Ročnik XXXXII.

V Praze, v pátek dne 9. ledna 1903.

Číslo9.

Na rauní a odpol. listy předplácí se v Praze v aduinistraci sa měsl ns čtvrt leta s dvojí denášken va město na čtot let ve flislkáck

koi 2 K 90h

n elk poštou:

za nisíe na čtvrt lala. s dvojí zásilkoe na měsíe za čtrrt lets . .

Körbrova „puma“ v druhém vydání. »O dobré vůli« mluvil pan dr. Körber v den zahájení konferenci. Nuž, komu ta jeho dobrá vůle plati, dokazuje na ručest drasticky jeho nejnovějši jazykový elaborá t, jehož jádra dobral se již předevčírem vídeňský náš zpravodaj, a že správně, dokazuje nejlíp tupě mlčení jindy tak hovorných officiosův ve Vídni i v Praze. Když před dvěma léty upravoval si pro tisk své první osnovy jazykov ých zákonů, dr. Körber sám označil je Něm cům jako »pumu, jejíž prasknutím Češi prý zůstanou jako omráčení«. Ale puma dnem 8. května 1900 vypálená bídně seípla a místo vílězství a slávy tržil dr Körber ostrou palbu české obstrukce. Nedocilii pověstným tehdejším attentátem svým n rovné právo národa našeho naprosto jeho omráčení, nýbrž naopak vzbudil jej toliko k nové ostražitější a houževnatější opposici prot sobě. Mohlo se za to míti, že toto důkladné fiasko utkvi panu dru. Körbrovi pro výstrahu v paměti a že si rozmyslí vyjít si na nás se svou shnilou pumou po druhé. Leč výtečník zatím ni- čemu se za ta dvě léta nepřiučil, spíše za- pomněl a tak opálá dnes »v poslední hodině zas jen tu svou starou scíplou »pumue z 8. května 1900 ve způsobě kompromisního( vládního návrhu pro dohodovaci konference Snad v detailech tu onde některé nepatrné změny, ale v celku zase jen to bezohledné plnění všech známých choutek ně- meckých hegemonů na úkor jednoty vlasti naší a zákony zaručeného nám rovného práva v ní.

Ani tyto nejnovější jazykové návrhy Kö brovy nejsou dle informaci našich ničím ji ným, nežli do paragrafů vlá dn osnovy vecpaná drzost veškerých těch trhacích požadavkův něme- cké panovačnosti a nespravedli- vosti, jak je byli vůdcové německých nacio- nálův a centralistův, od Herbsta, Plenera a Scharschmieda až po Bareuthra, Prada a Ep pingra na zkázu jednoty země české a na újmu rovného práva národa našeho, proti plat- ným zákonům zemským i říšským, jako proti četným a památným usneše- ním sněmu království českého — s troufalostí nezkáranou od časův Taaffových zpupně vymýšleli, formulovali a zvedali. Právní stanovisko národa české- ho, že řeči česká a německá pokládati se maji v celém nedílném království českém za rovnoprávné jazyky zemské, pročež má každý obyvatel země těto míti právo, aby svou věc na kterýkoliv c. k. úřad neb soud vznesl budt v řeči české nebo německé s jistotou, že všecky zdejší c. k. úřady a soudy povinny jsou ve všech instancích věc jeho v téže řeči jeho pro- jednat, rozhodnout a vyřídit — toto sprave- dlivé, rozumné a osvícené stsnovisko šestimil- lionového národa českého, tvořicího dvoutřetin nou většinu obyvatelstva zemí koruny české vláda Körbrova prostě zamítá, z to ale přijímá zákonu, rozumu a dějinné jednotě království českého odporné stano- visko německé, dle něhož mají se Čechy rozdělit v národně ohraničen území německé, v přechodní úzké pásmo národně smíšené a v oblasť českou, v nově roz- hraničené okresy a kraje politické i soudnía to vše za tím účelem, aby se Němcům konečně zkonstruovalo to jejich vytoužené německ

Trentino na severu království, z něhož by vystrnadili všechen český, na půl millionu hlav čítající živel, v němž by měli pouze své ná- rodně německé úřadnictvo, neznající slova če- ského, kdež by se tedy s Čechem nakládalo při úřadech a soudech státních jako s cizákem vetřelcem, prostým všeho domovského práva. — Sedmdesát okresů soudních reklamovali za Herbsta a Plenera Němci pro sebe jako ryze prý německých; blahovůle páně Körbrova jim jich však naštědřuje dokonce 94 (vedle 133 če- ských a jen 7 smíšených) a ve všech těchto 94 »ryze německých okresech,« kde však ve sku- tečnosti žije na tisíce a tisíce Čechů, mají c. k. úřadové a soudové nejen ve vnitřním úřadování. ale i v jednání se stranami a to jak v písemném taki vůstním jednán užívati výhradně jazyka něme- ckého. Nemají sice odmítati českých podání a limine, mají sice dovolit i české protokolární vyjádření, avšak veškeré projednán věci, veškeré řízení a ličení pre dlti se má tam s Čechem po něme- cku, německý soudce bude při stání s českou stranou jednati pomocí tlumočníka, sborový soud bude vážiti o české při rozsudek po německu a pouze diurnistou česky vyhotovený překlad jeho dostane se straně české jako výkon rakou- ské spravedlnosti.

Jinými slovy, rovné právo jazyka českého v úřadech a soudech má býti v oblasti 94 okresů soudních učiněno dýmem: před dvaceti dvěma léty ani Herbst ani Schmeykal neopová- žili se na toto rovné právo jazyka našehou všech c. k. úřadů a soudů v celé zemi české sáhnouti a proto také sám Němec tak zarytý jako tehdejší Taaffův ministr Stremayer neroz- pakoval se právo to svým nařízením z 19. dubna 1880 zpečetit. Nyní po dvaadvaceti le- tech opovažuje se Körber k vůli Němcům na ně sáhnouti! Po attentátu Clarově na vnitřní úřadní jazyk český nyní druhý attentát i na zevní úřadni jazyk český v celé třetině českého královstvi.

Že si toho národ náš libiti nedá a nemůže pokud nezapomene se sám nad sebou, ví dr Köber zajisté dobře. Proč a k čemu tedy nás pokouší a pohoršuje takým vyzývavým návrhemí Jednal by tak rakouský státník, který by chtěl šetřiti citů národa uvědomělého, kterému by šlo o smíření na základě spravedlivosti a právar Dobře věděl svého času a klassicky to pověděl Vlachovi Malffattovi proslulým listem svým týž dr. Körber, proč nechce a ne může připustiti rozdvojení správy Tyrol dle hranic národních. Tu dobře předvídal osudné politické následky takového rozčisnuti země dle principu národ- nostního. A hle, v Čechách neváhá se týž rakou- ský státník nedozírného toho činu dopustit ? Zde chce všechnu veřejnou správu rozdělit dle hra- nic a územi národních na německou a českou s uzounkým pruhem smíšeným mezi oběma oblastmi?!

Nevi ten rakouský byrokrat, co tu podniká a páše pro budoucnost Rakouska? Státníci tak vlastenečtí, tak Rakousku oddaní jako nebožtík hr. Lev Thun a kn. Jiři Lobkovic zhrozili se své doby, když němečtí nacionálové (Bareuther, Piekert) prvně s tou horrendní myšlenkou ná- rodního rozvodu a rozhraničení vlasti naší v cio český udeřili. »Troufám, že nenajde se žádné rakouské vlády,« zvolal r. 1887 nejvyšší maršálek země české kn. Jiří Lobko- vic ve sněmovně zemské, »jež by měla smutnou odvahu rozdělit království české na správní území německé a české za tím účelem, aby jazyk český byl vyloučen téměř ze třetiny vlasti své,« Nuže, dnes se ta vláda rakouská sešla dnes ji máme vtělenu v Körbrův systém před sebou. Odvažuje se činu herostratského, jehož neodvážil se ani ten Beust, ani Herbst, ani Giskra. I aby nescházelo, jako v Shakespearově tragédii, ani přípony travestie, bureuje » Neue Fr Presse« i toho 80letého pensistu Stremayra z jeho lenošky a ten starý německý byrokrat ujišťuje, že prý by dnes to své nařízení z 19. dubna 1880 také s celou chutí rozirhal, poněvadž prý se poměry v Čechách za těch 20 let úplně změnily.

V čem, tážeme se? Leda v tom, že při- bylo o něco českého obyvatelstva ve zněmče ných těch krajích Čech, pročež jest tam dnes ještě větší potřeba úřadníkůa soudeů češtiny znalých než tehda Pan Stremayer byl již r. 1880 vysloveným německým nepřítelem národa našeho, jakož do- kázal za tehdejší debaty o rovnoprávnou uni- versitu v Praze a neméně svým výrokem po věstným, že prý »Morava nesmí býti poslovan- štěna«. Že nieméně podepsal tehda Taaffov ono nařízení o rovnoprávnosti obou zemských jazykův při úřadech soudních a politickýeh v Čechách a na Moravě v zevní službě čili ve styku se stranami, mělo příčinu svou prostě v tom, že tehda ještě ani Němci levičáci jako Herbst a Schmeykal neměli té odvahy upřiti jazyku našemu zemskému v Čechách tohoto práva, státním základním zákonem zjevně mu zaručeněho. Ve svém memorandu, jež podali 7. února 1880 císaři v odpověď na požadavky tehdej- šího českého poselstva němečtí riššti a zemšt poslanci z Čech, počtem 67, s drem. Schmey- kalem a Herbstem v čele, výslovně uznávali. že článkem 19. státního základního zákona »poskytuje se občanům státním právo volného uživání svého ja- zyka v jich zacházení s úřady míní se onen obor úřadování, jen stýká se s obecnými a skutečný m potřebami občanův státních« — tedy koncedovali rovnoprávnost obou zemských jazyků v zevní službě úřadní be výhrady, dokládajíce, že prý bez toho ji se v Čechách skutečně plní.

Proto myslil tehda Němec Stremayer, že se na Němectvu neprohřeší, když podepiše Taaffovi to nařízení ze dne 19. dubna 1880 o rovno- právnosti obou zemských jazyků v Čechách a na Moravě v úřadování zevnějším. Tehda se vzpírali Němci jen vášnivě proti vnitřní úřadní češtině, které se tehdejší staročeští politikově do- máhali způsobem tím, aby jazyk větši ny lidové v okresu byl též vnitřním úřadním jazykem příslušných s ou- dův a úřadův v první instanei. Za jímavo dnes poslyšeti důvody, jakými teb dejš němečti levičáci tento požadavek našineů potirali! V dotčeném Schmeykalově memorandu dne 9. února 1880 čteme doslovně: »V požadavku, aby při všech úřadech a soudech v první sto lici byl jazykem úřadním jazyk většiny obyvatelstva, spatřuje me citelné porušení zásady rovno- právností, poněvadž možno plným právem setázati, klerak má národnosť oci (ujleí se v tom kterém okresu v menšině přijíti takto o své zaru- čené rovné právo? I nemůžeme na- prosto připustit, aby se otázka řišská, jakouž jevi se býti otázka vnitřnlho úřadního jazyka, směla řešiti se stanoviska okresu . .. Vnitřní úřadní jazyk nelize určiti od okresu k okresu, aniž se přijde v nerozluštitelný odpo se zásadami rovnoprávnosti v jed- nání se stranami. « To je, tušíme, včasná a zajímavá vzpo- mínka na německou důslednost v přesvědčení národním ve chvili, kdy nám chtějí roztrhi vlasť, aby řešili otázku nejen vnitřního, ale zevního práva jazykového v úřadech a soudech dle — okresův německých, smíšených českýchl

Politické zprávy domácí. V Praze, 8. ledna. (Polské hlasy o si tuaci.) Po vyřízení zápasu o vyrovnání uher ské zajímá politické kruhy otázka, co se stane skončí-li nejnovější pokus o dohodu česko-ně meckou nezdarem a bude-li se v obstrukci po kračovati i v zimním zasedání říšské rady. Otáz- kou lou zabývají se dnes všechny tři polské listy krakovské. „Czas“ znznamenává pověst, žev tom případě říšská rada bude rozpuštěna a vydá se cestou nařízení jazykový zákon pro Čechy Moravu, jakož i nový jednací řád sněmovní. Pisateli však zdá se pověst ta málo pravdě podob- nou, poněvadž žádný jednací řád nemůže být desti přesným, aby stačil na obranu vlády, kter by v nejnedůtklivější otázce — otázce jazykove — vyvolala proti sobě nespokojenost stran. Os

by, které chtějí všecko věděti, mají však prý po ruce odpověd i na tuto námitku. Výše zmíněná nařízení vydalo by prý jakési zatímné minister- stvo, kdežto v parlamentě by se objevil nový kabinet, který by neměl na sobě viny. Na konec jsou ještě i jiní prorokové, kteří vtrdí, že „sa nační projekt“ jest hlubší a zavírá v sobě take změnu volebního řádu. „Czas“ připojuje k těmt zprávám poznámku, v níž dovozuje, jak se v po sledních létech změnilo v Rakousku veřejné mí nění, když ty a takové pověsti se zaznamenávají klidně čtou a nikde se proti nim nejeví opravdový odpor, nikde žádné protesty. Kdyby se byl pře několika léty objevil podobný záměr státního pře- vratu, podobný útok na ústavu, třeba jen v da- leké perspektivě, byl by v celém státě vzbudi výkřik rozhořčení; dnes diskutuje se o tom klidně a snad i sám státní převrat přijal byse leckde s povděkem. „Nová Reforma“, dotýkajíc se výše uvede- ných pověstí, praví, že jsou to jen pouhé kom- binace a nechce se jimi podrobněji zabývati. Ale dodává: „Buď co buď, radikální změna mus se státi nezbytně a zcela jistě se stane. Plán vládní, vlastně plán Körbrův jest prý již hoto ve všech podrobnostech a byl prý schválen také již císařem.

Zpravodaj „Glosu Narodu“ nebere však po věsti o státním převratu příliš vážně. „Dr. Kor ber — praví — hrozí rád a hrozil již nejednou často s úspěchem, ale při tom jest příliš zkuše ným politikem, aby mohl věřiti v možnost abso lutistické vlády v Rakousku na počátku dvacá tého století. Jeho hrozba může se týkati jen ny nějšího parlamentu a nyní platného ústavníh systému. Že tento parlament jest neschopen plodné práce a že nynější ústava jest od základu pochybená, to dokázala historie posledních deset let a proto bychom se pranic nedivili, kdyby po nezdařeném pokuse konferenčním vláda přistou pila konečně k takové úpravě vnitřního zřízení jaké vymáhá rovnoprávnost národní a historický rozvoj zemí, tvořících stát rakouský. Ale pak by především musila padnouti hegemonie německá uměle sestavená nynější ústavou. V Praze, 8. ledna. (Chystané změny v rakouském vojenství.) Jedna z pešt- ských korrespondencí sděluje, že ve společném ministerstvě vojenství dějí se za souhlasu s ra- kouským a uherským ministerstvem zemské obrany připravy k důležitým změnám v rakou- ském vojenství. Nový plán týká se prý reorgani- sace armády, kterou staví na zcela nový základ.

Nejdůležitější změnou má býti dvouletá činná služba, která by však vyžadovala zvýšení počtu vojska v době míru o 125.000 mužů. Jiná změna týče se odvodu. Nyní branci předstupovali před odvodní komisi podle losu, který si vytáhli. Dle nového plánu má se odvod díti podle stáří, rodiště a abecedy. Písmeno abecedy, od kterého odvod má počíti, stanoví se každý rok losem, aby ne- trpěli újmy branci, jichž přijmení začíná jednou z prvých písmen abecedy. Dále mají se zříditi nová velitelství, zejmena v Uhrách má se zřídit jedno nové sborové velitelství. Provedení všech těchto plánů bude však vyžadovati značného ná- kladu, asi 110 millionů korun. Z toho připadne prý na rozvoj pěchoty asi 34 millionů, na rozvoj dělostřelectva 22 millionů a na pevnostní dělo- střelectvo přes 4 milliony. Dle nového plánu bude třeba udržeti ve vojsku přes povinná léta 45.455 poddůstojníků, s čímž bude spojen nový výdaj 16 millionů korun. Nová vojenská velitel ství budou státi skoro million korun. Proveden všech těchto plánů bude zyžadovati tří až čtyi let, tak že dvouletá služba vojenská by mohl počíti 1. října 1906.

Dle vídeňských zpráv v ministerstvě vojen ství pracuje se skutečně o nových předlohách. ale jde prý jen o známý nový branný zákon stanovení počtu branců na dalších deset let. Otázkou dvouleté činné služby ministerstvo s sice také zabývá, ale v této věci nestalo se ješt nijaké zásadné rozhodnutí. Z Lublaně, 7. ledna. (Zemské při rážky v Kráňsku.) Vzhledem ke hrozbám slovinských klerikálů, že budou pokračovati obstrukci i v novém zasedání zemského sněmu, nebyl kráňský sněm svolán, aby schválil aspoř V drobném prodejí: ranní čí-lo o sobé . . . za Sh n 2 o dpolední Ve slialkich na venker ranní čielo. . . . . . . . 10h odpol ední 3h Inserát platí se hotověo rapřeo. Přadplcení a knseriy přijimá n dmlul- strsce v Mhrlauské ulici č.. Tam nachízají se těž redlakae. tiskárun a ezpečice „ Náredních Lista- Rnkopisy se nevracei

zatímný rozpočet. Proto dostalo se zemskému výboru kráňskému císařským nařízením zmoc- nění, že může zemské přirážky vybírati i v roce 1903 v téže výši, v jaké byly vybírány doposud. Nařízení to zhatilo plány klerikálů, kteři se do- mnivali, že zemský výbor po Novém roce ne- bude míti prostředků na vedení zemského hospo- dářství a přijme bez výhrady podmínky, dikto- vané mu stranou Šusteršičovou. Ze Záhřeba, 6. ledna. (Chorvatská op- posice) svolává společnou schůzi zástupců všech opposičných stran do Záhřeba na den 28. ledna. Pozvánky ke schůzi rozesílá posl. Bre- sztyenszky, jenž zve nejen přívržence „chorvat- ské strany práva“ z Chorvatska, nýbrž i z Dal- macie. Dalmatští „praváši“ usnesli se již, že vy- šlou do Zahřeba posl. Biankina, Prodana a dra. Trumbiče. Jest naděje, že se schůze zúčastn tentokrát také již členové „čisté strany práva“

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 8. ledna. Rusko a Srbsko. Německé, maďarské a židovské listy píšou takové nesmysly o účelu a výsledku návštěvy Lamzdorfovy v Srbsku, že se dají vysvětliti jen zoufalou náladou, které propadly od toho oka- mžiku, kdy na vždy s jeviště odstoupil jejich naděje i láska, rozkrál Milan. Nehodláme ty ne- smysly vyvracet, neboť i to by znamenalo, je opa- kovati. Upozorňujeme pouze české obecenstvo, které chce jasně viděti v poměrech srbských, že nesmí věřiti vůbec ničemu, co o nich píšou pro- tektoři Milanovi. Není-li to holá nepravda, je to zajisté tendenčná zkroucenina. Cestou Lamzdorfovou do Vídně znova se za- bývá bělehradský dopisovatel „Nov. Vrem.“ Píše: Hr. Lamzdorf vynesl si přesvědčení, že v konaku královském i ve všem národě srbském chovají k Rusku city oddannosti a hluboké, upřímné sympatie. Mohl viděti, jak hanebně mohl být oklevetěn národ, který vždycky Rusku za- choval věrnost. Nyní se ví, že poslání hr. Lamízdorfa mělo za cil, nejprvé rozptýliti některá nedorozumění, která vznikla odtud, že nepřátele Srbska nepřestávali se starato ne- svár tam, odkud všeliký nesvár musil býti na vždy vyhnán. Této úloze Lamzdorf nejúplněji do- stál. Samo sebou se rozumí, že bylo jednáno i o makedonské otázce. IIr. Lamzdorf vyslechi žaloby Srbův a oni doufají, že se mu nebude zdáti přílišným to, oč Srbsko v nynějším oka- mžiku žádá, aby zabráněno bylo úpl- nému vykořenění a vyhlazení srb ského živlu v Makedonii i Starém S rbsku. Z hořejších slov dopisovatelových možno bez obtíží vyčísti, že jest odstraněno „ne- dorozumění“, které bylo mezi manžely carskými a královskými, a příčina jeho že byla nalezena v nepřátelských úkladech, které snaží se ztrpčiti život králi Alexandru a zvláště královně Draze, jež platí za hlavního vinnika, že mílanovština dohrála v Srbsku úlohu.

Z Poznaňska. Dopis »N. Le Poměry nás Slovanův pod barbarským jhem německým zhoršily se v posledním čase a mnoho našich redaktorův prožíti musilo štědrý denv žaláři. Kolik jich sedí v žaláři, nevíme vůbec důkladně, ale postačí připomenout, že jen z re- dakce „Práce“ jsou tři, mezi nimi dr. Rakovský, odsouzený na dvě léta; v trestnici je redakto „Dziennika Poznaňského“ Hojnacký, dále re- daktor „Komara“ Slupský pro urážku panovníka, dále Růzanovič z „Gazety Grudriadské““, dva redaktoři „Katolika“ ve Slezsku Pruském, dále na několik měsíců výrokem soudu toruňského odsouzeni dva redaktoři, Brejský a Vojeechov- ský, a třetí půjde za nedlouho před soudnou sto- lici. Stařičký Smit, redaktor „Velikopolanína“, opustil nedávno pevnost Wisloujšcia, kde seděl také pro urážku panovníka. V žaláři je starý Josef Chociševský, který úhrnem 61/4 roku pro- seděl ve vězení pruském! A nejsou to všichnil Jaká budoucnost kyne našim redaktorům, vysvítá

FEUILLETON. OPe Evroy. Právě před třicelipěti léty vyšlo první, po zoruhodné francouzské dílo o českém národu „La Bohěme historique, pittoresque et litte raire“, jehož vydavatelé Josef Frič a Loui Leger, nie neopomněli zařaditi do svého kultur ního rapportu, co vzbuditi mohlo tehda zájem ciziny. Víc jak půltisíce stran naplňovaly vzpomínk historické, články politické, studie literární. texty písní a pohádky česko-slovanské. In- struktivní mapa národnostní, tuším, první svěho druhu, informovala zahraničního čtenáře o mo- hutnosti a významu našeho kmene v zemích ko- runy svatováclavské. Soběslav Pinkas, tehda muž čtyřicetiletý, illustroval legendu o Dali- boru, která vedle povídky „O dvanácti měsíč- kách“, přeložené Alexandrem Chodzkou, byly nejkrasšími ukázkami z velkého pokladu mythů a povídek lidu v zemi bílého lva... Ale tehda mezi světodějnými katastrofami králové-hrade- ckou a sedanskou, slávou oslněná Francie císař- ská měla jen úsměšek pro varovný hlas český Ba tehdejší ambasadér francouzského impera tera, věvoda de Grammoni, neměl nie rozumněj šího na starosti, než sděliti s Beustem obsah pa- mětního spisu Riegrova, adresovaného Napo loonu III., v němž se mimo jine pravilo: „Chce-li Francie rakouské mocnářství, jak evropskou velmoc udržeti, pak nesmí se spojiti s oněmi německo-maďarskými dualisty, kteř nevyhnutelně jeho zboření vyhledávají a ne- přeje-li si zvětšení Pruska, pak nemá také přáti

si zvětšení výhradního panství německé strany v Čechách. V Paříží nevšímali si tehda ani rad Her véových, ani článků Saint-René Taillandierových „Hercínský kout“, jak Armín Čechy kdys nazval o něž již v dávnověku usilovali Tiberius a Karel Velký, Čechy, s půdou prosáklou mořem marně prolité šermánské krve, Čechy, tisiciletá vzdorn slovanská bašta, byly tehdejší Francii jen bez- významnou rakouskou provincií, kam zajíždělo se k hojivým zřídlům a v jejichž kapitále de- possedovaní panovníci rakouští, francouzštía ilalští žili v klidném ústraní. Mimo Slovanůa Němeů, vlastně nikdo nevěděl o našem vzkři- šení. Tito měli zajisté příčin dosti potlačovati zprávy o utěšeném rozvoji českém; oni sami se- bou zaměstnáni pohlíželi k nám, jak k majáku za jitřního šera. .. Čtěte jen polskou publikae Chojeckého „Czechia a Czechowie“ z oné dobyl Nebo pohlédněte na Grotgerovu „Slavii“, její tvůrce pověřuje Čechy úkolem tak důležitým Avšak první nezdar české akce ve Francii neod strašil našince. Je zajímavo sledovati stále ob novované pokusy informovati cizinu, jako na př. prostřednictvím záhy zaniklé „Corresp Slave“ a p. Nejčinnější pionýr vzájemnosti česko-fran couzské, nedávno zesnulý Soběslav Pinkas, zí skal si v tom směru zásluh velikých. V jeho do- mácnosti Léger, Denis, Pieot a jiní nabyli zá- kladních vědomosti o našich tužbách a přáních tam prodlel v době nejnovější také André Ch radame, autor spisu „Evropa a otázka rakouská na prahu XX. věku“, když r. 1897 Prahu po prvé navštívil. V létech 1887 a 1888 referováno o českých věcech v týdenníku „L'Autriche Slave et Roumaine“.

Po celou tu dobu, od r. 1867 pan Loui Léger neustál vydávati své slovanské studie V krátkých intervallech 25 publikací! České kul tury a historie týkal se překlad naších starýeh písní hrdinských a milostných, pak „La Bohěme historique“ a „Cyrille et Methode“. Ve sbírkách „Le monde slave“, „Etudes“ a „Nouvelles etu des slaves“ (2 díly), „Russes et Slaves“ (2 díly) především ale v díle „Histoire de l'Autriche- Hongrie“ (u Hachetta) úchvatně vylíčen náš vý znam a neustálý boj o právo a spravedlnost této říši. Vedle Louisa Lěgera prof. Arnošt D nis historickým dílem „Fin de l'indépendane bohěme“, vyšlým roku 1890, obrátil pozornost francouzské intelligence na naši velkou minu lost ... Znenáhla počala si nás titerární Francie více všímati. Stačí uvésti jen některé vynikajíe representanty, jako mnoho jmenovanou publi cistku Mme. Adamovou, bývalého ministra zahra níčních záležitostí Flourensa, dřívějšího kan- cléře čestné legie, vévodu z Auerstaedtu, Da resta, Deschanela, vikomte de Vogüe a j.- Česká obec umělecká také vykonala své po- slání v Paříži. Čermák, Brožík, Hynais, Chittussi Marold, Mucha, Vácha a j. šířili pověsť česk kultury. Prostřednictvím divadla české obecen- stvo mohlo seznámiti se s řadou pařižských koryfejí ... Také styky našeho Sokolstva s francouz- skými gymnasty pomáhaly zvýšovati zvědavos širší veřejnosti francouzské pro naši existenci. O svatodušních slavnostech gymnastů r. 1889 ve Vincennes u Paříže, sám president Carnotse skvělým průvodem poklonil se českým hostům Ke starším pěstitelům styků česko-francouz- ských druží se v novější době řada mladších lite

rátů a novinářů, kteří snaží se udržovati ve stále pružnosti dorozumivací nitky, napjaté mez Prahou a Paříží. Také zástupci činné politiky české vstupo vali v osobní známost s politiky francouzskými Kramářova stat „Budoucnost Rakouska“, uveřej něná před 3 léty v „Revue de Paris“, vzbudil živou polemiku v německé žurnalistice evropské Roku 1895 vyšel první svazek publikace „La Nation Tehěque“. Od té doby další čtyř objemné, bohatě illustrované díly (šestý je v t sku); pět tisíc výtisků výborné četby o českých věcech rozšířeno tak dílem darem, dílem pro- dejem na evropském západě a severu. Tiskový náklad posledního, pátého dílu, obnášel 400 kerun; porto 1400 korun (vážil výtisk 11/4 kg) Náklad uhradily částečně česká obecní a okresní zastupitelstva. Ze spolupracovníků francouzskýel jmenuji jen: Louisa Légera, Williama Rittera vikomta de Vogüe, Flourensa, Maurice Murela Chéradama, Henrya, Oudína, Pencheniera, Ca millu L'Huillierovou (ženěvskou publicistku) Crěme pařížské společnosti projevil vydavatel sympatie. Ze dvou set vřelých děkovacích při pisů uvádím jen listy Victora Sardoua, Camillr Saint-Saense, Alberta Vandala, Gabriela Hano tauxa a vévody Rohana. Všechny dopisy svědčí že velká čásť pařižské elity, dobře informována o našich bojích za právo, nezaměňuje nás s Ma- dary. I francouzský venkov osvědčil své poro uměni. Darem rozeslala vinohradská obec tut publikaci sto městům francouzským. Ta opět pospíšila si zaslati darem publikace své. V Ren nes svolal starosta zvláštní schůzi, v níž obecn starší pan Malapert přednášel o díle a o českém národě ...

Z národů menších projevili největší zájem Švýcaři. V „Journal de Geněve“ — časopisu zá- možných protestantů, slavný švýcarský učenec Louis Duchosal, pojednávaje o publikaci, napsal: „Je užitečno, aby čas od času podán byl důkaz, že národ, vědomý si své vnitřní ceny, posléze přece vždy svou vlastní silou a přes sebe větší překážky se vzchopí a uplatní. Národ takový chová v sobě mravní sílu, která mu zajistí ko- nečné vítězství; on nechce zemříti, jak byl by řekl Barbey d'Aurevilly. Tuto podívanou po- skytuje nám v novější době národ český, který uprostřed nejhorších sužeb nevzdal se naděje,a pozvolna, neústupným a vytrvalým úsilím se vzmáhá a vzkvétá . ..“ Významný ten projev cituje i Chéradame ve svém spise. Ale i švábské Švýearsko netajilo se svým soucitem pro nás. Bernský „Bund“, lucernský „Vaterland“ a „Tagblatt“ projevily nevoli vůči německému, protičeskému chauvinismu .. Stručný takto přehled svědčí, že jsme svoji snahu po navázání styků zahraničních omezili prozatím na Francii. Jinde zůstáváme téměř ne- známi;-tak v Italii, Velké Britanii atd. Pohostin- ské hry pražského divadla na vídeňském jevišti výstavním byly vlastně jedinou, ale dosud nejpronikavější propagandou českého umění za hranicemi, k němuž pojily se občasné rozlety jiných hudebních družstev a korporací. Platíme i po té stránce v cizině namnoze za národ vý- znamný pro kulturu, leda jen pro své schop- nosti hudební. Bude na nás, abychom schopnost i zdatnost svoji prokázali šířeji i po jiných strán- Charles Hipman. kách.