29. listopadu 1903.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 326.

Strana 9.

Svatý Mikuláš za dveřmi. Ještě týden — a na dvéře nám zaklepe svatý Mikuláš. Utíká nám sice rok celý, svišt nám čas nad hlavami na jaře i v létě, ale te sklonek roku jakoby se jen řítil v jakés bezedn pod námi. „Ach, kéž by se již překlopil nový rok. vzdycháme. Proč? Ještě nám ten let času po- malý? Ještě příliš pomalu stárneme? Svatý Mikuláš je na prahu. Chvílemi postýlá zemi snčhem, jakoby si připravoval cestu k lid- ským příbytkům. Je tak krásné, přichází-li ta- jemný ten svatý v sněhové chumelici. Již se chystá, již vybírá své průvodce na cestu. Čer — no, to bude starý ten čert, který s ním při- chází vždycky. Vyzná se dobře na světě a v ná všech. Je mezi námi pořád, nebylo by tedy dobře čerta střídat. Je ten chundelatý, rohatý, skoro jako starý, věrný domovník. Zná číslo vedle čísla, vodí svntého Mikuláše dům od domu. Ale anděličkové jsou pokaždé jiní. Je to mladá, ne- zkušená a proto zvědavá cháska. „A tak tedy, letos půjdete vy dva se mnou,“ řikává svalý Mikuláš. Má dost na spěch, aby si svou výroční ná- vštěvu světa odbyl. Nebude pak trvat ani tři neděle, a již za ním sestoupí Ježíšek v po- zemské slzavé údolí. A dávno žehrá svatý Mi- kuláš, že skoro přišel o všechen svůj význam na světě, že byl Ježíškem překonán, že svět s větším napjetím a s větší slávou chystá se n příchod Ježíšků

Pravda je to. Již se naplňují výkladí skříně tisicerými lákadly pro malé i velké mimojdoucí jsou zastavováni vábivými nápisy Vánoční a novoroční dary! A nikde nestojí Dárky Mikulášské. Veliký obchod a průmysl tohoto svatého dárce nadobro pominul, nadobro ho přehlídá. Řvavá reklama neuznala za dobre zmocnit se i jeho jména a štítu. Svatěmu Miku láši zbyl jen chudý, pouliční trh, ty male z prken a starých beden sbíjené krámky, bez oslňujícího světla elektrického, bez plynových plamenů. Krámky s povědomými čerly ze sta- rého sametu a z odpadků černé srsti králíčí, s kominiky ze sušených švostek, s Mikuláši v papírových ornátech a s bavlnkovými vousy. s dřevěnými sedláčky a selčičkami, s dudáčk a řezníčky, s malými, samodílnými divadélky . na jejichž jevištích rozestaveni jsou panáčci bu jen z papíru vystřihaní nebo dokonce „plastičti“ ve skutečných kalhotkách a kabáteích, v sukníe a kazajkách. I princezny v hedvábí a zlatě I rytířové v krunýřích ze stříbrného papíru s meči plechovýmil A za krámky tetelí se v podzimní sychrav babky, zahřívající se pod sukněmi řeřavým dře věným uhlím, a dědkové, rozhazující chvílem rukama, když už tuze za nehty zalézá. A přece, myslím, mají tyto chudé krámky osvětlované petrolejkami nebo jen lojovkami lucernách, obecenstvo nejvděčnější. Nebo ko nečně vše, co na tom krámku stojí a leží, je d- stižné pro to malé divácívo s vypoulenými. dychtivými zraky. Aspoň jeden panáček, jedn z ěch panenek. Nebo dokonce celé to drobne divadélko! O, Božínku, na tom by se hrálo Sběhli by se kluci z celého domu zítra na prvn představení.

Však již za tou očumujíci drobotinou sto t svatý Mikuláš, všem neviditelný, a vybírá, co b v předvečer svého svátku naložíl. Stojí tu, na- hýbá se, počítá desetníky v kapse, zavadí chvíle o ramena malých — a přec nikdo z nic neví, že tu jest. Vtělil se dnes v dobrou ma- minku, která by tak ráda obdarovala všechny své malé cikány, v tatíka, který vyslechl tajná přání děti a za chvíli odnese Mikuláše a čerta, kominíka, snad i to divadélko. A za každým kupcem, odeházejícím s nadilkou, otáčejí děti toužebně hlavy. Zdali pak taky jim nadělí svatý Mikuláš? A netuší, že zas u krámku jiného vy- bírá jejich maminka nebo tatínek. Takový dobrý, milý je nám posud svatý Mikuláš, poněvadž je to obdarovatel chudých. nemajetných. A co radostí způsobí! Či slyšeli jste někdy v zářivých, blahobyt- ných domácnostech, v salonech stkvěle osvětle- ných: To nám nadělil svatý Mikuláš! —? Ach, tam odtud je dávno vyhostěn. Tam všady vládne Ježíšek, dárce přepychu, dáre bohatých, mohoucích sobě i svým dopřáti všeho. splniti každé pomyšlení.

Stonal-li kdys mladý pán na velocipéd — Ježíšek jej přinesl. Ovšem, jaká to byla patri- archální doba, kdy přinášel velocipědy! Leto přiveze dědici po meči již automobil. To je jeh nejvroucnější přání. Toužila kdys dcerušk domu po malém, drobném psacím stolku, u něho by vyřizovala svoji závažnou, důležitou kore- spondenci s přítelkyněmi? Ježíšek jej přinesl. Avšak letos přeje si slečna secesní výpra svého budoárku. Viděla takový roztomilý ná- byteček do celého dívčího pokoje, směstnanýv výkladní skříni nábytkového skladu, tak něžný. filigranní. A blouzní jen o něm. Ráno na štědrý den pošlou slečinku navštivit babičku, tetičku — a než se v podvečer vráti, jaká proměna v jejím pokojíčku! Všechno „staré“ vyneseno na půd a budoárek stkvěje se novou výzdobou secesni garnitury. Na secesní vymalování pokoje arei není v tom shonu času — a taky by to celou zimu zapáchalo. Malování se nechá na jaro.

Pravda, automobil, garnitura nábytková, t řsou vrcholy štědrovečerního nadílení Ježíškova. Pořád ještě „zlatým hřebem“. Ježíška jsou krásné hodinky, zlatý řelizek, elegantní rukáv- ník, boa, kožíšek, nu, taky brusle nejnovější soustavy, stříbrné příbory, pěkná látka na zimni šaty, žaponská plenta, pro domácí paní ne- smírně elegantní kanón na uhlí. Arci, hospo- dyně, které mají už dost briliantových prstenů a náušnic, dostanou někdy i půl tuctu nových ručníků nebo utěráků do kuchyně. Já sám, poně- vadž diamantových a rubínových jehlic mám na každý den v témdni po jedné, dostávám ji po několik let pár nových valašských papučí. A jak skáču radostí pod vánočním stromkem! Arci, vzpomínám si, že někdy se dávaly Ježíška i knihy. Ale to jenom v prostředních ro- dinách. Pro bohaté nebylo to nic. Taková kniha bývala za zlatku, někdy za půldruhé, a byl ji malý koasek. Eíekt pranepatrný. Tenkráte říkával na příklad pan Buržoust: „Fanynce knihu? Ty máš nápady, matko. Přečte ji, a co s ní pak? To je taky nějaký prezent? Jo, pro Fricka, takové nějaké říkání s obrázkama, to můžeš koupit. A tak malý Fricek dostal obrázkovou abe- cedu, knížku s prajskými vojáčky, poněvadž barvotisk byl z Německa, s podtištěnými veršíčky českými. Nějaké veršíčky se k tomu v pražské tiskárně vždyeky přismolily. A Fanynka, po- něvadž mermomocí chtěla taky knihu, dostala „Album“ nebo „Gedenktblätter“, knihu v sa- fiánu, s nepopsanými listy, památník, roz- umíme? A potom chodila Fanynka a tejrala kde koho, aby jí do toho památníku něco vepsal,a nedala pokoj, dokud neměla „Albuni“ popsané.

Panečku, tam byly pěkné věcil Ale časy mění se úžasně. Knihkupci sku- tečně prodávají knihy taky na svátky vánoční. Arci říkají, zeptáte-li se jich, že nebyl trh kor nic extra — inu pravda, když taky mají těch knih na čerty! A dnes tedy, kdyby Fanynka byla ješta v těch pošetilých letech, kdy si přávala knihy — teď arci pro jiné starosti nemá na čtení času a pro nejstarší dcerušku si přeje černý klavír — dnes by koukal pan Buržoust, jaké říkání by mohl koupit s obrázkama i bez obrázků, nebo taky obrázky bez říkání, a nie by se nemusil za svůj prezent stydět. Schyluje se k Ježíšku a na knihovém trhu je řada publikací, nad nimiž se srdce usmívá. Především stará, milá, dobrá B abičk a Boženy Němcové se sličnou výzdobou illustrační od A. Kašpara, vydaná Unií. Byl již nejeden poku o Babičku s obrázky, žádný však nevyhovoval našim představám. Ale toto nově, jubilejní vy- dání setkalo se se zdarem. Oživla tu babička, jak asi mohla vypadati, a živě vystupuje př námi v kresbách Kašparových také všechno okoln babiččino. To je vzáený dárek nejen pro dospí- vající mládež, ale i pro dospělé, i pro ty, kdož se s Babičkou již dávno znají. Taky však pro mládež útlou přichystala Unie vánoční a třeba již mikulášský dárek, Radosti malých, ladnou knihu o 24 výborných barvo- tiskových obrázcích Richarda Loudy, prováze ných lidovými říkadly. Znázorňují radostný jásavý život dětský českého venkova — s vý- jimkou dvou tklivých obrázků pochmurného listopadu — radosti jara, léta, podzimu, zimy.

Ono sťastné dítě Pražanů, které zná venko z prázdnin, sctká se tu s povědomými krajin- kami a oživí si v pamčti všechny chvíle, strávené pod šírým nebem. Někdejší Fricek páně Buržou- stův byl by oči vyvaloval na takovou knížku. Co? Věe nádhernější? Pro salon? Na po- dívání k nenasycení a na chloubu hostem? T leží publiknce monumentální, klassický, zname- nitý Josef Mánes a jeho dílo. Umělec nesmrtelného významu pro české umění a klas- sik, kterýž obstojí vedle jmen a výtvorů mistro světových. Radostně se noříte v poesii a hudbu každého jeho delikátního rysu. A nová věc vedle Mánesa. Album nevyrovna- telného Mařáka, básníka lesů. Jaká veleba přírody vane na vás z jeho obrazů! A jiného žánru publikace na podarování, zvlášť pro milovníky historie české. Za če- skou slávou. Vydává ji pan Karel Hipman, o némž bych řekl, že je zajímavým všudybylem v nejlepším toho slova smyslu. Četli jste feuil- leton ze Švýcar — a podepsán byl Hipman. Četi jste cestovní úryvek z Francie, z Londýna, z Ně- mecka, a podepsán byl Hipman. Doma skoro neznámý svoji osobou, těká stále světem a stál má na mysli domov, Čechy, a na svých cestách pátrá po všem a sbírá, co jakkoli souvisí s Če- chami, s jejich dějinami, s osudy osob, kteréž v rozličných dobách měly dějinný význam a vliv na osudy tohoto našeho zkoušeného království.

A nejnovějším ovocem jeho potulek světem jest Za českou slávou, sbírka fotografických pohledů na města, hrady, kostely atd., kteréž jsou v jakékoli souvislosti s Čechami z dob minulých. A čtenář dovídá se překvapujících podrobností a ve výborných reprodukcích vidi místa, na nichž kdysi stanula noha českých králů, vojevůdců, hrdin, diplomatů, učenců, mi- sta, kde dokonali nebo pohřbeni jsou lidé, jimž nedopřáno, aby složili kosti ve vlasti. A studentům a mládeži dorůstající v muže a dychtící po poznání minulosti české učiníte jistě radost předplatným lístkem na nové laciné vydání českých dějin Palackého, kteréž stávaly někdy 25—30 zl. a které nyní — téměř sto sešitů — nestojí celou desítku. A vážným českým čtenářům vůbec položte na stůl překlad nové publikace Francouze Arnošta Denise, Čechy po Bílé Hoře. Není to četba veselá, kratochvilná, ale vážná kniha vzácného zrna a velikého pro Čechy významu. Lehkým, břitkým pérem vyličuje tu autor osudy, jež se snesly na nešťastné království české po osudné bitvě bělohorské. Kniha, jejíž líčení po- padá vás za srdce, jejíž obsah tuto poprvé a sou- stavně vypisuje nám, kterak do všech důsledků bylo naloženo s odbojným královstvím, jak bylo ožebračeno, vypalováno, vybíjeno, hubenoa zmučeno, že je téměř zázrakem vzpamatování jeho k novému životu. Líčení Denisovo tak jest plastické, že vám chvílemi připadá, jakoby líčil příběhy včerejška, jako by byl býval svědkem krutých dějů těch. A plynný, jasný, stručný způ- sob jeho vypravování činí knihu Denisovu př stupnou každému čtenáři. Letí podzim nad sířechami, Meluzina skuč v kominech a kolem vikýřů a hude tak smutnou případnou píseň ke knize Denisově ..

Jak se staří bavívali. Obrázek. Nakresll Fr. Flos. „Tak, chlapečkové, neste to jako archu úmluvy. Ty, Ferdo, netrub po všech saprmen- tech, abys neškobrt a ty, Jozko, pěkně koukei na rojáček, ať se stejně houpá. Panu otci a paní matce vyřiďte, že je nechám pěkně pozdravovat'a psaní, Ferdo, nezapomeň v kapse! Tak s Pánem- bohem vykročte! I prach saprmente, vždyť jste nevykročili jednou nohou! No, no, vy to pěkn donesetel Pan učitel Vosáhlo, „starý pan Saprment zarazil své spřežení a postaviv se mu k boku zavelel: „Pravou, ted!“ Ferda s Jozkou, majíce na ramenou dlouhou tyčku, v jejímž prostředku houpal se na provaze zeleně natřený rojáček, šťastně vykročili „jednou nohou“, jak si pan učitel přál a již šli. Starý pan Saprment, utíraje lysinu, celou spocenou, díval se dlouho za nimi. Byl srpen teplo bylo jen se slejvalo. Když Ferda s Jozkou zmizeli mezi ploty zahrad panu učiteli s očí, vrátil se starý pán do zahrady, kdež usedl pod rozložitou jabloň, aby měl svých dvaatřicet „špalků“ před očima. Tam bylo dnes rušno. Celý ten včeli národ hučel, zpi- val a jásal. Jako lavina dralo se to z česel, jako příval se to vracelo a v tom mračnu nad včelínem proletovaly jednotlivé pracovnice, svištíce jako kulky. Hlorký vzduch byl pln vůně medu a fial, kterých tu dlouhé záhony hořely tím nádherným ohněm fialovým. Starý pan Saprment hleděl sice na ten boži hmyz, ale v duchu šel s Ferdou a Jozkou.

„Jestli jen šťastně dojdou! Jestli se s tím někde se stráně svali, saprmente, saprmente, ta- kový krásný roj!“ Pan učitel na lavičce zrovna poposedl, tak to jím hnulo, když si představil v duchu, jak se valí spřežení i s rojáčkem po stráni. „Ovšem, je cesta do kohoutovského mlýna neschůdná, kluci jsou samá čertovina, no, ne- vím, nevim.“ Ale jinak to nešlo. Pan učitel roj panu otci slíbil a proto mu jej poslal. O po- řádného posla byla teď nouze a starý pán byl rád, že sehnal ty dva uličníky, kteří měli vždycky uděláno, protože nedělali nikdy nic. Z těchto obav přešel pan učitel na myšlénky veselejší. Viděl v duchu radost pana otce Kohouta, až tento uvidí krásný roj. Pan učitel Vosáhlo byl náruživý včelař zvláštní měl radost, když získal včelám přítele pěstitele. Podařilo se mu to již mnohokrát a te s panem otcem Kohoutem zasc. Jen jak člověk začne, pak už nepovolí. Pan otec už začal, a aby mu pan učitel do- dal chuti, poslal mu dnes roj zvláštní a krásný — až mu ho bylo skoro líto, proto panu otci dů- tklivě psal, jak má roj usaditi, jak ohlídati, jak před zlodějkami ochrániti. Pan otec mu slíbi za roj králiky a pan učitel si již na ně připravi bednění v zahradě. T.k jedna ruka druhou Ferda s Jozkou kráčeli statně ke Kohoutov skému mlýnu. Dokud byli mezi zahradami, sli tuze pořádně a rojáček se na tyči houpal jak kývadlo hodin, ale když chlapci vyšli za ves před nimi se otevřel plochý kraj se zaprášenou silnicí a bez kouska stínu, složili břemeno s be- der svých a usedli na hrázku příkopu. „Poslouchej, Ferdo, tohle budo tyranská cesta. Víš, hned bych to tu nechal.“ Ale Ferda na tuhle řeč Jozkovu nic nedal. „Jozko, jestli neponeseš, tak ti jich na- sekám — — —

Jozka odsedl a černé jeho oči zabodly se v tvář soudruhovu, pak si plivl do dlaně a zeptal se krátce: „Chceš? „Jen sed,ehlácholil ho Ferda a načal z jiného. „Kohoutovský má králíky, Jozko a jaky — „Klepouchy“, třeha nám nějakého dá. „Jo, dá, leda za ucho,“ odpověděl usmí- řený Jozka a ačkoliv pochyboval o štědrosti páně otcově, zahořely mu přece oči chtivostí. „A když nedá —“ Ferda se zvláštním způ- sobem oblízl a Jozka uhodl hned a prohodi lodabyle: „Jsou v chlívě pod žlabem.“ To stačilo. Oba výtečníci si porozuměli. Teď nedbali již horka. Chutě chopili se tyče a lhostejni k tomu. vykročují-li „jednou nohou“, hnali se spěšně k mlýnu. Kohoutovský mlýr je daleko. Dleuho se jde po silnici, pak cestou vezovou, pak se přijde ku panskému dvoru a za dvorem do strání. Tam prý čert svou bábu vozil. Samá rokle, samá stráň a balvan a hlubokým údolim mezi sráznými stráněmi teče potok, na němž usedlo asi tucet mlýnů. Kdo chce do mlýna Kohoutovského, must projíti mlýnem Červeným, ale lépe je se vyhnouti červenskému panu otci na sto honů, nebo to je šelma, liškami podšitá. Jakživ neudělal nikomu nie dobrého. Zarostlý je v tváři jako medvěd, al očka mu hrají a těkají jako lasici a nic jim ne- ujde. A když se mu něco podaří, vyleze na skálu nade mlýnem, lehne na břicho a směje se dolů do údolí, až se stráně ozvěnou rozdovádějí. Roz- umí se, že mu sousedé stejnou minci platí, ale málo kdy se někomu povede, aby vyvedl starou lišku na vrch makovice.

Červenský pan otec byl právě na obhlídee v okoli svého mlýna, když bystré jeho oči spatřily Ferdu s Jozkou, jak opatrně ode dvora sestupují po stráni, nesouce něco na tyči. „To jako když se vracejí židi z Palestýmy a nesou plody země,“ zabručel si pan otec do vousů, „a na ty se musím podívat'1 Nadskočil chlapcům a potkal je jako n- nodou právě, když vcházeli do dvora. „I pro pána krále, to jsou hosti, to jsou hosti! Panímámo, pones placky!“ volal červen- ský pan otec, až to dvorem hlaholilo. Ale chlapci nic. Postrčili pangrotky na hla- vách a zabručeli něco, co vyznělo asi jako „po- chvaupau“ a chtěli dále. „No, no, no, snad jsem se nemýlil? Tak kam pak, kam?“ Pan otec chlapcům cestu za- stoupil. „Eh,“ povidá Ferda neochotně a hledí obe- jíti pana otce, „neseme tuhle roj. Pan učitel po- sílá jej do Kohoutovského mlýna ... a spě- cháme,“ dodal. „A, to je jiná, to je jiná! Tak, sousedovi ne- sete roj? Mámtaké rád včely a dal bych za ně panu učitelovi pěkné holuby. „Třeba straky nebo pružáky?“ vyhrkl Jozka a rozchechtal se. Mlynář se po klukovi ostře ohlédl. „Co pak ty víš o strakách? „I nic, docela nic,“ omlouval se Jozka. „No, jen řekní, nie se neboj,“ doléhal pa „Inu, jako ty Hrubšovy straky, co jste mu prodal, když zmokly, byly černy jako vrány. „I ty prachmilionský taškáři, snad nemysliš že jsem je já obarvil!“ To řekl pan otec se smí- chem a oba chlapci mu odpověděli řehotem. „No, nesmím vás zdržcvať', hoši,““ dodává

Ypsilon.

otec. pan otec vážně, „máte na spěch a je to škoda Ale vzkážu k Maternovům pro chlapce . .. Ferda s Jozkou se teď zastavili, ač měli cestu volnou. Pan otec byl již na odehodu a více k sobě než k chlapcům pravil. „Chtěl jsem, aby mně někdo oklepal tam- hle tu muškatelku. Najíst se může každý jako cejeha a ještě bych šestáček přidal, ale vy spěcháte.“ „Ale toto, pane otče! To bychom mohli, vi Ferdo, to my tuze rádi. A již milý rojáček stál na zemi a hoši sou- kali si nohavice. „No, to jsem rád. He, mládku, mládku!“ vykřikl pan otec a když se mládek zjevil ve dve řích mlýnice, mrkl na něho pan otec a řekl- „Doveď hochy k muškatelce, at ji otřesou, bez toho to pořád padá a „zdrž je trochu,“ dodal tiše. Mládek chodil k panu otci do školy a roz- uměl. Po chvilce ozýval se ze zahrady jásot. Hrušky se sypaly do kypré trávy a Ferda s Jozkou si pochvalovali hrušky, jakou mají chut a jakou vůní. Provozovali s mládkem divoké kusy a zdálo se jim, že jsou na hrušce chvilinku, kdyžtu pan otec volal, aby už šli, aby toho nechali, že už je hrušek dost. Neradi lezli hoši s hrušky, ale kdyžsi ještě nacpali kapsy a dostali po šestáčku, podě kovali panu otci, chopili se svého břemene a stupali vesele ke Kohoutovskému mlýnu. Nyn již neměli dáleko. Když půjdou rychle, budou za čtvrt hodiny u svého cíle. „Že jsme se zdrželi v Červeném, nesmím se prozraditi,“ spustil Ferda hned za mlýnem. Víš, že pan učitel poroučel, abychom se nikde nestavovali. „To je řeč, co pak musíme všecko vy- zvonit?“ souhlasil Jozka. „Míne kdyby krájel. neřeknu ani zbla. Ale těžký je ter roj jako cent.“ „A po králících se podíváme,“ navazov

Ferda. „Nol Jozka už přemýšlel, kam si ty králíky dá. Došli šťastně a pana otce našli doma. R dost měl pan otec Kohout náramnou, když spatřil rojáček. „Tak pojďte, hoši, pojďte dál.“ „Panímámo, heleť, zase mně posílá pan učitel roj, že si dělá takovou škodu? A psan také máte, to si musíme hned přečíst. Panímáma z roje velkou radost neměla odcházejíc do mlýna, bručela. „Pořád by u těch much seděl a mlýna si kale nevšimne. To jsou hračky! Když ne flintu, psa, karty, tak včely. A píchá to slota. Ale za chvilku vrátila se panímáma, nesou v ruce dva krajíce chleba, tlustě pomazané tva- rohom a podala je chlapcům. Pan otec ještě četl a teď pleskaje dlaní n písmo, chlubil se panímámě: „Tuhle mně pa učitel piše, že ten roj je vzácný, že musím pilně hlídat, aby se mně nerozlital. No, to dá rozum, že jej uhlídám. A na zlodějky prý pozor. No, to se víl Taková holota pokazí nejlepší roj. Ale toď se na něj přece podíváme. No, pojď stará, koukni se také, ale opatrně! Půjč mně tu zá stěru!“ Zástěrou přikryl pan otec rojáček a opatrně odšoupl zásuvku. „Ani nehučí,“ povídá, „hoši, to jste je nesli tiše. Ale co to? Pan otec náhle poskočil, pak popadl rojáček, jakoby jím chtěl uhoditi o zemi, ale rozmyslil se. Rojáček po- stavil na zemi, ohlédl se po dvoře a spatřív na voze bič, skočil po něm a již nic netušící posly počal švihat a hnal je ze dvora. „A panu učite- lovi vyřiďte,, že mu pošlu králíky zrovna tak pěkné, jako je ten jeho rojl Ferda s Jozkou letěli jako splašení. Pálily je šlehy bičem, ale ještě více je pálilo tohl jednání.

Co pak se pan otec zbláznil? Vyrazivše n stráň, padli oba chlapci do trávy a sotva dechu popadali. „To je lakomec,“ usoudil Jozka, aby nán nemusil nie dát', prohnal nás bičem. „Aneho uhodl, že mu koukáš po králí „Ba ne, tys po nich střílel očima.) Marně si oba chlapci lámali hlavy a od- počinuvše si, pomalu vraceli se domů. Útěchou jedinou byl jim šestáček v kapse a pakty hrušky. Panu učitelovi vyřídili, že mu pan ote králíky pošle a když sc pan učitel dychtivě ptal jestli měl pan otec radost, odpovídali chlapei jaksi neochotně. „Inu, radost měl, div sc nezbláznil,““ řek posléze Ferda - „A popadl bič a hnal nás ze mlýna,“ dodal Jozka. Nad takovou radostí pan učitel šedivou hlavou potřásl. „To přece bylo přes míru; místo zpropi ného bič — hm! hm! No, uvidíme!“ Kohoutovský pan otee byl pln žluči. Tohle mu pan učitel dělati neměl. Jsou, pravda, všelijaké žerty a pan učitel žert velmi rád má, ale před ženou si z něho udělati takového blázna, psáti mu o vzácném roji a poslať' mu v rojáčku — hnizdo čmeláků — to je přece moc. Ale za to dostane pan učitel pěkné králiky a radu, aby jen dal dobrý pozor, aby se mu nerozběhli a aby na ně nepřišla kuna.

Pan učitel Saprment čekal na králíky tři dni marně a chtěl se již vydati do mlýna, když se tu ve škole stavil Procházka, chalupník a vy- řizoval od pana otce pěkné pozdravení a vzkaz. aby to pro ty králíky pěkně připravil, že už mu je chystá pan otec a pošle. A také poslal. Přivezl bednu náramnou po- druh Vosláček a hned ji zavezl podle přání páně učitelova k bednění do zahrady. Ba také psaní přinesl. Ale pan učitel psaní nečetl, nemohl se do- čkati, aby spatřil, jaké mu pan otec králiky posílá. Vosláček otvíral bednu. Musil na to vzí sekeru, opřel se o ni a rup! víko povolilo. „I fuj!“ vykřikl Vosláček a odplivls s ošklivostí, sotva jen do bedny nahlédl. Pt šest, osm — syslů skákalo v bedně jakoby byl posedli — a prskali! „I bodejž tě, konopiště, saprmente!“ ulovi si pan učitel, vida to nadělení. Dlouho se ale nezdržel. Oblekl kabát šosatý vzal španihelku se stříbrným kováním a hnal se ke mlýnu. Tohle mu poslal pan otec za tal

krásný roj?! Tohle? A—á—á—,“ pan učitel ztrácel dech a jen- supěl. To je nevděk, to je hrubství — to je hříchl Pan učitel proběhl mlýnem Červeným, ani pana otce nespatřiv. Hněv se z něho dosud ne- vykouřil, ale pan otec červenský starého Sapr- menta dobře viděl a leže nad mlýnem na břiše, smál se srdečně, ale tiše. Pak slezl dolů a šel. za učitelem ke mlýnu sousedovu. Došel právě v čas a zaslechl ještě prudká slova, jimiž se staří přátelé častovali, stojíce na dvoře proti sobě jako dva kohouti. Rozvadění muži přichodu Červenského mly- náře ani nepozorovali, až když pozdravil, obrá- tili se a Červenský pan otec viděl, jak jsou jejich tvaře zardělé. „Pozdrav vás Pánbůh!“ opakoval červen- ský pan otee svůj pozdrav a podával oběma mužům ruce, „Pozdrav Pánbůh!“ A pak obra- ceje se k učiteli řekli „A to jsem rád, že vás vidím, pane učitelil Přilítl vám před třemi, čtyřmi dni ke mně roj a usadil se na muškatelku. Krásný roj. silný roj — inu, jedna radost. Ale taky zlost mám, sousede,“ dodal, obrátiv se k mlynáři. „Někdo mně po- rýpal celou stráň nade mlýnem. To ta rota pořád vybírá čmeláky a vykopává sysly. Až přijdou deště, svalí se mně to na hlavu. Pan učitel i Kohoutovský byli hned doma. Jestli tento prohnaný všudybyl ví o včelách, čmelácích a syslech — ten v tom měl jistě ruce a ještě přijde — ještě to povil Ale co s ním, vždyť je to Červenský ! Nej- lépe zasmáť' se s ním. Oba, jak učitel, tak Kohoutovský, měli stej- nou myšlénku, zaskočili si ferinu a chopivše ho za uši, zpívali mu pěkně. Ale Červenský se smál, až se za břicho popadal a slzy mu kapaly do roští zcuchaného jeho plnovousu.

Kobylka, medik. Napsal Šipulu Myslete si o mně, co cheete, ale já tvrdím, že pilnost neb lenost jsou člověku vrozeny právě tak, jako talent sochařský neb vojevůdcovský. Ne- váhám také pověděti, že jsem se narodil leno- chem, a necht se mnou činili moji rodiče cokoliv, vždycky se mi podařilo oddáliti od sebe baceily pilnosti. Jak se stalo, že jsem přece vstoupil na- dráhu lékařskou, ač jsem věděl, že tam jest třeba nejvíce se učiti? Stalo se to tak, že jsem si umínil, ať vkročím na kteroukoliv dráhu: ne- budu se učiti nie. Nu, a pak jest to ovšem úplně lhostejno, neučí-li se člověk na právech nebo na medicině. Přiznávám, že původně jsem chtěl býti se vší skromností pouze zvěrolékařem, uvažovalt jsem, že zvířata si nikdy nestěžují, i kdyby s nimi lékař sebe hůře nakládal. Můj otec však na to řekl, jen abych byl lékařem lidským, jestlíže aspoň tak napolo dokončím lékařskou fakultua budu viděti, ze zkoušky nejdou, mohu se ještě vždy dáti na zvěrolékařství. Otec chudák se demníval, že zvěrolékařství se nemusí zvláště učiti a zvěrolěkař že není než nedodělaný lékař hdský. Tuto klamnou domněnku zakládal na tom, že u nás, když v našem malém městečku pan doktor někam odcestoval, zastupoval jej vždycky zvěrolékař A mohu říci, že nadělal mezi lidn mnohem méně škody, než mezi zvířaty.

Tak jsem se stal medikem, a pěknýchi pár let jsem otíral lavice na klinikách. Poznenáhlu jsem také přivykal návštěvě university a po šesti letech jsem dosáhl toho, že ze mne mohl býti dobrý lázeňský a soubojový lékař — ovšem, že jen v takových lázních, kde lékaři pořádají pouze zábavy a při takových soubojích na pistole, kde se nepřihodí žádné poranění. Jednou jedinkráte jsem assistoval před č- sem při souboji, kde protivníkovi prosekli tvář, já jsem ji tomu nešťastníkovi tak sešíl, že po- kožka na tváři se mu zkrátila a vícekráte nemohl zavříti ústa. A tvář vypadala jakoby do ní vyryl pluhem brázdu. Ve svém rodném městečku jsem provedl také slavnou kuru. Vyléčil jsem jakousi slečinku, která mívala vždy v létě pihy. Kura se podařila potud, že jsem přeložil pihy na zimní sezonu. Teď se již neobjevily skvrny v červenci a v srpnu, nýbrž v prosinci a v lednu, což jest dle měho náhledu velmi pěkný výsledek, ježto jiní lékaři buď pihy odstraní neb je neodstrani, já však jsem zavedl nový pojem ve vědě lékařské: přeložení jich. Ostatně jsem nebohou těšil, že i slunce, takové velkolepé těleso nebeské, má skvrny, proč tedy ona by neměla míti pihy? Jiz přes rok bydlím ve Františkově čtvrti v odlehlé uličce, v třípatrovém domě, to se roz- umí, že ve třetím poschodí. Obzvláště milým jest mi tento dům, protože mi tam všichni říkají : pane doktore!

Mne dělí od doktorství celý Atlantický oceán rigoros, plný číhajících professorských žraloků — právě proto jest tak příjemná tato záloha na doktorát od nájemníků. Záloha jest vždy pří- jemná. K doktorskému titulu mně ostatně dopo- mohla zvláštní náhoda, že domovník upadl na schodech a vyvrátil si nohu. Nešťastník si zavolal mne a já jsem si vysoukal rukávy u košile a pustil se do operace před celou domovníkovic ro- dinou a přede všemi nájemníky z přízemí. Je- diným trhnutím srovnal jsem nohu a nařídil jsem ledové obklady. To bylo zbytečné, ledové ob- klady i tak vždycky konají dobrému starci po- třebné služby. Druhého dne jsem opět prohléd pacienta a tu jsem zpozoroval, že jsem přede- šlého dne ve chvatu napravoval zdravou nohua to tak, že byla celá oteklá, druhá pak, vyvrtnutá, již vůbec nebolela. Ihned jsem nařídil také na . druhou nohu obklady. Tato vymknutá noha bylo. mé první vystoupení na působišti vědy lékařské. Domovník byl za tři dny úplně zdráv, díky sílné své povaze a z vděčnosti nebeře ode mne již peněz za otvírání. Od té doby dostal jsem titul pandoktor, nájemníci přede mnou smekali a staré paní také žádávaly o dobrou radu. Jedna dokonce si dala vytrhnouti zub ode mne. Na tu přihodu nezapo- menu do nejdelší smrti. Za starodávna přivazovali zločince koním k ocasům a tak je vláčeli. Tak jsem vláčel onu nebohou paní, drže jí kleštěmi za zub, a sice třikráte kolem pokoje. A zub se ani nehnul. „Víte, co vám poradím, milostivá. Takový věrný, přítulný zub jsem jakživ neviděl. Nedá- vejte ho vytrhnouti. Bylo by ho škoda.“