ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 f8035390-8f0c-11dd-8c3e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 26 celkem · entity: person 45, work 3, place 12, org 2
1 masthead
9. března 1913,
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 67.
3 masthead
Polisk vyhrozen
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH, Ypsilon: . . . . . . Padrť vzpomínek. Ščerbinský J.: . . . Náhrada. Poe E. A.: . . . . . Svatební ballada. Przerwa-Tetmajer K.: O Vojtkovi podivínu Audaes E.4 . . . . . Pás.
Ščerbinský O Vojtek podivín Audae E . 4
6 article Padrť vzpomínek.
Padrť vzpomínek. Zastavil se u mne redaktor této naší zá- bavné přílohy nedělní a řekl ke mně vlídněa naléhavě, jak jen redaktoři umějí: „Nechtěl byste pro tuto neděli napsati nějakou vzpomínku, jež by se týkala Umě- lecké besedy? Právě v neděli bude oslaveno padesátiletí jejího trvání Vzpomínečku sebe menší...“ A díval se na mne tak loudivě, jakoby ve mně mocí mermo chtěl vyvolati, oč žádal. — Vím to dávno: jestliže někdo by měl míti vlohu hypnotismu, měli by to býti redaktoři. Jal utěšeně by se psalo, kdyby stačil vždy jejicl vnukavý, suggestivní pohled! Vzpomínku, vzpomínku! Celé královstv za vzpomínku! Třeba takové království Al bánské. Dal bych je bez bolesti, nebylo by he škoda, a bylo by rázem po mezinárodních mezipolitických zápletkách, zatím aspoň n chvíli. A já bych měl vzpomínku. Neboť nikdy není o vzpomínku tak zle jako ve chvíli, kdy jí právě nejnaléhavěji potřebuje te. Jak nesnadno někdy vyhověti! Nemohu přece vyprávěti, jak jednoho dne i do Umě- lecké besedy zavanul mrazivý vítr stranni- ckých zápasů. Nehodí se to dobře ve chvíl slavnostní. Nemohu vyprávěti o tažení „ná- rodních“ proti „západníkům“ („západníky byli tehda nazýváni Vrchlický, Zeyer, Sládek Lier a jiní a jiní), a jak před valnou hromadou konány horlivé a podrážděné schůze „spi klenců“, porady plné „revolučních“ řečí, kdy se zdálo, že ve všech koutech je nahromaděno výbušných, třaskavých látek, a kdy nám mla- dým zajícům připadalo, že již tu kdesi čpí za pálený lunt. Jen jej přistrčit k nějakému to mu soudku prachu — a všechno vyletí do po- větř. Nevyletělo. A již se mi taky všechna t souvislost a podrobnosti ztrácejí v mlhách. Moje vzpomínky jsou vůbec velmi nepa- trné, příliš všeobecné a vlastně jen docel osobní.
Al bánský Vrchlický Zeyer Sládek Lier Uma Jal
7 article
„Na příklad?“ lapá mne redaktor. Na příklad: přišel jsem do Prahy roku 1868 jako výrostek, Umělecká beseda byla tehda teprve v šestém roce svého života. T snad poprvé zaznívala mi v sluch všechn jména, jež od počátku let šedesátých zname- nala český život duševní, jejichž nositelé byl v popředí všeho ruchu uměleckého a literár- ního a tím i společenského. Tehda na příkla hovořilo se mnoho o výletech U. B., ji miž byl podněcován a utvrzován družný živo vyvíjející se české společnosti. Slyšel jsem o tom poprvé v rodině strý- cově, jehož dcery byly horlivými ctitelkam U. B., navštěvovatelkami i pozornými poslu chačkami tamních přednášek. Já nevědomý chlapec venkovský jen jsem lapal vyprávění jejich z přednášek, všeho nechápaje ani často nerozuměje výrazům, jež mně byly naprosto nové. Slyšel jsem tu zcela jinou mluvu, než jaká bývala v té době ještě v domovské m obci venkovské. Sám pojem Umělecké besedy byl mi velmi nejasný, tajemný. A tu pozor nost moje zejména byla upoutána fotografií jež visela v jednom pokoji strýcově. Byla to cikánská tlupa pod širým nebem, rozestavená a rzložená kolem velikého kotle. Udiven hle děl jsem na to. Sestřenice vysvětlila mi, že toto cikán- ské ležení znamená vlastně výlet Umělecko besedy do Všenor (pořádaný tuším právě to ho roku 1868 nebo snad o rok dříve). Jmeno vala mi taky všechny osoby, pány i dámy, jež skupinu tvořily, zcela určitě však pamatuj sobě postavu mladého tehdy sochaře Franty Heidelberga a jeho dvou nebo tří sester kra- savic. Byly to tváře zajímavé, rázovité, jim výborně slušel kroj cikánský. Kdesi v les- ním údolu všenorském rozbili „cikáni“ tábo a v kotli vařili pro účastníky celé výpravy oběd.
Cikán Heidelberg Praha U . B Všenory
8 article
Tento výlet v kostýmech pod širým ne- bem, v plném letě za denního světla, do nej- oblíbenějšího tehda výletního místa Pražanů byl podníkem zcela novým, který se mohl zda- řiti jen takovému spolku, jakým byla U. B. a dlouho se o něm mluvilo, ještě po letech naň bylo vzpomínáno. Pro mne byl ten zjev učiněným zázrakem a rozumí se, že jsem hořce litoval, že jsem nebyl při tom, jak jen může litovati dychtivé, nedočkavé mládí. Časem potkávám onoho tehdejšího „ciká- na“, sochaře Frantu Heidelberga, s nímž jsem se později blíže seznámil pod střechou otce jeho, znamenitého řezbáře, na Židovské za- hradě (nyní ulici Vladislavské), a ještě po- zději v Sokole. Někdejší jeho dlouhé havran vlasy sešedivěly, šíje se naklonila — arciť, u je sedmdesátníkem. Ale zraky jeho posud živě svítí. Vzpomíná-liž také ještě onoho cikán- ského výletu z let šedesátých? Uplynulo pak několik roků, než jsem pře- kročil práh Besední, zatím jako host, a byl to nedělní odpolední nebo podvečerní před nášky, jichž jsem se účastnil. Promiňte, red aktore, že již nevím, kdo přednášel a o čem Hltal jsem očima především postavy literátů do té doby znal jsem jen jejich jména. A tam- hle tedy je Hálek! Ten muž nevysoké, složíté zdravím kypící postavy, jiskrných očí ve vý razné, snědé tváři, na niž přes tu chvíli vy skakoval úsměv. A kterýž taky často upřím ným smíchem zahlaholil. A potom jednou jal mne ujal pod ramenem a řekl tak nesmírno přívětivě, jako by mne dávno znal: „Tak te- dy, kamaráde, kdy pak vás taky zapíšeme z člena?“ Ach, můj bože! Rád bych byl řekl: třeb hned — ale pětka ročně, pro Krista pána pětka ročněl Sic netrvalo pak dlouho, a stal jsem se Henem, ale s Hálkem již jsem se nesetkával
Pražan Heidelberg Cikán Hálek Krist Vladislavský Sokol
9 article
Zatím jsme ho byli slavně a s velikým smut- kem vyprovodili na hřbitov posvátného Vy šehradu. Odešel tak mlád a tak oplakáván— a přece tak šťasten, že se nedožil všelikých zklamání. — Rozumí se, že jsem se přihlásil za člen odboru literárního, ale se značnou obavou přijmou-li mne do něho. Byl jsem zvyklý, ž u nás ke všemu na světě třeba vysvědčení Neptali se po něm, zapsali mne. Jen mi nastaly jisté rozpaky, když se ptali po mém povolání Byl jsem kus administrátora humoristického týdenníku Palečka, kousek účetního, kousel pokladníka — slovem, všeho kus a dohro- mady nic. Nějak jsem se styděl, tehda ještč jsem nevěděl, jak dlouho u nás člověk ničín není. A mně bylo teprv asi dvacet, jedna- dvacet let. „Napišme tedy úředník,“ povídal ten pán I napsali jsme tak. A když potom byla prvt výroční valná hromada, dostal jsem při vcho- du do sálu jednatelskou zprávu a k měmu jménu v ní připojeno označení „úředník“. Ale o rok později čekalo mne překvapen nenadálé, netušené. Zas byla valná hromada, zase mněu vchodu podali výroční zprávu. A já šel kdesi v poslední řadě židlí usednuv přemítal jsem listy v ní, čta jména členů. A tu jsem příšel i na jméno své a vedle něho stálo — — V očích se mi zatmělo. Zdálo se mi, že jsem se přehlédl, že to slůvko náleží buď o řádek výš nebo níže. Ne, stálo vedle mého jména Horko se mi rozlilo po celém těle, stoupalo výše, zalilo mi hlavu. Oči byly plné mžitků Řádka poskakovala přede mnou, vzhůru, dolů ale slůvko neodlučovalo se ode jména. Aniž jsem se o to nějak příčinil — čehož bych se vůbec nebyl odvážil — zmizelo tam označen úředník a místo něho objevilo se jiné- spisovatel
Paleček Řádek
10 article
Spisovatel! Pravda, já již jsem dva neb tři roky přispíval drobounkými, nesmělým pokusy do Humorů, Obrazů života, Palečka s počátku pod všelikými pseudonymy, než jsem se odvážil podepsati pravým jménem a domníval jsem se, že si toho nikdo nevšímá Ale tehdejší sekretář besední všiml si nějak přeškrtl v matrice besední „úředníka“ a na- hradil jej označením, kterého bych se nebyí opovážil přiložiti sobě. Neboť tehda my nepa- trní, bezvýznamní začátečníci nehnali jsme tal šturmem na „Parnas“, nedávali jsme si tisk nouti visitky s pyšným predikátem „spisova- tel — autor — causeur — conferencier“ atd. nepřikládali jsme ke svým zásilkám redakto- rům hotové již obálky pro případné vrácen rukopisů svých s adresou „Slovutnému pánu panu . . . . „ jako činí teď někteří čekatel literární nesmrtelnosti. A takto mne prostého zaměstnance pisár ního, který v případě potřeby nosil balíky ti- skopisů na poštu, pasovala U. B. výroční svou zprávou na spisovatele. Ukryl jsem zprávu v náprsní kapsu a přes tu chvíli sahal jsem na kabát, zda jsem ji ne- vytrousil. Byla mi dobrá každá zlatka, ale tuto knížku nebyl bych prodal ani za pade- sátku. Byla mně dražší než všechna vysvědčení a jiné dokumenty průkazní na světě. Vidíte, milý redaktore, co pak chcete takovouhle naivní vzpomínkou? Ta má smysl jen pro mne, ale pro nikoho jiného nic ne- znamená. Podíval jste se teď na ten zouvák mezi dvěma krajinkami tu na stěně, pravda-li? A vidíte, to je taky jedna má vzpomínk a památka na chvíle v U. B., a to památk skutečně umělecká.
Paleček Parnas U . B
11 article
Byla někdy v druhé polovině let osmde sátých jakási kostymní merenda v U. B., ješt v místnostech starého domu besedy měšťanské v třídě Jungmannově. Bylo to snad v maso- pustě. Sál besední byl proměněn v jakousi ná- ves, vedlejší místnosti v krčmu, rychtu atd Všechno dohromady představovalo tuším jar- mark anebo pouť na českém venkově. Dívky změnily se na ten večer v půvabné selčičky pánové v sedláky, dráby, kantory, ponocné rychtáře, krčmáře atd. Na „návsi“ byly kra- mářské boudy, v nichž prodávány rozličné dro- botiny, ale taky předměty umělecké, darované členy odboru výtvarného. Vešel jsem a zraky mé padly na pomalovaný zouvák, roztomilý žánr. Je to jediná figurka. Mladý švihák ve fraku, vrátivší se právě buď z plesu anebo snad ze svatební hostiny, opírá se levicí o zgď levá jeho botka sevřena je v zouváku na podla- ze. Zouvá se mladík a chystá se na lůžko, kte- réž je naznačeno jen pouhým proužkem, pou- hou hranou pelesti. A v popředí žanříčku toho stojí pár bílých, štíhlých — ženských střevíč- ků. Nic jiného neviděti. Majitelka těch stře- víčků je již mimo malbu. Vtipná, pikantn pointa.
Jungmannův U . B
12 article
Autorem a dárcem tohoto pomalovanéh zouváku byl mladý a tehda ještě nepříliš zná mý, ale brzy potom slavný — Marold. „Co stojí ten zouvák?“ Kostymovaný prodavač vyřkl cenu laei nou, právě takovou, jakou jsem mohl vyna- ložiti. „Tedy je zouvák můj,“ tasím se s peněl kladu se na krám. „Ale zouvák si zde nechám aby se mi v šatně nějak neporouchal. Až půjdu domů, odnesu si jel. „Máte dobře,“ praví prodavač, „je to bez toho ještě skoro vlhké. Vrhl jsem se do proudu zábavy, prolen rychtou, krčmou, vším, co tu bylo, asi za ho dinu pak udá se mi jíti zas kolem krámu s pa- mátkami. Mrsknu tam okem — zouvák z mi- zel. Popadám prodavače a vidím, že původn „kramář“ zatím byl vystřídán. „Kde je můj zouvák?“ volám. „Jak to, váš?“ opáčí kramář. „Před chiv jsem ho prodal.“ „Vždyť jsem jej koupil hned na začátk zaplatill Zkrátka, oba kramáři, nedorozuměvše se prodali zouvák. Prvý mně, druhý jinému. „Komu jste jej prodal?
Marold
13 article
„Panu Švábovi.“ Josefu Švábovi Malostranskému, starém známému. A teď jsem se jal stíhati milého švába Každý ho víděl „právě před chvílí“, ale po milém Švábovi ani památky. Konečně přece jsem ho dopadl v kterémsi koutě a přepad jsem ho jako vrah. „Kamaráde — člověče — loupežníku, v jste mi vyrval Maroldův zouvák šváb měl srdce. Po krátkém vysvětlení — a když mi první kramář dosvědčil, že jsem by prvním kupcem — postoupil mi zouvák, a tu tedy visí, památka z Besedy a na Marolda. Stejná téměř příhoda stala se mi ještě několik let později v U. B. Taky jsem koupi na vánoční výstavě obrázek, jenž pak byl pro- dán kupci jinému. Spor byl ostřejší — a roz- řešil jej šlechetný autor obrazu tím, že pro druhého kupce namaloval kopii tak věrnou, ž žádný znalec by ji nebyl rozeznal od originálu. jejž mám já. Zajímavá však jest věc, že i ma- jetník obrázku druhého jest přesvědčen, že má originál. A poněvadž jsou malby tak neroze- znatelné, máme skutečné oba po krášhém ori- ginálu, oba po vzácné památce na vánoční vý- stavku a trh Uměl. Besedy někdy z prvních let devadesátých, s níž se do smrti nerozlou- číme.
Šváb Josef Šváb Maroldův Marold U . B
14 article Náhrada.
Náhrada. (Fantasie.)
15 article Napsal Jiří ščerbín ský
Napsal Jiří ščerbín ský Zemřel král . Jakmile první zpráva o tom z dvorníh hradu pronikla do residenčního města, hned zahalílo se město v roušku smuteční. Státní budovy i soukromé domy loyalního občanstva opatřeny černými prapory, jež kladly dlouhé příšerné stíny na jasné fagády moderních bu- dov; divadla, zábavy, vše odřeknuto. Sídeln město truchlí — aspoň na zevnějšek. Uvnitř, v srdcích svých, obyvatelstvo krá- lovství — až na dvorní kamarillu — nepoli- tovalo zesnulého panovníka, jenž zanechal po sobě památku zlou v každém ohledu. Sotva že konsilium lékařské proneslo pa- rere, že král zemřel, povolán do hradu starý profesor místní university, chirurg daleko z hranice malého království známý, aby dle dvorního ceremoniálu provedl vyjmutí srdee panovníkova. To bylo dávnou tradicí rodu panujícího Kdykoliv panovník zemřel, vyňato jeho srdce sepsán před dvorní komisí protokol, srdce vloženo do zlaté schránky a pak v chrámové lodí dvorního kostela zazděno a místo opa- třeno mramorovou deskou se zlatým nápi- sem... A toto pohřebiště srdcí královských budilo po celá staletí živou pozornost obyva- telstva, hlavně toho, jež do residence přichá- zelo s posvátnými city a jemuž zde každý ká- men byl kusem historie.
ščerbín
16 article
Lid, chodě s bázlivou úctou kolem zazdě ných srdcí, vyprávěl si šepteh, že v této řadě je mnohé zlaté srdce, ale i mnohé srdce — z kamene... Ne každý panovník zanechal po sobě památku blahou, jméno mnohého bylo po letech v chatách i v palácích proklínáno. Profesor, jemuž v životě už po druhé svě- řen čestný úkol vyjmutí srdce z těla panovní- kova, dostavil se do hradu ve fraku, provázer svým sluhou, jenž nesl nástroje. Bylo veřejným tajemstvím, že operace vynese profesorovi titul tajného rady a že dekret je už ku podpisu připraven v tece dvorního ministra. Dle ceremoniátu leželo tělo panovníkovo v „černém salonu“; operaci směl býti příto- meo pouze profesor se svým pomocníkem kdežto dvorní komise, jež měla podepsati pro- tokol, shromáždila se ve vedlejším salonku. Starý lékař a jeho dlouholetý vyškolen pomocník přistoupili k operaci. Balsamován mrtvoly měl provéstí jiný profesor, jenž už také do hradu povolán na zítřek na 9. hodinu nyní bylo třeba jen několika obratnými řezy dostati se k srdci, vyjmouti je a preparovati k věčnému uschování v lodí chrámové. Z vedlejšího salonku zalétal do „černého pokoje“ jen slabě hovor dvorních hodnostů Prolesor i jeho „asistent“ jako dva dobře z- hraní partneři pracovali mlčky, beze slova .. Pojednou profesor přidušeně vykřikl.. Tam, kde bezpečně hleda srdoe- nebylo ničehol...
černý salón
17 article
Arterie sbíhaly se tu a rozvětvovaly vše mi směry zcela pravidelně, ale ardce, onoho sběrače krve, onoho centra života, zde ne- bylo ... Pot vyvstal na čele starého operatéra Nekladl si v tuto chvíli otázku: jak vysvětlit záhadu, že by člověk bez srdce mohl žíti .. Jemu v hlavě bouřila jiná úzkosti jak zdělit vedle shromážděné komisi, že panovník právě zesnulý — neměl srdce? Profesor cítil na sobě pátravý zrak slu- hův a to stěžovalo jeho postavení. Jednu chvi se o něj pokoušely mdloby. Než — přemoh se a řekl ke sluhovi rozechvěně: — Milý Martine. Stojím před fysiologi ckou záhadou. Nechci se ukvapiti se svým úsudkem... Musím nahlédnouti do klini- ckých zápisků... Myslím, že jsem před léty měl jednu takovou nepravidelnost v rukou .. Přerušíme operaci na dvě, tři hodiny. Co řek- neme ale těm pánům tam? Raďte ... Výmluva pro dvorní komisí se nášla. sluha vzal vše na sebe. Vzal omylem nevhod- né nástroje operační. Je dlužno odložiti ope- raci o několik hodin. Slovo vážného učence bylo „vis major Ceremonielně uzavřeny dveře „černého s lonu“ a zapečetěny trojí pečetí. Dvorní povoz odvezi opět profesora de jeho víly. Tam v tiché pracovně, kam nepronik ruch ulic, seděl starý profesor v hlubokém zamyšlení. Jeho hlavou táhly vzpomínky na dny kdy mladý prine, jenž plnil „chronfque scan
18 article
daleuse“ Paříže nejpíkantnějšímí aféramí, byl náhle povolán na trůn svých otců. Starý, do- brý král nachladl se na lovu a podlehl zánětu plic. Mladý princ nerad opouštěl zářivou, kan- kanující Paříž a s jistým vzdorem ujal se vlády. Mijela leta a lid. před tím dobrý a po- volný, víc a více se bouřil. Demonstrace pře hradem, zakončené vždy krvavě, opakovaly se stále častějí. Nešťastná válka, vedená pro nepatrnou zápletku, šíleně nádherné stavby zámků, nové a nové daně, to vše učinilo krále nesympati- ckým. — Král náš nemá srdce! — bouřil lid pod okny hradními. — Jedná s námi jako se psyl — Utiskuje nás, že to až do nebe volá .. Tak křičíval podrážděný lid. Ale konec býval stejný. Odkudsi vystoupila černá řada mužů, zableskl oheň, zaduněla rána a zbědo- vaný lid prchl ve zmatku a vřavě do ulic uliček. A na hradním náměstí zbylo vždy ně- kolik bezvládných těl — pro výstrahu . — Ano, náš král neměl srdce! — poky- voval profesor vážně hlavou. — Lid mě pravdu .. Ale co ted? Do zlaté schránky musí se něco dáti.. a připravená už dutina ve zdi chrámové, ji zakryje mramorová deska s jménem zvěčně lého krále, nesmí zůstati prázdná ... Z těžkých těchto myšlenek vyrušil profe sora vstup sluhy. — Excellence — řekl tiše — telefon . — Martine, nejsem ještě Excellencí.. a kdo ví? Snad ani nebudu. Nečekám n to . .. A šel do své cely telefonní. Volal ho Jakub, starý sluha jeho přítele také lékaře. — Pane profesore — volal starý sluha do aparátu — můj pán dostal v noci srdeční zá- chvaty. Bylo to strašné. Zavolal jsem k němu doktora. Když se z toho probral, prosil, abych zavolal vás. Zvonil jsem už dvakrát, ale ni- kdo se nehlásil. Až teď mi řekl Martin, že jste ráčil býti v zámku. Prosím, pane profesore račte brzo přijeti. S mým pánem je strašně zle...
Martinus Jakub Martin profesor Paříž Lido já pravda
19 article
Rázem zapomněl profesor na své starosti které si přinesl od mrtvého těla panovníkova Jeho přítel ze škol, člověk, jenž měl po celý život zlaté srdce, leží těžce nemocen! Vykřik- nuv do telefonu: „Jedu hned k vám,“ chytil mechanicky skřínku s nástroji, aniž si uvědo- mil, že jí nebude potřebovatí, a kvapně vyšel z vily. Proběhnuv krátkou ulicí vilové čtvrti. ocitl se na jedné ze živých tříd, kde bylo vždy hojně automobilů. Za tři minuty už ují- žděl přes celé město k obydlí nemocného přítele. Vysoké paláce ustupovaly pozvolna niž- ším domům, až se profesor octl v dělnické čtvrti, plné bláta, špatného osvětlení; zde mezi dělníky měl doktor svůj domek, zde za- světil svůj samotářský život chudině. Moh míti skvělou praxi ve středu města, ale o pohrdl tím vším a uzavřel se mezi souchoti- nářské a krtičnaté lidi a žil v poměrech až skoro nuzných. — Má zlaté srdce — říkal o něm lid měl pravdu. Vyskočiv z automobilu, vběhl profeso- chvatně do domečku. Přítel jeho právě vychladával. Nový zá- chvat srdeční udělal konec všemu. Na stole ležel dopis, adresovaný profesorovi. V obále byla poslední vůle zesnulého. — Jakube — řekl profesor dojat ke zni- čenému starci — váš pán vám odkazuje cely domek i s nábytkem. Jen lékařské zařízen — četl profesor dále — dostane chudý, začí- nající doktor, kterého já mám určiti...A mně... — a hlas profesorův se zajikal — mně odkazuje své tělo k vědeckým účelům .. Krev vehnala se profesorovi do hlavy cosi jako plamen šlehlo mu mozkem. Byl to snad šílený nápad... Ale bylo to stéblo, je- hož se tonoucí chytil.
Jakub
20 article
— Jakube — řekl po chvilce — nepoužijí svého práva. Pochováme tělo drahého přítele k věčnému odpočinku... jen... jeho srdce vezmu si na památku a buďte jist. Jakube, že se postarám o to, aby se mu dostalo krá- lovské pocty, tak jak si jeho zlaté srdce zasloužilo ... A za krátko bylo srdce zesnulého vyňato Na chvíli zapomněl profesor, že zde stojí jak přítel zesnulého a se zájmem a nadšením od- borníka pozoroval krásné formy srdce léka- — Zlaté srdce — pokyvoval šedivou hl vou . . Za dvě hodiny na to ujížděl zase star operatér ke hradu a dal se ohlásiti u dvor ního maršálka. Komise dvorních úřadníků sešla se opě s důstojností patřičnou této chvíli, pečeti s dveří „černého pokoje“ odstraněny a lékař nesa v kufříku své nástroje, vešel dovnitř. Co se tam dálo, je tajemstvím profesoro- vým. Z protokolu sepsaného o pár minut po- zději vyznívá, že dle všech pravidel provede- na operace vynětí srdce Jeho Výsosti a že tato vzácná relikvie, překvapující krásou f - rem, dle staré tradice vložena do skleněne nádoby s lihem a pak do zlaté schránky, jež na místě zaletována. Vsazení „srdce králova“ dálo se téhož dne u přítomnosti členů královské rodiny dvorních hodnostů. Profesor, jemuž nový král gratuloval k provedení operace, jmenuje ho už „milý tajný rado“, stál při obřadu zazdění stranou. My- šlenky jeho byly v malém domku, kde ležel mrtvý přítel. — Tak vídíš, kamaráde, nspoň po smrt dostalo se tvému dobrému erdci královské pocty... — letělo žedivou hlavou starého lékaře, když mramorová deska se zlatým ná- pisem zakryla zlatou schránu „královského srdce ..
Jakub
23 article Svatebni ballada. Napsal Edgar Allan Poe. Přeložíl Oldřich Novotný.
Svatebni ballada. Napsal Edgar Allan Poe. Přeložíl Oldřich Novotný. Na ruce prsten mám, na skráních myrty splet, ollasy, šperků plam, jak chtěla jsem, vše mám a já jsem šťastna ted. Chof má mě rád, když přisahal však lásky připověd, já eitila růlsí ňiadder pal hlas jeho umiráčkem lkol a jak onoho připadal jenž v bitoě pad shlán v žlebu skl a jenž je šťasten ted. Co mluvil, by mne uhlidnil, a líbal čela bled, žár horečný mne uchváti a v snách mne nes, kde hřbitov byl, a za miláčkem štkal můj kvil, jenž přede mnou tam mriev snil. och, já jsem šťastna ted. Tak dán slib, slova vyřčena, než na prsten můj hled nechť zlomena je věrnost m nechť srdce puklé umír, ten zlatý důkaz přece plá žo já jsem šťastna ted. Dej Bůh, bych procitnula jen, neb sním snů hrozných šed má duše zlých je bolů plen že hřích to byl a ne jen sen. že mrtvý, jenž jest opuštěn, snad neni šťasten ted.
Edgar Allan Poe Novotná bůh
24 article O Vojtkovi podivínu.
O Vojtkovi podivínu. Napsal Kazimierz Przerwa-Tetmajer. Z knihy „Na skalnem Podhalu“ přeložil K. V. Rypáček Nu Vojtek jako Vojtek! Hloupé řeči sice neřekne, ale po své cestě také věru dalek nedojde ... Sestra mu povídá: „Ožeň sel“ A on jí na to: „Já se ti budu teď ženit, když všecko voní! ... švakr mu říká: „Vojtku, věru že by sen měl oženitl Vojtek zase: „Dejte mi pokoj, švakře, což nevidíte, že se buky červenají? Jedno bylo tak z jara, druhé zase na pod- zím. Co mu na to říci? Hloupého slova neřekl — neboť jest pravda, že z jara všecko voní na podzim zase listí na bucích žloutne a za nedlouho zčervená. Vojtkovi patřil celý svět. Byl takový jako ten zbojník Novobílský, který si zpíval:
Vojtek Przerwa Tetmajer K V Rypáček Novobílský
25 article
Já jsem chlapee svobodný. víc než gazda jsem hodný. neboť gazda malý pán, ten má děti — já jsem sáml Neboť Vojtek neměl doma ani ženy ani dětí. Vojtek měl sestru, ale i ta se vdala, kromě toho měl malou chalupu a jednou světnicía ždibec pole. Ale protože byl Vojtek dosti pěk- ně urostlý, zdravý a hezký, byl by se mohl přiženiti na hospodářství, neboť ho chtělyi majetné vdovy i bohatá děvčata, ale on ne- chtěl. Tu mu z jara vonělo, tu se mu zase na pod- zim po stráních buky červenaly — neměl kdy přemýšleti na takové věci, jako jest ženitba. Vojtek v létě pásl ovce, býval bačou, u ovcí si pohvizdoval a v zimě byl jakž takž živ z toho kousku pole a co mu ještě zbylo z toho, co sí vydělal u ovcí. Mnoho toho nepo- třeboval, neboť nepil. Jenom sestra a švakr — pořádný člověk — se nad ním trápili, co jen z něho bude. Sestra se mu vdala dosti daleko, do druhé vsi na pět mil od něho, dětí měla hromadu a ne- mohla se tedy věru o bratra mnoho staratí Jak se jednou sešli, tu sestra hned na Vojtka: „Ožeň se!“ — Ale Vojtek jen pořád svou svou. „Jak se mám ženit — co? — Když je tu podzim?... Listí se třese na osykách, na olši- nách, na jeřabině, na javoru, na jasanu a na buku... Žloutne, červená se, opadává ... Vojtek dobře vi, co ty stromy povídají: „Hej. Vojtečku, můj Vojtečku. padá nám list po lístečku až my Iistečky ztratíme. bude nám tu těžko v zimě, hej, bude nám tu smutno v zimě . .
Vojtek Vojteček
26 article
„Což je to všecko platné, holoubci mojíí“ myslí si Vojtek. „Já vám je tam na větvi ne- udržím .. Ach, Bože můj. Božel Když se mu jednou rozestřela zlatá, modrá a načervenalá jeseň tenkrát mu už ani ty, sestro, ani ty, švakře, ženitbu neraďtei „Švakřičku“, povídá mu švakr, odkládaje si ve Vojtkově světnici torbu na lavici, „po- slala vám sestra trochu mouky na placky vzkázala vám, abyste se oženil. Neboť, co vás bude? „Co? Co ze mne bude? „Vždyť už přece nejste mladý. Pětadvace roků už je vám.“ „A což já to nevím?“ „Co bude? Přijde státří a tu, chraň Pá Bůh, nemá člověku kdo lžičku teplého jídl podat, nemá mu kdo na lůžku hlavu pozdvih- nout. Starému a samotnému člověku jest věrt zle. A v nemoci také.“ „Eh“, hodil Vojtek hlavou, „co mi radíte? Má mi žena kňourat za ušima, mají mi dětí vřeštět u kamen, he, a ještě něco? Smrť přijde jen jednou, a nemoc ta také není bez míry Týden, dva týdny — buď se uzdravíš, neb jsi tam! A nejeden při ženské provzdychá třicet roků. Pamatujete se, švakře, na Muráň- ského z Gruně, jak sí zpiveli Housle, basy, muzika Muráňského potěchaj a koudelka, vřeteno čert ho vezmi ze všehol“' —
Vojtek Bož Vojtkův bůh Muráň Gruň