Periodikum ALTO Viewer

1

29. listopadu 1903.

2

II. Přiloha „Národnich Listu

3

k číslu 320.

4

Strana 17.

5 article Glossy ke sjezdu českých evangeliků.

Glossy ke sjezdu českých evangeliků. »Odpověď na glossy ke sjezdu českých evangeliků« mno pranic nepřekvapila; naopak, vyznávám zcela upřímně, že když jsem psal první část těchto gloss, uveřejněných v »Nár. Listech« dne 11. a 12. října t. r., byl jsem nezvratně přesvědčen, že na ten článek z offi- ciálních kruhů protestantských odpověď dojíti musí. Také vskutku došla, ovšem nikoli v orgáně českých protestantů, v »Čase«, jak jsem oče kával, nýbrž v »Nár. Listech«, které uveřejně- ním »Odpovědi«, připustivše (akto k slyšení slranu druhou, daly opravdový důkaz naproste objektivnosti. Přistupuji k věci samé; v poznámce vytkl jsem postup, jakým bráti se budu při vyvracení vývodů autora »odpovědi«, na konec pak dovo- lim si připojiti celkovou kritiku »odpovědi«. I. Za první thesi minulého článku svého položil jsem tvrzení: Otázka česká není otázkou náboženskou, otázka česká jest otázkou čistě ná- rodnostní a doložil jsem tvrzení toto vývojem národa českého, jeho významem a posláním v historii národů. Tvrzení toto opskuji dnes opělně a doufám, že v celém národé českém nenajde se historika, který by chtěl tvrditi opak.

6 article

Autor »odpovědis ovšem tvrdí, že otázka česká jest otázkou náboženskou a dovozuje to náhledy, projevenými na sjezdě a dalším faktem, že »nejlepší synové českého lidu tenkrále v ta- kovém počtu jedině z důvodů náboženských šli do ciziny.« Jemu začíná heroická doba národa českého Husem a končí Komenským, pro »jednou z hlavních a mnohdy hlavní hybnou silou v našem lidu byla olázka náboženská tato hybná síla náboženská vtiskla našim ději- nám a našemu češství svůj ráz.« Zapomíná zde sutor, že dějiny veškerého lidstva, neb aspoň dějiny evropské vykazují v určité době zvláštn ráz a že v jednotlivém období časovém nová idea zachvacuje lidstvo a stává se směrodatnou pro jeho myšlení a konání. V 15., 16. a 17. věku jest to bez odporu idea náboženská; tato tři století jsou dobou vášní a sporů náboženských, dopou největší ne snášenlivosti náboženské vyvolané reformací, dobou nejzuřivějších bojů pro víru. V této dob vidíme, že snad ze všech středoevropských zemí stěhují se obyvatelé buď dobrovolně, bud z přinucení do jiných zemí pro víru; tak ve Španělsku, v Anglii, v Dánsku, ve Švýcarsku jiné. Zejmena ve Franeii byly prudké boje ná- boženské, jež způsobily i pověstnou bartoloměj- skou noc, a po odvolání ediktu nantesského r. 1685 na 50.000 rodin hugenolských — pro lestanté ve Francii nazývali se hugenoté — nej- lepších to mužů, přinuceno bylo vystěhovati se z Franeie.

Hus Komenský Španělsko Anglie Dánsko Francie

7 article

Zde máme zjev obdobný jako v dějinách českých. A přece nikoho z Francouzů nenapadle kdy tvrditi, že by otázka francouzská byla prot otázkou náboženskou, právě jako nikdo z bi- storiků českých neodvážil se něco podobného tvrdli o otázce české. 3) To slyšime poprvé o českých protestantůl Nemá tudíž, jak již v prvním článku svém výslovně jsem podotkl, tvrzení, že otázka česká jest otázkou náboženskou, nižádné opory v histori české a okolnost, že mnoho Čechů vystěhovalo se ze země pro víru, na věci ničeho nemění.3) Otázka národnoslní musí nejen v českém. nýbrž i v každém jiném zdravém národu mili přirozeně vrch nade všemi ostatními otázkami. vždyť jest podmíněna právě existencí národa samého. Pokud národ žije, má hlavní otázku

Francouz Čecho

8 article

*) Čánkem tímto odpovídám na vývody autořa »odpovědi na glossy ke sjezdu českých evang likůe. uveřejněné v »Nár. Listech« dne 11. listopadu t. r.; ježto pak dle povahy věci a pro nedostatek místa nemehu probírati větu za větou v léto »Odpovědi« zachovám i v tomto článku tentýž postup jakov článku prvém a žádám laskavé členáře, kteří se za- jímají o tuto věc, zajisté nemálo významnou a důle- žitou, aby zároveň také znovu přečetli prvý článek mých gloss, ježto takto mnohem snáze jasný soud sobě utvořiti mohou, kdo v tomto sporu jest v právu a kdo v neprávu. Ostatně tentýž postup zachovati veli mi i snaha zachovati také v tomto článku na proslo věcné slano visko.

Čánek

9 article

1) Autor »odpovědi« na jiném místě (odst. 5. tvrdi sice: »Evangelium« — roz. reformace — při- vedlo na svět toleranci a náboženskou svobodu«. Ml- nění toto jest naprosto nesprávné; naopak, reformace teprve roznítila vášně náboženské, rozpoutala pravý boj, kde pro přesvědčení náboženské bojoval bratr proti bratru, otec proti synu ald. A nebyli to pouze katolíci a protestanté, kteří navzájem zápasili o víru, nýbrž i protestanté sami mezi sebou, luteráni s hel- vely a pod. Doklady toho známy jsou snad až příliš dobře z hislorie národa českého; ale v cizině bylo právě tak, ve Franciii, ve Švýcarsku a i v kolébce protestantismu, v Němcích. Zajímavé doklady podává na př. historie Pruska. Když kurfirst braniborský Jan Sigmund (1603- 1619) přestoupil z luteránství na víru helvetskou, ohromný boj v zemi vzplanul proti kurfirstovi a z luteránských kazatelen neustále hří- mala hesla: »lieber türkisch, als kalvinisch«. A teh- dejší tolerancí v protestaniském Prusku nejlépe líči dr. Ludwig Hahn: Geschichte des preuszischen Va- terianles, na str. 117.: »Bald nach Beginn der Re- formation war zwischen den Anhängern Luther's und denen des Zwingli und Calvin nicht nur vielfacher

Němec Jan Sigmund doktor Hahn Zwingli Calvin Švýcarsko Prusko Virginie SF der Re Geschichte desátník Anhängern Luther

10 article

Glaubensslreit, sondera leider ein so tiefer Glaubens- hasz (l) entstanden, wie er selbst zwischen Protes- tanten und Kathohken nicht ärger vorhanden war; in Ländern, deren Fürsten dem lutherischen Glauben angehörten wurden meistens die Reformirten nichí besser behandelt, als die Römisch-Katholischen. Auch in den Marken...., waren sie bisher von allen Aemtern ausgeschlossen, zum Theil sogar aus dem Lande verbannt (!) worden.« To jest ta evangelická tolerance 3) Je velkým omylem, tvrdí-li se, že vedoucí my šlénkou našeho národního vývoje je myšlenka nábo- ženská; velkým molivem našich dějin je myšlénka národní; jí chví se každý nerv naší minulosti, od doby apoštolů Cyrilla a Methoda až do nynějška.« Prof. dr. Josef Pekař: Jan Hus, str. 22.

Lande profesor doktor Pekař Hus die RömischKatholischen in den Marken

11 article

3) Autor dokazuje opáčnou thesi praví mezi ji- ným: »či nebyly to důvody náboženské, jež vedly Komenského a i Žerotína?« Kdyby aulor byl histo rikem, Žerotína by vůbec ani neuváděl, neboť právě při Žerotínovi selhává jeho these na celé čáře. Zná- mo jest přece až příliš dobře, že při povatání stavů zemi koruny české proli Ferdinandovi II. r. 1618, na Moravě Žerotin zdstal Ferdinandu II. věren. On.- rozhodný český bratr, odmiti se spojiti s protestant- skými stavy, odepřel uznati Bedřicha Falckého za krále českého — ač Bedřich byl helvetského vyznání a heivité stáli z protestantů českým bratřím ještě nejblíže — a přidržel se Ferdinanda II., ač tento ná- silnou protireformaci provedenou v zemích alpských stal se pověstným nepřítelem všeho akatolického. A to jest autorovi důvodem náboženským? Že autor něco podobného tvrditi mohl, jest mi věru nepocho- pitelno! Nikoli důvody náboženské, nýbrž důvody vlastenecké (ovšem subjektivně vlastenecké) vedly rotína při tomto jednání. svoji v otázce své existence, t. j. v otázce ná rodnostní, a nelze sobě mysliti přece otázku některého národa bez jeho současné existence.

Komenský Ferdinand II Falcký Bedřich Žerotín Morava

12 article

Tvrdí-li tedy autor, že otázka česká není otáz kou národnostní, nýbrž olázkou náboženskou pak musil by důsledně tvrditi, že může existo vati otázka česká i tehdy, kdy bystu již národa českého nebylo — což by byla absurdnost, na niž nelze sobě mysliti větší. II. Tvrdiljsem v prvém článku svém: dnešn protestantismus, který jest výlučně germánský resp. německý, nemá s husitismem a s jedno tou bratrskou ničeho společného a v minulost také vždy přesně od nich se lišil. Nahlížím, že tvrzení toto musilo se do tknouti našich protestantů na místě nejehoulo stivějším, a proto vysvětluji si obzvláštní práci již si dal autor, aby tvrzení moje vyvrátil. Vý- vody jeho mne nepřesvědčily ani v nejmenším, naopak novým studiem posílen, tvrdim tak opětně a to ještě rozhodněji. Autor ovšem snažil se dokázati opak toho, avšak pro svoje vývody nejen že historického dokladu nepřivedl, nýbrž zapomenuv, že pro doličování těchto poměrů rozhodna jest jediná doba od reformace Luthe rovy až do bitvy bělohorské (1517—1620), za- čal vývody svoje — tolerančním patentem z 1781 resp. dodatkem k tomuto patentu, dvor ním dekretem z 26. března 1782 4). Avšak iz tohoto dvorního dekretu vychází na jevo, že českobratrská víra a protestantismus (vyznání augsburské a helvetské) bylo přece jen něeo naprosto jiného a autorovi se důkaz jeho an na tomto poli nezdařil.

13 article

Autor však mluví dále o stycích Luthera a Melanchtona s Čechy a o vzájemném vlivu reformace německé na hnutí husitské a bratr- ské. Styky tyto jest ovšem dle historické pravdy uvésti na pravou míru, neboť ony nejen že ne- dokazují to, co by naši protestanté tak rádí prokázáno měli, totiž vzájemné vnitřní vztahy mezi německými protestanty a českými bratry. nýbrž naopak, jasný důkaz dávají, jednak toho, že mezi protestantismem a Jednotou bratrskou byly zásadní rozdíly, kteréž se nikdy nepřekle- nuly, jednak i dávné nenpřímnosti, ba přimo ošemetného chování Němců vůči Čechům. Jest pravda, že Luther záhy po svém vystoupení proti církvi psal Čechům list, ve kterém praví: »Já v nedojípí (imprudens) posavad všemu učil i věřil jsem, čemu Jan Hus; v též nedo- jipce učíval i Jan Stoupie; zkrátka my, an sami nevědeuce, všickni jsme husité; konečně i sv. Pavel a Augustin do slova jsou hu- sité . . .« 5) a takovýmto a podobným lichoce- ním navázal styky s českými kališníky, kteř přijímali učení Lutherovo hlásíce se i na dále k víře pod obojí. Německý protestantismus vzmohl se pak během času tou měrou, že, když r. 1564 konečně byla potvrzena papežem kompaktáta, seznali dosavadní kališníci, že kom- paktáta již jím nevyhovují a dali ji se svolením krále Maxmiliana již po třech létech (r. 1567) vymavati z desk zemských *), čímž tedy kom- paktáta, o která plných 150 let s největším úsilím bylo zápaseno, se stala věcí bezcennou.

Luther Melanchton Němec Čecho Hus Stoupie Pavel Augustin Lutherův Čechy

14 article

Také o získání českých bratří pokoušel se Luther a to mnohem úsilněji než o utrakvisty bylat Jednota bratrská daleko mocnějším živlem než utrakvismus, měla zorganisovanou církev diseiplinované kněžstvo a propagandě její slou- žily tři tiskárny bratrské, což na tehdejší dobu znamenalo zajisté mnoho, uvážíme-li, že pro všechna ostatní vyznání v Čechách dohromady byly pouze tiskárny dvě. 7) Lze si tedy vysvě tliti úsili, s jakým domáhal se Luther vnitřních, vzájemných styků s Jednotou; po třikráte a t vždy dlouhými spisy snažil se o spojení tolo. listy jeho vyznívají až ku podivu smírně a la- skavě — což při známě Lutherově neomaleno- sti jest až příliš nápadno — ale veškero úsil jeho roztřištilo se o neustupnost biskupa Jednoty bratra Lukáše, klerý po delším vyjednávání ko- nečně na dobro od něho se odloučil. 8) 9) Němečti lutheráni však přes to i na dále snažili se o spojení s Jednotou, avšak provozo- vali při tom hru naprosto obojetnou: V Če- chách namlouvali bratřím, že jsou navzájem br tři u víře, avšak v Německu jednáním svým dávali důkaz pravého opaku. Jaké smýšlení pa- novalo u německých lulheránů o bratřích, lze nejlépe posouditi z okolnosti, která pro tento stav věci jest opravdu charakleristická, že totiž Češi, kteří za dob Lutberových a i později stu- dovali v Německu (zejmena ve Vitemberku) doma v Čechách brojili proti bratřím a »nazý vali je pro jejich kázeň zrůdnou sektou mniš- skou, o málo lepší než papežství«; 1) k tomu sluši připomenouti, že za tehdejších dob bylo slovo »papežský« a »papeženec« mezi akato- líky nejhorší nadávkou. O bratřích rozšiřovaly se od kněží nesmyslné pomluvy, jako na př. »že při náboženských schůzkách svých otevrou ústa a nechají je tak dlouho otevřena, až jim

Luther Lutherův Lukáš Čech Čechy Německo

15 article

*) Při této příležitosti poukazují na zajímavou polemiku mezí p. drem. Řezníčkem a p. J. Pelíškem v obsah a dosah resp. i o platnost tohoto dvorního dekretu uveřejněnou počátkem září t. r. v orgánu če- ských katoliků, v »Katolických Listech« (dr. Řezní ček) a v orgánu českých protestantů, v »Čase« (J. Pelíšek). Nechtěje však přivoditi sobě výtku, že jsem nezachoval věcné stanovisko, nepouštím se do roz- boru těchto polemik, avšak žádám laskavé čtenáře aby si tuto polemiku přečetli a srovnali ji s vývody autora, který se právě čiánků p. dra. Řezníčka do- volává. Případ pro způsob protestantské polemiky přímo charakteristický! *) Palacký, Dějiny národa českého. Dílu V., část 2. str. 369. ) Tomek: Novější dějepis rakouský, str. 87 Arnošt Denis: Konec samostatnosti české, str. 221 (citováno dle franc. vydání) 1) Antonín Gindely: Geschichte der böhmischen Brüder, díl I., str. 124.

Řezníček J Pelíšek Palacká Tomek Denis Gindel Geschichte der böhmischen Brüder

16 article

*) »Oba (t. j. Luther a bratr Lukáš) na příště pro sebe neexistovali, jakmile seznali nemožnost spo- jení . . . Že však bralií netoliko nyní, nýbrž i po jeho (Lukášově) smrti svou odloučenost sobě ucho- vali a to nejen povrchně, nýbrž celou silou svého bytí, to mají děkovati pouze ostražitosti a mohutnému přesvědčení a rozhodnosti bratra Lukáše.« Gindely. Gesch. der Löhm. Brüder. Díl I., str. 191. *) Povážíme li, že bratří již od prvopočátku Jed- noty neustále a to ode všech ostatních vyznání v Čechách byli pronásledováni a že na př. Praze každý, kdo veřejně přiznal se k učení bratr- skému, byl bez jakéhokoliv dalšího řízení upálen, musíme uznati, že mezi luteránstvím a Jednotou byly rozdíly ve víře nikoliv snad nahodilé, nýbrž zá- sadní, kdyžtě přes tak lákavé sliby a zvaní Lutherovo bratr Lukáš se od něho přec jen definitivně a se vší rozhodnosti odloučil, zamítnuv takto »spojence u víře.« Gindely, Gesch. der böhm. Brüder, Díl I. str. 187. duch svatý v podobě mouchy vlétne do úste n a pod.

Luther Lukáš Gindel Brüder Lutherův Gesch Lukášov Čechy Praha Jednota

17 article

Jednota bratrská vyvinula se na základech národních bez německého vlivu12), vysílala záhy po svém ustavení členy své do ciziny, aby tam se vzdělali 13), a i po vzniku německé reformace s Lutherem o své újmě styky nenavazovala ; ty započal Luther sám, ovšem s výsledkem, jak již výše uvedeno 14). Také netvrdila nikdy Jednota bratrská, že mezi učením jejím a protestantis- mem jest vnitřní vzájemnost 15) (výminku v tomto případě učinil pouze bratr Jan Augusta, který však, jak již v prvním článku svém jsem uvedl, záhy všeho vlivu pozbyl,) naopak na synodě Boleslavi v 1546 opětně odřekli se spolkus lutherány, 16) a na synpdě v Slezanech 25. čer- vence 1557 odpovídaji bratří na olázku polských šlechticů, zda-li by nemohli (bratří) přijati angs burskou konfessi, rozhodným »nikoliv« 17) a dů- sledkem toho uznali také r. 1572 za nutné. bratrskou konfessi z r. 1535, která Lutherem přes to, že jsou v ní zásadní rozdíly mezi uče- ním Lutherovým a bratrským, approbována byla ve smyslu výhradně bratrského učení přepra- covati. 18) Z toho, co tuto pověděno a co historickým fakty doloženo jest, může každý nepředpojatý nahlédnouti, že tu byly zásadní rozdily mez protestantismem a bratrstvím. Avšak rozdily ty vyplynuly nejzřetelněji r. 1575, při jednání sněmovním o t. zv. českou konfessi.

Luther Augusta Slezan Lutherův Boleslav

18 article

Lutheráni čeští usnesli se totiž králi Max milianovi předložiti konfessi, podle níž by se n dále říditi mohli a kteráž by jim byla základem svobody náboženské: tato konfesse sluje česká konfesse a jest v základě konfessí augsburskou, tudiž německého původu, což ostatně i někteř ze stavů českých na tomto sněmu výslovně vy tknuli 19). Z mnohých stran a to zvláště od našich protestantů se mnohdy tvrdl, jakoby tato česká konfesse zahrnovala v sobě společné jakési vy znání nejen protestantů, nýbrž i českých bratři. Že mínění to jest mylné, vysvítá z jednání sněmu r. 1575 Bratří nejen že na vypracování této české konfesse nižádného podílu neměli. nýbrž vypracovali svoji zvláštní konfessi, kterou jmenem Jednoty předložil sněmu ke schválení Karel z Krajku 30); prohlédli totiž bratří úmysl protestantů českých, již na tomto sněmu chtěli prosaditi schválení své konfesse t. j. augsburské. kleré podložili jméno česká konfesse, aby pal tímlo způsobem, až by tato konfesse česká do sáhla schválení sněmu i krále a zápisem v desky zemské se stala platným zákonem zemským mohli utlačovali bratry a je násilně zlutherani- sovati *1). To se ovšem protestantům nezdařilo, neboť král Maximilian pouze ústní přípověd schválil českou konfessi; ale i v této věci okla mali lutheráni bratry, způsobivše, že v deputae stavů českých u krále Maximiliana v době, kdy tento ústně připovídal svobodu náboženskou, čeští bratří zastoupeni nebyli a v tento slib tu díž nebyli zahrnuti; podobně i králevic Rudoli (II), klerý na tomto sněmu byl stavy přijat za budoucího krále, slíbil svobodu náboženskou to- liko protestantům, niholi také bratřím. Tim jest lehce vysvětlitelno, že Maximilian II. hned po připovědění české konfesse ještě téhož roku vy

Max Karel Maximilian Maximilian II

19 article

11) Gindely. Dil I, str. 229. 11) Jednota bratrská delinilivně se ustavila jižr 1467 na synodě ve Lhotce za bratra Řehoře, tedyo plných 50 let před vystoupením Lutherovým. Palacký. Dějiny národa českého, dílu IV., část 2., str. 432. 14) R. 1491 vypravila Jednola bratrská nákladem královského minemistra, pana Bohuslava Kostkyz Postupic, čtyři členy své, bratry: Lukáše (potomní biskup), Mareše Kokovce, Martina Kabátníka z Lito- myšle (lento také pozdějí vydal tiskem svoji cestu) Kašpara a to do Italie, jižní Francie, do Polska Ruska, do Turecka a do Asie, zejmena do Antiochie. Damašku a Jerusalema, a do Egypla (nikoliv však do Němec, jak na sjezdu nesprávně bylo tvrzeno), aby jednak rozšířili obor svých zeměpisných vědomostí jednak také aby na západě (Italie a jižní Francie prostudovali učení t. zv. Valdenských a na východě hledali osady, kde dosud udržuje se čisté učení apo štolské. Gindely, I, str. 68, 69. ) Srov. také první článek můj, odst. druhý.

Gindel Řehoř Lutherův Palacká Jednol Kostkyz Lukáš Mareš Kokovec Martino Kabátník Kašpar Němec Lhotka Postupice Italia Francie Polsko Rusko Turecko Asie Antiochie Jeruzalém Dila I Italia

20 article

1) To tvrdili pouze Iuterání — ovšem jenv Čechách, aby připoutali k sobě bratry — doma, v Němcích, byli však náhledu opačného. Uvedu char- akteristický případ tohoto chování německého : Když r. 1548 na základě přísného mandátu Ferdinanda I. proti Pikhartům bylo mnoho bratří přinuceno vystě- hovati se z Čech, odebrali se z největší části buď do Polska neb do Pruska. V katolickém Tolsku byli bez závady a bez újmy jejich vyznání přijati a zřídiliv Poznaní první organisovanou obec bratrskou, ale když žádali o přijetí v luteránském P'rusku, pouka- zujíce k tomu, že v Čechách luterání hlásí se k nim jako k bratřím u víře, odmítli je pruští protestanté pravíce jim, že »nikdo pro ně neposílal, nikdo jich nezval« a poukazujíce na jejich rozdílné (!) vyznání, a po dlouhěm zdráhání, a to teprve když, bratří opra- vili svoje vyznání ve smyslu luteránském a příjali luteránské ceremonie a podřídili se luteránským kněžím, popřáli jim u sebe místa, avšak provozovali na ně neustále takový nátlak, že osady tyto se v krátkém čase poprotestanštily a přirozeně také p němčily. Srov. Gindely. I., str. 332.—342. Tak vypadala ta luteránská vzájemnost u víře v praxi, a to jsou autorovi ty »vzájemné vnitřní vztahy « mezi prolestan tismem a Jednutou! Na toto jednání stěžovali sobě ovšem bratří Čechách a na Moravě a poradili svým členům, aby na příště se slěhovali do Polska a nikoli do Pruska. kde by se »zluteranisovali«. Gindely, I., str. 358, 359 16) »Nás nauka Lutherova, rozšiřována kazateli luteránskými, příliš zaslepila, takže jsme si dost nevážili učení Jednoty. Avšak během času jsme se znali, že v ní jest obsažen spíše vnější lesk, spíše výmluvnost než plnost pravdy a jistota spásy. Není tudíž třeba, abychom se v ciziné po něčem novém oblíželi, doma ve vlasti máme, čeho potřebujeme.

Němec Pikhart Gindel Lutherův Čechy Polsko Prusko Poznaň Morava

21 article

Řeč biskupa Lukáše, náčelníka Jednoty, na této sy nodě. Srov. Gindely, I., str. 292. Denis, II., str. 108. ) Gindely, I., str. 405. 18) Gindely, II. díl, str. 95. 19) Řeč nejvyššího komorníka, pána z Valdštýna na sněmu 7. března 1575 proti přijetí t. zv. české konfesse: »nesmí býti něco nového, nikdy zde nebý valého, ani v úvahu bráno, ani sem přiváděno; nen si přáti německého (l) náboženství, na němž Čechům nijak záležeti nemůže, nýbrž jest zůstati při starém« Srov. Gindely. II. díl, str. 117 2) »Předkládám zde bratrskou konfessi v české německé a latinské řeči; ta jest mnohem starší ( než augsburská a byla již mnohým králům a císa řům předložena. Žádám, aby zde byla čtena a v úvahu vzata.« Reč Karla z Krajku na sněmu 16. března 1575. Srov. Gindely. II. díl, str. 127. n1) Doporučují každému, kdo se o důležilou dobu tuto zajímá, aby si přečetl z díla: Gindely, Geschichte der böhmischen Brüder, II. díl, stať, jednající o sněmu r. 1575; zde jest ličena nevpřímnost, ba přímo oše melnost a náboženská nesnášelivost protestantů proli českým bratřím, a z tohoto líčení také vysvílá, v jaké nenávisti byli bratří u lutheránů. Srov. o tomto před- mětu i Arnošt Denis, Konec samostatnosti české, II. díl, str. 262—290, Sněm r. 1575.

Lukáš Gindel Denis Čecho Reč Karel Valdštýn II Geschichte der böhmischen Brüder

22 article

dal z Augsburka mandáty proti bratřím 2*) a že Rudolf II. tyto mandáty r. 1581 a r. 1602 obnovil 33 Čeští bratří zůstalí i po schválení české konfesse týmiž pikharty jako dříve, stáli i na dále mimo zákon, mandáty proli nim vydávaly se i na příště (viz výše) a charakteristické jest že ještě 11. února 1609, tedy nesllouho před vydáním majestátu, plal se Rudolf II. deputace stavovské, jednající o vymožení svobody nábo ženské, zdali někdo z této deputace náleží k víre Pikhartů (t. j českých bratří) 34). Teprve maje stát Rudolfa II. učinil těmto pronásledováním českých bratří konec, ač prolestanlů s bratry nesmířil. Bratři však nelěšili se dlouho svobodě náboženské, neboť hned po bítvě na Bílé Hoře r. 1620 byli z Čech vypovézeni a v nehostinné cizině nalezla, celá kdysi tak slavná Jednota svůj hrob. Tím vyličil jsem a historickými fakty do ložil poměr českých bratří k ostatním proteslan tům. Probral jsem tuto látku poněkud obšírněji aby na jisto postaveno bylo, jak velice lišilas bratrská víra od protestantismu, doufám, že za dnešních časů jest toho nezbytně třeba, nebot dosud jest ve veřejnosti české rozšířeno mínění, jakoby bratři a protestanté byli, byť nikoli to- tožní, tedy aspoň valně blízcí a já sám se přiznám, že dříve, dokud poměr tento důkladně jsem neprosťudoval, téhož náhledu jsem byl.

Rudolf II Pikhart Čo Bílá hoře

23 article

Pohližel jsem vždy a poblížím dosud — jako snad každý upřímný Čech — k době husitské a předbělohorské s jakýmsi nadšením a s hlu- bokým pohnutím jsem vždy čítal o osudeel těch nešťastných českých bratří, kteří jako exulanti nalezli v cizině svůj hrob, a není divu, že záře tohoto nadšení padala z češkých bratří na dnešní naše protestanty, jež pokládal jsem zu kus staré historie české a jichž tradice po važoval jsem za úzce spojené s tradicemi vy hynuvších již českých bratří. Nyní však pře svědčil jsem se o nesprávnosti tohoto náhledu a pokládám za svou povinnost to s veřejnosti sděliti. Lukáš, Blahoslav, Budovec, Žerotín i Komenský 25) stáli vždy protichůdně k prote- stantismu a přivlastňují-li si je dnešní prote stanté, činí tak nesprávně. Jednota bratrská jejíž členy tito slavní mužové byli, čásť stare slavné historie národa českého, patří již minu losti a památka její jest majetkem celého ná roda českého, náleží všem nám Čechům bez rozdílu vyznání a nemají na ni práva ti, kteř vydávajíce se za Čechy této památky zneužit chtějí k dosažení svých strannických a vlasti zrádných plánů III. Heslo »Pryč od Říma«, či »Los vo Rom« není heslem náboženským, nýbrž poli tickým.

Lukáš Blahoslav Budovec Čecho Čechy Žerotín Řím Los Komenský 25

24 article

Divím se opravdu, že autor ve své odpo vědi tomuto oddllu, který vlastně jest nejaktu- álnější a nejdůležitější z celého článku prvého čelil důvody tak slabými a že hleděl poku možno jemu se vyhnouti. Nehodlám také na jeho vývody reagovati, ale uvádím — ani ne tak autorovi, jako spíše celé veřejnosti — na paměť historické faktum, že Němci vždy nábo ženství uživali jako záminky k šíření své moci Tak činili Němci již od prvopočátku; nábožen ství sloužilo Karlu Velikému za záminku šíření jeho moci a Slované polabští byli podrobován a germanisováni pod záštitou kříže; to dnes němečtí historikové ostatně výslovně uznávají.26 Víra jim byla vždy vedlejší, hlavním cílem by účel politický — moc a sláva německého jména.27 Když pak v době reformace Němci odtrhli se od eírkve katolické a založili svou vlastní ná rodní církev protestantskou25), bylo zcela při rozeno, že i toto vyznání hleděli šířiti, aby takto rozšiřovali svoje panství. Takto lze si vysvětliti náhlý obrat, jaký udál se v Němcích po vystoupení Lutherově ve smýšlení k Čechům. Kdežto až dosud Něme byli zapřisáhlými nepřáteli Čechů, 39) nyní obra- tem ruky stali se největšími jejich přáteli ochotně jim přinášeli německou nauku Luthe- rovu, zanášejíce s ní do Čech také němectví. 39, Kališníci podlehli brzy, 31) avšak čeští bratr

Němec Veliký Slovan Lutherův Čecho Čechy Lutherov

25 article

21) Okolnost tato jest nesmírně důležita, ježto známo jest přece o Maxmilianovi II., že se vždy o protestantismus zajímal, ba v mládí dokonce i my šlénkou se zanášel přestoupiti na protestantskou víru jestliže tedy on, smýšlením spíše protestant, i po schálení české konfesse a to ještě téhož roku vyda mandáty proti bratřím, svědčí to zajisté o velikém rozdílu mezi protestantismem a bratrstvím. 13) Gindely. II. díl, str. 287, 331, Denis, II. díl str. 338, Tomek: Nejnovější dějepis Rakouska str, 128. 21) Gindely, II. díl, str. 369. 2) Že M. Ja a Husa nelze řaditi k protestantům o tom srov. spisek professora dra. Josefa Pekaře Jan Hus.

Maxmilián II Gindel Denis Tomek Hus Pekař Rakousko profesor doktor

26 article

29) »Mit Waffengewalt allein und mit weltlichen Einrichtungen war aber der starre Widerstand den wendischen (= slavischen) Völker nicht zu bezwin gen..., wenn es nicht gelang. sie allmälig zu dem Glauben der Deutschen (l) zu bekehren... Vor allem kam es also darauf an, die Wenden wirklich zum Christentum zu bekehren.« Dr. Ludwig Hahn. Ge- schiclite des preuszischen Vaterlandes, str. 8. n1) Charakteristické pro posouzení poměrů těchto jest, že Řád německých rytířů, založený r. 1190 k hájení svaté země a k ochraně církve a jejích pří- slušníků, přestěhoval se za velmistra Heřmana ze Salzy r. 1227 do Pruska a zde válčil s křesťanským sousedy, zejmena s královstvím polským. Jednalo se tomuto Řádu vskutku o šíření křesťanství, či spíše šíření jeho moci? Proč bojoval s křesťanskými sou sedy? 28) Že protestantismus jest výlučně germánský neb lépe řečen, dnes pruský, resp. že jest výhradn ve službách pruských a dnes všeněmeckých, to bez obalu vyznávají sami spisovatelé němečti. Tak praví dr. Ludwig Hahn, v cit. spise na str. 82. »Die Refor- mation und das protestantische Bekenntnis Preuszens haben unsern Staat und unser Volk recht eigentlieh zu dem gemacht, was sie geworden sind, der Prote- stantismus ist ein Lebensprincip Preuszens (! !), ala dentscher und europäischer Groszmacht, geworden.

Völker doktor Hahn Heřman Mito Prusko Vaterlande řád německý rytíř Glauben der Deutschen svatá země die Refor der Prot

27 article

39) Němcům byl »Čech«, »Hus« a »kacít« po jmem totožným a německá města v Čechách a ze- jména ve Slezsku chovala až přislovné záští prot všemu českému, zejmena pak proti hnutí husitskému. 39) Charakteristické jest, že německé obyvatel- stvo v Čechách bylo pivní, jež nauku Lutherovu při- jalo, ač proti husitismu stavělo se s krajním odpo- rem; a přece tvrdil jak Luther, tak i všichni kazatele protestantští, že reformace jest podstatně pokračován učení Husova. Proč tedy dříve tak nepřátelsky se chovali Němci k tomuto učení ? Odpověď je na snadě Husitské hnutí bylo ryze české, reformace čistě ně- mecká. I zde lze tedy tvrditi, že Němcům byla vo- dící myšlenkou nikoliv víra, nýbrž cíl politický idea národnostní. 11) Nesluší přehlížeti, že v télo době byla strana utrakvistická v naprostém rozkladu, nebylo disci pliny, nebylo biskupa, který by kněze světil, a mu sili si kališníci v tomto ohledu vypomáhati různým kalými i nekalými prostředky.

Němec Čo Hus Lutherův Luther Husův Čechy Slezsko

28 article

odolali naprosto všem těmto německým léčkám; proto lze si vysvětliti, proč Lutheráni nenáviděli bratry, a proč, ač v Čechách o spojení s nimi usilovali, za hranicemi jim dobře tuto »přízeň« svoji dali cititi (viz výše ad II pozn. 15.). Vi- děliť protestanté v českých bratřích ryze český živel, cirkev čistě národní, která vítězně odolá- vala všem útokům vnějším i vnitřním a i v do- bách nejtěžších zachovala si národní svůj ráz — protestantismus zanášel do Čech němectví, Jednota representovala církev českou. Tak zůstaly poměry do r. 1620; když pak po bitvě bělohorské provedena byla v Čechách násilně prolireformace, a i v Německu po ukon- čení války dánské tak zv. restituční ediktz r. 1629 znamenal vítězný postup katolieismu, uznali profestanté za nezbytno, aby spojenými silami hájili se proti společnému nepříteli, a nyní i čeští bratří v cizině bez přistřeší bloudící sloučili véc svou s věcí veškerého protestan- tismu. Na scénu vystoupili Gustav Adolf, 31)a čeští exulanti houfně vstupovali v jeho řady, konajíce ve vojště švédském divy udatnosti. A výsledek? V míru vestfálském, kdy vítězný pro- testantismus nejen zjednal sobě naprostou svo- bodu náboženskou, nýbrž i protestantským moc- nostem — a to bylo zde věcí hlavní — značné rozšíření jejich území, byli Čechovéz podmínek míru vyňati a protestantští Švédové prodali osud českých exulantů a celého národa českého — za 600 000 tolarů ! 33) Zrada tato rozhodla osud českých bratří.

Čo Gustav Adolf Švéda Čechy Německo Jednota

29 article

Den po míru vestfalském, píše Komenský, po- slední biskup Jednoty, »Kšaft um'rající Jednoly, který od toho času tolik vlastenců českých četlo se slzami v očich a který byl jaksi posledním a vznešeným protestem proti vítězství hrubé síly.« 34) Jednota bratrská zbavena životního podkladu — české vlasti — vzala v krátké době za své. Tak hanebně zachovali se Němci k Če- chům, ač je za své souvěrce prohlašovali a hi- storie celého více než tisícilelého zápasu národa českého s německým nepřináší ukázky lepší. Jestliže tedy naši protestanti přes tyto trpké zkušenosti další styky navazují s Němci, jest to buď hrubá neznalost historie české, aneb tre- stuhodná úmyslnost. Hnutí »Los von Rom«, které jde ruku v ruce s hnutím všeněmeckým, takže jedno od druhého ani odděliti nelze, není hnutím náboženským, nýbrž politickým, to uzná- vají všichni spisovatelé domácí i zahraniční 35) a tak také na toto heslo jest pohližeti. Přes všechny tyto vývody přenesl se auto neobyčejně lehce 36) a odůvodnil heslo »Pryč od Říma« frásí o »posílení národa a jeho své- ráznosti.« Zde škoda by bylo vskutku dalších slov; celá veřejnost česká jest zajisté dosti poučena o povaze tohoto hesla. Češtl protestanté těmito vlastizrádnými plány kalí nám památku hrdinů předbělohorských, právě jako nám dovedli katoličtí kněži rázu Brynychova a různí Kohnové zkaliti památku kněži buditelů a křisitelů národa českého. Jest v tom kousek tragiky historie české, ale pravda i zde vynikla na jevo a neúprosná kritika i v tomto případě vykonala těžký svůj úkol . ..

Komenský Němec Brynychův Kohn Los on Rom Řím

30 article

IV. Tvrdil jsem ve svém článku, že prote- stantismus není pokrokem, v protestantismu není síla a autor mně na to odpověděl výklady, že »kde evangelium se vžilo mezi národy, tam všude je kulturní pokrok — všude bez vý- minky«, že »moderní kultura je podmíněna mezi jiným zvláště (!) vlivem evangelia«, a že »evan- gelium je plno pokrokových zásad.« O tyto výklady se s autorem příti nehod- lám, ty vezmi v úvahu veřejnost sama. Tvrdím však opětně, že věda a náboženství stály a státi budou vždy na protichůdném stanovisku 37) a v tomto ohledu protestantismus výjimky nečiní, naopak spíše toto pravidlo potvrzuje: každý pokrok, každá nová idea, která v Pismu základ neměla neb dokonce jemu odporovala, musila vzniknouti mimo eírkev a proti ní existenci svou si vybojovati. Že tomu tak, ukázal jsemv prvém článku svém na chování se církve proti epochálnímu objevu Kopernikovu. A nebyla to jen církev katolická; stejně zuřivě proti němu vystupoval protestantismus, Luther se výmyslu Kopernikovu prostě vysmál, když napsal: Ten blázen chce celé umění »astronomia« převrátiti. Ale písmo svalé praví nám, že Josua kázal slunci tiše státi, nikoli zemi. A v žalmu 93. stojí psáno o Hospodinu, že okršlek země upevnil, aby se nepohnul« 39) a Melanchton tvrdi, »že to není slušné (honestum) i že škodlivý příklad to může dávati, jestliže se člověk, jen aby ducha svého cvičil, pouští na takové absurdní domněnky, místo aby v bázni boží přijímal pravdu zjevenou (!) a touto se spo- kojil, zvláště když nová nauka výroku bible pa- trně odporuje,« a nazývá nález Koperníkův »státu nebezpečný«. 39) Že pak ještě v nejno- vějším čase vystupují ortodoxní pastoři prote- stantští proti učení Koperníkovu, mohu autorovi dle jeho přání okamžité dokázali.

Kopernikův Josu Melanchton

31 article

Povéry a tmářství byly existovaly v eírkvi katolické a protestantské stejnou měrou; a ne- *7) Dr. Ludwig Hahn v cit. spise nazývá Gustava Adolfa »der christliche Held« a nadějí veškerého pro- testantismu, ale dodává na str. 134: »allerdings hofíte der Schwedenkönig auch für sein Land Vor- teile in Deutschland zu erringen« (l); mně zdá se tento druhý důvod přednějším: proč se spojili tehdy Švé- dové, »ochránci protestantismu«, s katolickou Francií ? 13) Tomek, novější dějepis rakouský, str. 259. 36) Denis, La Boběme depuis la Montagne Blan- che, 1. díl, str. 232. 13) »Oni (t. j. Všeněmci) vyzývali všecky, kdož ještě docela neztratili národní smýšlení, aby se od- trhli od římské církve, která již od prvopočátku ni- čila životní sílu národa německého,« Denis, La Bo- hěme depuis la Montagne-Blanche, II. díl, str. 659. Srov. i André Chéradame, L'Allemagne, La France et la Qnestion d'Autriche (citováno v prvním článku). 3) Autor vytýká mi mezi jiným, že neporozuměl jsem slovům »Pryč od romanismu« a myslím tím prý románské národy. Naopak, právě proto, že jšem porozuměl těmto slovům příliš dobře, tvrdím opětně, že »pryč od romanismu« značí veškeré románské národy. Jest to samozřejmé: protestanté naši vyhle- dávají styky »především v zájmu evangelia« t. j. jen s protestantskými národy; romanští národové však nejsou protestantští, právě jako nejsou protestantští ani národové slovanští. Proto důsledně hlásá resoluc sjezdová: pryč od romanismu (od románských ná- rodů) a přiklonění se k nejkulturnějším mimoslovan- ským (!) národům. Či snad by chtěl autor i toto popříti ? *1) Doporučuji poznovu k četbě znamenité dílo Draperovo: Dějiny konfliktů mezi náboženstvíma vědou. Fr. Drtina: Myšlénkový vývoj evropského lidstva, str. 323. 4) Fr. Drtina, lamže.

doktor Hahn Gustav Adolf Land Tomek Denis Chéradam L Allemagne Draperův František Drtina Le Franca et le Qnestion d ' Manche Le Bobout depuis le Montagne blána Le Bo MontagneBlanche