19. záři 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 250.

Strana 9.

Listárna redakce. Napsal Pefr Fingal Básník Květomil Kaštanský založil si časo pis. Konečně se mu podařilo uskutečniti zamilo vanou myšlenku. Ach, jaká rozkoš, míti svů list, svůj vlastní, nikým v rukopise necensoro- vaný čtrnáctidenník! Již se těšil, jak rozvine literární svou činnost ve svém „Květnu“ všem směry. V duchu počítal, co vše tam oliskne. Nej prve drama „Rozpory“. Poslal práci tu před tím do „Květů“, ty mu ji však vrátily; tak „Osvěta“ o ni nestála. Když je nevzaly „Květy“ uveřcjní si Kaštanský „Rozpory“ v „Květnu“. Snad se potom přece dočkají provozování někde na jevišti. Aťsi i propadnou, jen když se budou hrát. Ostatně, že propadnou, je více než jisto. neboť styl jejich nazval dramaturg Chvátal příliš zítřkovidným. A všecka „zítřkovidná“ dramata, jak známo, propadávají. Propadnou tedy i „Roz- pory“. Bude to vlastně jejich vítězstvím. Prosím vás, má nějakou cenu kus, který se na reper- toáru udrží? Ne! naprosto ne! Na reperloáru udrží se vždycky jen kusy ploché, všední a ne smyslné. Zítřkovidných dramat bojí se česká di vadla jako kočka vody. Aťsi tedy „Rozpory prodnou! Propadne tím vlastně jen obecenstvo ne hra! Prozatím si může své drama uveřejnit Kaštanský v „Květnu“. Potom tam otiskne ro- mán „O fialovém slunci“, který pak zadá d konkursu o cenu Zeyerovu Čoské Akademii Doufá, že jej cena ta nemine. Vždyť má nyní svůj list, svůj „Květen“, ve kterém, kdyby se rozběsnil, vyvrátil by Akademii ze základů. A tomu ona přece nedopustí! Tolik lidí už drelo v poslední době do jejích tvrdých sloupů, že by více ran již nesnesla. A pan Květomil Ka šanský dovede polemisovati velmi ostře. „Podi vali by se, dědkové!“ hrozil v duchu knížatům českého Parnasu při pomyšlení, že by mohl Akademie dáti přednost novellám Romula Vou- satého nebc lyrice Rema Vlasatého.

Nyní, když má svůj list, přestávají všecky ohledy, jakých musí býti bedliv literát teprvese probíjející. Nikdo mu vice ze starších redaktor nebude škrtati jednotlivé odstavce jeho prací natož aby je dokonce, jako se stávalo, nazvni tasemnicovilými výplody abnormálního genia. Po- dobné vtipy teď přestanou a Květomil Kaštanský stane se sám autoritou. Bude přisným kritikem prací svých kolegů a možno-li, ještě přisnějším rodaktorem. Začátečniekých prací přijímati vů- bec nebude a v „Květnu“ tisknouti bude z ci- zích prací jen krátké, aby jeho velká díla tím spíše mezi nimi vynikla. A hlavně rubriku „Li- stárna redakec“ bude šperkovati perlami své duchaplnosti. Vynahradí si při jejím skládání dokonale, co sám v ní zkusil. Ještě dnes trne Kvčtomil Kaštanský při vzpomíncc, jaké kaciř- ské vtipy spojovali v listárnách různých listo staři rodaktoři s jeho poetickým pseudonymem. Na příklad: „Píšete, že dítě spatřilo svět již mrtvé! Jak je to možno?“ Nebo: „Hrdinka vaší novelly měla, jak vypravujete laskavému čte- náři, o půl roku mladšího bratříčka. Nechtě jste snad napsati humoresku?“ A jindy zase „V dopise připojeném k své básni pišete: „Jsem jist, že je to práce velice zdařilá.“ Proč chcete tedy od nás úsudek, když jste si tak jist?“ A ještě jiný příklad: „Veršujete: „Již zase sly- ším smrt svým suchým prstem na puklou harfu pěti.“ — Nemohl byste nám laskavě vysvětliti. co jste si při tom myslil? Slyšíte snad prstem?

A docela suchým prstem? Rovněž je nám po- divno, že by smrt pěla na puklou harfu. Předně myslníme, že se na harfu nepěje, a po druhé pochybujeme, že by se sportu tak nerozumnému věnovala právě paní smrt, o níž měli již naši předkové mínění mnohem uctivější.“ A jindy ; „Cyklus Vašich sonetů byli bychom ochotn otisknouti pod jedinou podmínkou: dovolite-li, abychom připojili vhodnou poznámku, že jsou ukázkou z knihy „Piškoty pro démonické chi- méry“. — — Ted nadešla doba pomsty. Krutá odměna stihne staré, zpátečnické redaktory, kteří bez uzardění házeli po Květomilu Kaštanském vtipy tak příšernými. Až bude odpovídati některému začátečníku, napíše pan redaktor do listárny třeba toto: „Mladý přiteli, jste na omylu, my- slite-li, že Vaše poesie je moderní. Nikoliv. Vaše poesie je kopií předpotopních matolin nej- zastaralejšího genru veršotepeckého, jejž u nás pěstuje už jen poslední mohykán nevkusu, bás- ničkář Boleslav Ryba.“ (Básník Ryba je totiž redaktorem „Rozmachu“, kamž poslal před ča- sem Kaštanský zmíněnou báseň o smrti harfe- nistce.) „Kdo se směje naposled, směje se nej- lépe,“ a naposledy vysměji se našim redaktor- ským Methusalémům já!“, těšil se předem re- daktor „Května“.

Redakce „Května“ byla místnost doceln prosaická. Jedinou známkou, že se ve dveřích nezmýlil, byl přichozímu po otevření ihned do oka padající redakční koš. Byl to výrobek pře kvapujících rozměrův a zároveň nejdůkladnějš kus nábytku redakčního. Redaktor Kaštanský spočíval na něm nejinak než zrakem plným z líbení; jedině to mu vyvolávalo chmuru na čele že se koš jen zvolna, ba velmi pozvolna plníl To hnětlo našeho básníka, jenž se patrně domni val, že sláva jeho bude tím větší, čím více ci zích rukopisů k věčnému odpočinku do rodak čního koše odsoudí. Ostatně ani v jiném nedařilo se novému redaktoru tak, jak se mu zdálo před založením listu, kdy se ještě na vše díval růžovými skly svého básnického optimismu. Zejména značně jej mrzelo, že mu posílá málo literárních nová- čků své pokusy, které by mohl v listárně re- dakční po chuti sesměšňovati, jak to dříve jiní páni redaktoři s jeho pracemi dělávali. A tak milému redaktoru a básníku Květomilu Kaštan- skému, chtěl-li se redakční listárnou přece pro- slaviti, nezbývalo nie jiného, než aby v rubrice té plýtval svou duchaplností jenom na plano, to jest, aby odpovídal lidem, kteří mu nikdy ničeho neposlali, ba kteří ani neexistovali. Tím nabývala sice redakční listárna „Května“ rázu více méně fantastického a originálního, avšak střely s jejího cimbuří chrabrým redaktorem vrhané nikoho neraňovaly, nejvýše snad redak- tory starších belletristických časopisů, o jejichž tvorbu ee Kaštanský občas a úšklebkem otiral.

Kaštanský vžil se již do situace tak, že bezmála sám sobě uvěřil, že osoby, jimž odpo- vědi v listárně adresuje, opravdu ve skutečnost žijí, a představoval si, jak se tací literární debu tanti rozčilují nad jeho kritikou. Mnohý vlasatý básník zajisté několik nocí ani nespí, přečte-l si zdreující kritiku své básně v Kaštanského li stárně. V podobně tvůrčí rozkoši nalézal se redak tor Kaštanský také kteréhosi dne červencového kdy odeslav páté číslo „Května“ do tiskárny přemýšlel, jak by ještě vyzdobil listárnu. Bylo horko, takový teplý den, kdy dřímot maně sedá nám na oči a hlava sklání se sklání, až usínáme třeba s nejpilnější praei v ruce. Okno „slavné redakce“ bylo otevřene a nesla se jím dovnitř vůně kaštanů z aleje pod oknem. Mouchy pleskaly křídélky do okenníeh tabulí a herkulovský redakční koš obletoval ba- sista čmelák, hledaje v něm s popěvkem „na rtech“ nejspíše nějakou vhodnou lyriku, z níž by si, don Juan záletný, upravil serenádu pro dostaveníčko se svou milou. Kaštanský seděl u stolu a „spisoval““ li- stárnu. Také jemu bylo horko. Tok jeho myšle- nek, z počátku plynný a lehký, pojednou jakoby se zastavoval a tuhnul — a milý redaktor upadl v polosnění. V dřímotě přikolébal se mu na mysl rozkošný zjev pootického děvčete (zpola ještě rozmarného děcka, zpola však již půvabné hrdosti nabývající ženy), jež spatřil včera na ná břeží a ihned cele byl jím zaujat.

„Ach, nebesa, to by byla milenka, rozkoš blaho, poesie — krása, láska,“ — samá hozká slova si Kaštanský v duchu deklamoval. Zatou- žil mocně po seznámení se s krasotinkou. Jak se asi ten andílek jmenuje? Bude-li mu dopřáno s ní se spřáteliti? — Jistě by se jí zalíbil, uva- žoval, však jej marně nenazývají přátelé z ka- várny Apollonem pražských promenád, bludným Mussetem, jenž ještě nenašel svou Sandovou A již zase usínal. Luzný zjev záhadného andilka oslazoval jeho vidiny. V tom ... „Buch, buch — Někdo zaklepal na dvéře. Kaštanský prudee vyskočil a odemkl. Pracoval-li, „nebyl doma a zamykal na klíč, aby jej nepříjemní hosté ne vyrušovali. Vešel černovlasý mladík vyvalených modrých očí. „Přejete si, pane?“ olázal se Kaštanský „Jsem Horymír Přeslička a rád bych mlu vil s panem redaktorem,“ uvedl se cizinee. „Redaktor Kaštanský jsem já — ale vy že byste byl — „Horymír Přeslička, prosím — „Ano — Horymír Přeslička — to je ne uvěřitelno. To je naprosto nemožno!“ „Neobelhávám vás. Jsem opravdu Hlorymi Přeslička a jdu k vám s prosbou, abyste mi la- skavě vrátil novellu „Bilý šíp“, kterou jste mi tak nestydatě zhanil v poslední listárně.- „Ale dovolte, pane, vy přece neexistujete A ta novella rovněž neexistuje, jak vám ji tedy mohu vrátit?“ „Tohle je dobré! Já prý neexistuji,“ za smál se brunel. „Coz mne nevídíte a neslyšíte. pane redaktore? Myslím, že přece nejsem žád- ným abstraktem!“ „Nu ano — ano, vy ovšem nejste žádným abstraktem, ale nejste Horymír Přeslíčka. — To je přece jméno naprosto vymyšlené!“ „Zajisté! Je to můj pseudonym, pod kte- rým jsem vám poslal novellu „Bilý šíp“!“ stál na svém neznámý. Kaštanskému hrůzou zapotilo se čelo a mráz mu přeběhl po těle. „Bdím č sním?“ otázal se sám sebe nahlas.

„Bdíte, pane!“ odpověděl mu záhadný ci zinec a opakoval: „Vraťte mi laskavě moji no vellu!“ „Ale vždyť jste mi žádnou novellu nepo slal! Ničeho jsem od vás nedostal, vašeho jmé na neznám, nikde jsem je nečetl a vůbec pochy buji o vaší existenci!“ „Dovolte, pane redaktore, jste na omylu Já jsem vám novellu poslal, vy jste ji četl a zkri tisoval. Hleďte!“ Mladý muž vytáhl z kapsy poslední číslo „Května“ a ukázal Kaštanskému v listárně rodakční tyto řádky: Pan Horymír Přeslička. Novellu „Bí šíp“ neuveřejním; je příliš rozsáhlá a kape z ní špína neprocezeného realismu! Mimo t kapitola šestá obsahuje četné pitomosti a ko nec je příliš nejasný. Pošlete si pro rukopis Do konce měsíce jej zachovám. Kaštanský zbledl. „Nuže, zde je důkaz! Ostatně jste n omylu! V šesté kapitole není ani jednoho ne smyslu a zakončení je zcela jasné. Hrdinka Kri- stina se probodne otráveným šípem, jejž odejme sošce Amorově, u níž se před rokem se svým nevěrným mužem zasnoubila! — Pane, vratt mi laskavě moji novellu! Kaštanskému vyrážel pot už i v obličeji na zádech. Bylo mu, jakoby se ocitnul v začaro- vaném kruhu a nemohl z něho ven. „Pro boha, ten člověk mluví, jakoby mi byl opravdu nějakou novellu poslal. A s jakou jistotou vystupuje! — Což jsem se zbláznil? Tohle je přece hrozné!“ Otřel si pot s čela řekl pak nahlas nejistě: „Pane, já již tu novell nemám!“ „Kam se tedy poděla? Proč jste mne v bízel, abych si vyzvedl rukopis?“ „Ztratila se! Nemohu za to. Nejspíše j posluhovačka spálila !i „Zdá se, že jste ji ani nečell. Nemohl byst mi laskavě krátce vypravovati její obsah?

„Opravdu — nevím, nepamatuji se nan „Jak jste mohl práci tu tedy odsouditi? Ale měl jste ji zajisté v ruce? „Ovšem — ano — — Totiž — —“ „Pano, učiním vám nabídku. Doufám, že jste gentleman. Nemám „Bílý šíp“ v opise, byla to má nejzdařilejší práce. Pracoval jsem na ní přes týden. Nemůžete-li mi rukopis vrátit dejte mi šest zlatých. Je to malé odškodné . .. Kaštanský otevřel redakční pokladnu t.j zásuvku psacího stolu a vysázel beze slova ci- zinci dvanáct korunek. Bylo mu jich líto. Leskly se jako nové. -Horymír Přeslička se poroučel a Kaštansk si oddechl. Trvalo ještě hezkou chvilku, než se pro bral redaktor „Května“ ze svého ustrnuti. „Jak jizl“ živ již nebudu hovořiti v listárně s lidmi, ktel mně žádných rukopisů neposlali a kteří vůbec neexistují!“ rozhodl se pevně. Pak si poslal po sluhovačku pro večeři a pro pivo, načež se dal do čtení novelly Jarmily Jostřábské. Byl to po- kus čistě začátečnický. Zapsal si ihned odpověd pro listárnu: „Slečno, Vaše práce je plna cito- slovců „ach“ a „och“. Zanechte péra a plett raději punčochy. Prospějete tím více národu i sobě!i Po jedenáeté hodině. Kaštanský usnul A hle: ve snu přichází k němu ona krásná dívka, kterou viděl včera na nábřeží a o níž dnes před příchodem Přesličkovým blouznil, představuje se: „Jsem Jarmila Jestřábská Vratte mi moji novellu!“ „I ty, Brute?!“ zvolal v úžase týraný re- daktor a probudil se. Slunce smálo se do oken a v alejí štěkal mlékařčin pes. Bylo jitro Kaštanský zaradoval se, že alespoň druhý pří pad se mu jenom zdál. „Nejlépe bude, zane chám-li rubriky „listárna“ vůbec!“ uvažoval. A dostál slovu.

Sebevražednice. Napsal Joseř Ž em la. Obchodník Havel byl od dob, kdy byl zá meckým kuchařem, kmotrem dětí Sušila, štolby A ten pravidelně zvával pana kmotra na po svícení. V den sv. Václava se tedy Havel se že nou a s děvčátkem šestiletým, které pro nemo musilo býti nošeno, vypravil ven. Posvícení bylo slavné; hosté byli spokojen a Havlova žena zvláště, neboť vedle různých drobných věcí do kuchyně vezla si novou služku. Byla jí čírnáctiletá dcera vdovy Šestákové děvče drobounké, bledé jakoby teprve deseti leté.Ovšem nemohla vyrůsti v lepší vzdor venkov- skému vzduchu. Nebylo u nich s dostatek an chleba. Vodovou kávu pili ráno, v poledne i ve- čer, ve všední den i ve svátek, a málokdy byla změna. To tehdy, kdy matka podělkářka dostala někde sousto. „Však se u nás spraví,“ slibovala Havlová „Dostane každý den kousek masa a trochu piva — u nás se jí dobře — a to jí dodá síly. A práce mnoho míti nebude. Pradlena chodí do domu na koupi chodí učedník, a tak tedy jen u Bo ženky počká, když jsme oba v krámě.

Márinka Šestáková byla jak u vidění. Ne jen to, že jede do Prahy a že tam zůstane, ale i to jí rozrušovalo, že už bude bráti měsíční mzdu — tři zlatky, tři celé zlatky. Bože, tot peněz. Neví, co s nimi učiní. Ale jistě pošle je mamince. Sama se bude míti dobře a mamink tu málo vydělá a potřebuje posilnění.“ A v myšlenkách těch dosli Havlova bytu na Vinohradech. Měl pokoj s kuchyní a krám se skladištěm. Všichni byli unaveni. I Márinkn. Ale musila přece jíti hned s učedníkem pro pivo aby věděla. Hlava se jí točila ze všeho toho, c na ulici zářně osvětlené viděla. Vše jí bylo po- hádkou. Líbilo se jí všnde. A když večer šla ulehnouti v kuchyni chladnou a temnou klekla na postýlce a modlila se, aby jí dal bůh zdraví a štěstí na její zde první službě, jak jí maminka kladla na srdce Spala zdravě v chladném vzduchu světnice Zdálo se jí, že je v zakletém zámku.

Ráno byla již dávno vzhůru, ustrojena, kdy milostpaní přišla do kuchyně. Oheň v kamnech vesele hořel. Bylo tu jako v lázni. Milostpan však zlobila se na Márinku. „Snad netopíš od půl šesté, huso hloupá V Praze se tak časně nevstává, jako na venku. Vida, spálila skoro všecko uhlí .. . V sedm j měla zatopit!“ Márince bylo do pláče. Proto byla ráda, že mohla ven, s učedníkem pro vodu ke studni do třetího domu. Když se vrátila, stál nad uhlím i Havel, ženu konejšící. Po snídaní ukazovala Havlová Márince, jal následují za sebou práce uklidné. Kázala jí roz házeti peřiny po židlích, stláti postele, drhnout zemi. Márince při té těžké pro ni práci zahořely lice jako červánky. Byla spocena, unavena. Mi lostpaní se smála: „Vidiš, jak jsi červená.“ A Márinka sotva mohoue vydýchnouti se slab usmála. V deset byla hotova s úklidem. „Ale příšte si musíš pospíšit, rozumíš,“ řekla milostpaní. „abys byla v devět hodin hotova. Musíš poten dohlídnout do kuchyně a hráti si s Boženkou abych mohla do krámu.“ Havlová musila do krámu proto, aby jej muž mohl jíti do kuchyně. Svobodna byla šva- dlenou, již prostě chudou si Havel vzal, a pro- tože neuměla vařiti, musil tu povinnost vzíti na sebe manžel. A krmi opatřovati měla Márinka. V poledne dostala polévku, kousíček mas a nudle se sýrem. To byla hostina. A skleničku piva k tomu. Márinka vzpomínaia na ma- minku...

Odpůldne šla s milostpaní a Boženkot ven, do sadu. Sama dětátko musila něsti silnou holčičku Havlovu. Byla všecka shroucena pod tím břemenem. Milostpaní byla samý úsměva vedla si pejska na barevné šňůře. V sadě opět se Márince líbílo. To bylo jako v hraběcí zahradě tam u nich, doma. Jenže tam nikdo nikdy nesměl a sem smí každý, my- slila. K večeru se vrátily a Márinka dostala dva krajíčky chleba s máslem a zase skleničku piva Však ji chutnalo. Měla velký hlad. Jsouce ven ku, nesvačili . .. A v noci spala opět jako zařezaná. Zdály se jí těžké sny, které ji polekaly. Márince se stýskalo. Po domově, po ma- mince, po kamarádkách, po lesích, po všem Za ten měsíc, co slouží, pořádně se probudila Nelíbilo se ji už všecko v městě jako dříve A tak sama sobě stýskávala. Práce její slabé tělíčko zmáhala. Piva již nedostávala, ba ani ne každý den kousek masa Jenom chléb s máslem jídala, a to ještě bylo často podivně palčivé. Jednoho dne pospíchajíc s drhnutím podlahy se rozkašlala a vyplila několik kapek krve. Ne- věděla, co by to znamenalo, ale polekala se Pracovala dále, ale byla bezděčně nějak pře- strašena.

A téhož dne večer, když všichni ulehli, na psala mamince tužkou zálepku. „Stýská se mi, maminko,“ psala, „a ne mohu tu práci zastat. Milostpaní na mne stále křičí a pospíchá. Jsem pořád jako rozlámaná. A někdy, když jdu spat, mám hlad. Maminka ji odepsala: „Musíš, Márinko, sná šet křížek, který bůh na tebe seslal. To víš, je to tvá první služba a ta je vždycky nejtěžší, než se zvykne. Pros hodně Pánaboha, aby ti da zdraví a sílu a bude všecko dobře. Život je zlý to víš, a ty se máš přecí lepší než já. Přeju ti to a proto ti radím, snášej, Márinko!... Ta se hojně modlila, ale snésti nemohla Tělíčko její vadlo. Bylo stále rozhořené ohněm který je ztravoval. Psala tedy po měsíci zas „Prostm vás, maminko, přijeďte pro mne Už tu nevydržím. Tuhle mi bylo zle a musila jsem celou noc býti u nemocné Boženky. Milost paní je moc zlá. Poroučí i pánovi, kdyby se mne ujal. Přijeďte, prosím vás, co nejdříve.“ Maminka neodepsala. Za to po týdnu Ma rinka psala znovu. A tebdy Šestáková přijela. Vypůjčila se na cestu, jen aby mohla dceru utišiti. Nehoršila se na ni. Věděla, že tak děje se vždy. A ona, rozumná, jela, vědoue, že slo vem uklidňujícím dceru posílí. Márince bylo blaze, když uviděla matku. Po tolika dnech opět někdo drahý. Těšila se srdečně, hlavička smavá, její návštěvě. Ale když se vracela večer z nádraží, bylo jí, jakoby svět ji opustil a peklo oteviralo pod ní svojí tlamu, zející děsivě. Proplakala celou noc. V kuchyni bylo ny ledovo v prosinci. Slzy její tuhly skorem v led.

Havlová byla necitelna vůči ní. Mezitím, co Má rinka dřela se s Boženou, hrála si s pejskem. tu si jej posadíc na klín a hledíe na jeho bři- cho, tu zas jej hladíe a líbajíc. A v očích hrál jí podivný úsměv. Márinka proplakala nocí několik. Ale pal už plakati nemohla. Byla tupá nějak k vnějšímu podráždění. V hlavě její bylo podivné prázdno. Poslouchala netečně ričivé pobídky milostpaniny při práci. A takhle v půli prosince odhodlala se večer k tomu, o čem se dočetla v novinách. Seškrabala tenkými prstíčky fosfor se sirek a požila jej v mléce. Nevěděla, co činí. Ba, nečinila to ona. která sklonila ke svým rtům bílý hrneček. A po- modlivši se, ulehla. Nevěděla již o ničem; ani o tom, že Havel náhodou jdoucí kolem, zaslechl její sténání, ve šel se ženou, viděl ji svíjející se, že zavolal le kaře, který byl v domě a který ji zachránil. Nevěděla o ničem, co té noci událo se s Až ráno poznávala, že není u Ilavlů, nýbrž zcel jinde. Byla v nemocnici. — A opět vypůjčila si Šestáková peníze na cestu a přijela za dcerou. Když víděla jejt ubledlý obličej, vpadlé oči a bezkrevné rty, za- plakala. A spolu si umínila, že ji vezme domů. A tak slavily chudě štědrý večer spolu v rodné chalupě o jedné světnici a síni. Bylo jim krásně při blikavé lampičky svitu, když hlahol zvonů nesl se širou dálí — — — Havlovi nikdy již nepřijeli na posvícení A Sušilovi musili mnoho přeslechnouti o pan kmetřičce, která se líbá se psem a pro niž se dítě vraždí.

Svatební pochod Napsala Selma Lagerl5fová. Se souhlasem spisovatelčiným přeložil Karel V. R 4č ek Chci vám vypravovati krátký příběh. Před mnoha lety byla prý v osadě Svartsj ve Värmlandsku slavena velká svatba. Nejdříve kostelní oddavky a potom po tři dny velké ho- dování. A každého toho dne bylo prý od čas ného večera až do pozdní noci tančeno. Poněvadž bylo tolik tance, bylo ovšem vel- mi důležito opatřiti dobrého hudce. S tím měl velkosedlák Nils Olofson, který vypravoval svat- bu, skoro více starosti, než s čímkoli jiným. Hudce, kterého měli ve Svartsjö, nechtěl totiž zváti. Ten jmonoval se Jan Oester a velkosedlák dobře věděl, že Jan měl velkou pověst; avšal hudebník ten byl tak chudý, že přicházel často na svatbu v roztrhané kazajce a bosý. A tako vého rozedraného chlapíka nechtěl velkosedlál viděti v čele svatebního průvodu. Konečně se rozhodl poslati posla k jednomu výrostku z j5sseského okresu, kterému říkul všeobecně Martin Hráč, aby se ho otázal, chce- přijíti a zahráti o svatbě. Martin Hráč se nerozmýšlel ani okamžik nýbrž odpověděl ihned, že do Svartsjö nepojed a nebude tam hrát, poněvadž v osadé té bydl hudee, který jest znamenitější než všichni ostat ní v celém Värmlandsku. Pokud prý mají toho že nepotřebují zváti žádného jiného. Když dostal Niels Olofson tuhle odpověd nechal si zase několik dní na rozmyšlenou. Po tom poslal posla k hudcí, který bydlel ve stora- kilské osadě a jmenoval se Olle ze Säby a táza se ho, chce-li přijíti a hráti na svalbě jeho dee ry. Ale Olle ze Sáby odpověděl totéž, co Martin Hráč. Prosil ho, aby řekl Nilsi Olofsonovi, že pokud bude ve Svartsjö takový výborný hudee jako Jan Oester, tam hrát nebude.

Nilsi Olofsonovi nebylo to vůbec vhod,ž mu hudci chtěli vnutiti zrovna toho, kterého míti nechtěl. Viděl, že zrovna nyní jest mu t věcí cti dostati jiného hudce, než Jana Oestera. Za několik dní, když dostal odpověď o Olleho ze Säby, poslal svého čeledína k hudci Larsi Larsonovi, který bydlel na Petrově louee v osadě Ullerud. Byl to zámožný muž, který byl majitelem krásněho dvora. Byl chytrý a rozvážný, neby ztřešténec jake ostatní hudci. Ale jemu jak ostatním napadl hned Jan Oester a ptal se, pro ten nehraje na svatbě? Čeledín Nilse Olofsona měl za nejchytřejší odpověděti, že Jan Oester ve Svarisjö je doma a že ho tedy možne slyšeti každý den. Když prý Nils Olofson stroji takovou velkou svatbu, chce poskytnouti lidem něco lep šího a zvláštnějšího. „Pochybuji, že může dostati něco lepšího, řekl Lars Larson. „Aeh, vy chcete jistě odpověděti totéž jako Martin Hráč a Olle ze Säby,“ řekl čele dín a vypravoval, jak tam pochodi. Lars Larson naslouchal pozorně vypravo vání čeledinovu; potom seděl dlouho mlčky uvažoval. Posléze však přece svolil. „Vyřiď své- mu pánovi, že děkuji za pozvání a že přijdu, řekl čeledinovi Příští neděli jel Lars Larson do svartsjo- ského kostela. Jel zrovna přes kostelní návrší. když se svatební průvod seřazoval, aby šel do kostela. Přijel na svém vlastním voze s dobrým koněm, byl obločen v černý, soukenný šat a vy- ňal housle z hlazeného pouzdra. Nils Olofson bo pozdravil přátelsky a myslil si u sebe, že to přece je hudec, s nímž dojde cti. Ilned po Larsi Larsonovi šel také ke ko- stelu Jan Oester, s houslemi pod paždím. Šel rovnou k zástupu, který stál kolem nevěsty, do- cela, jakoby byl pozván hráti o svatbě.

Jan Oester přišel ve staré, šedivé friesskě kazajce, kterou na něm lidé vídali už mnoho let; poněvadž to však byla tak veliká svatba, pokusila se žena jeho spraviti mu díry na loktech a přišila na ně velké, zelené záplaty. Jan Oester byl velký, krásný chlapik a býl by se skvostně vyjímal v čele svatebního průvodu, kdyby nebyl býval tak špatně oblečen a kdyby jeho obličej nebyl býval zbrázděn starostmi tuhým bojem s neštěstím. Když viděl Lars Larson přicházeti Jan Oestera, zdál se trochu nevrlý. „Ach tak, vy jste zjednali také Jana Oestera,“ pravil polo- hlasitě Nilsi Olofsonovi. „Nu, nemůže to být n škodu, jsmo-li oba hudci. O tak velké svatbě!“ „Nevolal jsem ho sem!“ ujišťoval Nils Olofson. „Nechápu, proč přišel. Jen počkej: dám mu hned vědět, že tu nemá co pohledávat. „Tak ho snad zjednal nějaký kazimír, pravil Lars Larson. „Ale chcete-li mě poslech- nouti, tak nodělejte nic takového, nýbrž jděte a přivítejte ho. Slyšel jsem, že je to prchlivý chlapík a nikdo nemůže vědět, zdali by nezpů sobil svár a různice, kdybyste mu řekl, že není pozván. Velkosedlák byl také toho náhledu Nyní, kdy se průvod zrovna seřazoval na kostelní návrší, nesmělo být žádného sváru. Nils šel tedy k Janu Oesterovi a přivítal ho. Potom se oba hiudci postavili v čelo průvodu. Ženich a nevěsta šli pod baldachýnem, družičky a mládenci ali v párech za nimi a potom šli rodiče a přibuzní. Dlouhý, vážný průvod. Když bylo všecko ho- tovo, šel družbu k hudcům a žádal je, aby za- hráli svatební pochod. Oba hudci nasadili si housle pod bradu, ale dále nodošli: zůstali tak státi. Ve Svartsjö by! totiž starý obyčej, že sva- tební pochod zahrál nejpřednější hudec.

Družba pohlížel na Larse Larsona, jakoby čekal, že on začne svatební pochod. Avšak Lars Larson pohlédl na Jana Oestera a řekl: „Jan Oester musí začít!“ Jan Oester však nemohl po- chopiti, že druhý, který byl tak pěkně oblečen, jako nějaký vznešený pán, nemá býti něco víc, než on, který přišel z bídné chalupy, z chudoby a z nouze v roztrhané, friesské haleně. „Ne! Pro boha!“ řekl jen. „Ne! Pro boha! Viděl, jak ženich natáhl paži, vrazil do Larse Larsona a zvolal: „Lars Larson at začne!“ Když Jan Oester slyšel ta slova od ženicha, vzal hned housle od brady a ustoupil o krok. Lars Larson se však nehnul s místa, nýbrž zů- stal klidně a sám sebou spokojen státi na svěm místě. Ale ani on nepozdvihl smyčce. „Jan Oster ať začne,“ opakoval. Pravil ta slova svěhlavě a úporně, jako ten, kdo jest zvyklý provésti svou vůli. Ve svatebním průvodu povstal nad prodlé- váním neklid. Otec nevěstin přišel a prosil Larse Larsona, aby začal. Kostelník prý už vstoupil do dveří kostela a kývá prý na ně, aby si pospíšili. Duchovní stojí prý už u oltáře „Tak musíš požádati Jana Oestera, aby za- čal hrát,“ řekl Lars Larson. „My hudci ho má- me teď všichni za nejznamenitějšího z nás.“ „To sice může být,“ pravil sedlák, „al my sedláci máme zase tebe, Larsí Larsone, z nejzdatnějšího.“ Tako ostatní sedláci se shromá ždili kolem nich. „Začnéte tedy!“ povídali. „Farář už čeká. Vždyť se nám obec vysměje.“ Lars Larson stál tu právě tak tvrdošijně neochvějně jako prvé. „Nechápu, proč lidé z téhle osady vůbec nechtějí, aby jejich vlastní hudee byl nade všemi ostatními,“ pravil.

Nils Olofson nad tím zuřil vzlekem, že se všichni zapřísáhli vnutiti mu Jana Oestera. Při- stoupil těsně k Larsi Larsonovi a šeptal mu: „Nyní pozoruji, že tys to zavolal Jana Oestera a že tys to všecko zosnoval, abys mu prokázal čest. Ale nyní si pospěš a zační hrát, sice ode- ženu s hanbou a potupou toho otrhance z ko- stelního návrší.“ Lars Larson se mu díval přímo do obličeje, aniž by projevil sebe menší známku hněvu. „Ano, máte pravdu,“ odpověděl. „Musí se t zkoncovat.“ Zakýval na Jana Oestera, aby se vrátil na své dřívější místo. Potom popošel sám několik kroků vpřed a otočil se, takže ho mohli všichni viděti. Potom mrštil smyčcem daleko od sebe, vyláhl z kapsy nůž a přeřízl všecky čtyři struny; vyskočily s pronikavým zvukem. „Nosmí se o mně říci, že si myslím o sobě více než je Jan Oester,“ zvolal. S Janem Oesterem to však bylo takhle: tři roky již chodil sem a tam a hloubal o jednom nápěvu, o němž věděl, že v něm žije, ale který nepřivedl na struny, poněvadž byl stále doma poután šedými starostmi a nikdy se mu nepři- hodilo nic, co by ho mohlo povznésti nad denní trampoty. Když slyšel nyní vyskočiti struny Larse Larsona, pohodil hlavou do zadu a vtaho- val hlubokými dechy vzduch. Rysy jeho obličeje byly napjaty, jako by naslouchal tonům, které mu zaznívaly z daleké, daleké dálky. Potom za- čal hráti. Nápěv, o kterém hloubal tři roky, vy- vstal náhle jasně před ním; a zatím co zazníval. šel pyšným krokem dolů ke kostelu. Nikdy před tím neslyšel svatební průvod takového nápěvu. Táhl je tak neodolatelně s sebou, že nikdo ne- mohl zůstati státi. A všichni měli takovou radost z Jana Oestera a z Larse Larsona, že celý svatební průvod šel do kostela s vlhkýma očima. čeká.