ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e918a340-7184-11dc-8893-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 70, org 2, place 1
1 masthead
20. září 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 257.
4 masthead
Strana 9.
5 article Výkupné
Výkupné Napsala Lea Ostrovská. Pan president Šebor přecházel značně roz- čilen pohodlně zařízenou pracovnou. Chvílemi se zastavoval, naslouchaje zvukůn z venčí sem zaléhajícím. Bylo to snad poprvé v jeho životě soudníh úřadníka, kdy výslech, který měl podniknouti, ne- příjemným pocitem rozechvíval jeho čivy. Výslech se služkou, kteráž bezmála sedm náct let poctivě a věrně sloužila domu jeho. Nemilým tímto úkolem pověřila paní presi- dentka manžela ráno při snídani, když byli po odchodu synově osaměli. „Poslechni, Alex,“ naklonila se paničk nad stolem, ztlumivši hlas, „poraď, co mám dělat — — —? Pan president přeloživ noviny, ne příliš vlídně tazatelku přerušil: „Zas ta věčná otázka, jakobys nemohla na celý týden udělati program, denně mne tím soužíš, co připraviti k obědu?“ „Jdi, jdi,“ zadurdila se paní, „nejde o oběd. vím, jak bych pochodila, řekl bys: vař to, co jsme měli dnes rok a byla bych odbyta. Jak byeh si to mohla pamatovati? „Oč tedy jde „Oč, o naši Annu,“ odvětila paní Šeborová hezky důrazně. „A co já s tím mám dělat? Dala ti výpověd či bude se vdávat? Ohledni se v čas po jinéa máš po starosti,“ pan president rozevíral znovu časopis, aby v přerušeném čtení pokračoval. Nebylo však souzeno, aby se dověděl za končení zajímavé politické novinky.
Ostrovská Šebor Alex Anna Šeborová
6 article
„Jeho domácí politika,“ jak časem cho svou nazýval, tváříc se náramně záhadně, nan vyjela: „Jsi dnes protivný, Alex, takhle, kdyby šlo o novou specialitu v doutnících, to bys mne po- slouchal, ale když běží o čest domu, ani novin neodložíš — — Sebor se usmál: „Ty se mi líbíš, Jetynko pro nic za nic takové tirády. Zase nějaká hlou- post tě pobouřila, tak co máš na srdci?“ manžel se natáhl v křesle, levé oko pod skřipcem při mhuřuje. Považujíc předeslané za dostatečný úvod paní Henrietta pronesla tišeji „Naše Anna je v naději.— — Výraz zklamání vyrýsoval se na kulaťoučkém obličeji jejím po seznání, že zpráva ta chot jejího příliš nerozrušila. Pouze přivřené oko semknul pevněji, pro nášeje lhostejně: „Holka se ti přiznala?“ „Ale, kdež — — —- „Tedy se pouze dohaduješ? Radím upřímně, počkej, až se přesvědčíš — — „Pro boha, člověče, to bych musila bý slepá. Vždyť už mne radová Hořejší upozornila. jak se Anna změnila. Když už to vidí jiní, sna si ji nenechám, až —. — —“ „Rád bych věděl, proč tedy mne do t historie zatahuješ? Poraď se s některou ze svých přítelkyň, co máš v takovém případě — — — — „To bys tomu dal,“ nenechala ho paní do- mluviti, to bych si posloužila, obrátily by do mácnost naši na ruby. Holka je od svého dva- náctého roku u nás, stále zachovalá a teď, když jí táhne třicítka, najednou malér! Kdyby byla do světa, nedivila bych se tomu. Ale nikam ne- jde, jenom do kostela . „Tiché vody bývají nejhorší,“ poznamena pan president.
Alex Henrietta Anna Holk Hořejší
7 article
„Ach jo, to se člověk zklame,“ povzdychla paní, otírajíe čelo batistovým kapesníkem, „ne- zbývá, než abys s ní promluvil.“ Šebor se nevrle pohnul. „Poslechni, Jetynko, kuchyňské záležitost nespadají do mojí právomoci, ty si vyřiď sa motna. „Tak, Alex,“ paní Šeborová užívala dů- sledně nominativu „nestarej se, já se také sta- rati nebudu. Ale považ, že ti syn dorůstá, jaké pohoršení z toho může vzniknouti, ještě některý dobrodinec řekne, že snad on — — — „Upokej se, učiníme ti po vůli, promluvím s děvčetem,“ rozhodl se pojednou president vstávaje od stolu. Paní se rovněž zvedla: „Zajdu si nyní k švadleně, doufám, že do měho návratu vše vy- řídíš.“ „Stane se — adieu!“ Co pana presidenta, nyní osamoceného, roz čilovalo, nebyla choulostivost úkolu, naň vlože- ného, ale nahodilá poznámka ženina, že na jeho synu uváznouti by mohlo podezření. Karel byl sice notný větroplach, ale že by se zapomenul tak dalece — ne — ne. „Vždyť je tak dětinský, ten dobrý hoch proč by měl právě on — — Šebor se zarazil v samomluvě svojí, ježto s otevřely potichu dvéře a vešla Anna, s utěrákem na prach v ruce. President ustal v procházce svojí, děvče s pozorně prohlížeje. Anna nebyla nikdy krasavicí, jediné, co na ní bylo hezkým, byly velké, hnědé oči, Jez zdály se nyní mizeti v hlubokých stínech, jimiž byly ovroubeny.
Šebor Alex Šeborová Zajd Karel Anna
8 article
Zanícená víčka nasvědčovala častému pláči, který na pobledlých tvářích stopy zůstavil, v ja- kémsi zatrpklém rysu, kolem úst vzniknuvším. Dokončivši uklid, brala se ke dveřím, kdyá ji chelbodárce zastavil slovy „Počkejte, Anno, trochu, rád bych s vám promluvil. „Milostpán poroučí? „Eh, co, jaké dlouhé řeči a úvody,“ po stavil se před služebnou, „myslím, že jste dost zkušená, abych vám mnoho musil povidati. Pan vaše od jisté doby pozoruje, že jste se jaksi změ nila a přičítá to následkům známosti, kterou jste si běz jejího vědomi udělala. Víte dobře, jak pěkně s vámi zacházela p celou tu dobu, co jste u nás, proto tím bolestněji se jí dotýká, že neměla jste k ní tolik důvěrya neřekla jí hned: „Mám známost, to a to se stalo, pomozte mi, abych si mohla svého vyvoleného vzít. Ale vy mlčíte a v sousedstvu už o tom tuškají — —- Tu se Anna zachvěla, jakoby ji tělem by projel elektrický proud. „Nikdo nemůže nic říci,“ přesunulo se přes rty její a zase oněměla. „Stačí, když řeknu, že si musíte chystat prádélko; buďte upřímnou, Anno, vždyť je možno ještě všechno napraviti. Řekněte mi, kdo je vaším milencem a já se už postarám, aby vám vrátil česť. Zařídíme vám domácnost, s prázd- nýma rukama po sedmnáctileté službě vás také nepustíme — nuže — povězte, kdo?“ Ačkoli president mluvil srdečným tónem kterým i nejzatvrzelejší zločince pozvolna k vy- znání přinutil, Anna ani brvou nehnula.
Anna
9 article
Vida marnost úsilí, Šebor doložil- „Sama uznáte, že za těchto ckolnosti ne- můžete u nás setrvati. Upozorňuji vás ještě na nemístnost vašeho jednání. Uvážila jste, co si s děckem počnete? Je-li snad milenec váš v ta- kových okolnostech, že si vás vzíti nemůže, na příklad, je-li ženatý, musil by vám přece na ditě přispívati. Jak ho k tomu donutit, když vy svou tvrdohlavostí odpíráte každé vysvětlení? Ná- sledky si přičtěte sama. Na nás si potom stěžo- vati nesmíte — —“ Anna se uklonila a políbivši ruku svého pána, bez hlesu odešla —- Když se paní Šeborová vrátila od švadleny zastala děvče v kuchyni šatstvo do kufru sklá- dající. „Co to, Andulo?? „Milostpán mi řekl, že bude nejlíp, když půjdu — — Paní presidentka neodpověděvši, odšustěla do pokoje. „Tedy je to pravda, přiznala se a prosím tě, s kým?“ zněl první dotaz, na manžela adre- sovaný. „Neřekla s kým — nevím — —“ „Neřekla, koukněme se, ještě takovéh darebáka hájí,“ a panička spustila výklad o zka- ženosti světa tak obšírný, že by byl postačil na celou přednášku ve filantropickém spolku, v němž byla předsedkyní. Teprve příchod synův ji vyrušil, přípome- nuv jí povinnosti hospodyně. Mladý Šebor, rozloživ se nedbale na po- hovce po odchodu matčině, obrátil se k presi- dentovi: „Prosím tě, papá, co se to dnes u nás děje? V kuchyni jakoby byla stávka kuchařek, v plotně dosud tma, o druhé snídani ani potuchy — — Dnes půjdeme někam do restaurace, nová služka přijde až na večer — — „Co, nová služka?“ vyjekl mladý, pře- kvapen. „Anna jde pryč? Co se stalo, vždyť jste se ráno o ničem nezmínili?“ „Karle,“ z tohoto oslovení zavanulo tolik přísnosti, že mladý nejistě pronesl: „Přeješ si, papinku?“ „Naše Anna bude chovat,“ president, klada důraz na každé slovo, nespouštěl zraků se syna.
Šebor Anna Šeborová Andula Karel
10 article
Zkušené oko soudcovo nepodařilo se dosud žádnému provinilci oklamati, ale zrak otcův za- slepil naivní pohled modrých očí, které udiveně na něm ulpěly. „Mám snad jíti za kmotra? Požádala tě papá, Anna za prostřednictvi?“ vybuchl mladý v smích, bubnuje hlučně prsty po stole. „Ty darebo, všechno jen obracíš v žerty Maminka je celá nešťastna, že si musí na novou služku přivykat. Anna, která tě malého opatro- vala — — „Aby nevyšla ze cviku, postarala se o ná- hradu,“ poznamenal lhostejně Karel, upravuje si cigaretu. „Pojď, papá, na čtvrtku vína, spláchnou ty domácí starosti! Zastavíme se také u Beneše, musím zkoušet převlečník. Až ho uvidíš, tati, jistě si dáš také takový udělat. To jeti látka — —“ a mladý se rozhovořil s náramným nadšením o svrehníku, tak že se president v duchu smál svým starostem. Ještě, kdyby ta Anna byla hezká, chic, nebo aspoň o deset let mladší — ale takhle — — Nebyli by manželé presidentovi ulehali tak klidně, nahlednuvše téhož dne večer asi o jede- nácté do ložnice svého jedináčka. Zapaluje si papirosku za papiroskou, trhal již asi osmý aršík, na němž vždy několik řádel byl načrtal. Konečně se mu podařilo myšlénky na pod- ložený papír soustřediti a po chvíli octly se na tomto věty: „Pro vše, co je ti drahé, milé a svaté, ne prozraď mne, Anno! Spíše smrti bych se by nadál, než toho, že mladické mé poblouzněn dojde takového výsledku. Budeš-li kdy čeho potřebovati, oznam mně to nenápadně. Jsem hotov ke každé oběti. Po važ, že svým mlčením vykoupíš nejen klid můj. ale i mých rodičů. Nedopusť, abych s trpkost vzpominal na tebe a vytrvej —
Anna Karel Beneš nýhrad
11 article
Třicet letl Jak dlouhá doba a mnohdy celou svou délkou krátká ještě k vymazání vzpomínek. Proč je to vždycky jenom upomínka truchlivá, jež s tvrdošíjnou důsledností vrací se k nám, aby rmutem svým otrávila nás v oka- mžiku, kdy se domníváme býti nejšťastnějšími? Žádá tak snad neúprosný zákon životní lo giky, vyrovnávaje radost naši stejným závažím žalu? Totéž připadalo Karlu Šeborovi, jenž po ně- kolika létech bezstarostných přinucen byl věno- vati se životu praktickému, vyžadujícímu ná- mahy a přičinění vlastního. Pozdějším sňatkem s dcerou bohatého velko průmyslníka dosáhl téměř přes noc cíle život- ního, stav se společníkem tchána, jenž byl ma- jitelem rozsáhlých strojíren. Sotva rok po svatbě deeřině rozžehinalse tehán Karlův se světem a ve dvou létech ná- sledovali ho staří manželé Šeborovi. Paní Hen- rietta napřed a pan president, nemoha postrádati „domácí politiky“, jež manželský jeho stát ří- dila, odebral se za ní, ne, aby soudil, ale sou- zen byl — — Ještě se nevzpamatoval Karel nad ztrátou rodičů, když nová pohroma truchlými stíny na- plnila nádherný jeho dům. Mladá žena tovární- kova, davší život dcerušce, poslední silou ochable paže ovinula kolem hrdla jeho a zmírající již hlas vyzněl úpěnlivon prosbou, „aby se jí manže zaručil, že dětátku nikdy macechu nepř vede — — Plně svědomitě přání zesnulé choti, vy nakládal Šebor vše, aby dcerušce jako drahý odkaz mu zůstavené, dostalo se péče co nej něžnější. Všechna jeho snaha a vše úsilí směřovaly k tomu, aby Miluška v žádném ohledu matky nepohřešila. A dítě se mu vdéčile za všechny projevy otcovské lásky oddaností tak nezměrnou, že by se byl považoval za člověka dokonale šťastného nebýti upomínek, jež hořkou vlnou zaplavily každý požitek, z radosti vyrostší.
Šebor Karlův Karel Miluška
12 article
Obklopuje deerušku vkusem a pohiodlim vzpomínal na dítě Anino, díté svoje, jež, bůh v kde jak živořilo, či snadi s matkou zaniklo? Prostřednictvím jakéhosi přítele pátral po Anně, aby osud její usnadnil, však velkoměstský ruch pohltil tuto oběť, jako tisíce jiných — Šebor se o ní více nedověděl ... Bylo as sedmnáct let dcerušce Karlově když lehce ochuravěla jakousi krění chorobou. Poděšený otec svolal na pomoc vynikajíeí nutority lékařské, jejichž úsudek shodl se v tom. že, ač nemoc ničím vážným nelirozí, přece po- všechný prospěch útloučké pacientky vyžaduje příznivějšího podnebí. „Ztráviti zimu někde na jihu,“ doporučoval lékaři a tomu ustoupiti musíly všechny zájmy soukromé. Šeborovi nezbývalo, než ohlednouti se po síle dobře doporučené, po člověku, jenž by ho za nepřítomnosti jeho v závodě zastoupil.
Anna Šebor Karlův
13 article
Svěřiti dcerušku mimo domov dohledu vy- chovatelčině neměl dosti důvěry a potom při rostla mu k srdci tak, že nedovedl si představit rána, kdy nepřišla by sama přáti mu „dobréhe jitra“ a růžovými ústky neslíbala všechny sta- rosti s čela, jichž s dostatek živol jeho při nášel. — — — Ve všech čelnějšíéh listech uveřejniv ozná mení, že hledá zástupce pro továrnu svoji, na- bídkami byl téměř zasypán. Ze všech nejvíce zamlouvala se mu offerta kterouž mu služby své nabízel Čech, v cizine působící, jehož touha po rodné zemi nutila k roz- hodnutí takovému. Zároveň se mladý muž uvoloval několika tisíci vlastního jmění, jež jako společník cizo zemské továrny vyzískal, do průmyslového pod niku přispěti. „Ten se bude starati o závod nejlépe, po jde-li zároveň o jeho peníze,“ stanovil Šebor nelitoval rozhodnutí svého, když po čtrnáct dnech představil se mu Karel Novák, jako na- stávající ředitel továrny. Vysoký, souměrné postavy, rozložitých ra men, byl zosobněním mužné síly, která nijal neubírala clegance jeho pohybům.
Čo Šebor Novák
14 article
Jiskrné, hnědě oči, dívající se každému z příma v tvář, získávaly mu rázem sympatie. zvyšující se lahodou příjemného hlasu, když pro- mluvil. Uspokojen, odjížděl Šebor s Miluškou na pobřeží slunného jihu, jehož smavý dech vy- kouzliti měl růžové zabarvení na bledém jejím líčku. Po několika měsících vracel se továrník domů úplně šťasten. Závod, řízený energickou rukou Novákovou neutrpěl nijak pánovou nepřitomností. Obliba kterou si za ten čas nový ředitel všude získal majitele závodu mile překvapila. „Řekněte mi, prosím vás, jaký talisma u sebe nosíte?“ zastavil po čase Nováka. „Naši lidé jsou jako elektrisovani, vkro- číte-li do sálu. Je radost se podívat, jak jim jde práce od ruky — — Oslovený se usmál: „Není tajemstvím talisman můj, pane Še- bore. Rozumím dělníkům a to je vše. Narozen v ovzduší, kde člověk těžkou prací upravuje existenci svou, chápu snadněji zájmy a potřeby jejich než vy, který nedostatek znáte pouze z li- čení románových. Zaplatí-li někdo takovou daň za získán zkušeností, jakou jsem životu odvedl já, pak teprve ví, jak třeba vésti lidi, kteří stojí spole čensky pod ním — — „Musíte mi někdy vypravovat o své minu losti,“ promluvil Šobor, když se byl ředitel od mlčel. „Ostatně již dceruška moje projevila přáni abyste více domácnost naši vyhledával, ne pouze o těch officiálních čtvrtcích, kdy bývá u nás společnost.“ „Slečna je velice laskava ke mně, nevím věru, jak jsem si tolik pozornosti zasloužil,“ odvětil jaksi rozechvěle Novák, vyhýbaje se chefovu pohledu.
Šebor Miluška Novákův Novák Šobor
15 article
„Nuže, zvu vás na dnešní večer, jsme sami s Miluškou, přijďte asi o sedmé nahoru. Děkuje úklonou za pozvání a slíbiv, že se dostaví, odebral se ředitel do svého obydlí. Dlouhými kroky přecházeje po pokoji, ně- kolikráte přistoupil k psacímu stolku, aby slib. daný písemně, odvolal. „Napiš, že's ochuravěl. že nemůžeš nahoru,“ šeptalo mu eosi, „tam nen místa pro tebe. Dcera takového boháče a ty, kam to myslíš, hochu, to poupě neroste pro pro tebe — Čím úsilovněji se Novák snažil nemysliti na dceru továrníkovu, tím intensivněji vystupova z přítmí pokoj zaplavujícího profil jemného jejího obličeje. Jak rád by se byl vyhnul setkání s ní a zase jak po spasení toužil po chvílích, jež ztráviti mohl v blízkosti její. V nerozhodnosti této zastihl jej večer a teprve odbíjení hodin připamatovalo mu, že je nejvyšší čas, aby se odebral nahoru. V předpokoji zastavil jej sluha, že slečna Miluše prosí, aby pan ředitel odebral se dříve do jejího pokoje. Poprvé přestoupiti měl práh, za nímž kralovala ona, předmět jeho tužeb a sno od prvého setkání, jež nesmazatelným dojmem zarylo se mu v duši. Teprve zvuk jejího hlasu jej vzpamatoval. „Promiňte, pane řediteli, že vyzvala jsem vás sem. Papá musil odejíti, ale vrátí se asi za půl hodiny. Mám vám tudiž býti společnicí, než večeře bude připravena. V jídelně připadá mi to náramně neútulné k příjetí tak přátelské ná- vštěvy, jakou je vaše. Sedněte si sem, naproli mně a povídejte, co je u nás nového? „Nového, slečno? Domnívám se, že jst
Miluška Novák Miluše
16 article
o všem lépe zpravována, než já. Vždyť pan ote o vás říká „moje pravá ruka“ „Tatínek nadsazuje.“ „Oh ne, slečno, bez lichocení řečeno, pa šef mohl by se směle vyjádřiti: druhé moje já Zření svých očí jistě více neopstruje než vás. „A divíte se tomu? Matinka umírajíc ne chala mne tu jako odkaz nejšetrnější péči zasvě cený. Když jsem byla malá, říkala jsem vždy papínkovi, že bych chtěla míti maminku. O chudáček činil se seč byl, aby mně matku na- hradil. Nyní však jsem již dosti moudrá a chápu, že dobře učinil, nesplniv přání moje. Byla by mi ho odcizila osoba třetí, jež by se byla vloudila miezi nás.“ „Pardon, slečno, že vyrušuji. Což když se vdáte, nebude ten třeti dětinné oddanosti vaší na závadu?“ Sehnula hlavu, odpovídajíe pomalua „Nemyslila jsem dosud na to. A kdybych měla voliti, vezmu si manžela takového, který by k otci měmu přilnul citem stejnorodým. Vy sám, pane řediteli, jistě byste rodičům svým ne- přivedl nevěstu, o niž byste věděl, že si jich nedovede vážiti? „Nemám, slečno, rodičů,“ Novák se za smušil. „Prosím, odpusťte, mimoděk jsem vás za rmoutila. Nevěděla jsem o tom, ač se tolik o vás zajímám.“ Vzhledl k ní radostně vzrušen: „Vy se tím netajíte, že vám na takovén ubožáku trochu záleží?“ „Proč bych to zapírala?“ ptala se udivena. „Vždyť papá sám prokazuje vám pozornosti jako nejlepšímu svému příteli. Ovšem, považu- jete-li je za almužnu, pak se nedivím, že sám se zovete ubožákem. Měla bych se na vás hněvati pro toťo slovo, ale vítám vás poprvé ve svém tus- kulu a co bych neodpustila hosti, musím promi- ncuti příteli.“ „Činite mne nesmírně šťastným, slečno, v nasnažím se, abych si přátelství vašeho plnou měrou zasloužil,“ Novák povstav, sáhl po ručce její, aby ji políbil.
Novák
17 article
Sotva se ta malá, měkká dlaň octla v ruce jeho, horečný chaos tepny jeho rozvířil a on míst ke rtům, bílé prstíky na rozpálené svoje čel přitiskl, vroucně promlouvaje „Odpusťte mi, slečno, lež právě pronesenou Mluvím o přátelství a toužím po něčem více, než ono mi může poskytnouti. Snad je v tom notn dávka neskromnosti a stihne mne za ni vaše opo- vržení, ale tisíckrát bude mně vílanějším, než kdybyste vábnou píseň, jež rozezvučela se v hrud mojí, doprovodila akkordy pouhé lhostejnosti Nuže, očekávám ortel, jenž nade mnou vy řknete — — Slečna Míla pohlednuvši mu zpříma v oči. chvějícím se poněkud hlasem pronesla: „Děkuji vám za přímost vaši, však zde při- chází papá a od něho si musím dříve vyžádat. dovolení, abych vám mohla dáti odpověď tím, že jedno z našich obchodních tajemství prozradím.“ Šebor, zaslechnuv slova její, čile pokroči k Novákovi, tískna mu ruku na uvítanou. „Vidíte ženu, sotva je tomu týden, co jsem jí tajemství svěřil a již dusí ji tak, že mermomoci se ho chce zbaviti. Nesuž se, Miluško, učiním to za tebe sám. Poslyšte, příteli, onehdá vyslovil jsem před dcerou přání, že bych vás rád trvale ke svému závodu připoutal. Nejvhodnějším pou- tem k tomu zdají se mi býti tyto dvě ručky, jež na vás chystají jho manželství,“ továrník přitáhl zardívající se Mílu k sobě, nespouštěje zraků s ř ditele. „Vy byste chtěl sám, pané Šebore?“ ozva se Novák, hrdlo maje zadrhnuté pohnutím.
Míl Šebor Novák Miluška
18 article
„Překvapuje vás, že to řikám tak po ob- cbodnicku? To srdečnější vám řekne Milka sama až se vpraví do úlohy nevěsty. Jste poctivý člo věk, snaživý, dceři se libíte a já jenom prostě souhlasím s přáním jejím, ovšem s výhradou že i jako manželé se mnou pod jednou střechou zůstanete. Nyní se, děti pěkně polibte, zásnubní prsteny opatřím zejíra na večer, kdy prohlásím vás za shouhence před společností naší. A ted k první naši rodinné večeři- Zvláštní ruch nastal následujícího dne domě továrníkově, kde se vše chystalo k důstojné oslavě zasnoubení slečny Šeborovy s ředitelem Novákem. Hodinu před tím, než počali se hosté sjížděti ředitel salonním úborem oděný, zaklepal na dvéř pracovny šéfovy. „Jdeš se mi ukázat, jak ti sluší úbor ženi cha,“ rozradostněn vítal jej nastávající techán zerazil se však při pohledu na tvář jeho, jevíc zratelné stopy vnitřního rozrušení. „Co je tí, hochu, vždyť jsi celý změněný stalo se ti něco, snad se Míla nerozmyslila?
Milka Šeborův Novák Míl dům továrníkův
19 article
„Ani to, ani ono,“ zavrtěl hlavou Novák pohled jeho plný zoufalství bloudil komnatou. „Co je tedy, nenapínej mne na skřipec — „Včera jste mi dovolil, abych vás nazýva slovem „otče“, dnes snad rozhodnutí to odvoláte. když důvěru, kterou jste mne poetil, oplatím upřímností. Včera jsem vám řekl, že otec můj zemřel krátký čas před mým narozením, má matka chudá že obětovala nejen poslední groš, ale i zdraví svoje, mořic se těžkou prací, aby mi nescházelo pomůcek ke vzdělání potřebných. Co se matky týče, mluvil jsem pravdu, ale otcova památka není tak čista uchována v duší mojí — „I kdyby tvůj otec býval zločincem, nemá práva ho odsuzovati,“ přerušil Nováka Šebor „to ponech Spravedlnosti vyšší. Nikdo tě nemůže činiti zodpovědným za jednání jeho.“ „Jak rád bych vám přisvědčil, avšak an toho nebylo mi přáno, abych nejposlednějšího z posledních mohl otcem svým nazvati — jsadí tětem nemanželským — — „Ty, Karle?“ vykřikl továrník překvapen.
Novák Novák Šebor Karel
20 article
„Ano, já. Rubrika v ústavní knize, kde na rození moje zaznamenáno, vyplněna pouze jmé- nem matčiným, otec zůstal pro vždy i pro mne neznámým. Matka umírajíc odepřela mi sděleni jména jeho, odevzdavši mně pouze sežloutlý list bez podpisu, jenž mně nemohl býti nijakým vo- dítkem. Poslední její slova byla: „Bůh-li tomu bude chtět, sejdeš se jednou s olcem a pak mu řekneš, jak jsem se o tebe starala, že vynaložila jsem vše, abych tě učinila řádným člověkem. Snad ti potom poskytne lásky, klerou ti z růz- ných příčin musil odepřiti.“ — Stěží přemáhaje rozčilení svoje ptal se Še- bor: „Máš dosud onen list matčin? „Ano, v zásuvce psacího stolu uschovaný.“ „Jdi, přines jej, zajímá mne osud tvůj, snad ti mohu napomoci v pátrání. A nevěs hlavu, ho- chu, to na věci nic nemění, za vinu jiného ne- smíš trpěti ty, jaká pak by to byla spravedlnost? Jdi jenom — jdil“ Sotva továrník osaměl, líc jeho jako křečí strnula. Rána po léta očekávaná — dopadlaí Že znsáhne jej v místě nejcitlivějším, přece nezatušil. Kolik let života byl by obětoval za to, kdyby Novák nyní přinesl dopis jemu úplně cizí a ne ten, kterým kdysi zapřisahal Annu, aby mlčením vykoupila klid jeho. Jako k smrti od- souzený doufá v okamžik, v němž dostati se může milosti jemu, tak čekal Šebor návrat toho, jemuž slíbil dceru.
Novák Šebor
21 article
Ve chvili, kdy v rukou jeho octl se lisl po- čínající větou: „Pro vše, co je Ti drahé, milé a svaté, neprozraď mne, Anno, — —“ strašlivá pravda krutou boléstí sevřela mu hruď: syn jého — syn Anin stál před ním, zmítán nejistotou, jak rozhodnuto bude nad štěstím jeho? Továrník přejev dlaní spocené čelo, pokusil se usmáti: „Jdi, Karle, k Míle, přijdu za vámi. Připomínám ti znovu, žes mi stejně jako zeť vítán, postrádaje jména oteova. Nech minulosti, oč tě připravila, budoucnost nahradí ti vše, za to ručím. „Nezapomenu nikdy hodiny, v níž projevil jste tolik šlechetnosti, bůh vám odplať štěstí, jež nejsem s to myšlénkou obsáhnouti. Nepřeji si více nalézti otce, takovým, jako vy — by jistě nebyl,“ vřelým objetím ukončil mladý muž roz- hovor, spěchaje k nevěstě svojí. Továrník osaměv, zabořil hlavu do hedvábné podušky divanu. Jako přízrak vyrůstala před ním vidina Anina s trpkým tím úsměvem na sevře- ných rtech, jak ji viděl naposledy před odehodem z domu jeho rodičů. „Přicházíš se pomstit?“ dotazoval se Šebo vidiny svojí. „Vraciš mi syna a chceš mne oloupit o dceru? Přec nemohu řici: Mílo, to je bratr trůj a Karlovi ukázati na sebe, že jsem olcem, který jej zapíral?
Anna Anin Karel Šeba Míla
22 article
Jakým právem bych měl rozervati štěstí dvou těch dětí, jež teď tuli hlavy k sobě v blažených předtuchách růžového budoucná? Povinností je to snad? Povinnost zabít dítě? Jistě bych Mílu zabi přiznáním. Ale získám syna! Stačí však odda- nost jeho, aby zapudila smutek, jenž by se tu petom rozhostil? A což kdyby byl Karel podrobnosti svého narození zamlčel? Jistě bych člověku tak roz- šafnému ruky deeřiny neodepřel. Nemusil jsem se pranie dověděti, nebo seznati vše později. Bylo by utrpení moje menší potom? Dalo by se napraviti? Jinak ne, než obět. Anna se také obětovala — mlčením — nuže, budu následovati jejího příkladu. Již dosti na útrapách, jež synu jejímu bylo prožíti, než došel k bodu života, v němž vyvrcholiti má štěstí jeho. Je třeba položiti výkupné — za blaho dětí — aby dávná vina došla smíření. A já je položím!“ S hlavou vzlýčenou, přemáhaje nervosní ebvění, jež tělem jeho probíhalo, vešel továrnik do salonu, kde se mezitím četná společnost shro- máždila . ..
Míl Karel Anna
23 article
Následujícího dne odpolední listy přinesiy mezi jiným následující zprávu: „Když jsme v dnešním ranním listě referovali o skvělé slav- nosti, která včera na počest zasnoubení jediné dcery továrníka p. Karla Šebora, slč. Miluše s p. Karlem Novákem, ředitelem závodu, byla uspo- řádána, nenadáli jsme se nikterak, že v příštích hodinách rozepíšeme se o tragickém neštěstí, jehož obětí se dnes dopoledne náš zasloužilý velkoprůmyslník stal. Neštěstí, dle zavedeného vyšetřování, přihodilo se takto: Za účelem další dopravy zvedána v továrně několik centů těžká kovová deska. Továrník Šebor, známý obrovskou silou, dohlížel sám na počínání dělníků, když zpozoroval, že řetěz jeřábu povoluje. Aby mož- nému neštěstí zabránil, vykřikl: Pozor, hoši, hevery sem! a skočil pod desku, aby ji na be- drech svých zadržel, než dělníci učiní žádoucí opatření. Tito postrašeni uvolnili řetězy příliš rychle a plotna celou váhou dopadla na záda p. Šebora, způsobivši mu tak těžké vnitřní zranění, že mu v následujíci hodině podlehl. Bližší data o nešťastné oběti svého povolání, o muži nejvýš šlechetném, který hrdinně nasadil za jině život vlastní, o jeho blahodárném působení v našem průmyslovém, obehodním a politickém životě, přineseme v čísle příštím
Šebor Miluše Novák
24 article Knihvedoucí.
Knihvedoucí. Kozma Andor
Andorra
25 article
Vrehni ředitel dal si zavolati Leopolda Ko- vácse, druhého účetního banky Druhý účetní zbledl a stěží dovedl potlačiti mohutné tlukoty srdce, načež v největším chvatu svlékl si svůj zainkouštěný kancelářský kabáta vzal na sebe lepší. Manšety připínal si na ruce teprve cestou. Potom vstoupil s velikým od- dychováním do pokoje vreliního ředitele, nej- mocnějšího to člověka na světě. „Ráčíte poroučeti...“ vykoktal ze seb druhý účetní s ohromnou trémou. „Proto jsem vás povolal k sobě, pane Ko- váesi, abychom si spolu pohovořili o velice důle žité věci. „O, prosím, prosím. „Musím začiti smutnou zprávou . .. Druhý účetní strnul. Ačkoli nikdy nic ne- bylo na světě čistšího nad jeho svědomí, přece nyní celá jeho mysl obrátila se do minulosti, co asi kdy špatného provedl? Ale ihned se upokojil, neboť vrchní ředitel takto ve své řeči pokračoval; „Váš bezprostřední představený, ubohý pan vrchní účetní Mayer, jest mnohem hůře churav, než jsme si myslili. Včera byl u mne jeho lékař a oznámil mi, že nebohý Mayer nebude už ve svém životě dělati bilanci. I když se uzdraví, budeme ho musiti dát do výslužby.“ Druhý účetní byl příliš velkým dobrákem, nikdy neradoval se z neštěstí jiného člověka, ale proto teď, po této smutné zprávě, zmocnila se ho šílená radost. Štěstí, že nedovedl ve svém mocném vzrušení promluviti, a tak jenom němě. beze slov ozvalo se v jeho duši volání: Konečně) konečně ! konečněl
ko Mayer