1
masthead
15. května 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 105.
4
article
—až se ucho utrhne.
Povidám, přátelé drazí: poslužte si jen,
kdykoli vám libo, jsem vždy připraven a ochoten
trpčli s vámi a třeba za vás — jenom šetřte ná-
ležité opatrnosti! Mně, víte to dobře, na ničem
již nezáleží; padesátka přeletěla, ženit se nechei,
co na tom sejdo, jak o mně soudí děvčátka, která
by ráda pod čepec. Se mnou dávno nepočítaji!
V té příčině dávno jsem postoupil všechny své
nároky pošetilým mladým mužům, kteří vstu-
pují na kolbiště s plnou kuráži a mají „ote-
vřenou kariéru“, jak se říká. A zaškaredí-li se
n mne někdy panička některého z vás — nu,
nebylo by to poprvé a snad ani naposled. Něco
jsem unesl a něco ještě vydržím. A tak tedy.
kdykoli se ocinete v úzkých, jsem k službám.
Jenom, prosím, šetřte náležité opatrnosti, opa-
kuji. Radím vám tak ve vlastním zájmu vašem,
věřte mi. Abyste někdy skutečně nepřišli pozdě.
jakoby málem byl přišel přítel Čáslavek.
5
article
Ale aby také jiní věděli, oč běží. Milí moji
přátelé uvedli mne trochu do řeči. Myslím, pů-
vodně proto nejspíš, aby sami lépe vypadali
v očích svých drahých poloviček. Stalo se, že
někdy někdo z nich se trochu opozdil. Měl ze
svého domácího ráje přes čas jen do jedenácti
a vrátil se lomů o hodině s půlnoci. Panička,
rozumí se, nespala. S paničkami je to divná,
přepodivná věc. Sedí-li s nimi manžílek doma,
zívají už od půl desáté jako lvi a od desáté jim
ospalostí zapadají víčka skoro s chřestotem.
„Pro Boha tě prosím, muži, ještě nepůjdeš
ležet? Já už se mdlobou necejtím. Že se ti tak
chce sedět — —
Posílat paničku na lůžko je marné po-
činání. Nechce-li se muži do postele, paničk
še taky nehne, a kdyby si ospalostí hlavičku
o stůl otloukla. A konečně nezbývá muži —
ačkoli by si rád ještě kousek něčeho přečetl,
doutník dokouřil, skleničku dopil — než aby se
zdvihl: „Tak tedy pojď, Bábinko, půjdem
spat...“ A Bábinka se potácí jak náměsíčná.
6
article
Ale jak manžel vytáhne paty z domu
jakoby všechno spaní vynesl. Všechna únava.
vsechna ospalost s ní spadne, a když se před-
nosta domácnosti vrací o hodině duchů nebo
někdy až po ní domů, najde paničku, ana má
kukadla jako vejr, jak po nejkrásnějším vyspání.
Nespala po celou tu dobu. A vítá mužíčka na-
hořklým: „Prosím tě, Adolf, to se vám tam
všem hodiny zastavily?“
Račte dovolit: z vlastní zkušenosti to ne-
vím, ale povídám, jak to mám od ženatých zku-
šených.
Nuže, když se tak vracíval ten onen můj
drahý přítel domů a našel paničku v náladě
jakoby chtěla započit inkvisici, honem se vy-
„Měl jsem co dělat, abych se jim vyirhl
Sedí tam ještě — Kazda taky tam zůstal.
Jaromír Kazda, prosím, jsem já.
Adolf
Kazda
7
article
Někdy to bylo pravda, že jsem „tam zů-
stal“, někdy však to taky pravda nebylo. Ale
věc ze všeho podivu nejhodnější — moje
jméno účinkovalo ve mnoha případech jak olej
na rozbouřené vlny mořské. Kterak jsem si toh
zasloužil, sám jsem nevěděl. Pravda, klíčily ve
mně domněnky všelijaké. Mnohá z těch paniček
měla svobodnou sestřičku, sestřenici, neteř,
kmotřičku a snad ještě vzdálenější přibuznou;
já byl a zůstával pořád svoboden, a svobodný
magistrátní sekretář taky není k zahození —
no snad, snad. A když tedy pan manžel řekl,
že seděl se mncu, že se dobře bavil, že jsem
byl „právě dnes“ ve znamenité míře a že jsem
ho pak dokonce ; domů doprovodil, měl vyhráno.
Snad někdy některá z paniček prohodila, že
bych se taky měl více šetřit, že bych se neměl
tak utahat, že bych si měl trochu jarosti uspořit
kdybych tak někdy náhodou se oženil — a pk
ji starostlivé oči zapadly a panička spala.
A kujón manžel věděl, na koho se má zas bu-
doucně vymluvit. Stával se ze mne tak ponenáhlu
hromosvod pro celou řadu přátel manželů, když
si chtěli z kopejtka vyhodi.
A moje vzácná osobnost nabývala po-
nenáhlu takové jisté „glorioly““ dobrodružnosti.
8
article
Vracel-li se někdy některý známý párek man-
želský hodně pozdě z návštěvy u příbuzných,
nebo z divadla, kde v nějakém „veselém“ mo-
derním kuse byly hodně dlouhé přestávky mezi
skty, nebo tak z nějakého nuceného bálu o druhé
hodině, a blikalo-li v některé restauraci ještě
světlo, prohodila panička: „To tam jistě sedí
pan Kazda!“ Totiž já, prosím, Jaromír Kazda.
No, snad jsem tam skutečně někdy seděl —
a snad z těch dob taky pochází oněch třista-
padesát nedospaných hodin, okrouhle počítáno,
klerých pořád ještě nemohu dohonit, ale jistě
velmi často jsem tam taky už neseděl, nýbrž
ležel doma v bázni boží a v limbu, ale těm
paničkám bych to byl marně vymlouval —
byly přesvědčeny, že já ze všech obyvatel
matičky Prahy chodím nejpozději spat, ač
spím-li vůbec. Obestřela mne tak polehoučku
jakás legenda, legenda o „lumpu z dobré ro-
diny“, tedy o lumpu v nejlepším slova smyslu,
který žije převrácený život: ve dne noc a v noci
den. Nedopátral jsem se nikdy, v kterou dobu
si mne představovali úřadujícího. Nebo konečně
taky magistrátní sekretář musí pracovat, ale
žádat od slavné obce, aby mu na tu práci svítila
celé noci — pochybuji, velmi pochybuji.
Doznávám: skoro mi lichotilo, jak jsem
v očich oněch paniček vypadal. Tak nějak jak
Babinský nebo Rinaldini, ovšem na zcela ob-
čanské poměry zredukovaný. Taky jsem prolezl
všeliké kouty Prahy, uměl o nich vyprávět, nej-
zajímavější věci arci jsem velmi taktuplněa
výmluvně zamlčoval. A nebyly řídky případy.
že mi tak někdy některá panička důvěrně řekla;
„Věru, chtěla bych si tak ve vašem průvod
Kazda
Babinský
Rinaldini
Věra
Praha
10
article
prohlédnouti někdy ty pražské tajnosti — muže
k tomu nedostanu.
Ani bych to žádnému muži neradil!
A jedním z oněch, kteři na mne tak časem
hřešívali, byl tedy přítel Čáslavek, abych s
dostal k jádru věci. Zcela náhodou jsem se toho
domakal. A tenkráte, kdyby nebylo bývalo mé
duchapřítomnosti, zle by to bylo s přítelem
Čáslavkem dopadlo
Mířil jsem za krásného rána do úřadu, když
tu pojednou v Rytířské ulici kmitla se mi po-
stava paní Čáslavkové. Podle koše, z něhož vy-
čnívala nať celeru a petržele a čouhaly dva páry
opařených plačích noh, soudil jsem, že se vraí
již z tržnice. Zahlédla mne, vysekl jsem po-
sinný a ochotný kompliment. Paní Čáslavková
Čáslavk
Čáslavka
Čáslavková
11
article
byla panička k nakousnutí. Tak nějakých třicet.
bílá a růžová, po celém těličku obloučká, v plném
rozkvětu a taky jistě v plném porozumění života.
Pohodila olavičkou na poděkování a zdálo se.
že chce kvapiti dále, aby svou kořist co nejdříve
domů donesla. Ale náhle se obrátila, ohlédla
po mně a zdvihnuvši pravici v šedivé stávkov
rukavičce, zahrozila mi ukazováčkem.
Co pak to? divím se.
A stanula, jakoby mne vyčkávala.
Což znamenalo, abych se přiblížil. Rád jsen
to učinil. Paní Čáslavková se tak zvonivě smá-
„Dobré jitro, mílostivá — —
Nedomluvil jsem. Panička se nesmála. Z
tvářila se vážně, ukazováček opět se vztýčil, za-
hrozil, a panička pronesla káravě:
„Vy mi pěkně muže zavádíte, pane sekre
vala.
Čáslavková
12
article
tářil
„Já, milostivá?“ užásal jsem.
Panička pokládala úžas můj za přetvářku.
„Však vy dobře víte, nestavte se tak. Přiše
mi dnes ve čtyři hodiny z írána!“
Zdá se mi, Ze jsem otevřel ústa.
„A byl by dostal,“ pokračovala panička.
„nebo co je moc, to je moc. Ale když se omluvil,
že byl s vámi, tedy jsem nic neřekla. Ale umí-
nila jsem si, až se s vámi setkám, že vás po-
žádám, abyste mi ho tak nezdržoval. Jaká je to
pak v bance práce!“
Jaromíre, pozor! blesklo mi hlavou. Jaro-
míre, opatrné! Skutečně jsem se někdy s Čá-
slavkem pozdržel, za posledních šesti neděl všal
jsem ho ani okem nespatřil a včera — v čer
jsembyl výjimkou ojedenácté v po-
steli, doma, ve své posteli, a četl jsem nej-
novější román. Čáslavek vzal jméno mé nadarmo.
Ale je to lump!
„Milostivá paní — —,“ začal jsem, „někdy
člověk ani nepozoruje, jak hodiny utíkají — —
„Jen je mi divno, že jsou restaurace tak
dlouho otevřeny,“ hovořila panička. „Myslím.
že policejní hodina je druhá. A když jsme byl
posledně u Choděrů spolu, bylo tam po dvanáct
již jako vymeteno. A vy včera — —
Tedy u Choděrů jsme „byli“ s Čáslavkem
Díky, že mi podala stéblo, kterého se mohu
chopiti.
„Nu, milostivá, někdy, sejde-li se společ
nost přátel, ohlásí krčmář první patrole přes č
a pak můžeme seděti třeba do rána.
„Ještě to! Do rána! Buďte tak dobrý!“
kárala panička, ale již přísný hlas její měkl
vážný výraz tváře uletěl, a zazvonil povědomý
její, milý smích.
Jaromír
Choděra
Ted
13
article
„Milostivá paní, ujišťuji vás, že už nikdy
nezůstane do čtyř. Uvidíte, pošlu ho domů!“
Zase zazvonil smích, podala mi ruku, kterou
zatím byla zbavila rukavičky, políbil jsem ji
dvorně, a panička hupkala dále, domů. Šťastn
jsem Čáslavkovi pomohl! Ale je to lump, nic m
o svých spádech nepoví. Kdybych nebyl tak po-
hotov — jak by to bylo dopadlo! — —
Bylo půl třetí, hospodyně právě odnášel
příbory po skončeném obědě, chystal jsem se, ž
se převalím na pohovku a dočtu rozečtený román,
když venku zadrnčel zvonek. Paní Agáta otvírá,
v předsíni zazní jakýs povědomý hlas. A hned
potom vrazí do světnice — Čáslavek.
Všecek uřícen, jakoby běžel k ohni.
„I hléle, přiteli, co tě ke mně vede?“ vítám.
„Ale, zase jsem tě chtěl jednou vidět. Kde
pak chodíš? Nikde tě nevidět! Jakobys byl
vstoupil do klášteral“
A tak dále. Tlachal, okouněl, pronášel žer-
tovné poznámky, ale dobře jsem cítil, jak je to
všechno pouhá komedie. Toto není účelém
jeho návštěvy, tušil jsem. Hlavní teprv přijde.
Čáslavka
Agáta
14
article
Přišlo. Točil se kolem toho jako pes okolo
horké kaše, náhle popadl hůl, klobouk, a louč
se, jakoby si byl teprve vzpomněl:
„Ano, tento příteli — — chtěl jsem tě při
té příležitosti požádat — víš, hloupost — ale
kdybys tak náhodou v těchto dnech potkal moji
ženu, víš — a kdyby snad — no, náhodou! —
se zeptala, byli-li jsme včera spolu u Choděry —.
no tak — byli jsme, víš? Rozumíš mi přec
— vím, žes tam nebyl, já tam taky nebyl —
ale ženě jsem řekl, že jsme byli spolu — abys
tedy věděl — — —“
Čekal jsem na to a téšil jsem se. Vážně
jsem naladil tvář a vytáhnuv ramena až k uším
řekl jsem:
„Příteli, žes tak neprozřetelný! Kdybys mi
kyl aspoň hned ráno listek poslal — —
„Božinku, Jaromíre,“ zarazil se Čáslavek,
„letím k tobě hned z banky — —
„A přece pozdě, kamaráde,“ povzdych jsem.
„Potkal jsem tvoji choť, jda ráno do úřadu,
ona šla z tržníce — mluvil jsem s ní — —
Čáslavek zbledl, posadil se na pohovku,
otřel kapesníkem čelo a zíral na mne všecek vy
děšen.
„Tysi s ní mluvil! No, to je výborné! A n
napadlo tě, abys — —
Stál jsem nad ním chvíli, pásl jsem se n
jeho sklíčenosti. Jaká sladká pomsta, že mne
lhavě činí účastníkem svých výstředností. A ani
mu nepřipadne, aby mne taky vyzval!
Ale již mi ho bylo lito. Vždyť jsme všichni
křehcí lidé.
„Nuže, napadlo mne, kamaráde. J
domů beze strachu, tvoje choť je přesvědčena,
že jsme skutečně byli spolu. Podruhé však, pří
teli, uváděj mne za svého spoluvinníka jen v pří-
padech, když jím skutečně budul“
Čáslavek mne objal. Čáslavek vracelse
šťasten k domácímu krbu. Čáslavek již nikdy ne-
zneužil mé firmy a nezhřešil proti domácímu
řádu. Ale mohlo to dopadnouti hůře.
Budiž to výstrahou všem vám ostatním
přátelé milíi
Choděra
Čekal
Jaromír
Tysi
J dom
15
article
Ideál.
Ideál.
Napsala Lea O strovs ká.
Slečna Růžena skloněna nad rámem, v němž
měla vyšívání napjato, pozvedla hlavu.
Dlouhým pohledem zadíval se mladý muž
sedící opodál na ni.
„Neřeknete mně, Růženko, ani teď, co je
příčinou změny, která se s vámi v poslední
době udála?
„Myslite, Petře, že jsem se změnila?“ pro
nesla tázaná zvolna.
„Ne, nemyslím, jsem tím jist.“
„Potom mi nezbývá, než ponechati vám vaš
jistotu. Přece vásy filosofa, nezahanbím tím
abych mu dokazovalá, že se mýlí.o
„O, jak rád bych se v tomto ohledu zmýlil.“
„Ale jděte,“ rozdurdila se, takhle když bu-
deme jeden po druhém slova opakovati, nebudem
hotovi do večera. Však Toník se už vrací, na-
čneme jinou písničku, méně mrzutou — —
„Už jste se zase hádali?“ oslovil vstoupivš
sestru a přítele, které byl na chvíli opustil.
„I nehádali,“ odpověděl úsečně Petr.
„K čemu zapíráš? Jako bych naši Růže
neznal!“
„Buď tedy rozhodčím, Antoníne, a řekni
že mám pravdu, tvrdím-li, že tvá slečna sestra
ještě před dvěma týdny chovala se ke mně zcela
jinak, než nyní.)
„To ti přisvěděím bez mučení a povím hne
proč se tak děje. Slečinka se potřeštila po vy-
sokém — —“ Nedomluvil, neboť sestra zahra
dila mu rukou ústa, pronášejíc zlostně:
„Opovaž se něco řici“
„Pravdy se tak bojíte, slečno?“ vyčíta
ozval se Pelr.
„Ať mne Toník pomlouvá, až zde nebudu!
Lea
Růžena
Růženka
Myslite
Petr
Antonín
Toník
16
article
„To bys tomu dala, potom se nemůžeš háji
a já chci, abys tak učinila, budeš-li moci. Zapři
že tě nepobláznil tenór našeho protisouseda, jen
se tu před čírnácti dny uhinízdil a každého rán
baví nás některou ze svých lyrických arií, kterýei
má patrně notnou zásobu
Konec řeči slečna Růža nedoslechla, upreh
nuvši do vedlejšího pokoje v ochranu matčinu.-
„Co je to zač, prosím tě?“ zeptal se Petr
když osaměli.
„Neznám ho, vím jenom, že se jmenuj
Karel Hlaváček a že bude zpívati v Národním na
zkoušku.“
„Hlaváček? Starý můj známý, to je vý
borné,“ smál se druhý, „a do toho se slečinka
zamilovala? Jsi o tom přesvědčen?
„Blázne,“ vyhrkl Antonín. „O ženské míti
nějaké přesvědčení? Dnes se o ní zapřísáhneš.
že je taková a zejtra už bys potřeboval arci-
biskupa, aby tě přísahy sprostil. Kdopak se v nich
vyzná, leda tak nějaký přirodozpytec, který stu-
duje hadi odrůdy. Jsou to ještěrky všelijak vy-
barvené a basta!“
„Ale takhle se, příteli, nikdy nedovím, co
víš o své drahé sestře, mé snoubence a o tom
zpěvákovi?“
Tázaný nabídnuv nastávajícímu švakru dout
ník, usedl proti němu a počal:
„Není to ani loket dlouhá historie. Před
včírem přišel jsem z předvečerní procházky o půl
hodiny dříve než obvykle. Čas před večeří mi
zbývající chtěl jsem ztráviti tuto v okně, kouře
svou zamilovanou porci z dýmky.
Růža
Petr když
Hlaváček
Antonín
17
article
Zaslechl jsem však ze zdola ze zahrady hlas
naší Růže, která se bavila sedíc na lávce se
slečnou domácích.
Mluvily nejdříve o umění a pak o umělcíeh
až se dostaly na kůži toho protějšího. Růžasi
vzdychla:
„Bože, jak je to hozké, býti ženou takového
umělec! Jaká poesie je asi v manželství s mužen
zaujatým jen pro krásno!“
„A tak to šlo dále, dámy si vymyslily, kdyby
ony měly za manžela zpěváka, že by se nechaly
i do spánku kolébati slaďounkým jeho tenórem
To je vše, tak má podle nich vypadati vysněný
ideál manžela.“
Petr se rozesmál: „Slečna svou poetickou
myslí vybájile si patrně o Hlaváčkovi román, uči-
nivši z něho potulného zpěváka středověku, vrka-
jícího nylé melodie o lásce, hvězdíčkách a ži-
vého vůní květin a rosou nebeskou. Ha, ha, ha
jak se zmýlila! Hlaváček a poesie, jako vaše
kuchta a — Homérova Iliada — —
„To bude tedy lehký proces vyléčit
z blouznění,“ vpadl mu do hovoru Antonín.
„Ovšem že, stači půlhodinka, kterou slečn
stráví ve společnosti toho prosaisty a budepo
snech, po ideálu —.
„Dobrá tedy. Tys s Hlaváčkem znám, přive
jej k nám dnes na večeři. Uvídíme, co se dá
„Souhlasím, jen popros, Tondo, milostpan
máti, aby upravila telecí řízky na sardelích, ty
Hlaváček k smrti rád.“
„Tím líp, pán se tu bude cítit jako doma
napapá-li se podle chuti. Běž tedy, zasvětím zatím
matku i otce do našeho maněvru.
dělat.
Petr
Hlaváček
Antonín
Tonda
Růžasi
Homérův Iliada
18
article
Slečně Růženě Lažanské se až v očích za-
tmělo, když se večer dvéře jídelny otevřely a jimi
vešel Petr provázen elegantním pánem, jeho
hlučně představil: „Můj přítel, pan Karel Hl-
váček, právě engažovaný tenor v Národním di-
Zpěvák líbaje hostitelce dvorně ruku pro-
mluvil: „Děkuji předem, milostivá paní, za la-
skavé pozvání, jímž jste mne cizince ráčil
poctíti.
„Není nám nikdo cizím, milý pane, koh
Petr přivede,“ odvětil Lažanský senior.
Antonín po odbytých poklonách obrátil po
zornost hostovu na svou sestru Růženu.
„Má sestra, nadšená obdivovatelka vašeh
skvostného hlasu, pane Hlaváčku.
„Jak jsem šťasten, slečno, že nepatrný hl
můj zaujal vzácnou vaši pozornost! Věru, ne
mám dosti slov, abych se vám za ni odvděčil —.
Skutečně po chvíli zpěvák ve zdvořilůstkáh
vázl, nejsa patrně na takovéto plýtvání připraven.
Na štěstí jej vysvobodila mísa na stůl přine-
sená, z níž lahodná vůně v lehýnkých parách roz-
nášela se pokojem.
„Oh, sardelové řízky, milostivá paní, to je
božské jídlo,“ odpovídal umělec na otázku do-
mácí paní „zdali je rád?“
„To není ani jídlo, to je báseň,“ pokračoval
v dithyrambech a polykal sousta tak labužnicky
že se hostitelé usmívali.
„Zajímají vás básně?“ zeptala se slečna,
aby se dostala do proudu rozhovoru.
„Slečno, nyní kdybyste mi předložila tu nej-
krásnější báseň světa, kterou všechny akademie
poctily prvními cenami, nevyměnil bych tento
naplněný talíř za ni — ani kdybych věděl, že
mne budou ihned korunovat na krále ostrova
Madagaskaru.
Lažanský
Petr
Karel hektolitr
Antonín
Růžena
Hlaváček
Madagaskar
20
article
Ypsilon.
„Tak málo jste tedy poelickým?“ prohodi
otec místo dcery, v jejíchž očích postřehl, že
zakmitnuvší se tam na chvíli záblesk náhle po-
hasl a umlčel zároveň slova na rtíky se deroucí.
Slečně Růženě připadlo, že židle její se za-
kolísala, jakoby se podlaha nižila k propadnutí
Petr s Antonínem významně na sebe po
hlodli.
Paní Lažanská, bavíc se s hostem, stavěla se
jakoby nepozorovala, že dceři je trapným banáln
ten hovor, týkající se jenom dobře upravených
jidel a kuchyňských starostí.
„O, dobrá kuchyně, toť jeden z nejdůleži
tějších sloupů podepírajících chrám manželství,
hovořil tenorista s nadšením. „Bez tohoto bych se
byl ani neoženil —
„Jakže, vy jste ženat?“ spojili se spolu
stolovnici v jeden hlas, v němž scházel jedine
odstín hlásku slečnina, která bílé zoubky do spod
ního rtu zaťala.
„Už celý měsíc jsem ženat, vzácné panstv
žena je dosud vázána smlouvou na venkovskou
společnost, jejímž jsem býval také členem.“
„A pravil jste, že kuchyně vás s ženuško
svedla, toť zajímavé, není-li pravda, matinko,
ozval se syn nejnevinějším hlasem, však s nej
černějším úmyslem
„To nám musíte vysvětliti, pane HIlaváčku,
pobídla tohoto paní Lažanská.
„Milerád, milostivá paní,“ uklonil se zpěvák
prázdný talíř odsunuje.
„Přišli jsme kdysi na bludné pouti po krá
lovství na štaci tak mizernou, že nám z příjmo
zbylo sotva na brambory. Ale nebe nám poslal
spásného anděla v naivce slečně Kořínkově. T
nám ty brambory upravovala každý den v jiném
rouše a v jiné podobě.
Růžena
Petr
Antonín
Lažanská
HIlaváčka
Kořínkův
21
article
Knedlíky, placky, nudle bramborové a šku
bánky, oh, ty škubánky opečené do červena.
s chřupající kůrčičkou a posypané mákem neb
tvarohem strouhaným, já vám říkám, milostpaní.
měli jsme se jako na Olympu! A jen ty škubánky
mne k ženě připoutaly. Jedl jsem je leckdes, ale
tak výborné nikdy. Ani žmoleček bramborů neb
mouky, všechno pěkně rozmicháno a nic lepka-
vého, jen to do krku klouzalo. Zpíval jsem p
nich jako kanár a to přimělo tamějšího pana ře-
ditele z panství, který náhodou na naše předsta-
vení zavítal, že mne doporučil sem, svému příteli,
aby se postaral o další. Před odjezdem do Prahy,
abych si pojistil to ženské unikum, které při di-
vadelní dráze nezapomnělo se vpravovati v taje
kuchyňské, oženil jsem se s ním —
„To nebyl tedy sňatek z lásky, ale ze šku
bánků,“ šlehl jej satirou Petr, jehož hned pan
Lažanská krotila;
„Nechte to být, Petře, i to je uměním, upra-
viti jídlo tak prosté, aby dobře chutnalo. Pan
Hlaváček má pravdu, zaslouží obdivu dáma, která
vedle snah vyšších nezapomíná, že člověk se
pouhým vzduchem neuživí. A je-li tak trochu l-
bužníkem, tím více chápu, že ocení dovednost
té, která se snaží choutkám jeho vyhověti.
Petr
Lažanská
Hlaváček
Olymp
Praha
22
article
„Měli jsme vás za svobodného,“ obrátila s
hostitelka potom znovu k tenoristovi.
„Zvláště když chodíš bez snubního prstenu,
dodal Petr, bavě se pohledem na rozpaky své
nastávající.
„Vy nenosíte snubní prstýnek, nebojíte
nehody?“
„Nosím jej, milostivá paní, ale v kap
u vesty. Zpěvák má u dam vždy větší štěstí,
je-li svoboden. Mnohá si dělá naději, že by jej
mohla tou či onou vnadou upoutati a nač se
tedy zbavovati nosením závazného kroužku krás-
ných etitelek, jež potom v divadle neunavně tle-
skají?“
„Vy jste šelma, kdo by to ve vás hledal.
takový mladý a už tak zkušený! Nechcete
zatím zakouřiti s námi vedle v pokoji, než dámy
stůl uklidí, abychom si mohli zahráti taročky?
zval jej pan Lažanský vstávaje od stolu.
„Milerád, jestli dámy dovol
„O, prosím, jenom račtel“
Petr
Lažanský
23
article
Když před půlnoci oba hosté od Lažanskýeh
odcházeli, zavolala slečna Růžena Petra zpět do
jídelny, že zde zapomněl rukavice.
„Petře,“ oslovila jej vážně, „jste moudrý
člověk a jistě nebudete věřit tlachům Jenikovým
Přece uznáte sám, že mne nijak nemůže zajímati
člověk, který vydrží dvě hodiny žvaniti o jídle
a jehož životní cíl spočívá v plném talíři.“
„Nesužte se, Růženko, nepochyboval jsem
o vás ani vteřinu. Jeník vás chtěl jenom po
škádliti, sám tomu nevěří.
„A proč jste pana Hlaváčka přivedl k nám??
zadrhla slečna smyčku, domnívajíc se, že Pet
v ní uvázne.
Tento však s největším klidem zalhal: „Pant
matka onehdy vyslovila přání, že by zpěváka
ráda poznala a ježto jsem ho náhodou potkal
věděl dnes od Jeníka, že budou k večeři sar-
delové řízky, pro které by se ten gourman
utloukl, přitáhl jsem jej s sebou. Nehněvátes
proto?
„Ani dost málo,“ a na důkaz smíru podal
mladému muži obě ručky, jichž on se chopil, aby
majitelku jejich k sobě přitáhl a navzdor protest-
líčka její zulíbal.
„Všechno v pořádku,“ zašeptal na schodec
příteli Jendovi, který je se světlem dolů vypro-
vázel.
Co ten „pořádek“, vlastně návrat od ideál
k prosté skutečnosti způsobilo, byl-li to hladk
onen kroužek, skrývaný v kapse vesty, či byla-i
to mísa do červena opečených škubánků, kdož
uhodne?
Snad o rozluštění mohl by se s největším
zdarem pokusiti některý z p. t. pánů zoologů
který se zabývá studiem ještěrčích odrůd —
pokud jsou ženského rodu — i jejich roz-
marů ..
Lažanskýeh
Petro
Petr
Jenikův
Růženka
Jeník
Hlaváček
Peto
Jenda
25
article
Moric Jákai.
Moric Jákai.
Už jsem napsal, jak přišly turecké ženy
k feredži, onomu širokému, neforemnému
plášti, jenž jim celé tělo zahaluje, když chodí
po ulici; nyní povím, jaká událost zavdala pří-
činu k tomu, aby na se braly hustý závoj, jenž
jim zakrývá obličeje tak, že jen úzkým otvorem
mohou viděti zevnější svět: tak že i na ulici nosí
s sebou svůj žalá.
Stalo se to za panování M o av i e prvního,
jenž ze správce Syrie učinil se chalifem. Byl to
mocný muž, dovedl panovati nad musulmany,
ba, řeknu více: i nad musulmankami, a abych
ještě více řekl: i nad sebou samým.
Jeden mladý arabský obchodník, A b-
dullah, pojal za ženu čarokrásnou syrskou
dívku, Zubeidu, kterou šíleně miloval. Ne-
bylo mu dosti, že už příroda obdařila Zuheidu
tolika poklady, kolik jich dělá ženu vílou; on
chtěl ji učiniti ještě krásnější. Žádal půjčkou od
hedvábníčka hedvábí, od lastury perly, od skály
zlato, od ptáka péro, aby tím vším ozdobil pře-
krásné tělo své ženy, její obličej, její vlas.
A bylo by bývalo dobře, kdyby mu byli hedváb-
níček, lastura, pták i skála půjčili to, čím krásná
žena ještě krásnější se stává; leč on musil
všecko to zaplatit. I zpozoroval jednou zbožný
abdullah, že pro krásnou Zubeidu přišel na
mizinu.
Krásná žena znamenala zármutek svého
manžela; ale ton za svět byl by jí nevyznal, proč
je tak smuten, ani by se byl nedopustil té pod-
losti, aby byl žádal zpět něco z těch šperků,
které dal milované ženě, k ulehčení svého vlast-
ního stísněného postavení. Činil, co největší čásí
špatných dlužníků: záplatoval díru dírou.
Jákai
Zubeid
Sýrie
26
article
Avšak co nebyla s to krásná Zubeida žád-
nou něžností vyzvěděti na svém muži, dověděla
se brzy od hrubých věřitelů, kteří počali na-
léhati na dobrého Abdullaha a nedávali si příliš
ruce na ústa.
Jakmile Zubeida zvěděla, v jakém stísně-
ném postavení se její muž nalezá, ihned byla
s rozhodnutím hotova. Prodá všecky šperky,
drahocennosti a pomůže mu z nesnáze.
Neřekla svému manželu ničeho, tajně dala
si zavolati prostředníka a pověřila ho úkolem,
aby vyhledal ji nějakého kupce, který by všecky
její klenoty najednou zkoupil.
Prostředník přišel, odešel, hledal, konečně
našel takového pána, který byl ochoten všecko
zkoupiti; ať prý to k němu jen sama Zubeida
přinese. Tím kupcem byl kufský správce Al-
Numán.
Krásná žene neřekla svému muži nic, se-
brala všecky své klenoty a odnesla je ke správci.
Al-Numánovi zajiskřily se nad poklady oči;
ale ne nad těmi, které byly mrtvé, nýbrž které
byly živé.
„Zač dáš své démanty? zač dáš své perly?
své rubíny, své hedvábí, své samety, své slonové
kosti, své tikající hodinky? Dám za to, co budeš
žádati! Ale koupím všecko, co máš.
Zubeida žádala jen tolik, čím mínila, že
bude moci zaplatiti Abdullahovy věřitele.
Al-Numán dal jí vše beze smlouvání. Ve
chvatu ani si nespočítal, kolik je peněz ve měš-
cích, jež Zubeidě předložil.
Ale jakmile chtěla krásná žena s velikou
radostí měšce shrabovati, pravil jí Al-Numán:
„Nenamáhej se s tím, krásná húri! Peníze
odnesou Abdullahovi sluhové, ty pak sama zde
zůstaneš, neboť jsem tě koupil.“
„Mne? Al-Numáne!“ pravila Zubeida ud-
veně.
Al
Numán
Abdullahův
Abdullah
27
article
„Ano, tebe. Prodala jsi své démanty. A co
praví básník? Není pod sluncem takého démantu,
jako jsou tvé zářící oči. Prodala jsi své perly.
Ať se schovají perly Indie před řadami zubo
tvých rtů na dno mořské! A nepraví-li básník,
že rty tvé jsou rubíny? Nesvědčí-li, že nejdražší
hedváb jest na tobě: hedváb tvých kadeří? ne-
vyhlašuje-li tvá ramena za slonovinu, tvá ňadra
za samet; tikajícími hodinkami nejmenuje-li tvé
srdce, které počítá hodiny mého života? — A já
to vše koupil od tebel“
Z Abdullaha stal se šílenec, na poušti po-
bíliající, když se dověděl, že mu Al-Numán
uzmul Zubeidu.
Co mohl proti tomu dělati? Onť je mocným,
velikým mužem. Správcem měst kalifových. Ke
komu by se utekl pro právo, když sám vrchní
soudce je lupičem?
Vrátil Al-Numánovi měšce, které mu po-
slal za manželku a šperky. Nechal věřitelům
v šanc své sklady, lodi, velbloudy a sám utekl
v jednom oděvu a s lýrou v ruce: když pak už
neměl ničeho, ani jměm, ani manželky, ani roz-
umu, tu vstoupil do něho jakýsi duch: stal se
pěvcem: pěl a dovedl lidu zpívati tak krásné
verše, že se mu každý obdivoval. Na náměstích,
u studánek, v zahradách kupil se kolem něho
lid a pověsť o pěvci Abdullahovi rozšířila se po
celé zemi.
Jednou přišel pěvec ke bráně kalifově,
počal tam zpívati písně.
Moavia poslouchal ho chvíli s balkonu, a
potom dal ho k sobě zavolati, aby před jeho
dvorem zazpíval nějakou krásnou romanci.
Al
Abdullah
Indie
Abdullah
Na náměstí
28
article
Abdullah zpival před kalifem histovi
o krásné Zubeidě. Jak ji správce Al- Numán
úskokem a násilím uloupil jejímu muží.
Ach, kdyby byl býval takto v prose před-
nesl svoji stížnost, jak by ho byli s ní hinali!
Ale verše byly tak krásné a píseň tak cituplná,
že oči kalifovy naplnily se slzami, a když ne-
šťastný manžel vrhl se mu ke konci písně
k nohám, štkaje a o smilování prose, řekl jemu:
„Jen jdi domů, dostane se ti práva.“
„Nemám nikde domova,“ pravil žebravý
básník.
„Tedy zůstaň zde v mém paláci, než budeš
míti domov.
„A domov mám jen tam, kde jsem se Zu-
beidou.
Moavia dal si ihned zavolati Al-Numána a
řekl mu:
„Chceš se rozloučiti se svou hlavou nebo
se Zubeidou?“
Al-Numán vrhl se před kalifem na tvář.
„Nejmilostivější kalife! Kdybych mohl žíi
se Zubeidou tak, abych neměl hlavy: raději bych
se rozloučil s hlavou, než se Zubeidou. Nebo
rozloučím-li se se Zubeidou, pak nemá hlava
má více žádné ceny. Ale učiňme smlouvu, nej-
milostivější kalife! Dovol, abych jen jeden rok
měl Zubeidu a potom, po uplynutí toho roku dj
mně stíti hlavu; nebudu mít ničeho proti tomu!“
Kalif užasl. Ta musí býti přece čaro-
krásnou, když pro ni stal se z jednoho člo-
věka tvor o hlavu vyšší: pěvec, druhý pak jest
hotov býti o hlavu kratším.
„Nebudeme smlouvati!“ osopil se na
správce. „Pošli ke mně ihned tu ženu, nebo zde.
nech svoji hlavu.
Abdullah
Al
Moavius
Zubeida
Zubeid