Vrchlický
Zeyer
Sládek
Lier
Uma
Jal
7
article
„Na příklad?“ lapá mne redaktor.
Na příklad: přišel jsem do Prahy roku
1868 jako výrostek, Umělecká beseda byla
tehda teprve v šestém roce svého života. T
snad poprvé zaznívala mi v sluch všechn
jména, jež od počátku let šedesátých zname-
nala český život duševní, jejichž nositelé byl
v popředí všeho ruchu uměleckého a literár-
ního a tím i společenského. Tehda na příkla
hovořilo se mnoho o výletech U. B., ji
miž byl podněcován a utvrzován družný živo
vyvíjející se české společnosti.
Slyšel jsem o tom poprvé v rodině strý-
cově, jehož dcery byly horlivými ctitelkam
U. B., navštěvovatelkami i pozornými poslu
chačkami tamních přednášek. Já nevědomý
chlapec venkovský jen jsem lapal vyprávění
jejich z přednášek, všeho nechápaje ani často
nerozuměje výrazům, jež mně byly naprosto
nové. Slyšel jsem tu zcela jinou mluvu, než
jaká bývala v té době ještě v domovské m
obci venkovské. Sám pojem Umělecké besedy
byl mi velmi nejasný, tajemný. A tu pozor
nost moje zejména byla upoutána fotografií
jež visela v jednom pokoji strýcově. Byla to
cikánská tlupa pod širým nebem, rozestavená
a rzložená kolem velikého kotle. Udiven hle
děl jsem na to.
Sestřenice vysvětlila mi, že toto cikán-
ské ležení znamená vlastně výlet Umělecko
besedy do Všenor (pořádaný tuším právě to
ho roku 1868 nebo snad o rok dříve). Jmeno
vala mi taky všechny osoby, pány i dámy, jež
skupinu tvořily, zcela určitě však pamatuj
sobě postavu mladého tehdy sochaře Franty
Heidelberga a jeho dvou nebo tří sester kra-
savic. Byly to tváře zajímavé, rázovité, jim
výborně slušel kroj cikánský. Kdesi v les-
ním údolu všenorském rozbili „cikáni“ tábo
a v kotli vařili pro účastníky celé výpravy
oběd.
Cikán
Heidelberg
Praha
U . B
Všenory
8
article
Tento výlet v kostýmech pod širým ne-
bem, v plném letě za denního světla, do nej-
oblíbenějšího tehda výletního místa Pražanů
byl podníkem zcela novým, který se mohl zda-
řiti jen takovému spolku, jakým byla U. B.
a dlouho se o něm mluvilo, ještě po letech
naň bylo vzpomínáno. Pro mne byl ten zjev
učiněným zázrakem a rozumí se, že jsem
hořce litoval, že jsem nebyl při tom, jak jen
může litovati dychtivé, nedočkavé mládí.
Časem potkávám onoho tehdejšího „ciká-
na“, sochaře Frantu Heidelberga, s nímž jsem
se později blíže seznámil pod střechou otce
jeho, znamenitého řezbáře, na Židovské za-
hradě (nyní ulici Vladislavské), a ještě po-
zději v Sokole. Někdejší jeho dlouhé havran
vlasy sešedivěly, šíje se naklonila — arciť, u
je sedmdesátníkem. Ale zraky jeho posud živě
svítí. Vzpomíná-liž také ještě onoho cikán-
ského výletu z let šedesátých?
Uplynulo pak několik roků, než jsem pře-
kročil práh Besední, zatím jako host, a byl
to nedělní odpolední nebo podvečerní před
nášky, jichž jsem se účastnil. Promiňte, red
aktore, že již nevím, kdo přednášel a o čem
Hltal jsem očima především postavy literátů
do té doby znal jsem jen jejich jména. A tam-
hle tedy je Hálek! Ten muž nevysoké, složíté
zdravím kypící postavy, jiskrných očí ve vý
razné, snědé tváři, na niž přes tu chvíli vy
skakoval úsměv. A kterýž taky často upřím
ným smíchem zahlaholil. A potom jednou jal
mne ujal pod ramenem a řekl tak nesmírno
přívětivě, jako by mne dávno znal: „Tak te-
dy, kamaráde, kdy pak vás taky zapíšeme z
člena?“
Ach, můj bože! Rád bych byl řekl: třeb
hned — ale pětka ročně, pro Krista pána
pětka ročněl
Sic netrvalo pak dlouho, a stal jsem se
Henem, ale s Hálkem již jsem se nesetkával
Pražan
Heidelberg
Cikán
Hálek
Krist
Vladislavský
Sokol
9
article
Zatím jsme ho byli slavně a s velikým smut-
kem vyprovodili na hřbitov posvátného Vy
šehradu. Odešel tak mlád a tak oplakáván—
a přece tak šťasten, že se nedožil všelikých
zklamání. —
Rozumí se, že jsem se přihlásil za člen
odboru literárního, ale se značnou obavou
přijmou-li mne do něho. Byl jsem zvyklý, ž
u nás ke všemu na světě třeba vysvědčení
Neptali se po něm, zapsali mne. Jen mi nastaly
jisté rozpaky, když se ptali po mém povolání
Byl jsem kus administrátora humoristického
týdenníku Palečka, kousek účetního, kousel
pokladníka — slovem, všeho kus a dohro-
mady nic. Nějak jsem se styděl, tehda ještč
jsem nevěděl, jak dlouho u nás člověk ničín
není. A mně bylo teprv asi dvacet, jedna-
dvacet let.
„Napišme tedy úředník,“ povídal ten pán
I napsali jsme tak. A když potom byla prvt
výroční valná hromada, dostal jsem při vcho-
du do sálu jednatelskou zprávu a k měmu
jménu v ní připojeno označení „úředník“.
Ale o rok později čekalo mne překvapen
nenadálé, netušené.
Zas byla valná hromada, zase mněu
vchodu podali výroční zprávu. A já šel
kdesi v poslední řadě židlí usednuv přemítal
jsem listy v ní, čta jména členů. A tu jsem
příšel i na jméno své a vedle něho stálo — —
V očích se mi zatmělo. Zdálo se mi, že jsem
se přehlédl, že to slůvko náleží buď o řádek
výš nebo níže. Ne, stálo vedle mého jména
Horko se mi rozlilo po celém těle, stoupalo
výše, zalilo mi hlavu. Oči byly plné mžitků
Řádka poskakovala přede mnou, vzhůru, dolů
ale slůvko neodlučovalo se ode jména. Aniž
jsem se o to nějak příčinil — čehož bych se
vůbec nebyl odvážil — zmizelo tam označen
úředník a místo něho objevilo se jiné-
spisovatel
Paleček
Řádek
10
article
Spisovatel! Pravda, já již jsem dva neb
tři roky přispíval drobounkými, nesmělým
pokusy do Humorů, Obrazů života, Palečka
s počátku pod všelikými pseudonymy, než
jsem se odvážil podepsati pravým jménem
a domníval jsem se, že si toho nikdo nevšímá
Ale tehdejší sekretář besední všiml si nějak
přeškrtl v matrice besední „úředníka“ a na-
hradil jej označením, kterého bych se nebyí
opovážil přiložiti sobě. Neboť tehda my nepa-
trní, bezvýznamní začátečníci nehnali jsme tal
šturmem na „Parnas“, nedávali jsme si tisk
nouti visitky s pyšným predikátem „spisova-
tel — autor — causeur — conferencier“ atd.
nepřikládali jsme ke svým zásilkám redakto-
rům hotové již obálky pro případné vrácen
rukopisů svých s adresou „Slovutnému pánu
panu . . . . „ jako činí teď někteří čekatel
literární nesmrtelnosti.
A takto mne prostého zaměstnance pisár
ního, který v případě potřeby nosil balíky ti-
skopisů na poštu, pasovala U. B. výroční svou
zprávou na spisovatele.
Ukryl jsem zprávu v náprsní kapsu a přes
tu chvíli sahal jsem na kabát, zda jsem ji ne-
vytrousil. Byla mi dobrá každá zlatka, ale
tuto knížku nebyl bych prodal ani za pade-
sátku. Byla mně dražší než všechna vysvědčení
a jiné dokumenty průkazní na světě.
Vidíte, milý redaktore, co pak chcete
takovouhle naivní vzpomínkou? Ta má smysl
jen pro mne, ale pro nikoho jiného nic ne-
znamená.
Podíval jste se teď na ten zouvák mezi
dvěma krajinkami tu na stěně, pravda-li?
A vidíte, to je taky jedna má vzpomínk
a památka na chvíle v U. B., a to památk
skutečně umělecká.
Paleček
Parnas
U . B
11
article
Byla někdy v druhé polovině let osmde
sátých jakási kostymní merenda v U. B., ješt
v místnostech starého domu besedy měšťanské
v třídě Jungmannově. Bylo to snad v maso-
pustě. Sál besední byl proměněn v jakousi ná-
ves, vedlejší místnosti v krčmu, rychtu atd
Všechno dohromady představovalo tuším jar-
mark anebo pouť na českém venkově. Dívky
změnily se na ten večer v půvabné selčičky
pánové v sedláky, dráby, kantory, ponocné
rychtáře, krčmáře atd. Na „návsi“ byly kra-
mářské boudy, v nichž prodávány rozličné dro-
botiny, ale taky předměty umělecké, darované
členy odboru výtvarného. Vešel jsem a zraky
mé padly na pomalovaný zouvák, roztomilý
žánr. Je to jediná figurka. Mladý švihák ve
fraku, vrátivší se právě buď z plesu anebo snad
ze svatební hostiny, opírá se levicí o zgď
levá jeho botka sevřena je v zouváku na podla-
ze. Zouvá se mladík a chystá se na lůžko, kte-
réž je naznačeno jen pouhým proužkem, pou-
hou hranou pelesti. A v popředí žanříčku toho
stojí pár bílých, štíhlých — ženských střevíč-
ků. Nic jiného neviděti. Majitelka těch stře-
víčků je již mimo malbu. Vtipná, pikantn
pointa.
Jungmannův
U . B
12
article
Autorem a dárcem tohoto pomalovanéh
zouváku byl mladý a tehda ještě nepříliš zná
mý, ale brzy potom slavný — Marold.
„Co stojí ten zouvák?“
Kostymovaný prodavač vyřkl cenu laei
nou, právě takovou, jakou jsem mohl vyna-
ložiti.
„Tedy je zouvák můj,“ tasím se s peněl
kladu se na krám. „Ale zouvák si zde nechám
aby se mi v šatně nějak neporouchal. Až půjdu
domů, odnesu si jel.
„Máte dobře,“ praví prodavač, „je to bez
toho ještě skoro vlhké.
Vrhl jsem se do proudu zábavy, prolen
rychtou, krčmou, vším, co tu bylo, asi za ho
dinu pak udá se mi jíti zas kolem krámu s pa-
mátkami. Mrsknu tam okem — zouvák z mi-
zel. Popadám prodavače a vidím, že původn
„kramář“ zatím byl vystřídán.
„Kde je můj zouvák?“ volám.
„Jak to, váš?“ opáčí kramář. „Před chiv
jsem ho prodal.“
„Vždyť jsem jej koupil hned na začátk
zaplatill
Zkrátka, oba kramáři, nedorozuměvše se
prodali zouvák. Prvý mně, druhý jinému.
„Komu jste jej prodal?
Marold
13
article
„Panu Švábovi.“
Josefu Švábovi Malostranskému, starém
známému.
A teď jsem se jal stíhati milého švába
Každý ho víděl „právě před chvílí“, ale po
milém Švábovi ani památky. Konečně přece
jsem ho dopadl v kterémsi koutě a přepad
jsem ho jako vrah.
„Kamaráde — člověče — loupežníku, v
jste mi vyrval Maroldův zouvák
šváb měl srdce. Po krátkém vysvětlení —
a když mi první kramář dosvědčil, že jsem by
prvním kupcem — postoupil mi zouvák, a tu
tedy visí, památka z Besedy a na Marolda.
Stejná téměř příhoda stala se mi ještě
několik let později v U. B. Taky jsem koupi
na vánoční výstavě obrázek, jenž pak byl pro-
dán kupci jinému. Spor byl ostřejší — a roz-
řešil jej šlechetný autor obrazu tím, že pro
druhého kupce namaloval kopii tak věrnou, ž
žádný znalec by ji nebyl rozeznal od originálu.
jejž mám já. Zajímavá však jest věc, že i ma-
jetník obrázku druhého jest přesvědčen, že má
originál. A poněvadž jsou malby tak neroze-
znatelné, máme skutečné oba po krášhém ori-
ginálu, oba po vzácné památce na vánoční vý-
stavku a trh Uměl. Besedy někdy z prvních
let devadesátých, s níž se do smrti nerozlou-
číme.
Šváb
Josef Šváb
Maroldův
Marold
U . B
14
article
Náhrada.
Náhrada.
(Fantasie.)
15
article
Napsal Jiří ščerbín ský
Napsal Jiří ščerbín ský
Zemřel král .
Jakmile první zpráva o tom z dvorníh
hradu pronikla do residenčního města, hned
zahalílo se město v roušku smuteční. Státní
budovy i soukromé domy loyalního občanstva
opatřeny černými prapory, jež kladly dlouhé
příšerné stíny na jasné fagády moderních bu-
dov; divadla, zábavy, vše odřeknuto. Sídeln
město truchlí — aspoň na zevnějšek.
Uvnitř, v srdcích svých, obyvatelstvo krá-
lovství — až na dvorní kamarillu — nepoli-
tovalo zesnulého panovníka, jenž zanechal po
sobě památku zlou v každém ohledu.
Sotva že konsilium lékařské proneslo pa-
rere, že král zemřel, povolán do hradu starý
profesor místní university, chirurg daleko z
hranice malého království známý, aby dle
dvorního ceremoniálu provedl vyjmutí srdee
panovníkova.
To bylo dávnou tradicí rodu panujícího
Kdykoliv panovník zemřel, vyňato jeho srdce
sepsán před dvorní komisí protokol, srdce
vloženo do zlaté schránky a pak v chrámové
lodí dvorního kostela zazděno a místo opa-
třeno mramorovou deskou se zlatým nápi-
sem... A toto pohřebiště srdcí královských
budilo po celá staletí živou pozornost obyva-
telstva, hlavně toho, jež do residence přichá-
zelo s posvátnými city a jemuž zde každý ká-
men byl kusem historie.
ščerbín
16
article
Lid, chodě s bázlivou úctou kolem zazdě
ných srdcí, vyprávěl si šepteh, že v této řadě
je mnohé zlaté srdce, ale i mnohé srdce —
z kamene... Ne každý panovník zanechal po
sobě památku blahou, jméno mnohého bylo
po letech v chatách i v palácích proklínáno.
Profesor, jemuž v životě už po druhé svě-
řen čestný úkol vyjmutí srdce z těla panovní-
kova, dostavil se do hradu ve fraku, provázer
svým sluhou, jenž nesl nástroje.
Bylo veřejným tajemstvím, že operace
vynese profesorovi titul tajného rady a že
dekret je už ku podpisu připraven v tece
dvorního ministra.
Dle ceremoniátu leželo tělo panovníkovo
v „černém salonu“; operaci směl býti příto-
meo pouze profesor se svým pomocníkem
kdežto dvorní komise, jež měla podepsati pro-
tokol, shromáždila se ve vedlejším salonku.
Starý lékař a jeho dlouholetý vyškolen
pomocník přistoupili k operaci. Balsamován
mrtvoly měl provéstí jiný profesor, jenž už
také do hradu povolán na zítřek na 9. hodinu
nyní bylo třeba jen několika obratnými řezy
dostati se k srdci, vyjmouti je a preparovati
k věčnému uschování v lodí chrámové.
Z vedlejšího salonku zalétal do „černého
pokoje“ jen slabě hovor dvorních hodnostů
Prolesor i jeho „asistent“ jako dva dobře z-
hraní partneři pracovali mlčky, beze slova ..
Pojednou profesor přidušeně vykřikl..
Tam, kde bezpečně hleda
srdoe- nebylo ničehol...
černý salón
17
article
Arterie sbíhaly se tu a rozvětvovaly vše
mi směry zcela pravidelně, ale ardce, onoho
sběrače krve, onoho centra života, zde ne-
bylo ...
Pot vyvstal na čele starého operatéra
Nekladl si v tuto chvíli otázku: jak vysvětlit
záhadu, že by člověk bez srdce mohl žíti ..
Jemu v hlavě bouřila jiná úzkosti jak zdělit
vedle shromážděné komisi, že panovník právě
zesnulý — neměl srdce?
Profesor cítil na sobě pátravý zrak slu-
hův a to stěžovalo jeho postavení. Jednu chvi
se o něj pokoušely mdloby. Než — přemoh
se a řekl ke sluhovi rozechvěně:
— Milý Martine. Stojím před fysiologi
ckou záhadou. Nechci se ukvapiti se svým
úsudkem... Musím nahlédnouti do klini-
ckých zápisků... Myslím, že jsem před léty
měl jednu takovou nepravidelnost v rukou ..
Přerušíme operaci na dvě, tři hodiny. Co řek-
neme ale těm pánům tam? Raďte ...
Výmluva pro dvorní komisí se nášla.
sluha vzal vše na sebe. Vzal omylem nevhod-
né nástroje operační. Je dlužno odložiti ope-
raci o několik hodin.
Slovo vážného učence bylo „vis major
Ceremonielně uzavřeny dveře „černého s
lonu“ a zapečetěny trojí pečetí.
Dvorní povoz odvezi opět profesora de
jeho víly.
Tam v tiché pracovně, kam nepronik
ruch ulic, seděl starý profesor v hlubokém
zamyšlení.
Jeho hlavou táhly vzpomínky na dny
kdy mladý prine, jenž plnil „chronfque scan
18
article
daleuse“ Paříže nejpíkantnějšímí aféramí, byl
náhle povolán na trůn svých otců. Starý, do-
brý král nachladl se na lovu a podlehl zánětu
plic. Mladý princ nerad opouštěl zářivou, kan-
kanující Paříž a s jistým vzdorem ujal se
vlády.
Mijela leta a lid. před tím dobrý a po-
volný, víc a více se bouřil. Demonstrace pře
hradem, zakončené vždy krvavě, opakovaly
se stále častějí.
Nešťastná válka, vedená pro nepatrnou
zápletku, šíleně nádherné stavby zámků, nové
a nové daně, to vše učinilo krále nesympati-
ckým.
— Král náš nemá srdce! — bouřil lid
pod okny hradními.
— Jedná s námi jako se psyl
— Utiskuje nás, že to až do nebe volá ..
Tak křičíval podrážděný lid. Ale konec
býval stejný. Odkudsi vystoupila černá řada
mužů, zableskl oheň, zaduněla rána a zbědo-
vaný lid prchl ve zmatku a vřavě do ulic
uliček. A na hradním náměstí zbylo vždy ně-
kolik bezvládných těl — pro výstrahu .
— Ano, náš král neměl srdce! — poky-
voval profesor vážně hlavou. — Lid mě
pravdu ..
Ale co ted?
Do zlaté schránky musí se něco dáti..
a připravená už dutina ve zdi chrámové, ji
zakryje mramorová deska s jménem zvěčně
lého krále, nesmí zůstati prázdná ...
Z těžkých těchto myšlenek vyrušil profe
sora vstup sluhy.
— Excellence — řekl tiše — telefon .
— Martine, nejsem ještě Excellencí..
a kdo ví? Snad ani nebudu. Nečekám n
to . ..
A šel do své cely telefonní.
Volal ho Jakub, starý sluha jeho přítele
také lékaře.
— Pane profesore — volal starý sluha do
aparátu — můj pán dostal v noci srdeční zá-
chvaty. Bylo to strašné. Zavolal jsem k němu
doktora. Když se z toho probral, prosil, abych
zavolal vás. Zvonil jsem už dvakrát, ale ni-
kdo se nehlásil. Až teď mi řekl Martin, že jste
ráčil býti v zámku. Prosím, pane profesore
račte brzo přijeti. S mým pánem je strašně
zle...
Martinus
Jakub
Martin
profesor
Paříž
Lido já pravda
19
article
Rázem zapomněl profesor na své starosti
které si přinesl od mrtvého těla panovníkova
Jeho přítel ze škol, člověk, jenž měl po celý
život zlaté srdce, leží těžce nemocen! Vykřik-
nuv do telefonu: „Jedu hned k vám,“ chytil
mechanicky skřínku s nástroji, aniž si uvědo-
mil, že jí nebude potřebovatí, a kvapně vyšel
z vily. Proběhnuv krátkou ulicí vilové čtvrti.
ocitl se na jedné ze živých tříd, kde bylo
vždy hojně automobilů. Za tři minuty už ují-
žděl přes celé město k obydlí nemocného
přítele.
Vysoké paláce ustupovaly pozvolna niž-
ším domům, až se profesor octl v dělnické
čtvrti, plné bláta, špatného osvětlení; zde
mezi dělníky měl doktor svůj domek, zde za-
světil svůj samotářský život chudině. Moh
míti skvělou praxi ve středu města, ale o
pohrdl tím vším a uzavřel se mezi souchoti-
nářské a krtičnaté lidi a žil v poměrech až
skoro nuzných.
— Má zlaté srdce — říkal o něm lid
měl pravdu.
Vyskočiv z automobilu, vběhl profeso-
chvatně do domečku.
Přítel jeho právě vychladával. Nový zá-
chvat srdeční udělal konec všemu. Na stole
ležel dopis, adresovaný profesorovi. V obále
byla poslední vůle zesnulého.
— Jakube — řekl profesor dojat ke zni-
čenému starci — váš pán vám odkazuje cely
domek i s nábytkem. Jen lékařské zařízen
— četl profesor dále — dostane chudý, začí-
nající doktor, kterého já mám určiti...A
mně... — a hlas profesorův se zajikal —
mně odkazuje své tělo k vědeckým účelům ..
Krev vehnala se profesorovi do hlavy
cosi jako plamen šlehlo mu mozkem. Byl to
snad šílený nápad... Ale bylo to stéblo, je-
hož se tonoucí chytil.
Jakub
20
article
— Jakube — řekl po chvilce — nepoužijí
svého práva. Pochováme tělo drahého přítele
k věčnému odpočinku... jen... jeho srdce
vezmu si na památku a buďte jist. Jakube,
že se postarám o to, aby se mu dostalo krá-
lovské pocty, tak jak si jeho zlaté srdce
zasloužilo ...
A za krátko bylo srdce zesnulého vyňato
Na chvíli zapomněl profesor, že zde stojí jak
přítel zesnulého a se zájmem a nadšením od-
borníka pozoroval krásné formy srdce léka-
— Zlaté srdce — pokyvoval šedivou hl
vou . .
Za dvě hodiny na to ujížděl zase star
operatér ke hradu a dal se ohlásiti u dvor
ního maršálka.
Komise dvorních úřadníků sešla se opě
s důstojností patřičnou této chvíli, pečeti s
dveří „černého pokoje“ odstraněny a lékař
nesa v kufříku své nástroje, vešel dovnitř.
Co se tam dálo, je tajemstvím profesoro-
vým. Z protokolu sepsaného o pár minut po-
zději vyznívá, že dle všech pravidel provede-
na operace vynětí srdce Jeho Výsosti a že
tato vzácná relikvie, překvapující krásou f -
rem, dle staré tradice vložena do skleněne
nádoby s lihem a pak do zlaté schránky, jež
na místě zaletována.
Vsazení „srdce králova“ dálo se téhož
dne u přítomnosti členů královské rodiny
dvorních hodnostů.
Profesor, jemuž nový král gratuloval k
provedení operace, jmenuje ho už „milý tajný
rado“, stál při obřadu zazdění stranou. My-
šlenky jeho byly v malém domku, kde ležel
mrtvý přítel.
— Tak vídíš, kamaráde, nspoň po smrt
dostalo se tvému dobrému erdci královské
pocty... — letělo žedivou hlavou starého
lékaře, když mramorová deska se zlatým ná-
pisem zakryla zlatou schránu „královského
srdce ..
Jakub
23
article
Svatebni ballada.
Napsal Edgar Allan Poe. Přeložíl Oldřich Novotný.
Svatebni ballada.
Napsal Edgar Allan Poe. Přeložíl Oldřich Novotný.
Na ruce prsten mám,
na skráních myrty splet,
ollasy, šperků plam,
jak chtěla jsem, vše mám
a já jsem šťastna ted.
Chof má mě rád, když přisahal
však lásky připověd,
já eitila růlsí ňiadder pal
hlas jeho umiráčkem lkol
a jak onoho připadal
jenž v bitoě pad shlán v žlebu skl
a jenž je šťasten ted.
Co mluvil, by mne uhlidnil,
a líbal čela bled,
žár horečný mne uchváti
a v snách mne nes, kde hřbitov byl,
a za miláčkem štkal můj kvil,
jenž přede mnou tam mriev snil.
och, já jsem šťastna ted.
Tak dán slib, slova vyřčena,
než na prsten můj hled
nechť zlomena je věrnost m
nechť srdce puklé umír,
ten zlatý důkaz přece plá
žo já jsem šťastna ted.
Dej Bůh, bych procitnula jen,
neb sním snů hrozných šed
má duše zlých je bolů plen
že hřích to byl a ne jen sen.
že mrtvý, jenž jest opuštěn,
snad neni šťasten ted.
Edgar
Allan
Poe
Novotná
bůh
24
article
O Vojtkovi podivínu.
O Vojtkovi podivínu.
Napsal Kazimierz Przerwa-Tetmajer. Z knihy
„Na skalnem Podhalu“ přeložil K. V. Rypáček
Nu Vojtek jako Vojtek! Hloupé řeči sice
neřekne, ale po své cestě také věru dalek
nedojde ...
Sestra mu povídá: „Ožeň sel“
A on jí na to: „Já se ti budu teď ženit,
když všecko voní! ...
švakr mu říká: „Vojtku, věru že by sen
měl oženitl
Vojtek zase: „Dejte mi pokoj, švakře, což
nevidíte, že se buky červenají?
Jedno bylo tak z jara, druhé zase na pod-
zím. Co mu na to říci? Hloupého slova neřekl
— neboť jest pravda, že z jara všecko voní
na podzim zase listí na bucích žloutne a za
nedlouho zčervená.
Vojtkovi patřil celý svět. Byl takový jako
ten zbojník Novobílský, který si zpíval:
Vojtek
Przerwa
Tetmajer
K V Rypáček
Novobílský
25
article
Já jsem chlapee svobodný.
víc než gazda jsem hodný.
neboť gazda malý pán,
ten má děti — já jsem sáml
Neboť Vojtek neměl doma ani ženy ani
dětí. Vojtek měl sestru, ale i ta se vdala, kromě
toho měl malou chalupu a jednou světnicía
ždibec pole. Ale protože byl Vojtek dosti pěk-
ně urostlý, zdravý a hezký, byl by se mohl
přiženiti na hospodářství, neboť ho chtělyi
majetné vdovy i bohatá děvčata, ale on ne-
chtěl.
Tu mu z jara vonělo, tu se mu zase na pod-
zim po stráních buky červenaly — neměl kdy
přemýšleti na takové věci, jako jest ženitba.
Vojtek v létě pásl ovce, býval bačou, u
ovcí si pohvizdoval a v zimě byl jakž takž
živ z toho kousku pole a co mu ještě zbylo
z toho, co sí vydělal u ovcí. Mnoho toho nepo-
třeboval, neboť nepil.
Jenom sestra a švakr — pořádný člověk
— se nad ním trápili, co jen z něho bude.
Sestra se mu vdala dosti daleko, do druhé vsi
na pět mil od něho, dětí měla hromadu a ne-
mohla se tedy věru o bratra mnoho staratí
Jak se jednou sešli, tu sestra hned na Vojtka:
„Ožeň se!“ — Ale Vojtek jen pořád svou
svou.
„Jak se mám ženit — co? — Když je tu
podzim?... Listí se třese na osykách, na olši-
nách, na jeřabině, na javoru, na jasanu a na
buku... Žloutne, červená se, opadává ...
Vojtek dobře vi, co ty stromy povídají:
„Hej. Vojtečku, můj Vojtečku.
padá nám list po lístečku
až my Iistečky ztratíme.
bude nám tu těžko v zimě,
hej, bude nám tu smutno v zimě . .
Vojtek
Vojteček
26
article
„Což je to všecko platné, holoubci mojíí“
myslí si Vojtek. „Já vám je tam na větvi ne-
udržím ..
Ach, Bože můj. Božel Když se mu jednou
rozestřela zlatá, modrá a načervenalá jeseň
tenkrát mu už ani ty, sestro, ani ty, švakře,
ženitbu neraďtei
„Švakřičku“, povídá mu švakr, odkládaje
si ve Vojtkově světnici torbu na lavici, „po-
slala vám sestra trochu mouky na placky
vzkázala vám, abyste se oženil. Neboť, co
vás bude?
„Co? Co ze mne bude?
„Vždyť už přece nejste mladý. Pětadvace
roků už je vám.“
„A což já to nevím?“
„Co bude? Přijde státří a tu, chraň Pá
Bůh, nemá člověku kdo lžičku teplého jídl
podat, nemá mu kdo na lůžku hlavu pozdvih-
nout. Starému a samotnému člověku jest věrt
zle. A v nemoci také.“
„Eh“, hodil Vojtek hlavou, „co mi radíte?
Má mi žena kňourat za ušima, mají mi dětí
vřeštět u kamen, he, a ještě něco? Smrť přijde
jen jednou, a nemoc ta také není bez míry
Týden, dva týdny — buď se uzdravíš, neb
jsi tam! A nejeden při ženské provzdychá
třicet roků. Pamatujete se, švakře, na Muráň-
ského z Gruně, jak sí zpiveli
Housle, basy, muzika
Muráňského potěchaj
a koudelka, vřeteno
čert ho vezmi ze všehol“' —
Vojtek
Bož
Vojtkův
bůh
Muráň
Gruň