ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 f7dead30-8f0f-11dd-bf57-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 31 celkem · entity: person 31, place 10, work 1
1 masthead
18. května 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 194.
3 masthead
Pařisk vyhrazen
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH Ypsilon: Černá vůně. James F.: Tři povídky. Dalgas E.: Samotář. Hearn L.: Několik přiběhů o Kóbódaišin
James
6 article Cerná vůně.
Cerná vůně. Pravda-li, nic podivného v tom, že vám náhle na mysl vytane staré řikadlo z dětství. kteréž třeba přes půlstoletí dřímalo pod pra- hem vědomí vašeho? A že v duševní sluch váš náhle se ozve starý nápěv, jejž kdysi na dětskou postýlkou vaší tiše a tišeji vyzpěvo- vala matka, aby vás ve spánek ukolébala, a nadobro umikla? Padesát, šedesát let uplynu- lo od těch dob, za nic na světě nevyvolali by- ste ho ve své paměti. Ale pojednou zazní sám nevolán a ničím nepřiváben, aby pak poznovu na dlouho a snad už navždy upadl v zapome- nutí naprosté. Jaké to jsou podivné sklady hluboká sklepeni v paměti lidské, kde uloženy nespočetné dojmy smyslové ze zapadlé minu- losti, o nichž jste se domnívali, že je větry dávno rozvály v nezbádané končiny a k ne- shledání. Než nejen sluch, ale i čich má vzpomínky své. Vrátí se vám za jistých okamžiků zcel nenadále i vůně, jež vás kdysi opájela. Kdysi vám ruka milované dívky podala květinu, kytici. Snad jen jedinkrát. Snad již nikdy jste se nesetkali s bytostí, o níž jste sou- dili, že bez ní nemůžete žíti. A snad již nikdy potom jste se nesklonili k podobné květině Ale někdy, po celých desítiletích, uzříte náho- dou obraz květiny té anebo vám zavadí sluch pouhé její jméno. Buď toto neb ono— ale představa vyvolává představu, v mysli vy- houpne se ze zapomenutí dávný výjev: přistu- puje k vám dívka, podává kytičku — a ted teď ovane vás dávná vůně květiny dávno v prach rozpadlé. Na jediný mžik — a vyvo- něla vám naposledy. Jaké podivné oblouzení smyslůl
7 article
Je méně poetická vůně, již mám na my- sli — a přec i v ní je kus poesie a nejednoho z vás ovanula kdysi kouzelněji než vůně květu sebe vzácnějšího. Myslím tu vůni čerstvé černi knihtiskařské. Jen vzpomeňte kterak vám bylo, když vám kdysi, třeba před mnoha již desítiletími, poslali z tiskárny nebo ve skladě nakladatelském podali první vaši knihu, jejíž archy včera nebo předevčírem proběhly válci tiskařského stroje. Knihař zá- vodu nakvap složíl archy, sešil, v obálku za- věsil, a tu vám nakladatel s úsměvem podal knížku, s níž jste buď hrdě, pyšně, nebo zas plní ostychu, obav a tísně vydávali se na kol- bíště líterární. První kniha! Kterak dychtivě jste ssál čerstvou tu černou vůni! žádná květina, žád- ný „buket“ vína sebe dražšího nedýchal vůnt tak omamnou, opájející, milou, drahou. Tiskli jste knihu na srdce, uchylovali se s ní domů. do skromného, těsného, vší nádhery prostého příbytku svého. Téměř nábožně rozřezával jste složené archy, přelétali očima řádky, vůně barvy tiskařské poznovu vás opájela. Dýchala tou vůní dny a týdny, až zaschla, vy- páchla, zmrtvěla. A potom již listy knihy po- dobaly se skoro suchým, zlisovaným květům vybledlých barev, ukládaným do herbáře Kouzlo pominulo a s žádnou knihou další ne- vrátilo se již. Že se nevrací, snad zaviněno i barvou samou. Zdokonalený průmysl vyrábí i tute barvu jinak než kdysi před lety. Ani čerstvá nemívá té vůně, jakou mívala. Mám i já vzpomínku na tu svůdnou, roz- košnou vůni knihy první. Zavane mi ještě za jistých vzácných okamžiků v chřípí. Ale mám vzpomínku na ni ještě mnohem starší, z dáv- ného dětství. Z oněch dob, kdy malý kluk poprvé jsem vstoupil do tiskárny někdy dědo- vy, ale tehda již strýcovy. Děd měl již jen knihkupectví a knihárnu.
Děd
8 article
Cosi tajemného zavanulo na mne z šeré místnosti, v níž točič otáčel velikým kolem „rychlolisu“, cosi podivuhodného hledělo na mne z černých válců klihových, nabírajících z žlábku černé barvy a olizujících se potom navzájem, aby se barva rozetřela co nejjemně- ji a povlakem jen teničkým po celé ploše vál- ce hlavního, který se přímo již dotýkal sazby na fundamentě, pokryl všechny literky, a li- terky sdělily pak černý ten polibek bílému archu papíru. Aj hle! tu vzadu z lisu vyšustil arch papíru a na něm jako zázrakem bylo vy- tištěno na tisíce písmenek! Nejdříve po straně jedné, čemuž názvosloví tiskařské říkalo i po česku tehda „šéndruk“, potom po straně dru- hé, čemuž se říkalo „vidrdruk“. Nemohl jsem pochopiti, jak železný ten mrtvý stroj (ačkol v mých očích měl duši a byl tedy živý) může vykonati práci tak čarodějnou. Celá povídk tu na archu nebo celý zpěvníček. Již tehda, na počátku let šedesálých, ku pována byla barva hotová, z továren. Ale dobách, kdy ještě držel tiskárnu děd, mívala jiný původ. Když mne pustili do knihárny dědovy, ne- mohl jsem se vynadiviti a vynadívati, c všechno tam bylo z časů minulých, pro ně jsem ve svých dětských letech neměl žádné míry. A ve kterémsi regále a hned při pod- laze vyšukal jsem podivnou věc. Jakési štíhle soudečky, jako z loučí robené. Byly asi osm palců neboli nynějších jednadvacet centi- metrů dlouhé a v bříšku svém toliko asi půl- druhého palce široké, na obou koncích pak ještě o něco tenčí. Spodní konec byl skutečně zabedněn a jakýmsi mazem „utěsněn“, hořejš konec pak místo víčka byl ovázán hrubým hadříkem. Všecky soudečky tak vypadaly, je- den jak druhý. Rozumí se, že jsem všetečně odvázal ha dřík — a hle, v soudečku bylo něco černého „Jejé, co je tor
9 article
A Toník, učeň knihařský, který neměl daleko do vyučení, proti mně učiněný habán navedl mne: „Fouknul si do tohol“ Rozumí se, že jsem foukl — a náhle se přede mnou a kolem mne zatemnilo. Stra- šlivý černý mrak mne zahalil. Měl jsem toho mraku plné oči, plná ústa, uši, vlasy, krk — no vypadal jsem, jakoby hořejší půlkou měho těla zamíchal kdosi v kádi sazí. Neboť v těch soudečkách byl kopt, skutečně saze, zvlášt- ním pálením smolného dřeva dobývané. Toník dostal od dílovedoucího pana Ren- nera důkladný pohlavek a mne se chopil dobrá Marijánka, táž, která k nám dětem při- cházívala jako svatý Mikuláš, svedla mne ne- vidoucího na dvoreček, nahnula mne pod pumpu a snažila se omýti mne z koptu. Co však mělo jen za následek, že jsem se ve stavu velmi zuboženém a dle jednomyslného úsudku všech ve stavu téměř praseckém vrá- til domů, kde se mi nádavkem dostalo stejné odměny, jaké byl o chvíli dřív účasten svůdce můj Toník. Což mi bylo ponaučením dostateč- ným, abych podruhé do koptu nefoukal.
Toník Ren svatá Mikuláš
10 article
Tyto soudečky koptu byly zbytkem z ča- sů, kdy v tiskárně dědově vyráběli barvu ti- skařskou po domácku, samodílně, jakose tehda vyráběla všude. Dělo se tak od počát- ku, kdy děd zakoupil r. 1808 tiskárnu hrade- ckou, a dělo se tak snad až do let padesátých Matka vylíčila mi později výrobu tu, nebot ji sama od dětských let vídala. Musím se opraviti. Nevyráběla se barve v tiskárně, tedy ve městě, neboť práce vyža- dovala velikého ohně, předně, a tedy opatrno stí, a za druhé výroba barvy nebyla prová- zena žádnou vůní. Teprve barva hotová vo- Ale vaření barvy — toť byla celá slav- nost. Hned za jitra naložen byl na trakař nebo vozíček měděný kotel, dostatek paliva, pří- slušné množství soudečků koptu, nádoba s lněným olejem, obrovská měchačka čili va- řečka. V čele výpravy byl starší „subjekt“ čil- sazeč, jemuž na pomoc přidáni dva neb tř učňové. Do mošny vložen pecen chleba, sůl někdy i baňka mléka. A teď celá výprava táhla přes Malý rynk. k Slezské bráně, z brá- ny do pevnostních „keslů“ čili kotlin, k Orlici přes dřevěný most ke Stružce, vlévající se do řeky a obrostlé vrbinami. Tam, v bezpečné vzdálenosti od města, naplněn kotel lněným olejem, pod kotlem rozdělán ohei.
Matek Orlik hrad
11 article
Výpravu provázely i děti dědovy, poku nemusily do školy, k nimž přidaly se i děti jiné a sběhly se i děti z předměstí. Neboť jim kynula zvláštní pochoutka, jakou poskytovalo jen vaření barvy. Trvalo dlouho, než se ole v kotli rozpálil a dokonce než vřel a pěnil Ale ještě pak nevysypán do něho kopt ze ští- hlých soudečků. Nejdříve nakrájeno chleba krajíce nabodány na vrbové pruty a smáčeny do vroucího oleje. A pan „subjekt“, učňové děti dědovy a konečně taky ostatní — kdo tu byl, všichni pojídali krajíce takto maštěné a nejeden z účastníků vracel se později de města s ústy popálenými, vřelým olejem opa- řenými. A teprv když byl chléb sněden, otvírány soudečky, sypán kopt v olej, micháno vaře- čkou — slovem, vařena barva. Přes půl dne a někdy až do večera trval tato práce. Za dělníky posílán ke Stružce oběd i svačina, a časem i sám „milostpán“ — pan Pospíšil — přicházel se podívat, jakse práce daří a je-li barva, jak má býti. K večeru vracela se výprava do města. přivážejíc kotel černé a ještě teplé barvy — bylo po slavnosti. Až když navařená čerň do- konale vychladla, byla přendána do menších nádob a stačila zas na dlouhé měsíce. Kra- jinkou za Slezskou branou páchla pak až do noci vůně horkého lněného oleje, než ji nočn vání na všechny strany rozplašilo. Tak vařívali barvu impressoři minulého století. Byla to sice práce obtížná, nejednou se i barva nějak připálila, ale v celé tiskárne těšívali se na ni dlouhé neděle napřed každý při tom chtěl býti. Byl to den volnosti veselí, oddechu pod širým nebem, a bylo tom i kus poesie.
Pospíšil
13 article
Hledím na starou, zažloutlou knihu, ně- kdy „první“ — sahám po ní. Ve vzpomínce zavanula mi někdejší její vůně, naplnila chřípí Pominula stejně rychle, jak vystoupila, aby snad již nikdy se nevrátila.
14 article Tři povídky.
Tři povídky. Napsal Francis J ammes. Z franc. přel. J. Ho ra Ráj. Básník pohlédl na přátele, na rodiče, n kněze, na lékaře a na psíka, přítomné v po- koji, a zemřel. Na kousek papíru napsali jeho jméno stáří; bylo mu osmnáct let. Když líbali ho na čelo, cítili jeho přátel i rodiče, že je studený, on však necítil jejich rtů, protože byl v nebi. A neptal se, jako se neptával, když byl na zemi, je-li nebe takov či onaké. Když tam byl, nepotřeboval nic ji- ného. Přišli mu naproti otec s matkou, kteř snad byli zemřeli dříve než on, snad nezemřeli Také již neplakali, jako on neplakal, nebot všichni tří nikdy se neopustili. Matka mu řekla — Dej ochladit víno, budeme hned oběd- vat, spolu s Pánem Bohem, pod zelenou klen- bou rajské zahrady. Otee mu řekl: — Půjdeš tam natrhat ovoce. Žádné nen jedovaté. Stromy ti je podají samy sebou, aniž jejich listoví nebo větve pocítí bolest: nebot jsou nevyčerpatelny Básník se zaradoval, když seznal, že jes mu poslouchati rodičů. Když se vrátil ze za- hrady a když ponořil baňky vína do vody viděl, jak tiše běží k němu, pohybujíc oho- nem, stará čuba, která byla zemřela před ním.
J ammes bůh
15 article
Lízala mu ruce, a on ji pohladil. S ní byla všechna zvířata, která míval na zemi nejraději- rezavé kotě, dvě šedá koťata, dvě bílé ko- čičky, hejl a dvě zlaté rybky. A viděl prostřený stůl, a u toho seděl Pán Bůh, básníkův otec a matka, krásná dív- ka, kterou kdysi miloval zde dole, a která ná- sledovala ho do nebe, třeba nezemřela. Poznal, že rajská zahrada není nic jiného než zahrada jeho rodného domu, kterýž jest na Zemi, ve Vysokých Pyrenejích, plničká pla- ných lilií, granátovníků a hlávek. Pán Bůh odložil hůl a klobouk na zemi Byl oblečen jako chudí pocestní, kteří maj v torbě kus chleba, a které dávají úřady za- tknouti u městské brány a uvězniti, protože neumějí se podepsat. Jeho vous i vlas byly bílé jako denní světlo, a jeho oči hluboké černé jako noc. Promluvil, jeho hlas byí sladký: — Nechť přijdou andělé a slouží nám. neboť jejich štěstí jest sloužiti.
bůh Vysoký Pyreneje
16 article
Tu blížily se zástupy se všech stran ne beské zahrady. Byli to věrní služebníci, kteř na Zemi kdysi milovali básníka i jeho rodinu Byl mezi nimi starý Jan, který se byl utopil když chtěl zachrániti hošíka; stará Marie která zemřela slunečním zážehem; byli mez nimi kulhavý Petr, Johanka a ještě druhá Johanka. A tehdy básník vstal, aby je pozdravil, řekl jim: — Sedněte si na mé místo, vy máte být blízko Boha. A Bůh se usmíval, znaje předem jejich o- pověd. — Naše štěstí jest sloužiti: tak jsme blízko Boha. Zdaž ty sám nesloužíš otci matce? A zdaž oni neslouží Tomu, který slouží nám? A náhle uvíděl, jak stůl stal se veliký a zasedali k němu noví hosté. Byli to otec matka jeho otce a matky, a pokolení, jež jim předcházela. Nadešel večer. Nejstarší podřimovali Básník a jeho přítelka se milovali. Leč Bůh, kterého pohostili, vydal se zas na cestu, podobný chudým pocestným, kteř mají v torbě kus chleba, a které dávají úřady zatknouti u městské brány a uvězniti, protože neumějí se podepsat.
Jan Petr Johanka bůh
17 article Tramway
Tramway Byl dělník velmi pracovitý, jeho žena byla dobrá a dceruška hezká. žili ve velikém městě. Když měl otec svátek, koupili krásný bílý salát a kuře, jež upekli. A všichni se ra dovali toho nedělního jitra, 1 kočka, jež pro- hlížela si šíbalsky kuře a říkala: Dostanu dobrá kosti. Poobědvali, potom řekl otec — Zaplatíme si jednou tramway a po- jedeme až za město. Vyšli z domu. Často vídali, že krásní páni a krásné dámy dávají znamení vozkovi tramwaye, který pak ihned zastavil koně, aby mohli oni na- stoupiti. Dobrý dělník vedl dcerušku. Žena i on postavili se na rohu krásné ulice. Přijížděl k nim lesklý omnibus poloprázd- ný. A měli velkou radost při pomyšlení, že do něho vstoupí a zaplatí za každého čtyři sous. A dobrý dělník dal znamení průvodčímu, aby zastavil koně. Ale průvodčí, když viděl ty chudé sprosťáčky, pohlédl na ně opovržlivě nezastavil vozu.
18 article Boží dobrota.
Boží dobrota. Byla hezká a jemná osůbka. Pracovala obchodě. Chcete-li, nebyla právě chytrá, ale měla sladké černé oči. Dívaly se trochu smutně, pak se klopily. Bylo na ní znáti, že jest citlivá i všední, tou něžnou všedností které rozumějí praví básníci, a jež jest prosta vší nenávisti. Bylo na ní znáti, že jest prostinká jak její skromná světnice, v níž bydlila sama malou kočkou, kterou byla dostala darem Každého rána, než odešla do obchodu, nechá- vala v misce trochu mléka. A kočička měla dobré, smutné oči jako její tichá paní. Vyhřívala se na slunci, na okně kde kvetly bazalky: nebo si olizovala tlapku jako štětec a krášlila si krátké vlasy na hlavě nebo držela zajatou myš. Kteréhosi dne kočka i paní byly těhotny jedna po krásném pánovi, který ji opustil, druhá po krásném kocourovi, který zmizel. Byl však při tom rozdil, že nebohá dívka se roznemohla, roznemohla a po celý čas pla- kala, kdežto kočka prováděla tisíceré vesel a škádlivé hříčky na slunci, v němž zářilo jej bílé a směšně nadmuté břícho.
19 article
Kočka byla podlehla lásce později než dívka, což spojovalo osud obou a ukazovalo n dvojí porod v touž chvíli. Malá dělnice dostala jednoho dne obálku od krásného pána, který ji byl opustil. Posíla ií dvacet pět franků a mluvil o své štědrosti Koupila si ohřívadlo, uhlí, za sou sírek a za- vraždila se. Když příšla do nebe, kam jeden mladý kněz chtěl jí vůbec zabrániti cestu, zachvěla se ta hezká a jemná osůbka při myšlence, ž jest těhotná a že Pán Bůh ji zatratí. Ale Pán Bůh jí řekl: — Má milá, uchystal jsem pro vás hezkou světnici. Jděte tam. Slehněte tam. V nebí o- bude se všechno dobře, a nezemřete tam. Mi- luji maličké, a nechte je přijíti ke mně. A když vstoupila do světnice, jež byl uchystána ve velikém Útulku Boží Dobroty uviděla překvapení, jež připravil jí P'án B l tím, že do hezké truhlice dal položiti kočku kterou měla ráda. Také bazalka byla na okně Dívka ulehla. Dostala hezkou plavovlasou dcerušku, kočka dostala čtyři hezká, černá, roztomil kofata.
bůh
20 article
Y psilon
21 article
Napsal Erneste Dalgas. Z dánštiny přelohi Hugo Kosterka. Kandidátu theologie znechutily se pře tvářky a slova. Měl již po krk ženského žva tlání a rad od přátel a zatoužil po samotě. Po několika dnech přinesl „Ranní List následující inserát: Theologický kandidát hledá byt u prosté rodiny v odlehlé krajině, kde by nebyl považován za člena rodiny. Nabídky pod zn. „Utopie“
Dalgas Hugo Kosterka
22 article
Kandidát našel uspokojující byt v domku hajného v nechráněném lese. Chráněné lesy nejsou nic jiného, než par ky. Jest nutno vejíti do nechráněného lesa chceme-li poznati, co vlastně les jest. Vysoké duby stíní tam jasné palouky, po nichž hop- kují srny; a za nimi tlačí se na sebe křivé ja- sany, narážejí na sebe korunami a chrastí v větru. V mechu stojí ve skupině olše a mez nimi hnědá voda a kapradí. Černé uzlovité ko- řeny olší plazí se po stranách jako nohy le- zoucího pavouka. Kol olšového kmene vine se lepkavý chmel. Větévky jeho vrážejí se do kmenů a spojují jeden s druhým. Celý olšový les jest setkání v jeden jediný celek. Uschlé stromy s uhnilými kořeny jsou ustavičně drženy vzpříma pevnými oněmi větévkami. Podobá se to zarostlému lesu kořenovníkovému s ko- řeny vyčnívajícími z hnědé vody. V jezírkách olšoviny pluje tolita. Nemá pevného místa, nýbrž pluje po jezeře. Roz- řízneme-li ji, vypadá uvnitř jako torpédová lod s dutými prostorami, které ji udržují nad vodou Dřevomorka řádí zde. Mezi kůrou a dře- vem, kde šťáva proudí k listům, rozpíná svou jak inkoust černou tkáň a vyssává strom jak tasemnice. Jámy jsou zarostlé rákosím jako mlady bambus a orobinec, jako cukrová třtina, těžké zelené tobolky naráží o sebe, když se vítr pře- žene rákosím. Na bílých okolíkových květech sedí zelení, kovově lesklí brouci tak velcí, jako chrobák a mezi nimi poletují zlaté vážky temně modrými křídly jako kalená ocel.
Roza Jáma
23 article
Tam hnízdí černý čáp — nikoliv na střeše hájovny, nýbrž na nejvyšším stromě v lese. Neklape zobákem jako jeho krotký strýc n střechách selských domků, nýbrž křičí při svém letu nad paloukem. Kandidát bavil se pohledem na temně žlu- té motýly s perletí pod křídly. Neznali lid a nebáli se ničeho zlého. Proto mohl je vzít do prstů, když ssáli med z bílých kalíšků. Také červený motýl tam byl; avšak ten nenarodi se v lese a byl proto plachý. A theologický kandidát připomenul si slo- vo „ephata“. Hle, v lese otevřel se mu sluc a skořápka spadla mu s očí, čím více se sezna- moval s lesním životem. Víděl pochod pracu- jících mravenců po mraveništi — postupova v taktu: snaž se, snaží Užij dnel a tanec laš kujících komárů po korunkách rákosí. Žij! žíj Leť, bzuč! Slyšel déšťovky hrabati dole v prsti Pěnkava, která je nejkrotším lesním ptáčkem lítala před ním, kudy kráčel a krtek vystrkoval jasně červený rypáček z díry za večerní chvíle. rozhlížel se kolem sebe svýma drobnýma, rozpá- lenýma očima a zjednával si velmi podivné představy o zeleném světě. Studoval to, c měšťácí nazývají červíčky a zelení, avšak ce představuje na tisíce různých životů, a nauči se rozeznávati všechny zvuky, barvy a vůně v lese. Jeho duše, rozladěná prázdnými slovy naladila se podle poctivé řeči lesa a on po- chvaloval si staré čínské pořekadlo: „Učiň své srdce malým.
Pěnkava
24 article
Po dvou týdnech přinesl kterýsi list, vy cházející v hlavním městě, v rubrice „Známá jména“ tuto zprávu: „Kandidát N. N. vybral si letní pobyt Černém Lese, kde má v úmyslu, jak se pro- slýchá, vypracovati komentář dopisu ke Gala- tejským. Hned připravili si všichni jeho přátelé své dopravní prostředky a hnali se na svých chvat- ných kolech k hájovně, kam přinesli koňak kde požádali o teplou vodu a cukr a občer- stvovali nitro kandidátovo toddym, novinkam z města a projevy přátelství. „Ach!“ prone nejlepší přítel kandidátův, „on je těžkomyslný a potřeboval by trochu lásky.
N N Galus
25 article
Ale když tam jednou příšli a zazvonili spatřili plakát na dveřích se slovem „odcesto- val“ a ručičku, která vypadala tak, jakoby strouhala dlouhý nos. Kandidát odstěhoval se do malého domku ve vesnici Blaesevindu, do malounkého domku který z dálky vypadal jako loutkov se svým dvěma okny a jedinými dveřmi, že se zdále maličkostí uchopiti jej za komín a postaviti někam jinam. Kol něho bylo vřesoviště; ale mezi vřesem bylo lze rozeznati staré brázdy ačkoliv nikdo nevěděl, z které doby pocházejí snad byly tam od pradávna. Vedle toho dom- ku vedla silnice, jedna z oněch širokých vře- sovištních silnic s tuctem kolejí po každé stra- ně, vyjetých ve vřesu. Tucet kolejí táhlo se vedle sebe; avšak pouze jediný povoz plouži se tudy denně s přípřeží, sestávající ze dvou pohodlných kobyl. Byl to mlékařský vozík Blaesevindského statku. Přivážel denně mléko a zásobu potravy do tohoto malého domku Zde bydlil kandidát o samotě a staral se o sebe sám. Ve městě zaměstnávají se lidé jen vznešenými a vážnými věcmi. Mysli jsou tan zaneprázdněny obchody a společenskými úko- ly a za těchto důležitých myšlenek a prac bzučí zvuky každodenního života jako protiv- ný, tupý ton, který ucho rádo přeslechne; al venku v malém domku stává se sluch ostřej- ší a rozeznává hudbu všedních věcí. Roze- zná veselé vrzání hřídele studny a hluboké šplounání vody. Naučí se znáti tony dveři když tyto zvučí ve veřejích a dovede rozpo- znatí je mezi sty jinými — naslouchá odměře- nému tikání hodin a neúnavnému řinčení rol- niček mladých oveček u pramene. Když ráno vyskočil s postele, nalil si na hlavu konev vody a zafoukl do vřesu po
26 article
kotlíkem s kávou v malé své jizbě, učinil to s touže rychlostí a s lehkým srdcem, jak čini- val, dokud byl hochem. Škrábal brambory s velkou vážností a pojídal je k obědu s touže zbožností jako za mladých let a radoval s poznávaje, jak hladce vše zapomněl, čemu se byl naučil na úctyhodném vysokém učení. Ve- čer čítával staré, poctivé básníky, četl řádky pomalu a bedlivě, jak byly tyto svého času napsány, a hle, jeho fantasie byla opět touž svěží dětskou fantasií, která plnila nízkou jiz- bu silnými barvami a plnými tony. Ale nastaly letní prázdniny, kdy potulní rytíři táhnou od hospody k hospodě a tito přišli opatření alpskými holemi a ve škotském kostýmu za velení cestovních agentů i sem. Fotografovali domek i s brambořištěm kandi- dátovým a brzo potom přinesl kterýs list člá- nek o poustevníku v Blaesevindu. Turistický spolek postaral se hned o orientační tabulky s nápisem „K poustevníku“ a též nyní pravi- delně dojížděl do Blaesevindu dostavník. Zá- roveň nasadili přátelé kandidátovi všechny páky, aby dostal podporu z Carlsbergské fondu 300 korun, „by mohl pokračovati v svých studiích“ Když kandidát kteréhosi rána vyhléd dveřmi ven, zpozoroval starou matronu, která se usadila pod velkým, modrým deštníkem prodávala koláčky, cukroví a limonádu a když zamířil zrakem po silnici, zahlédl velký zá- stup beroucí se směrem k němu a ku prodá- vačce. Zeptal se té pod modrým deštníkem, co to znamená a dověděl se, že jest to obecní škola z Vejle, která si udělala výlet k pou- stevníku v Blaesevindu. Proto sbalil hned svůj kufřík, uzamkl dveře, připevnil na kliku papír s nápisem: „Račte se obrátiti k madam Ejlersenové v Blaesevindu,“ a vyklouzl po- stranním oknem, mezitím co byl útok podnik- nut se strany druhé.
Škrábal Blaesevinda Vejle Blaesevind
27 article
Když madam Ejlersenová v Blaesevindu neuměla dáti jiné zprávy, leč že nájemné je zaplaceno, nevědělo se několik dnů o osudu kandidátově, a když se opět objevil, bylo to na promenádě hlavního města, kde se objevil ve vycházkovém kabátě s hedvábnými výlož- ky, jakoby jaktěživ nebyl býval poustevní- kem v Blaesevindu. Navštěvoval pravidelně kostel, divadlo a zábavní místnosti v Tivoli plnil všechny lidské povinnosti. Proto ztra- tila veřejnost také zájem pro něj a pověst. která se ponenáhlu byla utvořila o jeho osob- nosti, nebyla dále spřádána. Jen účast bližší kliky ho poněkud obtěžovala; ale když si byl zjednal přístup ke slavnému psychiatrovia získal si za deset korun několik psychiatri- ckých frází, svěřil se s touto moudrostí oso- bám zajímajícím se o něj a odzbrojil tím hned každého. „Marně hledati samotu v lese nebo v vřesovišti,“ pronesl kandidát ke svému dů- věrníku. „Kdybych měl křídla jitřenky a od- letěl k nejvzdálenějšímu moři, i tam mne na- jdou žurnalisté a vyšpehují cyklisté.“ Takte hovořil kandidát ke svému jedinému, důvěr níku, ocelovému druhu na mnohých poutíci ke svému hedvábnému deštníku.
Ejlersenová Blaesevind Tivoli
28 article
Potom vzal jej pod paží a putoval svos každodenní kající pouť po promenádě, pří čemž pilně pozdravoval cylindrem ostatn poutníky. Když přišel domů, postavil deštník k židli a oslovil jej takto: Věrný starý Peter- sene! — neboť tak byl okřtil svého ocelového druha. — Víš zároveň se mnou, že lidé jsou velmi hovorný pronárod, neznající nauky ti- cha. A tento pronárod jest velmi vychytralý a může býti obelstěn jen svými vlastními pro- středky. Je marné utíkati od toho, čemu ří- kají „povídání“, což však, jak víš, jest jako dostat se pod okap; ale je nutno mu vzdoro- vati tak, jako ty vzdoruješ větru a dešti. Kdo zodpovídá frázi frazí a bere škrabošku za škraboškou, kdo hraje slovy jako míčema mlčí se svými myšlenkami, ten může si uchrá- niti samotu i uprostřed velkého města a po- blížeti na moře lidí, jako se díváme se skály na rozbouřenou hladinu. Ten může udržeti své srdce čisté a stajené a nad vším tím hlu- kem uslyší „ephata“ ticha. Potom postavil kandidát Petersena n chodbu a jal se v klidu a statečně popíjeti čal. co zatím z ulice doléhalo sem hrčení kočárů jako hučení moře narážejícího za bouře skály.
Petra Petersen
29 title
Samotář.
30 article
Hledá se samota.
31 article Několik příběhů o Kóbódaišim.
Několik příběhů o Kóbódaišim. Napsal Lafcadio Hearn. Z angličtiny přeložul Vladimír Tatrev. Kóbódaiši, přesvatý kněz buddhistickýa zakladatel šingon-šú, což jest sekta Akirova. první učil obyvatele Žapanu písmu, zvanému Hiragana a slabikáři I-ro-ha; a Kóbódaiší sám byl nejpodivuhodnější ze všech písařů a nej- zručnější čaroděj mezi nimi. V knize Kóbódaiši-iči-dai-ki vypravuje se o něm, že když byl v Číně a nápis jakésí komnaty v císařském paláci časem vybledl, císař poslal pro něho a kázal mu napsati ná- pis znovu. Načež Kóbódaiši vzal štětec do pravé ruky, štětec do levé ruky, jeden mezi prsty levé nohy a jiný mezi prsty pravé nohy a jeden konečně do úst, a těmito pěti štětci drže je načrtal znaky na zeď. A znaky ty byly krásnější než všechny, které vůbee kdy v číně bylo viděti, — hladce plynoucí jako vlaky na proudu vodním. Kóbódaiší pak vzal štětec a jím z povzdálí stříkal kapky inkoustu na zeď, a kapky dopadajíce obracely se a měnily v krásné znaky. I dal císař Kóbo- daišimu jméno Gohitsu-Ošó, což značí kněze. píšícího pěti štětci Jindy zase, když světec pobýval v Taka- wasan u Kjótó, císař přál si, aby Kóbódaiší napsal tabulku pro velký chrám, zvaný Kongó-žo-ži. I dal tabulku poslu a kázal mu donésti ji Kóbódaišimu, aby tento mohlji popsati. Ale když posel císařův přišel s ta- bulkou k místu, kde Kobódaiši bydlil, viděl, že řeka před ním je deštěm tak rozvodněna, že nikdo nemůže přes ni. Ale za chvilku ukázal se na druhém břehu Kóbódaiši a sly- še od posla, čeho si císař přeje, vyzval ho. aby podržel tabulku vzhůru. Posel ji podržel
Lafcadio Hearn Tatrev Akirův Kóbódaišit Čína Kjótó Kongó Kóbódaišiič