1
masthead
28. června 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 177.
4
title
Slavnostní brány.
5
article
Napsal Aug. Eug. Mužík.
Napsal Aug. Eug. Mužík.
Konečně byl hotov a propuštěn. Musil ven
ven na boží vzduch, uvnitř všecko jakoby nat
poadalo. A potom — zde již nebylo nikoho a ni-
čeho, kdož by nevěděl o jeho triumfu. I ten
nábytek (pravda, trochu otřený, omlácený a bůl
ví, jakou náhodou sem z nejrůznějších dob
vlastí stylu snesený) jakoby si ho zvědavě pro-
hlížel a jemu se pokorně ukláněl. A pohledy
všech mužů — tak starých a vážných — zdály
se mu tak významny; tak si prohlíží starý prostý
vojin mladého, právě nastoupivšího důstojníka
— oh ne důstojníka, tak daleko to proti nim
ještě nepřivedl — anebo také „starý kůň, una-
vený prací mladého bujného oře, jenž si mysli.
že to za ně všechno vytrhne,“ kmitlo mu myslí.
Ale třimaje jednou rukou čerstvě páchnoucí
žurnál se svoji první prací a schovávaje třesouei
se druhou rokou několik dvacetihaléřů do kapsy
své obnošené vesty, vycházel ven, ven do boží
přírody — či spíše do špinavé všední ulice, kde
hrčely kočáry, úprkem cválajíce, rachotily ob-
chodní vozíky, a kde pěší, plni mrzutosti nad
svými prostými záležitostmi, vlekli se rychle
dlážděním, plným bláta, a ženské vláčelyči
úzkostně zvedaly si lemy hadrovitých i draho-
eenných modních šatů. A kalný podzimní den.
visící nízko nad Prahou, zdál se přece růžovým
dnem, o jakém básník Schiller pěl, tomuto po
tápěči, vynořivšímu se z tmavého moře vnitřníeh
domů.
A nejvíce našemu nadšenému hrdinovi
Janu Chadrabovi, jenž vyšel z redakce na ulic-
opojen, omámen jako množstvím alkoholu Hlav
se mu zatočila, a chladný, střízlivý dech ulice.
do níž válo teskné, vlhké a studené odpoledne.
neměl dosud účinku na jeho rozpálené skráně.
Aug
Mužík
Schiller
Chadraba
uno
boží příroda
Praha
6
article
Vyšel tak prudce, že několik okolojdoucíeh
udiveně se naň ohlédlo; jim se zdálo, jakoby
byli odněkud opilce vyhodili, a jakoby měla po-
číti zase jedna z oněch odporných, ale v
velkém městě denně se odbývajících a proto
tak komických scen — kdy opilec, nemoha už
státi na nohou, snaží se zaujati zvláštní pevné,
výbojně postavení, a nevládna již jazykem, chee
udolati své odpůrce břitkou dialektikou. Ale
když mladý muž kráčel znovu bystře a klidně
dále, jenom cosi sobě bruče a sladce se usmí-
vaje, jakoby se všechen zalíval a dusil vnitřni,
těžce tajenou radostí, a mávaje ve vzduchu
jakýmisi novinami, hned zase skláněl je k obl
čejí a čichal jich dráždivou vůni čerstvé tiskat-
ské černi, ostřejší a libeznějsí nežli nejdražší
voňavka vznešené dámy, pak se zase náhle
zastavoval a vkládal celou duši do jediného po-
hledu, jímž pil, bůh ví již po kolikráte, ty řádky.
první vytištěné řádky svého článečku, poho-
dili diváci hlavou a mrzutě, jakoby byli připra-
veni o vstupné odřeknutím představení, kráčeli
dále, nořice se do svých záležitostí. Mladý muž
kráčel rovněž dále, tu spěšné, tu záse krok
uvolňuje a vílězně se kolem rozhližeje. Preu
každým novým chodcem, jejž potkával, čer
venal se a klopil oči k zemi, schovávaje jaks
rozpačitě svůj žurnál, neboť se mu zdálo, ja-
koby žádný z těch cizích nebyl mu docela tak
cizl, ba byl dokonce v jakémsi blízkém, intimním
vzlahu k němu, jako starý přitel, kterého dávno
neviděl, ale který nyní potkávaje jej náhodou.
zastaví jej a nepustí, dokud se mu nepodivá na
dno duše a nevyláká z něho nejtajnější podrob
nosti. A tito lidé, zdálo se, dívali se mu tak
zvídavě a pátravě do obličeje, jakoby v něm
něco hledali — ano, někoho nového, koho
tu dosud nebylo, na nějž čekali úzkostné a tak
dlouho, ale kterého rázem poznali a ocenili.
bůh
Preu
7
article
Ano, je to vyvolený, vybraný z tisiců, snad
genius, přímo genius! Spisovatel, umělec, bás-
ník. Nový — a jaký! Vždyť, co právě napsal
a nyní třímá zde rukou svou v dnešním žur-
nále, to je skvostné, velkolepé! A co ještě na-
píše, záhy napíše! V hlavě má tislce plánů
myšlenek, a ruka se mu přímo třese nedočka-
vostí, hodit to všecko na papír. Ob, jak budou
státi tu zahanbeni všichni ti profesoři, již nevě
řili v jeho nadání a chtěli spoutatí jeho ducha
vzorci arithmetickými a slarými akcenty
řeckými! I ti spolužáci, již posměšné krčili ra
meny a smáli se mu v oči, kdykoli pustil se
do nejasného horování a fanlastic é deklamace
Vyšťárali kdesi jeho pseudonym, pod nímž po
silal své plody do pražských redakci — přímo
s vlastním jménem tak činiti nesměl, protože
bylo školním řádem přísně zakázáno, duševní
plody své uveřejňovati, a on byl. přesvědčen, že
žurnály jeho zásilky ihned uveřejní, ale bůh ví
proč se tak dosud nestalo — a pokřikovali jim
na něj ve škole i na ulici, až se mu psendo-
nym ten úplně zprotivil.. Ubožáci ! Ba ani jeho
žurnál, jím vlastnoručně psaný a vydávaný.
obsahujíci rovněž téměř toliko jeho vlastní při-
spěvky, úzkostný plod dlouhých hodin, ukrade-
ných předmětům školním i bídně placeným
kondicím, takřka jedině své existenci, téměř čísti
nechtěli.
Ob
8
article
A každý z nich měl už svou životní dráhu
vytyčenou, ale jakými se chtěli ubírati vyšlapa-
nými už cestami! Ten bude doktorem práv
advokátem jako jeho olec, ten lékařem — zná
už všechen vědecký materiál, i kosti a lebku s
zaopatřil a počíná provozovati lékařskou prari
na spolužácích. Ti nejchudší kapsou i životní
energí půjdou se spravovat na vinici Páně —
a jen on, jediný, půjde jinudy, než oni všichni,
cestou novou, svou, ceslou rychlého, úplného
vítězství a úspěchu. A hle, nyní jest zde, již
je zde, ten první jeho úspěch. Včera sotva že
přijel z prázdnin do Prahy — konce
prázdnin ani nevyčkal a přijel s malým ranečkem
zavazadel, ale velkým pytlem naděje a odvahy
— a sotva si vyhledal laciný byt v jakési díř
bez slunce a vzduchu (ale tím líp se bude zde
pracovati), spěchal do redakce, poptati se p
osudu své poslední zásilky; poslal mnoho, co
napsal přes prázdniny, řadu básní, několik
novel a různých studií — přišel nesměle, ale
přece chytrácky, aby se osobně jaksi představi
a uvedl, a hle — jaké překvapení jej čekalo.
Jeho článek zalím byli otiskli ! . . A témě
celý, bez jakékoli změny, kromě stylistické —
a pouze konec, ku podivu, na němž on si nej-
více zakládal — taková vzletná apostrofa, ho-
tová básrň! — úplně odirhli a vynechali. Jaká
škoda! Takto se zdá, jakoby stati té něco
Praha
9
article
scházelo, co právě má ji vysoko vztyčiti nad
úroveň podobných prací. Chtěl se zeptati v re-
dakci, proč právě to — — ale byl celkem tak
překvapen, unesen, omráčen, že neměl k tomu
odvahy. A přece i při nynějším pomyšlení na
to jakýsi nepříjemný pocit stékal mu po srdei
— cítil cosi jako stud a zahanbení, že se hned
v počátku stal obětí kompromisu, proti němuž
ve svých emancipačních snahách vždycky tak
byl horlil, ale přiznati k tomu upřímně i sám
před sebou se bál. A v redakci nechtěl z toho
»dělati aféru« hned na poprvé. Mimo to se mu
zdálo, že všichni ti pání v redakci mají tak na
spěch — byli do práce tak zabráni, že si mla-
dého adepla ani téměř nevšimli. Neulovil ničeho
více než několik slov uznání a povzbuzení, aby
jen zase brzy s něčím přišel, a pohled ne
zvláště sympatický, s nimž jej změřil obstarožní
redaktor, ten pověstný a obávaný majetník pěra
zvláště ostrého a zapřísáhlý ničitel každé iluse
životní — mladý návštěvník znal jej z galerie
podobizen českých výtečníků a poznal na ráz
ty ostré a výsměšné rysy, — starý redakční tygr
se naň na chvili podíval, na tu jeho mladistvou,
svižnou postavičku, upjatou v laciné, pružným
tvarům téla sotva stačící šaty, na ty jeho bujné
vlasy přirozeně se kadeříci, na oči blýskajíe
a rty lehce dosud pod drobnými vousisky jako
k stálému úsměvu pootevřené. Neslyšel, kterak
strašná tato bytost, sestavená podle pověsti
z poloviny žluči a z poloviny utrejchu, bruči
si, jak odcházel:
— Vida, zase jeden takový blázen! A sna
na tom docela taky uvázne — — ach, bývali
jsme taky takovi, právě takoví !.
10
article
A sáhnuv si rukou na holou lebku, po
jížděl tam chvili po svých immaginerních vla-
sech — až přistihnuv se při nedobrovolné
přece nedovolené této sentimentalité, již pro
svou polemickou stať naprosto nemohl potřebo-
vati, otřásl se a namočiv prudce péro do kala-
máře jako do nejostřejší žiraviny, jal se z něho
rozlévati tajemný jed rychlým a nezřetelným
písmem po archu — jizlivě se usmivaje na
svého nevidítelného odpůrce.
11
article
Nově pečený spisovatel, žurnalista, básni
a umělec kráčel zatím statečně ulicemi. Vyhli-
žel asi tak, jako člověk, kterého právě propu-
stili z nemocnice jakožto »dočasně uzdrave-
ného«, o kterém však lékař ví, že se za čas
najisto zase tam vráti; prozatím si jím tedy
hlavu přilis neláme, ale dovoluje mu úplnou
svobodu, přikazuje toliko, aby šetřil sil. Ale
propuštěný kráčí jakoby zcela uzdraven, ba
jako neobyčejně silný a svěži, docela silnějši
nežli všichni ti lidé, jež právě potkává. Ti vídí
na něm chorobu sotva přestálou, stopy jeji
vryly se nesmazatelně do jeho rysů — ale on
sám tomu nevěří, nevěří . . . eltí jen svůj stav
lak zajímavý! Krev na čerstvém vzduchu buj-
něji koluje v těle, tomu odvyklém, rychlá
únava a úplné vysilení střídá se s přívalem ne-
obyčejné síly a odhodlanosti. Krok jeho je
pružný a plynný, pouze jakoby silný vítr jej
zdouval a on jako lašťovka na něm se vznášel.
Iile, tam naproti na mohutném zamračeném
starém domě, masivním jako hora a vyplňujícím
celý konec ulice, smějící se řemeslníci opravuji
zašlý šlechtický portál se starými znaky; po-
stavili si lešení a kouříce cigarety, zabírají se
do práce. Černý palác se svým otevřeným prů-
jezdem a světlým lešením ivoří zvláštní kontrast.
ostře od sebe se odrážející.
Iile
starý dům
Černá palác
12
article
— Brána ! Slavnostní brána ! blýsklo hlavou
mladého muže. Je mu podivně, závratněv
mysli. Zdá se mu, jakoby pro něho stavěli tu
bránu, triumfální průchod do starého paláce,
němž to hýbe se a vře všemi složkami, tvořícímí
společně onen tajemný, nádherný život kavalírů,
o němž v romantických novelách a románech
se dočítal. Číše kypí, hudba zní, zlato a mra-
mor se třpylí. Ostruhy a meče chřestí. Mladé,
sličné ženy a růžové dívky, oděné v hedváb
zlatohlav zpívají, smějí se a procházejí — če-
kajíce, vyčkávajíce natrpělivě kohosi. Nejkrás-
nější rusovláska, dcera pána zámku toho, marně
ukrývá svoje rozpaky pod maskou vtipů a žerta
— srděčko bije jí horečnou nedočkavostí. Kde
je on? A on jde — přichází, již jest venku.
již jest zde! Vzduch zavoněl růžemi a drahými
parfumy. Mimovolně, jako magneticky přita-
hován, přesunul mladý muž svoje kroky na dru-
hou stranu ulice a zastavil se v průjezdu. Bylo
mu, jakoby měl odtud vyjíti celý veliký slav-
nostní průvod, jakoby měly se rázem rozhlaho
bti zvony, rozehťměti hmoždíře, rozpučeti květy
rozevláti bělorudé prapory. Průvod vychází.
hrne a valí se ven, k němu, vítá jej a béře do
středu svého. Hlasy a šumot tisíců se ozývají
13
article
»Toť on! on!« ozývá se souzvukem nesmírnýeh
davů. On, jenž první vyřkl onu novou myslenku,
která nevědomky hýbala prsy mionů a chvěla
se na jich rtech. On první ji vyslovil tak jasně,
krásně, neodvolatelně. Ale z brány paláce nikdo
nevycházi — průjezd černá se tmavou, prázd-
nou hloubí, jíž ani stín se nepřehání.« Řemesl
níci nahoře dále pracují, uvnitř v průjezdě, stra
nou v koutě, založiv ruce a způsobně zývaje,
jak tomu u vysokého panstva uvykl, starý portýr
s bílými lieousy a vypasenými jako křeček tvá-
řemi, nudně mžourá do špinavé ulice. Výrostek,
jeden z dělniků, nahoře pracujíeích, zpozorovav
dole stojícího, zamyšleného mladika, máví štět-
kou a postříkal jej proudem špinavé barvy. Pro
buzen ze snění, zcela rozčarován a mrzut ubí
ral se mladík dále — náhle se mu zdá, že
vzduch ulice ztrácí veškerou vůni a barvu růží
— tak trapně, odporně, jako řídké bláto a stu
chlina čpí to nahoře a dole. Postavy kolem
jdoucích, dotud jaksi všecky se jemně a ma-
lebně rozplývající, jakoby se na neviditelných
křídlech nanášely, houstnou v černé, ostře se
odkrajující figury, plné děr a špíny. Jako suché
kostry haraší to uvnitř veteše. A když při
hlédá blíže, zdají se mu tak povědomy a známy
— na každé jakoby kus vlastní jeho bytost
zůstávalo. Ale zase jsou tak cizí, chladny a ne-
přístupny, plny ironické zavilosti, jakoby byly
se dostaly do bahna a nemohouce zpátky, l
kaly svůdným úsměvem i jej za sebou.
Konečně došel domů, již nikde se neza-
stavuje a na nikoho neohližeje. Vešel do sve
úzké, těsné mansardy, s vyhlídkou jediného okne
na křivolaké lomenice a prejzové střechy, bezo
vší vegelace, pouze s jedním starým, jakoby
chorým stromem, který setřásal již své chudé
14
article
listi, stela si asi ku poslednímu spánku. Usedl
na laciný, probořený divan a zamyslil se. Ale
krev mu horečně pracovala. Musí ven, někam
mezi lidi, přátele, pochlubiti se svými úspěchy.
Má je v ruce, ten svůj první článek. Četl jej
poznovu, ač znal již z paměti každý řádek.
tak v něm všecko vzkypělo, jako v přeplněném
vařícím se kotlu a žhavá pára vystupovala mu
do mozku i na srdce.
V ruce péro, namočil a učinil obrovský
rámec massivních čar kolem svého jména n
článku, slavnostní, vítěznou bránu, jíž procház
do života a stává se něčím. Je to vstup k ne-
smrtelnosti. Dlouho se na to díval.
Položil »svůj« žurnál na stůl, jediný v chu
dičkém bytě a vyšel si do hospůdky, kam by
již včera náhodou zapadl a kde se seznámi
v důvěrnosti mládí s několika podobnými nad-
šenci—studenty, obchodníčky, řemeslničky. Ho-
vořil tam dlouho do noci při nepatrné útratě
z prvaího honoráře o reformách celého světa, o
protestu a boji proti dosavadním řádům, a přá-
telé naslouchali se zbožnou zaujatostí; a když
poháněn morálním vítězstvím svým nad nim
chtěl je i hmotné překonati a dal na svůj řád
přiněsti něco piva, byl bez debaty uznán hlavou
nové společnosti. Všichní přísahali si věčné bra-
trství, tykali si a rozeházeli se pozdě v noe
se žhavými koly před očima a hlavou, v níž to
bouřilo a vířilo všemi extasemi mladého jara
Dlouho nemohl usnouti, ale mládí nepotřebuje
spánku, opájejíe se sny nadšení.
15
article
Ráno probudil se trochu později. Vystři
zlivěl a pocitil plnou vážnost přítomnosti. Jeho
finanční hotovost se povážlivě seschla. A je sám
zcela sám v tom velikém městě. — Ale zatím
rychle posnídal u bytné a jal se kouti plány
pro nejbližší dny. Napíše článek nebo i několik
a odnese je zase do redakce; navštíví také r
dakce jiné, přihlásí se za stálého spolupracov-
níka, možno-li za člena redakce. Ovšem než
uspořádá tímto způsobem své záležitosti, n
klidnou práci není pomyšlení. Odhodlaně tedy
vykročil ven.
— Pohřeb! ošklivé znamení! zamumlal
jsa stržen davem lidí vážných, odměřených
lhostejných, tvořieích dlouhý průvod, jenž za-
biral celou ulici. Za průvodem, poslední, cupal
onen pověstný, obávaný, jízlivý starý pán, jejž
byl včera poznal, »redakční tygr«, postrach celé
veřejnosti, »žluč a utrejch« v jedné smíšenině.
Kráčel nyní shrbeně a plaše, jako ten, jenž
vytržen ze svého prostředí a postaven bez
obrany na místo cizí, jako stará sova, na po-
lední slunce vyvlečená; starý cylindr přitáhl si
těsně na hlavu, jakoby se bál, aby nebyl po-
znán a postižen a capal ku předu nikoli »že-
leznými botami« svých polemických článků, ale
drobnými krůčky poplašeného tuláčka, jemuž
jsou pronásledovatelé v patách. A mladik při-
pojil se k němu a uetivě jej pozdravil.
— Přišel jsle laky na pohřeb, smál se
starý pán jízlivým, potrhaným smíchem. No.
pojďte, pojde! Bezloho je to skandál. Takov
člověk a tak malá účasť! To se ví, že byl
v divných poměrech, ale co na tom ! To čeká
každého z nás — žena, děti, dluhy. On taky
myslil, kdo ví kam to dotáhne tou svou prací.
16
article
Dotáhl — div ne do šachty. Napřed taky jen
poesie, umění, divadla, literatura, honění se.
pachtění, obělování za ideály — — ach, znám
to, celou tu horečku mládí. Byli jsme taky ta-
kovl. A potom ten věčný, vysilujíeí boj o kus
chleba, »chléb náš každodenní dej nám« — —
hahaha! Jako v otčenáši, a prát se o něj každý
den. Jenom ne, mladiku, k nám, jenom ne stát
se také takovým! Dnes už nevěší, nepranyřují.
ani nezavírají, ale ničí jinak !. . . Umřeš, uže-
reš se pomalu sám. A ta »sláva« ! . . . Včer
jsem prohlížel ty jeho zbytky mládí — trosky,
veteš, zbytky rukopisů, jimž nikdo nerozumí.
básně, které jsou staromodní a novelly, které
nikdo nečte. Žádný redaktor je nechce — ani
vlastní žurnál je neotiskne. A on to nazýval
»slavnostní branou«, »vstupem k nesmrtelnosti«,
hahaha ! Jenom že mu tu bránu pořádně zacpali.
»Slavnostní brána«, »vstup k nesmrtelnosti« — —
hahaha, tam na hřbitově — a za dvacet let
nebude se vědět ani, kde leží, vyhodí ho
s hrobem. Ten černý rámeček nekrologu — t
je celá ta brána slavnostní . . . Počkejte, uvi-
díte, taky uvidíte
Mladíkovi se hnala všecka krev do tváře.
Jakoby starý pán přímo na něj mířil ..
Vzpomněl si na svojí bránu slavnostní, na tu
»bránu nesmrtelnosti«, kterou včera budoval sám
kolem své prvaí vytištěné práce . . . Mél je
před očima, to čtvero silných, černých čar, za-
bírajících se v sebe jako roubení mar nebo
rakve — — černý rámec nekrologu a v něm
jeho jméno .. . A celý život tam pochován ..
— Počkejte, uvidíte, taky uvidíte, zněl mu
v uši řezavý výsměch starého, zkušeného »ly-
gra« s vyloupanými zuby a sratí vypelichanou,
jenž capal vedle něho jako bojácné, unavené
děťátko, které zapomněla chůva na procházce a
které strachy bojí se i plakati.
17
title
Dobrá rada nad zlato.
18
article
Anglicky napsal Ch. Slade. — Přeložila Milada M
Anglicky napsal Ch. Slade. — Přeložila Milada M
Veselá.
Funkce náčelníka polieie, kterou zastával
mr. Parker, blížila se konci. Ani jednou, co tento
úřad zastával, nepodařilo se mu jediného darebu
dopadnouti, ačkoli bylo velmi mnoho zločinů
spácháno. Následkem toho měl tento jinak velm
hodný muž velmi málo naděje, že bude znovu
zvolen.
A tak soděl mr. Parker ve své pracovně po
hřížen v myšlenky velmi trudné, když tu někde
náhle zaklepal.
„Volno! Dále ! . ..
Ve dveřích objevil se muž vysoké postav
s ošumělým kloboukem v ruce. Celý zevnějšek
prozrazoval člověka velmi nuzného — potřeb
ného, jehož neholená tvář činila dojem ne právě
příjemný
„Mám čest viděti před sebou pana chef
policie?“ počal příchozí přesládlým tónem.
„Ano, tím jsemli
„Já — totiž — řekněme, že ráčíte mii
před sebou úřadníka, který je svědkem každého
sdělení, které se vám učiní?
„Iim, ano! Častěji jsem na to pomýšlel
ale byl jsem stále tak zaměstnán, že nebylo
možno tento úmysl provésti. No — a čím vám
mohu posloužit?“
„Jmenuji se Paul Tracy a byl jsem ředi-
telem divadelní společností, která v tomto městě
byla nucena se rozejíti následkem špatnýeh
finančních poměrů. Dejme tomu, velectěný pane.
že sdělím vám, že mi byla ukradena tobolk
s jedenatřiceti librami, čtyřmi šillinky a sedm
pencemi Ce byste učinil v tom případě?
Ch
Slad
Parker
Paul Tracy
19
article
„Samo sebou se rozumí, že bych učinil vš
možné, abych pachatele dopadl a penízu zpě
dostal.
„Ale — to by se vám nemusilo právě
zdařit!“
„Dost možná!“
„To je zcela jisté, že se vám to nepo
daří,“ odvětil Tracy, „pak ale rozloučíte se
s funkcí chefa policie, nebudete totiž znovu
zvolen, neboť já se o to postarám, aby věc vešl
v obecnou známost. A nyní mi laskavě sdělte
mnoho-li vám toto místo ročně vynáší.
„Mé služné obnáší čtyři sta padesát liber.“
„A mnoho-li vám z toho zbude, až tot
místo zastávati nebudete?“
„Nejvýše tři libry týdně!“
„Velmi dobře! Sto paďesát šest libe
ročně. Vaše postavení vynáší vám tedy vlastně
tři sta liber, nehledě k tomu, odpovídá-li vaším
schopnostem či odpovídají-li vaše schopnosti —
vašemu postavení! Hmi — Chci vám k vašemu
čestnému postavení zase pomoci, jestliže mně
mých ukradených jeden a třicet liber, čtyt
šillinky a sedm pencí naleznetel“
„Co to mluvíte?“ zvolal mrr. Parker s úž
sem. „Jak byste to chtěl, prosím vás, udělat?
Vždyt byste ani nesehnal souhlasnou sumu!“
„Račte mne laskavě vyslechnouti. Bez ro
paků nechte jen tuto reklamní cenu nedo-
tknutu.
„Opravdu! Zajisté.
Tracy
Parker
20
article
„Výborně! Dovelím si zejtra dopoledn
v průvodu dvou zpravodajů prositi vás za roz-
mluvu. Zde! V této pracovně. Vypravoval jsen
těm pánům o své ztrátě a oni mají o té histori
záznamy, které obsahují narážky jakési, čelie
proti vám. Vy budete, mr. Parkere, tak laskav
a vyzvete oba pány, aby se posadili. Sám pk
přistoupíte ke své ohnivzdorné pokladně
vyndáte z ní ohmatanou tobolku, převázanou
gumovou páskou. Při tom se mne optáte, je-lit
ona tobolka, kterou pohřešuji? Já přisvědčím
Na to mne vyzvete, abych obsah přepočítal. J
shledám, že neschází ani penny. Ano, mr. Par
kere, ta celá věc bude se podobati kapitole
z francouzského detektivního románu. Oba lo
kálkáři budou boz sebe vaší obratností a no
viny nestačí vás vychvalovat. Voliči z toho o
vodí svůj úsudek — a vy budete znovu —n
vrcholu. Jste srozuměn?
„O, ano! Ale já se obávám, že do těch dol
sotva asi naleznu vaše peníze.
„To je k smíchu? Což pak nemůžete těche
mizerných jedenatřicet liber, 4 šillinky a sedm
pencí postrádat?“
„To ovšem mohu — konečně — ale je
myslil . ..“
„Tak! Prosím vás, nemyslete nie ! To přee-
není tak těžké, koupit u kramáře obnošenou
teboiku s gumovou páskou a . ..
„Tak vy to tedy myslíte! Vy chcete, abych
„vzbudil zdání“, jakobych byl toho totra do
padl.. .?.
„Výborně! Vy se mi líbite stále víc a více“
„A já mám dělat, jakobych měl již vaš
peníze uloženy v kase!“
„Ano, ano, tak jest!“
„Nu dobrá! Udělám to tedy!“
„Můj nejuctivější dík. Zejtra o jedenáet
dopoledne jsem opět zde. Adieu!“
Parker
21
article
„Dobré jitro, mr. Tracy. Dobrý den, p
nové! Prosím, posaďte se laskavě.““ Mr. Traey
a jeho průvodčí snesli se úctyhodně do lenošek
Chef policejní kanceláře předložil panu
Tracýmu několik otázek, týkajících se ukraden
tobelky.
„Byla to obyčejná, velmi obnošená tobolk
obtočená gumovou páskou . ..
„A mnoho-li peněz jste v ní měl, pane —
„Třicet jednu libru, ötyři šillinky a sedn
pencl.
„A odkud jste vzal najednou tolik penězl
— tázal se chef policie dále.
„Nu — Vyplatila mi je národní bank
„Viktorie“, odpověděl mr. Tracy, zaražen tout
neočekávanou otázkou.
Mr. Parker přistoupil potom k ohnivzdorné po
kladně a vyňal z ní ošoupanou tobolku.
„Jest to snad tato tobolka?“ ptal se.
„Ano, ano) ona jest to,“ odpověděl rychle
bývalý ředitel divadla.
„Tak, prosím, přepočítejte laskavě, zdal
nie nescházíl“
Tracy vyprázdnil tobolku rychle na stůl
jal se hbitě peníze počítat. Nescházel ani jediný
penny.
„Děkuji vám, můj pane! Město si můž
blahopřáti, že má takového náčelníka policie!“
pravil mr. Tracy velmi vřele.
„To je sensační případ, musíme o tom po
drobněji psáti! Od úst k ústům půjde vaše
jméno, mr. Parkere. Budete znovu zvolen. T
jest nepochybno,“ ujišťovali reporteři.
Následujícího dne šlo vskutku jméno m
Parkera od úst k ústům a každý se smál z plna
hrdla, neboť denní listy uveřejnily zprávu o ce
lém případu s tímto dodaktem:
„Obdrželi jsme dopis, který zde na obja
nění věci doslovně otiskujeme:
„Milý mr. Parkerel
Vy jste se dal důkladně napálit. Ukradli m
právě tak tobolku, jako moji dva přátelé byl
reporteři. Měli s novinami co dělat, jenom když
se tam dostali pro některé maličkosti. Peně
jste se — díky! — zbavil a místa — doufám —
zbaven budete co nejdříve!
Tracy
Traey
Tracým
Viktoria
Mister
Parker
22
article
Zdraví Vás
Zdraví Vás
Mr. Parker vskutku nebyl již volen
Mister
Parker
23
article
Nastojaščí krůpěje samovaru.
Nastojaščí krůpěje samovaru.
Zachytil V. T ůma
Všecko pro čest.
V T
24
article
Ukradli v noci jednomu hospodář
v chlivku svini — zagraničnoj porody (cizího
chovu) — tedy drahocennost, nad kte-
roužto drzou krádeží byli všichni domácí silně
zarmouceni a styděli se velmi, poněvadž pán
byl dobrý a „jinostranec“) a zloděj nebyl ni-
kdo jiný než „svój člověk“, totiž Gruzinec jako
všichni.
Rozběhla se tedy hned ráno chasa na honbu
po zlodějích, napřed ovšem „slavnou klatvou“
ujistivši baryna, že sviňa — buď živá, bud
neživa — do slunce západu — „bůdet“.
A byla.
Statečná chasa dostála slovu.
Večer ležela svině na dvoře. Jestli žívač
zabita, na tom nezáleží, tolik se šeptalo jen,a
tolik uznal i hospodář (ač se ani neušklíbl nad
tím), že to byla sviňka cizí, bezpochyby —
jinde ukradená ..
Ale Gruzinci zachránili svoji reputaci!
Gruzínec
25
article
„Zagraničnoe.“
(Našim podnikatelůmí
26
article
Smutně je známa dětinná úcta i obdiv ná
Slovanů ke všemu cizímu, z daleka — ze za
hranie.
I trůn jsme si ozdobovali odtud objednáva-
ným zbožím ..
Tak i na bratrské Rusi naivně dodnes jsou
váženy a přepláceny nejen všechny zahra
ničné tovary, přístroje a nástroje, ale i sami ei-
zinci.
Z toho zejména umějí kořistit výborně rušt
Židé, v jichž obchodech se všecko „zagranič-
ným“ jen jen hemží
Výrobky cizáckých fabrik z Varšavy, Lodi
z Rigy zaplavují pravoslavnou Rus pod marko
zahraničného zboží, a za dvojnásobnou cenuse
prodávají.
V jednom takovém obchodu byl jsem právě
svědkem podobné komedie, i počal jsem si z řeč-
nícího prodavače dělat žerty. Nejprve zlehčová-
ním cizich výrobků, potom popíráním jich pů-
vodnosti.
Když pak „kupec“ zpíval stále tutéž, sřa
jsem s věšáku astrachánku (karakulovou čapkuh
a dím:
„No, to již i tohle je u vás zahraničné
Což?
Rus
Varšava
Slovan
27
article
Pravda! pokynul Javrej — pravda ze z-
hranic, přímo — fon Lajpzig!“
— A za chvíli zvěděl jsem překrásný fakt.
že není-li ani jedna věc v „magacínu“ židov
z ciziny, tato význačně ruská čapka je z cizin
jisto-jistěl
Veškeré totiž dražší kožešiny z Rusi, Kav-
kazu, ba i Sibiře putují do sousední Germanie,
nejvíce do Lipska, odkudž vydělány vracejí
opět a to již podruhé vycleny — do „země k -
žešin“ — jejíž obyvatelé jsou pak v té výhodě.
že mají oproti nějakému Berliňáku, nebo Vide-
ňáku kožich o čtvrtinu — dražšíl
Ach, slovanští my obchodníci!
Jediná naše slovanská vládo, vládo ruská.
samoděržavná a svatá: — s Havlíčkem k tobě
volám: ... vodky občanům svým opatříš c
chceš, snad že před zimou je jinak ochrániti ne-
můžeš?
A k vám, čeští kapitalisté a Kožešníci: I-
formujte se o té věci dříve — než nějaký Něme
„ruský“.
Mlčení Dragomirovo.
Na jedné vojenské poradě, za časů mand-
žurské války, šedý válečník Dragomirov, jenž
rozhodujícími kruhy snad pro stáří své byl pře-
hlédán, opomíjen a jen „pro dekorum“ do po-
rad zván — stavěl se — jakoby zasnul ...
A když mladší „plukovodci a hercové““ jei
vyrušili a naň dotírali, dal odvět:
„Měli jsme dřive bdíti! Teď už je pozdě.
Zaspali jsme již tolik — nechte mne tedy dále
spáti...
Javrej
Havlíček
Rus
Germanie
Lipsko
Dragomirovo
Sibiř
29
article
O mnohých umělcích, hercíeh, operaterech,
ba jiných i méně znamenitých veličinách leckdy
platí, že, mají-li cos těžšího podniknouti, často
s úspěchem na to sklenku vína a j. berou.
Někteří dokonce sami přiznávají, že nejlep
šího výkonu diagnosy atd. teprve při malém
„podnajaření“ čili „osvícení““ — jsou sehopni.
Na Rusi, kde umí většina lidí mnohem lépe
v „takových situacích choditi“ a mnohem víc
snese — jeví se přečasto osvícenost výše uve-
dená též u lidí méně talentovaných, jak jsom
sám měl dvakráte pěknou příležitost pozorovati.
Jednou byl jsem osloven na mostu muži-
kem, jenž zdál se pod dojmem zveličené dose
„sorokovky*) zvláště dumavě pozorovat toči
se svět.
„Řekni ty mně, baryn,“ pravil, „pnoč měst-
ské baryšny mají tak bohaté vlasy a naše děre-
vjanské děvky (vesnická děvčata) kosy (copy)
jako myší ocásky?
Odpověď zůstal jsem — rozumí se — filo-
sofovi dlužen.
Podruhé: Bylo to v suché zimě, když pře-
cházeje ulici, zaslechl jsem za sebou chrapla-
vým, přerývaným hlasem tuto větu věšteckou
„Za-vtra — sněh — bůdeť — go-spo-da!“
(Zítra bude sněžit, pánové!)
Pohlédl jsem na nebe, ale tomu zdalek
nenapadalo být po vůli proroctví opilého. (Bylo
jasné, bez jediného obláčku.)
Neboť mužik, jenž toto — na opici — ne-
obvyklé pozorování meteorologické vyslovil —
byl opilý, že mu ulice nestačilat
— A ráno, když jsem se probudil, prohiazo
vali dvorníci cesty ve sněhu, zvýší stopy
A padal pak sníh ještě mnoho dní! I vzpo
mněl jsem si na „jasnovidce“.
Tracy.
* sórok = čtyřicet, 40%% lihu totiž obsahu
státní ruská nejslabs í' vodkal
Tracy
Rus
cházea ulice