ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 c4a2a950-7127-11dc-a342-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 81, place 13, org 1
1 masthead
10. dubna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čistu 100.
List
3 masthead
Strana9.
4 article O všelikém divném putování.
O všelikém divném putování. „Habent sua fata libelli“, zní jeden z nej známějších citátů latinských. „Zvláštní osudy mají knížky,“ bylo by asi velně po česku. A nej- horší snad osud byl připraven knihám a knížkám českým. Na tisíce a na statisice bylo jich spá- leno, jakou starost měli velební otcové v dob pobělohorské, aby se národ český jedovatým je- jich obsahem nadobro nezkazil. Vše, co pochá- zelo z doby husitské, českobratrské, vše, co páchlo luteránstvím, kalvinismem atd., metáno bylo do ohně. Jen co jich zničil veledůstojný jezovita pan páter Koniáš čili Koňas. Podle sta- rého slovníku Riegrova (a jak sám za zásluhu si pokládal) prý na šedesát tisíc knih! A třebaže nový slovník Ottův udává tu jen množství polo- viční, totiž třicet tisíc knih, je to výkon přeee velmi „úctyhodný“, kdyby nebyl tak hanebný blbý. Blbý zajisté proto, že životopisci Koňasovi uvádějí, že neničil knihy české snad z pouhé zlomyslnosti, ale z náboženské horlivosti, maje prý skutečně obavu o český lid, aby se husit- stvím, českobratrstvím, luteránstvím a kalvi nismem nepokazil. Neboť se praví o Koňasovi že byl horlivým českým vlastencem a přepilným spisovatelem jiných českých knih, jimiž se sna žil ony staré, dábelstvím nasáklé, zničené a ni čené knihy české nahraditi. Habent sua fata libelli! Kterak se osud vy smál zaslepenému horlivci Koňasovi. Skoro všechny knihy české neb aspoň nejhlavnější z oněch, jež po celý svůj život pronásledoval, pálil a ve svém pověstném indexu jako zhoubné símě dábelské poznamenal, zachovaly se a po věcích vynořily, a byť i snad v jediném jen exempláři, kdežto ty nápravné spisy Koňasovy upadly v zapomenutí nebo se nadobro ztratily Mají své osudy knížky. Ale i malé úryvky z knih, všeliké drobné, třeba nepatrné historky mají své osudy a podivnou životní pout.
Koniáš Koňas Riegrův Ottův Koňasův
5 article
Znáte přece tu hezkou českou pohádku o nemocném králi, který ne a nemohl se uzdravit až přišel odkudsi jakýs šedobradý, proslulý lékař který králi vyjevil, že se uzdraví hned, jakmile oblekne košili šťastného člověka. Hledal toho člověka nejdřív u dvora, potom v sídelnín městě. Bylo tam dvořanů a magnátů mnoho. košil měli dost, ale šťasten z nich nebyl nikdo neboť žádná ta košile králi nespomáhala. I vy- dali se poslové královi na všechny strany, aby nalezli člověka vskutku šťastného a jeho košil králi přinesli. Dlouho jezdili marně, až na kterés pasece nalezli člověka usmoleného, čmoudem zčernalého, který pálil uhlí a vesele si zpíval až se lesem rozléhalo. „Ty jsi šťasten, co?“ popadli ho. „A bodejť bych nebyl! Nic- mi neschází. ničeho si nepřeju — než abyste mi dali pokoj!“ „Dej sem košili!“ veleli poslové královi, měšec zlaťáků padl k nohám uhlířovým. A teď se ukázalo, že tento skutečně šťastný muž vůbec košile nemá. A chuďas krá patrně se nevystonal. Hezká pohádka, pravda-li? Symbolická Vždyť už nějaký starý řecký mudřec řekl, že nej šťastnějším jest člověk, jenž má nejméně potřeb. A ten uhliř u svého milíře věru neměl košile za potřebí. Stačila mu hrubá, režná halena. Myslím, že jsem ještě chodil do školy, když jsem tuhle pohádku četl. Později, když jsem se dočítal, že pohádky v jádře svém vlastně náležeji všem národům a že jen v pozměněném rouše putují celým světem, byl bych soudil, že i tato významná pohádka o košili šťastného člověka je známa celému světu. Nalezl jsem taky po- hádku o tom ukousnutém nose před lety ve fran- couzském časopise, a tam dokonce stálo, že se historka přihodila — v Dejvicích, v blízkém okolí Prahy! Hle, hle, jak ty drobnůstky putují.
Dejvice Praha
6 article
Ale není tomu dávno, a pohádku o košil štastného člověka přinesl jistý německý časopis, v říši velice rozšířený, jako novinku. A je tomu několik jen dnů, kdy již třeti člověk nabízel redakci českého listu překlad pohádky té, prj velmi zajímavé a významné, a velice se divil. jako oba první překladatelé před ním, když uslyšel, že pohádka ta je v Čechách dávno známa, že byla nejednou porůznu otištěna a taky do nejedné sbírky pojata. Putují tak historky a někdy těžko byste vy pátrali pochod jejich, jako taky nelze vždy vy patrati původ jejich. Je tomu přes třicet roků, kdy bylo vydán první číslo Ottova Palečka za redakce Štol- bovy. Na podzim roku 1872. A hned v prvém tom čísle byla otištěna historka s názvem; Čehose může i soudní rada za tmy dopusti t! Pan rada chodíval do hospody a vracíval se hodně pozdě domů. Pražské ulice bývaly již tmavy a pan rada musíval takovou úzkou uličkou, v níž bývala tma na krájení. Ale pan rada se nebál. Předně to byl kurážný Čech (dle ne- jmenovaného autora), a dále věděl, kterak s dare- báky jednat. Ale čert nikdy nespí. Jde jedné noci, v husté tmě zašárají na dlažbě kroky, do pana rady vrazí temná postava — a pan rada ví, kolik uhodilo. Sáhne na vestu, po hodinkách, — kapsa prázdna. Pán rada skočí, popadno chlapa za krk a zahřmi: „Chlape, dej sem ho- dinky!“ Chlap se třese — a podá panu radov hodinky. Pan rada se netahal se zákeřníkem vrazil mu jenom notnou ránu mezi žebra, až úkladník zaskučel, a pan rada šel dále svou ce- stou. Vrátí se domů — a na psacím stolku leži jeho hodinky! Sáhne do kapsy —a vytáhne hodinky cizí. Zkrátka, pan rada sám se dopustil loupeže!
Ottův Paleček Štol rada Čechy
7 article
Sťastně to dopadlo. Po bezesné noci kvap pan rada na policii, aby tam příběh oznámil, a tam již taky najde oloupeného, posud se tře- soucího pana Šalomouna Vedelesa, který přišel, aby žádal za stihání lupiče. Vše se vysvětlí, pan Vedeles přijímá s kyselým úsměvem hodinky sv z rukou radových, ale konečně při číši vína, n niž ho pan rada pozval, zapomíná i na ránu do žeber Historka zapomenutá, třicetiletá. Kdo ji na- psal, nevím. Autor se nepodepsal. Snad byla sčesána s cizího štěpu a pro Palečka lokaliso- vána. Tu domněnku vzbudila ve mně histork na vlas podobná, která mi byla téměř po třicet letech od oné české v Palečku nabídnuta, at jako překlad z čerstvého čísla jistého paříž ského zábavného listu. Táž historka, jen osoby a dějiště jiny. P řížský turista (luším, že malíř) cestuje po Špa- nělich. A zavane ho vítr kamsi do Sevilly. Tu- rista, všeho lačen, zapadá do hospůdky v jakés odlehlé čtvrti, na dobré víno, a podívat se na ohnivý španělský tanec. Popíjí, popíjí — a pozdě v noci nějakými klikatými uličkami vrac se do hotelu. Proti němu vrávorá člověk zdán- livě opilý. Pozor, hochu! mysli si turista. A jen domyslil — náraz, a vesta malířova prázdna. „Chlape, hodinky sem, nebo tě zabiju!“ Zbabělý útočník vraci hodinky a ztrácí s v temnotách. Malíř vrátí se do hotelu, všecek potěšen Umto dobrodružstvím se šťastným kon- cem — a nakrbu ve svém pokoji nalézá svoje zapomenuté hodinky a ve vestě má cizí, ulou- pené.
Šalomoun Vedeles rada Paleček Sevilla
8 article
Není-li zajímavý tento koloběh prosté hi- slorky? Na stamilovou vzdálenost, po celých desítiletích vynořuje se opětně věc, u nás dávno zapomenutá. Jen jiný kolorit, jiné ovzduší, ale na vlas táž. Bylo by zajímavo vědět, kde po pětadvacíti nebo třicíti letech vzal francouzský autor svůj motiv? Zdali mu kdos vyprávěl obsah české historky? Zda byla česká historka odkudsi přeložena a zda má francouzská historka stejný pramen? Kde vzníkla poprvé? Habent sua fata libelli. A nic se neztratí. A ztracené zase se nalézá po letech. Najdou se mnohdy celé partitury, originály skladeb, po nichž bylo marně pátráno. Když roku 1884 zemřel Bedřich Smetana nevěděli dědicové, kam se poděl originál jeho České písně s orchestrálním průvodem. A nevěděl to ani pan Srb-Debrnov, někdejší dů- věrník Smetanův a plnomocník jeho, kterýž skladatelovy záležitosti obstarával, o rukopisy jeho pečoval. A dlouho snad ještě by nikdo ne byl zvěděl, v čích rukou Česká píseň od- počívá. Až loni, když Národní divadlo vypravilo cyklus oper Smetanových a chtělo provozovat i Českou píseň, zakročil pan Mo jmír Urbánek a jako jediný a výhradní „majetník České písně provozování její Národnímu divadlu zakázal, dokud prý se s ním Národní divadlo ne- dohodne.
Smetan Srb Smetanův molybden Urbánek národní divadlo
9 article
Důsledky okázaly, že toto zakročení a záka pana Mojmíra U. byly velmi neprozřetelny. Zvě- dělit o tom taky dědicové Smetanovi a nevědouce kdy a jakým právním spůsobem pan Mojmír U by byl nabyl jediného a výhradního práva k origi nálu i ku provozování, zažalovali dočasného ma jetníka na vydání skladby. Pan M. U. však by majetníkem ještě jednoho originálu Smelanova a to rukopisu klavírního výtahu „Dalibora“ Taky na vrácení tohoto originálu byl pan M. U. dědici Smetanovými zažalován. K vyřízení tohoto velmi zajímavého sporu došlo asi před čtrnácti dny před okresním sou- dem pro Horní nové město v Praze.
Smetan M U Dalibor Smetanův Praha
10 article
Majetník originálů Smelanových tvrdil, že práva k České písni Smetanově nabyl od pana Emanuela Starého, nakladatele hudebnin, který ho zase již roku 1884 nabyl od dědiců Bedřicha Smetany. K čemuž však p. Starý před soudem vypověděl, že postoupil panu MI. U skladbu s průvodem klavírním, nikoli však parti turu orchestrální, neboť sám práva toho neměl a co neměl, postoupiti nemohl. Načež pan M. U doznal, že originál České písně nalezl v koš s hudebninami po zesnulém strýci svém, p. Velebínu Urbánkovi. Pokud pak se týče klavír- ního výtahu Dalibora, dostal prý jej od řeče- ného strýce svého dárem, podle výroku svědkap Fr. A. Urbánka, otce žalovaného, prý darem k biřmování. V tom byla jistá neshoda. neboť s počátku tvrdil pan M. U., že klavírní ten výtah od svého strýce Velebína U. koupil Avšak zesnulý pan Velebín Urbánek sám nebyl majetníkem originálů Smetanových, snad mu byly kdysi k nějakému účelu jen zapůjčeny, i nemohl jich ani prodati, ani darovati. A tak skončil spor rozsudkem, že pan M. U. jest po- vinen oba originály dědicům Smetanovým na- vrátiti. Ztraceny a zas nalezeny! Štěstí, že byly uschovány v rukou tak dobrých! Vždyť se mohly ztratit nadobro. Dědicové mají zas vzácnoua cennou památku, dva pohřešované rukopisy mistrovy. A dvojnásob zajímavou. Někdejší bý- valý výhradní majetník jejich totiž potiskl prý originály Smetanovy svojí štampilkou. Všady kde na to bylo kouska místa. Taková štampilk má taky cenu. Habent sua fata — — ale ne, nejen knihy Taky partitury .
Smelanový Emanuel Smetan Stará Velebín Urbánek Dalibor A Urbánek M U Velebín U Velebín Urbánek Smetanův Dědicová Francie
11 article Mladé víno.
Mladé víno. Črta. Napsal Fr. Flos
Flos Francie
12 article
Teplo bylo, jen se slejvalo. Srpnové od- polední slunce pražilo do prostranného, se všech stran uzavřeného nádvoří pivovarského jako do hluboké jámy, kde se horký vzduch tetelil nad kostrbatým dlážděním jako nad vysokou prej- zovou střechou pivovaru, vystavěného rukama robotníků k užitku milostivé vrchnosti anno Domini, kdy mušketýrova lískovice prováděla právo útrpné. Blažené ty doby však již dávno uplynuly; velkostatek, zámek i pivovar octly se několikráte na bubnu; vystřídalo se tu několik majetníků ale všichni zase zmizeli za původní vrchností. po níž tu zbyly jenom ty památky, kterých hrabi- vost lidská a zub času dosud zníčiti nemohly Zbyl zde zámek, pivovar a starý spustlý park Nejsou však osiřelé; pivovar jest v nájmu, zá mek, park a okolní lesy i pole mají také pána. ale ten se o ně málo stará, neboť užívá rozkoš v evropských velkoměstech a starost o majetek ponechává svým úřadníkům. Hlavní brána zámecká zrezivěla ve stěže- jich, balkon nad portálem se rozsypal a naši rokém schodišti vyhřívají se ještěřice. Okna zá- mecká jsou uzavřena okenicemi a ve věži i v ko- mmnech pydlí netopýři. Jenom park roste a roste jako prales. Zde svalil se vykotlaný strom a při- máčkl k zemi celý pruh křovin, ale z rozerva- ného pařezu ženou se již zase vzhůru štíhlé kmeny mladého stromového pokolení. Jsoutu stezky jako slepé uličky ve starých městech. jděte po nich a zabloudíte v houští; jsou tu ly- siny a tučné palouky, kde se kdysi pestřily květi- nové koberce, jsou tu houštiny, šipkoví, kde stá- valy skupiny královských růží. Ale najdete zde i širokou cestu s hlubokými kolejemi, s odřenými kmeny stromů, poděl stojících, najdete prohnilé můstky i vyvrácené, oprýskané sochy, jichž pád i zníčení snaží se zakrýti houšť kopřiv.
Domin
13 article
Zdi parku se již dávno rozvalily a proto ne- musí drůbež pivovarská přeletovati, nýbrž pře- chází volně z nádvoří do parku a tam popelí se v kypré zemi pod svislými větvemi jehličnatých stromů. Jest tudíž pusto na dvoře, jen osamělý kohout přechází nádvořím, vysoko zvedaje nohy. neboť mu uvázlo dlouhé stéblo na pařátua kohout se marně snaží stébla se zbaviti. Kohou právě dovlekl své břemeno až ke dveřím, nad nimiž na zdi visí tabulka s nečitelnými zbytky pisma, když se dvéře otevřely a v nich objevi se mladík rusovlasý a v obličeji všecek zardělý. Přivřel na chvilku oči, neboť ostré světlo slu neční jej oslepilo, pak ale se shýbl a vyzvednuv přes práh objemnou hubatku plechovou, zavře dvéře na klič a nesa hubatku, pospíchal pře nádvoři. Dal se širokou vozovou cestou, vedoue parkem, minul zámek a zahnul po široké pěšině v pravo. Sotva zahnul na pěšinu, zaslechl hlučný hlahol hlasů a smích, proto ještě více si po spíšil. „No, že už jdeš, však jsem myslil, že js tam usnul,“ křičel mu kdosi vstříc a hned na to objevil se na pěšině sám pan starý, malý, tlustý muž bez kabátu a s rozepjatou vestou.
js
14 article
Mladík podal panu starému hubatku, v níž se kolébala hustá, bílá pěna. Zavonělo pivo tak lákavě, že pan starý již zvedal objemnou nádobu k ústům, když v tom přiběhli jiní dva páni, kteř zmocnivše se násilím hubatky, nesli ji do ne daleké besídky. Zde seděli ještě dva, ale mnohem starší mužové, kteří, jak se zdálo, na pivo ta toužebně nečekali. Byli zabráni v nějaký důle žitý hovor a když bylo pivo s jásotem přineseno sctva se ohledli. Ale již tu byl zase pan starý, zmocnil se opět hubatky a naléval do sklenic, hledě se za- líbením, jak se operlily sklenice a jak pěna se vzhůru vznesla, kdež se ssedla jako hust smetana. Páni měli žízeň, a protože pan starý hubatku často nahýbal, byla brzo prázdná a milý ruso- vlasý junák juchal zase zpátky k pivovaru. Tak jako dnes, dělo se každodenně, jen když počasí bylo trochu příznivo. Úřadníe panští, úřadníci z nedalekého městečka, učitelé kněz, lékař a kde kdo si potrpěl na dobré pivo přicházel sem, věda, že tu vždy najde společnost Ale nejen páni sami sem chodívali, přiváděli sem i své ženy a dcery, neboť v parných dnech lákal sem park svými stíny, zpěvem ptactva, vůn silic a kouzlem samoty každého, kdo pro přírodu a její krásy jen trochu měl lásky. Lásky! To slovo vyplynulo v toku slo bezděčně a přece mělo býti první. Ano, zdejší park býval vždy nejčastěji navštěvovaným chrá- mem lásky.
Láska
15 article
Ty tajemné, klikaté stezky, kde druh, jd s družkou, těsněji se k boku přitisknouti musil, aby se vyhnul těm dotěrným větvím, ty slepe utičky s neproniknutelným houštím na kone uváděly mladé lidi v rozpaky, z nichž si mohli jen hubičkou pomoci, ty prohnilé můstky, na nichž se tak snadno smekla nožka, tak že bylo nutno štíhlý pás obejmouti, ty pokácené sochy nad nimiž potřebí se pozastaviti, ty pláňky a p- louky, kde se tak pěkně na slepou bábu hrálo — to vše, to všecko bylo k lásce jako stvořenoa jistě ani jiné nebylo v blažené kdysi Arkadii. Staří páni v besídce politisovali, mladší měli tu kuželník a ti, jimž jaro života kvetlo, míval tu své nebe. Oni dva staří páni, kteří dnes v besídee v tak důležitý rozhovor byli zabráni, jsou dávn přátelé. Že jeden z nich je kněz, poznáme na první pohled, druhý, jehož zardělá tvář jest vroubena bílým plnovousem, jest lékař. Oba jsou již v městečku dobrých třicet let a pracují svorně. Ovšem brání lékař své svěřence do posledn chvíle, ale když vidí, že sladké vůně nepomohou. doporučí svého starého přítele kněze a tak mil osadníci, posilněni latinou doktorovou i farářo- vou, odcházejí, aby udělali místo jiným, jež ob staří přátelé s nemenší láskou do své péče při jímají. Také jednou na nás dojde, příteli, a myslím že to již dlouho nebude trvat,“ řekl doktor, alo nemyslil to asi do opravdy, neboť sáhl po na plněné sklenici, sfoukl pěnu a dobře se napil. „Vůle boží, Hynku, ale právě proto, práv proto. — Doktor mrkl na kněze, aby snad hlasitě ne projevil, o čem mluvili, pak naklonil se k uchu přítele a řekl mu tlumeně: „Prosím vás, drahý příteli, jen ho bedlivě pozorujte a při příleži tosti mu domluvte, na vás jistě dá.
Hynk
16 article
Kněz podal doktorovi ruku. „S radosti Hynečku, s radostí, vždyť mně přírostl dávno k srdci. Ale je to mláď, je to vítr a kde pak my ho zhoníme! Ale pokusím se, pokusim. Přišli noví hosté a přišlo jich najednou mnoho, páni i dámy z městečka. Někteří vešli do besídky a hned se umlouvali, zdali si zahraj „válečnou“ nebo „honeur“; jiní, zvláště dámy mladi muži, šli dále do parku, kdež budou házeti kroužky, nebo hráti míčem. Do besídky vklouzla dívka. Byla černovlas a černooká; líbezná její tvářička jen hořela a plné její rtiky, usmívajíce se, odkrývaly bě leunké, drobné zoubky. Oblečena byla prostě ale velmi vkusně, jistě věděla, co jí dobře sluší a planý mák, který kdesi při cestě našla a do vlasů si vetkla, slušel její hlavince rozkošně. Její jiskrné oči okamžitě prohlédly besidku a na chvilku uvázly pohledem na lékaři, který dosud knězi šeptal, pak ale uklonivší se knězi chtěla rychle ven, ale doktor už ji spatřil a z volal: „Julčo, Julinko, kam pak, kam pak?“ Divka se ještě více zarděla a zašeptala po zdrav, hned ale pohodila hlavou a řekla zvučným hlasem: „Hledám Emilii, pane doktore, nebyl „Ne, nebyla, děťátko! Ale pojďte přec blíže! Ukažte, nejste-li uhřáta. No, ujde to, ted se již smíte napiti“ a při tom jí doktor podáva sklenici. „Děkuji vám, pane doktore!“ „Děkujte až po napití, tak — mně košem dáti nesmíte. Apropos, neviděla jste snad někde Oldřicha?“ Ruka dívčina sebou trhla, tak že pivo ve sklenici zašplíchlo a černé oči dívčiny, jakoby polekány, upřely se na doktora, ale doktor, hladě jí tvář, řekl: „Byl bych rád, kdybyste ho byla viděla, Julinko, opravdu rád.“ Dívka jako maně sáhla po ruce doktorově než v tom kněz vstal a položiv ruku na rameno dívčino, řekl: „Paní pelesná přichází, hleďtel Vpsilon. zde?“
Julinka Emilie Oldřich
17 article
Dívka se vytrhla a spěchala z besídky. Kněz zase usedl a nehledě na doktora, řekl „No, vy byste spískal námluvy tady, doktore Co pak jste to ztropil, vždyť jste děvče celé po bláznil? „Já, já?“ ptal se doktor, „vždyť jsem ni neřekl. Ale věřte mně, příteli, ona je tak rozto milá, že bych byl úplně šťasten, kdyby mně j Olda přivedl do domu. Také by nesměl miti oči aby neviděl, co vidí celý svět. Julča je nej hezčí — —. „No, no, příteli, doktore, já vás nepozná vám. Nechte jen ovoce dozráti; komu kdo sou zen, toho dostane: Sňatky se uzavírají dříve v nebi, nežli my jim žehnáme. Tedy jen žádnou přenáhlenost! Děvče Oldřicha chce, nyní zálež- na tom, chce-li Oldřich, váš synovec, dívku — „Byl by blázen, kdyby nechtěl“ — vyhrk doktor. Kněz pokrčil rameny. „Prve jste mně vy- pravoval, že vám dělá synovec starost tím, že dosud nedostudoval a teď byste ho horem pádem oženil... Tedy jedno po druhém. Mladého pána pošleme, aby odbyl zkoušky a Julinku mu slíbím jako sladkou odměnu za to — Souhlasíte? Tedy ruku na to a dosti o tom!“ Oba přátelé podali si ruce a ježto besídk se plnila hosty, musili se oba páni účastniti ho- voru všeobecného. Julča zatím sešla se s paní polesnou, přítel kyní svou Emilii a obě, ujavše se za ruce, zašly do nejzazšího kouta parku, kdež byl rybník na něm lodička. fam obě nejraději dlely, do- stačujíce jedna druhé. Ovšem bývaly i tu ru- šeny, neboť až sem zabloudil někdo, buď ná hodou neb úmyslně. V poslední čas se ta náhoda často opako vala, neboť sem přicházel synovec doktorův, Oldřich Perný, a podivno, obě přítelkyně se tétc náhodě ani nedivily, ani se na ni nehoršily.
Olda Oldřich Julinka Julča Emilie Oldřich perný
18 article
Dnes, když přišly obě přítelkyně k rybníku. nenašly loďky u břehu, ale spatřily ji u břehu ostrůvku. „Převoz!“ vykřikla slečna Julča rozpustile a hle! křoví na ostrůvku se rozhrnulo a milý pan Oldřich objevil se na břehu. Rychle vskočil do lodky a za několik okamžiků přistál u břehu. Pozdravil dámy jako starý známý a zval je do loďky. Pozvání jeho bylo přijato a lodka od- ražena od břehu. Paní Emilie, choť panského polesného, byla o dva roky starší než Julie. Otec její zastával do své smrti týž úřad, jako nyní její manžel. Když Emilie před pěti lety osiřela, přistěhovala se z myslivny s matkou do městečka. Do myslivny pak přistěhoval se polesný nový — Němec. Uměl jen málo česky, byl dosud na panství v Uhrách a v Dolních Rakousích nebyl již mladik, jistě dobrý čtyřicátník. Z prvu se vyhýbal společnosti, snad z nedůvěry, ale když poznával, že ti rozkřičení Češi jsou vlastně lhostejní dobráci, sbližoval se se společností przo se s ní i spřátelil, neboť byl to člověk nejen poctivý a pořádný, ale měl i tolik darů ducha že se dovedl zalíbiti. Učil se pilně česky, nikoho neurážel a maje povinnosti svého stavu stále na zřeteli, nemícha se do cizích záležitostí. Ze zdvořilosti navštívil i vdovu po svém předchůdci, zde seznámil se s Emilií a odeše s vědomím, že se do toho tichého bytu brzo vrátí. Po krátké známosti požádal o ruku Emilie a když matka i dcera svolily, staral se o to, aby mladou ženušku co nejdříve přivedl do osamělé myslivny.
Julča Oldřich Emilie Julie Němec Čech Uhry Dolní Rakousy
19 article
Přání jeho se vyplnilo a tak se stalo, že v témž domě, ve kterém Emilie jako dítě rostla nyní jako neobmezená paní vládla. Před dvěma roky zemřela Emilii matk žehnajíc svému zeti a děkujíc bohu za štěstí, kte rým její dítě obmysliti ráčil. Emilie vdávala se brzy, sotva dětským stře víčkům odrostla, sotva se po světě trochu po- rozhledla (byla dva roky ve škole v městě), pro vdala se, nic z těch divčích let, těch nejkrás- nějších let a chvil, kdy růže z poupěte se rozvíjí neuživši. Což divu, že Emilie, ač vdaná, zůstávala dosud dívkou; nemohlať býti z dítěte hned ženou Mimo to byla i duše její bohatá a srdce plno plničko nevysněných snů, neprozkoumanýc hlubin, nevylovených perel. Emilii proto hrozilo veliké nebezpečí, před nimž nemohl ji chránit nikdo. Snad rozkvetla by pod polibky milova- ného muže, snad bohatstvi své duše mohla daro- vati světu pod žárem drahých oči, snad mohla v ženu vyspěti mateřstvím. Ale to vše ji nebyl dopřáno. Muže svého měla ráda, etila ho, vážilas ho — jako svého otce — ráda ho měla, jako s říkají přátelé, „mám tě rád“ — ale to žhoue železo, tu lavinu, tu bouři, tu sopku chrlicí — lásku k muži — tu jen tušila, jal. o ní četla v knihách. A to bylo nebezpeči, jemuž mohla ba musile podlehnouti. Na štěstí měla zvlášte vyvinutý cit pro mravnost a čest. To byly jej hradby. Ale zkušenosti, ponětí o ničemnosti lidské neměla. Její muž ji nepoučil, neměl vůbec tušen o nebezpečí, které ji hrozilo; její muž ji milova nad svůj život, ale o vývoj duše své ženy se nestaral.
Emilie matk
20 article
Věřil jí, jsa přesvědčen, že důvěry jeho ne zklame. Dokud nepřišlo pokušení, nebylo třeba obav, ale pokušení přijíti mělo, ba bylo nedaleko Oldřich Perný studoval práva velmi dů kladně; ačkoliv jeho soudruzi se již přede dvěma i třemi roky rozešli po vlasti, aby v praktickém životě dokázali, čemu se naučili, pokračoval pan Oldřich stále ještě ve studiích, aspoň tak ubez pečoval svého strýce doktora. Strýc se ovšem ne- dal oklamati, rozuměl té důkladnosti, ale protože Oldřich studoval ze „svého“, totiž z dědictví p rodičích, nenaléhal na něho strýc dosud příliš přísně a dopřával mu rád těch krásných let stu dentských. Než všeho do času. Letos přece doufal, že Oldřich zkoušky odbude, ale mladý pán přijel z Prahy již v květnu a na otázku strý- covu v příčině zkoušek, odpověděl, že letos ještě ne, ale za rok že jisto jistě. Avšak za celou dobu svého pobytu milý jurista na knihu se ani nepo- díval a to znepokojovalo nyní starého strýce ato bylo též předmětem hovoru s přítelem farářem. Starý doktor byl ale sanguinik a dobrák, sotva přešlo mračno po obloze a zjevila se Julča jako slunéčko, již starý pán zapomněl na dřívější starosti a hned by spřádal milostné zápletky. Mělt Jelču tak rád a pak myslil, že pro ni by
Oldřich perný Oldřich Julča Mělt Praha
21 article
se Oldřich vynasnažil, aby studie co nejdříve ukončil. Julča byla dcerou poštmistra, souseda dokto- rova a Julča vyrostla skoro víc v domě doktorově než doma, nemyslil tedy starý doktor, že by mohlo býti jinak, že by „jeho“ Julču někdo jinam od- vedl. Nad to pozoroval, že Julča neni Oldřichovi lhostejna a že Julča Oldřicha má ráda, zpívalii vrabci na střeše. Tak se měly věci, ale k nijakému konci se neblížily. Student přijížděl, laškoval, bavil se a zase odjížděl, a léta míjela. Letos bylo na čase uči- niti nějaké rozhodnutí a k tomu vybral si dokto pomocníka, starého svého přítele. Nastával večer. Zardělé veliké slunce rychle schylovalo se k obzoru, západní obloha se za- rděla jako dívčí líčko po políbku. Zavál větříka v korunách stromů ozval se šepot, snad večerní modlitba stromů před spaním. Od rybníka vracela se malá společnost mlčky. Všichni byli jaksi mrzuti. Slečna Julča šla napřed a škubala listy s větvičky, kterou ve křoví ulomila; paní Emilie zbledlá šla nejistě, jakoby náhle byla seslábla a hleděla k zemia pan Oldřich Perný, poslední, šel jako hříšník, pln rozpaků a hryzl si knírek, který si úsilně mezi zuby stahoval.
Oldřich Julča Julča Oldřich Emilie zbledlý Oldřich perný
22 article
Co se stalo? Vždyť odpoledne tato společ- nost se tak dobře bavila, že veselý hovor a smích rozléhal se kolem? Nic se nestalo, totiž skoro nie. Oldřich přistál s loďkou u rákosí, mezi nímž rostly lekníny. Slečna Julča chtěla leknín utrh- nouti, ale dlouhá, pružná lodyha povolovala, tak že slečna chtěla povolati Oldřicha na pomoc, ale obrátivši hlavičku, vykřikla zděšeně. Oldřich Perný držel ruce paní Emilie v svých a horoucně je líbal ... V prvním okamžiku chtělo se i slečně Julii i paní Emilii do rybníka, ale ta pošetilá chvilka zmízela, prchla odvaha a zůstal jenom stud. Společnost ovšem rychle přistála u břehu a pospichala k besídce. Všichni toužili po tom, aby se co nejdřive rozejíti mohli. V srdci Julinčině bouřil bol, nitrem paní Emilie otřásal stud i strach, ale bylo jí i v oka- mžicích nevýslovně blaze, útrobami Oldřich bouřil vztek. Společnost právě vstupovala do besídky když pan polesný bavil společnost umělými kcusky svého loveckého psa. Veliký, jako tig žíhaný pes krátké srsti uměl opravdu pěkné věci. Na povel svého pána přinášel různé věci, jak mu byly jmenovány, hůl, šátek, klobouk, při- nesl i drobný peníz, který se země slízl jazykem a v zubech pánovi podával. Skákal i prosila jiné podobné kousky bezvadně prováděl.
Oldřich Julča Oldřich perný Emilie Julie Julinčin
23 article
„Ale zlý jest,“ varoval pan polesný, „tulák nebo zlý člověk nesmí se k myslivně přiblížiti. hned má psa na prsou a běda mu, kdyby se hnul, hrdlo mu pes prokousne. „Je to tedy nebezpečná bestie, prohodil pan starý, „a zaslouží hrst broků.“ „A proč?“ brání psa polesný, „dobrému člověku neublíží. Má jistý pud, kterým poznává ničemy.“ Na prahu zjevila se paní Emilie a za ní Julie Páni je vítali. Oči polesného se rozesmály a když paní Emilie zůstala opodál státi, přiskočil k ní chopiv ji za ruce, přitiskl kvapně jeji hlavinku ke svým širokým prsům. V besídce ozval se výkřik zděšení. Poles- ného pes vrhl se na člověka — na pana Oldřich Perného, který však v čas uskočil a odnesl jen díru v rukávě. Vzpamatoval se však ihned. „Pane polesný, toho psa vám zastřelím, ji několikrát mne napadl. Polesný zbledl, ale přemohl se. „Budete v právu, ale prosím, rozpomeňte se; neublíži jste mu někdy?“ „Nepamatuji se,“ odpověděl Oldřich příkře „neboť psů nikdy si nevšímám a ve společnosti své jich netrpím. Každá bestie patří na řetěz.“ „Pravda. Odpusťte, pane Perný, nechám psa vždy doma, kdykoli půjdu sem do společnosti, řekl polesný, který se dovedl výborně ovládat a nechtěl způsobiti hádky. Ačkoli to všichni pozorovali, ba ani Oldri- chovi neušlo, pokrčil jen rameny a zabručen „Bude mně milo,“ obrátil se k polesnému zády. V srpnu již nebývají večery dlouhé a když sesílí večerní větřík, bývá i po parném dni chladno. Tak bylo i dnes a společnost se rozešla dříve než jindy. Se slečnou Julčou stala se veliká změna, starý doktor si jí první povšiml. To smavé ditě, plné žáru a života, bledlo a hublo. Jejo nedávno zářivé oči sesmutněly a ztratily lesk, temné pruhy pod očima strašily horečkou, tvá- řičky zachovaly jen rudě skvrny a spánky její, dříve alabastrově bílé, nyní žloutly.
Emilie Páňa Oldřich perný Polesná Oldřich Julča Pole Oldri
24 article
Ruce její se chvěly, její řeč byla kvapná její pohledy nejisté. Nikdo nevěděl, co se jí stalo a kdo se pl l, nic se nedověděl. Jenom pan Oldřich věděl, ale ten se o Juli nestaral; neboť on měl jiné starosti. Nosíval i po- sílal tajně knihy do myslivny, které zvlášt z knihovny své vybíral anebo z Prahy objednával. V knize celé věty neb jen slova podškrtával večer jak večer spěchával v různé strany, ale vždy pak stočil se k myslivně. To Julie všecko viděla, ale mlčela. Či mohla snad říci, co viděla, co tušila, ba o čem byla nyní přesvědčena? Mohla žalovati na svou nej- lepší přítelkyni, mohla přes rty své přenésti ža- lobu na osobu, kterou tak vřele milovala? A kdyby i mohla. Co by jí to prospělo? Ne- nabyla by ztraceného štěsti — to její štěstí ze- mřelo, to se utopilo tam v rybníce mezi těmi bí- lými lekníny . .. Uplynul srpen i měsíce září půl. Pan Oldřich, jak se zdálo, na odjezd letos ani nepo- mýšlel, ačkoli přítel doktorův, starý farář mu do- mlouval a ačkoli starý strýc na slib jej upomínal. Nikdo mladému juristovi nerozuměl, až na- jednou přišlo neočekávané vysvětlení. Jednoho dne rozlétla se městečkem zpráva, že pana Oldřicha přinesli do bytu doktorova zpola mrtvého. Pes polesného jej v lese přepadl a kdyby se k tomu byl na štěstí nenahodil sám polesný s hajným, nebyl by pan Oldřich již nyní dýchal. Pak ještě proskočily jiné řeči, to ale byly klepy. Psa prý pan polesný poštval na zlo- děje, který myslivnu obcházel a když pes muže porazil, odtáhl polesný psa za obojek a řekl po- raženému: „To na pamětnou, po druhé bude hořel“
Oldřich Juli Julie Praha