2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Výkupné
Výkupné
Napsala Lea Ostrovská.
Pan president Šebor přecházel značně roz-
čilen pohodlně zařízenou pracovnou.
Chvílemi se zastavoval, naslouchaje zvukůn
z venčí sem zaléhajícím.
Bylo to snad poprvé v jeho životě soudníh
úřadníka, kdy výslech, který měl podniknouti, ne-
příjemným pocitem rozechvíval jeho čivy.
Výslech se služkou, kteráž bezmála sedm
náct let poctivě a věrně sloužila domu jeho.
Nemilým tímto úkolem pověřila paní presi-
dentka manžela ráno při snídani, když byli po
odchodu synově osaměli.
„Poslechni, Alex,“ naklonila se paničk
nad stolem, ztlumivši hlas, „poraď, co mám
dělat — — —?
Pan president přeloživ noviny, ne příliš
vlídně tazatelku přerušil:
„Zas ta věčná otázka, jakobys nemohla
na celý týden udělati program, denně mne tím
soužíš, co připraviti k obědu?“
„Jdi, jdi,“ zadurdila se paní, „nejde o oběd.
vím, jak bych pochodila, řekl bys: vař to, co
jsme měli dnes rok a byla bych odbyta. Jak byeh
si to mohla pamatovati?
„Oč tedy jde
„Oč, o naši Annu,“ odvětila paní Šeborová
hezky důrazně.
„A co já s tím mám dělat? Dala ti výpověd
či bude se vdávat? Ohledni se v čas po jinéa
máš po starosti,“ pan president rozevíral znovu
časopis, aby v přerušeném čtení pokračoval.
Nebylo však souzeno, aby se dověděl za
končení zajímavé politické novinky.
Ostrovská
Šebor
Alex
Anna
Šeborová
6
article
„Jeho domácí politika,“ jak časem cho
svou nazýval, tváříc se náramně záhadně, nan
vyjela:
„Jsi dnes protivný, Alex, takhle, kdyby šlo
o novou specialitu v doutnících, to bys mne po-
slouchal, ale když běží o čest domu, ani novin
neodložíš — —
Sebor se usmál: „Ty se mi líbíš, Jetynko
pro nic za nic takové tirády. Zase nějaká hlou-
post tě pobouřila, tak co máš na srdci?“ manžel
se natáhl v křesle, levé oko pod skřipcem při
mhuřuje.
Považujíc předeslané za dostatečný úvod
paní Henrietta pronesla tišeji
„Naše Anna je v naději.— —
Výraz zklamání vyrýsoval se na kulaťoučkém
obličeji jejím po seznání, že zpráva ta chot
jejího příliš nerozrušila.
Pouze přivřené oko semknul pevněji, pro
nášeje lhostejně:
„Holka se ti přiznala?“
„Ale, kdež — — —-
„Tedy se pouze dohaduješ? Radím
upřímně, počkej, až se přesvědčíš — —
„Pro boha, člověče, to bych musila bý
slepá. Vždyť už mne radová Hořejší upozornila.
jak se Anna změnila. Když už to vidí jiní, sna
si ji nenechám, až —. — —“
„Rád bych věděl, proč tedy mne do t
historie zatahuješ? Poraď se s některou ze svých
přítelkyň, co máš v takovém případě — — —
— „To bys tomu dal,“ nenechala ho paní do-
mluviti, to bych si posloužila, obrátily by do
mácnost naši na ruby. Holka je od svého dva-
náctého roku u nás, stále zachovalá a teď, když
jí táhne třicítka, najednou malér! Kdyby byla
do světa, nedivila bych se tomu. Ale nikam ne-
jde, jenom do kostela .
„Tiché vody bývají nejhorší,“ poznamena
pan president.
Alex
Henrietta
Anna
Holk
Hořejší
7
article
„Ach jo, to se člověk zklame,“ povzdychla
paní, otírajíe čelo batistovým kapesníkem, „ne-
zbývá, než abys s ní promluvil.“
Šebor se nevrle pohnul.
„Poslechni, Jetynko, kuchyňské záležitost
nespadají do mojí právomoci, ty si vyřiď sa
motna.
„Tak, Alex,“ paní Šeborová užívala dů-
sledně nominativu „nestarej se, já se také sta-
rati nebudu. Ale považ, že ti syn dorůstá, jaké
pohoršení z toho může vzniknouti, ještě některý
dobrodinec řekne, že snad on — — —
„Upokej se, učiníme ti po vůli, promluvím
s děvčetem,“ rozhodl se pojednou president
vstávaje od stolu.
Paní se rovněž zvedla: „Zajdu si nyní k
švadleně, doufám, že do měho návratu vše vy-
řídíš.“
„Stane se — adieu!“
Co pana presidenta, nyní osamoceného, roz
čilovalo, nebyla choulostivost úkolu, naň vlože-
ného, ale nahodilá poznámka ženina, že na jeho
synu uváznouti by mohlo podezření.
Karel byl sice notný větroplach, ale že by
se zapomenul tak dalece — ne — ne.
„Vždyť je tak dětinský, ten dobrý hoch
proč by měl právě on — —
Šebor se zarazil v samomluvě svojí, ježto s
otevřely potichu dvéře a vešla Anna, s utěrákem
na prach v ruce.
President ustal v procházce svojí, děvče s
pozorně prohlížeje.
Anna nebyla nikdy krasavicí, jediné, co na
ní bylo hezkým, byly velké, hnědé oči, Jez zdály
se nyní mizeti v hlubokých stínech, jimiž byly
ovroubeny.
Šebor
Alex
Šeborová
Zajd
Karel
Anna
8
article
Zanícená víčka nasvědčovala častému pláči,
který na pobledlých tvářích stopy zůstavil, v ja-
kémsi zatrpklém rysu, kolem úst vzniknuvším.
Dokončivši uklid, brala se ke dveřím, kdyá
ji chelbodárce zastavil slovy
„Počkejte, Anno, trochu, rád bych s vám
promluvil.
„Milostpán poroučí?
„Eh, co, jaké dlouhé řeči a úvody,“ po
stavil se před služebnou, „myslím, že jste dost
zkušená, abych vám mnoho musil povidati. Pan
vaše od jisté doby pozoruje, že jste se jaksi změ
nila a přičítá to následkům známosti, kterou jste
si běz jejího vědomi udělala.
Víte dobře, jak pěkně s vámi zacházela p
celou tu dobu, co jste u nás, proto tím bolestněji
se jí dotýká, že neměla jste k ní tolik důvěrya
neřekla jí hned: „Mám známost, to a to se stalo,
pomozte mi, abych si mohla svého vyvoleného
vzít. Ale vy mlčíte a v sousedstvu už o tom
tuškají — —-
Tu se Anna zachvěla, jakoby ji tělem by
projel elektrický proud.
„Nikdo nemůže nic říci,“ přesunulo se přes
rty její a zase oněměla.
„Stačí, když řeknu, že si musíte chystat
prádélko; buďte upřímnou, Anno, vždyť je
možno ještě všechno napraviti. Řekněte mi, kdo
je vaším milencem a já se už postarám, aby vám
vrátil česť. Zařídíme vám domácnost, s prázd-
nýma rukama po sedmnáctileté službě vás také
nepustíme — nuže — povězte, kdo?“
Ačkoli president mluvil srdečným tónem
kterým i nejzatvrzelejší zločince pozvolna k vy-
znání přinutil, Anna ani brvou nehnula.
Anna
9
article
Vida marnost úsilí, Šebor doložil-
„Sama uznáte, že za těchto ckolnosti ne-
můžete u nás setrvati. Upozorňuji vás ještě na
nemístnost vašeho jednání. Uvážila jste, co si
s děckem počnete? Je-li snad milenec váš v ta-
kových okolnostech, že si vás vzíti nemůže, na
příklad, je-li ženatý, musil by vám přece na ditě
přispívati. Jak ho k tomu donutit, když vy svou
tvrdohlavostí odpíráte každé vysvětlení? Ná-
sledky si přičtěte sama. Na nás si potom stěžo-
vati nesmíte — —“
Anna se uklonila a políbivši ruku svého
pána, bez hlesu odešla —-
Když se paní Šeborová vrátila od švadleny
zastala děvče v kuchyni šatstvo do kufru sklá-
dající.
„Co to, Andulo??
„Milostpán mi řekl, že bude nejlíp, když
půjdu — —
Paní presidentka neodpověděvši, odšustěla
do pokoje.
„Tedy je to pravda, přiznala se a prosím
tě, s kým?“ zněl první dotaz, na manžela adre-
sovaný.
„Neřekla s kým — nevím — —“
„Neřekla, koukněme se, ještě takovéh
darebáka hájí,“ a panička spustila výklad o zka-
ženosti světa tak obšírný, že by byl postačil na
celou přednášku ve filantropickém spolku, v němž
byla předsedkyní.
Teprve příchod synův ji vyrušil, přípome-
nuv jí povinnosti hospodyně.
Mladý Šebor, rozloživ se nedbale na po-
hovce po odchodu matčině, obrátil se k presi-
dentovi:
„Prosím tě, papá, co se to dnes u nás děje?
V kuchyni jakoby byla stávka kuchařek, v plotně
dosud tma, o druhé snídani ani potuchy — —
Dnes půjdeme někam do restaurace, nová
služka přijde až na večer — —
„Co, nová služka?“ vyjekl mladý, pře-
kvapen.
„Anna jde pryč? Co se stalo, vždyť jste se
ráno o ničem nezmínili?“
„Karle,“ z tohoto oslovení zavanulo tolik
přísnosti, že mladý nejistě pronesl:
„Přeješ si, papinku?“
„Naše Anna bude chovat,“ president, klada
důraz na každé slovo, nespouštěl zraků se syna.
Šebor
Anna
Šeborová
Andula
Karel
10
article
Zkušené oko soudcovo nepodařilo se dosud
žádnému provinilci oklamati, ale zrak otcův za-
slepil naivní pohled modrých očí, které udiveně
na něm ulpěly.
„Mám snad jíti za kmotra? Požádala tě
papá, Anna za prostřednictvi?“ vybuchl mladý
v smích, bubnuje hlučně prsty po stole.
„Ty darebo, všechno jen obracíš v žerty
Maminka je celá nešťastna, že si musí na novou
služku přivykat. Anna, která tě malého opatro-
vala — —
„Aby nevyšla ze cviku, postarala se o ná-
hradu,“ poznamenal lhostejně Karel, upravuje
si cigaretu.
„Pojď, papá, na čtvrtku vína, spláchnou
ty domácí starosti! Zastavíme se také u Beneše,
musím zkoušet převlečník. Až ho uvidíš, tati,
jistě si dáš také takový udělat. To jeti
látka — —“ a mladý se rozhovořil s náramným
nadšením o svrehníku, tak že se president
v duchu smál svým starostem.
Ještě, kdyby ta Anna byla hezká, chic, nebo
aspoň o deset let mladší — ale takhle — —
Nebyli by manželé presidentovi ulehali tak
klidně, nahlednuvše téhož dne večer asi o jede-
nácté do ložnice svého jedináčka.
Zapaluje si papirosku za papiroskou, trhal
již asi osmý aršík, na němž vždy několik řádel
byl načrtal.
Konečně se mu podařilo myšlénky na pod-
ložený papír soustřediti a po chvíli octly se na
tomto věty:
„Pro vše, co je ti drahé, milé a svaté, ne
prozraď mne, Anno! Spíše smrti bych se by
nadál, než toho, že mladické mé poblouzněn
dojde takového výsledku.
Budeš-li kdy čeho potřebovati, oznam mně
to nenápadně. Jsem hotov ke každé oběti. Po
važ, že svým mlčením vykoupíš nejen klid můj.
ale i mých rodičů. Nedopusť, abych s trpkost
vzpominal na tebe a vytrvej —
Anna
Karel
Beneš
nýhrad
11
article
Třicet letl
Jak dlouhá doba a mnohdy celou svou
délkou krátká ještě k vymazání vzpomínek.
Proč je to vždycky jenom upomínka
truchlivá, jež s tvrdošíjnou důsledností vrací se
k nám, aby rmutem svým otrávila nás v oka-
mžiku, kdy se domníváme býti nejšťastnějšími?
Žádá tak snad neúprosný zákon životní lo
giky, vyrovnávaje radost naši stejným závažím
žalu?
Totéž připadalo Karlu Šeborovi, jenž po ně-
kolika létech bezstarostných přinucen byl věno-
vati se životu praktickému, vyžadujícímu ná-
mahy a přičinění vlastního.
Pozdějším sňatkem s dcerou bohatého velko
průmyslníka dosáhl téměř přes noc cíle život-
ního, stav se společníkem tchána, jenž byl ma-
jitelem rozsáhlých strojíren.
Sotva rok po svatbě deeřině rozžehinalse
tehán Karlův se světem a ve dvou létech ná-
sledovali ho staří manželé Šeborovi. Paní Hen-
rietta napřed a pan president, nemoha postrádati
„domácí politiky“, jež manželský jeho stát ří-
dila, odebral se za ní, ne, aby soudil, ale sou-
zen byl — —
Ještě se nevzpamatoval Karel nad ztrátou
rodičů, když nová pohroma truchlými stíny na-
plnila nádherný jeho dům. Mladá žena tovární-
kova, davší život dcerušce, poslední silou ochable
paže ovinula kolem hrdla jeho a zmírající již
hlas vyzněl úpěnlivon prosbou, „aby se jí manže
zaručil, že dětátku nikdy macechu nepř
vede — —
Plně svědomitě přání zesnulé choti, vy
nakládal Šebor vše, aby dcerušce jako drahý
odkaz mu zůstavené, dostalo se péče co nej
něžnější.
Všechna jeho snaha a vše úsilí směřovaly
k tomu, aby Miluška v žádném ohledu matky
nepohřešila.
A dítě se mu vdéčile za všechny projevy
otcovské lásky oddaností tak nezměrnou, že by
se byl považoval za člověka dokonale šťastného
nebýti upomínek, jež hořkou vlnou zaplavily
každý požitek, z radosti vyrostší.
Šebor
Karlův
Karel
Miluška
12
article
Obklopuje deerušku vkusem a pohiodlim
vzpomínal na dítě Anino, díté svoje, jež, bůh v
kde jak živořilo, či snadi s matkou zaniklo?
Prostřednictvím jakéhosi přítele pátral po
Anně, aby osud její usnadnil, však velkoměstský
ruch pohltil tuto oběť, jako tisíce jiných —
Šebor se o ní více nedověděl ...
Bylo as sedmnáct let dcerušce Karlově
když lehce ochuravěla jakousi krění chorobou.
Poděšený otec svolal na pomoc vynikajíeí
nutority lékařské, jejichž úsudek shodl se v tom.
že, ač nemoc ničím vážným nelirozí, přece po-
všechný prospěch útloučké pacientky vyžaduje
příznivějšího podnebí.
„Ztráviti zimu někde na jihu,“ doporučoval
lékaři a tomu ustoupiti musíly všechny zájmy
soukromé.
Šeborovi nezbývalo, než ohlednouti se po
síle dobře doporučené, po člověku, jenž by ho
za nepřítomnosti jeho v závodě zastoupil.
Anna
Šebor
Karlův
13
article
Svěřiti dcerušku mimo domov dohledu vy-
chovatelčině neměl dosti důvěry a potom při
rostla mu k srdci tak, že nedovedl si představit
rána, kdy nepřišla by sama přáti mu „dobréhe
jitra“ a růžovými ústky neslíbala všechny sta-
rosti s čela, jichž s dostatek živol jeho při
nášel. — — —
Ve všech čelnějšíéh listech uveřejniv ozná
mení, že hledá zástupce pro továrnu svoji, na-
bídkami byl téměř zasypán.
Ze všech nejvíce zamlouvala se mu offerta
kterouž mu služby své nabízel Čech, v cizine
působící, jehož touha po rodné zemi nutila k roz-
hodnutí takovému.
Zároveň se mladý muž uvoloval několika
tisíci vlastního jmění, jež jako společník cizo
zemské továrny vyzískal, do průmyslového pod
niku přispěti.
„Ten se bude starati o závod nejlépe, po
jde-li zároveň o jeho peníze,“ stanovil Šebor
nelitoval rozhodnutí svého, když po čtrnáct
dnech představil se mu Karel Novák, jako na-
stávající ředitel továrny.
Vysoký, souměrné postavy, rozložitých ra
men, byl zosobněním mužné síly, která nijal
neubírala clegance jeho pohybům.
Čo
Šebor
Novák
14
article
Jiskrné, hnědě oči, dívající se každému
z příma v tvář, získávaly mu rázem sympatie.
zvyšující se lahodou příjemného hlasu, když pro-
mluvil.
Uspokojen, odjížděl Šebor s Miluškou na
pobřeží slunného jihu, jehož smavý dech vy-
kouzliti měl růžové zabarvení na bledém jejím
líčku.
Po několika měsících vracel se továrník
domů úplně šťasten.
Závod, řízený energickou rukou Novákovou
neutrpěl nijak pánovou nepřitomností. Obliba
kterou si za ten čas nový ředitel všude získal
majitele závodu mile překvapila.
„Řekněte mi, prosím vás, jaký talisma
u sebe nosíte?“ zastavil po čase Nováka.
„Naši lidé jsou jako elektrisovani, vkro-
číte-li do sálu. Je radost se podívat, jak jim jde
práce od ruky — —
Oslovený se usmál:
„Není tajemstvím talisman můj, pane Še-
bore. Rozumím dělníkům a to je vše. Narozen
v ovzduší, kde člověk těžkou prací upravuje
existenci svou, chápu snadněji zájmy a potřeby
jejich než vy, který nedostatek znáte pouze z li-
čení románových.
Zaplatí-li někdo takovou daň za získán
zkušeností, jakou jsem životu odvedl já, pak
teprve ví, jak třeba vésti lidi, kteří stojí spole
čensky pod ním — —
„Musíte mi někdy vypravovat o své minu
losti,“ promluvil Šobor, když se byl ředitel od
mlčel.
„Ostatně již dceruška moje projevila přáni
abyste více domácnost naši vyhledával, ne pouze
o těch officiálních čtvrtcích, kdy bývá u nás
společnost.“
„Slečna je velice laskava ke mně, nevím
věru, jak jsem si tolik pozornosti zasloužil,“
odvětil jaksi rozechvěle Novák, vyhýbaje se
chefovu pohledu.
Šebor
Miluška
Novákův
Novák
Šobor
15
article
„Nuže, zvu vás na dnešní večer, jsme sami
s Miluškou, přijďte asi o sedmé nahoru.
Děkuje úklonou za pozvání a slíbiv, že se
dostaví, odebral se ředitel do svého obydlí.
Dlouhými kroky přecházeje po pokoji, ně-
kolikráte přistoupil k psacímu stolku, aby slib.
daný písemně, odvolal. „Napiš, že's ochuravěl.
že nemůžeš nahoru,“ šeptalo mu eosi, „tam nen
místa pro tebe. Dcera takového boháče a ty, kam
to myslíš, hochu, to poupě neroste pro pro
tebe —
Čím úsilovněji se Novák snažil nemysliti na
dceru továrníkovu, tím intensivněji vystupova
z přítmí pokoj zaplavujícího profil jemného jejího
obličeje.
Jak rád by se byl vyhnul setkání s ní a zase
jak po spasení toužil po chvílích, jež ztráviti
mohl v blízkosti její. V nerozhodnosti této zastihl
jej večer a teprve odbíjení hodin připamatovalo
mu, že je nejvyšší čas, aby se odebral nahoru.
V předpokoji zastavil jej sluha, že slečna
Miluše prosí, aby pan ředitel odebral se dříve do
jejího pokoje. Poprvé přestoupiti měl práh, za
nímž kralovala ona, předmět jeho tužeb a sno
od prvého setkání, jež nesmazatelným dojmem
zarylo se mu v duši. Teprve zvuk jejího hlasu
jej vzpamatoval.
„Promiňte, pane řediteli, že vyzvala jsem
vás sem. Papá musil odejíti, ale vrátí se asi za
půl hodiny. Mám vám tudiž býti společnicí, než
večeře bude připravena. V jídelně připadá mi to
náramně neútulné k příjetí tak přátelské ná-
vštěvy, jakou je vaše. Sedněte si sem, naproli
mně a povídejte, co je u nás nového?
„Nového, slečno? Domnívám se, že jst
Miluška
Novák
Miluše
16
article
o všem lépe zpravována, než já. Vždyť pan ote
o vás říká „moje pravá ruka“
„Tatínek nadsazuje.“
„Oh ne, slečno, bez lichocení řečeno, pa
šef mohl by se směle vyjádřiti: druhé moje já
Zření svých očí jistě více neopstruje než vás.
„A divíte se tomu? Matinka umírajíc ne
chala mne tu jako odkaz nejšetrnější péči zasvě
cený. Když jsem byla malá, říkala jsem vždy
papínkovi, že bych chtěla míti maminku. O
chudáček činil se seč byl, aby mně matku na-
hradil. Nyní však jsem již dosti moudrá a chápu,
že dobře učinil, nesplniv přání moje. Byla by
mi ho odcizila osoba třetí, jež by se byla vloudila
miezi nás.“
„Pardon, slečno, že vyrušuji. Což když se
vdáte, nebude ten třeti dětinné oddanosti vaší na
závadu?“
Sehnula hlavu, odpovídajíe pomalua
„Nemyslila jsem dosud na to. A kdybych
měla voliti, vezmu si manžela takového, který
by k otci měmu přilnul citem stejnorodým. Vy
sám, pane řediteli, jistě byste rodičům svým ne-
přivedl nevěstu, o niž byste věděl, že si jich
nedovede vážiti?
„Nemám, slečno, rodičů,“ Novák se za
smušil.
„Prosím, odpusťte, mimoděk jsem vás za
rmoutila. Nevěděla jsem o tom, ač se tolik o vás
zajímám.“
Vzhledl k ní radostně vzrušen:
„Vy se tím netajíte, že vám na takovén
ubožáku trochu záleží?“
„Proč bych to zapírala?“ ptala se udivena.
„Vždyť papá sám prokazuje vám pozornosti
jako nejlepšímu svému příteli. Ovšem, považu-
jete-li je za almužnu, pak se nedivím, že sám
se zovete ubožákem. Měla bych se na vás hněvati
pro toťo slovo, ale vítám vás poprvé ve svém tus-
kulu a co bych neodpustila hosti, musím promi-
ncuti příteli.“
„Činite mne nesmírně šťastným, slečno, v
nasnažím se, abych si přátelství vašeho plnou
měrou zasloužil,“ Novák povstav, sáhl po ručce
její, aby ji políbil.
Novák
17
article
Sotva se ta malá, měkká dlaň octla v ruce
jeho, horečný chaos tepny jeho rozvířil a on míst
ke rtům, bílé prstíky na rozpálené svoje čel
přitiskl, vroucně promlouvaje
„Odpusťte mi, slečno, lež právě pronesenou
Mluvím o přátelství a toužím po něčem více, než
ono mi může poskytnouti. Snad je v tom notn
dávka neskromnosti a stihne mne za ni vaše opo-
vržení, ale tisíckrát bude mně vílanějším, než
kdybyste vábnou píseň, jež rozezvučela se v hrud
mojí, doprovodila akkordy pouhé lhostejnosti
Nuže, očekávám ortel, jenž nade mnou vy
řknete — —
Slečna Míla pohlednuvši mu zpříma v oči.
chvějícím se poněkud hlasem pronesla:
„Děkuji vám za přímost vaši, však zde při-
chází papá a od něho si musím dříve vyžádat.
dovolení, abych vám mohla dáti odpověď tím, že
jedno z našich obchodních tajemství prozradím.“
Šebor, zaslechnuv slova její, čile pokroči
k Novákovi, tískna mu ruku na uvítanou.
„Vidíte ženu, sotva je tomu týden, co jsem
jí tajemství svěřil a již dusí ji tak, že mermomoci
se ho chce zbaviti. Nesuž se, Miluško, učiním to
za tebe sám. Poslyšte, příteli, onehdá vyslovil
jsem před dcerou přání, že bych vás rád trvale
ke svému závodu připoutal. Nejvhodnějším pou-
tem k tomu zdají se mi býti tyto dvě ručky, jež
na vás chystají jho manželství,“ továrník přitáhl
zardívající se Mílu k sobě, nespouštěje zraků s ř
ditele.
„Vy byste chtěl sám, pané Šebore?“ ozva
se Novák, hrdlo maje zadrhnuté pohnutím.
Míl
Šebor
Novák
Miluška
18
article
„Překvapuje vás, že to řikám tak po ob-
cbodnicku? To srdečnější vám řekne Milka sama
až se vpraví do úlohy nevěsty. Jste poctivý člo
věk, snaživý, dceři se libíte a já jenom prostě
souhlasím s přáním jejím, ovšem s výhradou
že i jako manželé se mnou pod jednou střechou
zůstanete. Nyní se, děti pěkně polibte, zásnubní
prsteny opatřím zejíra na večer, kdy prohlásím
vás za shouhence před společností naší. A ted
k první naši rodinné večeři-
Zvláštní ruch nastal následujícího dne
domě továrníkově, kde se vše chystalo k důstojné
oslavě zasnoubení slečny Šeborovy s ředitelem
Novákem.
Hodinu před tím, než počali se hosté sjížděti
ředitel salonním úborem oděný, zaklepal na dvéř
pracovny šéfovy.
„Jdeš se mi ukázat, jak ti sluší úbor ženi
cha,“ rozradostněn vítal jej nastávající techán
zerazil se však při pohledu na tvář jeho, jevíc
zratelné stopy vnitřního rozrušení.
„Co je tí, hochu, vždyť jsi celý změněný
stalo se ti něco, snad se Míla nerozmyslila?
Milka
Šeborův
Novák
Míl
dům továrníkův
19
article
„Ani to, ani ono,“ zavrtěl hlavou Novák
pohled jeho plný zoufalství bloudil komnatou.
„Co je tedy, nenapínej mne na skřipec —
„Včera jste mi dovolil, abych vás nazýva
slovem „otče“, dnes snad rozhodnutí to odvoláte.
když důvěru, kterou jste mne poetil, oplatím
upřímností. Včera jsem vám řekl, že otec můj
zemřel krátký čas před mým narozením, má
matka chudá že obětovala nejen poslední groš,
ale i zdraví svoje, mořic se těžkou prací, aby mi
nescházelo pomůcek ke vzdělání potřebných. Co
se matky týče, mluvil jsem pravdu, ale otcova
památka není tak čista uchována v duší mojí —
„I kdyby tvůj otec býval zločincem, nemá
práva ho odsuzovati,“ přerušil Nováka Šebor
„to ponech Spravedlnosti vyšší. Nikdo tě nemůže
činiti zodpovědným za jednání jeho.“
„Jak rád bych vám přisvědčil, avšak an
toho nebylo mi přáno, abych nejposlednějšího
z posledních mohl otcem svým nazvati — jsadí
tětem nemanželským — —
„Ty, Karle?“ vykřikl továrník překvapen.
Novák
Novák Šebor
Karel
20
article
„Ano, já. Rubrika v ústavní knize, kde na
rození moje zaznamenáno, vyplněna pouze jmé-
nem matčiným, otec zůstal pro vždy i pro mne
neznámým. Matka umírajíc odepřela mi sděleni
jména jeho, odevzdavši mně pouze sežloutlý list
bez podpisu, jenž mně nemohl býti nijakým vo-
dítkem. Poslední její slova byla: „Bůh-li tomu
bude chtět, sejdeš se jednou s olcem a pak mu
řekneš, jak jsem se o tebe starala, že vynaložila
jsem vše, abych tě učinila řádným člověkem.
Snad ti potom poskytne lásky, klerou ti z růz-
ných příčin musil odepřiti.“ —
Stěží přemáhaje rozčilení svoje ptal se Še-
bor: „Máš dosud onen list matčin?
„Ano, v zásuvce psacího stolu uschovaný.“
„Jdi, přines jej, zajímá mne osud tvůj, snad
ti mohu napomoci v pátrání. A nevěs hlavu, ho-
chu, to na věci nic nemění, za vinu jiného ne-
smíš trpěti ty, jaká pak by to byla spravedlnost?
Jdi jenom — jdil“
Sotva továrník osaměl, líc jeho jako křečí
strnula. Rána po léta očekávaná — dopadlaí
Že znsáhne jej v místě nejcitlivějším, přece
nezatušil. Kolik let života byl by obětoval za to,
kdyby Novák nyní přinesl dopis jemu úplně cizí
a ne ten, kterým kdysi zapřisahal Annu, aby
mlčením vykoupila klid jeho. Jako k smrti od-
souzený doufá v okamžik, v němž dostati se může
milosti jemu, tak čekal Šebor návrat toho, jemuž
slíbil dceru.
Novák
Šebor
21
article
Ve chvili, kdy v rukou jeho octl se lisl po-
čínající větou: „Pro vše, co je Ti drahé, milé
a svaté, neprozraď mne, Anno, — —“ strašlivá
pravda krutou boléstí sevřela mu hruď: syn jého
— syn Anin stál před ním, zmítán nejistotou,
jak rozhodnuto bude nad štěstím jeho? Továrník
přejev dlaní spocené čelo, pokusil se usmáti:
„Jdi, Karle, k Míle, přijdu za vámi. Připomínám
ti znovu, žes mi stejně jako zeť vítán, postrádaje
jména oteova. Nech minulosti, oč tě připravila,
budoucnost nahradí ti vše, za to ručím.
„Nezapomenu nikdy hodiny, v níž projevil
jste tolik šlechetnosti, bůh vám odplať štěstí, jež
nejsem s to myšlénkou obsáhnouti. Nepřeji si
více nalézti otce, takovým, jako vy — by jistě
nebyl,“ vřelým objetím ukončil mladý muž roz-
hovor, spěchaje k nevěstě svojí.
Továrník osaměv, zabořil hlavu do hedvábné
podušky divanu. Jako přízrak vyrůstala před ním
vidina Anina s trpkým tím úsměvem na sevře-
ných rtech, jak ji viděl naposledy před odehodem
z domu jeho rodičů.
„Přicházíš se pomstit?“ dotazoval se Šebo
vidiny svojí. „Vraciš mi syna a chceš mne oloupit
o dceru? Přec nemohu řici: Mílo, to je bratr
trůj a Karlovi ukázati na sebe, že jsem olcem,
který jej zapíral?
Anna
Anin
Karel
Šeba
Míla
22
article
Jakým právem bych měl rozervati štěstí dvou
těch dětí, jež teď tuli hlavy k sobě v blažených
předtuchách růžového budoucná? Povinností je
to snad?
Povinnost zabít dítě? Jistě bych Mílu zabi
přiznáním. Ale získám syna! Stačí však odda-
nost jeho, aby zapudila smutek, jenž by se tu
petom rozhostil?
A což kdyby byl Karel podrobnosti svého
narození zamlčel? Jistě bych člověku tak roz-
šafnému ruky deeřiny neodepřel. Nemusil jsem
se pranie dověděti, nebo seznati vše později. Bylo
by utrpení moje menší potom?
Dalo by se napraviti? Jinak ne, než obět.
Anna se také obětovala — mlčením — nuže,
budu následovati jejího příkladu. Již dosti na
útrapách, jež synu jejímu bylo prožíti, než došel
k bodu života, v němž vyvrcholiti má štěstí jeho.
Je třeba položiti výkupné — za blaho dětí —
aby dávná vina došla smíření. A já je položím!“
S hlavou vzlýčenou, přemáhaje nervosní
ebvění, jež tělem jeho probíhalo, vešel továrnik
do salonu, kde se mezitím četná společnost shro-
máždila . ..
Míl
Karel
Anna
23
article
Následujícího dne odpolední listy přinesiy
mezi jiným následující zprávu: „Když jsme
v dnešním ranním listě referovali o skvělé slav-
nosti, která včera na počest zasnoubení jediné
dcery továrníka p. Karla Šebora, slč. Miluše s p.
Karlem Novákem, ředitelem závodu, byla uspo-
řádána, nenadáli jsme se nikterak, že v příštích
hodinách rozepíšeme se o tragickém neštěstí,
jehož obětí se dnes dopoledne náš zasloužilý
velkoprůmyslník stal. Neštěstí, dle zavedeného
vyšetřování, přihodilo se takto: Za účelem další
dopravy zvedána v továrně několik centů těžká
kovová deska. Továrník Šebor, známý obrovskou
silou, dohlížel sám na počínání dělníků, když
zpozoroval, že řetěz jeřábu povoluje. Aby mož-
nému neštěstí zabránil, vykřikl: Pozor, hoši,
hevery sem! a skočil pod desku, aby ji na be-
drech svých zadržel, než dělníci učiní žádoucí
opatření. Tito postrašeni uvolnili řetězy příliš
rychle a plotna celou váhou dopadla na záda p.
Šebora, způsobivši mu tak těžké vnitřní zranění,
že mu v následujíci hodině podlehl. Bližší data
o nešťastné oběti svého povolání, o muži nejvýš
šlechetném, který hrdinně nasadil za jině život
vlastní, o jeho blahodárném působení v našem
průmyslovém, obehodním a politickém životě,
přineseme v čísle příštím
Šebor
Miluše
Novák
24
article
Knihvedoucí.
Knihvedoucí.
Kozma Andor
Andorra
25
article
Vrehni ředitel dal si zavolati Leopolda Ko-
vácse, druhého účetního banky
Druhý účetní zbledl a stěží dovedl potlačiti
mohutné tlukoty srdce, načež v největším chvatu
svlékl si svůj zainkouštěný kancelářský kabáta
vzal na sebe lepší. Manšety připínal si na ruce
teprve cestou. Potom vstoupil s velikým od-
dychováním do pokoje vreliního ředitele, nej-
mocnějšího to člověka na světě.
„Ráčíte poroučeti...“ vykoktal ze seb
druhý účetní s ohromnou trémou.
„Proto jsem vás povolal k sobě, pane Ko-
váesi, abychom si spolu pohovořili o velice důle
žité věci.
„O, prosím, prosím.
„Musím začiti smutnou zprávou . ..
Druhý účetní strnul. Ačkoli nikdy nic ne-
bylo na světě čistšího nad jeho svědomí, přece
nyní celá jeho mysl obrátila se do minulosti, co
asi kdy špatného provedl?
Ale ihned se upokojil, neboť vrchní ředitel
takto ve své řeči pokračoval;
„Váš bezprostřední představený, ubohý pan
vrchní účetní Mayer, jest mnohem hůře churav,
než jsme si myslili. Včera byl u mne jeho lékař
a oznámil mi, že nebohý Mayer nebude už ve
svém životě dělati bilanci. I když se uzdraví,
budeme ho musiti dát do výslužby.“
Druhý účetní byl příliš velkým dobrákem,
nikdy neradoval se z neštěstí jiného člověka,
ale proto teď, po této smutné zprávě, zmocnila
se ho šílená radost. Štěstí, že nedovedl ve svém
mocném vzrušení promluviti, a tak jenom němě.
beze slov ozvalo se v jeho duši volání: Konečně)
konečně ! konečněl
ko
Mayer