1
masthead
B. června 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 100.
3
article
OBSAH
Toman K.: Denní cesta.
Veselý Adolf: Kvetoucí alej kaštanová u moře.
Ypsilon: Nevděčník.
Kiprov A.: Poustevník.
Sís Vl.: Obrázky z balkánské války: Kůň pod
důstojníka Angelova.
Toman
Adolf
Sís
Angelův
4
title
Kvetoucí alej kaštanová
5
article
Denní cesta.
Denní cesta.
Po noční bouři voni vzduch
a chlodná louka rosou svíti
Je obzor v dálce mlžný pru
O čem chceš, srdce, o čemí sníti
O druzích, kteří zemřeli,
když ocelově hrály klasy?
O hlavách, šteré nezřely
slib naplněný kruté krásy?
Šli tiší, věrni, oddani
po tvojich cestách, rodná země.
Šum stromů tvých jak zoulání
těch mrtvých hořce mluví ke mn
A voni louka, rosa, vzduch.
Ve větvích stromů pějí ptáci.
Domova pokořený duch
v jich piseň vplétá variaci:
že rozlezla se po Čechách
nadutá chasa oblibenců
jak kokotice lad a drah
— A v mrivou vůni vaších věne
se mísl výdech surový
žravého nestoudného býli. —
Vám závidím klid hrobový.
kdož dobří jste a čisti byli.
Čechy
7
article
Je mir zde domovem, dech vlahý vůně něžné.
Vzpomínka vstane tu, jde, s krajem rozhovoři
se o mrtvém. Kaštanů květy jsou tah sněžn
jak nuramor bilých těl ve tmavém mocném moři
Sem zřídka zbloudí kdo; jen fi, co osaměl.
Sám chodiš, blažen, po nemožném toužiš snadn
na pobřeří u vod, v nichž stopen svět je celý.
Den byl jak dnes, i moře jasné s květy na dně
Zklamaná vyšlas k moři, bez útěchy, vznětu,
svou náruč rozpřáhlas: Rozhodný čine mužný
Na břehu stojím tu; přes moře vod a květů
můj pozdrau, Sapřál Z dálky věků pozdrav družný
pám, mrtvá básniřko, posilá básník plaše,
jenž cítil strast a žal váš, všechny jeho stíny
a do hlubin, v něž vrhlo se kdys tělo vaše
pám házi věnec z myrty, růží, rozmarýny.
Adoll Veselý.
Kaštan
Adoll Veselá
8
article
Nevděčník.
Nevděčník.
Teprv když nešťastný Špaček odešel
když jsem počal uvažovati o svém „zakročení
v jeho prospěch, jevily se mi ponenáhlu ob-
tíže úkolu, jehož jsem se podjal. Ano, vždycky
člověk nadává diplomatům, pokud jej samého
někdo nepověří nějakým diplomatickým po-
sláním. Arciť pravda, že diplomaté celého svě-
ta mají zvláštní školy a celé akademie, kde
dlouhá léta studují všechno to pletichářství.
jímž později mají ovládati svět, a právem se
pak obyčejný člověk diví, že přes to vše vy-
vádějí oslovství, na něž pak nejedna říše celý
věk stůně. Arciť nemohou být všichni diplo-
maté stejně chytří, jinak by jeden druhého ne-
obelstil. Ale je věc podivuhodná, že některé
státy na světě mají za diplomaty samé vrtáky.
Abych se neukvapil, abych dal úvahám
času, umínil jsem sí, že zatím připravím své
rekvisity, že nabiju Špačkův revolver. Milo-
val jsem odjakživa střelné zbraně a rád se
jimi obírám.
Přinesl jsem smeták a vyhrábl jsem pod
postelí revolver. Z krabičky střeliva, již u mne
zanechal, vyňal jsem šest nábojů. Otevřel jsem
„buben“ a chci nabíjeti. Avšak vyskytla se
mi zvláštní a neočekávaná překážka. Náboje
byly devítimilimetrové, kalibr špačkova revol-
veru však byl sedmimilimetrový, následkem
čehož nebylo lze zbraň nabiti. Zamyslil jsem
se nad tím. Zavinila to roztržitost Špačkova?
Koupil nepříslušné náboje z mazanosti a jen aby
u mne sehrál neškodnou komedii? Anebo mu
podstrčil falešné náboje moudrý a prozíravý
zbrojíř, aby si Špaček ublížiti nemohl?
špaček
špačkův
Mila
9
article
Nezbývalo mi než jednati v zájmu Špač-
kově s revolverem nenabitým. Bylo to taky
bezpečnější.
A již běželo jen o to, s kým začíti? Se
slečnou Petronelou? S tou si Špaček jistě dáv-
no všechno vyjednal. S otcem Komárkem?
Čert mu věř. Kdybych to s tatikem pokazil.
byla by těžká náprava. Rozhodl jsem se
tedy, že nejdříve zaťukám u matky. Utvrdila
mne v tom i zmínka Špačkova, že mne matka
má ráda. Ašpoň mne shovívavě vyslechne.
O záminku nebylo zle. Pozeptám se u Ko-
márků, půjde-li pan otec v neděli zas do „Pa-
norámy“, což byl zahradní hostinec na forti-
fikačních pozemcích u Bruské brány, právě
proti Chotkovým sadům. V tom hostinei
vzadu pří hradbě byl vyhlášený kuželník, snad
nejlepší v Praze, kuželník s dvojím valounem
čili hampejsem, pro dvě společnosti, a tam se
koulívalo v létě téměř denně, v neděli mnohdy
již od rána. A Komárek, jak již řečeno, byl
náruživým kuželkářem. V letech sedmdesá-
tých se v Praze ještě nekopalo, v povětří ne-
lítalo, tennis byl takřka jen pro šlechtu. Sám
velocipéd byl ještě „hudbou budoucnosti“. Jen
v pražském Sokole v letních měsících pokou-
šeli jsme se v písku na dvoře o jízdu na dře-
věné dvojkolce, která se podobala spíše tra-
kaři než nynějšímu bicyklu. Ze všech sport
kvetlo toliko veslaření na Vltavě, jež bylo arc
nejkrásnější.
Ostatně otec Komárek nekopal by a ne-
lítal ani nyní, nevlezl by taky na velocipěd
jak jsem ho znal, ani by se neondal tennisem
Petronela
špaček
Komárek
špačkův
Chotkův
Špač
ko
Praha
Vltava
Sokol
10
article
Veslaření ani tehda ho nelákalo, neboť ne-
uměl plavat a bál se vody. Komárek by pořá
hrál kuželky, kdyby tu ještě byl.
Vzal jsem k sobě revolver a vybral jsen
se ke Komárkovům. Byl sobotní podvečer.
chvíle tedy velice vhodná. Sobotní odpůldne
je skoro poloviční neděle. Paní Komárková
uvítala mne velmi vlídně. Měla obvyklou ne-
dělní husu již doma, již taky byla husa ose-
kána, pisky z tučné kůže vydloubány, chmýř
a štětinky opáleny, a husa byla uložena
chladné špižírně a přemítala tu nepochybně.
co jí očekává dále. Husa snad i bez hlavy
může přemítati, neboť víme, že jí hlava ani za
živa není mnoho platna. Teď paní Komárková
pařila a obírala drůbky, neboť husí drůbky
byly v měšťanských rodinách od nepaměti so-
botní večeří.
Mrskl jsem okem po těchto ptačích útro-
bách a končetinách a prohlásil jsem, že vypa-
dají velmi, velmi chutně. Účinek poznámky
mé ihned se dostavil. Panička skočila do špi-
žírny a přinesla mi okázat celou husu. By
jsem nad ní u vytržení, jak se samo sebou roz-
umí. Co prý myslím, že za ni dala, tázala se
mne panička dychtivě.
Tuto radím každému, kdo se octne v po-
dobné situaci, že se mu panička pochlubí ne-
dělní husou s otázkou, co že za ni dala, aby
hádal hodně vysoko. Ničím se člověk neza
vděčí hospodyni tolik, jako když hádá aspo
o zlatku neb o půldruhé více nad cenu trho
vou. Hedvábné šaty, nový klobouk nebo forte
piano můžete podceniti, ale nikdy neřekněte
málo za husu. Je to nejcitlivější stránka všeel
hospodyní.
Poněvadž jsem udržoval časem obchodní
styky i s milými pražskými Angotkami na Va-
ječném trhu, vyznal jsem se poněkud v kur-
sovním jejich lístku, i odhadl jsem v duchu
husu paní Komárkové na půltřetí zlatky. Na
hlas řekl jsem arci půlčtvrtě.
Veslaření
Komárek
Komárková
Hus
Virginie
11
article
Zraky paní Komárkové vítězně zazářily
„To byste proplatil, milý pane! Dv
zlaté čtyrycetl Ovšem chtěla dva deva-
desát, ale v těch babách se člověk musí vy-
znat. Dva zlaté čtyrycetl A to máme dne
večeři, zítra oběd, ještě kousek studené tá-
tovi k večeři, a v pondělí zas oběd, podpouštku
s knedlíkem. A krom toho z ní počítám aspo
na dva žejdlíky sádla.
„Milostpaní, všechna čest, umíte kupovat.
„To umím!“ pochválila se panička a nesl
husu zase do špižírny.
Takto jsem dal první partii (husu) vy
hráti paní Komárkové. Běželo teď o to, vy
hraji-li partií druhou (Špačka) já.
„A co nám nesete?“ tázala se paníčk
vrátivší se.
„Chtěl jsem se pro všechny případy omlu
viti, nebudu-li moci zítra přijíti na kuželk
do Panorámy, milostpaní.“
„A to byste to tatíkovi vyved',“ spráskl
panička ruce.
„Milostpaní,“ řekl jsem starostlivě, „mu
sím bdíti nad zoufalým přítelem. Běží snad
lidský život.“
„Pro Boha vás prosím — —.
Sáhl jsem do kapsy, vyňal jsem revolver
„Ježíš Marjá Jozefe!“ vykřikla panička
skrčila se, jakoby se uhýbala ráně.
„Ano, milostpaní, tento revolver vyrva
jsem dnes příteli Špačkovi. Chtěl se zastřeliti.
„Proč pak, pro Krista pána?
„Poněvadž mu nechcete dáti slečnu Petro
nelu.“
„Kdo pak mu ji nechce dát?“
„Nu vy — a pan Komárek! Vždyť mi k
přítel špaček povídal, když přišel, aby se
mne zastřelil. Měl jsem co dělat, abych mu
strašlivý ten záměr zatím vymluvil — milost-
paní, opakuji, že zatím. Špaček je v hrozném
rozpoložení — —
„I pro Pánaboha!“ spráskla panička ruce
„To zas náš táta něco vyved'! Ale takhle s ním
bylo odjakživa, milý pane. Postřihačství roz-
uměl, domům rozumí, ale jak se začne plís
do rodinných záležitostí, zle je. Jen toho
kdyby tatíkové nechali! Od čebo pak jsme
my mámy? Proč bychme mu holku nedali?“
Komárek
Ježíš
Jozef
Krist
Petro nela
12
article
„Milostpaní, nebyl jsem při fom, ale pan
manžel odmítl prý Špačka proto, že je ke
slečně Petronele příliš veliký, že by to bylo
nerovné manželství. Konečně i to lze pocho-
piti — snad se obával, že je slečna Petronel
příliš něžná — že snad by Špaček někdy —
ačkoliv, milostpaní, pokud ho znám, je t
dobrák člověk — a slečně Petronele netřeb
se obávati — —
„Láry fáry!“ přerušila mne panička. „T
se nebude nikoho bátl Já vím, jak jsem ji vy-
chovala. To je holka po mně a ne po tátoví
S tím já si promluvím — —“
„Milostpaní, snažně prosím, jen aby
toho nebyla žádná mrzutost. Nerad bych, aby
snad mojí vinou — — A kdyby fu neběžele
o štěstí a živol přítele Špačka, jakživ bych
se nebyl odvážil. — —.
„Nemějte starosti. U nás nikdy nebyi
žádná mrzutost, když mne tatík ve všem po-
slechl. — Tu pistol pro Boha vás prosím ně-
kam zamkněte a panu Špačkovi řekněte,
nedělá hlouposti. A zejtra ho přiveďte ssebou
do Panorámy, tak.“
Všecek šťasten odcházel jsem od Komár-
ků. Diplomatické moje poslání setkalo ses
úspěchem, jehož jsem se sám nenadál. Máme-li
matku na své straně, je vyhráno. Matka —
mluvíme-li se stanoviska nápadníků — býva
vždy nejúpornějším a nejnebezpečnějším ne-
přítelem, ale taky zas nejsilnějším a nejspole-
hlivějším spojencem. Bez dlouhé mobilisace je
vždy připravena na odboj a výboj. Její váleč-
ná moc je vždy v pohotovosti. Paní Komár-
ková byla takovou matkou.
Ještě jsem se zeptal po slečně Petronele
„Sla pro tvrdé žemle na nádivku do husy
řekla panička. „Zapomněla jsem na ně, když
jsem byla v trhu. Víte, nádivka je tak pre
první ucpání. Bez ní bychom neměli z husy
dva nebo tři obědy.“
Petronele
Petronel
špaček
Komár
Sl
13
article
Karel Toman.
Toman
15
article
Žena výtečná! Skoro jsem teď litoval, ž
neměla dcery dvě. Snad by druhá bývalao
něco větší. Ale příroda je nevyzpytatelná
Příroda zamičela jistě mnoho půvabných
dcer. —
Jaké bylo večerní jednání mezi matkou
Komárkovou a otcem Komárkem, nikdy jsem
nezvěděl. Avšak nedělní dostaveníčko v Pa-
norámě dopadlo nad očekávání. Pan Komárel
byl rozšafnou chotí svou nepochybně zpra-
cován a choval se ke Špačkovi, jakoby mu
chtěl prodati dům. Pohledy slečny Petronely
slibovaly do budoucnosti splnění všech tužeb
a přání Špačkových. Paní Komárková seděla
v čele stolu, jakoby neměla ani potuchy, pro
tu všichni jsme, ale uvnitř jistě s plným vě-
domím, že je královnou dnešního dne.
Později jsme dámy ostavili a šli jsme na
kuželky, Špaček taky. Pří honéru kácel špa-
ček „od rohu“ jak obléhací dělo, pan Komá-
rek nevycházel z úžasu. Tomuhle člověku
nechtěl dát dceru? — Při „válečné“ zvolen
pan Komárek za jenerála a vybral si do své
party nejprve Špačka a hned potom i mne
Vyhráli jsme na celé čáře.
Cestou domů doprovázel špaček milou
Petronku, jakoby se to samo sebou rozumělo
Rodiče Komárkovi se mnou hezký kousekz
ním. U domu chtěli jsme se rozloučiti, avšak
paní Komárková nedopustila.
Komárkův
Komárek
Komárel
špaček
Petronet
Špačková
Komárková
Komat
16
article
„To by tak scházelo, pánové! Na kužel
kách jste se utahali, teď si musíte odpočinout
Máme doma půl studené husy.
Což arci mělo za následek, že ponděln
podpouštka odpadla, neboť na ni nezbylo an
sousta.
Když jsme před půlnocí odcházeli, vypro-
vodil nás otec Komárek až na práh, paní Ko-
márková až na chodbu, slečna Petronela a
ke schodům, neboť nám svítila.
Měl jsem již půl patra za sebou, když
jsem spíše sluchem než zrakem seznal, žes
špaček nějak opozdil. Mrskl jsem očima za
sebe vzhůru, a hle, tam na prvém schodě po-
sud stál Špaček, nemohoucí se rozloučiti se
svou Petronkou. Právě k ní něco šeptal, ajá
víe domyslem než sluchem vyrozuměl jsem.
že praví:
„Hubinku žádnou, kuřátko moje?“
Slečna Petronela se zapýřila, načež za-
mhouřila oči, vztyčila se na špičkách a vy-
pjala bradičku. Což všechno dohromady zna
menalo: vezmi sil
Vida, vida; myslím si, takhle tedy si pří
roda pomáhá. Slečna Petronka se vytáhne
Špaček se poněkud skrčí — co pak tedy
vlastně chtěl starý Komárek?
Komárek
ko
Petronel
Petronka
špaček
17
article
Trvalo mi to celou druhou půlku patra
z čehož jsem soudil, že tam nahoře nejednal
o hubičku jen jedinou. Mohl jich býť již cely
růženec.
Z obavy, aby slečna Petronela nedostala
křeč do prstů, volám k špačkovi:
„Dej pozor, příteli, tuhle se schody zatá
Je sice údělem „slonů“, aby byli svědky
všelikých sladkostí meží milenci, ale někdý
přejde trpělivost člověka sebe obětavěj
šího. — —
Druhý den byl mně posluhou dodán do-
pis nepovědomého písma. Roztrhl jsem obál-
ku — hledám podpis — Špaček! Nepsával
jsme si totiž, vše jsme vyřizovali ústně.A
dnes tedy psal s neobyčejným nákladem vy
křičníků:
„Nejdražší kamaráde! Dobrodinče můjl
Zachránil jsi mi život! Vlastně jsi mi dal
novýl! A získal jsi mně drahou Petronkulí
Jak Ti mám děkovat!?! Jsem a zůstanu do
smrti Tvým nejvděčnějším dlužníkem a jen
budu přemýšlet, jak bych se Ti odsloužil!
Když pomyslím, jak mi bylo po první roz-
mluvě s panem Komárkem a jak bylo včera
a je dnes!! A teprv až bude drahá Petronka
na vždycky má!!! Nebuď úražen, příteli nej-
dražší, když Tě prosím, aby sis onen osudný
a přece zas tak šťastný revolver ponechal na
památku, i s náboji, ale Bůh Tě chraň, abysi
snad někdy sám pro vlastní osobu ho použil!
Toliko za pouhou dekoraci na zeď — k tomu
snad není potřeba zbrojního listu?1? Já pak
do smrti budu žehnati Tvé přátelské oběta-
vosti a výmluvnosti, s jakou jsi hrozící mně
tragédii života změnil v růžovou selanku!
Kéž bych se Ti mohl někdy podobným způ-
sobem proukázatilli
čejí.
Petronel
špaček
Komárek
18
article
Tvůj věrný a vděčný
Tvůj věrný a vděčný
špačekl“
„Buď šťasten!“ řekl jsem, přečet list, jejž
jsem vložil do svého archivu. Potom jsemsi
pověsil revolver nad postel, skutečně jen
pro dekoraci, neboť s devítimilimetrovými ná-
boji nebyl k jiné potřebě.
špaček se oženil, čas plynul. Již jsme se
nescházeli. Měl jsem svých starostí dost a
Špačka patrně poutala šťastná domácnost.
Skoro jsem mu záviděl, ale zvlášť tehdy, když
mi ve vzpomínce vytanul noční ten výjev n
schodech: malá Petronka mhouří oči, vypín
se na špičky, zdvihá bradičku, špoulí ústka —
vezmi sil
O, špaček jistě bral, neboť nebyl člově-
kem nejskromnějším, a mnohdy jistě bral i bez
pobízení.
Málokdy jsem ho vídal, a to vždy jen
z daleka. Nikdy již jsem ho nedohonil, a krá-
čel-li proti mně, vždy se mi nějak ztratil, aniž
jsem postihl, kam zahnul. Ale ani ve snu mi
nepřipadlo, že by se mi vyhýbal úmyslně.
Tři roky tak uběhly.
Tu jsem jednoho dne s jinými dopisy do-
stal psaní s nadpisem ruky neznámé, ale ná-
ramně povědomé. Není pochyby, toto písme
viděl jsem již kdysi — jen kdy a kde?
Roztrhnu obálku, hledám podpis — lis
je nepodepsán. Písmo kostrbaté a nějak úmy-
slně rohaté, a text nepříliš vlídný:
„Pane a panell
Neznámý přítel radí Vám touto cestou.
abyste si vštipil do paměti na vždycky staré
moudré přísloví: nehas, co tě nepáli! Ano
pane, nehaste, co Vás nepáli!! Jaký pak máte
na příklad zájem, aby se za sebe dostali dva
lidé, do kterých Vám nic neni?! A třeba že
by k Vám přišel někdo a řekl: Nedostanu- i
19
article
tu a tu holku, tedy se zastřelím! — tak ho
nechte, ať se zastřelí, když by byl takový
osel, a snad se vůbec nezastřelí, a když, tedy
ho není škoda!! Ale nepleťte se do cizích zá-
ležitostí, nenamlouvejte nikomu nikoho a ne-
starejte se vůbec o to, dá-li nějaký pitomý
táta někomu holku nebo ne!! Ale když řek-
nete a, řekněte taky b, a přijďte a poradte
starému zpozdilci, aby se raděj zastřelil, než
vyvede pitomost na světě pyramidální!! Ne-
boť má-li kdo dceru a zetě, pak je jeho sva-
tou povinností, aby na ně taky pamatoval
ne aby na stará kolena zhřešil na svých dě-
tech a na třech vnoučatech!!! Dobrou duši
Bůh odňal, paviána čert nastražil, a nevinní
musí trpět! Bůh Vám odpusť, že Jste někdy
někomu něco takového proukázallí“
Dočetl jsem, a jakoby po mně lezli mra-
venci. Milé psaní. Arci ne docela srozumitel-
né. Kdo je starý zpozdilec? Kdo zhřešil n
dětech a vnoučatech?
A to písmo! Bylo by možno — —?
bůh
20
article
Chvátám do svého archivu. Písmenoš
Tu je první dopis špačkův, přetékající vděč-
ností. Ale ovšem žel Dnešní anonym — tot
milý přítel Špaček! Písmo sice ukazuje zjev-
nou snahu, aby vypadalo jinak, ale Špačel
byl tak vytvářený karakter, že se mu nepo-
vedlo omýliti mne. A to zneužívání výkřič
níků. To byl neomylný příznak Špačkův. Ni-
kdo jimi tak nešeredil jak on.
V prvním okamžiku jsem byl skoro ura-
žen, ale o chvíli později byl jsem jat soucitem
ke Špačkovi. Není pochyby, že ho potkale
něco hrozného, a člověk vznětlivý jak on za
pomněl na dobrodiní mu prokázané a zchladi
se na mně. Ještě později jsem skoro zmalo-
myslněl. Tak tedy odplácí svět, přátelé, man
želové!
Vstrčil jsem dopis do kapsy a zamířil jsem
ke Špačkovi, ač jsem nevěděl, bydlí-li posud
kde bydlil na počátku. Neboť za svobodna
se vášnivě rád a často stěhoval.
Přálo mně. Potkal jsem ho ve vratech do-
mu, do něhož před třemi lety vnesl mladé své
štěstí manželské. Stanul nějak zaražen.
Beze slova sáhl jsem po dopise, rozvinul
jsem jej, přidržel mu jej na oči a teprv nyn
fekl jsem tragicky:
„Špačku, pane, někdejší příteli! Tote
mně? Za vše, co jsem ti kdysi prokázal?“
Špaček svěsil hlavu.
„Tys to uhodl?“ otázal se. Sáhl po ka
pesníku a pojednou vypukl v pláč.
„Příteli, mě — nás potkalo náramné ne-
štěstí. Umřela mi tchyně, naše matka Komár-
ková.“
„Jakže? Nic o tom nevím. Ujišťuji tě n-
upřímnější soustrastí ...
Špačel
špačkův
špaček
21
article
„To není vše,“ pokračoval Špaček. „Ale
ten starý blázen, táta Komárek, jen si považ
oženil se nám! Doufali jsme, že budeme děditi
— on přivedl Petronce i mně macechu do do-
mu a upsal jí polovičku domu. Ale jakou ma-
cechu! Matka Komárková byla anděl tchyně
— její následníce jest ohava. Pod účinkem
této nepředvídané katastrofy napsal jsem
osudný ten list. Můžeš mi odpustit?
Co mně zbývalo? špaček byl vlastně
hrozně potrestán dříve než se svým nevděkem
provinil.
V němém soucitu a na usmíření podal
jsem mu ruku. Špaček chvíli ji podržel a řekl
pak nějak nesměle a skoro bojácně:
„Chceš naši novou matku poznati? Sná-
šel bych to lehčeji, kdyby nějaká sdílná
duše — —.
„Ne, Špačku,“ řekl jsem rozhodně, „neza-
svěcuj mne poznovu do svých soukromých zá-
ležitostí a změněných rodinných poměrů. Mám
dosti na tomto tvém dopise. Další takový list
byl by přílišnou obtěžkací zkouškou našeho
přátelství. A je-li psáno ve hvězdách, abych
ji poznal, neuniknu tomu. Pozdravuj ode mne
paní Petronelu, doufám, že je zdráva.
„Děkuju. Je. Musi teď na sebe dávat vel-
ký pozor. Bude zas chovat. Po čtvrté. JJe
toho trochu mnoho, ale mysleli jsme, že bu-
deme dědit — — Ano, člověk nikdy neví —
Na rohu ulice ještě jsem se obrátil. Příte
Špaček stál posud ve vratech a tesklivě za
mnou pohlížel.
V tom okamžiku jsem si umiňoval, že ji
nikdy nikomu nebudu vymlouvati sebevraždu
K čemu pak je „sebeurčení“ člověka?
V psilon.
Komárek
Komárková
špaček
Petronela
Musi
22
article
Poustevník.
Poustevník.
Bulharsky napsal Al. Kiprov. Přel. Vlada.
Dobreva.
Když jsme slezli vysoký kopec — dalek
již od monastýra — starý igumen Natanail
jenž dosud mlčel, obrátil se ke mně důrazným
tonem:
„Dítě moje, člověk jest jen práškem v bo-
žím světě... Život — tato strašná bouře jín
zmítá, jak chce. Pyšný člověk vysoko smě-
řuje, ale nenadále padá na ňadra černé ze-
mě... Přání, jež duše chová, jsou přeludy, jež
přejdou jako oblaka za léta, když žár se vy-
lévá na zemi... Srdce strádá, nemocně tluče.
dokud se nenajde tolik hořkých ran, aby je
ubily!... Každé pokušení zůstaví v životě
stopu — černou brázdu v duší člověka ..
Rušný život příjemný jest stvořením člověku
podobným, ale ne lidem. O samotě upadá
pak člověk v hluboké myšlenky a hledá vý-
chod ze života. Ale nerozřešitelná záhada ži-
vota, jíž tisíce hlav se zmítalo, ta zůstává
znova stejně nerozřešitelnou jako prve. Tam.
kde jest nemožno, aby proniklo světlo, nemůže
viděti lidské oko... To pak, co jeden člověk
činí, druhému se zdá směšným. To, co jed-
noho láká, jest druhému odporné. To, co jed-
něm jest moudrým, jiní mají za hloupost. Není
všeobecného měřítka věcí. Každý se dívá svý-
ma očima a dle vlastního umu usuzuje. Kdo
by mohl vyvésti z těchto pustých lesů pou-
stevníka a přiměti jej, aby žil s lidmi jako
před tím? Poznal jsem jej před třiceti lety.
když vstoupil do monastýru. Byl to zdravý
člověk, značných schopností, tváře strápené
útrapami. Monastýr však mu byl těsný a on
neustále toulal se lesy. Co jej mučilo, nikdo
neznal, nikomu nikdy o tom nevypravoval ..
Strana 1í.
Patisk vyhrazen
Al
Vlad
Bulharsko
23
article
Všichní bratři klášterní ne na plano opouští-
me světský život a s opovržením se naň dí-
váme. Nalézáme útěchy v bezkonečné modlit-
bě a nejednou v slzách prolévaných v temno-
tách nočních na tvrdých ložích v těsných ce-
lách... Ale on nikdy neplakal, vždy jen mlčel
a vyhýbal se lidem. Většina se domnívala, že
je blázen.
„Ale, otče, což pak on v zimě v létě žie
v té jeskyni?“ zeptal jsem se.
„Ne, když uhodí tuhé mrazy, tu vrací se
do monastýra a žije tam opět sám a sám. Pa-
stýři, dřevaři, lidé ze vzdálených míst přichá-
zejí k němu a přinášejí mu potravu a žádají
od něho požehnání jako od světce. S velikou
žádostivostí naslouchají jeho slovům a trudí
se proniknouti v jejich smysl. Mnoho jest ne-
šťastníků po světě. Jen když jeden pociťuje
větší neštěstí než druhý, dostává se duši jaké-
hosi ulehčení. Taková je hrdost lidská! ... Ale
poustevník nikdy nevypravoval o svém hoři.
To možno čísti pouze v jeho tváři a na jeho
vysokém, hlubokými vráskami zbrázděném
čele.“
Otec Natanail zmlkl, zlehka pobídl mez-
ka, na němnž jel a s povzdechem se rozhlédi
po věkovitých bucích. Často upadal do filo-
sofických nálad, jako onoho dne, nepřetržitě
hovoře celé hodiny tichým hlasem o krátkosti
lidského života.
V takových případech nebylo lze od-
dáliti ho od jeho myšlenek. Mnohokrát jsem
se to pokoušel učiniti, ale vždy marně. Jedi-
ným člověkem, jehož iloval, byl poustevník,
k němuž jsme se brali. Již v klášteře, když
jsme se rozhodli tak učiniti, jeho líce dostalo
jinou barvu, svraštil čelo a husté obočí
shora zakrylo jeho dlouhé brvy. Před výcho-
dem slunce omyl se studenou vodou, vykonal
svou krátkou modlitbu a smiřlivě mě vybízí,
abychom se vydali na cestu.
Jedi
24
article
„Těžké myšlenky, kruté vzpomínky vy-
rojí se mi vždy v hlavě, když se seberu, abych
se naň šel podívat,“ byla první jeho slova,
když jsme vyrazili z klášterního dvora. Jaká
bude jeho záhada, taková je i záhada mého
života ...
Slunce již vysoko stálo na nebi, když
otec Natanail se zastavil, pohlédl na jednu
vysokou skálu a pravil: „Jen málo zbývá nám
cesty.
Tichý vítr do daleka roznášel příjemné
lezní vůně. Starý Kaluděr z hluboka pojímal
svěží horský vzduch a se stejnou libostí hladil
si velkolepou bílou bradu, s níž vesele zahrá-
val si větřík. Hejno ptáků s šumivým cvrliká-
ním, jako oblak, vyrazilo ze křoví, vzneslo
se do výšky, jako střely přelitlo nad našimi
hlavami a s šumotem dopadlo uprostřed cesty
na zaprášenou polanku; jakmile jsme se jim
přiblížili, vyplašili se s křikem a znovu se
ztratili v hustém lese. Kolkolem lesní tišina
jest rušena jen ostrým hlasem nějakého ptáka
nebo odměřeným ťukáním datlovým na uschlé
kmeny. Orlové usadili se vznešeně na vyso-
kých skalách a s carskou hrdostí hledí do
dálky.
Hejna
25
article
Po úzké cestičce sestoupili jsme do hlu-
boké doliny. Potůčky s tichým a sladkým
zurčením skáčou s kamene na kámen po bílé
skále a jemným šumem dopadají na dno —
do pěnící se řeky, jejíž vlny koketně se mezi
sebou líbají a s dětinskou radostí pleskají
kamenité břehy. V úskalích a po křehkých
stromech rozkošně se pne zelený břečťan.
A ve stínu sivý mech kryje žulu a hojnou
vůní vydává lesní zdravec.
Otec Natanail slezl s mezka; na to pře-
brodili jsme řeku a Natanail zakašlav pravil.
„Pěšky pustíme se odtud do hory. Není to již
velká vzdálenost. Hnedle tam budeme.
Pomalu vykročil stařec ku předu a já jej
následoval.
Mezci, které jsme vedli, se zřejmou opa-
trností postupovali po nebezpečné cestě, kde
jedinké sklouznutí mohlo sraziti všechnyv
bezednou propast.
Když jsme dostoupili vrcholu, náhle vy-
vstal před našima očima černý kamen, pod
nímž zel černý pramen. Ve stínu seděl člověk
se skloněnou hlavou.
„To je bratr Kiril,“ obrátil se ke ma
otec Natanail. A tahle jeskyně jest jeho za-
milovaným obydlím.
Jakmile jsme se přiblížili, poustevník
zdvihl hlavu, vzhlédne na nás a pomalu se
zvedne, aby nás uvítal. Bratrsky se pocelovali
s otcem Natanailem. Já jsem mu políbil ruku.
V jeho suchém, opáleném obličeji zračila
se nějaké touha z minula, která byla hořce
zlomila kdysí bujnou duši. Řídká, bílá brada.
vpadlé a veliké černé oči dodávaly mu vze-
zření světa, jemuž člověk nemůže odolati.
Potůček
Natanail
Kiril
Řídká
26
article
Byl oblečen v roztrhanou kutnu, přepásanou
řemenem. Byl bos.
„Tohle je mé bydliště,“ obrátil se ke
„Zde člověk žije, aby spasil své hříchy.
v těchto samotách, kam zřídka může zablou-
diti lidské oko,“ pravil otec Natanail s po-
vzdechem a unaveně se posadil na zemi.
Poustevník usadil se vedle něho a zvolna
mluvil:
„Ne, otče Natanaile!... Člověk ne vždy
v dálce od světského ruchu ukládá si pokání.
Hříchy nespasíš jen s nerozumnou smířlivostí
a nenávistí ke všemu světu. Vše, cokoliv bůh
stvořil, netřeba milovati. Zločin je těžký
hřích, ale ne vždycky toliko modlitby mohou
očistiti duši. Pamatují, že jsem byl děckem.
když děd mi vypravoval neslýchané vypra-
vování o hříších lidských. Neminulo dne, aby
se nehodilo na někoho, ať to byl kdokoliv.
Dlouhá léta — říkával děd — potloukal se
po strmých horách a rovných polích strašný
hajduk. Mnoho nevinných dušiček o život při-
pravil. Mnoho matek rozplakal. Mnoho sester
oblékl do smutku. Ale omrzely jej na konec
zločiny, omrzelo jej hltati lidskou krev. Opu-
stil lesy a odebral se ke zpovědníku, před
kterým od začátku do konce vyznal se ze
svých hříchů. Moudrý kněz dlouho uvažoval
a na konec mu pravil: Velicí jsou hříchové
tvoji a bůh nemůže snadno ti jich odpustiti. Jsi
dáblův člověk. Bůh však je milostiv i jest tře-
ba, abys vykonal nějaký dobrý skutek, který
mně.
bůh