Strana2

NARODNÍ LISTY-

10. května 1903.

Číslo 128.

Paragraf »obnovených« stanov České spo- řitelny, pojednávající o reservním fondu jejím, čili použití správního výtěžku, vče- rejší večerní »Bohemií« uvedený, číslován jest 26. a zní takto (překládáme německý text »Bohemie«): Přebytek, kterýž z užitečného uložení vkladů vyskytne se po účetní závěrce výroční, tvoří po odečtení kursovního výtěžku (§ 29.). jejž dlužno přikázati zvláštnímu reservnímu fondu pro kur- sovní ztráty, výtěžek správního roku. Tento správní výtěžek budiž dotud přikazován k reservnímu fondu, dokud tento reservní fond nedosáhl výše 20 procent spoři- telních vkladů. Jakmile tento případ na- stal, může býti použito správníhe výtěžku pro dobročinné a všecbecně prospěšné účely místní.« »Bohemia« uvedši tento paragraf, učí jak následuje: »Ustanovení tohoto paragrafu statut přirozeně neodporuj e nikterak tomu, aby Česká spořitelna čásť sumy pro dobročinné aneb všeobecně prospěšné účely určené odvá- děla úřadujícímu místodržiteli s výslovným určením pro humanitní účely.« Chyba lávky, »Bohemie« milá! Především nesmi býti použito správního výtěžku k jiným účelům, než k doplňování reservního fondu, dokud nedospěl 20 procent vkladů, za kteréžto konstotování černé na bílém v »Bohemii«, pro nás zvláště drahocenné, mimochodem a srdečně děkujeme. Až do 1. ledna 1903 takový případ nenastal, i nesměla tudíž Česká spořitelna vůbec používati správních výtěžků k dobročinným a všeobecně prospěšným účelům, tím méně pak a zvláště přikazovati nějakou část k jakékoli disposici c. k. místodržiteli.

Leč to se nesmí však státi ani tenkráte, až nastane, či »jakmile« nastane tento případ. O to jest totiž velice dobře posta- ráno »obnovenými« stanovami, jež »Behemias proti nám uvádí, a jež tedy uznává sama z nejkompetentnější pramen práva v České spo- řitelně a okolo stojících úřadech. Praviť zajisté § 57. těchto obn. stanov: »Valné bromadě zůstaveno: (al. 15.) povolovati příspěvky k dobročinným všeobecně prospěšným účelům- a praví dále § 68.: »K uzavírání ředitelatva v plném za se- dání přikázáno: (al. 8.) rozdělovati pravidelně příspěvky pro do- bročinné a všeobecně prospěšné účely.« V tom ohledu stanovy České spořitelny jichž obnova provedena za vrchního kurá torství bar. Webra blahé paměti, za ministerstv Lasser-Auerspergova, paměti ještě blažší, ačkoli zbavily správu České spořitelny obtížné kontroly místodržitelské, ježto vynechávají místodrži- telské schválení seznamu spoři- telních darů, nedopouštějí pochyby. Se vzácnou zevrubnosti určují, komu dnes náleží povolovati a komu rozdělovati pří- spěvky k dobročinným a všeobecně prospěšným účelům. Rozdělování t. j. faktické přika- zování jednotlivých příspěvků z povolené sumy na určité účely jest výhradní náležitostí ředitelství, a nepřísluší nikomu jinému. Stanovy, kteréž s takovou zevrubností stanoví výši sumy, již lze použiti k těmto účelům (v odstavci »Míra takového upotřebení« § 30.), kteréž přesně vymezují mezi pravidelnýmia mimořádnými příspěvky (§S 31. a 29.), stanovice vždy procentní úměr jejich, byly by z aji sté výslovně nařídily, že se má přikazovati jistá suma z těchto obnosů k disposici místo- držitelově, a nejen to, byly by také vý slovně stanovily procentuální poměr tako- vého disposičního příspěv ku.

Něco podobného se v celých stanovách ne- vyskytuje, místodržiteli nenáleží dispono- vati ani haléřem z fondů a výtěž ko spořitelních, jeho náležitosti jsou zevrubně vytčeny v příslušných paragrafech statutu o ku- ratoriu a dozoru státním, podle nichž může zastaviti každé usnesení správy spořitelní, tudíž irozdělování příspěvků jejích. Ale sám nesmí vypláceti tyto příspěvky, ani jim nakládati. Dělo-li se tak, — a oprava e. k. stát- ního zastupitelství, o níž »Boh.« velice lehko- myslně dí, že prý nás velice boli, jest vý- slovným toho potvrzením, pak se to dělo pe nefas, proti stanovám České spořitelny, a to i starým (§ 21.), rozhodujícím pro pány »před- časné« místodržitele do r. 1876, i novým sta- novám (8 26. a násl.) rozhodujícím pro pány »dočasné« místodržitele. Nemůžeme si pomoci, sle tak se věc má. Bylo pro nás zvláštním požitkem, velice esvěžujícím v boji proti zlořádům v České spo- řitelně, přiměti »Bohemii« k tomuto příspěvku pro řádné osvětlení nejžahavější záležitosti v po- měru vrchního kurátorstva k České spořitelně. Držela se statečně, ale použitím přiměřených pomůcek lze vylákati z díry i nejzatvrzelejšího evrčka. Doufám, že se nám ještě vícekráte po- daří přiměti »Bohemii« ad demonstrandum, quod demonstrandum eratl

Politické zprávy domácí. V Praze, 9. května. (Z rozmluv s uherským ministrem.) Naděje, že už prvý květnový týden přinese vyjasnění do ne- utěšených parlamentních poměrů v Uhrách, se nesplnily. Obstrukce trvá dále a parlament ne- dostal se v minulém týdnu ani k jednacímu po- řadu. Proto překvapí optimistický názor jednoho „z vedoucích uherských ministrů“, který v roz- mluvě se zpravodajem „Volks-Zigu.“ tvrdí, že se poměry v Uhrách v poslední době fakticky zlepšily. K úsudku tak optimistickému vedou prý ho následující okolnosti. V posledních dnech do- šly do Pešti obrněné protesty proti obstrukci i z nejradikálnějších stolic a protesty takové bu- dou se nyní množiti. „A proto — soudí ministr — jest nyní povinností vlády vytrvati, až se ob- strukce buď sama ochromí, aneb přestane ná- sledkem vyjednávání. V zemi pocíti se v brzku nepříznivé následky mimozákonného stavua proto nemůže býti daleka doba, kdy v pariamentě zavládnou opět spořádané poměry.“ Druhý po- těšitelný moment vidí ministr v tom, že se vládn strana následkem obstrukce ještě pevněji sra- zila v jedno těleso. Liberální strana je do po- sledního muže pro vládní politiku a vláda může se tedy s důvěrou opřiti o tak bezpečnou většinu. Vláda, jež pracuje výhradně jen ústavně nemá po ruce nijakého prostředku, jímž by mohla obstrukci zlomiti. Zbývá ji tedy jen jediný prostředek, a ten jest, vyčkati, až se obstrukee sama vysílí.

To jest ovšem termín velmi neurčitý, nebot obstrukce, kterou provádí opposice 120 osob, může potrvati ještě měsíce. Přiznává to také orgán hr. Apponye, který tvrdí, že nikdo není dnes s to odpověděti na otázku, jak dlouho po- trvá ještě nynější parlamentní krise. „Dle všeho, dodává list, budeme za měsíc právě tam, kde stojíme dnes, poněvadž se zdá, že povoliti ne- ohce ani strana neodvislosti, ani vláda.“ Tato hlavně proto, že se jí v poslední době dostává podpory též z provincie, odkudž přicházejí reso- luce, zatracující obstrukci. Dle výpočtu „N. P. Journ.“ možno prý pokládati za jisté, že ze všech 64 uherských stolic nejméně 40 odhlasuje dů- věru vládě a vyzve ji, aby v boji s opposicí vy- trvala. Soudí se totiž, že četné projevy důvěry. jež se nyní očekávají se všech stran Uher, ne- minou se účinku na opposici a na konec ji přece přimějí ku povolnosti. Z Krakova, 8. května. (Hr. Pininski na odchodu.) „Czasu“ sděluje se o haličské místodržitelské krisi z Vídně: „Hr. Leo Pininski. když před Velkonocemi odjížděl do Italie na do- velenou, prohlásil předsedovi ministerstva,že se v nejbližší době vzdá svého místa. Následkem toho učiněn dotaz k zemskému maršálkovi hr.

Ondř. Potockému, byl-li by ochoten převzíti úřad místodržitele. Hr. Ondř. Potocki rozhodně od- řekl. Vyřízení žádosti hr. Pininského musilo se však odročiti, poněvadž následkem známého do- tazu posl. Daszynského rozhodující kruhy ne- chtěly jí vzíti na ten čas v úvahu. Teprve nyní nastala ve věci nová fáse a opět nabídnuto hr. Potockému, aby převzal dědictví po hr. Pinin- ském. Vzhledem k výslovnému přání panovní- kovu, jakož i vzhledem k tomu, že zájem země nepřipouští dalšího odkladu, sluší předpokládati. že hr. Ondř. Potocki změní své dosavadní od- mítavé stanovisko.“ Dle lvovských zpráv hr. Potocki už svolil a převezme úřad místodržitelský, jakmile se vráti z Karlových Varů, kamž se odebere tyto dni na léčení. Změna v mistodržitelství haličském může se tedy očekávati v měsíci červnu.

Ze Lvova, 7. května. (Čtvrtý konsu- lát ve Lvově.) „Galičanin“ se dovídá, žev nejbližší době bude zřízen ve Lvově i tal s ký konsulát. Bude to vedle německého, ru- ského a francouzského čtvrtý konsulát ve Lvově. „Uváží-li se — dodává k této zprávě „Galič.“ — že Lvov ani Halič nelze pokládat za středisko obchodu a průmyslu, dojde se lehk k závěrku, že cizí konsuláty ve hlavním městě haličském mohou míti jen politický vý znam a že se Halič vposlední době stává zemí o kterou se cizí státy zajímají jako o kraj, který má význam pro evropskou politiku.“

Z Lublaně, 8. května. (Slovinské prá- vo a německý zájem.) Jižní Štyrsko jest z 98% slovinské; bez dokonalé znalosti jazyka slovinského soudce se tam neobejde, a doko- nalou znalost tohoto jazyka možno hledati pouze u rodilých Slovinců, poněvadž Němci slovanským jazykům učiti se nechtějí. Volky nevolky dr. Kör ber jako ministr spravedlnosti jmenoval tyto dni několik slovinských adjunktů a dva vrchní soudní rady pro jižní Štyrsko. Z toho poplach mezi štyr- skými nacionály. Poslanci Derschatta, Pommen a Wolffhardt domlouvali už dru. Körbrovi, ale nepochodili. Přichází jim tedy na pomoc „ně- mecký spolek“ v Mariboru. Usnesl se ve včerejší schůzi, že posl. Wolffhardt má podati v parla- mentě obrněný dotaz a vynutiti na ministru spravedlnosti jasné a nepochybné ubezpečení. že se bude příště varovati všelikých Němcům ne- příznivých opatření a že Němcům za těžké bez- práví (I), jež jim učinil, dá výdatné zadostuči- nění a plnou náhradu (11). Především však se mají němečtí poslanci toho domáhati, aby justiční správa byla oddělena od nejvyšší správy politi- cké, poněvadž nynější sloučení dvou portefeuillo v jedné ruce přímo vybízí ku politickému šachro- vání. Kdyby dr. Körber nechtěl povoliti, má být na rozkaz mariborských nacionálů dán v ob- žalobu, anebo má býti obstrukcí vládních předloh přinucen, aby se i hned vzdal ministerstva spra- vedlnosti.

Člověk by žasnul nad drzosti hloučku ně- mecko-nacionálních kupčíků a úřadníků mari- borských, žijících výhradně z mozolů okolního slovinského lidu, kdyby takové zpupné vystupo- vání proti zjevným právům slovinského obyvatel- stva jižního Štyrska nebylo, bohužel, už dávným. vládou trpěným zvykem. Už za času Windisch- grätzovy koalice, když šlo o celjské slovinské gymnasium, prohodil dr. Derschatta pověstná slova: „Kdyby požadavek slovinského gymnasia v Celji byl stokrát oprávněn a odůvodněn, přece se nesmí splniti, protože směřuje proti zájmům německým.“ Tento brutálný výrok vůdce štyr- ských nacionálů vysvětluje dostatečně drzý pro- test jeho mariborských stoupenců. Z Terstu, 8. května. (Z městského za- stupitelstva.) Při posledních volbách do terstského městského zastupitelstva, které je současně zemským sněmem pro Terst a okolí, zvoleno ve venkovských obcích všech šest slo- vinských kandidátů. Vlašská většina se pomstila svým nenáviděným slovinským kollegům tím, že ani jednoho z nich nezvolila do žádného měst- ského odboru, aby mohla v nich pracovati bez kontroly. Z Rěky, 8. května. (Změna posádky.) Chorvatský pěší pluk č. 79, jenž ležel dosudv Rěce, odtáhne v nejbližší době do Bosny, a po- sádkou do Riky přijde z Prešpurku jeden hon- vodský prapor.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 9 května. Královští hostě ve Francii. Sotva že odjel z Paříže anglický král Eduard, vítá republika nové korunované hosty, kteří však přišli bez offieiální okázalosti, skromně a na zapřenou. Expressním vlakem z Nizzy při- byli ve středu do Paříže společně: královna Amélie portugalská, kníže Ferdinand bulharský se svými syny princi Borisem a Cyrillem, prin- ceznami Eudoxii a Naděždou a se svou matkou kněžnou Klementinou Orleanskou, jež je vdovou po princi Augustu Sasko-Koburském a tetou královny Amélie. Královnu, provázenou hofmistrem hrabětem Figueirem, uvítal jměnem presidenta republiky velitel Reibel a jménem ministra zahraničních věcí ředitel protokolu Mollard, dále vyslanec portu- galský a členové kolonie portugalské. Princi Ferdinandu bulharskému vyslovil uvítání jménem presidenta komandant Fraisse baron de Roujouz iménem ministra Delcasséa Prine Ferdinand ubytoval se v hotelu »Con- tinenta!«, královna Amélie v hotelu »Bristol«. Královna zachovává přísné ineognitto a ne- bude následkem toho navštívena presidentem Loubelem. Prine Ferdinand byl přitomen ve středu službám božím, konaným v ruském chrámě na počest narozenin ruské carevny. Prine měl rozmluvu s ministrem zahraničních záležitosti Delcasséem a jinými osobnostmi pol- tickými. Jeho přítomnost v Pařiži za nynějších pohnutých chvil v Bulharsku je různě komen- tována.

Ministr Combes, jeho nepřátelé a přátelé. Nynější předseda ministerstva Combes je velice nenáviděn monarchisty a klerikály pro své pronásledování řeholí a je málo obliben progressistů a mírných republikánů pro svou odvislost od socialistů. Zakouší mnohé úfoky. Monarchistický žurnál »Le Soleil« obviňuje jej z vyděračství a uveřejňuje kompromitující do- pis, jejž p. Combes,, tehdy místopředseda se nátu, napsal řediteli státních dráh. Nepříjemná afféra millionu mnichů chartreusských, do ni je zapleten syn Combesův, není dosud objas něna. Soud rozhodne a nacionalistický tisk bouřlivě volá po porotě, Aby míra trampot páně Combesových byla dovršena, ztropili proti němu aristokralé při závodech v Longchampsu, navšt- vených anglickým králem Eduardem a presiden- tem Loubetem, hlučnou demonstraci. Elegantní sportsmani, kteří ve svých poli tických projevech nejsou příliš vybíravými ani opatrnými, kteří házeli před dvěma lety po Loube- tovi vejci a blátem a dovedou povykovat jako méně urození a méně elegantní křiklouní socialističtí a anarchističtí, obklopili vůz Com- besův a posměšnými a urážlivými výkřiky za- sypali předsedu ministerstva.

Mnoho zkusí Combes od svých nepřálel. Ale jeho přátelé nejsou milosrdnější. Připravují mu též těžké chvíle. Z demonstrace sportsmanů a šviháků si Combes asi mnoho nedělá. Po- krčil nad tím rameny. Horší však je, že jeden z jeho přátel, radikálně-socialistický posla- nec Gérault-Richard bere velmi vážně scénu ze závodů v Longchampsu a ohlásil, že bude interpellovati. Nikdo si vlastně ani nevšíml, že Combes byl vypískán na závodišti, noviny zeela povrchně věci zaznamenaly — a teď zásluhou přítele Combesova dostane se věc na velký buben a bude se i parlament rozčilovat k vůli té lapálii. Pan Gérault-Richard, přísný muž »bloeu« chce, aby neuctiví Pařížané byli potre- stáni a sice tím, že příště na dostihy nesmí ani president republiky, ani žádný člen vlády. Socialista Gérault-Richard snad rád si odepře podívání na zábavu aristokratů a měšťáků, ale nevíme, zdali podobně přepjaté demokratické city mají ministři a president, neboť je známa vášeň Pařížanů pro koňské dostihy a sázení.

Vršovice — městem. Slavnostním způsobem dnešního dne bude oslaveno povýšení Vršovic na město. Veškeří vynikající předácí obce téte i obcí sousedních jsou pozváni, aby se zúčastnili této oslavy. Ny- nější representace obce Vršovic s uznáníhodnou chvalitebností odhodlala se tento slavnostní oka- mžik trvalým způsobem zvěčniti. Místo náklad- ných, lesklých, ale chvilkových oslav vydala opravdu nádhernou publikaci, která obsahuje veškeré údaje, obcc vršovické se týkající. Pra- meny shledávati nebylo snadnou věcí. Časté po- týčky válečné v dřívějších dobách a velké po- žáry zničily úplně archiv obecní a co bylo opa- třeno, nalezeno v různých archivech cizích. Dva vynikající a pečliví spolupracovníci podali si pak roce ke společnému dílu. Správce škol p. Bedř. Šplíchal s mravenčí pílí shledal v archivech materiál a městské zastupitelstvo ochotně při- spělo výdatnou hřivnou k vydání publikace úplně dokonalé. Grafická společnost „Unie“ v Praze obstarala veškeré potřeby tiskařské a opatřila reprodukce zvláštních listin, podobizen atd Kniha je opatřena fotografiemi, plány, repro- dukcí listiny povýšovací, znakem města Vršovic a pod. Dnes, u příležitosti oslavy povýšení Vršovic na město, zajisté každý rodák Vršovic milerád vzpomínkami zahloubá se do textu sta- rých listin, poskytujících neklamné dokladyo tom, že obec vršovická má dějiny velmi staré.

„Paměti“ obce Vršovic po obsáhlém úvodu popisují polohu obce a zmiňují se o starožitných nálezech v její obvodu. První památka o Vršovi- cích datuje se z roku 1088 a sice učiněna jest o nich zmínka v základní listině kapitoly vyše- hradské. V tomto roce již byla samostatnou osa- dou, původ její jest tudíž ještě starší. Vršovice, jichž jméno odvozuje se od vrží, patřily k župě kouřímské. Pozdější dějiny jsou již bohatší, tak ze století 12. a 13. mnoho zachovalo se listin, obsahujících zprávy o Vršovicích. Obšírná zpráva o Vršovicích vyskytuje se při popisování vinie Karlem IV. v okoli Prahy založených. Vršovice které po dlouhou dobu utčšeně rozkvétaly a ho- spodářsky mohutněly, pojednou při častých vy. pravách válečných, na Prahu podnikaných, ne málo trpěly. Po válkách husitských byly Vršovice takřka liduprázdny. V roce 1557 Vršovice staly se majetkem Kašpara Granovského z Granova, milovníka peněz a bohatství, který z Vršovica Podola učinil jediné panství, jež se udrželov celosti až do počátku 19. stol. Po smrti Kašpara Granovského zahájen byl o jeho pozůstalost spor, který trval plných 50 let. V roce 1620 koupil Vršovice Jan Rudolf Trčka z Lípy. V tomto roce Vršovice byly v rozkvětu, ale dlouho rozkvět nepotrval. Zahájena pak doba konfiskací a po bitvě bělohorské Trčkovi bylo pobráno všecko.

Vršovický dvůr dostal se-pak v majetek král. slu- žebníka Mikuláše Pixy, načež byl majitelem Vršovic Fr. Karel ze Šternberga, Jan Norbert hr. ze Šternberga a Jan Josef ze Sternberga, který r. 1700 utonul v Innu i se svojí choti. Vršovice přešly na jeho dceru Marii Terezii hr. ze Štern- berga, která se provdala za Jana L. kn. z Paarů, a po ovdovění za Jana D. hr. z Gastheimů. Pak byl majetníkem Vršovic pokrokumilovný Jakub Wimmer, dále Jan z Wessenberga, pak Karel sv. pán Putteany a v roce 1841 stal se pánem Vršovic hrabě Jiří Fr. Buquoi, poslední majitel z rodu šlechtického. Velkostatek koupil v roce 1858 Alois Procházka, po němž nebyli práva vlastnická: Marie Vaváková z Adlarů, Josefin sv. paní z Dobřenských a Emilie Soupperová. Pamětní kniha dále obšírné záznamy ob- sahuje o majetkových poměrech obyvatelů vršo vických.

O prvním náboženském stánku ve Vršo- vicích déje se zmínka v r. 1028, kdy stála tam kaple sv. Máří Magdaleny. V roce 1384 byla kaple na farní chrám povýšena, ale později byla fara přeložena do Michle. V létech 1860 utvořil se zvláštní výbor na znovuzřízení fary ve Vršo- vicích. Zajímavá jest kapitola o školství. V 16. století děti z Vršovie chodily do školy v Michli. Později bylo ve Vršovicích zřízeno místo kan- tora, který dítky vyučoval. V roce 1790 měl učitel ve Vršovicích 26 hochů a 24 dívky a za vyučování dostal ročně 150 zl. 65 kr. Poněvadž poměry učitelů nebyly utěšené, bylo jim dovo- leno vedlejší zaměstnání: tkalcovna, krejčovina také šumaření a sedlačení. Nynějša poměry školní jsou ovšem úplně jiné. Školy umístěny jsou v opravdovém paláei a zastupitelstvo obce vršovické veškerou pěči věnuje rozvoji školství. Závěrečný díl Paměti obsahuje zprávyo záležitostech obecních. V roce 1885, když byi starostou obce dr. Josef Herold, poslanec zemský a říšský, byla obec Vršovice povýšena na městys. Tehdy měly Vršovice 4000 obyvatelů a 314 domů. Nyní mají Vršovice 438 domů a 13.580 obyvatelů. V čele obecní správy jest starostap. Václav Drobný, za jehož úřadování od r. 1898 obec mnoho prospěšného vykonala v zájmu ná- rodním i svého obyvatelstva. Památník, který je ozdoben fotografiemi dra. Herolda, prof. Tilšera, místodrž. Krause, Ritters- berga a j., bude odevzdán čelným osobám, sou sedním obcím, museím a bibliotékám. O dnešní slavnosti uveřejníme zprávu v zej třejším čísle.

Kohnovy persekuce. Dr. Kohn a stální sekretář papožův Rampolla Z Olomouce, 9. května. V nynější kritické chvíli spo léhá dr. Kohn na přátelství kardinála Rampolly který jest mu již z dřívějších dob nakloněn. Povn žuje se jistým, že dr. Kohn bude nucen vá- žiti cestu do Říma, aby podal vysvětlení ze- jmena pokud se tkne domnělého porušení z po- vědního tajemství. Přes tento bod toliž ne- může Řím přejíti k mičení. Porušení zpovědního ta- jemství jest proviněním takovým, že právo církevn stanoví na ně vyobcování z církve (excomuni- catio major latae sententine) a církev zapovídá svým příslušníkům jakýkoliv styk s takovými lidmi. Prozrazený telegram. Z Olomouce, 9. května. Jk se sděluje, bylo již na rozkaz ministerstva obchodu s poštovním úřadníkem v Brně, který arcibiskupoví vydal telegram Rectův, zavedeno diseip linárn vyšetřování.

Kohnova oprava. Z Olomouce, 9. května. Dnešní klerikální »Našinec« není spokojen opravou Kohno- vou v příčině porušení tajemství zpovědního. Praví že prosté popření na základě § 19. tiskovéhe zákona nestačí k upokojení myslí slušných lidí nýbrž že jest potřebí zevrubné a přesné vy- vrácení všech podrobností, uvedených v otevřeném listě. Týž list uveřejňuje dnes přípi doktora theologie, který spatřuje jednu z hlavních příčin dnešních zmatků v tom, že se na theologické fakultě nikdy nepřednáší nauka o kanonickém processu, který po většině i samým professorům církevního práva jest věcí neznámou. Proto nezná kněžstvo žádného zákonného prostředku, by se do- vedlo v případu nutnosti brániti proti domnělému nebo skutečnému zkracování svého práva. Proto s má vyhledati cesta zákonná, která jediné může vést k rozřešení dnešních zmatků. Zemská školní rada a dr. Kohn. Z Přerova, 9. května. Zemská školní rada moravská přichvátala Kohnovi na pomoc. Nařídila nejen obecním školám v Přerově, ale také professorskému sboru gymnasia přerovského, aby arcibiskupa nále- žitě uvítal.

Machar a arcibiskup Kohn. Z Olomouce, dne 9. května. S tímto titulem věnuje dnešní »Pozor- Macharovi pro jeho vystoupení v záležitosti Kohnově úvodník, v němž praví, že svým projevem zasáhl do velkého odboje lidu českého proti despotismu arci- biskupa Kohna velmi nešťastně, jsa špatně informo- ván o celém nynějším hnutí a jeho příčinách. V tomto odboji podali si všichni lidé dobré vůle ruce a mají pracovati k nápravě nesnesitelných poměrů v arcidiécesi olomoucké. Machar však podtrhuje ne- ohroženým bojovníkům proti Kobnovi nohy, vysmívá se jim a podlamuje hnutí v začátcích! List koně slovy: »Ne, tak nepíše velký básník epištoly svému lidu.« Panu J. S. Macharovi. Politoval jste mne ve své epištole uveřejněně v„Čase“ ze dne 5. května t. r., že jsem projevil tolik nevkusu a přivěsil své jméno ke jměnu Dostálovu Tím vidím se nucena Vám odpověděti — ne k vůl sehě samému, ani k vůli Vám, ale k vůli těm, kdož by snad brali vše, co v epištole píšete, za bernou minci. Je tolik nesprávného a tolik zlomyslného v Vašem listu, že jsem opravdu skoro v rozpacích, co napřed vytknouti. Jedno však musím říci předem nestojím o litování ani o sympatie. Stačí mně, že jdu. svou cestou. A že nejdu cestou tak „osobní“ jako Vy, loho si vážím tím více. Pouhou poznámkou, že jsem připojil svě jměne ke jménu Dostálovu, prozradil jste vlastně, proč jste celou epištolu napsal. Je v tom příliš mnoho osobního zástí, je toho záští tolik, že súžilo Váš obzor n míru velice malou. Oč vlastně běží Ale, než k tomu přijdu, je třeba, abych vysvětli nejen svůj poměr k Dostálovi a Rectovi, nýbrž tak poměr k německé katolické moderně.

První, čím jsem narazil a v čem jsem byl n docela jiném stanovisku než většina našich kalolíkův a také na jiném slanovisku, než katolická modern u nás — bylo mě pojetí české historie, zvláště bi- sterie doby reformační a protireformační. K odchylnému stanovisku přivedlo mne studium našich dějin a studium filosofie; z toho zase nejvíce studium psychologie a úvahy o rozvoji národův. Touto cestou dospěl jsem ke svým názorůmo úkolu církve — a mě názory nebyly ani katolickou modernou schváleny. Poznámky v „N. Životě“ k mým článkům přidané mohou každého o pravdě tohot tvrzení přesvědčiti. Rozešel jsem se tedy s katolickou modernou če skou, rozešel jsem se i s Dostálem. Když pak jsem poznal život našehe lidu z del šího a opravdu intimního (nemám pro tuto věc vho nějšího výrazu) či důvěrného styku s ním, uceloval a ustaloval se můj názor stále více. Poznával jsem, jak taková vláda, jaká se „provozovala“ v Olomouci ničí životní energii našeho lidu, jak velikou je pře kážkou v našem rozvoji. Viděl jsem v ní balvan, o nějž se marně tříštily síly mnoha našich do- brých lidí. Proto a jen proto jsem se ob čas spojoval z ka- tolickou modernou, proto a zase jen proto byl jsem v spojení s realisty a jinými ještě stranami. Byl jsem příliš málo stranníkem a proto jsem se účastnil t- vota i prací dle sil všude tam, kde se mně zdálo, že budu moci nejvíce přispěti k rozvoji a k poctivému našemu pokroku. Proto jsem dovedl najíti také styčně body i se sociálními demokraty. Všude jsem viděla vidím něco dobrého — ale nikde všecko. Co zatím takto jsem stavěl svůj životní ná- zor, doléhal absolutismus z Olomouce 1íž a tíže. Sám jsem se s ním octnul v boji — ale nebylo mně sa mému možno podniknouti boj rozhodný. Konečně pocítili jeho tíži také druzí tak, že viděl- sem polud — ale dále není možno.

Vystoupil Rectus — a vyšel z docela jinéhe stanoviska než já. Ale i on cítil, co překáží nejvice životu, jak on jej pojímal, co ubíjí všecku svobodu K témuž dospěl po trpkých zkušenostech také Dostál- Lutinov. Vzepřelí se tedy. A boj dospěl tam, kam dospěl musil. Já, zase už delší čas od moderny se odloučivš, uznal jsem, že přiíšla doba, v níž by bylo možno odstraniti první překážku v cestě pokroku, ač jsem ve mnoha věcech byl a dosud jsem naprosto jinéhe názoru než Dostál a ještě více než Rectus. A tak, ač jsem vyrostl mimo německou katolickou modernu a z veliké části také proti české modenně katolické, považoval jsem za svou povinnost vystou- piti solidárně s Dostálem i Rectem ve dnešním jejich zápasu. Tu je náš styčný bod. Tu nelze se ohližet na ostatní věci, na rozdíly kdo ví jaké.

Přestává strannictví, kde je třeba společnéh jednání, jež může prospěti všem. A dnešní boj to může. Nepřinese mně plného vítězství mých ideí, mých názorů, ale přemůže bohdá aspoň jednu silnou překážku, přispěje k dobytí aspoa první části oné svobody, jakou považuji za potřebnou Jako člověk historií se obírající, vím, že žádná myšlénka nezvítězila rázem. Ani největší revoluce nezlomily staré rády přes koleno. Hus pomohl k části, k první splátce na konk lidské svobody, druhou splátku dala německá r- formace a její vliv na život národův, třeti konečně složila francouzská revoluce a revoluční rok 1848. Ale kolika splátek ještě třeba, abychom měl tolik svobody, kolik jí člověku třeba? Jednu z těch splátek má přinésti dnešní boj v naší arcidiécesi. Mne v tom nezmatou ani ty hlasy, které volají: Ať žije absolutism dra. Kohna, neboť on zabíjí kleri- kalism! Nejsou jen tak beze všeho pravdivy. Pět ze sta snad ukáže tento absolutismus, že je nutna začíti jinak. Ale u 95 ze sta se tím otroctví jen při- tuží. Dokazují mně to zrovna poslední události v arcidiécesi olomouckél Mně také nikdy nevadil původ našeho knížet arcibiskupa, jako mně navadil u žádného člověka.

Ba spíše by mně vadilo u každého, kdyby svůj půvol zapíral anebo se zaň styděl. Jsem totiž přesvědčen. že zdárný člověk může vyrůsti ze mne a z každéh jiného jen tehdy, když podporujeme svůj vzrůsí z kořene, z něhož jsme vyšli. Mně také ještě u nikoho nevadil ojedinělý skutek tak, abych pro takový jed- notlivý skutek byl koho odsuzoval. O morálnostič nemorálnosti člověka rozhodoval mně vždy celkovy směr jeho života, jeho řečí a skutků. Jen věc, a věc sama mne donucovala, abych jednal jak jednám. Osobně nemám proti kníželi arcibiskupu vlastně nic, prolože v čem jsme se kdy střelli, byly věc zázadní a ne osobní. Nečinil jsem nikdy zvláštnícl osobních nároků na něho. Kdybych je byl kdy měl. pak bych byl nyní zůstal klidně ve svém úřadě —a nebyl bych se ozval. Ale nade vše jde pravda a poctivý pokrokr pravdě. Tím docházím k věci nejbolavější ze všech. Vy, pane, vytkl jste nám všem, že jde vlastně jen o maleriální věci. A to vytýkáte nám Vy, klerý jste přece ještě nikdy nevystoupil proti chefům ban- kovního závodu, v němž sloužíte, který jste ještě no- poznal, co je to, nasadit už dobytou a stálou eri- stenci v boji za ideu. Taxovali nás už mnozí, mnozi už poukazoval na to“ že což prý nám je — my prý se snadne uživíme, když i boj vypukne na náš neprospěch. Ano, vím to. Dobyl bych si snadno chlebe kdybych chtěl zapříti své přesvědčení. Ale když tobe neučiním, jako že neučiním, myslíle, že to bude tak snadné najíti si kus chleba? Nebyl bych se té věci dotknul, kdybyste vy sám nebyl ji mně i jiným vmetl surově ve tvár. A prolo nemohu jinak odpověděti na Váš úvod. že cítite prý zrovna fysickou bolest, když vzpome- nete na olomouckého arcibiskupe.

Vidíte, já zase nemohu se po Vašem vystoupes zbavit pocitu, že jste vpadnul své oběti v týl a zatal v její týl své spáry. Je to drsně řečeno, ale nemohu odvolat ani pfsmeny. Nemáte prý rád lidově kusy. Ale dovolte! Coš pak to byl méně lidový kus, když Vy, poeta, jedea z největších na českém Parnassu, jste se tahal s Do- stálem o tři, či čtyři, či pět vypitých sklenic piva? Když nemáte rád lidových kusů, proč jste si tehdy v tom nízce lidovém kuse vybral hlavní úlohu?a k tomu ještě úlohu, ve které jste musil nadsta vovat nepravdou co na pravdě Vám scházelo? V nynějším boji ani ta nejmalichernější věc není tak malicherná, jako byl Váš zápas. Celý Váš článek zdá se mně býti psán k vůl této větě: „Páter Dostál-Lutinov, jeden z vůdců toho „relormního katolicismu“, člověk malého vzdělán,. jenž píše špatné verše a vydává špatný list „Nový Život“, poťouchlý jezovita každým coulem . . . . atd. A to je, pane Machare, lidový kus velice špatněh zrna, to, co Vy nyní hrajele. Ukázal jste to také slovy: „Znám pátera Dostála — být já olomouckým arci- biskupem, ani tři minuty bych netrpěl takového člo- věka ve své diécesi.“ Ozval jsem se proti Dostálovi, když napsal v Ep- lgu k Machariadě o Vás, že chápe, proč státy za- kročovaly proti atheistům. Ozývám se nyní zrovna tak proti Vám, když totéž děláte proti Dostálovi. D- vím. se jen, jak se můžete hlásiti potom ještě ke straně, která hlásá všude humanitu. Divím se, jak tale strana může ve svém orgánu otisknouti takovou ne- horáznost bez poznámky. A pak — zatím jen = vy, pane, jste psal ben všech informací. Mystický a čistě věroučný význam slov: „Regal sacerdolium sumus“, hodil jste na hlavu našin