Periodikum ALTO Viewer

1

19. prosince 1909

2

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 340.

3

Strana 9.

4 article

Ani nevěděl, jak se to stalo, ale byl zasnou ben dc opravdy, právoplatně, ve čtyřicátém roce věku svého, „hezky odpoledne“, podotknul iro nicky sám u sebe. Ji bylo sotva dvacet let — byla v prvním rozpuku svého mládí, a on byl první a jedinou její láskou, to také dobře věděl. Šlo to tak tiše, s důslednosti osudovou, krok za krokem — nemohlo se jinak státi, věděl, že k tomu jednou dojíti musí... Před léty, jako mladý důstojník, poručik, když se dostal k pluku do zdejšího města, dvořil se krásné paní plukovníkové, musil tak činiti, vymlouval sea omlouval, činili tak jiní, všichni mladi důstoj- níci, přikázaní službou plukovníkovi — měla srdce příliš veliké, jak u pluku říkali. On v tem uvázl nejdéle. Jak daleko to mezi nimi došlo. nikdo nic jistého nevěděl, ale v kruzích přátel- ských byl považován za jejího milence, po lét stálého, posledního. Krásná paní plukovníkova zemřela náhle, a to zrovna v době, kdy musila postřehnouti, že její krása uvadá — zemřela dříve, nežli uvadla i jeho náklonnost. Starý plu- kovník, jak to bývá, byl poslední, jenž by byl věděl o něčem a dal se přesvědöiti. Oba milene hráli po léta komedií na schovávanou, a manžel je ochotně podporoval, střeže je proti žárlivému světu, který sterýma očima Argusovýma stopo val jejich poměr. Plukovník byl pouhým přis ným, bezohledným vojákem a za oponu životn nikdy nenahlédnul; její nitro zůstalo mu navždy utajeno.

5 article

A potom zde bylo dítě, malá Olga, s níž si poručík Rous tak často hrával. Zastihl ji, když přišel do města ke pluku, jako drobné děcko a prožil s ní všecky první její chvíle mládí. Milé děvčátko považovalo jej ponenáhlu za nějakého staršího bratra nebo strýce a tak s ním také na- kládalo; musil se zúčastniti všech jeho hera dětských dobrodružství — plukovník neměl času a paní plukovniková o dítě přiliš nedbala — ne hodila se za vychovatelku — mazlíc se s dítě tem a trestajíc je zase bez příčiny. Ale s Olgou si poručík rozuměl a přilnul k ni hlubokou, přá telskou oddaností. Bylo mu pokaždé, jako by měl ji za jistou, byť i tajnou pomoc proti plukov- níkové při její návalech žárlivosti a nenasytné žádostivosti. Nemusil býti s paní o samotě ..

Olga Rous

6 article

Měl také dostatečný důvod, proč navšlévo- val tak často dům plukovníkův. Olga nedovolila aby návštěvy přerušil. Zdálo se mu, že má po boku čistého andéla na stráži proti démonů zla a zoufalství — všecko, co v něm zbylo čistého mužného a krásného, vtělovalo se v cit k mla- distvému děvčátku, k němuž pohlížel s ucti vostí pozemšťana ke zjevu nebeskému, nežádaje si od něho ničeho. Něboť nikdy mu ani na mys nepřišlo, aby ji srovnával s její matkou . A najednou — — Dylo to tak strašlivé, a přece zase zcela prosté, krok za krokem důsledné. Bylo by spíše podivno, aby se tak bylo nestalo!... Když ze- mřela plukovníková, nebylo na to ani pomyšlení aby plukovníka a dceru opusíit. Musil přijat úlohu těšitele, ač sám byl zasažen nejhlouběji ale na oko musil se stavěti klidným — obzvlášt nyní, když všecky intimity živola panina byly probírány, a jemu v nich přisuzována neposlední úloha. A tak se proměnili v jakousi trojicí v uctívání, zbožňovatele mrtvé, jako tři kněži nějaké mrtvé bohyně. A když první veliká růže vykvetla na jejím hrobě, bylo jim všem, jakoby z jejich srdce vyrostl ten krvavý, omamný květ.

Olga Musil

7 article

Byly s mrtvou navždy spjati svými bolestmi, nej hlubšími kořeny svých bytostí. Oiga rostla a dospívala, a setník neměl tolik síly, aby ji opustil. Stokráte a tisíekráte ujistil se, že se dá přeložiti k jinému pluku a pře- stěhuje se daleko odtud, na druhý konec říše- a přece to neučinil. Nějaké tajné, ale nezlomné pouto drželo ho zde. Tvořili s plukovníkema jeho dcerou trojici nerozbornou, jako když se čtvrtý sloup nějakého chrámu náhle sesuje a tř zbylé sloupy tím úžeji k sobě přilnou a pevněji se zakotví, aby udržely klenuti... jeden sloup už není možno odloučiti — sřítilo by se všecko. Pozoroval s hrůzou líce dospivající Olgy pozoroval a shledával v nich stopy matčiny — ve všech rysech jejího obličeje, v každém bez děčném posunu a nenadálém záchvěvu. Vidě rozžíhající se oči té mrívé — oči, které tolk chtívaly a čekaly od života, a které pronikaly na samé dno srdci mužských... Neměl síly jim uprehnouti — a stávaje se ponenáhlu jich za- jatcem, nepřipomenul si toho nikdy a neodváži se v nejtajnější zpovědi své duše si toho připo menouti. A bázlivec a sketa, jak sám sobě v duchu lál — neodvážil se rázným útěkem zba viti se svého soudu. Věděl, že mu neunikne A přestal se mu vzpírati.

Olga

8 article

Ani se tomu nepodivil, když plukovník, ode brav se na odpočinek a věnuje se nyní cele to liko své dceři, projevil k němu své nezvratné přesvědčení, že je setník nikdy neopustí a že musí se spoutati s nimi nerozlučitelným svaz kem navždy. Přijal lásku Olginu jako nutnost a když jí prvně jako nevěstě ruku políbil, bylo mu, jakoby libal hlaveň revolveru. Ale mlčel choval se diskretně jako dříve. Neboť se za snoubením se v jejich poměru nic nezměnilo Jakoby projednána byla konečně už jistá věc — tak se to rozumělo samo sebou; u pluku by dávno považován za ženicha Olgina a žádný do stojník se proto o ni neucházel.

9 article

— Odpoledne pojedeme na hřbitov, ozná mit to matince, prohlásila Olga. Byla vysoká štíhlá, širokoplecí, s antickou hlavou Diany — černé oči, uzrávající v hlubinách života pro ne známou budoucnost — dnes ještě čisté a pa nenské, ale za deset roků — — je to přece jen její dcera ! . .. — Pojedeme, dceruško, pojedeme, všichn tři — usmál se plukovník. Musí zvěděti o štěst vašem, musí mu býti také přítomna!. .. Setník se zachvěl. Neměl ovšem odvahy od porovati. Nemohl ani posunem prozraditi svů. nesouhlas. Odešel tedy domů a dal koupit nádherný věnec. Položí jej na hrob, jak se sluší nastávajícímu zeti. Jeli všichni tři. Oba muži, odění slavnost- ním stejnokrojem, Olga mezi nimi ve světle toilettě jako letní oblak. Položili věnec na hro a schýlili hlavy k modlitbě. Veliká krvavá růze

Olga Diana

10 title

Štěstí?

11 article

na hrobě kývala se jako živá; jakoby lidské srn- ce bušilo obnažené. Silná vůně vála z ní — mocný dech ženskosti. — Polibte se, děti, řekl plukovník. Snoubenci se políbili, nehledice na sebe Dívali se na ten keř růží, na ten rudý, jak živý květ. — Matko moje, zašeplala Olga, slzíc. Ty víš, jak jsem šťastna. Tys také bývala šťastná. viď, otče... A stiskla prudce ruku setníkovu Vraceli se ze hřbitova. Setník byl neoby čejně bledý a zamlklý. Ohlédl se po hrobě dlouho na něj pohlížel. — Co je vám, ptala se Olga. Nejste sna šťasten? .. — Snad až příliš, odpověděl setník. Neza sluhuju toho štěstí. Právě proto mne to dusi — Ale ne, zasluhujete, mluvila Olga s n dšením. Vás musí míti každý rád. Naše mát vás jistě také milovala — viď, otče! Plukovník dojat přikývnul — bylo to v ko čáře a nikdo nepozoroval, kterak setník smrtelno zbledl. Když se vrátili ze hřbitova, zajeli k plu kovníkovi a umlouvali se o sňatku. Odbudou je v tichosti — mladí manželé odjedou do Italie starý zůstane doma, u hrobu. Při čaji se zdálo, že setník nalezl konečn zase svou náladu. Jakoby někdo cosi pošeptal co mu servalo kámen s prsou; vydechl si z hlu boka a jal se vyprávěti veselé příběhy svého pluku. Potom se radili, koho pozvou na svatbu Sotva dva, tři známé a přátele rodiny. Setník zdržel se skoro trochu pozdě; jak by se mu nechtělo se zvednouti a odejíti .. Ale dnes už smi si toho dovoliti — jest ode dneška šnoubencem a členem rodiny. Konečně se vzchopil a odcházel. Loučen bylo krátké, ale srdečné. — Zejtra se neuvid až s podvečerem. Setník má dopoledne službu na cvičišti. Večer půjdou společně do města na koncert a tam povečeří; setník ráno obstará lístky. — S bohem, Olgo! zašeptal setník vřele — S bohem, Jiří! Na shledanou zejtra, mů miláčku!

Olga Jiří

12 article

— Ano, zejtra, odpověděl setník rozhodný a vyšel. Nešel domů, ale zašel do důstojnického k sina, zapít šampaňským s kamarády své zasnou bení. Přijímal blahopřání a pil na zdraví své budoucnosti. O půlnocí vrátil se domů a šel spat. Spa klidně a pevně jako čtověk bez veškeré starosti Ráno vyšel z domova bodrý, čilý, časněj nežli jindy a odebral se ihned do kasáren. A vše šlo na cvičišti tak hladce, jako na šňůrec — jeho plukovník, on sám i mužsívo bylí úplne spokojeni — vida, co dělá nálada, smáli se ostatní důstojníci. Ovšem, není člověk pokažde ženichem! . .. Setník Rous poobědval společně s kama- rády, vypil černou kávu a vykouřil dobrý dout- ník. Potom učinil návrh, aby se šli vykoupat na plovárnu do řeky. Vstali a šli. Setník Rou byl dobrým plavcem. Někteří vrhli se do řeky. Setník Rous začal mluvit o známé jedné vlast nosti zdejší řeky, o níž mluvívali již bezpočtu kráte. Na jednom místě řeky byl spodní proud téměř nevidomý, ale potměšilý a silný; dobř plavci se sázívali, kdo zde přepluje řeku n určitý bod naproti, málo komu se to podařile, kdo vyhrál, odbyl si zkoušku. — To mne dráždí, řekl setník Rous. Chtě bych to jednou důkladně zkusiti. — Odvážil bys se a dnes?, smál se nad poručík Bureš jeho soupeř v plování. — Odvážil a dnes, řekl setník pevně. — Ne, toho nedovolíme, bránili druzí. To jsou zbytečné žerty, provokace živlu. Víle, ten- krát — ten poručík Huleš, utopil se zde jak krysa. — Byl opilýl — Ale já opilý nejsem, bránil se setník Rous. — Leda láskou, smáli se ostatní. Ženich má štěstí ve všem. — Ano, štěstí, štěstí, mám štěstí, smál s Rous vesele. Záviďte mi, přátelé! Anc, a právi proto, že mám štěstí, chci se toho odvážiti. Dne anebo nikdy!.... Chci věděti, jaké mám štěstí chci, aby celý svět poznal mé štěstí! — Slov eti, že poplavu.

Rous Roa Bureš Huleš Spa

13 article

Druzí ještě bránili. Ale slovo bylo dáno Poplave, ale s podmínkou. Dva důstejnie pojedou na loďce vedle něho. A s prvním nebez pečenstvím, již oni spozorují, nechá se bez od poru vytáhnouti do loďky. — Plati! zvolal setník a skočil do vody Plaval statečně a dobře. Vyplaval na druh straně ještě nad určeným bodem. — Výborně! zahřmělo se všech stran. — A teď nazpátek, velel setník Rous. — Počkej, odpočiň si trochu, křičeli přá — Ne, hned, řekl setník. Obrátil se a táh dlouhý pohled po ville plukovníkově v zátiš stromovém a po dalekém kostelíku hřbitovním jenž se tam bělal jako velký pták. Pak se vrhi zase do řeky. Plaval prudce proti největšímu proudu, ještě dále nad osudný spodní vír; ploval pin bravury širokými, moenými rozmachy. Bylo jisto, že do plave, odkud vyplul. Loďka přátel následovala těsně za ním, přátelé volali pochvalu. A právě uprostřed onoho silného víru síly jej náhle opu stily — spadl ke dnu jako kámen. Skočili z ním oba s loďky, ale nenalezli ho; vyploval sami s těžkostí daleko dole v řece. Důstojnic vrhali se do řeky, pátrali loďkami, salarmoval celou posádku plováren, alo nadarmo — an mrtvoly nenalezli. — Jakoby schválně se utopil, tak na jednou se potopil. Kdybychom nevěděli, že to nen možné — — byl přece ženichem a dokonalo šťastným, bědovali přátelé. Večer se přiblížil. Ve ville čekali na setník Bylo nutno dáti tam zprávu. Deputace pluk přišla. Bylo to smutné, ale otec i dcera přestál i tuto katastrofu. Tepřve za týden nalezli mrtvolu setníkovu na míli daleko od plovárny. Pochovali jej slav nostním způsobem na hřbitov, vedle hrobu pan plukovníkové; vždyť jakoby už k rodině ná- ležel... Oba hroby jsou tak blízko, keř růz na hrobě paní plukovníkové kývá se sem tam

Plat Rous

14 title

Napsal Aug. Eug Mužík.

Aug Eug Mužík

16 article

a dosahuje i k jeho hrobu; stačí nyní pro oba A kývá se a kývá, jako živý a jakoby se smál

17 article Ondřej z Balthesserů hraběnce I.

Ondřej z Balthesserů hraběnce I. Kapitola ze „Života a mínění pana O. z Balthesserů dandyho a dilettanta“. Sděluje Richard Scha ukal Přeložil Miloš H a lí k.

Ondřej Sch

18 article Nejmilostivější hraběnkol

Nejmilostivější hraběnkol Ve své záviděníhodné venkovské osamělost žádáte ode mne zprávu o dobrodružství. Zde jest jedno a to druhu mně nejmilejšího, iron ckého. Včera večer — na diner jsem byl u Trau tensteinských ve dvě, v šest jsem pil svůj čaí a chtěl jsem se právě převlékati k návštěvě op ry — vstoupil můj sluha, a když jsem se ne vrle — (nemiluji překvapení a Benedikt úzkost- livě dbá měho přísného přikazu, aby co možn nejméně mne obtěžoval svou přítomností) — k němu obrátil, hlásil v přímém postoji, které- mu jsem ho s nevyslovitelným vynaložením trpé livosti vyučil, že pan z Hallerů chce se mnou ihned mluviti. Nyní věděl jsem předovším,ž se budu nepohodlně oblékati, jsa pozorován,ž následkem toho má toiletta se nevydaří doko- nalc; dále že při nejmenším zmeškám aspoř ouverturu z „Carmen“ a vstoupím do své lóže teprve při zatemnělém hledišti, což rozhodně nenávidím k vůli orientaci v okolí, konečně A nošť Haller, velmi hlasitý, ale se svými sděle ními rozhodně nezajímavý člověk, mne otráví snad dokonce mne připraví o všechnu náladu za- chráněnou za tento ne zcela pohodlný den. Byí jsem tím svrchovaně rozmrzen a vyjel jsem na svého sluhu, právě delikátně oholeného a mne proto tím nevitaněji na moje přerušené příprav upomínajícího, spustiv ruku s kliky své oblé kárny — hlasem, mně samému protivně ukva peným: „A tys řekl, že jsem doma?“ „Vaše milost mi neporučila, bych vaši milost zapřel!“

Haller Carmen

19 article

„Osle, vždycky mne máš zapřít!“ Ihned z mrzel jsem se pro tato slova, nepředložená, vy- drážděná toliko tyranisujícím duchem odporu toho, jenž poroučí, slova, jež příštího dne s ve- škerou mně po ruce jsoucí mocí budu se sna- žiti odvolati se stísňující jistotou přesvědčení Ale Arnošt z Hallerů stál již ve dveřích (Jeho způsob, vraziti do dveří, volá po jezde ckém bičíku.) Pracné jsem se vzpamatoval „Dobrý večer,“ pravil jsem a zcela jsem se k ně mu obrátil. Napadl mi nepořádek jeho obleku On, jenž zajisté náleží k těm lidem, které snadn lze spočitati na prstech jediné ruky, ktoří se do vedou oblékati, zjevil se tu v rozháraném účesu připominajícím umělce a zkušební kandidáty. s otevřeným zimníkem, rozepjatým kabátem s rozeuchaným cylindrem. Bonedikt setrval v vyčkávacím postoji, zbledlý, že Haller vstoup bez vyzvání. Nechtěl jsem mu dáti ihned poky aby se vzdálil, aby aspoň úvod nemile mnou očekávané rozprávky — neboť jakási rozprávk (jak to slovo nenávidím!) měla se tu ovšem roz přísti — stlačil s její rozhodně převládající ne vázanosti na niveau společenského běžného tónu. Avšak Arnošt Haller nenechal mne nadál počitati s touto taktikou. Vpadl bezprostředno a s rozběhem přímo theatrálním: „Musím v na léhavé záležitosti. „Můžeš jít,“ měl jsem ještě pokdy s poky nem zavolati na svého sluhu.

Arnošt Haller Bonediktoria

20 article

Když se ztratil, rychle a beze zvuku — ne smí nikdy nositi nově podražené střevíce — do nutil jsem Hallera usednouti na jednu z obou mohutných kožených lenošek po stranách krbu diskretně zdobeného tepanou mříží. (Věda, nej- milostivější hraběnko, že jste se mnou za jedno ohledně důležité úlohy prostředí, doufám ve Vaše odpuštění pohodlné epické šíři měho li čen.) Vrhl se sice na široké sedadlo mezí vyso- kými opěradly tak, až péra zapraskala, ale ihned — jako by tam nebyl trpěn — vyskočil jak kejklíř a skoro mně přímo do tváře. Nabídl jsem mu cigaretty — on chrlil již spoustu rozplýle- ných slov. — Odmítl. — Zkrátka — tušil jsem to již dávno — ptal se mne briskně a naparuje se přede mnou jako na šermířské akademii, n mé vztahy k jeho sestře.

Haller

21 article

„Já vím všecko!“ křičel. (To je nejhlou pější taktika.) A pak rozvinula se jako volně se koulející klubko nití celá ta složitá historie Bylo mi sice známo, že vždycky svou sestru po dezřival. Také jsem vždycky choval přesvědčení jak jsem nyní seznal, důvodné, že nás dává po zorovati. Ale dopaloval mne, jak řečeno, thea trální způsob, jakým inscenoval tuto naprosto bezúčelnou rozmluvu. Baronka Alice Sigmar-Bouvellová jest z těch dam, které — jak se mám vyjádřiti? — prostě nemohou jinak. Je velmi krásná, velká, dobře stavěná. Celkem je mi lhostejná jako řetízek u hodinek. Ale gracie, s jakou pozoruje hoříci cigarettu, rámě kladouc lehce na polštář, s víčky skoro zavřanými, nebo jak v pružném rozmachu se zvedne s dlaně, kterou její malé nožce na stavíme a vklouzne do sedla — to se mi ne smírně líbí. A jednou, když mi podala ruku obrátil jsem tuto ruku dlaní vzhůru a políbil na pěstí, trochu sevřenou, malým výkrojem v ru kavičce. Pak uspořádalo se vše zcela jednoduše Nebylo to nie namáhavého. A brzo mne to nu dilo, ač mi bylo líto, opustiti tuto pohodlnou situaci. A nyní mi přichází bratr s nepřiměře ným důrazem.

Alica Sigmar Bouvellová

22 article

Zapálil jsem si — dalo se předpokládati že do divadla přijdu přece jen pozdě, a po všem tom mluvení bylo záhodno důkladně si vyčisti zuby — zapálil jsem si klidně cigarettu — (ač mimoděk jsem také v prsou pocítil tiché chvění) — a řekl jsem pomalu — vím to doslova — neřekl jsem než: „Chceš se se mnou bít?“ To vždycky působí. On ustal — bohudíky! — n okamžik ve svém nepřetržitém putování mez krbem a psacím stolkem a pohlédl na mne (zpo zoroval jsem, že měl špatně přistřižený knír). „Chci míti jistotu!“ pravil velmi nahl Zase takové slovo, užívané spisovateli divadel ních her! „Jakou jistotu“?“ ptal jsem se, nakláněje se zpět do lenošky a pcuštěje nosem jemný. žedomodrý dým. „Že máš s mojí sestrou...“ nešlo mu t přese rty. Chápu to. Pro mne by to bylo tako fatální. „Milý příteli,“ pravil jsem trochu s vztýčiv — (přitiskl jsem se týlem příliš těsně na límec košile) „nezlob se, ale jsi — odpusť — komický.“ „Nedráždi mne ještě více!“ bouřil ten po- šetilec. Mimoděk jsem se usmál. „Drážditi“ skřípa- jící větrnou korouhvičku. „Ostatné jsi řekl, že víš všecko“. On nyní — (ovšem!) dopustils neprozřetelnosti odpovědí: „Tedy přec!“ Tu jsem povstal. Zastrčil jsem obě ruce do kapes u kalhot a pozvedl jsem trochu hlasí „Milý staroušku, odpusť, dovolím-li si nyní po šeptati ti něco velmi neslušného: Skoro bych přál, abys věděl „všecko“; neboť pak — byc to věděl také...“ Byl patrně překvapen.J však, dobře počav, jsem dodal: „A baronka m přece muže.“ Mlčel. Nabídl jsem mu cigarettu Přijal ji, duchem nepřílomen.

23 article

„Podivej se, Arnošte“ (riskoval jsom nyn toto oslovení, současně přemítaje, mám-li zav lati Benedikta, aby přinesl koňak), „podívej s Arnošte, tys — odpustíš — blázínek. Nebl muj se! Fredi (Alfred baron Sigmar- Bouvelle je šťastným majitelem mojí „vášně“), Fredi by „še na koule“ (volil jsem nyní tento „nenucený výraz, maje jistotu, že zachráním ještě čá- ouvertuíry ke „Carmen“, již tak rád slyším) kdybychom mu o této návštěvě vypravcvali. Arnošt Haller se. posadil. Dal jsem přinésti ko ňak. Kouřili jsme mléky. Konečně mne prosil za odpuštění. Odpusti jsem mu velkolepě. Pak mne doprovodil do oblé kárny. Musil- jsem provésti i ostatní — pozva jsem ho, aby šel se mnou do opery, on mne po žádal o hřeben a kartáč a upravil se poněku lidstějí . Neni-liž to dobrodružství? Doznávám, že nemám chuť vyměniti je za žádné ze slavnýc přepadení poštovních vozů, dosud tak oblíb ných, ježto jsou na vymření. Podivíte se, že jsem uvedl plná jména jed najících osobností, a ještě více tomu, že tate jména dneska poprvé slyšíte, ačkoli Vy, hraběn ko, vždy se domníváte, že máte jakési osobn i věcné znalosti, pokud se zdejší společnost týče. Nuže tedy, promiňte, že Vás — nepohor ším: jsou vymyšlena. V úctě Vám vždy zcela oddaný

Arnošt Fredi Alfréd Sigmar Carmen Haller Musil

24 article „Různé zprávy“.

„Různé zprávy“. Napsal Richard O'M o n ro v, přeloži! A. S e 1l ne Jsme na venkově, poblíž Paříže. Rozpršelo se, jakoby na vždy. Cesty v parku se proměnily v louže a květy, obtížené vodou, smutně skl něly své stvoly Pán počínal se nuditi, paní také, nepřiznala se však, jsouc přesvědčena, že se muž brzy v sloví, a namílla- „Už ti nyní nestačim. Máš zapotřebí z bavy. Saili o slunci, jeho paprscích, o vonnýci večerech a kdo ví ještě o čem; a zatím prší stále prší. Strašná muka jim činí pomyšlení, že je o ních na hodinu cesty vzdálenu město, jež s jmenuje Paříž, v němž přes lijavec je půda zpo - něna dlažbou, v němž plynové hořáky a elektri cké žárovky dobře nahrazují hvězdy, v něm kavárny září a divadla dávají zapomínati na tru životní skvostnými seénami na prknech. A ve ville prší, prší, stále prší. . . P'án toh již nevydrží. Dnes je čtvrtek, v ten den se při- jímá u presidenta. To by byla dobrá zámink- k odcestování. Musí se to vyjednati při dessert mezi jahodami a smetanovým sýrem „Víš, můj drahoušku, že musím odjeti ne zbytně dnes večer do Paříže?“ „Proč?“ tázala se paní udiveně. „President dnes přijímá, musím se tam ně kdy ukázati... jinak bych neměl žádného styk s úřadním světem. „Ale vždyť prší jen se lije. Není čas n cestování.“ „Což nemyslíš, že bych raději zůstal v na šem klidném hnizdečku? Oloupím se o krásný večer s tebou, a víš, že ty oficiální slavnosti jsou mi vždy tak protivny . .. „Opravdu je to nutné?“ „Uvaž, že jsou tomu již tři neděle, e jsem nevytáhl paty z domu. Jsem šťasten, že n vše zapomínám. Bylo by však chybou přerušiti veškeren styk se společností, pykal bych to po

O M e 1 Paříž

25 article

„Nuže, musí-li to býti,“ vzdyehla pan „poddávám se. V kolik hodin odjedeš? „Vlak odjíždí po deváté.“ „Jistě?“ „Nesporně. Potom pán políbil paní a šel se připravit na večer, který mohl stráviti sám. Dříve však přistavil lenošku ke stolu a při pravil naň došlé novinky, večerní listy, aby je měla hned po ruce. Podstrčil jí taburet pod nohy. Byla všecka dojata jeho pozorností. Záelony jsou spuštěny, lampa svítí jasně Paní se usadila, loket podepřela o stůl. Krásná hlava csvětlena lampou se sklonila nad časopis Četla . .. Pan kochal se pohledem na tomto obraze Pak, aby přehlušil vnitřní výčitky, řekl „Kdyby se nejednalo o presidenta, ani bych nehnul při podobné činěnici. Ach, ty povin- nosti!“ Oblékal svrchník ořískové barvy Paní četla dále. Náhle zvolala „Ach, mužičku, jak jsem šťastna, že jsem četla „Různé zprávy“, ušetřím ti nepříjemnou povinnost“. „Jakou? Paní četla vítězně- „Za příčinou úmrtí J. V. královny Thessal ské nekoná se dnes přijímání u presidenta. Třesk .. plány ležely na zemi. Člověk mu býti stoický. Paní se dívala po očku, jaký účin má její zpráva. Pán se rozjasnil úsměvem — řekl bych ukrutným úsměvem — a pravil: „To je štěstí! Viděla bys mne v duchu, jak jdu při tom dešti do Elysée, a přicházím k z mčeným vratům. Drahá ženuško, jak ti děkujil Pán cbjal paní bouřlivě. Pak oblékl zase domácí kabát. zději.“

26 article

Jsou mnohé bolesti, které musíme v sobě ztajiti.

27 article Z cesty Turkestanem.

Z cesty Turkestanem. Píše T. Duffek

T Duffek

28 article

Konečně spočívá noha má na asijské půdě. Cí- tím, jak srdce prudčejí bije v příjemném roz- čilení a hltám první dojmy. A to jen proto, že jsou to první minuty pobytu v druhém světa dílu, neb Krasnovodsk v tom ohledu skýtá méně zajímavosti, než Baku. Obched je většinou v rukou Arménů, kteří ve svých krámech, po způsobu orientálním, mají pohromadě všechno možné zboží oboru koloniálního, galanterního, modního atd. Pozornost obrací na sebe na širokém ná- městí skupina Kirgizů na velbloudech, přišlých bezpochyby za nákupem do Krasnovodska, který je hiuvním tržištěm Zakaspijského kraje. Vidím tedy první zástupce středoasijských kočovníků, přímých potomků Tjurko-mongolských hord které kdysi činily nájezdy na kulturní národy v Asii a byly i postrachem východní“ Evropy. Je- jich výrazně mongolský typ, silně vystoupl liení kosti, malé oči odlišují je od směsíce čet- ných ostatních mungolských plemen Turkestanu takže Kirgiza poznáš mezi ostatními i tam, kde i jen část krve předka Kirgiza koluje v žilách potomka. A ku podivu, ta hrůza, kterou v tob vyvolávala vypravování ve školních lavicích o surových Mongolech, pustošících kdysi evro- ské nivy, přeměnila se v jakousi důvěru, kt- rou v sobě chováš vůči těmto synům přírody snad proto, že oni, kočovníci, ještě málo jsou

Armén Kyrgyz Mongol Bak Zakaspijský kraj Asie Evropa

29 article

dotknuti blahodárnými, ale i nepříznivými vliv evropské kultury. Částečná jejich divokost, za- chovavší se v prchlivosti a pomstychtivosti, při níž se neleka;“ žádné ukrutnosti, pojí se s jejieh až příslovečným pohostinstvím, o němž mi pře několika lety podal až dojemně zajímavé pří- klady ruský student, léčivší delší dobu plicní chorobu kunysem (kobylím mlékem) v kirgiz- ských „láborech“ Orenburské obiasti. Živíce s chovem dobytka, přizpůsobují svůj kočovný ži- vot dle množství píce toho kterého místa v step a osazujíce novou část, vhánějí na pastviny nej- dříve koně, okusující vršky trav, potom skot velbloudy a na konec nejskromnější ovce. To jest jejich „trojdílné“ hospodářství, ovšem v létě, kdy step poskytuje dostatek píce. Hůře bývá v zimě, kdy, hlavně severněji, step je po- kryta sněhem a Kirgizové, kteři s hrdostí též sebe nazývaj“ „kazaki“ (slovo původu kirgizské- ho, znamená jezdce), tráví život v nedostatku ve svých jurtách či kibitkách, plstěných stanech. V tu dobu se uchylují v místa s mírnějším pod- nebím, k úpatím hor, k říčním údolím, ke bře- hům jezer, zarostlým rákosím a vůbec tam, kde nejvíce nacházejí záštitu proti zimě a sněhovým závějím. I v jejich směrech kočování je jistý pořádek, řídíci se rodovými právy a zvyky.

30 article

Každý rod či kmen má své místo letních a pod- zimních stěhování. Styk se zemědělei v úrodných oasách naučil malou část Kirgizů zemědělství, a tak kočovná povaha tohoto národa přechází ponenáhlu v povahu národa osedlého. Stá v tomto ohledu všemožně se stará učiniti z ko- čovníků užitečné osedlé kolonisty širých kraja středoasijských, a dává každému Kirgizovi, kte- rý prohlásí, že bude vzdělávati půdu, 25 desetin darem. Nynější rayon kočovný je majetkem státním, nacházejícím se na vždy v užívání K - gizů, a vláda ruská vybírá daní za každou kibit- ku po 1 1/42 rublu. U Kirgizů jako vůbec u všech svobodných národů je vyvinuta hrdost a sebevědomí a jsou hlavně hrdi na svůj původ. Potká-li druh druha, bývá prý první jeho olázkou: „Kterých jes tvých sedmero předků?“ A každé dítě, sotva dosáhlo 7—8 let, dovede prý přesně zodpovědět tuto otázku. Kočovný život Kirgizů je příčinou, že cesto- vatel po Turkestanu, třeba v některých obla- stech střední Asie převyšují počtem polovinu všeho obyvatelstva, se poměrně zřídka s nimi setká. Proto hned při prvním svém potkání s s nimi v Krasnovodsku dovolil jsem si poněkud déle se u nich pozastaviti, neb později po cestě selkáš se s nimi, milý čtenáři, jako s ojedinělými osobami tu a tam na stanicích, kde často zaují- mají podružná postavení sluhů atd. a jiti navšti- viti je v jejich „táborech“, k tomu mně jako asi i tobě nezbude času.

Kyrgyz Turkestán Asie

31 article

Od vzdálených nám Kirgizů podívejme se ještě, než odjedeme z Krasnovodska, k našim blízkým. Zanesl ho sem, našeho krajana p. Š. laškovný osud, a dovedl se ohraditi proti nelí- tostné přírodě, která v létě, proměnivší skály nad městem v rozpálená kamna, činí existene nesnesitelnou, že se spustil pod zemi, kde šil- buje v chládku, prodávaje ve svém prostranném vinném sklepě různé druhy vína a stará se tak oblehčiti smutný osud krasnovodských obyva- telů, odsouzených při pekelných vedrech k žízni z úplného nedostatku pitné vody. Touhu po do- movině, ozývající se v srdci našeho krajanaa jeho družky života, konejší občas gramofonem s některými českými ariemi. Hlavním nedostatkem Krasnovodska, jehož začátek jako tvrz datuje se z dob Petra Velikého. který zde, u t. zv. „krásných vod“ dovedl na celém pobřeží Kaspického moře najíti nejvýhod- nější bod k dalšímu pozdějšímu zabrání zem zakuspických, je nodostatek pitné vody. Vešker voda je slaná, k pití úplně nezhodná a nedostatek tento chtěla správa železnic odstraniti zařízením t zv. „oprěsnitělja“, který měl vodu přizpůso- biti ku potřebě. Však ani tento prostředek neod- stranil nedostatek vody, která se sem dováží ce- lými vlaky, t. zv. „voďánkami“, ve velikých ká- dích na zvláštních vagonech, jichž zde na ná draží stojí celé řady. Budova nádražní poskytuje pěkný pohled svým maurským slohem na terase, s níž vede ke kolejím široké schodiště. Používám ješté několika minut, zbylých do vagonu, podobného spíše nákladnímu vozu s okny, bych se vyd l na další pout do nitra Asic, k většímu nejbliž- šímu bodu — Aschabádu,

Krasnovodsko Asice

32 article

Ondrej Balthesser.

Balthesser