1
masthead
10. dubna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čistu 100.
List
4
article
O všelikém divném putování.
O všelikém divném putování.
„Habent sua fata libelli“, zní jeden z nej
známějších citátů latinských. „Zvláštní osudy
mají knížky,“ bylo by asi velně po česku. A nej-
horší snad osud byl připraven knihám a knížkám
českým. Na tisíce a na statisice bylo jich spá-
leno, jakou starost měli velební otcové v dob
pobělohorské, aby se národ český jedovatým je-
jich obsahem nadobro nezkazil. Vše, co pochá-
zelo z doby husitské, českobratrské, vše, co
páchlo luteránstvím, kalvinismem atd., metáno
bylo do ohně. Jen co jich zničil veledůstojný
jezovita pan páter Koniáš čili Koňas. Podle sta-
rého slovníku Riegrova (a jak sám za zásluhu si
pokládal) prý na šedesát tisíc knih! A třebaže
nový slovník Ottův udává tu jen množství polo-
viční, totiž třicet tisíc knih, je to výkon přeee
velmi „úctyhodný“, kdyby nebyl tak hanebný
blbý. Blbý zajisté proto, že životopisci Koňasovi
uvádějí, že neničil knihy české snad z pouhé
zlomyslnosti, ale z náboženské horlivosti, maje
prý skutečně obavu o český lid, aby se husit-
stvím, českobratrstvím, luteránstvím a kalvi
nismem nepokazil. Neboť se praví o Koňasovi
že byl horlivým českým vlastencem a přepilným
spisovatelem jiných českých knih, jimiž se sna
žil ony staré, dábelstvím nasáklé, zničené a ni
čené knihy české nahraditi.
Habent sua fata libelli! Kterak se osud vy
smál zaslepenému horlivci Koňasovi. Skoro
všechny knihy české neb aspoň nejhlavnější
z oněch, jež po celý svůj život pronásledoval,
pálil a ve svém pověstném indexu jako zhoubné
símě dábelské poznamenal, zachovaly se a po
věcích vynořily, a byť i snad v jediném jen
exempláři, kdežto ty nápravné spisy Koňasovy
upadly v zapomenutí nebo se nadobro ztratily
Mají své osudy knížky. Ale i malé úryvky
z knih, všeliké drobné, třeba nepatrné historky
mají své osudy a podivnou životní pout.
Koniáš
Koňas
Riegrův
Ottův
Koňasův
5
article
Znáte přece tu hezkou českou pohádku
o nemocném králi, který ne a nemohl se uzdravit
až přišel odkudsi jakýs šedobradý, proslulý lékař
který králi vyjevil, že se uzdraví hned, jakmile
oblekne košili šťastného člověka. Hledal
toho člověka nejdřív u dvora, potom v sídelnín
městě. Bylo tam dvořanů a magnátů mnoho.
košil měli dost, ale šťasten z nich nebyl nikdo
neboť žádná ta košile králi nespomáhala. I vy-
dali se poslové královi na všechny strany, aby
nalezli člověka vskutku šťastného a jeho košil
králi přinesli. Dlouho jezdili marně, až na kterés
pasece nalezli člověka usmoleného, čmoudem
zčernalého, který pálil uhlí a vesele si zpíval
až se lesem rozléhalo.
„Ty jsi šťasten, co?“ popadli ho.
„A bodejť bych nebyl! Nic- mi neschází.
ničeho si nepřeju — než abyste mi dali pokoj!“
„Dej sem košili!“ veleli poslové královi,
měšec zlaťáků padl k nohám uhlířovým.
A teď se ukázalo, že tento skutečně šťastný
muž vůbec košile nemá. A chuďas krá
patrně se nevystonal.
Hezká pohádka, pravda-li? Symbolická
Vždyť už nějaký starý řecký mudřec řekl, že nej
šťastnějším jest člověk, jenž má nejméně potřeb.
A ten uhliř u svého milíře věru neměl košile za
potřebí. Stačila mu hrubá, režná halena.
Myslím, že jsem ještě chodil do školy, když
jsem tuhle pohádku četl. Později, když jsem se
dočítal, že pohádky v jádře svém vlastně náležeji
všem národům a že jen v pozměněném rouše
putují celým světem, byl bych soudil, že i tato
významná pohádka o košili šťastného člověka
je známa celému světu. Nalezl jsem taky po-
hádku o tom ukousnutém nose před lety ve fran-
couzském časopise, a tam dokonce stálo, že se
historka přihodila — v Dejvicích, v blízkém
okolí Prahy! Hle, hle, jak ty drobnůstky putují.
Dejvice
Praha
6
article
Ale není tomu dávno, a pohádku o košil
štastného člověka přinesl jistý německý časopis,
v říši velice rozšířený, jako novinku. A je tomu
několik jen dnů, kdy již třeti člověk nabízel
redakci českého listu překlad pohádky té, prj
velmi zajímavé a významné, a velice se divil.
jako oba první překladatelé před ním, když
uslyšel, že pohádka ta je v Čechách dávno
známa, že byla nejednou porůznu otištěna a taky
do nejedné sbírky pojata.
Putují tak historky a někdy těžko byste vy
pátrali pochod jejich, jako taky nelze vždy vy
patrati původ jejich.
Je tomu přes třicet roků, kdy bylo vydán
první číslo Ottova Palečka za redakce Štol-
bovy. Na podzim roku 1872. A hned v prvém
tom čísle byla otištěna historka s názvem;
Čehose může i soudní rada za tmy
dopusti t!
Pan rada chodíval do hospody a vracíval
se hodně pozdě domů. Pražské ulice bývaly již
tmavy a pan rada musíval takovou úzkou uličkou,
v níž bývala tma na krájení. Ale pan rada se
nebál. Předně to byl kurážný Čech (dle ne-
jmenovaného autora), a dále věděl, kterak s dare-
báky jednat. Ale čert nikdy nespí. Jde jedné
noci, v husté tmě zašárají na dlažbě kroky, do
pana rady vrazí temná postava — a pan rada
ví, kolik uhodilo. Sáhne na vestu, po hodinkách,
— kapsa prázdna. Pán rada skočí, popadno
chlapa za krk a zahřmi: „Chlape, dej sem ho-
dinky!“ Chlap se třese — a podá panu radov
hodinky. Pan rada se netahal se zákeřníkem
vrazil mu jenom notnou ránu mezi žebra, až
úkladník zaskučel, a pan rada šel dále svou ce-
stou. Vrátí se domů — a na psacím stolku
leži jeho hodinky! Sáhne do kapsy —a
vytáhne hodinky cizí. Zkrátka, pan rada sám
se dopustil loupeže!
Ottův Paleček
Štol
rada
Čechy
7
article
Sťastně to dopadlo. Po bezesné noci kvap
pan rada na policii, aby tam příběh oznámil,
a tam již taky najde oloupeného, posud se tře-
soucího pana Šalomouna Vedelesa, který přišel,
aby žádal za stihání lupiče. Vše se vysvětlí, pan
Vedeles přijímá s kyselým úsměvem hodinky sv
z rukou radových, ale konečně při číši vína, n
niž ho pan rada pozval, zapomíná i na ránu do
žeber
Historka zapomenutá, třicetiletá. Kdo ji na-
psal, nevím. Autor se nepodepsal. Snad byla
sčesána s cizího štěpu a pro Palečka lokaliso-
vána. Tu domněnku vzbudila ve mně histork
na vlas podobná, která mi byla téměř po třicet
letech od oné české v Palečku nabídnuta, at
jako překlad z čerstvého čísla jistého paříž
ského zábavného listu.
Táž historka, jen osoby a dějiště jiny. P
řížský turista (luším, že malíř) cestuje po Špa-
nělich. A zavane ho vítr kamsi do Sevilly. Tu-
rista, všeho lačen, zapadá do hospůdky v jakés
odlehlé čtvrti, na dobré víno, a podívat se na
ohnivý španělský tanec. Popíjí, popíjí — a
pozdě v noci nějakými klikatými uličkami vrac
se do hotelu. Proti němu vrávorá člověk zdán-
livě opilý. Pozor, hochu! mysli si turista. A jen
domyslil — náraz, a vesta malířova prázdna.
„Chlape, hodinky sem, nebo tě zabiju!“
Zbabělý útočník vraci hodinky a ztrácí s
v temnotách. Malíř vrátí se do hotelu, všecek
potěšen Umto dobrodružstvím se šťastným kon-
cem — a nakrbu ve svém pokoji nalézá svoje
zapomenuté hodinky a ve vestě má cizí, ulou-
pené.
Šalomoun
Vedeles
rada
Paleček
Sevilla
8
article
Není-li zajímavý tento koloběh prosté hi-
slorky? Na stamilovou vzdálenost, po celých
desítiletích vynořuje se opětně věc, u nás dávno
zapomenutá. Jen jiný kolorit, jiné ovzduší, ale
na vlas táž. Bylo by zajímavo vědět, kde po
pětadvacíti nebo třicíti letech vzal francouzský
autor svůj motiv? Zdali mu kdos vyprávěl obsah
české historky? Zda byla česká historka odkudsi
přeložena a zda má francouzská historka stejný
pramen? Kde vzníkla poprvé?
Habent sua fata libelli. A nic se neztratí.
A ztracené zase se nalézá po letech. Najdou se
mnohdy celé partitury, originály skladeb, po
nichž bylo marně pátráno.
Když roku 1884 zemřel Bedřich Smetana
nevěděli dědicové, kam se poděl originál jeho
České písně s orchestrálním průvodem.
A nevěděl to ani pan Srb-Debrnov, někdejší dů-
věrník Smetanův a plnomocník jeho, kterýž
skladatelovy záležitosti obstarával, o rukopisy
jeho pečoval. A dlouho snad ještě by nikdo ne
byl zvěděl, v čích rukou Česká píseň od-
počívá. Až loni, když Národní divadlo vypravilo
cyklus oper Smetanových a chtělo provozovat
i Českou píseň, zakročil pan Mo jmír
Urbánek a jako jediný a výhradní „majetník
České písně provozování její Národnímu divadlu
zakázal, dokud prý se s ním Národní divadlo ne-
dohodne.
Smetan
Srb
Smetanův
molybden
Urbánek
národní divadlo
9
article
Důsledky okázaly, že toto zakročení a záka
pana Mojmíra U. byly velmi neprozřetelny. Zvě-
dělit o tom taky dědicové Smetanovi a nevědouce
kdy a jakým právním spůsobem pan Mojmír U
by byl nabyl jediného a výhradního práva k origi
nálu i ku provozování, zažalovali dočasného ma
jetníka na vydání skladby. Pan M. U. však by
majetníkem ještě jednoho originálu Smelanova
a to rukopisu klavírního výtahu „Dalibora“
Taky na vrácení tohoto originálu byl pan M. U.
dědici Smetanovými zažalován.
K vyřízení tohoto velmi zajímavého sporu
došlo asi před čtrnácti dny před okresním sou-
dem pro Horní nové město v Praze.
Smetan
M U
Dalibor
Smetanův
Praha
10
article
Majetník originálů Smelanových tvrdil, že
práva k České písni Smetanově nabyl od
pana Emanuela Starého, nakladatele hudebnin,
který ho zase již roku 1884 nabyl od dědiců
Bedřicha Smetany. K čemuž však p. Starý před
soudem vypověděl, že postoupil panu MI. U
skladbu s průvodem klavírním, nikoli však parti
turu orchestrální, neboť sám práva toho neměl
a co neměl, postoupiti nemohl. Načež pan M. U
doznal, že originál České písně nalezl v koš
s hudebninami po zesnulém strýci svém, p.
Velebínu Urbánkovi. Pokud pak se týče klavír-
ního výtahu Dalibora, dostal prý jej od řeče-
ného strýce svého dárem, podle výroku svědkap
Fr. A. Urbánka, otce žalovaného, prý darem
k biřmování. V tom byla jistá neshoda.
neboť s počátku tvrdil pan M. U., že klavírní
ten výtah od svého strýce Velebína U. koupil
Avšak zesnulý pan Velebín Urbánek sám
nebyl majetníkem originálů Smetanových, snad
mu byly kdysi k nějakému účelu jen zapůjčeny,
i nemohl jich ani prodati, ani darovati. A tak
skončil spor rozsudkem, že pan M. U. jest po-
vinen oba originály dědicům Smetanovým na-
vrátiti.
Ztraceny a zas nalezeny! Štěstí, že byly
uschovány v rukou tak dobrých! Vždyť se mohly
ztratit nadobro. Dědicové mají zas vzácnoua
cennou památku, dva pohřešované rukopisy
mistrovy. A dvojnásob zajímavou. Někdejší bý-
valý výhradní majetník jejich totiž potiskl prý
originály Smetanovy svojí štampilkou. Všady
kde na to bylo kouska místa. Taková štampilk
má taky cenu.
Habent sua fata — — ale ne, nejen knihy
Taky partitury .
Smelanový
Emanuel
Smetan
Stará
Velebín Urbánek
Dalibor
A Urbánek
M U
Velebín U
Velebín
Urbánek
Smetanův
Dědicová
Francie
11
article
Mladé víno.
Mladé víno.
Črta. Napsal Fr. Flos
Flos
Francie
12
article
Teplo bylo, jen se slejvalo. Srpnové od-
polední slunce pražilo do prostranného, se všech
stran uzavřeného nádvoří pivovarského jako do
hluboké jámy, kde se horký vzduch tetelil nad
kostrbatým dlážděním jako nad vysokou prej-
zovou střechou pivovaru, vystavěného rukama
robotníků k užitku milostivé vrchnosti anno
Domini, kdy mušketýrova lískovice prováděla
právo útrpné.
Blažené ty doby však již dávno uplynuly;
velkostatek, zámek i pivovar octly se několikráte
na bubnu; vystřídalo se tu několik majetníků
ale všichni zase zmizeli za původní vrchností.
po níž tu zbyly jenom ty památky, kterých hrabi-
vost lidská a zub času dosud zníčiti nemohly
Zbyl zde zámek, pivovar a starý spustlý park
Nejsou však osiřelé; pivovar jest v nájmu, zá
mek, park a okolní lesy i pole mají také pána.
ale ten se o ně málo stará, neboť užívá rozkoš
v evropských velkoměstech a starost o majetek
ponechává svým úřadníkům.
Hlavní brána zámecká zrezivěla ve stěže-
jich, balkon nad portálem se rozsypal a naši
rokém schodišti vyhřívají se ještěřice. Okna zá-
mecká jsou uzavřena okenicemi a ve věži i v ko-
mmnech pydlí netopýři. Jenom park roste a roste
jako prales. Zde svalil se vykotlaný strom a při-
máčkl k zemi celý pruh křovin, ale z rozerva-
ného pařezu ženou se již zase vzhůru štíhlé
kmeny mladého stromového pokolení. Jsoutu
stezky jako slepé uličky ve starých městech.
jděte po nich a zabloudíte v houští; jsou tu ly-
siny a tučné palouky, kde se kdysi pestřily květi-
nové koberce, jsou tu houštiny, šipkoví, kde stá-
valy skupiny královských růží. Ale najdete zde
i širokou cestu s hlubokými kolejemi, s odřenými
kmeny stromů, poděl stojících, najdete prohnilé
můstky i vyvrácené, oprýskané sochy, jichž pád
i zníčení snaží se zakrýti houšť kopřiv.
Domin
13
article
Zdi parku se již dávno rozvalily a proto ne-
musí drůbež pivovarská přeletovati, nýbrž pře-
chází volně z nádvoří do parku a tam popelí se
v kypré zemi pod svislými větvemi jehličnatých
stromů. Jest tudíž pusto na dvoře, jen osamělý
kohout přechází nádvořím, vysoko zvedaje nohy.
neboť mu uvázlo dlouhé stéblo na pařátua
kohout se marně snaží stébla se zbaviti. Kohou
právě dovlekl své břemeno až ke dveřím, nad
nimiž na zdi visí tabulka s nečitelnými zbytky
pisma, když se dvéře otevřely a v nich objevi
se mladík rusovlasý a v obličeji všecek zardělý.
Přivřel na chvilku oči, neboť ostré světlo slu
neční jej oslepilo, pak ale se shýbl a vyzvednuv
přes práh objemnou hubatku plechovou, zavře
dvéře na klič a nesa hubatku, pospíchal pře
nádvoři. Dal se širokou vozovou cestou, vedoue
parkem, minul zámek a zahnul po široké pěšině
v pravo. Sotva zahnul na pěšinu, zaslechl hlučný
hlahol hlasů a smích, proto ještě více si po
spíšil.
„No, že už jdeš, však jsem myslil, že js
tam usnul,“ křičel mu kdosi vstříc a hned na to
objevil se na pěšině sám pan starý, malý, tlustý
muž bez kabátu a s rozepjatou vestou.
js
14
article
Mladík podal panu starému hubatku, v níž
se kolébala hustá, bílá pěna. Zavonělo pivo tak
lákavě, že pan starý již zvedal objemnou nádobu
k ústům, když v tom přiběhli jiní dva páni, kteř
zmocnivše se násilím hubatky, nesli ji do ne
daleké besídky. Zde seděli ještě dva, ale mnohem
starší mužové, kteří, jak se zdálo, na pivo ta
toužebně nečekali. Byli zabráni v nějaký důle
žitý hovor a když bylo pivo s jásotem přineseno
sctva se ohledli.
Ale již tu byl zase pan starý, zmocnil se
opět hubatky a naléval do sklenic, hledě se za-
líbením, jak se operlily sklenice a jak pěna se
vzhůru vznesla, kdež se ssedla jako hust
smetana.
Páni měli žízeň, a protože pan starý hubatku
často nahýbal, byla brzo prázdná a milý ruso-
vlasý junák juchal zase zpátky k pivovaru.
Tak jako dnes, dělo se každodenně, jen
když počasí bylo trochu příznivo. Úřadníe
panští, úřadníci z nedalekého městečka, učitelé
kněz, lékař a kde kdo si potrpěl na dobré pivo
přicházel sem, věda, že tu vždy najde společnost
Ale nejen páni sami sem chodívali, přiváděli
sem i své ženy a dcery, neboť v parných dnech
lákal sem park svými stíny, zpěvem ptactva, vůn
silic a kouzlem samoty každého, kdo pro přírodu
a její krásy jen trochu měl lásky.
Lásky! To slovo vyplynulo v toku slo
bezděčně a přece mělo býti první. Ano, zdejší
park býval vždy nejčastěji navštěvovaným chrá-
mem lásky.
Láska
15
article
Ty tajemné, klikaté stezky, kde druh, jd
s družkou, těsněji se k boku přitisknouti musil,
aby se vyhnul těm dotěrným větvím, ty slepe
utičky s neproniknutelným houštím na kone
uváděly mladé lidi v rozpaky, z nichž si mohli
jen hubičkou pomoci, ty prohnilé můstky, na
nichž se tak snadno smekla nožka, tak že bylo
nutno štíhlý pás obejmouti, ty pokácené sochy
nad nimiž potřebí se pozastaviti, ty pláňky a p-
louky, kde se tak pěkně na slepou bábu hrálo —
to vše, to všecko bylo k lásce jako stvořenoa
jistě ani jiné nebylo v blažené kdysi Arkadii.
Staří páni v besídce politisovali, mladší měli
tu kuželník a ti, jimž jaro života kvetlo, míval
tu své nebe.
Oni dva staří páni, kteří dnes v besídee
v tak důležitý rozhovor byli zabráni, jsou dávn
přátelé. Že jeden z nich je kněz, poznáme na
první pohled, druhý, jehož zardělá tvář jest
vroubena bílým plnovousem, jest lékař. Oba jsou
již v městečku dobrých třicet let a pracují svorně.
Ovšem brání lékař své svěřence do posledn
chvíle, ale když vidí, že sladké vůně nepomohou.
doporučí svého starého přítele kněze a tak mil
osadníci, posilněni latinou doktorovou i farářo-
vou, odcházejí, aby udělali místo jiným, jež ob
staří přátelé s nemenší láskou do své péče při
jímají.
Také jednou na nás dojde, příteli, a myslím
že to již dlouho nebude trvat,“ řekl doktor, alo
nemyslil to asi do opravdy, neboť sáhl po na
plněné sklenici, sfoukl pěnu a dobře se napil.
„Vůle boží, Hynku, ale právě proto, práv
proto. —
Doktor mrkl na kněze, aby snad hlasitě ne
projevil, o čem mluvili, pak naklonil se k uchu
přítele a řekl mu tlumeně: „Prosím vás, drahý
příteli, jen ho bedlivě pozorujte a při příleži
tosti mu domluvte, na vás jistě dá.
Hynk
16
article
Kněz podal doktorovi ruku. „S radosti
Hynečku, s radostí, vždyť mně přírostl dávno
k srdci. Ale je to mláď, je to vítr a kde pak my
ho zhoníme! Ale pokusím se, pokusim.
Přišli noví hosté a přišlo jich najednou
mnoho, páni i dámy z městečka. Někteří vešli do
besídky a hned se umlouvali, zdali si zahraj
„válečnou“ nebo „honeur“; jiní, zvláště dámy
mladi muži, šli dále do parku, kdež budou házeti
kroužky, nebo hráti míčem.
Do besídky vklouzla dívka. Byla černovlas
a černooká; líbezná její tvářička jen hořela a
plné její rtiky, usmívajíce se, odkrývaly bě
leunké, drobné zoubky. Oblečena byla prostě
ale velmi vkusně, jistě věděla, co jí dobře sluší
a planý mák, který kdesi při cestě našla a do
vlasů si vetkla, slušel její hlavince rozkošně.
Její jiskrné oči okamžitě prohlédly besidku
a na chvilku uvázly pohledem na lékaři, který
dosud knězi šeptal, pak ale uklonivší se knězi
chtěla rychle ven, ale doktor už ji spatřil a z
volal:
„Julčo, Julinko, kam pak, kam pak?“
Divka se ještě více zarděla a zašeptala po
zdrav, hned ale pohodila hlavou a řekla zvučným
hlasem:
„Hledám Emilii, pane doktore, nebyl
„Ne, nebyla, děťátko! Ale pojďte přec
blíže! Ukažte, nejste-li uhřáta. No, ujde to, ted
se již smíte napiti“ a při tom jí doktor podáva
sklenici.
„Děkuji vám, pane doktore!“
„Děkujte až po napití, tak — mně košem
dáti nesmíte. Apropos, neviděla jste snad někde
Oldřicha?“
Ruka dívčina sebou trhla, tak že pivo ve
sklenici zašplíchlo a černé oči dívčiny, jakoby
polekány, upřely se na doktora, ale doktor, hladě
jí tvář, řekl: „Byl bych rád, kdybyste ho byla
viděla, Julinko, opravdu rád.“
Dívka jako maně sáhla po ruce doktorově
než v tom kněz vstal a položiv ruku na rameno
dívčino, řekl: „Paní pelesná přichází, hleďtel
Vpsilon.
zde?“
Julinka
Emilie
Oldřich
17
article
Dívka se vytrhla a spěchala z besídky.
Kněz zase usedl a nehledě na doktora, řekl
„No, vy byste spískal námluvy tady, doktore
Co pak jste to ztropil, vždyť jste děvče celé po
bláznil?
„Já, já?“ ptal se doktor, „vždyť jsem ni
neřekl. Ale věřte mně, příteli, ona je tak rozto
milá, že bych byl úplně šťasten, kdyby mně j
Olda přivedl do domu. Také by nesměl miti oči
aby neviděl, co vidí celý svět. Julča je nej
hezčí — —.
„No, no, příteli, doktore, já vás nepozná
vám. Nechte jen ovoce dozráti; komu kdo sou
zen, toho dostane: Sňatky se uzavírají dříve
v nebi, nežli my jim žehnáme. Tedy jen žádnou
přenáhlenost! Děvče Oldřicha chce, nyní zálež-
na tom, chce-li Oldřich, váš synovec, dívku —
„Byl by blázen, kdyby nechtěl“ — vyhrk
doktor.
Kněz pokrčil rameny. „Prve jste mně vy-
pravoval, že vám dělá synovec starost tím, že
dosud nedostudoval a teď byste ho horem pádem
oženil... Tedy jedno po druhém. Mladého pána
pošleme, aby odbyl zkoušky a Julinku mu slíbím
jako sladkou odměnu za to — Souhlasíte? Tedy
ruku na to a dosti o tom!“
Oba přátelé podali si ruce a ježto besídk
se plnila hosty, musili se oba páni účastniti ho-
voru všeobecného.
Julča zatím sešla se s paní polesnou, přítel
kyní svou Emilii a obě, ujavše se za ruce, zašly
do nejzazšího kouta parku, kdež byl rybník
na něm lodička. fam obě nejraději dlely, do-
stačujíce jedna druhé. Ovšem bývaly i tu ru-
šeny, neboť až sem zabloudil někdo, buď ná
hodou neb úmyslně.
V poslední čas se ta náhoda často opako
vala, neboť sem přicházel synovec doktorův,
Oldřich Perný, a podivno, obě přítelkyně se tétc
náhodě ani nedivily, ani se na ni nehoršily.
Olda
Oldřich
Julinka
Julča
Emilie
Oldřich perný
18
article
Dnes, když přišly obě přítelkyně k rybníku.
nenašly loďky u břehu, ale spatřily ji u břehu
ostrůvku.
„Převoz!“ vykřikla slečna Julča rozpustile
a hle! křoví na ostrůvku se rozhrnulo a milý pan
Oldřich objevil se na břehu. Rychle vskočil do
lodky a za několik okamžiků přistál u břehu.
Pozdravil dámy jako starý známý a zval je
do loďky. Pozvání jeho bylo přijato a lodka od-
ražena od břehu.
Paní Emilie, choť panského polesného, byla
o dva roky starší než Julie. Otec její zastával do
své smrti týž úřad, jako nyní její manžel. Když
Emilie před pěti lety osiřela, přistěhovala se
z myslivny s matkou do městečka.
Do myslivny pak přistěhoval se polesný
nový — Němec. Uměl jen málo česky, byl dosud
na panství v Uhrách a v Dolních Rakousích
nebyl již mladik, jistě dobrý čtyřicátník. Z prvu
se vyhýbal společnosti, snad z nedůvěry, ale
když poznával, že ti rozkřičení Češi jsou vlastně
lhostejní dobráci, sbližoval se se společností
przo se s ní i spřátelil, neboť byl to člověk nejen
poctivý a pořádný, ale měl i tolik darů ducha
že se dovedl zalíbiti.
Učil se pilně česky, nikoho neurážel a maje
povinnosti svého stavu stále na zřeteli, nemícha
se do cizích záležitostí.
Ze zdvořilosti navštívil i vdovu po svém
předchůdci, zde seznámil se s Emilií a odeše
s vědomím, že se do toho tichého bytu brzo
vrátí. Po krátké známosti požádal o ruku Emilie
a když matka i dcera svolily, staral se o to, aby
mladou ženušku co nejdříve přivedl do osamělé
myslivny.
Julča
Oldřich
Emilie
Julie
Němec
Čech
Uhry
Dolní Rakousy
19
article
Přání jeho se vyplnilo a tak se stalo, že
v témž domě, ve kterém Emilie jako dítě rostla
nyní jako neobmezená paní vládla.
Před dvěma roky zemřela Emilii matk
žehnajíc svému zeti a děkujíc bohu za štěstí, kte
rým její dítě obmysliti ráčil.
Emilie vdávala se brzy, sotva dětským stře
víčkům odrostla, sotva se po světě trochu po-
rozhledla (byla dva roky ve škole v městě), pro
vdala se, nic z těch divčích let, těch nejkrás-
nějších let a chvil, kdy růže z poupěte se rozvíjí
neuživši.
Což divu, že Emilie, ač vdaná, zůstávala
dosud dívkou; nemohlať býti z dítěte hned ženou
Mimo to byla i duše její bohatá a srdce plno
plničko nevysněných snů, neprozkoumanýc
hlubin, nevylovených perel. Emilii proto hrozilo
veliké nebezpečí, před nimž nemohl ji chránit
nikdo. Snad rozkvetla by pod polibky milova-
ného muže, snad bohatstvi své duše mohla daro-
vati světu pod žárem drahých oči, snad mohla
v ženu vyspěti mateřstvím. Ale to vše ji nebyl
dopřáno.
Muže svého měla ráda, etila ho, vážilas
ho — jako svého otce — ráda ho měla, jako s
říkají přátelé, „mám tě rád“ — ale to žhoue
železo, tu lavinu, tu bouři, tu sopku chrlicí —
lásku k muži — tu jen tušila, jal. o ní četla
v knihách. A to bylo nebezpeči, jemuž mohla
ba musile podlehnouti. Na štěstí měla zvlášte
vyvinutý cit pro mravnost a čest. To byly jej
hradby.
Ale zkušenosti, ponětí o ničemnosti lidské
neměla. Její muž ji nepoučil, neměl vůbec tušen
o nebezpečí, které ji hrozilo; její muž ji milova
nad svůj život, ale o vývoj duše své ženy se
nestaral.
Emilie
matk
20
article
Věřil jí, jsa přesvědčen, že důvěry jeho ne
zklame. Dokud nepřišlo pokušení, nebylo třeba
obav, ale pokušení přijíti mělo, ba bylo nedaleko
Oldřich Perný studoval práva velmi dů
kladně; ačkoliv jeho soudruzi se již přede dvěma
i třemi roky rozešli po vlasti, aby v praktickém
životě dokázali, čemu se naučili, pokračoval pan
Oldřich stále ještě ve studiích, aspoň tak ubez
pečoval svého strýce doktora. Strýc se ovšem ne-
dal oklamati, rozuměl té důkladnosti, ale protože
Oldřich studoval ze „svého“, totiž z dědictví p
rodičích, nenaléhal na něho strýc dosud příliš
přísně a dopřával mu rád těch krásných let stu
dentských. Než všeho do času. Letos přece
doufal, že Oldřich zkoušky odbude, ale mladý
pán přijel z Prahy již v květnu a na otázku strý-
covu v příčině zkoušek, odpověděl, že letos ještě
ne, ale za rok že jisto jistě. Avšak za celou dobu
svého pobytu milý jurista na knihu se ani nepo-
díval a to znepokojovalo nyní starého strýce ato
bylo též předmětem hovoru s přítelem farářem.
Starý doktor byl ale sanguinik a dobrák, sotva
přešlo mračno po obloze a zjevila se Julča
jako slunéčko, již starý pán zapomněl na dřívější
starosti a hned by spřádal milostné zápletky.
Mělt Jelču tak rád a pak myslil, že pro ni by
Oldřich perný
Oldřich
Julča
Mělt
Praha
21
article
se Oldřich vynasnažil, aby studie co nejdříve
ukončil.
Julča byla dcerou poštmistra, souseda dokto-
rova a Julča vyrostla skoro víc v domě doktorově
než doma, nemyslil tedy starý doktor, že by mohlo
býti jinak, že by „jeho“ Julču někdo jinam od-
vedl. Nad to pozoroval, že Julča neni Oldřichovi
lhostejna a že Julča Oldřicha má ráda, zpívalii
vrabci na střeše.
Tak se měly věci, ale k nijakému konci se
neblížily.
Student přijížděl, laškoval, bavil se a zase
odjížděl, a léta míjela. Letos bylo na čase uči-
niti nějaké rozhodnutí a k tomu vybral si dokto
pomocníka, starého svého přítele.
Nastával večer. Zardělé veliké slunce rychle
schylovalo se k obzoru, západní obloha se za-
rděla jako dívčí líčko po políbku. Zavál větříka
v korunách stromů ozval se šepot, snad večerní
modlitba stromů před spaním.
Od rybníka vracela se malá společnost
mlčky. Všichni byli jaksi mrzuti. Slečna Julča
šla napřed a škubala listy s větvičky, kterou ve
křoví ulomila; paní Emilie zbledlá šla nejistě,
jakoby náhle byla seslábla a hleděla k zemia
pan Oldřich Perný, poslední, šel jako hříšník,
pln rozpaků a hryzl si knírek, který si úsilně
mezi zuby stahoval.
Oldřich
Julča
Julča Oldřich
Emilie zbledlý
Oldřich perný
22
article
Co se stalo? Vždyť odpoledne tato společ-
nost se tak dobře bavila, že veselý hovor a smích
rozléhal se kolem? Nic se nestalo, totiž skoro nie.
Oldřich přistál s loďkou u rákosí, mezi nímž
rostly lekníny. Slečna Julča chtěla leknín utrh-
nouti, ale dlouhá, pružná lodyha povolovala, tak
že slečna chtěla povolati Oldřicha na pomoc, ale
obrátivši hlavičku, vykřikla zděšeně.
Oldřich Perný držel ruce paní Emilie v
svých a horoucně je líbal ...
V prvním okamžiku chtělo se i slečně Julii
i paní Emilii do rybníka, ale ta pošetilá chvilka
zmízela, prchla odvaha a zůstal jenom stud.
Společnost ovšem rychle přistála u břehu
a pospichala k besídce. Všichni toužili po tom,
aby se co nejdřive rozejíti mohli.
V srdci Julinčině bouřil bol, nitrem paní
Emilie otřásal stud i strach, ale bylo jí i v oka-
mžicích nevýslovně blaze, útrobami Oldřich
bouřil vztek.
Společnost právě vstupovala do besídky
když pan polesný bavil společnost umělými
kcusky svého loveckého psa. Veliký, jako tig
žíhaný pes krátké srsti uměl opravdu pěkné věci.
Na povel svého pána přinášel různé věci,
jak mu byly jmenovány, hůl, šátek, klobouk, při-
nesl i drobný peníz, který se země slízl jazykem
a v zubech pánovi podával. Skákal i prosila
jiné podobné kousky bezvadně prováděl.
Oldřich
Julča
Oldřich perný
Emilie
Julie
Julinčin
23
article
„Ale zlý jest,“ varoval pan polesný, „tulák
nebo zlý člověk nesmí se k myslivně přiblížiti.
hned má psa na prsou a běda mu, kdyby se
hnul, hrdlo mu pes prokousne.
„Je to tedy nebezpečná bestie, prohodil pan
starý, „a zaslouží hrst broků.“
„A proč?“ brání psa polesný, „dobrému
člověku neublíží. Má jistý pud, kterým poznává
ničemy.“
Na prahu zjevila se paní Emilie a za ní Julie
Páni je vítali. Oči polesného se rozesmály a když
paní Emilie zůstala opodál státi, přiskočil k ní
chopiv ji za ruce, přitiskl kvapně jeji hlavinku
ke svým širokým prsům.
V besídce ozval se výkřik zděšení. Poles-
ného pes vrhl se na člověka — na pana Oldřich
Perného, který však v čas uskočil a odnesl jen
díru v rukávě. Vzpamatoval se však ihned.
„Pane polesný, toho psa vám zastřelím, ji
několikrát mne napadl.
Polesný zbledl, ale přemohl se. „Budete
v právu, ale prosím, rozpomeňte se; neublíži
jste mu někdy?“
„Nepamatuji se,“ odpověděl Oldřich příkře
„neboť psů nikdy si nevšímám a ve společnosti
své jich netrpím. Každá bestie patří na řetěz.“
„Pravda. Odpusťte, pane Perný, nechám psa
vždy doma, kdykoli půjdu sem do společnosti,
řekl polesný, který se dovedl výborně ovládat
a nechtěl způsobiti hádky.
Ačkoli to všichni pozorovali, ba ani Oldri-
chovi neušlo, pokrčil jen rameny a zabručen
„Bude mně milo,“ obrátil se k polesnému zády.
V srpnu již nebývají večery dlouhé a když
sesílí večerní větřík, bývá i po parném dni
chladno. Tak bylo i dnes a společnost se rozešla
dříve než jindy.
Se slečnou Julčou stala se veliká změna,
starý doktor si jí první povšiml. To smavé
ditě, plné žáru a života, bledlo a hublo. Jejo
nedávno zářivé oči sesmutněly a ztratily lesk,
temné pruhy pod očima strašily horečkou, tvá-
řičky zachovaly jen rudě skvrny a spánky její,
dříve alabastrově bílé, nyní žloutly.
Emilie
Páňa
Oldřich perný
Polesná
Oldřich
Julča
Pole
Oldri
24
article
Ruce její se chvěly, její řeč byla kvapná
její pohledy nejisté.
Nikdo nevěděl, co se jí stalo a kdo se pl l,
nic se nedověděl.
Jenom pan Oldřich věděl, ale ten se o Juli
nestaral; neboť on měl jiné starosti. Nosíval i po-
sílal tajně knihy do myslivny, které zvlášt
z knihovny své vybíral anebo z Prahy objednával.
V knize celé věty neb jen slova podškrtával
večer jak večer spěchával v různé strany, ale
vždy pak stočil se k myslivně.
To Julie všecko viděla, ale mlčela. Či mohla
snad říci, co viděla, co tušila, ba o čem byla
nyní přesvědčena? Mohla žalovati na svou nej-
lepší přítelkyni, mohla přes rty své přenésti ža-
lobu na osobu, kterou tak vřele milovala?
A kdyby i mohla. Co by jí to prospělo? Ne-
nabyla by ztraceného štěsti — to její štěstí ze-
mřelo, to se utopilo tam v rybníce mezi těmi bí-
lými lekníny . ..
Uplynul srpen i měsíce září půl. Pan
Oldřich, jak se zdálo, na odjezd letos ani nepo-
mýšlel, ačkoli přítel doktorův, starý farář mu do-
mlouval a ačkoli starý strýc na slib jej upomínal.
Nikdo mladému juristovi nerozuměl, až na-
jednou přišlo neočekávané vysvětlení.
Jednoho dne rozlétla se městečkem zpráva,
že pana Oldřicha přinesli do bytu doktorova
zpola mrtvého. Pes polesného jej v lese přepadl
a kdyby se k tomu byl na štěstí nenahodil sám
polesný s hajným, nebyl by pan Oldřich již nyní
dýchal. Pak ještě proskočily jiné řeči, to ale
byly klepy. Psa prý pan polesný poštval na zlo-
děje, který myslivnu obcházel a když pes muže
porazil, odtáhl polesný psa za obojek a řekl po-
raženému: „To na pamětnou, po druhé bude
hořel“
Oldřich
Juli
Julie
Praha