Periodikum ALTO Viewer

1

26. května 1907. sí

2

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 140.

3

Strana g.

4 article Z lidské šachovnice.

Z lidské šachovnice. oo Nakreslil R. Fink. ofl s ijo Majitel tři domů v menším venkovském městečku, pan Barnabáš Hrabal, uhnal si pře časem ošklivou prezdívku. „Škrob“ mu krátce říkali a aby vážený čte nář z vlastního názoru posouditi mohl, jak da- lece mu vznětlivé obecenstvo ubližovalo, třeb pana Barnabáše trochu blíže představiti. Nuže. zevnějšek Postavička už šedivá, teprv asi dvaapade sátiletá, mírně vyhublá a poněkud již vpřed nachýlená. Chůze pomalá, zdánlivě přesně od- měřená a vypočítavá. Vynikající vlastnost: Spořivost do krajnosti, čili, jak se obecně říká, až do provrtáni kolena pro haléř. Zvláštní znamení Občasná koktavost, dráždící posluchač k smíchu, byť šlo i o sebe vážnější věc. Malinký nezpůsob: loe a dsno Bidné placení dluhů a dloužků, zejmén karetních, a to až po velikém hrdlování a nucení. Pozemská křehkost: Silná „třesavka“ na karty za každého po- časí a za každé příležitosti. Denní směr myšlenek: nýi nn

R Fink Hrabal Barnabáš

5 article

Horlivé výklady o válce a počasí, jak právě časopisecký a fysikální barometr ukazují. A nyní podívejme se v neděli tak trochu za panem- Barnabášem. Je právě zimní podvečer; venku mrazivý prosincový klid a na všem těžký rubáš sněhový Uvnitř prostorné krěmy tlustého pana. Nálevky je útulno a teplo jako v pokojném svědomi. Pan Barnabáš hovi si nedaleko kamen předčítá právě „Národní“. Na sichém, hube- ném nose houpají se ošuntělě, nedávno pospra- vené brejle, jež majitel jejich občas posunuje na čelo, aby získané dojmy z listu sdělil svým spolustolovníkům. „Vi-vidíte, jjá to stále říkám. Te-ten Ja ponec přece jen na konec vyhraje, V-včera za potopili Rusům jednu loď a na zemi, r-rozumíte není to s Rusy taky nejlepší. A bude to prero nás priro všecky chyba, jestli náš láta, R-rus prohraje. Priroroetví slepého mládence zcela jistě se osvědčí, válka všech pr-roti všem jes jen otázkou času a tady v Čechách, jak vevite naposled se to všecko semele.

Barnabáš Nálevka Rus Čechy

6 article

Sousedé pomrkávají k tomu dilem nedůvě Hivě, většinou však s netajeným úsměvem n rtech. Byl-li pan Barnabáš o něčem přesvědčen, těžko bylo pustiti se s ním do oposíce. Pan Bar- nabáš si na sobě zakládal, říkaje, že je člověk sečtělý, světem vyškotený, ve zkušenostech zncelený- st Na příklad s tím počaším: Řekl-li pan Barnabáš, že zejtra bude pršet pršel) do večera, jen se lilo. Předpověděl-li dle pečlivě vedených mlh březnových a jiných me teorologiekých dokumentů bouřku, byla najisto takíka na hodinu. V tom měl pan Barnabáš štěst přímo báječné. Měně dovedl předem uhodnouti, prohraje-l či vyhraje v kartách, jež nejen náruživě brál ale v nichž ještě radějí vyhrával. A byl přece „mistrem“. Znal téměř všechny hry a hodil se tudiz do každé partičky. Nikdo sice nehrál s ním se zviáštní radostí, ale k doplnění počtu hráču býval začasto nezbytným. Podivná však věc Hrálo-li se toliko „o křídu“, nebo kutálely- se po stole mizerné haléře a dvouhaléře, roz- dával pan Barnabáš jako bez ducha, „vynášel a „přebíjel“ beze vší účasti, jenom aby to, jal se říká, nezahálelo. Taková hra lidi kalibru páně Barnabášova dlouho nebaví; údy při ní b lestíví, karty se opotřebují. A co nejhlavnější- nelze tu při nejlepší vůli ničeho vydělati, b ani na tu outratičku, o co při nejmenším panu Barnabášovi šlo, neboť nemívau z pravidla s se bou více, nežli tak na tři sklenice. Majitel tří domů. Náhodou bývala Štěstěna často jeho kmo trou a proto pouštěl se pan Barnabáš i se sebe menším obnosem do hazardních her, pobíze s nutkal, až partu sehnal, nebyla-li již dřive po- hromadě. Při hře volit „pan Škrob“ chytře své míste čko, odkud pouhým mrsknutím oka na hodiny viděl.

Barnabáš pán Barnabášův Hiva

7 article

Padala-li slušněji karta, jevil záhy nápadný nepokoj a asi kolem deváté neúprosně od stolu se zvedal. „Vyhrál zase na útratu, více mu netřeba — aby Kačenka nebručela.“ Tak a podobně lou- čili se s ním spoluhráči. Sebe urážlivější však víkřiky a poznámky odrážely se od něho jako od kůže hrochovy; měl, čeho potřeboval, a — domů přijde v čas. Hůře bylo, odvrátila-li Štěstěna od něho svoj Otylý krčmář nestačil tu sáhati do kapsy pro korunky, hodiny mohly hrkati do bílého rána, pan Barnabáš seděl jako přikován, bledi i červenal a pošťuchuje nervosně prstem tabák v dýmce, občasně promlouval: „Pupůjčte mi zase ko-korunku, to bude te-třetí, že „I kdeže třelí —“ zlobil se šenkýř na krátkou, v takých případech pamětí páně Barna- bášovou. „Před chivilí byla třetí — toto bude čivrtá . . „Him — tedy čtvrtá — hleďme, co jsem už prohrál — — jdu, hraju!“ hlásil rozechvěně bankěřovi, aby dostal prohru co nejrychleji zpět. „Jsou tam dva zlaté, nejprve vyplatit!“ po- roučel krátce bankéř a podržel karty v ruce. Pan Barnabáš měl jenom korunku. Podrbal se mrzutě za ušima, ohlížel se po šenkýři, jenž se rychle ztratil a nevida nikde ochoty, hlásil skomirsvě „Tož tedy jenom korunu.“ Nešťastné „očko“. V tom míval pan Barna- báš štěstí nejméně a přece je tak náruživě rád hrál. A čím více prohrával, tím více brunátněl až byl jako pivoňka. A běda, byl-li hostinský příliš ochoten k půjčování. Pan Barnabáš byl by do banku vstrčil na konec celou chalupu. Kozel vzal by však chalupu, kdyby nebylo věcí horších. Doma čekávala totiž resolutní Kačenka vzpomínka na dojemné ranní shledání byla vždy bvář. s to panu Barnabáši zkaliti mysl sebe rozjaře-

Barnabáš Barna Nešťastná

8 article

Věděl, jak znamenitě jeho Kateřina um větřit. Na první okouknuti sezná, vyhrál-li či pro- brál a následující z pravidla kapesní prohlídka ortel jeho zpečetí. V mírnějších případech spraví to vždy ně kolikadenní půst, při delším pozdržení mívá pan Barnabáš i stopy „ženské ruční práee“ na tváři Vše to však snáší s dojemnou láskou a po- slušností, věda, že nikdy není tak zle, aby ne- mchlo býti hůře. Po uplynuti trestu vraci se opět vesele v kroužek vysmívajících se přátel a známých vykládá dále o počasí a o tom, jak daleko p kročily chance té neb oně bojující strany Na konec pak jako obyčejně vévodí halé řová šístka neb korunkově očko. Duch času leti při tom stejným tompe dále, bez zastávky a přerušení, vždyť takých vý středních figurek na lidské šachovnici jest tolik že jedna nemůže nikterak jeviti účinku na váhu neebe l

Kateřina um Barnabáš

9 article Třináct.

Třináct. Napšal Dániel Riche. — Z frančiny přeložil Marti IIorský. Mošie a Magdalena, kteři dnes ráno se vzali, byli opojeni myšlenkou, že sobě konečně náležejí. Za cil své svatební cesty, na kterou se ještě dnes vydati entěli, zvolili si Paříž. Vlak byl úplně nacpán. Společnosti drah, jež se tak pečlivě staraj o kuřáky a o dámy, jež se obávají galantních dobrodružství, vyhradily na všech vlacích odd lení pro samotné dámny, nebo pro přívržence ni kotinu; proč nemají podobné zřetele k ubohým novomanželům a proč nezřídí oddělení, kde by mohly dvě osoby mezi sebou vyměňovati na rušeně a svobodně dojmy na své cestě? Jelikož pokrok v tomto směru nebyl ješt uskutečněn, musil vstoupiti Mořic s Majdalenou do vagonu, kde již sedělo značné ninožství ce- stujících. Novomanželé viděli, že jsou odsouzen k nejpřísnějšímu mlčení; a co si toho měli řício Přes své nestěstí usadili se však vedle sebe s veselou tváří, Mořic uchopil svou rukou ručku drahé manželky a něžně ji chvilemi tiskl; osta- tek dopověděl jejich pohled. Nyní se dal vlak do šíleného letu, vozy s již tak neotřásaly. Oba se opřeli o měkká opě- radla, nachýlili hlavu vzad, přimhouřili oči oddali se sladkému snění. On snil o své budoucnosti.

Dániel Riche Magdaléna Mořic Majdalena Paříž

10 article

Nyní bude mu třeba úsilovně pracovati, ne boť pojal svou malou Magdalenku bez věna Tchyně jeho, paní Pintardová, ukonejšíla je sladkými sliby a vzbuzením naděje na dědictví Dle její řeči měl přijeti co nevidět její nejstarš. bohatý bratr z Ameriky, aby je navštívil a o myslil svou neť nějakým dárkem. Dle jeho mi lionů mohlo to býti zcela lehce nějakýel 100.000 franků ! . .. Pak viděl v duchu své děti, statného syn- po loku Pln jsa radosti, tiskl zamilovaně ručku své mladé žinky, která mu odpovidala úsměvem Magdalena se zase ptala v duchu, nebyly- snem všechny ty události, jež se tak rychle p sobě sběhly? Bezesná dnešní noc, mateřská n pomenutí, rozevřený portál kostela, hlavní oltán stopený v jasu nesčislných svící, hosté v sla nostním úboru a v nádherných toaletách, kteři vyplnili celou loď chrámovou, dojemná ře kněze, triumfální odchod za slavnostních zvuků varhan. Pak náhlý odjezd. A co zatím ubíhala v nerušeném letu loko motiva, vyvstávala v její mysli celá její minu- kst, život její jako mladé dívky; cítila, že j nyní hnána do čehosi neznámého. Při této my šlence probíhal jejím tělem lehký mráz. Vlak zrychloval, jak se zdálo, při každém novém otočení kol svůj let, jako by se byl sroz- uměl s novomanžely a chtěl je co nejrychleji dovézti k jejich cíli.

Pintardová Magdaléna Amerika

11 article

Mořic a Magdalena zvolili si hotel louvrský Vykázána jim byla světnice nádherná, s koket- ním nábytkem jako v nějakém boudoiru. — Zaveďte tohoto pána a tuto paní do čísla 13., řekl správce hotelu. Mořici, pošeptala Magdalena svému man- želovi, já chci jinou světnici, tato třináctka nám nžni přinese neštěstí. — I jdi, pověrčivý drahoušku, nemě. strachu! — Prosím té, udělej mis to k vůli, číslo 13. činí na mne zvláštní ten dojem. — Nemohl byste nám dáti jiný pokoj? otá- zal se Mořie správce: tuším, že se říká, že tři- náctka jest nešťastným číslem. — Lituji, pane, avšak to jest jediná prázdno světnice, kterou můžete dostati. Ještě že jste ji předem již objednal, jinak by byla již dnes jisté obsazena. Tak byli nuceni mladí manželé přese vše chno vzpírání mladé ženy přijati číslo 13., ne chtěli-li jíti do jiného hotelu. Posluha složil v na jatém pokoji jejich zavazadla, příjal od nieh rozkazy a odešel. Mořie zastrčil za ním závoru — Konečně jsme sami, pravil s povzdechem nyní mohu tě zlibati a objímati dle své vůle drahá ženuško. — Mořici!... pravila a položila s pohybem oddaností svou krásnou světlovlasou hlavičku na rameno mužovo . .

Mořic Magdaléna

12 article

Nazejtří chtěla Magdalena již časně rán navštíviti Pařiž, o níž si učinila její obrazotvorna mysl nejpodivnější představy. Mořic, jenž byl povolný, jako bývají všichn mužové osm prvních dnů ve svém manželství zavedl ji nejprve do Boulognského lesíka. Jezero, vodopád, les sám se svými krásno barevnými políčky trávničků různých podob letmo kolem jezdící vozy kavalírů, všechny ty věci, dosud pro ni nevídaně, ji nanejvýš zají- maly. Po dlouhé procházce vraceli se zase za ži- vého rozhovoru alejí „des Champs-Elysčes“ Mluvili o svých plánech. Magdalena chtěla ještě dnes koupiti pro je- jich obydlí čalouny, které také hned cba v ob- chodu si vybrali. Bylo to pravé umělecké dílo. Magdalena vysvětlovala dále, kam chee umístiti piano, konsolu a tak označila všechna místa, kde bude státi každý kus nábytku. — Pohovka v koutě na levo, není-liž pravda? Nad ni podobízna tvého otce . .. Bylo by záhodno ještě zařídití to tak a on- zase jinak; on souhlasil se všemi jejími úmysly. Pak, stržen živostí své manželky, svěřil s i on se svými plány: — Uznáš zajisté, drahá Magdaleno, že n mohu již zúslati u banky, nevydělám dosti .. — A co chceš dělati? — přerušila jej s ne pokojem, buď přece rozumný! — Mým úmyslem jest toto: Tvůj strýe slí nám dle tvrzení tvé matky dar, a to veliký dar chci si najati banku v Orléansu. — Ty bankéřem, to mne naplňuje hrůzou Jak pak, kdyby ti nepřálo štěstí? — Tím se netrap, jsem jist, že se mi pod nik ten zdaří. Zbohatneme brzy a budemes moci usaditi zde v Paříži, jež se ti zdá tal krásnou.

Magdaléna Mořic Magdaléna chtít desátník Champs Orléans Paříž

13 article

— Bydliti v Paříži! Oh ano, Mořici, to by byl pro mne největším štěstím. Rozmluva byla pojednou přerušena zasta vením jejich povozu před hotelen — Vrat se sama do hotelu, pravil Mořie já půjdu navštíviti své chefy. — Ach, ty mne opustíš?! — a usměvav rtíky mladé ženy stáhly se k výrazu litosti. — Bude to trvati pouhý okamžik, jsem ne vyhnutelně nucen učiniti návštěvu svým před stavený m. Magdalena vystupovala tedy sama po scho dech a to velmi rychle, poněvadž ji obtěžoval pánové svými zkoumavými, impertinentními p hledy Když se ocitla ve svém pokoji, svlékla se odložila klobouk a plášt, a dala se do pořádán vnitřku svých zavazadel. Pojednou uslyšela lehké zaklepání na dvé ře. Když se obrátila, vpatřila, že kdosi prostrči otvorem pode dveřmí do jejího pokoje jake psaníčko. — To mi píše jisté má matka a posluh mne asi nechtěl vyrušiti. Přiblížila se ke dveřím a zdvihla psaní. K největšímu však jejímu podivu nebylo n obálce adresy. — Co je to za psaní? zvolala hlasitě. Prudce roztrhla obálku; po světnici rozší- řila se silná vůně sporýšová. S překvapením počala čísti tento list: „Madame! Iledám duši, která by byla sestrou duš mé, ktorá by okrášlila celý můj budoucí život. Vy jste rozkošná, božská, výtečná, Nikdy jsem neviděl smrtelnici s tak okrouhloučkým lýtkem jaké máte vy — zpozoroval jsem to, když jste vystupovala po schodech; vy jste mým ideálem Naže, udělejte mi to po vůli, splňte mé přán a navštivte mne, vypijeme spolu číšku čaje Cheete-li, uděláme si spolu známost.

Mořic Magdaléna Paříž

14 article

Vás zbožňujicí

15 article

P.S. — Bydlím v 71.“ Magdalena číta lolo nilostné psaníčko tři krát neb čtyřikrát, udivena ... zaražena . . . ne- rozumějíe. Tu uslyšela zaskřípati v zámku klíč. Po strašena, že snad ji jde navštíviti odvážná ona osoba, když se ji nemohla dočkati, spěchala Mag- dalena do toaletního kabinetu, kdež se uzamkl na dva západy. Na štěstí se to však již vracel její manžel Neotevřela mu však, dokud se nepřesvědčila o jeho identitě prohlédnutím obličeje jeho otv rem v zámku. Když Mořic zpozoroval, že jest jaksi vyru šena, otázal se jí: — Co znamená toto žertování? — Ach, Mořici, něco mi za tvé nepřítom nosti nahnalo strach. — A co — Hleď, čti! pravila podávajíc mu list. Když jej manžel její prečetl, zaťal zuřive zuby, uchopil klobouk a kvapně odběhl. — Mořici, kam jdeš? křičela mladá žena Prosím tě, zůstaň zdel — Jdu do čísla 71., odpověděl nezasta vuje se. Magdalena klesla na blízkou židli. Mořie dal si od sluhy ukázati č. 71. Za klepal na dvéře. Neočekávaje odpovědi, otevře dvéře a ocitl se před tlustým pánem s lysou hla- vou, s vypoulenýma očima a nabubřelým skráněmi, jenž se právě holil. Zdálo se, že nena dálá tato návštěva jej velice překvapila. — Pane, pravil Mořie, jste vy nájemní kom č. 71.

čít Mag Mořic Magdaléna Mořie

16 article — Ano, nane.

— Ano, nane. — Vy jste poslal mě ženě nestoudné a urá žlivé psaníl — O, nedělejte se překvapeným, starý zh ralče ! .. — Pane! .. — 1 mlčte raději, řval Mořie bez sebe, bude a n to div, nezakroutím-li vám krk. —Co! křičelo tlusté individuum, rychle zpátky couvajic. —Té drzosti — psáti mé ženě a zváti k dostaveníčku v této světnicil Starý pán, neodpovídaje, zatáhl za zvone a křičel na sluhu: b — Vyhoďte tohoto bláznal — Blázna! Vy mne zovete bláznem? křiče Mořic. A buch!... rozzuřený manžel utřel bez všeho svému rivalovi jednu z nejzvučnějších facek, o jakých možno sniti Tlustý pantáta oplatil facku prudkým úde rem holičského štětce. — Jste hanebný darebák, pokračoval Moři stíraje se své líce pěnu z mydlin.e — Táhněte z mě světnice, odpověděl zu eleive řivě cestující. — Až vám utnu roku, abyste podruhé ne psal damám takové nestydatosti — Mněl... Pomoc!... křičel nájemní ne čísla 71. V tom okamžiku vrazil do pokoje správe hotelu s několika cestujícími, jež byl hluk při lákal. — Zatkněte tohoto lotra, jenž mi chce utnouti ruku. Všichni se vrhli na Mořice. — Pánové, pusťte mne, prosím vás, já chtě ztrestati tohoto muže, jenž napsal mé paní ne slušný dopis.

Mořie Mořic Tlustá

17 article

— To není pravda! — Lháři! Ještě to zapírejte! Zde jest psaní . .... Byl jste ještě tak drzý, že jstese podepsal! — Já se nejmenují Ludvík, vy jste blá zen... zuřivec. — Vy jste, pánové, rvědky, že tento hňu mi stále ještě nadává. — Vy mi dáte zadostučinění! — Pardon, pánové, přerušil oba správce ho telu, zde jest jistě omyl, Ludvík jest jméno ná jemce, jenž byl v této světnici před tímto pánem — Má žena dostala však tento dopis t prve asi před dvěma hodinami. — Avšak, ujal se opět slova tlustý pán jest tomu toprve asi hodina, co mi tuto cvětnie přenechal jakýsi velmi úslužný mladý pán, když viděl, že je vše přeplněno a já nemchl dostat světnice. Chtěl prý, jak pravil, ještě dnes hote opustiti, proto že mu mnoho neudělá, odstoupí-l mi světnici ihned. Mořic si zkrátka zmýlil adressu, a prav pisatel listu ujížděl již ve vlaku do Švýcar. Celý jsa zmaten, rozplýval se překvapen Mořic v nejprosebnějších omluvách. — Nepřijímám vašich omluv, pane, odpe věděla oběť neblabého zmýlení adress. Žil jsem po třicet let v Americe a nikdy se mi nepřiho dilo nic podobného, jako že se jmenuji Pintard.

Ludvík Mořic Švýcar Pintard Amerika

18 article

— Jak, řekl Mořic překvapen, vy jste pai Pintard? — Překáží vám moje jméno? — Můj strýče! Můj drahý strýče, jakým ža lem naplňuje mne tato fatalní přihoda — Já — vaším strýcem? To bych se ra ději utopil. — Včera jsem byl oddán s vaší neteří M dalenou. — Ach! Vy jste tedy manželem mě neteře To jste tedy povedený pláček, lituji své uboh neteře. — Odpusťte mi můj omyl, můj hněv b zajisté odůvodněný. — Ne, pane, každý pořádný člověk řekn nejprve pořádně, co chce, a nevrhne se hned na lidí... to mne pobouřilo! — Drahý stýče, prosím vás! — Zakazuji si, byste mne nazýval svým strýcem Již mám dosti toho příbuzenstva! Má sestra neprcvedla nikdy nic chytrého. Pro hloupila ale pořádně, když vám dala svou dceru Nic ho neobměkčilo, ani prosby Magdaleny kterou Mořie přívolal. Nechtěl zapomenoutin hrůzu a strach, který mu způsobil muž jeho ne teře a odcestoval ještě téhož dne do Ameriky zničil tak nadobro všechny naděje novomanželů poněvadž jim také nezanechal, jak se samo se bou rozumí, onoho báječného daru svatebníh — Pokoj číslo 13., pravila liše Magdalena já to dobře věděla... to nám přineslo neštěst

Mořic Magdaléna Mořie

19 title

Ludvík.

Ludvík

20 title

Ondřej-muzikant.

Ondřej

21 article Napsní Jan K rip pel.

Napsní Jan K rip pel. V celém širokém a dalekém Orlicku měl rádi starého Ondřeje. Kdo by neznal tu přívěti- vou, dobráckou tvář Ondřejesmuzikanta? Nosí- val v zimě v létě dlouhé koženky, zastrčené do vysokých bot, lemovanou vestu s odřenými již květy a malý plátěný kabát, na jehož límci leskly se dvě žluté lýry, znak to kapelníka. Nosíval dlouhé, šedivé vlasy v malé chomáčky vlnek spletené. Za jeho vlasy nebyl by se musil stydě žádný umělec. Splývaly mu až na límec kabátu a na čele v zad sčesané lemovaly jeho okrouhlou hlavu s vysokým čelem a nepokojnýma, dobra- ckýma očima; svraštitá tvář jeho zdála se súžo vati k bradě a úzkým rtům bezvousým, vždy pečlivě holeným. Na krku nosil uvázaný šedivý šátek s červenými květy a konce šátku nechával volně padati na vestu Hrával ve své bandě na housle a klarinet V tančírnách na housle, venku při pohřbech svatbách na klarinet. Vedl ostatní muzikanty me- lodií, jak řikával „první“; nebylo v tom žádné vřískání, zbytečné protahování a různých kudr- linek, naopak zdálo se, že každou písní jakoby mluvil, tak dojímavě a upřímně nesla se vzdu- chem. Na podzim cvičíval svoje lidi tak dlouho a tak neúnavně, až vystačili se svým nezbytným repertoirem na celý rok a mnohé novinky k ra- dosti všech přinášel potom v masopustě na obdiv svým nepřátelům a zdomácňoval je.

Jan Ondřej Orlicko

22 article

Ondřej-muzikant byl nenahraditelný nejen dospělým, tancechtivým, ale také malé drobo- tině. Jak těšívala se na něj, když byly v místě muzika nebo pohřeb! Od malých úst k druhým nesla se zvěsť o jeho příchodu. Mládež se ku- pila a radila, jak by měla Ondřeje poprosit, ab jim opět, jak loni, zahrál na návsi, kde se t tak krásně odráželo od okolních kopců a lesů — co kdo přinese z domu na přilepšenou jeho koni a podobně. Ano, Ondřej-muzikant měl koně. Aby nemusili totiž jeho bardí nositi nástroje, zvláště basu v těchošemetných, příkrých horách Orli- ckých, koupil již dávno Ondřej na jarmark v krajském městě staršího koně, který stalse mu bratrem, přítelem a po houslích snad vším. Kůň s Ondřejem ještě více sestárli a v stán byli pak si nerozlučnými přáteli. Ondřej hladívai ho po hlavě, téšil ho před cestou, vypravoval mu o svém živobytí, laskal se s ním a kůň jakob poslouchal, pokyvoval hlavou, třásl hřivou hrál si s jeho kabátem. Kamkoli Ondřej přijel, první cesta jeho byla zaopatřiti pohodlně koně a pak teprve za zaměstnáním; nikdy nenechal koně státi samotného a nikdy neprosil tolik, jako za svého koně. Říkal mu „koničku“ a každou chvíli od muziky odběhl, aby se podíval n svého konička. Radost bylo se podívati, když Ondřej hrával na housle. Pokyvoval hlavou do taktu, usmíval se na známě, na mládež a v duchu asi čítal, za jak dlouho bude pozván na tu, neb onu svatbu tančících párků. Časem si zazpíval svým Gřasla- vým hlasem, povzbuzoval muzikanty, někdy tak na tribuně dupl a hrála-li se sousedská, tu ce- lým tělem se pohyboval, usmíval se a malým očkem šibalsky mrkal a zamilovaně pokukova na staré, tancem bláznivé babky. Rozehřál kaž- dého a housle jeho jakoby se byly radovaly s ostatními.

Ondřej Ondřej přijet

23 article

Byl jsem v loni na Orlicku. Modravé chlumy šuměly jako velkým sborem jako o závod s roz- vodněnými potůčky, šedavé mraky táhly na vý chod a v úvoze na keřích honilo se ptactv s hlučným štěbotem a pískáním a veselostí svou činilo neschůdnou cestu příjemnou. Ve vůni blízkých lučin a pryskyřice sosen dosáhl jsem vrcbolu táhlého pohoří, na jehož úbočí jako na dlani rozkládala se neznámá mi vesnice. Na dřevěné zvonici vyzváněli... Pozoroval jsem hloučky lidi svátačně oděných a poznal jsem, že bude asi pohřeb. Zvolna sestupoval jsem dolů. Na cestě dohonila mě jakási starší žena a ze- ptal jsem se jí, kdo to má pohřeb, že tolik lidí spěchá k vesnici? Žena smutně zaky vala; „I to má ubohý Ondřej-muzikant,“ a za- mlčela se. Po chvíli němého soucitu otázal jsem se, kam se poděl asi jeho kůn? „Je to jako v pohádce. Takhle na podzim mu kůň dodělal a od té doby Ondřej jakoby nebyl svůj. Chudák, však beztoho neměl nikoho na světě. Chřadl, při muzikách byl mrzulýa předevčírem ubožák nás opustil . Ve vesnici bylo živo. Před Ondřejovou cha- lupou stálo lidí jako nacpáno a nikdo ani nepro- mluvil. Vědyť pochovávali králo svých radová- nek! Muzikanti hráli mu na rozloučenou dle jeho posledního přání sousedskou, ale nějak tak divně, že ani jedno oko nebylo bez slzí. Take muzíkanti plakali . .

Ondřej Ondřejová Orlicko

24 article Různé zprávy.

Různé zprávy. = Drahý kardinálský klobouk. Když bývalý p- stýř Peretti, pozdějši provinciál řádu franliškánského. byl papežem Piem V. jmenován kardinálem, byly mu pro jeho chudobu odpuštěny taxy, jež se platí do pa- pežské pokladny za kardinálský klobouk. Později. když se jako Sixtus V. stal papežem, chtěl tento po- platek, ukládaný členům kardinálského kolegia, zru- šiti, ale za své krátké vlády se ku provedení tohoto záměru nedostal a tak poplatky ponenáhlu vzrůstaly Dnes jest kardinálský klobouk již velmi drahou po- krývkou hlavy, jak se přesvědčila dvě nedávno kar- dinály jmenovaná církevní knižata. Kardinálské od- znaky byly jim doručeny dvěma preláty v průvodu dvou papežských šlechlických gardistů. Tito delegáti pežadovali především na každém z obou nových kar- dinálů 40.000 korun za cestovní výlohy a malá ve- dlejší výdání. Oba kardinálově musejí dále zaplatiti za ornát 25.000 korun. Až pak přijedou do Řiíma zaplatí ještě tučný účet, který jim předloží přidělení ceremoniáři. Celkem stojí kardinálský klobouk asi 140.000 korun. = Čínská nevěsta. Býti v Číně nevěstou, není pro Čňanky velkým štěstím. Bývají mužem kupovány jako zboží. Cena kolísá mezi 50 a 700 korunanii.

Pius Čína Sixtus V

25 article

Ve svatební den obléknou si rodiče nejhorší šaty s hlasitým pláčem se se svou dcerou rozlouči. Sva- tební slavnosti se nezúčastňují. Nevěsta jest oděna v červený hedvábný šat a má na hlavě korunu z ce- tek. Ve slavnostně vyzdobených červených nositkách jest nesena k ženichovi. Za nosítky jdou příbuzní a známí nevěstini, nesouce svatební dary. Když přijdou k domu rodičů ženichových, zvedne bratr nevěstu z nositek a odevzdá ji rodině ženichově. Před do- mácím oltářem s památkami předků vidí ženicha po- prvé. Za modliteb pijí snoubenci z jednoho koflíkua pojedí společně z bilé slepice. Tím jest svatební akt skončen. Nyní teprve nadešel pro mladou paní oka- mžik odhaliti svůj obličej. Tyto malé formality dalí se lehko sněsti, ale prohlížení choti synovy se strany jeho příbuzných jest ukrutné. Musí se posaditi na po- výšené místo a zkoumá se jako zboží. Aniž smí sama hlesnouti, musí vyslechnouti výsledek prohilídky. chválu a hanu. Po dvou dnech konají se návštěvya manžel se představí příbuzným své choti. Neobmeze- ným vládcem v domě jest muž. Žena smí jen dva- kráte do roka vyjíti, na Nový rok a ku pohřebním obětem.

26 article

= Americké lelefonistky. Americké telefonní spo- lečnosti dovedou nejen organisovati výtečné spojení, ale věnují také dosti pro svoje zaměstnané. Úřadní budova obsahuje pro mužský a ženský perso- nál oddělení restaurační místnosti, kde lze ob- držeti za mírnou cenu pokrmy a nápoje. Kromě toho nalézají se tu pohodlně zařízené místnosti pro zola- vení, obyčejně čitärna, herna, konversační pokoj. koupelny, ve větších telefonních úřadech také lékařský kabinet a malá lékárna. Zvláště důležité jest pro mladé dámy, že mohou v úřadě také bydleti. Za ne- patrné nájemné obdrží útulně zařízený pokoj, k ně- muž náležejí společné přijímací a často i hudební mísl- nosti. V Chicagu a St. Louis zřídili pro telefonistky též zahrady a příklad došel ihned následování i v ji- ných městech. V přizemí ovšem nebývá místa, pročež se zahrada zřídí na ploché střeše domu. Každá telefe- nistka obdrží záhon, který sama ošetřuje a vzdělává.

Chicago St . Louis

27 article

Něklerá sází boby, jiná zasévá hrách nebo pěstuje řetkvičku. Někde spojí se jich těž několik nebo všech- ny dohromady a vzdělávají zahradu dle jednolného plánu. Takto jest o „telephone girls“ znamenitě po- staráno, cítí se šťastnými ve svém povolání a majo velkou příchylnost k úřadu, jemuž se odvdččují hor- livou prací. — Nejnovější italský zázrak. Jen cynikové budou ještě popírati, že se dějí zázraky. Aspoň událost, jež se právě přihodila v Osturi, jest tak přesvědčivá, ž sám Haeckel, slyší-li o ní, bije se kajícně v prsa. Dne 2. dubna měla se konati obvyklá slavnost sv. Fran- tiška z Paoly s koňskými dostihy, tombolou, hudbou a jinými krásami a nábožný komitét sbírai milodary. aby slavnost vypadala opravdu velkolepě. Na neštěstí jsou bodří občané osturští právě tak horliví katolíci. jako špatní platitelé, peníze se nijak nechtěly scházeli a slavnost musila býti stále odkládána. To byle sva- tému konečně trochu hloupě. V kostele na oltáři stála jeho socha s vysoko přes hlavu staženou mnišskou kapucí, držíc v ruce tlustou stříbrnou berlu biskup- skou. Když však onehdy ráno věříci vstoupili do ko- stela, spatřili něco neslýchaného. Socha měla kapuci spuštěnou, v obličeji zračil se hněv a ruce, dřív pyšně rozpjaté, byly skleslé. Biskupská berla, kterou svatý odhodil, ležela na podlaze. Věřících zmocnilo se zděšení. Prostředky, potřebné k slavnosti byly ovšem okamžitě sebrány a celě Osturi závodilo, aby hudbou, osvětlením, procesími, tam-tamy a pod. svět- ce opět usmířilo

Haeckel Fran Paola

28 article

= Sir Conan Doyle v úloze Sherlocka Holmesa vítězem! Čtenáři mají jistě v paměti neobyčejný pří- pad Jiřího Edalji, mladého právníka z Birmingbamu, jehož ujal se před nedávnem sir Arthur Conan Doyle, autor „Sherlocka Holmesa“. Edalji byl odsouzen před více než čtyřmi roky k 7letému žaláři pro domnělé mrzačení koní a dobytka sousedů a zbaven ovšem i advokacie. Již dříve politik Labouchére dovozova! nevinu Edaljiovu a zasazoval se o propuštěni nevinně odsouzeného, ale marně. Ministerstvo prohlašovalo že ve věci té nemůže nic učiniti. Tu náhle ujal se věci sir Conan Doyle a prostudoval co nejdůkladněn celý případ přesně tak, jako činívá jeho novelistický rek Sherlock Holmes. A přesvědčiv se o Edaljiově nevině, podjal se velké akce, vyložil celý případ, učinil Edaljiovu věc věcí celé anglické veřejnosti — a zví- tězil. Edalji sice byl již před tím po odbytí 4 let pro- puštěn na svobodu, ale bez milosti, zbaven tudíž čestných svých práv. Nyní došla z Londýna zpráva, že ministerstvo přiznalo Edaljiovi úplnou leho nevinu a navrátilo mu nezkráceně jeho dřívější čestné po- stavení. Conan Doyle prorazil tudíž se svým Sher- lockem Holmesem i v praxil

Doyle Sherlock Holmesa Edalji Arthur Conan Edaljiův Holmes Londýn

29 article

— Celá škola pro jednoho žáka. Zednické oddě- lení Carnegiových technických škol v Pittsburku má v době přítomné pouze jednoho žáka. Velká budova jest vypravena pro sto studentů a má náležitý počet instruktorů, jakož i patero nádobí pro každého z oče- kávaného sta studentů. Když Carnegie věnoval pr technické školy deset milionů dolarů, žádal, aby první oddělení určena byla pro vyučování mladíků, kteřísi přejí státi se dobrými řemeslníky. Škola pro zedníky byla jednou z prvních a zatím co jiná oddělení jsou přeplněna, D. Chisholm jest jediným studentem v třídě pro pokládání cihel. Chisholm jest pravidelným žákem. Napřed ocine se v rukou profesora zednictví. který má patnáct dollarů denního platu a jenž mu poskytne trochu technické lekce. Pak dostane se d rukou experta se šestidolarovým denním platem který jej cvičí praklickým způsobem. Za to vše plai Chisholm poplatek deset centů denně.

Carnegiový Carnegie D Chisholm Chisholm