1
masthead
18. května 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 194.
3
masthead
Pařisk vyhrazen
5
article
OBSAH
Ypsilon: Černá vůně.
James F.: Tři povídky.
Dalgas E.: Samotář.
Hearn L.: Několik přiběhů o Kóbódaišin
James
6
article
Cerná vůně.
Cerná vůně.
Pravda-li, nic podivného v tom, že vám
náhle na mysl vytane staré řikadlo z dětství.
kteréž třeba přes půlstoletí dřímalo pod pra-
hem vědomí vašeho? A že v duševní sluch
váš náhle se ozve starý nápěv, jejž kdysi na
dětskou postýlkou vaší tiše a tišeji vyzpěvo-
vala matka, aby vás ve spánek ukolébala, a
nadobro umikla? Padesát, šedesát let uplynu-
lo od těch dob, za nic na světě nevyvolali by-
ste ho ve své paměti. Ale pojednou zazní sám
nevolán a ničím nepřiváben, aby pak poznovu
na dlouho a snad už navždy upadl v zapome-
nutí naprosté. Jaké to jsou podivné sklady
hluboká sklepeni v paměti lidské, kde uloženy
nespočetné dojmy smyslové ze zapadlé minu-
losti, o nichž jste se domnívali, že je větry
dávno rozvály v nezbádané končiny a k ne-
shledání.
Než nejen sluch, ale i čich má vzpomínky
své. Vrátí se vám za jistých okamžiků zcel
nenadále i vůně, jež vás kdysi opájela.
Kdysi vám ruka milované dívky podala
květinu, kytici. Snad jen jedinkrát. Snad již
nikdy jste se nesetkali s bytostí, o níž jste sou-
dili, že bez ní nemůžete žíti. A snad již nikdy
potom jste se nesklonili k podobné květině
Ale někdy, po celých desítiletích, uzříte náho-
dou obraz květiny té anebo vám zavadí
sluch pouhé její jméno. Buď toto neb ono—
ale představa vyvolává představu, v mysli vy-
houpne se ze zapomenutí dávný výjev: přistu-
puje k vám dívka, podává kytičku — a ted
teď ovane vás dávná vůně květiny dávno
v prach rozpadlé. Na jediný mžik — a vyvo-
něla vám naposledy. Jaké podivné oblouzení
smyslůl
7
article
Je méně poetická vůně, již mám na my-
sli — a přec i v ní je kus poesie a nejednoho
z vás ovanula kdysi kouzelněji než vůně květu
sebe vzácnějšího. Myslím tu vůni čerstvé
černi knihtiskařské. Jen vzpomeňte
kterak vám bylo, když vám kdysi, třeba před
mnoha již desítiletími, poslali z tiskárny nebo
ve skladě nakladatelském podali první vaši
knihu, jejíž archy včera nebo předevčírem
proběhly válci tiskařského stroje. Knihař zá-
vodu nakvap složíl archy, sešil, v obálku za-
věsil, a tu vám nakladatel s úsměvem podal
knížku, s níž jste buď hrdě, pyšně, nebo zas
plní ostychu, obav a tísně vydávali se na kol-
bíště líterární.
První kniha! Kterak dychtivě jste ssál
čerstvou tu černou vůni! žádná květina, žád-
ný „buket“ vína sebe dražšího nedýchal vůnt
tak omamnou, opájející, milou, drahou. Tiskli
jste knihu na srdce, uchylovali se s ní domů.
do skromného, těsného, vší nádhery prostého
příbytku svého. Téměř nábožně rozřezával
jste složené archy, přelétali očima řádky,
vůně barvy tiskařské poznovu vás opájela.
Dýchala tou vůní dny a týdny, až zaschla, vy-
páchla, zmrtvěla. A potom již listy knihy po-
dobaly se skoro suchým, zlisovaným květům
vybledlých barev, ukládaným do herbáře
Kouzlo pominulo a s žádnou knihou další ne-
vrátilo se již.
Že se nevrací, snad zaviněno i barvou
samou. Zdokonalený průmysl vyrábí i tute
barvu jinak než kdysi před lety. Ani čerstvá
nemívá té vůně, jakou mívala.
Mám i já vzpomínku na tu svůdnou, roz-
košnou vůni knihy první. Zavane mi ještě za
jistých vzácných okamžiků v chřípí. Ale mám
vzpomínku na ni ještě mnohem starší, z dáv-
ného dětství. Z oněch dob, kdy malý kluk
poprvé jsem vstoupil do tiskárny někdy dědo-
vy, ale tehda již strýcovy. Děd měl již jen
knihkupectví a knihárnu.
Děd
8
article
Cosi tajemného zavanulo na mne z šeré
místnosti, v níž točič otáčel velikým kolem
„rychlolisu“, cosi podivuhodného hledělo na
mne z černých válců klihových, nabírajících
z žlábku černé barvy a olizujících se potom
navzájem, aby se barva rozetřela co nejjemně-
ji a povlakem jen teničkým po celé ploše vál-
ce hlavního, který se přímo již dotýkal sazby
na fundamentě, pokryl všechny literky, a li-
terky sdělily pak černý ten polibek bílému
archu papíru. Aj hle! tu vzadu z lisu vyšustil
arch papíru a na něm jako zázrakem bylo vy-
tištěno na tisíce písmenek! Nejdříve po straně
jedné, čemuž názvosloví tiskařské říkalo i po
česku tehda „šéndruk“, potom po straně dru-
hé, čemuž se říkalo „vidrdruk“. Nemohl jsem
pochopiti, jak železný ten mrtvý stroj (ačkol
v mých očích měl duši a byl tedy živý) může
vykonati práci tak čarodějnou. Celá povídk
tu na archu nebo celý zpěvníček.
Již tehda, na počátku let šedesálých, ku
pována byla barva hotová, z továren. Ale
dobách, kdy ještě držel tiskárnu děd, mívala
jiný původ.
Když mne pustili do knihárny dědovy, ne-
mohl jsem se vynadiviti a vynadívati, c
všechno tam bylo z časů minulých, pro ně
jsem ve svých dětských letech neměl žádné
míry. A ve kterémsi regále a hned při pod-
laze vyšukal jsem podivnou věc. Jakési štíhle
soudečky, jako z loučí robené. Byly asi osm
palců neboli nynějších jednadvacet centi-
metrů dlouhé a v bříšku svém toliko asi půl-
druhého palce široké, na obou koncích pak
ještě o něco tenčí. Spodní konec byl skutečně
zabedněn a jakýmsi mazem „utěsněn“, hořejš
konec pak místo víčka byl ovázán hrubým
hadříkem. Všecky soudečky tak vypadaly, je-
den jak druhý.
Rozumí se, že jsem všetečně odvázal ha
dřík — a hle, v soudečku bylo něco černého
„Jejé, co je tor
9
article
A Toník, učeň knihařský, který neměl
daleko do vyučení, proti mně učiněný habán
navedl mne:
„Fouknul si do tohol“
Rozumí se, že jsem foukl — a náhle se
přede mnou a kolem mne zatemnilo. Stra-
šlivý černý mrak mne zahalil. Měl jsem toho
mraku plné oči, plná ústa, uši, vlasy, krk —
no vypadal jsem, jakoby hořejší půlkou měho
těla zamíchal kdosi v kádi sazí. Neboť v těch
soudečkách byl kopt, skutečně saze, zvlášt-
ním pálením smolného dřeva dobývané.
Toník dostal od dílovedoucího pana Ren-
nera důkladný pohlavek a mne se chopil
dobrá Marijánka, táž, která k nám dětem při-
cházívala jako svatý Mikuláš, svedla mne ne-
vidoucího na dvoreček, nahnula mne pod
pumpu a snažila se omýti mne z koptu. Co
však mělo jen za následek, že jsem se ve
stavu velmi zuboženém a dle jednomyslného
úsudku všech ve stavu téměř praseckém vrá-
til domů, kde se mi nádavkem dostalo stejné
odměny, jaké byl o chvíli dřív účasten svůdce
můj Toník. Což mi bylo ponaučením dostateč-
ným, abych podruhé do koptu nefoukal.
Toník
Ren
svatá Mikuláš
10
article
Tyto soudečky koptu byly zbytkem z ča-
sů, kdy v tiskárně dědově vyráběli barvu ti-
skařskou po domácku, samodílně, jakose
tehda vyráběla všude. Dělo se tak od počát-
ku, kdy děd zakoupil r. 1808 tiskárnu hrade-
ckou, a dělo se tak snad až do let padesátých
Matka vylíčila mi později výrobu tu, nebot
ji sama od dětských let vídala.
Musím se opraviti. Nevyráběla se barve
v tiskárně, tedy ve městě, neboť práce vyža-
dovala velikého ohně, předně, a tedy opatrno
stí, a za druhé výroba barvy nebyla prová-
zena žádnou vůní. Teprve barva hotová vo-
Ale vaření barvy — toť byla celá slav-
nost. Hned za jitra naložen byl na trakař nebo
vozíček měděný kotel, dostatek paliva, pří-
slušné množství soudečků koptu, nádoba s
lněným olejem, obrovská měchačka čili va-
řečka. V čele výpravy byl starší „subjekt“ čil-
sazeč, jemuž na pomoc přidáni dva neb tř
učňové. Do mošny vložen pecen chleba, sůl
někdy i baňka mléka. A teď celá výprava
táhla přes Malý rynk. k Slezské bráně, z brá-
ny do pevnostních „keslů“ čili kotlin, k Orlici
přes dřevěný most ke Stružce, vlévající se do
řeky a obrostlé vrbinami. Tam, v bezpečné
vzdálenosti od města, naplněn kotel lněným
olejem, pod kotlem rozdělán ohei.
Matek
Orlik
hrad
11
article
Výpravu provázely i děti dědovy, poku
nemusily do školy, k nimž přidaly se i děti
jiné a sběhly se i děti z předměstí. Neboť jim
kynula zvláštní pochoutka, jakou poskytovalo
jen vaření barvy. Trvalo dlouho, než se ole
v kotli rozpálil a dokonce než vřel a pěnil
Ale ještě pak nevysypán do něho kopt ze ští-
hlých soudečků. Nejdříve nakrájeno chleba
krajíce nabodány na vrbové pruty a smáčeny
do vroucího oleje. A pan „subjekt“, učňové
děti dědovy a konečně taky ostatní — kdo
tu byl, všichni pojídali krajíce takto maštěné
a nejeden z účastníků vracel se později de
města s ústy popálenými, vřelým olejem opa-
řenými.
A teprv když byl chléb sněden, otvírány
soudečky, sypán kopt v olej, micháno vaře-
čkou — slovem, vařena barva.
Přes půl dne a někdy až do večera trval
tato práce. Za dělníky posílán ke Stružce
oběd i svačina, a časem i sám „milostpán“ —
pan Pospíšil — přicházel se podívat, jakse
práce daří a je-li barva, jak má býti.
K večeru vracela se výprava do města.
přivážejíc kotel černé a ještě teplé barvy —
bylo po slavnosti. Až když navařená čerň do-
konale vychladla, byla přendána do menších
nádob a stačila zas na dlouhé měsíce. Kra-
jinkou za Slezskou branou páchla pak až do
noci vůně horkého lněného oleje, než ji nočn
vání na všechny strany rozplašilo.
Tak vařívali barvu impressoři minulého
století. Byla to sice práce obtížná, nejednou
se i barva nějak připálila, ale v celé tiskárne
těšívali se na ni dlouhé neděle napřed
každý při tom chtěl býti. Byl to den volnosti
veselí, oddechu pod širým nebem, a bylo
tom i kus poesie.
Pospíšil
13
article
Hledím na starou, zažloutlou knihu, ně-
kdy „první“ — sahám po ní. Ve vzpomínce
zavanula mi někdejší její vůně, naplnila chřípí
Pominula stejně rychle, jak vystoupila, aby
snad již nikdy se nevrátila.
14
article
Tři povídky.
Tři povídky.
Napsal Francis J ammes. Z franc. přel. J. Ho ra
Ráj.
Básník pohlédl na přátele, na rodiče, n
kněze, na lékaře a na psíka, přítomné v po-
koji, a zemřel.
Na kousek papíru napsali jeho jméno
stáří; bylo mu osmnáct let.
Když líbali ho na čelo, cítili jeho přátel
i rodiče, že je studený, on však necítil jejich
rtů, protože byl v nebi. A neptal se, jako se
neptával, když byl na zemi, je-li nebe takov
či onaké. Když tam byl, nepotřeboval nic ji-
ného.
Přišli mu naproti otec s matkou, kteř
snad byli zemřeli dříve než on, snad nezemřeli
Také již neplakali, jako on neplakal, nebot
všichni tří nikdy se neopustili.
Matka mu řekla
— Dej ochladit víno, budeme hned oběd-
vat, spolu s Pánem Bohem, pod zelenou klen-
bou rajské zahrady.
Otee mu řekl:
— Půjdeš tam natrhat ovoce. Žádné nen
jedovaté. Stromy ti je podají samy sebou, aniž
jejich listoví nebo větve pocítí bolest: nebot
jsou nevyčerpatelny
Básník se zaradoval, když seznal, že jes
mu poslouchati rodičů. Když se vrátil ze za-
hrady a když ponořil baňky vína do vody
viděl, jak tiše běží k němu, pohybujíc oho-
nem, stará čuba, která byla zemřela před ním.
J ammes
bůh
15
article
Lízala mu ruce, a on ji pohladil. S ní byla
všechna zvířata, která míval na zemi nejraději-
rezavé kotě, dvě šedá koťata, dvě bílé ko-
čičky, hejl a dvě zlaté rybky.
A viděl prostřený stůl, a u toho seděl
Pán Bůh, básníkův otec a matka, krásná dív-
ka, kterou kdysi miloval zde dole, a která ná-
sledovala ho do nebe, třeba nezemřela.
Poznal, že rajská zahrada není nic jiného
než zahrada jeho rodného domu, kterýž jest
na Zemi, ve Vysokých Pyrenejích, plničká pla-
ných lilií, granátovníků a hlávek.
Pán Bůh odložil hůl a klobouk na zemi
Byl oblečen jako chudí pocestní, kteří maj
v torbě kus chleba, a které dávají úřady za-
tknouti u městské brány a uvězniti, protože
neumějí se podepsat. Jeho vous i vlas byly
bílé jako denní světlo, a jeho oči hluboké
černé jako noc. Promluvil, jeho hlas byí
sladký:
— Nechť přijdou andělé a slouží nám.
neboť jejich štěstí jest sloužiti.
bůh
Vysoký Pyreneje
16
article
Tu blížily se zástupy se všech stran ne
beské zahrady. Byli to věrní služebníci, kteř
na Zemi kdysi milovali básníka i jeho rodinu
Byl mezi nimi starý Jan, který se byl utopil
když chtěl zachrániti hošíka; stará Marie
která zemřela slunečním zážehem; byli mez
nimi kulhavý Petr, Johanka a ještě druhá
Johanka.
A tehdy básník vstal, aby je pozdravil,
řekl jim:
— Sedněte si na mé místo, vy máte být
blízko Boha.
A Bůh se usmíval, znaje předem jejich o-
pověd.
— Naše štěstí jest sloužiti: tak jsme
blízko Boha. Zdaž ty sám nesloužíš otci
matce? A zdaž oni neslouží Tomu, který
slouží nám?
A náhle uvíděl, jak stůl stal se veliký
a zasedali k němu noví hosté. Byli to otec
matka jeho otce a matky, a pokolení, jež jim
předcházela.
Nadešel večer. Nejstarší podřimovali
Básník a jeho přítelka se milovali.
Leč Bůh, kterého pohostili, vydal se zas
na cestu, podobný chudým pocestným, kteř
mají v torbě kus chleba, a které dávají úřady
zatknouti u městské brány a uvězniti, protože
neumějí se podepsat.
Jan
Petr
Johanka
bůh
17
article
Tramway
Tramway
Byl dělník velmi pracovitý, jeho žena byla
dobrá a dceruška hezká. žili ve velikém městě.
Když měl otec svátek, koupili krásný
bílý salát a kuře, jež upekli. A všichni se ra
dovali toho nedělního jitra, 1 kočka, jež pro-
hlížela si šíbalsky kuře a říkala: Dostanu dobrá
kosti.
Poobědvali, potom řekl otec
— Zaplatíme si jednou tramway a po-
jedeme až za město.
Vyšli z domu.
Často vídali, že krásní páni a krásné
dámy dávají znamení vozkovi tramwaye, který
pak ihned zastavil koně, aby mohli oni na-
stoupiti.
Dobrý dělník vedl dcerušku. Žena i on
postavili se na rohu krásné ulice.
Přijížděl k nim lesklý omnibus poloprázd-
ný. A měli velkou radost při pomyšlení, že do
něho vstoupí a zaplatí za každého čtyři sous.
A dobrý dělník dal znamení průvodčímu, aby
zastavil koně. Ale průvodčí, když viděl ty
chudé sprosťáčky, pohlédl na ně opovržlivě
nezastavil vozu.
18
article
Boží dobrota.
Boží dobrota.
Byla hezká a jemná osůbka. Pracovala
obchodě. Chcete-li, nebyla právě chytrá, ale
měla sladké černé oči. Dívaly se trochu
smutně, pak se klopily. Bylo na ní znáti, že
jest citlivá i všední, tou něžnou všedností
které rozumějí praví básníci, a jež jest prosta
vší nenávisti.
Bylo na ní znáti, že jest prostinká jak
její skromná světnice, v níž bydlila sama
malou kočkou, kterou byla dostala darem
Každého rána, než odešla do obchodu, nechá-
vala v misce trochu mléka.
A kočička měla dobré, smutné oči jako
její tichá paní. Vyhřívala se na slunci, na okně
kde kvetly bazalky: nebo si olizovala tlapku
jako štětec a krášlila si krátké vlasy na hlavě
nebo držela zajatou myš.
Kteréhosi dne kočka i paní byly těhotny
jedna po krásném pánovi, který ji opustil,
druhá po krásném kocourovi, který zmizel.
Byl však při tom rozdil, že nebohá dívka
se roznemohla, roznemohla a po celý čas pla-
kala, kdežto kočka prováděla tisíceré vesel
a škádlivé hříčky na slunci, v němž zářilo jej
bílé a směšně nadmuté břícho.
19
article
Kočka byla podlehla lásce později než
dívka, což spojovalo osud obou a ukazovalo n
dvojí porod v touž chvíli.
Malá dělnice dostala jednoho dne obálku
od krásného pána, který ji byl opustil. Posíla
ií dvacet pět franků a mluvil o své štědrosti
Koupila si ohřívadlo, uhlí, za sou sírek a za-
vraždila se.
Když příšla do nebe, kam jeden mladý
kněz chtěl jí vůbec zabrániti cestu, zachvěla
se ta hezká a jemná osůbka při myšlence, ž
jest těhotná a že Pán Bůh ji zatratí.
Ale Pán Bůh jí řekl:
— Má milá, uchystal jsem pro vás hezkou
světnici. Jděte tam. Slehněte tam. V nebí o-
bude se všechno dobře, a nezemřete tam. Mi-
luji maličké, a nechte je přijíti ke mně.
A když vstoupila do světnice, jež byl
uchystána ve velikém Útulku Boží Dobroty
uviděla překvapení, jež připravil jí P'án B l
tím, že do hezké truhlice dal položiti kočku
kterou měla ráda. Také bazalka byla na okně
Dívka ulehla.
Dostala hezkou plavovlasou dcerušku,
kočka dostala čtyři hezká, černá, roztomil
kofata.
bůh
21
article
Napsal Erneste Dalgas. Z dánštiny přelohi
Hugo Kosterka.
Kandidátu theologie znechutily se pře
tvářky a slova. Měl již po krk ženského žva
tlání a rad od přátel a zatoužil po samotě.
Po několika dnech přinesl „Ranní List
následující inserát:
Theologický kandidát hledá byt
u prosté rodiny v odlehlé krajině, kde
by nebyl považován za člena rodiny.
Nabídky pod zn. „Utopie“
Dalgas
Hugo Kosterka
22
article
Kandidát našel uspokojující byt v domku
hajného v nechráněném lese.
Chráněné lesy nejsou nic jiného, než par
ky. Jest nutno vejíti do nechráněného lesa
chceme-li poznati, co vlastně les jest. Vysoké
duby stíní tam jasné palouky, po nichž hop-
kují srny; a za nimi tlačí se na sebe křivé ja-
sany, narážejí na sebe korunami a chrastí v
větru. V mechu stojí ve skupině olše a mez
nimi hnědá voda a kapradí. Černé uzlovité ko-
řeny olší plazí se po stranách jako nohy le-
zoucího pavouka. Kol olšového kmene vine
se lepkavý chmel. Větévky jeho vrážejí se do
kmenů a spojují jeden s druhým. Celý olšový
les jest setkání v jeden jediný celek. Uschlé
stromy s uhnilými kořeny jsou ustavičně drženy
vzpříma pevnými oněmi větévkami. Podobá
se to zarostlému lesu kořenovníkovému s ko-
řeny vyčnívajícími z hnědé vody.
V jezírkách olšoviny pluje tolita. Nemá
pevného místa, nýbrž pluje po jezeře. Roz-
řízneme-li ji, vypadá uvnitř jako torpédová lod
s dutými prostorami, které ji udržují nad vodou
Dřevomorka řádí zde. Mezi kůrou a dře-
vem, kde šťáva proudí k listům, rozpíná svou
jak inkoust černou tkáň a vyssává strom jak
tasemnice.
Jámy jsou zarostlé rákosím jako mlady
bambus a orobinec, jako cukrová třtina, těžké
zelené tobolky naráží o sebe, když se vítr pře-
žene rákosím. Na bílých okolíkových květech
sedí zelení, kovově lesklí brouci tak velcí, jako
chrobák a mezi nimi poletují zlaté vážky
temně modrými křídly jako kalená ocel.
Roza
Jáma
23
article
Tam hnízdí černý čáp — nikoliv na střeše
hájovny, nýbrž na nejvyšším stromě v lese.
Neklape zobákem jako jeho krotký strýc n
střechách selských domků, nýbrž křičí při svém
letu nad paloukem.
Kandidát bavil se pohledem na temně žlu-
té motýly s perletí pod křídly. Neznali lid
a nebáli se ničeho zlého. Proto mohl je vzít
do prstů, když ssáli med z bílých kalíšků. Také
červený motýl tam byl; avšak ten nenarodi
se v lese a byl proto plachý.
A theologický kandidát připomenul si slo-
vo „ephata“. Hle, v lese otevřel se mu sluc
a skořápka spadla mu s očí, čím více se sezna-
moval s lesním životem. Víděl pochod pracu-
jících mravenců po mraveništi — postupova
v taktu: snaž se, snaží Užij dnel a tanec laš
kujících komárů po korunkách rákosí. Žij! žíj
Leť, bzuč! Slyšel déšťovky hrabati dole v prsti
Pěnkava, která je nejkrotším lesním ptáčkem
lítala před ním, kudy kráčel a krtek vystrkoval
jasně červený rypáček z díry za večerní chvíle.
rozhlížel se kolem sebe svýma drobnýma, rozpá-
lenýma očima a zjednával si velmi podivné
představy o zeleném světě. Studoval to, c
měšťácí nazývají červíčky a zelení, avšak ce
představuje na tisíce různých životů, a nauči
se rozeznávati všechny zvuky, barvy a vůně
v lese. Jeho duše, rozladěná prázdnými slovy
naladila se podle poctivé řeči lesa a on po-
chvaloval si staré čínské pořekadlo: „Učiň své
srdce malým.
Pěnkava
24
article
Po dvou týdnech přinesl kterýsi list, vy
cházející v hlavním městě, v rubrice „Známá
jména“ tuto zprávu:
„Kandidát N. N. vybral si letní pobyt
Černém Lese, kde má v úmyslu, jak se pro-
slýchá, vypracovati komentář dopisu ke Gala-
tejským.
Hned připravili si všichni jeho přátelé své
dopravní prostředky a hnali se na svých chvat-
ných kolech k hájovně, kam přinesli koňak
kde požádali o teplou vodu a cukr a občer-
stvovali nitro kandidátovo toddym, novinkam
z města a projevy přátelství. „Ach!“ prone
nejlepší přítel kandidátův, „on je těžkomyslný
a potřeboval by trochu lásky.
N N
Galus
25
article
Ale když tam jednou příšli a zazvonili
spatřili plakát na dveřích se slovem „odcesto-
val“ a ručičku, která vypadala tak, jakoby
strouhala dlouhý nos.
Kandidát odstěhoval se do malého domku
ve vesnici Blaesevindu, do malounkého domku
který z dálky vypadal jako loutkov se svým
dvěma okny a jedinými dveřmi, že se zdále
maličkostí uchopiti jej za komín a postaviti
někam jinam. Kol něho bylo vřesoviště; ale
mezi vřesem bylo lze rozeznati staré brázdy
ačkoliv nikdo nevěděl, z které doby pocházejí
snad byly tam od pradávna. Vedle toho dom-
ku vedla silnice, jedna z oněch širokých vře-
sovištních silnic s tuctem kolejí po každé stra-
ně, vyjetých ve vřesu. Tucet kolejí táhlo se
vedle sebe; avšak pouze jediný povoz plouži
se tudy denně s přípřeží, sestávající ze dvou
pohodlných kobyl. Byl to mlékařský vozík
Blaesevindského statku. Přivážel denně mléko
a zásobu potravy do tohoto malého domku
Zde bydlil kandidát o samotě a staral se
o sebe sám. Ve městě zaměstnávají se lidé jen
vznešenými a vážnými věcmi. Mysli jsou tan
zaneprázdněny obchody a společenskými úko-
ly a za těchto důležitých myšlenek a prac
bzučí zvuky každodenního života jako protiv-
ný, tupý ton, který ucho rádo přeslechne; al
venku v malém domku stává se sluch ostřej-
ší a rozeznává hudbu všedních věcí. Roze-
zná veselé vrzání hřídele studny a hluboké
šplounání vody. Naučí se znáti tony dveři
když tyto zvučí ve veřejích a dovede rozpo-
znatí je mezi sty jinými — naslouchá odměře-
nému tikání hodin a neúnavnému řinčení rol-
niček mladých oveček u pramene.
Když ráno vyskočil s postele, nalil si na
hlavu konev vody a zafoukl do vřesu po
26
article
kotlíkem s kávou v malé své jizbě, učinil to
s touže rychlostí a s lehkým srdcem, jak čini-
val, dokud byl hochem. Škrábal brambory
s velkou vážností a pojídal je k obědu s touže
zbožností jako za mladých let a radoval s
poznávaje, jak hladce vše zapomněl, čemu se
byl naučil na úctyhodném vysokém učení. Ve-
čer čítával staré, poctivé básníky, četl řádky
pomalu a bedlivě, jak byly tyto svého času
napsány, a hle, jeho fantasie byla opět touž
svěží dětskou fantasií, která plnila nízkou jiz-
bu silnými barvami a plnými tony.
Ale nastaly letní prázdniny, kdy potulní
rytíři táhnou od hospody k hospodě a tito
přišli opatření alpskými holemi a ve škotském
kostýmu za velení cestovních agentů i sem.
Fotografovali domek i s brambořištěm kandi-
dátovým a brzo potom přinesl kterýs list člá-
nek o poustevníku v Blaesevindu. Turistický
spolek postaral se hned o orientační tabulky
s nápisem „K poustevníku“ a též nyní pravi-
delně dojížděl do Blaesevindu dostavník. Zá-
roveň nasadili přátelé kandidátovi všechny
páky, aby dostal podporu z Carlsbergské
fondu 300 korun, „by mohl pokračovati v
svých studiích“
Když kandidát kteréhosi rána vyhléd
dveřmi ven, zpozoroval starou matronu, která
se usadila pod velkým, modrým deštníkem
prodávala koláčky, cukroví a limonádu a když
zamířil zrakem po silnici, zahlédl velký zá-
stup beroucí se směrem k němu a ku prodá-
vačce. Zeptal se té pod modrým deštníkem,
co to znamená a dověděl se, že jest to obecní
škola z Vejle, která si udělala výlet k pou-
stevníku v Blaesevindu. Proto sbalil hned
svůj kufřík, uzamkl dveře, připevnil na kliku
papír s nápisem: „Račte se obrátiti k madam
Ejlersenové v Blaesevindu,“ a vyklouzl po-
stranním oknem, mezitím co byl útok podnik-
nut se strany druhé.
Škrábal
Blaesevinda
Vejle
Blaesevind
27
article
Když madam Ejlersenová v Blaesevindu
neuměla dáti jiné zprávy, leč že nájemné je
zaplaceno, nevědělo se několik dnů o osudu
kandidátově, a když se opět objevil, bylo to
na promenádě hlavního města, kde se objevil
ve vycházkovém kabátě s hedvábnými výlož-
ky, jakoby jaktěživ nebyl býval poustevní-
kem v Blaesevindu. Navštěvoval pravidelně
kostel, divadlo a zábavní místnosti v Tivoli
plnil všechny lidské povinnosti. Proto ztra-
tila veřejnost také zájem pro něj a pověst.
která se ponenáhlu byla utvořila o jeho osob-
nosti, nebyla dále spřádána. Jen účast bližší
kliky ho poněkud obtěžovala; ale když si byl
zjednal přístup ke slavnému psychiatrovia
získal si za deset korun několik psychiatri-
ckých frází, svěřil se s touto moudrostí oso-
bám zajímajícím se o něj a odzbrojil tím hned
každého.
„Marně hledati samotu v lese nebo v
vřesovišti,“ pronesl kandidát ke svému dů-
věrníku. „Kdybych měl křídla jitřenky a od-
letěl k nejvzdálenějšímu moři, i tam mne na-
jdou žurnalisté a vyšpehují cyklisté.“ Takte
hovořil kandidát ke svému jedinému, důvěr
níku, ocelovému druhu na mnohých poutíci
ke svému hedvábnému deštníku.
Ejlersenová
Blaesevind
Tivoli
28
article
Potom vzal jej pod paží a putoval svos
každodenní kající pouť po promenádě, pří
čemž pilně pozdravoval cylindrem ostatn
poutníky. Když přišel domů, postavil deštník
k židli a oslovil jej takto: Věrný starý Peter-
sene! — neboť tak byl okřtil svého ocelového
druha. — Víš zároveň se mnou, že lidé jsou
velmi hovorný pronárod, neznající nauky ti-
cha. A tento pronárod jest velmi vychytralý
a může býti obelstěn jen svými vlastními pro-
středky. Je marné utíkati od toho, čemu ří-
kají „povídání“, což však, jak víš, jest jako
dostat se pod okap; ale je nutno mu vzdoro-
vati tak, jako ty vzdoruješ větru a dešti. Kdo
zodpovídá frázi frazí a bere škrabošku za
škraboškou, kdo hraje slovy jako míčema
mlčí se svými myšlenkami, ten může si uchrá-
niti samotu i uprostřed velkého města a po-
blížeti na moře lidí, jako se díváme se skály
na rozbouřenou hladinu. Ten může udržeti své
srdce čisté a stajené a nad vším tím hlu-
kem uslyší „ephata“ ticha.
Potom postavil kandidát Petersena n
chodbu a jal se v klidu a statečně popíjeti čal.
co zatím z ulice doléhalo sem hrčení kočárů
jako hučení moře narážejícího za bouře
skály.
Petra
Petersen
30
article
Hledá se samota.
31
article
Několik příběhů o Kóbódaišim.
Několik příběhů o Kóbódaišim.
Napsal Lafcadio Hearn.
Z angličtiny přeložul Vladimír Tatrev.
Kóbódaiši, přesvatý kněz buddhistickýa
zakladatel šingon-šú, což jest sekta Akirova.
první učil obyvatele Žapanu písmu, zvanému
Hiragana a slabikáři I-ro-ha; a Kóbódaiší sám
byl nejpodivuhodnější ze všech písařů a nej-
zručnější čaroděj mezi nimi.
V knize Kóbódaiši-iči-dai-ki vypravuje
se o něm, že když byl v Číně a nápis jakésí
komnaty v císařském paláci časem vybledl,
císař poslal pro něho a kázal mu napsati ná-
pis znovu. Načež Kóbódaiši vzal štětec do
pravé ruky, štětec do levé ruky, jeden mezi
prsty levé nohy a jiný mezi prsty pravé
nohy a jeden konečně do úst, a těmito pěti
štětci drže je načrtal znaky na zeď. A znaky
ty byly krásnější než všechny, které vůbee
kdy v číně bylo viděti, — hladce plynoucí
jako vlaky na proudu vodním. Kóbódaiší pak
vzal štětec a jím z povzdálí stříkal kapky
inkoustu na zeď, a kapky dopadajíce obracely
se a měnily v krásné znaky. I dal císař Kóbo-
daišimu jméno Gohitsu-Ošó, což značí kněze.
píšícího pěti štětci
Jindy zase, když světec pobýval v Taka-
wasan u Kjótó, císař přál si, aby Kóbódaiší
napsal tabulku pro velký chrám, zvaný
Kongó-žo-ži. I dal tabulku poslu a kázal mu
donésti ji Kóbódaišimu, aby tento mohlji
popsati. Ale když posel císařův přišel s ta-
bulkou k místu, kde Kobódaiši bydlil, viděl,
že řeka před ním je deštěm tak rozvodněna,
že nikdo nemůže přes ni. Ale za chvilku
ukázal se na druhém břehu Kóbódaiši a sly-
še od posla, čeho si císař přeje, vyzval ho.
aby podržel tabulku vzhůru. Posel ji podržel
Lafcadio Hearn
Tatrev
Akirův
Kóbódaišit
Čína
Kjótó
Kongó
Kóbódaišiič