ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ccc5b780-6687-11dc-ac83-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 53, place 46, org 2, work 3
1 masthead
14. ledna 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů
4 masthead
k číslu 10.
5 masthead
tavokohi
6 masthead
Strana 9.
7 article Jak bylo v Čechách roku 1830)
Jak bylo v Čechách roku 1830) Proč právě roku 1830? Ne jenom tak, jak už člověk často pouhé náhodě podlehá. Padl nám do rukou celý ročník »Pražských Novin« z roku 1830, dali jsme se do čtení a četba způ- sobila nám takový rej myšlenek v hlavě, že jsme si umínili, se čtenářstvem těchto listů několik oll těch myšlenek sděliti. Člověk český roku 1830 a roku 1900 . . . jaká to úžasná změna okolnosti! Je neděle ráno. Včera večer v kavárně slouskali jste celou spou- stu menších listů týdenních, prohledli jstes dva, tři měsíčníky, v odpoledních a večerních listech denních přečetli jste si, jakou nůls knih nadělil týden naší literatuře, večer, když jste se kladli včera do postele, ještě vám hlav bručela samou čelbou a ráno už zase ještě do postele vám přinesli oblibený váš denní list. Kdybyste ho ihned chtěli přečíst, mohli byste s poležet třeba do oběda. Ale jak bylo roku 1830 Především nám napadá, že tehdy bylo rok po smrti otce slavistiky Josefa Dobrovského sedm let po příchodu Františka Palackého do Prahy; šest let po prvém vydání »Slávy dcery« rok po vydání Čelakovského »Ohlasu písní ru ských«. »Pražské Noviny« byly tehdy jediným politickým listem českým. Vycházely jednou týdně, v neděli. Vedle nich, jako příloha. každý čtvrtek vycházely »Rozlično stie Pražských novin. Jiných, spolehlivě vycházejících českých novin tehda nebylo. »Časopis muse českého«, redakci Fr. Palackého, vycházel jednou za čtvrt roku, s obsahem ponejvice vědeckým.
Dobrovský Palacký Sláva Čelakovský Čechy Praha Francie
8 article
Čech v němčině nezběhlý, jemuž se tedy ani »Augsburger Allgemeine Zeitung« do rukou ne- dostala, ani »Oesterreichischer Beobachter« nebo »Prager Zeitung«, nevěděl, co se ve světě děje a sáhl snad zvědavě po čísle 1. »Pražských Novin«, které vyšlo v neděli dne 3. ledna 1830 vydáním synů Bohumila Hasze, za » spisovatelee (redaktora) J. Lindy. Ovšem že » Pražské No viny« tehda se tiskly »švabachem«. Prvá ru brika nadepsána byla. »Rakouské eísařství«a obsahovala na prvém místě tuto zprávu z Čech »K letošny zimě sněh náležitě začalse w Praze sypat až w neděli 20. prosince, a o té doby leckdys se ho tak spauštj, že po ulici gdauce každý o hodný kus gsme wětší než gindy Také po ulicech udělal pěkný pořádek; nebo člowěk za člowěkom chodj w hlubokých pěšin- kách. *) Krutým mrazem utuhnul napadlý sněh a na tuto pewnau podlohu 29. a 30. prosinee nasypalo se giného. Nejwyššj dobře wj, proč začatek letošnj zimy udělal tak tuhy, a tak pewné a dlauhe mraziwo: mor w mnohých ruských a tureckých krajinách w lidu, a zde a ginde mor w dobytku bez pochyby se tjm přetrhujee Tímto způsobem pokračuje zpráva o sněhu v Čechách ještě na dvaceti dalších řádcích a — události v Čechách po stránce politické jsou odbyty. Následovala pak zpráva »Z Pa kous«, že ve Vídni zemřela dne 29. prosinee 1829 paní arcikněžna Henrietta«.
Oesterreichischer Beobachter Hasz J Linda Henrietta Čechy Praha Vídeň
9 article
Ze »Švýcarska« dozvěděl se milý čte- nář, že tam v Zugu jistému panu Bárovi spu stila ručnice, která měla »tak zvaný chemic ký zámek«, a rána že zabila kteréhos pana radního- Z Madridu »zpráwy o přjprawech ke krá- lowské swadbě wšechny gen se třpytěgj a zá řegj a nemohou dost wygádřit, gak skwostně slawně bude nastáwagjej králowna přiwjtána. neboť španělský král w manželský sňatek wstu puge giž po čtwrté. O této svadbě blouzní milé »Pr. N. « na celém sloupci! Z Italie ohlašují, že zemřelá sardinská královna Klotilda bude vyhlášena z svatou, dále že v Bologni deset mladíků »s ga- kous díwkou rozpustile nakládalo«, začež šes z nich k smrti odsouzeno bylo. Třem papiež trest smrti proměnil v doživotní galéry, tři však mečem popraveni jsou byli. Z Turecka ozna movaly, že Rusové a Turci po velké vojno (1828—1829) nyní po přátelsku si vedou. Ru sové jsou už opět na pochodu do domova, »gen nemocnj geště poostali v Adrianopoli, a doufagj že Turci nebudou gim překážet, aby se uzdra wili«.. . . »Dle důznamu z kragin od doleg šího Dunage« bylo jisto, že Turei se Srby se dosud nevypořádalí. Také z Moldavy a Valašsk měly »Pražské Noviny« zprávu, že »Turci mu segjť weliký rozdjl dělat mezi slibem a mez plněnjm slibu.« Stejně to vypadalo v Řecku Dne 31. prosince 1829 byly následugjcj numera w Praze wytaženy: 82 77 48 30 a 49.. Rakouská míra pšenice stála 2 zl. 42 kr. střibra, čilí 6 zl. 45 kr. wjdeňského číšla (šajnů) žita 1 zl. 57 kr. (4.52 zl. w č.), gečmene 1 zl 39 kr. (4.8zl. w. č.); bochnik chleba »režného žitného«, 3 libry 2 loty 3 kwentliky těžký smě se prodáwat za 6 kr. stříbra čili 15 kr. wjden- ského čjsla.
Bár Rus Turek Srba Valašsk Švýcarsko Zug Madrid Bologna Turecko Adrianopolis Moldava Řecko Praha
10 article
Ve čtvrtek dne 7. ledna 1830 vyšly »R oz 1ičnostis jako 2. číslo pražských novin To bylo vlastní rejdišté pana redaktora Lindy. šprýmaře povedeného. Dbal o zábavu čivrleč- ního obecenstva svého znumenitě. »Rozličnostie přinášely as to, co nyní nacházíme v novinác zařaděno do různých denních zpráv, tu a tam také nějaký článek poučný. Ale v každém čisle alespoň něco veselého, na příklad hned v prvém (2.) čísle zprávu o človíčku (ři střevíce a dv palce vysokém, z Oldřichovic na panství lan škrounském, který teprv s pětatřiceti lety se oženil, »k čemuž powolenj gen pracně obdržel až když u auřadu wygadřil, že staw manželsky nenj gen pro rozmahánj pokolenj lidského, ný brž také k společné pomoci, kterouž potře buje«. — Také neušel pozornosti páně redak torově »mladý auředník w polském městě War- šawě«, který se »v ták zwané menažerii« zadiva na lwy a zůstal tam večer až do 10 hodin, až zavřeli. Ze zvěřince spěchal rovnou cestou domů, a když vstoupil do světnice, spatřilu své postele lva na zadních nohou stojícího držícího v levé »ruce« svíci a v pravé peřinu Úřadník ovšem nemeškal a už byl zase na ulicí Ale lev za ním. Úradník ze smrtelného strachu teprv se vzpamatoval, když lev úzkostlivé jal se volati »milostpane, to jsem já.« Sluha úřad
Linda Oldřichovice War
11 article
*) Tenkrát tedy a ni s chodníků sníh s nesmletal. níkův byl totiž výpomocným »hercem« v di- vadle. Toho dne hrál Iva v »Kouzelné flétně« a tak si lví ústroj oblíbil, že s ním zaběhl domů odestlat pánovi. — V hessenském velvé- vodství zase »obáwalo se mnoho pečlivého lidu o budoucnost, že — pugde-li to tak gako do- sawáde, — dobrý člwrtý djl tamnjho potom- stwa bude samý auhonek, a dwacátý djl že ani nebude wědět, kdo gsa geho otcowé.« — Ta kově věci patrně i panu censorovi byly k libo- chuti, jen když nečichly politikou. Číslo »Roz- ličnosti« zakončeno bylo z pravidla zprávamiz Kocourkova, které svým naivním homorem ne- dosahují ani úroveň nynějších desítiletých dětí. V čís. 3. »Pražských Novin« ze dne 10. ledna oznamuje se »z rakouského císař ství«, že pohřeb zesnulé paní arcikněžny konal se ve čtvrtek dne 31. prosince. Z Německa oznamují, že dobytčího moru v Čechách už ubývá, a proto také »zakljčenj hranic« oblevilo. »Z Francouzska« oznamily, že 72letý král Karel X. »gest gesstě dost bytelný a aučin- liwý«. Řeči mnoho nenadělá, ale co promluwj. gest cos přigemného«. — »W Irlandě gesstě dosawade nenj pokogno; pračky až na zabit se tam tropěgj, a mnohdy ani policie nedosta- čuje taková různice rozehnat. Sem tam wysky- tugi se zase sbory protiwnjků, a giž stropil několik wražed«. Také v Portugalsku smulně to vypadalo, což tepry v Turecku a jiných ze mích. Jenom o tom není nic v milých »Praž- ských Novinách«, gak to wypadalo w císařstw — rakauském. Číslo 3. končí návěštím: České divadlo. ne Dnes 10. ledna w 4. hod. odpoledne bude se prowozowat: Josef a bratři geho- Tehdy se hrávalo jenom v neděli odpůldne ve stavovském divadle na Ovocném trhu po česku.
Iva Roza Josef Kocourkov Německo Čechy Portugalsko Turecko Český divadlo kouzelný flétna
12 article
Následovní (4.) číslo »Rozličností« — (čí- slovalo se běžně, Pražské Noviny i Rozličnosti společně) — obsahuje dlouhé pojednání »o tvo- ření slov českoslovanských«. Má se řikat čler- venín a ne rubin, červenatin a ne gra- nát, modřín a ne safir (I), namodralín a nikoliv amethyst atd. Dále obsahuje zprávu, »Cos také o nassi literatuře«, a to že »w Widni má se nyní wydáwati gakási spisowatel- ská práce, na česky as: hisťorický popis wssech národů w rakouském císařstwí, gegich wzděla- nost, aučinost ducha, a literatura; rozmanitos gazyků, a gak který gest wzdělán. Prwnj swa- zek giž se tiskne a bude obsahowati literaturu slowaunsksu a sice weyslowné w tomto po- řádku: literaturu Čechů a Moravanů, Slovanů (v Uhřích !), Polanů, Srbů katolický c (gakož Bosňanů, Wolharů, Slawonů a Dalmatů) pak Wendů.« — Z Kocourkova se oznamuje, že prý nezdá se tam krutá zima, protože se tam skutečné cítl.. .l V č. 5. »Pražských Novin« oznamuje se z rakouského císačství, že gedna dobrodinkyně z wysokého stavu nakoupila dříví pro chudé z 4000 zl. w. č. a že nehce být gmenowána.- To jsou všechny politické zprávy z ra- kouského císařství za týdenl
Čecho Moravan Polan Srba Bosňan Wolhar Slawon Dalmat Wend Uhry Slovan
13 article
Z Německa přinesly zprávu, že bavorský král má dosud bolavou nohu, z Francie o ohři- várnách pro chudé v Paříži, z Anglie na dvou sloupeích zprávu »o gednom člověku za blázna uznaném«; ze Španělska radostnou zprávu, že tedy mají tu novou královnu, a žalostnou, že v Mexiku armáda španělská byla poražena, z Portugalska o vzpouře vojska, ze Sicilie, že je tam 1,780.000 obyvatelů a 1117 klášterů, z Ruska, jak v Oděse vyhořelo skladiště, z Tu- recka, že sultán udělil milost a na konec, že v českém divadle dne 17. ledna odpoledne hrát se bude »Don Juan.« V č. 6. (Rozličností) dovídáme se, že v Ra kousku stavěti se bude už třetí »železná silnice« (koňská) a to z Lince do Gmündu. Koncessi do- stal inženýr Zolal V č. 9. (»Pr. N. «) oznamuje se z cisařstv rakouského, že v Praze sebralo se 2522 zl. stř za listky misto osobního přání nov- ročního, ve Vídni 1148 zl. stř. — a v Pe trovaradině že vyhořely tři domy. V den narození Čísaře Jeho Milosti (dne 12. února) v krajských městech byla slavná mše zpívalo se : Zachowey, o Bože, krále atd. V týž den shromáždil se »weliký weybon české schronownj pokladnice (české spořitelny) Měla tehdy 40.331 zl. 58 kr. vlastního jmění (nyní 25 millionů !), Kurátory byli hr. Clam- Kalaš, hrabě Jos. Mat. Thun a Jan Hennigen z Eberga; vrchním ředite em byl. pan městský heytman Jos. ryt. z Hochů, druhým hlidač. ko- runy svob. pán Bretfeld-Kronenburgu, předsta veným kanceláře, p. Vinc. Falk, sta vo vský ředitel kanceláře, řediteli p. Petr Spořil, appell rada a pražský měsťanosta, p. Karel Štěpanov- ský ryt. z Hornu, zemskodeský rada a p. Karel urozený z Helly, pražský měšťan a ljkarnjk.
Juan Bož Kalaš Mat Thun Hennigen Bretfeld Kronenburg Vinc Falk Petr spořit Štěpanov Karel urozený Německo Francie Paříž Anglie Španělsko Mexiko Portugalsko Sicílie Rusko Linec Gmünd Praha Vídeň Jos Horno Hella Eberg
14 article
Literární zpráva nachází se opět až ve 20 č. »Rozličnosli« ze dne 11. března. Jan Kol lár oznamuje, »že počátkem měsjce če, wna b.r 1830 wýjde v Budjně od podepsaného zhoto- weně djlo: Rozprawy o jmenách, počátkách starožitnostech národu slawského (čili slowan- ského) a geho kmenů.« Oznámení je psáno la tinkou, se starým pravopisem. V č. 22. »Rozličností« ze dne 18. březn Jaroslav Langer oznamuje taktéž latinkou, že »náš neyhorliwější wlastenee, wysoce učený pan Profesor a Doktor Sedláček z Pízně, milostiwau odpowědj a poděkowáným poctěn byle za české a německé básně, které zuslal císař k nar ozeninám. nre Podali jsme tuto skoro celý politický a ná- rodníobsah jediného tehdejšího českého časopisu za celé čtvrtletí, To byla duševni potrava če- ského čtenáře v r. 1830, v šestém roce p smrti lorda Byrona, v druhém roce po velké válce Ruska proti Turecku, v době, kdy připra- vovala se diruhá francouzská revoluce, po- vstání v Belgii a revoluce polskál Neškodí někdy, ohlédnoutí se za sebe. Ignát Hořica.
Jan Langer Sedláček Byron Hořica Rusko Turecko Belgie Rozličnosnout
15 title
Pokání.
16 article Napsál Aug. Edg Muzík
Napsál Aug. Edg Muzík Stalo se. To, co by byl ještě včera, jsa silen a čis duší i tělem, považoval sám za nemožnost a odhodil od sebe jako špinící kus bláta, bylo dnes dokonáno, bylo skutkem. Když se vrátil po spáchaném činu do svého pokojíku, tak smutného — jak se mu náhle zdál — a stuchle páchnoucího, kam čišel z venčí nevlídný listopad a kdež jakoby se usazovala z bytosti jeho veškerá hrůza osamo- cení a odvislosti, když se vrátil od ní, poprv od ní, hodil sebou mechanicky do lenoškyu psacího stolu a zakryl si obličej rukama.A přece byl zde zcela sám — nebylo tu nikoho, koho by nechtěl viděti a kým. vidénu býti. Když pak po chvíli pozvedl hlavu a rozhlédl se jakoby udiveně kolem sebe, mdlý pobled jeho s tajným zděšením odrazil se od zastaralé podo- bizny, visící nad psacím stolem. Byla to zvětralá podobizna jeho matky; jakoby se styděl, že ho přistihla — takto . . . o Ano, teď to cítil, teď teprve byl vskutku poražen, udolán, ubit. A to nikoliv cizí pře- mocí a silou, ale vlastní slabosti a bezmocností v nestřeženém okamžiku. Ba ještě hůře — tak se musil zapříti, že tam, kde vlastně on byl přemožen, v situaci, do níž byl sám lstivě vtažen a již tím, že se dal vláhnouti, odsouzen, musil se ještě tvářiti výbojně jako silák, jenž vítězství svého nad slabou, bezbrannou osobou bezohledně vykořisťuje. A přece byla jen ona vítězem, ona, ta všední, omezená, banální ženština, jíž tak opovrhoval — — ne, nechtěl ani dále mysletí.
Napsál Aug
17 article
Bývalo mu stydno již dříve, kdykoliv si pomyslil, že by k tomu jednou mohlo dojítia že by se tak státi mohlo kdykoli, pouze po jeho přání, neboť pozoroval, že ta druhá osoba přímo naň čihá, abz jej ulovila navždy jedním okamžikem, ale nyní, když se tak opravdu stalo, zaplavoval ho hnus tím černějšl. Ještě se pokusil nejapně a frivolně se usmáti, ale na srdci cítil bolest, tíhu a palči- vost, již s něho nikdo nikdy nesejme. Nejhorším bylo to, že upadl do této Jsi- tuace, tak ohyzdné a hloupé, netoliko vlastní vinou a samochtě, ale že znal již předem všecky důsledky tohoto činu a přece jej spáchal. A ted byl spojen jak ve svém poctivém srdci usuzoval, nerozlučnými pouty navždy s onou osobou, jež dříve tak hluboko stála pod nim! Bylo to mladé, nevzdělané děvče, jakási vzdálená přibuzná jeho souseda, úřadníka vdovce, jež obstarávala za sousto a chatrný šat domacnost, a jež, aby se vyprostila ze svého nízkého, odvislého postavení, měla namířeno na každého mladého člověka, jenž by jí mohl nabídnouti sňatek a v první řadě nyní na něho, ubohého Ivana Diviše, re- daktora ubohého venkovského listu,; dlouho odo- lával, až dnes se jí podařilo, jej do tenat za- táhnouti.
Ivan Diviš
18 article
Jak ji druhdy, vídaje ji denně několikráte — jejich byty sousedily na téže chodbě — pře- zíral a ignoroval! Pouze ta tisíckráte frázovitě opakovaná »slabost« jejího pohlaví, za níž však skrývá se tajemná, přišerná sila hadí úlisnosti, nutila jej aspoň chvílemi, aby se schýlil s po- výšenosti své na úroveň její a zapíral hrdosta pýchu svou. Nemoha osobu tu povznésti do své duchovní výše, shýbal se na okamžik k ní, do jejího nízka; jejich hovory pohybovaly se od počátku v kolejích banální všednosti — v roz- pravách o počasí, městských zábavách, klepech a pomluvách, žertech planých i dvojsmyslných, jimž ona naslouchala se zavřenýma očima, co z rozevřených, kyprých rtů tryskal jí ostrý, bla- žeností se zalévající smích. Celé město, všichni jeho tak zvaní přátelé měli jej dávno v pode- zření a vysmívali se mu, když durdě se, po- píral každý intimní styk mezi sebou a ženštinou touto; podle jejich mínění poměr takový roz- uměl se sám sebou a nebylo na něm pranic, zá- hadného ! Jak jimi vždycky opovrhoval! Stavěl je na touž úroveň s ní — jsou to lidičky všední a omození, již nedovedou chápati, že jeho snahy jsou mnohem vyššl, že se nikdy nesníží až tak hluboko, aby zavadil o ni . . . A dnes ?l
Stavěl
19 article
Dnes byl »vítězem« a mohl se podle jejich morálky chlubiti svým vítězstvím. Proč tak ne učiní, jako by každý z nich jistě ihned učinil? Poněvadž — to mrazivě pocítil — jeho vítéz- ství není vítězstvím, ale hanebnou porážkou Podnikl chvilkový boj ten s plným vědomím strašného dosahu svého činu a zodpovědnosti za následky jeho, přijal to vše na bedra svá a nesetře se to s nich již nikdy — neboť ona osoba zdánlivě přemožená, zavěsí se jako udo- laná kořisť válečná na jeho život těžkým, nesvr- žitelným balvanem a nikdy již se ho nespustí. Z celé té situace, jak dnes se projevila, není východu žádného, neboť ví, že to, co dnes spá- chal přece v jakémsi opojení smyslů, jako by hnán a strkán cizí, tajemnou silou, díti se bude nadále již jako ze zvyku a že dnešek byl pou- hým počátkem věcí ještě horších a odpornějších.
20 article
Bude klesati, klesati stále hlouběji, až zdstane lpěti zcela na její úrovní, jako alkohiolik, jenž pije a namlouvá si, že nechá pití a že se ještě pozvedne, ale pije znovu dále a pak si už an nenamlouvá ničeho, Přišel do tohoto malého, zanedbaného, šo- sáckého, pomlouvačného městečka, vytržen ze svých klidných pražských studií universitních, v nichž jenom nedostatek nejnutnějších potřeb životních — ach ty časté, až zoufalé dny bídy ! — byl mu nepřítelem nesmířitelným a nepře- možitelným. Přijal zde redakci a plnou zodpo- vědnost místního listu, založeného stranou místní, vedoucí zuřivou opposici proti straně druhé, v městě vládnoucí; přišel sem pouze z toho osobního důvodu, aby si zde něco ušetřil na další studia universitní a na dosažení dokto- rátu, co zatím strana, do jejíž služeb vatoupil, vítala jej jako svého biřice, na nějž bude moci svaliti zodpovědnost za nejdivočejší invektivy svoje, jako draze zakoupeného buldoga, jenž za sousto z milosti poskytnuté vrhne se na každého, na nějž mu pán jeho ukáže ! On však umínil si svatosvatě, že v tomto bahně poruše- nosti a prospěchů cizích zachová si ruce čisté, že čest a duši svoji neprodá, aby, kdykoli se mu zlíbí, mohl bez všech závazků a obtíží vy- přáhnouti z nevděčné a málo čestné úlohy této.
21 article
Soudil, že k nynějšímu povolání nebude mu třeba přilišného úsilí. Do společnosti měst ské sice choditi musí, aby seznal co nejrychleji poměry místní z vlastní zkušenosti, když by již dříve od svých politických přátel důkladně poučen, koho nutno šetřiti a na koho se vrhati svým pérem, tu jako jedovaté žihadlo ostrým, tam jako balvan drtícím, ale vaškerého volného času použije k tomu, aby pokračoval ve svých studiích. Nesmí za ten rok zakrněti a spustiti se zřetele svůj vlastní, vysoký cíll Domácnost měl na štěstí dobře zařízenu. Bydlel v nizkém, přízemním domku v odlehlejší ulici, vedoucí již do polí, takže z bytu byla pěkná vyhlídka. Byly zde tři pokojiky. První byl spíše předsíní, určenou za výpravnu listu; expedici tu obstarával hluchý, ale přehorlivý stařík, věčně činný a nervosní, plný neustálého zbytečného shonu.
odlehlý ulice
22 article
Druhý pokoj sloužil za redakci, onu po- věstnou a obrněnou zbrojírnu, odkud po úra- dách s družstvem listu rojily se jako mrak di- vokých sršní palčivé články a lokátky, zabodá- vající se nepříteli do těla, do míst nejchoulo- stivějších a nejbolavějších. V čele družstva stál předseda místní záložny, chlapisko všemi masími mazané, bývalý zbankrotělý kupec a veliký finanční genij, při tom na oko člověk veliee sdilný a srdečný, a dále místní notář, člověk suchý, jízlivý, ale poctivý, jejž onen vlekl všady za sebou jako kožený nehybný štít, aby sev pravý čas za něj úplně mohl schovati. Ostatní členové družstva byli lidé nadutí, omezení etižádostiví, toužící dostati se za každou cenu do popředí neb odhodlaní uhájíti, děj se co děj, veřejná čestná a výnosná místa svá, a vykoři- sťující bezohledně vůči straně druhé svou oka- mžitou nadvládu. V zadu pokoj poslední, to byl je ho pokoj, jeho svatyné, pevný hrad, kam neměla přístupu nižádná litice veřejného malicherného a drzého boje, kam nepouštěl nikoho, ale kde zavřev dvéře, byl svým pánem a tvořil si vlastní krásný a čistý svět poctivé budoucnosti. Byi přesvědčen, že se mu ji záhy dostane a že mu nahradí všecka chvilková příkoří a okamžitá strádání. On sám jesť strůjcem jejím. v Se svými plány nesvěřil se zde nikomu — neměl zde přátel, měl pouze známé, s nimiž se sešel zde náhodou a jež opustí kdykoli bez nejmenšího dojmu. Zde netkvěly jeho kořeny Počital, že zde pobude toliko asi rok, bude-li vůbec možná tak dlouho to snésti. Jinak na- lezne cestu kodchodu třebas okamžitému. Za- tím zde zůstati může. Místo je dosti výnosné. při náležitém šetření uloží si za rok tolik, že s tím v Praze přes rok vystači. Ovšem že se potom omezí pouze na nejnutnější výlohy.
Praha
23 article
Ale vzdyť při úsilném studiu a zkouškách ne bude ani času ani myšlenek na nějaké výstřed- nosti. A pak — — jako lehýnký obryso snivé luny, zastřený jemnou, růžovou eionou mlhy jevila se mu ve snění sličná tvář, vrouben mračnem tmavých kadeří, čelo bílé, dumnéa hrdé a oči hnědé, veliké a výmluvné, jež k němu tolik hovořily tam v Praze, jakoby mu němá mluva ta poskytnouti chtěla rozluštění všech záhad života, slovo víry pro celou bu- doucnost a nehasnoucí plamen naděje a nad- šení. Z toho pohledu znělo to jako tichá přece tak sladce zvučíci hymna mládí, odvahy a důvěry: »Mlč, trp a pracuj — já také mlčím, pracuji a — čekámi l« Jak se v Praze poznali a spřátelili ? Ne- věděl to dnes už sám, ale zdálo še mu, že se s Julií zná už dávno, ba že ji zná celý život Bydlela v Praze u jeho krajana, staršího, žena- tého úřadníka, jejž on občas navštěvoval. Byla krajankou jeho ženy, a do Prahy se dostale jedině proto, aby se trochu »oblomila«. Tak se s ní ponenáhlu seznámil. Když je poprvé příte navzájem představil, popatřili na sebe oním po- hledem dvou mladých, čestných lidí, již nemaj dosud pražádných tajnosti ani záludných ob- myslů. Hledají pouze svými zraky duši novou, přibuznou. A zde v tomto čistěm pohledu po- tkaly se dvě duše dosud děísky prosté, nevinné a důvěřivé, a potkavše se, ihned si porozuměly že možno si důvěřovati navzájem a že to bude blaživé a sladké, jestliže tak učiní. Nepřály si více, nežli míti k sobě takové důvěry a náklon- nosti, jaké mají k sobě bratr se sestrou, a již
Julie Praha
24 article
je mladé duši tak třeba jako mladým, zdravým prsům svěžího, čistého vzduchu. Bláhovci, do- sud netušící, že právě jako při dýchání ne- možno zde se zastaviti! Je to jako mladý jas rodícího se dne, kdy slunce dlí ještě za obzo- rem a přece jest již všady kolem světlo, čisté, bílé a mocné, s jistotou brzkého krásnéhoa slavného dne, jenž přijde jistě, ať po něm tou- žíme nebo se ho obáváme. Ale takováto chvíle jemného, snivého světla před východem slunce, kdy nevíme ani, odkud přicházl, jest čímsi tak velebným, rozkošným a božským, že se tomu nevyrovná ani pozdější nádhera skutečného, plného slunce; a kdo neví, že se ve mladém srdei rodí láska ze všeho, a všecko že jest již láskou, i tento cit čistého, zdánlivě chladného přátelství, tak subtilního a tichého, jež se do- sud bojí a tají, ale při tom již plně se ode- vzdává? Není to dosud ona bouřlivá, rozkošná a sladká chvíle, kdy jsme s prvním polibkem spočinuli v náruči své lásky, ale přece něco ještě nebeštějšího, jemný vnitřní svazek čistých duší, nižádným dotekem dosud nevázanýcha sobě nepovinných, obávajících se druh druha a přecě jej k sobě přitahujieích, zrovna jako cudná luna zvlní lehce vzdálený, hluboký oceán !ibodo otol i im iis
Bláhovec
25 article
A to vše bylo dnes na ráz pohřbeno.) « Ta ustavičná samota, pouze s hříchem, úzkou stě- nou odděleným — ach, který světec by konečně nepodlehnul? Okamžiku svůdnictví možno odo- lati, přemoci jej sebemučením a vysmáti se jemu triumfálně — a není v triumfu takovém také aspoň část rozkoše a zadostučinění? Ale neustá- lému dráždění a zmítání nemožno pokaždé vzdo- rovati! A jako kámen s věže spuštěný přiro- zenou tíhou klesá stále rychleji, a nižádný zá- zrak nezadrží jeho let, dokud sám na zem ne- dopadne, tak, to Ivan Diviš cítil, půjde to s nim teď stále hloub a hloub, až — — Jak to vše skončí? Jak jinak, nežli že ona si jej zcela podmaní, že on bude dále hráti smutnou svoji úlohu nikoli svedeného, ale svůdce, až posléze nabídne jí sám jako jediný
Ivan Diviš
26 article
způsob spolužití a záchrany její »cti« — sňa- tek, sebe celého, své télo, duši, celý životl Zahyne s ní, zahyne s ní v bahně, přeměněn posléze sám v bahno — — oh, vždyť tak jako on začalo jich tisíce a všickni skončili pakv bahně banální všednosti se ženstinou, již potom hrdě nazývají svou ženou, polovinou své duše, svého života ! Tak to chodí ve světě,a on, sketa, nedovede učiniti výjimky ! Dovedl by bojovati pro ideu, pro myšlenku čistou, pro duši neporušenou, dovedl by zápasiti, znovu se odříkati a hladověti, a snad ješťě houževnatěji než dříve, ale když již jeho čistá, jiskřící zbraň zakalena je rezem a špínou — to nebude lze teď nikdy už. A budoucnost po boku žen- štiny tam vedle? To bude jediná tmaa bahno — kráčej, poutníku, ku předu! Nač bysi spěchal, když víš, že to vše nadarmo, že nikdy nevybředneš ze tmy té a bahna, jež tě ted obklopuje? Není lépe oddati se jako východní fatalista osudu svému a hleděti, aby raději skončilo to všecko co nejdříve — — nejlépe ihned usednouti do bahna toho a čekati, čekat — konec.
27 article
Ještě se v něm všecko vzepřelo. Posledm silou protestovala v něm všecka jeho minulost, tak čistá a plná citu, i jeho budouenost, tak bohatá nadějemi! Instinktem mladého, duševně zdravého, nezkaženého člověka pocítil, že, děje-l se zde nějaká křivda — a jeho bolest v srdci byla důkazem, že zde křivda jest — páše se ta křivda na něm, on že ji nekoná, on jest její oběti! On byl přemožen, sveden, zrazen, nikoliv ona! Ale zase to teskné svědomi, ta strašná morálka lidskosti — — »nyní jedno téloa jedna duše jste a mozek váš může jenom smrt rozděliti...« A což, jestliže jedná se zde již o kohosi třetího, příštího, pošlého z mystického okamžiku toho? Dítě ! — — Ivan Diviš vyskočil jako uštknutý. »Ted je konec, všemu konec, opravdový konec,« za- mumlal a odmíčel se. A kolem bylo tak smutné, mučivé ticho, jako jakéhosí hrozicího, zrajícího budoucna.. . Cítil to ticho a jako raněný hlemýžd v nejzazší růžek své skořepiny, plížil se do nejtemnějšího koutku své jizby. Potom si vzpomněl, že by mohl sem někdo vejíti: skočil tedy a uzamknul dvéře přední místnosti. Nyní zde bude zcela sám a v bezpečí jako v pevnosti. To mu lahodilo. Citil se obléhán jako nějaký bandita v brlohu, ale on se ne- poddá! Neotevře nikomu, nikomu! Ale než se ode dveří odpližil do svého pokoje, zaslechl na konci chodby rázné, pádné kroky mužské, rychle se bližíci. Stanuly před jeho dveřmi. Kdosi jistě, prudce zaklepal. Znal to klepání — listonoš. Jemu může otevříti. Otevřel. Listonoš pozdravil, zavřel zase a Ivan Diviš držel v rukou malé, narůžovělé psaníčko.
Ivan Diviš
28 article
Pohlédl na ně a při mdlém svitu loučícího se podzimního dne viděl svoje jmeno, napsané jakousi mladou, svěží ženskou rukou. Jemné tahy písma jako ladné vyšívání hedvábím vlekly se obálkou. Neznal ruku tu, ale bůh ví, proč se mu náhle psaní zatřáslo v prstech — — mechanicky zavřel znovu dvéře na zámek. — Od Julie! blesklo mu duší !. Ano, te poštovní razítko města, kdež neznal nikoho jiného, než jil Jak mu bylo náhle u srdce? Jakoby nějaký blesk zasáhl do temnoty, nebo čarovný jarní den slunečný a jasný vysvitnul nad mračnou zimní krajinou — je to možná? A právě dnes — ted? Vracel se do svého pokoje, zticha jako zloděj. Zavřel i zde za sebou na zámek a po- ložil psaní na psací stůl, jakoby ho v rukách pálilo. Jakoby nenáleželo ani jemu a on se měl dopustiti zločinu, otevře-li cizí psaníl A přece bylo jeho a leželo zde, tak růzové, něžné a čisté — jako veliký jabloňový květ a vydechovalo právě takovou něžnou, cudnou vůni Hleděl na ně a bolestně se usmíval. Potom přešel několikráte pokojem, mdle si povzdechl a přikročil ke stolu. Tupě a resignovaně rozřízl obálku. Ale stále jakoby se bál, že se dotkne nějaké jemné, měkké, čisté ruky . . . A ještě váhal čísti... předsťava růžové květiny pře- létia mu myslí, bylo mu, jakoby se jí měl do- tknouti zkrvácenýma rukama. Ale potom prudce otovřel list jako odsouzenec, dlouho čekavší na svůj rozsudek života nebo smrti. Zabodával se zrakoma do prostého dívčího listu. Ano, bylo od Julie, ale nebylo na něm nic zvláštního.
Julie
29 article
Psala mu o nějaké knize, kterou jí kdysi za- půjčil a již ona musila u sebe ponechati, on tak kvapně, bez rozloučení z Prahy odjížděl — — ale to vše, cítil, je pouhá záminka, pouhé hledání možnosti, aby mu směla psáti, tak aby staré styky znovu a ještě krásněji mohly býti navázány — — žádala jej o odpo- věď, zda mu tu knihu zaslati má, o řádnou adresu, ježto nynější se toliko zcela náhodou dozvěděla a neví fani, zdali ho lístek tento dojde. Ale knihu tu ponechala by si ráda, nezáleží-li mu na ni, jako milou upomínku na pěkné sny, v Praze zažité —— — a tak nezbude mu nic jiného, než psáti přece, jak se o knize rozhodne a k tomu přidati několik řádek o sobě, jak se mu daři a zdali se nevýsmál ubohé, naivní venkovance... Nebylo zde ani slova, prozrazujícího nějaký horoucnější cit, ani ne- střeženého obratu, jenž vypoví nám více než celá nadšená zpověď duše — — vše bylo tak vážné, diskretní, ba odměřené, a přece Ivan cítil, že možno zde čísti mezi řádky, ba že tak čísti nutno — a přečetl psaní několikráte, stále ještě a ještě — a byl jist, že čte zde plamenné credo duše, rozhořívající první láskou a všecka se mu odevzdávající, jako ohnivá růže, jež právě dnes ráno rozestřela veškeru nádheru svoua vydechuje celou duši svých barev a vůní, aby jej nadchla, uchvátila a zcela spojila . ,
Ivan Praha
30 article
Smi tu růži utrhnouti? Není vázán, smr- telně, na věky vázán jinde? Nebyl by to ne- odpustitelný hřích na té vzdálené, důvěřivé duši tam v tom odlehlém městě, kdyby jí nabízel — své srdce, to cítil, může býti jejím a zůstati jím — ale sebe sama i celý svůj živol, který náleží již jiné ženě, té vedlejší? Ale což — vždyť přece každý člověk trpě, touží se po- vznésti ku spásné výši, ku světlu, k záchran a nebude to hřích ještě větší, než jaký již spá- chán, nechopi-li se poslední, jediné spasné ruky, již mu právě nyní podává soud? Z pouhé holi