Dne 12. dubna 1У 4.

95. číslo. Strna 19.

nich čínských poddaných. Territoriální hra- ; nice mezi Čínou a Tibetem bude ustanovena ! zvláštní anglo-čínsko-tibetskou komisí, která | se bude riditi mapou indické vlády. Svého času bude Tibet otevřen světovému obchodu. ■ — Všech těchto neobyčejných úspěchů dosáhli Angličané beze všech srážek a třenic, které neustále provázeli nezdařilou ruskou politiku v Mongolsku. Chabost a nerozhodnost takové politiky lze vysvětlili pouze tím, že Rusko nyní soustřeďuje všecku svou pozornost na evropských záležitostech, kde se zejména na Balkáně chystá vystoupit! se vším důrazem a proto si ponechává dálný Východ na pozdější dobu. Mariavitští sektáři, též kozlovité zvaní, měli v pollkém guberniálním městě Sedlci svou kapli, ale nenacházejíce zde ani mravní, ani hmotné podpory a zdejším obyvatelstvem úplně ignorováni, byli nuceni ji zavřití a konati své schůze v soukromém bytě. Hlavní zásluhu o to získal si tamní horlivý farář Seipio del Campo. Dle všech příznaků zaniknou tito sektáři zde v brzku docela a také v jiných městech jejich stoupenců j valně ubývá.

Do námořního musea v Libavě posta- j vena těchto dnů vzácná historická památka, staré dělo, ulité v Rusku za panování Petra Velikého. Daroval jc libavský obyvatel J. Hartung, který asi dvacet verst na sever od Libavy objevil ve hloubce čtyř sáhů pozůstatky válečné lodi „Moskva“ a na mořském břehu velkou společnou mohylu, v níž pohřbeno 98 námořních vojínů a plavců. Loď tato ztroskotala v říjnu r. 1758 za prudké bouře u libavského pobřeží a jejím velitelem byl kapitán Ivan Goteniščev-Kutuzov Větší, příbuzný slavného vojevůdce z válek s Napoleonem, který se účastnil bitvy v eskadře admirála Miščenkova za sedmileté války. — „Moskva“ byla tehdy považována za nejsilnější válečnou loď a byla vyzbrojena 66 děly. Veliká historická cena tohoto nálezu přiměla ministerstvo námořnictví naříditi další vykopávky, к jichž řízení poslán zvláštní vojenský důstojník. Kromě toho ustanoveno po- staviti pomník na místě, kde byla nalezena společná mohyla zahynulých vojínů. i

Qšelices. Něco o velikonočních zvycích v Anglii. Pod drtivými kroky civiiisace bylo pošlapáno již mnoho křehkých květů národní poesie, krásných zkazek, jež dávaly vznikati nejmarkantněji individuelním rysům národním. Platí to i o zvycích velikonočních, z nichž mnoho půvabného již vymizelo. Vymizelo z velké části i v Anglii, která je zemí nejkonservativnější a střeží žárlivě svých starých tradic. V Londýně udržel se z veřejných starých zvyků (domácí zůstaly panensky nedotčeny) zejména tak zvaný „den vdov“, jenž děkuje za svůj vznik občanu, který si chtěl pojistit památku pro všecky časy. Tento muž ustanovil ve své závěti, že každého rána o Velkém pátku mají se shro- mážditi chudé vdovy u kostelní správy, aby přijaly peníze, které budou položeny na náhrobním kameni zesnulého občana. Pro každou vdovu určeno šestipenc, to jest asi šedesát haléřů. Dar není velkodušný, přes to však najde se vždycky dosti vdov, které neobtěžují si vážiti dalekou cestu ku hřbitovu, obehnanému vysokou zdí. V okolí Londýna je rozšířen tak zvaný zvyk výkupného. Strickland vypravuje v „Životopise“ královen anglických pěknou epi- sodu ze dvora Eduarda I. Na pondělí velikonoční roku 1290. vniklo sedm dam královny Eleonory bez jakýchkoli formalit do pokoje panovníkova, vyzdvihly ho z jeho sedadla a nepropustily ho dříve, dokud se nevykoupil čtrnácti librami.

Podobné hříčky udržely se dosud v hrabstvích Lancashirském, Cheshirském, i Starfordshirském! a Warvvickshirskéin. Jc všeobecný obyčej, že mužové pozdvihují o veli- ' konoční pondělí ženy a ženy o velikonoční úterý muže. Tomuto osudu neušel nikdo, j Dály se při tom i všeliké nezbednosti. Kdysi i přišel do jisté dědiny v hrabství Lancashir- 1 ském ctihodný kněz, který byl nucen zdržeti ! se několik hodin v místním hostinci, než j mohl cestovati dále. Byl velmi překvapen, i když vstoupily náhle do jeho pokoje čtyři silné ženy a chtěly ho zdvihnouti. „Mne zdvihnouti ? Co to má znamenat ?“ ptal se překvapený duchovní. „Nevíte o tom, důstojnosti ?xVždyť je dnes velikonoční úterý.“ „Nerozumu., vám. Je to zde zvykem?“ „Ano.'My ženy byly jsme pozvednuty včera a dnes zdviháme muže. Je to naše staré právo a naše povinnost.“ Duchovnímu nezbylo, než vykoupiti se půlkorunou z této pochybné kratochvíle.

Podobný zvyk vládne i na jiných místech. V malé obci v Berkshiru vybírá se v třetí den velikonoční od každého obyvatele zvláštní daň. Každý muž musí dáti репу a každá žena polibek. Jakmile začne svitati, jsou lidé probuzeni troubením rohů a hudebníci hrají po celou hodinu. Po zkončení koncertu nastává veselý život a rej po ulicích. Za všeobecného smíchu splácejí mužové svůj penny a ženy své polibky. Při tom rozhazují se mezi děti měděné mince, mlsky, ořechy a ovoce. V Lortwithielu je celkový ráz slavnostnější a vážnější. Majitelé svobodných statků shromáždí se na Boží Hod; posílají obyčejné za sebe zástupce. Jeden z nich jede v nádherném kroji na koni, maje v ruce vladařskou hůl a na hlavě korunu, následován velkým průvodem, hlavní ulicí ke kostelu. , Před ním je nesen nahý meč. Duchovní čeká j již, aby vykonal služby Boží. Po nich vrátí ; se vůdce v témže průvbdu ke svému domu, ! skvěle vyzdobenému к jeho uvítáni. Nastává j hostina, při níž trůní jako opravdový kníže i v čele tabule, kolem sebe maje svou družinu. ! Pokrmy a nápoje podávají mu v kleče. V Biddemdenu v hrabství Kentském po- j dávají každému návštěvníku kostela uschlý : kus pečiva, který má podobu dvou lidských | postav, rameny a boky srostlých. Je to prý . vzpomínka na „dívky biddendské“, srostlice, j které žily kolem r. 1100 a po třiceti čtvřech letech současně umřely.

Ze zápisků exkráie Manuela. „New-York-American“ a po něm řada jiných listů uveřejnilo několik úryvků ze zá- : pisků bývalého portugalského krále Manu- ! eia. — Jsou-li vskutku tyto zápisky autentické, svědčí o veliké lehkovážnosti králově, s ja- i kou pojímal revoluci, a která jí patrně z j valné části dopomohla к dočasnému Pyrr- i hovu vítězství. Král píše: „Moji poddaní jsou nejšfastnější lid pod sluncem. A já se dovedu massám zalíbiti. Mé vojsko je úplně spolehlivé. Včera mluvil jsem o této záležitosti se svým milým setníkem Conceirem. Říká, že revolucionáři vypravují lidu pohádky. Nečeho takového, jako je revoluce, není v Portugalsku. Proč by měly nastat! nepokoje? Moje stará (míní královnu-matku !) chce mne polekati strašáky revoluce. Nesmysl! Portugalsko není Rusko. Jest vedle Ruska nejliberálnější monarchií.“ V létě roku 1910 stihají krále ošklivé • přízraky. Straší v Cintře, straší v paláci i Necessidade i v paláci Mafra. Dne 13. srp- i na r. 1910 zapisuje král: „Když přišel jsem včera večer z města, byl jsem unaven a ihned jsem usnu!. Náhle mne probudilo sil- I né klepání na dvéře. Myslil jsem, že je to I Juan a poručil jsem, aby vstoupil. Dvéře se samy otevřely — a nebylo zde nikoho. Vyskočil jsem z postele ke dveřím, noční kahan slabě osvětloval prostor, nebylo však po nikom ani stopy. Zavolal jsem sluhu.

Ujistil mne, že nikoho neviděl.“ Dne 12. září: „Bylo to hrozné, hrozlnél, Otec můj zjevil se mi v stejnokroji velitele 5. pluku myslivcův u okna paláce. Jeho obli-', čej byl krvavý, měl klobouk v ruce a vypadal právě tak jako onoho únorového dne* kdy byl zabit. Bylo to strašné a třesu se dosud. „Manueli,“ — pravil, — „prodal jsi' se. Působíš mi lítost, milý hochu.“ Omdleli jsem skoro a zavřel oči. Když jsem opět vzhlédl к oknu, zjevení zmizelo.“ Když revoluce byla již na vrcholu, v říjnových dnech, načrtal král spěšnou rukou tato slova: „Hrozné! Nevěřím, že je tq opravdová revoluce. Proč by mělo vzbouření vůbec vzniknouti? Čeho mohou ti lidé, žádati? Myslím, že je to komplot mých dvořanů . . . Potlačím intriky své matky ai; jejích důvěrníků. Mám za to, že za tímN vězí ten lotr admirál dos Reis. Mám vojsko* a co zmůže křičící dav beze zbraně.“ Král byl tedy ještě stále optimista, ač musil již, prchati. Zajímavá je poznámka o anglickém králi: „Bčře sebe sama příliš vážně. Nemá; ani tolik moci, aby sám si najal služebni-i ctvo. Přál bych si, aby Němci rozsekali An-, glii. To by potlačilo anglické úskoky. ,V po-, litice nevěřím nikomu z Angličanů. JejiclT chladnokrevný puritanismus je pokrytectvím'. Doufám, že Spojené Státy pomohou Indům к revoluci. To by učinilo konec anglické, nadvládě v diplomatickém podvádění světa/J; Tak znějí zápisky, týkající se veřejného, zvláště politického života. Je v nich jistě mnoho, co charakterisuje krále Manuela. — ! Jsou-li podvrženy, musily býti psány někým, kdo Manuela velmi dobře zná.

Qlstctäíf robfianti. „Frankfurter Zeitung“ vyslala do materského hrabství zpravodaje, který poslal své-; mu listu tuto zprávu: | M Г „V hotelích v Belfastu prodlévá velký počet válečných referentů londýnských, kteří čekají na nastávající bitvu. Páni zpravodajové mají gamaše na nohách, někteří i ostruhy na botách, revolver a kukátko v koženém pouzdře a jsou velice tomu rádi, žes nemusí jako na balkánském bojišti dlíti 50^, kilometrů za operující armádou, ale že sf; všeckno pěkně mohou napřed prohlédnouti,: nežli vydán bude osudný rozkaz: „Do řad!' Nepřátelství začíná!“ i 1 i Tito žurnalisté, zvlášť když obsluhují! konservativní listy londýnské, velmi horlivě líčí ulsterskou dobrovolnickou armádu. „Jest to dobře organisované vojsko, které má asi: 100.000 mužů, čítá 65 vyzbrojených setnin, má svůj sbor automobilový, zdravotní, ne-' mocniční, jízdní, signálový, velocipedistský.“ Tohle když čte londýnský obchodník, běží mu mráz po zádech a myslí si: „Tihle protestantští ulsterští dobrovolníci to je nějaká moc!“ Ale frankfurtský dopisovatel pozoruje ulsterskou armádu mnohem klidněji. „Jest to pravda, horlivost dobrovolnická jest velmi značná. Dělníci z továren, úředníci závodní, obchodníci po šesté hodině večerní nastupují ku cvičením, dámy učí se obvazovat! nemocné, telegrafovati, dávati signály praporcem, ale přes to přese všechno ulsterská rebellie nevypadá z blízka tak hrozně. A kteří jsou její předáci? Jest to především ulsterský „král“ mar- kýz z Londonderry, který jest předsedou ulsterské konservativní organisace „Ulster- Unionist-Counci!“. Tento pán představuje protestantskou šlechtu, která přes 300 let provozovala krutou vládu nad irskými rolníky. Jeho choť, lady Londonderryova, má