1
masthead
14. ledna 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů
7
article
Jak bylo v Čechách roku 1830)
Jak bylo v Čechách roku 1830)
Proč právě roku 1830? Ne jenom tak, jak
už člověk často pouhé náhodě podlehá. Padl
nám do rukou celý ročník »Pražských Novin«
z roku 1830, dali jsme se do čtení a četba způ-
sobila nám takový rej myšlenek v hlavě, že jsme
si umínili, se čtenářstvem těchto listů několik
oll
těch myšlenek sděliti.
Člověk český roku 1830 a roku 1900 . . .
jaká to úžasná změna okolnosti! Je neděle ráno.
Včera večer v kavárně slouskali jste celou spou-
stu menších listů týdenních, prohledli jstes
dva, tři měsíčníky, v odpoledních a večerních
listech denních přečetli jste si, jakou nůls
knih nadělil týden naší literatuře, večer, když
jste se kladli včera do postele, ještě vám hlav
bručela samou čelbou a ráno už zase ještě do
postele vám přinesli oblibený váš denní list.
Kdybyste ho ihned chtěli přečíst, mohli byste s
poležet třeba do oběda.
Ale jak bylo roku 1830
Především nám napadá, že tehdy bylo rok
po smrti otce slavistiky Josefa Dobrovského
sedm let po příchodu Františka Palackého do
Prahy; šest let po prvém vydání »Slávy dcery«
rok po vydání Čelakovského »Ohlasu písní ru
ských«.
»Pražské Noviny« byly tehdy jediným
politickým listem českým. Vycházely jednou
týdně, v neděli. Vedle nich, jako příloha.
každý čtvrtek vycházely »Rozlično stie
Pražských novin. Jiných, spolehlivě vycházejících
českých novin tehda nebylo. »Časopis muse
českého«, redakci Fr. Palackého, vycházel jednou
za čtvrt roku, s obsahem ponejvice vědeckým.
Dobrovský
Palacký
Sláva
Čelakovský
Čechy
Praha
Francie
8
article
Čech v němčině nezběhlý, jemuž se tedy ani
»Augsburger Allgemeine Zeitung« do rukou ne-
dostala, ani »Oesterreichischer Beobachter« nebo
»Prager Zeitung«, nevěděl, co se ve světě děje
a sáhl snad zvědavě po čísle 1. »Pražských
Novin«, které vyšlo v neděli dne 3. ledna 1830
vydáním synů Bohumila Hasze, za » spisovatelee
(redaktora) J. Lindy. Ovšem že » Pražské No
viny« tehda se tiskly »švabachem«. Prvá ru
brika nadepsána byla. »Rakouské eísařství«a
obsahovala na prvém místě tuto zprávu z Čech
»K letošny zimě sněh náležitě začalse
w Praze sypat až w neděli 20. prosince, a o
té doby leckdys se ho tak spauštj, že po ulici
gdauce každý o hodný kus gsme wětší než gindy
Také po ulicech udělal pěkný pořádek; nebo
člowěk za člowěkom chodj w hlubokých pěšin-
kách. *) Krutým mrazem utuhnul napadlý sněh
a na tuto pewnau podlohu 29. a 30. prosinee
nasypalo se giného.
Nejwyššj dobře wj, proč začatek letošnj
zimy udělal tak tuhy, a tak pewné a dlauhe
mraziwo: mor w mnohých ruských a tureckých
krajinách w lidu, a zde a ginde mor w dobytku
bez pochyby se tjm přetrhujee
Tímto způsobem pokračuje zpráva o sněhu
v Čechách ještě na dvaceti dalších řádcích a —
události v Čechách po stránce politické
jsou odbyty. Následovala pak zpráva »Z Pa
kous«, že ve Vídni zemřela dne 29. prosinee
1829 paní arcikněžna Henrietta«.
Oesterreichischer Beobachter
Hasz
J Linda
Henrietta
Čechy
Praha
Vídeň
9
article
Ze »Švýcarska« dozvěděl se milý čte-
nář, že tam v Zugu jistému panu Bárovi spu
stila ručnice, která měla »tak zvaný chemic ký
zámek«, a rána že zabila kteréhos pana radního-
Z Madridu »zpráwy o přjprawech ke krá-
lowské swadbě wšechny gen se třpytěgj a zá
řegj a nemohou dost wygádřit, gak skwostně
slawně bude nastáwagjej králowna přiwjtána.
neboť španělský král w manželský sňatek wstu
puge giž po čtwrté.
O této svadbě blouzní milé »Pr. N. « na
celém sloupci! Z Italie ohlašují, že zemřelá
sardinská královna Klotilda bude vyhlášena z
svatou, dále že v Bologni deset mladíků »s ga-
kous díwkou rozpustile nakládalo«, začež šes
z nich k smrti odsouzeno bylo. Třem papiež
trest smrti proměnil v doživotní galéry, tři však
mečem popraveni jsou byli. Z Turecka ozna
movaly, že Rusové a Turci po velké vojno
(1828—1829) nyní po přátelsku si vedou. Ru
sové jsou už opět na pochodu do domova, »gen
nemocnj geště poostali v Adrianopoli, a doufagj
že Turci nebudou gim překážet, aby se uzdra
wili«.. . . »Dle důznamu z kragin od doleg
šího Dunage« bylo jisto, že Turei se Srby se
dosud nevypořádalí. Také z Moldavy a Valašsk
měly »Pražské Noviny« zprávu, že »Turci mu
segjť weliký rozdjl dělat mezi slibem a mez
plněnjm slibu.« Stejně to vypadalo v Řecku
Dne 31. prosince 1829 byly následugjcj numera
w Praze wytaženy: 82 77 48 30 a 49..
Rakouská míra pšenice stála 2 zl. 42 kr.
střibra, čilí 6 zl. 45 kr. wjdeňského číšla (šajnů)
žita 1 zl. 57 kr. (4.52 zl. w č.), gečmene 1 zl
39 kr. (4.8zl. w. č.); bochnik chleba »režného
žitného«, 3 libry 2 loty 3 kwentliky těžký smě
se prodáwat za 6 kr. stříbra čili 15 kr. wjden-
ského čjsla.
Bár
Rus
Turek
Srba
Valašsk
Švýcarsko
Zug
Madrid
Bologna
Turecko
Adrianopolis
Moldava
Řecko
Praha
10
article
Ve čtvrtek dne 7. ledna 1830 vyšly »R oz
1ičnostis jako 2. číslo pražských novin
To bylo vlastní rejdišté pana redaktora Lindy.
šprýmaře povedeného. Dbal o zábavu čivrleč-
ního obecenstva svého znumenitě. »Rozličnostie
přinášely as to, co nyní nacházíme v novinác
zařaděno do různých denních zpráv, tu a tam
také nějaký článek poučný. Ale v každém čisle
alespoň něco veselého, na příklad hned v prvém
(2.) čísle zprávu o človíčku (ři střevíce a dv
palce vysokém, z Oldřichovic na panství lan
škrounském, který teprv s pětatřiceti lety se
oženil, »k čemuž powolenj gen pracně obdržel
až když u auřadu wygadřil, že staw manželsky
nenj gen pro rozmahánj pokolenj lidského, ný
brž také k společné pomoci, kterouž potře
buje«. — Také neušel pozornosti páně redak
torově »mladý auředník w polském městě War-
šawě«, který se »v ták zwané menažerii« zadiva
na lwy a zůstal tam večer až do 10 hodin, až
zavřeli. Ze zvěřince spěchal rovnou cestou
domů, a když vstoupil do světnice, spatřilu
své postele lva na zadních nohou stojícího
držícího v levé »ruce« svíci a v pravé peřinu
Úřadník ovšem nemeškal a už byl zase na ulicí
Ale lev za ním. Úradník ze smrtelného strachu
teprv se vzpamatoval, když lev úzkostlivé jal
se volati »milostpane, to jsem já.« Sluha úřad
Linda
Oldřichovice
War
11
article
*) Tenkrát tedy a ni s chodníků sníh s
nesmletal.
níkův byl totiž výpomocným »hercem« v di-
vadle. Toho dne hrál Iva v »Kouzelné flétně«
a tak si lví ústroj oblíbil, že s ním zaběhl
domů odestlat pánovi. — V hessenském velvé-
vodství zase »obáwalo se mnoho pečlivého lidu
o budoucnost, že — pugde-li to tak gako do-
sawáde, — dobrý člwrtý djl tamnjho potom-
stwa bude samý auhonek, a dwacátý djl že ani
nebude wědět, kdo gsa geho otcowé.« — Ta
kově věci patrně i panu censorovi byly k libo-
chuti, jen když nečichly politikou. Číslo »Roz-
ličnosti« zakončeno bylo z pravidla zprávamiz
Kocourkova, které svým naivním homorem ne-
dosahují ani úroveň nynějších desítiletých dětí.
V čís. 3. »Pražských Novin« ze dne 10.
ledna oznamuje se »z rakouského císař
ství«, že pohřeb zesnulé paní arcikněžny konal
se ve čtvrtek dne 31. prosince. Z Německa
oznamují, že dobytčího moru v Čechách už
ubývá, a proto také »zakljčenj hranic« oblevilo.
»Z Francouzska« oznamily, že 72letý král
Karel X. »gest gesstě dost bytelný a aučin-
liwý«. Řeči mnoho nenadělá, ale co promluwj.
gest cos přigemného«. — »W Irlandě gesstě
dosawade nenj pokogno; pračky až na zabit
se tam tropěgj, a mnohdy ani policie nedosta-
čuje taková různice rozehnat. Sem tam wysky-
tugi se zase sbory protiwnjků, a giž stropil
několik wražed«. Také v Portugalsku smulně
to vypadalo, což tepry v Turecku a jiných ze
mích. Jenom o tom není nic v milých »Praž-
ských Novinách«, gak to wypadalo w císařstw
— rakauském. Číslo 3. končí návěštím:
České divadlo.
ne
Dnes 10. ledna w 4. hod. odpoledne bude
se prowozowat:
Josef a bratři geho-
Tehdy se hrávalo jenom v neděli odpůldne
ve stavovském divadle na Ovocném trhu po
česku.
Iva
Roza
Josef
Kocourkov
Německo
Čechy
Portugalsko
Turecko
Český divadlo
kouzelný flétna
12
article
Následovní (4.) číslo »Rozličností« — (čí-
slovalo se běžně, Pražské Noviny i Rozličnosti
společně) — obsahuje dlouhé pojednání »o tvo-
ření slov českoslovanských«. Má se řikat čler-
venín a ne rubin, červenatin a ne gra-
nát, modřín a ne safir (I), namodralín
a nikoliv amethyst atd. Dále obsahuje zprávu,
»Cos také o nassi literatuře«, a to že »w
Widni má se nyní wydáwati gakási spisowatel-
ská práce, na česky as: hisťorický popis wssech
národů w rakouském císařstwí, gegich wzděla-
nost, aučinost ducha, a literatura; rozmanitos
gazyků, a gak který gest wzdělán. Prwnj swa-
zek giž se tiskne a bude obsahowati literaturu
slowaunsksu a sice weyslowné w tomto po-
řádku: literaturu Čechů a Moravanů, Slovanů
(v Uhřích !), Polanů, Srbů katolický c
(gakož Bosňanů, Wolharů, Slawonů a Dalmatů)
pak Wendů.« — Z Kocourkova se oznamuje,
že prý nezdá se tam krutá zima, protože se
tam skutečné cítl.. .l
V č. 5. »Pražských Novin« oznamuje se
z rakouského císačství, že gedna dobrodinkyně
z wysokého stavu nakoupila dříví pro chudé z
4000 zl. w. č. a že nehce být gmenowána.-
To jsou všechny politické zprávy z ra-
kouského císařství za týdenl
Čecho
Moravan
Polan
Srba
Bosňan
Wolhar
Slawon
Dalmat
Wend
Uhry
Slovan
13
article
Z Německa přinesly zprávu, že bavorský
král má dosud bolavou nohu, z Francie o ohři-
várnách pro chudé v Paříži, z Anglie na dvou
sloupeích zprávu »o gednom člověku za blázna
uznaném«; ze Španělska radostnou zprávu, že
tedy mají tu novou královnu, a žalostnou, že
v Mexiku armáda španělská byla poražena,
z Portugalska o vzpouře vojska, ze Sicilie, že
je tam 1,780.000 obyvatelů a 1117 klášterů,
z Ruska, jak v Oděse vyhořelo skladiště, z Tu-
recka, že sultán udělil milost a na konec, že
v českém divadle dne 17. ledna odpoledne hrát
se bude »Don Juan.«
V č. 6. (Rozličností) dovídáme se, že v Ra
kousku stavěti se bude už třetí »železná silnice«
(koňská) a to z Lince do Gmündu. Koncessi do-
stal inženýr Zolal
V č. 9. (»Pr. N. «) oznamuje se z cisařstv
rakouského, že v Praze sebralo se 2522 zl. stř
za listky misto osobního přání nov-
ročního, ve Vídni 1148 zl. stř. — a v Pe
trovaradině že vyhořely tři domy.
V den narození Čísaře Jeho Milosti (dne 12.
února) v krajských městech byla slavná mše
zpívalo se : Zachowey, o Bože, krále atd.
V týž den shromáždil se »weliký weybon
české schronownj pokladnice (české spořitelny)
Měla tehdy 40.331 zl. 58 kr. vlastního jmění
(nyní 25 millionů !), Kurátory byli hr. Clam-
Kalaš, hrabě Jos. Mat. Thun a Jan Hennigen
z Eberga; vrchním ředite em byl. pan městský
heytman Jos. ryt. z Hochů, druhým hlidač. ko-
runy svob. pán Bretfeld-Kronenburgu, předsta
veným kanceláře, p. Vinc. Falk, sta vo vský
ředitel kanceláře, řediteli p. Petr Spořil, appell
rada a pražský měsťanosta, p. Karel Štěpanov-
ský ryt. z Hornu, zemskodeský rada a p. Karel
urozený z Helly, pražský měšťan a ljkarnjk.
Juan
Bož
Kalaš
Mat
Thun
Hennigen
Bretfeld
Kronenburg
Vinc
Falk
Petr spořit
Štěpanov
Karel urozený
Německo
Francie
Paříž
Anglie
Španělsko
Mexiko
Portugalsko
Sicílie
Rusko
Linec
Gmünd
Praha
Vídeň
Jos
Horno
Hella
Eberg
14
article
Literární zpráva nachází se opět až ve 20
č. »Rozličnosli« ze dne 11. března. Jan Kol
lár oznamuje, »že počátkem měsjce če, wna b.r
1830 wýjde v Budjně od podepsaného zhoto-
weně djlo: Rozprawy o jmenách, počátkách
starožitnostech národu slawského (čili slowan-
ského) a geho kmenů.« Oznámení je psáno la
tinkou, se starým pravopisem.
V č. 22. »Rozličností« ze dne 18. březn
Jaroslav Langer oznamuje taktéž latinkou,
že »náš neyhorliwější wlastenee, wysoce učený
pan Profesor a Doktor Sedláček z Pízně,
milostiwau odpowědj a poděkowáným poctěn byle
za české a německé básně, které zuslal císař
k nar ozeninám.
nre
Podali jsme tuto skoro celý politický a ná-
rodníobsah jediného tehdejšího českého časopisu
za celé čtvrtletí, To byla duševni potrava če-
ského čtenáře v r. 1830, v šestém roce p
smrti lorda Byrona, v druhém roce po velké
válce Ruska proti Turecku, v době, kdy připra-
vovala se diruhá francouzská revoluce, po-
vstání v Belgii a revoluce polskál
Neškodí někdy, ohlédnoutí se za sebe.
Ignát Hořica.
Jan
Langer
Sedláček
Byron
Hořica
Rusko
Turecko
Belgie
Rozličnosnout
16
article
Napsál Aug. Edg Muzík
Napsál Aug. Edg Muzík
Stalo se.
To, co by byl ještě včera, jsa silen a čis
duší i tělem, považoval sám za nemožnost a
odhodil od sebe jako špinící kus bláta, bylo
dnes dokonáno, bylo skutkem.
Když se vrátil po spáchaném činu do
svého pokojíku, tak smutného — jak se mu
náhle zdál — a stuchle páchnoucího, kam čišel
z venčí nevlídný listopad a kdež jakoby se
usazovala z bytosti jeho veškerá hrůza osamo-
cení a odvislosti, když se vrátil od ní, poprv
od ní, hodil sebou mechanicky do lenoškyu
psacího stolu a zakryl si obličej rukama.A
přece byl zde zcela sám — nebylo tu nikoho,
koho by nechtěl viděti a kým. vidénu býti.
Když pak po chvíli pozvedl hlavu a rozhlédl se
jakoby udiveně kolem sebe, mdlý pobled jeho
s tajným zděšením odrazil se od zastaralé podo-
bizny, visící nad psacím stolem. Byla to
zvětralá podobizna jeho matky; jakoby se
styděl, že ho přistihla — takto . . . o
Ano, teď to cítil, teď teprve byl vskutku
poražen, udolán, ubit. A to nikoliv cizí pře-
mocí a silou, ale vlastní slabosti a bezmocností
v nestřeženém okamžiku. Ba ještě hůře — tak
se musil zapříti, že tam, kde vlastně on byl
přemožen, v situaci, do níž byl sám lstivě
vtažen a již tím, že se dal vláhnouti, odsouzen,
musil se ještě tvářiti výbojně jako silák, jenž
vítězství svého nad slabou, bezbrannou osobou
bezohledně vykořisťuje. A přece byla jen ona
vítězem, ona, ta všední, omezená, banální
ženština, jíž tak opovrhoval — — ne, nechtěl
ani dále mysletí.
Napsál Aug
17
article
Bývalo mu stydno již dříve, kdykoliv si
pomyslil, že by k tomu jednou mohlo dojítia
že by se tak státi mohlo kdykoli, pouze po
jeho přání, neboť pozoroval, že ta druhá osoba
přímo naň čihá, abz jej ulovila navždy jedním
okamžikem, ale nyní, když se tak opravdu
stalo, zaplavoval ho hnus tím černějšl.
Ještě se pokusil nejapně a frivolně se
usmáti, ale na srdci cítil bolest, tíhu a palči-
vost, již s něho nikdo nikdy nesejme.
Nejhorším bylo to, že upadl do této Jsi-
tuace, tak ohyzdné a hloupé, netoliko vlastní
vinou a samochtě, ale že znal již předem všecky
důsledky tohoto činu a přece jej spáchal. A ted
byl spojen jak ve svém poctivém srdci usuzoval,
nerozlučnými pouty navždy s onou osobou, jež
dříve tak hluboko stála pod nim! Bylo to mladé,
nevzdělané děvče, jakási vzdálená přibuzná jeho
souseda, úřadníka vdovce, jež obstarávala za
sousto a chatrný šat domacnost, a jež, aby se
vyprostila ze svého nízkého, odvislého postavení,
měla namířeno na každého mladého člověka,
jenž by jí mohl nabídnouti sňatek a v první
řadě nyní na něho, ubohého Ivana Diviše, re-
daktora ubohého venkovského listu,; dlouho odo-
lával, až dnes se jí podařilo, jej do tenat za-
táhnouti.
Ivan Diviš
18
article
Jak ji druhdy, vídaje ji denně několikráte
— jejich byty sousedily na téže chodbě — pře-
zíral a ignoroval! Pouze ta tisíckráte frázovitě
opakovaná »slabost« jejího pohlaví, za níž však
skrývá se tajemná, přišerná sila hadí úlisnosti,
nutila jej aspoň chvílemi, aby se schýlil s po-
výšenosti své na úroveň její a zapíral hrdosta
pýchu svou. Nemoha osobu tu povznésti do své
duchovní výše, shýbal se na okamžik k ní, do
jejího nízka; jejich hovory pohybovaly se od
počátku v kolejích banální všednosti — v roz-
pravách o počasí, městských zábavách, klepech
a pomluvách, žertech planých i dvojsmyslných,
jimž ona naslouchala se zavřenýma očima, co
z rozevřených, kyprých rtů tryskal jí ostrý, bla-
žeností se zalévající smích. Celé město, všichni
jeho tak zvaní přátelé měli jej dávno v pode-
zření a vysmívali se mu, když durdě se, po-
píral každý intimní styk mezi sebou a ženštinou
touto; podle jejich mínění poměr takový roz-
uměl se sám sebou a nebylo na něm pranic, zá-
hadného ! Jak jimi vždycky opovrhoval! Stavěl
je na touž úroveň s ní — jsou to lidičky všední
a omození, již nedovedou chápati, že jeho snahy
jsou mnohem vyššl, že se nikdy nesníží až tak
hluboko, aby zavadil o ni . . . A dnes ?l
Stavěl
19
article
Dnes byl »vítězem« a mohl se podle jejich
morálky chlubiti svým vítězstvím. Proč tak ne
učiní, jako by každý z nich jistě ihned učinil?
Poněvadž — to mrazivě pocítil — jeho vítéz-
ství není vítězstvím, ale hanebnou porážkou
Podnikl chvilkový boj ten s plným vědomím
strašného dosahu svého činu a zodpovědnosti
za následky jeho, přijal to vše na bedra svá a
nesetře se to s nich již nikdy — neboť ona
osoba zdánlivě přemožená, zavěsí se jako udo-
laná kořisť válečná na jeho život těžkým, nesvr-
žitelným balvanem a nikdy již se ho nespustí.
Z celé té situace, jak dnes se projevila, není
východu žádného, neboť ví, že to, co dnes spá-
chal přece v jakémsi opojení smyslů, jako by
hnán a strkán cizí, tajemnou silou, díti se bude
nadále již jako ze zvyku a že dnešek byl pou-
hým počátkem věcí ještě horších a odpornějších.
20
article
Bude klesati, klesati stále hlouběji, až zdstane
lpěti zcela na její úrovní, jako alkohiolik, jenž
pije a namlouvá si, že nechá pití a že se ještě
pozvedne, ale pije znovu dále a pak si už an
nenamlouvá ničeho,
Přišel do tohoto malého, zanedbaného, šo-
sáckého, pomlouvačného městečka, vytržen ze
svých klidných pražských studií universitních,
v nichž jenom nedostatek nejnutnějších potřeb
životních — ach ty časté, až zoufalé dny bídy !
— byl mu nepřítelem nesmířitelným a nepře-
možitelným. Přijal zde redakci a plnou zodpo-
vědnost místního listu, založeného stranou
místní, vedoucí zuřivou opposici proti straně
druhé, v městě vládnoucí; přišel sem pouze z
toho osobního důvodu, aby si zde něco ušetřil
na další studia universitní a na dosažení dokto-
rátu, co zatím strana, do jejíž služeb vatoupil,
vítala jej jako svého biřice, na nějž bude moci
svaliti zodpovědnost za nejdivočejší invektivy
svoje, jako draze zakoupeného buldoga, jenž
za sousto z milosti poskytnuté vrhne se na
každého, na nějž mu pán jeho ukáže ! On však
umínil si svatosvatě, že v tomto bahně poruše-
nosti a prospěchů cizích zachová si ruce čisté,
že čest a duši svoji neprodá, aby, kdykoli se
mu zlíbí, mohl bez všech závazků a obtíží vy-
přáhnouti z nevděčné a málo čestné úlohy této.
21
article
Soudil, že k nynějšímu povolání nebude
mu třeba přilišného úsilí. Do společnosti měst
ské sice choditi musí, aby seznal co nejrychleji
poměry místní z vlastní zkušenosti, když by
již dříve od svých politických přátel důkladně
poučen, koho nutno šetřiti a na koho se vrhati
svým pérem, tu jako jedovaté žihadlo ostrým,
tam jako balvan drtícím, ale vaškerého volného
času použije k tomu, aby pokračoval ve svých
studiích. Nesmí za ten rok zakrněti a spustiti
se zřetele svůj vlastní, vysoký cíll
Domácnost měl na štěstí dobře zařízenu.
Bydlel v nizkém, přízemním domku v odlehlejší
ulici, vedoucí již do polí, takže z bytu byla
pěkná vyhlídka. Byly zde tři pokojiky. První
byl spíše předsíní, určenou za výpravnu listu;
expedici tu obstarával hluchý, ale přehorlivý
stařík, věčně činný a nervosní, plný neustálého
zbytečného shonu.
odlehlý ulice
22
article
Druhý pokoj sloužil za redakci, onu po-
věstnou a obrněnou zbrojírnu, odkud po úra-
dách s družstvem listu rojily se jako mrak di-
vokých sršní palčivé články a lokátky, zabodá-
vající se nepříteli do těla, do míst nejchoulo-
stivějších a nejbolavějších. V čele družstva stál
předseda místní záložny, chlapisko všemi masími
mazané, bývalý zbankrotělý kupec a veliký
finanční genij, při tom na oko člověk veliee
sdilný a srdečný, a dále místní notář, člověk
suchý, jízlivý, ale poctivý, jejž onen vlekl všady
za sebou jako kožený nehybný štít, aby sev
pravý čas za něj úplně mohl schovati. Ostatní
členové družstva byli lidé nadutí, omezení
etižádostiví, toužící dostati se za každou cenu
do popředí neb odhodlaní uhájíti, děj se co děj,
veřejná čestná a výnosná místa svá, a vykoři-
sťující bezohledně vůči straně druhé svou oka-
mžitou nadvládu.
V zadu pokoj poslední, to byl je ho
pokoj, jeho svatyné, pevný hrad, kam neměla
přístupu nižádná litice veřejného malicherného
a drzého boje, kam nepouštěl nikoho, ale kde
zavřev dvéře, byl svým pánem a tvořil si vlastní
krásný a čistý svět poctivé budoucnosti. Byi
přesvědčen, že se mu ji záhy dostane a že mu
nahradí všecka chvilková příkoří a okamžitá
strádání. On sám jesť strůjcem jejím.
v Se svými plány nesvěřil se zde nikomu —
neměl zde přátel, měl pouze známé, s nimiž
se sešel zde náhodou a jež opustí kdykoli bez
nejmenšího dojmu. Zde netkvěly jeho kořeny
Počital, že zde pobude toliko asi rok, bude-li
vůbec možná tak dlouho to snésti. Jinak na-
lezne cestu kodchodu třebas okamžitému. Za-
tím zde zůstati může. Místo je dosti výnosné.
při náležitém šetření uloží si za rok tolik, že
s tím v Praze přes rok vystači. Ovšem že se
potom omezí pouze na nejnutnější výlohy.
Praha
23
article
Ale vzdyť při úsilném studiu a zkouškách ne
bude ani času ani myšlenek na nějaké výstřed-
nosti. A pak — — jako lehýnký obryso snivé
luny, zastřený jemnou, růžovou eionou mlhy
jevila se mu ve snění sličná tvář, vrouben
mračnem tmavých kadeří, čelo bílé, dumnéa
hrdé a oči hnědé, veliké a výmluvné, jež
k němu tolik hovořily tam v Praze, jakoby mu
němá mluva ta poskytnouti chtěla rozluštění
všech záhad života, slovo víry pro celou bu-
doucnost a nehasnoucí plamen naděje a nad-
šení. Z toho pohledu znělo to jako tichá
přece tak sladce zvučíci hymna mládí, odvahy
a důvěry: »Mlč, trp a pracuj — já také mlčím,
pracuji a — čekámi l«
Jak se v Praze poznali a spřátelili ? Ne-
věděl to dnes už sám, ale zdálo še mu, že se
s Julií zná už dávno, ba že ji zná celý život
Bydlela v Praze u jeho krajana, staršího, žena-
tého úřadníka, jejž on občas navštěvoval. Byla
krajankou jeho ženy, a do Prahy se dostale
jedině proto, aby se trochu »oblomila«. Tak se
s ní ponenáhlu seznámil. Když je poprvé příte
navzájem představil, popatřili na sebe oním po-
hledem dvou mladých, čestných lidí, již nemaj
dosud pražádných tajnosti ani záludných ob-
myslů. Hledají pouze svými zraky duši novou,
přibuznou. A zde v tomto čistěm pohledu po-
tkaly se dvě duše dosud děísky prosté, nevinné
a důvěřivé, a potkavše se, ihned si porozuměly
že možno si důvěřovati navzájem a že to bude
blaživé a sladké, jestliže tak učiní. Nepřály si
více, nežli míti k sobě takové důvěry a náklon-
nosti, jaké mají k sobě bratr se sestrou, a již
Julie
Praha
24
article
je mladé duši tak třeba jako mladým, zdravým
prsům svěžího, čistého vzduchu. Bláhovci, do-
sud netušící, že právě jako při dýchání ne-
možno zde se zastaviti! Je to jako mladý jas
rodícího se dne, kdy slunce dlí ještě za obzo-
rem a přece jest již všady kolem světlo, čisté,
bílé a mocné, s jistotou brzkého krásnéhoa
slavného dne, jenž přijde jistě, ať po něm tou-
žíme nebo se ho obáváme. Ale takováto chvíle
jemného, snivého světla před východem slunce,
kdy nevíme ani, odkud přicházl, jest čímsi tak
velebným, rozkošným a božským, že se tomu
nevyrovná ani pozdější nádhera skutečného,
plného slunce; a kdo neví, že se ve mladém
srdei rodí láska ze všeho, a všecko že jest již
láskou, i tento cit čistého, zdánlivě chladného
přátelství, tak subtilního a tichého, jež se do-
sud bojí a tají, ale při tom již plně se ode-
vzdává? Není to dosud ona bouřlivá, rozkošná
a sladká chvíle, kdy jsme s prvním polibkem
spočinuli v náruči své lásky, ale přece něco
ještě nebeštějšího, jemný vnitřní svazek čistých
duší, nižádným dotekem dosud nevázanýcha
sobě nepovinných, obávajících se druh druha
a přecě jej k sobě přitahujieích, zrovna jako
cudná luna zvlní lehce vzdálený, hluboký
oceán !ibodo otol i im iis
Bláhovec
25
article
A to vše bylo dnes na ráz pohřbeno.) « Ta
ustavičná samota, pouze s hříchem, úzkou stě-
nou odděleným — ach, který světec by konečně
nepodlehnul? Okamžiku svůdnictví možno odo-
lati, přemoci jej sebemučením a vysmáti se jemu
triumfálně — a není v triumfu takovém také
aspoň část rozkoše a zadostučinění? Ale neustá-
lému dráždění a zmítání nemožno pokaždé vzdo-
rovati! A jako kámen s věže spuštěný přiro-
zenou tíhou klesá stále rychleji, a nižádný zá-
zrak nezadrží jeho let, dokud sám na zem ne-
dopadne, tak, to Ivan Diviš cítil, půjde to s nim
teď stále hloub a hloub, až — —
Jak to vše skončí? Jak jinak, nežli že
ona si jej zcela podmaní, že on bude dále
hráti smutnou svoji úlohu nikoli svedeného, ale
svůdce, až posléze nabídne jí sám jako jediný
Ivan Diviš
26
article
způsob spolužití a záchrany její »cti« — sňa-
tek, sebe celého, své télo, duši, celý životl
Zahyne s ní, zahyne s ní v bahně, přeměněn
posléze sám v bahno — — oh, vždyť tak jako
on začalo jich tisíce a všickni skončili pakv
bahně banální všednosti se ženstinou, již
potom hrdě nazývají svou ženou, polovinou své
duše, svého života ! Tak to chodí ve světě,a
on, sketa, nedovede učiniti výjimky ! Dovedl by
bojovati pro ideu, pro myšlenku čistou, pro
duši neporušenou, dovedl by zápasiti, znovu se
odříkati a hladověti, a snad ješťě houževnatěji
než dříve, ale když již jeho čistá, jiskřící
zbraň zakalena je rezem a špínou — to nebude
lze teď nikdy už. A budoucnost po boku žen-
štiny tam vedle? To bude jediná tmaa
bahno — kráčej, poutníku, ku předu! Nač bysi
spěchal, když víš, že to vše nadarmo, že nikdy
nevybředneš ze tmy té a bahna, jež tě ted
obklopuje? Není lépe oddati se jako východní
fatalista osudu svému a hleděti, aby raději
skončilo to všecko co nejdříve — — nejlépe
ihned usednouti do bahna toho a čekati, čekat
— konec.
27
article
Ještě se v něm všecko vzepřelo. Posledm
silou protestovala v něm všecka jeho minulost,
tak čistá a plná citu, i jeho budouenost, tak
bohatá nadějemi! Instinktem mladého, duševně
zdravého, nezkaženého člověka pocítil, že, děje-l
se zde nějaká křivda — a jeho bolest v srdci
byla důkazem, že zde křivda jest — páše se
ta křivda na něm, on že ji nekoná, on jest
její oběti! On byl přemožen, sveden, zrazen,
nikoliv ona!
Ale zase to teskné svědomi, ta strašná
morálka lidskosti — — »nyní jedno téloa
jedna duše jste a mozek váš může jenom smrt
rozděliti...« A což, jestliže jedná se zde již
o kohosi třetího, příštího, pošlého z mystického
okamžiku toho? Dítě ! — —
Ivan Diviš vyskočil jako uštknutý. »Ted
je konec, všemu konec, opravdový konec,« za-
mumlal a odmíčel se. A kolem bylo tak smutné,
mučivé ticho, jako jakéhosí hrozicího, zrajícího
budoucna.. . Cítil to ticho a jako raněný
hlemýžd v nejzazší růžek své skořepiny, plížil
se do nejtemnějšího koutku své jizby. Potom
si vzpomněl, že by mohl sem někdo vejíti:
skočil tedy a uzamknul dvéře přední místnosti.
Nyní zde bude zcela sám a v bezpečí jako
v pevnosti. To mu lahodilo. Citil se obléhán
jako nějaký bandita v brlohu, ale on se ne-
poddá! Neotevře nikomu, nikomu!
Ale než se ode dveří odpližil do svého
pokoje, zaslechl na konci chodby rázné, pádné
kroky mužské, rychle se bližíci. Stanuly před
jeho dveřmi. Kdosi jistě, prudce zaklepal. Znal
to klepání — listonoš. Jemu může otevříti.
Otevřel. Listonoš pozdravil, zavřel zase a Ivan
Diviš držel v rukou malé, narůžovělé psaníčko.
Ivan Diviš
28
article
Pohlédl na ně a při mdlém svitu loučícího se
podzimního dne viděl svoje jmeno, napsané
jakousi mladou, svěží ženskou rukou. Jemné
tahy písma jako ladné vyšívání hedvábím
vlekly se obálkou. Neznal ruku tu, ale bůh ví,
proč se mu náhle psaní zatřáslo v prstech —
— mechanicky zavřel znovu dvéře na zámek.
— Od Julie! blesklo mu duší !. Ano, te
poštovní razítko města, kdež neznal nikoho
jiného, než jil Jak mu bylo náhle u srdce?
Jakoby nějaký blesk zasáhl do temnoty, nebo
čarovný jarní den slunečný a jasný vysvitnul
nad mračnou zimní krajinou — je to možná?
A právě dnes — ted?
Vracel se do svého pokoje, zticha jako
zloděj. Zavřel i zde za sebou na zámek a po-
ložil psaní na psací stůl, jakoby ho v rukách
pálilo. Jakoby nenáleželo ani jemu a on se
měl dopustiti zločinu, otevře-li cizí psaníl
A přece bylo jeho a leželo zde, tak růzové,
něžné a čisté — jako veliký jabloňový květ a
vydechovalo právě takovou něžnou, cudnou
vůni
Hleděl na ně a bolestně se usmíval. Potom
přešel několikráte pokojem, mdle si povzdechl
a přikročil ke stolu. Tupě a resignovaně rozřízl
obálku. Ale stále jakoby se bál, že se dotkne
nějaké jemné, měkké, čisté ruky . . . A ještě
váhal čísti... předsťava růžové květiny pře-
létia mu myslí, bylo mu, jakoby se jí měl do-
tknouti zkrvácenýma rukama. Ale potom prudce
otovřel list jako odsouzenec, dlouho čekavší na
svůj rozsudek života nebo smrti. Zabodával se
zrakoma do prostého dívčího listu. Ano, bylo
od Julie, ale nebylo na něm nic zvláštního.
Julie
29
article
Psala mu o nějaké knize, kterou jí kdysi za-
půjčil a již ona musila u sebe ponechati, on
tak kvapně, bez rozloučení z Prahy odjížděl
— — ale to vše, cítil, je pouhá záminka,
pouhé hledání možnosti, aby mu směla psáti,
tak aby staré styky znovu a ještě krásněji
mohly býti navázány — — žádala jej o odpo-
věď, zda mu tu knihu zaslati má, o řádnou
adresu, ježto nynější se toliko zcela náhodou
dozvěděla a neví fani, zdali ho lístek tento
dojde. Ale knihu tu ponechala by si ráda,
nezáleží-li mu na ni, jako milou upomínku na
pěkné sny, v Praze zažité —— — a tak nezbude
mu nic jiného, než psáti přece, jak se o knize
rozhodne a k tomu přidati několik řádek o sobě,
jak se mu daři a zdali se nevýsmál ubohé,
naivní venkovance... Nebylo zde ani slova,
prozrazujícího nějaký horoucnější cit, ani ne-
střeženého obratu, jenž vypoví nám více než
celá nadšená zpověď duše — — vše bylo tak
vážné, diskretní, ba odměřené, a přece Ivan
cítil, že možno zde čísti mezi řádky, ba že tak
čísti nutno — a přečetl psaní několikráte, stále
ještě a ještě — a byl jist, že čte zde plamenné
credo duše, rozhořívající první láskou a všecka
se mu odevzdávající, jako ohnivá růže, jež právě
dnes ráno rozestřela veškeru nádheru svoua
vydechuje celou duši svých barev a vůní, aby
jej nadchla, uchvátila a zcela spojila . ,
Ivan
Praha
30
article
Smi tu růži utrhnouti? Není vázán, smr-
telně, na věky vázán jinde? Nebyl by to ne-
odpustitelný hřích na té vzdálené, důvěřivé duši
tam v tom odlehlém městě, kdyby jí nabízel —
své srdce, to cítil, může býti jejím a zůstati
jím — ale sebe sama i celý svůj živol, který
náleží již jiné ženě, té vedlejší? Ale což —
vždyť přece každý člověk trpě, touží se po-
vznésti ku spásné výši, ku světlu, k záchran
a nebude to hřích ještě větší, než jaký již spá-
chán, nechopi-li se poslední, jediné spasné ruky,
již mu právě nyní podává soud? Z pouhé holi