11. června 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 150.

Strana 9.

Zmařené vdavky paní Angeliny (Z novídek paní Angeliny Knedlbansové, bývalě Objevuje se pan Serafin Hejtum. Když jsem zaslechl o těch vdavkách poprvé ani jsem o nich příliš neuvažoval. No, myslil jsem, má-li se vdát, ať se vdá. Konečně jet přece jen záležitosti dvou lidí, kteří se na celý život růževými okovy spojují. Pravda, u pani Knedlnansové znamenalo to již jen zbytek ži- vota, neboť její zenit byl dávno překročen. Také ta růžová pouta mi k jejímu zjevu nikterak ne- přiléhala. Snažil jsem se mermomocí pomysliti si ji ověnčenu růžemi, ale nedařilo se mi to. Vypadala mi v té dekoraci trochu křiklavě i při pouhém pomyšlení. Spíše — měla-li stůj co stůj býti zdobena symbolem z říše Flóřiny — byl bych si k ní dovedl přimysliti slunečnici, a taky tu již hodně podzimně oprchalou, časným mra- zíkem jako vyždímanou, pokleslou, s truchli- vými jamkami po nejzralejších jadérkách, ptáky vyďobaných. Ale budiž. Vkus je vkus. A když se pan Hejtum rozhodl a pokusil o počestné sbližení s paní Angelinou Knedlhansovou, věděl jistě dobře, co počíná a čeho se odvažuje. Byl to pán hezky v letecn, s imposantním, bohužel, že již silně prokvetalým kajzrbártem. Na hlavě panu Hejtumovi prokvetalost nevadila, na hlavě už skoro nie neměl. Zkrátka, pan Hejtum nebyl žádný chlapec. Pan Hejtum byl svéprávnýa rozšafný člověk, který třeba že byl věnoval erární službě plných a nejlepších čtyřicet let života svého a s nimi asi taky hodně rozumu, zachoval si přece ještě rozumu dost, aby mohl o svém osudu zrale rozhodovati. Tak mi vy- padala věc, když jsem o ní poprvé zaslechl.

Prosím vás, tehda mi bylo dvacet let, a co pak se člověk ve dvaciti letech takovými problémy životními obírál „Arci, když jsem později o té ženitbě páně Hejtumově přemital, když jsem si k němu do páru přímyslil paní Knedlhansovou — tehda již jsem počínal chápati, že k takovému záměru byle třeba hodně kuráže a že pan Hejtum byl asi člověk odvážný, na všecko odhodlaný. A věru zdá se, že později v samém panu Hejtumovi vznikaly všeliké pochyby a že, měře síly svéa vedle nich ohromnost hrozícího osudu, vzdal se dalšího závodění, ač byl cíle nedaleso. Když to začalo, měla paní Knedlhansová ještě všechny tři dcery doma — třetí její pokoj pro svobodné pány nebyl posud vykonal svoje poslání. A tehda zjevil se na obzoru pan Hejtum. Na obzoru a na „Floriánce“ v Sárce, kam v těch letech paní Knedlhansová se zálibou vyváděla svoje kuřata, jak říkávala. Tam prý taky ona sama seznámila se s „nebožtíkem pánem v mladých letech, tam poprvé ji vyzval k tanei na trávníku, tam s ním zakopla při půvabné polce o nějaký skrytý kořen anebo hrbol půdy a padla, strhujíc tanečníka na sebe. Všecek po- lekán vstával „nebožtík pán“ a ptal se: „Pro Boha, slečno, nevyvrkla jste si nic?“ — Ne. paní Knedlhansová — tohda arci ještě slečna — nie si nevyvrkla. Padla tak, že se nejvýš mohla kdesi narazit, ale s tím ovšem se „nebožiiku pánu“ nepochlubila. První tento pád byl po- čátkem dalších — chci říci, byl počátkem zná- mesti s „nebožtíkem pánem“, a od těch dob j byla Floriánka v Šárce místem posvátným. A na tomto místě posvátném zjevil se ji p mnohých letech, kdy již „nebožtík pán“ po na- máhavé pouti životní dávno byl složil kosti, pan Serafin Hejtum, který měl stejnou odvahu při- blížiti se a stejně štěsti, že byl vlídně uvítán.

Byla to jediná prázdná židle u stolu paní Knedl- hansové, která tomuto sbližení „podala ruku“ — ač může-li se tak o židli říci. „Není prosím obsazeno?“ otázal se pan Hejtum. „O, prosím!“ odvětila paní Knedlhansová ladíc tvář v nejpřívětivější úsměv. „Tedy je dovoleno?“ tázal se dále pán. „0, prosím!“ znělo zase povzbuzující po- bídnutí paní Knedlhansové. „Člověk neví, kam by se tu vrtl,“ prones pán, rozhrnuje šosy a pečlivě sedaje. „Jo, na Floriánce je to vždycky tak,“ při- svědčovala paní Knodlhansová. „Dyť Pražan vlastně nemá, kam by jinam šel.“ V těch letech skutečně byla Floriánka v fléru, jak se říká, byla skoro poutním místem. V seděli z rána a hned časně po poledni táhly tam zástupy Pražanů. Téměř všichni pěšky. jízda drahou do Podbaby znamenala ještě značný přepych. Bodré manželky bodrých mistrů živ- nostníků pěkávaly tehda již v sobotu v poledne nedělní husu, vepřovou kýtu nebo smažily karbo- nátky, uložily na noc do chladného sklepa a za nedělního jitra vydávala se celá rodina s mošnou potravy, s lahví navařené kávy přes Karlův most a Lužiekou ulicí vzhůru k Brusce a za Bruskou slinnou alejí do Šárky. Službu vozatajskou za- stával pravidlem nejmladší učeň — táhl pro- viant. Nedělní jeho pohlavky byly lehčí ráže, jen tak, aby pan mistr nebo paní mistrová nevyšli ze cviku. Takový kluk se nikdy na výletě nepřojedl, pokud nemohl dosazovati ze svého, a jestliže ráno funěl pod břemenem, o to lehčeji nesl večer vykuchanou mošnu, ač nebylo-li mu strkati kočárek, v němž spočíval upatlaný, uřvaný nej- mladši člen rodiny. Sluší poznamenati, že v málokteré rodině chyběl takovýto malý řvoun, a o zákonitém nedělním klidu tehda ještě nebylo potuchy. — Po polední pak vydávali ce do

Šárky „záložníci“, „přednostové“ rodin, kteří ještě dopoledne měli dodělávky, s veškerým pří- slušenstvím ženským (a věc nevyzpytatelná, že těch ženských byla vždycky ustrašující většina), jakož taky omladina, která rovněž — poněvadž nebylo nedělního klidu — úpěla dopoledne ve jhu svého povolání, ale poněvadž v neděli málo- kdo má chuti, aby se prací potrhal, omladina ta depolední hodiny aspoň co nejsvědomitěji pro- lelkovala. A když dorazily do Šárky tyto posily, rezbujel tam pravý nedělní život. Jacísi šumaři obsadili hudební „pavilon“ a na trávníku roz- vířil se improvisovaný letní taneční ples. Nuže, za takového nedělního ruchu výlet- ního zapadl na Floriánku a ke stolu paní Knedl- hansové onen pán s okázalým kajzrbártem, s še- divým plstěným cylindrem na hlavě, třímaje dešt- ník. Byl to deštník bavlněný, tak zvaný „klo- tový“, a takovéto deštníky, ať je majetníci jejich zavíjeli a utahovali jakkoli, vždy jevily snahu rozprostříti se bez cizího přičinění, vlastní silou, jakoh, bobtnaly, a když na dost malou chvíi unikly pozornosti svých držitelů, zbachratěly pojednou, jakoby chtěly metati mladé. V takovém stavu vtipkováno o těchto parapletech, že se ježí. Nebylo slýcháno, že by se komukoli bylo podařilo, aby takovýto deštník ve stavu namoklém po dešti, byl svinul a příslušnou páskou sepjal Za prudkého jižního větru vyschl s pravidla již po šesti hodinách. A za sucha vážil jen o ma- ličkost více než průměrný závodní velocipéd. Deštník pánův byl skoro nový, což paní Knedlhansové neušlo, i viděla, že pán, který přisedl, je pán „solírný“.

Pán dosedl, ale sotva tak učinil, nadneslse zase, naklonil se směrem k paní Knedlhansové, posmekl šedivý cylindr a pronesl; „Račte dovolit, milostpaní: Serafín Hejtum císařský královský komisař na odpočinku. Pokryl hlavu, zavesloval zas rukama do zadu, aby si nesedl na šosy, a teď tedy teprv nadobro seděl. Takovýmto způsobem se před- stavovali hlavně starší pánové onoho času. Byl to obřad rozpočítaný na všecky ony momenty do- podrobna. Sednout, jakoby nic, ale hned zase popozdvihnout se, uklonit, posmeknout, zdvořile a jasně přednésti jméno a karakter, znovu dřep- nouti, narovnati se, uvelebiti se. Skládalo-li se tehdejší vojenské „prezén-tyrrrt!“ asi z pěta- dvacíti „grifů“, mohlo míti takovéto představení spolehlivě půldruhého tuctu „momentů“. Nebo důležitým výkonem bylo i tváření pána taktos uvádějícího; každý „moment“ byl provázen jinou gymnastikou lieních svalů. Zraky paní Knedlhansové rozšířily se. Byla jistá slova, která na ni účinkovala přímo magne- ticky. Ale snad žádné tou měrou, jako když zaslechla: císařský královský. „Cisařský krá lovský“ bylo jí vrcholem společenského vý- znamu, lidského důstojenství a karakteru. A ted to zaznělo v takové blízkosti, v sousedství a do konce snad jako počátek nějakého styku dalšího sama ještě nevěděla, jakého. I nadnesla se taky vzácná ta matrona a by to jakýsi flažolet a byla to jakási fioritura, když se jí linulo ze rtů: „Angelina Knedlhansová, vdova po císař- ském královském salcamtovním oficiálu. Mám tu čest, pane komisaři!“ Takto seznámila se paní Knedlhansová s pa nem Hejtumem. kvartýrské.)

Mladé směry. Humoreska. Napsal Jaroslav Hašek. První, co mně padlo do očí, když jsem přišel k přiteli Ladislavovi na návštěvu, bylo několik prázdných půlarchů, které ležely před ním na stole. Na jednom z nich bylo napsáno „novella“ Slovo „novella“ bylo přeškrtnuto a napsáno vedle „povídka“. Jiného nebylo na těch půlarších nie napsáno, kromě toho, že byly na nich pečlivě číslovány stránky: 1., 2., 3., 4., 5. Ladislav seděl nad těmito prázdnými půl- archy, péro držel v ústech a hlavu v dlani. „Ach, to jsi ty,“ pravil, když zpozoroval můj příchod, vytahuje násadku ze svého chrupu kde ji tiskl. „Ano,“ odvětil jsem, „jdu se podívat, e dělás? „Jak vidíš, píši povídku,“ odpověděl Ladi slav hrdě. „O čem bude jednat? „To nevím,“ odvětil již s menší hrdostl. „přemýšlím právě o názvu. „Sedni si,“ pravil důvěrně, „a poraď! o tom snad víš, že v měm rodném městě vy- chází časopis, který dosud nepřinášel žádnou zábavnou přílohu. Ale předevčírem dostal jsem z redakce toho listu dopis, ve kterém napřed redaktor mluví o tom, že k listu bude přidávat v neděli zábavnou přílohu. Potom mluví se ve psaní o moderně, která nyní v literatuře panuje. pak ve psaní stálo, že mně redakce posílá dvace korun.

„Odpusť, nemám v bytě ani kapky kolinské vody,“ poznamenal přítel, vida mé rozčilení, dále pokračoval: „V psaní chválí redaktor dále můj talent a zmiňuje se ještě jednou o dvaceti korunách a na konec praví: Těch dvacet korun posílám vám napřed, buďte tak laskav, pošlete obratem pošty nějaký delší příspěvek do naší nové nedělní zábavné přílohy, ovšem že pří- spěvek moderní, neboť chceme všude propaigovat mladé směry v literatuře ... Tak, to je to celé Ale teď přijde to hlavní. Celý den sedím před papírem, a dosud mne nenapadla ani jediná my šlenka, ačkoliv, dle listu, jsem prý harcovníkem moderny. Buď tak laskav, poraď mi, co mám psát, dej mně sujet, dej mně nějaký nápad.“ „Dostal jsi vskutku těch slíbených dvace korun?“ odpověděl jsem klidně. „Ano, právě dnes ráno. „Tot mění rázem celou situaci,“ odpovědě jsem živě, „dám ti výborné sujet, čistě moderní.

Piš na př. o jedné bledé dívce, která se zlatým vlasy stála v zamžené krajině, odhodlána utéei z domova, kde nenáviděla svého strýčka se zele- nýma očima, který jako kocour, u červeného krbu, napiš, že praskal oheň z dubových klád, který tedy koulel očima zelenýma, po ní, pama- tuj, že byla jeho schovankou a ztápěla se v illu- sích o nedosněném štěstí, které poznávala z písně švarných převozníků, kteří ji převáželi přes tůně černé, zasmušilé řeky. Napiš, že řeka podobala se mdlé síle chvějících bloudění, večerních mi- lenců, to je, myslím, přece moderní. Piš o za- houstlém soumraku, o rozvášněných očích, piš o vášnivých touhách větru, který se smyká pře mdlá království lásky, to je také moderní. Dej do toho několik vět, jako: „Neboť tam by mohl být jiný svět.“ „Zvuky odešly po ztrnulých špičkách.“ „Lhostejný praotec dnů.“ „Lethar- gické snění zapadlo do vyssátých žil.“ Rozveďto všechno pěkně a skonči svou moderní povídku nějakým veršem, na př.: „Černý trpaslík proti okrové bledosti západu, a kohoutí křik po doli- nách, umlkl v touhách v podsadu.“ „Už nemám nikoho, komu bych si postě- stěžoval,“ pravil přítel, když jsem skončil.

„Nezlob se,“ řekl jsem, neboť smutný pří- zvuk jeho hlasu mne dojal, „zde, v místnosti, nepřijdeš na žádnou myšlenku, pojď trochu na procházku. „Co na procházce?“ „Inu, hledat nějaké sujet. Půjdeme, budeme si prohlížet lidi. Na příklad půjde kolem nás ně- jaký pán s dcerou, půjdeme za ním. On nás bude považovat za milovníky své dcery ...“ „Myslil jsem, že jsi vtipnější,“ povzdech přitel, oblékaje si kabát, „půjdeme trochu ven snad nám něco napadne. Vyšli jsme z domu a kráčeli chvíli, mlčky pozorujíce kolemjdoucí. „Mně něco napadá,“ pravil jsem, „posu málo lidí popisovalo život na nádraží, pojďme na nádraží. Přítel svolil němě a za chvíli procházel jsme se v chodbě nově přestaveného Františkov nádraží. „Samé otřepané thěma,“ Bručel přítel, „lidé se procházejí, odjíždějí, čekají na známé, otee jede nebo matka domů, do vsi z Prahy, kde byli na návštěvě u syna. „Nebo u dcery,“ dodal jsem, načež přítel bručel dál: „Nebo u dcery. Tragické zápletky Otec najde syna, který má pilně studovat, někde v hospodě. Popis otce. Vysoký, hranatý, oho- lený s dýmkou v ústech. Matka najde dceru na smrtelné posteli, otrávila se kostíkem. „Tím vším je vinen Karel, vzdýchá dcera a umře. Nešťastná matka doví se, že Karel byl milenec její dcery.“ „Je v tom mnoho romantismu,“ pravil jsem k příteli, „chceš-li bručet, pobručuj si potichu, ne tak nahlas. Lidé se ohlížejí a myslí, že blázníš.“ Přítel se zamyslil. Usedli jsme na lavic v chodbě.

„Také to nejde,“ ozval se. „Již jsem mysli že jsem našel sujet, zcela moderní. Totiž zalo žoné na tvé větě: Lidé myslí, že blázníš. Dobře. My ale blázníme skutečně a čekáme na svů příjezd. Byl jsem nucen podívati se pátravě na přítele, který to zpozoroval a pravil: „Nestra- chuj se, ani z toho nebude povídka; vzpomínám si, že jsem již někde něco podobného četl. Ostatně se divím, že jsme šli na nádraží. Naše mladé směry . .. „Nech být mladé směry, radil jsem a radš pozdravuj okolí. Myslím, že máš pozorovac talent.“ „Pozorovací talent,“ povzdechl si přítel, „lehce se to řekne; ale podívej se kolem sebe. Mohu z toho něco vytlouci? Když se to vezme kolem, co vlastně vidím? Několik tuctů všedníel lidí, pachlicích se, aby nezmeškali vlak, dva tři konduktory, hlídače čekáren, košíky a ruční kufříky, vojáky jedoucí na dovolenou, lavice se zakroucenými opěradly, několik zamilovanýeh lidí, kteří si dali sem dostaveníčko, několik sle- činek, které hodlají zde zapřísti známost. A z toho všeho chceš, abych udělal povídku. čistě moderní?“ „Slíbil jsem jednomu dobrému známému, pravil jsem, „že ho někdy přijedu navštívit. Dnes by se hodila příležitost. Jest to nedaleko Prahy. Vlakem jsme tam za půl hodiny.“ „Nevím ještě, co vlastně chceš a proč js mne zavedl na nádraží?“ odpověděl přítel. „Milý Ladislave,“ odpověděl jsem, „koupíš dva lístky do Koloděj. Jest to tak zcela prost a jednoduchá. Budeš čerpati své nápady z ovzduší venkova. Koloděje jsou ves netknutá ještě ruchem velkoměsta, budeš moci napsati povídku, čistě moderní z vesnického života.

Půjdeme s mým známým do hospody, uvidíš tamější honoraci. Vyslechneš jejich hovor, při- barvíš dle libosti, můžeš popisovati ve své po- vídce ochočeného kulhavého srnce, což jest zvláštností celého okolí, můžeš se rozepsato rybníku v blízké oboře. Budeš moci psáti o les- ních stínech, poskakujících po vodě. Myslím, že jest to velmi lákavé. Povídce můžeš dáti názeva „Z ovzduší obce Koloděj u Prahy.“ Koloděje ne- popisoval ještě nikdo, vykonáš tak zároveň zá- služný čin v oboru místopisu. Možná, že tě obecní rada kolodějská bude jmenovati čestným občanem.“ „Poslední dobou,“ zabručel Ladislav, „ne- vím, mluvíš-li nejapně, nebo vážně.“ „Zcela vážně,“ ujišťoval jsem, „kup jen dva lístky na dráhu a nebudeš toho litovat V dnešní době, chceš-li provésti něco originál ního, nesmíš litovat žádných obětí.“ Mluvil jsem k němu ještě nějakou chvíli až konečně šel e koupil jízdní lístky. Za čtvrt hodiny seděli jsme již ve vlaku „Budeš, možná, zklamán, tímto podivným vý- letem, ale můžeš po tom napsat povídku „O zkla- mané naději“, pravil jsem, když vlak už jel. „v dnešní době shánět myšlenky, je těžké. „Ba je,“ povzdechl přítel, „napsal jsem na příklad dramatickou scénu: „Oběť bídy“. Hlavní osobou byla zklamaná žena, jménem Márinka, která pláče přes celou scénu a při tom umírá.

Byla to myšlenka naprosto dle mého mínění zvláštní. Zatím co lidé ve světnici hovoří, Má- rinka stále naříká: Aehich, achich. Na jevišti, myslil jsem, bude to vypadat nádherně. Ale kri- tika psala: Staré, otřepané thema, špatně zpra- cované, jemuž autor dal přiměřený název: „Obět bídy.“ Pak jsem začal psát moderní básně jako: „Už tisíc žen jsem snad měl rád,“ „Vášnivé políbení“ a podobně. Výsledek toho byl, že v měm rodném městě skrývaly matky své dcery přede mnou. Začal jsem tedy psát něžně a jemně a výsledek... Slyšel jsem z mnoha úst: „Aha, to je ten, co v novinách brečí jako stará dě- večka, Přítel máchl malomyslně rukou. „Chci te psát něco většího,“ pokračoval, „nějaký román. ale nevím z jakého života. Chci psáti něco vel- kého, něco, v čem bych mohl uplatnit své mladé směry. Zabýval jsem se v poslední době pozo- rováním života zvířat. Toto pole, myslím, nen ještě v románové literatuře náležitě využit kováno. „Chceš psát román,“ řekl jsem, „a nevís ani, co napíšeš do nedělní besidky onoho krajin ského listu.“ „To věru nevím,“ smutně pronesl přítel „spoléhám se, že v těch Kolodějích naleznu po třebný materiál. „Běchovice!“ volal konduktor. „Vylezeme,“ pobízel jsem přítele, „z Bě chovic je do Koloděj nedaleko. Sestoupili jsme a vyšli z nádraží po blátivé silnici. „Můžeš si dělat poznámky,“ vybízel jsem. „hodí se ti to do popisu krajiny. Poslouchej tedy Jednotvárné kopce, na nich hnědé hroudy zorané půdy. Silnice vine se do kopce a sestupuje na planinu, která rozdělena jest pruhy polí na číverce, obdělníky, kosoúhelníky a kosočtverce. Podzimní, umořená tráva zelená se spoře a listy

řepy, snesené na polích na hromady, prodělávají chemický proces zahnívání, čekajíce na vozy rolníků, které je odvezou na místa určená vše- vědoucí přírodou. Nedaleko vystupují z pod- zimního dne obrysy obce, která má název Kolo- děje. Za obcí černají se obrysy obory a v dáli ztrácí se pruh jirenského lesa. Za chvili jsme v Kolodějích“ Přítel svěsil hlavu. V Kolodějích navštívil jsme mého známého. Vysvětlil jsem mu příčinu návštěvy, že totiž přítel hledá materiál k povidce, že je harcovní kem mladých směrů a že má v kapse dvace korun. „Půjdeme do hostince,“ odvětil na to přítel. „tam najde se hodně materiálu, můžete tam také večeřet.“ „To jsme mohli jít v Praze také do ho- stince,“ naříkal přítel, obraceje se k měmu zná- mému, „nedovedete si ani povážit, co jest to z trýzeň, psát něco na objednávku.“ „Dovedu to pochopit,“ odvětil známý, „ne- boť se o literaturu zajímám a hodně čiu. Podobnými nejasnými větami bavili jsme se i v hostinci první čas, dokud následkem požitého piva nepočali jsme obhajovati své názory. Zatím se již v hostinci rozhlásilo, že jsme přišli psát povídku ze života kolodějských ob- čanů. Karty zmizely u vedlejších stolů a bodří ob- čaně, kteří před chvílí pronášeli různé nadávky a slova nepříliš vybraná, stávali se zdvořilejšími vůči sobě a řeč jejich změnila svůj hrubý ráz v tón něžnější.

Hostinský byl samá poklona, samé „račte“ „o prosím“. V místnostech bylo ticho, chvílem přerušované jenom hlasitějším hovorem mého přítele, který obraceje se kolem sebe, vyrážel „Čet' jste to? Přečtěte si tol“ Při tom stále pil a šeptal mně do uchat „Ještě nemám myšlenky. „Později bubnoval prsty o stůl, broukaje v jakémsi neznámém nápěvu: „Mladé směry, ryryry, mladé směry.“ O desáté hodině v noci opustil jsem svého přítele, poněvadž nechtěl opustit místnost, a šel jsem k nádraží. Do tiché obce zaléhal z hostince nepřetržitý zpěv mého přítele: „Mladé směry ryryry, mladé směry . .. Druhého dne po obědě navštívil jsem svého přitele, a co mně do očí padlo, byly opět prázdné půlarchy, pečlivě, číslované, na jednom z nich bylo jediné slovo „novella“ přeškrtnuto a na- hraženo slovem „povídka“. „Bolí mne hlava,“ řekl přítel místo uvítání, „v noci to nešlo, musil jsem jet až ráno vlakem, „Odpusť,“ pravil jsem, „jdu se podívat, e děláš, musím jít domů psát... „Co?“ tázal se přítel. „Inu,“ odpověděl jsem, již ve dveřích, „o této honbě za nápadem k povídce, dám tomu název „Mladé směry“. „Lumpe!“ slyšel jsem ještě za sebou. Byla to poslední slova, která jsem od něho slyšel, po- něvadž od toho okamžiku se mnou nemluví.

Kotillon. Napsal H. Davedan, člen Akademie. věnuje Bož. Slívová. Germaine Maudit, 17 lel. Raoul d'Estaing, 27 let. Na plesu, Germaine a Raoul právě přetančili a hovoři spolu v okenním výklenku. Raoul: — Je to dnes po třetí za tuto zimu, co mám potěšení tančiti kotillon s vámi, slečno a stálo mi to působí velkou radost. Germaine: — Řekněte aspoň, radost vždy větší, to bude hezčí. Raoul: — Pro tentokrát, ale pro minulé tance bylo by to málo lichotivé. Germaine: — Máte pravdu. Řekla jsem hloupost. Stává se mi to někdy večer. Ve dne jsem mnohem rozumnější. Povězte mi, ba- víte se? Raoul: — Nyní? Zajisté. Germaine: — A jindy? Raoul: — Co tím myslite Germaine: — Miním v životě. Raoul: — To závisí na počasí. Jsem vesel, svití-li slunce a smuten, když prší. Germaine: — Já právě naopak. Nemám ráda slunných dnů. Slunce mi připomíná smrt. Raoul: — ( Germaine: — Ano. Modrá obloha, roz- sáhlé prostory, bílí motýli, poletující v létě, vše to mne jaksi tísní. Dýchám volněji v šerých dnech, v počasí severním, kdy vitr pohání veliká mračna jako jsou na obrazech v papínkově pra- covně. Raoul: — Zabýváte se uměním? Germaine: — Ani trochu. Racul: — A přece... co jste právě řekla . .. Germaine: — To není umění. . . to je něco jiného... to je můj dojem, pocit jakýsi, který ve mně vzniká za určitých podminek . . .a který nacházím všude ... Raoul: — Ano. Vy nepohlížíte na svět jako většina lidí? Germaine: — Na to jsem hrda. Je to přednost. A vy, což vy pohlížíte na svět jako většina? R aoul: — Sám nevím. Musil bych se a- před ptáti druhých. Germaine: — Nač to? Každý sám dobře cítí pudem svým, je-li všední neb není.

Jste všední? Odpovězte upřímně, není to hanba Pod tento prapor hlásí se veliké množstvi. Raoul: — Bojím se, že jsem. Germaine: — Aspoň se k tomu znáte To je dobrá vlastnost. A co takto děláte, jaké je vaše zaměstnání? Už jsem te slyšela, ale za pomněla jsem to. Raoul: — Nic. Jsem nula. Germaine: — Jste tedy salonní sou kromník. To je také dobré. Raoul: — Někdy vyjíždím a dvojspřeži Germaine: — Ano, ale to není duševn práce. Raoul: — Vždyť jsem také udělal dokto- rát. Stálo to mnoho námahy, ale dokázal jsem to- Germaine: — O jé! A k čemu je vám to nyní? Znám to. Mám bratra, který se trmác s druhým ročníkem. Chudáci! Kdybych se měla já všem těm nesmyslům naučit, dala bych si ra- ději hned uříznout hlavu. Raoul (velmi roztomile): — Nenašla byste kata, slečno. Germaine: — To se povedlo. Raoul: — Posmíváte se mi? Germaine: — Ano. Raoul: — Chtěla byste tančit tento vaičík? Germaine: — Ne, je příliš plno. Ra- ději hovořím. Raoul: — Díky. Germaine: — Není zač, neboť tančíte lépe, než umíte hovořit. Raoul: — Mlčím tedy a poslouchám vás. Germaine: — Zlobím vás, ale nedělejte si z toho nic. Je to jen tak můj zvyk. Srdce mám dobré. Moji zpovědníci mi to vždy říkali. Racul: — Zpovídáte se? Germaine: — Nyní již ne. Ale dříve. .. dekud jsem byla malá, zpovidala jsem se často. Raoul: — A proč jste přestala? Nedo- statek víry ... vlažnost?.. Germaine: — Ne. Co vám to na- padlo!... Naopak, jsem snad nyní více věřící, než dokud jsem byla ditětem... anebo aspoň je to nyní něco jiného... Ovšem, v zázraky právě mnoho nevěřím, ale rozumím lépe bibli, než když jsem odříkávala jako papoušek cvan- gelia a nevěděla, co mluvím. Třeba že se ne- řídím předpisy církve, zůstala jsem věřící. A což vy, zpovídáte vy se? Jistě ne, bylo by jich příliš mnoho.

Raoul: — Čeho? Germaine: — Hřichů! Raoul: — My se divně bavíme, slečnol Germaine: — Co na tom? Kdyby nás někdo poslouchal, jistě by se nenudil. Víte, pro ženu je jenom jeden zpovědník možný. Raoul: — A kdo? Germaine: — Její muž. Raoul: — A není-li vdaná? Germaine: — Čeká. Raoul: — Slečno, chtěla byste se ji vdát? Germaine: Nemám na spěch a pohlížím tomu vstříc bez touhy i strachu. Nejsem jako většina mých přítelkyň zde, které schnou starost nad tím, že se jim dosud neříká „milostivá paní. Raoul: — Máte právo dělati velké ná- roky, Germaine: — Proč to? Raoul: — Větší, než kterákoliv jiná, za- Germaine: — Ptám se znovu, proč? Raoul: — Protože nad ně vynikáte. Germaine: — To není pravda. Raoul: — O ano a ve všem. Germaine: — Co vy o tom můžete vědět? Což jste odborník? Bůh mne chraň vši nadprostřednosti. Nechci ji u nikoho, ani u sebe, ani u souseda. A jestli se vdám, mohu vám pří- sahati, že si nevezmu nějakého Chateaubrianda nebo Huga, nýbrž pána zcela nepatrnébo, ne- známého a velmi hodného. Raoul: — Dejte pozor, slečno, povzbu- zujete mě naděje! Germaine: — Božínku, kdybych vá dobře znala, snad byste mi nebyl příliš nepří- jemný. Ale nemějte má slova za povzbuzení. Raoul: — Nebojte se, slečno. Germaine: — Podívejme se, jaký jste vy člověk? Kdybych s vámi zavedla malý vý- slech? Raoul: — Odpovidal bych vám. Germaine: — Aniž byste lhal? Raoul: — Co nejméně možná. Germaine: — Jste dobrý? Raoul: — Ano.

Emče a Bože

Germaine: — Na příklad? Chci důka Raoul: — Mám pět psů. Germaine: — Krásných? Raoul: — Hrozných. Tři z nich sebra jsem na ulici. Germaine: — Dobrá. Jste šetrný? Raoul: — Marnotratný. Germaine: — Hráč? Raoul: — Jen v míč. Germaine: — Jste nervosní? Raoul: — Ani dost málo. Mohu poslou- chati celé hodiny škrabání na stěnu a nehnu ani brvou. Germaine: — Vaše zdraví? Raoul: — Železné. Germaine: — Vaše povaha? Raoul: — Zlatá. Ale to jsou otázky jako v sekretáři, jistě se mne nyní zeptáte, které barvě dávám přednost a kterého hrdinu dějepis- ného mám nejraději? Germaine: — Ne. Milujete společnost? Raoul: — Trochu, protože jsem sám a sám s sebou se jenom hryžu. Ale cítím, že kdy- bychom byli dva ... Germaine: — To stačí. Zkrátka, jste člověkem domácím nebo společenským? Raoul: — Oboje, ale s tou, která . . s tou, které . .. Germaine: — S tou, kterou... roz- umím! Byl byste z těch, kteří navštěvují zábavr se svou chotí?

Raoul: — Ovšem, te je to pravé! Bud v županu nebo salonním obleku, ale vždy se ženou. Nikdy bez ní. Germaine: — A což cestování? Raoul: — Chce-li žena, kam chce a kdy chce. Bougival nebo Indie, dle libosti. Jsem vždy ochoten, vydati se na cestu. Germaine: — A vaše jmění? Odpustt mi. Osobně mi na tom nezáleží pranic, ale mám papínka a matinku, kteří velmi vážně pojímaji tuto nepatrnou okolnost. Racul: — Padesát tisíc příjmů ročně nyní, kdysi sto tisíc. Už nemáte žádnou otázku? Neptáte se ani, nemám-li otcovraždu na svě- domí? Germaine: — Ne. Raoul: — Díky Germaine: — A nyní říkejte: „Těchte všech vědomých“ a já vám dám rozhřešení. Raoul: — To bych velice rád! A co kdybych vás nyní já zase chtěl zpovídat? Germaine: — To by netrvale dlouho. Ani mi nemusíte klásti otázky. Vyjmenuji vám řen růženec sama. Je mi sedmnáct let. Germaine- Louisa-Klára Mauditova, dcera Maudita, náruži- vého sběratele poštovních známek. Mám věnem čtyři sta tisíc franků a velmi mnoho chyb. No- jsem krásná . .. Raoul: — Dosti. Lžetel