ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f4c0aa50-7128-11dc-b798-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 73, place 9, work 2
1 masthead
15. května 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 105.
3 masthead
Strana 9.
4 article
—až se ucho utrhne. Povidám, přátelé drazí: poslužte si jen, kdykoli vám libo, jsem vždy připraven a ochoten trpčli s vámi a třeba za vás — jenom šetřte ná- ležité opatrnosti! Mně, víte to dobře, na ničem již nezáleží; padesátka přeletěla, ženit se nechei, co na tom sejdo, jak o mně soudí děvčátka, která by ráda pod čepec. Se mnou dávno nepočítaji! V té příčině dávno jsem postoupil všechny své nároky pošetilým mladým mužům, kteří vstu- pují na kolbiště s plnou kuráži a mají „ote- vřenou kariéru“, jak se říká. A zaškaredí-li se n mne někdy panička některého z vás — nu, nebylo by to poprvé a snad ani naposled. Něco jsem unesl a něco ještě vydržím. A tak tedy. kdykoli se ocinete v úzkých, jsem k službám. Jenom, prosím, šetřte náležité opatrnosti, opa- kuji. Radím vám tak ve vlastním zájmu vašem, věřte mi. Abyste někdy skutečně nepřišli pozdě. jakoby málem byl přišel přítel Čáslavek.
5 article
Ale aby také jiní věděli, oč běží. Milí moji přátelé uvedli mne trochu do řeči. Myslím, pů- vodně proto nejspíš, aby sami lépe vypadali v očích svých drahých poloviček. Stalo se, že někdy někdo z nich se trochu opozdil. Měl ze svého domácího ráje přes čas jen do jedenácti a vrátil se lomů o hodině s půlnoci. Panička, rozumí se, nespala. S paničkami je to divná, přepodivná věc. Sedí-li s nimi manžílek doma, zívají už od půl desáté jako lvi a od desáté jim ospalostí zapadají víčka skoro s chřestotem. „Pro Boha tě prosím, muži, ještě nepůjdeš ležet? Já už se mdlobou necejtím. Že se ti tak chce sedět — — Posílat paničku na lůžko je marné po- činání. Nechce-li se muži do postele, paničk še taky nehne, a kdyby si ospalostí hlavičku o stůl otloukla. A konečně nezbývá muži — ačkoli by si rád ještě kousek něčeho přečetl, doutník dokouřil, skleničku dopil — než aby se zdvihl: „Tak tedy pojď, Bábinko, půjdem spat...“ A Bábinka se potácí jak náměsíčná.
6 article
Ale jak manžel vytáhne paty z domu jakoby všechno spaní vynesl. Všechna únava. vsechna ospalost s ní spadne, a když se před- nosta domácnosti vrací o hodině duchů nebo někdy až po ní domů, najde paničku, ana má kukadla jako vejr, jak po nejkrásnějším vyspání. Nespala po celou tu dobu. A vítá mužíčka na- hořklým: „Prosím tě, Adolf, to se vám tam všem hodiny zastavily?“ Račte dovolit: z vlastní zkušenosti to ne- vím, ale povídám, jak to mám od ženatých zku- šených. Nuže, když se tak vracíval ten onen můj drahý přítel domů a našel paničku v náladě jakoby chtěla započit inkvisici, honem se vy- „Měl jsem co dělat, abych se jim vyirhl Sedí tam ještě — Kazda taky tam zůstal. Jaromír Kazda, prosím, jsem já.
Adolf Kazda
7 article
Někdy to bylo pravda, že jsem „tam zů- stal“, někdy však to taky pravda nebylo. Ale věc ze všeho podivu nejhodnější — moje jméno účinkovalo ve mnoha případech jak olej na rozbouřené vlny mořské. Kterak jsem si toh zasloužil, sám jsem nevěděl. Pravda, klíčily ve mně domněnky všelijaké. Mnohá z těch paniček měla svobodnou sestřičku, sestřenici, neteř, kmotřičku a snad ještě vzdálenější přibuznou; já byl a zůstával pořád svoboden, a svobodný magistrátní sekretář taky není k zahození — no snad, snad. A když tedy pan manžel řekl, že seděl se mncu, že se dobře bavil, že jsem byl „právě dnes“ ve znamenité míře a že jsem ho pak dokonce ; domů doprovodil, měl vyhráno. Snad někdy některá z paniček prohodila, že bych se taky měl více šetřit, že bych se neměl tak utahat, že bych si měl trochu jarosti uspořit kdybych tak někdy náhodou se oženil — a pk ji starostlivé oči zapadly a panička spala. A kujón manžel věděl, na koho se má zas bu- doucně vymluvit. Stával se ze mne tak ponenáhlu hromosvod pro celou řadu přátel manželů, když si chtěli z kopejtka vyhodi. A moje vzácná osobnost nabývala po- nenáhlu takové jisté „glorioly““ dobrodružnosti.
8 article
Vracel-li se někdy některý známý párek man- želský hodně pozdě z návštěvy u příbuzných, nebo z divadla, kde v nějakém „veselém“ mo- derním kuse byly hodně dlouhé přestávky mezi skty, nebo tak z nějakého nuceného bálu o druhé hodině, a blikalo-li v některé restauraci ještě světlo, prohodila panička: „To tam jistě sedí pan Kazda!“ Totiž já, prosím, Jaromír Kazda. No, snad jsem tam skutečně někdy seděl — a snad z těch dob taky pochází oněch třista- padesát nedospaných hodin, okrouhle počítáno, klerých pořád ještě nemohu dohonit, ale jistě velmi často jsem tam taky už neseděl, nýbrž ležel doma v bázni boží a v limbu, ale těm paničkám bych to byl marně vymlouval — byly přesvědčeny, že já ze všech obyvatel matičky Prahy chodím nejpozději spat, ač spím-li vůbec. Obestřela mne tak polehoučku jakás legenda, legenda o „lumpu z dobré ro- diny“, tedy o lumpu v nejlepším slova smyslu, který žije převrácený život: ve dne noc a v noci den. Nedopátral jsem se nikdy, v kterou dobu si mne představovali úřadujícího. Nebo konečně taky magistrátní sekretář musí pracovat, ale žádat od slavné obce, aby mu na tu práci svítila celé noci — pochybuji, velmi pochybuji. Doznávám: skoro mi lichotilo, jak jsem v očich oněch paniček vypadal. Tak nějak jak Babinský nebo Rinaldini, ovšem na zcela ob- čanské poměry zredukovaný. Taky jsem prolezl všeliké kouty Prahy, uměl o nich vyprávět, nej- zajímavější věci arci jsem velmi taktuplněa výmluvně zamlčoval. A nebyly řídky případy. že mi tak někdy některá panička důvěrně řekla; „Věru, chtěla bych si tak ve vašem průvod
Kazda Babinský Rinaldini Věra Praha
10 article
prohlédnouti někdy ty pražské tajnosti — muže k tomu nedostanu. Ani bych to žádnému muži neradil! A jedním z oněch, kteři na mne tak časem hřešívali, byl tedy přítel Čáslavek, abych s dostal k jádru věci. Zcela náhodou jsem se toho domakal. A tenkráte, kdyby nebylo bývalo mé duchapřítomnosti, zle by to bylo s přítelem Čáslavkem dopadlo Mířil jsem za krásného rána do úřadu, když tu pojednou v Rytířské ulici kmitla se mi po- stava paní Čáslavkové. Podle koše, z něhož vy- čnívala nať celeru a petržele a čouhaly dva páry opařených plačích noh, soudil jsem, že se vraí již z tržnice. Zahlédla mne, vysekl jsem po- sinný a ochotný kompliment. Paní Čáslavková
Čáslavk Čáslavka Čáslavková
11 article
byla panička k nakousnutí. Tak nějakých třicet. bílá a růžová, po celém těličku obloučká, v plném rozkvětu a taky jistě v plném porozumění života. Pohodila olavičkou na poděkování a zdálo se. že chce kvapiti dále, aby svou kořist co nejdříve domů donesla. Ale náhle se obrátila, ohlédla po mně a zdvihnuvši pravici v šedivé stávkov rukavičce, zahrozila mi ukazováčkem. Co pak to? divím se. A stanula, jakoby mne vyčkávala. Což znamenalo, abych se přiblížil. Rád jsen to učinil. Paní Čáslavková se tak zvonivě smá- „Dobré jitro, mílostivá — — Nedomluvil jsem. Panička se nesmála. Z tvářila se vážně, ukazováček opět se vztýčil, za- hrozil, a panička pronesla káravě: „Vy mi pěkně muže zavádíte, pane sekre vala.
Čáslavková
12 article
tářil „Já, milostivá?“ užásal jsem. Panička pokládala úžas můj za přetvářku. „Však vy dobře víte, nestavte se tak. Přiše mi dnes ve čtyři hodiny z írána!“ Zdá se mi, Ze jsem otevřel ústa. „A byl by dostal,“ pokračovala panička. „nebo co je moc, to je moc. Ale když se omluvil, že byl s vámi, tedy jsem nic neřekla. Ale umí- nila jsem si, až se s vámi setkám, že vás po- žádám, abyste mi ho tak nezdržoval. Jaká je to pak v bance práce!“ Jaromíre, pozor! blesklo mi hlavou. Jaro- míre, opatrné! Skutečně jsem se někdy s Čá- slavkem pozdržel, za posledních šesti neděl všal jsem ho ani okem nespatřil a včera — v čer jsembyl výjimkou ojedenácté v po- steli, doma, ve své posteli, a četl jsem nej- novější román. Čáslavek vzal jméno mé nadarmo. Ale je to lump! „Milostivá paní — —,“ začal jsem, „někdy člověk ani nepozoruje, jak hodiny utíkají — — „Jen je mi divno, že jsou restaurace tak dlouho otevřeny,“ hovořila panička. „Myslím. že policejní hodina je druhá. A když jsme byl posledně u Choděrů spolu, bylo tam po dvanáct již jako vymeteno. A vy včera — — Tedy u Choděrů jsme „byli“ s Čáslavkem Díky, že mi podala stéblo, kterého se mohu chopiti. „Nu, milostivá, někdy, sejde-li se společ nost přátel, ohlásí krčmář první patrole přes č a pak můžeme seděti třeba do rána. „Ještě to! Do rána! Buďte tak dobrý!“ kárala panička, ale již přísný hlas její měkl vážný výraz tváře uletěl, a zazvonil povědomý její, milý smích.
Jaromír Choděra Ted
13 article
„Milostivá paní, ujišťuji vás, že už nikdy nezůstane do čtyř. Uvidíte, pošlu ho domů!“ Zase zazvonil smích, podala mi ruku, kterou zatím byla zbavila rukavičky, políbil jsem ji dvorně, a panička hupkala dále, domů. Šťastn jsem Čáslavkovi pomohl! Ale je to lump, nic m o svých spádech nepoví. Kdybych nebyl tak po- hotov — jak by to bylo dopadlo! — — Bylo půl třetí, hospodyně právě odnášel příbory po skončeném obědě, chystal jsem se, ž se převalím na pohovku a dočtu rozečtený román, když venku zadrnčel zvonek. Paní Agáta otvírá, v předsíni zazní jakýs povědomý hlas. A hned potom vrazí do světnice — Čáslavek. Všecek uřícen, jakoby běžel k ohni. „I hléle, přiteli, co tě ke mně vede?“ vítám. „Ale, zase jsem tě chtěl jednou vidět. Kde pak chodíš? Nikde tě nevidět! Jakobys byl vstoupil do klášteral“ A tak dále. Tlachal, okouněl, pronášel žer- tovné poznámky, ale dobře jsem cítil, jak je to všechno pouhá komedie. Toto není účelém jeho návštěvy, tušil jsem. Hlavní teprv přijde.
Čáslavka Agáta
14 article
Přišlo. Točil se kolem toho jako pes okolo horké kaše, náhle popadl hůl, klobouk, a louč se, jakoby si byl teprve vzpomněl: „Ano, tento příteli — — chtěl jsem tě při té příležitosti požádat — víš, hloupost — ale kdybys tak náhodou v těchto dnech potkal moji ženu, víš — a kdyby snad — no, náhodou! — se zeptala, byli-li jsme včera spolu u Choděry —. no tak — byli jsme, víš? Rozumíš mi přec — vím, žes tam nebyl, já tam taky nebyl — ale ženě jsem řekl, že jsme byli spolu — abys tedy věděl — — —“ Čekal jsem na to a téšil jsem se. Vážně jsem naladil tvář a vytáhnuv ramena až k uším řekl jsem: „Příteli, žes tak neprozřetelný! Kdybys mi kyl aspoň hned ráno listek poslal — — „Božinku, Jaromíre,“ zarazil se Čáslavek, „letím k tobě hned z banky — — „A přece pozdě, kamaráde,“ povzdych jsem. „Potkal jsem tvoji choť, jda ráno do úřadu, ona šla z tržníce — mluvil jsem s ní — — Čáslavek zbledl, posadil se na pohovku, otřel kapesníkem čelo a zíral na mne všecek vy děšen. „Tysi s ní mluvil! No, to je výborné! A n napadlo tě, abys — — Stál jsem nad ním chvíli, pásl jsem se n jeho sklíčenosti. Jaká sladká pomsta, že mne lhavě činí účastníkem svých výstředností. A ani mu nepřipadne, aby mne taky vyzval! Ale již mi ho bylo lito. Vždyť jsme všichni křehcí lidé. „Nuže, napadlo mne, kamaráde. J domů beze strachu, tvoje choť je přesvědčena, že jsme skutečně byli spolu. Podruhé však, pří teli, uváděj mne za svého spoluvinníka jen v pří- padech, když jím skutečně budul“ Čáslavek mne objal. Čáslavek vracelse šťasten k domácímu krbu. Čáslavek již nikdy ne- zneužil mé firmy a nezhřešil proti domácímu řádu. Ale mohlo to dopadnouti hůře. Budiž to výstrahou všem vám ostatním přátelé milíi
Choděra Čekal Jaromír Tysi J dom
15 article Ideál.
Ideál. Napsala Lea O strovs ká. Slečna Růžena skloněna nad rámem, v němž měla vyšívání napjato, pozvedla hlavu. Dlouhým pohledem zadíval se mladý muž sedící opodál na ni. „Neřeknete mně, Růženko, ani teď, co je příčinou změny, která se s vámi v poslední době udála? „Myslite, Petře, že jsem se změnila?“ pro nesla tázaná zvolna. „Ne, nemyslím, jsem tím jist.“ „Potom mi nezbývá, než ponechati vám vaš jistotu. Přece vásy filosofa, nezahanbím tím abych mu dokazovalá, že se mýlí.o „O, jak rád bych se v tomto ohledu zmýlil.“ „Ale jděte,“ rozdurdila se, takhle když bu- deme jeden po druhém slova opakovati, nebudem hotovi do večera. Však Toník se už vrací, na- čneme jinou písničku, méně mrzutou — — „Už jste se zase hádali?“ oslovil vstoupivš sestru a přítele, které byl na chvíli opustil. „I nehádali,“ odpověděl úsečně Petr. „K čemu zapíráš? Jako bych naši Růže neznal!“ „Buď tedy rozhodčím, Antoníne, a řekni že mám pravdu, tvrdím-li, že tvá slečna sestra ještě před dvěma týdny chovala se ke mně zcela jinak, než nyní.) „To ti přisvěděím bez mučení a povím hne proč se tak děje. Slečinka se potřeštila po vy- sokém — —“ Nedomluvil, neboť sestra zahra dila mu rukou ústa, pronášejíc zlostně: „Opovaž se něco řici“ „Pravdy se tak bojíte, slečno?“ vyčíta ozval se Pelr. „Ať mne Toník pomlouvá, až zde nebudu!
Lea Růžena Růženka Myslite Petr Antonín Toník
16 article
„To bys tomu dala, potom se nemůžeš háji a já chci, abys tak učinila, budeš-li moci. Zapři že tě nepobláznil tenór našeho protisouseda, jen se tu před čírnácti dny uhinízdil a každého rán baví nás některou ze svých lyrických arií, kterýei má patrně notnou zásobu Konec řeči slečna Růža nedoslechla, upreh nuvši do vedlejšího pokoje v ochranu matčinu.- „Co je to zač, prosím tě?“ zeptal se Petr když osaměli. „Neznám ho, vím jenom, že se jmenuj Karel Hlaváček a že bude zpívati v Národním na zkoušku.“ „Hlaváček? Starý můj známý, to je vý borné,“ smál se druhý, „a do toho se slečinka zamilovala? Jsi o tom přesvědčen? „Blázne,“ vyhrkl Antonín. „O ženské míti nějaké přesvědčení? Dnes se o ní zapřísáhneš. že je taková a zejtra už bys potřeboval arci- biskupa, aby tě přísahy sprostil. Kdopak se v nich vyzná, leda tak nějaký přirodozpytec, který stu- duje hadi odrůdy. Jsou to ještěrky všelijak vy- barvené a basta!“ „Ale takhle se, příteli, nikdy nedovím, co víš o své drahé sestře, mé snoubence a o tom zpěvákovi?“ Tázaný nabídnuv nastávajícímu švakru dout ník, usedl proti němu a počal: „Není to ani loket dlouhá historie. Před včírem přišel jsem z předvečerní procházky o půl hodiny dříve než obvykle. Čas před večeří mi zbývající chtěl jsem ztráviti tuto v okně, kouře svou zamilovanou porci z dýmky.
Růža Petr když Hlaváček Antonín
17 article
Zaslechl jsem však ze zdola ze zahrady hlas naší Růže, která se bavila sedíc na lávce se slečnou domácích. Mluvily nejdříve o umění a pak o umělcíeh až se dostaly na kůži toho protějšího. Růžasi vzdychla: „Bože, jak je to hozké, býti ženou takového umělec! Jaká poesie je asi v manželství s mužen zaujatým jen pro krásno!“ „A tak to šlo dále, dámy si vymyslily, kdyby ony měly za manžela zpěváka, že by se nechaly i do spánku kolébati slaďounkým jeho tenórem To je vše, tak má podle nich vypadati vysněný ideál manžela.“ Petr se rozesmál: „Slečna svou poetickou myslí vybájile si patrně o Hlaváčkovi román, uči- nivši z něho potulného zpěváka středověku, vrka- jícího nylé melodie o lásce, hvězdíčkách a ži- vého vůní květin a rosou nebeskou. Ha, ha, ha jak se zmýlila! Hlaváček a poesie, jako vaše kuchta a — Homérova Iliada — — „To bude tedy lehký proces vyléčit z blouznění,“ vpadl mu do hovoru Antonín. „Ovšem že, stači půlhodinka, kterou slečn stráví ve společnosti toho prosaisty a budepo snech, po ideálu —. „Dobrá tedy. Tys s Hlaváčkem znám, přive jej k nám dnes na večeři. Uvídíme, co se dá „Souhlasím, jen popros, Tondo, milostpan máti, aby upravila telecí řízky na sardelích, ty Hlaváček k smrti rád.“ „Tím líp, pán se tu bude cítit jako doma napapá-li se podle chuti. Běž tedy, zasvětím zatím matku i otce do našeho maněvru. dělat.
Petr Hlaváček Antonín Tonda Růžasi Homérův Iliada
18 article
Slečně Růženě Lažanské se až v očích za- tmělo, když se večer dvéře jídelny otevřely a jimi vešel Petr provázen elegantním pánem, jeho hlučně představil: „Můj přítel, pan Karel Hl- váček, právě engažovaný tenor v Národním di- Zpěvák líbaje hostitelce dvorně ruku pro- mluvil: „Děkuji předem, milostivá paní, za la- skavé pozvání, jímž jste mne cizince ráčil poctíti. „Není nám nikdo cizím, milý pane, koh Petr přivede,“ odvětil Lažanský senior. Antonín po odbytých poklonách obrátil po zornost hostovu na svou sestru Růženu. „Má sestra, nadšená obdivovatelka vašeh skvostného hlasu, pane Hlaváčku. „Jak jsem šťasten, slečno, že nepatrný hl můj zaujal vzácnou vaši pozornost! Věru, ne mám dosti slov, abych se vám za ni odvděčil —. Skutečně po chvíli zpěvák ve zdvořilůstkáh vázl, nejsa patrně na takovéto plýtvání připraven. Na štěstí jej vysvobodila mísa na stůl přine- sená, z níž lahodná vůně v lehýnkých parách roz- nášela se pokojem. „Oh, sardelové řízky, milostivá paní, to je božské jídlo,“ odpovídal umělec na otázku do- mácí paní „zdali je rád?“ „To není ani jídlo, to je báseň,“ pokračoval v dithyrambech a polykal sousta tak labužnicky že se hostitelé usmívali. „Zajímají vás básně?“ zeptala se slečna, aby se dostala do proudu rozhovoru. „Slečno, nyní kdybyste mi předložila tu nej- krásnější báseň světa, kterou všechny akademie poctily prvními cenami, nevyměnil bych tento naplněný talíř za ni — ani kdybych věděl, že mne budou ihned korunovat na krále ostrova Madagaskaru.
Lažanský Petr Karel hektolitr Antonín Růžena Hlaváček Madagaskar
20 article
Ypsilon. „Tak málo jste tedy poelickým?“ prohodi otec místo dcery, v jejíchž očích postřehl, že zakmitnuvší se tam na chvíli záblesk náhle po- hasl a umlčel zároveň slova na rtíky se deroucí. Slečně Růženě připadlo, že židle její se za- kolísala, jakoby se podlaha nižila k propadnutí Petr s Antonínem významně na sebe po hlodli. Paní Lažanská, bavíc se s hostem, stavěla se jakoby nepozorovala, že dceři je trapným banáln ten hovor, týkající se jenom dobře upravených jidel a kuchyňských starostí. „O, dobrá kuchyně, toť jeden z nejdůleži tějších sloupů podepírajících chrám manželství, hovořil tenorista s nadšením. „Bez tohoto bych se byl ani neoženil — „Jakže, vy jste ženat?“ spojili se spolu stolovnici v jeden hlas, v němž scházel jedine odstín hlásku slečnina, která bílé zoubky do spod ního rtu zaťala. „Už celý měsíc jsem ženat, vzácné panstv žena je dosud vázána smlouvou na venkovskou společnost, jejímž jsem býval také členem.“ „A pravil jste, že kuchyně vás s ženuško svedla, toť zajímavé, není-li pravda, matinko, ozval se syn nejnevinějším hlasem, však s nej černějším úmyslem „To nám musíte vysvětliti, pane HIlaváčku, pobídla tohoto paní Lažanská. „Milerád, milostivá paní,“ uklonil se zpěvák prázdný talíř odsunuje. „Přišli jsme kdysi na bludné pouti po krá lovství na štaci tak mizernou, že nám z příjmo zbylo sotva na brambory. Ale nebe nám poslal spásného anděla v naivce slečně Kořínkově. T nám ty brambory upravovala každý den v jiném rouše a v jiné podobě.
Růžena Petr Antonín Lažanská HIlaváčka Kořínkův
21 article
Knedlíky, placky, nudle bramborové a šku bánky, oh, ty škubánky opečené do červena. s chřupající kůrčičkou a posypané mákem neb tvarohem strouhaným, já vám říkám, milostpaní. měli jsme se jako na Olympu! A jen ty škubánky mne k ženě připoutaly. Jedl jsem je leckdes, ale tak výborné nikdy. Ani žmoleček bramborů neb mouky, všechno pěkně rozmicháno a nic lepka- vého, jen to do krku klouzalo. Zpíval jsem p nich jako kanár a to přimělo tamějšího pana ře- ditele z panství, který náhodou na naše předsta- vení zavítal, že mne doporučil sem, svému příteli, aby se postaral o další. Před odjezdem do Prahy, abych si pojistil to ženské unikum, které při di- vadelní dráze nezapomnělo se vpravovati v taje kuchyňské, oženil jsem se s ním — „To nebyl tedy sňatek z lásky, ale ze šku bánků,“ šlehl jej satirou Petr, jehož hned pan Lažanská krotila; „Nechte to být, Petře, i to je uměním, upra- viti jídlo tak prosté, aby dobře chutnalo. Pan Hlaváček má pravdu, zaslouží obdivu dáma, která vedle snah vyšších nezapomíná, že člověk se pouhým vzduchem neuživí. A je-li tak trochu l- bužníkem, tím více chápu, že ocení dovednost té, která se snaží choutkám jeho vyhověti.
Petr Lažanská Hlaváček Olymp Praha
22 article
„Měli jsme vás za svobodného,“ obrátila s hostitelka potom znovu k tenoristovi. „Zvláště když chodíš bez snubního prstenu, dodal Petr, bavě se pohledem na rozpaky své nastávající. „Vy nenosíte snubní prstýnek, nebojíte nehody?“ „Nosím jej, milostivá paní, ale v kap u vesty. Zpěvák má u dam vždy větší štěstí, je-li svoboden. Mnohá si dělá naději, že by jej mohla tou či onou vnadou upoutati a nač se tedy zbavovati nosením závazného kroužku krás- ných etitelek, jež potom v divadle neunavně tle- skají?“ „Vy jste šelma, kdo by to ve vás hledal. takový mladý a už tak zkušený! Nechcete zatím zakouřiti s námi vedle v pokoji, než dámy stůl uklidí, abychom si mohli zahráti taročky? zval jej pan Lažanský vstávaje od stolu. „Milerád, jestli dámy dovol „O, prosím, jenom račtel“
Petr Lažanský
23 article
Když před půlnoci oba hosté od Lažanskýeh odcházeli, zavolala slečna Růžena Petra zpět do jídelny, že zde zapomněl rukavice. „Petře,“ oslovila jej vážně, „jste moudrý člověk a jistě nebudete věřit tlachům Jenikovým Přece uznáte sám, že mne nijak nemůže zajímati člověk, který vydrží dvě hodiny žvaniti o jídle a jehož životní cíl spočívá v plném talíři.“ „Nesužte se, Růženko, nepochyboval jsem o vás ani vteřinu. Jeník vás chtěl jenom po škádliti, sám tomu nevěří. „A proč jste pana Hlaváčka přivedl k nám?? zadrhla slečna smyčku, domnívajíc se, že Pet v ní uvázne. Tento však s největším klidem zalhal: „Pant matka onehdy vyslovila přání, že by zpěváka ráda poznala a ježto jsem ho náhodou potkal věděl dnes od Jeníka, že budou k večeři sar- delové řízky, pro které by se ten gourman utloukl, přitáhl jsem jej s sebou. Nehněvátes proto? „Ani dost málo,“ a na důkaz smíru podal mladému muži obě ručky, jichž on se chopil, aby majitelku jejich k sobě přitáhl a navzdor protest- líčka její zulíbal. „Všechno v pořádku,“ zašeptal na schodec příteli Jendovi, který je se světlem dolů vypro- vázel. Co ten „pořádek“, vlastně návrat od ideál k prosté skutečnosti způsobilo, byl-li to hladk onen kroužek, skrývaný v kapse vesty, či byla-i to mísa do červena opečených škubánků, kdož uhodne? Snad o rozluštění mohl by se s největším zdarem pokusiti některý z p. t. pánů zoologů který se zabývá studiem ještěrčích odrůd — pokud jsou ženského rodu — i jejich roz- marů ..
Lažanskýeh Petro Petr Jenikův Růženka Jeník Hlaváček Peto Jenda
24 title
Závoj-
25 article Moric Jákai.
Moric Jákai. Už jsem napsal, jak přišly turecké ženy k feredži, onomu širokému, neforemnému plášti, jenž jim celé tělo zahaluje, když chodí po ulici; nyní povím, jaká událost zavdala pří- činu k tomu, aby na se braly hustý závoj, jenž jim zakrývá obličeje tak, že jen úzkým otvorem mohou viděti zevnější svět: tak že i na ulici nosí s sebou svůj žalá. Stalo se to za panování M o av i e prvního, jenž ze správce Syrie učinil se chalifem. Byl to mocný muž, dovedl panovati nad musulmany, ba, řeknu více: i nad musulmankami, a abych ještě více řekl: i nad sebou samým. Jeden mladý arabský obchodník, A b- dullah, pojal za ženu čarokrásnou syrskou dívku, Zubeidu, kterou šíleně miloval. Ne- bylo mu dosti, že už příroda obdařila Zuheidu tolika poklady, kolik jich dělá ženu vílou; on chtěl ji učiniti ještě krásnější. Žádal půjčkou od hedvábníčka hedvábí, od lastury perly, od skály zlato, od ptáka péro, aby tím vším ozdobil pře- krásné tělo své ženy, její obličej, její vlas. A bylo by bývalo dobře, kdyby mu byli hedváb- níček, lastura, pták i skála půjčili to, čím krásná žena ještě krásnější se stává; leč on musil všecko to zaplatit. I zpozoroval jednou zbožný abdullah, že pro krásnou Zubeidu přišel na mizinu. Krásná žena znamenala zármutek svého manžela; ale ton za svět byl by jí nevyznal, proč je tak smuten, ani by se byl nedopustil té pod- losti, aby byl žádal zpět něco z těch šperků, které dal milované ženě, k ulehčení svého vlast- ního stísněného postavení. Činil, co největší čásí špatných dlužníků: záplatoval díru dírou.
Jákai Zubeid Sýrie
26 article
Avšak co nebyla s to krásná Zubeida žád- nou něžností vyzvěděti na svém muži, dověděla se brzy od hrubých věřitelů, kteří počali na- léhati na dobrého Abdullaha a nedávali si příliš ruce na ústa. Jakmile Zubeida zvěděla, v jakém stísně- ném postavení se její muž nalezá, ihned byla s rozhodnutím hotova. Prodá všecky šperky, drahocennosti a pomůže mu z nesnáze. Neřekla svému manželu ničeho, tajně dala si zavolati prostředníka a pověřila ho úkolem, aby vyhledal ji nějakého kupce, který by všecky její klenoty najednou zkoupil. Prostředník přišel, odešel, hledal, konečně našel takového pána, který byl ochoten všecko zkoupiti; ať prý to k němu jen sama Zubeida přinese. Tím kupcem byl kufský správce Al- Numán. Krásná žene neřekla svému muži nic, se- brala všecky své klenoty a odnesla je ke správci. Al-Numánovi zajiskřily se nad poklady oči; ale ne nad těmi, které byly mrtvé, nýbrž které byly živé. „Zač dáš své démanty? zač dáš své perly? své rubíny, své hedvábí, své samety, své slonové kosti, své tikající hodinky? Dám za to, co budeš žádati! Ale koupím všecko, co máš. Zubeida žádala jen tolik, čím mínila, že bude moci zaplatiti Abdullahovy věřitele. Al-Numán dal jí vše beze smlouvání. Ve chvatu ani si nespočítal, kolik je peněz ve měš- cích, jež Zubeidě předložil. Ale jakmile chtěla krásná žena s velikou radostí měšce shrabovati, pravil jí Al-Numán: „Nenamáhej se s tím, krásná húri! Peníze odnesou Abdullahovi sluhové, ty pak sama zde zůstaneš, neboť jsem tě koupil.“ „Mne? Al-Numáne!“ pravila Zubeida ud- veně.
Al Numán Abdullahův Abdullah
27 article
„Ano, tebe. Prodala jsi své démanty. A co praví básník? Není pod sluncem takého démantu, jako jsou tvé zářící oči. Prodala jsi své perly. Ať se schovají perly Indie před řadami zubo tvých rtů na dno mořské! A nepraví-li básník, že rty tvé jsou rubíny? Nesvědčí-li, že nejdražší hedváb jest na tobě: hedváb tvých kadeří? ne- vyhlašuje-li tvá ramena za slonovinu, tvá ňadra za samet; tikajícími hodinkami nejmenuje-li tvé srdce, které počítá hodiny mého života? — A já to vše koupil od tebel“ Z Abdullaha stal se šílenec, na poušti po- bíliající, když se dověděl, že mu Al-Numán uzmul Zubeidu. Co mohl proti tomu dělati? Onť je mocným, velikým mužem. Správcem měst kalifových. Ke komu by se utekl pro právo, když sám vrchní soudce je lupičem? Vrátil Al-Numánovi měšce, které mu po- slal za manželku a šperky. Nechal věřitelům v šanc své sklady, lodi, velbloudy a sám utekl v jednom oděvu a s lýrou v ruce: když pak už neměl ničeho, ani jměm, ani manželky, ani roz- umu, tu vstoupil do něho jakýsi duch: stal se pěvcem: pěl a dovedl lidu zpívati tak krásné verše, že se mu každý obdivoval. Na náměstích, u studánek, v zahradách kupil se kolem něho lid a pověsť o pěvci Abdullahovi rozšířila se po celé zemi. Jednou přišel pěvec ke bráně kalifově, počal tam zpívati písně. Moavia poslouchal ho chvíli s balkonu, a potom dal ho k sobě zavolati, aby před jeho dvorem zazpíval nějakou krásnou romanci.
Al Abdullah Indie Abdullah Na náměstí
28 article
Abdullah zpival před kalifem histovi o krásné Zubeidě. Jak ji správce Al- Numán úskokem a násilím uloupil jejímu muží. Ach, kdyby byl býval takto v prose před- nesl svoji stížnost, jak by ho byli s ní hinali! Ale verše byly tak krásné a píseň tak cituplná, že oči kalifovy naplnily se slzami, a když ne- šťastný manžel vrhl se mu ke konci písně k nohám, štkaje a o smilování prose, řekl jemu: „Jen jdi domů, dostane se ti práva.“ „Nemám nikde domova,“ pravil žebravý básník. „Tedy zůstaň zde v mém paláci, než budeš míti domov. „A domov mám jen tam, kde jsem se Zu- beidou. Moavia dal si ihned zavolati Al-Numána a řekl mu: „Chceš se rozloučiti se svou hlavou nebo se Zubeidou?“ Al-Numán vrhl se před kalifem na tvář. „Nejmilostivější kalife! Kdybych mohl žíi se Zubeidou tak, abych neměl hlavy: raději bych se rozloučil s hlavou, než se Zubeidou. Nebo rozloučím-li se se Zubeidou, pak nemá hlava má více žádné ceny. Ale učiňme smlouvu, nej- milostivější kalife! Dovol, abych jen jeden rok měl Zubeidu a potom, po uplynutí toho roku dj mně stíti hlavu; nebudu mít ničeho proti tomu!“ Kalif užasl. Ta musí býti přece čaro- krásnou, když pro ni stal se z jednoho člo- věka tvor o hlavu vyšší: pěvec, druhý pak jest hotov býti o hlavu kratším. „Nebudeme smlouvati!“ osopil se na správce. „Pošli ke mně ihned tu ženu, nebo zde. nech svoji hlavu.
Abdullah Al Moavius Zubeida Zubeid