Ročník XXXXV.

V Praze, v neděli dne 17. září 1905.

Číslo 256.

Na ranní n odpol. Histy před, lisf ne: v Praze v adelnistru na přsie . . . . sa čtvit leta . . . * droji donáákou mvk ta: . . 7 K 50k ve sc: 2 K 30 h pa nařsíc Poštont no měsíe . . . . . kei na čtvrt leta . . . . s droji zšsllkes na měale na čit lala . . . . 1 K e

Dnašní číslo pro Prahu je o 20 stranách. Před novým vyjednáváním o česko-německý smír! »Pryč od výstředních živl ůle volá dnes orgán místodržitele král. českého hr. Coudenhova, vrátivšího se právě z Vídně od porad s předsedou ministerstva. Nejspíše je toto konservativní heslo ozvěnou právě panujíeí nálady ve vládních kruzích vídeňských, kde po opělném krátkém si zahrání s ohněm myšlenky všeobecného hlasovacího práva — v Úhrách. najednou se myšlenky té opět starorakousky zhrozili a honem ji zažehnávají a zamykají pod tré zámků do šuplat ministeriálního archivu jako příšeru, aby nestrašíla pánů snad za měsíc — v Čechách, kdy hodlají, koncem října svolati český sněm a předložiti mu slíben »smířovací návrhy« vlády Gautschovy. Zejtřkem počínaje zahájí prý bar. Gautseh opět své oblíbené »soukromě« rozhovory se zá- stupci obou národů v království českém, když byl předevčírem vyslechl zprávu místodržitele hraběte Coudenhova o smýšlení a dočasné ná ladě mysli v obou táborech národních.

Rozhovory ty mají za úkol, aby se naš poslanci dohodli s německými a s vládou jednak o pracovním programu rady říšské, jednak o pra- covním programu sněmu království českého- Baron Gautsch ví, proč spojuje obě ty otázky v jednu. Dr. Pacák ztlumočil mu teprve ne- dávno, jaká hluboká nedůvěra a nespokojenost zachmuřuje všechnu vlasteneckou českou ve- řejnost, která z denních výmluvných událostí vyciťuje, kterak pádem Körbrovým nenadešla dosud žádná změna systému vládního v náš prospěch, žádný pokrok k lepšímu, žádný nám příznivější a upřímnější obrat v politice ví- deňské, nýbrž kterak ožehá nám skráně stále týž protivný německo-centralistický vítr jako dřive... Z lidu českého vyšlí a věci české věrní poslanci čeští nemohou proto dopřáti vláde Gautschově shovivavě dalšího setření: poslední lhůta slibů její vypršela, oni musejí nalehati na poctivé jejich plnění, zahájiti proti vládě váhajíci, skoupé, slibů svých neplnící vládě Gautschově znovu boj stejně rozhodný, stejně rozhořčený a vytrvalý jako proti vládě Kör- brově. Tak velí prostě čest i prospěch národa. trpělivého až do krajnosti a zakusivšího o roku 1848 od Vídně tolikerých a tak krutých zklamání, jako žádný druhý národ v monarchi habsburské.

Nuže, ač se baron Gautsch jmenuje Pae- lem, nevěříme, že by se byl s ním cestou oo r. 1887 stal nějaký šavlo-pavelský zázrak, obrá- tivší jeho srdce od tehdejší německé jeho pod- jatosti na stranu naši: to jistě ne; — ale po- stup velkoněmecké agitace během těch 18 le snad mu šel přece jen na jeho rakouský rozum a tereziánský cit aspoň tou měrou, že chápe, kterak by nebylo zdrávo Rakousku, kdyby se tu nechaly topoly Schönererovy a Wol- fovy růsti do nebes. Proto by rád proti nim sesíloval »mírnější Němce«, které stále hledá v řadách německých pokrokářův, ústaváckých velkostatkářů, Luegrových křesťanských sociálův — to jest asi tajný smysl jeho hesla: »Pryč od výstředních živlů«. Tyto domněle »mírné rakouské živly něme- cké« rád by skupil kolem sebe jako jádro příšt parlamentní většiny, o niž by se opíral; ale poněvadž tyto všechny strany dohromady na říšské radě nevydají i s katolickým centrem než poubých 115 hlasův (totiž: ústavověrní velkostatkáři 30, pokrokáři 31, Luegrovci 26 klerikální centrum 28) a poněvadž by Polá e se svými 70 hlasy se k tomu německému pluku nepřipojili bez nás Čechův, vědouce, že by v něm byli majorisovaným ošlapkem — ne- zbývá baronu Gautschovi, než hle d ět

aspoň nějaký počet českých po slancův do té příští vládní většiny na ver- bovat. Že to za dosavadního válečného stavu mez oběma národy v zemích českých není možno, jest mu arci jasno a proto nese se touha snaha jeho k tomu, docílit současně v Čechách i na Moravě nějakého příměří mezi oběma rozva- děnými narody cestou kompromisní, smiřovaček. Proto kážou oficiosové jeho od roka a dne nám jako Němcům zdejším: »Buďte mírní ! Pa- matujte na zájem říše!« atd, při čemž nelen kde jen mohou, shledávati větší umírněnost při straně Chlumeckých, Grossů, d'Elvertů, Demmlů a Eppingrů, nežli při nás českých státoprávní eích, kteří nezapomínáme na dobré právo své vlasti a toužíme ji spatřiti samostatnou, samo správnou, slavnou a mocnou a kteří, obývajíee ji silou šestimillionového domorodého národa proti 3 millionům Němcům, žádáme v ní úplné rovné právo s německou menšinou. S těchto svých legitimních práv, s těchto svých nejspravedlivějších životních postulátů máme my Čechové slevovati a z to Němcům přiznati privilegium, že ačkoliv v zemích českých jsou menšinou, nepotřebují se podři- zovat na sněmích českém a mo- ravském usnesením naší přirozené. spravedlivé většiny, nýbrž mají tu býti ohraženi štítem svézá- konné a samosprávné své německé kurie tak, »aby rozhodování o ve- škerých Němeův se dotýkajících otázkách bylo zůstaveno jedin jim Němcům samým, aby pominulo pro ně každě nebezpečí našeho českého vlivu a našl české většiny.« Co to znamená? Nic méně a nic více, nežli rozbilí a zničení zemských sněmů, českého a moravského, na s ně- míky české a německé národnosti, nie více a nic méně než roztrhání zákono- dárné jednoty království českého a markrabství moravského.

To jest dle poslední prachatic ké řeči »mírného« Němce Eppingra »základní a nezvratný požadavek všech Němců v Če chách« — zatím co »stejně mírný« moravských Němců pokrokářů na Moravě dr. Gro ss osobuje si v Jihlavě »německé právo« nedo- pustit vůbec žádné české university na Moravě Ejhle! Sami o svých záležitostech chtějí Némci rozhodovat souverenně, avšak nám Če- chům chtějí ve vlasti naší zakazovat zřízení če- ských škol pro naše děti, od nejnižších po nej- vyšší. Jedině za tou podminkou, vyhradime-i jim vůčí sobě toto nadpráví, obětujeme-li jed- notu a právomoc svých sněmů rozpoltěním jich na kurie národní, jedině za tuto cenu základ- ního ústavního práva většiny — chtějí nám do- přáti bezmocnou většinu z milosti velkostatkářů na sněmech vlastí našich, jinak nie! A na toto německé stanovisko »smiřovací« (!) staví se také doposud baron Gautsch a chce na ně dostat české a moravské zástupce národa našeho! Dle nejnovějších zpráv chce své »předlohy výrovnací« pro příští český sněm poopravit leda potud, že chystané páté kurii uštědří dvojná- sobný počet poslanců: místo 18 — 36. Co bychom z toho my český národ měli za zisk? Nám musí se jednati o to, abychom konečně my Čechové obdrželi na svém sněmu aspoň svou vlastní nadpoloviční většinu oproti Něm- cům i velkostatkářům. Avšak pouhým rozmnožením poslanců za pátou kurii jí pořád nedosáhneme. Český sněm bude pak čítati 303 poslanců, my Čechové ne- budeme však v něm míti nežli nejvýše 140 svých lidových poslanců. Bude nám tedy pořád ještě scházeti do pouhé nadpoloviční většiny 13 hlasů. o které se budeme musit doprošovati u bezná- rodních velkostatkářů.

K tomu se máme uvolit a za to Němcům. jak žádají, zajistit nejen 111 hlasů, alebrž své- právnou německou kurii na sněmu, která by za- jisté na zejtří domáhala se úplné své zá- konnosti ve všech důležitostech Němců se týkajících (a co vše by se jich netýkalo) a kromě toho »náležité jim« zastoupení v zemském vý- boru, ve všech zemských ústavech a úřade ch. třebas aspiranti němečtí neznali ani slova če- ského, tak že by důsledkem toho posavadní rovno právnost jazyková v úřadech zemských vzalaza své na újmu jazyka českého. O tom všem bude od zejtřka uvažovati zá- stupeům našim na jejich poradách s vládou Němci o přišíím zasedání sněmu českého. Na ráz vidí každý, na které straně zvedají se překážky poctivěmu smíru národ výstředními požadavky živlův ex- tremních, a jak by rozumná vláda rakouská měla dnes za každou cenu odhodlaně se postaviti proti nemožným nárokům a choutkám německý m, mířícím k roztrhání tisícilete jednoty tohoto království a ke zřízení v ní samostatné německ zemičky — s velkoněmeckou tri- kolorou. .. místo starobylé zemské barvy červené a bílél

Situace. Ve Vídni, 16. září. Rozhodující kruhy v této říši žárlivé patrně na skvostné epiteton pravděnepodobnosti jež se ji přikládá, postaraly se o to, aby neupadlo v za- pomenutí. Když dospěl konflikt z maďarskou koalie na vrchol, povolán k jeho urovnání, jak to již zvykem bývá v této monarchii — generál. Když v koncích octne se státník, tu poslání se svěr vojákovi. Baron Fejérváry měl ovšem v Uhráeh poněkud jiný úkol, než své doby baron Kolle v Čechách, situace tam vypadá ovšem také jinak. než jak vypadala před pětatřiceti léty u nás. však starý vídeňský vděk osvědčil se takén tomto pánovi. Vypůjčiv si recept na zažehnání národnost- ních bouři u rakouských politických mudrcův domníval se, že zlomí odpor maďarsko-národníeh radikálů velkým činem politickým. Jest známo, že volání po novém volebnín řádu je v Uhrách všeobecně, neboť nespravedí nosti v tomto řádě jsou tak křiklavé, že věru nejvyšší již čas, aby byly odklizeny. Proudem tím chtěl se baron Fejérváry dát unášeti a do mníval se bláhový, že když vystoupí »s projek tem« nejkrajnější volební svobody, se všeobec ným rovným a přímým hlasovacím právem, já- sati mu bude vstřic všechen lid a že opřeno důvěru jeho, o nadšení v něm vzbuzené, za všeobecného radostného vzrušení jako vítěz vyjde z boje s koalicí . . .. A co zatím se nestalo?

Týden před zahájením sněmovní činnost padl, tak že byl poražen dříve, než vůbec bitvu svedl. Překvapení v pravdě rakouské. Tvrdí se, že popud k Fejérvárovu pádu vyšel z »vedlejšího dvora« ve Wallsee. Con tom pravdy, těžko zjistit. Nedá se popřiti, že v menších věcech ze »dvora« toho do Vídně bylo působeno, zdali ale stalo se tak ve věcech uherských, o tom pronášejí se ve kruzích za- svěcených pochybnosti. Jinak ale má se to s baronem Gautschem Proti tomu obrací se všechen uherský hněva ne snad pouze oněch stran, jež domnivaly se že konfliktem nynějším domohou se všeobec- ného práva hlasovacího nejpohodlnějším způ sobem, že padne jim do klína jako vedlejší, ale přes to velice cenný produkt boje o maďarskou armádní řeč. Proti baronu Gautschovi kasají se

ve vzácné jednomyslnosti všechny strany ma- darské, jakkoli obžaloba na něj vznesená nemá reelního podkladu. Baron Gautsch, jenž vyzván byl panov- níkem, aby pronesl úsudek, bude-li míti zave- dení všeobecného rovného volebního práva účinek na poměry v Císlajtanii, nemohl jinak, než prohlásiti, že při mocném proudu, který právě nyní také v této polovině říše zvedl se na pro- spěch tohoto volebního práva, sotva bude možno déle vzdorovati požadavku tomu, bude-li splněn za Litavou. A v tomto smyslu byl by odpověděl císal každý, koho by se byl na to zeptal. Však rozzuřené moře chce míti obět možná dost — nasvědčujeť tomu nejeden případ analogický — že baron Gautsch skutečněto odnese. A jakkoli věc dosud nevybočila z novinář- ských sloupců, soudí se obecně, že Maďaři mu toto vměšování se v jejich záležitosti neodpusti A tato okolnost činí i v této polovině říše situaci ještě zmotanější než jakou je dávno již- V nastávajícím období nestane se ovšem rozhodnutí nějaké, v těch čtrnácti dnech parla- mentní práce nedojde k bojům takovým, aby za následek měly nějaké dalekosáhlé změny- Bude se jednati především o zákoně zmocňova- eím, pro ten připad, že by se do té doby poměry v Uhrách nevyjasnily do té míry, aby se očekávati dalo, že Maďaří volbu do delegace provedou. Jak se věci mají, nezpůsobí vládě vymožení takovéhoto výjimečného zákona zvlášt- ních obtíží. V parlamentě vídeňském není dnes ani jediné strany, jež by měla dosti vůle, energie a sily postaviti se vůbec na odpon vládě v jiných věcech než v eminentně národ- ních. Ostatně se ukáže snad, že nebude ani zapotřebí nějakých opatření výjimečných.

Zdá se býti již věcí hotovou, že Maďaři partii z větší poloviny již vyhráli a že skutečně se stane, co jsme předpovídali, že totiž na konec dojde mezi korunou a koalicí ke kompromisu že Maďaři nedoslanou sice nyní již všechno. ale tolik toho, že budou moci býti spokojeni Bude po boji a kdyby někomu napadlo ruši opět pokoj na tomto břehu Litavy, tomu odpov se — paragrafem čtrnáctým. Co na tom, že nový bude proveden důkaz. Maďaři že zmohou všechno, že žádný diktát jejich nesmí zůstat nesplněn. Jen když aparát půjde tu i tam dál. Překvapení speciálně cislajtánské s čá- stečnou obnovou ministerstva velikého dojmu ovšem nikde neučinilo. Na místě bar. Calla, dvorného muže a osobně příjemného, však Němce skrz na skrz, povolán jiný byrokrat. rovněž Němec, a za rozhodného, ústavověrného Němce Hartla povolán vnuk Antonfna Schmer linga. Oba páni jsou ovšem pouhými správei svých ressortů, což neznamená nic jiného, než že mají sice právo a povinnost vyřizovat mini- sterskou agendu, v jiných ale věcech, zejmen politických, že slova nemají.

Přes to sluší zaznamenati velkou nespoko- jenost a jitření nejen v ministerstvě vyučování a obchodu, nýbrž ve všech kancelářích mini- sterských nad způsobem, jakým baron Gautse s opomenutím seniorů mezi odbornými chefy ministerstva obsadil. Baron Gautsch je ovšem mužem, jenž dovede nespokojenost zkrotiti. Proč vlastně tak tajuplně a tak náhle pro- vedl změnu v kabinetě, o tom si podnes lámou političtí vykladači hlavu. Jedni tvrdí, že tak učinil, aby tím da stranám pokyn, že odstraněním dvou defini- tivních ministrů uvolníl nová dvě křesla pro event. ministry parlamentní. Druzí opět naopak vyktádají, že byl tak nucen učiniti, poněvadž Call a Hartel déle již s porlefeuillem se vléc nechtěli, však na obsazení fauteuillů parlament ními ministry té doby že nedalo se myslii V drobném prodeji- ranní číslo o zobě . . . s . . . za 2h odpolední Ve flislkéch na venkově ranní číslo. . . . . . . . n0 vdpolední . . . . . . . . 5h Inserát plali se hotevé napšei. Předplscení a insarty přijímá ndlminl- strane v Marianské ulici č. 2 Tam nacházejí se téš redabee tiskárna a ezpndice „ Národních Listá“ Rukopisy se nevzacsji

Proto že mu nic jiného nezbylo, než dosaditi v čelo ministerstva pouhé správce. Výklad druhý zdá se nám být správnější, neboť nevíme, kdo by dnes z prononcovanějších českých osobnost měl chuť vstoupiti do ministerstva.

Dozvuky Iublaňské. V Záhřebě, 13. září.

„Na takový nával nebyli jsme připraveni,“ dílem horlil, dílem omlouval se v pondělí odpo- ledne, když odjížděli jsme z Lublaně do Záhře- ba, hlavní průvodčí terstského vlaku na jižním nádraží. To byla také stereotypní odpověď všech orgánů železničních na žaloby, že vagony jsou natřískány, že je to nešetrnost, že je to bez- ohlednost — později vržena do podrážděné roz- pravy slova ještě příkřejší — a to že je možno jen na dráze „této“, t. j. jižní. Když byl kon- flikt nejprudčím, když hrozilo nebezpečí srá- žek již trestných, ulomen hrot bezděky konduk- torem, jenž v rozechvění zvolal: „Ale, pánové, jste přece lidmi a musíte uvážit, co je lidsky možno.- Jen mimochodem budiž konstatováno: spo- jeni mezi hlavním městem krajinským a hlavním městem chorvatským je prabídné. Po dvojí stránce prabídné. Jednak nelze mluvit o spo- jení, je-li člověk nucen na přestupní stanici Steinbrücku čekati v noci šest hodin, jinak trvá jízda na trati 140kilometrové půl dne. Za tu dobu dostane se z Prahy do Vídně. A není na- děje v nápravu. V uherském ministeriu obcho- du jsou centralisté a ti chtějí, by rychle dojiždě- lo se toliko do Pešti, všude jinam pomalu Sbližovati Slovince a Chorvaty častými a k tomu ještě expresními vlaky není prý úkolem želez- niční politiky uherské a maďarské politiky zvlášť. Tak je Záhřeb, tak je chorvatský národ poškozován i z této strany a na této malé ukáz- ce je vidno, jaký politika železniční má dosah. Skutečně nebylo v Lublani ještě nikdy to- lik lidí, kolik shromáždilo se jich tam o slav- nosti Prešernově. Byla opravdu svátkem slo- vanským. Jen Poláků nebylo. Nevím proč. Zváni byli. Český národ zastoupen byl nejčestněji. Při- jel Jaroslav Vrchlický za akademti, prof. Hlav za universitu, dr. Herold za Národní radu, dr.

Srl a dr. Groš s celou deputací pražskou, pí Preisová za Uměleckou besedu. Nejhojněji byli representováni Srbové. Vysláno jich přes sto. Vyjma svého arcikněze, imposantm postavu s četnými ruskými řády, všichni v evropském kroji. Ruský učený svět vypravil ohnivého pro- fessora varšavské university dra. Zabolotského. Chorvatů z království přišel valný počet. Slo- vinci sjeli se ze všech krajů. Nejradostněji vl- táni byli terstští. „Co jsou vám Čechům sou- kmenovci z t. zv. uzavřeného území, jsou nám našinci z Přímoří,“ děl mladý advokát a poli- tik lublaňský, když bouřlivě akklamováni Te sťané. V národních krojích bylo málo lidí. Nejza- jímavější byly hornokrajinské ženy v lehkých, cele bílých plenách (říká se jim peče) a v čer- ných, hedvábných šotech. Hlučně jim tleskáno, když pevným krokem šly přes náměstí na své stanovisko. Viděli jsme také horaly ve vysokých botách, přes kolena sahajících. Slovinek s pěk- nými, velikými čepci, barevnými šátky a zástě- rami a cinobrovými deštníky bylo poskrovnu. Je to nejkrásnější a nejzdravější rod. Škoda, že staré, svěží, pěkné, mílé, líbezné a zajímavé úbory mizí s větší, mnohem větší rychlostí než u nás v Čechách i na Moravě. Nejen domorodý, rázovitý, konservativní element tratí se tak z národního celku, ale také pestrost a světlo, kte- ré slučují se v čerstvých a živých odstínech k ladnému dojmu. Zasypali nás úplně kvítím, když jeli jsme pomalu z prostranství před Národním domem. poněkud odlehlým. a proto málo navštěvovaným.

FEUILLETON. V Praze, 17. září 1905. 6.— (Kronika.) Muž, který »také mnoh přemýšlel« o stavu naší domácnosti národní,s hlásí o slovo v otázce. — Nedbalá řeč je známka nedostatečného vzdělání! praví. Společnost mluvi nedbale, nen dost vzdělaná. Na škole záleží, aby se pečlivěji mluvilo. Škola je prostředek vzdělanosti. Zde třeba nalehnouti! A potom literatura! A potom tisk A potom Překrásná formule! Známe ji dávno »V práci a vědění je naše spasení !« říkalo se — Dejte nám osvětu, liferaturu, školy, ve- řejný tisk a pak už zvitězíme! . . . slýchali Máme už školy, máme literaturu, máme tisk, ale dosud jsme — nezvílězili. Možno se po česku vzdělati už pro všecky obory, až k nej- vyšším vreholům vědění a pomyslů. Máme už vzdělaný jazyk, ale máme ho na papíře, snad i někde na kathedře nebo na řečništi (lala ! ne tuze!) ale nemáme ho — v ústech společnosti Mrtvou písmenu vzdělanosti máme, ale ž i vý jazyk chybí. Co platno, jestli mladý muž vy- chodil české školy? Pak vejde do praktického života, vstoupí někde do služby, jde na vojnu, nebo ke dráze, stane se článkem nějakého celku, kolečkem nějakého stroje a za krátko je docela — jiný člověk. Přijal barvu a vůni svého okoli. A s barvou — i jazyk. Stroj mu vpravil nový, hotový, vypracovaný, užívaný jazyk. Mluví teď snadnějí, správněji, svižněji cizím jazykem, než vlastním. Vlastní týrá, komoli. Snad je srdcem a smýšlením dobrý národovee, ale působností svou neobohacuje nýbrž — po- škozuje duševní majetek národní. Kam se po děla česká jeho š kolní vzdělanost?

jindy. jsme. Vzdělanost je souborné dílo, žádná osobn záležitost. Nikdo sám ze sebe a o sobě nen vzdělancern. Je odkázán na ostatní, na sve okolí. Vstoupil do praxe a dostal zde kulturní nástroj už zavedený, jaký je právě majetkem stroje, kterému slouží. Silnější jedinec někdy se vzepře. Chtěl by o své újmě vycházeti ja- zykem vlastním. Snaží se, usiluje, provozuje pokusy. Leč vlastní jazyk není tak hotov, nen uveden v život, bylo by třeba teprv jej vdech- nouti v složení stroje. A na to jedinec nestačí, ani nejsilnější. Brzy se vzdá jedinec pokusua co je hotového, přemůže — nehotovost. A ne- hotov pro živou soutěž je stále vlastn jazyk. Stále vplývá do společné nádržky ži- vého národního jazyka mocný přítok poru še- ného cizím ústrojením živlu. A následek je nutný. Společnost odkázaná na zásobu živého ja- zyka tak nehotovou a stále porušovanou mluví jak umí a nemůže zanechávat jiného dojmu než bědné — nekulturnosti. Kolik je úřadů, závodů, podniků, ústavů. zřízení veřejných a soukromých v oblaslech ži- vota národního, aby tam panovala česká i du chem česká — jazyková praxe Nepatrná menšina. A následek? Neustálé podléhání vlastního nástroje kul turního — cizímu. Závěr Školy, literatura, tisk — nedají ještě vzdě- lanost národa. Národ je kulturní organism dílo není organické dokud není v tělese společ- ného ústrojí, které by zabezpečovalo spolu práci všech činitelů za účely — celku. Společné ústrojí! Vrchní orgán ... Také poslanec reaguje na názor ze svého hlediska. — Jednotné ústrojí, aby hájilo ideu celku a řídilo všecku národní práci? A naposled národní — politiku ? Ne, to by nehrálo ! Vrchní

vedení chtělo by nutně předpisovat poslancůn kroky, obmezovalo by volnost zvoleného zá stupce lidu. A to se nesnáší s hodností posla- neckou. Spor byl by nevyhutný ! . Spor v těle mezi vlastními orgány ? Hlava proti srdci, ruka proti ruce? To by ovšem by špatný organism! Chorý, nezdravý, neschopný života ! Než takový, raději žádný ! Však o takový nejde! Ne překážet druhým činitelům! Jiná by byla povinnost společného ústrojí! Je na snadě, jaká! Shrnovat výsledky všech souřadě ných činitelů, účelné je obracet k dobr a prospěchu celkul To by byl úkol hodný ústrojí společného Ale odpůrce idey hned se chytl slovíčka — Výsledek činnosti poslanecké? Dobyty v parlamentě úspěch? Ten už si národ dovede na svůj prospěch obrátit sám! K tomu ne třeba žádného — ústrojí! . .. Vskutku panuje ten názor. Národ »sáme prý si pomůže. Desítky let jsme žili v klatbě opoj ého hesla. Byl v tom velký klam našeh snažení. Sám ze sebe si národ nikdy nepomůže Nemůže si pomoci! Neumí, nedovede sámv svůj prospěch obrátit vymoženost. — Proč by nedovedl? — Protože je těleso hromadné. A taková tělesa, bez zvláštního ústrojí, nemají sch op nost obrátiti ve svůj prospěch, co by jim mo hlo posloužiti. Chcete doklad? Jediný z tisíců z naší všední skutečnosti Zcela včerejší! Po mnohém úsilí dobyli poslanci nějaky úspěch. Podařilo se jim, vymoci na vojenské správě přiznání, kterému se dlouho vzpírala. — Na vojenské budovy a objekty v územi národním patří všude nápis v jazyku národním přiznal ministr. Příště nemá o té věci už býti sporu. Nepatrná věc na oko, ale v pravdě značná

vymoženost. Desítky let trvalo, než byla dosa žena. Zájem celku národního by žádal, aby do- bytého úspěchu bylo ihned všestranně využito. V celé oblasti jazykové hned od zejtřka měly být nápisy všude jak náleží provedeny. Prospěch idey tak kázal A co se stalo? Dobytého úspěchu nebylo využíto. Ná- pisy nebyly provedeny. Rok minul od »ve- liké vymoženosti« a nejsou provedeny podnes Výjma jedinou vojenskou budovu v Praze a snad jednu, dvě na venkově, zůstalo všecko všudy — při starém. Proč zůstalo při starém Prolože nen! ústrojí žádného, které by pečovalo, aby se stalo, co se státi má. Musil by někdo mít evidenci, rozvinou úsili, musil by chodit, upomínat, nalehat, nutit aby liknavost hmoty, vrozená všem télesům hyla překonána. Kdo měl konat tu práci v zájmu celku Snad obce? Nebo sbory ? Nebo jedno tlivci? . .. Jsme všichni bytosti sobecké, zahrnuty svými vlastními starostmi. Obstará každý svů nejbližší zájem a celek — čert vezmi. Je na sta úkonů velkých i drobných v obla- stech národního života, jež by v zájmu cel- ku měly být denně obstarány, ale zůstávají ne- vyplněny. A dobývati práv a úspěchů, které zůstávají — nepoužity? Jaký v tom smysl? Není v tom smyslu. Nemá smyslu, protože není schopno ži- vota těleso, které nemá životných orgánů, které snad má ústa, aby přijalo potravu, ale nemá žaludek, který by potravu strávil a rozvedl po těle. Nemá pravého smyslu národní politika v parlamentě, není-li zároveň postaráno o něja- kou politiku — v samém tělese národním.

— Celek čert vezmi, jen-li nám se daříl Heslo všeho anarchismu, třeba si vyšla- poval ve fraku, v čamaře nebo ve zlatém lImci Leč anarchism je protiva kulturnosti A kulturnost národa je teprv v organickém opa- tření všech potřeb. Pěstovati své jedinecké blaho přijati cizí kulturu a konati dobré služby v ci- zím organismu dovede také — africký negrl Ale svoje osobní potřeby uvést v organický sou- lad s potřebami vlastního celku: tu teprv začíná o sobitá kulturnost práce A opatřiti potřeby národního celku? Číje to úkol? Ne-li národní politiky? A národní naše politika — Poslanci na řišské radě ať všecko vy- mohou! .. To byla naše politika. Od ní jsme čekal všechen svůj úspěch. A úspěch se — nedostavoval. Nemohl se dostaviti. Jak by mohla mlti úspěch politika, která se — neprovozuje? A ná- rod neprovozoval žádnou politiku. Neprovozoval, protože nemohl, nejsa k tomu nijak — ustrojen. Měli jsme svou parlamentní politiku. Ta mohla a může upravovati jen poměr náš ku potřebám — státního celkul Tedy čásť národní politiky! Jaksi vn ě jší politiku. A kde zůstávala druhá čásť? Kde byla po- litika, jež by upravovala poměry a potřeby uvnitř vlastního národního celku Nebyla nikde. Nebylo úřadu, nebylo nástroje pro potřebnou práci. Představte si státní těleso, které by pěsto- valo jenom politiku svého zahraničné ho úřadu, ale nemělo žádný úřad, žádný stroj prc správu svých záležitostí domácích. Byl by to mrzák státní těleso, neschopné jakékoliv akce. A naše národní těleso ? .. . Naše politik národní ? . ..