ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 e64b5bd0-8f10-11dd-8915-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 26 celkem · entity: person 61, place 7, org 3
1 masthead
B. června 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 100.
3 article
OBSAH Toman K.: Denní cesta. Veselý Adolf: Kvetoucí alej kaštanová u moře. Ypsilon: Nevděčník. Kiprov A.: Poustevník. Sís Vl.: Obrázky z balkánské války: Kůň pod důstojníka Angelova.
Toman Adolf Sís Angelův
4 title
Kvetoucí alej kaštanová
5 article Denní cesta.
Denní cesta. Po noční bouři voni vzduch a chlodná louka rosou svíti Je obzor v dálce mlžný pru O čem chceš, srdce, o čemí sníti O druzích, kteří zemřeli, když ocelově hrály klasy? O hlavách, šteré nezřely slib naplněný kruté krásy? Šli tiší, věrni, oddani po tvojich cestách, rodná země. Šum stromů tvých jak zoulání těch mrtvých hořce mluví ke mn A voni louka, rosa, vzduch. Ve větvích stromů pějí ptáci. Domova pokořený duch v jich piseň vplétá variaci: že rozlezla se po Čechách nadutá chasa oblibenců jak kokotice lad a drah — A v mrivou vůni vaších věne se mísl výdech surový žravého nestoudného býli. — Vám závidím klid hrobový. kdož dobří jste a čisti byli.
Čechy
6 article
u moře.
7 article
Je mir zde domovem, dech vlahý vůně něžné. Vzpomínka vstane tu, jde, s krajem rozhovoři se o mrtvém. Kaštanů květy jsou tah sněžn jak nuramor bilých těl ve tmavém mocném moři Sem zřídka zbloudí kdo; jen fi, co osaměl. Sám chodiš, blažen, po nemožném toužiš snadn na pobřeří u vod, v nichž stopen svět je celý. Den byl jak dnes, i moře jasné s květy na dně Zklamaná vyšlas k moři, bez útěchy, vznětu, svou náruč rozpřáhlas: Rozhodný čine mužný Na břehu stojím tu; přes moře vod a květů můj pozdrau, Sapřál Z dálky věků pozdrav družný pám, mrtvá básniřko, posilá básník plaše, jenž cítil strast a žal váš, všechny jeho stíny a do hlubin, v něž vrhlo se kdys tělo vaše pám házi věnec z myrty, růží, rozmarýny. Adoll Veselý.
Kaštan Adoll Veselá
8 article Nevděčník.
Nevděčník. Teprv když nešťastný Špaček odešel když jsem počal uvažovati o svém „zakročení v jeho prospěch, jevily se mi ponenáhlu ob- tíže úkolu, jehož jsem se podjal. Ano, vždycky člověk nadává diplomatům, pokud jej samého někdo nepověří nějakým diplomatickým po- sláním. Arciť pravda, že diplomaté celého svě- ta mají zvláštní školy a celé akademie, kde dlouhá léta studují všechno to pletichářství. jímž později mají ovládati svět, a právem se pak obyčejný člověk diví, že přes to vše vy- vádějí oslovství, na něž pak nejedna říše celý věk stůně. Arciť nemohou být všichni diplo- maté stejně chytří, jinak by jeden druhého ne- obelstil. Ale je věc podivuhodná, že některé státy na světě mají za diplomaty samé vrtáky. Abych se neukvapil, abych dal úvahám času, umínil jsem sí, že zatím připravím své rekvisity, že nabiju Špačkův revolver. Milo- val jsem odjakživa střelné zbraně a rád se jimi obírám. Přinesl jsem smeták a vyhrábl jsem pod postelí revolver. Z krabičky střeliva, již u mne zanechal, vyňal jsem šest nábojů. Otevřel jsem „buben“ a chci nabíjeti. Avšak vyskytla se mi zvláštní a neočekávaná překážka. Náboje byly devítimilimetrové, kalibr špačkova revol- veru však byl sedmimilimetrový, následkem čehož nebylo lze zbraň nabiti. Zamyslil jsem se nad tím. Zavinila to roztržitost Špačkova? Koupil nepříslušné náboje z mazanosti a jen aby u mne sehrál neškodnou komedii? Anebo mu podstrčil falešné náboje moudrý a prozíravý zbrojíř, aby si Špaček ublížiti nemohl?
špaček špačkův Mila
9 article
Nezbývalo mi než jednati v zájmu Špač- kově s revolverem nenabitým. Bylo to taky bezpečnější. A již běželo jen o to, s kým začíti? Se slečnou Petronelou? S tou si Špaček jistě dáv- no všechno vyjednal. S otcem Komárkem? Čert mu věř. Kdybych to s tatikem pokazil. byla by těžká náprava. Rozhodl jsem se tedy, že nejdříve zaťukám u matky. Utvrdila mne v tom i zmínka Špačkova, že mne matka má ráda. Ašpoň mne shovívavě vyslechne. O záminku nebylo zle. Pozeptám se u Ko- márků, půjde-li pan otec v neděli zas do „Pa- norámy“, což byl zahradní hostinec na forti- fikačních pozemcích u Bruské brány, právě proti Chotkovým sadům. V tom hostinei vzadu pří hradbě byl vyhlášený kuželník, snad nejlepší v Praze, kuželník s dvojím valounem čili hampejsem, pro dvě společnosti, a tam se koulívalo v létě téměř denně, v neděli mnohdy již od rána. A Komárek, jak již řečeno, byl náruživým kuželkářem. V letech sedmdesá- tých se v Praze ještě nekopalo, v povětří ne- lítalo, tennis byl takřka jen pro šlechtu. Sám velocipéd byl ještě „hudbou budoucnosti“. Jen v pražském Sokole v letních měsících pokou- šeli jsme se v písku na dvoře o jízdu na dře- věné dvojkolce, která se podobala spíše tra- kaři než nynějšímu bicyklu. Ze všech sport kvetlo toliko veslaření na Vltavě, jež bylo arc nejkrásnější. Ostatně otec Komárek nekopal by a ne- lítal ani nyní, nevlezl by taky na velocipěd jak jsem ho znal, ani by se neondal tennisem
Petronela špaček Komárek špačkův Chotkův Špač ko Praha Vltava Sokol
10 article
Veslaření ani tehda ho nelákalo, neboť ne- uměl plavat a bál se vody. Komárek by pořá hrál kuželky, kdyby tu ještě byl. Vzal jsem k sobě revolver a vybral jsen se ke Komárkovům. Byl sobotní podvečer. chvíle tedy velice vhodná. Sobotní odpůldne je skoro poloviční neděle. Paní Komárková uvítala mne velmi vlídně. Měla obvyklou ne- dělní husu již doma, již taky byla husa ose- kána, pisky z tučné kůže vydloubány, chmýř a štětinky opáleny, a husa byla uložena chladné špižírně a přemítala tu nepochybně. co jí očekává dále. Husa snad i bez hlavy může přemítati, neboť víme, že jí hlava ani za živa není mnoho platna. Teď paní Komárková pařila a obírala drůbky, neboť husí drůbky byly v měšťanských rodinách od nepaměti so- botní večeří. Mrskl jsem okem po těchto ptačích útro- bách a končetinách a prohlásil jsem, že vypa- dají velmi, velmi chutně. Účinek poznámky mé ihned se dostavil. Panička skočila do špi- žírny a přinesla mi okázat celou husu. By jsem nad ní u vytržení, jak se samo sebou roz- umí. Co prý myslím, že za ni dala, tázala se mne panička dychtivě. Tuto radím každému, kdo se octne v po- dobné situaci, že se mu panička pochlubí ne- dělní husou s otázkou, co že za ni dala, aby hádal hodně vysoko. Ničím se člověk neza vděčí hospodyni tolik, jako když hádá aspo o zlatku neb o půldruhé více nad cenu trho vou. Hedvábné šaty, nový klobouk nebo forte piano můžete podceniti, ale nikdy neřekněte málo za husu. Je to nejcitlivější stránka všeel hospodyní. Poněvadž jsem udržoval časem obchodní styky i s milými pražskými Angotkami na Va- ječném trhu, vyznal jsem se poněkud v kur- sovním jejich lístku, i odhadl jsem v duchu husu paní Komárkové na půltřetí zlatky. Na hlas řekl jsem arci půlčtvrtě.
Veslaření Komárek Komárková Hus Virginie
11 article
Zraky paní Komárkové vítězně zazářily „To byste proplatil, milý pane! Dv zlaté čtyrycetl Ovšem chtěla dva deva- desát, ale v těch babách se člověk musí vy- znat. Dva zlaté čtyrycetl A to máme dne večeři, zítra oběd, ještě kousek studené tá- tovi k večeři, a v pondělí zas oběd, podpouštku s knedlíkem. A krom toho z ní počítám aspo na dva žejdlíky sádla. „Milostpaní, všechna čest, umíte kupovat. „To umím!“ pochválila se panička a nesl husu zase do špižírny. Takto jsem dal první partii (husu) vy hráti paní Komárkové. Běželo teď o to, vy hraji-li partií druhou (Špačka) já. „A co nám nesete?“ tázala se paníčk vrátivší se. „Chtěl jsem se pro všechny případy omlu viti, nebudu-li moci zítra přijíti na kuželk do Panorámy, milostpaní.“ „A to byste to tatíkovi vyved',“ spráskl panička ruce. „Milostpaní,“ řekl jsem starostlivě, „mu sím bdíti nad zoufalým přítelem. Běží snad lidský život.“ „Pro Boha vás prosím — —. Sáhl jsem do kapsy, vyňal jsem revolver „Ježíš Marjá Jozefe!“ vykřikla panička skrčila se, jakoby se uhýbala ráně. „Ano, milostpaní, tento revolver vyrva jsem dnes příteli Špačkovi. Chtěl se zastřeliti. „Proč pak, pro Krista pána? „Poněvadž mu nechcete dáti slečnu Petro nelu.“ „Kdo pak mu ji nechce dát?“ „Nu vy — a pan Komárek! Vždyť mi k přítel špaček povídal, když přišel, aby se mne zastřelil. Měl jsem co dělat, abych mu strašlivý ten záměr zatím vymluvil — milost- paní, opakuji, že zatím. Špaček je v hrozném rozpoložení — — „I pro Pánaboha!“ spráskla panička ruce „To zas náš táta něco vyved'! Ale takhle s ním bylo odjakživa, milý pane. Postřihačství roz- uměl, domům rozumí, ale jak se začne plís do rodinných záležitostí, zle je. Jen toho kdyby tatíkové nechali! Od čebo pak jsme my mámy? Proč bychme mu holku nedali?“
Komárek Ježíš Jozef Krist Petro nela
12 article
„Milostpaní, nebyl jsem při fom, ale pan manžel odmítl prý Špačka proto, že je ke slečně Petronele příliš veliký, že by to bylo nerovné manželství. Konečně i to lze pocho- piti — snad se obával, že je slečna Petronel příliš něžná — že snad by Špaček někdy — ačkoliv, milostpaní, pokud ho znám, je t dobrák člověk — a slečně Petronele netřeb se obávati — — „Láry fáry!“ přerušila mne panička. „T se nebude nikoho bátl Já vím, jak jsem ji vy- chovala. To je holka po mně a ne po tátoví S tím já si promluvím — —“ „Milostpaní, snažně prosím, jen aby toho nebyla žádná mrzutost. Nerad bych, aby snad mojí vinou — — A kdyby fu neběžele o štěstí a živol přítele Špačka, jakživ bych se nebyl odvážil. — —. „Nemějte starosti. U nás nikdy nebyi žádná mrzutost, když mne tatík ve všem po- slechl. — Tu pistol pro Boha vás prosím ně- kam zamkněte a panu Špačkovi řekněte, nedělá hlouposti. A zejtra ho přiveďte ssebou do Panorámy, tak.“ Všecek šťasten odcházel jsem od Komár- ků. Diplomatické moje poslání setkalo ses úspěchem, jehož jsem se sám nenadál. Máme-li matku na své straně, je vyhráno. Matka — mluvíme-li se stanoviska nápadníků — býva vždy nejúpornějším a nejnebezpečnějším ne- přítelem, ale taky zas nejsilnějším a nejspole- hlivějším spojencem. Bez dlouhé mobilisace je vždy připravena na odboj a výboj. Její váleč- ná moc je vždy v pohotovosti. Paní Komár- ková byla takovou matkou. Ještě jsem se zeptal po slečně Petronele „Sla pro tvrdé žemle na nádivku do husy řekla panička. „Zapomněla jsem na ně, když jsem byla v trhu. Víte, nádivka je tak pre první ucpání. Bez ní bychom neměli z husy dva nebo tři obědy.“
Petronele Petronel špaček Komár Sl
13 article
Karel Toman.
Toman
15 article
Žena výtečná! Skoro jsem teď litoval, ž neměla dcery dvě. Snad by druhá bývalao něco větší. Ale příroda je nevyzpytatelná Příroda zamičela jistě mnoho půvabných dcer. — Jaké bylo večerní jednání mezi matkou Komárkovou a otcem Komárkem, nikdy jsem nezvěděl. Avšak nedělní dostaveníčko v Pa- norámě dopadlo nad očekávání. Pan Komárel byl rozšafnou chotí svou nepochybně zpra- cován a choval se ke Špačkovi, jakoby mu chtěl prodati dům. Pohledy slečny Petronely slibovaly do budoucnosti splnění všech tužeb a přání Špačkových. Paní Komárková seděla v čele stolu, jakoby neměla ani potuchy, pro tu všichni jsme, ale uvnitř jistě s plným vě- domím, že je královnou dnešního dne. Později jsme dámy ostavili a šli jsme na kuželky, Špaček taky. Pří honéru kácel špa- ček „od rohu“ jak obléhací dělo, pan Komá- rek nevycházel z úžasu. Tomuhle člověku nechtěl dát dceru? — Při „válečné“ zvolen pan Komárek za jenerála a vybral si do své party nejprve Špačka a hned potom i mne Vyhráli jsme na celé čáře. Cestou domů doprovázel špaček milou Petronku, jakoby se to samo sebou rozumělo Rodiče Komárkovi se mnou hezký kousekz ním. U domu chtěli jsme se rozloučiti, avšak paní Komárková nedopustila.
Komárkův Komárek Komárel špaček Petronet Špačková Komárková Komat
16 article
„To by tak scházelo, pánové! Na kužel kách jste se utahali, teď si musíte odpočinout Máme doma půl studené husy. Což arci mělo za následek, že ponděln podpouštka odpadla, neboť na ni nezbylo an sousta. Když jsme před půlnocí odcházeli, vypro- vodil nás otec Komárek až na práh, paní Ko- márková až na chodbu, slečna Petronela a ke schodům, neboť nám svítila. Měl jsem již půl patra za sebou, když jsem spíše sluchem než zrakem seznal, žes špaček nějak opozdil. Mrskl jsem očima za sebe vzhůru, a hle, tam na prvém schodě po- sud stál Špaček, nemohoucí se rozloučiti se svou Petronkou. Právě k ní něco šeptal, ajá víe domyslem než sluchem vyrozuměl jsem. že praví: „Hubinku žádnou, kuřátko moje?“ Slečna Petronela se zapýřila, načež za- mhouřila oči, vztyčila se na špičkách a vy- pjala bradičku. Což všechno dohromady zna menalo: vezmi sil Vida, vida; myslím si, takhle tedy si pří roda pomáhá. Slečna Petronka se vytáhne Špaček se poněkud skrčí — co pak tedy vlastně chtěl starý Komárek?
Komárek ko Petronel Petronka špaček
17 article
Trvalo mi to celou druhou půlku patra z čehož jsem soudil, že tam nahoře nejednal o hubičku jen jedinou. Mohl jich býť již cely růženec. Z obavy, aby slečna Petronela nedostala křeč do prstů, volám k špačkovi: „Dej pozor, příteli, tuhle se schody zatá Je sice údělem „slonů“, aby byli svědky všelikých sladkostí meží milenci, ale někdý přejde trpělivost člověka sebe obětavěj šího. — — Druhý den byl mně posluhou dodán do- pis nepovědomého písma. Roztrhl jsem obál- ku — hledám podpis — Špaček! Nepsával jsme si totiž, vše jsme vyřizovali ústně.A dnes tedy psal s neobyčejným nákladem vy křičníků: „Nejdražší kamaráde! Dobrodinče můjl Zachránil jsi mi život! Vlastně jsi mi dal novýl! A získal jsi mně drahou Petronkulí Jak Ti mám děkovat!?! Jsem a zůstanu do smrti Tvým nejvděčnějším dlužníkem a jen budu přemýšlet, jak bych se Ti odsloužil! Když pomyslím, jak mi bylo po první roz- mluvě s panem Komárkem a jak bylo včera a je dnes!! A teprv až bude drahá Petronka na vždycky má!!! Nebuď úražen, příteli nej- dražší, když Tě prosím, aby sis onen osudný a přece zas tak šťastný revolver ponechal na památku, i s náboji, ale Bůh Tě chraň, abysi snad někdy sám pro vlastní osobu ho použil! Toliko za pouhou dekoraci na zeď — k tomu snad není potřeba zbrojního listu?1? Já pak do smrti budu žehnati Tvé přátelské oběta- vosti a výmluvnosti, s jakou jsi hrozící mně tragédii života změnil v růžovou selanku! Kéž bych se Ti mohl někdy podobným způ- sobem proukázatilli čejí.
Petronel špaček Komárek
18 article Tvůj věrný a vděčný
Tvůj věrný a vděčný špačekl“ „Buď šťasten!“ řekl jsem, přečet list, jejž jsem vložil do svého archivu. Potom jsemsi pověsil revolver nad postel, skutečně jen pro dekoraci, neboť s devítimilimetrovými ná- boji nebyl k jiné potřebě. špaček se oženil, čas plynul. Již jsme se nescházeli. Měl jsem svých starostí dost a Špačka patrně poutala šťastná domácnost. Skoro jsem mu záviděl, ale zvlášť tehdy, když mi ve vzpomínce vytanul noční ten výjev n schodech: malá Petronka mhouří oči, vypín se na špičky, zdvihá bradičku, špoulí ústka — vezmi sil O, špaček jistě bral, neboť nebyl člově- kem nejskromnějším, a mnohdy jistě bral i bez pobízení. Málokdy jsem ho vídal, a to vždy jen z daleka. Nikdy již jsem ho nedohonil, a krá- čel-li proti mně, vždy se mi nějak ztratil, aniž jsem postihl, kam zahnul. Ale ani ve snu mi nepřipadlo, že by se mi vyhýbal úmyslně. Tři roky tak uběhly. Tu jsem jednoho dne s jinými dopisy do- stal psaní s nadpisem ruky neznámé, ale ná- ramně povědomé. Není pochyby, toto písme viděl jsem již kdysi — jen kdy a kde? Roztrhnu obálku, hledám podpis — lis je nepodepsán. Písmo kostrbaté a nějak úmy- slně rohaté, a text nepříliš vlídný: „Pane a panell Neznámý přítel radí Vám touto cestou. abyste si vštipil do paměti na vždycky staré moudré přísloví: nehas, co tě nepáli! Ano pane, nehaste, co Vás nepáli!! Jaký pak máte na příklad zájem, aby se za sebe dostali dva lidé, do kterých Vám nic neni?! A třeba že by k Vám přišel někdo a řekl: Nedostanu- i
19 article
tu a tu holku, tedy se zastřelím! — tak ho nechte, ať se zastřelí, když by byl takový osel, a snad se vůbec nezastřelí, a když, tedy ho není škoda!! Ale nepleťte se do cizích zá- ležitostí, nenamlouvejte nikomu nikoho a ne- starejte se vůbec o to, dá-li nějaký pitomý táta někomu holku nebo ne!! Ale když řek- nete a, řekněte taky b, a přijďte a poradte starému zpozdilci, aby se raděj zastřelil, než vyvede pitomost na světě pyramidální!! Ne- boť má-li kdo dceru a zetě, pak je jeho sva- tou povinností, aby na ně taky pamatoval ne aby na stará kolena zhřešil na svých dě- tech a na třech vnoučatech!!! Dobrou duši Bůh odňal, paviána čert nastražil, a nevinní musí trpět! Bůh Vám odpusť, že Jste někdy někomu něco takového proukázallí“ Dočetl jsem, a jakoby po mně lezli mra- venci. Milé psaní. Arci ne docela srozumitel- né. Kdo je starý zpozdilec? Kdo zhřešil n dětech a vnoučatech? A to písmo! Bylo by možno — —?
bůh
20 article
Chvátám do svého archivu. Písmenoš Tu je první dopis špačkův, přetékající vděč- ností. Ale ovšem žel Dnešní anonym — tot milý přítel Špaček! Písmo sice ukazuje zjev- nou snahu, aby vypadalo jinak, ale Špačel byl tak vytvářený karakter, že se mu nepo- vedlo omýliti mne. A to zneužívání výkřič níků. To byl neomylný příznak Špačkův. Ni- kdo jimi tak nešeredil jak on. V prvním okamžiku jsem byl skoro ura- žen, ale o chvíli později byl jsem jat soucitem ke Špačkovi. Není pochyby, že ho potkale něco hrozného, a člověk vznětlivý jak on za pomněl na dobrodiní mu prokázané a zchladi se na mně. Ještě později jsem skoro zmalo- myslněl. Tak tedy odplácí svět, přátelé, man želové! Vstrčil jsem dopis do kapsy a zamířil jsem ke Špačkovi, ač jsem nevěděl, bydlí-li posud kde bydlil na počátku. Neboť za svobodna se vášnivě rád a často stěhoval. Přálo mně. Potkal jsem ho ve vratech do- mu, do něhož před třemi lety vnesl mladé své štěstí manželské. Stanul nějak zaražen. Beze slova sáhl jsem po dopise, rozvinul jsem jej, přidržel mu jej na oči a teprv nyn fekl jsem tragicky: „Špačku, pane, někdejší příteli! Tote mně? Za vše, co jsem ti kdysi prokázal?“ Špaček svěsil hlavu. „Tys to uhodl?“ otázal se. Sáhl po ka pesníku a pojednou vypukl v pláč. „Příteli, mě — nás potkalo náramné ne- štěstí. Umřela mi tchyně, naše matka Komár- ková.“ „Jakže? Nic o tom nevím. Ujišťuji tě n- upřímnější soustrastí ...
Špačel špačkův špaček
21 article
„To není vše,“ pokračoval Špaček. „Ale ten starý blázen, táta Komárek, jen si považ oženil se nám! Doufali jsme, že budeme děditi — on přivedl Petronce i mně macechu do do- mu a upsal jí polovičku domu. Ale jakou ma- cechu! Matka Komárková byla anděl tchyně — její následníce jest ohava. Pod účinkem této nepředvídané katastrofy napsal jsem osudný ten list. Můžeš mi odpustit? Co mně zbývalo? špaček byl vlastně hrozně potrestán dříve než se svým nevděkem provinil. V němém soucitu a na usmíření podal jsem mu ruku. Špaček chvíli ji podržel a řekl pak nějak nesměle a skoro bojácně: „Chceš naši novou matku poznati? Sná- šel bych to lehčeji, kdyby nějaká sdílná duše — —. „Ne, Špačku,“ řekl jsem rozhodně, „neza- svěcuj mne poznovu do svých soukromých zá- ležitostí a změněných rodinných poměrů. Mám dosti na tomto tvém dopise. Další takový list byl by přílišnou obtěžkací zkouškou našeho přátelství. A je-li psáno ve hvězdách, abych ji poznal, neuniknu tomu. Pozdravuj ode mne paní Petronelu, doufám, že je zdráva. „Děkuju. Je. Musi teď na sebe dávat vel- ký pozor. Bude zas chovat. Po čtvrté. JJe toho trochu mnoho, ale mysleli jsme, že bu- deme dědit — — Ano, člověk nikdy neví — Na rohu ulice ještě jsem se obrátil. Příte Špaček stál posud ve vratech a tesklivě za mnou pohlížel. V tom okamžiku jsem si umiňoval, že ji nikdy nikomu nebudu vymlouvati sebevraždu K čemu pak je „sebeurčení“ člověka? V psilon.
Komárek Komárková špaček Petronela Musi
22 article Poustevník.
Poustevník. Bulharsky napsal Al. Kiprov. Přel. Vlada. Dobreva. Když jsme slezli vysoký kopec — dalek již od monastýra — starý igumen Natanail jenž dosud mlčel, obrátil se ke mně důrazným tonem: „Dítě moje, člověk jest jen práškem v bo- žím světě... Život — tato strašná bouře jín zmítá, jak chce. Pyšný člověk vysoko smě- řuje, ale nenadále padá na ňadra černé ze- mě... Přání, jež duše chová, jsou přeludy, jež přejdou jako oblaka za léta, když žár se vy- lévá na zemi... Srdce strádá, nemocně tluče. dokud se nenajde tolik hořkých ran, aby je ubily!... Každé pokušení zůstaví v životě stopu — černou brázdu v duší člověka .. Rušný život příjemný jest stvořením člověku podobným, ale ne lidem. O samotě upadá pak člověk v hluboké myšlenky a hledá vý- chod ze života. Ale nerozřešitelná záhada ži- vota, jíž tisíce hlav se zmítalo, ta zůstává znova stejně nerozřešitelnou jako prve. Tam. kde jest nemožno, aby proniklo světlo, nemůže viděti lidské oko... To pak, co jeden člověk činí, druhému se zdá směšným. To, co jed- noho láká, jest druhému odporné. To, co jed- něm jest moudrým, jiní mají za hloupost. Není všeobecného měřítka věcí. Každý se dívá svý- ma očima a dle vlastního umu usuzuje. Kdo by mohl vyvésti z těchto pustých lesů pou- stevníka a přiměti jej, aby žil s lidmi jako před tím? Poznal jsem jej před třiceti lety. když vstoupil do monastýru. Byl to zdravý člověk, značných schopností, tváře strápené útrapami. Monastýr však mu byl těsný a on neustále toulal se lesy. Co jej mučilo, nikdo neznal, nikomu nikdy o tom nevypravoval .. Strana 1í. Patisk vyhrazen
Al Vlad Bulharsko
23 article
Všichní bratři klášterní ne na plano opouští- me světský život a s opovržením se naň dí- váme. Nalézáme útěchy v bezkonečné modlit- bě a nejednou v slzách prolévaných v temno- tách nočních na tvrdých ložích v těsných ce- lách... Ale on nikdy neplakal, vždy jen mlčel a vyhýbal se lidem. Většina se domnívala, že je blázen. „Ale, otče, což pak on v zimě v létě žie v té jeskyni?“ zeptal jsem se. „Ne, když uhodí tuhé mrazy, tu vrací se do monastýra a žije tam opět sám a sám. Pa- stýři, dřevaři, lidé ze vzdálených míst přichá- zejí k němu a přinášejí mu potravu a žádají od něho požehnání jako od světce. S velikou žádostivostí naslouchají jeho slovům a trudí se proniknouti v jejich smysl. Mnoho jest ne- šťastníků po světě. Jen když jeden pociťuje větší neštěstí než druhý, dostává se duši jaké- hosi ulehčení. Taková je hrdost lidská! ... Ale poustevník nikdy nevypravoval o svém hoři. To možno čísti pouze v jeho tváři a na jeho vysokém, hlubokými vráskami zbrázděném čele.“ Otec Natanail zmlkl, zlehka pobídl mez- ka, na němnž jel a s povzdechem se rozhlédi po věkovitých bucích. Často upadal do filo- sofických nálad, jako onoho dne, nepřetržitě hovoře celé hodiny tichým hlasem o krátkosti lidského života. V takových případech nebylo lze od- dáliti ho od jeho myšlenek. Mnohokrát jsem se to pokoušel učiniti, ale vždy marně. Jedi- ným člověkem, jehož iloval, byl poustevník, k němuž jsme se brali. Již v klášteře, když jsme se rozhodli tak učiniti, jeho líce dostalo jinou barvu, svraštil čelo a husté obočí shora zakrylo jeho dlouhé brvy. Před výcho- dem slunce omyl se studenou vodou, vykonal svou krátkou modlitbu a smiřlivě mě vybízí, abychom se vydali na cestu.
Jedi
24 article
„Těžké myšlenky, kruté vzpomínky vy- rojí se mi vždy v hlavě, když se seberu, abych se naň šel podívat,“ byla první jeho slova, když jsme vyrazili z klášterního dvora. Jaká bude jeho záhada, taková je i záhada mého života ... Slunce již vysoko stálo na nebi, když otec Natanail se zastavil, pohlédl na jednu vysokou skálu a pravil: „Jen málo zbývá nám cesty. Tichý vítr do daleka roznášel příjemné lezní vůně. Starý Kaluděr z hluboka pojímal svěží horský vzduch a se stejnou libostí hladil si velkolepou bílou bradu, s níž vesele zahrá- val si větřík. Hejno ptáků s šumivým cvrliká- ním, jako oblak, vyrazilo ze křoví, vzneslo se do výšky, jako střely přelitlo nad našimi hlavami a s šumotem dopadlo uprostřed cesty na zaprášenou polanku; jakmile jsme se jim přiblížili, vyplašili se s křikem a znovu se ztratili v hustém lese. Kolkolem lesní tišina jest rušena jen ostrým hlasem nějakého ptáka nebo odměřeným ťukáním datlovým na uschlé kmeny. Orlové usadili se vznešeně na vyso- kých skalách a s carskou hrdostí hledí do dálky.
Hejna
25 article
Po úzké cestičce sestoupili jsme do hlu- boké doliny. Potůčky s tichým a sladkým zurčením skáčou s kamene na kámen po bílé skále a jemným šumem dopadají na dno — do pěnící se řeky, jejíž vlny koketně se mezi sebou líbají a s dětinskou radostí pleskají kamenité břehy. V úskalích a po křehkých stromech rozkošně se pne zelený břečťan. A ve stínu sivý mech kryje žulu a hojnou vůní vydává lesní zdravec. Otec Natanail slezl s mezka; na to pře- brodili jsme řeku a Natanail zakašlav pravil. „Pěšky pustíme se odtud do hory. Není to již velká vzdálenost. Hnedle tam budeme. Pomalu vykročil stařec ku předu a já jej následoval. Mezci, které jsme vedli, se zřejmou opa- trností postupovali po nebezpečné cestě, kde jedinké sklouznutí mohlo sraziti všechnyv bezednou propast. Když jsme dostoupili vrcholu, náhle vy- vstal před našima očima černý kamen, pod nímž zel černý pramen. Ve stínu seděl člověk se skloněnou hlavou. „To je bratr Kiril,“ obrátil se ke ma otec Natanail. A tahle jeskyně jest jeho za- milovaným obydlím. Jakmile jsme se přiblížili, poustevník zdvihl hlavu, vzhlédne na nás a pomalu se zvedne, aby nás uvítal. Bratrsky se pocelovali s otcem Natanailem. Já jsem mu políbil ruku. V jeho suchém, opáleném obličeji zračila se nějaké touha z minula, která byla hořce zlomila kdysí bujnou duši. Řídká, bílá brada. vpadlé a veliké černé oči dodávaly mu vze- zření světa, jemuž člověk nemůže odolati.
Potůček Natanail Kiril Řídká
26 article
Byl oblečen v roztrhanou kutnu, přepásanou řemenem. Byl bos. „Tohle je mé bydliště,“ obrátil se ke „Zde člověk žije, aby spasil své hříchy. v těchto samotách, kam zřídka může zablou- diti lidské oko,“ pravil otec Natanail s po- vzdechem a unaveně se posadil na zemi. Poustevník usadil se vedle něho a zvolna mluvil: „Ne, otče Natanaile!... Člověk ne vždy v dálce od světského ruchu ukládá si pokání. Hříchy nespasíš jen s nerozumnou smířlivostí a nenávistí ke všemu světu. Vše, cokoliv bůh stvořil, netřeba milovati. Zločin je těžký hřích, ale ne vždycky toliko modlitby mohou očistiti duši. Pamatují, že jsem byl děckem. když děd mi vypravoval neslýchané vypra- vování o hříších lidských. Neminulo dne, aby se nehodilo na někoho, ať to byl kdokoliv. Dlouhá léta — říkával děd — potloukal se po strmých horách a rovných polích strašný hajduk. Mnoho nevinných dušiček o život při- pravil. Mnoho matek rozplakal. Mnoho sester oblékl do smutku. Ale omrzely jej na konec zločiny, omrzelo jej hltati lidskou krev. Opu- stil lesy a odebral se ke zpovědníku, před kterým od začátku do konce vyznal se ze svých hříchů. Moudrý kněz dlouho uvažoval a na konec mu pravil: Velicí jsou hříchové tvoji a bůh nemůže snadno ti jich odpustiti. Jsi dáblův člověk. Bůh však je milostiv i jest tře- ba, abys vykonal nějaký dobrý skutek, který mně.
bůh