17. září 1905

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 250.

Strana 9.

„Výstupy“ páně Salátovy. Aby mi nebylo mylně rozuměno: hrdina můj, člen a toho času jediný representant „před- ní“ pražské rodiny, pan Kristian Valerian Salát není žádným salonním komikem, který by pro vozoval žertovné výjevy ať z ochoty nebo z peníze. Pěkně děkuju, z toho by mohl vzniknout hezký omyl! Kristian Valerian Salát je šťaslný muž, který vůbec není nucen, aby si nějak vydělával na vezdejší živobyti. O to se mu postaral nebožtík pan otec. Zanechal mu tolik, -že Kristiánek (jal mu říkají nejen v užším, ale i v širším kruhu přátelském) může beze vší starosti pohlížeti do budoucnosti — a to do budoucnosti hodně dlouhé Jestiť Kristiánek nejen pán bohatý, ale i roz- umný. Nemrhá jměním, na něž se nebožtík jeho pan otec po celý život lopotil, jako mnozí jin pražští synkové, kteří šťastně za několik let roz házejí, co tatínkové po celá desetiletí jako pilne včeličky snášeli. Kristiánek je soukromníkem, ale ne sou- kromníkem tak hamižným, aby vůbec nebral po- dílu na osudu svých bližních, aby mu bylo zcela lhostejno, jak se životem potácejí.

Arci sluší poznamenati, že jeho bližním není každý obejda. V té příčině je zaopatřen výběrem nejlepším. Společenské styky jeho jsou dílem poděděně, dílem vlastní zásluhou získané. Kan jen mohl, uvedl ho již nebožtík starý pan Salát a Kristiánek hravě pak rozšiřoval svoje známosti kroužek přátel i rodin, jejichž salony mu byly vždy otevřeny. Štará zkušenost: komu dopřál osud, aby měl přístup do pěti řádných nebo do- konce „předních“ rodin, má takových rodin za nedlouho dvacet. Z jedné se otvíraji dvéře do druhě. Pan Kristian Valerian Salát náleží tedy k domácím přátelům tolika a tolika rodin.A ježto pak rozumí se samo sebou, že rodiny ty vědí, co se sluší a patří, dovídá se Kristiánek o všem, co důležitého a významného té neb oně rodině nastává. Sotva mine týden, aby mu pošta nedodala elegantní oznámení o zásnubu, o sňatku. o narození dědičného prince nebo princezny v ro- dině spřátelené, ale arci — bohužel! — často dojde ho i truchlivé oznámení s černou obrubou. Jsou dny, že Kristiánek dostane takových rozličných oznámení několik — pak aby se roz- trhal. Neboť on zase je tak slušně vychován. že ví, co se sluší a náleží jemu činiti. A těchto společenských výkonů týká se slovo „výstupy“, svrchu napsané. Pan Kristian Vale- rian Salát za léta své samostatnosti vycvičil se dokonale pro všechny případy. Je libo viděti je v několika maskách a kostýmech?

Kristian Valerian Salát právě posnídal. Od- souvl jemný porculánový šálek, na jehož dně ještě voní zbytek silné kávy, přitáhl ozdobnou skříňku s doutníky, vyňal jakousi specialitu s pestrou „kravátkou“, jak té pásce říká, zažehl doutník, labužně vyfoukl první obláček dýmu sáhl po novinách. Hned je zns položil. V předsíni ozvalo s prudké zazvonění. Salát zná to zazvonění. Je to listonoš. Nezvoníval dříve, klepával jen šetrn na dvéře předsíně, což Salát v pokoji neslyšel, a toho využitkovávala hospodyně, že si bedlivě prohlédla všechnu pánovu korespondenci, oči- chala všechna páchnoucí psaníčka, do posledního slova svědomitě přečetla dopisnice a pohlednice. Padl na to jednou pan Salát, vstoupiv krom zvyku do kuchyně, a rozhořčil se velice tímto porušováním listovního tajemství. Hned vypo- vžděl hospodyni, přijal jinou a listonoši nařídil. aby zvonil, důkladně zvonil. Hospodyně pak, vě- douc, že pán jest na příchod korespondence upo- zornén, jistě se neodváží, aby do ní strkala nos. Od té doby neuplynulo nikdy od zazvoněn listonošova ani půl minuty, a pan Salát měl své listy v rukách. Dnes právě tak. Ach, pan Salát rád číta dopisy. Čím víc jich dochází, tím lépe. Připad si důležitějším. Je mrzut, objeví-li se na tácku jen dvě nebo tři hubené pohlednice, a dny, kdy listonoš pominul jeho dveří, aniž co odevzdal pokládá přimo za ztracené, jako ze života vy- mazané.

Kvapně sahá po listech, z nichž pozornost jeho vtírá se nejvíce čtvercová obálka s černým okrajem. Parte! „Kdo pak zas?“ pomyslil Kristian Valeria Salát a vyrval složený tuhý list rovněž s černou obrubou. „Rudolf Kolouch! — Můj Bože, Kolouch Jak pak byl — —? Čtyřicet let. Před dvěm- lety se ženil! Ubohá mladá žena! Štěstí, že nezanechal dětí. Vdá se zas bez překážky, arci až vynosí smutek.“ Tvář páně Salátova vraští se víc a více, po- Erývá se truchlivým výrazem. Neměl sice nikdy zvláštního zájmu na osudech Kolouchových, znal ho dost povrchně, ale Rudolf Kolouch ná- ležel taky k „předním“ pražským rodinám, stej- ným právem, jako Salát, byl vrstevníkem, v tom kořen jisté vzájemnosti, solidárnosti. Ještě přelétl úmrtní oznámení a stiskl čípel elektrického zvonítka, visící na hedvábné šňoře s lustru. Ve dveřích objevila se hospodyně „Připravte mi černé šaty, paní Fany. Jedenáctá dopolední. Kristian Valerian Salát vychází z domu v černém oděvu, třímaje štihlý, anglický hed vábný deštník. Svítí sice slunce, ale švihácká hůlka nehodila by se k úkolu, který mu nastává Je pobledlý, pan Salát, oči hledí tesklivě. Potkávají ho známí. Jindy se na ně zdalek usmívá, ale dnes hledí zádumčivě, pomalu se chápe podávané ruky, slabě ji stiskne, a hned jeho ruka klesne k boku jako bez vlády. „Kam, příteli?“ zní otázka.

„K paní Kolouchové — ubohá žena, j vdovou . .. „Ale, ale . .. „Ano, teprv čtyřicet let, chudák... Toje zoufalé.... Promiňte.... Jsem všecek roz rušen . ..“ Jde dále, známý za ním pohlíží. Ubohý Salát! Inu ovšem, ztráta přítele je truchlivá věe Salát kráčí a jakkoli zraky jeho hledí k zemi nepřehlédne nikoho, na kom mu záleží, a ještě pětkrát, desetkrát vysvětluje, kam jde a že ne liohý Kolouch... teprv čtyřicet let. .. že jeto zoufalé . .. Zazvonil u Kolouchů. Šeptem Ho vítá pan- ská, šeptem Salát pozdravuje; po prstech vstu- puje do salonu, po chvíli z vedlejší komnaty přichází paní Kolouchová. Její oči byly suchy ale jakmile spatřila Saláta v černém úboru, spě- chajícího k ní se vzlaženou pravicí, zraky její zavlhly a když jí stiskl ruku s pohledem plným scustrasti, vyřinul se jí z očí proud slz. „Milostivá paní, upokojte se ... Můj Bože. spěchám k vám... A co ho vlastně naposledy ?. Teprv čtyřicet let...! Buďte ujištěna... Kdy- kcli bych mohl býti k službám . ..“ Paní štká, div neklesá bolestí Salátovi v ná- ručí, a tu teprv taky jej to popadá do opravdy. oči ho zasvrbí. Opětně tiskne ruku mladé vdově. a jistě s účastenstvím, neboť vdova je roztomilá. v rozkvětu krásy, a ten zármutek jí tak pěkn sluší. Vyšel, na schodišti z hluboka vydechl. Zdá se mu věru, že ho to sebralo. Cestou k domovu potkal zas nejméně deset známých a přátel a všem vykládá, že jde právě od Kolouchů... „Víte, Rudolf Kolouch . .. sotva tomu věřím.,. leží na prkně... A teprv čty- řicet let. ..“

Ale pošta nedodala jenom úmrtní oznámení Druhá obálka obsahovala elegantní dvojlist z nej- lepšího materiálu, tak zvaný „porcelánpapír“, na němž nejmodernějším písmem bylo vytištěno oznámení sňatku. Ne takové všední oznámení, že si nějaký František Novák bude bráti Andulku Novotných. Ale obřadné, dlouhé oznámení rodičů obou zasnoubených, císařského rady a velko- majetníka velkorealit Pantaleona Brumajzla s choti Anastázií rozenou Pomajzlovou s jedné strany a velkonájemce velkostatku a předsedy správní rady spolkové škrobárny v Zápořanec Matyáše Kabrhéla s choti Majdalenou — zkrátka, že se slečna Anetta Brumajzlova bude vdávati za Richarda Kabrhéla, diplomovaného in- ženýra chemie a grafologa. Kristian Valerian Salát docela nic nevíe rodině Kabrhélově, ale zná dům Brumajzlův, je to taky přední rodina. Přečetl a jeho tvář rázem pozbyla smutného výrazu, jenž se na ní byl rozestřel po oznámen paní Kolouchové. Podruhé vztáhl ruku k čípku zvonitka, vstoupila hospodyně.

„Paní Fany, připravte mi taky makové kal- hoty, bílou vestu .. A když se Salát ke dvanácté vrátil od K - louchů, honem oblékl makové spodky, bílou vestu, opětně císařský černý kabáť, vstrčil do šosu jemné našedivělé rukavičky, chopil se ele- gantní hůlky a s tváří zářící vydal se podruhé z domu. Zamířil k blízkému květináři, dalsi uviti malou, „apartní“ kytici z růží a tuberós. vyběhl, hvízdl ne nejbližšího fiakristu, vyšvihl se pružně na sedadlo a jede. Na tváři leží teď blahovolný, slavnostní jako žehnající výraz. Kráčejí mimo známí, přá- telé, Salát vznešeně pozdravuje, kyne rukou. důvěrnějším okazuje kytici, před nejdůvěrněj- šími dá zastavit, vychyluje se z vozu, sděluje se zvědavci: „K Brumajzlovům jedu — Anetka se bude vdávat — s gratulací. Dobrou partii — Kabr- hél, víte? Diplomovaný inženýr enemie, gra- folog — otec velkostatek — — Sám jsemsi někdy myslíval na Anetku — — bál jsem se — příliš mladá — — víte, v mých letech — —.

Salát lže, nikdy na slečnu Anetku nemyslil. ale skoro tomu teď sám věři — může to říci není žádného nebezpečenství, již je zadána. Je tu Kabrhél, a ten nepovolí, to již vyznívá z jeho jména. A tvrzením, že si na ni „někdy myslil“ , dodává si jisté zajímavosti. Vůz přihrčel k domu páně Brumajzlovu, Salát velí zastavit, velí čekat, zhoupl se na dlažbu, vskočil do vrat, pružnými kroky cupitá do schodiště, nadnáší se do schodů, zvoní u dveří. Panská odvádí ho do salonu — a již při- chází domácí paní. V saloně jakoby se rozzařovalo, to od pla- noucích tváří domácí paní i hosta. Je patrno, že má Salát nesmírnou radost z nastávajících vdavek. Dvorně líbá ruku, táže se po slečně Anetce. „Není doma,“ lituje domácí paní, „šla s pa- pínkem — přeje si nějakou změnu v zařízen jídelny — — „Ach, jaká nehoda,“ lituje taky Salát „chtěl jsem ji podati kytičku — mám takovou radost z toho šťastného sňatku — blahopřáti — Bude tedy milostivá paní tak laskava, smím prosit? Tu kytičku zde, prosím, a s ni nej- vroucnější přání, ze srdce, z plna srdce — — Můj Bože, jak to uteklo, vzpomínám na slečnu Anetku, když chodila do vyšší dívčí — a už nevěstou! Skoro mu závidím, panu inženýrovi. milostivá paní — ale co naplat, srdce si nedá rozkazovat. Odvede vám poklad z domu — sobě vzácné štěstí přivede. Nebyl bych měl ni- kdy odvahu, můj Bože, nejsem asi sám. Přes to všechno je mi tak blaze ode chvíle, kdy jsem snubenku přečetl — je tak radostno hle- děti na vznikající novou domácnost — — Smím-li prosit, abyste přání mé tlumočila také panu císařskému radovi? Zůstane mladá paní po svatbě v Praze — či budou žíti v Zápořa nech — —?.

Řeč plyne panu Kristianu Valerianu Salá- tovi proudem — nikde by v něm nepoznal onoho sklíčeného, soustrasti naplněného, smutkem na- lomeného muže, který stál přod půlhodinou v saloně paní Kolouchové, s očima zavlhlýma, plného nálady pohřební. Domácí paní ujišťuje, jak ji těší toto úča stenství. „Jste první, pane Saláte, kdo si vzpomněl na to jistě nezapomenome.“ Kristian Valerian Salát je naplněn zvlášt- ním uspokojením, zadostučiněním. Taky u pan Kolouchové byl prvním, krom členů rodiny pravda. Vyřídil, vložil kytici do rukou matky ne věstiny, dvorně políbil ruku, sběhl se schodů, vskočil do vozu, jede domů. Pani Fany prostírá v jídelně a pan Salá převléká se k obědu. Je šťasten, dnes je pože- hnaný den. Dvojí poslání vykonal již, ale ještě večer ho čeká jubilejní banket. Jaký to plodný den, jak bohatě vyplněný Spokojen sám ssebou pojídá polévku a pře cházející paní Fany dává rozkazy na večer. Ypsilon.

Hvězda. Východní pohádka. Rusky vypravuje V. Verezajev přeložila M. Skůčkova Stalo se to v dávném čase — v dalekém ne známém kraji. Nad krajem tím vládla věčná, černá noe shnilé mlhy zdvihaly se z blátivé země a roze- stíraly se ve vzduchu; lidé se rodili, rostli, milo- vali i umírali ve vlhkém mraku. Někdy však dech větru rozehnal těžké výpary země a tu s dale- kého nebe hleděly na lídi jasné hvězdy. Naslal všeobecný svátek. Lidé, kteří seděli osaměle ve svých, jako sklep temných obydlích, sešli se na náměstí a pěli nebí hymny; otcové ukazovali dě- tem na hvězdy a učili je, že v touze po nich spočívá život i štěstí člověka; jinoši i dívky tou- žebně pohlíželi k nebi, lihnouce k němu duší z těžkého mraku, který zemi dusil. Ke hvězdám modlili se žreci, hvězdy opěvovali básníci, učenei učili cestě ke hvězdám, stanovili jich počet velikost a učinili vážný objev: bylo patrno, že hvězdy pomalu sice, ale stále blíží se k zemi; před deseti tisíci léty, jak sdělovaly hodnověrné prameny, jen s těží bylo možno rozeznati úsměv na ličku dítěte na půl čtvrta kroku; nyní že každý rozezná jej snadno na tři kroky. Bylo neklamno, že za několik millionů let zastkví-se nebe jasnými plameny a na zemi že nastane vláda věčného záření paprsků světelných. Trpělivě čekali všichni na ten blažený čas a s nadějí nan umírali. Tak plynul život lidí dlouhá léta, tichý. ničím nerušený, prohřivaný něžnou vírou v da- leké hvězdy. Jednou hořely hvězdy na nebi zvlášť jasně. Lidé kupili se na náměští a v němém obdivu po- vznášeli své duše k věčnému světlu.

Tu náhle ze zástupu ozval se hlas: „Bratři!“ pravil ten hlas. — „Jak jasno krásně je tam na vysokosti nebeských rovin,a u nás zde — jak vlhko a temno! Umdlévá duše má, nemá vůle a života v této věčné tmě. Co nám to platno, že tepry za milliony let život na- šich dalekých potomků bude ozářen neutucha- jícím světlem? Nám, nám je třeba toho světla. více je nám ho třeba než vzduchu a potravy. více než matky a milované bytosti. Kdo ví — možná, že jest nějaká cesta ke hvězdám, možná. že máme moc urvati je s nebes a umístiti zde. mezi námi, ke blahu celé země! Pojďme hledat tu cestu, pojďme hledat světlo života!“ Ve shromáždění zavládlo ticho. „Kdo to mluví?“ tázal se šeptem drul druha. „Jest to Adeil, mladík nerozvážný a n skromný.“ A zase nějakou chvíli bylo ticho. „Milý hochu!“ promluvil konečně starý Tsur, učitel rozumných, světlo vědy. „Všichni chápeme tvůj stesk, nebo kdo z nás svého času jím nestonal? Leč nemožno, aby člověk urval hvězdu s nebe: okršlek zemský končí hlubokými propastmi, za nimiž jsou skály nedostupné přes tyto není cesty ke hvězdám. Tak praví zkušenost a moudrost. „Ne k vám, moudrým, obracím se,“ pro- testoval Adeil. „Vaše zkušenost pokrývá bělmem oči vaše a moudrost vaše vás oslepuje. Vyzývám vás, vy mladí a smělí srdcem, vás, kteří nejste dosud spoutáni chorobnou moudrosti stařeckou!“ A čekal odpovědi. Jední řekli: „My bychom rádi šli — jsme však světlem a radostí očím rodičů svých a nechceme jim způ sobiti zármutek.“ Druzí pravili: „Šli bychom s tebou rádi, leč právě jsme začali stavěti domy a chceme dříve stavbutu dekončiti. Třetí zvolali: „Buď pozdraven, Adeile! Půjdeme s tebou!“ I vzchopili se mnozí jinoši a dívky a šli za Adeilem — šli do temné, blátivé dáli — a tma Je pohltila.

Uplynulo mnoha času. O těch, kteří odešli. nebylo žádných zpráv. Matky oplakaly své ne- rozvážné děti, které zahynuly a život míjel jako dříve. Zase ve vlkém mraku se rodili, milovali a umírali lidé s tichou nadějí, že za tisíce věků na zemi vzejde světlo. Avšak, hle, jednou nad temným obzorem slabě osvětlilo se nebe mihavým, chvějícím se světlem. „Co jest to?“ divili se lidé, sbíhajíce se n ulicích a náměstích. Nad obzorem nebe každou hodinou více s osvětlovalo; modravé paprsky sjížděly po mlze, prorážely oblaka a mohutným proudem zalévaly roviny. Zasmušilé mraky ustrašeně se choulily, hnaly se v před, prchajíce do dálky a po obloze vždy jasněji rozlévaly se vítězící paprsky a chvění dosud nepocítěné radosti provívalo zemi. „Takové světlo může pocházeti pouze o věčné nebeské hvězdy,“ pravil zádumčivě starý žrec Satzoj. „Jak ale mohla spustit se k zemi?“ odpo- roval Tsur, učitel rozumných, světlo vědy. „Ne- máme cesty ke hvězdám a hvězdy nemají cesty k nám.“ A nebe více a více se světlem zalévalo, až v dálce nad obzorem ukázal se oslňující, žhavý bod. „Hvězda! Hvězda se snáší k nám!“ ozvalo se radostné volání po celém městě a lidé spě- chali v ústrety zářivému bodu.

Jako den jasné paprsky hnaly před sebou prohnilou mlhu; tato rozptýlena padala k zemi. paprsky do ní bily, trhaly ji na kousky a vháněly ji do země. Celý okrslek zemský byl očištěn osvětlen, lidé viděli, jak ohromná jest tato dál, co tu volného prostoru na zemi a jak mnoh bratří žije na všech stranách. I běželi naproti blížící se hvězdě. Po cestě tichým krokem přicházel Adeil drže za paprsek vysoko nad hlavou hvězdu s nebe strženou. Šel sám. „Kde zůstali ostatní?“ tázali se ho. „Všichni zahynuli,“ odvětil Adeil stísněným hlasem. „Zahynuli v propastech a stržích razíce lcestu ki nebi. Jásající dav obklopil hvězdonosce. Dívky zasypávaly jej kvítím, odevšad ozývalo se ra- dostné volání: „Sláva Adeilovi! Sláva mu, jenž světlo přinesl!“ Adeil vešel do města a postavil se na ná městí drže vysoko v ruce zářivou hvězdu. A po celém městě rozlehlo se radostné výskání.

Míjeli dnové. Na náměstí stále stejně zá- řila hvězda ve vysoko vztýčené ruce Adeilově. Ale už dávno zanechali v městě veselosti. Lidé chodili zlostni, zachmuřeni, se sklopenýma oči- ma, hledíce se vyhnouti pohledu druhého. Když musili jíti po náměstí, tu oči jejich při pohledu na Adeila zanítily se nenávistí. Nebylo slyšeti písní, nebylo slyšeti modliteb. Misto hvězdou zaplašených, nevlídných mlh houstla nad městem tomnou chmurou černá, ponurá zloba, rostla rozpínala se a pod její tíhou nebylo možno déle žíti. A hle, tu s nářkem přiběhl na náměstí člo věk; oči jeho hořely a obličej měl bouřící du ševní zlobou znešvařen. „Dolů s hvězdou! Dolů s prokletým hvězdo noscom!“ křičel v šíleném vzteku. „Což, bratři duše vaše nevolají mými ústy: strhněme hvězdu zmařme to světlo — ono nás zbavuje radosti života! Klidně a spokojeně byli jsme ve tmě živi, mílovali jsme svá milá obydlí, svůj tichý život. A hleďte, co se přihodilo? Přišlo světlo není nikde žádné útěchy. Umazané, beztvárné domy tísní se v chumáčích, listí stromů jest bledé a slizké jako kůže na břiše žáby! Podí- vejte se na zemi — všecka jest pokryta krvavým blátem. Odkud jest ta krev, kdo to ví? Lepi se na ruce, její zápach pronásleduje nás při jídle a ve snu, otravuje a seslabuje naše nábožné modlitby ke hvězdám. A nikde není záchrany před tím drzým, pronikavým světlem. Ono vtírá se do našich domů a hle, co vidíme? Všecko je pomazáno, bláto zažralo se do stěn, zalepilo okna, a v smrdutých kupách leží v koutech. Ne- můžeme již líbat své milenky: při svitu Adeilovy hvězdy jsou ošklivější než červi hrobů; oči jejich jsou bledé jako oči sviněk, měkká těla jejich pokryta jsou skvrnami a zapáchají plísní.

Jeden na druhého nemůžeme už ani patřiti. Co před sebou vidíme, není člověk, ale paskvil člo- věka... Každý tajný krok náš, každý skrývaný pohyb osvětluje tento neuprosný plamen. Nen možno žíti! Dolů s hvězdonoscem, ať zhyne světlo! „Dolů s ním!“ přizvukoval dav. „Ať žije tma! Jen hoře a kletbu přináší lidem světlo hvězd... Smrt hvězdonosci!“ A hrozivě zaburácel zástup, zběsilým řevem hleděl se opiti a utlumiti zděšení nad pronešenou jím pohanou světla; i řítil se na Adeila. Leč — hvězda svítila tak pronikavě v ruce svého no sitele, že lidé nemohli se k němu přiblížiti. „Bratři, stůjte!“ ozval se náhle hlas starého žrece Satzoje. „Těžký hřích si na duši uvalujete klnouce světlu. K čemu se modlíme, čím žijeme, ne-li světlem? Než i ty, synu můj“ — obrátil se žrec k Adeilovi — „i ty jsi spáchal nemenš břích, strhnuv hvězdu s nebe. Pravda, veliký Bráhma řekl: „Blahoslavený, kdo ke hvězdám spěje!“ Ale na svou moudrost domýšliví lidé ne- správně pochopili slova Obecněctěného. Učed- níci učedníků jeho vyložili pravý smysl nejas- ných slov Všemoudrého: ke hvězdám má se člověk povznášeti myslí — a tma na zemi jest stejně posvátná — jako na nebi světlo. Hle, touto pravdou jsi ty pohrdl svým přepjatým roz- umem. Lituj toho, synu můj, odhoď hvězdu a opět zavládne na zemi dřívější mír a klid!“ „A ty mysliš i kdybych hvězdu odhodil, ž mír a klid už ze země nezmizel na vždy?“ s úsměvem otázal se Adeil. S hrůzou poznali lidé, že Adeil řekl pravdu. že dřívější klid už nikdy nenastane.

Tu vystoupil do popředí starý Tsur, učite rozumných, světlo nauky. „Nepředloženě jsi jednal, Adeile, a vidí sám ovoce svého nerozumu,“ pravil. „Dle zá- konů přírody vyvijí se život znenáhla a pomalu bliží se k nám vzdálené hvězdy. Jich zvolna blížíeímu se světlu přiuzpůsobuje se ponenáhlu i život. Ty však nechtěl jsi čekati a na svou pěst strhi jsi s nebe hvězdu a posvítil jí na život. Co tím získáno? Nedokonalosti jeho ostře bijí do očí, je viděti, jak jest pln špiny, smutný a znetvořený. Ale což, my snad dříve ani netu- šili, že život jest takový — a snad to bylo na- ším štěstím. Nebylo v tom mnoho moudrosti strhnouti hvězdu s nebe a osvítit jí nedostatky života. Jen se podvol těžké namáhavé práci a chtěj předělati život, uvidíš, zdali to lehké chtit vyčistit z něho věky nakupené bláto, zda možno smýti toto bláto třeba celým mořem nejtřpyti- vějších paprsků světelných? Co je v tom dět- ské neprozřetelnosti, co neporozumění podmín- kám a zákonům životním! Hleď, místo radosti vnesl jsi na zemi zármutek, místo míru — vejnu. Mohl by's být i nyní ještě užitečným pro život: rozbij hvězdu, vezmi z ní pouze malou střepinu — a tato střepinka osvítí život na tolik na kolik je třeba ku plodné, rozumné prác v něm.“ „Dobře jsi řekl, Tsure!“ odvětil Adeil.

„Hvězda nevnesla sem radost, nýbrž žal, nik mír, ale válku. Toho jsem se nenadál, když po strmých skalách drápal jsem se ke hvězdám, c zatím jiní kolem mne klouzali a padali do pro- pastí. Myslil jsem si: jen když aspoň jeden z nás dostoupí cíle a snese k zemi hvězdu, aby v jasném světle vzplanul na zemi jasný, světlý život. Když jsem však stál na náměstí a při světle nebeské hvězdy viděl jsem váš život, tu seznal jsem, jak nerozumní byli moji snové; se znal jsem, že světla vám třeba jen na nedosti hlém nebi, abyste se mu klaněti mohli v posvát- ných chvílích života. Na zemi vám milejší ustavičná tma, v níž můžete se skrývati druh před druhem a co hlavním jest, kde můžele být spokojeni sami s sebou, spokojeni svým temným, prohnilým životem. A tu ještě více než před tím vycítil jsem, že tak žíti nelze, že ka- ždou kapkou svého krvavého bláta, každou skvrnou vlhké své plísně volá život k nebe- sům... Ostatně mohu vás upokojit; hvězda ma nebude už dlouho svítiti. Tam na dalekém nebi kde visí hvězdy — svítí samy sebou: leč stržená hvězda s nebe a snesená na zemi může svítit polze potud, pokud napájena jest krv toho, kdo ji drží. Cítím, že život můj jako olej

v lampě proudí z měho těla ke hvězdě a stra vuje se v ní; za nedlouho shoří úplně a nelze nikomu hvězdu předati: ona shasne spolu se životem svého nosiče — a každý jiný musí do- bývati znovu jiné bvězdy. I k vám obracím se, vy čestní a odvážní srdcem, k vám, kteří poznavše světlo, netoužíte již po životě ve tmách. Vypravte se na dálnou pouť a přinest sem nové hvězdy. Daleká a trudná to cesta, přece však bude vám už snadnější, než byla nám, kteří jsme první na ní zahynuli. Cestička už je prošlapána, směr naznačen. I vy vrátite se s hvězdami — a nezanikne už jejich světlo na zemi; a při tom neutuchajícím světle nebude více možný život takový, jaký je tu nyní; vy- schnou močály, zmizí černé mraky a svěže za- zelená se stromoví; i ti, kdo nyní zuřivě vrhají se na hvězdu, volky nevolky chopí se nápravy svého života; vždyť celá jejich zloba záleží v tom, že při světle — oni to cítí — nemohou žíti dále tak, jak dosud žili. A život stane se velikým, čistým, a překrásným bude při paprs- eích světla, naší krví živeného. A až konečně sníží se k nám hvězdnaté nebe a osvětlí život náš, tehdy už zastihne jej hodným světla — a pak už nebude třeba naší krve — aby byl na- pájen ten věčný, nepomíjející jas ... Hlas Adeilův byl náhle podťat; poslední kapka krve zmizela z jeho tváře. Sklesla kolena hvězdonosci — padl a s ním i hvězda, jež za- syčela v krvavém blátě a pak uhasla. A se všech stran hrnula se černá tma a semkla se nad pohaslou hvězdou; znovu oživší mlhy zvedly se od země a zachumelily se ve vzduchu. A opět jimi prokmitaly smutnými svě- télky na vzdáleném nebi slabé, neškodné hvězdy.

Míjela léta. Jako dříve tak opět v šedé mlze rodili se, milovali a umírali lidé; jako prve zdál se opět život tichým a klidným. Leč hluboká nespokojenost a nepokoj jej podežíraly. Lidé chtěli — ale nemohli zapomenouti na to, nač posvítila kdysi svým světlem jasná hvězda. Otráveny byly všecky dřívější tiché radosti. Lež vplížila se do všeho. Člověku, který zbožně chtěl se modliti ke bvězdám, napadlo pojednou: „A což najde-li se nějaký blázen, který zase snese hvězdu k nám?“ A jazyk počal se mu plésti a zbožné povznesení mysli proměnilo se v úzkostlivé chvění. Otec učil syna, že v touze po hvězdách spočívá štěstí a život člověka — a tu náhle mu přišlo na mysl: A což rozžehne-li se v synovi opravdová touha, aby tíhl ke hvě- zdám a on podobně jako Adeil půjde pro hvězdu a přinese nám ji sem? A otec honem vysvětluje synovi, že světlo jest ovšem dobré — ale že nerozumno jest pokoušeti se přenésti je na zemi, že byli sice takoví blázni — ale že s han- beu zašli, nepřinesše pro život žádnéhc užitku. Tomu také učili lid žreci, totéž dokazovali učenci. Na prázdno však vyzněly jejich řeči: přes tu chvíli roznesla se zvěst, že nějaký mla- dík nebo dívka odešli z rodného hnízda. Kam? Snad ne cestou, již Adeil ukázal? A s hrůzou čekali lidé, že zazáří-li opět na zemi světlo, budou konečně chtice nechtíce nuceni podjati se ohromné práce, jíž nebude možno více se vyhnouti. A s neklidem pohlíželi k dalekému, temnému obzoru, zdálo se jim, že nad ním už začíná svítati — a že chví se tam světlo blížíeí se hvězdy.

Různé zprávy. Memoiry kněžny Marie Volkonské. (Třicet let v Sibíři) ... Přikládati název »memoirů« nepatrné této knížce, na první pohled zdá se trochu přehnaným. Několik lístků obsahují tyto me- moiry! Ale kdo rozevře a čte, užasne, kterak dovedla žena aristokratka shrnouti třicítileté martyrium své a chotě svého v Sibíři na ne- četné ty řádky tak poutavě, že čtenář neod- trhne se od nich ani na chvíli. Jsou psány krví a k tomu šlechelnou, krví ženy nad jiné obětavou . .. Kněžna Marie Nikolajevna Volkonská byla chotí jednoho z dekabristů, to jest oněch důstojníků idealistů, kteří po smrti cara Ale- xandra I. změny na trůně v roce 1825 vy- užitkovati chtěli ku prohlášení revoluce, která by přinesla ruské říši liberální systém vlády na konstituční basi. Zrada a osobní vystoupení Mikuláše I. potlačily revoluční hnutí v zárodeích. Vůdce jeho stihl trest smrti, ostatní účastníky vyvezení do Sibíře. Mezi posledními k deportaci určenými byl kniže Sergěj Volkonskij. Rodem ze vznešené šlechtické rodiny, měl již tehdy za sebou skvělou karieru vojenskou. Jako pobočník generála Ostermanna a Bennigsena ve válkách napoleonských, velel r. 1812 větší sile vojska, v jehož čele v bitvě u Bereziny získal si pro statečnost svatojirský kříž a jmenován byl ve 25 létech svého života generalmajorem v suitě carově. V této hodnosti zúčastnil se vídeňského kongressu a po návratu jmenován byl velifelem brigády. V pohnutých dobách těch účastnil se celkem asi 58 bitev a několikráte byl zraněn, jsa nejstatečnějším ze statečných. Když se oženil r. 1825 s krásnou a roztomilou dcerou generála Rajevského, známého obhájce Smolenska, zdálo se, že skvělá budoucnost a štěstí kynou mu v životě vstříc . ..

Ještě však téhož roku, jehož počátkems byl oženil, krutě si s ním osud zahrál. Kníže zúčastnil se uvedeného vojenského spiknutía jméno jeho nacházelo se na listině zrádci se- psané. Byl zatčen a dopraven na pevnost v Pe- trohradě, kde po dlouhém a úmorném výslechu s ostatními spiklenci veřejně sesazen, zbaven všech titulů, hodností, majetku i práv občan- ských a odsouzen k dvacetileté donu- covací práci a k doživotnímu vypovězení. Dne 25. července 1826 nastoupil smutnou cestu do Sibíře, odkudž teprve po 30 tétech se V době, kdy ještě dlel ve vyšetřování trávil v ponurých kasematách pevnosti, zdrcená jeho choť uchýlila se zatím ku svým rodi- čům a povila zde dítě. Sotva že se pozdravila, bylo jí sděleno, jaký krutý ortel chotě jejího stihl. Šlechetná žena ani na minutu se nerozmýšlela, co má dělati a rozhodla se sdílati jeho osud, nechť jakkolivěk se utváří. S energií a oběta- vrátil.